04/2023

Dobrý večer, vážení přátelé! Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení kompletace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice. Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší přestěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce 2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sousední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic.

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 duben 2023

  # 158

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2023

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard-Model Accessories

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 duben 2023

  # 158

• Page 3

  eduardeduard

  DUBEN 2023

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG ED

  POSTAVENO

  ON APPROACH – květen 2023

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  BOXART STORY

  HODINA CHEMIE

  Z-326/C-305 Trenér Master ProfiPACK 1/48

  Bf 110C ProfiPACK 1/48

  RUFE DUAL COMBO Limited 1/48

  Fw 190A-4 engine flaps and 2gun wings Weekend 1/48

  Tempest Mk.V Series 2 Weekend 1/48

  UTI MiG-15 ProfiPACK 1/72 reedice

  RUFE 1/48

  Z-326 Trenér Master 1/48

  F-35A 1/48

  Spitfire Mk. IXc early 1/48

  Bf 109G-2 1/48

  Fw 190A-2 1/48

  Rufe

  Příjezd kavalérie -

  VMF-223 na Guadalcanalu

  Letecká vojna nad Ukrajinou -

  Rok krviprelievania

  Lepidla 2/2

  Veselý krab

  Jako psi na řetězu

  Deštník Zelených srdcí

  Osudná chyba

  Bod zlomu

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

  4

  6

  31

  36

  40

  70

  88

  96

  106

  114

  133

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Dobrý večer, vážení přátelé!

  Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu

  dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu

  Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení komple

  -

  tace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také

  v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice.

  Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší pře

  -

  stěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře

  a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové

  haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce

  2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme

  začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sou

  -

  sední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic.

  S původními majiteli jsme se dohodli rychle, stejně

  jako s bankami o financování, nadějně rozjetý projekt

  se ale zasekl na typicky české překážce: Přes příjez

  -

  dovou cestu k našemu objektu vede desetimetrový

  pruh pozemku patřící sousedovi. A protože soused je

  americký korporát, trvalo dohodnutí podmínek pou

  -

  žití nějakého tři čtvrtě roku, aby v září loňského roku

  byl areál konečně náš. Letos v únoru jsme do první

  zrekonstruované haly, podle projektu rekonstrukce

  Haly 2, přestěhovali sklad výlisků, a minulý měsíc

  pak obchodní oddělení. Dalším krokem bude stěho

  -

  vání oddělení kompletace modelů, tedy balení, které

  proběhne v červnu.

  To je ta jednodušší část projektu. Jak jsem psal

  v březnovém úvodníku, další fází je rekonstrukce

  prostor pro oddělení 012, výrobu stavebnic. Tedy

  prostor určených pro nástrojárnu, lisovnu, sklady fo

  -

  rem a materiálu, a také pro kanceláře konstruktérů

  a technologů. To už je náročnější záležitost, instalace

  pro technologie bude výrazně složitější než úprava

  prostor pro skladování výrobků a expedici. Pokud

  vše půjde dobře, mohli bychom do Sedlece výrobu

  stavebnic přestěhovat z Obrnic na konci letošního

  roku. No ale je to podobné jako s projekty nových

  stavebnic, ty také na začátku vypadají, že by mohly

  být hotové poměrně rychle, a pak to zase dopadne

  jako vždycky. Takže realistické je očekávat stěhování

  výroby stavebnic v první polovině příštího roku, pro

  -

  jekt ovšem počítá s ukončením celého procesu do

  konce příštího roku. Takže vlastně máme relativně

  dost času, a stále můžeme věřit, že by to s tímhle

  stěhováním mohlo dopadnout jako se Zerem nebo

  kdysi s Nieuportem 17. Tyhle projekty jsme totiž stihli

  opravdu ve výrazně kratším čase než obvykle. Po

  -

  kud vše klapne, přinese nám to hodně, a vám také,

  protože naše schopnost vydávat nové stavebnice

  v rychlejším tempu po přestěhovaní postupně naros-

  te. Ve finále ovšem o tom, na kolik naroste, rozhod-

  nete vy. Protože my se budeme v rozšiřování kapacit

  samozřejmě řídit vaší poptávkou.

  Ještě jednou Norimberk

  O letošním norimberském veletrhu jsme psali v mi-

  nulém čísle Infa a popravdě řečeno, neměl jsem do

  minulého týdne potřebu se k výstavě vracet. Názor

  jsem změnil po přečtení hodnocení výstavy Jindrou

  Štěrbáčkem v Modeláři. Nebudu chodit kolem hor

  -

  ké kaše, ten článek mi přijde nesmírně neobjektivní

  až dehonestující, jeho hodnocení jsou neférové jak

  k pořadatelům, tak účastníkům. Nehodlám polemizo-

  vat se sdělením, že letošní veletrh byl pro náš obor

  výrazně menší akcí, než na jakou jsme byli zvyklí

  z předcovidových let. To bylo ale očekávané a ale-

  spoň my jsme tam jeli s naprosto jasnou předsta-

  vou, do čeho jdeme. Podle toho jsme se také zařídili

  a změnili jsme své obvyklé a za léta účasti na vele-

  trhu zažité postupy. Konkrétně pro nás a pro naše

  kolegy a přátele ze Special Hobby to znamenalo,

  že jsme se spojili a sdíleli jeden stánek. Nebyl to

  ale žádný ministánek, jak se o něm píše v Modeláři.

  Oproti předchozím letům jsme plochu stánku zredu

  -

  kovali o jednu třetinu. Ony stejně ty naše předchozí

  stánky nebyly žádné opulentní expozice, myslím, že

  svojí velikostí odpovídaly velikosti a významu našich

  firem. My, tedy Eduard, s vysokou pravděpodobnos

  -

  tí příští rok ještě zůstaneme u této velikosti stánku,

  Special Hobby se od nás patrně oddělí a zařídí si

  svůj vlastní. Bude to trochu škoda, za mě bylo soužití

  s nimi příjemné a bezkonfliktní, i když jsem jim snědl

  buráky.

  Absence řady firem byla očekávaná, a pro toho, kdo

  alespoň trochu sleduje, co se děje ve světě, nepře

  -

  kvapivá. Asie stále ještě bojuje s dozvuky pande-

  mie, letecká doprava v současnosti přináší značný

  diskomfort, což odrazuje od cesty do Evropy kdekoho.

  Ukrajina se brání ruské agresi, takže absence ukra

  -

  jinských firem je naprosto pochopitelná, a u Rusů je

  to také jasné. Jsou pod sankcemi a jejich účast je

  ze zřetelných důvodů nevítaná. Navíc ruských firem

  v Norimberku nikdy moc nevystavovalo, já si po prav-

  dě vybavuji jen Zvezdu. Američané se do cestování

  také právě nehrnou a upřímně řečeno, z hlediska

  účasti různých národů jsou mi záhadou dvě věci: proč

  vlastně nepřijeli Poláci, a proč naopak letos přijelo

  tolik Australanů? Nikdo to nemá tak daleko jako oni,

  taky věděli, do čeho jdou a nakolik omezené mož

  -

  nosti kontaktu s výrobci letos v Norimberku budou,

  a stejně přijeli! Za mě tedy klobouk dolů! Když při-

  počtu meziroční nárůst obratu s Australany mezi lety

  2021 a 2022, bylo to u nás o 71 %, tak já osobně to po

  -

  važuji za jednoznačně kladný bod a pomalu začínám

  zkoumat proces získání australského víza. Je čas

  letět do Austrálie, i když tam mají jedovaté pavouky,

  hady a číhá tam řada dalších nebezpečí!

  Za kladný až převratný moment považuji otevření

  modelářské haly pro veřejnost a především pro děti

  a mládež. To je, pokud se nepletu, poprvé v historii

  veletrhu, kdy směly děti výstavu navštívit. Jsem si

  jistý, že by k něčemu takovému nikdy nedošlo, ne

  -

  být covidové uzávěry a jí způsobené změny poměrů.

  Nebýt výše popsané redukce vystavovatelů a z ní

  vyplývající redukce počtu návštěvníků, pořadatelé

  by výstavu neotevřeli, na to vsadím boty. Nevsadím

  je už ovšem na to, že to tak zůstane, až se poměry

  zase urovnají. A vezměte jed na to, že se urovnají. Ale

  budu rád, když víkend otevřený pro veřejnost sou

  -

  částí veletrhu zůstane. Mimo jiné nám přinesl změnu

  ve vnímání výstavní neděle. Ta bývala tradičně nud

  -

  ná, nic se už nedělo, jen jsme vždy tak nějak útrpně

  čekali, kdy to konečně skončí a budeme moct odjet

  domů. Ne že bychom letos nechtěli domů. Chtěli,

  a jak! Ale nenudili jsme se. Za sobotu a neděli přišlo

  víc lidí než za předchozí tři dny dohromady, možná

  dokonce víc než jindy za celou výstavu. Takže jsme

  nakonec balili řádně až večer, pekelně unavení, ale

  s dobrým pocitem, že nám to alespoň pěkně uteklo

  a odvedli jsme kus dobré práce. A s Fredym si mu-

  síme najít čas zajít na kafe, protože to, co jsme si

  nechali k probrání na tradičně nudnou neděli, jsme

  tentokrát pro netradičně vysoký počet zájemců

  o naše produkty probrat nestihli.

  Tak abych to shrnul. Příští rok to bude lepší, pokud

  tedy Putinovi úplně nehrábne a nerozpoutá jadernou

  apokalypsu. Jak moc lepší to bude, nevím, spíš oče

  -

  kávám, že se vystavovatelé budou vracet postupně,

  ale může to být jinak. Tak jako tak přeji Jindrovi, aby

  se do Norimberku příští rok dostal osobně a nemusel

  psát jen o tom, co se dozví z doslechu. Bylo by to fajn.

  Stavebnice v dubnu

  Než začnu s novinkami, dovolte mi ještě jedno sdě-

  lení. K závěru března máme v sortimentu stavebnic

  224 aktivních položek. Před požárem v prosinci 2020

  to bylo 180 položek, takže nyní máme sortiment již

  výrazně širší než tehdy. Tím si dovolím považovat

  obnovu sortimentu stavebnic za ukončenou. Samo

  -

  zřejmě nejde o stejný sortiment jako v roce 2020, to

  by ale nebyl ani v případě, kdyby k žádnému požá

  -

  ru nedošlo. Sortiment stavebnic se vždy dynamicky

  INFO Eduard4

  Duben 2023

• Page 5

  měnil a vzhledem k tomu, že jsme poslední dva roky

  pravidelně uváděli každý měsíc v průměru šest no

  -

  vých stavebnic, z nichž část byla zcela nová a část

  byly obnovené starší položky, je nový sortiment vý

  -

  razně obměněný. Současný stav také neznamená,

  že bychom přestali jako novinky uvádět starší sta

  -

  vebnice, v současnosti stále v sortimentu chybějící.

  V dubnu se takto vrací čtvrtkový Bf 110C v podobě

  přepracovaného Profipacku a dvaasedmdesátinový

  UTI MiG-15, ten jako reedice původní stavebnice. Také

  se nám chýlí ke konci obměna obalů. Ve skladu už

  nám zbývá velmi málo stavebnic ve starých krabi

  -

  cích, drtivá většina sortimentu už má nový typ krabic,

  ať už jde o Weekendy nebo Profipacky. Ty, které nám

  v původních obalech v současnosti na skladě zůstá

  -

  vají, budeme v dubnu vyprodávat v dalším pokračo-

  vání akce Sweep.

  Tímto se konečně dostáváme k dubnovým novinkám.

  V Profipacku rozšiřujeme řadu Trenérů o první verzi

  se zatahovacím podvozkem, Z-326, a to samozřejmě

  včetně pozdějších verzí M a MF. Stavebnice obsahu

  -

  je i vojenskou verzi, známou jako Třistapětka podle

  vojenského označení C-305. V řadě Weekend tu

  v dubnu máme dvě čtvrtkové novinky, Tempes-

  ta Mk.V 2. výrobní série a Focke-Wulfa Fw 190A-4.

  Fw 190A-4 se tak vrací jako jeden z posledních Foc-

  ke-Wulfů. To je mimo jiné proto, že jde o poměrně

  komplikovanou verzi s různými variantami výzbroje

  a výdechů chlazení motoru. V tomto případě najde

  -

  te v krabici verzi se dvěma kanóny v kořeni křídla

  a regulačními klapkami chlazení. Jeden ze strojů je

  čistá stíhačka, zbývající tři jsou stíhací bombardéry,

  výběr zbarvení pokrývá západní i východní frontu

  a severoafrické bojiště.

  Na závěr tohoto odstavce jsem si nechal zlatý hřeb

  nabídky dubnových novinek, A6M2-N Rufe. Tedy při

  -

  znám se, že mám jisté obavy, že budete Rufe považo-

  vat za další, a ještě k tomu méně zajímavé Zero. Dou-

  fám, že vás přesvědčíme o opaku, ať už samotnou

  stavebnicí, tak i dvoudílným historicko-technickým

  článkem Honzy Bobka s řadou čtivých, mnohdy do

  -

  sud neznámých informací o této unikátní plovákové

  stíhačce. Rufe premiérově vychází v edici Limited

  v módu Dual Combo a s klasickým Zerem Model 21

  sdílí jen dva rámečky. Jeden je kabinkový, druhý ob

  -

  sahuje drobné díly. Další čtyři rámečky jsou nové,

  vyrobené výhradně pro Rufe. Řadu prvků, kterými se

  Rufe liší od Zera, jsme zapracovali na základě no

  -

  vých poznatků v průběhu dokončování projektu po

  konzultacích s odborníky. To je dobrý argument pro

  ty, kdo by zvažovali, zda má cenu měnit stará Rufe

  v kitnících za naše nová. Mezi tyto prvky patří třeba

  vnější zesílení trupu v oblasti kokpitu, což na modelu

  bude i hezky vypadat a tuším, že žádná dosud vydaná

  stavebnice ho nemá. Pro toho, kdo by pak zvažoval,

  zda má smysl kupovat tuto poměrně drahou sta

  -

  vebnici se dvěma kompletními sadami výlisků, bude

  jistě zajímavá informace, že Profipack A6M2-N Rufe

  v klasickém single balení vyjde již v červenci.

  BRASSIN

  Pro Rufe vydáváme souběžně se stavebnicí celou

  řadu doplňků, vycházející z kolekce sad pro A6M2

  Model 21. Pochopitelně vynecháváme kola, ale mezi

  doplňky jsou kupříkladu i sklopné koncové oblouky

  křídla. Některé publikace uvádějí, že Rufe sklopné

  konce křídla nemělo. Jak se dozvíte z už zmíněného

  článku Honzy Bobka, ve skutečnosti přinejmenším

  několik desítek kusů z počátku výroby sklopnými

  koncovými oblouky vybaveno bylo. Pro konkurenta

  Zer, F4F-3 Wildcat, máme zase v dubnové kolekci

  novinek sadu motoru pro pozdní provedení F4F-3, li

  -

  šící se od starší sady pro F4F-3 Early krytem motoru

  s dvěma verzemi čelního prstence a některými in-

  stalacemi pod ním, kupříkladu reduktorem. Mezi

  čtvrtkovými sadami najdete také kulomety pro

  Ansona od Airfixu, dále dvě sady, konkrétně radar

  a trysku, pro všechny F-16 od Kineticu a kromě ně-

  kolika dalších menších sad také kokpit pro Mi-24V

  v tyrkysovém provedení. Ten je stejně jako březnový

  černý kokpit pro stejnou stavebnici od Zvezdy vydá

  -

  vaný v kombinaci 3D tištěného základu doplněného

  3D obtiskem Space.

  S jednou ze zmíněných malých čtvrtkových sad

  máme kuriózní problém. Jde o sadu 648842 A-1J

  Seat PRINT 1/48, určenou pro starší stavebnici Sky

  -

  raidera od Tamiye. Problém je, že ta sedačka není ve

  skutečnosti pro A-1J, ale pro A-1H. Není totiž katapul

  -

  tážní, ale pevná. A klasickou pevnou sedačku měly

  původně Skyraidery A-1H, A-1J už měly vystřelovací.

  Jde o administrativní chybu, která přináší jisté zmat

  -

  ky, za což se omlouváme. My to samozřejmě napraví-

  me, sadu přeznačíme, další série už budou v pořádku.

  Bohužel, část produkce je u obchodníků a s pekelnou

  jistotou tak část produkce unikne mezi zákazníky.

  Takže pokud na tuto sadu narazíte, buďte ve střehu!

  V měřítku 1/72 jsme se tento měsíc soustředili třemi

  sadami na Bf 110E (Eduard). Ty jsou modernizovanou

  verzí starších položek pro tento model. Sada koleček

  je klasicky odlévaná, jak to u koleček obvykle bývá.

  Naopak sada baterie příďových kulometů je tiště

  -

  ná. Zajímavá je sada pro kokpit. Její základ zůstal

  odlévaný, ale podlaha s instalací palubních kanónů

  a zadní kulomet jsou tištěné. Je to tedy takový hybrid,

  v řadě Brassin raritní, ale pro tuto sadu se nám tako

  -

  vá kombinace jevila jako vhodná. V sestavě Brassinů

  najdete ještě několik drobných sad pro Hurricane IIb

  (Revell 1/32), dvě sady pro pětatřicetinovou techniku

  a tři nové sady řady Löök.

  Masky, lepty, Space

  V klasických leptaných sadách se mimo jiné zabý-

  váme konkurenčním Zerem A6M2b od Academy,

  pumovnicí pro B-24D od Revellu (ex Monogram),

  F4U-1D od Hobby Bossu nebo Mi-8MT od Zvezdy, vše

  v měřítku 1/48. V dubnu došlo také na dlouho očeká

  -

  vané obnovení leptaných sad pro naše Hellcaty, jak

  F6F-3, tak F6F-5. Obě vycházejí ze starších sad, jsou

  ale upraveny na současné standardy.

  Zajímavé jsou dvě sady pro Spitfira Mk.IXc 1/24 od

  Airfixu, tři sady, z nich dvě pro nový SdKfz 251/1

  AusfC od Academy, jsou pro bojovou techniku v 1/35.

  Sada 36499 pro tento model obsahuje i malý aršík

  přístrojů vyrobený technologií 3D tisku, tedy po na

  -

  šem Space, a ukazuje, že trend kombinace různých

  technologií si může otevřít cestu i do sortimentu lep

  -

  tů. V nabídce je i jedna sada pro USS Missouri v 1/350

  od Hobby Bossu, tři sady pro letadla v měřítku 1/72

  a najdete v ní i tři nové sady řad BigEd a šest sad

  řady Space.

  Historické a jiné články

  Článek Honzy Bobka o stíhacím hydroplánu Rufe

  jsem již zmínil. Je dvoudílný, druhá část vyjde v květ

  -

  novém Infu. Kromě řady méně známých nebo dosud

  neznámých technických i historických skutečností

  přináší i velmi interesantní obrazovou část. Několik

  unikátních, v některých případech dosud nepubliko

  -

  vaných fotografií, jsme získali z Japonska laskavostí

  pánů Izawy a Yoshina díky pomoci redakce časopisu

  Scale Aviation. Ještě dodám, že při dokončení sta

  -

  vebnice jsme využili rady a materiály Ryana Toewse,

  který také Honzovi významně pomohl při přípravě

  jeho článku.

  Druhým dílem pokračuje článek Toma Cleavera Pří

  -

  jezd kavalerie o působení stíhací perutě VMF-223 vy-

  zbrojené Wildcaty v bojích o Guadalcanal. Tím pádem

  máte v tomto čísle Infa možnost vidět válku v Paci

  -

  fiku z pohledu obou bojujících stran. Kromě historie

  se také, stejně jako celý předchozí rok, věnujeme

  i žhavé současnosti pokračováním seriálu Mira

  Bariče o leteckých bojích nad Ukrajinou. Válka vstu-

  puje do další fáze a obávám se, že Miro bude mít

  o čem psát i v dalších měsících. Nepochybuji, že se

  v dalších dílech objeví i právě nyní dodávané sloven-

  ské a polské Migy-29. Což jsou, jak známo, z velké

  části stroje z výzbroje československého a českého

  letectva.

  Dále jsou tu dnes již tradiční články formátu

  Boxart Story. Richard Plos připravil texty pro sta-

  vebnice Z-326 Trenér Master, Tempest Mk.V Series 2

  a UTI MiG-15. Pro první dvě vytvořil boxart Adam To-

  oby, boxart československého UTI MiG-15 pochází ze

  starší tvorby Kateřiny Borecké. Do období bitvy o Bri

  -

  tánie nás v příběhu k boxartu Bf 110C zavedou Honza

  Bobek spolu s autorem malby Piotrem Forkasie

  -

  wiczem, který, jak je u něho zvykem, věrně zachytil

  atmosféru leteckého boje z tohoto období. Střetnutí

  šturmoviků s Focke-Wulfy Fw 190 z JG 54 „Grünherz“

  podrobně popsal Andrej Dikov, který nám také pomo

  -

  hl s přípravou podkladů pro tento boxart, vytvořený

  Markem Ryśem. Na něm je hlavním tématem útočící

  Fw 190A-4 Otto Kittela, jednoho z nejúspěšnějších

  stíhačů Luftwaffe, jemuž se posléze, v posledním

  roce války, stal jeden z jeho mnoha soubojů se štur

  -

  moviky osudným.

  A aby nebylo všechno čtení jen o historii, doplňuje

  dnešní nabídku také druhá část textu Josefa Blažka

  o vteřinových, epoxidových a disperzních lepidlech

  v dosud nové sekci modelářské chemie.

  Vážení, můj úvodník je na konci. Přeji vám příjemné

  chvíle při četbě dubnového vydání Infa a těším se na

  viděnou v Prostějově a Mošoni! Buď kit!

  Vladimír Šulc

  INFO Eduard

  5

  Duben 2023

• Page 6

  HISTORIE

  Japonský letecký průmysl byl ve 20. letech a po-

  čátkem 30. let 20. století orientován na výrobu

  letounů stavěných podle zahraničních licencí.

  Ozbrojené složky, především námořnictvo, však

  s ohledem na specifika čínského a pacifického

  bojiště přicházely s požadavky, které zahraniční

  letecké konstrukce nenabízely. Díky tomu vznikl

  u firmy Mitsubishi námořní stíhací letoun Typ 96,

  známější jako A5M „Claude“. Jednalo se o stroj,

  který navrhl tým pod vedením mladého japon-

  ského konstruktéra Jirō Horikoshiho. Navzdory

  poměrně slabému motoru se podařilo vytvořit

  lehkou a obratnou stíhačku s pevným podvoz-

  kem, která v době svého vzniku neměla co do

  rychlosti konkurenci. Následně byly v říjnu 1937

  osloveny firmy Mitsubishi a Nakajima, aby za-

  hájily vývoj prototypu palubní stíhačky 12-Shi.

  Požadované parametry byly natolik extrémní,

  a někdy i vzájemně protichůdné, že oba kon-

  struktérské týmy zjišťovaly, zda by bylo mož-

  né je „změkčit“. Nakajima nakonec od projektu

  odstoupila a parametry prototypu se dokonce

  na základě zkušeností z čínského bojiště ještě

  zpřísnily. Horikoshiho týmu se posléze podařilo

  požadavky technických specifikací splnit, a to

  nejen díky aerodynamickému designu a nové-

  mu druhu lehké slitiny pro potah letounu, ale

  i díky motoru Sakae 11 firmy Nakajima. Během

  letových testů bylo nutno řešit praskání pota-

  hu křídla při přetížení i ovládání křidélek při

  manévrech ve vysokých rychlostech. Nová stí-

  hačka měla silnou výzbroj dvou kanónů a dvou

  kulometů, extrémně dlouhý dolet (přes 1800

  km) a výbornou manévrovatelnost. Její maxi-

  mální rychlost byla 533 km/h ve výšce 4550 m.

  Postrádala však pancéřování a další ochranné

  prvky a nepřekročitelná rychlost činila pouze

  600 km/h.

  Překvapení z Japonska

  Nový letoun byl do výzbroje zařazen v roce 1940

  s motorem Sakae 12 o výkonu 691 kW (940 k)

  a dostal oficiální označení Rei shiki Kanjō sen-

  tōki (palubní stíhačka typ nula), přičemž „nula“

  byla odvozena od roku 2600 (1940) japonského

  kalendáře. Japonští piloti ji obvykle zkráceně

  nazývali „Rei-Sen“. Odtud je také odvozen ná-

  zev Zero, často používaný spojeneckými letci

  namísto oficiálního kódového označení, kte-

  rým bylo mužské jméno Zeke. V rámci systému

  označování letounů japonského námořnictva

  dostal nový stroj typové označení A6M, přičemž

  A6 znamenalo, že se jedná o šestý typ palubní

  stíhačky zařazený do služby, a M bylo zkratkou

  pro název firmy Mitsubishi. Zera, konkrétně

  A6M2 Model 11, byla úspěšně nasazena na čín-

  ském bojišti od léta 1940, ale jejich existence

  západním rozvědkám unikala, protože nikdo ne-

  chtěl věřit hlášením z Číny, která naznačovala,

  že Japonci mají stíhačku špičkových parametrů.

  Během roku 1941 došlo k modifikacím, ze kte-

  rých vzešel Model 21. Bylo provedeno několik

  změn konstrukce, z nichž nejviditelnějšími byly

  sklopné konce křídel, umožňující snadnější

  manipulaci na palubě letadlových lodí. S tak-

  to upravenými letouny vstoupilo Japonsko do

  války s USA a dalšími západními státy. Mitsu-

  bishi potřebovalo kromě stíhačky Zero vyrábět

  i další letouny, a tak koncem roku 1941 zahájila

  licenční výrobu také společnost Nakajima. Fir-

  ma Mitsubishi vyrobila do června 1942 celkem

  740 strojů a Nakajima jich do února 1944 dodala

  Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války symbo-

  lem japonských vzdušných sil. Lehký a obratný stíhač měl

  v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými stroji převahu,

  ale s přibývajícím časem o ni přicházel. Během války byly po-

  stupně uváděny další verze Zer, ale jednou z nejikoničtějších

  se stala jeho plováková verze, známá pod spojeneckým kódo-

  vým označením Rufe.

  Text: Jan Bobek

  Na této fotografii je zachycen jeden z prvních dokončených strojů Nakajima A6M2-N. Jedná se o 13. vyrobený letoun, s výrobním číslem 913, který byl dokončen 23. dubna

  1942. Snímek byl zřejmě předán japonským jednotkám kvůli seznámení se s novým typem hydroplánu, protože byl později ukořistěn Američany a v roce 1944 byl zveřejněn

  v identifikační příručce nepřátelských letounů.

  Foto: US Navy

  Foto: ©Izawa

  Poručík Ri-ichirō Satō, velitel stíhací jednotky

  Yokohama Kōkūtai. Zahynul v září 1942 v pozemním

  boji s jednotkami USMC.

  INFO Eduard6

  Duben 2023

• Page 7

  800. V průběhu výroby se zlepšovala kanónová

  výzbroj a u Modelu 21 mohly být použity varian-

  ty se zásobníkem až na 150 nábojů. Je doložen

  i jeden exemplář s prodlouženou hlavní kanónu.

  Takto modifikovaný stroj může být označován

  jako Model 21a.

  Přichází Rufe

  Stíhací nebo dvoumístný bojový letoun s plová-

  ky nebyl novou myšlenkou. Takto koncipované

  stíhací stroje byly bojově nasazeny již během

  první světové války. Po válce se jejich priorita

  postupně snižovala, protože výkony těchto hyd-

  roplánů stále víc zaostávaly za stroji s pevným

  podvozkem.Japonské císařské námořnictvo

  se k této myšlence vrátilo v roce 1933 v rámci

  stavby nosiče plovákových letounů. Přišlo se

  specifikací stroje, který měl chránit u pobřeží

  základnu během její výstavby a měl být scho-

  pen dosáhnout rychlosti 200 uzlů (kt), tedy

  370 km/h. Firma Kawanishi od roku 1934 připra-

  vovala studii takového hydroplánu. Měl operovat

  z nosiče plovákových letounů, nebo startovat

  z katapultu a měl být schopen čelit stíhacím le-

  tounům. Ke stavbě prototypu nakonec nedošlo

  a přípravy byly v roce 1936 zastaveny. Následně

  se uvažovalo o konceptu dvoumístného stroje,

  ale i tato myšlenka byla opuštěna.

  Na konci 30. let US Navy připravilo plán na vý-

  stavbu 2000 létajících člunů. Na tuto hrozbu se

  Japonci rozhodli zareagovat. Proto císařské

  námořnictvo v září 1940 zadalo firmě Kawa-

  nishi specifikaci pro rychlý stíhací hydroplán

  15-Shi. Kawanishi již několik měsíců pracovala

  na rychlém plovákovém průzkumném letounu

  (později označeném jako E15K Shiun) a námoř-

  nictvo si od tohoto rozhodnutí slibovalo synergii.

  Nicméně, současně se obávalo určitých průta-

  hů, protože stroje Kawanishi nesly řadu nová-

  torských prvků.

  Proto se císařské námořnictvo rozhodlo ke

  konverzi stíhačky Mitsubishi A6M2, která prá-

  vě procházela zkušebním bojovým nasazením

  v Číně. Firma Mitsubishi byla plně vytížena vý-

  robou Zer a dalších typů letadel. Proto se ná-

  mořnictvo obrátilo na firmu Nakajima, která na

  konci roku 1941 zahájila licenční výrobu stíhaček

  A6M2 ve svém závodu v Koizumi. Firma měla

  volné konstrukční i výrobní kapacity, a proto jí

  byla zadána výše zmíněná specifikace 15-Shi.

  Hlavním konstruktérem byl jmenován Shinobu

  Mitsutake. Jeho tým se snažil co nejvíce využít

  konstrukci letounu A6M2. Někteří autoři uvádě-

  jí, že Mitsutake vyšel u konstrukce sériových

  stíhacích hydroplánů z pozemní verze stíhačky

  A6M2, tedy z Modelu 11, která neměla sklápěcí

  koncové oblouky křídla. Ve skutečnosti přinej-

  menším několik prvních desítek sériových stro-

  jů sklápěcí koncové oblouky mělo. Na ukořistě-

  ných Rufe je tento konstrukční prvek doložen

  ještě u 37. vyrobeného letounu.

  K trupu Zera konstruktéři přidali centrální

  plovák s kovovou konstrukcí a potahem. Byl

  připevněn pylonem k hlavnímu nosníku křídla

  a upevněn k zadnímu nosníku křídla vzpěrou ve

  tvaru „V“. Pylon byl umístěn zhruba v místech,

  kde mělo Zero připevněnu přídavnou nádrž,

  a byl v něm zabudován systém chlazení oleje.

  Absence přídavné nádrže byla nahrazena ná-

  držemi v plováku. Stabilizační plováky byly na-

  montovány na samostatných pylonech. Na pota-

  hu křídla přibyly oproti Zeru krytky pro přístup

  k vnitřní konstrukci křídla a pylonům.

  Toto elegantní řešení upevnění centrálního plo-

  váku bylo použito již u dvouplošníku F1M Pete

  a přispělo k vysoké aerodynamické čistotě Mit-

  sutakeho konstrukce. Centrální plovák a jeho dy-

  namické účinky, které působily na trupovou kon-

  strukci při vzletu, manévrech s přetížením a při

  přistání, vyvolaly potřebu zesílit konstrukci tru-

  pu v oblasti kokpitu dodatečným přeplátováním.

  Na prvních několika desítkách strojů byl shora

  na centrálním plováku instalován systém pro

  proplachování palivových nádrží. Armatury

  tohoto systému, které vystupovaly z plováku

  v jeho horní části, byly chráněny polokulovitým

  krytem. Plovák byl rovněž vybaven kormidlem.

  Poslední výraznou změnou oproti Zeru bylo

  zvětšení svislé ocasní plochy kvůli stabilitě

  stroje.

  Testy prototypu začaly v den japonského úto-

  ku na Havaj a intenzivně pokračovaly během

  počátku roku 1942. Prototyp byl přestavěný

  z pozemní verze stíhačky Zero, A6M2 Model 11

  v.č. (6)69. Následujících devět letounů A6M2-

  -N mělo být u Nakajimy vyrobeno přestavbou

  z palubních stíhaček Mitsubishi A6M2 Model

  21, které měly projít opravami kvůli poškození

  v boji. Mezi nimi byly i stroje v.č. (5)159 a (3)312,

  HISTORIE

  Wildcaty se na palubě USS Wasp 7. srpna 1942 připravují v ranních hodinách na letecký úder proti Tulagi a přileh-

  lým ostrovům.

  Na snímku pořízeném z Dauntlessu 7. srpna 1942 je vidět kouř stoupající z hořích zásob paliva na ostrově Tanam-

  bogo, kde měly základnu hydroplány Rufe. Vpravo je ostrov Gavutu a vlevo se nachází ostrůvek Gaomi. V pozadí je

  ostrov Florida.

  Foto: Naval History and Heritage Command

  Foto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard

  7

  Duben 2023

• Page 8

  HISTORIE

  Na detailu fotografie ostrova Tanambogo jsou po útoku Wildcatů vidět vraky dvou hydroplánů Rufe, několik manipulačních vozíků a dřevěná rampa pro hydroplány, která se

  svažuje do vody.

  Letouny Yokohama Kōkūtai, které technici USMC odvezli z Tulagi do NAS Alameda v USA.

  Courtney Shands na snímku z roku 1957 v hodnosti Rear Admiral. Jako velitel VF-71 měl

  hlavní podíl na zničení letounů Rufe z Yokohama Kōkūtai na ostrově Tanambogo 7. srpna

  1942.

  Foto: Naval History and Heritage CommandFoto: Naval History and Heritage Command

  Foto: BUAER Newsletter

  INFO Eduard8

  Duben 2023

• Page 9

  které se na palubě letadlové lodi Shōkaku zú-

  častnily útoku na Havaj. Konstrukce takto pře-

  stavěných hydroplánů však trpěla korozí. Proto

  nebyla přestavba A6M2-N v.č. 8 a 9 realizována

  a stroj č. 10 byl již kompletně vyroben jako nový.

  Plováková stíhačka ve výkonech příliš nepře-

  vyšovala srovnatelné hydroplány. Sice narostla

  její hmotnost kvůli plovákům a změnám kon-

  strukce, ale ubyl podvozek Zera a přistávací

  hák. Stroj měl vynikající obratnost a stabilitu

  ve střední a vyšší letové hladině a zachoval

  si poměrně dobré letové vlastnosti i v nižších

  výškách. Jeho prázdná hmotnost vzrostla opro-

  ti A6M2 Model 21 přibližně o 14 % a maximální

  rychlost klesla na 234 kt (433 km/h) v 5000 m

  z původních 275 kt (509 km/h) ve výšce 4400

  metrů u Zera Model 21. Hydroplán měl dolet 962

  námořních mil (1781 km) a maximální dobu letu

  6 hodin.

  Výzbroj tvořily stejně jako u A6M2 dva 20mm

  kanóny v křídle a dva kulomety ráže 7,7 mm

  v trupu. Letouny mohly nést dvě 30kg nebo

  60kg pumy podvěšené pod křídlem. Oproti Zeru

  Model 21 však nebyly vybaveny kruhovou smě-

  rovou anténou v zadní části kokpitu a neměly

  opěrku hlavy za sedačkou pilota.

  Tento stíhací hydroplán nejdřív dostal označení

  Rei-Shiki Ichi Gata Suijō Sentōki (Stíhací hydro-

  plán Typ 0 Model 1). V červenci byl letoun císař-

  ským námořnictvem přijat a zařazen do služby

  pod označením Ni-Shiki Suijō Sentōki, neboli

  stíhací hydroplán Typ 2. Nesl zkrácené označení

  A6M2-N. Nakajima zvažovala přípravu další-

  ho stíhacího hydroplánu, který měl dosahovat

  rychlosti 250 uzlů, ale nakonec od jeho přípravy

  upustila.

  Sériová výroba byla zahájena v dubnu roku 1942

  a skončila v červenci 1943, protože v červnu té-

  hož roku byla zahájena výroba stíhacích hydro-

  plánů Kawanishi N1K Kyofu (Rex). Nakajima vy-

  robila celkem 258 hydroplánů A6M2-N, přičemž

  nejvyšší počet strojů v jednom měsíci opustil

  bránu závodu v Koizumi v dubnu 1943 (24 ks).

  Jakmile Spojenci v leteckých střetnutích tuto

  novinku zaznamenali, přidělili jí jako plováko-

  vému letounu kódové označení mužským křest-

  ním jménem Rufe. Pro létající čluny byla naopak

  vyhrazena ženská jména.

  První předsériové a sériové hydroplány

  A6M2-N obdržela na jaře 1942 nejstarší jed-

  notka japonského námořnictva, Yokosuka

  Kōkūtai. Jejím hlavním úkolem byl výzkum

  a zkoušky nových letounů, zbraní a technic-

  kého vybavení. Zabývala se také výcvikem

  a v závěru války byla i nasazována v boji.

  S letouny Rufe dorazil k jednotce také jejich do-

  HISTORIE

  Požárem poškozený hydroplán Rufe z Yokohama Kōkūtai při převozu do NAS Alameda v USA

  Nosič hydroplánů Kimikawa Maru v zátoce Ominato v Japonsku na snímku z dubna 1943. Na palubě jsou vidět hydroplány F1M Pete. Toto plavidlo na Aleuty přepravilo většinu

  hydroplánů Rufe během roku 1942 a 1943.

  Foto: BUAER NewsletterFoto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard

  9

  Duben 2023

• Page 10

  HISTORIE

  savadní zalétávací pilot, por. Ki-ichirō Nishihata,

  který měl na starosti výcvik na těchto hydro-

  plánech. Pro takový úkol by asi bylo těžké najít

  lepšího adepta. Nishihata pocházel z Fukuoky

  a námořní akademii v Etajimě absolvoval v jejím

  59. ročníku v listopadu 1931. Postupně zastával

  několik velitelských pozic ve funkci Buntaichō.

  Od konce roku 1934 sloužil u Sasebo Kōkūtai,

  poté velel jednotce hydroplánů nosiče Kamika-

  wa Maru. Na konci roku 1937 se stal instrukto-

  rem u Kasumigaura Kōkūtai a o rok později se

  stal velitelem jednotky hydroplánů na lehkém

  křižníku Kinu. Zřejmě na něm sloužil až do října

  1941. Proto není divu, že díky svému věku a zku-

  šenostem získal u Yokosuka Kōkūtai přezdívky

  „pěstoun“ a „skutečný rodič“. Jeho vliv na vývoj

  hydroplánu A6M2-N, jeho schválení do výzbroje

  námořního letectva i na úspěšnost jeho nasaze-

  ní byl zásadní.

  Nishihata v listopadu 1942 získal hodnost kor-

  vetního kapitána a v závěru války byl jedním

  z velících důstojníků Kōkūtai 302, vyzbrojené

  mimo jiné stíhačkami Raiden. V září 1945 byl po-

  výšen do hodnosti fregatního kapitána.

  Kotviště na Tulagi

  V jižním Pacifiku se na letounech Rufe jako první

  dostala do boje stíhací Buntai, která byla zfor-

  mována v květnu 1942 jako součást Yokohama

  Kōkūtai. Velitelem celé Kōkūtai byl nám. kpt.

  Shigetoshi Miyazaki, který do kokpitu letou-

  nů usedal od roku 1922. Narodil se v roce 1897

  v Kōchi a námořní akademii absolvoval s vy-

  nikajícím prospěchem v roce 1918 v jejím

  46. ročníku. Po výcviku na palubě torpédoborce

  Tachikaze nejdříve sloužil u Yokosuka Kōkūtai

  a dalších leteckých jednotek, ale od konce

  roku 1924 byl přidělen na ambasádu do Paříže.

  Od června 1926 byl námořním atašé při Spo-

  lečnosti národů a od dubna 1927 do května 1928

  japonským zplnomocněncem na Ženevské ná-

  mořní konferenci. Po řadě velitelských a výcvi-

  kových funkcí 20. dubna 1942 stanul v čele Yo-

  kohama Kōkūtai. Jeho stíhací jednotce velel por.

  Ri-ichirō Satō, který dosud sloužil u Yokosuka

  Kōkūtai. S dvanácti stíhacími hydroplány dorazil

  na počátku června do Rabaulu na Nové Británii.

  První patrolu v okolí Rabaulu jednotka podnikla

  5. června a o pět dnů později se setkala pětice

  jejích pilotů se stejným počtem amerických B-17

  z 19th BG. K boji však nedošlo. Během června se

  piloti hydroplánů setkali s nepřátelskými stroji

  ještě několikrát, ale ani jednou se nedostali do

  pozice k palbě.

  Na počátku července se jednotka přesunu-

  la na ostrov Tulagi u Guadalcanalu a stře-

  távala se s nepřátelskými stroji prakticky

  denně. Základnou pro letouny Rufe se stal

  nedaleký ostrůvek Tanambogo, zatímco hyd-

  roplány Mavis kotvily u ostrůvku Gavutu. Ve-

  litelem posádky na těchto ostrovech byl Miy-

  azaki. Podléhaly mu tedy i jednotky námořní

  pěchoty, ženistů a japonští a korejští civilní

  pracovníci. Ale jen malá část z asi 1500 mužů,

  kterým velel, byla cvičena pro pozemní boj.

  První vítězství jeho jednotka nárokovala 10.

  července v boji s dvěma Liberatory z 435th BS.

  Jeden z nich byl poškozen, ale palubní střelci

  hlásili, že se jeden z plovákových letounů od-

  poutal z boje s kouřícím motorem. Osádce se

  také podařilo jedno Rufe vyfotografovat. O tý-

  den později střelci bombardéru B-17 z téže jed-

  notky sestřelili podd. 1. tř. Horiho, který po boji

  zůstal nezvěstný. Na palubě létající pevnosti

  byli důstojníci US Marine Corps, jimž se poda-

  řilo pořídit cenné fotografie severního pobřeží

  Guadalcanalu a okolí Tulagi, přestože je ostatní

  hydroplány Rufe donutily k ústupu.

  Stejný osud potkal 23. července nám. 1. tř.

  Matsuiho v boji s létající pevností od 11th Bom-

  bardment Group (Heavy). Se sedmi bombardéry

  této jednotky se střetlo dvanáct Rufe během

  1. srpna a Japonci bez vlastních ztrát těžce po-

  škodili tři z nich. Palubní střelci však ohlásili

  dva sestřely.

  Tři létající pevnosti si vzaly Tulagi na mušku také

  4. srpna 1942. Nad cílem na ně zaútočilo sedm

  Rufe. Palubní střelci z 26th BS, 11th BG nároko-

  vali jeden hydroplán jako sestřelený, ale druhý

  japonský letoun se srazil s B-17E, jemuž velel 1st

  Lt. Rush E. McDonald. Zahynula celá jeho osádka

  i japonský pilot, nám. 1. tř. Kobayashi.

  Tragický zvrat jednotku potkal 7. srpna 1942

  při spojeneckém vylodění na Guadalcanalu.

  V ranních hodinách zaútočily na kotviště v Tulagi

  a na okolních ostrovech Wildcaty a Dauntlessy

  z USS Wasp a zničily všech sedm létajících člunů

  H6K Mavis, šest Rufe na hladině a dva na břehu.

  Zoufalí japonští piloti se snažili ke svým stro-

  Prvním letounem, který piloti Rufe na Aleutách sestřelili, byl B-17B (c/n 38-215) „Old Seventy“. Zde je zachycen na snímku z Aljašky ještě z doby, kdy byl využíván i jako

  nákladní stroj.

  Foto: American Air Museum in Britain

  INFO Eduard10

  Duben 2023

• Page 11

  jům doplavat, ale velitel VF-71 „Thor“ Lt. Cdr.

  Courtney Shands a jeho wingman Ens. Samu-

  el W. Forrer zapalovali jeden stroj za druhým

  a poté demolovali vybavení na pevnině. Jeden

  stíhací hydroplán byl později viděn, jak odlétá na

  sever, a jeho pilot se zřejmě připojil ke dvěma

  kolegům, kteří se nacházeli v kotvišti na ostrově

  Shortland u Bougainville.

  Personál Yokohama Kōkūtai se pod vedením

  Miyazakiho na Tulagi, Gavutu a Tanambogo spo-

  lečně s dalšími jednotkami zapojil do pozemních

  bojů. Poslední Miyazakiho rádiová zpráva zněla:

  „Nepřátelské síly mají jasnou převahu. Budeme

  se bránit do posledního muže. Modlete se za

  náš úspěch.“ V rámci improvizovaných podmí-

  nek předvedli obránci pod Miyazakiho velením

  vynikající výkon. Při prvním vylodění 7. srpna

  způsobili americkým jednotkám desetiprocent-

  ní ztráty a obrana na některých ostrovech vytr-

  vala do poledne 9. srpna.

  Pět pilotů Rufe padlo v boji proti americké ná-

  mořní pěchotě 8. srpna na ostrově Tanambogo.

  Podařilo se jim zapálit tank Stuart z 1st Com-

  pany, 3rd Battalion, 2nd Marines. Ze tří tankistů

  dva zahynuli a jeden byl zraněn. Padlo při tom 42

  obránců včetně výkonného důstojníka Yokoha-

  ma Kōkūtai, korv. kpt. Saburō Katsuty, který byl

  naposledy spatřen na věži tanku. Poručík Satō s

  asi čtyřiceti muži unikl na ostrov Halavo a s tři-

  nácti z nich zahynul 19. září v boji s příslušníky

  2nd Marines. Jen jeden z jeho pilotů byl zajat,

  jednalo se o praporčíka Yomichio Hirahashiho.

  Z ostrova Shortland na konci srpna po několik

  dnů pokračovaly hlídkové lety pod velením pra-

  porčíka Kofujiho, ale 2. září 1942 byla stíhací

  jednotka Yokohama Kōkūtai rozpuštěna a per-

  sonál i zbývající hydroplány Rufe převzala stí-

  hací Buntai nosiče hydroplánů Kamikawa Maru.

  Velitel Yokohama Kōkūtai, nám. kpt. Miyazaki,

  byl v čele jednotky formálně veden do 1. října

  1942, poté byl posmrtně povýšen na kontradmi-

  rála. Podle svědectví jednoho ze zajatců spá-

  chal Miyazaki 8. srpna v zákopu sebevraždu vý-

  bušninou. Jeden z jeho bývalých kolegů v rámci

  jednání na Ženevské námořní konferenci, Rear

  Admiral William Ward Smith, velel v té době

  Cruiser Division 9 s křižníky USS Indianapolis

  a USS Louisville při bojích o Aleuty.

  Aleuty a Kurily

  První jednotkou, která se s letouny Rufe dosta-

  la do střetnutí s nepřítelem, byla Tōkō Kōkūtai.

  Vznikla na konci roku 1940 a na počátku války

  v Pacifiku byla nasazena při dobývání Filipín

  a Holandské východní Indie. V červnu 1942 byla

  s šesti stroji H6K Mavis nasazena při obsaze-

  ní ostrovů Attu a Kiska na Aleutách. Ochra-

  HISTORIE

  Na snímku ze srpna 1942 pózuje část stíhacích pilotů 5. Kōkūtai na základně Kiska. Vzadu zleva: nám. 2. tř. Hachirō Narita, vedle něj stojí nejúspěšnější stíhač v oblasti

  Aleut podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki, podd. 2. tř. Saishi Okawa a zcela vpravo je pravděpodobně velitel stíhací jednotky Kushichirō Yamada. Vpředu zleva: nám. 2. tř. Minoru

  Minazawa a nám 2. tř. Yoshio Suzuki. Sasaki a Okawa zahynuli při náletech na Amchitku. U stroje R-106 je částečně patrný vypouklý kryt umístěný shora na hlavním plováku.

  V pozadí kotví hydroplán E13A Jake.

  Hydroplán A6M2-N z Tōkō Kōkūtai, kotvící u břehu na Aleutách. Za pozornost stojí světlejší zbarvení ovládacích

  ploch. Není vyloučeno, že shora je na potahu křídla na okrajích krytů kanónů přilepen nějaký druh vodotěsné

  izolace.

  Foto: ©IzawaFoto: ©Izawa

  INFO Eduard

  11

  Duben 2023

• Page 12

  HISTORIE

  nu invazních sil zajišťovaly plovákové letouny

  z nosičů hydroplánů Kamikawa Maru a Kimi-

  kawa Maru. Velení brzy rozpoznalo, že pro boj

  s Američany v oblasti Aleut je potřeba nasadit

  k ochraně kotvišť a připravovaných základen

  stíhací hydroplány, protože plovákové pozo-

  rovací letouny nebyly pro tento účel ideální.

  Oba nosiče se navíc musely přesunout do jiné

  části Pacifiku. Proto byla na počátku června

  v Yokosuce zformována stíhací jednotka se stroji

  A6M2-N pod velením por. Kushichirō Yamady. Na

  ostrov Kiska jejích šest strojů přepravil nosič

  hydroplánů Chiyoda a jednotka byla začleněna

  do Tōkō Kōkūtai. Letouny obvykle kotvily pomo-

  cí bójí na mělčině a na břeh byly kvůli údržbě

  dopravovány pomocí bambusových konstrukcí.

  Poprvé se s nepřátelskými stroji Yamadovi piloti

  střetli 7. a 8. července 1942 při náletu Libera-

  torů na Kisku. Obvykle hlídkovali ve dvojicích

  a s nepřátelskými letouny se někdy dostávali do

  střetu i několikrát denně. Velmi záhy začali pro-

  ti těžkým bombardérům používat i 30kg pumy.

  Při protiponorkových hlídkách patrně využívali

  60kg pumy. V oblasti často panovalo nepříznivé

  počasí provázené mlhami a nízkou oblačností.

  Proto i čtyřmotorové letouny často operovaly

  v relativně malé výšce.

  Prvního vítězství piloti na strojích Rufe dosáh-

  li 18. července v boji s asi deseti čtyřmotorá-

  ky. Osm amerických strojů se vrátilo s velkým

  množstvím zásahů. Japonci na formaci podnikli

  asi padesát útoků a nárokovali jako sestřelený

  jeden B-24 a jeden B-17. Američané po boji sku-

  tečně odepsali létající pevnost z 28th Composi-

  te Bombardment Group. Jednalo se o stařičkou

  B-17B 38-215 „Old Seventy“ z 36th BS, za je-

  jímž řízením seděl zkušený veterán, Major Jack

  Marks. Stroj explodoval ve výšce 610 m (2000

  stop) v boji s piloty Rufe poblíž Rat Island. Uvá-

  dí se ale i druhá verze příběhu, a to že poško-

  zený bombardér narazil do horského masivu.

  Na počátku srpna byla Yamadova stíhací jednot-

  ka vyňata z Tōkō Kōkūtai a stala se z ní 5. Kō-

  kūtai, jejíž počet letounů se rozšířil na dvanáct

  stíhacích hydroplánů. Během srpna byla posíle-

  na také o pozorovací plovákové letouny.

  První vítězství si stíhači z 5. Kōkūtai připsali

  7. srpna 1942. Svaz válečných plavidel, kterému

  velel Rear Adm. „Poco“ Smith, vyplul z Kodiaku

  ke Kisce, aby ostřeloval japonské pozice. Kromě

  těžkých křižníků USS Indianapolis a USS Lou-

  isville byly součástí svazu ještě lehké křižní-

  ky USS Honolulu, St. Louis a Nashville a čtyři

  torpédoborce. Kvůli mlze byla bojová činnost

  pro obě bojující strany značně ztížena, přesto

  se Američanům podařilo zahájit v 19:55 palbu

  a současně nad cíl vyslali šest pozorovacích le-

  tounů SOC Seagull.

  Do kontaktu s pozorovacími letouny se Japonci

  dostali několikrát, ale šanci úspěšně na ně ve

  Na snímku ze 7. listopadu 1942 je zachyceno několik poškozených hydroplánů Rufe v Holz Bay na ostrově Attu.

  Foto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard12

  Duben 2023

• Page 13

  špatném počasí zaútočit měli jen v nemnoha

  případech. Ke střelbě se nejdříve dostal por.

  Yamada se svým wingmanem a jeden Seagull

  nárokoval jako sestřelený. Později se Yamada

  dostal do boje s pozorovacími letouny znovu

  a s podd. 2. tř. Gi-ichi Sasakim si připsali dvě

  vítězství.

  Američané přišli o jeden Seagull a tři byly po-

  škozeny. Osádka sestřeleného Seagullu zřejmě

  přežila, ale zajímavé je, že stroj (BuNo. 9945)

  patřil k letecké jednotce bitevní lodi USS India-

  na, která nebyla součástí svazu.

  Americká plavidla se skrz nízkou oblačnost po-

  kusila naslepo zasáhnout bombami osádka H6K

  Mavis a jeden z pilotů Rufe za velmi nepříznivých

  povětrnostních podmínek zaútočil na torpédo-

  borec USS Case. Na ústup ho zahnala obranná

  palba děl ráže 127 mm (5 palců) a 20mm kanónů.

  Japonští dělostřelci z pobřežních baterií se také

  snažili americký svaz zasáhnout a piloti Rufe

  nad ním shazovali fosforové bomby, patrně kvů-

  li jeho lokalizaci.

  Americké jednotky se 30. srpna vylodily na

  ostrově Adak a v následujících týdnech tam

  s neuvěřitelnou rychlostí vybudovaly funkční

  letiště. Pro Japonce na Attu a Kisce se tím pá-

  dem zhoršily vyhlídky na dokončení vlastního

  letiště.

  K nerovnému boji došlo 15. září 1942, když na

  ponorkovou základnu na Kisce zaútočilo čtrnáct

  těžkých bombardérů z 28th CBG v doprovodu

  čtrnácti Lightningů a stejného počtu Airacober

  z XI. Fighter Command. Této formaci čelili čty-

  ři piloti Rufe, z nichž dva zahynuli. Podd. 2. tř.

  Gi-ichi Sasaki si v tomto střetnutí připsal čtyři

  vítězství nad stíhacími letouny a jeden nároko-

  val jako pravděpodobně zničený, ale při přistá-

  ní se jeho stroj převrátil. Na konci dne zůstalo

  provozuschopné jen jedno Rufe. Ke konci září

  k ostrovu dorazil nosič hydroplánů Kimikawa

  Maru a přivezl šest Rufe a dva pozorovací le-

  touny. V následujícím týdnu jednotka několikrát

  čelila výrazné přesile, včetně Curtissů P-40

  z No. 111 Sqn RCAF, a 4. října zůstala zcela bez

  stíhacích hydroplánů. Američtí a kanadští stíha-

  či často ostřelovali postavení protiletadlových

  dělostřelců, aby se snížilo riziko pro nízko letící

  bombardéry, které nad cíl přilétly jen o několik

  minut později.

  Na počátku listopadu byla 5. Kōkūtai přeznače-

  na na Kōkūtai 452, obdržela další letouny, ale

  ty byly v následujících dnech zničeny během

  bouře a při útoku Lightningů a Marauderů. Na

  konci prosince Kimikawa Maru opět přivezla

  nové hydroplány Rufe. V poslední den roku 1942

  se japonským stíhačům podařilo sestřelit jeden

  B-25 z 28th CBG, doprovodný P-38 z 343rd FG

  a na hladině moře zničili Catalinu.

  Kōkūtai 452 stále operovala v extrémně obtíž-

  ných podmínkách. Její letouny kotvily v arktic-

  kých teplotách na břehu moře nebo na mělčině

  a jejich jedinou ochranou byla plachta nataže-

  ná přes přední část trupu. Přesto její technici

  dokázali udržet většinu hydroplánů v provozu.

  Letouny primárně operovaly z ostrova Kiska

  a náhradní stroje byly vykládány na ostrově

  Attu, kde bylo nebezpečí hrozící ze strany spo-

  jeneckých letounů nižší.

  Hlídka dvou pilotů s hydroplány Rufe objevila

  24. ledna 1943 pět nákladních lodí s doprovod-

  nými křižníky, které zajišťovaly vylodění na os-

  trově Amchitka. Zaútočila na ně 60kg pumami

  a v útocích piloti pokračovali na konci ledna

  i během února. Jejich cílem bylo především le-

  tiště, které na ostrově Američané budovali se

  svou obvyklou neuvěřitelnou rychlostí. Ame-

  rické protiletadlové obraně se přitom podařilo

  několik Rufe sestřelit. Z jedné takovéto nebez-

  pečné mise se nevrátil také Sasaki, který se stal

  jediným stíhacím esem na strojích Rufe v této

  oblasti. Došlo k tomu 18. února 1942 v podve-

  čer, den po příletu prvních Curtissů P-40 z 18th

  Fighter Squadron na nově dokončené letiště,

  které kvůli své krátké dráze dostalo jméno Fox

  Field. Dvojici vedl praporčík Nakamachi a Sasa-

  ki letěl jako jeho wingman. Ve vzduchu však na

  ně čekaly dvě čtveřice Curtissů. Na japonskou

  dvojici zaútočil první flight pod vedením Majora

  Claytona J. Larsona. Stovky vojáků z okolních

  kopců s úžasem pozorovaly boj, který probíhal

  u západního pobřeží ostrova. Nakamachi ještě

  nad vodou odhodil pumy a zatočil na severozá-

  pad zpět k vlastní základně, ale proti rychlým

  HISTORIE

  Tato fotografie patří mezi snímky, které padly do rukou spojeneckých jednotek po vylodění na Aleutách. Pochází patrně z přelomu let 1942 a 1943 a je na ní zachycen letecký

  personál Kōkūtai 452.

  Foto: Fold3

  INFO Eduard

  13

  Duben 2023

• Page 14

  HISTORIE

  Curtissům, které zaútočily z převýšení, neměl

  moc šancí. Zasáhl jej Larson i jeho wingman 1st

  Lt. Beary. Hořící Rufe se zřítilo do moře.

  Odhodlaný Sasaki nálet na letiště vzdal těsně

  před pobřežím a také se pokusil probít severo-

  západním směrem. Američtí stíhači na Sasakiho

  prováděli opakované zteče. Zkušený Japonský

  pilot kombinoval utažené zatáčky o 360 stupňů

  a prudké klesání. Dokonce dvakrát bez výsledku

  vystřelil na Larsona. Jeho boj s přesilou takto

  probíhal na úseku dlouhém 35 mil. Sasaki byl

  však nakonec zasažen a zřítil se do moře asi

  osm kilometrů západně od severozápadního

  výběžku Amchitky. Vítězství si připsal Lt. Stone.

  K poslednímu leteckému boji hydroplánů Rufe

  na Aleutách došlo 17. března 1943. Američané

  podnikli v průběhu deseti hodin ze základen

  Adak a Amchitka celkem pět náletů na Kis-

  ku. Nasadili při tom 13 B-24, 16 B-25, 32 P-38

  a osm P-40. Japonci proti nim mohli vyslat

  jen sedm stíhacích Rufe. Mezi nimi byl i Kiyo-

  mi Katsuki, který se proslavil v jižním Ticho-

  moří jako pilot dvouplošníku Pete a později

  se stal stíhacím esem. Formace se střetla

  s deseti Lightningy a nárokovala dvě vítězství,

  ale Američané žádnou ztrátu nezaznamenali.

  Tato jednotka stíhacích hydroplánů, která bě-

  hem své činnosti třikrát změnila označení, se-

  střelila od léta 1942 patnáct letounů jistě a pět

  pravděpodobně. V průběhu necelých osmi mě-

  síců svého bojového nasazení operovala proti

  nepříteli během šedesáti dnů, přičemž v řadě

  případů provedla více akcí během jednoho dne.

  V leteckých bojích ztratila dvanáct stíhacích

  hydroplánů a deset pilotů. Zbývajících 23 stro-

  jů na Aleutách odepsala kvůli závadám a vlivu

  počasí.

  Na konci března 1943 evakuovala zbývající let-

  ce z Kōkūtai 452 ponorka I-36 do Japonska.

  V květnu byla jednotka reorganizována a obdr-

  žela nové letouny Pete, Jake a Rufe. Její stíhací

  části velel podpor. Shunshi Araki a od červen-

  ce měla základnu na jezeře Bettobu na kuril-

  ském ostrově Shumshu, 11 km jihozápadně od

  Kamčatky. Jejich protivníky v této oblasti byly

  opět osádky Liberatorů, se kterými se piloti

  v kokpitech hydroplánů Rufe poprvé setkali

  19. července. Do sporadických bojů se mimo

  hydroplány Rufe zapojovaly nejen námořní po-

  zorovací letouny, ale také armádní letci se stroji

  Ki-43 Oscar z 54. Hikō Sentai.

  Stíhači z Kōkūtai 452 svých posledních vítěz-

  ství dosáhli 12. září v boji s formací osmi Li-

  beratorů a dvanácti Mitchellů. Ohlásili při tom

  dva sestřelené B-24 a jeden pravděpodobně.

  Do boje se však zapojili i japonští armádní stíha-

  či a Američané utrpěli těžké ztráty. Kromě dvou

  Liberatorů přišli o sedm Mitchellů a některé

  osádky nouzově přistály na sovětském území.

  Na počátku října 1943 byla stíhací část Kōkūtai

  452 zrušena a jednotka pokračovala ve službě

  s průzkumnými letouny na Kurilských ostro-

  vech do léta 1944.

  Původní velitel této jednotky, Kushichirō Yama-

  da, později zastával funkci Hikōtaichō u Kōkūtai

  302 na základně Atsugi a 15. srpna 1945 spáchal

  sebevraždu. Araki svou službu skončil u stejné

  stíhací jednotky jako Yamada a ani on se nedožil

  konce války.

  Dokončení příště

  Piloti 11th Fighter Squadron na aljašské základně Umnak pózují pro fotografa při hraní karet. Patřili mezi protivníky stíhačů s hydroplány Rufe. Velitelem jednotky byl John S.

  Chennault, nejstarší syn Claire Lee Chennaulta, jež vedl legendární dobrovolnickou jednotku Flying Tigers při bojích v Číně. Z přídě P-40E je patrné, že jablko nepadlo daleko

  od stromu.

  Foto: Fold3

  INFO Eduard14

  Duben 2023

• Page 15

  HISTORIE

  Záběry vraků hydroplánů Rufe po vylodění na ostrovech Attu a Kiska v polovině roku 1943. Záběry hangáru pochází ze základny na Attu.

  Foto: US Navy

  Foto: Alaska State Library

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  INFO Eduard

  15

  Duben 2023

• Page 16

  HISTORIE

  Hydroplány Rufe měly zpočátku nátěr šedou

  barvou na všech plochách, který byl nastříkán

  na červenohnědou základovou barvu. Kvůli pre-

  venci koroze byly aluminiovou barvou natřeny

  i vnitřní plochy prostoru vztlakových klapek

  namísto barvy Aotake, která byla obvyklá u stí-

  haček A6M Zero.

  Kvůli změně názvu letounu se v červenci nebo

  v srpnu 1942 změnila také tabulka na zadní části

  trupu. Ke změně došlo přibližně mezi 30. až 50.

  vyrobeným Rufe. Od října 1942 přestal výrobce

  uvádět v tabulce datum výroby.

  Na konci srpna 1942 zavedla firma Nakajima na

  letounech A6M2-N žlutý identifikační pruh na

  náběžné hraně křídla a současně zavedla bílý

  lem u Hinomaru na trupu.

  V únoru 1943 dostaly námořní stíhací jednotky

  pokyn nastříkat letouny na horních plochách

  tmavě zeleným maskovacím nátěrem. Pozem-

  ní personál obvykle využil barvy, které byly

  dostupné pro údržbu letounů jiných kategorií,

  které již zelený nátěr měly. V případě jednotek

  s hydroplány to byly letouny firem Aichi, Mitsu-

  bishi a Kawanishi. Odstíny jejich kamuflážních

  barev se mírně lišily dle dodavatele barev. Nelze

  vyloučit ani použití kořistních barev, například

  v Rabaulu, případně využití barvy určené pro

  válečná plavidla. Při aplikaci tohoto nátěru byl

  bílý lem Hinomaru na boku trupu často zten-

  čen, případně zcela přestříkán. Některé letouny

  však byly ponechány v šedém nátěru na všech

  plochách a jsou zdokumentovány ještě z průbě-

  hu roku 1944.

  V závěrečných měsících výroby dostaly nové le-

  touny A6M2-N na horních plochách standardní

  nátěr tmavě zelenou barvou D1, která měla od-

  stín specifický pro dodavatele firmy Nakajima.

  S touto změnou souviselo i zavedení bílého lemu

  u Hinomaru na horních plochách. U bojových

  jednotek byl tento lem často ztenčen, nebo zce-

  la přetřen, což se mohlo provést i u Hinomaru

  na trupu.

  Zbarvení transportního vozíku je často uváděno

  jako černé, ale to neodpovídá dobovým foto-

  grafiím. Pravděpodobnější je tmavě šedomod-

  rá barva používaná u námořní bojové techniky

  a technického vybavení. Vyloučit se nedá ani

  tmavě modrá barva, která byla u císařského

  námořnictva používána například u dílenské-

  ho vybavení. Konstrukce vozíku byla částečně

  dřevěná, přičemž ze dřeva byly zhotoveny jeho

  svislé stabilizační části a části na nichž byl usa-

  zen plovák. Celý vozík byl natřen jednou bar-

  vou, ale v provozu jeho nátěr pochopitelně nesl

  známky opotřebení, případně na něm ulpívala

  otěrem šedá barva z hlavního plováku.

  Zbarvení a označování Text: Jan Bobek

  Dosud nepublikovaná fotografie stroje NI-119 se skupinkou poddůstojníků z Kōkūtai 802, pořízená na počátku roku 1943 na základně Shortland. Jedná se o letoun, který byl

  dokončen s šedou barvou na všech plochách a u jednotky dostal nátěr tmavě zelenou barvou na horních plochách. Na trupu je dobře patrné obdélníkové pole šedé barvy,

  které mechanici zachovali kvůli výrobní tabulce stroje.

  Foto: ©Izawa

  Foto: US Navy

  INFO Eduard16

  Duben 2023

• Page 17

  17. června 2023

  V Kulturním domě Rychvald

  Modelářský klub Ostrava 446

  a předsednictvo IPMS.CZE

  zve všechny příznivce

  plastikového modelářství

  na Mistrovství České republiky mládeže a

  doprovodné akce

  Mistrovská soutěž mládeže je organizována pod záštitou SMČR

  Mistrovství ČR mládeže (letadla 1/72,1/48,1/32), bojová technika

  (1/72,1/48,1/35), lodě a ponorky, dioramy a civilní technika.

  Doprovodná porovnávací soutěž seniorů, letadla (1/72,1/48,1/32),

  bojová technika (1/72,1/48,1/35) a civilní technika

  Bližší informace a propozice na www.aircraft.cz,

  osobní kontakt Petr Potyš, mob. 730 430 239

  PROPOZICE NA STRÁNKÁCH SMČR

• Page 18

  HISTORIE

  Pro Američany bylo štěstím, že na počát-

  ku bojů o Šalamounovy ostrovy byli Ja-

  ponci oslabeni podobně jako oni. Na Ra-

  baulu sídlící 25. letecká flotila císařského

  námořnictva byla posílena jen několik dní

  před spojeneckým vpádem do této oblasti

  v rámci příprav na obsazení Guadalcanalu

  a coby reakce na předpokládané japon-

  ské tažení na Nové Hebridy. Dne 9. srpna

  aktivoval viceadmirál Nishizō Tsukahara

  v Rabaulu 11. vzdušné loďstvo a převzal ří-

  zení regionálních leteckých operací. Zku-

  šený letec, kterého o jednu ruku připra-

  vila točící se vrtule, prosazoval politiku

  tvrdé odvety vůči Američanům. Protože

  však během prvních dvou dnů vzdušných

  bojů utrpěly jeho bombardovací síly těž-

  ké ztráty, omezil se admirál na plánování

  průzkumných a rušivých misí k ostrovu.

  Američané měli štěstí, že Guadalcanal

  a japonská letiště v Rabaulu dělilo více

  než 600 mil Šalamounova a Korálového

  moře. Přestože Zero bylo stíhacím letou-

  nem s nejdelším doletem na světě, 2100

  km dlouhá zpáteční cesta mezi Rabaulem

  a Guadalcanalem byla i pro něj na hranici

  možností. Také dvoumotorové Betty měly

  paliva jen na 15 minut nad cílem. Omezení,

  dané doletem japonských letounů, zna-

  menalo, že trasy letů musely být pláno-

  vány co nejpřímější cestou, a neexistovaly

  rezervy pro úhybné manévry či zvýše-

  ní výkonu motorů přiškrcených v zájmu

  snížené spotřeby paliva. Navíc jim počasí

  v jižním Pacifiku nedovolovalo opustit zá-

  kladny, dokud se nerozptýlila nízká ranní

  Piloty a technický personál VMF-223 jsme v první části

  tohoto článku opustili v situaci, kdy se začali seznamovat

  s Hendersonovým letištěm a situací na Guadalcanalu.

  Ta je zcela jistě příliš nepotěšila, bojové odhodlání ovšem

  nenarušila.

  Text: Thomas McKelvey Cleaver

  Foto: National Archives via NAAS

  Foto nahoře: Letecký pohled na runway Hendersonova

  letiště z 22. srpna 1942, tedy dva dny po příletu VMF-223

  na ostrov. Budovy jižně od dráhy byly zamýšleny jako

  dílny a střechy z oceli o tloušťce 7/8 palce tedy 22 mm.

  INFO Eduard18

  Duben 2023

• Page 19

  oblačnost. To vše si vynucovalo důsledné

  dodržování časového plánu, který tak byl

  pro druhou stranu předvídatelný. Trasa

  vedla z Rabaulu do Buky u severozápad-

  ního Bougainville, dolů do Buinu s výhle-

  dem na Shortlandské ostrovy a pak pří-

  mo přes oblast New Georgia Sound, brzy

  známou jako „The Slot“.

  Ještě před válkou naverbovalo austral-

  ské námořnictvo Australany žijící na Ša-

  lamounových ostrovech, aby setrvali, po-

  kud území obsadí Japonci, a obsluhovali

  rádiový varovný systém upozorňující na

  spatřené japonské námořní nebo letec-

  ké síly. Pobřežní hláska Jack Read, jehož

  stanice umístěná v kopcích Bougainville

  měla výhled na Buku, byl zpravidla první,

  kdo vyslal zprávu o blížícím se leteckém

  útoku. Dalším důležitým hlásným byl Paul

  Mason poblíž Buinu. Mezi Masonovým va-

  rováním a příletem bombardérů nad Gua-

  dalcanal uplynuly vždy dvě hodiny. Tento

  harmonogram umožňoval mariňákům

  počítat s několika klidnými hodinami po

  rozbřesku a před soumrakem, kdy mohli

  pracovat, a také s nejméně dvěma hodi-

  nami během poledne, kdy si mohli najít

  úkryt a připravit se na útok. Japonci při-

  létali mezi 12. a 13. hodinou, v závislosti na

  povětrnostních podmínkách po trati letu.

  Počasí v této rovníkové oblasti je jen málo

  předvídatelné a podléhá rychlým změ-

  nám.

  Protože Japonci mohli vyslat z Rabau-

  lu velkou formaci bombardérů pouze za

  denního světla, vznikl časový plán, při

  kterém v závislosti na počasí startova-

  ly bombardéry a jejich stíhací doprovod

  ze základen v Rabaulu v 8.00 hod. Vývoj

  počasí u Rabaulu však mohl start posu-

  nout až na desátou hodinu. Když japonská

  formace prolétala nad „Slotem“, zazna-

  menaly ji australské pobřežní hlídky na

  jednotlivých ostrovech, a ty svá pozoro-

  vání rádiově předaly Cactus Control na

  Henderson Field. V době, kdy bombardéry

  míjely oblast Mundy na jihozápadním cípu

  Nové Georgie, obránci na Guadalcanalu

  sedali do svých stíhaček a vzlétali. Pilo-

  ti Wildcatů uvítali každou minutu, kterou

  mohli díky včasnému varování získat pro

  stoupání, protože letounům trvalo zhru-

  ba 45 minut, než nastoupaly do 20 000

  stop (6100 m). Nepřátelská formace měla

  dorazit mezi 11. a 13. hodinou. Vzhledem

  k proměnlivosti počasí se několikrát stalo,

  že mraky nad Slotem zabránily pobřežním

  pozorovatelům zaznamenat přilétající Ja-

  ponce tak, aby Američany včas varovali.

  Snaha Japonců o znovuzískání

  Guadalcanalu

  Rachot bojů, který nedal poručíku

  Trowbridgeovi během první noci na os-

  trově usnout, pocházel z oblasti, o které

  si mariňáci mysleli, že je to řeka Tenaru.

  Ve skutečnosti šlo o lagunu. Prapor Ichi-

  ki – první japonská jednotka která podle

  Jamamotových plánů na ostrov dorazi-

  la, aby zahnala Američany do moře – se

  při postupu na základnu Henderson Field

  potýkal s dobře zabezpečenou obranou.

  Úsvit 21. srpna zastihl přeživší Japonce,

  kteří dále drželi své pozice. Americký 1st

  Battalion od 1st Marine Regiment se tedy

  přesunul na pozice okolo laguny a nepří-

  tele obklíčil.

  Když se nepřátelské jednotky snažily

  uniknout po pláži, byly ostřelovány prá-

  vě přibyvšími Wildcaty z VMF-223. Veš-

  kerý japonský odpor skončil v 17.00 hod.

  Poté, co někteří zranění Japonci zahájili

  palbu, se mariňáci přesunuli přes bojiště

  a stříleli do každého nepřátelského vojá-

  ka, na kterého narazili, ať už mrtvého, nebo

  živého. Výjimku tvořilo jen 15 zajatců. Tři-

  cet dalších přeživších Japonců uteklo, aby

  o boji vyprávěli svým kamarádům na Taivu

  Point. Potraviny, vybavení, zbraně a muni-

  ce byly odebrány 871 mrtvým. Toho večera

  plk. Ichiki zakopal prapory své jednotky,

  vytáhl obřadní dýku a rozpáral své útroby

  v měkkém písku na březích Lengy.

  Mariňáci se setkávají s nepřítelem

  V poledne poskytly letadlové lodě admi-

  rála Fletchera krytí dvěma transportním

  plavidlům, aby mohly vplout do Sea-

  larkského kanálu a vyložit zde zásoby. Ví-

  tanou posilou byli také zkušení mechanici

  z MAG-23, kteří se na břeh dostali z tor-

  pédoborce, který je přivezl z Efate.

  Pobřežní hlásný Jack Read vysílačkou va-

  roval, že se ke Slotu blíží útočná skupina le-

  tounů. Lt. Hugh MacKenzie, styčný důstojník

  Foto: NHHC

  Velitel VMF-223, maj. John Smith po návratu z Guadalcanalu na základně NAS Anacostia.

  HISTORIE

  Piloti Wildcatů uvítali každou minutu, kterou mohli

  díky včasnému varování získat pro stoupání, protože

  letounům trvalo zhruba 45 minut, než nastoupaly do

  20 000 stop.

  INFO Eduard

  19

  Duben 2023

• Page 20

  HISTORIE

  pobřežní hlídky v Lungu, se napojil na komu-

  nikační síť námořní pěchoty, známou jako

  Texas Switch, a poprvé mohl předat zprávu

  přímo americkým letcům, kteří se tak mohli

  nebezpečí postavit. Na výzvu reagoval čtyř-

  členný roj (division) kapitána Smithe.

  Ve 12.07 hod. se tito piloti nacházeli nad

  ostrovem Savo a stoupali do výšky 14 000

  stop (4300 m), když o pět set stop výše

  na vstřícném kurzu spatřili šest Zer.

  Smith zahájil čelní útok na vedoucí Zero,

  přičemž se oba letouny řítily proti sobě.

  Japonský pilot uhnul jako první. Přitáhl,

  čímž vystavil břicho Smithovým šesti ku-

  lometům ráže 12,7 mm. Začal kouřit a pře-

  šel do pádu. Mezitím se do Smithe pustila

  dvojice Zer, která se mu dostala za ocas.

  Smith brzy zjistil, že Wildcat je dostatečně

  těžký na to, aby pronásledovatelům uni-

  kl střemhlavým letem, pokud má dosta-

  tečnou výšku. Jeho wingman, Sgt. John

  Lindsey, byl v boji zasažen, podařilo se

  mu však s nepracujícím motorem nouzo-

  vě přistát na Henderson Field na břicho.

  Jeho Wildcat se tím stal první ztrátou let-

  ky. Smith byl zase prvním pilotem náro-

  kujícím sestřelení Zera. Ve druhém sou-

  boji později odpoledne si Lt. Trowbridge

  nárokoval další dva sestřely, ačkoli podle

  japonských záznamů se všechna letadla

  vrátila zpět. Během následujících dvou

  dnů hlásili mariňáci sestřely dalších dvou

  Zer a dokázali tak, že se umějí postavit

  i zkušenějším protivníkům.

  První velká bitva

  Během následujících čtyř dnů se obrysy

  nastávající bitvy o východní Šalamounovy

  ostrovy začínaly rýsovat jasněji a obě ná-

  mořní síly se snažily odhalit pozice pro-

  tivníka.

  Navzdory těžké ztrátě hlavní části úder-

  ných sil císařského námořnictva, kte-

  rou bylo potopení letadlových lodí Akagi,

  Kaga, Soryū a Hiryū u Midwaye, byla

  zbývající flotila japonských letadlových

  lodí ve srovnání s tou americkou stále

  ohromná. Jádro japonského námořního

  letectva nyní tvořila 1. divize letadlových

  lodí, která sestávala z plavidel Shōkaku

  a Zuikaku a lehké letadlové lodi Zuihō.

  Lehké letadlové lodě Jun´yō, Hiyō a Ryūjō

  z 2. divize let. lodí jim důstojně sekundo-

  valy.

  V 6.00 hod. dne 24. srpna se Kidō Bu-

  tai pod velením admirála Naguma stoči-

  la proti větru na jihovýchod a Shōkaku

  se Zuikaku zahájily první pátrací hlídky

  toho dne. Předsunutá jednotka admirála

  Kondóa, vzdálená 120 mil jihovýchodně,

  se také obrátila, aby zůstala na pozicích

  a střežila Nagumovo východní křídlo. Od

  6.15 hod. postupně odstartovalo z obou

  letadlových lodí 19 Kate na pátrací misi do

  vzdálenosti 250 mil. Ve skutečnosti nikdo

  neočekával, že by tyto letouny Američany

  lokalizovaly, protože japonské letadlové

  lodě během noci odpluly z jejich dosahu.

  Posily měly dorazit ke Guadalcanalu

  v noci na 24. srpna. Pokud by bombar-

  déry Betty nedokázaly Henderson Field

  vyřadit, musely by být nasazeny letadlové

  lodě. Protože admirál Yamamoto zakázal

  leteckým skupinám z Shōkaku a Zuikaku

  útočit na pozemní cíle, dokud bude Task

  Force 61 představovat hrozbu, jedinou

  silou, která byla k dispozici pro útok na

  letiště, byla malá letecká skupina z Ryūjō

  s devíti B5N Kate a 24 Zery. Protože plá-

  novaná operace bombardérů Betty proti

  Henderson Field byla kvůli špatnému po-

  časí zrušena, stalo se použití omezených

  sil Ryūjō 24. srpna nevyhnutelným. Úder

  měl být zahájen ve chvíli, kdy se Ryūjō se

  svým doprovodem dostane do vzdálenosti

  operačního doletu.

  Protože na Henderson Field dosud nebyl

  k dispozici žádný funkční radar a pozo-

  rování pobřežních hlídek se ukázala být

  kvůli rozmarům počasí v regionu ne zcela

  spolehlivá, výkonný důstojník Air Group

  23, Lt. Colonel Charlie Fike, začal vypou-

  štět jednu či dvě skupiny Wildcatů v ča-

  sovém okně nazvaném „Tōjō time“, tedy

  mezi 11.00 a 15.00 hod., kdy bylo nejprav-

  děpodobnější, že k útoku dojde. Když tedy

  malé útočné síly Ryūjō ve 14.15 hod sku-

  tečně dorazily, skupina Wildcatů, kterou

  vedl Marion Carl, čekala ve výšce 20 000

  stop a dalších 12 Wildcatů a P-400 z nově

  příchozí 67th Fighter Squadron vyčkávalo

  v pohotovosti na letišti. Carlovým wing-

  manem byl T/Sgt. Johnny Lindley, vedou-

  cím druhé sekce 2nd Lt. Fred Gutt, kte-

  rému letěl „na křídle“ Marine Gunner Tex

  Hamilton z VMF-212.

  Letouny z Ryūjō se přiblížily ke Gua-

  dalcanalu ze směru od ostrovů Florida

  a Malaita ve výšce 10 000 stop (3050 m).

  Esa z Guadalcanalu. Zleva: Maj. John L. Smith, Lt. Kenneth Fraizer, Maj. John Dobbin a Maj. Robert Galer. První dva

  od VMF-223 druzí od VMF-224, která stíhače na Guadalcanalu posílila 30. srpna.

  Když byla na letišti vztyčena vlajka „Condition One“, signali-

  zující nejvyšší pohotovost, piloti se rozběhli obsadit všechny

  zbývající Wildcaty a následovala další vlna vzletů. Ačkoli měli

  startovat v pořadí letek a sekcí za velitelem, v praxi všichni

  spěchali do vzduchu, aby získali nad přilétajícími bombardéry

  výškovou převahu. Kvůli výkonnostním rozdílům mezi jednot-

  livými letouny se systém sekcí a rojů rozpadl a každý se při-

  pojil k tomu, kdo byl nejblíže.

  Foto: via author

  INFO Eduard20

  Duben 2023

• Page 21

  HISTORIE

  Poručík Murakami vedl šest Kate spolu

  se šesti doprovodnými letouny vedenými

  praporčíkem Shigemim v jedné formaci,

  zatímco formace devíti Zer z Ryūjō vede-

  ná Hikōtaichō (velitelem letecké skupiny)

  poručíkem Nōtomim, letěla asi 1600 stop

  (490 m) napravo od bombardérů.

  Marion Carl zpozoroval nepřátelské síly

  nad Tulagi. Navedl své čtyři Wildcaty na

  pozici vhodnou k útoku a vyslal na Hen-

  derson Field rádiem varování. Když byla

  na letišti v reakci na jeho zprávu vzty-

  čena vlajka „Condition One“, signalizují-

  cí nejvyšší pohotovost, piloti se rozběhli

  obsadit všechny zbývající Wildcaty a ná-

  sledovala další vlna vzletů. Ačkoli měli

  startovat v pořadí letek a sekcí za velite-

  lem, v praxi všichni spěchali do vzduchu

  co nejrychleji, aby získali nad přilétajícími

  bombardéry výškovou převahu. Kvůli vý-

  konnostním rozdílům mezi jednotlivými

  letouny se systém sekcí a rojů (division)

  rozpadl a každý se připojil k tomu, kdo

  byl nejblíže. V čele celé formace byl Capt.

  Rivers Morrell, výkonný důstojník VMF-

  223.

  Ve 14.23 hod. Carl potlačil a vrhl se, násle-

  dován třemi dalšími Wildcaty, na letouny z

  Ryūjō. Nalétl si za šest letounů ve větší

  formaci, z níž se vyklubalo šest dopro-

  vodných Zer pod velením Shigemiho. Carl

  střílel z převýšení a poté proletěl skrz

  formaci s Lindleyem na křídle. Byl si jistý,

  že zapálil jeden z „bombardérů“ a dosáhl

  tak svého prvního sestřelu nad Guadalca-

  nalem a druhého celkem. Hamilton a Gutt

  těsně za ním pálili na stejnou formaci.

  Zatímco Hamilton byl vtažen do dlouhé-

  ho souboje se třemi doprovodnými Zery,

  Guttovi se podařilo sestřelit jednu z Kate

  a střemhlav proletět formací za Carlem

  a Lindleyem, kteří se od sebe oddělili,

  když se vraceli a stoupali do výšky pro

  druhý útok.

  Bombardéry Kate se dostaly přímo nad

  pláž a přiblížily se tak čtyřem 90mm pro-

  tiletadlovým dělům baterie E 3d Defense

  Battalion. Ve 14.28 hod. zahájila tato pro-

  tiletadlová děla palbu a o dvě minuty poz-

  ději Kate ve skupině odhodily svých třicet

  šest 60kilogramových pum. Nadšení pro-

  tiletadloví dělostřelci si nárokovali jednu

  Betty, ve skutečnosti však nic nezasáhli.

  Stejně tak neúčinné byly pumy svržené

  Kate. Nezpůsobily žádné škody, přestože

  vybuchly po obou stranách pozic protile-

  tadlových děl.

  Nōtomiho útočná formace měla větší

  úspěch. Tři shōtai zaútočily ze tří směrů

  právě ve chvíli, kdy byly bomby svrženy,

  a beztrestně ostřelovaly přistávací dráhu.

  Trojice Nōtomiho letounů dostihla jeden

  Wildcat, který právě vzlétl, a zasáhla ho.

  Vrak Wildcatu po jednom z japonských náletů na Henderson Field.

  Capt. Joe Foss (vlevo) se stal nejúspěšnějším esem kampaně v Jižních Šalomounech a prvním americkým letcem,

  který vyrovnal skóre 26 sestřelů Eddieho Rickenbackera z první světové války.

  Foto: via autor

  Foto: via autor

  INFO Eduard

  21

  Duben 2023

• Page 22

  HISTORIE

  Pilotovi, zraněnému do hlavy a ramene,

  se podařilo udržet letoun ve vzduchu do-

  statečně dlouho na to, aby mohl vcelku

  bezpečně přistát na hladinu moře u ost-

  rova Florida, kde ho zachránili ostrované.

  Druhý den se vrátil na Tulagi.

  Velitel 67th Fighter Squadron, Capt. Dale

  Brannon, a jeho wingman, 2nd Lt. Deltis

  Fincher, se vrhli ke svým Airacobrám,

  jakmile spatřili stoupající vlajku Condition

  One. Oba si pamatovali, že slyšeli dunění

  nepřítele nad hlavou v době, kdy už byli

  v kokpitech a startovali. Když se řítili po

  dráze, slyšeli přes řev motorů výbuchy

  bomb. Poté, co se vznesli a zatáhli pod-

  vozek, usadilo se před ně Zero. Nasypa-

  li do něj vše, co měli. Zaúřadovalo osm

  kulometů ráže .30, čtyři kulomety ráže

  .50 a dva kanóny ráže 20 mm, načež se

  Zero doslova rozložilo. Oba letci proletěli

  troskami a během stoupání na ně zaúto-

  čili velitel shōtai a s ním také „číslo“ pi-

  lota, jehož stroj a život právě zničili. Ne-

  přátelské letouny provedly jeden průlet

  a zmizely. Obě P-400 při tom byly zasaže-

  ny 7,7mm projektily, ale Brannona a Fin-

  chera to neodradilo. Bohužel, jak Brannon

  později vzpomínal: „Když jsme se dosta-

  li na Guadalcanal, jedna z prvních věcí,

  kterou jsme zjistili, byla, že Britové do

  našich letadel nainstalovali vysokotlaký

  kyslíkový systém. Námořní pěchota kys-

  líkové systémy měla, ale ty byly nízkotla-

  ké. Vzpomínám si, že se nám při prvním

  boji podařilo vystoupat až do výšky 16 000

  stop (4900 m). Cítili jsme se tam opravdu

  malátní a Zera byla samozřejmě ještě vy-

  soko nad námi.“

  Tři Wildcaty se v malé výšce nad Lengo

  Channel střetly s vracejícími se Zery. 2nd

  lt. Bob McLeod z VMF-212 jedno z nich za-

  sáhl a podle vlastního tvrzení ho zničil.

  Ve skutečnosti se pilotovi – wingmanu

  por. Nōtomiho – podařilo dotáhnout svou

  poškozenou stíhačku zpět nad Guadalca-

  nal, kde nouzově přistál, byl zachráněn

  japonskými jednotkami a nakonec z ost-

  rova evakuován. Na druhou stranu byl se-

  střelen 2nd Lt. Elwood Bailey z VMF-223.

  Naposledy byl spatřen na padáku, jak kle-

  sá k hladině poblíž Tulagi. Domů se už ale

  nikdy nevrátil.

  Bombardéry Kate pod velením por. Mura-

  kamiho se po odhození bomb zformovaly

  a provedly širokou zatáčku na sever ve

  snaze stáhnout se z oblasti. Ve 14.33 hod.

  provedl Marion Carl něco, co pozorovate-

  lé na zemi označili za „nejkrásnější prů-

  let“, a sestřelil Kate na levé straně forma-

  ce. Lindley a Gutt na Kate stříleli také. V tu

  chvíli dorazily posily. Capt. Morrell, který

  létal na pravděpodobně nejlepším Wild-

  catu na ostrově, byl v čele šestičlenné

  skupiny. Všichni zaútočili zespod na pět

  zbývajících Kate a pět doprovodných Zer.

  Přitom přispěchala další dvě Zera, aby

  pomohla Američany odrazit. Lt. Ken Fra-

  zier zničil při prvním průletu jednu Kate

  na pravé straně formace, zatímco Carl

  střílel na Zero, které se posadilo Lindley-

  emu za ocas, ale nezničil ho, přestože mu

  bylo přiznáno. Gutt byl zasažen a zraněn

  do levé ruky a levé nohy dalším Zerem,

  dostal se však zpět na Henderson Field.

  Lt. Rex Jeans a Lt. Red Taylor se spojili,

  aby zneškodnili jednu Kate, ale Taylor –

  jedna ze šesti posil od VMF-212 – byl při

  tom sestřelen Zerem a zahynul. Jako po-

  slední ze všech zahájil palbu 2nd Lt. John

  King od VMF-212. Jeho cílem byla další

  Kate, která následně vybuchla. Po Kingo-

  vě vítězství se Wildcaty stáhly.

  Celkově si námořní pěchota připsala

  20 potvrzených vítězství: 12 bombardé-

  Mnoho Wildcatů bylo zničeno nejen v bojích, ale také na zemi. Buď následkem nepřátelských útoků,

  nebo při haváriích během vzletu a přistání. Tyto letouny se pak stávaly zdrojem náhradních dílů.

  Foto: via autor

  INFO Eduard22

  Duben 2023

• Page 23

  rů Kate, jednu neexistující Betty a sedm

  Zer. Japonci však ztratili pouze čtyři Kate,

  včetně té, jež přistála nouzově, a tři Zera,

  včetně toho, které rozstříleli Brannon

  a Fincher. Marion Carl si připsal čtyři ví-

  tězství, včetně neexistující Betty, a byl

  mu tak přiznán status prvního stíhacího

  esa námořní pěchoty. Ve skutečnosti mu

  chyběly dva sestřely, ale rozdíl dorovnal

  hned dva dny nato. Námořní pěchota vy-

  hrála první velkou leteckou bitvu. A mělo

  jich být ještě mnoho.

  Konec VMF-223 na Guadalcanalu

  Dne 2. října 1942 byli všichni přeživší letci

  VMF-223 vyčerpaní téměř každodenními

  boji a obtížnými podmínkami na Guadalca-

  nalu. Toho dne se nepřítel vrátil s dalším

  stíhacím přepadem; obloha byla jasnější

  a pobřežní hlídky včas vyslaly rádiem va-

  rování, aby Wildcaty mohly odstartovat,

  nabrat dostatečnou výšku a střetnout se

  s 27 Zery v tvrdém boji stíhačů proti stí-

  hačům. Marion Carl, který vedl šest F4F

  od VMF-223, dosáhl, jak se ukázalo, své-

  ho posledního vítězství a zvýšil své skóre

  na 16,5, než se mu zasekly zbraně. Jeho

  wingman Ken Frazier dokázal sestře-

  lit dva nepřátele, než si jej další vzali na

  mušku a poškodili jeho Wildcat natolik,

  že byl nucen se stáhnout. Jeho skóre 12

  vítězství ho zařadilo na třetí místo v po-

  řadí es VMF-223 za Smithe a Carla. Nově

  příchozí pilot VMF-121, Lt. Floyd Lynch,

  sestřelil jednu nepřátelskou stíhačku,

  ale nejlepší skóre dne zaznamenal „Co-

  ach“ Bauer, jehož čtyři vítězství z něj

  udělala eso během pouhých dvou vzletů.

  Tentokrát japonské záznamy potvrdily, že

  devět Zer, které si námořní pěchota náro-

  kovala, bylo skutečně ztraceno.

  Vyčerpaní letci VMF-223 vzlétli 10. říj-

  na z Henderson Field na misi, která se

  ukázala být jejich poslední. Velitel letky

  John Smith vedl sedm Wildcatů, aby do-

  provodily SBD a TBF do Nové Georgie,

  kde byly spatřeny další nepřátelské lodě.

  V polovině cesty se Smith náhodou ohlé-

  dl a uviděl, jak se k jeho formaci blíží 15

  plovákových letounů Rufe a Pete. Varoval

  ostatní a změnil kurz; jeho šest druhů jej

  následovalo. Když Japonci spatřili blížící

  se Američany, obrátili k ústupu, ale Wild-

  caty je dostihly a sestřelily šest Pete a tři

  Rufe. Smithem zničená Rufe byla jeho po-

  sledním vítězstvím. Celkem jich získal 19

  a stal se tak do té doby nejlepším esem

  námořní pěchoty.

  Dne 12. října 1942 nastoupili přeživší čle-

  nové VMF-223 na palubu R4D mířící na

  Espiritu Santo. Během devítitýdenního

  nasazení si peruť připsala 110 vítězství,

  včetně 47 Zer a 47 Betty. John L. Smith si

  připsal deset Betty, zatímco Marion Carl

  osm, takže oba piloti měli na svém kon-

  tě více japonských bombardérů než kte-

  rýkoli jiný pilot námořní pěchoty během

  celé války.

  Na Henderson Field přistálo 20. srpna de-

  vatenáct pilotů. Deset z nich během ná-

  sledných bojů zaplatilo cenu nejvyšší.

  Převzato s úpravami z knihy „The Cactus

  Air Force: Air War Over Guadalcanal“; Eric

  Hammel a Thomas McKelvey Cleaver;

  Osprey Publishing (2022).

  HISTORIE

  Capt. Jimmy Flatley vedl VF-10 na Guadalcanal poté, co byla USS Enterprise vážně poškozena v bitvě u Santa Cruz.

  Foto: via autor

  INFO Eduard

  23

  Duben 2023

• Page 24

  Súčasťou tohto pokračovania seriálu teda bude

  stručný sumár toho, čo sa za posledných 12 me-

  siacov udialo. V závere sa už, ako obvykle, po-

  zrieme na udalosti súvisiace s leteckou vojnou

  v období od 1. 2. do 1. 3. 2023.

  Február 2022

  Ruské vojská sa niekoľko mesiacov zhromaž-

  ďovali v blízkosti ukrajinských hraníc a ame-

  rické tajné služby varovali, že tam nie sú na

  cvičení, ale chystajú inváziu. Kremeľ opakovane

  vyhlasoval, že na Ukrajinu nezaútočí, dokonca

  tvrdil, že svoje jednotky po skončení cvičenia

  sťahuje domov. Nič z tvrdení Moskvy však ne-

  bola pravda. Vo štvrtok 24. 2. 2022 skoro ráno

  sa začalo mohutné bombardovanie cieľov po

  celej Ukrajine a ruské vojská zaútočili zo šty-

  roch smerov – na Kyjev, na Charkov, na Donbas

  a z Krymu na Cherson,

  Najdôležitejším cieľom bol Kyjev. Putinova ar-

  máda chcela ovládnuť hlavné mesto a tým aj

  celú krajinu za pár dní. Výsadkári z vrtuľníkov

  mali obsadiť letisko Hostomeľ pri Kyjeve, kam

  by potom transportné lietadlá prepravili ďalšie

  posily a ťažkú techniku. Ovládnuť Kyjev a zabiť

  alebo zajať ukrajinského prezidenta Volody-

  myra Zelenského sa im však nepodarilo. Ten

  odmietol ponuku Američanov na evakuáciu so

  slovami: „Potrebujem muníciu, nie odvoz!“

  Marec 2022

  Ruský postup na Kyjev a Charkov sa zastavil

  a na Donbase bol len pomalý. Rýchly postup

  mali Rusi len na juhu. Tam miestne ukrajinské

  velenie pri organizovaní obrany zlyhalo priam

  kriminálne. Za pár dní obsadili Cherson severo-

  západne od Krymu a Melitopoľ severovýchodne

  od Krymu. Obkľúčili Mariupoľ, no postup z Cher-

  sonu na Mykolajiv a Odesu sa podarilo Ukrajin-

  com zastaviť. Kľúčová tu bola ruská porážka pri

  Voznesensku.

  Pri Kyjeve sa Rusi pokúsili preraziť s konvojom,

  ktorý bol dlhý desiatky kilometrov. Ukrajinské

  jednotky (ale aj ruské chyby v logistike) konvoj

  zastavili a jeho značné časti boli zlikvidované.

  Bez zásob sa Rusi museli začať sťahovať.

  Apríl 2022

  Rusi sa na začiatku mesiaca museli stiahnuť

  z oblastí severne od Kyjeva. Po ich odchode sa

  našlo množstvo dôkazov o masakrovaní civi-

  listov v Buči a ďalších mestách. Ruská armáda

  sa po odchode od Kyjeva začala sústreďovať na

  Donbas, kde odvtedy prebiehajú najťažšie boje.

  A hoci sa z niektorých území stiahla, naďalej

  ostreľuje ukrajinské mestá raketami. Pomaly

  sa začala rozbiehať aj vojenská pomoc Ukraji-

  ne, Slovensko jej medzi prvými poskytlo začiat-

  kom apríla systém protivzdušnej obrany S-300.

  V polovici apríla sa v Čiernom mori po zásahu

  dvomi ukrajinskými raketami potopila vlaj-

  ková loď ruskej Čiernomorskej flotily, krížnik

  Moskva.

  Máj 2022

  Ukrajinci začali vo veľkom ostreľovať a bom-

  bardovať Hadí ostrov, ktorý sa nachádza pri po-

  breží pri hraniciach s Rumunskom a ovláda pla-

  vebné koridory do Odesy. Rusi ho obsadili v prvý

  deň vojny. V polovici mája dostali rozkaz prestať

  klásť odpor obrancovia oceliarní Azovstaľ

  v Mariupole. Do 20. mája sa všetci vzdali. Hoci

  sa o to dodnes považuje za veľké tabu, ktoré

  dlho hatilo dodávky stíhačiek, v tomto mesiaci

  dostala Ukrajina prvé lietadlá – 21 vyradených

  stíhačiek MiG-29 na náhradné diely a 14 bojo-

  vých lietadiel Su-25. Ich zásielky dostala cez

  prostredníkov.

  HISTORIE

  Text: Miro Barič

  Foto: Ozbrojené síly Ukrajiny, sociální sítě a další veřejné zdroje

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Rok krviprelievania

  Prvý UH-60 Black Hawk ukrajinskej vojenskej rozviedky GRU.

  Hoci agresia Ruska voči Ukrajine sa začala na Kryme a na

  Donbase už vo februári 2014 a pripravovala sa podvratnou

  činnosťou zrejme omnoho skôr, vo februári tohto roku sme

  si pripomenuli prvé výročie ruského útoku na celé územie

  Ukrajiny. Je to najväčší konflikt v Európe od roku 1945.

  INFO Eduard24

  Duben 2023

• Page 25

  HISTORIE

  Jún 2022

  Rusko pri postupe na Donbase využívalo najmä

  drvivú prevahu v delostrelectve. Ukrajina preto

  od spojencov začala dostávať nové húfnice ka-

  libru 155 mm a najmä raketomety HIMARS, ktoré

  sú kľúčové pri ničení ruských skladov munície,

  mostov a veliteľských stanovíšť. V júni prišli na

  Ukrajinu aj vrtuľníky Mi-24 z Česka a Mi-17 zo

  Slovenska. Po ďalšej sérii úspešných ukrajin-

  ských útokov musela ruská posádka na konci

  mesiaca utiecť z Hadieho ostrova. Na druhej

  strane, Rusom sa podarilo po dlhom úsilí dobyť

  mesto Severodoneck v Luhanskej oblasti.

  Júl 2022

  Frontová línia sa prakticky zastavila. Na zači-

  atku mesiaca síce Rusi dobyli Lysyčansk, ale

  ďalej sa nepohli. Najväčšie boje sa rozhoreli

  o mesto Bachmut, kde sa bojuje dodnes. Ukra-

  jina začala úspešne používať rakety HIMARS na

  ničenie ruských skladov munície a paliva, Rusko

  odpovedalo bombardovaním civilných cieľov.

  August 2022

  Ukrajinci dostali rakety HARM proti radarom

  a začali ich úspešne používať na oslepenie

  ruskej protivzdušnej obrany. V tomto mesiaci

  tiež došlo k veľkým útokom na ruské vojen-

  ské letiská na okupovanom Kryme. Dňa 29. 8.

  sa začala dlho očakávaná Ukrajinská ofenzíva

  v Chersonskej oblasti.

  September 2022

  Kým sa ruská pozornosť sústredila na obranu

  Chersonskej oblasti, ukrajinská armáda úplne

  nečakane udrela na opačnej strane frontovej

  línie. Za pár dní oslobodila Balakliju, Kupjansk

  a Izjum a do konca mesiaca aj Lyman a prak-

  ticky celú Charkovskú oblasť. Putin na to rea-

  goval vyhlásením čiastočnej mobilizácie, hoci

  ešte v marci sľuboval, že žiadna nebude.

  Na okupovaných územiach tiež narýchlo zorga-

  nizoval pseudoreferendá o pripojení k Rusku.

  Pri bombardovaní ukrajinských miest začalo

  Rusko používať kamikadze drony z Iránu.

  Október 2022

  Pokračovala ofenzíva smerom na Cherson.

  Na Kerčskom moste, ktorý spája okupovaný

  Krym s Ruskom, došlo 6. 10. skoro ráno k vý-

  buchu, ktorý zničil jeden cestný pruh a vážne

  poškodil železničnú časť mosta. V Sevastopole

  zas došlo 29. 10. k útoku diaľkovo ovládanými

  člnmi na kotviace ruské vojnové lode. Rusko

  spustilo bombardovaciu ofenzívu proti ukrajin-

  skej energetickej infraštruktúre.

  November 2022

  Ukrajinské jednotky 11. 11. oslobodili Cherson.

  Od momentu, kedy Putin vyhlásil, že mesto

  bude navždy Ruské, uplynulo len 42 dní. Pri

  Bachmute pokračovali boje v rozbahnených zá-

  kopoch, ktoré pripomínali prvú svetovú vojnu.

  Pokračovalo aj ruské bombardovanie civilnej

  infraštruktúry. V reakcii na to začal Západ

  poskytovať Ukrajine moderné systémy proti-

  vzdušnej obrany.

  Pamätník s lietadlom MiG-17 v Bachmute prešiel renováciou krátko

  pred vojnou.

  Bieloruskí dobrovoľníci z pluku Kastuśa Kalinoŭskeho v Bachmute.

  MiG-17 na pamätníku bol napokon zničený podobne ako väčšina mesta Bachmut.

  Ukrajinský vojak sa odfotil pred

  pamätníkom v Bachmute už počas bojov.

  INFO Eduard

  25

  Duben 2023

• Page 26

  HISTORIE

  December 2022

  Blato znemožňovalo výrazné posuny na fronte.

  Ukrajina pomocou dronov zaútočila na letiská,

  z ktorých štartujú ruské strategické bombar-

  déry. USA sľúbili poskytnúť Ukrajine aj systém

  protivzdušnej obrany Patriot, neskôr sa pridali

  aj Nemecko a Holandsko.

  Január 2023

  Nový rok sa začal najväčším masakrom ruských

  vojakov, keď budovu v ktorej boli stovky z nich

  aj s uskladnenou muníciou trafili počas osláv

  rakety HIMARS. Rusom sa po niekoľkých me-

  siacoch podaril prielom pri Bachmute. Využili

  zlé striedanie ukrajinských jednotiek a obsadili

  mesto Soledar severne od Bachmutu. Nemec-

  ko a USA sľúbili Ukrajine bojové vozidlá Marder

  a Bradley.

  Február 2023

  Rusko pokračovalo vo svojom tlaku, ktorý za-

  čalo vyvíjať hneď po Novom roku. Útočiť skú-

  šalo takmer po celej dĺžke fronty od Kupianska

  a Kreminny na pomedzí Charkovskej a Luhan-

  skej oblasti cez Bachmut a Avdiivku v Donec-

  kej oblasti až po Vuhledar. Tlak to bol miestami

  enormný, sprevádzaný veľkými stratami, no po-

  stup bol minimálny. Podľa niektorých správ do-

  bylo Rusko za dva mesiace od začiatku roka len

  85 štvorcových kilometrov územia. Za získanie

  každého jedného štvorcového kilometra ukra-

  jinského územia pritom zaplatilo 250 mŕtvymi

  vojakmi... Najmä pri Vuhledare, kde tvrdohlavo

  útočili cez široký otvorený terén, utrpeli Rusi

  veľké straty – prišli o viac ako stovku tankov

  a obrnených vozidiel a celú brigádu námornej

  pechoty.

  Ruské straty

  Na oboch stranách boli hlásené zostrely via-

  cerých lietadiel a vrtuľníkov, ktoré však nie je

  možné overiť. Rovnako, ako v predchádzajúcich

  mesiacoch, sa mnohé zostrely darí dokladovať

  až neskôr, keď sa nájde vrak stroja, prípadne

  sa objavia doposiaľ neznáme zábery. Čo je po-

  tvrdené, je zničenie ruského vrtuľníka Mi-35M

  (podľa iných zdrojov Mi-24VM), ktorý musel

  9. 2. núdzovo pristáť neďaleko frontovej línie

  pri Tokarivke v Charkovskej oblasti, len asi

  3 km od hranice s Ruskom. Vzápätí po dosadnu-

  tí bol zničený delostrelectvom 14. samostatnej

  mechanizovanej brigády Ukrajinských ozbroje-

  ných síl. To bolo zaznamenané na videu z dronu

  a neskôr sa objavili aj fotografie vraku vrtuľníka

  ležiaceho na boku.

  V pondelok 13. 2. bol nad Bachmutom zasiahnu-

  tý prenosnými raketami ruský Suchoj Su-24M

  s označením RF-93799 a trupovým číslom

  „modrá 45“. Pilotovala ho osádka zo žoldnier-

  skej skupiny tzv. Wagnerovcov. Napriek trinást-

  ke v dátume mali títo letci šťastie a podarilo sa

  im s horiacim strojom pristáť na základni.

  Menej šťastia mal 23. 2. pilot Su-25SM s ozna-

  čením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“. Ten

  sa pri návrate z bojového letu zrútil pri dedine

  Orechovo v okrese Valjuki v Belgorodskej ob-

  lasti. Príčinou mala byť technická porucha, pilot

  z 266. pluku útočného letectva haváriu neprežil.

  Rusko vypustilo 15. 2. na Ukrajinu najmenej šesť balónov s rohovými radarovými

  reflektormi. Minimálne jeden z nich bol zostrelený ukrajinskou PVO.

  Ruský Mi-35M musel 9. 2. núdzovo pristáť pri Tokarivke v Charkovskej oblasti

  a následne bol zničený ukrajinským delostrelectvom.

  Su-25 s označením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“ fotografovaný vo februári

  2022 v Bielorusku a zničený o rok neskôr v Belgorodskej oblasti.

  INFO Eduard26

  Duben 2023

• Page 27

  Ukrajinské straty

  Na ukrajinskej strane došlo v sledovanom

  období k jednej potvrdenej strate. Pri prena-

  sledovaní kamikadze dronov iránskej výroby

  Shahed-136 bol 13. 2. pri Piščanke vo Vinnyc-

  kej oblasti zničený MiG-29. Jeho pilot, poručík

  Dmytro Škljarevskyj, sa zachránil s pomocou

  vystreľovacieho sedadla, no utrpel zranenia

  a musel byť hospitalizovaný. Z nemocnice pilot

  napísal, že prežil len zázrakom a že ho čaká

  operácia a ďalšia rehabilitácia.

  V rovnaký deň sa v ukrajinských médiách ob-

  javila informácia, že po štvormesačnej rekon-

  valescencii sa do služby vrátil major Vadym

  Vorošylov z 204. brigády taktického letectva.

  Informovali sme o ňom v predchádzajúcich

  častiach seriálu, keď 12. 10. zostrelil päť dronov

  Shahed-136, no úlomky toho posledného zasi-

  ahli jeho MiG-29 a tiež sa musel katapultovať.

  Visiac na padáku si urobil selfie so zakrvavenou

  tvárou – chcel si tak skontrolovať zranenia.

  Objavili sa tiež zábery na ukrajinské Mi-8, ktoré

  boli zasiahnuté za neznámych okolností nieke-

  dy v predchádzajúcich obdobiach. Najprv bol

  13. 2. zverejnený záber stroja Mi-8MSB

  -

  V v di-

  gitálnej kamufláži s trupovým číslom „žltá 88“.

  Trup poškodeného vrtuľníka bol zachytený po-

  čas pozemného transportu. Hneď nasledujúci

  deň, 14. 2., sa objavilo video trosiek ďalšieho

  Mi-8MSB

  -

  V v digitálnej kamufláži. Vrak bol na-

  snímaný z paluby iného Mi-8 ležiaci v zasne-

  ženej krajine. Žiadne podrobnosti nie sú známe.

  Dodávky techniky

  Ukrajinská vojenská spravodajská služba GRU

  zverejnila 21. 2. fotografiu prvého vrtuľníka

  Black Hawk vo svojich službách. Podľa sfar-

  benia bolo identifikované, že ide s najväčšou

  pravdepodobnosťou o bývalý stroj americkej

  armády UH-60A so sériovým číslom 80-23439,

  ktorý neskôr dostal civilné označenie N60FW

  a bol modernizovaný spoločnosťou Ace Aero-

  nautics z Alabamy.

  Po dlhom tlaku sľúbili Nemecko, USA a Británia

  dodanie moderných tankov Leopard 2, Abrams

  a Challenger 2. K dodávkam Leopardov sa pri-

  dali aj ďalšie krajiny, najmä Poľsko. V Nemecku,

  Poľsku a Británii sa začal výcvik ukrajinských

  tankistov a v priebehu sledovaného obdobia

  na Ukrajinu aj dorazili prvé tanky Leopard 2A4

  z Poľska. Po ich dodaní sa začalo hovoriť aj

  o poskytnutí stíhačiek a striel s dlhším doletom.

  O tom si však viac povieme v ďalšej časti se-

  riálu.

  HISTORIE

  Zábery na vrak ukra-

  jinského vrtuľníka Mi-8

  z paluby iného stroja

  tohto typu.

  Su-24M ukrajinského letectva. Žlté sfarbenie spodných plôch má zabrániť streľbe z vlastných radov.

  Poškodený ukrajinský Mi-8MSB

  -

  V v digitálnej

  kamufláži pri pozemnej preprave.

  Sekvencia záberov z vypúšťania ukrajinského dronu Tu-143 z kolesového odpaľovacieho zariadenia SPU-143.

  INFO Eduard

  27

  Duben 2023

• Page 28

  HISTORIE

  Ruské improvizácie

  Kým na Ukrajinu prúdia moderné obrnence, na

  ruskej strane sa čoraz viac objavujú rôzne núd-

  zové riešenia. Za rok vojny totiž prišlo Rusko

  o viac ako 1700 tankov, 2100 bojových vozidiel

  pechoty a vyše 1000 obrnených transportérov

  a ďalších obrnených vozidiel. Ide navyše len

  o techniku, ktorá je na serveri Oryx zdokumen-

  tovaná fotkami alebo videami, skutočné straty

  budú ešte vyššie.

  A práve veľké straty vedú k tomu, že v úlohe

  bojového vozila pechoty sa čoraz viac objavu-

  je aj delostrelecký ťahač MT

  -

  LB, ktorý pochá-

  dza ešte z 50. rokov minulého storočia. Nebol

  určený na nasadenie v prvej línii a preto má

  iba slabý pancier (trup má maximálne 10 mm)

  a slabú výzbroj (jeden guľomet kalibru 7,62

  mm). Zvýšiť palebnú silu týchto vozidiel majú

  námorné protilietadlové kanóny, ktoré začalo

  Rusko demontovať zo starých lodí, ktoré hrd-

  zavejú v prístavoch. Časť prestavieb tvoria ve-

  žičky 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm,

  ktoré sa od 50. rokov montovali na malé torpé-

  dové a hliadkové člny.

  Vyššiu palebnú silu sľubujú veže 2M-3 s dvoji-

  cou kanónov kalibru 25 mm. Táto zbraň sa vyrá-

  bala v rokoch 1953 až 1984 a v ZSSR ju monto-

  vali na hliadkové lode, mínolovky či výsadkové

  plavidlá. Kanóny 110-PM kalibru 25 mm nepou-

  žívala žiadna iná zložka ozbrojených síl ZSSR,

  iba námorníctvo. Ich praktická rýchlosť streľby

  je do 300 rán za minútu, dostrel je 2,5 km do

  diaľky a 1,7 km do výšky.

  Čo je však bizarné, je spôsob ich namontova-

  nia na MT

  -

  LB. Privarili ich na strop zadnej čas-

  ti korby aj s celou barbetou z lode – namiesto

  toho, aby na strope vyrezali otvor a barbetu

  zapustili dovnútra. Výška vozidla sa tak viac

  ako zdvojnásobila. Pôvodne boli tieto vežičky

  určené najmä na boj so vzdušnými cieľmi, ale

  na to dnes už nestačia. Majú totiž len manuálne

  zameriavanie, čo postačuje len na pomalé ciele.

  Dá sa teda predpokladať, že tieto stroje sú urče-

  né najmä na pozemný boj – na palebnú podporu

  pechoty. Pri svojej výške však budú predstavo-

  vať ľahký terč pre protivníka.

  Ruské MT

  -

  LB s námornými vežičkami 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm.

  MT

  -

  LB s barbetou a vežou

  2M-3 s dvojicou kanónov

  kalibru 25 mm, ktoré Rusi

  vymontovali zo starých lodí.

  INFO Eduard28

  Duben 2023

• Page 29

  Útoky dronmi

  Popri snahe o prerazenie ukrajinských obran-

  ných línií na fronte pokračovalo Rusko v ost-

  reľovaní civilnej infraštruktúry v ukrajinských

  mestách. Pri veľkom útoku 10. 2. vystrelilo

  71 striel s plochou dráhou letu, z ktorých ukra-

  jinská PVO zostrelila 61. Zničených bolo aj

  20 dronov Shahed-136. Tie strely, ktoré prešli

  obranou, však zasiahli a poškodili štyri tepel-

  né elektrárne. Popri strelách a dronoch začali

  Rusi vypúšťať aj balóny. Tie nesú rohové rada-

  rové reflektory, ktoré odrážajú mikrovlnné ra-

  darové vlny naspäť k anténe. Tým spôsobujú na

  obrazovkách radarov silný signál. Ich účelom je

  zahltiť ukrajinskú protivzdušnú obranu. Jednak

  tým obrancovia zbytočne minú cenné rakety

  na bezvýznamný balón a tiež zvyšujú šance, že

  skutočné strely obranou preniknú, pretože tá sa

  bude zaoberať príliš veľa cieľmi.

  Útokmi dronov však odpovedali aj Ukrajinci.

  V dňoch 27. a 28. 2. došlo k celej sérii incidentov

  v hĺbke ruského územia. Ukrajina sa k nim ofici-

  álne nehlási, no celá situácia vyzerá tak, akoby

  si testovala schopnosti rôznych bezpilotných

  prostriedkov pred nejakou väčšou vlnou útokov.

  Pri útokoch na rôznych miestach boli totiž po-

  užité drony rôznych typov. Ruská strana ofici-

  álne tvrdí, že všetky drony zostrelila a nedošlo

  k žiadnym škodám, to však napríklad v prípade

  Tuapse na pobreží Čierneho mora nie je tak cel-

  kom pravda. V utorok 28. 2. tam bola po výbuchu

  dronu poškodená rafinéria spoločnosti Rosneft.

  Vypukol tam aj menší požiar. Šťastím pre Rusov

  bolo, že výbuch a požiar nastal neďaleko zásob-

  níkov ropy, ktoré však zasiahnuté neboli.

  V rovnakom čase došlo aj k útokom najmenej 15

  dronov na ciele na Kryme, najmenej dva dopadli

  na Belgorod na ruskom území. Na južnom okraji

  Krasnodaru sa zrútil starý prieskumný prúdový

  dron Tu-141 Striž naplnený výbušninami. Jeden

  dron dopadol tesne vedľa plynovej kompresoro-

  vej stanice v Kolomenskej oblasti – čo je len 100

  km južne od Moskvy! Žiaden div, že Rusi začali

  budovať protivzdušnú obranu okolo Moskvy a na

  strechách niekoľkých budov v ruskej metropole

  sa dokonca objavili protivzdušné systémy Pancir.

  K najodvážnejšiemu útoku na ruské ciele však

  došlo koncom sledovaného obdobia v Bielorus-

  ku. Na základni Mačuliščy pri Minsku tam 26. 2.

  dva výbuchy poškodili stroj včasnej výstrahy a

  riadenia Beriev A-50U. Ruské letectvo z tejto

  bieloruskej základne operuje od začiatku vojny,

  okrem A-50U odtiaľ štartujú aj stroje MiG-31.

  Útok mali vykonať príslušníci bieloruského od-

  boja, ktorí následne opustili krajinu. Podľa ich

  vyhlásení poškodili tanier radarovej antény

  a hrb so satelitnou komunikáciou za pilotnou

  kabínou. Použili na to dva komerčné drony, pri-

  čom každý niesol 200 gramov výbušniny. Mini-

  málne poškodenie hrbu za kabínou zaznamena-

  li aj na videu a neskôr ho potvrdili aj satelitné

  snímky. Zničenie elektroniky efektívne znemož-

  nilo používanie A-50U na zamýšľané účely, hoci

  jeho letové schopnosti malé nálože nenarušili.

  Stroj aj o pár dní odletel do opravy. Otázkou je,

  ako rýchlo sa ju Rusku podarí uskutočniť. Lieta-

  diel A-50U totiž dokázalo v rokoch 2011 až 2021,

  teda za 10 rokov, vyrobiť iba sedem.

  HISTORIE

  Satelitný záber spoločnosti Maxar po útoku. Poškodenia hrbu na trupe a taniera

  antény sú rozoznateľné.

  Fotografia ruského ministerstva obrany na A-50U pred útokom dronov.

  Zábery z útočiaceho dronu. Dosadol na hrb s anténami na chrbte

  lietadla a tam vybuchol.

  Dron sa 28. 2. zrútil aj pri Kolomne, len 100 km

  od Moskvy.

  Satelitný záber na A-50U na bieloruskom letisku Mačuliščy urobila spoločnosť

  Planet Labs PBC krátko pred útokom.

  INFO Eduard

  29

  Duben 2023

• Page 30

  HISTORIE

  Trosky dronu Tu-141 Striž, ktorý dopadol 28. 2. na

  okraji Krasnodaru.

  Drony dopadli 27. 2. aj na Belgorod.

  Rafinéria v Tuapse poškodená dronmi 28. 2.

  INFO Eduard30

  Duben 2023

• Page 31

  #82183

  BOXART STORY

  Když vzlétl 12. srpna 1957 v 9.20 hod. prv-

  ní prototyp Z-326, letoun výrobního čísla 301

  s imatrikulací OK-90 změněnou později na

  OK

  -

  LHA, znamenalo to další prodloužení výroby

  řady Z-26. Ta měla původně skončit provedením

  Z-226, ale přetrvávající zájem v zahraničí si na

  -

  konec vynutil nejen obnovení výroby, ale také

  poměrně výraznou modernizaci celé konstruk

  -

  ce. Provedení Z-326 se díky zatahovacímu pod-

  vozku a novému překrytu kabiny dále vzdálilo

  původní podobě letounu s dřevěným křídlem

  a ocasními plochami, poháněného slabým čtyř-

  válcem. V podobě Z-326 Trenér Master se jedná

  o celokovový letoun s šestiválcem s již zmíně

  -

  ným zatahovacím podvozkem, který podobně

  jako třeba Z-226T výborně „akrobatil“ (i když ne

  tak dobře, protože je těžší) a dal se také skvěle

  využít k základnímu výcviku jak civilních, tak

  vojenských pilotů, stejně jako k letecké turis

  -

  tice nebo vlekání větroňů.

  Československá lidová armáda si po dobrých

  zkušenostech s používáním předchozích ver

  -

  zí C-5, C-105 a C-205 objednala deset C-305,

  tedy mírně upraveného vojenského provedení

  civilní verze. Tyto stroje, které převzala v roce

  1960, dostaly vedle osvětlení interiéru a výmět

  -

  nice signálních světlic s příslušným ovládáním

  v interiéru také malá signalizační světýlka na

  kryty podvozkových nohou. Ta tam nebyla pro

  osvětlení plochy při pojíždění, ale kvůli signali

  -

  zaci otevřeného podvozku. C-305 byly vybaveny

  pro lety v noci a budoucí armádní piloti na nich

  tedy nacvičovali i tuto „disciplínu“. Takový mla

  -

  dý pilotní elév měl mnohdy při svých prvních

  nočních sólech i s tak jednoduchým a hodným

  letounem, jakým Trenér je, plné ruce práce

  a nebezpečí, že na podvozek zapomene a uste-

  le si „na břicho“, bylo velké (a že takových při-

  stání se Z-326 a Z-526 za dobu jejich provozu

  u nás i ve světě bylo!). Dvě malá světýlka tedy

  signalizovala pozorovateli na zemi, kterým byl

  většinou voják základní služby, vysunutý pod

  -

  vozek letounu na finále. Pokud vidět nebyla,

  střílela se světlice, která pilota „probudila“ a on

  buď ještě stačil podvozek vysunout, nebo „za

  -

  bouchnul“ klapky, přidal plyn a opakoval okruh.

  Následně si vyslechl několik „vlídných“ slov od

  instruktora, případně řídícího létání. Ale až na

  zemi, nadávat pilotnímu žákovi, dokud je sám

  ve vzduchu, to nikoho soudného u letectva snad

  ani nenapadne…

  C-305 posloužily například i při výcviku indo

  -

  néských pilotů, některé byly po roce 1968 přidě-

  leny k aeroklubům vojenských letišť a od roku

  1970 byly postupně předávány Svazarmu. Stroj

  s trupovým číslem 0610 patřil mezi poslední,

  které armáda vyřadila. Došlo k tomu v září 1972

  a letoun byl přidělen Aeroklubu Kladno s ima

  -

  trikulací OK

  -

  OTE. Patřil mezi stroje, které byly

  armádě dodány nikoli v atraktivní zelenomodré

  metalíze s modrými a bílými pruhy na trupu,

  ale v jednoduchém celohliníkovém nástřiku.

  A v této podobě také zahájil svou civilní kariéru.

  Nedlouho poté obdržel vylepšení svého fádní

  -

  ho vzhledu v podobě malůvky veselého kraba

  na levé straně motorového krytu, inspirované

  kresbou známého autora kreslených vtipů se

  zvířecí tematikou Pavla Kantorka. Čelo mo

  -

  torového krytu navíc dostalo modrou barvu

  a konce křídel a horní část svislého stabilizá-

  toru byly natřeny červeně. O něco později byly

  kryty podvozku natřeny černě se dvěma prav

  -

  děpodobně bílými proužky. Ještě později se

  v rámci generální opravy dočkal OK

  -

  OTE červe-

  ného zbarvení ve standardu Z-226, ale že by si

  tím co do atraktivity vzhledu nějak pomohl, to

  se říci nedá... Nakonec se ale dočkal „na stará

  kolena“ již zmíněného atraktivního metalického

  armádního zbarvení. Došlo k tomu v Aeroklubu

  Zbraslav v roce 2008 poté, co letoun prošel po

  předchozí nehodě opravou. Dnes je v majetku

  Vojenského historického ústavu, aktuálně bo

  -

  hužel v neletuschopném stavu.

  V roce 1972 byl ovšem ještě v kondici, i když

  s jedním omezením: „OK

  -

  OTE byla zařazena

  do kategorie Normal a nelétala tedy akroba

  -

  cii, protože v ČSLA měla údajně střet s jinou

  C-305 a došlo k většímu poškození trupu. Ale

  je to doba půl století stará a nemám to ověřeno.

  Než byla upravena pro vlekání, používali jsme ji

  pouze na okruhy, prostory ve dne i v noci a na

  navigační lety,“ vzpomíná po letech pan Jasoň

  Kučera, dlouholetý člen kladenského aeroklu

  -

  bu, později ředitel letového provozu Aeroklubu

  ČR a dodnes examinátor adeptů průkazu pilota

  kluzáků i motorových letounů a inspektor LAA

  pro ultralehké letouny.

  Na boxartu stavebnice 82183, jehož autorem

  je Adam Tooby, se nespecifikovaný kladenský

  aeroklubák promenuje s OK

  -

  OTE nad krásnou

  krajinou CHKO Křivoklátsko. Evidentně ješ

  -

  tě předtím, než dostal vlekací zařízení, a také

  předtím, než se z krajiny pod ním stalo CHKO

  Křivoklátsko…

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Veselý krab

  INFO Eduard

  31

  Duben 2023

• Page 32

  Bitva o Británii je jedním z legendárních mil-

  níků druhé světové války a současně první bi-

  tvou, která se odehrála zcela v režii leteckých

  sil. Z pohledu RAF začala 10. července a trvala

  až do konce října 1940. Její mezinárodní do

  -

  pad umocňuje fakt, že na straně RAF se bojů

  zúčastnili letci dalších třinácti zemí. Z němec

  -

  kého pohledu začala bitva až o necelý měsíc

  později a skončila prvním vojenským neúspě

  -

  chem od vypuknutí války.

  Luftwaffe za tuto leteckou kampaň od 8. srpna

  do 31. října 1940 zaplatila 221 Messerschmitty

  Bf 110, které byly zničeny nebo těžce poškoze

  -

  ny. Přibližně čtyři sta členů jejich osádek padlo,

  bylo zajato nebo vážně zraněno. Němečtí letci

  v témže období (včetně osádek Bf 110 a bom-

  bardérů) nárokovali 2169 vítězství.

  RAF se v bojích setkávala s taktikou, při které

  stodesítky utvořily obranný kruh (Abwehrkre

  -

  is). Často se však nejednalo o čistě obrannou

  taktiku. Osádky s Bf 110 ji mnohokrát vyu

  -

  žily k tomu, aby na sebe upoutaly pozornost

  a umožnily tak kolegům s bombardéry unik-

  nout pozornosti. Ale pokud si osádka Bf 110

  mohla zvolit taktiku boje, dokázala využít vý

  -

  hod svého stroje proti Hurricanům i Spitfirům

  s velkým úspěchem. Stodesítka totiž měla

  silnější výzbroj, větší dolet, lépe akcelerovala

  v klesání, lépe stoupala a měla větší dostup.

  Pokud však byly osádky Bf 110 nuceny zajistit

  přímý doprovod bombardérů, mohly se dostat

  do potíží kvůli nižší rychlosti svých svěřenců.

  Jestliže si chtěli zachovat výhodu rychlosti,

  byli němečtí stíhači nuceni v okolí bombar

  -

  dovacího svazu manévrovat. Svým způsobem

  byli jako pes na řetězu. Právě takovou situaci

  pozorovali stíhači RAF při obraně proti náletu

  3. září 1940. Tu také na svém boxartu ztvárnil

  Piotr Forkasiewicz.

  Luftwaffe k cílům u Londýna vyslala 73 bom

  -

  bardérů v doprovodu téměř 500 stíhačů.

  Bombardéry se rozdělily na několik skupin.

  Formace třiceti Do 17 z II./KG 2 zasáhla letiště

  North Weald, doprovázely je při tom stodesítky

  z I./ZG 2 a III./ZG 26 a stodevítky z JG 26. RAF

  do boje nasadila celkem čtyři peruti Spitfirů

  a osm perutí Hurricanů.

  Při odletu se Němci dostali do boje s Hurricany

  z No. 17 Sqn RAF a československé No. 310 Sqn,

  i se Spitfiry z No. 19, No. 54 a No. 222 Sqn RAF.

  K zemi šlo celkem pět Bf 110 z I./ZG 2.

  U anglického pobřeží se k obraně svazu při-

  daly I. a II./ZG 26 Po jedné stodesítce ztratila

  I. a II./ZG 26, jedna byla těžce poškozena a dva

  stroje musela odepsat III./ZG 26.

  Al Deere z No. 54 Sqn RAF se snažil dostat do

  výhodné střelecké pozice za jedním Bf 110 ze

  ZG 26, když na jeho cíl nečekaně letem střem-

  hlav zaútočil Colin Gray. Nepřátelský letoun

  k Deerovu překvapení a značné nelibos-

  ti vzplál pod palbou jeho kolegy. Musel však

  uznat, že Gray předvedl neuvěřitelný střelecký

  výkon. Na stejný stroj zřejmě střílel ještě le

  -

  tec z další jednotky, ale vítězství bylo nakonec

  k nelibosti všech letců připsáno jednotce pro-

  tiletadlové obrany, kvůli zvýšení morálky.

  Němci přišli jen o jeden Dornier 17. Doprovodní

  stíhači v Messerschmittech Bf 110 si připsali

  zhruba 20 vítězství a podle britských záznamů

  jim lze připsat asi devět sestřelených a sedm

  poškozených stíhaček RAF. Pět pilotů padlo

  a šest utrpělo zranění. I když byl Bf 110 připou-

  tán k bombardérům jako pes na řetězu, doká-

  zal smrtelně kousat.

  Stroj „3U+GT“, jenž je zachycen na Piotrově mal

  -

  bě, patřil k 9./ZG 26, která z boje vyšla úspěš-

  ně. Dva Spitfiry nárokoval Ofhr. Lugger, jeden

  Spitfire a jeden Hurricane si připsal Lt. Sidow

  a po jednom Spitfiru sestřelili Lt. Grisslich

  a Ofw. Hott. Osádka těžce poškozeného

  „3U+GT“ po boji nouzově přistála ve Wissantu.

  Sice nebyli zraněni, ale jejich stroj musel být

  odepsán.

  Nakolik byly Messerschmitty Bf 110 vlastně

  v bitvě o Británii úspěšné? U spitfirů, hurrica-

  nů a stodevítek máme k dispozici dobře zdo-

  kumentovaná vítězství i ztráty. Což indikuje

  poměr vítězství a ztrát v uvedeném pořadí 1,7;

  1,2 a 1,5. Výsledky jednotek s Bf 110 byly vždy

  trochu záhadou kvůli chybějící části detailní

  -

  ho seznamu jejich vítězství. Mezi 8. srpnem

  a 31. říjnem je v německých archivech podrob-

  ně zdokumentováno 216 sestřelů. Jenže toto

  číslo reprezentuje jen tři Zerstörergruppe, za

  -

  tímco údaje čtyř dalších Gruppe zcela chybějí!

  Naštěstí je z údajů vyššího velení Luftwaffe

  známo, že v tomto období osádky Bf 110 a bom

  -

  bardérů zaznamenaly téměř 600 vítězství. Po-

  kud akceptujeme odhad, že 75 % těchto úspě-

  chů šlo na vrub stodesítek, pak se na první

  místo dostává nečekaný šampion bitvy o Bri

  -

  tánii. Poměr vítězství a ztrát totiž u Bf 110 činil

  přibližně 2!

  BOXART STORY #8209

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Jako psi na řetězu

  INFO Eduard32

  Duben 2023

• Page 33

  #84117

  BOXART STORY

  Sovětská 55. armáda Leningradského frontu

  pokračovala během 11. února 1943 v ofenzivě

  „Poljarnaja zvezda“ proti německé skupině

  armád Nord. Podporovaly ji při tom sovětské

  letecké jednotky včetně bitevních pluků. Stí-

  hači z JG 54 vytvořili nad německými pozem-

  ními jednotkami pomyslný deštník, kterým

  bránili útokům sovětských bitevních letadel.

  Následující popis pokrývá jen jednu hodinu

  bojů nad frontou.

  Jedna z formací Il-2 se skládala ze čtyř stro-

  jů z 57. ŠAP vedených st. lt. V. Soldatovem

  a doprovázených pěti I-153 od 71. IAP KBF pod

  velením kpt. A. Baturina. K frontě přiletěli asi

  v 11.35 a napadla je skupina (údajně) více než

  deseti Fw 190 a Bf 109. Dvouplošníky přešly do

  obranného kruhu, ale šturmoviky pokračova-

  ly na trase Popovka–Nikolskoje, přestože se

  dle instrukcí měly zapojit do boje proti stí-

  hačům a udržet skupinu pohromadě. Všechny

  Il-2 byly kvůli tomu ztraceny.

  Zaútočilo na ně totiž několik Fw 190 z 2./JG

  54. Šturmoviky, z nichž většina byly jedno-

  místné stroje, se zřejmě rozdělily na dvě

  dvojice a pokusily se vrátit k sovětským li-

  niím. Dvojici, která zatočila vpravo, napa-

  dl Oblt. H. Götz (dva sestřely v 11.33 a 11.40)

  a Fw. H

  -

  J. Kroshinski (11:35). Pár, který le-

  těl doleva, se dostal pod palbu Lt. A. Macka

  (11:38) a Fw. Otto Kittela (11:42). Pokud byl

  wingman sestřelen jako první, tak se jedna-

  lo o jednomístný stroj s číslem 41, pilotovaný

  serž. Pavlem Mjakinským. Další jednomístné

  letouny č. 33 a 39 pilotovali zástupce velite-

  le eskadrily Soldatov (s 15 bojovými lety na

  kontě) a staršina A. Litvinov (dva bojové lety).

  Dvoumístný stroj č. 35 pilotoval kpt. I. Stol-

  jarenko (tři bojové lety). Zánik této skupiny

  šturmoviků je také zachycen na malbě Mar-

  ka Ryśe, která je boxartem stavebnice kat. č.

  84117.

  Po válce se ukázalo, že Mjakinskij přežil nou-

  zové přistání a dostal se k frontě. V lese tam

  potkal sovětského pilota se zlomenou nohou.

  V noci dorazili k železniční stanici Pustynka a

  chtěli najít úkryt u místních lidí. Bohužel však

  zaklepali na dveře domu, kde byly německé

  stráže. V následné přestřelce byl Mjakinskij

  zabit ručním granátem a jeho zraněný kole-

  ga, který se schoval v kupce sena, byl ubit

  pažbami pušek. Místní lidé oba letce pohřbili

  a ukryli dokumenty Pavla Mjakinského i dopis

  manželky adresovaný „Michajlovi“.

  JG 54 napadla rovněž skupinku čtyř Il-2 od

  57. ŠAP KBF pod vedením ml. lt. P. Morozo-

  va, doprovázenou stíhači z 21. IAP KBF. Byly

  to tři Jaky-7 a jeden Jak-1 pod velením maj.

  G. Romanova a čtyři I-16, jimž velel lt. A. Lo-

  makin. Šturmoviky na scénu dorazily v 11:45

  a dokázaly nerušeně provést první útok. Při

  druhém náletu je z boku napadly dva Fw 190 a

  také osm Bf 109. Sovětští piloti si nejdřív my-

  sleli, že jde o vlastní letouny, ale očividně šlo

  o Fw 190 z 1./JG 54 pilotované Lt. H. Ademei-

  tem a Uffz. R. Raupachem, kteří letěli společ-

  ně se stodevítkami z 4./JG 54. Jaky se dostaly

  do boje s Messerschmitty, což vyústilo ve dvě

  zřejmě nepodložená vítězství. Němci po boji

  ohlásili sestřelený „LaGG-3“. Jaky se později

  severně od Něvy připojily ke skupině šturmo-

  viků, na které předtím několikrát zaútočily

  Fw 190. Němcům se podařilo poškodit dva Il-2

  a ohlásili tři sestřely. Piloti Jaků doprovodili

  své svěřence na letiště Graždanka.

  Bez splnění úkolu, ale i bez ztrát způsobe-

  ných nepřítelem se k vlastním liniím vracely

  dva Il-2 z 943. ŠAP. Ve vedoucím stroji letěl

  maj. Michail Vasiljev a doprovázely ho dva

  Jaky-1 z 14. GIAPu a dva P-40 ze 196. IAPu

  pod velením st. lt. A. Slipčenka. Ještě nad ne-

  přátelským územím však do vedoucího štur-

  moviku narazilo jeho číslo a Vasiljev zůstal

  nezvěstný. S největší pravděpodobností byl

  oním neznámým pilotem se zlomenou no-

  hou, který byl zabit společně s Mjakinským.

  Na stíhací doprovod při návratu zaútočil

  v 11.50, byť bez výsledku, osamělý Messer-

  schmitt.

  Během dne nárokovala Luftwaffe na lenin-

  gradské frontě celkem 19 sestřelů, včet-

  ně osmi Il-2, čtyř P-40, jedné P-39, čtyř

  LaGGů-3, jednoho MiGu-3 a jednoho La-5.

  Sovětští stíhači sestřelili dva Fw 190 a jeden

  Bf 109. Protiletadlová palba zničila jednu Stu-

  ku a jeden Bf 110. Jednotky sovětské 13. letec-

  ké armády a podřízené útvary námořnictva

  přišly v leteckých bojích o čtyři Il-2, jeden

  La-5, jeden P-40 a jeden MiG-3. Další MiG-3

  nouzově přistál na letišti, poškozeny byly dva

  již zmíněné Il-2, jeden šturmovik byl ztracen

  při srážce a další byl sestřelen flakem. So-

  větští piloti ohlásili 16 vítězství, včetně šesti

  Fw 190, pěti Bf 109, čtyř Ju 87 jednoho Ju 88.

  Text: Andrej Dikov

  Ilustrace: Marek Ryś

  Deštník Zelených srdcí

  INFO Eduard

  33

  Duben 2023

• Page 34

  BOXART STORY #84187

  Proudové Me 262 posunuly na konci války

  hranici letových výkonů nad úroveň všech

  tehdejších stíhacích strojů. Přesto nebyly

  nepřemožitelné. Kromě chybné taktiky je

  -

  jich nasazení a technických problémů, se

  kterými se potýkaly, jim mnohdy zasadilo

  smrtelnou ránu také překvapení nebo ne

  -

  výhodná pozice při setkání s nepřítelem.

  A samostatnou kapitolou pak bylo ošemetné

  přistání, během něhož byly Schwalbe nej

  -

  zranitelnější. V každém případě byl sestřel

  proudového letounu pro každého spojenec

  -

  kého stíhače něčím výjimečným. Na konci

  války jich slušná řádka měla tento cenný

  skalp na svém kontě.

  Jeden z někdejších pilotů Me 262 Hubert

  Lange uvedl, že nejnebezpečnějšího pro

  -

  tivníka podle něj představoval Hawker

  Tempest. „Byl extrémně rychlý v malých

  výškách, velmi obratný a silně vyzbro

  -

  jený,“ vzpomínal německý pilot. Některé

  Me 262 padly za oběť taktice známé

  u No. 135 Wing jako „Rat Scramble“, tedy hon

  na krysy. Tempesty čekající v hotovosti na

  prahu dráhy základny Volkel vzlétly oka

  -

  mžitě po ohlášení výskytu Me 262 v oblas-

  ti. Piloti se nesnažili vstoupit s německým

  proudovým strojem do boje, zamířili rovnou

  k základně Rheine-Hopsten, kde Me 262

  a Ar 234 sídlily. Cílem bylo napadnout je

  v průběhu jejich přiblížení na přistání, kdy

  letěly pomalu a s vysunutými vztlakový

  -

  mi klapkami, takže nebyly schopny žádné

  výraznější akcelerace. Německou odpově

  -

  dí bylo budování silné protiletecké obrany

  s více než 150 stanovišti čtyřhlavňových

  20mm baterií Flakvierling, které chránily

  oblast přiblížení na přistání. Když pak bylo

  u Hopstenu během týdne ztraceno sedm

  Tempestů palbou flaku, taktika honu na

  krysy skončila.

  Třetího listopadu 1944 ovšem nebyl W/Cdr

  John B. Wray, velitel No. 122 Wing na „lovu

  krys“. Odstartoval proto, aby provedl se

  svým osobním Tempestem označeným kó

  -

  dem JBW letovou zkoušku. Zároveň měl vy-

  zkoušet nové letecké brýle proti oslnění. Ve

  výšce 5500 m spatřil dva „prouďáky“ asi 700

  metrů pod sebou. Neletěly maximální rych

  -

  lostí, ale když ho jejich piloti zaznamenali,

  začali točit od něj a zrychlovali. Wray přešel

  do klesání, dal plný plyn a jeho rychlost se

  přiblížila hranici 800 km/h. Ze vzdálenosti

  necelých 300 m zahájil palbu na bližší stroj

  a několik dvacetimilimetrových granátů

  našlo svůj cíl. Schwalbe se otočila na záda

  a přešla do strmého klesání. Vzápětí zmi-

  zela v závoji oblačnosti. Wray si nárokoval

  pravděpodobný sestřel, ale bylo mu připsá

  -

  no pouze poškození. Jak ale ukázaly pová-

  lečné záznamy, ve skutečnosti tato Schwal-

  be jeho útok nepřestála.

  O více jak měsíc později, 17. prosince, od

  -

  startoval Wray opět ze základny Volkel

  a řídicí centrum No. 83 Group jej nasmě-

  rovalo na Weert, kde bylo spatřeno několik

  proudových letounů. Krátce poté, co otočil

  svého Tempesta ve výšce pouhých 760 m

  jižním směrem, spatřil dvojici Me 262 na

  křižujícím kurzu, letících západním smě

  -

  rem. Začal stíhat vedoucího dvojice, za-

  tímco jeho wingman se zaměřil na druhou

  Schwalbe. I když měli oba přípusť v krajní

  poloze a využívali vší mohutné síly svých

  motorů Napier Sabre, Me 262 se jim v mír

  -

  ném klesání vzdalovaly. Ani jeden z mužů

  v kabinách Tempestů vyhnaných do nejvyš

  -

  šího výkonu by s tím nic nenadělal, kdyby

  nedošlo k překvapivému zvratu. Z nějakého

  důvodu se pilot vedoucí Schwalbe rozhodl

  točit doleva a pokračoval v manévru, do

  -

  kud nesměřoval na východ. Tím se ovšem

  dostal přímo před kanóny Wrayova stroje...

  Německý pilot si možná teprve v tom oka

  -

  mžiku uvědomil, jakou udělal chybu a začal

  v přízemní výšce divoce manévrovat. To byla

  jeho druhá chyba, protože místo aby „zatopil

  pod kotlem“ a začal zase zvětšovat vzdále

  -

  nost mezi sebou a nebezpečným Tempest-

  em, tak manévrováním dál ztrácel výhodu

  rychlosti a zřejmě také přehled o okolním

  terénu a překážkách, protože následně za

  -

  vadil křídlem o jednu z budov a jen něko-

  lik vteřin nato se zřítil do vod nedalekého

  Rýna. Okamžik těsně před osudným střetem

  s budovou zachytil na svém boxartu Adam

  Tooby. Asi se už nikdy nedozvíme, proč pi

  -

  lot Me 262 provedl onen nešťastný manévr,

  který jej přivedl do velmi nevýhodné pozi

  -

  ce. Možná že o dvojici Tempestů předtím

  vůbec nevěděl. Stal se každopádně jednou

  z dvanácti potvrzených Me 262 ztracených

  v bojích s Tempesty, dalších šestnáct bylo

  spojeneckým pilotům těchto mohutných stí

  -

  hacích letounů přiznáno jako poškozené.

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Osudná chyba

  INFO Eduard34

  Duben 2023

• Page 35

  BOXART STORY

  #7055

  „Kabina, kyslík, KAP, ARK, SRO, akumulátor,

  hermet, gyro, podvozek…“ Instruktor naslou-

  chá úkonům nahlas odříkávaným pilotním

  žákem v předním kokpitu. O pár sekund poz-

  ději přesune adept leteckého řemesla plyno-

  vou páku do krajní přední polohy, roztočí mo-

  tor RD-45 na 11 560 otáček za minutu, uvolní

  brzdy a vydá se vstříc svému přezkušovací-

  mu letu. Pokud při něm něco nepodělá, čeká

  ho vysněné sólo… „Hlídej si směr,“ ozve se ve

  sluchátkách klidný hlas instruktora, když se

  příď zvedá vzhůru. „Ten má paměť,“ bleskne

  žákovi hlavou, jak se kola hlavního podvoz-

  ku odlepují od dráhy. Při jednom ze svých

  prvních startů s patnáctkou se dostal mírně

  mimo osu dráhy a hned dostal od instruktora

  co proto. Dneska to ale zatím vypadá dob-

  ře. Zavírá podvozek, klapky, stahuje otáčky

  motoru na 10 800/min. Mrkne na teplotu vý-

  stupních plynů: 680 °C. Pohoda. S pocitem, že

  jde všechno jako po másle, točí do pracovní

  zóny…

  Rok 1951 znamenal pro československé le-

  tectvo zásadní zlom. Po období, ve kterém

  se hrstka pilotů seznámila s kořistními S-92,

  tedy Me 262, případně s prvními konstruk-

  cemi sovětských proudových strojů v podo-

  bě Jaků 17 a 23, se domácích ranvejí dotkla

  v květnu kola prvních MiGů-15, v té době

  špičkových stíhacích letounů, jejichž jediným

  rovnocenným soupeřem byly americké F-86.

  Kvalitativní skok od jankovitých a porucho-

  vých Avií S-199 k tomu nejlepšímu, co v té

  době existovalo, byl dramatický. Českoslo-

  vensko bylo navíc první zemí, která získala

  práva na licenční výrobu MiGu-15. Mezistátní

  licenční smlouva byla podepsána 17. dubna

  1951 a výroba byla rozdělena mezi několik

  podniků. Drak dostaly na starosti letňanský

  Rudý Letov (přední část trupu a finální mon-

  táž) a vysočanské Aero (křídlo a zadní část

  trupu), výroby motoru RD-45F se ujal Motor-

  let Jinonice pod označením M-05. V červenci

  1953 převzal po 160 vyrobených kusech Letov

  výrobu vysočanského Aera, zatímco jeho čin-

  nost se přesunula do Aera Vodochody. Výroba

  ovšem zaměstnávala i řadu dalších podniků.

  Prvních deset kusů MiGu-15 bylo zkomple-

  továno v Rudém Letovu z dílů dodaných ze

  SSSR a jako první z nich se do vzduchu dostal

  6. listopadu 1951 stroj č. 119070. Již v květnu

  ovšem letectvo převzalo šest jednomístných

  strojů dodaných přímo ze SSSR a v červen-

  ci je doplnily čtyři dvoumístné UTI MiG-15,

  dodané na rozdíl od jednomístných strojů

  v bednách. Tyto letouny byly určeny pro

  5. stíhací letku na letišti Mladá, která jako je-

  diná používala proudové S-92/CS-92 (Me 262)

  a S-101 (Jak-23). Tato jednotka byla 1. června

  1951 transformována na Proudové výcvikové

  středisko letectva (PVSL), na jehož vznik do-

  hlížel jako velitel první dva měsíce pplk. Ja-

  roslav Týkal, pozdější velitel letectva. Prvním

  úkolem střediska bylo přeškolení personálu

  celé 3. letecké divize, jejíž velení následně

  převzal právě Týkal. Cvičné UTI MiG-15 byly

  od té doby v neustálé permanenci a jejich

  potřeba rostla, jak rostly počty pilotů toho-

  to typu. Výroba „spárek“ se ovšem rozeběhla

  až v roce 1954, do té doby se používaly stroje

  dodávané přímo ze SSSR. Celkem sjelo z čes-

  koslovenských výrobních linek 3454 MiGů-15

  a cvičných UTI bylo zdaleka nejvíc. Do roku

  1961 jich bylo vyrobeno 2013 a drtivá většina

  jich byla určena na export. Pouze 155 jich

  bylo určeno pro Československé letectvo,

  u kterého zakončily svou službu 1. dubna 1983

  u 4. letky 1. slp v Českých Budějovicích. Teh-

  dy se v inventáři jednotky nacházely vedle

  čtyř jednomístných MiGů-15bis také dva UTI

  MiG-15 č. 2311 a 2470.

  Stroj č. 2463 vyobrazený na malbě Kateři-

  ny Borecké zahájil svou službu v roce 1957

  u 15. slp v Žatci. V roce 1970 prošel opra-

  vami v LOK a byl zařazen do stavu 6. sbolp

  v Přerově. Jeho provoz byl ukončen u 30. sbolp

  v Hradci Králové na počátku roku 1983.

  …Ruka na páce přípusti stáhla otáčky motoru,

  aby klesla rychlost pod 400 km/h, což je ma-

  ximum pro vysunutí klapek a podvozku. Ale

  na ty byl ještě čas. Nejprve bylo třeba vyžádat

  si zařazení do okruhu, upravit výšku a ješ-

  tě snížit rychlost. „Už neklesej,“ ozve se hlas

  instruktora ve sluchátkách, ale spíš jen pro

  „pořádek“, protože po celou sestavu, kterou

  odlétal v zóně, se zezadu neozvala jediná při-

  pomínka a finální rozpočet na přistání vypa-

  dá taky dobře. Když se kola podvozku hladce

  dotknou dráhy, ví, že má vyhráno. „Bojíš se?“

  vypálí na něj instruktor, sotva vyleze z kokpi-

  tu. „N… ne soudruhu kapitáne,“ odpoví pilotní

  žák překvapeně. „Tak padej na sólo!“

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Kateřina Borecká

  Bod zlomu

  INFO Eduard

  35

  Duben 2023

• Page 36

  HODINA CHEMIEHODINA CHEMIE

  Text: Josef Blažek

  Foto: autor

  V následujícím textu se zaměříme na kyanoak-

  rylátová lepidla, doplňky ke kyanoakrylátovým

  lepidlům, epoxidová lepidla a lepidla disperzní.

  Vysvětlíme si, jaké jsou rozdíly v jejich slože-

  ní, fungování a jaké jsou vhodné oblasti jejich

  využití. Představíme si i demonstrátory jed-

  notlivých druhů lepidel, které budou zastoupe-

  ny především produkty značky Bolt pro jejich

  rozsáhlou nabídku a popularitu mezi modeláři.

  Ovšem využití a vlastnosti v článku popsané

  jsou ve většině přenositelné i na konkurenční

  produkty jiných výrobců.

  VTEŘINOVÁ LEPIDLA

  Vteřinová neboli kyanoakrylátová lepidla jsou,

  jak jejich název napovídá, typická svojí schop-

  ností rychlého lepení a vytvrzení po stlačení

  lepených ploch. Využití kyanoakrylátových le-

  pidel je velice široké a lze s nimi lepit i větši-

  nu běžných materiálů, jakými jsou například

  plasty, sklo, kovy, látky, papír či dřevo. Dnes

  jsou tato lepidla velmi rozšířená a lze je poří-

  dit v běžných samoobsluhách, hobbymarketech

  a specializovaných obchodech pro kutily. Na

  úvod si vysvětleme, jaký je princip fungování

  vteřinových lepidel. Jejich základem je nesta-

  bilní sloučenina, kterou je v našem případě

  ethylkyanoakrylát. Právě ona zmíněná kya-

  noskupina reaguje velmi dobře za přítomnosti

  vody, což má za následek chemickou reakci

  a rychlé tvrdnutí lepidla. Popíšeme-li si celý

  proces detailněji, tak během reakce s vodou do-

  chází ke vzniku reaktivních míst na koncích ře-

  tězců molekul. Tato reaktivní místa se pak pod

  vlivem