Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

RUFE

Na této fotografii je zachycen jeden z prvních dokončených strojů Nakajima A6M2-N. Jedná se o 13. vyrobený letoun, s výrobním číslem 913, který byl dokončen 23. dubna 1942. Snímek byl zřejmě předán japonským jednotkám kvůli seznámení se s novým typem hydroplánu, protože byl později ukořistěn Američany a v roce 1944 byl zveřejněn v identifikační příručce nepřátelských letounů. Foto: US Navy


Text: Jan Bobek


Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války symbolem japonských vzdušných sil. Lehký a obratný stíhač měl v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými stroji převahu, ale s přibývajícím časem o ni přicházel. Během války byly postupně uváděny další verze Zer, ale jednou z nejikoničtějších se stala jeho plováková verze, známá pod spojeneckým kódovým označením Rufe.

 

Japonský letecký průmysl byl ve 20. letech a počátkem 30. let 20. století orientován na výrobu letounů stavěných podle zahraničních licencí. Ozbrojené složky, především námořnictvo, však s ohledem na specifika čínského a pacifického bojiště přicházely s požadavky, které zahraniční letecké konstrukce nenabízely. Díky tomu vznikl u firmy Mitsubishi námořní stíhací letoun Typ 96, známější jako A5M „Claude“. Jednalo se o stroj, který navrhl tým pod vedením mladého japonského konstruktéra Jirō Horikoshiho. Navzdory poměrně slabému motoru se podařilo vytvořit lehkou a obratnou stíhačku s pevným podvozkem, která v době svého vzniku neměla co do rychlosti konkurenci. Následně byly v říjnu 1937 osloveny firmy Mitsubishi a Nakajima, aby zahájily vývoj prototypu palubní stíhačky 12-Shi. Požadované parametry byly natolik extrémní, a někdy i vzájemně protichůdné, že oba konstruktérské týmy zjišťovaly, zda by bylo možné je „změkčit“. Nakajima nakonec od projektu odstoupila a parametry prototypu se dokonce na základě zkušeností z čínského bojiště ještě zpřísnily. Horikoshiho týmu se posléze podařilo požadavky technických specifikací splnit, a to nejen díky aerodynamickému designu a novému druhu lehké slitiny pro potah letounu, ale i díky motoru Sakae 11 firmy Nakajima. Během letových testů bylo nutno řešit praskání potahu křídla při přetížení i ovládání křidélek při manévrech ve vysokých rychlostech. Nová stíhačka měla silnou výzbroj dvou kanónů a dvou kulometů, extrémně dlouhý dolet (přes 1800 km) a výbornou manévrovatelnost. Její maximální rychlost byla 533 km/h ve výšce 4550 m. Postrádala však pancéřování a další ochranné prvky a nepřekročitelná rychlost činila pouze 600 km/h.

 

Překvapení z Japonska

Nový letoun byl do výzbroje zařazen v roce 1940 s motorem Sakae 12 o výkonu 691 kW (940 k) a dostal oficiální označení Rei shiki Kanjō sentōki (palubní stíhačka typ nula), přičemž „nula“ byla odvozena od roku 2600 (1940) japonského kalendáře. Japonští piloti ji obvykle zkráceně nazývali „Rei-Sen“. Odtud je také odvozen název Zero, často používaný spojeneckými letci namísto oficiálního kódového označení, kterým bylo mužské jméno Zeke. V rámci systému označování letounů japonského námořnictva dostal nový stroj typové označení A6M, přičemž A6 znamenalo, že se jedná o šestý typ palubní stíhačky zařazený do služby, a M bylo zkratkou pro název firmy Mitsubishi. Zera, konkrétně A6M2 Model 11, byla úspěšně nasazena na čínském bojišti od léta 1940, ale jejich existence západním rozvědkám unikala, protože nikdo nechtěl věřit hlášením z Číny, která naznačovala, že Japonci mají stíhačku špičkových parametrů.

Během roku 1941 došlo k modifikacím, ze kterých vzešel Model 21. Bylo provedeno několik změn konstrukce, z nichž nejviditelnějšími byly sklopné konce křídel, umožňující snadnější manipulaci na palubě letadlových lodí. S takto upravenými letouny vstoupilo Japonsko do války s USA a dalšími západními státy. Mitsubishi potřebovalo kromě stíhačky Zero vyrábět i další letouny, a tak koncem roku 1941 zahájila licenční výrobu také společnost Nakajima. Firma Mitsubishi vyrobila do června 1942 celkem 740 strojů a Nakajima jich do února 1944 dodala 800. V průběhu výroby se zlepšovala kanónová výzbroj a u Modelu 21 mohly být použity varianty se zásobníkem až na 150 nábojů. Je doložen i jeden exemplář s prodlouženou hlavní kanónu. Takto modifikovaný stroj může být označován jako Model 21a.

Poručík Ri-ichirō Satō, velitel stíhací jednotky Yokohama Kōkūtai. Zahynul v září 1942 v pozemním boji s jednotkami USMC. Foto: ©Izawa


Přichází Rufe

Stíhací nebo dvoumístný bojový letoun s plováky nebyl novou myšlenkou. Takto koncipované stíhací stroje byly bojově nasazeny již během první světové války. Po válce se jejich priorita postupně snižovala, protože výkony těchto hydroplánů stále víc zaostávaly za stroji s pevným podvozkem. Japonské císařské námořnictvo se k této myšlence vrátilo v roce 1933 v rámci stavby nosiče plovákových letounů. Přišlo se specifikací stroje, který měl chránit u pobřeží základnu během její výstavby a měl být schopen dosáhnout rychlosti 200 uzlů (kt), tedy 370 km/h. Firma Kawanishi od roku 1934 připravovala studii takového hydroplánu. Měl operovat z nosiče plovákových letounů, nebo startovat z katapultu a měl být schopen čelit stíhacím letounům. Ke stavbě prototypu nakonec nedošlo a přípravy byly v roce 1936 zastaveny. Následně se uvažovalo o konceptu dvoumístného stroje, ale i tato myšlenka byla opuštěna.

Na konci 30. let US Navy připravilo plán na výstavbu 2000 létajících člunů. Na tuto hrozbu se Japonci rozhodli zareagovat. Proto císařské námořnictvo v září 1940 zadalo firmě Kawanishi specifikaci pro rychlý stíhací hydroplán 15-Shi. Kawanishi již několik měsíců pracovala na rychlém plovákovém průzkumném letounu (později označeném jako E15K Shiun) a námořnictvo si od tohoto rozhodnutí slibovalo synergii. Nicméně, současně se obávalo určitých průtahů, protože stroje Kawanishi nesly řadu novátorských prvků.

Proto se císařské námořnictvo rozhodlo ke konverzi stíhačky Mitsubishi A6M2, která právě procházela zkušebním bojovým nasazením v Číně. Firma Mitsubishi byla plně vytížena výrobou Zer a dalších typů letadel. Proto se námořnictvo obrátilo na firmu Nakajima, která na konci roku 1941 zahájila licenční výrobu stíhaček A6M2 ve svém závodu v Koizumi. Firma měla volné konstrukční i výrobní kapacity, a proto jí byla zadána výše zmíněná specifikace 15-Shi.

Wildcaty se na palubě USS Wasp 7. srpna 1942 připravují v ranních hodinách na letecký úder proti Tulagi a přilehlým ostrovům. Foto: Naval History and Heritage Command


Hlavním konstruktérem byl jmenován Shinobu Mitsutake. Jeho tým se snažil co nejvíce využít konstrukci letounu A6M2. Někteří autoři uvádějí, že Mitsutake vyšel u konstrukce sériových stíhacích hydroplánů z pozemní verze stíhačky A6M2, tedy z Modelu 11, která neměla sklápěcí koncové oblouky křídla. Ve skutečnosti přinejmenším několik prvních desítek sériových strojů sklápěcí koncové oblouky mělo. Na ukořistěných Rufe je tento konstrukční prvek doložen ještě u 37. vyrobeného letounu.

K trupu Zera konstruktéři přidali centrální plovák s kovovou konstrukcí a potahem. Byl připevněn pylonem k hlavnímu nosníku křídla a upevněn k zadnímu nosníku křídla vzpěrou ve tvaru „V“. Pylon byl umístěn zhruba v místech, kde mělo Zero připevněnu přídavnou nádrž, a byl v něm zabudován systém chlazení oleje. Absence přídavné nádrže byla nahrazena nádržemi v plováku. Stabilizační plováky byly namontovány na samostatných pylonech. Na potahu křídla přibyly oproti Zeru krytky pro přístup k vnitřní konstrukci křídla a pylonům.

Na snímku pořízeném z Dauntlessu 7. srpna 1942 je vidět kouř stoupající z hořích zásob paliva na ostrově Tanambogo, kde měly základnu hydroplány Rufe. Vpravo je ostrov Gavutu a vlevo se nachází ostrůvek Gaomi. V pozadí je ostrov Florida. Foto: Naval History and Heritage Command 


Toto elegantní řešení upevnění centrálního plováku bylo použito již u dvouplošníku F1M Pete a přispělo k vysoké aerodynamické čistotě Mitsutakeho konstrukce. Centrální plovák a jeho dynamické účinky, které působily na trupovou konstrukci při vzletu, manévrech s přetížením a při přistání, vyvolaly potřebu zesílit konstrukci trupu v oblasti kokpitu dodatečným přeplátováním.

Na prvních několika desítkách strojů byl shora na centrálním plováku instalován systém pro proplachování palivových nádrží. Armatury tohoto systému, které vystupovaly z plováku v jeho horní části, byly chráněny polokulovitým krytem. Plovák byl rovněž vybaven kormidlem.

Poslední výraznou změnou oproti Zeru bylo zvětšení svislé ocasní plochy kvůli stabilitě stroje.

Na detailu fotografie ostrova Tanambogo jsou po útoku Wildcatů vidět vraky dvou hydroplánů Rufe, několik manipulačních vozíků a dřevěná rampa pro hydroplány, která se svažuje do vody. Foto: Naval History and Heritage Command


Testy prototypu začaly v den japonského útoku na Havaj a intenzivně pokračovaly během počátku roku 1942. Prototyp byl přestavěný z pozemní verze stíhačky Zero, A6M2 Model 11 v.č. (6)69. Následujících devět letounů A6M2-N mělo být u Nakajimy vyrobeno přestavbou z palubních stíhaček Mitsubishi A6M2 Model 21, které měly projít opravami kvůli poškození v boji. Mezi nimi byly i stroje v.č. (5)159 a (3)312, které se na palubě letadlové lodi Shōkaku zúčastnily útoku na Havaj. Konstrukce takto přestavěných hydroplánů však trpěla korozí. Proto nebyla přestavba A6M2-N v.č. 8 a 9 realizována a stroj č. 10 byl již kompletně vyroben jako nový.

Plováková stíhačka ve výkonech příliš nepřevyšovala srovnatelné hydroplány. Sice narostla její hmotnost kvůli plovákům a změnám konstrukce, ale ubyl podvozek Zera a přistávací hák. Stroj měl vynikající obratnost a stabilitu ve střední a vyšší letové hladině a zachoval si poměrně dobré letové vlastnosti i v nižších výškách. Jeho prázdná hmotnost vzrostla oproti A6M2 Model 21 přibližně o 14 % a maximální rychlost klesla na 234 kt (433 km/h) v 5000 m z původních 275 kt (509 km/h) ve výšce 4400 metrů u Zera Model 21. Hydroplán měl dolet 962 námořních mil (1781 km) a maximální dobu letu 6 hodin.

Courtney Shands na snímku z roku 1957 v hodnosti Rear Admiral. Jako velitel VF-71 měl hlavní podíl na zničení letounů Rufe z Yokohama Kōkūtai na ostrově Tanambogo 7. srpna 1942. Foto: Naval History and Heritage Command

 

Výzbroj tvořily stejně jako u A6M2 dva 20mm kanóny v křídle a dva kulomety ráže 7,7 mm v trupu. Letouny mohly nést dvě 30kg nebo 60kg pumy podvěšené pod křídlem. Oproti Zeru Model 21 však nebyly vybaveny kruhovou směrovou anténou v zadní části kokpitu a neměly opěrku hlavy za sedačkou pilota. 

Tento stíhací hydroplán nejdřív dostal označení Rei-Shiki Ichi Gata Suijō Sentōki (Stíhací hydroplán Typ 0 Model 1). V červenci byl letoun císařským námořnictvem přijat a zařazen do služby pod označením Ni-Shiki Suijō Sentōki, neboli stíhací hydroplán Typ 2. Nesl zkrácené označení A6M2-N. Nakajima zvažovala přípravu dalšího stíhacího hydroplánu, který měl dosahovat rychlosti 250 uzlů, ale nakonec od jeho přípravy upustila.

Sériová výroba byla zahájena v dubnu roku 1942 a skončila v červenci 1943, protože v červnu téhož roku byla zahájena výroba stíhacích hydroplánů Kawanishi N1K Kyofu (Rex). Nakajima vyrobila celkem 258 hydroplánů A6M2-N, přičemž nejvyšší počet strojů v jednom měsíci opustil bránu závodu v Koizumi v dubnu 1943 (24 ks).

Letouny Yokohama Kōkūtai, které technici USMC odvezli z Tulagi do NAS Alameda v USA. Foto: BUAER Newsletter


Jakmile Spojenci v leteckých střetnutích tuto novinku zaznamenali, přidělili jí jako plovákovému letounu kódové označení mužským křestním jménem Rufe. Pro létající čluny byla naopak vyhrazena ženská jména.

První předsériové a sériové hydroplány A6M2-N obdržela na jaře 1942 nejstarší jednotka japonského námořnictva, Yokosuka Kōkūtai. Jejím hlavním úkolem byl výzkum a zkoušky nových letounů, zbraní a technického vybavení. Zabývala se také výcvikem a v závěru války byla i nasazována v boji.

S letouny Rufe dorazil k jednotce také jejich dosavadní zalétávací pilot, por. Ki-ichirō Nishihata, který měl na starosti výcvik na těchto hydroplánech. Pro takový úkol by asi bylo těžké najít lepšího adepta. Nishihata pocházel z Fukuoky a námořní akademii v Etajimě absolvoval v jejím 59. ročníku v listopadu 1931. Postupně zastával několik velitelských pozic ve funkci Buntaichō. Od konce roku 1934 sloužil u Sasebo Kōkūtai, poté velel jednotce hydroplánů nosiče Kamikawa Maru. Na konci roku 1937 se stal instruktorem u Kasumigaura Kōkūtai a o rok později se stal velitelem jednotky hydroplánů na lehkém křižníku Kinu. Zřejmě na něm sloužil až do října 1941. Proto není divu, že díky svému věku a zkušenostem získal u Yokosuka Kōkūtai přezdívky „pěstoun“ a „skutečný rodič“. Jeho vliv na vývoj hydroplánu A6M2-N, jeho schválení do výzbroje námořního letectva i na úspěšnost jeho nasazení byl zásadní.

Nishihata v listopadu 1942 získal hodnost korvetního kapitána a v závěru války byl jedním z velících důstojníků Kōkūtai 302, vyzbrojené mimo jiné stíhačkami Raiden. V září 1945 byl povýšen do hodnosti fregatního kapitána.

Požárem poškozený hydroplán Rufe z Yokohama Kōkūtai při převozu do NAS Alameda v USA. Foto: BUAER Newsletter

Nosič hydroplánů Kimikawa Maru v zátoce Ominato v Japonsku na snímku z dubna 1943. Na palubě jsou vidět hydroplány F1M Pete. Toto plavidlo na Aleuty přepravilo většinu hydroplánů Rufe během roku 1942 a 1943. Foto: Naval History and Heritage Command


Kotviště na Tulagi

V jižním Pacifiku se na letounech Rufe jako první dostala do boje stíhací Buntai, která byla zformována v květnu 1942 jako součást Yokohama Kōkūtai. Velitelem celé Kōkūtai byl nám. kpt. Shigetoshi Miyazaki, který do kokpitu letounů usedal od roku 1922. Narodil se v roce 1897 v Kōchi a námořní akademii absolvoval s vynikajícím prospěchem v roce 1918 v jejím 46. ročníku. Po výcviku na palubě torpédoborce Tachikaze nejdříve sloužil u Yokosuka Kōkūtai a dalších leteckých jednotek, ale od konce roku 1924 byl přidělen na ambasádu do Paříže. Od června 1926 byl námořním atašé při Společnosti národů a od dubna 1927 do května 1928 japonským zplnomocněncem na Ženevské námořní konferenci. Po řadě velitelských a výcvikových funkcí 20. dubna 1942 stanul v čele Yokohama Kōkūtai. Jeho stíhací jednotce velel por. Ri-ichirō Satō, který dosud sloužil u Yokosuka Kōkūtai. S dvanácti stíhacími hydroplány dorazil na počátku června do Rabaulu na Nové Británii.

První patrolu v okolí Rabaulu jednotka podnikla 5. června a o pět dnů později se setkala pětice jejích pilotů se stejným počtem amerických B-17 z 19th BG. K boji však nedošlo. Během června se piloti hydroplánů setkali s nepřátelskými stroji ještě několikrát, ale ani jednou se nedostali do pozice k palbě.

Na počátku července se jednotka přesunula na ostrov Tulagi u Guadalcanalu a střetávala se s nepřátelskými stroji prakticky denně. Základnou pro letouny Rufe se stal nedaleký ostrůvek Tanambogo, zatímco hydroplány Mavis kotvily u ostrůvku Gavutu. Velitelem posádky na těchto ostrovech byl Miyazaki. Podléhaly mu tedy i jednotky námořní pěchoty, ženistů a japonští a korejští civilní pracovníci. Ale jen malá část z asi 1500 mužů, kterým velel, byla cvičena pro pozemní boj.

První vítězství jeho jednotka nárokovala 10. července v boji s dvěma Liberatory z 435th BS. Jeden z nich byl poškozen, ale palubní střelci hlásili, že se jeden z plovákových letounů odpoutal z boje s kouřícím motorem. Osádce se také podařilo jedno Rufe vyfotografovat. O týden později střelci bombardéru B-17 z téže jednotky sestřelili podd. 1. tř. Horiho, který po boji zůstal nezvěstný. Na palubě létající pevnosti byli důstojníci US Marine Corps, jimž se podařilo pořídit cenné fotografie severního pobřeží Guadalcanalu a okolí Tulagi, přestože je ostatní hydroplány Rufe donutily k ústupu.

Stejný osud potkal 23. července nám. 1. tř. Matsuiho v boji s létající pevností od 11th Bombardment Group (Heavy). Se sedmi bombardéry této jednotky se střetlo dvanáct Rufe během 1. srpna a Japonci bez vlastních ztrát těžce poškodili tři z nich. Palubní střelci však ohlásili dva sestřely.

Prvním letounem, který piloti Rufe na Aleutách sestřelili, byl B-17B (c/n 38-215) „Old Seventy“. Zde je zachycen na snímku z Aljašky ještě z doby, kdy byl využíván i jako nákladní stroj. Foto: American Air Museum in Britain


Tři létající pevnosti si vzaly Tulagi na mušku také 4. srpna 1942. Nad cílem na ně zaútočilo sedm Rufe. Palubní střelci z 26th BS, 11th BG nárokovali jeden hydroplán jako sestřelený, ale druhý japonský letoun se srazil s B-17E, jemuž velel 1st Lt. Rush E. McDonald. Zahynula celá jeho osádka i japonský pilot, nám. 1. tř. Kobayashi.

Tragický zvrat jednotku potkal 7. srpna 1942 při spojeneckém vylodění na Guadalcanalu. V ranních hodinách zaútočily na kotviště v Tulagi a na okolních ostrovech Wildcaty a Dauntlessy z USS Wasp a zničily všech sedm létajících člunů H6K Mavis, šest Rufe na hladině a dva na břehu. Zoufalí japonští piloti se snažili ke svým strojům doplavat, ale velitel VF-71 „Thor“ Lt. Cdr. Courtney Shands a jeho wingman Ens. Samuel W. Forrer zapalovali jeden stroj za druhým a poté demolovali vybavení na pevnině. Jeden stíhací hydroplán byl později viděn, jak odlétá na sever, a jeho pilot se zřejmě připojil ke dvěma kolegům, kteří se nacházeli v kotvišti na ostrově Shortland u Bougainville.

Personál Yokohama Kōkūtai se pod vedením Miyazakiho na Tulagi, Gavutu a Tanambogo společně s dalšími jednotkami zapojil do pozemních bojů. Poslední Miyazakiho rádiová zpráva zněla: „Nepřátelské síly mají jasnou převahu. Budeme se bránit do posledního muže. Modlete se za náš úspěch.“ V rámci improvizovaných podmínek předvedli obránci pod Miyazakiho velením vynikající výkon. Při prvním vylodění 7. srpna způsobili americkým jednotkám desetiprocentní ztráty a obrana na některých ostrovech vytrvala do poledne 9. srpna.

Hydroplán A6M2-N z Tōkō Kōkūtai, kotvící u břehu na Aleutách. Za pozornost stojí světlejší zbarvení ovládacích ploch. Není vyloučeno, že shora je na potahu křídla na okrajích krytů kanónů přilepen nějaký druh vodotěsné izolace. Foto: ©Izawa

 

Pět pilotů Rufe padlo v boji proti americké námořní pěchotě 8. srpna na ostrově Tanambogo. Podařilo se jim zapálit tank Stuart z 1st Company, 3rd Battalion, 2nd Marines. Ze tří tankistů dva zahynuli a jeden byl zraněn. Padlo při tom 42 obránců včetně výkonného důstojníka Yokohama Kōkūtai, korv. kpt. Saburō Katsuty, který byl naposledy spatřen na věži tanku. Poručík Satō s asi čtyřiceti muži unikl na ostrov Halavo a s třinácti z nich zahynul 19. září v boji s příslušníky 2nd Marines. Jen jeden z jeho pilotů byl zajat, jednalo se o praporčíka Yomichio Hirahashiho.

Z ostrova Shortland na konci srpna po několik dnů pokračovaly hlídkové lety pod velením praporčíka Kofujiho, ale 2. září 1942 byla stíhací jednotka Yokohama Kōkūtai rozpuštěna a personál i zbývající hydroplány Rufe převzala stíhací Buntai nosiče hydroplánů Kamikawa Maru.

Velitel Yokohama Kōkūtai, nám. kpt. Miyazaki, byl v čele jednotky formálně veden do 1. října 1942, poté byl posmrtně povýšen na kontradmirála. Podle svědectví jednoho ze zajatců spáchal Miyazaki 8. srpna v zákopu sebevraždu výbušninou. Jeden z jeho bývalých kolegů v rámci jednání na Ženevské námořní konferenci, Rear Admiral William Ward Smith, velel v té době Cruiser Division 9 s křižníky USS Indianapolis a USS Louisville při bojích o Aleuty.

Na snímku ze srpna 1942 pózuje část stíhacích pilotů 5. Kōkūtai na základně Kiska. Vzadu zleva: nám. 2. tř. Hachirō Narita,  vedle něj stojí nejúspěšnější stíhač v oblasti Aleut podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki, podd. 2. tř. Saishi Okawa a zcela vpravo je pravděpodobně velitel stíhací jednotky Kushichirō Yamada. Vpředu zleva: nám. 2. tř. Minoru Minazawa a nám 2. tř. Yoshio Suzuki. Sasaki a Okawa zahynuli při náletech na Amchitku. U stroje R-106 je částečně patrný vypouklý kryt umístěný shora na hlavním plováku. V pozadí kotví hydroplán E13A Jake.   Foto: ©Izawa


Aleuty a Kurily

První jednotkou, která se s letouny Rufe dostala do střetnutí s nepřítelem, byla Tōkō Kōkūtai. Vznikla na konci roku 1940 a na počátku války v Pacifiku byla nasazena při dobývání Filipín a Holandské východní Indie. V červnu 1942 byla s šesti stroji H6K Mavis nasazena při obsazení ostrovů Attu a Kiska na Aleutách. Ochranu invazních sil zajišťovaly plovákové letouny z nosičů hydroplánů Kamikawa Maru a Kimikawa Maru. Velení brzy rozpoznalo, že pro boj s Američany v oblasti Aleut je potřeba nasadit k ochraně kotvišť a připravovaných základen stíhací hydroplány, protože plovákové pozorovací letouny nebyly pro tento účel ideální. Oba nosiče se navíc musely přesunout do jiné části Pacifiku. Proto byla na počátku června v Yokosuce zformována stíhací jednotka se stroji A6M2-N pod velením por. Kushichirō Yamady. Na ostrov Kiska jejích šest strojů přepravil nosič hydroplánů Chiyoda a jednotka byla začleněna do Tōkō Kōkūtai. Letouny obvykle kotvily pomocí bójí na mělčině a na břeh byly kvůli údržbě dopravovány pomocí bambusových konstrukcí.

Poprvé se s nepřátelskými stroji Yamadovi piloti střetli 7. a 8. července 1942 při náletu Liberatorů na Kisku. Obvykle hlídkovali ve dvojicích a s nepřátelskými letouny se někdy dostávali do střetu i několikrát denně. Velmi záhy začali proti těžkým bombardérům používat i 30kg pumy. Při protiponorkových hlídkách patrně využívali 60kg pumy. V oblasti často panovalo nepříznivé počasí provázené mlhami a nízkou oblačností. Proto i čtyřmotorové letouny často operovaly v relativně malé výšce.

Prvního vítězství piloti na strojích Rufe dosáhli 18. července v boji s asi deseti čtyřmotoráky. Osm amerických strojů se vrátilo s velkým množstvím zásahů. Japonci na formaci podnikli asi padesát útoků a nárokovali jako sestřelený jeden B-24 a jeden B-17. Američané po boji skutečně odepsali létající pevnost z 28th Composite Bombardment Group. Jednalo se o stařičkou B-17B 38-215 „Old Seventy“ z 36th BS, za jejímž řízením seděl zkušený veterán, Major Jack Marks. Stroj explodoval ve výšce 610 m (2000 stop) v boji s piloty Rufe poblíž Rat Island. Uvádí se ale i druhá verze příběhu, a to že poškozený bombardér narazil do horského masivu.

Na počátku srpna byla Yamadova stíhací jednotka vyňata z Tōkō Kōkūtai a stala se z ní 5. Kōkūtai, jejíž počet letounů se rozšířil na dvanáct stíhacích hydroplánů. Během srpna byla posílena také o pozorovací plovákové letouny.

První vítězství si stíhači z 5. Kōkūtai připsali 7. srpna 1942. Svaz válečných plavidel, kterému velel Rear Adm. „Poco“ Smith, vyplul z Kodiaku ke Kisce, aby ostřeloval japonské pozice. Kromě těžkých křižníků USS Indianapolis a USS Louisville byly součástí svazu ještě lehké křižníky USS Honolulu, St. Louis a Nashville a čtyři torpédoborce. Kvůli mlze byla bojová činnost pro obě bojující strany značně ztížena, přesto se Američanům podařilo zahájit v 19:55 palbu a současně nad cíl vyslali šest pozorovacích letounů SOC Seagull.

Na snímku ze 7. listopadu 1942 je zachyceno několik poškozených hydroplánů Rufe v Holz Bay na ostrově Attu. Foto: Naval History and Heritage Command


Do kontaktu s pozorovacími letouny se Japonci dostali několikrát, ale šanci úspěšně na ně ve špatném počasí zaútočit měli jen v nemnoha případech. Ke střelbě se nejdříve dostal por. Yamada se svým wingmanem a jeden Seagull nárokoval jako sestřelený. Později se Yamada dostal do boje s pozorovacími letouny znovu a s podd. 2. tř. Gi-ichi Sasakim si připsali dvě vítězství.

Američané přišli o jeden Seagull a tři byly poškozeny. Osádka sestřeleného Seagullu zřejmě přežila, ale zajímavé je, že stroj (BuNo. 9945) patřil k letecké jednotce bitevní lodi USS Indiana, která nebyla součástí svazu.

Americká plavidla se skrz nízkou oblačnost pokusila naslepo zasáhnout bombami osádka H6K Mavis a jeden z pilotů Rufe za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek zaútočil na torpédoborec USS Case. Na ústup ho zahnala obranná palba děl ráže 127 mm (5 palců) a 20mm kanónů. Japonští dělostřelci z pobřežních baterií se také snažili americký svaz zasáhnout a piloti Rufe nad ním shazovali fosforové bomby, patrně kvůli jeho lokalizaci.  

Americké jednotky se 30. srpna vylodily na ostrově Adak a v následujících týdnech tam s neuvěřitelnou rychlostí vybudovaly funkční letiště. Pro Japonce na Attu a Kisce se tím pádem zhoršily vyhlídky na dokončení vlastního letiště.

K nerovnému boji došlo 15. září 1942, když na ponorkovou základnu na Kisce zaútočilo čtrnáct těžkých bombardérů z 28th CBG v doprovodu čtrnácti Lightningů a stejného počtu Airacober z XI. Fighter Command. Této formaci čelili čtyři piloti Rufe, z nichž dva zahynuli. Podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki si v tomto střetnutí připsal čtyři vítězství nad stíhacími letouny a jeden nárokoval jako pravděpodobně zničený, ale při přistání se jeho stroj převrátil. Na konci dne zůstalo provozuschopné jen jedno Rufe. Ke konci září k ostrovu dorazil nosič hydroplánů Kimikawa Maru a přivezl šest Rufe a dva pozorovací letouny. V následujícím týdnu jednotka několikrát čelila výrazné přesile, včetně Curtissů P-40 z No. 111 Sqn RCAF, a 4. října zůstala zcela bez stíhacích hydroplánů. Američtí a kanadští stíhači často ostřelovali postavení protiletadlových dělostřelců, aby se snížilo riziko pro nízko letící bombardéry, které nad cíl přilétly jen o několik minut později.

Na počátku listopadu byla 5. Kōkūtai přeznačena na Kōkūtai 452, obdržela další letouny, ale ty byly v následujících dnech zničeny během bouře a při útoku Lightningů a Marauderů. Na konci prosince Kimikawa Maru opět přivezla nové hydroplány Rufe. V poslední den roku 1942 se japonským stíhačům podařilo sestřelit jeden B-25 z 28th CBG, doprovodný P-38 z 343rd FG a na hladině moře zničili Catalinu.

Tato fotografie patří mezi snímky, které padly do rukou spojeneckých jednotek po vylodění na Aleutách. Pochází patrně z přelomu let 1942 a 1943 a je na ní zachycen letecký personál Kōkūtai 452. Foto: Fold3

 

Kōkūtai 452 stále operovala v extrémně obtížných podmínkách. Její letouny kotvily v arktických teplotách na břehu moře nebo na mělčině a jejich jedinou ochranou byla plachta natažená přes přední část trupu. Přesto její technici dokázali udržet většinu hydroplánů v provozu. Letouny primárně operovaly z ostrova Kiska a náhradní stroje byly vykládány na ostrově Attu, kde bylo nebezpečí hrozící ze strany spojeneckých letounů nižší.

Hlídka dvou pilotů s hydroplány Rufe objevila 24. ledna 1943 pět nákladních lodí s doprovodnými křižníky, které zajišťovaly vylodění na ostrově Amchitka. Zaútočila na ně 60kg pumami a v útocích piloti pokračovali na konci ledna i během února. Jejich cílem bylo především letiště, které na ostrově Američané budovali se svou obvyklou neuvěřitelnou rychlostí. Americké protiletadlové obraně se přitom podařilo několik Rufe sestřelit. Z jedné takovéto nebezpečné mise se nevrátil také Sasaki, který se stal jediným stíhacím esem na strojích Rufe v této oblasti. Došlo k tomu 18. února 1942 v podvečer, den po příletu prvních Curtissů P-40 z 18th Fighter Squadron na nově dokončené letiště, které kvůli své krátké dráze dostalo jméno Fox Field. Dvojici vedl praporčík Nakamachi a Sasaki letěl jako jeho wingman. Ve vzduchu však na ně čekaly dvě čtveřice Curtissů. Na japonskou dvojici zaútočil první flight pod vedením Majora Claytona J. Larsona. Stovky vojáků z okolních kopců s úžasem pozorovaly boj, který probíhal u západního pobřeží ostrova. Nakamachi ještě nad vodou odhodil pumy a zatočil na severozápad zpět k vlastní základně, ale proti rychlým Curtissům, které zaútočily z převýšení, neměl moc šancí. Zasáhl jej Larson i jeho wingman 1st Lt. Beary. Hořící Rufe se zřítilo do moře.

Odhodlaný Sasaki nálet na letiště vzdal těsně před pobřežím a také se pokusil probít severozápadním směrem. Američtí stíhači na Sasakiho prováděli opakované zteče. Zkušený Japonský pilot kombinoval utažené zatáčky o 360 stupňů a prudké klesání. Dokonce dvakrát bez výsledku vystřelil na Larsona. Jeho boj s přesilou takto probíhal na úseku dlouhém 35 mil. Sasaki byl však nakonec zasažen a zřítil se do moře asi osm kilometrů západně od severozápadního výběžku Amchitky. Vítězství si připsal Lt. Stone.

K poslednímu leteckému boji hydroplánů Rufe na Aleutách došlo 17. března 1943. Američané podnikli v průběhu deseti hodin ze základen Adak a Amchitka celkem pět náletů na Kisku. Nasadili při tom 13 B-24, 16 B-25, 32 P-38 a osm P-40. Japonci proti nim mohli vyslat jen sedm stíhacích Rufe. Mezi nimi byl i Kiyomi Katsuki, který se proslavil v jižním Tichomoří jako pilot dvouplošníku Pete a později se stal stíhacím esem. Formace se střetla s deseti Lightningy a nárokovala dvě vítězství, ale Američané žádnou ztrátu nezaznamenali.

Piloti 11th Fighter Squadron na aljašské základně Umnak pózují pro fotografa při hraní karet. Patřili mezi protivníky stíhačů s hydroplány Rufe. Velitelem jednotky byl John S. Chennault, nejstarší syn Claire Lee Chennaulta, jež vedl legendární dobrovolnickou jednotku Flying Tigers při bojích v Číně. Z přídě P-40E je patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu.  Foto: Fold3


Tato jednotka stíhacích hydroplánů, která během své činnosti třikrát změnila označení, sestřelila od léta 1942 patnáct letounů jistě a pět pravděpodobně. V průběhu necelých osmi měsíců svého bojového nasazení operovala proti nepříteli během šedesáti dnů, přičemž v řadě případů provedla více akcí během jednoho dne. V leteckých bojích ztratila dvanáct stíhacích hydroplánů a deset pilotů. Zbývajících 23 strojů na Aleutách odepsala kvůli závadám a vlivu počasí.

Na konci března 1943 evakuovala zbývající letce z Kōkūtai 452 ponorka I-36 do Japonska. V květnu byla jednotka reorganizována a obdržela nové letouny Pete, Jake a Rufe. Její stíhací části velel podpor. Shunshi Araki a od července měla základnu na jezeře Bettobu na kurilském ostrově Shumshu, 11 km jihozápadně od Kamčatky. Jejich protivníky v této oblasti byly opět osádky Liberatorů, se kterými se piloti v kokpitech hydroplánů Rufe poprvé setkali 19. července. Do sporadických bojů se mimo hydroplány Rufe zapojovaly nejen námořní pozorovací letouny, ale také armádní letci se stroji Ki-43 Oscar z 54. Hikō Sentai. 

Stíhači z Kōkūtai 452 svých posledních vítězství dosáhli 12. září v boji s formací osmi Liberatorů a dvanácti Mitchellů. Ohlásili při tom dva sestřelené B-24 a jeden pravděpodobně. Do boje se však zapojili i japonští armádní stíhači a Američané utrpěli těžké ztráty. Kromě dvou Liberatorů přišli o sedm Mitchellů a některé osádky nouzově přistály na sovětském území.

Na počátku října 1943 byla stíhací část Kōkūtai 452 zrušena a jednotka pokračovala ve službě s průzkumnými letouny na Kurilských ostrovech do léta 1944. 

Původní velitel této jednotky, Kushichirō Yamada, později zastával funkci Hikōtaichō u Kōkūtai 302 na základně Atsugi a 15. srpna 1945 spáchal sebevraždu. Araki svou službu skončil u stejné stíhací jednotky jako Yamada a ani on se nedožil konce války.

 

Dokončení příště


Záběry vraků hydroplánů Rufe po vylodění na ostrovech Attu a Kiska v polovině roku 1943. Záběry hangáru pochází ze základny na Attu. Foto: US Navy a Alaska State Library

04/2023
Info EDUARD 04/2023

Dobrý večer, vážení přátelé! Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení kompletace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice. Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší přestěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce 2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sousední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic.

4/1/2023

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article RUFE waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (1893 ms)

Rendering RUFE (287790): (21/21) (10 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i7000/item991674-small.jpg

 i7000/item991675-small.jpg

 i7000/item991676-small.jpg

 i7000/item991677-small.jpg

 i7000/item991678-small.jpg

 i7000/item991679-small.jpg

 i7000/item991680-small.jpg

 i7000/item991681-small.jpg

 i7000/item991682-small.jpg

 i7000/item991683-small.jpg

 i7000/item991684-small.jpg[p2]

 i7000/item991685-small.jpg[p2]

 i7000/item991686-small.jpg[p2]

 i7000/item991695-small.jpg[p2]

 i7000/item991696-small.jpg[p2]

 i7000/item991689-small.jpg[p2]

 i7000/item991697-small.jpg[p2]

 i7000/item991698-small.jpg[p2]

 i7000/item991692-small.jpg[p2]

 i7000/item991699-small.jpg[p2]

 i7000/item991700-small.jpg[p2]

 p156/vth374236-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i7000/vth374487-1.jpg

 i7000/vth374488-1.jpg