05/2023

Dobrý den, vážení přátelé! Na začátku května se soutěžní sezóna pěkně rozjíždí. Máme za sebou tradiční Mošoň, v sobotu se koná Kit show v Kopřivnici, a tak je čas říci si také něco o letošním E-dayi. E-day 2023 se koná v sobotu 23. září na Tankodromu v Milovicích. Pojedeme podle stejného schématu jako vloni, tedy se začátkem pro vystavující modeláře v pátek odpoledne, a to včetně podvečerního programu.

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 květen 2023

  # 159

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2023

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard-Model Accessories

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 květen 2023

  # 159

• Page 3

  eduardeduard

  KVĚTEN 2023

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG ED

  POSTAVENO

  ON APPROACH – červen 2023

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  BOXART STORY

  F6F-5 Hellcat late ProfiPACK 1/48

  SPITFIRE STORY: MALTA DUAL COMBO Limited 1/48

  MiG-21MF Interceptor Weekend 1/72

  Bf 109F-4 Weekend 1/48

  Fokker Dr.I ProfiPACK 1/48 reedice

  Fw 190F-8 ProfiPACK 1/72 reedice

  F4F-4 Wildcat early 1/48

  Z-526AFS Akrobat 1/48

  Rudý baron

  Spitfiry pro Maltu

  Do roka a do týždňa

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  -

  MiGy letia na východ!

  Šedá je dobrá…

  Hvězda Afriky

  Poslední oběť

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

  4

  6

  32

  34

  62

  80

  88

  98

  104

  124

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Dobrý den, vážení přátelé!

  Na začátku května se soutěžní sezóna pěkně

  rozjíždí. Máme za sebou tradiční Mošoň, v sobotu

  se koná Kit show v Kopřivnici, a tak je čas říci si

  také něco o letošním E-dayi. E-day 2023 se koná

  v sobotu 23. září na Tankodromu v Milovicích.

  Pojedeme podle stejného schématu jako vloni,

  tedy se začátkem pro vystavující modeláře v pá-

  tek odpoledne, a to včetně podvečerního progra-

  mu. Ten zatím nemáme přesně definovaný, nic-

  méně existují zajímavé možnosti a nepochybuji,

  že bude přinejmenším stejně dobrý jako loňský.

  Stejně tak v sobotu. Budeme se držet dlouhodo-

  bé tradice, takže se můžete těšit na populární

  Kotle, jedna beseda s někým a letová ukázka.

  Její program se také řeší a možnosti jsou atrak-

  tivní. To jsou části, které byly loni povedené

  a na jejichž rámci nic zásadního měnit nebu-

  deme. Pak jsou tu body, které úplně povedené

  nebyly, jako například kyvadlová doprava z ná-

  draží v Lysé nad Labem. Tu letos posílíme a bu-

  deme její organizaci věnovat větší péči. Kromě

  autobusů přidáme dispečera na obě nástupiště

  a budeme přísně dbát na dodržování jízdního

  řádu. Dalším bodem ke zlepšení je správa hor-

  ního parkoviště pro vystavující modeláře, kde

  by tedy letos už měla být lepší kvalita plochy.

  Budeme přesně hlídat, kdo kde bude parkovat

  a po loňských zkušenostech omezíme do určité

  míry svobodu volby místa k zaparkování. Zní to

  možná dramaticky, ale bude to ku všeobecnému

  prospěchu. A do třetice budeme tlačit na zlep-

  šení cateringu, který sice není v naší režii, ale

  i tak se budeme snažit o zvýšení jeho kvality, re-

  spektive rychlosti obsluhy. Doufejme, že se letos

  do výstavní gastronomie již vrátili zaměstnanci!

  A to je asi k E-dayi pro dnešek vše a pojďme na

  květnové novinky.

  STAVEBNICE

  V květnu nemáme žádnou super žhavou premi-

  éru, přesto v kolekci čtyř novinek a dvou reedic

  najdete zajímavé kousky. V řadě ProfiPACK 1/48

  jsme připravili nové vydání Hellcata v pozdní

  verzi F6F-5. Nový je tu výběr zbarvení, pět ze

  šesti jsou Hellcaty z různých letadlových lodí US

  Navy, nasazené v posledním válečném roce 1945

  v Pacifiku, šestý stroj je pak francouzský Hellcat

  z Indočíny z roku 1951.

  V řadě Limited 1/48 máme pravděpodobně po-

  slední limitku věnovanou Spitfirům Mk.V. Ale uvi-

  díme, stále je ve hře další limitka na téma Spit-

  fire Mk.V, věnovaná československým letcům

  v RAF, nicméně ta určitě nebude letos. Stejně tak

  je možná i podobná národní limitka věnovaná

  Polákům, ale to je stejný případ. Takže Malta, jak

  se naše květnová novinka jmenuje, je určitě po-

  slední letošní limitka o Spitfirech. Příběh obrany

  Malty je velkolepá epopej téměř antických roz-

  měrů, prolínající se u nás i s dalšími typy letadel,

  jako jsou třeba Bf 109. A také hned příští měsíc,

  kdy přijdeme s velkou ránou a dlouho očekáva-

  nou novinkou, Bf 109 F v 1/72, se v premiérové

  limitce Wunderschöne Neue Maschinen něco se

  vztahem k Maltě objeví. Maltské Spitfiry jsou

  pestré nejen příběhy letadel a jejich pilotů, ale

  i svými kamuflážemi a markingy, jak můžete

  ostatně posoudit na stránkách věnovaným této

  stavebnici v dnešním vydání Infa. Pokud vás

  maltské Spitfiry zaujmou, můžete si vědomosti

  o nich rozšířit díky jednomu z dnešních histo-

  rických článků. Jeho autor, Michal Krechowski,

  byl mimo jiné i produktovým manažerem, řídícím

  přípravu této stavebnice. Dělal tuto práci rád

  a dobře, protože Spitfiry všeobecně, včetně Spit-

  firů na Maltě, jsou jeho celoživotní vášní.

  Dále tu máme dva Weekendy. Ve dvaasedmdesá-

  tině se vracíme k MiGu-21MF ve verzi, které se

  u nás familiárně přezdívalo Šedivka. Ta přezdív-

  ka vyplynula z šedého zbarvení dodaných letou-

  nů, které byly ve své době nejvýkonnějšími stí-

  hačkami československého letectva. Byly také

  nejdéle sloužící ze všech zdejších migů, protože

  ty nejzachovalejší z nich prošly v devadesátých

  letech modernizací na verzi MiG-21MFN a slou-

  žily až do příchodu Gripenů.

  Druhým květnovým Weekendem je čtvrtkový

  Bf 109 F-4. Na působivém titulním obrázku

  je jedna ze žlutých čtrnáctek hvězdy Afriky

  Hanse-Joachima Marseilla, uvnitř je pak další

  hvězda mezi německými stíhači, Hermann Graf,

  plus další dva neméně pestré stroje. Můžete na-

  mítat, že je to už bůhví kolikátá stodevítka, ale,

  víte, modeláři stodevítky stále chtějí. A bodejď

  by ne! Není to prakticky nikdy žádná nuda. Ostat-

  ně, hlavním důvodem pro vydání tohoto Weeken-

  du je fakt, že momentálně jsou všechny naše

  INFO Eduard4

  Květen 2023

• Page 5

  stavebnice Bf 109 F v měřítku 1/48 vyprodané,

  a podobně je tomu i v případě Bf 109 G-2 a G-4.

  Takže v následujících měsících můžete tyto typy

  mezi novinkami očekávat také, jen doufám, že to

  nebude dělat zmatky kvůli blížící se vlně dvaa-

  sedmdesátinových Fridrichů a Gustavů. A ty jsou

  ještě hezčí než současné čtvrtky, věřte mi! Právě

  si tady jednu z prvních stavím.

  V reedici přinášíme Fw 190 F-8 ve dvaasedm-

  desátině, což je čistá reedice v současném typu

  balení. Nedělali jsme oproti původnímu vydání

  žádné zásadnější zásahy. U čtvrtkového Fokkeru

  Dr.I jsme sice skladbu markingů také neměnili,

  ale některé jsme podrobili revizi na základě no-

  vých informací a také jsme udělali nový boxart,

  zobrazující poslední sestřel slavného Rudého

  barona, tedy Manfreda von Richthofena.

  DOPLŇKY

  V řadě Brassin máme tento měsíc poprvé

  v historii všechny novinky vyrobené přímým

  tiskem. Počínaje drobnými sadami, jako jsou zá-

  sobníky pro kulomety Vickers 97 v 1/48, výfuky

  na Spitfira Mk.IX v 1/24 nebo německé pedály

  v 1/32 a konče velkými sadami jako jsou mo-

  tor na Wildcata F4F-3A nebo kokpit, vztlakové

  klapky a motor na Rufe. Prostě tisky, kam se

  podíváš… To je pro mě hezký výsledek našeho

  inovačního tažení. Kromě zmíněných sad najdete

  v dnešní kolekci trysku a sedačku pro F-35A 1/48

  od Tamiyi, radar pro čtvrtkovou F-16 od Kinetiku

  nebo zbraňovou šachtu pro našeho Wildcata

  verze F4F-4. Dále jsou tu dvě drobné sady pro

  techniku v měřítku 1/35 a několik nových LööKů.

  V řadě Space najdete osm nových sad, přede-

  vším pro čtvrtkové modely. Mezi lepty a mas-

  kami najdete kolekce sad pro F-86D a PV-1 od

  Academy, pro Mi-17 od AMK a vztlakové klapky

  na naše Rufe, vše v měřítku 1/48, dále sady pro

  CH-54 v 1/35 od ICM nebo pro P-40B 1/32 od

  GWH. Jedna sada je na bitevní loď USS Missouri

  v 1/350, a jedna jediná sada je ve dvaasedmde-

  sátině, a to ZOOM na MiG-21MF, což je pochopi-

  telně Weekend, zmíněný výše v pasáži o mode-

  lech. K tomu jsou v nabídce čtyři nové BigEdy,

  dva BigSiny a tři LööKy Plus. Důkladný popis

  všech sad najdete jako obvykle na stránkách

  věnovaných květnovým novinkám.

  LITERÁRNÍ TVORBA

  Literární sekce, věnovaná historii i technice, je

  dnes už patrně nejoblíbenější částí Infa. Dnes

  v ní najdete článek Do roka a do týdne od Mira

  Bariče o osudu USS Hornet i dalších letadlových

  lodí během bojů v Šalamounově souostroví i po

  nich a čtrnácté pokračování seriálu Ukrajina

  od téhož autora. Dále je zde článek Rudý baron

  od respektovaného německého historika Jörna

  Leckscheida, přinášející několik nových poznat-

  ků z poslední doby, vztahujících se k osobnosti

  nejúspěšnějšího stíhače Velké války, Manfre-

  da von Richthofena. O Maltě od Michala Kre-

  chowskiho jsem se již zmínil, kromě toho jsou

  tu tři Boxart story. Ta s názvem Šedá je dobrá se

  vztahuje k MiGu-21MF Interceptor, Poslední oběť

  je o scéně z boxartu Profipacku Fokkeru Dr.I

  a Hvězda Afriky pojednává o Hansi-Joachimovi

  Marseillovi a jeho Bf 109 F-4. První dva napsal

  Richard Plos, třetí Jan Bobek.

  A to je ode mě dnes vše. Přeji vám hezký pr-

  vomájový večer, nejlépe samozřejmě někde pod

  rozkvetlou třešní, ale není-li třešeň, i eduardí

  Info bude zajisté dobrým společníkem!

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

  F-35A exhaust nozzle PRINT

  INFO Eduard

  5

  Květen 2023

• Page 6

  HISTORIE

  Za touto přezdívkou stál muž, jehož celé jmé-

  no a titul zněly Manfred Albrecht Freiherr von

  Richthofen. Narodil se 2. května 1892 v Breslau

  (dnes Vratislav, Polsko) jako druhé dítě a první

  syn Kunigunde a Albrechta von Richthofen. Pře

  -

  zdívky „Rudý baron“ se mu dostalo na základě

  anglického překladu jeho pruského šlechtického

  stavu. Mužští členové rodiny von Richthofen byli

  Freiherren, tedy svobodnými pány (Freiherr byl

  v anglosaském světě vnímán jako pruský ekviva-

  lent šlechtického titulu baron, ženy byly Freifrau

  nebo Freiin; český výraz „frajer“ má původ právě

  v titulu Freiherr; pozn. překl.). Přezdívka získala

  nicméně svou největší popularitu až v poválečné

  době, zejména když kreslíř Charles M. Schulz ne

  -

  chal v 60. a 70. letech 20. století svou kreslenou

  postavičku Snoopyho svádět imaginární souboje

  s „Rudým baronem“ ve stejně imaginárním

  Sopwith Camelu.

  K Manfredovi a jeho sestře Elisabeth (nar. 1890),

  častěji nazývané „Ilse“, měli ještě přibýt další dva

  bratři: Lothar se narodil dva roky po Manfredovi

  a Karl Bolko Alexander, obvykle používající dru

  -

  hé jméno, doplnil kvarteto v roce 1903. Tou do-

  Když oslovíte na ulici náhodného kolemjdoucího

  a budete po něm chtít, aby jmenoval nějakou slavnou

  osobnost první světové války, odpověď bude zřejmě ve

  většině případů „Rudý baron“.

  Text: Jörn Leckscheid

  Rudý baronRudý baron

  Manfred von Richthofen (vlevo) rozmlouvá s velitelem Jasta 10 a kolegou vyznamenaným rovněž Pour le Mérite poručíkem Hansem Kleinem během první soutěže na stíhací

  letoun v Berlíně-Adlershofu v lednu 1918. Von Richthofen si Kleina velmi vážil a oceňoval jeho vůdčí schopnosti.

  Foto: sbírka autora

  INFO Eduard6

  Květen 2023

• Page 7

  bou se také rodina von Richthofenů přestěhovala

  z Breslau do Schweidnitz (dnes Svídnice, Polsko).

  V srpnu téhož roku, ve věku 11 let, musel Man-

  fred na výslovné přání svého otce nastoupit na

  kadetní akademii ve Wahlstattu (dnes Lehnické

  Pole, Polsko) asi 50 kilometrů západně od Bres

  -

  lau. Z dnešního pohledu se takové rozhodnu-

  tí může zdát kruté, ale pro prvorozeného syna

  pruského šlechtice se v císařském Německu

  jednalo o celkem běžný začátek vojenské kariéry.

  Mladý Manfred nebyl podle svých vlastních

  slov příliš nadšen tvrdou disciplínou, která byla

  v akademii od mladých kadetů vyžadována. Navíc

  se nacházela v bývalém klášteře, což muselo na

  jedenáctiletého chlapce působit poněkud tísnivě,

  a samotný Wahlstatt byl velmi malým městem

  jen s několika stovkami obyvatel, takže nebyl ani

  v tomto ohledu zrovna nejatraktivnějším mís

  -

  tem. Manfred byl obdařen velmi silnou tělesnou

  konstitucí a celkově dobrým zdravím, vzpomínal

  po válce bratr Bolko, k jehož údivu Manfred ne

  -

  zmeškal z důvodu nemoci nikdy ani jediný den ve

  škole. A tak po šesti letech v akademii Manfred

  s úlevou postoupil v roce 1909 na pruskou Hlavní

  kadetní akademii v Gross-Lichterfelde jihozá

  -

  padně od Berlína. Tam se podle svých vlastních

  slov cítil být mnohem více člověkem. Nacházela

  se tam například Královská botanická zahrada

  a do Berlína to bylo coby kamenem dohodil. O dva

  roky později ukončil studium jako důstojník če

  -

  katel. O Velikonocích roku 1911 se již stal vojákem

  z povolání a nastoupil k Ulanen-Regiment „Kaiser

  Alexander III. von Russland“ Nr. 1 (Hulánský pluk

  Ruského císaře Alexandra III. č. 1). Tam byl 19. lis

  -

  topadu 1912 povýšen do hodnosti a tuto událost

  označil za okamžik, na který je ve svém životě

  nejvíce hrdý.

  Manfred již od dětství rád jezdil na koni a o prázd

  -

  ninách měl spoustu příležitostí trénovat své do-

  vednosti na statku u své milované babičky. O let-

  ních prázdninách, které tam s bratrem Lotharem

  obvykle trávili, je vítali slovy: „Tady si můžete

  dělat, co chcete,“ což se jim samozřejmě líbilo.

  Určitě to pro ně byla více než vítaná změna oproti

  životu na kadetní akademii a chlapci si té svobody

  užívali, jak nejlépe mohli. Kromě jízdy na koni si

  mladý Manfred vypěstoval také velkou loveckou

  vášeň a kombinace těchto dvou dovedností mu

  později dobře posloužila v jeho letecké kariéře.

  HISTORIE

  Major Albrecht von Richthofen několikrát navštívil své syny u jejich jednotky. Zde si při rozhovoru s Manfredem

  vychutnává doutník.

  Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1,

  Cappy, Francie, duben 1918

  Podoba Richthofenova Dr.I 425/17, ve které s ním Rudý

  baron dosáhl 20. dubna 1918 svých posledních dvou ví

  -

  tězství. Letoun měl v té době již výsostné znaky nové-

  ho provedení podle nařízení vydaného Luftstreitkräfte

  18. března 1918. To požadovalo změnu z „Železných“

  křížů na trámové (Balkenkreutz). Den nato nejslavnější

  německý stíhač zahynul. Letoun zde vyobrazený měl

  sice přemalované kříže, ale na spodní části dolního

  křídla buď ještě nebyla úprava dokončena, nebo byla

  provedena nedbale. Vzhledem k tomu, že musela být

  při úpravě křížů použita červená barva, je pravdě

  -

  podobné, že byly při změně křížů zatřeny i typicky

  tvarované odřeniny na levoboku kokpitu.

  Foto: sbírka autora

  INFO Eduard

  7

  Květen 2023

• Page 8

  HISTORIE

  Na startu vojenské kariéry

  Jako mladý důstojník kavalerie byl Manfred se

  svým plukem vyslán na frontu brzy po vypuknu

  -

  tí války. Zpočátku sloužil na východní frontě, ale

  brzy byl převelen do Belgie. Počáteční dynamická

  fáze války se během několika měsíců změnila ve

  statickou zákopovou válku a důstojník jezdec

  -

  tva zjistil, že mu takový způsob boje není příliš

  po chuti. Aktivně tedy hledal změnu a stejně jako

  mnoho dalších vojáků sloužících v jeho jednotce

  dychtivě pozoroval nové, rychle se pohybující

  stroje, létající mu nad hlavou a plnící průzkumné

  úkoly, jež byly dříve výsadou jezdectva.

  Manfred zatoužil přidat se k jedné z nových le

  -

  teckých jednotek a jeho žádost o převelení

  k „Fliegertruppe“ byla schválena. Dne 10. října

  1915 se tak ocitl u Flieger Ersatz Abteilung 6, aby

  tam prodělal výcvik leteckého pozorovatele. Ten

  -

  to kurz byl poměrně krátký, neboť již o jedenáct

  dní později byl vyslán k Feldflieger-Abteilung

  69 na východní frontu. Odtud byl ovšem násled

  -

  ně převelen podobně jako předtím několik jeho

  spolubojovníků k Brieftauben-Abteilung Ostende

  (BAO) zpět na západní frontu.

  Ačkoli si Manfred létání užíval, brzy usoudil, že

  mu pozice na zadním sedadle tak docela nevy

  -

  hovuje. Toužil mít tyto „okřídlené koně“ pod svou

  kontrolou, což znamenalo přesunout se na pilotní

  sedadlo. Pilotní výcvik byl pro něj tedy dalším lo

  -

  gickým krokem a dostalo se mu jej záhy, byť pro-

  zatím pouze v neoficiální podobě přímo u jednotky.

  Během svého působení u Brieftauben-Abteilung

  měl 1. října 1915 příležitost seznámit se s jistým

  poručíkem jménem Oswald Boelcke. V té době

  měl tento muž na svém kontě již čtyři vzdušná

  vítězství a byl tak poměrně známou osobností

  jak na frontě, tak ve vlasti. Setkání s tímto vyni

  -

  kajícím mladým letcem zanechalo v Manfredovi

  trvalý dojem a oba se v budoucnu měli ještě

  potkat. Než k tomu ale mohlo dojít, musel von

  Richthofen absolvovat oficiální pilotní výcvik.

  Teprve pak se mohl dočkat naplnění svého snu.

  Dne 15. listopadu 1915 tedy zahájil von Richthofen

  výcvik u Flieger-Ersatz-Abteilung 6 v Döberitz

  a na Štědrý den složil zkoušky.

  První nasazení ve funkci pilota jej čekalo u Kam

  -

  pfstaffel 8 ze sestavy Kagohl 2, kam nastoupil

  16. března 1916. Jednotka byla tehdy dislokována

  v Mont nedaleko Verdunu a Manfred tam měl lé

  -

  tat na různých typech letadel, zpočátku většinou

  dvoumístných. Ale brzy po jeho příchodu převzala

  jednotka i několik jednomístných Fokkerů Eindec

  -

  ker. Tehdy se jednalo o poměrně nový typ letadla.

  Eindeckerů byl nedostatek a von Richthofen byl

  více než šťastný, když dostal možnost s jedním

  z nich létat. Bohužel mu při jednom z prvních letů

  selhal motor Oberursel a vzácná stíhačka byla

  při následné havárii zničena. Pilot naštěstí vyvázl

  bez vážnějších zranění.

  Aby toho nebylo málo, jeho jednotka byla pře

  -

  velena a 28. června se tedy vrátil na východní

  frontu, tentokrát již jako pilot dvoumístného le

  -

  tounu. Místo stíhacích soubojů tak jeho služba

  na východě spočívala především ve shazová

  -

  ní bomb na ruské vojáky, kteří byli rozmístě-

  ni zhruba 30 km východně od letiště v Kowelu

  (dnes Kovel, Ukrajina). Podle vlastních slov si

  von Richthofen velmi užíval pozorování účinků

  svých bomb na ruské vojáky pod sebou, stejně

  jako jejich ostřelování z kulometu během náletů.

  Přestože se v této chvíli mohlo zdát, že přeložení

  Anthony Fokker si velmi cenil názorů, které mu během války poskytovali frontoví piloti včetně předního němec-

  kého esa. Zde je von Richthofen zachycen při své návštěvě Fokkerovy továrny ve Schwerinu-Görries na přelomu

  května a června 1917.

  Foto: sbírka autora

  Asi není třeba zdůrazňovat, že první dostupný exemplář Dreideckeru dostal k dispozici Manfred von Richthofen. Zde je vidět Fokker F.I 102/17 krátce po příletu k Jasta 11

  v posledních srpnových dnech roku 1917 se samotným Anthonym Fokkerem v kokpitu. Manfred je třetí zprava.

  Foto: sbírka autora

  INFO Eduard8

  Květen 2023

• Page 9

  HISTORIE

  Dne 30. října 1917 havaroval von Richthofen s jedním z prvních sériových exemplářů Dr.I, které Jasta 11 dostala teprve krátce předtím. Z tohoto incidentu vyvázl bez zranění.

  Lothar (vlevo) a Manfred von Richthofen předvádějí své Pour le Mérite před

  jedním z Fokkerů Dr.I od Jasta 11, pravděpodobně na jaře 1918.

  Foto: via Alex Imrie

  Foto: sbírka autora

  Rtm Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1, Lechelle, Francie,

  březen 1918

  Své stroje si von Richthofen nechával natírat červenou barvou od ledna 1917,

  kdy létal s Albatrosem D.III, kterému říkal „Le Petit Rouge“. V této praxi

  pokračoval také po přechodu na Fokkery Dr. I, které používal ve funkci velitele

  Jagdgeschwader 1. Slavný Dr.I 425/17 dostal svůj rudý nátěr zřejmě již

  v továrně. Odpovídá tomu kvalita provedení nátěru, patrná i na fotografiích.

  Později nesl prostor pod kokpitem na levé straně výrazné odřeniny.

  INFO Eduard

  9

  Květen 2023

• Page 10

  na východ znamená konec jeho kariéry stíhacího

  pilota, šťastná náhoda způsobila, že mělo přesně

  opačný efekt.

  Konečně stíhacím pilotem

  V létě 1916 probíhala ve Fliegertruppe velká re

  -

  organizace. Měly vzniknout první Jagdstaffeln,

  tedy jednotky vybavené výhradně jednomístnými

  stíhacími letouny. Jasnou volbou pro velení jedné

  z prvních nových formací byl Hauptmann Oswald

  Boelcke, do té doby zdaleka nejúspěšnější ně

  -

  mecký stíhač.

  Jeho postavení mu umožnilo osobně si vybrat

  piloty do své nové Jagdstaffel a jedna z cest, na

  kterých hledal vhodné muže, vedla k jeho dalšímu

  setkání s von Richthofenem.

  Starší bratr Oswalda Boelckeho Wilhelm byl ve

  -

  litelem Kampfstaffel 10 od Kagohl 2, která sou-

  sedila s Richthofenovou jednotkou v Kowelu.

  A jednoho obzvlášť horkého letního dne v srpnu

  1916 se tam Boelcke a von Richthofen potkali. Vel

  -

  ké stíhací eso muselo v mladém pilotovi spatřit

  značný potenciál, protože byl jedním ze dvou pi

  -

  lotů od Kagohl 2, které si vybral jako nové členy

  své vlastní Jagdstaffel. Druhá volba padla na po

  -

  ručíka Erwina Böhmeho.

  O pouhé tři dny později Manfred nastoupil do vla

  -

  ku k další cestě směr západní fronta a na letiště

  Boelckeho nově zformované Jagdstaffel 2 ve Vélu

  dorazil 1. září 1916. Ještě téhož dne převzala nová

  Staffel svá první tři letadla: Fokker D.III a Fokker

  D.I byly převezeny z místního Armee-Flug-Park,

  zatímco Vfw. Reimann byl k Jasta 2 převelen od

  Jasta 1 a vzal s sebou i jeden Albatros D.I. Je sice

  možné, že jednotka měla počátkem září k dispo

  -

  zici také jeden Halberstadt D, ale zatím se nepo-

  dařilo najít žádný fotografický důkaz dosvědčující

  tuto hypotézu. A přestože další piloti přicházeli

  zřejmě téměř denně, musela si jednotka v první

  polovině září vystačit pouze s těmito třemi nebo

  čtyřmi letouny.

  Poté, dne 16. září, bylo jednotce dodáno dalších

  šest stíhaček Albatros, a jednotka tedy mohla

  konečně zahájit skutečné bojové operace. Kro

  -

  mě provádění frontových letů bylo třeba nejprve

  nacvičit skupinové létání a Boelcke se snažil své

  piloty naučit vše, co bylo třeba. Jeho působení

  však mělo být tragicky krátké, neboť zahynul

  28. dubna při nouzovém přistání po srážce se zmí-

  něným Erwinem Böhmem. Přesto stačilo zhruba

  osm týdnů pod Boelckeho vedením k tomu, aby

  se z Manfreda stal velmi schopný stíhací pilot.

  A podle toho, co o von Richthofenovi víme, nejen-

  že předával své znalosti ostatním pilotům, jako

  to dělal jeho mentor Boelcke, ale také si osvojil

  Boelckeho styl velení.

  Velitelem Jagdstaffel 11

  Příležitost navázat na Boelckeho styl se Manfre

  -

  dovi naskytl, když 15. ledna 1917, tři dny poté, co

  byl vyznamenán „Pour le Mérite“, převzal velení

  Jagdstaffel 11. Jeho skóre v té době činilo 16 po

  -

  tvrzených vítězství. Již v době, kdy byl členem

  Jasta 2, začal používat červenou jako svou osobní

  barvu alespoň na jednom z letounů. Toto zbarve

  -

  ní přenesl i na svou novou jednotku, která brzy

  přijala červené přídě coby označení příslušnosti.

  U von Richthofenových letounů se pak plocha

  červeně zbarvených částí letounu stále zvětšo

  -

  vala.

  Definitivně zpracovaná historie této slavné Jagd

  -

  staffel spatří dříve či později světlo světa v knižní

  podobě a rozebírat četné úspěchy Manfreda von

  Richthofena jako velitele této jednotky a později

  jako velitele Jagdgeschwader I by daleko přesa

  -

  hovalo rámec tohoto článku. S jistotou však lze

  říci, že z naprosto neúspěšné formace pilotů vy

  -

  tvořil záhy vrcholně elitní a nejúspěšnější Jagd-

  staffel Velké války.

  Během zhruba patnácti měsíců, kdy vedl Jasta

  11 a Jagdgeschwader I, si von Richthofen připsal

  dalších 64 vítězství, a to i přesto, že byl z různých

  důvodů několikrát mimo frontu, někdy i na po

  -

  měrně dlouhou dobu. Vítězství, která si nárokoval

  a která mu byla potvrzena, byla v minulém stole

  -

  tí podrobena nebývalému zkoumání. A i když se

  v některých případech podařilo najít pouze „prav-

  děpodobnou“ shodu s jeho tvrzeními, nepodařilo

  se u žádného z jeho vítězství jasně prokázat,

  že jej ve skutečnosti nebylo dosaženo. Nelze si

  nepoložit otázku, co by zbylo z celkového počtu

  vítězství připisovaných některým spojeneckým

  stíhacím pilotům, kdyby si někdo dal tu práci

  a podrobil je stejně důslednému drobnohledu.

  V poválečných letech, a dokonce i poměrně ne

  -

  dávno, popisovali někteří autoři Manfreda von

  Richthofena jako bezohledného, sobeckého či

  dokonce až krvežíznivého jedince, kterého zají

  -

  maly hlavně pocty a vyznamenání. Autor tohoto

  článku měl to štěstí, že se seznámil s několika

  historiky, kteří měli možnost hovořit s mnoha

  HISTORIE

  Ikonický Fokker Dr. I 425/17 v počáteční fázi svého zbarvení s výsostnými znaky

  ve tvaru železného kříže. Kvalita povrchové úpravy naznačuje, že byl s největší

  pravděpodobností nastříkán červenou barvou již ve Fokkerově továrně.

  Po vydání rozkazu, kterým byla zavedena změna výsostných znaků na trámové

  kříže, byl takto upraven i Richthofenův Dr.I.

  Foto: sbírka autora

  Jedna z posledních fotografií Manfreda von Richthofena (čtvrtý zprava) před jeho osudným letem. Údajně byla

  pořízena 21. dubna 1918 ráno. Všimněte si poplachového zvonu, který je vidět v pozadí mezi piloty a stanem na

  pravé straně.

  Foto: sbírka autora

  INFO Eduard10

  Květen 2023

• Page 11

  muži, kteří s „Rudým baronem“ či pod jeho vele-

  ním za války sloužili. A žádný z nich jej takto ne-

  charakterizoval. Naopak. Vlastností, která se mu

  asi nejčastěji v jejich vzpomínkách přisuzovala,

  byla skromnost. Jen málo fotografií jej zachycuje

  s větším počtem vyznamenání než se Železným

  křížem, pilotním odznakem a Pour le Mérite,

  a to i při návštěvách vysokých důstojníků u jeho

  jednotky. Kdyby byl vášnivým sběratelem vyzna

  -

  menání, jistě by se jimi rád pochlubil. A létání na

  jednomístných stíhacích letadlech, jejichž účelem

  je sestřelovat nepřátelské letouny, logicky mu

  -

  selo mít za následek smrt mnoha jeho protivní-

  ků – zvláště když se spojenečtí velitelé rozhodli

  odepřít svým pilotům „luxus“ padáků. Byl zkrátka

  produktem doby, v níž vyrůstal, a totéž platí pro

  bojovníky na druhé straně. Posuzovat tyto muže

  podle měřítek naší současné společnosti po uply

  -

  nutí více než století by bylo poněkud troufalé.

  Hodně se mluví o tom, že jeho konečné skóre

  80 potvrzených vítězství z něj udělalo nejúspěš-

  nějšího stíhacího pilota na obou válčících stra-

  nách, přestože zahynul téměř sedm měsíců před

  příměřím. To je sice nesporně pravda, ale je třeba

  mít na paměti, že byl také mimořádně talentova

  -

  ným instruktorem, který své znalosti předával

  těm, kteří pod ním sloužili. Kromě toho se za

  -

  sloužil o to, že byl na výrobce letadel a Idflieg (In-

  spektorát německých leteckých sil) vyvíjen neu-

  stálý tlak, aby dodávali stále lepší stíhací letouny.

  Od svého nástupu k Jasta 2 létal převážně na stí

  -

  hačkách Albatros, které byly postupně vylepšo-

  vány. Dne 23. ledna 1917, právě když si připsal své

  18. vítězství, však praskl nosník ve spodním křídle

  jeho nového Albatrosu D.III a on měl velké štěstí,

  že to přežil. Tento problém se vyskytl u řady dal

  -

  ších letadel tohoto typu a podobné problémy se

  znovu objevily také u pozdějšího D.V. A to už brzy

  poté, co tyto letouny dorazily na frontu. Manfred

  byl proto nucen přejít na jeden ze starších stíha

  -

  cích letounů, Halberstadt, které předtím Jasta 11

  používala, a to do doby, než se podaří vyřešit pro

  -

  blém s křídlem. Kromě konstrukčních problémů

  vedla k jeho stále většímu rozčarování z tohoto

  typu také skutečnost, že nové varianty Albatrosu

  nepřinášely žádné znatelné zlepšení výkonů.

  Vliv na vývoj letadel

  Fotografie pořízené v roce 1917 dokládají, že von

  Richthofen navštěvoval továrny Fokker, Pfalz

  a Roland, aby se osobně informoval o nejnovějším

  vývoji letounů těchto společností. Nelze si nepo

  -

  ložit otázku, zda již aktivně nehledal potenciální-

  ho nástupce typů Albatros D, které se v průběhu

  roku 1917 staly v podstatě standardním němec

  -

  kým stíhacím letounem. Ačkoli na nich dosáhl

  mnoha svých vítězství, vždy měl ke konstrukci

  spodního křídla s jedním nosníkem u D.III a D.Va

  výhrady.

  Již v červenci 1917 napsal: „[…] Fokker […] má

  dva stroje, které jsou lepší než Albatros, ale

  nevyrábějí se.“ Zde měl na mysli prototypy

  Fokker V.1 a V.2, které musel vidět nebo do-

  konce vyzkoušet během návštěvy Fokkero-

  vy továrny ve Schwerinu buď v květnu, nebo

  v červnu. Tyto letouny se nikdy nezačaly vyrá-

  bět, ale průkopnická konstrukce samonosného

  křídla byla hlavním rysem všech stíhaček Fok

  -

  ker, které se později dostaly do sériové výroby.

  Bylo zásluhou Manfreda von Richthofena, že nově

  vyvinuté typy, jež byly porovnávány během tří

  soutěží na nový stíhací letoun v roce 1918, měli

  při těchto příležitostech zkoušet přímo fronto

  -

  ví piloti. To byl nejlepší způsob, jak zajistit, aby

  typy, jež byly vybrány do výroby, skutečně pl

  -

  nily očekávání pilotů. Platilo to zejména pro typ

  Fokker D.VII, který byl na základě Richthofenova

  osobního doporučení zaveden do výroby ve třech

  továrnách (Fokker, Albatros a O.A.W.). Bohužel,

  on sám neměl nikdy příležitost s tímto letounem

  vzlétnout k boji, protože první sériové exempláře

  dorazily k JG I až několik dní po jeho osudné po

  -

  slední misi.

  Náhlý konec hvězdné kariéry

  Ačkoli je s Manfredem von Richthofenem nejčas-

  těji spojován jeho celočervený Fokker Dr.I 425/17,

  létal s tímto letounem jen velmi krátce. Svých po

  -

  sledních dvou vítězství dosáhl za řízením tohoto

  letounu 20. dubna 1918, ale od konce roku 1917 do

  začátku roku 1918 létal na překvapivě velkém po

  -

  čtu těchto trojplošníků. Kromě 425/17 a prototypu

  F.I (102/17), který mu byl dodán přímo z Fokke

  -

  rovy továrny koncem srpna 1917, je doloženo, že

  v různých obdobích létal nejméně na šesti dalších

  Dr.I: 114/17, 119/17, 127/17, 152/17, 161/17 a 477/17.

  Tento výčet si nečiní nárok na úplnost, ale sou

  -

  časný výzkum ukazuje, že z těchto trojplošníků

  byl pouze 425/17 opatřen celočerveným nátěrem.

  A byl to právě tento letoun, v němž byl „Rudý ba

  -

  ron“ 21. dubna 1918 smrtelně zraněn kulkou při

  letu v malé výšce. V současnosti panuje všeobec

  -

  ná shoda, že smrtelnou ránu na něj vypálil aus-

  tralský kulometčík ze země, což byl osud, který

  potkal několik pilotů na obou stranách fronty.

  HISTORIE

  Richthofenův Dr.I 425/17 byl po sestřelu jen málo poškozen, ale lovci suvenýrů jej v době pořízení této fotografie už důkladně rozebrali. Vnitřní strana plátěného potahu

  nevykazuje známky nepravidelného nátěru zelenou barvou, což podporuje teorii, že přinejmenším horní a boční plochy tohoto letounu byly opatřeny červeným nátěrem

  už v továrně.

  INFO Eduard

  11

  Květen 2023

• Page 12

  HISTORIE

  Bitva o Maltu proběhla v období od

  června 1940 do listopadu 1942 a do

  dějin vstoupila jako bitva o „nepo-

  topitelnou letadlovou loď“. Na po-

  čátku druhé světové války se tento

  přehlížený středomořský ostrov

  stal jedním z klíčových míst bitvy

  o Středomoří i bitvy o Afriku, neboť

  jeho strategický význam byl neo-

  cenitelný. Odtud operující letouny,

  ponorky a lodě byly schopny přeru-

  šit zásobovací trasy pro Rommelův

  Afrika Korps, a tím chránit severní

  Afriku, Suezský průplav a neoceni-

  telná ropná pole za ním.

  Je dobře známo, že chybný politic-

  ký i strategický úsudek leteckých

  velitelů vedl k tomu, že Malta byla

  v červnu 1940 téměř bez stíhacích

  letadel. Nebýt náhodného obje-

  vu čtyř Sea Gladiatorů, uložených

  v bednách, byla by celá protivzduš-

  ná obrana ostrova doslova nulová.

  Jeden ze strojů byl záhy silně po-

  škozen, ale se třemi zbývajícími

  bránili piloti statečně Maltu před

  nepřátelskými útoky osmnáct dní,

  než je přilétly posílit čtyři Hurrica-

  ny. Následně Britové, vědomi si již

  plně důležitosti a strategické hod-

  noty Malty, začali postupně obranu

  ostrova posilovat dalšími Hurrica-

  ny.

  Malta se bránila soustředěným

  útokům po celý rok 1941. Mocnosti

  Osy bombardovaly infrastrukturu

  ostrova se zaměřením na přístav,

  letiště a skladovací zařízení. Mezi-

  tím byly konvoje směřující na Maltu

  nemilosrdně pronásledovány a ni-

  čeny, čímž se ostrov de facto oci-

  tl v obležení. Dne 4. prosince 1941

  v noci pak zahájila německá Luft-

  waffe systematické bombardování,

  které trvalo pět dlouhých měsíců

  a které mělo definitivně zlomit

  odpor Královského námořnictva

  a letectva. V jeho konečném dů-

  sledku měl být uskutečněn narych-

  lo sestavený plán invaze na Maltu

  SPITFIRY PRO MALTU

  Text: Michal Krechowski Foto: IWM

  Strategicky důležitá poloha Malty

  uprostřed tras mezi Gibraltarem

  a Alexandrií a také mezi Itálií

  a severní Afrikou z ní udělala

  objekt neustálých nepřátelských

  leteckých útoků. Kvůli obraně

  ostrova byli Britové nuceni bě-

  hem druhé světové války na svou

  „nepotopitelnou letadlovou loď“

  neustále přemisťovat další a dal-

  ší stíhací letouny a piloty. Obra-

  nu nejprve zajišťovaly zastaralé

  Gladiatory a Hurricany, vysněné

  Spitfiry se podařilo na ostrov

  přesunout až během jarních mě-

  síců 1942. Nově dodané Spitfiry ve

  verzích Mk. Vb/Vc si následně při

  obraně tohoto strategicky nesmír-

  ně důležitého ostrova vydobyly

  svoji největší slávu.

  INFO Eduard12

  Květen 2023

• Page 13

  HISTORIE

  krycím názvem Herkules. Útoky na Maltu

  byl pověřen polní maršál Albert Kessel-

  ring, jehož síly měly nad obránci jasnou

  početní převahu. Časté nálety zničily

  velkou část britských letounů na zemi

  a v půli února 1942 tak zůstalo obráncům

  jen jedenáct provozuschopných Hurrica-

  nů. Přitom zároveň sílil tlak na přezbro-

  jení stíhacích perutí bránících ostrov na

  Spitfiry.

  SPITFIRY NAD MALTOU

  V polovině roku 1941 nestačila výroba

  Spitfirů v nejnovější verzi Mk.V ani na do-

  končení přezbrojení perutí Fighter Com-

  mand, takže ve Středomoří a (později) v

  Pacifiku se britští letci museli spokojit se

  zastaralými typy. Teprve v září 1941 bylo

  rozhodnuto o vyslání prvních dvou perutí

  Spitfirů do severní Afriky, ve skutečnosti

  však přesun začal až v únoru následující-

  ho roku. Část těchto letounů byla přesmě-

  rována na Maltu.

  Po roce a půl bojů byl již způsob transpor-

  tu stíhaček na obležený ostrov propraco-

  vaný: Nejprve byly rozmontované stroje

  v bednách přepraveny na Gibraltar, kde

  byly zkompletovány a naloženy na letad-

  lovou loď. Při přiblížení k Maltě vzlétaly

  přímo z palub letadlových lodí Eagle, USS

  Wasp (CV-7) nebo Furious, které ihned

  otáčely k návratu. Kromě jednoho přípa-

  du, kdy se plavily společně Eagle a USS

  Wasp (CV-7) (operace Bowery), se k Maltě

  plavila vždy jen jedna z letadlových lodí.

  Aby mohl Spitfire vzlétnout z pouhých

  200 m (660 stop) dlouhé letové paluby,

  potřeboval vysunout vztlakové klapky do

  vzletové konfigurace. Pneumaticky ovlá-

  dané klapky Spitfiru však mají pouze jed-

  no nastavení na 85 stupňů, což je brzdicí

  poloha pro přistání. Řešením bylo zabrá-

  nit klapkám v dovření dřevěnými klíny

  a tímto primitivním způsobem zajistit je-

  jich pozici vysunutí na 25 stupňů. Jakmi-

  le byl Spitfire bezpečně ve vzduchu, pilot

  klapky vysunul, ty se tedy spustily dolů a

  klíny odpadly. Poté mohl pilot zase klapky

  zasunout a pokračovat v letu.

  Prvních patnáct Spitfirů bylo dodáno na

  Maltu 7. března v rámci operace Spotter.

  O dva týdny později následovalo dalších

  devět Spitfirů (operace Picket I). Pro zvý-

  šení přepravní kapacity byla Britům za-

  půjčena americká letadlová loď USS Wasp

  (CV-7). V rámci operace Calendar bylo na

  Maltu dopraveno dalších 48 Spitfirů. Jen

  velmi málo čerstvě dodaných letounů ov-

  šem přežilo déle než několik týdnů, někdy

  byly ztraceny již několik dnů po přistání na

  Maltě, existovaly i případy, že byl letoun

  ztracen ještě týž den. Intenzita bojů byla

  obrovská a vrcholila během března až

  dubna 1942, kdy tonáž bomb svržených na

  Maltu v tomto období převýšila celkovou

  tonáž svrženou na Londýn během Bitvy o

  Británii.

  Při následující operaci Bowery bylo

  9. května bezpečně dopraveno dalších 61

  První Spitfire opouští palubu HMS Eagle 7. března

  1942. Operace s krycím názvem Spotter vyslala

  na ostrov patnáct Spitfirů Mk.Vb, které po přistání

  obdržela No. 249 Squadron.

  Keith Park ve svém osobním Spitfiru Mk.Vb na

  letišti Safi u příležitosti otevření nové přistávací

  dráhy 15. května 1943.

  INFO Eduard

  13

  Květen 2023

• Page 14

  HISTORIE

  Spitfirů. Ty byly ihned po přistání natan-

  kovány, dozbrojeny a vzlétly proti očeká-

  vanému útoku. V následujících dnech se

  odehrály do té doby největší letecké sou-

  boje a Spitfiry způsobily silám Osy těžké

  ztráty.

  Německá urputnost

  I přesto byl Kesselring přesvědčen, že

  nebezpečí hrozící z Malty pro německé

  zásobovací trasy do severní Afriky je eli-

  minováno, a hlásil německému vrchnímu

  velení, že „už nezbylo nic, co by se dalo

  bombardovat”. Invaze na ostrov tak byla

  odložena a značná část německých le-

  teckých sil byla v druhé půli května pře-

  velena na podporu Rommelovy ofenzívy

  v Libyi. Vedení případné další letecké

  ofenzívy tak leželo především na italském

  letectvu.

  Neutralizace Malty byla nadále udržová-

  na především námořní blokádou ostrova,

  na kterém tak docházely veškeré záso-

  by. Nepříjemný byl nedostatek pitné vody

  a snižovaly se příděly jídla. I přes ten-

  to zoufalý stav se však Malta nehodlala

  vzdát.

  Když v průběhu června zaznamenaly síly

  Osy opětovný nárůst ztrát na zásobo-

  vacích trasách do Afriky, bylo nařízeno

  obnovení letecké ofenzívy. Na ostrově

  se však v poskytnutém mezičase poda-

  řilo znovu doplnit během operací Style

  a Salient stavy Spitfirů, a tak se i tentokrát

  útočníci setkali s tvrdým odporem obrán-

  ců a znovu utrpěli těžké ztráty. V průběhu

  července bylo z útoků eliminováno slabší

  italské bombardovací letectvo a v druhé

  půli měsíce se nad Maltou objevují už jen

  německé bombardéry s kombinovaným

  stíhacím doprovodem Luftwaffe a Regia

  Aeronautica.

  Přichází Park

  Podstatný vliv na neúspěch obnovené le-

  tecké ofenzívy má také výměna vrchního

  velení leteckých sil na ostrově v polovině

  července. Velení leteckých sil bránících

  Maltu

  převzal AVM Keith Park. Parkovým pro-

  tivníkem se tak stal shodou okolností opět

  Albert Kesselring. Velitel, proti kterému byl

  postaven v bitvě o Británii, když velel No.

  11 Group. V nové pozici Park ihned zavedl

  novou taktiku, jejímž cílem bylo napadat

  nepřátelské bombardovací formace nad

  mořem mezi Sicílií a Maltou a donutit je ke

  shození bomb ještě před dosažením cíle.

  Změna taktiky se později ukázala být zlo-

  movým bodem. Plán předsunutého záchytu

  bombardérů byl úspěšný a donutil Luftwa-

  ffe ukončit bombardování za denního světla.

  Do konce července bylo zničeno sto letadel

  Osy, což značně omezilo sílu bombardovací

  ofenzívy. Když poté nepřítel přešel na vyso-

  ko létající stíhací hlídky, Park ukázal bystrý

  taktický přehled. Omezil hlídky Spitfirů na

  20 000 stop (6100 m), takže Bf 109 musely

  klesnout do výšky, kde měli obránci se Spit-

  firy z hlediska výkonu svých strojů výhodu.

  V srpnu byl nicméně stav zásob na ost-

  rově kritický. Pokud by se na Maltu do

  září nepodařilo dopravit palivo a nezbytně

  nutné množství všeho ostatního, tak by

  se pravděpodobně ostrov musel vzdát. S

  nedostatkem paliva byl Park nucen nařídit

  svým pilotům, aby s ním co nejvíc šetřili.

  Pokud Spitfire přistál, pak na své místo

  nepojížděl. Pilot okamžitě vypnul motor

  a letoun byl na stojánku dotlačen. Po-

  kud letadlo nouzově přistálo, muselo být

  okamžitě odtlačeno z dráhy, i když hro-

  zilo jeho další poškození, jen aby ostatní

  nemuseli kroužit kolem letiště a plýtvat

  cenným palivem.

  S ohledem na tento fakt byl v průběhu

  srpna vypraven konvoj Pedestal s dosud

  nevídanou námořní eskortou čítající 14

  britských a amerických obchodních lodí,

  naložených municí, náhradními díly do

  letadel, palivem a jídlem. Doprovázelo je

  36 válečných lodí včetně tří letadlových.

  Strategický význam tohoto konvoje neu-

  šel silám Osy, jež odpověděly koordino-

  Spitfire Mk.Vc BR344 3oM při motorové zkoušce

  na palubě USS Wasp během dodávky Spitfirů na

  Maltu pod krycím názvem operace Bowery.

  Spitfire Mk.Vb BP844, první z devíti Spitfirů, které

  měly během operace Picket I posílit RAF na Maltě,

  vzlétá 21. března 1942 z paluby HMS Eagle. V jeho

  kokpitu sedí velitel squadrony E. J. „Jumbo“ Gracie.

  BP844 byl sestřelen nad Maltou 2. dubna 1942.

  Spitfire Mk.Vc je výtahem přepravován na palubu

  letadlové lodi USS Wasp směřující na Maltu

  během operace Bowery.

  INFO Eduard14

  Květen 2023

• Page 15

  HISTORIE

  vaným letecko-námořním útokem, který

  měl zabránit konvoji v dosažení Malty.

  I přes značné ztráty obchodních a eskort-

  ních lodí, včetně potopení letadlové lodi

  HMS Eagle, se podařilo nakonec poda-

  řilo zásoby na obléhaný ostrov dopravit

  v dostatečném množství. Na konci srpna

  tak mohly provést tři squadrony Spitfirů

  vysoce účinný útok na tři sicilská letiště,

  při kterém sestřelily deset nepřátelských

  letounů a dalších 29 zničily na zemi při

  ztrátě pouhých dvou vlastních Spitfirů.

  Nezdolní obránci

  Září se stalo nejklidnějším obdobím ce-

  lého roku 1942. Počet útoků na ostrov

  výrazně klesl a za celý měsíc startovaly

  Spitfiry k pouhým 38 hotovostním letům.

  To podstatné se však odehrávalo na moři.

  Díky úspěchu konvoje Pedestal a dosta-

  tečným zásobám paliva na Maltě se opět

  naplno rozběhly britské ofenzivní operace

  zaměřené na zásobovací trasy pro Ro-

  mmelovu „Panzerarmee Afrika“. Zatímco

  Britové úspěšně navyšovali zásoby před

  rozhodující bitvou, síly Osy přišly postupně

  v průběhu září o 20 procent všech dodá-

  vek poslaných po moři z Itálie a v říjnu pak

  dokonce až o 44 procent dodávek. Zvláště

  kritický byl především nedostatek paliva.

  Bylo proto rozhodnuto provést proti Maltě

  další bombardovací ofenzívu s cílem opě-

  tovně zajistit bezpečné přepravní trasy

  a eliminovat ji jednou provždy.

  Ofenzíva známá také jako October Blitz

  byla zahájena 11. října a opět došlo na „psí“

  souboje mezi Spitfiry Mk.V, německými

  Bf-109F/G a italskými C.202 a Re.2001.

  Vzdušná převaha nad Maltou už ale byla

  v té době zcela jednoznačně v rukou znovu

  posílených britských squadron, zatímco

  na německo-italské straně se už projevo-

  vala značná únava, stejně jako frustrace

  a opotřebení z předchozích bojů. Velkole-

  pě naplánovaný October Blitz trval pou-

  hých sedm dnů a byl jednoznačnou pro-

  hrou sil Osy. Během těchto dnů provedli

  piloti RAF se svými Spitfiry takřka 2400

  bojových letů, sestřelili 99 nepřátel jistě,

  51 pravděpodobně a 122 letounů poškodili

  při vlastní ztrátě 24 Spitfirů a třinácti pi-

  lotů. K tomu bylo 40 letounů poškozeno

  a 13 Spitfirů bylo zničeno na zemi při bom-

  bardování.

  V listopadu počet náletů Luftwaffe výraz-

  ně poklesl, během měsíce došlo pouze

  k 29 poplachům. S tak drasticky sníženou

  intenzitou nepřátelských akcí se spoje-

  necké konvoje přivážející nezbytné záso-

  by dostávaly na ostrov snadněji a přiváže-

  ly také materiál na opravy a stavbu letišť.

  Přežití Malty bylo základním předpokla-

  dem vítězství u El Alameinu a následného

  úspěchu pozemní bitvy v severní Africe.

  Vytoužené Spitfiry Mk.V tak nakonec do-

  sáhly důležité vzdušné nadvlády nad boji-

  štěm a Malta díky tomu odolala. Do polovi-

  ny listopadu bylo na ostrov během třinácti

  operací z letadlových lodí vysláno celkem

  385 Spitfirů, z nichž 367 jich na ostrov do-

  letělo. Pilotům Spitfirů bylo během obdo-

  bí bojů připsáno nejméně 600 vzdušných

  vítězství. Nejúspěšnější z nich, Kanaďan

  George „Screwball“ Beurling, dosáhl 28

  potvrzených sestřelů. S velkým odstupem

  ho na druhém místě následovali „Paddy“

  Schade se 14 sestřely, Kanaďan Wally

  McLeod s 13 sestřely a „Slim“ Yarra s 12

  sestřely. Celkem 41 pilotů Spitfirů získalo

  během bojů o Maltu pět a více sestřelů a

  získalo tak statut esa. Téměř stovka pilo-

  tů Spitfirů však během bojů zaplatila za

  obranu Malty cenu nejvyšší.

  Období po bitvě

  V prvních měsících roku 1943 letecká bi-

  tva nad Maltou skončila. Obránci zvítězili,

  když během bojů zničili více než tisíc ne-

  přátelských letounů. Dalším znamením

  změny situace obránců Malty byl přílet

  nových Spitfirů Mk.IX na konci března.

  Středomořský ostrov se tak z obležené

  základny proměnil v odrazový můstek

  pro operaci Husky, tedy invazi na Sicílii.

  V předvečer operace se na Maltě nachá-

  zelo 35 squadron se 600 letouny. Byla

  rozšířena kapacita čtyř stávajících letišť

  Luqa, Ta Kali, Hal Far a Qrendi, a pro po-

  třeby USAAF bylo dočasně vybudováno

  páté letiště Xewkija na přilehlém souo-

  stroví Gozo. Operace Husky 10. července

  1943 otevřela cestu k osvobození konti-

  nentu. Za několik dní měli spojenci dobrý

  opěrný bod na sicilské půdě a brzy poté

  se spojenecká letadla přesunula z malt-

  ských základen na osvobozená letiště na

  Sicílii a v jižní Itálii. Se změnou situace

  se také staly minulostí speciální maltské

  kamufláže. Spitfiry tak později létaly ve

  standardních kamuflážních vzorech.

  Pozemní posádka RAF doplňuje palivo

  a přezbrojuje Spitfire Mark Vc z No. 603 Squad-

  ron RAF na letišti Ta Kali. Ochranný val

  je postavený z prázdných plechovek od paliva

  a naplněný pískem.

  Mechanici ze speciální montážní skupiny u Spitfirů

  Mk.V na Gibraltaru. Za nimi jsou vidět trupy Haw

  -

  kerů Hurricane v přepravních bednách. Speciální

  montážní skupina byla na Gibraltaru zřízena v čer

  -

  venci 1942, aby montovala a zkušebně zalétávala

  letadla přepravená z Británie a určená pro Maltu.

  Dva nejbližší Spitfiry Mk.Vb EP720 a EP791 se staly

  součástí operace Train, poslední dodávky Spitfirů

  na Maltu.

  Spitfiry Mk. Vb z No. 249 Squadron na letišti

  Ta Kali, podzim 1942.

  Trojice Spitfirů Mk.Vc od No. 249 Squadron čeká

  v hotovosti na hlavní dráze v Ta Kali, zatímco

  v pozadí přistává Bristol Beaufighter.

  INFO Eduard

  15

  Květen 2023

• Page 16

  HISTORIE

  DODÁVKY SPITFI RŮ A JEJICH ZBARVENÍ

  Definitivní informace o přesných odstí-

  nech aplikovaných v roce 1942 stále ne-

  jsou k dispozici, ale z analýzy dostupných

  údajů, studia dobových fotografií a s při-

  hlédnutím k logice používání barev se dá

  určit pravděpodobný vzhled letounů. Ka-

  muflážní schémata Spitfirů používaných

  na ostrově byla skutečně velmi rozmanitá.

  Zpočátku se za nejvhodnější považovalo

  použití odstínu Dark Meditteranean Blue,

  ale kvůli nedostatku této barvy existovaly

  i letouny natřené jinými odstíny modré bar-

  vy. Používal se také světlejší odstín Light

  Mediterranean Blue, původně určený pro

  dvouplošníky, dále námořní Extra Dark Sea

  Grey, americká Blue Gray M485 a různé

  barvy z lodních zásob, které původně ne-

  byly určeny pro použití na letecké techni-

  ce. Spitfiry pozdějších dodávek dostávaly

  z větší části „maltskou“ kamufláž buď na

  Gibraltaru před naloděním, nebo ihned po

  přeletu na ostrov. Kvalita nátěru se odlišo-

  vala od standardního továrního zbarvení.

  Vrstva barvy někdy plně překryla původ-

  ní zbarvení, v jiných případech byla velmi

  tenká a původní zbarvení prosvítalo, takže

  nový nátěr působil spíše jako modrý filtr

  než plnohodnotná barva.

  7. března 1942

  OPERACE SPOTTER

  První Spitfiry, jež dorazily na Maltu, a první,

  které byly nasazeny mimo Británii, vzlétly

  7. března z letadlové lodi Royal Navy HMS

  Eagle. Operace s krycím názvem Spotter

  vyslala na ostrov patnáct Spitfirů Mk.Vb

  s přídavnými nádržemi o objemu 340 l

  (90 gal), které jim poskytly dolet pro více

  než 1000 km (650 mil) dlouhý let na Mal-

  tu. Všech patnáct Spitfirů bezpečně do-

  razilo na tamní letiště Ta Kali. Jako první

  obdržela nové Spitfiry No. 249 Squadron

  a o tři dny později, 10. března, s nimi podnikla

  své první úspěšné bojové lety proti formaci

  Ju 88 doprovázených Bf 109.

  21. března 1942

  OPERACE PICKET

  O dva týdny později se na Maltu stejným

  způsobem dostalo dalších devět Spitfirů

  Mk.Vb. Spitfiry, které dorazily na Maltu bě-

  hem operací Spotter a Picket, byly masko-

  vané na horních plochách ve standardním

  pouštním kamuflážním schématu Dark

  Earth a Middle Stone, spodní plochy pak

  barvou Sky nebo Azure Blue. Barva spod-

  ních ploch závisela na tom, zda byly Spitfiry

  kompletně vyrobené u Supermarinu, který

  používal odstín Sky, nebo byly kompletová-

  ny u Aircraft Servicing Units (ASU), jež po-

  užívaly na spodní plochy barvu Azure Blue.

  Po svém příletu na Maltu byla pole kamuf-

  lážní barvy Middle Stone přetírána tmavě

  šedou barvou, o které se říká, že vznikala

  smícháním několika různých barev. Přesný

  odstín této šedé barvy není znám, ale bude

  zřejmě velmi podobný Extra Dark Sea Grey.

  29. března 1942

  OPERACE PICKET II

  Velký barevný kontrast pouštní kamufláže

  rozhodně nebyl nejlepším kamuflážním

  zbarvením pro létání nad mořem. Třetí

  várka sedmi Spitfirů Mk.Vb tak byla na Gib-

  raltaru před naložením na letadlovou loď

  přelakována na horních plochách tmavě

  šedomodrou barvou, pravděpodobně Extra

  Dark Sea Grey.

  20. dubna 1942

  OPERACE CALENDAR

  Nejstarším dokumentem, který definoval

  požadavek na novou kamufláž pro Spit-

  firy dodávané na Maltu, byl dodatek č. 1 k

  M.E. Air Movements Instruction No. 1 ze

  dne 30. března 1942. Ten uvádí, že Spitfiry

  mířící na Maltu by měly být nově masko-

  vány odstíny Dark Mediterranean Blue pro

  horní plochy a Sky Blue pro spodní plochy.

  Ve stejné době se v Anglii připravoval k vy-

  slání na Maltu personál No. 601 a No. 603

  Squadron s kompletní sestavou 47 nových

  Spitfirů verze Vc (včetně záloh). Tyto stro-

  je měly obdržet novou maltskou kamufláž,

  ale při předávání pokynů byla zredukována

  na jednoduchou frázi „mořská kamufláž“,

  která byla logicky vnímána jako zbarvení

  platné pro letouny Fleet Air Arm, a tak byly

  tedy letouny již ve výrobě zbarveny. Když

  byl tento omyl na Gibraltaru zjištěn, byly

  společně s letouny na palubu letadlové lodi

  naloženy zásoby barev Dark Meditterane-

  an Blue a Sky Blue. Zásoba však vystačila

  pouze pro část přepravovaných letadel.

  Ze čtyřiceti sedmi Spitfirů na palubě USS

  Wasp operace Calendar jich bylo dvacet

  sedm kamuflováno u ASU do barev Royal

  Navy, zbývajících dvacet jich bylo přebar-

  veno do nových „maltských“ barev Dark

  Meditterranean Blue a Sky Blue. Spitfiry

  byly na palubě označeny bílými rozlišova-

  cími čísly 1 a 2 a kódovým písmenem.

  9. května 1942

  OPERACE BOWERY

  Po mnoho let se i kvůli dochovaným ar-

  chivním fotografiím spekulovalo, jako bar-

  vou byly kamuflovány Spitfiry Mk.Vc, které

  se přepravovaly na palubě USS Wasp bě-

  hem operace Bowery. Fotograficky dolo-

  žené nalodění Spitfirů na loď potvrzuje jak

  výrobní pouštní kamufláž tvořená odstíny

  Dark Earth, Middle Stone, Azure Blue a Sky,

  tak i námořní zbarvení v odstínech Extra

  Dark Sea Grey, Dark Slate Grey a Sky.

  Dle vzpomínek byla většina Spitfirů na pa-

  lubě přebarvena nějakým druhem modré

  nebo modrošedé barvy. S největší pravdě-

  podobností byly použity barvy amerického

  námořnictva. Těmi jsou barevné odstíny

  M-485 Non-Specular Blue Gray, použité

  na horních plochách dvanácti letadel F4F

  Wildcat, určených pro vlastní ochranu USS

  Wasp (CV-7), a odstín Deck Blue 20-B, kte-

  rý byl aplikován na vnější ocelové palubě

  jako součást kamuflážního schématu sa-

  motné letadlové lodi.

  Existuje však ještě třetí možnost, a to, že

  obě barvy, M-485 Non-Specular Blue Gray

  a Deck Blue 20-B, mohly být použity pro

  zachování maskovacího vzoru na horních

  plochách některých Spitfirů. Tím by bylo

  zachováno dvoutónové modrošedé sché-

  ma, které se tou dobou používalo na hor-

  ních plochách letounů působících na Maltě.

  Barva spodních ploch zůstala ve standard-

  ním odstínu Azure Blue, případně Sky.

  46 Spitfirů Mk.Vc na palubě USS Wasp a 18

  na HMS Eagle bylo označeno stejným způ-

  sobem jako Spitfiry z operace Calendar;

  bílá čísla 3 nebo 4 na jedné straně kokardy

  a kódové písmeno na druhé straně.

  Během operace Bowery došlo při vzletu

  Spitfirů z paluby letadlové lodi USS Wasp

  k zajímavé události, která stojí za zmínku.

  Kanaďan P/O Jerrold Alpine „Jerry“ Smith

  po vzletu se Spitfirem BR126 X-3 zjistil, že

  jeho přídavná palivová nádrž nefunguje,

  a nebyl tak schopen dosáhnout cílového le-

  tiště na Maltě. Svoji nefunkční nádrž odho-

  dil a obdržel pokyn, aby opustil svůj Spitfire

  na padáku. Jerry se místo toho dotázal, zda

  by se mohl pokusit zachránit letadlo při-

  stáním na letové palubě. Po souhlasu ka-

  pitána se o to skutečně pokusil. První při-

  blížení provedl příliš vysoko a příliš rychle,

  při druhém pokusu už bezpečně dosedl

  a svého Spitfira zastavil pouhých šest stop

  od konce letové paluby. Zvládl tak jako prv-

  ní na světě přistání Spitfiru na letadlové

  lodi, a to navíc bez záchytného háku! P/O

  „Jerry“ Smith za svůj čin neoficiálně ob-

  držel American Navy Wings od palubního

  důstojníka Davida McCampbella, pozdější-

  ho nejúspěšnějšího stíhacího pilota ame-

  rického námořnictva, který z pozice LSO

  (signalizační důstojník) celou akci řídil.

  INFO Eduard16

  Květen 2023

• Page 17

  HISTORIE

  19. května 1942

  OPERACE LB

  Ačkoli nejsou známy žádné fotografie se-

  dmnácti Spitfirů Mk.Vc z operace LB, je

  předpoklad, že byly na Gibraltaru přetřeny

  na horním povrchu odstínem Dark Medi-

  terranean Blue a pravděpodobně také azu-

  rově modrá barva na spodních plochách

  byla přetřena odstínem Sky Blue. Z leto-

  vých deníků pilotů je známo, že tyto Spitfiry

  byly označeny před trupovou kokardou kó-

  dem C a za kokardou dvoumístným číslem.

  Například Spitfire BR107, který byl dodán

  během operace LB, má kódové označení

  C-22, zatímco BR108 C-20 a BR175 C-51.

  3. června 1942

  OPERACE STYLE

  V rámci operace Style bylo na palubu HMS

  Eagle naloženo 31 Spitfirů Mk.Vc. Na Mal-

  tu doletělo 27 z nich. Řada dochovaných

  fotografií Spitfiru BR305, který byl dodán

  během operace Style, ukazuje, že byl do-

  končen ve zbarvení Dark Meditterranean

  Blue a Sky Blue.

  9. června 1942

  OPERACE SALIENT

  Poslední dodávkou Spitfirů ve zbarvení

  Dark Meditterranean Blue a Sky Blue byla

  operace Salient. Celkem 32 Spitfirů Mk.Vc

  bylo dodáno během června. Letecké veli-

  telství na Maltě (AHQ Malta) poté požádalo

  o změnu zbarvení, které mělo být apliková-

  no na nově dodané Spitfiry.

  15. července 1942

  OPERACE PINPOINT

  Není přesně známo, proč se AHQ Malta

  rozhodlo změnit své požadavky na kamuf-

  láž z jediného odstínu modré na horních

  plochách na dvoubarevný vzor, který za-

  hrnoval světlejší odstín modré barvy. Je

  možné, že to nějakým způsobem souviselo

  se vzhledem některých Spitfirů dodaných

  v průběhu operace Bowery, které nesly na

  horních plochách dvoubarevné modrošedé

  schéma. Nové kamuflážní schéma požado-

  vané AHQ Malta od června 1942 tak vyústilo

  v přijetí vzoru odstínů dvou barev: modré

  Deep Sky a břidlicové Dark Slate Grey pro

  horní plochy a odstínu Light Mediterranean

  Blue pro spodní plochy.

  Dle dochovaných fotografií je velmi prav-

  děpodobné, že část z osmi Spitfirů Mk.Vc

  a 24 Spitfirů Mk.Vb, které byly součástí

  operace Pinpoint, již mohla být kamuflová-

  na v nových kamuflážních barvách.

  21. července 1942

  OPERACE INSECT

  Ze tří Spitfirů Mk.Vc a 27 Spitfirů Mk.Vb,

  o nichž je známo, že byly dodány během

  operace Insect, se dá dle dochovaných

  fotografií doložit, že mohly být dokončeny

  v revidovaném maltském schématu Deep

  Sky a Dark Slate Grey.

  11. srpna 1942

  OPERACE BELLOWS

  Operace Bellows byla třetí akcí, při které

  byly Spitfiry přepraveny ze Spojeného krá-

  lovství přímo na Maltu, aniž by prošly Gib-

  raltarem. Byla nedílnou součástí konvoje

  Pedestal, slavné akce zásobující Maltu.

  Dne 11. srpna vzlétly Spitfiry Mk.Vb z pa-

  luby HMS Furious a kromě jednoho, který

  byl nucen přistát na palubě HMS Indomi-

  table, se zbývajících 37 dostalo bezpečně

  na Maltu.

  Jak je u Spitfirů určených pro Maltu obvyk-

  lé, nad barevným provedením strojů opera-

  ce Bellows visí otazník. Většina strojů byla

  dokončena v pouštním schématu s Azure

  Blue na spodních plochách, část však ob-

  držela námořní zbarvení Extra Dark Sea

  Grey, Dark Slate Grey a Sky.

  Fotograficky doložené Spitfiry dopravené

  na Maltu během operace Bellows potvr-

  zují přebarvení „pouštních“ horních ploch

  Spitfirů v dílnách tamní Maintenance Co-

  mmand. S největší pravděpodobností se

  praktikovalo přebarvení horních ploch

  pouze jedním odstínem Deep Sky nebo

  Extra Dark Sea Grey, případně bylo apliko-

  váno nové předpisové kamuflážní schéma

  v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey.

  17. srpna 1942

  OPERACE BARITONE

  HMS Furious dorazila z předchozí akce

  zpět do Gibraltaru 12. srpna a okamžitě

  naložila dva Hurricany a 32 Spitfirů. Zno-

  vu vyplula 16. srpna a o den později z její

  paluby odstartovalo 32 Spitfirů, z toho 14

  ve verzi Vc a 18 ve verzi Vb. Břehů Malty

  se podařilo dosáhnout 29 z nich. Zbarve-

  ní Spitfirů se zdá být dle dochovaných fo-

  tografií různorodé, od nového schématu

  v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey po

  modré horní plochy v odstínu Dark Medi-

  terranean Blue.

  30. října 1942

  OPERACE TRAIN

  Letadla uložená na palubě konvoje OG.85

  byla původně určena pro operaci Torch

  (spojenecké vylodění v severní Africe). Se

  svolením generála Eisenhowera však bylo

  44 Spitfirů odkloněno na Maltu (32 ve verzi

  Mk.Vb na HMS Furious, zatímco 12 strojů

  verze Mk.Vc absolvovalo přímý let z Gibral-

  taru). Train se tak stala poslední operací na

  posílení Malty Spitfiry z letadlové lodi. Tyto

  letouny byly dokončeny v předpisovém ka-

  muflážním schématu horních ploch v od-

  stínech Deep Sky a Dark Slate Grey a od-

  stínu Light Mediterranean Blue pro spodní

  plochy.

  Použitá literatura:

  Osprey Aircraft of the Aces 082 –

  Malta Spitfire Aces

  Air Marshal Sir Keith Park: Victor

  of the Battle of Britain, Defender

  of Malta – Murray Rowlands

  Sniper of the Skies: The Story of

  George Frederick “Screwball” Beur-

  ling, DSO, DFC, DFM

  –

  Nick Thomas

  Scale Aviation Modeller; May 21;

  A Malta Story Reprised – The Malta

  Spitfires of 1942 by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Nov 18;

  A Malta Story concluded – The Malta

  Spitfires November 1942 – July 1943

  by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Oct 18;

  A Malta Story concluded – The Malta

  Spitfires June – October 1942;

  by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Sep 17;

  A Malta Story Continued – Colloquial

  Camouflage Malta Spitfires delivered

  via Gibraltar 18 May to 17 August 1942

  by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Aug 17;

  A Malta Story Continued – Operations

  Oppidan, Hansford and Bowery. USS

  Wasp’s Second Spitfire Delivery to

  Malta 24 April to 9 May 1942 by Paul

  Lucas

  Scale Aviation Modeller; Jan 16;

  A Malta Story – Spitfire Vc’s of Opera-

  tion Newman & Calendar 13–20 April

  1942 (Part 2) by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Dec 15;

  A Malta Story – Spitfire Vc‘s of Opera-

  tion Newman & Calendar 13–20 April

  1942 (Part 1) by Paul Lucas

  Malta Spitfire Vs – 1942: Their Colours

  and Markings by Brian Cauchi

  INFO Eduard

  17

  Květen 2023

• Page 18

  HISTORIE

  Prvou americkou lietadlovou loďou sa v roku

  1920 stala USS Langley (CV-1). Vznikol prestav-

  bou z lode na prepravu uhlia USS Jupiter. Ta

  bola v službe od roku 1913. Pri prestavbe z nej

  odstránili osem dvojitých žeriavov a oba komí-

  ny, ktoré dovtedy stáli vedľa seba, presunuli na

  ľavobok, kde boli umiestnené za sebou. Tým sa

  na lodi uvoľnilo miesto pre letovú palubu, ktorú

  postavili na vysokých podperách.

  Kým uhoľná loď Jupiter mala výtlak 19 670 ton,

  lietadlová loď Langley mala plný výtlak už len

  14 100 ton. Dĺžka plavidla bola 165 m a posád-

  ku tvorilo 468 osôb. Langley niesla 36 lietadiel,

  pre ktoré bol k dispozícii jeden výťah a jeden

  katapult. Výzbroj tvorili štyri kanóny kalibru

  127 mm – dva na prove (prídi) a dva na korme

  (zádi). Tie sa však nedali použiť proti lietadlám.

  Ďalším zastaraným prvkom bol holubník, ktorý

  bol umiestnený medzi zadnou dvojicou kanónov.

  Idea bola taká, že lietadlá štartujúce z Langley

  si so sebou vezmú poštového holuba a ten po

  vypustení doručí správu naspäť na loď. Holuby

  cvičili počas toho, keď Langley prechádzala

  prestavbou v lodeniciach v Norfolku a zdalo sa,

  že všetko funguje. Potom však loď vyplávala

  na more a holuby boli vypustené pri ostrove

  Tangier, odkiaľ sa vrátili naspäť do Norfolku.

  Po tomto fiasku bol holubník zrušený. Vyškrt-

  li ho aj z plánov ďalších lietadlových lodí USS

  Lexington a USS Saratoga.

  Langley má na konte viacero prvenstiev pre

  americké námorníctvo. Uskutočnil sa z nej

  prvý štart z paluby lietadlovej lode v USA

  (17. 10. 1922), prvé pristátie na lietadlovej lodi

  (26. 10. 1922) a aj prvý štart s pomocou kata-

  pultu z lietadlovej lode (18. 11. 1922). Hoci bola

  extrémne pomalá (len 15,5 uzla) na to, aby

  mohla vykonávať účinné operácie s neustále

  technicky napredujúcim námorným letectvom,

  pomohla vychovať prvé generácie námorných

  letcov. Po tom, čo už úplne prestala spĺňať po-

  žiadavky na modernú lietadlovú loď, ju v rokoch

  1936-37 prestavali na nosič hydroplánov. Japon-

  ské bombardéry G4M1 Betty ju vážne poškodili

  27. 2. 1942, keď prepravovala stíhačky Curtiss

  P-40 na Jávu. Po tom, čo ju opustila posádka,

  bola potopená sprievodnými torpédoborcami.

  Bermudský trojuholník

  Langley sa tak potopila ako posledná zo svojich

  sesterských lodí. V podobe lietadlovej lode síce

  ostala sama (druhé plánované plavidlo bolo

  zrušené po rozhodnutí o prestavbe Lexingtonu

  a Saratogy), ako uhoľná loď Jupiter však mala

  tri sestry. A všetky zmizli bez stopy v Bermud-

  skom trojuholníku. Ako prvá sa niekedy po 4. 3.

  1918 stratila USS Cyclops aj s 306 členmi osád-

  O námorných bitkách okolo Guadalcanalu sme si povedali

  v predchádzajúcej časti. Bojov o dôležitý ostrov sa však zúčast-

  nili aj lietadlové lode, ktoré bojovali na diaľku. Viaceré tam tiež

  boli stratené. Jednou z nich bola aj USS Hornet, posledná ame-

  rická lietadlová loď dokončená pred napadnutím Pearl Harboru.

  Potopila sa presne rok a týždeň od vstupu do služby.

  HĽADANIE STRATENÝCH

  LODÍ S PAULOM ALLENOM

  DO ROKA

  A DO TÝŽDŇA

  Text: Miro Barič

  Lietadlová loď krátko po dokončení v Hampton

  Roads vo Virgínii, 27. 10. 1941

  Zdroj: Naval History & Heritage Command

  INFO Eduard18

  Květen 2023

• Page 19

  ky a cestujúcimi na palube. Plávala z Južnej

  Ameriky do Baltimore v Marylande. Cestou sa

  zastavila na Barbadose, kde ju videli naposledy.

  Na konci roku 1941 zmizli v tej istej oblasti a na

  tej istej trase v priebehu dva a pol týždňa aj

  zvyšné dve sesterské lode. Najprv sa niekedy

  po 23. 11. 1941 stratil USS Proteus a po 10. 12. 1941

  sa more zavrelo aj nad USS Nereus. Existuje vi-

  acero teórií o tom, čo mohlo privodiť ich zánik.

  Špekuluje sa o konštrukčnej chybe, ktorá osla-

  bila trup a ten sa rozlomil pri kombinácii náh-

  lej búrky a preťaženého nákladu. Alebo sa lode

  mohli stať obeťou nemeckých ponoriek, ktoré

  samotné boli neskôr potopené a svoj úspech

  nestihli nahlásiť. Nemecká strana totiž ani

  v jednom prípade neeviduje útok na loď, ktorý by

  zodpovedal strate niektorej z trojice. Ich zmiz-

  nutie tak už asi ostane navždy bez vysvetlenia.

  Učenie sa za pochodu

  Ďalšie dve plavidlá už boli plnohodnotnými lie-

  tadlovými loďami, hoci tiež vznikli prestavbou.

  Washingtonská dohoda z roku 1922 o obmedzení

  námorného zbrojenia prakticky zastavila stav-

  bu nových bitevných lodí a bitevných krížnikov.

  Umožnila však zmeniť niektoré rozostavané

  plavidlá na lietadlové lode. V Spojených štá-

  toch sa to týkalo Lexingtonu a Saratogy, ktoré

  vstúpili do služby v roku 1927 s označením CV-2

  a CV-3. Ani pri nich nebolo námorníctvu spo-

  čiatku úplne jasné, čo s nimi. Okrem lietadiel

  niesli aj silnú protilodnú výzbroj v podobe ka-

  nónov kalibru 203 mm. Pravidelne však podni-

  kali cvičenia s rôznymi úlohami, počas ktorých

  námorníctvo postupne vypracovalo správnu

  taktiku nasadenia lietadlových lodí. Ukázalo sa

  napríklad, že stretnutiam s hladinovými loďami

  protivníka by sa mali vyhýbať a kanóny kalibru

  203 mm boli odstránené. Lexington sa potopil

  8. 5. 1942 v bitke v Koralovom mori. Jeho osu-

  dom sme sa v tomto seriáli už venovali. Sarato-

  ga napriek viacerým poškodeniam vojnu prežila

  a bola potopená pri atole Bikini pri teste atómo-

  vej bomby 25. 7. 1946. Výbuch nastal len 370 me-

  trov od lietadlovej lode a napriek jej rozmerom

  (dĺžka 270,7 m a výtlak 37 000 t) ju celú zdvihol

  z vody. Vrak sa nachádza v plytkej vode a je do-

  stupný pre potápačov.

  Prvým americkým plavidlom, ktoré od začiatku

  navrhli a stavali ako lietadlovú loď, bol až USS

  Ranger (CV-4). Stavba sa začala v roku 1931

  a loď do služby vstúpila v roku 1934. Projektové

  práce však prebiehali už od roku 1925, teda ešte

  pred dokončením Lexingtonu a Saratogy. Aj na

  základe skúseností s predchádzajúcimi plavi-

  dlami sa dizajn Rangera viackrát menil. Pôvod-

  ne mala mať loď hladkú palubu ako Langley.

  Aby dym z komínov neprekážal lietadlám, bola

  šestica komínov (tri na každom boku) navrhnutá

  ako sklopná. Počas stavby však na loď doplni-

  li veliteľský mostík. Komíny boli v tom čase už

  hotové a ich prestavba príliš nákladná, tak ich

  ponechali v pôvodnej konfigurácii.

  HISTORIE

  Zdroj: Naval History & Heritage CommandZdroj: Naval History & Heritage Command

  Zdroj: Naval History & Heritage Command

  USS Ranger v 30. rokoch

  Lietadlová loď USS Wasp pri vstupe do Hampton Roads vo Virgínii, 26. 5. 1942. V pozadí je torpédoborec

  USS Edison.

  Americké lietadlové lode Langley, Saratoga a Lexington (zdola hore)

  INFO Eduard

  19

  Květen 2023

• Page 20

  HISTORIE

  Ranger bol pomerne malý, pri dĺžke 222,5 m mal

  štandardný výtlak menej ako 15 000 t a plný vý-

  tlak menej ako 18 000 t. Mal tiež nižšiu rýchlosť,

  len 29,5 uzla. Lexington a Saratoga dosahovali

  viac ako 33 uzlov. Preto bol považovaný za ne-

  vhodný pre Tichomorské bojisko a počas väč-

  šiny druhej svetovej vojny pôsobil v Atlantiku.

  Nemecké námorníctvo bolo totiž považované za

  slabšieho protivníka ako to japonské. Ranger sa

  zúčastnil operácie Torch (vylodenia v Severnej

  Afrike) a útokov na nemecké ciele v nórskych

  vodách. Bol jedinou z predvojnových americ-

  kých lietadlových lodí, ktorá sa nezúčastnila

  bojov proti Japonsku. V októbri 1946 ju vyradili

  zo služby a v januári 1947 ju predali do šrotu.

  Trieda Yorktown

  Skúsenosti zo stavby a služby predchádzajúcich

  jednotiek využilo námorníctvo pri stavbe na-

  sledujúcej triedy Yorktown. Analýza vojnových

  hier jasne ukázala potrebu rýchlych lietadlo-

  vých lodí s veľkou leteckou skupinou na palube.

  K požiadavke na rýchlosť a veľký počet nese-

  ných lietadiel sa pridala dobrá ochrana trupu

  proti torpédam – a toto boli tri základné prin-

  cípy, na základe ktorých vznikli USS Yorktown

  (CV-5), USS Enterprise (CV-6) a USS Hornet

  (CV-8). Prvé dve začali stavať v roku 1934 hneď

  po dokončení Rangera. Medzi Enterprise a Hor-

  net sa stihla vtesnať ešte USS Wasp (CV-7). Po

  prestavbe Langley na nosič hydroplánov sa totiž

  uvoľnil určitý priestor v tonáži, ktorú mohli Spo-

  jené štáty na základe vtedy platných zmlúv vyu-

  žiť na stavbu lietadlových lodí. Na plnohodnotnú

  loď triedy Yorktown to však nestačilo, a tak bola

  výsledkom akási zmenšená verzia. Hmotnosť sa

  šetrila najmä na úkor protitorpédovej ochrany,

  čo sa pre Wasp neskôr stalo aj osudným.

  Hornet začali stavať 25. 9. 1939, teda už po za-

  čatí druhej svetovej vojny v Európe. Na vodu ho

  spustili 14. 12. 1940 a do služby ho zaradili 20. 10.

  1941. Loď bola dlhá 251 m, štandardný výtlak bol

  20 000 t a plný výtlak dosahoval takmer 26 000

  t. Pohonná sústava s deviatimi kotlami a štyrmi

  parnými turbínami mala celkový výkon 120 000

  konských síl (89 000 kW). Hornet s týmto výko-

  nom dosahoval maximálnu rýchlosť 32,5 uzla.

  Letová paluba mala rozmery 248 × 26 m. Hangár

  pod ňou mal rozmery 166 × 19 m a s letovou pa-

  lubou ho spájali tri výťahy. Hornet mal kapacitu

  72 lietadiel, letový personál tvorilo 851 osôb.

  Osádka lode bola zložená z 86 dôstojníkov

  a 1280 mužov. Spočiatku jej výzbroj tvorilo osem

  kanónov kalibru 127 mm v jednohlavňovom

  usporiadaní, štyri štvorhlavňové kanóny kalibru

  28 mm a 24 guľometov kalibru 12,7 mm. V januári

  1942 boli guľomety odstránené a postupne ich

  nahradilo 32 jednohlavňových kanónov kalibru

  20 mm. Neskôr pribudol ešte jeden štvorhlav-

  ňový kanón kalibru 28 mm, čím sa počet zbraní

  tejto ráže zvýšil na dvadsať.

  V akcii v Pacifiku

  Všetky lode tejto triedy niesli spolu s Lexingto-

  nom a Saratogou hlavnú ťarchu bojov v Tichom

  oceáne v počiatočnom období vojny. Wasp pô-

  sobil v Atlantiku, kde v lete 1941 prepravil ame-

  rické stíhačky P-40 na Island a v apríli a v máji

  1942 dvakrát dopravil britské stíhačky Spitfire

  na Maltu. Až v júni 1942 sa presunul do Pacifiku.

  Hornet v čase útoku na Pearl Harbor prechád-

  zal výcvikom v Norfolku. Pri jednej z cvičných

  plavieb naložili 2. 2. 1942 na palubu dva dvojmo-

  torové bombardéry B-25 Mitchell armádneho

  letectva. K veľkému úžasu osádky tieto stroje

  USS Wasp bola prvou lietadlovou loďou s výťahom na okraji letovej paluby. Lietadlo, v tomto prípade SB2U-2 Vindicator z VS-72 v júni 1940, dvíhali v polkruhu

  dve ramená po bokoch platformy výťahu.

  Zdroj: U.S. Navy National Museum of Naval Aviation

  INFO Eduard20

  Květen 2023

• Page 21

  na mori z lietadlovej lode odštartovali. Skutočný

  význam tohto experimentu námorníci pochopili,

  keď 2. 4. 1942 Hornet vyplával z Alamedy v Kali-

  fornii so 16 bombardérmi B-25 na letovej palube.

  Kapitán lode Marc A. Mitscher posádku informo-

  val, že podniknú nálet na Japonsko. Hornet mal

  vlastné lietadlá v podpalubí a pri tomto výpade

  hlboko do nepriateľských vôd ho sprevádzala

  Enterprise. Plán bol odštartovať vo vzdialenos-

  ti 400 námorných míľ (740 km) od Japonska.

  Po tom, čo americký zväz zbadala 18. 4. 1942

  japonská hliadková loď, odštartovalo 16 bom-

  bardérov pod vedením podplukovníka Jamesa

  H. Doolittla vo vzdialenosti 600 námorných míľ

  (1110 km) od Japonska. Bola to prvá bojová plav-

  ba Hornetu.

  Keď sa schyľovalo k stretu v Koralovom mori,

  vyrazil Hornet 30. 4. 1942 z Pearl Harboru. Do

  bitky, v ktorej sa 8. 5. 1942 potopil Lexington, sa

  však zapojiť nestihol. Pascu, ktorá sklapla pri

  Midway, však stihol spolu s Enterprise a York-

  townom nachystať včas. Posledne menovaná

  loď sa tam síce 7. 6. 1942 potopila, ale Japonsko

  stratilo štyri veľké lietadlové lode a jeho postup

  v Tichomorí sa zastavil.

  Nebezpečné ponorky

  V predchádzajúcej časti sme sa venovali spo-

  jeneckej ofenzíve v Šalamúnových ostrovoch

  a námorným bitkám v okolí Guadalcanalu. Do

  bojov v tejto kampani sa však na oboch stranách

  zapojili aj lietadlové lode. Na tej americkej to

  boli Enterprise, Saratoga, Wasp a Hornet. Prvé

  tri kryli samotné vylodenie na Guadalcanale

  7. 8. 1942. Hornet bol v tom čase v zálohe v Pearl

  Harbore pre prípad, že by ho bolo treba inde.

  Wasp pri podpore vylodenia prišiel o jeden

  Dauntless a tri Wildcaty. Jeden letec zahynul

  a jeden bol zranený. Výmenou za to lietadlá

  z Waspu zničili 15 lietajúcich člnov a sedem pla-

  vákových stíhačiek Rufe na hladine a jedno Rufe

  a jedno Zero vo vzduchu. Avengery a Dauntlessy

  z Waspu útočili bombami aj na pozemné ciele.

  Večer 8. 8. 1942 sa americké lietadlové lode sti-

  ahli, aby doplnili palivo. Enterprise a Saratoga sa

  vrátili, aby medzi 15. 8. a 20. 8. 1942 kryli dodanie

  lietadiel na Hendersonove letisko na Guadalca-

  nale. V tom istom čase sa snažilo dopraviť na

  ostrov posily aj japonské námorníctvo. Na more

  sa vydalo niekoľko zväzov, ktorých úlohou bolo

  okrem krytia transportných lodí aj protiofen-

  zíva s cieľom zničiť americké lode pri ostrove.

  O to sa mali postarať najmä veľké lietadlové

  lode Shōkaku a Zuikaku a ľahká lietadlová loď

  Ryūjō. V dňoch 24. a 25. 8. 1942 došlo k stret-

  nutiu pri východných Šalamúnových ostrovoch,

  ktoré sa stalo treťou bitkou lietadlových lodí

  HISTORIE

  Zdroj: R/V Petrel / Vulcan Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  Zdroj: R/V Petrel / VulcanZdroj: R/V Petrel / Vulcan

  Horiaci USS Wasp krátko pred potopením 15. 9. 1942

  Zdroj: United States Library of Congress

  Zdroj: United States Library of Congress

  Potopené lietadlá Grumman Avenger pri vraku USS Wasp

  Kanón kalibru 127 mm na potopenej lodi USS Wasp Štvorhlavňový kanón kalibru 28 mm na palube USS Wasp

  INFO Eduard

  21

  Květen 2023

• Page 22

  HISTORIE

  v histórii. Podobne ako počas bitky v Koralovom

  mori, Američania lokalizovali najskôr ľahkú li-

  etadlovú loď. Ryūjō sa plavila pred hlavnými

  silami s cieľom zaútočiť na Hendersonove letis-

  ko. Saratoga proti nej vyslala 38 lietadiel, kto-

  ré japonský nosič zasiahli viacerými bombami

  a možno aj jedným torpédom. Vážne poškodená

  loď sa v noci potopila.

  Japonské hlavné sily medzitým zaútočili na

  americké lietadlové lode. Sústredili sa na

  Enterprise, ktorá dostala tri zásahy bombami zo

  strmhlavých bombardérov Val. Vďaka úsiliu jej

  záchranných tímov sa však podarilo v priebehu

  hodiny uhasiť požiare a obnoviť letové operácie.

  Americkým letcom sa nepodarilo lokalizovať

  Shōkaku a Zuikaku a obe nepriateľské loďstvá

  sa napokon z oblasti stiahli.

  Na pomoc Enterprise a Saratoge sa ponáhľal

  aj Wasp. Jeho lietadlá zostrelili dva hydroplány

  Jake a jeden lietajúci čln, ale japonské lietadlo-

  vé lode sa im tiež nepodarilo nájsť. V nasleduj-

  úcich dňoch došlo ku katastrofe. Najprv bola

  31. 8. 1942 zasiahnutá jedným torpédom Sara-

  toga a musela odplávať do opravy. Trafila ju po-

  norka I-26, ktorá neskôr potopila aj krížnik USS

  Juneau, o ktorom sme písali v predchádzajúcej

  časti. Potom prišla 15. 9. 1942 ešte väčšia rana.

  Ponorka I-19 vypustila vejár šiestich torpéd na

  zväz amerických lodí. Jedno zasiahlo bitevnú

  loď USS North Carolina a jedno trafilo torpé-

  Japonský bombardér Val zostrelený priamo nad mostíkom USS Enterprise 24. 8. 1942.

  Poškodený strmhlavý bombardér Val sa rúti na USS Hornet 26. 10. 1942. Torpédový bombardér Kate odlieta po

  vypustení torpéda.

  Zdroj: Naval History & Heritage Command Zdroj: Naval History & Heritage Command

  Wildcat z Hornetu na morskom dne.

  127 mm kanón na palube USS Hornet

  Traktor International Harvester na ťahanie lietadiel

  ostal na palube USS Hornet aj po jej potopení.

  Štvorhlavňový kanón kalibru 28 mm na vraku Hornetu.

  Zdroj: R/V Petrel / VulcanZdroj: R/V Petrel / VulcanZdroj: R/V Petrel / Vulcan

  Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  INFO Eduard22

  Květen 2023

• Page 23

  doborec USS O’Brien, ktorý sa neskôr potopil.

  Tri torpéda zasiahli Wasp a spôsobili rozsiahle

  požiare a sériu výbuchov v podpalubí. Keď bolo

  jasné, že sa oheň nepodarí zvládnuť, bola zahá-

  jená evakuácia lode. Ku dňu s ňou napokon išlo

  193 členov osádky a 45 lietadiel.

  Posledná bitka pred rokom 1944

  Japonské a americké lietadlové lode sa opäť

  stretli v bitke pri ostrovoch Santa Cruz v dňoch

  25. až 27. 10. 1942. Proti Enterprise a Hornetu tam

  stáli staré známe Shōkaku a Zuikaku a tiež dve

  ľahké lietadlové lode Zuihō a Jun'yō. Pri pátraní

  po nepriateľskom zväze najprv dva prieskumné

  Dauntlessy z Enterprise našli 26. 10. 1942 ráno

  Zuihō a zasiahli ju dvomi bombami, čo japonskú

  loď vážne poškodilo a vyradilo z ďalšieho boja.

  Potom sa lietadlá z oboch zväzov po ceste do

  útoku stretli a došlo k vzdušným súbojom. Ame-

  rické stroje útočili v menších skupinách. Desať

  Dauntlessov z Hornetu zasypalo bombami Shō-

  kaku a zasiahli ju najmenej trikrát (optimistický

  odhad je až šesťkrát). Kým pri Midway by takýto

  prídel znamenal zánik lode, tentoraz vyviazla.

  Bomby jej síce zničili letovú palubu aj hangár

  pod ňou, na Shōkaku sa však nenachádzali na-

  tankované a vyzbrojené lietadlá ako pri Midway.

  Vyhla sa tak veľkým požiarom.

  Ďalších deväť Dauntlessov z Hornetu zasiahlo

  dvomi bombami ťažký krížnik Chikuma. Tri Dau-

  ntlessy z Enterprise pridali ešte jeden zásah

  a deväť Avengerov skórovalo aj s jedným tor-

  pédom. Vážne poškodený krížnik sa tak musel

  z bitky stiahnuť.

  Japonci pre zmenu útočili vo väčších formáci-

  ách. Zväz Enterprise skryla dažďová prehánka,

  a tak sa celá sila prvej útočnej vlny sústredila

  na Hornet. Zasiahli ju tri bomby, dve torpéda

  a ešte sa na ňu zámerne zrútili dva poškode-

  né japonské bombardéry. Hornet ostal stáť bez

  pohonu, no požiare sa s pomocou sprievodných

  torpédoborcov podarilo uhasiť a lietadlovú loď

  sa pokúšal vziať do vleku krížnik Northampton.

  V presvedčení, že Hornet sa už potápa, sústre-

  dila sa japonská druhá vlna na Enterprise. Za-

  siahli ju a poškodili dvomi bombami. Preto sa

  radšej stiahla aj so svojím zväzom. Aj Hornet

  sa konečne podarilo vziať do vleku a posádka

  horúčkovito pracovala na obnovení vlastného

  pohonu, keď dorazila tretia vlna japonských li-

  etadiel. Loď zasiahlo ďalšie torpédo a dve bom-

  by. Blížili sa k nej japonské hladinové sily, a tak

  padlo rozhodnutie potopiť ju. To však nebolo také

  jednoduché. Kým ostatné americké lode ustúpi-

  li, torpédoborce USS Mustin a USS Anderson

  vypálili do jej trupu niekoľko torpéd a vyše 400

  granátov kalibru 127 mm. Ani to však nestačilo.

  Keď museli ustúpiť aj tieto dva torpédoborce,

  Hornet sa stále držal na hladine a hodinu a pol

  pred polnocou dorazili k jeho horiacemu vraku

  hlavné japonské sily. Možnosť zajať americkú

  lietadlovú loď bola veľmi lákavá, rýchlo si však

  uvedomili, že Hornet toho už nie je schopný. Po

  zásahu ďalších štyroch japonských torpéd sa

  nad ním 27. 10. 1942 o 01.35 zavrela voda. Stalo

  sa tak presne rok a sedem dní odkedy vstúpil

  do služby. Na dno s ním kleslo aj 140 mŕtvych

  námorníkov a 21 lietadiel.

  Jedinou americkou lietadlovou loďou schopnou

  akcie v celom Tichom oceáne tak ostala Enter-

  prise. Jej osádka dokonca na palubu namaľovala

  nápis Enterprise vs. Japonsko. Po provizórnych

  opravách bojovala vo vodách okolo Šalamúno-

  vých ostrovov až do jari 1943. Jej lietadlá sa

  počas bojov o Guadalcanal podieľali na potopení

  16 japonských lodí.

  Japonskému námorníctvu síce ostalo viac lie-

  tadlových lodí, no viaceré tiež boli poškodené

  a čo bolo horšie, pre tie zostávajúce nebol do-

  statok vycvičených letcov. V spomínaných bit-

  kách pri východných Šalamúnových ostrovoch

  a pri ostrovoch Santa Cruz stratili väčšinu

  osádok palubných lietadiel. Ani oni sa teda do

  akcie neponáhľali a k ďalšej bitke lietadlových

  lodí došlo v Pacifiku až v lete 1944.

  Vraky našli takmer naraz

  Paul Allen pátral po vraku USS Wasp už od roku

  2017. Pátranie pokračovalo aj po jeho náhlej

  smrti 15. 10. 2018. Výskumná loď R/V Petrel pod-

  nikla v roku 2019 viacero plavieb a jej posádka

  najprv oznámila, že v januári 2019 objavila vrak

  USS Hornet. Predchádzala tomu rozsiahla práca

  v archívoch, kde sa zachovali hlásenia z devia-

  tich lodí, ktoré boli svedkami posledných chvíľ

  Hornetu. Ich pozície naniesli na mapu a vytvorili

  tak sieť, ktorá umožnila vytipovať polohu lieta-

  dlovej lode. R/V Petrel vypustila autonómneho

  podmorského robota a jedno diaľkovo ovládané

  zariadenie s kamerou. Oba stroje sú schopné

  ponoriť sa do hĺbky 6000 m. Vrak Hornetu našli

  na prvý pokus. Leží vzpriamene na dne v hĺbke

  5330 m. Z trupu sa odlomila len časť kormy, kto-

  rá leží opodiaľ. Na palube sa podarilo nasnímať

  aj traktor International Harvester, ktorý slúžil

  na ťahanie lietadiel. Ten prežil nielen požiar

  lode a cestu na dno, ale je v dobrom stave aj po

  80 rokoch pod vodou.

  Až o mesiac neskôr oznámila posádka R/V

  Petrel, že pri tej istej plavbe v januári 2019 našla

  aj vrak USS Wasp. Ten sa nachádza v hĺbke 4345

  m. Jeho hľadanie bolo zložitejšie, pretože nebo-

  la známa presná poloha. Podmorský robot tak

  plával po naprogramovanej šesťmíľovej trase

  a vysielal na oba boky signály nízkofrekvenčné-

  ho sonaru. Pri jednej plavbe bol robot schopný

  preskúmať oblasť s rozlohou 40 námorných míľ.

  Získané údaje po vytiahnutí robota prechádza-

  li analýzou a na sľubne vyzerajúce miesta sa

  osádka vrátila s druhým zariadením s kamerou.

  Aj Wasp leží na dne vzpriamene, ale je v oblasti,

  kde je veľa bahna. Trup sa zaboril až po pôvod-

  nú čiaru ponoru, a tak nebolo možné zistiť, kde

  presne loď zasiahli torpéda. Pri vraku lode sa

  nachádzalo aj viacero bombardérov Avenger,

  ktoré sa pri potápaní zošmykli z paluby.

  Zdroje:

  Hubáček, M.: Vítězství v Pacifiku. Praha 2003

  Hrbek, I./Hrbek, J.: Námořní válka vrcholí; Praha 1995

  Cbsnews.com

  warbirdnews.com

  nytimes.com

  news.usni.org-wasp

  news.usni.org.hornet

  history.navy.mil

  HISTORIE

  Japonský ťažký krížnik Chikuma počas útoku amerických lietadiel 26. 10. 1942

  Zdroj: Naval History & Heritage Command

  INFO Eduard

  23

  Květen 2023

• Page 24

  Je obdivuhodné, ako dlho ukrajinskí obrancovia

  odolávajú ruskej „trojdňovej“ špeciálnej operá-

  cii. Dokonca sa pripravuje ďalšia veľká protio-

  fenzíva, ktorej pochopiteľne predchádza veľké

  množstvo dezinformácií na zmätenie nepria-

  teľa. Isté je, že ruský pokus o zimnú ofenzívu sa

  rozplynul. V Bachmute síce okupanti pomaličky

  postupujú, ale od začiatku snahy o jeho dobytie

  uplynulo osem mesiacov a 58. najväčšie mesto

  na Ukrajine stále odoláva.

  Pri Vuhledare sa ruský postup úplne zastavil

  a márne sú aj snahy okupantov na línii Svatove

  – Kreminna. Ťažké časy však prežívala Avdijiv-

  ka. Rusi využili fakt, že mesto tvorí výstupok na

  frontovej línii a oni ovládajú krídla naľavo i na-

  pravo od neho. Ukrajinská protivzdušná obrana

  tu tak musí byť ďalej od fronty a ruská strana

  tak môže nad mestom vytvárať lokálnu vzdušnú

  prevahu. Koordinovaným použitím prostriedkov

  elektronického boja, delostrelectva a raki-

  et vzduch-zem na potlačenie ukrajinskej PVO

  vytvoria krátke okno, ktoré môžu ruské bom-

  bardéry využiť na nerušené útoky. Proti ukra-

  jinským lietadlám zas pôsobia stíhačky MiG-31

  a Su-35 s raketami vzduch-vzduch s dlhším

  dosahom, ako majú tie ukrajinské. Daňou za to

  je zvýšený počet zničených ruských pozemných

  radarov a rušičiek. Tie ničia nielen rakety HARM

  odpaľované z ukrajinských lietadiel, ale vzhľa-

  dom na ich nasadenie v blízkosti frontu ich za-

  sahuje aj ukrajinské delostrelectvo.

  Americký dron vs. ruská stíhačka

  V utorok 14. 3. došlo k doposiaľ najväčšiemu

  incidentu medzi ruskými a západnými ozbro-

  jenými silami od začiatku vojny na Ukrajine.

  Dve stíhačky Su-27 zaútočili v medzinárodnom

  vzdušnom priestore nad Čiernym morom na

  americký dron MQ-9 Reaper a spôsobili jeho

  pád.

  Dron sa pohyboval približne 60 km juhozápad-

  ne od okupovaného Krymu. Celý incident trval

  30 až 40 minút. Podľa americkej strany sa dvoji-

  ca stíhačiek Su-27 sa k dronu za ten čas nebez-

  pečne priblížila až 19krát. Pri troch-štyroch po-

  sledných preletoch na dron vypúšťali aj palivo

  v snahe oslepiť či poškodiť ho. Napokon do neho

  jedna stíhačka narazila zozadu a zničila mu vr-

  tuľu. Dron nebol ďalej schopný letu a operátor

  ho naviedol do vody.

  Washington si predvolal ruského veľvyslanca,

  no ten v súlade s kremeľskou propagandou tvr-

  dil, že išlo o americkú provokáciu. Moskva trva-

  la na tom, že za incident nenesie žiadnu zodpo-

  vednosť, ku žiadnemu kontaktu nedošlo a MQ-9

  Reaper sa zrútil v dôsledku toho, že prudko ma-

  névroval. Zaujímavé je, že veľvyslanec viackrát

  zdôraznil, že ruské stíhačky nepoužili palubné

  zbrane, hoci z toho ich nikto neobviňoval.

  Dva dni po incidente Pentagon zverejnil vi-

  deo zachytené kamerou dronu, ktoré opäť raz

  usvedčilo Rusko z klamstiev. Jediný, kto prudko

  manévroval, boli ruské stíhačky. Reaper udrži-

  aval až do nárazu stabilný kurz. Zverejnených

  bolo približne 40 sekúnd toho najdôležitejšieho

  zo záveru incidentu. Najprv je vidieť, že ruská

  HISTORIE

  Text: Miro Barič

  Foto: Ozbrojené síly Ukrajiny,

  sociální sítě a další veřejné zdroje

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Migy letia na východ!

  MiG-29UBS s číslom 5304 bol tiež odovzdaný Ukrajine. Snímka je zo SIAF 2019.

  Vojna na Ukrajine sa prehupla do ďalšieho roku. V období

  od 1. 3. do 31. 3., ktoré sledujeme v tejto časti seriálu, boli

  najvýraznejšími udalosťami leteckej vojny posily v podobe

  stíhačiek MiG-29 z Poľska a Slovenska a incident, pri ktorom

  došlo k zrážke amerického dronu MQ-9 Reaper a ruskej

  stíhačky Su-27 v medzinárodnom priestore nad Čiernym

  morom. Na obe udalosti sa preto pozrieme podrobnejšie.

  INFO Eduard24

  Květen 2023

• Page 25

  Nálet a vypúšťanie paliva z ruskej stíhačky Su-27 na americký dron MQ-9 Reaper 14. 3. Tentoraz ešte bez úhony.

  Protilietadlový tank Gepard v ukrajinských službách. Okrem malého čísla 52 na čelnom pancieri sú jediným

  viditeľným označením symboly zostrelov na pravom boku veže – tri drony Shahed-136 a dve strely s plochou

  dráhou letu.

  Poškodený list vrtule dronu je jasne viditeľný.

  HISTORIE

  stíhačka sa prirútila zozadu zdola, preletela

  tesne ponad dronom a vypúšťala pri tom palivo.

  Dron však pokračoval vo svojom lete nezmene-

  ným smerom a v rovnakej výške. Následne pod-

  nikla ruská stíhačka ďalší nálet, opäť spojený

  s vypúšťaním paliva. V tomto prípade to však

  pilot zle odhadol. Svoj útok začal vyberať príliš

  neskoro a Su-27 sa zotrvačnosťou príliš priblí-

  žil a do dronu narazil. V momente kontaktu na

  chvíľu vypadol signál. Keď opäť naskočil, bolo

  vidieť, že jeden z listov vrtule bol zdeformovaný

  a useknutý. To bol dôvod, pre ktorý Reaper ne-

  mohol pokračovať v lete a operátori ho naviedli

  do mora.

  Napriek tomu, že blízke nálety na dron boli

  jednoznačne úmyselné, USA považovali zrážku

  za nehodu a nemali záujem na eskalácii kon-

  fliktu. A hoci ruská strana klamala, že k žiad-

  nej zrážke nedošlo, pilota stíhačky vzápätí za

  zničenie amerického dronu vyznamenala – a

  to aj napriek tomu, že svojou neschopnosťou

  a idiotským konaním ohrozil v prvom rade seba

  a svoj stroj.

  Až po tomto incidente sa objavili podrobnosti

  o predchádzajúcich stretnutiach medzi západ-

  nými a ruskými lietadlami, ktoré sa len náho-

  dou neskončili nešťastím. Veľmi nebezpečný bol

  incident 29. 9. 2022, pri ktorom dve ozbrojené

  stíhačky Su-27 približne 90 minút sledovali

  britské prieskumné lietadlo RC-135W Rivet Joint

  v medzinárodnom priestore nad Čiernym

  morom. Jedna ruská stíhačka pri tom vypustila

  raketu vzduch-vzduch, ktorá len náhodou neza-

  siahla britský stroj.

  Následne začali západné lietadlá lietať s es-

  kortou. Ďalší britský Rivet Joint so sprievodom

  dvoch stíhačiek Typhoon bol 30. 12. 2022 aj na-

  priek tomu opäť tesne sledovaný ruskými stí-

  hačkami, ktoré sa priblížili až na 30 metrov.

  Významné posily

  Napriek všetkým incidentom lety spojenec-

  kých prieskumných strojov nad Čiernym (ale aj

  Baltským) morom pokračujú ďalej. Pokračujú

  aj dodávky vojenskej pomoci, ktoré v sledova-

  nom období vyvrcholili presunutím moderných

  tankov Leopard 2 a Challenger 2 na Ukrajinu aj

  s vycvičenými posádkami, a tiež prvým otvore-

  ným poskytnutím nadzvukových stíhačiek.

  Ukrajina pritom dostala 21 kusov MiG-29 už

  v apríli minulého roka. Išlo však o vyradené

  stroje, ktoré už dávnejšie v minulosti kúpili USA

  v Moldavsku a po začatí ruskej invázie ich po-

  skytli na náhradné diely. Umožnilo to opraviť

  viaceré neletuschopné stíhačky ukrajinského

  letectva. Takisto Ukrajina dostala 14 bitevných

  lietadiel Su-25 z Bulharska, ale tie boli dodané

  cez tretiu krajinu ako prostredníka a ich poskyt-

  nutie nebolo v tom čase verejne medializované.

  Poľsko i Slovensko hovorili o možnom poskyt-

  nutí stíhačiek MiG-29 Ukrajine už od prvých dní

  ruskej invázie v roku 2022. Vtedy sa to, žiaľ,

  skončilo politickým chaosom a snahou vyhnúť

  sa priamym dodávkam. Seriózne sa táto disku-

  sia obnovila až v tomto roku. Poľsko i Slovensko

  svoj postup vzájomne koordinovali. Varšava ako

  prvá oznámila 16. 3., že odovzdá Kyjevu štyri

  stíhačky MiG-29 v letuschopnom stave a ďalšie

  budú nasledovať. Slovensko sa k tomuto kroku

  pridalo na druhý deň.

  Poľské Migy

  Poľské letectvo kúpilo 12 strojov MiG-29 zo

  ZSSR v rokoch 1989–90. Išlo o deväť jedno-

  miestnych (9.12) a tri dvojmiestne stroje. Ná-

  sledne v roku 1995 získalo 10 lietadiel z Česka

  (9 jednomiestnych a jedno dvojmiestne) výme-

  nou za 11 vrtuľníkov PZL W-3 Sokol. V roku 2002

  kúpilo Poľsko za symbolickú cenu 1 euro za kus

  22 lietadiel z Nemecka. Išlo o stroje pôvodne

  používané východonemeckým letectvom. Štyri

  z nich boli dvojmiestne, zvyšok jednomiestne.

  Vzhľadom na to, že išlo o dlhšie používané lie-

  tadlá, zaradilo do služby iba 14 z nich, ktoré boli

  v najlepšom stave.

  Poľsko malo na začiatku roka k dispozícii

  28 až 29 lietadiel MiG-29. Z nich sa rozhodlo

  odovzdať Ukrajine štrnásť. Štyri stíhačky prele-

  teli na Ukrajinu už v marci, štyri boli na prelome

  marca a apríla v procese odovzdávania a ďal-

  ších šesť sa pripravovalo na dodanie v najbliž-

  ších týždňoch. Varšava avizovala, že v prípade

  potreby dodá Ukrajine aj zvyšné MiG-y. Neskôr

  sa ujasnilo, že pri týchto zvyšných strojoch išlo

  o pôvodne nemecké lietadlá. Poľsko si vyžiadalo

  na ich dodanie súhlas Berlína, ktorý nemec-

  INFO Eduard

  25

  Květen 2023

• Page 26

  ká vláda obratom poskytla. Je teda možné, že

  v čase, keď čítate tieto riadky, sa už na odovzda-

  nie Ukrajine pripravuje viac poľských MiGov.

  Slovenské Migy

  Slovenské letectvo získalo po rozdelení Čes-

  koslovenska v roku 1993 deväť jednomiestnych

  strojov MiG-29A (9.12) a jeden dvojmiestny

  MiG-29UB. V rámci dvoch deblokácií ruského

  dlhu prišlo na Slovensko ešte 12 jednomiestnych

  a dva dvojmiestne stroje. V rokoch 2005 – 2006

  vykonali v Leteckých opravovniach Trenčín čias-

  točnú modernizáciu 10 jednomiestnych lietadiel

  na verziu AS a dvoch dvojmiestnych na verziu

  UBS. Dostali západné navigačné a komunikač-

  né prostriedky, ale výzbroj sa nemodernizovala.

  Zároveň sa od roku 2006 o servis slovenských

  lietadiel starala ruská spoločnosť RSK MiG.

  A to bol najväčší kameň úrazu prevádzky slo-

  venských lietadiel. Bežnú údržbu zabezpečoval

  slovenský pozemný personál, no väčšie úkony

  mohli robiť iba ruskí civilní technici. Ich prítom-

  nosť na základni NATO dlhodobo spôsobovala

  zdvihnuté obočie zo strany spojencov Sloven-

  ska. Ruský servis bol finančne nevýhodný a tiež

  nespoľahlivý. Podľa zmluvy malo byť letuschop-

  ných najmenej osem lietadiel, no tento počet sa

  dlhodobo pohyboval okolo 4–5. Piloti preto ne-

  dosahovali predpísaný počet hodín. V roku 2018

  sa rozhodlo o nákupe nových F-16C/D Block 70

  a po ich príchode mali byť Migy vyradené.

  Po ruskej invázii na Ukrajinu sa však situácia

  stala už úplne neudržateľnou. Slovensko sa pre-

  to dohodlo so susedmi z Česka, Poľska a neskôr

  aj Maďarska na tom, že budú chrániť slovenský

  vzdušný priestor. Lietadlá MiG-29 boli po 30 ro-

  koch služby oficiálne uzemnené 9. 9. 2022. Aj po

  tomto dátume však niekoľko z nich uskutočnilo

  občasné udržiavacie lety. Hoci sa o ich možnom

  presunutí na Ukrajinu hovorilo celý rok, stalo sa

  tak až v marci 2023.

  Oficiálne Ukrajina dostala zo Slovenska 10 lie-

  tadiel, ktoré boli v použiteľnom (opraviteľnom)

  stave a tri, ktoré boli dlhodobo odstavené bez

  motorov a môžu slúžiť už len ako zdroj náhrad-

  ných dielov. Reálne však na Ukrajinu išlo len

  osem strojov, ktoré boli v službe až do oficiál-

  neho uzemnenia 9. 9. 2022. Zvyšných päť bolo

  vyradených už pred týmto dátumom.

  Odovzdané jednomiestne stíhačky niesli trupové

  čísla 0619, 0820, 0921, 2123, 3709, 3911, 5113, 6124,

  6425, 6627 a 6728. Dva dvojmiestne stroje mali

  čísla 1303 a 5304.

  Stroje 5113 a 0820 neboli modernizované na

  verziu AS a s istotou patrili k spomínanej tro-

  jici bez motorov, ktoré boli dlhodobo odstavené

  a určené na náhradné diely. Číslo 5113 patri-

  lo ešte k pôvodne československým strojom.

  K nim patrili aj 3709 a 3911, ktoré síce boli mo-

  dernizované na štandard AS, ale v roku 2018 im

  skončila životnosť a v roku 2019 boli vyradené

  z výzbroje. Posledným z pätice vyradených stro-

  jov bola spárka MiG-29UBS č. 1303, ktorej skon-

  čila technická životnosť na začiatku roku 2022.

  Po technickej životnosti bol od konca roku 2018

  aj druhý dvojmiestny stroj č. 5304, na ňom však

  prebehli kontrolno-obnovovacie práce a tak po-

  kračoval v službe až do 9. 9. 2022. Okrem neho

  boli k tomuto dátumu uzemnené jednomiestne

  MiG-29AS s číslami 0619, 0921, 2123 z prvej de-

  blokácie ruského dlhu a 6124, 6425, 6627, 6728

  z druhej deblokácie.

  Pred odovzdaním Ukrajine muselo byť z lietadiel

  vo verzii AS a UBS vymontované vybavenie ame-

  rickej výroby (navigačné a komunikačné pros-

  triedky a systémy identifikácie vlastný/cudzí).

  Týždeň pred odovzdaním prišli na Sliač ukra-

  jinskí technici, ktorí si priniesli vlastné prístroje

  a potrebné diely, ktoré namontovali do Migov

  namiesto tých západných. Prelet štvorice stro-

  jov sa uskutočnil 23. 3. 2023. Išlo o stroje 2123,

  6124 a 6627 v šedo-zelenej kamufláži a 0921

  v digitálnej kamufláži. Na lietadlách boli zatreté

  výsostné znaky na krídlach a smerovkách a zna-

  ky jednotky na nasávačoch vzduchu do motorov.

  Ostali len trupové čísla. Miesta, kde bola použitá

  čerstvá farba sa dali rozoznať podľa vyššieho

  lesku. S lietadlami odleteli na východ smerom

  k hranici ukrajinskí piloti. Tieto štyri Migy boli

  podľa oficiálnych informácií vzápätí nasadené

  pri obrane Charkovskej oblasti. Zvyšných deväť

  kusov sa dostalo na Ukrajinu pozemnou cestou.

  Okrem stíhačiek boli na Ukrajinu dodané aj

  pohonné hmoty a mazivá, náhradné diely a po-

  zemné vybavenie. Slovensko poskytlo aj proti-

  vzdušné systémy 2K12 Kub (SA-6 Gainful) spolu

  s 200 raketami. Dodané stíhačky a rakety boli

  Slovensku preplatené z fondov Európskej únie.

  Zároveň dostalo Slovensko veľmi výhodnú po-

  nuku od USA na nákup 12 bitevných vrtuľníkov

  Bell AH-1Z Viper. Tieto stroje boli pôvodne vy-

  robené pre Pakistan, ktorému ale americká

  strana napokon nákup nepovolila. Slovensko by

  ich malo dostať za tretinovú cenu. Je to kom-

  penzácia jednak za odovzdanie stíhačiek MiG-29

  Ukrajine, ale aj za omeškanie dodávok nových

  F-16 pre Slovensko.

  HISTORIE

  Na fotke zo SIAF 2018 na Sliači vidno MiG-29AS s číslom 6627. Lepiaca páska pred čelným

  štítkom nenaznačuje dobrý technický stav, no napokon to bol jeden zo strojov, ktoré na

  Ukrajinu odleteli vlastnými silami.

  MiG-29AS s číslom 0921 v digitálnej kamufláži sa pripravuje na odlet na

  Ukrajinu 23. 3. 2023.

  Štvorica slovenských MiG-29AS sa chystá na odlet zo Sliača na Ukrajinu.

  V popredí je stroj s číslom 6124.

  Ukrajinské ozbrojené sily zverejnili

  video s pôvodne českými vrtuľníkmi

  Mi-24. Sú na ňom aj staršie zábery,

  napríklad tie so slnečnicami.

  INFO Eduard26

  Květen 2023

• Page 27

  HISTORIE

  Ukrajinský Su-24 s trupovým číslom „žltá 54“ a prídavnými nádržami v žlto-modrom sfarbení. Na boku nádrže je napísané PTN

  -

  PNCH, čo možno chápať ako Putin,

  pošol nachuj.

  Za chvostom Su-24 „žltá 54“ vidno ďalší stroj s číslom 60.

  Tento ukrajinský MiG-29 je zaujímavý nielen veľkonočným odkazom okupantom

  na rakete HARM, ale aj namaľovanou žraločou papuľou.

  Séria fotografií zachytáva pilotov a pozemný personál pri obsluhe ukrajinských strojov MiG-29. Ich trupové čísla sú vyretušované.

  INFO Eduard

  27

  Květen 2023

• Page 28

  Veterán z vojny o Falklandy

  Dodanie stíhačiek z Poľska a Slovenska zabralo

  viac ako rok, odkedy sa o tom začalo prvýkrát

  hovoriť. Nie je to však jediný takýto prípad. Na-

  príklad aj dodanie 14 helikoptér Mi-8 z Chorvát-

  ska sa začalo spomínať už v novembri minulého

  roka, no dodnes na Ukrajine nie sú, hoci posled-

  ný mesiac sa o nich opäť intenzívnejšie hovorilo.

  Čo už Ukrajina ale používa, sú vrtuľníky Sea King

  a Black Hawk, o ktorých dodaní sme písali už

  v predchádzajúcich častiach tohto seriálu. Black

  Hawk je modernizovaný starší model UH-60A

  a dostala ho vojenská rozviedka. Zatiaľ bolo

  zverejnené video, ktoré vyzerá, že je z výcviku

  špeciálnych jednotiek s touto helikoptérou. To

  Sea King má za sebou zaujímavejšiu históriu.

  Zatiaľ boli dodané dva, tretí bol v čase prípravy

  tejto časti seriálu ešte v Británii. Vrtuľníky boli

  zo služieb Royal Navy vyradené už pred niekoľ-

  kými rokmi a tak ich bolo treba opäť pripraviť.

  Redaktori BBC hovorili s dvomi ukrajinskými

  technikmi, ktorí sa už 7 mesiacov pripravujú na

  údržbu tohto typu a tí sú s ním spokojní. Podľa

  nich ostalo z pôvodnej helikoptéry len veľmi

  málo, väčšina súčastí bola modernizovaná. Čo je

  ešte zaujímavejšie, je reportáž BBC z paluby jed-

  ného Sea Kingu, ktorý už je priamo na Ukrajine.

  Ukázalo sa, že tento stroj slúžil už počas vojny

  o Falklandy v roku 1982 a jeho súčasná ukrajin-

  ská osádka je teda mladšia ako ich vrtuľník! Na-

  vyše, pred viac ako 40 rokmi zohral významnú

  úlohu. Pilotoval ho veliteľ 820. perute Ralph Wy-

  kes-Sneyd, ktorý 14. júna 1982 preletel cez búr-

  ku, aby do Port Stanley prepravil veliteľa brit-

  ských pozemných vojsk. Generál Jeremy Moore

  tak mohol prijať argentínsku kapituláciu. Žiadny

  iný stroj totiž vtedy nedokázal cez búrku prele-

  tieť. „Bola to veľmi zaujímavá operácia,“ pove-

  dal pre BBC Ralph Wykes-Sneyd, ktorý je teraz

  v zálohe v hodnosti viceadmirála. „Prímerie ešte

  nebolo podpísané a tak stroj počas letu do Stan-

  ley nečelil len počasiu, ale aj pár stále pomerne

  nepriateľským Argentínčanom,“ dodal. Túto he-

  likoptéru, ktorá je teraz na Ukrajine, pilotoval

  predtým niekoľkokrát aj princ Andrew, ktorý vo

  vojne o Falklandy slúžil ako námorný pilot.

  Hoci ide o zaslúžilého veterána, ukrajinskí pilo-

  ti si Sea King pochvaľujú. Hovoria, že sa ľahko

  ovláda aj v ťažkých podmienkach, je priestran-

  ný, má dobrú nosnosť a ekonomickú prevádzku.

  Tieto stroje slúžia na prepravu vojakov a mate-

  riálu, ale ich najdôležitejšie využitie je pri pátra-

  cích a záchranných misiách. To podľa jeho pilota

  občas zahŕňa aj lety za nepriateľskou líniou.

  Ak je ukrajinské lietadla na fronte zasiahnuté

  a pilot sa musí katapultovať, Sea King pri jeho

  záchrane musí niekedy letieť na územie, ktoré

  nie je pod ukrajinskou kontrolou.

  Ukrajinské straty

  Tieto slová naznačujú to, čo sme už viackrát

  uviedli – že nie všetky zostrely sa darí doku-

  mentovať a často bývajú potvrdené až s veľkým

  časovým odstupom (ak vôbec). V sledovanom

  období totiž došlo na ukrajinskej strane len

  k dvom potvrdeným stratám a ani v jednom prí-

  pade nebolo potrebné zaletieť za frontovú líniu.

  Najprv bol 1. 3. pri Bachmute zostrelený bom-

  bardér Su-24 zo 7. brigády taktického letec-

  tva. Jeho osádka, podplukovník Viktor Volynec

  a nadporučík Igor Solomennikov, prišla o život.

  Tragicky sa skončil aj let stíhačky Su-27 s tru-

  povým číslom „modrá 30“, ktorý 27. 3. o 22.20

  vzlietol z Myrhorodu v Poltavskej oblasti. Piloto-

  val ho major Denys Kyryljuk, ktorý mal na kon-

  te viac ako 80 bojových letov pri obrane vlasti

  pred ruskou inváziou. Pri prenasledovaní dro-

  HISTORIE

  Okrem výsostných znakov pribudol na čumáku Black

  Hawku znak letectva vojenskej rozviedky.

  Vojenská rozviedka ukázala zábery z výcviku

  s vrtuľníkom Black Hawk.

  Zábery z reportáže BBC o nasadení vrtuľníkov Sea King na Ukrajine.

  INFO Eduard28

  Květen 2023

• Page 29

  HISTORIE

  nov Shahed-136 iránskej výroby sa však 28. 3.

  o 0.45 zrútil pri dedine Tovkačivka v Černihivskej

  oblasti. Pilot zahynul.

  Ruské straty

  Potvrdené ruské straty v sledovanom období

  sú vyššie – zničené boli najmenej štyri lietadlá

  a dva vrtuľníky. Už 1. 3. sa objavili zábery z mies-

  ta havárie ruského Su-25, ktorý bol zostrelený

  na bližšie neurčenom mieste na Ukrajine. Jeho

  pilot sa úspešne katapultoval a bol zachránený

  vrtuľníkom Mi-8.

  Vlastná protivzdušná obrana zničila 3. 3. pri

  meste Jenakijeve v Doneckej oblasti ruský stí-

  hací bombardér Su-34. Zasiahli ho príslušní-

  ci Nikopoľského protilietadlového raketového

  pluku. Obaja členovia posádky sa katapultovali,

  no major Alexander Bondarev neprežil.

  Ďalší ruský Su-25 zostrelili pri Bachmute

  príslušníci 93. mechanizovanej brigády ukrajin-

  ských ozbrojených síl. Zasiahnutý stroj sa zrútil

  pri dedine Zaiceve. Pilot, ktorý mal byť prísluš-

  níkom wagnerovskej žoldnierskej skupiny, sa

  katapultoval.

  Štvrté lietadlo stratili Rusi za nezvyčajných

  okolností. Stíhačka Su-27 zhorela na letisku

  Uglovoje v Primorskom kraji na ruskom ďalekom

  východe. Za iných okolností by teda táto strata

  s vojnou na Ukrajine nesúvisela, no k útoku sa

  prihlásila partizánska skupina a video horiace-

  ho stroja 10. 3. zverejnila Légia Sloboda Rusku.

  Dva stratené vrtuľníky v tomto období boli oba

  typu Kamov Ka-52. Od začiatku invázie tak Rus-

  ko prišlo už o najmenej 33 strojov tohto typu.

  Najprv bolo 6. 3. zverejnené video vraku jedného

  Ka-52 v blízkosti Vuhledaru. Bližšie podrobnosti

  o tejto strate zatiaľ nie sú známe. Ďalší sa zr-

  útil 16. 3. po tom, čo narazil do vedenia vyso-

  kého napätia. Zahynuli pri tom obaja členovia

  posádky. Podľa niektorých zdrojov sa tak stalo

  pri Orichive v Záporožskej oblasti, podľa iných

  juhovýchodne od Donecka.

  Zástupca veliteľa 831. brigády taktického letectva, major Denys

  Kyryljuk, bol zostrelený 28. 3. v Su-27 „modrá 30“. Pravdepodobne

  ho na diaľku zasiahol ruský Su-35 raketou R-37.

  Trosky vrtuľníka

  Ka-52, ktoré sa

  našli 6. 3. pri

  Vuhledare.

  Pri Bachmute bol 15. 3. zostrelený Su-25.

  Pilotoval ho zrejme wagnerovský žoldnier.

  Na jednej fotke vidno jeho otvorený padák.

  Fotografia ruského minis-

  terstva obrany zachytáva

  Ka-52 v akcii. Na Ukrajine

  bolo stratených najmenej 33

  helikoptér tohto typu.

  Ukrajinský Su-24 zo 7. brigády taktického letectva, ktorý bol

  zostrelený 1. 3. pri Bachmute. Podplukovník Viktor Volynec

  a nadporučík Igor Solomennikov pri tom zahynuli.

  INFO Eduard

  29

  Květen 2023

• Page 30

  6. KVĚTNA 9–16.30 h

  KULTURNÍ DŮM KOPŘIVNICE

  25. ročník mezinárodní výstavy a soutěže

  Mezinárodní soutěž plastikových a papírových modelů ve vyhlášených kategoriích

  SOUTĚŽ MODELŮ

  MLÁDEŽE DO 15-TI LET

  SPECIÁLNÍ CENY „MORAVSKÝ KNIPL“

  A„MORAVSKÝ ŠRAPNEL“

• Page 31

  #7469

  BOXART STORY

  Je 28. srpna 1992. Stojím vedle jedné z pěti

  Mi-24V našeho plzeňského předváděcího boxu,

  který se pomalu připravuje na nácvik svého

  vystoupení v rámci generálky na zítřejší le-

  tecký den v Českých Budějovicích. Zahučí první

  „áíčka“, ale my jsme „sólovka“ a nahazujeme

  poslední. Už mám nohu na stupačce a chytám

  se okraje kabiny, ale stále pozoruji dynamickou

  sestavu jednadvacítky, která s burácením na-

  sazuje na forsáži k efektnímu přechodu z jedné

  ostré zatáčky do druhé „přes záda“. Následující

  vteřiny jsou jako ze zpomaleného filmu. V polo-

  ze na zádech letoun prudce skloní příď a rychle

  klesá. Pilot se snaží dostat stroj do normální

  polohy, otáčí jej břichem dolů, ale má malou

  rychlost, viditelně se prosedá a už spíš padá než

  letí. Zmizí za hranou lesa, nad kterým se vzápětí

  objeví charakteristický hřibovitý oblak výbuchu.

  O zlomek vteřiny později k nám dolehne i jeho

  zvuk. Je jasné, že nahazovat nemá cenu. Prá-

  vě došlo ke katastrofě a v kokpitu stroje 7709

  zahynul pplk. Jiří Moutvička, jeden ze tří pilotů

  Delta teamu, určeného pro předvádění MiGů-21.

  Také stroje zařazené k tomuto uskupení byly

  tři: 7709 jako jediný kamuflovaný a standardní

  MiG-21MF. Další dva letouny pocházely z posled-

  ní dvacetikusové dodávky tohoto typu do Česko-

  slovenska. Byly to „Šedivky“, letouny vyrobené

  závodem č. 21 v Gorkém (dnes Nižnyj Novgorod),

  který tou dobou již produkoval pokročilejší verzi

  bis. Tu se Československo rozhodlo nezavádět,

  protože již mělo naplněny své stavy letou-

  ny verze MF, které vesměs vyrobil moskevský

  závod č. 30 Znamaja Truda. Ten již ale v době

  objednávky dvaceti posledních jednadvacítek

  produkoval MiGy-23. Ani v Gorkém se již „emef-

  ky“ nevyráběly, tamním standardním produktem

  byl MiG-21bis a série „Šedivek tak byla vyrobena

  speciálně na objednávku několika států.

  Šedivky tak vlastně představovaly jakýsi hyb-

  ridní mezityp, neboť nesly řadu prvků verze bis.

  Od standardních MF se lišily jiným „periskopem“

  (zpětným zrcátkem), odlišným uspořádáním

  kokpitu, ve kterém byla instalována modernizo-

  vaná vystřelovací sedačka KM-1M, mírně se lišil

  kryt kanónu, jiné bylo také například umístění

  krytek pro nábojový pás. Na horní straně kří-

  dla navíc chyběly oválné krytky, což souviselo

  s odlišným technologickým postupem při utěs-

  ňování nádrží v křídle. V moskevském závo-

  dě nejprve smontovali křídlo a otvorem pod

  krytkou pak do nádrže vpravili tekuté těsnění.

  V Gorkém ale nanášeli těsnění už během mon-

  táže křídla, a tak tento otvor nepotřebovali.

  Delta tým založil na jaře 1992 pplk. František

  Hlavnička (zahynul při autonehodě 13. srp-

  na 2019). Jednadvacítky tento vynikající pilot

  a pozdější inspektor techniky pilotáže na veli-

  telství letectva (již jako plukovník) předváděl

  od roku 1988 a byl to jeho nápad, nastříkat na

  křídlo a trup jednoho kamuflovaného letounu

  (7709) a dvou šedivek (2410 a 2205) stylizova-

  né okřídlené šípy v barvách československé

  trikolóry. Na vertikálním stabilizátoru byl na-

  víc namalován znak Delta týmu a na kormidle

  číslo 9, které symbolizovalo bechyňský 9. sbolp.

  Společně s Františkem Hlavničkou, který se i na

  sklonku letecké kariéry považoval za „mladého

  pilota“ (ve smyslu, že se má stále co učit), byli

  členy „Delty“ pplk. Jiří Moutvička a pplk. Fran-

  tišek Bittner, oba rovněž příslušníci 9. sbolp.

  Katastrofa, při které zahynul Jiří Moutvička,

  byla prvním hřebíčkem do rakve Delta týmu.

  Dalším bylo zrušení bechyňského pluku a pře-

  dání stroje 2205 v listopadu 1992 do generální

  opravy. Následně sloužil u 82. sslt v Mošnově

  a poté v Čáslavi, tam již ve verzi MFN. Stroj 2410

  sloužil krátce také v Mošnově, ale generálky ani

  modernizace na verzi MFN se nedočkal a byl

  předán muzeu ve Kbelích, kde se nachází do-

  dnes.

  V rámci středních oprav, prováděných počátkem

  osmdesátých let minulého století ve Kbelích,

  byl nátěr „Šedivek“ přestříkán obdobnou šedou

  barvou, výjimkou byl stroj č 4175, který dostal

  z neznámých důvodů barvu, která byla lehce

  do modra. Šedý nástřik ovšem dostaly v rám-

  ci oprav i některé standardní „emefky“, neplatí

  tedy, že je každý šedý MiG-21MF „Šedivkou“. Toto

  označení náleží pouze letounům trupových čísel

  2205, 2410, 2500, 3008, 4003, 4008, 4017, 4038,

  4101, 4127, 4175, 4405, 4421, 5494, 5508, 5512,

  5581, 5603, 5612 a 9307. Na verzi MFN z nich byly

  přestavěny stroje 2205, 2500, 3008, 4003, 4017,

  4127,4175, 4405, 5581 a 5603. Při katastrofě

  10. října 2000 byly zničeny stroje 3008 a 4127,

  ztracen byl při havárii v roce 1980 také stroj

  5494.

  Jedna ze dvou „Šedivek“ s atraktivní grafikou

  Delta týmu je zachycena na boxartu Piotra For-

  kasiewicze pro stavebnici kat. č. 7469 v nízkém

  průletu nad základnou. Možná právě odlétá na

  některou airshow a pilot je odhodlán ukázat, co

  všechno tento stroj navzdory svému stáří do-

  káže…

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Šedá je dobrá…

  Text: Richard Plos

  INFO Eduard

  31

  Květen 2023

• Page 32

  BOXART STORY #84188

  Hans-Joachim „Jochen“ Marseille se narodil

  v roce 1919 v Berlíně a byl potomkem huge-

  notských imigrantů. Pocházel ze složitého ro-

  dinného prostředí a měl silnou vazbu na svou

  mladší sestru Ingeborg, která byla v roce 1941

  zavražděna a „Jochen“ se s její smrtí údaj-

  ně nedokázal vyrovnat. Se 158 vítězstvími

  se stal nejúspěšnějším německým stíhačem

  bojujícím proti západním spojencům. V roce

  1938 vstoupil do Luftwaffe a jedním z jeho

  instruktorů byl mimo jiné děčínský rodák

  Julius Arigi, jeden z nejúspěšnějších rakous-

  ko-uherských stíhačů první světové války.

  Marseille byl 10. srpna 1940 přidělen

  k 1.(Jagd)/LG 2, která v té době bojovala

  v bitvě o Británii. Létal jako wingman

  (Kaczmarek) StFw. Helmuta Goederta a prv-

  ního vítězství docílil 24. srpna. Postupně

  u této jednotky přidal na své konto šest dal-

  ších sestřelených nepřátel, ale jeho Staffel-

  kapitän, Oblt. Adolf Buhl, s ním měl potíže.

  Z posudku, který na mladého letce připravil

  6. září, tedy po čtyřech týdnech strávených

  u jednotky, vyplývá, že nedisciplinovaný

  Marseille dostal důtku, tři dny mírného vězení

  a pět dnů vazby. Podle Buhla však létal Mar-

  seille s rozvahou a odvážně. Vůči kolegům se

  choval čestně, přátelsky a byl nadprůměrně

  inteligentní. V obtížných situacích si počínal

  s rozvahou a útočně, po čtyřech týdnech byl

  vyznamenán železným křížem II. a I. třídy.

  Pozitivně ho v posudku hodnotil v prosinci

  1940 i velitel Gruppe, Herbert Ihlefeld.

  V prosinci byl Marseille převelen k 4./JG 52

  pod vedením Johannese Steinhoffa. Mezi

  „Jochenovy“ kolegy u této Staffel v té době

  patřil i Gerhard Barkhorn. Ani tam se dlouho

  neohřál, důvodem očividně byly disciplinár-

  ní problémy. Steinhoff to později komentoval

  slovy: „Marseille byl neustále bez sebeovlá-

  dání, ale byl vynikající letec. Ve jeho rodině

  něco nebylo v pořádku. Již nikdy se nechtěl

  setkat se svým otcem.“

  V únoru 1941 byl Marseille přeložen

  k 3./JG 27. Prošel s ní krátkým nasazením

  na Balkáně, ale v dubnu již zaznamenal první

  vítězství v Africe. Když Marseille svému no-

  vému Staffelkapitänovi, jímž byl Hans-Arnold

  Stahlschmidt, vyprávěl o potížích, které měl

  u předchozích jednotek, jeho nový nadřízený

  se ho zeptal: „A to se tady chceš stát velkým

  orlem?“ Marseille naprosto upřímně odpově-

  děl: „Tím největším!“

  Na konci roku 1941 měl na kontě 36 vítěz-

  ství. Často dosáhl i několika sestřelů během

  jednoho dne. Poté, co 21. února 1942 dosáhl

  50. leteckého vítězství, byl vyznamenán Ry-

  tířským křížem. Dubovou ratolest k němu

  obdržel v červnu po dosažení 75. vítězství

  a ještě v témže měsíci získal za 101. vzdušné

  vítězství k Rytířskému kříži i meče. V červ-

  nu 1942 byl jmenován velitelem 3./JG 27.

  Na počátku září 1942, po dosažení 126 ví-

  tězství, obdržel brilianty k Rytířskému kříži.

  Mezi 31. srpnem 1942 a 26. zářím dosáhl 57

  vítězství, celkem 17 z nich docílil během je-

  diného dne, 1. září. V září 1942 byl povýšen

  do hodnosti Hauptmann. Marseille měl vše-

  stranné schopnosti v pilotáži i střelbě. Ne-

  váhal manévrovat v nepřátelské formaci při

  nízké rychlosti a střílet s velkým předsaze-

  ním. Také se snažil v poušti zachraňovat se-

  střelené nepřátelské letce a na druhé straně

  fronty shazoval zprávy o jejich osudu.

  Marseille zahynul 30. září 1942 u Sidi Abd

  el Rahman při výskoku ze svého stroje, na

  jehož motoru došlo k závadě. Zprávu o jeho

  smrti přinesl i Spojenecký tisk. Na místě tra-

  gického konce byla postavena malá pyrami-

  da. Přezdívalo se mu „Hvězda Afriky“ a Adolf

  Galland jej nazval „nedostižným virtuosem

  mezi stíhacími letci“. Byl znám svým bohém-

  ským životem a kontakty se známými uměl-

  kyněmi. Na pouštních základnách provozoval

  bar „Modrá jeskyně“ a jeho oblíbenou sklad-

  bou byla „Rumba Azul“. V roce 1957 o něm

  byl natočen německo-španělský hraný film

  „Der Stern von Afrika“.

  Otázkou samozřejmě zůstává, jak úspěšným

  stíhačem Marseille ve skutečnosti byl. Jedná

  se o zajímavé, komplikované a kontroverzní

  téma. Ale díky dostupnosti archivních ma-

  teriálů u obou válčících stran se v případě

  tohoto stíhače dá dobrat odpovědi. Badatelé

  Dan Case a Nick Hector dospěli k závěru, že

  lze doložit 135 sestřelů z celkového počtu

  Marseilleho 158 úředně ověřených a pěti ne-

  potvrzených vítězství. V případě 28 zbývají-

  cích vítězství mohli letoun zničit i jiní stíhači,

  nebo ke ztrátě spojeneckého letounu nedo-

  šlo. Marseille tedy měl 82,8% přesnost svých

  nárokovaných vítězství.

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Marek Ryś

  Hvězda Afriky

  INFO Eduard32

  Květen 2023

• Page 33

  #8162

  BOXART STORY

  Zářijové ráno 20. dubna 1918 ještě zahaluje

  mlžný opar, když prořízne ticho zakašlá

  -

  ní motoru, nahozeného k ranní motorové

  zkoušce. Hektické období plné přesunů bě

  -

  hem německé jarní ofenzívy zastihlo veli-

  tele JG I Manfreda von Richthofena toho

  dne ve stanu na letišti Cappy. Na letišti Val

  Heureux, vzdáleném zhruba 55 km západ

  -

  ním směrem, provádějí obdobnou činnost

  příslušníci No. 3 Squadron RAF, vedené

  čtyřiadvacetiletým majorem Richardem

  Raymondem-Barkerem. Navečer spolu tyto

  jednotky svedou boj, ze kterého si Manfred

  von Richthofen odnese svá poslední dvě

  vítězství a jednou z jeho obětí bude právě

  velitel britské jednotky…

  Letouny No. 3 Sqn vzlétly z Val Heureux

  pod velením Capt. Douglase Bella, velitele

  C Flightu, přestože na patrolu letěl také Ra-

  ymond-Barker. Když se formace nacházela

  asi čtyři kilometry za linií fronty, spatřili ji

  piloti od Jasta 11. Boj začal vzájemným čel

  -

  ním útokem a jen několik sekund poté, co se

  do sebe soupeři pustili, explodovala v 18:40

  po přímém zásahu hlavní nádrž Raymond

  -

  -Barkerova Camelu. Tím, kdo jej zasáhl,

  nebyl nikdo jiný, než Rudý baron. Tři minuty

  nato již útočil na dalšího protivníka, kterým

  byl Camel s číslem B7393 na směrovce.

  A tady začíná náš příběh…

  Podporučík David Lewis zaznamená, že le

  -

  toun jeho velitele exploduje, ale nemá čas

  jej sledovat. Útočí na jednoho z nepřátel,

  ale vzápětí z jedné vzpěry jeho Camelu

  odlétnou třísky. Kopne do pedálů, plyn na

  doraz a pošle svůj stroj do ostré zatáčky.

  Znenadání se ocitá přímo proti červenému

  trojplošníku, který na něj vypálil. Snaží se

  uniknout dalším prudkým manévrováním

  a v jednu chvíli se mu dokonce podaří na

  okamžik dostat rudý stroj do zaměřovače. Ví

  až moc dobře, s kým má tu čest, a když vidí,

  že několik jeho střel zasáhlo trup, bleskne

  mu hlavou, jak by bylo skvělé, kdyby právě

  on, nováček, který je na frontě jen tři týdny,

  slavného nepřítele sestřelil. Jenže všech

  -

  no je jinak. Protivník je až příliš zkušeným

  pilotem. Unikne palbě a během několika

  sekund se karta obrací. Jedna z jeho střel

  roztříští kompas, další jako zázrakem mine

  Davidovu hlavu, zasáhne jeho letecké brý

  -

  le a strhne mu je z hlavy. Stejně zázračně

  projde další kulka nohavicí jeho pravé nohy,

  ale samotného pilota jen škrábne. Pak ně

  -

  kolik střel zasáhne palivovou nádrž. I tak se

  ale dá mluvit o štěstí v neštěstí, protože to

  „koupí“ jen malá záložní nádrž. Ta namísto

  ničivé exploze vzplane a Lewis okamžitě

  přechází do klesání. Řítí se k zemi, zatím

  -

  co plameny stravují plátěný potah trupu

  letounu. Je to závod s časem, musí se do

  -

  stat na zem dřív, než oheň zničí kormidla!

  Tvrdé nouzové „přistání“ v rychlosti okolo

  sta kilometrů za hodinu rve nebohý Camel

  na kusy, náraz Davida vymrští z kokpitu. Na

  chvíli ztratí vědomí a když přijde k sobě,

  chvíli nehybně leží. Snad se zdráhá uvěřit

  tomu, že žije. Vstává a s údivem zjišťuje, že

  až na menší popáleniny zůstal nezraněn.

  Zázrak! Jen necelých 50 metrů od něj hoří

  trosky Raymond-Barkerova stroje. David se

  k němu rozbíhá, ale žár plamenů jej k tros

  -

  kám vůbec nepustí. Tělo velitele v nich ale

  není a nikdy jej nikdo nenajde… Vzápětí nad

  celou pochmurnou scénou prolétá rudý Dr.I

  a mává křídly. Vzdává mu Manfred von Rich

  -

  thofen čest, nebo chce upoutat pozornost

  nedalekých německých vojáků kvůli svě

  -

  dectví o sestřelech? Nevíme. On sám nemů-

  že tušit, že muž na zemi byl jeho poslední

  obětí a stejně tak se nikdy nedozví, že to byl

  sotva dvacetiletý David Greswolde „Tommy“

  Lewis z Jižní Rhodésie. Rodák z Bulawayo,

  který se hned, jak mu to věk umožnil, vy

  -

  pravil do Velké Británie a přihlásil se do řad

  RFC. V dubnu 1917 absolvoval pilotní školu,

  v červnu byl povýšen do důstojnické hod-

  nosti a sloužil u No. 78 (HD) Squadron

  než byl na konci března 1918 převelen

  k No. 3 Squadron. Po sestřelu nad nepřá-

  telským územím prožil zbytek války v zaja-

  teckém táboře v Graudenz (dnes Grudziądz,

  Polsko) a následně se vrátil do Jižní Rho

  -

  desie. Farmařil a také působil ve vládní ad-

  ministrativě. Zemřel 10. srpna 1978 a svého

  přemožitele, který zahynul hned následující

  den po jejich souboji, tak přežil o více než

  šedesát let…

  Na boxartu Adama Toobyho je zachycen

  okamžik po zásahu Lewisova Camelu. Mla

  -

  dý pilot otáčí svůj hořící stroj do strmého

  piké, zatímco Rudý baron sleduje svou oběť.

  V pozadí je vidět Dr.I Wernera Steinhäusera,

  který se boje 20. dubna také účastnil. I jeho

  stroj je součástí nabízených markingů.

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Poslední oběť

  INFO Eduard

  33

  Květen 2023

• Page 34

  #8229

  F6F-5 Hellcat late

  1/48

  Stavebnice amerického námořního stíhacího stroje F6F-5

  v měřítku 1/48 edice Weekend. Tato verze legendární

  námořní stíhačky nebyla vybavena okny na trupu

  za kokpitem.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ano, kola

  stránka produktu

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard34

  Květen 2023

• Page 35

  Lt. Eugene A. Valencia, VF-9, USS Lexington, únor 1945

  Lt. Cornelius N. Nooy, VF-31, USS Belleau Wood, srpen 1945

  Eugene Anthony Valencia, jeden z nejúspěšněj-

  ších námořních stíhačů, se proslavil jako velitel

  „Valencia Flying Circus“, což byl název, který jeho

  divize (námořní čtyřčlenný roj) dostala nejen

  díky schopnosti sestřelovat nepřátele, ale také

  díky svému netradičnímu vystupování. Narodil se

  13. dubna 1921 v San Francisku a v roce 1941

  vstoupil do US Navy. Námořním letcem se ofi-

  ciálně stal 9. února 1942 a po roce stráveném

  v roli instruktora se hlásil u VF-9 na palubě USS

  Essex. Když přišel 11. listopad, den masivního

  spojeneckého úderu na Rabaul, dosáhl Valencia

  tří samostatných sestřelů a jednoho sdíleného.

  Poté přidal jeden sestřel na konci ledna 1944

  a 17. února se stal stíhacím esem, když si připsal

  tři Zera. Poté, co se vrátil ze svého prvního bojo-

  vého turnusu, vybral si piloty, se kterými nacvičo-

  val svou taktiku „Mowing Machine“ (sekačka), na

  kterou přišel během bojů nad souostrovím Truk.

  Při ní mohl jeden pilot neustále útočit, zatímco

  jeho kolegové mu poskytovali plné krytí. VF-9 se

  vrátila do Pacifiku v lednu 1945 a brzy poté za-

  čala Valenciova divize sklízet plody svého usi-

  lovného tréninku. Všichni její členové se stali esy

  a Valencia postupně zvyšoval své skóre od

  16. února 1945, kdy přidal u jezera Imba osmé

  vítězství. Na konci turnusu bylo na jeho kontě

  23 potvrzených sestřelů, dva pravděpodobné

  a dva poškozené stroje, což z něj udělalo tře-

  tí nejlepší americké námořní eso druhé světové

  války. Eugene Valencia zemřel v roce 1972.

  Cornelius Nicholas Nooy se narodil 15. dubna 1921

  ve Smithtownu a stal se pravděpodobně nejne-

  bezpečnějším okrasným zahradníkem na světě,

  neboť v roce 1941 sice absolvoval bakalářský obor

  okrasného zahradnictví na Newyorském státním

  zemědělském institutu, následně se však stal

  jedním z nejúspěšnějších námořních stíhačů. Do

  US Navy vstoupil 18. března 1942 a 1. srpna zahá-

  jil letecký výcvik. O čtyři a půl měsíce později byl

  jmenován námořním letcem a stal se příslušní-

  kem VF-31. Tam neztrácel čas a 29. ledna dosáhl

  svého prvního vzdušného vítězství, když sestřelil

  jedno Zero a druhé pravděpodobně. Nakonec měl

  na kontě 19 vítězství, což ho zařadilo na dělené

  5. místo žebříčku nejúspěšnějších amerických

  námořních stíhačů WWII (s Alexandrem Vraciu

  a Patrickem Flemingem). Zároveň se stal nejú-

  spěšnějším stíhačem operujícím z lehkých le-

  tadlových lodí. Na vyobrazeném Hellcatu jsou

  pod čelním štítkem symboly všech jeho vítězství

  a pod kabinou jméno a znak VF-31. Mezi nimi

  se pravděpodobně nacházel znak NYSIA. Tento

  letoun posloužil několika pilotům k pořízení pa-

  mátečních fotografií na závěr turné, a tak byla

  všechna loga a jména namalována jen pro tuto

  příležitost. Vzhledem k tomu, že znak jednotky

  byl obvykle umístěn před čelním štítkem, před-

  pokládáme, že tomu tak bylo i v případě tohoto

  letounu. Nooy opustil aktivní službu 28. prosince

  1945 a sloužil u Naval Reserve, kde byl 1. února

  1952 povýšen do hodnosti Lieutenant Comman-

  der. Zemřel na rakovinu pouhý měsíc před svými

  37. narozeninami.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  35

  Květen 2023

• Page 36

  STAVEBNICE 05/2023

  BuNo 70597, Lt. James L. Pearce, VF-17, USS Hornet, 21. března 1945

  BuNo 72663, Ens. William A. Sinnott, VF-24, USS Santee, 7. července 1945

  James Lano Pearce se stal nejen úspěšným ná-

  mořním stíhačem, ale také zajímavou leteckou

  osobností. K námořnictvu se přihlásil 3. července

  1941. Poté, co získal „křídla“ a byl povýšen do hod-

  nosti Ensign, sloužil u VS-52 a od prosince 1942

  do července 1943 létal na průzkumných letounech

  z Bora Bora na Society Islands. Následně byl pře-

  velen k VF-18 a 11. listopadu pravděpodobně se-

  střelil Zeke v okolí Rabaulu, poté se 25. prosince

  1943 podílel čtvrtinou na sestřelu Betty. Poškoze-

  ný bombardér Betty v lednu 1944 byl jeho posled-

  ním úspěchem u VF-18 před návratem na západní

  pobřeží, kde od března 1944 pomáhal reformovat

  VF-17. Do bojů se vrátil na palubě USS Hornet

  (CV-12). Podílel se na sestřelu C6N Myrt 18. března

  1945 a poté přišel 21. března jeho nejúspěšnější

  den, když poslal k zemi dva bombardéry Betty.

  V součtu tak nakonec zaznamenal 5,25 vzduš-

  ných vítězství plus 15 letadel zničených na zemi.

  Po válce působil až do svého odchodu od námoř-

  nictva 27. srpna 1948 u Letecké zkušební divize

  v NAS Patuxent River. Dále pokračoval v kariéře

  zkušebního pilota u společnosti Grumman, ale

  již po půl roce změnil zaměstnavatele a dalších

  15 let pomáhal s vývojem letounů North Ameri-

  can Aviation. Během této služby přišel v roce 1953

  o levou nohu pod kolenem, ale létal dál. Další

  změna přišla v rané fázi vesmírného programu

  Apollo. Jim Pearce dostal na starost testování

  a kontrolu velitelských a servisních modulů

  Apolla pro lunární program a v Kennedyho ves-

  mírném středisku zůstal až do roku 1967, kdy se

  začal věnovat svým společnostem, které vedl až

  do 9. února 2011, kdy zemřel.

  Sedmý červenec 1945 nebyl pro letecké jednotky

  eskortní letadlové lodi USS Santee, tedy VF-24

  a VT-24, šťastný. Při přistání Hellcatu pilotované-

  ho Ens. Williamem A. Sinnottem došlo ke zlomení

  přistávacího záchytného háku a letoun narazil

  do letadel na palubě s následným požárem. Čtyři

  Hellcaty a dva Avengery byly shozeny z paluby,

  šest torpédových bombardérů bylo poškozeno

  a jeden z pilotů zaparkovaných letadel zahynul.

  VF-24 byla na svém druhém turnusu od 27. břez-

  na do 19. července. Během něj piloti většinou pro-

  váděli útočné mise proti pozemním cílům v rámci

  podpory vylodění Spojenců na Okinawě. Také po-

  máhali britským letadlovým lodím bránit japon-

  ským jednotkám ve využívání letiště na ostrovech

  Sakishima. Od 16. června prováděly letouny z USS

  Santee stíhací a bombardovací mise proti cílům

  na ostrově Kjúšú. O tři dny později již loď dorazila

  do zálivu Leyte a podstoupila drobné opravy. Od

  1. července byla opět v akci a v době Sinnottovy

  havárie poskytovala vzdušné krytí při odminování

  vod západně od Okinawy. Během celého druhého

  turnusu dosáhli piloti VF-24 pouhých tří vzduš-

  ných vítězství, což bylo dáno charakterem jejich

  úkolů. Dva měsíce a dva týdny (20. září) po havá-

  rii na palubě USS Santee byla VF-24 rozpuštěna.

  Jako součást Carrier Division 22 měly její Hell-

  caty bílé SOP a bílé obdélníky na náběžné hraně

  horní strany pravého křídla. Letouny USS Santee

  se vyznačovaly dvěma žlutými pruhy na zadní

  části trupu a na křídle. Letouny z USS Chennango

  měly jeden žlutý pruh, z USS Suwanee dva bílé

  pruhy a z USS Sangamon jeden bílý pruh.

  INFO Eduard36

  Květen 2023

• Page 37

  BuNo 72296 Lt. Louis A. Menard, jr., VBF-12, USS Randolph, 17. února 1945

  Flottille 1F, PA Arromanche, Francouzská Indočína, 1951

  Louis Arthur Menard, zvaný Lou, vstoupil do ná-

  mořnictva 21. července 1941. Dne 31. ledna 1942

  byl jmenován námořním letcem a povýšen do

  hodnosti Ensign. Jeho první bojové nasazení ho

  zavedlo do severní Afriky na palubě USS Ranger

  coby příslušníka VF-9. Tam také dosáhl 9. listopa-

  du jednoho potvrzeného a jednoho pravděpodob-

  ného sestřelu na F4F-4. O rok později, 11. listopa-

  du, si připsal dvě Zera, stále jako příslušník VF-9,

  ale na palubě USS Essex, poté 29. ledna sestřelil

  jednu B5N Kate. Když 17. února sestřelil dvě Kate

  a dva F1M Pete, stal se esem. Po povýšení do hod-

  nosti poručíka 1. dubna 1944 byl přidělen k VF-12

  a 2. ledna 1945 k její sesterské VBF-12. Posledního

  vítězství dosáhl 16. února, kdy sestřelil jednu D4Y

  Judy, ale následující den musel vyskočit z poško-

  zeného letounu nad oceánem a kvůli silnému vět-

  ru ho padák po dopadu vláčel po hladině. Nakonec

  ho před utonutím zachránila posádka torpédobor-

  ce Taussig. Tím jeho služba skončila a on se vrátil

  do USA. V aktivní službě setrval až do roku 1968,

  kdy odešel do důchodu v hodnosti Commander.

  Podle seznamu ztrát námořnictva Menard vysko-

  čil z Hellcatu BuNo 72296 a kresba doprovázející

  rozhovor s ním v Naval Aviation News zobrazuje

  letoun s číslem 32. Předpokládáme tedy, že právě

  ten Menard opustil na padáku. Jiný zdroj ovšem

  uvádí, že šlo o letoun BuNo 72635, a aby byla věc

  ještě komplikovanější, na palubě USS Randol-

  ph byly postupně dva Hellcaty s číslem 32. Není

  tedy zcela jasné, které BuNo náleží tomuto stroji

  č. 32. Obtisky nabízejí obě varianty.

  Francouzské námořnictvo zakoupilo v letech

  1950–1953 celkem 124 letounů F6F-5 a patnáct

  F6F-5N. Tímto typem bylo vybaveno několik bojo-

  vých jednotek, včetně I/6 Corse a II/6 Normandie-

  -Niemen, proslavených v bojích za druhé světové

  války. Námořní 1F Flotille byla další jednotkou,

  která přešla na Hellcaty, a jednou z těch, které

  bojovaly v Indočíně. Tam se Francie snažila ob-

  novit svou předválečnou kolonii, čelila ovšem

  odporu komunistů vedených Ho Či Minem. Jed-

  notka byla po návratu do Francie 20. června 1953

  transformována na 11F a následně opět odeslána

  do Francouzské Indočíny. Hellcaty používaly také

  cvičné letky 54S, 57S a 59S, vyřazeny byly v roce

  1960 a nahradil je typ F8F Bearcat. Francouzské

  Hellcaty byly natřeny Gloss Sea Blue na všech

  plochách, francouzská kokarda byla u námořních

  jednotek doplněna kotvou. Letouny Flotille 1F a 11F

  nesly na svislém stabilizátoru kresbu mořského

  koníka. Její vzhled se u jednotlivých letounů lišil.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  37

  Květen 2023

• Page 38

  Pro F6F-5 Hellcat late 1/48

  DOPORUČUJEME:

  48585 F6F undercarriage (fotolept)

  48588 F6F gun bay (fotolept)

  491347 F6F-5 (fotolept)

  FE1065 F6F-5 seatbelts STEEL (fotolept)

  644012 F6F-5 LööK (Brassin)

  648061 HVAR rockets (Brassin)

  648086 US 250lb bombs (2 pcs) (Brassin)

  648102 F6F wheels (Brassin)

  648683 F6F exhaust stacks (Brassin)

  648747 F6F undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648798 F6F wheel bays PRINT (Brassin)

  3DL48069 F6F-5 SPACE (3D Obtisk)

  EX866 F6F-5 TFace (maska)

  OVERTREES

  #8222X

  F6F-5/Hellcat Mk.II

  1/48

  stránka produktu

  OVERLEPT

  #8229-LEPT

  F6F-5 Hellcat PE

  -

  Set

  1/48

  stránka produktu

  # 644012

  # 648798

  # 648747

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard38

  Květen 2023

• Page 39

  STAVEBNICE 05/2023

  SPITFIRE STORY: MALTA

  Stavebnice britské druhoválečné stíhačky Spitfire Mk.Vb a Vc edice

  Limited Edition v měřítku 1/48. Ze stavebnice je možné postavit

  Spitfiry které se zúčastnily bojů při obraně ostrova Malta.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 15

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  stránka produktu

  #11172

  1/48

  DUAL COMBO

  INFO Eduard

  39

  Květen 2023

• Page 40

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vb Trop, AB264, F/O Robert W. McNair, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, březen 1942

  Spitfire Vb Trop, EP122, Sgt. Claude Weaver III, No. 185 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, červenec 1942

  První tři dodávky Spitfirů Mk Vb na Maltu byly

  uskutečněny pod krycími názvy Spotter a Picket/

  Picket II.

  Spitfiry které dorazily na Maltu během operací

  Spotter a Picket byly maskované na horních plo-

  chách Dark Earth a Middle Stone, spodní plochy

  pak barvou Sky nebo Azure Blue. Barva spodních

  ploch závisela na tom, zda byly Spitfiry zkom-

  pletovány u firmy Supermarine, která používala

  odstín Sky, nebo u Aircraft Servicing Units (ASU),

  používající na spodní plochy barvu Azure Blue.

  Po příletu na Maltu byla kamuflážní plocha Mid-

  dle Stone přestříkána odstínem Extra Dark Sea

  Grey. Spitfire AB264 přeletěl P/O Peter Nash na

  Maltu 7. března 1942 během operace Spotter. Ka-

  nadský pilot Robert Wendell „Buck“ McNair s ním

  20. března 1942 sestřelil Ju 88, další Ju 88 prav-

  děpodobně a jednu poškodil, Nash s ním 25. břez-

  na sestřelil Ju 87 a v listopadu přidal Sgt. Thomas

  Kebbell sestřel jedné Ju 88. Spitfire AB264 byl je-

  diným z první dodávky 16 Spitfirů na Maltu, který

  nebyl zničen a tak na Maltě zaznamenal dlouhou

  kariéru. Postupně vystřídal službu u No. 249 Sqn,

  No. 185 Sqn, No. 1435 Sqn a No. 229 Sqn. Nako-

  nec prošel v květnu 1943 generální opravou a byl

  předán USAAF. V roce 1944 dosloužil na Středním

  východě.

  Spitfire EP122 přiletěl na Maltu z HMS Eagle

  15. července 1942 během operace Pinpoint a byl

  okamžitě zařazen do služby u No. 185 Squadron.

  Zde s ním pravidelně létal Sgt. Claude Weaver III

  a dosáhl s ním pěti sestřelů (4 × Bf 108 a 1 × Ju

  88). Stal se tak nejmladším spojeneckým esem

  konfliktu. EP122 se později stal osobním letou-

  nem velitele křídla J. M. Thompsona, který nechal

  letoun označit svými osobními identifikačními

  písmeny JM

  -

  T. V říjnu s ním Thompson sestřelil

  Bf 109 a Ju 88, další dva Bf 109 poškodil. Na začát-

  ku roku 1943 byl EP122 převelen k No. 1435 Squad-

  ron kde létal s označením kódovým písmenem L.

  Dne 27. března 1943 nouzově přistál na okraji

  útesu v zátoce Dwejra na ostrově Gozo. EP122

  byl poté přes okraj útesu stržen do zátoky. Vrak

  EP122 ležící v hloubce 10 metrů objevili potápěči

  z RAF Sub Aqua Clubu u pobřeží Goza v roce 1969

  a v polovině roku 1970 byl vytažen. Počáteční re-

  staurační práce byly provedeny Stevem Vizardem

  v Hampshire, následně pokračovaly u Airframe

  Assemblies v Sandownu, Surrey. K dokončení

  se pak přesunul do Biggin Hill Heritage Hangar,

  kde vykonal v květnu 2016 svůj první let. Námořní

  kamufláž a značení odpovídá originálu, chybí mu

  však výrazný tropický vzduchový filtr.

  INFO Eduard40

  Květen 2023

• Page 41

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vb Trop, EP706, P/O George F. Beurling, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, srpen–říjen 1942

  Spitfire Vb, EP829, S/Ldr John J. Lynch, No. 249 Squadron, RAF Qrendi, Malta, únor–květen 1943

  Brilantní pilot a střelec, ale svou povahou záhadný

  Kanaďan George Frederick Beurling, dosáhl neu-

  věřitelných úspěchů během lítých bojů o Maltu

  v roce 1942, kde během půl roku zaznamenal 28

  potvrzených sestřelů. Beurlingův Spitfire EP706

  dorazil na Maltu z paluby HMS Furious 11. srpna

  1942 během operace Bellows. Původní pouštní

  schéma bylo u maltské Maintenance Command

  pravděpodobně přebarveno odstínem Deep Sky

  nebo Extra Dark Sea Grey. Podle dobových foto-

  grafií byla horní plocha křídel v okolí zbraňových

  šachet časem značně ošlapána a prosvítala pod

  ní původní pouštní kamufláž. P/O „Screwball“

  Beurling nechal namalovat na kryt nádrže svého

  Spitfiru dosažené sestřely a pravidelně s ním lé-

  tal mezi 20. srpnem a 9. říjnem, kdy s ním absol-

  voval 27 operačních letů. Dosáhl na něm čtyř ze

  svých 28 maltských sestřelů.

  Spitfire EP829, se kterým S/Ldr Lynch létal od

  února do května 1943 u No. 249 Squadron, byl sou-

  částí dodávky během operace Train, která byla

  poslední dodávkou Spitfirů na posílení obrany

  Malty z letadlových lodí. Spitfiry byly dokončeny

  v předpisovém maltském kamuflážním schématu

  horních ploch v odstínech Deep Sky a Dark Slate

  Grey. EP829 zpočátku nosil zkrácené rozpětí kří-

  del, později létal opět s plným rozpětím. Na tru-

  pu nádrže je nakreslen znak velitele squadrony

  a pět sestřelů dosažených k 25. dubnu 1943.

  O tři dny později sestřelil Lynch dva Ju 52 a do-

  sáhl tím tisícího vítězství obránců ostrova Malta.

  Jako památku na dosažení jubilejního sestřelu si

  Lynch nechal pod čelní štítek napsat bílý nápis

  „Malta’s 1000“. John Lynch se narodil 3. února 1918

  v Alhambře v Kalifornii. V roce 1941 vstoupil do

  RAF a v září 1941 dokončil výcvik u No. 56 OTU.

  Jeho první jednotkou byla No. 232 Squadron. Ná-

  sledující měsíc se připojil k No. 121 “Eagle” Squad-

  ron a No. 71 “Eagle” Squadron, u které se 17. dubna

  1942 podílel na zničení Ju 88. V listopadu 1942 byl

  převelen na Maltu a přidělen k No. 249 Squadron

  se kterou se aktivně účastnil bojů v této oblas-

  ti. Na začátku roku 1943 byl povýšen na velitele

  squadrony a získal mnoho úspěchů proti doprav-

  ním letadlům Osy, která zásobovala německé

  a italské jednotky v Tunisku. V červenci 1943 byl

  převelen k USAAF, ale bojů se již neúčastnil. Vrátil

  se do Spojených států, kde po válce pokračoval

  ve službě u USAF. V roce 1956 se stal operač-

  ním důstojníkem 49. stíhacího bombardovacího

  křídla na Okinawě, ale krátce na to 9. března

  tragicky zahynul při letecké katastrofě s F-84G

  poblíž letiště Naha. Během své válečné služby si

  Lynch připsal celkem 17 sestřelů (10 samostatně

  a sedm ve spolupráci), jeden pravděpodobný

  a dva poškozené nepřátelské letouny.

  INFO Eduard

  41

  Květen 2023

• Page 42

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vb, ER647, S/Ldr John R. Urwin-Mann, No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, jaro 1943

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS, 31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943

  ER647 zobrazuje další z používaných schémat na

  Maltě. Tovární odstín Middle Stone zde byl pře-

  barven barvou Dark Slate Grey a podobně zbar-

  vená Mk.Vb je zdokumentována na barevných

  fotografiích AVM Keitha Parka. Se zobrazeným

  ER647 létal velitel No. 126 Squadron a eso Bitvy

  o Británii S/Ldr Urwin-Mann, který s ním 28. led-

  na 1943 sestřelil Me 210. V únoru 1944 byl ER647

  předán USAAF a v roce 1945 dosloužil u francouz-

  ského letectva. John Roland “Jack” Urwin-Mann

  dosáhl za svoji válečnou kariéru 10 sestřelů,

  z toho dva sdílené.

  V polovině roku 1943 se Malta stala zásadním

  odrazovým můstkem pro operaci Husky, spo-

  jeneckou invazi na Sicílii. Ostrov se stal klíčový

  zejména pro letecké podpůrné operace. Na Mal-

  tě bylo pět fungujících letišť, všechna však byla

  obsazena značným počtem britských letadel, což

  znemožnilo provoz jednotek USAAF. Jediným ře-

  šením bylo využít Gozo, kopcovitý ostrov, který je

  součástí maltského souostroví. Nejlepší řešení

  poskytla lokalita v Xewkiji, přestože si její využití

  vyžádalo jednání s místními zemědělci. Letiště

  Xewkija, známé také pod názvem Ta’ Lambert,

  bylo postaveno jako hlavní letecká základna pro

  potřeby USAAF během operace Husky během

  rekordních dvanácti dnů, aby po pouhých šesti

  týdnech intenzivního používání ukončilo provoz.

  V červnu 1944 byla plocha letiště vrácena původ-

  ním majitelům a přeměněna zpět na zemědělskou

  půdu. Jedním ze Spitfirů, které z polního letiště

  Xewkija počátkem července 1943 létaly, byl stroj

  ER187 velitele a nejúspěšnějšího pilota 309th FS,

  Maj. Franka Hilla. Tento letoun je znám ve dvou

  provedeních výsostných znaků: Jak se žlutým le-

  mem, tak s červeně lemovanými „křídly“. Pro dru-

  hý uvedený znak byl oficiálně platný časový úsek

  od 28. června do konce července 1943. Otázkou

  tak je, zda se nové znaky malovaly během dese-

  tidenního pobytu na Gozu, nebo až na Sicílii, kam

  se 31st FG přesunula 13. července 1943. Maj. Frank

  Hill za svoji válečnou kariéru sestřelil celkem

  osm nepřátelských letadel, z toho dva sestřely

  byly sdílené, dva pravděpodobné a pět letadel

  protivníka poškodil.

  INFO Eduard42

  Květen 2023

• Page 43

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS, 31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943

  Spitfire Vc Trop, BR190, F/Sgt Virgil P. Brennan, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, květen 1942

  Spitfire Maj. Franka Hilla je znám ve dvou prove-

  deních výsostných znaků: Jak se žlutým lemem,

  tak s červeně lemovanými „křídly“. Pro druhý

  uvedený znak byl oficiálně platný časový úsek od

  28. června do konce července 1943. Otázkou tak

  je, zda se nové znaky malovaly během desetiden-

  ního pobytu na Gozu, nebo až na Sicílii, kam se

  31st FG přesunula 13. července 1943.

  Spitfire BR190 přeletěl na Maltu 20. dubna 1942

  během operace Calendar. Nosil námořní zbarvení,

  které bylo na palubě USS Wasp (CV-7) částečně

  přemalováno tzv. maltskou modrou. S takto ne-

  tradičně zbarveným Spitfirem dosáhl 5. května

  F/Sgt Paul Brennan sestřelu Bf 109. Život tohoto

  Spitfiru byl ale velmi krátký. Již 14. května byl

  zničen během bombardování letiště Ta Kali. Virgil

  Paul Brennan se narodil ve Warwicku v Queen-

  slandu 6. března 1920 a před válkou se živil jako

  právník. V listopadu 1940 narukoval k RAAF a byl

  odeslán do Kanady k pokračovacímu výcviku.

  V srpnu 1941 byl odeslán do Velké Británie, kde po-

  kračoval u No. 53 OTU. V říjnu byl přidělen k No. 64

  Squadron, ale počátkem března 1943 byl převelen

  na Maltu. Dne 7. března přelétává z paluby HMS

  Eagle s prvními Spitfiry na ostrov a po přistání se

  připojuje k No. 249 Squadron. Mezi 17. březnem

  a 7. červnem pak dosáhl 10 sestřelů. V červenci

  ukončil službu u No. 249 Squadron a odletěl zpět

  do Velké Británie. Zde se stal instruktorem u No.

  52 OTU, kde působil až do ledna 1943, poté odplul

  domů do Austrálie. Dne 1. května byl přidělen

  k No. 79 Squadron RAAF v Lavertonu, u jednotky

  ale bohužel nelétal dlouho. Dne 13. června 1943

  byl smrtelně zraněn při havárii u Garbuttu.

  INFO Eduard

  43

  Květen 2023

• Page 44

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vc Trop, BP975, F/Lt Denis Barnham, No. 601 Squadron, RAF Luqa, Malta, duben–květen 1942

  Spitfire Vc Trop, BR126, P/O Jerrold A. Smith, No. 126 Squadron, USS Wasp (CV-7), květen 1942

  Denis Barnham vstoupil do RAF po vypuknutí

  války v dubnu 1941, kdy vstoupil do RAF. Nejprve

  sloužil u No. 65 Squadron, v červenci byl převelen

  k No. 609 Squadron a 30. prosince se přesunul

  k No. 154 Squadron. V dubnu 1942 byl povýšen a

  přidělen k No. 601 Squadron do funkce velitele

  letky. Jednotka se tou dobou právě chystala k

  přesunu na Maltu. Dne 20. dubna 1942 odlétl pod

  krycím názvem operace Calendar z americké le-

  tadlové lodi USS Wasp (CV-7) na ostrov. Během

  dubna a května dosáhl Barnham pěti sestřelů,

  všech na Spitfiru BP975. Jeho letoun byl přes pů-

  vodní pouštní schéma přebarven na palubě USS

  Wasp (CV-7) odstínem US Navy Non Specular Blue

  Gray, který byl používán na doprovodných F4F

  Wildcat sloužících k vlastní obraně USS Wasp.

  Denis Barnham nebyl jen pilot, ale také umělec,

  často maloval a kreslil skici. Některé z jeho kre-

  seb byly zařazeny do knihy One Man’s Window

  (William Kimber, 1956), kterou napsal po válce

  o svých zážitcích z Malty.

  Dne 9. května 1942 zjistil Kanaďan P/O Jerrold

  Alpine „Jerry“ Smith, po vzletu z USS Wasp

  (CV-7), že jeho přídavná palivová nádrž pod bři-

  chem Spitfiru BR126 s označením X-3 nefunguje

  a nebude tak schopen dosáhnout cílového letiště

  na Maltě. Nefunkční nádrž odhodil a dostal příkaz

  opustit letoun na padáku. Jerry si namísto toho

  vyžádal povolení pokusit přistát zpět na palubě

  a Spitfira tak zachránit. Po souhlasu kapitána lodi

  poté provedl první přiblížení, ale byl příliš vysoko

  a příliš rychlý. Při druhém pokusu už ale bezpeč-

  ně přistál a svého Spitfire se zastavil jen nece-

  lé dva metry od konce letové paluby. Zvládl tak

  jako první na světě přistání Spitfiru na letadlové

  lodi, a to dokonce bez pomoci přistávacího háku!

  P/O „Jerry“ Smith za svůj čin neoficiálně obdržel

  American Navy Wings od palubního důstojníka

  Davida McCampbella, pozdějšího nejúspěšnějšího

  stíhacího pilota amerického námořnictva, který

  z pozice LSO (přistávacího signalizačního důstoj-

  níka) celou akci řídil. Jerry se nakonec na Mal-

  tu dostal o několik dní později 19. května s další

  várkou Spitfirů během operace LB. Na Maltě se

  setkal se svým bratrem Rodem u No. 126 Squad-

  ron a 18. července společně sestřelili Ju 88. Dne

  10. srpna 1942 odstartoval na průzkum situace

  několika minolovek, které se staly terčem ne-

  přátelského útoku. Naposledy byl viděn, jak pro-

  následuje Ju 88 směrem k Sicílii. Ani jeden z le-

  tounů se však na svou domácí základnu nevrátil.

  Jeho bratr jej hledal celé hodiny, ale nenašel žád-

  né stopy po něm ani po jeho Spitfiru. Jerryho jmé-

  no je tak připomínáno na maltském památníku.

  Jerry Smith během bojů o Maltu dosáhl čtyř sa-

  mostatných sestřelů a jednoho sdíleného.

  INFO Eduard44

  Květen 2023

• Page 45

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vc Trop, BR311, F/Lt Roderick I. A. Smith, No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, říjen 1942

  Spitfire Vc Trop, BR321, F/Lt John A. Plagis, No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942

  Spitfire BR311 přiletěl na Maltu v rámci operace

  Style 3. června 1942 a úspěšně se zapojil do bojů

  o ostrov Malta. Dne 14. srpna s ním sestřelil S/Ldr

  W. J. Johnson dvě Macchi MC.202, mezi 12. a 25.

  říjnem za jeho řízením sestřelil P/O Nigel Park tři

  Ju 88 a tři Bf 109 a 25. října sestřelil F/Lt „Rod“

  Smith Bf 109, který byl také jeho posledním úspě-

  chem na Maltě. Celkem při obraně Malty sestřelil

  šest letadel. „Rod“ Smith byl bratr „Jerryho“ Smi-

  the a společně bojovali v řadách No. 126 Squad-

  ron. Zbarvení BR311 odpovídalo doporučenému

  maltskému schématu v odstínu tmavě modré

  barvy Dark Meditteranean Blue pro horní plochy

  a Sky Blue pro spodní plochy. Původní označení,

  které bylo aplikováno na palubě lodi USS Wasp,

  bylo na trupu zatřeno barvou Light Meditteranean

  Blue a přeznačeno kódy perutě MK

  -

  L. Rod Smith

  se později, 5. října 1944, stal prvním spojeneckým

  pilotem, který sestřelil proudový Me 262. Za svou

  válečnou kariéru dosáhl celkem 14 sestřelů.

  Spitfire BR321 přilétl na Maltu 9. června v rám-

  ci operace Salient. Stal se osobním Spitfirem

  F/Lt Johna Plagise, který s ním dosáhl tří sestře-

  lů. Johnny Plagis se narodil 10. března 1919 v Hart-

  ley v Jižní Rhodesii. Po vypuknutí války se dobro-

  volně přihlásil k rhodesijskému letectvu, ale byl

  odmítnut, protože byl stále oficiálně řeckým ob-

  čanem. Proto se v roce 1940 dobrovolně přihlásil

  do RAF. V květnu 1941 pak zahájil výcvik u No. 58

  OTU v Grangemouthu. Na konci června se nejprve

  připojil k No. 65 Squadron, následně se přesu-

  nul k No. 266 Squadron. Ve všech svých letových

  hodnoceních byl hodnocen jako nadprůměrný. Na

  konci ledna 1942 byl převelen na Střední východ

  a 7. března se stal jedním z prvních pilotů, kte-

  ří přeletěli Spitfiry na Maltu z HMS Eagle během

  operace Spotter. Zpočátku létal u No. 249 Squad-

  ron, u které mezi březnem a květnem sestřelil

  devět letounů, z toho dva sdílené. Koncem května

  byl poslán do Gibraltaru, aby 3. června pomohl

  přeletět novou várku Spitfirů při operaci Style.

  Po příletu byl převelen k No. 185 Squadron jako

  velitel letky A a do konce června sestřelil další

  tři protivníky. Počátkem července se vrací zpět do

  Velké Británie. V srpnu je převelen k No. 53 OTU

  a k operační činnosti se vrátil v dubnu 1943

  s No. 64 Squadron. V červenci 1944 převzal velení

  No. 126 Squadron a během vylodění v Normandii

  dosáhl dalších tří sestřelů. V prosinci jednotka

  přezbrojila na Mustangy a Johnny Plagis byl po-

  výšen na velitele Wingu. Dne 27. března 1945 se

  účastnil krytí bombardovacích Mosquit útočících

  na velitelství gestapa v Kodani. Po válce velel No.

  234 Squadron a No. 266 Squadron na proudových

  Meteorech Mk.III. Z RAF odešel v květnu 1948

  a vrátil se zpět do Rhodesie. Za svoji válečnou

  kariéru sestřelil 15 letadel samostatně, dva ve

  spolupráci a stal se tak nejúspěšnějším řeckém

  pilotem 2. světové války.

  INFO Eduard

  45

  Květen 2023

• Page 46

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vc Trop, BR387, P/O John W. Yarra, No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942

  Spitfire Vc, BR498, W/Cdr Peter P. Hanks, Luqa Wing, Malta, srpen 1942–únor 1943

  John William „Slim“ Yarra se narodil ve Stanthor-

  pe v Queenslandu 24. srpna 1921 a před vstupem

  do RAAF v říjnu 1940, si vydělával na živobytí

  jako tiskařský učeň. Výcvik v Kanadě dokončil

  mezi květnem a srpnem 1941 a poté byl odeslán

  do Velké Británie, kde navštěvoval No. 55 OTU.

  V říjnu byl nejprve převelen k No. 232 Squadron, po

  několika týdnech se přesunul k No. 64 Squadron.

  V únoru 1942 byl převelen do Gibraltaru. Následně

  se účastnil prvních dvou pokusů o přelet Spitfi-

  rů na Maltu. Dne 7. března se při operaci Spotter

  jako náhradní pilot musel s letadlovou lodí vrátit

  zpět na Gibraltar, o 14 dní později pak během ope-

  race Picket I přeletěl Spitfire AB333 a po přistání

  na Maltě se připojil k No. 249 Squadron. Po něko-

  lika bojových letech byl převelen k No. 185 Squad-

  ron, která měla nedostatek pilotů. V jejích řadách

  se stal jedním z nejúspěšnějších pilotů obrany

  Malty, když během tří měsíců sestřelil 12 letadel,

  z toho pět na svém osobním Spitfiru BR387. Yarrův

  osobní Spitfire BR387 přistál na Maltě 9. června

  v rámci operace Salient. Zbarvení BR387 od-

  povídalo doporučenému maltskému schématu

  v odstínu tmavě modré barvy Dark Medittera-

  nean Blue pro horní plochy a odstínu Sky Blue

  pro spodní plochy. Poslední let na Maltě usku-

  tečnil Slim Yarra 14. července, poté odletěl zpět

  do Velké Británie. Po dovolené byl přidělen jako

  velitel letky B k No. 453 Squadron RAAF. Dne

  10. prosince 1942 vedl svoji letku při útoku na konvoj

  u nizozemského pobřeží, severně od Vlissingen,

  ale jeho Spitfire byl zasažen nepřátelskou palbou

  a zřítil se do moře. Jeho bratr se také stal stí-

  hacím pilotem a stejně jako „Slim“ padl také on

  v bojové akci.

  Spitfire BR498 byl dodán na Maltu 17. srpna 1942

  v rámci operace Baritone v novém kamuflážním

  schématu

  požadovaném AHQ Malta z června 1942. Ten

  představovala kamuflážní pole odstínů Deep Sky

  a Dark Slate Grey pro horní plochy a odstínu Light

  Mediterranean Blue pro spodní plochy. Jako svůj

  osobní letoun si BR498 vybral velitel Luqa Win-

  gu, kterým byl W/Cdr Peter Prosser Hanks. W/Cdr

  Hanks dosáhl v kokpitu svého BR498 čtyř jistých

  sestřelů, dvou pravděpodobných a k tomu čtyři

  letouny poškodil. Dalším pilotem, který s BR498

  dosáhl úspěchů, byl příslušník No. 126 Squadron

  F/Lt William „Bill“ Rolls. Ten s ním během října

  1942 sestřelil pět letounů Osy (tři Ju 88 a dva

  MC.202). BR498 sloužil od poloviny února 1943

  u No. 185 Squadron s kódovými písmeny GL

  -

  K

  a byl opatřen pouštním filtrem Vokes. V uvede-

  né podobě s ním nejčastěji létal velitel No. 185

  Squadron S/Ldr H. A. Grafts. Peter Prosser Hanks

  se narodil 29. července 1917 a do RAF vstoupil

  v roce 1935. Po absolvování výcviku u No. 6 FTS

  nastoupil v září 1936 k No. 1 Squadron. Během

  bitev o Francii a Británii sestřelil sedm letounů.

  Následně létal u No. 257 a No. 56 Squadron. Od

  února do července 1942 velel wingu Spitfirů na

  letišti Coltishall. V srpnu byl převelen na Maltu,

  kde převzal velení wingu na letišti Luqa. Do konce

  války a po válce vystřídal ještě několik služeb-

  ních zařazení, RAF opustil odchodem do důchodu

  v roce 1964.

  INFO Eduard46

  Květen 2023

• Page 47

  Pro SPITFIRE STORY: MALTA 1/48

  DOPORUČUJEME:

  481065 Spitfire Mk.V landing flaps (fotolept)

  FE1207 Spitfire Mk.V seatbelts STEEL (fotolept)

  644113 Spitfire Mk.V LööK (Brassin)

  648640 Spitfire Mk.V engine (Brassin)

  648663 Spitfire Mk.V cockpit (Brassin)

  648664 Spitfire Mk.V wheels (Brassin)

  648665 Spitfire Mk.Vb gun bays (Brassin)

  648666 Spitfire Mk.Vc gun bays (Brassin)

  648667 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts rounded (Brassin)

  648668 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648669 pitfire Mk.V six-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648670 Spitfire Mk.Va/b undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648671 Spitfire Mk.Vc undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648738 Spitfire Mk.V landing flaps PRINT (Brassin)

  3DL48031 Spitfire Mk.V SPACE (3D Obtisk)

  D48101 Spitfire Mk.V national insignia (Obtisk)

  EX914 Spitfire Mk.V TFace (maska)

  OVERTREES

  OVERTREES

  #82157X

  Spitfire Mk.Vb Trop

  1/48

  #82158X

  Spitfire Mk.Vc/Vc Trop

  1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  OVERLEPT

  #11172-LEPT

  SPITFIRE STORY:

  MALTA PE

  -

  Set

  1/48

  stránka produktu

  STAVEBNICE 05/2023

  Spitfire Vc Trop, JK715, S/Ldr Evan D. Mackie, No. 243 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen–červenec 1943

  V polovině roku 1943 již byla letecká bitva o Mal-

  tu vyhrána a ostrov se stal klíčovým pro letecké

  podpůrné operace. Dne 11. června se na letiště Hal

  Far z Tuniska přesunula No. 243 Squadron, která

  podporovala pod velením jednoho z nejúspěšněj-

  ších pilotů ve středomoří, S/Ldr Evana Mackieho,

  během následujícího měsíce vylodění na Sicílii

  při operaci Husky. Se změnou strategického pro-

  středí se také staly minulostí speciální maltské

  nátěry, které již nebyly nutné. Jednou z výjimek

  nově přibyvších perutí, které si své Spitfiry ba-

  revně upravily, byla právě No. 243 Squadron. Dle

  vzpomínek samotného pilota v jeho knize Spitfi-

  re Leader byl před příletem na Maltu jeho nový

  osobní Spitfire Mk.Vc JK715, který do té doby nosil

  klasicku pouštní kamufláž, přebarven na horních

  plochách olivově zelenou barvou, což odpovídá

  na Maltě často používanému odstínu Dark Slate

  Grey. S JK715 sestřelil během působení No. 243

  Squadron z letiště Hal Far pět nepřátelských le-

  tadel. Mackie byl povoláním mechanik a proto se

  vždy zajímal o údržbu svého stroje. Získal sadu

  výfuků ze Spitfiru Mk.IX, které namontoval na

  svůj Spitfire a pochvaloval si jeho zlepšené výko-

  ny. Poprvé byly nainstalovány v jeho předchozím

  Spitfiru ES347. Poté, co tento stroj nouzově při-

  stál, odmontoval z něj Mackie drahocenné výfu-

  ky a namontoval si je na svůj nový JK715. Válku

  ukončil s bilancí 23 sestřelů, z toho tři sdílené,

  dva pravděpodobné a 11 letounů poškodil.

  # 648738

  INFO Eduard

  47

  Květen 2023

• Page 48

  MiG-21MF Interceptor

  Stavebnice sovětského stíhacího letounu z období studené

  války MiG-21MF „šedivka“ v měřítku 1/72, edice Weekend.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  #7469

  1/72

  stránka produktu

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard48

  Květen 2023

• Page 49

  1. letka, 9. stíhací-bombardovací letecký pluk, Bechyně, Česká republika, září 1993

  116. středisko bojové přípravy, Privolžskij, Sovětský svaz, květen 1990

  10. Pułk Lotnictwa Myśliwskiego, letiště Łask, Polsko, 1986–1993

  MiG-21MF výrobního čísla 96002410 byl vyroben

  25. června 1975. Postupně sloužil u 1. stíhacího

  leteckého pluku, 4. stíhacího leteckého pluku

  a nejdéle u 9. stíhacího leteckého pluku, respek-

  tive 9. stíhacího bombardovacího leteckého plu-

  ku. V roce 1992 byly na letoun aplikovány výrazné

  barevné prvky, sestávající z bílého, červeně stí-

  novaného trojúhelníku, vytvářejícího stylizovaná

  písmena FD. Na kormidle byla číslice 9 vyvede-

  na v opačném pořadí barev. Rozšiřující se pruh

  v barvách české trikolory (modrá, červená a bílá)

  se táhl přes horní stranu křídel k hřebenu trupu,

  kde přecházel do tvaru šipky. Toto zbarvení do-

  staly „jednadvacítky“, které byly součástí předvá-

  děcí jednotky Delta Team. Dne 10. září 1993 tento

  MiG ukončil svůj letový provoz a absolvoval přelet

  k uložení na letišti Plzeň-Líně. Následně byl de-

  militarizován a předán do depozitáře leteckého

  muzea Praha-Kbely.

  Přestože MiGy-21MF vyrobené v závodě v Gorkém,

  tzv. šedivky, byly určeny především na export do

  armád spřátelených zemí, zamířilo několik kusů

  i do výzbroje tehdejšího Sovětského svazu. Jedi-

  nou známou jednotkou, která je používala, bylo

  116. středisko bojové přípravy sídlící na letišti Pri-

  volžskij nedaleko Astracháně. Stroj byl kamuflo-

  vaný na horních plochách dvěma odstíny zelené

  a hnědé barvy, doplněné ještě o pískovou. Spodní

  plochy byly šedé. Jednotka jej používala k bojové

  přípravě pilotů po ukončení jejich základního pi-

  lotního výcviku.

  Zbarvení MiGu-21MF trupového čísla 8055 od-

  povídá druhé polovině 80. let minulého století.

  Na přídi jej zdobí znak, který vznikl v roce 1986

  z iniciativy štábu 10. pluku. Znak pluku odkazuje

  svou symbolikou na „krakovské" časy a zobrazuje

  stylizovaného černého draka s čepicí Krakuska

  (součást polských národních krojů), držícího štít

  s bílo-červenou šachovnicí a bleskem. Znak byl

  namalován na obou stranách v přední části tru-

  pu. Postupem času vzniklo několik verzí znaku,

  lišících se drobnými prvky. Například chybějícíma

  očima, zuby nebo bílými skvrnami na křídlech

  draka nebo postavou bílého draka.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  49

  Květen 2023

• Page 50

  letiště Mogadišu, Somálské letectvo, Somálsko, 1991

  MiGy-21MF Somálského letectva nesly standard-

  ní zbarvení sovětských letounů dodávaných do

  oblasti Blízkého východu a severní Afriky – svět-

  le pískové horní plochy se zelenými skvrnami

  a světle modré spodní plochy. MiG s číslem 226

  patřil k nemnoha, které přežily válku o Ogaden

  a zachoval se v relativně kompletním stavu až

  do počátku 90 let. V roce 1992 jej nalezly meziná-

  rodní síly opuštěný na letišti v Mogadišu.

  Pro MiG-21MF Interceptor 1/72

  DOPORUČUJEME:

  72689 MiG-21MF (fotolept)

  SS801 MiG-21MF interceptor WEEKEND (fotolept)

  672181 MiG-21MF exhaust nozzle (Brassin)

  672182 MiG-21MF wheels (Brassin)

  672185 R-3S missiles for MiG-21 (Brassin)

  672186 R-3S missiles w/ pylons for MiG-21 (Brassin)

  672189 UB-16 rocket launchers for MiG-21 (Brassin)

  672190 UB-16 rocket launchers w/ pylons for MiG-21 (Brassin)

  672191 RS-2US missiles for MiG-21 (Brassin)

  672192 RS-2US missiles w/ pylons for MiG-21 (Brassin)

  672193 MiG-21MF airbrakes (Brassin)

  672195 SPS-141 ECM pod for MiG-21 (Brassin)

  672197 MiG-21MF ejection seat (Brassin)

  SIN67217 MiG-21MF armament (Brassin)

  3DL72002 MiG-21MF SPACE (3D Obtisk)

  D72015 MiG-21MF stencils (Obtisk)

  CX511 MiG-21MF (maska)

  CX512 MiG-21MF TFace (maska)

  STAVEBNICE 05/2023

  # 672197

  # 672181

  # 672193

  # 672189

  INFO Eduard50

  Květen 2023

• Page 51

  Bf 109F-4

  Stavebnice německého druhoválečného stíhacího

  letounu Bf 109F-4, edice Weekend v měřítku 1/48.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  #84188

  1/48

  stránka produktu

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  51

  Květen 2023

• Page 52

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 8673, Hptm. Hans-Joachim Marseille, 3./JG 27, Quotaifiya, Egypt, září 1942

  Bf 109F-4, Lt. Hans-Joachim Heyer, 8./JG 54, Siverskaja, SSSR, duben 1942

  Bf 109F-4/Z, WNr. 7420, Lt. Hermann A. Graf, 9./JG 52, Charkov-Rogan, SSSR, květen 1942

  Hans-Joachim Marseille používal tento stroj po

  svém návratu z Říma od 24. srpna 1942 do 25. září

  1942. Dosáhl na něm 49 sestřelů a byl to poslední

  jím používaný „Friedrich“. Dne 30. září 1942 vedl

  s Messerschmittem Bf 109G-2/Trop 3. Staffel při

  doprovodu letky Stuk. Při návratu se mu kabina

  zaplnila kouřem a byl nucen vyskočit, ale po nou-

  zovém opuštění kabiny zavadil o směrovku, ztratil

  vědomí, neotevřel se mu padák a pád na zem se

  mu stal osudným. Po Marseillově smrti WNr. 8673

  sloužil u 1./SG 2 a byl ztracen po zásahu flakem

  22. října 1942 jižně od El Alameinu. Tento letoun

  má horní kamuflážní barvu RLM 79 nestandardně

  nastříkánu na celých bocích trupu. Spodní plochy

  byly kamuflovány barvou RLM 78. Kamufláž dopl-

  ňovalo označení strojů z jižní fronty – bílé konce

  křídla, bílý vrtulový kužel a pás na zádi trupu téže

  barvy. Na motorovém krytu byl z obou stran znak

  I. Gruppe JG 27.

  Budoucí držitel Rytířského kříže Hans-Joachim

  Heyer se narodil 20. dubna 1922 v Rehungenu. Ce-

  lou svou leteckou kariéru sloužil u 8./JG 54. Svůj

  první sestřel zaznamenal již první den napadení

  SSSR, 22. června 1941. Jeho obětí byl sovětský

  stíhací Polikarpov I-15. Heyerův stroj „černá 9“

  z období jara 1942 je kamuflovaný barvami RLM

  74/75/76, boky trupu byly doplněny skvrnami RLM

  70 a RLM 71. Vrchní plochy křídla, hřbet trupu za

  kabinou a VOP jsou natřeny smývatelnou bílou

  barvou. Pod čelním štítkem na obou stranách

  trupu měl namalovaný znak III./JG 54 a na levé

  straně trupu pod kabinou nesl znak JG 54 – zele-

  né srdce. Na směrovce byly z obou stran nakres-

  leny značky sestřelů. Hans-Joachim Heyer byl

  sestřelen u Leningradu 9. listopadu 1942, zahynul

  Posmrtně mu byl 25. listopadu 1942 udělen Rytíř-

  ský kříž. Všech 53 vzdušných vítězství dosáhl na

  východní frontě.

  Hermann Anton Graf se narodil 24. října 1912. Vyu-

  čil se zámečníkem a v mládí byl nadšeným fotba-

  listou. Později se věnoval plachtění a v roce 1939

  byl povolán do armády. Na jaře 1940 sloužil u JG

  51. Zúčastnil se tažení do Francie a v dubnu 1941

  bojů nad Řeckem a Krétou. V tomto období ale

  nezaznamenal žádný sestřel. Prvního vzdušného

  vítězství dosáhl 4. srpna 1941 poblíž Kyjeva a věci

  se začaly měnit. Na konci ledna 1942 obdržel Ry-

  tířský kříž za 45 sestřelů a v květnu 1942 dosáhl

  již svého stého leteckého vítězství, za což obdržel

  ke kříži Dubové listy a Meče. Jako pátý v pořadí

  mezi německými letci byl 29. září 1942 vyzname-

  nán Brilianty k Rytířskému kříži s dubovou rato-

  lestí a meči. Stal se součástí propagandistických

  kampaní, dokonce byl členem fotbalového týmu

  Luftwaffe. Na konci války velel JG 52 a ustupoval

  s ní z Východního Pruska přes Slezsko až do Čech.

  Kapituloval 8. května 1945 v Písku, kde se vzdal

  Američanům. Ti jej však promptně předali Rusům

  a v zajetí pak strávil více než čtyři roky.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard52

  Květen 2023

• Page 53

  FE844 Bf 109F-4 Weekend (fotolept)

  644010 Bf 109F LööK (Brassin)

  648282 Bf 109F wheels (Brassin)

  648288 Bf 109F propeller LATE (Brassin)

  648289 Bf 109F propeller EARLY (Brassin)

  648291 Bf 109F landing flaps (Brassin)

  648300 Bf 109F engine & fuselage guns (Brassin)

  648308 Bf 109F undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  3DL48028 Bf 109F-4 SPACE (3D Obtisk)

  D48026 Bf 109F stencils (Obtisk)

  EX535 Bf 109F-4 (maska)

  EX588 Bf 109F TFace (maska)

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 10145, Fw. Rudolf Müller, 6./JG 5, Petsamo, Finsko, červen 1942

  Rudolf „Rudi“ Müller se narodil 21. listopadu 1920

  ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1940 pro-

  šel pilotním výcvikem. V srpnu 1941 byl zařazen

  k 1./JG 77, první sestřel si připsal 12. září 1941.

  Jeho obětí byl sovětský I-16. Dne 21. března 1942

  byla vytvořena 6./JG 5 a v následujícím období

  počet sestřelů sovětských letadel na Müllerově

  kontě stoupal. Střetnutí se odehrávala při útocích

  Luftwaffe na konvoje do a z Murmansku, při sou-

  bojích se sovětskými silami v oblasti letiště Va-

  yenga nebo nad základnou JG 5 nad letištěm Pe-

  tsamo-Luostari. Rudolf Müller obdržel 19. června

  1942 Rytířský kříž, 19. dubna 1943 byl ale sestřelen

  a zajat. Dne 21. října 1943 byl zastřelen při pokusu

  o útěk ze zajateckého tábora v Mordvinsku.

  Pro Bf 109F-4 1/48

  DOPORUČUJEME:

  STAVEBNICE 05/2023

  # 644010

  # 648300

  # 648308

  # 648282

  INFO Eduard

  53

  Květen 2023

• Page 54

  #8162

  Stavebnice německého prvoválečného stíhacího trojplošníku

  Fokker Dr.I v 1/48, edice ProfiPACK.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat:6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  Fokker Dr.I

  1/48

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard54

  Květen 2023

• Page 55

  425/17, Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, CO of JG 1, Cappy, Francie, duben 1918

  577/17; Lt. Rudolf Klimke, Jasta 27, Halluin-Ost, Francie, květen 1918

  Nejúspěšnější stíhač Velké války a respektovaný

  velitel Jagdgeschwader 1 dosáhl svých posled-

  ních dvou vítězství 20. dubna 1918 na Dreidecke-

  ru č. 425/17. Letoun měl v té době již výsostné

  znaky nového provedení podle nařízení vydaného

  Luftstreitkräfte 18. března 1918, které požadovalo

  změnu z „Železných“ křížů na trámové (Balken-

  kreutz). Předposlední a poslední obětí „Rudého

  barona“ se staly dva Camely od No. 3 Squadron

  RAF, pilotované Maj. R. Raymondem-Bakerem

  a Capt. D. G. Lewisem. Následující den se von

  Richthofen znovu zapojil do boje. Když při něm

  pronásledoval Camel pilotovaný Lt. Mayem z No.

  209 Squadron, přišel spolubojovníkovi na pomoc

  Capt. Baker od stejné jednotky. Zároveň zahájili

  kulometnou palbu na rudý trojplošník také pěšá-

  ci v zákopech. Není přesně známo, kdo vystřelil

  osudnou kulku, která „Rudého barona“ smrtel-

  ně zranila. Pitva provedená polním lékařem ale

  naznačila, že byla vypálena ze země. Odpovídal

  tomu úhel, pod kterým byl von Richthofenův hrud-

  ník zasažen. Ať tak či onak, 21. dubna 1918 v 11.50

  byla dopsána poslední kapitola života největšího

  esa 1. světové války. Letoun zde vyobrazený měl

  již přemalované kříže, ale na spodní části dolního

  křídla buď ještě nebyla úprava dokončena, nebo

  byla provedena velmi nedbale. Vzhledem k tomu,

  že musela být při úpravě křížů použita červená

  barva, je pravděpodobné, že byly přetřeny i vý-

  razné odřeniny na levoboku kokpitu.

  Jako člen FFA 55 získal Rudolf Klimke svůj prv-

  ní sestřel na ruské frontě v roce 1916. V květnu

  1917 provedl zaznamenáníhodnou akci, když na

  letounu Albatros C.VII provedl jako příslušník FA

  19 spolu se svým pozorovatelem Leonem osamě-

  lý noční útok na Londýn. Po převelení ke Kasta

  13/KG 3 létal na velkých bombardérech Gotha.

  Na něm také sestřelila osádka Klimke, Leon

  a Reintrop nad Londýnem 7. června 1917 jeden

  Sopwith Camel. Následně prošel Klimke výcvikem

  v Jastaschule I a v září 1917 byl přidělen k Jasta

  27. Tam postupně zvyšoval počet svých sestřelů

  až na sedmnáct. Ve stejný den, kdy sestřelil svou

  sedmnáctou oběť, 21. září 1918, byl ovšem těžce

  zraněn palbou nepřátelského stíhače. Podařilo se

  mu přistát na německé straně fronty, ale násled-

  ně málem zahynul během bombardování nemoc-

  nice, ve které byl hospitalizován. Do konce války

  se již k bojové jednotce nevrátil.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  55

  Květen 2023

• Page 56

  STAVEBNICE 05/2023

  479/17; Lt. August Raben, Jasta 18, Montingen (Montoy-Flanville), Francie, říjen 1917

  213/17; Lt. Friedrich P. Kempf, Jasta 2, Bavichove, Belgie, únor 1918

  August Raben se narodil 2. prosince 1892. Po vypuk-

  nutí války sloužil nejprve u Feldartillerie Regiment

  Nr. 55, ale 18. dubna 1916 byl převelen k Luftstreit

  -

  kräfte a po absolvování pilotního výcviku slou-

  žil u Kasta 25. Dne 17. února nastoupil k Jasta 36

  a po nabytí zkušeností se stal velitelem nové Jas-

  ta 39. Jednotka byla vyslána do Itálie, kde Raben

  dosáhl 26. září svých prvních dvou vítězství, ale

  17. listopadu byl vážně zraněn. Po uzdravení převzal

  14. března 1918 velení Jasta 15, jen šest dní před

  velkou výměnou, při které si jeho jednotka proho

  -

  dila s Jasta 18 názvy, kroniky jednotky a především

  tímto krokem „vypadla“ ze sestavy JG II. Rabenovi

  muži se pak při hledání nových barev svých letounů

  (Jasta 18 si ponechala své barvy i jako Jasta 15)

  rozhodli pro červenou a bílou. Do konce války se

  -

  střelil Raben ještě další dva nepřátele. Jeho letou-

  ny nesly kresbu havrana (rabe je německy havran)

  a tento Dr.I není výjimkou. Není ale jisté, jakou bar

  -

  vu měly vzpěry křídel, protože postrádají tovární

  popisky, což by naznačovalo jejich přetření. Podle

  fotografie mají světlejší odstín než červené plochy

  a tmavší než bílé. Je možné, že byly přetřeny továr

  -

  ní světle modrou z důvodu opravy. Bílá pole kolem

  původních znaků ve tvaru železného kříže byla při

  změně značení přetřena červenou barvou, ale ta

  působila kvůli bílému podkladu o něco světleji než

  na zbytku křídla. Na fotografii je to na horním kříd

  -

  le dobře patrné, stejný efekt můžeme předpokládat

  i na spodní straně dolního křídla.

  Friedrich Kempf se narodil 9. května 1894 v bá-

  denském Freiburgu. Vojenskou službu nastou-

  pil v roce 1913 po přerušení technických studií.

  V květnu 1915 přešel od pěchoty k letectvu a létal

  u bombardovací Kagohl 4 na západní i balkánské

  frontě. V dubnu 1917 nastoupil k Jasta Boelcke,

  u které strávil celou svoji stíhací kariéru, dvakrát

  přerušenou službou u Jastaschulle I. Fritz Kem-

  pf se neproslavil ani tak svými čtyřmi sestřely

  (BE2e, Pup a 2 × Camel), ale spíše svými dvěma

  Fokkery Dr.l. Ty měly podobný vzhled a na pro-

  středním křídle nesly nápis „Kennscht mi noch?“

  (pamatuješ si mě?), což byla Kempfova typická

  „hláška“, kterou častoval i lidi, které potkal popr-

  vé v životě... Horní křídlo pak ozdobil svým jmé-

  nem, což svádí k mylné interpretaci obou nápisů,

  v překladu „Kempfe, pamatuješ si mě?“ Tento

  Dr.I byl prvním ze dvou Kempfových strojů tohoto

  typu, druhý se lišil černým lemem nápisu Kempf

  a dalšími detaily. Friedrich Kempf přežil obě svě-

  tové války a zemřel v roce 1966.

  INFO Eduard56

  Květen 2023

• Page 57

  STAVEBNICE 05/2023

  425/17, Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, CO of JG 1, Lechelle, Francie, březen 1918

  564/17; Lt. Werner Steinhäuser, Jasta 11, Avesnes-le-Sec, Francie, únor, 1918

  Manfred Albrecht von Richthofen je se svými

  80. sestřely nezpochybnitelným králem stíhačů

  1. světové války. Na počátku války sloužil u ka-

  valerie, poté byl na vlastní žádost přeřazen

  k letectvu a sloužil jako pozorovatel. V této roli

  dosáhl jako příslušník Brieftauben-Abteilung Os-

  tende svého prvního, ale neuznaného sestřelu.

  Po setkání s Oswaldem Boelckem během cesty

  vlakem do Rethelu v říjnu 1915 se rozhodl pro

  kariéru pilota a po výcviku u FEA 2 létal u Kas-

  ta 8 s bombardovacími a průzkumnými letouny.

  Po opětovném setkání se svým velkým vzorem a

  učitelem vstoupil do řad nově založené Jasta 2,

  vedené právě Boelckem. Po 16. sestřelu obdržel

  v lednu 1917 vysoce ceněné vyznamenání Pour le

  Mérite a převzal velení Jasta 11. V červnu 1917 pak

  obdržel rozkaz sestavit z jednotek Jasta 4, 6, 10

  a 11 první stíhací eskadru JG I a té úspěšně velel

  až do své smrti 21. dubna 1918. Své stroje si von

  Richthofen nechával natírat červenou barvou od

  ledna 1917, kdy létal s Albatrosem D.III, kterému

  říkal „Le Petit Rouge“. V této praxi pokračoval

  také po přechodu na Fokkery Dr. I, které používal

  ve funkci velitele Jagdgeschwader 1. Slavný Dr.I

  425/17 dostal svůj rudý nátěr zřejmě již v továrně.

  Odpovídá tomu kvalita provedení nátěru, patrná

  i na fotografiích.

  Werner Steinhäuser se narodil 29. června 1893.

  Za války sloužil nejprve jako pilot dvoumístných

  letounů u FA 261, kde dosáhl svého prvního se-

  střelu. V prosinci 1917 byl přidělen k Jasta 11, kde

  své skóre průběžně navyšoval až na deset se-

  střelů. Ráno 26. června 1918 byl ovšem sám ve

  svém novém Fokkeru D.VII sestřelen a zabit v boji

  s francouzskými Spady od Spa.124 nebo Spa.93.

  Výrobní číslo tohoto Dreideckeru není jedno-

  značné. Některé prameny uvádějí 564/17. Zdá se

  však, že Steinhäuser létal minimálně se dvěma

  podobně zbarvenými Dr.I. První z nich měl široký

  pás na trupu červený se žlutými kříži, na druhém

  Dreideckeru byly barvy obráceny a totéž platí pro

  vodorovné ocasní plochy.

  INFO Eduard

  57

  Květen 2023

• Page 58

  #70119

  Fw 190F-8

  1/72

  Stavebnice německého druhoválečného stíhacího letounu

  Fw 190F-8, edice ProfiPACK v měřítku 1/72. Verze F byla

  používána k útokům na pozemní cíle.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  Reedice

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard58

  Květen 2023

• Page 59

  5./SG 77, Cottbus, Německo, začátek března 1945

  SG 2, Maďarsko, zima 1944/1945

  1./SG 4, základna Piacenza, Itálie 1944

  Tento letoun byl na počátku roku 1945 vyfoto-

  grafován na letišti Cottbus. Nese standardní ka-

  muflážní schéma složené z barev RLM 74 a 75 na

  horních plochách. Spodní plochy byly v barvě RLM

  76, která byla na trupu doplněna zelenomodrým

  odstínem barvy stejného označení. Černé prove-

  dení vodorovného pruhu řadí tento stroj do stavu

  5. Staffel SG 77. Význam červeného blesku na

  motorovém krytu není znám.

  Standardní kamufláž tohoto letounu, složená z ba-

  rev RLM 74 a 75, byla na horních a bočních plochách

  překryta nepravidelnými bílými skvrnami. Žlutý pás

  okolo trupu by doplněn žlutými pruhy tvořícími na

  křídle písmeno V. Tento marking byl zaveden Flie-

  gerkorps IV poté, co Rumunsko přešlo na druhou

  stranu konfliktu a bylo nutné vizuálně odlišit vlastní

  německé letouny od stejných, nyní již nepřátelských

  letounů rumunských.

  V době působení Schlachtgeschwader 4 v Itálii,

  kde se tato jednotka podílela na zadržování po-

  stupu Spojenců, dostaly její Fw 190F-8 zajímavý

  vzhled. Horní plochy byly přestříkány pískově

  hnědou barvou, doplněnou o nepravidelné olivové

  skvrny. Tato úprava probíhala narychlo v polních

  podmínkách, přičemž došlo k částečnému zastří-

  kání výsostného označení. Na horní části trupu

  byl přestříkán i bílý pruh, označující nasazení

  jednotky ve Středomoří. Zobrazený stroj náležel

  k I. Gruppe, jejíž znak nese na přídi. Vrtulový kužel

  byl pravděpodobně v černé barvě, doplněné bílou

  spirálou.

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard

  59

  Květen 2023

• Page 60

  WNr. 584592, SG 2 nebo SG 10, Neubiberg, Německo, květen 1945

  SG 10, České Budějovice, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945

  Žlutá 14, patřící II. Gruppe SG 2 nebo SG 10 a za-

  nechaná na konci války příslušníky Luftwaffe

  na základně v Neubibergu, představuje podobu

  Fw 190F-8 posledních výrobních sérií. Horní plo-

  chy tvořila pole barev RLM 75/76/81/83, zatímco

  spodní byly nastříkané RLM 76. Obdobně jako

  např. u Fw 190D-9 vyrobených v závěru války

  byla část spodní plochy křídla ponechána v bar-

  vě kovu. Vztlakové klapky, křidélka a spodní část

  trupu byly opět nastříkány barvou RLM 76. Spodní

  strana výškovky se na fotografii jeví tmavá, jde

  však o jinou polohu vůči zdroji světla. Kolem přídě

  byl nastříkán žlutý pás, označující v tomto období

  bitevní letouny Luftwaffe.

  Jedním ze strojů, které Stab SG 10 a některé její

  Gruppe zanechaly na letišti v Českých Budějovi-

  cích, byl i Fw 190F-8 označený žlutým písmenem

  K. Stroj nesl známky úprav kamufláže některých

  strojů SG 10 v závěru války. Celé horní plochy byly

  v polních podmínkách štětcem přetřeny tmavě

  zelenou barvou RLM 83, případně barvou velmi

  podobnou. Zelená tak nepravidelně zasahovala

  i do spodních ploch. Zasvé vzalo při tomto natí-

  rání zčásti i výsostné označení na trupu i horních

  stranách křídel. Po těchto barevných úpravách

  dostalo „žluté K“ náhradou za poškozené ocas-

  ní plochy nové ze zničeného Fw 190 s klasickou

  šedo-šedou kamufláží. Také z toho důvodu je zde

  nesoulad ve stylu aplikovaných trámových křížů

  a svastiky. V květnu 1945 byla naštětcovaná zele-

  ná kamufláž již značně omšelá. Identifikační žlutý

  pás Jabo obtáčel motorový kryt. Nejednotný vý-

  klad předpisu o aplikaci tohoto pruhu vedl k růz-

  ným šířkám pruhu i k jeho rozdílným polohám na

  přídi. Pro tento profil byl žlutý pruh zrekonstru-

  ován podle nejčastějšího výskytu v rámci SG 10.

  Za povšimnutí stojí odstranění spodních krytů kol

  hlavního podvozku, což mělo zabránit provozním

  obtížím na rozbahněných letištích. Letoun nesl

  pod křídly závěsníky ETC 50 pro čtyři 50kg bomby.

  OVERTREES OVERLEPT

  #70119X

  Fw 190F-8

  1/72

  #70119-LEPT

  Fw 190F-8 PE

  -

  Set

  1/72

  stránka produktu stránka produktu

  Pro Fw 190F-8 1/72

  DOPORUČUJEME:

  672080 Fw 190A wheels late (Brassin)

  672082 Fw 190A-8 engine (Brassin)

  672085 Fw 190A exhaust stacks (Brassin)

  672086 Fw 190A propeller (Brassin)

  672088 Fw 190A-8 engine & fuselage guns (Brassin)

  672113 SC 250 German WWII bombs (Brassin)

  672115 SC 50 German WWII bombs (Brassin)

  STAVEBNICE 05/2023

  INFO Eduard60

  Květen 2023

• Page 61

  www.eduard.com/bfc

  BUNNY BUNNY FIGHTERFIGHTER

  CLUB

  Exkluzivní modelářský klub Eduardu pro všechny modelářské nadšence!

  15% stálá klubová sleva – s členstvím automaticky získáte stálou 15% slevu (na E-shopu Eduard)

  na všechny výrobky Eduard a zároveň slevu na další výrobky jiných výrobců.

  Napevno a napořád!

  Unikátní modely a doplňky – získáte přístup k unikátním a hodnotným modelům a doplňkům,

  speciálně vyrobeným pro členy BFC.

  Ještě lepší slevy na výstavách – víte, že je daným pravidlem slušná sleva na stánku Eduard

  na modelářských akcích a výstavách? Členové BFC mají tuto slevu ještě větší!

  Klubové triko – získáte BFC triko vybrané velikosti se speciálním čárovým kódem

  (pro slevy na výstavách). Toto exluzivní triko je vyhrazeno pouze členům BFC.

  Volné vstupné na E-day* – členové BFC mají vstup na E-day zcela zdarma.

  To znamená spoustu zábavy po dva dny a vstupenkový model k tomu – úplně zadarmo!

  * E-day – Mezinárodní modelářská výstava – Mistrovství ČR v plastikovém modelářství

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 6 kamuflážních schémat, obtisky, barevné fo

  -

  toleptané díly, krycí maska, resinové díly (dva typy kol, přistávací

  klapky, prachový filtr s dvoudílnými dvířky, kruhové přepážky chladiče

  a rakety RP-3 60 lb), 3D obtisk pro přístrojový panel a další ovládací

  a přístrojové prvky kokpitu doplněný fotoleptanými ocelovými detaily

  a upínacími pásy.

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 4 kamuflážní schémata, obtisky, barvené lepta

  -

  né díly, maska, resinové díly (kola podvozku, kokpit, výfuková tryska,

  kryty FOD).

  Jak se stát členem BFC?Jak se stát členem BFC?

  Jednoduše: zakoupením aktivačního produktu. Už při prvním nákupu aktivačního produktu od nás získá-

  te 15% slevu na (téměř) všechno zboží ve svém košíku. Pro uplatnění slevy musí být aktivační model

  ve vašem košíku. Sleva se nevztahuje na aktivační produkt.

  Aktivační produkty:Aktivační produkty:

  Tempest Mk.V + triko 1/48MiG-21MF + triko 1/72

• Page 62

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Hurricane Mk.II

  v měřítku 1/32. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Spifire Mk.IXc

  v měřítku 1/24. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  634033

  Hurricane Mk.IIb LööK

  1/32 Revell

  634034

  Spitfire Mk.IXc LööK

  1/24 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard62

  Květen 2023

• Page 63

  644211

  F-16A MLU LööK

  1/48 Kinetic

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16A MLU v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16C Block 42 v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  644212

  F-16C Block 42 till 2005 LööK

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  63

  Květen 2023

• Page 64

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16C Block 42

  v měřítku 1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  Soubor 4 sad pro A6M2-N v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - výfuky

  - sedačka

  644213

  F-16C Block 42 from 2006 LööK

  1/48 Kinetic

  644208

  A6M2-N Rufe LööKplus

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard64

  Květen 2023

• Page 65

  BRASSIN

  Soubor 4 sad pro F-16C Block 25 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  644210

  F-16C Block 25 LööKplus

  1/48 Kinetic

  Soubor 3 sad pro Mosquito B Mk.IV v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  644209

  Mosquito B Mk.IV LööKplus

  1/48 Tamiya

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  65

  Květen 2023

• Page 66

  624003

  Spitfire Mk.IX exhaust fishtail PRINT

  1/24 Airfix

  632191

  Luftwaffe rudder pedals PRINT

  1/32

  BRASSIN

  Brassinová sada - výfuky pro Spitfire Mk.IXc

  v měřítku 1/24. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - pedály ovládání směrovky pro

  německé druhoválečné letouny v měřítku 1/32. Sada

  obsahuje 3 páry pedálů. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 6 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard66

  Květen 2023

• Page 67

  BRASSIN

  Brassinová sada - německé druhoválečné polní

  zákopové dalekohledy v měřítku 1/35. Sada obsahuje

  5 dalekohledů. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  635028

  WWII German trench binoculars PRINT

  1/35

  Brassinová sada - závěsná oka lan pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 10 ok. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  635027

  WWII German towing cable eyes PRINT

  1/35

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  67

  Květen 2023

• Page 68

  BRASSIN

  Brassinová sada - motor pro F4F-3A v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje též kryty motoru. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 29 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - kokpit pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 28 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ne

  648850

  A6M2-N Rufe cockpit PRINT

  1/48 Eduard

  648827

  F4F-3A engine PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard68

  Květen 2023

• Page 69

  BRASSIN

  Brassinová sada - otevřený motor pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje též kryty motoru.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 24 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648852

  A6M2-N Rufe engine complete PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - přistávací klapky pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648851

  A6M2-N Rufe landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  69

  Květen 2023

• Page 70

  BRASSIN

  Brassinová sada - zbraňové šachty pro F4F-4

  v měřítku 1/48. sada obsahuje šachty pro obě poloviny

  křídla. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 26 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - radar v přídi pro F-16

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648856

  F-16 radar late PRINT

  1/48 Kinetic

  648853

  F4F-4 gun bays PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard70

  Květen 2023

• Page 71

  BRASSIN

  Brassinová sada - výtoková tryska motoru

  pro F-35A v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648860

  F-35A exhaust nozzle PRINT

  1/48 Tamiya

  Brassinová sada - vystřelovací sedačka pro F-35A

  v měřítku 1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 9 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  648858

  F-35A ejection seat PRINT

  1/48 Tamiya

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  71

  Květen 2023

• Page 72

  BRASSIN

  Brassinová sada - zásobníky pro kulomety Lewis

  v měřítku 1/48. sada obsahuje 12 zásobníků.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648861

  Lewis 97-cartridges ammo magazines PRINT

  1/48

  stránka produktu

  INFO Eduard72

  Květen 2023

• Page 73

• Page 74

  BRASSIN

  Soubor 4 sad pro F4F-4 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - kokpit

  - podvozkové nohy BRONZ

  - kola podvozku

  - výfuky

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  SIN648103

  F4F-4 ESSENTIAL

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  INFO Eduard74

  Květen 2023

• Page 75

  BRASSIN

  Soubor 8 sad pro F-16 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - AN/AAQ-28(V) Litening kontejner

  - AIM-120C AMRAAM

  - GBU-12 bomb (2 sady)

  - Sniper ATP

  - AN/ALQ-131 (deep) ECM kontejner

  - GBU-49

  - AIM-9M/L Sidewinder

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  SIN68104

  F-16 armament w/ laser guided bombs

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  INFO Eduard

  75

  Květen 2023

• Page 76

  snadná

  aplikace

  3DL32014 P-40B SPACE 1/32 Great Wall Hobby

  3DL32015

  CH-54A SPACE 1/35 ICM

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard76

  Květen 2023

• Page 77

  SPACE

  3DL48116 F-86D SPACE 1/48 Revell

  3DL48117

  Bf 110C SPACE 1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  77

  Květen 2023

• Page 78

  3DL48118 P-400 SPACE 1/48 Eduard

  3DL48119

  Mi-17 SPACE 1/48 AMK

  SPACE

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard78

  Květen 2023

• Page 79

  SPACE

  3DL72015 Spitfire Mk.IXc SPACE 1/72 Eduard

  3DL72016

  B-25J SPACE 1/72 Hasegawa/Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  79

  Květen 2023

• Page 80

  FOTOLEPTY

  KVĚTEN 2023

  CH-54A

  1/35 ICM

  321008

  INFO Eduard80

  Květen 2023

• Page 81

  CH-54A seatbelts STEEL

  CH-54A

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  CH-54A exterior

  33348

  33347

  32482

  INFO Eduard

  81

  Květen 2023

• Page 82

  FOTOLEPTY

  481106

  PV-1

  1/48 Academy

  PV-1 exterior

  INFO Eduard82

  Květen 2023

• Page 83

  FOTOLEPTY

  INFO Eduard

  83

  Květen 2023

• Page 84

  FOTOLEPTY

  481108

  PV-1 undercarriage

  1/48 Academy

  INFO Eduard84

  Květen 2023

• Page 85

  481107

  491348 + FE1348

  FOTOLEPTY

  PV-1

  PV-1 bomb bay

  1/48 Academy

  FE1349 PV-1 seatbelts STEEL

  INFO Eduard

  85

  Květen 2023

• Page 86

  D48112 Angel of Mercy 1/48 HKM

  OBTISKOVÉ SADY

  B-25J-1-NC, 43-27716, 445th BS, 321st BG 12th AF, Solenzara, Korsika,

  Francie, duben 1945

  B-25J-10-NC, 43-35982, 428th BS, 310th BG, 12th AF, Ghisonaccia,

  Korsika, Francie, duben 1945

  310th Bombardment Group byla aktivována

  v březnu 1942 jako skupina středních bombardé-

  rů (Medium) a byla složena ze čtyř letek. Stroj

  43-35982 jí byl dodán v červnu 1944, byl přidělen

  428th Bomb Squadron a dostal název „Angel of

  Mercy“ (anděl milosrdenství). Byl jedním z 15 le-

  tounů squadrony, které se 19. dubna 1945 účast-

  nily náletu na Rovereto. Ještě před odhozem pum

  byl ale zasažen šrapnely z protiletadlové palby

  a vážně poškozen. První pilot 1/Lt W. S. McMillan

  dokázal s pomocí druhého pilota W. D. McLe-

  ana udržet letoun v kurzu, což bombometčíkovi

  umožnilo svrhnout bomby na cíl, kterým byl že-

  lezniční most. Poškození „Angel of Mercy“ byla

  vážná. Došlo k vyřazení hydraulického systému

  a ovládání hlavního podvozku. Navíc byl zraněn

  zadní střelec A. S. Hatfield. Osádka nechtěla

  s poškozeným strojem riskovat let nad mořem

  na domovskou základnu na Korsice a rozhodla

  se pro jinou základnu 310th BG (byť zhruba stej-

  ně vzdálenou od místa bombardování) ve Fanu

  v Itálii. Tam se jim podařilo přistát, přičemž se

  otevřel jen příďový podvozek. „Angel of Mercy“

  byla ponechána v přírodní barvě kovu, proto

  měla vodorovné pruhy na svislých ocasních plo-

  chách lemovány černými pruhy. Barvy 310th BG

  stejně jako 428th BS byly žluté. Stejnou barvu

  měly i vrtulové náboje a přední části krytů moto-

  rů. Kresba zdravotní sestry s bombou v podpaží

  nebyla na tomto letounu doprovázena symboly

  odlétaných misí.

  Po zformování 321st Bombardment Group (Me-

  dium) dne 19. června 1942 a aktivaci 26. června

  se osádky intenzivně připravovaly na B-25 pro

  službu v zámoří. Letoun 43-27716 dostal úsměv-

  nou přezdívku „Shit house mouse“ (myší toaleta)

  a v souladu s tím měla odlétané mise znázorně-

  ny černými myškami. Na krytu motoru byl nápis

  „Quaketown“ (město v Pensylvánii). Velitelem

  letounu byl určen 1/Lt R. S. Elmer, který měl na

  sebe „myší toaletu“ napsánu od 1. prosince 1944

  do 29. března 1945. Dne 30. března ji pak předal

  1/Lt R. G. Riceovi, který měl „Shit house mouse“

  přidělenu až do konce války. Do své 73. mise měl

  letoun na vertikálním stabilizátoru pouze řím-

  skou číslici I, poté byla 14. prosince 1944 přidána

  latinská číslice 7. Na horních a bočních plochách

  nesl zbarvení Olive Drab, ostatní povrchy byly

  ponechány v přírodní barvě kovu, jak bylo u jed-

  notek ve Středomoří běžnou praxí.

  stránka produktu

  INFO Eduard86

  Květen 2023

• Page 87

  OBTISKY

  B-25J-1-NC, 43-3890, 82nd BS, 12th BG, 10th AF, Fenny, Indie, prosinec 1945

  B-25J-10-NC, 43-28152, 501st BS, 345th BG, 5th AF, Luzon, Filipíny, únor 1944

  B-25J-5, 43-27952, 823rd BS, 38th BG, 5th AF, Morotai, Indonésie, listopad 1944

  12th Bombardment Group (Light) byla zformová-

  na 20. listopadu 1940 a aktivována 15. ledna 1941.

  Osádky cvičily s letouny B-18, B-23 a PT-17 a po

  japonském útoku na Pearl Harbor hlídkovaly

  na západním pobřeží. V prosinci 1941 byla sku-

  pina přeznačena na střední (Medium) a počát-

  kem roku 1942 začala létat na letounech B-25.

  Po krátké příslušnosti k 9th Air Force ve Stře-

  domoří se skupina přezdívaná „Earthquakers“

  (Zemětřesci) přesunula v únoru 1944 do Indie

  a byla přidělena k 10th AF. Letounu 43-3890 se

  přezdívalo „Milk Run“ a měl na pravém boku

  přídě malbu pěti roztomilých buldočků. Buldok

  byl maskotem letky, výraz „Milk Run“ označo-

  val snadné mise s nízkým rizikem a podobně

  bylo pojmenováno i několik dalších letounů (ne-

  jen B-25). Malba byla dílem kapitána Normana

  L. Harmse, jednoho z druhých pilotů jednotky. Le-

  toun „Milk Run“ byl natřen standardní kamufláží

  Olive Drab na horních a bočních plochách, spodní

  dostaly nátěr Neutral Grey.

  345th Bombardment Group byla aktivována na

  Columbia Army AB v listopadu 1942 a v červen-

  ci 1944 získala své pojmenování „Air Apaches“.

  Byla to první bojová letecká skupina, vyslaná za

  2. světové války do Tichomoří. Tvořily ji čtyři

  squadrony, jak bylo u středních bombardovacích

  skupin obvyklé. Jedna z nich, 501st Bomb Squad-

  ron, měla přezdívku „Černí Panteři“. Letoun 43-

  28152 byl k jednotce přidělen 22. října 1944, krát-

  ce nato dostal přezdívku „Apache Princess“ a byl

  přidělen pilotovi Romanu Ohnemusovi. Byl ztra-

  cen 27. května 1945, když jej pilotoval 2/Lt Ted U.

  Hart na misi proti letišti a železničnímu skladu

  Ensui na ostrově Formosa. Kvůli navigační chybě

  a špatnému počasí peruť minula cíl a místo toho

  zaútočila na cukrovar a cihelnu v Mizukami a

  Meiji. „Apache Princess“ byla během útoku zasa-

  žena protiletadlovou palbou, její levý motor začal

  hořet. Po odhozu bomb Hart poškozený motor vy-

  pnul, ale oheň se rozšířil až do pumovnice a pro-

  to nouzově přistál do rýžového pole. SSgt Robert

  E. Bever byl smrtelně zraněn, zbytek posádky

  přežil a padl do zajetí. Neexistuje fotografie levé

  strany přídě, předpokládá se, že náročná a velká

  kresba byla pouze na pravoboku (soudobý letoun

  tohoto jména má kresbu na obou stranách, na-

  víc velmi pozměněnou, a nelze jej brát v potaz).

  Původní malba byla mistrovským dílem nadané-

  ho seržanta George M. Blackwella. Letoun nesl

  starší variantu odznaku skupiny, hlavu indiána.

  Je možné, že v době, kdy dosáhl svého hořkého

  konce, mohl být již nahrazen pozdějším zjedno-

  dušeným znakem.

  38th Bombardment Group (Medium) byla zfor-

  mována 20. listopadu 1940 a aktivována 15. ledna

  1941 na vojenské letecké základně Langley ve

  Virginii. Počáteční personál byl převeden z 22nd

  BG. I když se 38th BG skládala ze čtyř perutí, dvě

  z nich byly po bitvě u Midway přiděleny k 42nd

  BG. Dne 20. dubna 1943 byla vytvořena 823rd

  Bomb Squadron a přidělena k 38th BG na Nové

  Guineji, stejně jako 822nd BS, přičemž díky těmto

  dvěma jednotkám dosáhla 38th BG opět plného

  počtu čtyř squadron. Následně přijala 823rd BS

  název „Terrible Tigers“ a podle toho si také za-

  čala zdobit svá letadla. Nejinak tomu bylo v pří-

  padě stroje No. 952, který měl jako jeden z mála

  u jednotky prosklenou příď. Většina B-25J od

  38th BG měla buď zaplechovanou příď, nebo měly

  prosklení přetřeny kamuflážní barvou. Letoun č.

  „952“ měl přidělen Lt John W. Lupardus. Tygří

  hlava byla částečně namalována přes proskle-

  ní přídě, kamuflážní barvy byly standardní Olive

  Drab a Neutral Gray. Spodní část směrovky byla

  buď zelená, nebo modrá. Modrá byla squadroně

  přidělena, ale na některých strojích byla použita

  i zelená, protože nekolidovala s označením ji-

  ných squadron (405th BS sice také používala

  k rozlišení zelenou barvu, ale měla jí natřeny

  vrcholy směrovek).

  INFO Eduard

  87

  Květen 2023

• Page 88

  BIG ED

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG49363 Anson Mk.I 1/48 Airfix

  BIG49364

  F-16C Block 25 1/48 Kinetic

  481099 Anson Mk.I landing flaps 1/48

  481100 Anson Mk.I bomb bays 1/48

  491326 Anson Mk.I 1/48

  FE1327 Anson Mk.I seatbelts STEEL 1/48

  EX917 Anson Mk.I 1/48

  49103 Remove Before Flight STEEL

  491328 F-16C Block 25 1/48

  FE1331 F-16C Block 25/42 seatbelts STEEL 1/48

  EX919 F-16C Block 25/42 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard88

  Květen 2023

• Page 89

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG ED

  BIG49365 F-16C Block 42 till 2005 1/48 Kinetic

  BIG49366

  F-16C Block 42 from 2006 1/48 Kinetic

  49103 Remove Before Flight STEEL

  491329 F-16C Block 42 till 2005 1/48

  FE1331 F-16C Block 25/42 seatbelts STEEL 1/48

  EX919 F-16C Block 25/42 1/48

  49103 Remove Before Flight STEEL

  491330 F-16C Block 42 from 2006 1/48

  FE1331 F-16C Block 25/42 seatbelts STEEL 1/48

  EX919 F-16C Block 25/42 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  89

  Květen 2023

• Page 90

  MASKY

  TA SEDÍ!

  JX307 CH-54A

  1/35 ICM

  JX308 CH-54A TFace

  1/35 ICM

  EX940 F-86D

  1/48 Revell

  EX941 F-86D TFace

  1/48 Revell

  EX942 Mi-17

  1/48 AMK

  EX943 Mi-17 TFace

  1/48 AMK

  EX944 PV-1

  1/48 Academy

  EX945 PV-1 TFace

  1/48 Academy

  EX946 Do 335A TFace

  1/48 Tamiya

  JX308 CH-54A TFace JX308 CH-54A TFace

  JX307 CH-54A JX307 CH-54A

  JX308 CH-54A TFace

  EX941 F-86D TFace

  EX941 F-86D TFace

  EX943 Mi-17 TFace

  EX942 Mi-17 EX942 Mi-17

  EX941 F-86D TFace

  EX943 Mi-17 TFace

  EX941 F-86D TFace

  EX940 F-86D EX940 F-86D

  JX308 CH-54A TFace

  INFO Eduard90

  Květen 2023

• Page 91

  EX945 PV-1 TFace

  EX946 Do 335A TFace EX946 Do 335A TFace

  EX945 PV-1 TFace

  EX943 Mi-17 TFace EX943 Mi-17 TFace

  EX944 PV-1

  EX944 PV-1

  EX945 PV-1 TFace

  EX945 PV-1 TFace

  MASKY

  INFO Eduard

  91

  Květen 2023

• Page 92

  NOVINKY

  KVĚTEN 2023

  STAVEBNICE

  FOTOLEPTY

  ZOOMY

  MASKY

  8229 F6F-5 Hellcat 1/48 ProfiPACK

  11172 SPITFIRE STORY: MALTA DUAL COMBO 1/48 Limited

  7469 MiG-21MF Interceptor 1/72 Weekend

  84188 Bf 109F-4 1/48 Weekend

  8162 Fokker Dr.I reedice 1/48 ProfiPACK

  70119 Fw 190F-8 reedice 1/72 ProfiPACK

  53293 USS Missouri BB-63 part 2 1/350 Hobby Boss

  32482 CH-54A exterior 1/35 ICM

  321007 P-40B 1/32 Great Wall Hobby

  321008 CH-54A 1/35 ICM

  481106 PV-1 exterior 1/48 Academy

  481107 PV-1 bomb bay 1/48 Academy

  481108 PV-1 undercarriage 1/48 Academy

  481109 A6M2-N Rufe landing flaps 1/48 Eduard

  481110 Mi-17 cargo floor 1/48 AMK

  491348 PV-1 1/48 Academy

  491350 F-86D 1/48 Revell

  491352 Mi-17 1/48 AMK

  491353 Mi-17 cargo seatbelts 1/48 AMK

  33345 P-40B 1/32 Great Wall Hobby

  33346 P-40B seatbelts STEEL 1/32 Great Wall Hobby

  33347 CH-54A 1/35 ICM

  33348 CH-54A seatbelts STEEL 1/35 ICM

  FE1348 PV-1 1/48 Academy

  FE1349 PV-1 seatbelts STEEL 1/48 Academy

  FE1350 F-86D 1/48 Revell

  FE1351 F-86D seatbelts STEEL 1/48 Revell

  FE1352 Mi-17 1/48 AMK

  FE1353 Mi-17 seatbelts STEEL 1/48 AMK

  SS801 MiG-21MF interceptor WEEKEND 1/72 Eduard

  JX307 CH-54A 1/35 ICM

  JX308 CH-54A TFace 1/35 ICM

  EX940 F-86D 1/48 Revell

  EX941 F-86D TFace 1/48 Revell

  EX942 Mi-17 1/48 AMK

  EX943 Mi-17 TFace 1/48 AMK

  EX944 PV-1 1/48 Academy

  EX945 PV-1 TFace 1/48 Academy

  EX946 Do 335A TFace 1/48 Tamiya

  INFO Eduard92

  Květen 2023

• Page 93

  BIG-EDBIG-ED

  BIG ED

  BIG49363 Anson Mk.I 1/48 Airfix

  BIG49364 F-16C Block 25 1/48 Kinetic

  BIG49365 F-16C Block 42 till 2005 1/48 Kinetic

  BIG49366 F-16C Block 42 from 2006 1/48 Kinetic

  NOVINKY

  BRASSIN

  LöökPLUS

  BIG SIN

  OBTISKY

  SPACE

  634033 Hurricane Mk.IIb LööK 1/32 Revell

  634034 Spitfire Mk.IXc LööK 1/24 Airfix

  644211 F-16A MLU LööK 1/48 Kinetic

  644212 F-16C Block 42 till 2005 LööK 1/48 Kinetic

  644213 F-16C Block 42 from 2006 LööK 1/48 Kinetic

  624003 Spitfire Mk.IX exhaust fishtail PRINT 1/24 Airfix

  632191 Luftwaffe rudder pedals PRINT 1/32 Revell

  635027 WWII German towing cable eyes PRINT 1/35

  635028 WWII German trench binoculars PRINT 1/35

  648827 F4F-3A engine PRINT 1/48 Eduard

  648850 A6M2-N Rufe cockpit PRINT 1/48 Eduard

  648851 A6M2-N Rufe landing flaps PRINT 1/48 Eduard

  648852 A6M2-N Rufe engine complete PRINT 1/48 Eduard

  648853 F4F-4 gun bays PRINT 1/48 Eduard

  648856 F-16 radar late PRINT 1/48 Kinetic

  648858 F-35A ejection seat PRINT 1/48 Tamiya

  648860 F-35A exhaust nozzle PRINT 1/48 Tamiya

  648861 Lewis 97-cartridges

  ammo magazines PRINT 1/48

  644208 A6M2-N Rufe LööKplus 1/48 Eduard

  644209 Mosquito B Mk.IV LööKplus 1/48 Tamiya

  644210 F-16C Block 25 LööKplus 1/48 Kinetic

  SIN648103 F4F-4 ESSENTIAL 1/48 Eduard

  SIN648104 F-16 armament w/ laser guided bombs 1/48 Kinetic

  D48112 Angel of Mercy 1/48 HKM

  3DL32014 P-40B SPACE 1/32 Great Wall Hobby

  3DL32015 CH-54A SPACE 1/35 ICM

  3DL48116 F-86D SPACE 1/48 Revell

  3DL48117 Bf 110C SPACE 1/48 Eduard

  3DL48118 P-400 SPACE 1/48 Eduard

  3DL48119 Mi-17 SPACE 1/48 AMK

  3DL72015 Spitfire Mk.IXc SPACE 1/72 Eduard

  3DL72016 B-25J SPACE 1/72 Hasegawa

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard

  93

  Květen 2023

• Page 94

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  PATINOVACÍ SADY

  YAKUMO

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA ZÁPADNÍ FRONTA

  KAT.Č.: WY01

  Patinovací sady Yakumo jsou vyvinuty ve spolupráci se světoznámým modelářem MiGem Jimenezem.

  Tyto sady obsahují pigmenty, patinovací pasty, washe a filtry určené pro patinování modelů z určitého

  bojiště.

  Sada WY01 je zaměřena na podmínky panující na západoevrop-

  ském bojišti. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering

  Colour Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Z modelářského hlediska byla Evropa dějištěm mnoha zajíma-

  vých bitev 2. světové války, včetně kampaní v Normandii, Arden-

  ách, operací v Maďarsku, Varšavského povstání, či pádu Berlína.

  Na západní frontě používalo Německo několik standardizovaných

  kamuflážních vzorů. Společný základ měly v zelené a hnědé barvě

  na tmavě žlutém podkladu (C039 tmavě žlutá, C041 červenohnědá

  a C070 tmavě zelená). Během letních měsíců byla německá vozidla

  často pokryta prachem a suchým blátem. Dva produkty, umožňující

  vytvoření popsaných efektů, jsou doplněny odpovídajícím odstínem

  washe a produktem pro znázornění stop po stékajících nečisto-

  tách. Pro co nejkomplexnější povrchovou úpravu tuto sadu kombi-

  nujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  001

  003

  002

  002

  004

  DARK WASH (TMAVÝ WASH)

  Jemným štětcem naneste wash na detaily, v liniích pa-

  nelů a kolem poklopů pro zvýšení kontrastu. Přebytek

  odstraňte čistým štětcem navlhčeným ředidlem YAKUMO.

  Nechte zaschnout 24 hodin.

  DRY MUD (USCHLÉ BLÁTO)

  Bláto můžete nanášet hustým štětcem na spodní část

  vozidla, pásy a blatníky. Pomocí tohoto produktu můžete

  vytvořit také efekt rozstříkané hlíny, a to tak, že hustým

  štětcem namočeným v tomto produktu přejedete pes pá-

  rátko a rozstříknete malé kapičky bláta. Před použitím

  vyzkoušením na modelu proveďte několik testů na sta-

  rém modelu nebo na kousku papíru. Nechte zaschnout 24

  hodin.

  DARK STREAKING GRIME (TMAVÁ STÉKAJÍCÍ NEČISTOTA)

  Na vertikální a šikmé plochy naneste různou intenzitou

  nepravidelné tvary svislých šmouh. Poté je rozetřete plo-

  chým štětcem, s ředidlem YAKUMO pro zjemnění. Nechte

  zaschnout 24 hodin.

  EUROPE DUST (PRACH EVROPSKÉHO STYLU)

  Pigmentová barva pro znázornění efektů prachu, zejména

  na vodorovných plochách a kolem povrchových detailů.

  Pigment nanášejte za sucha štětcem a poté povrch na-

  vlhčete ředidlem. Po zaschnutí jej můžete znovu navlhčit

  a dotáhnout, abyste dosáhli požadovaného efektu.

  stránka produktu

• Page 95

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA VÝCHODNÍ FRONTA

  KAT.Č.: WY02

  Sada WY02 je zaměřena na zimní podmínky panující na východní

  frontě. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering Colour

  Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  V drsných podmínkách ruských zim kamuflovali Němci svá vozidla

  bílou barvou, která mohla lépe splynout se zasněženou krajinou.

  Bílé vozidlo potřebuje velmi speciální modelářské úpravy znázor-

  ňující opotřebení a špínu, aby působily věrohodně. Tato speciální

  sada pro německá zimní vozidla obsahuje produkty potřebné k do-

  sažení realistického vzhledu v zimním prostředí. Sada je navržena

  pro bílou kamufláž nanášenou na německá obrněná vozidla s pod-

  kladem šedé barvy Panzer Grey (C040 German Grey, C513 „Dun-

  kelgrau“, C514 „Grau“ atd). Pro co nejúplnější povrchovou úpravu

  kombinujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  005

  007

  006

  008

  WINTER WASH (ZIMNÍ WASH)

  popis viz MIG 001

  MIG-007 - FRESH DARK MUD (TMAVÉ ČERSTVÉ BLÁTO)

  popis viz MIG 003

  WINTER STREAKING GRIME (ZIMNÍ ŠMOUHY)

  popis viz MIG 002

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  popis viz MIG 004

  stránka produktu

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA AFRIKA KORPS

  KAT.Č.: WY03

  Sada WY03 je zaměřena na zimní podmínky panující na východní

  frontě. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering Colour

  Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Tunisko a Libye představovaly pro vozidla německého Afrika Korp-

  su (DAK) velmi drsné a nehostinné prostředí. Na spalujícím slunci

  a v horku rychle bledly kamuflážní barvy barvy, čemuž pomáhal

  i všudypřítomný prach. Němci svá šedá vozidla přebarvovali růz-

  nými odstíny pískové barvy (např. C039 Dark Yellow), aby byla na

  otevřených pouštních pláních méně viditelná. Výrobky obsažené

  v této sadě umožňují nanášet wash, efekt stékajících nečistot

  a velké nánosy prachu pro větší realističnost vašeho modelu.

  Pro dokonalejší povrchovou úpravu kombinujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  011

  010

  009

  012

  SAND FILTER (PÍSKOVÝ FILTR)

  Pro dosažení transparentního a jemného efektu naneste filtr rovno-

  měrně na celý povrch modelu tak, aby se nahromadil v prohlubních

  a panelážích. Nechte filtr zaschnout po dobu 24 hodin.

  GRAY STREAKING GRIME (TMAVÁ STÉKAJÍCÍ NEČISTOTA)

  popis viz MIG 003

  DESERT WASH (POUŠTNÍ WASH)

  Naneste wash jemným štětcem na detaily, v liniích panelů a kolem

  poklopů pro zvýšení kontrastu a objemu. Přebytek odstraňte čistým

  štětcem navlhčeným ředidlem YAKUMO. Nechte zaschnout 24 hodin.

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  popis viz MIG 004

  stránka produktu

• Page 96

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA ZÁKLADNÍ

  KAT.Č.: WY04

  Sada WY04 je určena pro všeobecný weathering, nezávislý na roč-

  ním období či konkrétní oblasti. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  - Mr. Weathering Colour Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Na většin německých vojenských vozidel se projevovaly povětr-

  nostní vlivy a druhy opotřebení bez ohledu na prostředí nebo roční

  období. Tanky nebo polopásy obvykle mívaly oprýskaný lak, rez

  nebo velké plochy skvrn od paliva nasáklého do prachu či špíny na

  povrchu. Právě tyto efekty povětrnostních vlivů vnášejí do modelu

  více života a realističnosti, a proto jim je třeba věnovat zvláštní

  pozornost. Tato univerzální sada vám umožní vytvářet na mode-

  lech mimořádně realistické efekty bez ohledu na místo nebo roční

  období, ke kterému se daný model vztahuje. Barvy a efekty těchto

  prostředků odpovídají jak chladné ruské zimě, kampani v Nor-

  mandii nebo vyprahlé krajině severní Afriky. Tuto sadu používejte

  v kombinaci s ostatními sadami YAKUMO vztaženými ke konkrét-

  nímu prostředí.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  015

  014

  013

  016

  FUEL & OIL (PALIVO A OLEJ)

  Tento produkt naneste na boky modelu ve tvaru svislých čar nebo

  přidejte malé kapky na povrch ošetřený pigmentem MIG014. Tento

  nános lze upravit ředidlem YAKUMO a vytvořit tak jemnější a přiro-

  zenější efekt. Používejte jej střídmě a nanášejte v měřítku. Nechte

  12 hodin zaschnout.

  CHIPPING (ODLUPOVÁNÍ)

  Ideální barva pro znázornění efektu oprýskaného laku na vašich

  modelech, byl-li povrch na skutečném vozidle vyroben ze železa

  nebo oceli. Štětcem s jemnou špičkou namalujte prýskance barvy

  na oblasti nejvíce vystavené opotřebení. Barvu představující pod-

  klad pod svrchní barvou můžete také nanášet kouskem houbičky.

  Nechte 10 minut zaschnout. Lze očistit vodou.

  EARTH & GRIME (HLÍNA A NEČISTOTY)

  Pigmentový odstín pro znázornění nahromaděných nečistot nebo

  pro vytvoření podkladu, na který můžete nanést palivové skvrny

  (MIG-013). Pigment nanášejte za sucha štětcem na požadované

  místa. Lze jej také použít ke zvýraznění stínů nebo efektu nečistot

  v zákoutích.

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  Všechna vozidla na určitých místech v důsledku deště, sněhu a

  rosy, reziví. Přípravek aplikujte v malém množství kolem drobných

  detailů, jako jsou hlavy šroubů, držáky nebo jiné úchytky, a také na

  svislé nebo šikmé plochy v podobě vybledlých linií. Efekt používejte

  střídmě a nanášejte jej v měřítku.

  stránka produktu

• Page 97

  17. června 2023

  V Kulturním domě Rychvald

  Modelářský klub Ostrava 446

  a předsednictvo IPMS.CZE

  zve všechny příznivce

  plastikového modelářství

  na Mistrovství České republiky mládeže a

  doprovodné akce

  Mistrovská soutěž mládeže je organizována pod záštitou SMČR

  Mistrovství ČR mládeže (letadla 1/72,1/48,1/32), bojová technika

  (1/72,1/48,1/35), lodě a ponorky, dioramy a civilní technika.

  Doprovodná porovnávací soutěž seniorů, letadla (1/72,1/48,1/32),

  bojová technika (1/72,1/48,1/35) a civilní technika

  Bližší informace a propozice na www.aircraft.cz,

  osobní kontakt Petr Potyš, mob. 730 430 239

  PROPOZICE NA STRÁNKÁCH SMČR

• Page 98

  postavil Robert Szwarc

  #82202

  #648818

  KAMO E

  F4F-4 + folding wings PRINT

  Wildcat early

  1/48

  POSTAVENO

  INFO Eduard98

  Květen 2023

• Page 99

  Ens. Hamilton McWhorter, VF-9, USS Ranger (CV-4), říjen 1942

  Rodák z Athens, Georgia, Hamilton McWhorter,

  vstoupil do námořnictva v červnu 1941 po vystudo-

  vání univerzity v Georgii. Po absolvování výcviku

  v Miami byl zařazen k VF-9, létající na Wildcatech.

  Začátkem října se jednotka nalodila na letadlovou

  loď USS Ranger (CV-4), směřující k africké pev-

  nině, kde se měla podílet na úspěšném vylodění

  Spojenců u Casablancy ve Francouzském Maroku

  (operace Torch). Pro snadnější rozlišení vlastních

  letadel měla letadla podílející se na operaci Torch

  kolem znaků na trupu a na spodních plochách

  křídel žluté lemy. Po ukončení odporu Francouzů

  byl svaz okolo letadlové lodi USS Ranger odeslán

  zpět do Norfolku. VF-9 byla na začátku roku 1943

  jako první námořní jednotka vyzbrojena Hellcaty,

  naloděna na USS Essex (CV-9) a odvelena do Ti-

  chomoří. Dne 19. listopadu 1943 se McWhorter stal

  v bojích proti Japoncům prvním pilotem, který na

  Hellcatu dosáhl pěti sestřelů. K nim přidal během

  dalších bojů ještě sedm sestřelených letadel,

  čímž své skóre uzavřel na dvanácti sestřelech.

  POSTAVENO

  Použité doplňky

  648818 F4F-4 folding wings PRINT (Brassin)

  stránka produktu

  INFO Eduard

  99

  Květen 2023

• Page 100

  postavil Jan Novotný

  #82202

  KAMO B

  F4F-4

  Wildcat early1/48

  POSTAVENO

  648829 F4F-4 wheel bay PRINT (Brassin)

  648779 F4F undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648803 F4F-4 cockpit PRINT (Brassin)

  INFO Eduard100

  Květen 2023

• Page 101

  BuNo. 5149, VF-3, USS Yorktown (CV-5) a USS Hornet (CV-8), květen až červen 1942

  Tento Wildcat byl v dubnu 1942 přidělen jednotce

  VF-3 na základně Kaneohe Bay, následující mě-

  síc byl přidělen Ens. G. F. Markhamovi. Jednotka

  se následně přesunula na USS Yorktown (CV-5).

  Během Bitvy o Midway se za řízením Fox 10 vystří-

  dal i Lt. A. J. Brassfield, který během tohoto střet-

  nutí sestřelil čtyři palubní bombardéry D3A Val a

  poškodil další dva. Přes veškerou snahu obránců

  byl USS Yorktown během bitvy poškozen a z toho

  důvodu museli být přeživší piloti a také Wildcaty

  z Yorktownu přesunuti na palubu USS Hornet

  (CV-8), kde vytvořili pod velením Lt. Cdr. Thache

  provizorní jednotku, označovanou jako VF-3-42-8.

  Jedním z pilotů této jednotky byl i John Burton

  Bain, jemuž byl přidělen tento Wildcat. Ens. Bain

  měl v té době na kontě dva potvrzené sestře-

  ly, stíhačku A6M Zero z Bitvy v Korálovém moři

  a z bitvy o Midway další Zero, sestřelené při před-

  chozím náletu na Shōkaku. Proto jsou pod čelním

  štítkem namalovány dvě japonské vlaječky jako

  symboly dosažených úspěchů. Výsostné znaky

  v podobě modrých kruhů s bílou hvězdou a čer-

  veným kruhem uprostřed byly umístěny na tru-

  pu a na čtyřech pozicích na křídle. Doplňovaly je

  červené a bílé pruhy na směrovce. V době Bitvy

  o Midway byly tyto pruhy zatřeny kamuflážní bar-

  vou a z výsostných znaků byly odstraněny červe-

  né kruhy. Sestřely pod kabinou byly doplněny až

  v době, kdy s tímto Wildcatem létal Ens. Bain.

  POSTAVENO

  Použité doplňky

  648803 F4F-4 cockpit PRINT (Brassin)

  648815 F4F-4 wheels early (Brassin)

  648817 F4F-4 landing flaps PRINT (Brassin)

  648828 F4F-4 engine PRINT (Brassin)

  648829 F4F-4 wheel bay PRINT (Brassin)

  648779 F4F undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648769 F4F gun barrels PRINT (Brassin)

  648828 F4F-4 engine PRINT (Brassin)

  648829 F4F-4 wheel bay PRINT (Brassin)

  648817 F4F-4 landing flaps PRINT (Brassin)

  stránka produktu

  INFO Eduard

  101

  Květen 2023

• Page 102

  Z-526AFS

  Akrobat

  1/48

  POSTAVENO

  postavil Jiří Brož

  #82184

  KAMO E

  INFO Eduard102

  Květen 2023

• Page 103

  Z-526AFS

  -

  V, OK

  -

  ERE, v. č. 1307, Aeroklub Točná, letiště Slaný, Česká republika, 2014

  Z 526 AFS v. č. 1307 byl vyroben v roce 1974 a dne

  29. 12. téhož roku jej převzal Svazarm, jako svůj

  poslední AFS. Letoun sloužil především na letiš-

  ti Točná a tamní aeroklub jej také získal v rámci

  delimitace. Později byl klub nucen přesunout se

  na letiště ve Slaném (po odkoupení letiště Toč-

  ná soukromým majitelem), kam putoval také

  OK

  -

  ERE. To již po přestavbě na vlečnou verzi

  AFS

  -

  V po vyčerpání akrobatického resursu (pře-

  stavba provedena v kunovickém Aerotechniku).

  V roce 2013 byl poškozen při nezdařeném přistá-

  ní, které skončilo až v příkopě za koncem dráhy.

  Další nehodu prodělal při návratu z leteckého dne

  v Polsku, kdy pilot zachytil směrovkou o dráty

  a utrhl SOP. Po opravě tak zmizely ze směrové-

  ho kormidla černé pruhy. V červnu 2019 aero-

  klub OK

  -

  ERE odprodal. Nový majitel jej odkoupil

  kvůli motoru, který využil pro jiný letoun a drak

  OK

  -

  ERE putoval k dalšímu majiteli, který plánu-

  je jeho generální opravu. Za zmínku jistě sto-

  jí, že v dobách své akrobatické kariéry sloužil

  OK

  -

  ERE mimo jiné také pozdějšímu dvojnásob-

  nému mistru Evropy Petru Jirmusovi. Kresba

  dámy na pravoboku pochází od airbrush malířky

  Olivie de Derardinis.

  POSTAVENO

  stránka produktu

  INFO Eduard

  103

  Květen 2023

• Page 104

  ON APPROACH

  ČERVEN 2023

  644215

  Mi-8MT LööK

  1/48 Zvezda

  644216

  PV-1 LööK

  1/48 Academy/Revell

  624004

  Spitfire Mk.IX wheels 5spoke

  1/24 Airfix

  BIG33151 Hurricane Mk.IIb 1/32 Revell

  BIG49367 F-16A MLU 1/48 Kinetic

  BIG49368 B-25J glazed nose 1/48 HKM

  BIG49369 F-35A 1/48 Tamiya

  BIG72173 C-130J PART I 1/72 Zvezda

  644215 Mi-8MT LööK 1/48 Zvezda

  644216 PV-1 LööK 1/48 Academy/Revell

  624004 Spitfire Mk.IX wheels 5spoke 1/24 Airfix

  635029 WWII German lamp headlights PRINT 1/35

  635030 WWII German crowbars PRINT 1/35

  635031 WWII German starter crank handles PRINT 1/35

  635032 WWII German pickaxes PRINT 1/35

  648725 Sopwith Camel 2F.1 Lewis gun PRINT 1/48 Eduard

  648824 Fw 190F-8 cockpit PRINT 1/48 Eduard

  648825 F4F-3 engine mid PRINT 1/48 Eduard

  648843 Bf 109G-6 cockpit PRINT 1/48 Eduard

  648859 F-35A cockpit PRINT 1/48 Tamiya

  648862 Bf 110G radio equipment 1/48 Eduard

  648863 B-25J wheels 1/48 HKM

  648864 Mi-8MT wheels 1/48 Zvezda

  648865 Mi-17 wheels 1/48 AMK

  648867 Lewis 47-cartridges ammo magazines PRINT 1/48

  648869 F-16 ladder PRINT 1/48

  648870 B-25J engines PRINT 1/48 HKM

  648871 B-25J bombsight PRINT 1/48 HKM

  672313 Bf 109F propeller early PRINT 1/72 Eduard

  672314 Bf 109F propeller late PRINT 1/72 Eduard

  672315 Bf 109F gun barrels PRINT 1/72 Eduard

  672316 Bf 109F wheels PRINT 1/72 Eduard

  634035 Hurricane Mk.IIb w/ rounded exhausts LööKplus 1/32 Revell

  634037 Hurricane Mk.IIb w/ fishtail exhausts LööKplus 1/32 Revell

  644214 F-16A MLU LööKplus 1/48 Kinetic

  SIN648105 F4F-3 w/ early engine ADVANCED 1/48 Eduard

  SIN648106 F-16 armament w/ Maverick missiles 1/48 Kinetic

  BIG ED (květen)

  BRASSIN (květen)

  LöökPlus (květen)

  BIGSIN (květen)

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Mi-8MT v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Zvezda

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro PV-1 v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Aacdemy / Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  Brassinová sada - kola podvozku pro Spitfire Mk.IXc

  v měřítku 1/24. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do

  modelu. Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ano

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard104

  Květen 2023

• Page 105

  635029

  WWII German lamp headlights PRINT

  1/35

  ON APPROACH

  Brassinová sada - přední světla pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 12 světel dvou typů (6+6).

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 24 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  635030

  WWII German crowbars PRINT

  1/35

  635031

  WWII German starter crank handles PRINT

  1/35

  Brassinová sada - páčidla pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 6 páčidel. Vyrobeno přímým

  3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kliky pro startování pro

  německá druhoválečná bojová vozidla v měřítku

  1/35. Sada obsahuje 3 kliky. Vyrobeno přímým

  3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard

  105

  Květen 2023

• Page 106

  ON APPROACH

  ČERVEN 2023

  635032

  WWII German pickaxes PRINT

  1/35

  648725

  Sopwith Camel 2F.1 Lewis gun PRINT

  1/48 Eduard

  648824

  Fw 190F-8 cockpit PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - krumpáče pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 4 krumpáče. Vyrobeno přímým

  3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kulomety pro Camel

  2F.1 v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 13 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kokpit pro Fw 190F-8

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 20 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ne

  INFO Eduard106

  Květen 2023

• Page 107

  ON APPROACHČERVEN 2023

  648825

  F4F-3 engine mid PRINT

  1/48 Eduard

  648843

  Bf 109G-6 cockpit PRINT

  1/48 Eduard

  648859

  F-35A cockpit PRINT

  1/48 Tamiya

  Brassinová sada - motor pro F4F-3

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje též kryty motoru.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 35 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - kokpit pro Bf 109G-6

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 21 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ne

  Brassinová sada - kokpit pro F-35A v měřítku 1/48.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 15 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ne

  INFO Eduard

  107

  Květen 2023

• Page 108

  ON APPROACH

  648862

  Bf 110G radio equipment

  1/48 Eduard

  648863

  B-25J wheels

  1/48 HKM

  648864

  Mi-8MT wheels

  1/48 Zvezda

  Brassinová sada - barvené radiové vybavení

  pro Bf 110G v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kola podvozku pro B-25J

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního

  podvozku a příďové kolo. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: HKM

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ano

  Brassinová sada - kola podvozku pro Mi-8MT

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a příďová kola. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Zvezda

  Sada obsahuje:

  - resin: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  ČERVEN 2023

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard108

  Květen 2023

• Page 109

  648867

  Lewis 47-cartridges ammo magazines PRINT

  1/48

  648865

  Mi-17 wheels

  1/48 AMK

  Brassinová sada - zásobníky pro kulomety Lewis

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje 12 zásobníků.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  ON APPROACH

  Brassinová sada - kola podvozku pro Mi-17

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního

  podvozku a příďová kola. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: AMK

  Sada obsahuje:

  - resin: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  ČERVEN 2023

  648869

  F-16 ladder PRINT

  1/48

  Brassinová sada - žebřík pro nástup do letounu

  pro F-16 v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard

  109

  Květen 2023

• Page 110

  ON APPROACH

  648870

  B-25J engines PRINT

  1/48 HKM

  648871

  B-25J bombsight PRINT

  1/48 HKM

  672313

  Bf 109F propeller early PRINT

  1/72 Eduard

  Brassinová sada - dva motory pro B-25J

  v měřítku 1/48. Sada neobsahuje kryty motoru.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: HKM

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 8 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - pumový zaměřovač pro B-25J

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: HKM

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - vrtule pro Bf 109F

  v měřítku 1/72. Vrtulový kužel lze sejmout.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  ČERVEN 2023

  INFO Eduard110

  Květen 2023

• Page 111

  672315

  Bf 109F gun barrels PRINT

  1/72 Eduard

  672314

  Bf 109F propeller late PRINT

  1/72 Eduard

  Brassinová sada - hlavně trupových zbraní pro

  Bf 109F v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  ON APPROACH

  Brassinová sada - vrtule pro Bf 109F

  v měřítku 1/72. Vrtulový kužel lze sejmout.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  ČERVEN 2023

  672316

  Bf 109F wheels PRINT

  1/72 Eduard

  Brassinová sada - kola podvozku pro Bf 109F

  v měřítku 1/72. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  INFO Eduard

  111

  Květen 2023

• Page 112

  ON APPROACH

  Soubor 4 sad pro Hurricane Mk.IIb v měřítku 1/32.

  Doporučená stavebnice: Revell

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - výfuky

  Soubor 4 sad pro Hurricane Mk.IIb v měřítku 1/32.

  Doporučená stavebnice: Revell

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - výfuky

  634035

  Hurricane Mk.IIb w/ rounded exhausts LööKplus

  1/32 Revell

  634037

  Hurricane Mk.IIb w/ fishtail exhausts LööKplus

  1/32 Revell

  ČERVEN 2023

  INFO Eduard112

  Květen 2023

• Page 113

  ON APPROACH

  Soubor 4 sad pro F-16A MLU v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  644214

  F-16A MLU LööKplus

  1/48 Kinetic

  ČERVEN 2023

  INFO Eduard

  113

  Květen 2023

• Page 114

  SIN648105

  F4F-3 w/ early engine ADVANCED

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro F4F-4 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - motor

  - zbraňové šachty

  - přistávací klapky

  - podvozková šachty

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  ON APPROACH

  ČERVEN 2023

  INFO Eduard114

  Květen 2023

• Page 115

  SIN48106

  F-16 armament w/ Maverick missiles

  1/48 Kinetic

  Soubor 5 sad pro F-16 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - AN/AAQ-13 LANTIRN kontejner

  - AN/AAQ-14 LANTIRN kontejner

  - AGM-65 Maverick (2 sady)

  - AIM-9M/L Sidewinder

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHČERVEN 2023

  INFO Eduard

  115

  Květen 2023

• Page 116

  FOTOLEPTY

  53294 USS Missouri BB-63 part 3 1/350 Hobby Boss

  32483 Spitfire Mk.I landing flaps 1/32 Kotare

  321009 Spitfire Mk.I 1/32 Kotare

  321010 AH-64E 1/35 Takom

  36501 M3A4 1/35 I Love Kits

  36502 Panzer IV/70 (A) 1/35 Tamiya

  36503 Scammel Commander w/ 62t semitrailer 1/35 Hobby Boss

  481111 Mi-8MT cargo floor 1/48 Trumpeter

  481112 Mi-8MT cargo seats 1/48 Trumpeter

  491354 Do 335A 1/48 Tamiya

  491356 Mi-8MT 1/48 Trumpeter

  491357 Mi-8MT cargo seatbelts STEEL 1/48 Trumpeter

  491358 F-4E 1/48 Meng

  73802 MiG-29 9-12 1/72 Great Wall Hobby

  ZOOMY

  33349 Spitfire Mk.I 1/32 Kotare

  33350 Spitfire Mk.I seatbelts STEEL 1/32 Kotare

  33351 AH-64E 1/35 Takom

  33352 AH-64E seatbelts STEEL 1/35 Takom

  FE1354 Do 335A 1/48 Tamiya

  FE1355 Do 335A seatbelts STEEL 1/48 Tamiya

  FE1356 Mi-8MT 1/48 Trumpeter

  FE1357 Mi-8MT seatbelts STEEL 1/48 Trumpeter

  FE1358 F-4E 1/48 Meng

  FE1359 F-4E seatbelts STEEL 1/48 Meng

  FE1360 Tempest Mk.II Weekend 1/48 Eduard

  FE1361 A6M2 Zero Type 21 Weekend 1/48 Eduard

  MASKY

  JX309 Spitfire Mk.I 1/32 Kotare

  JX310 Spitfire Mk.I TFace 1/32 Kotare

  JX311 AH-64E 1/35 Takom

  JX312 AH-64E TFace 1/35 Takom

  EX947 Mi-8MT 1/48 Trumpeter

  EX948 Mi-8MT TFace 1/48 Trumpeter

  EX949 F-4E 1/48 Meng

  EX950 F-4E TFace 1/48 Meng

  EX951 A6M2 Zero Type 21 Weekend 1/48 Eduard

  EX952 Tempest Mk.II Weekend 1/48 Eduard

  CX648 MiG-29 9-12 1/72 Great Wall Hobby

  SPACE

  3DL32016 Spitfire Mk.I SPACE 1/32 Kotare

  3DL32017 AH-64E SPACE 1/35 Takom

  3DL48120 PV-1 SPACE 1/48 Academy

  3DL48121 Do 335A SPACE 1/48 Tamiya

  3DL48122 Mi-8MT SPACE 1/48 Trumpeter

  3DL48123 F-4E SPACE 1/48 Meng

  3DL72017 MiG-29 9-12 SPACE 1/72 Great Wall Hobby

  3DL72018 Bf 109F SPACE 1/72 Eduard

  ON APPROACH

  ČERVEN 2023

  INFO Eduard116

  Květen 2023

• Page 117

  ON APPROACH

  Sopwith 2F.1 Camel #82173 1/48

  ČERVEN 2023

  N6755, Capt. Bernard A. Smart,

  HMS Furious, červenec 1918

  N6602, HMS Furious, duben 1918

  N6822, HMAS Sydney, 1918

  N6812, FSL Stewart D. Culley, Special Flight,

  NS Felixstowe, Velká Británie, červenec 1917

  N6764, HMS Lion, duben-červen 1918

  N8130, HMS Vindictive, Koivisto, Finsko, říjen 1919

  INFO Eduard

  117

  Květen 2023

• Page 118

  ON APPROACH

  WUNDERSCHÖNE

  NEUE MASCHINEN pt.1

  1/72#2142

  Dual Combo

  ČERVEN 2023

  Bf 109F-1, WNr. 5628, Obst. Werner Mölders,

  JG 51, Krefeld, Německo, červen 1941

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard118

  Květen 2023

• Page 119

  ON APPROACHČERVEN 2023

  Bf 109F-2, WNr. 8085, Lt. Jürgen Harder, Stab III./JG 53,

  Sobolewo, Německo, červen 1941

  Bf 109F-2, WNr. 8235, Hptm. Werner Pichon Kalau vom

  Hofe, Stab JG 54, Trakehnen, Německo, (nyní Jasnaja

  Poljana, Rusko), červen 1941

  Bf 109F-2, WNr. 6801, Lt. Detlev Rohwer,

  Stab I./JG 3, Bílá Cerekev, SSSR, srpen 1941

  Bf 109F-2, WNr. 9553, Oblt. Siegfried Schnell,

  9./JG 2, Théville, Francie, Listopad 1941

  Bf 109F-2, 9./JG 54, Siverskaja, SSSR,

  prosinec 1941

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard

  119

  Květen 2023

• Page 120

  ON APPROACH

  Bf 109F-2/B, Uffz. Richard Übelbacher, 6.(Jabo)/JG 2, Abbeville-Drucat, Francie, léto 1941

  Bf 109F-4, WNr. 7205, Oblt. Josef Priller, 1./JG 26, St. Omer-Arques, Francie, říjen 1941

  Bf 109F-4, Lt. Walter Nowotny, 3./JG 54, Krasnogvardějsk, SSSR, červenec 1942

  Bf 109F-4, WNr. 13376, Hptm. Heinz Bär, I./JG 77, Comiso, Sicílie, červenec 1942

  ČERVEN 2023

  Bf 109F-4/Z, WNr. 7420, Lt. Hermann A. Graf,

  9./JG 52, Charkov-Rogan, SSSR, květen 1942

  Bf 109F-4/Trop, Maj. Erich Gerlitz, III./JG 53,

  Martuba, Libye, květen 1942

  Bf 109F-4, Uffz. Hans Döbrich, 6./JG 5,

  Petsamo, Finsko, září 1942

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 8673, Hptm. Hans-Joachim Marseille,

  3./JG 27, Quotaifiya, Egypt, září 1942

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  + čtyři další markingy

  INFO Eduard120

  Květen 2023

• Page 121

  A6M2 Zero Type 21 #84189 1/48

  ON APPROACHČERVEN 2023

  c/n 5289, podd. 1. tř. Takashi Hirano,

  stíhací jednotka let. lodi Akagi, prosinec 1941

  c/n 5404, podd. 3. tř. Yoshirō Hashiguchi, 3. Kōkūtai,

  letiště Kendari, Nizozemská východní Indie, březen 1942

  Kōkūtai 302, základna Atsugi, Japonsko, srpen 1945

  Kōkūtai 261, Saipan, červen 1944

  INFO Eduard

  121

  Květen 2023

• Page 122

  ON APPROACH

  Tempest Mk.II 1/48#84190

  ČERVEN 2023

  PR856, F/Lt Jack Frost, No. 26 Sqn,

  No. 135 Wing BAFO, Zeltweg, Rakousko,

  červenec 1947

  A143, No. 14 Squadron,

  Royal Pakistan Air Force,

  Pákistán, 1949-1950

  PR859, No. 33 Squadron,

  Butterworth, Malajsie, říjen 1949

  HA626 (ex MW391), F/O, Ian S. Loughran,

  No. 10 Squadron, Royal Indian Air Force,

  Jamnagar, Indie, leden 1952

  INFO Eduard122

  Květen 2023

• Page 123

  ON APPROACH

  Bf 109G-6 late series

  1/48

  #82111

  WNr.160303, Hptm. Friedrich Eberle, III./JG 1, Volkel,

  Nizozemsko, listopad 1943

  WNr. 15729, Obstlt. Hermann Graf, Stab./JG11,

  Jever, Německo, zima 1944

  Oblt. Kurt Gabler, 8./JG 300, základna Jüterbog – Waldlager,

  Německo, červenec 1944

  WNr. 165350, Lt. Anton Hafner, 8./JG 51, Tilsit-Ost,

  Německo, srpen 1944

  WNr. 411960, Hptm. Franz Dörr, III./JG 5, Gossen,

  Norsko, květen 1945

  ČERVEN 2023

  Reedice

  INFO Eduard

  123

  Květen 2023

• Page 124

  Poprosím čtenáře autora znalé, aby si odpustili

  poznámku, zda ho psala vůbec nějaká inteligen-

  ce… A pro ty, kteří takové úvaze odolají, jsou ur-

  čeny následující řádky.

  Je naprosto zřejmé, že si řada z nás pokládá

  otázku, jak módní boom, týkající se IT techno-

  logií, nazývaných populárně umělou inteligencí,

  zasáhne náš obor. Nechci se pouštět do filozo-

  fických debat na téma nakolik se tyto systé-

  my skutečně přibližují ke skutečné inteligenci

  s možností vlastního sebeuvědomění a nezávis-

  losti a nakolik jsou „jen“ sofistikovanými algo-

  ritmy datových neuronových sítí, využívajícími

  rozsáhlé datové zdroje. Chci spíše zauvažovat

  nad výstupy, se kterými jsem se setkal a jejich

  aktuální použitelností. Umělou inteligencí je

  v aktuálním módním boomu nazýváno mnoho

  systémů, které jsou sice velmi pokročilé, ale

  o samoučící a zdokonalující systém ve skuteč-

  nosti povětšinou nejde.

  Asi nejlépe lze hranici, kdy jde o „umělou inte-

  ligenci“ (či „umělou“ inteligenci nebo umělou

  „inteligenci“ / pozorný čtenář zajisté rozpoznal

  nuance těchto formulací), ukázat na OCR, tedy

  systémech se schopností rozpoznávat písmo ze

  zdroje v podobě obrazu. Tyto systémy existují již

  poměrně dlouho a většina z těch běžně dostup-

  ných není ve skutečnosti technologiemi, které

  bychom mohli nazvat umělou inteligencí. U těch

  běžnějších, jednodušších, chybí podstatný sa-

  moučící prvek. Po to, aby byl systém schopný se

  zdokonalovat a učit, je zapotřebí zpětná vazba,

  kterou byste onomu systému řekli „… ale pís-

  menko, které jsi přečetl jako Z je ve skutečnosti

  trochu pokřivená číslice 2“, a tento systém to

  vzal do úvahy při rozhodování, jak reprodukuje

  další podobný případ, až se s ním setká. Takové

  věci umí neuronové datové sítě už mnoho let a

  lze na to téma nalézt řadu článků. A tomu se již

  dá říkat umělá inteligence, byť „samoučící sys-

  tém“ mi přijde adekvátnější.

  Přesto nechci vzbudit dojem, že bych téma

  umělé inteligence podceňoval. Vývoj je velmi

  překotný a věřím, že se i v této oblasti dočkáme

  věcí, o kterých nemáme ani zdání. Jako u všeho

  jsem ale rezervovaný k bombastickým novino-

  vým titulkům a různým překotným prohlášením.

  Určitě si dokážu představit, že AI systémy budou

  postupně přirozenou cestou nacházet svá uplat-

  nění i ve výrobních technologiích, které se při

  konstrukci a výrobě modelů a doplňků používají.

  Vzhledem k módnosti se často setkáváme

  s pokusy o tvorbu novinových článků za pomoci

  AI. Vězte, že kam má představivost může sahat,

  budou naše články psát skuteční autoři s kon-

  krétními znalostmi a historická fakta či tech-

  nické údaje budou pocházet z vlastních zdrojů,

  knih, archivů, znalostí… Ono je to totiž tak, že

  mnohé z toho, co se zejména v historických

  článcích našich autorů v Infu objevuje, vychází

  z jejich vlastních badatelských poznatků, leckdy

  z mnohaleté práce, informací od mnoha odbor-

  níků z celého světa a jsou to informace, které

  jednoduše nelze vycucat z internetových zdrojů

  a nechat zkompilovat AI.

  Pochopitelně nemohu vyloučit, že si některý

  z našich autorů pomůže tím, že si nechá od AI

  navrhnout lepší formulaci věty, ladnější slovo-

  sled – což ostatně tyto systémy poměrně dobře

  umí. Ovšem pokud jde o tento konkrétní článek,

  zdá-li se vám stylistika přijatelná a s relativně

  ladným spádem slov, není to zásluha IT, ale na-

  šich editorů…

  Oblasti AI (nebo pokročilých IT), ve kterých lze

  najít uplatnění v oboru plastikového modelář-

  ství, a které bych chtěl tímto článkem nastínit,

  aktuálně vidím tři a rozeberu je v následujících

  odstavcích (jistě může leckdo z vás přijít s dal-

  ším možným použitím a za vaše zpětné vazby

  budeme rádi).

  OCR (Optical Character Recognition)

  První oblastí je studium a další zpracování his-

  torických dokumentů. Zde najde své uplatnění

  OCR již zmíněná výše, nebudu se o ní tedy dále

  rozepisovat. Ukažme si raději příklad.

  Výňatek z bojového hlášení Lt. Francise M.

  Matney od 55th FG ze dne 2. 11. 1944.

  A zde je nijak neupravovaný OCR přepis.

  I was flying Hellcat White 4 on Lt. Jowell's

  wing at an altitude of 32,000 feet when 15 plus

  Me109's and FW190's came in on the bombers

  below us at 27,000 foot. We immediately dro'ped

  our belly tanks and dove on them from r o'clock.

  Lt. Jewell nicked out one Me109 and I stayed on

  his wing. The E/A started a steep diving turn to

  the left and ended in a vortical dive.

  Několik chybně rozeznatelných písmen je zřej-

  mých, ovšem po drobné úpravě je text velmi

  použitelný pro další zpracování. Pokročilé OCR

  systémy si do určité míry umí poradit i s psaným

  textem, tam již ovšem musí být aplikován onen

  zmíněný samoučící prvek se zpětnou vazbou od

  uživatele… A vy prostě takový systém musíte na

  daný rukopis „navyknout“.

  Textové kompilátory typu

  OpenAI / ChatGPT

  Nechci tyto systémy nijak shazovat, ani podce-

  ňovat. Sám koketuji s ChatGPT. A opravdu jsem

  nedávno žasl, když jsem si od něj nechával radit

  například k problematice radionavigace při pří-

  pravách na teoretické zkoušky PPL. Je však tře-

  ba si uvědomit, že ač jsou zdroje, ze kterých své

  výstupy kompiluje a formuluje velmi rozsáhlé,

  mají svá omezení. Někdy dokážeme dojít k ab-

  surdním odpovědím, které ovšem tato AI dokáže

  velmi sebejistě předložit.

  Zkusmo jsem se dotkl jednoho ze svých zásad-

  ních témat – letecké bitvy nad Krušnohořím 11. 9.

  1944 – otázkou proč tento boj začal. Nepřekva-

  pilo by mě, kdyby systém odpověď neznal. Pře-

  kvapením (a pomýlením pro neznalého) může

  být odpověď sice chybná, avšak předložená vel-

  mi sebevědomě:

  "Vzdušná bitva nad Krušnými horami dne 11.

  září 1944 byla součástí větší operace známé

  jako "mise Schweinfurt-Regensburg". Mise byla

  spojeneckou bombardovací kampaní proti ně

  -

  meckým průmyslovým cílům, konkrétně proti

  továrnám vyrábějícím kuličková ložiska, která

  byla nezbytná pro německou válečnou snahu."

  Pochopitelně mise Schweinfurt/Regensburg

  proběhla 17. 8. 1943…

  V jiném příkladě lze ovšem systém pochválit

  a napálit se mi ho nepodařilo.

  Otázka: Jaká byla role Adolfa Gallanda na osvo-

  bozování Prahy?

  Odpověď: Adolf Galland neměl žádnou roli při

  osvobození Prahy dne 9. května 1945. Galland

  byl německý stíhací pilot během druhé světo

  -

  vé války a vysoký důstojník německé Luftwa-

  ffe. Byl zapojen do mnoha významných bitev

  a operací během války, včetně bitvy o Británii

  a obrany Německa proti spojeneckým bombar-

  dovacím kampaním.

  Nicméně, v době osvobození Prahy, byl Galland

  odvolán ze svého postu a byl v domácím věze

  -

  ní nacistickými úřady za jeho otevřenou kritiku

  vedení Luftwaffe. Proto se nezúčastnil žádných

  vojenských operací během posledních dnů války

  v Evropě, včetně osvobození Prahy.

  Poznatek je jasný – podobné systémy, ať už sou-

  hlasíme s tím, že jsou umělou inteligencí, či ni-

  koliv, mohou být dobrým pomocníkem. Musíme

  však být velmi obezřetní k tomu, co nám před-

  kládají a nevynechávat svůj vlastní rozum.

  Analýza historických fotografií

  a rozpoznávání barev

  Systémy pro definování barev předmětů na his-

  torických fotografiích jistě najdou v našem obo-

  ru nemalé uplatnění. Ne snad že bych myslel na

  konec předlouhých modelářských debat u piva

  nad skutečným odstínem RLM 66 nebo tím, že

  by technika tak snadno dokázala určovat přesné

  odstíny kamuflážních barev. Už nyní je ale jasné,

  že může být velmi dobrým rádcem.

  Samozřejmě i zde platí mnohá omezení a nesmí-

  me si jen tak nechat něco nakukat. Velmi důle-

  POZOR, TENTO ČLÁNEK NENAPSALA UMĚLÁ INTELIGENCE! Text: Jan Zdiarský

  INFO Eduard124

  Květen 2023

• Page 125

  žitou roli zde hraje i kvalita vstupního materiálu.

  Zcela jinak se bude tento systém schopen vypo-

  řádat s kvalitním skenem originální historické

  fotografie a jinak s obrázkem staženým z inter-

  netu a mnohokrát přerastrovaným a barevně

  překonvertovaným.

  Výstupy – a opět opakuji: musíme k nim být opa-

  trní – přinášejí zajímavé poznatky. A i když je

  třeba barevné řešení nesprávné, samotná kolo-

  rizace ve smyslu jak to vidí AI nás může upozor-

  nit na zajímavé detaily, které bychom při studiu

  těchto fotografií v původní černobílé škále pře-

  hlédli. Naprosto si dokážu představit takového

  pomocníka pro naše specialisty řešící kamuf-

  lážní schémata stavebnic. Ale všeho s mírou….

  Jako v předchozích případech i v této oblasti

  existuje široká kvalitativní škála systémů. Od

  webových aplikací až po profesionální systémy

  využívané například ke kolorování filmů. Ty už

  umí zapracovávat zpětnou vazbu od uživatelů

  a skutečně se učit a posouvat svůj přístup při

  analýze odstínů černobílých fotografií. Opět je-

  den příklad, kterým je výřez fotografie Bf 109G

  Fhj.Fw. Hanse-Theo Ableitera z III./JG 4.

  Zcela vlevo je sken originální fotografie, upro-

  střed a vpravo pak reprodukce barev dvěma

  různými AI systémy. Ačkoliv kvalita se liší (je-

  den systém je profesionální filmařský, druhý

  běžně dostupný konvertor), reprodukce barev

  si v obou případech poměrně dobře odpovída-

  jí. Zcela jasně lze rozlišit barvy RLM 75 a RLM

  76 na světlém podkladu, kterým by měla být

  logicky pravděpodobně poměrně šedá varianta

  RLM 76. Povšimněte si toho, jak který systém

  reprodukoval jednotlivé skvrny. Onen jednoduš-

  ší (vpravo) vyrobil 74 i z některých skvrn, které

  první systém určil jako RLM 75.

  Aby nevypadalo vše až tak skvěle, přiklá-

  dám ještě jeden snímek ukazující, jak si AI

  poradila s rozřešením barev v jiném případě.

  Mnozí z vás víte, že tento letoun by měl být

  celý červený s černým vrtulovým kuželem…

  Jak je patrno, nástroje, které se dnes ať už

  správně či nesprávně nazývají umělou inteli-

  gencí, mohou být dobrým pomocníkem a zcela

  jistě budou nacházet své uplatnění stále více.

  Vlastní úsudek a rozum bychom ale vypínat

  neměli. Abych skončil stylově, přeci jen jsem

  ChatGPT požádal o pozdrav čtenářům Infa:

  Vážení čtenáři magazínu Info Eduard,

  Doufám, že se vám tento vzkaz dostává v dob

  -

  rém zdraví a že stále nacházíte obsah této pu-

  blikace informativní a zajímavý. Děkuji vám za

  vaši podporu a přejií vám vše nejlepší v osobním

  i akademickém životě.

  S pozdravem, ChatGPT

  INFO Eduard

  125

  Květen 2023

• Page 126

• Page 127

• Markingy F6F-5 Hellcat late 1/48

  Lt. Eugene A. Valencia, VF-9, USS Lexington, únor 1945

  
  

  Eugene Anthony Valencia, jeden z nejúspěšnějších námořních stíhačů, se proslavil jako velitel „Valencia Flying Circus“, což byl název, který jeho divize (námořní čtyřčlenný roj) dostala nejen díky schopnosti sestřelovat nepřátele, ale také díky svému netradičnímu vystupování. Narodil se 13. dubna 1921 v San Francisku a v roce 1941 vstoupil do US Navy. Námořním letcem se oficiálně stal 9. února 1942 a po roce stráveném v roli instruktora se hlásil u VF-9 na palubě USS Essex. Když přišel 11. listopad, den masivního spojeneckého úderu na Rabaul, dosáhl Valencia tří samostatných sestřelů a jednoho sdíleného. Poté přidal jeden sestřel na konci ledna 1944 a 17. února se stal stíhacím esem, když si připsal tři Zera. Poté, co se vrátil ze svého prvního bojového turnusu, vybral si piloty, se kterými nacvičoval svou taktiku „Mowing Machine“ (sekačka), na kterou přišel během bojů nad souostrovím Truk. Při ní mohl jeden pilot neustále útočit, zatímco jeho kolegové mu poskytovali plné krytí. VF-9 se vrátila do Pacifiku v lednu 1945 a brzy poté začala Valenciova divize sklízet plody svého usilovného tréninku. Všichni její členové se stali esy a Valencia postupně zvyšoval své skóre od 16. února 1945, kdy přidal u jezera Imba osmé vítězství. Na konci turnusu bylo na jeho kontě 23 potvrzených sestřelů, dva pravděpodobné a dva poškozené stroje, což z něj udělalo třetí nejlepší americké námořní eso druhé světové války. Eugene Valencia zemřel v roce 1972.

   

  Lt. Cornelius N. Nooy, VF-31, USS Belleau Wood, srpen 1945
  

  
  

  Cornelius Nicholas Nooy se narodil 15. dubna 1921 ve Smithtownu a stal se pravděpodobně nejnebezpečnějším okrasným zahradníkem na světě, neboť v roce 1941 sice absolvoval bakalářský obor okrasného zahradnictví na Newyorském státním zemědělském institutu, následně se však stal jedním z nejúspěšnějších námořních stíhačů. Do US Navy vstoupil 18. března 1942 a 1. srpna zahájil letecký výcvik. O čtyři a půl měsíce později byl jmenován námořním letcem a stal se příslušníkem VF-31. Tam neztrácel čas a 29. ledna dosáhl svého prvního vzdušného vítězství, když sestřelil jedno Zero a druhé pravděpodobně. Nakonec měl na kontě 19 vítězství, což ho zařadilo na dělené 5. místo žebříčku nejúspěšnějších amerických námořních stíhačů WWII (s Alexandrem Vraciu a Patrickem Flemingem). Zároveň se stal nejúspěšnějším stíhačem operujícím z lehkých letadlových lodí. Na vyobrazeném Hellcatu jsou pod čelním štítkem symboly všech jeho vítězství a pod kabinou jméno a znak VF-31. Mezi nimi se pravděpodobně nacházel znak NYSIA. Tento letoun posloužil několika pilotům k pořízení památečních fotografií na závěr turné, a tak byla všechna loga a jména namalována jen pro tuto příležitost. Vzhledem k tomu, že znak jednotky byl obvykle umístěn před čelním štítkem, předpokládáme, že tomu tak bylo i v případě tohoto letounu. Nooy opustil aktivní službu 28. prosince 1945 a sloužil u Naval Reserve, kde byl 1. února 1952 povýšen do hodnosti Lieutenant Commander. Zemřel na rakovinu pouhý měsíc před svými 37. narozeninami.

   

  BuNo 70597, Lt. James L. Pearce, VF-17, USS Hornet, 21. března 1945
  

  
  

  James Lano Pearce se stal nejen úspěšným námořním stíhačem, ale také zajímavou leteckou osobností. K námořnictvu se přihlásil 3. července 1941. Poté, co získal „křídla“ a byl povýšen do hodnosti Ensign, sloužil u VS-52 a od prosince 1942 do července 1943 létal na průzkumných letounech z Bora Bora na Society Islands. Následně byl převelen k VF-18 a 11. listopadu pravděpodobně sestřelil Zeke v okolí Rabaulu, poté se 25. prosince 1943 podílel čtvrtinou na sestřelu Betty. Poškozený bombardér Betty v lednu 1944 byl jeho posledním úspěchem u VF-18 před návratem na západní pobřeží, kde od března 1944 pomáhal reformovat VF-17. Do bojů se vrátil na palubě USS Hornet (CV-12). Podílel se na sestřelu C6N Myrt 18. března 1945 a poté přišel 21. března jeho nejúspěšnější den, když poslal k zemi dva bombardéry Betty. V součtu tak nakonec zaznamenal 5,25 vzdušných vítězství plus 15 letadel zničených na zemi. Po válce působil až do svého odchodu od námořnictva 27. srpna 1948 u Letecké zkušební divize v NAS Patuxent River. Dále pokračoval v kariéře zkušebního pilota u společnosti Grumman, ale již po půl roce změnil zaměstnavatele a dalších 15 let pomáhal s vývojem letounů North American Aviation. Během této služby přišel v roce 1953 o levou nohu pod kolenem, ale létal dál. Další změna přišla v rané fázi vesmírného programu Apollo. Jim Pearce dostal na starost testování a kontrolu velitelských a servisních modulů Apolla pro lunární program a v Kennedyho vesmírném středisku zůstal až do roku 1967, kdy se začal věnovat svým společnostem, které vedl až do 9. února 2011, kdy zemřel.

   

  BuNo 72663, Ens. William A. Sinnott, VF-24, USS Santee, 7. července 1945
  

  
  

  Sedmý červenec 1945 nebyl pro letecké jednotky eskortní letadlové lodi USS Santee, tedy VF-24 a VT-24, šťastný. Při přistání Hellcatu pilotovaného Ens. Williamem A. Sinnottem došlo ke zlomení přistávacího záchytného háku a letoun narazil do letadel na palubě s následným požárem. Čtyři Hellcaty a dva Avengery byly shozeny z paluby, šest torpédových bombardérů bylo poškozeno a jeden z pilotů zaparkovaných letadel zahynul. VF-24 byla na svém druhém turnusu od 27. března do 19. července. Během něj piloti většinou prováděli útočné mise proti pozemním cílům v rámci podpory vylodění Spojenců na Okinawě. Také pomáhali britským letadlovým lodím bránit japonským jednotkám ve využívání letiště na ostrovech Sakishima. Od 16. června prováděly letouny z USS Santee stíhací a bombardovací mise proti cílům na ostrově Kjúšú. O tři dny později již loď dorazila do zálivu Leyte a podstoupila drobné opravy. Od 1. července byla opět v akci a v době Sinnottovy havárie poskytovala vzdušné krytí při odminování vod západně od Okinawy. Během celého druhého turnusu dosáhli piloti VF-24 pouhých tří vzdušných vítězství, což bylo dáno charakterem jejich úkolů. Dva měsíce a dva týdny (20. září) po havárii na palubě USS Santee byla VF-24 rozpuštěna. Jako součást Carrier Division 22 měly její Hellcaty bílé SOP a bílé obdélníky na náběžné hraně horní strany pravého křídla. Letouny USS Santee se vyznačovaly dvěma žlutými pruhy na zadní části trupu a na křídle. Letouny z USS Chennango měly jeden žlutý pruh, z USS Suwanee dva bílé pruhy a z USS Sangamon jeden bílý pruh.

   

  BuNo 72296 Lt. Louis A. Menard, jr., VBF-12, USS Randolph, 17. února 1945
  

  
  

  Louis Arthur Menard, zvaný Lou, vstoupil do námořnictva 21. července 1941. Dne 31. ledna 1942 byl jmenován námořním letcem a povýšen do hodnosti Ensign. Jeho první bojové nasazení ho zavedlo do severní Afriky na palubě USS Ranger coby příslušníka VF-9. Tam také dosáhl 9. listopadu jednoho potvrzeného a jednoho pravděpodobného sestřelu na F4F-4. O rok později, 11. listopadu, si připsal dvě Zera, stále jako příslušník VF-9, ale na palubě USS Essex, poté 29. ledna sestřelil jednu B5N Kate. Když 17. února sestřelil dvě Kate a dva F1M Pete, stal se esem. Po povýšení do hodnosti poručíka 1. dubna 1944 byl přidělen k VF-12 a 2. ledna 1945 k její sesterské VBF-12. Posledního vítězství dosáhl 16. února, kdy sestřelil jednu D4Y Judy, ale následující den musel vyskočit z poškozeného letounu nad oceánem a kvůli silnému větru ho padák po dopadu vláčel po hladině. Nakonec ho před utonutím zachránila posádka torpédoborce Taussig. Tím jeho služba skončila a on se vrátil do USA. V aktivní službě setrval až do roku 1968, kdy odešel do důchodu v hodnosti Commander. Podle seznamu ztrát námořnictva Menard vyskočil z Hellcatu BuNo 72296 a kresba doprovázející rozhovor s ním v Naval Aviation News zobrazuje letoun s číslem 32. Předpokládáme tedy, že právě ten Menard opustil na padáku. Jiný zdroj ovšem uvádí, že šlo o letoun BuNo 72635, a aby byla věc ještě komplikovanější, na palubě USS Randolph byly postupně dva Hellcaty s číslem 32. Není tedy zcela jasné, které BuNo náleží tomuto stroji č. 32. Obtisky nabízejí obě varianty.

   

  Flottille 1F, PA Arromanche, Francouzská Indočína, 1951
  

  
  

  Francouzské námořnictvo zakoupilo v letech 1950–1953 celkem 124 letounů F6F-5 a patnáct F6F-5N. Tímto typem bylo vybaveno několik bojových jednotek, včetně I/6 Corse a II/6 Normandie-Niemen, proslavených v bojích za druhé světové války. Námořní 1F Flotille byla další jednotkou, která přešla na Hellcaty, a jednou z těch, které bojovaly v Indočíně. Tam se Francie snažila obnovit svou předválečnou kolonii, čelila ovšem odporu komunistů vedených Ho Či Minem. Jednotka byla po návratu do Francie 20. června 1953 transformována na 11F a následně opět odeslána do Francouzské Indočíny. Hellcaty používaly také cvičné letky 54S, 57S a 59S, vyřazeny byly v roce 1960 a nahradil je typ F8F Bearcat. Francouzské Hellcaty byly natřeny Gloss Sea Blue na všech plochách, francouzská kokarda byla u námořních jednotek doplněna kotvou. Letouny Flotille 1F a 11F nesly na svislém stabilizátoru kresbu mořského koníka. Její vzhled se u jednotlivých letounů lišil.

• Markingy Spitfire Story: Malta 1/48

  Spitfire Vb Trop, AB264, F/O Robert W. McNair, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, březen 1942

  
  

  První tři dodávky Spitfirů Mk Vb na Maltu byly uskutečněny pod krycími názvy Spotter a Picket/Picket II. Spitfiry které dorazily na Maltu během operací Spotter a Picket byly maskované na horních plochách Dark Earth a Middle Stone, spodní plochy pak barvou Sky nebo Azure Blue. Barva spodních ploch závisela na tom, zda byly Spitfiry zkompletovány u firmy Supermarine, která používala odstín Sky, nebo u Aircraft Servicing Units (ASU), používající na spodní plochy barvu Azure Blue. Po příletu na Maltu byla kamuflážní plocha Middle Stone přestříkána odstínem Extra Dark Sea Grey. Spitfire AB264 přeletěl P/O Peter Nash na Maltu 7. března 1942 během operace Spotter. Kanadský pilot Robert Wendell „Buck“ McNair s ním 20. března 1942 sestřelil Ju 88, další Ju 88 pravděpodobně a jednu poškodil, Nash s ním 25. března sestřelil Ju 87 a v listopadu přidal Sgt. Thomas Kebbell sestřel jedné Ju 88. Spitfire AB264 byl jediným z první dodávky 16 Spitfirů na Maltu, který nebyl zničen a tak na Maltě zaznamenal dlouhou kariéru. Postupně vystřídal službu u No. 249 Sqn, No. 185 Sqn, No. 1435 Sqn a No. 229 Sqn. Nakonec prošel v květnu 1943 generální opravou a byl předán USAAF. V roce 1944 dosloužil na Středním východě.

   

  Spitfire Vb Trop, EP122, Sgt. Claude Weaver III, No. 185 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, červenec 1942
  

  
  

  Spitfire EP122 přiletěl na Maltu z HMS Eagle 15. července 1942 během operace Pinpoint a byl okamžitě zařazen do služby u No. 185 Squadron. Zde s ním pravidelně létal Sgt. Claude Weaver III a dosáhl s ním pěti sestřelů (4 × Bf 108 a 1 × Ju 88). Stal se tak nejmladším spojeneckým esem konfliktu. EP122 se později stal osobním letounem velitele křídla J. M. Thompsona, který nechal letoun označit svými osobními identifikačními písmeny JM-T. V říjnu s ním Thompson sestřelil Bf 109 a Ju 88, další dva Bf 109 poškodil. Na začátku roku 1943 byl EP122 převelen k No. 1435 Squadron kde létal s označením kódovým písmenem L. Dne 27. března 1943 nouzově přistál na okraji útesu v zátoce Dwejra na ostrově Gozo. EP122 byl poté přes okraj útesu stržen do zátoky. Vrak EP122 ležící v hloubce 10 metrů objevili potápěči z RAF Sub Aqua Clubu u pobřeží Goza v roce 1969 a v polovině roku 1970 byl vytažen. Počáteční restaurační práce byly provedeny Stevem Vizardem v Hampshire, následně pokračovaly u Airframe Assemblies v Sandownu, Surrey. K dokončení se pak přesunul do Biggin Hill Heritage Hangar, kde vykonal v květnu 2016 svůj první let. Námořní kamufláž a značení odpovídá originálu, chybí mu však výrazný tropický vzduchový filtr.

   

  Spitfire Vb Trop, EP706, P/O George F. Beurling, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, srpen–říjen 1942
  

  
  

  Brilantní pilot a střelec, ale svou povahou záhadný Kanaďan George Frederick Beurling, dosáhl neuvěřitelných úspěchů během lítých bojů o Maltu v roce 1942, kde během půl roku zaznamenal 28 potvrzených sestřelů. Beurlingův Spitfire EP706 dorazil na Maltu z paluby HMS Furious 11. srpna 1942 během operace Bellows. Původní pouštní schéma bylo u maltské Maintenance Command pravděpodobně přebarveno odstínem Deep Sky nebo Extra Dark Sea Grey. Podle dobových fotografií byla horní plocha křídel v okolí zbraňových šachet časem značně ošlapána a prosvítala pod ní původní pouštní kamufláž. P/O „Screwball“ Beurling nechal namalovat na kryt nádrže svého Spitfiru dosažené sestřely a pravidelně s ním létal mezi 20. srpnem a 9. říjnem, kdy s ním absolvoval 27 operačních letů. Dosáhl na něm čtyř ze svých 28 maltských sestřelů.

   

  Spitfire Vb, EP829, S/Ldr John J. Lynch, No. 249 Squadron, RAF Qrendi, Malta, únor–květen 1943
  

  
  

  Spitfire EP829, se kterým S/Ldr Lynch létal od února do května 1943 u No. 249 Squadron, byl součástí dodávky během operace Train, která byla poslední dodávkou Spitfirů na posílení obrany Malty z letadlových lodí. Spitfiry byly dokončeny v předpisovém maltském kamuflážním schématu horních ploch v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey. EP829 zpočátku nosil zkrácené rozpětí křídel, později létal opět s plným rozpětím. Na trupu nádrže je nakreslen znak velitele squadrony a pět sestřelů dosažených k 25. dubnu 1943. O tři dny později sestřelil Lynch dva Ju 52 a dosáhl tím tisícího vítězství obránců ostrova Malta. Jako památku na dosažení jubilejního sestřelu si Lynch nechal pod čelní štítek napsat bílý nápis „Malta’s 1000“. John Lynch se narodil 3. února 1918 v Alhambře v Kalifornii. V roce 1941 vstoupil do RAF a v září 1941 dokončil výcvik u No. 56 OTU. Jeho první jednotkou byla No. 232 Squadron. Následující měsíc se připojil k No. 121 “Eagle” Squadron a No. 71 “Eagle” Squadron, u které se 17. dubna 1942 podílel na zničení Ju 88. V listopadu 1942 byl převelen na Maltu a přidělen k No. 249 Squadron se kterou se aktivně účastnil bojů v této oblasti. Na začátku roku 1943 byl povýšen na velitele squadrony a získal mnoho úspěchů proti dopravním letadlům Osy, která zásobovala německé a italské jednotky v Tunisku. V červenci 1943 byl převelen k USAAF, ale bojů se již neúčastnil. Vrátil se do Spojených států, kde po válce pokračoval ve službě u USAF. V roce 1956 se stal operačním důstojníkem 49. stíhacího bombardovacího křídla na Okinawě, ale krátce na to 9. března tragicky zahynul při letecké katastrofě s F-84G poblíž letiště Naha. Během své válečné služby si Lynch připsal celkem 17 sestřelů (10 samostatně a sedm ve spolupráci), jeden pravděpodobný a dva poškozené nepřátelské letouny.

   

  Spitfire Vb, ER647, S/Ldr John R. Urwin-Mann, No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, jaro 1943
  

  
  

  ER647 zobrazuje další z používaných schémat na Maltě. Tovární odstín Middle Stone zde byl přebarven barvou Dark Slate Grey a podobně zbarvená Mk.Vb je zdokumentována na barevných fotografiích AVM Keitha Parka. Se zobrazeným ER647 létal velitel No. 126 Squadron a eso Bitvy o Británii S/Ldr Urwin-Mann, který s ním 28. ledna 1943 sestřelil Me 210. V únoru 1944 byl ER647 předán USAAF a v roce 1945 dosloužil u francouzského letectva. John Roland “Jack” Urwin-Mann dosáhl za svoji válečnou kariéru 10 sestřelů, z toho dva sdílené.

   

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS, 31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943
  

  
  

  V polovině roku 1943 se Malta stala zásadním odrazovým můstkem pro operaci Husky, spojeneckou invazi na Sicílii. Ostrov se stal klíčový zejména pro letecké podpůrné operace. Na Maltě bylo pět fungujících letišť, všechna však byla obsazena značným počtem britských letadel, což znemožnilo provoz jednotek USAAF. Jediným řešením bylo využít Gozo, kopcovitý ostrov, který je součástí maltského souostroví. Nejlepší řešení poskytla lokalita v Xewkiji, přestože si její využití vyžádalo jednání s místními zemědělci. Letiště Xewkija, známé také pod názvem Ta’ Lambert, bylo postaveno jako hlavní letecká základna pro potřeby USAAF během operace Husky během rekordních dvanácti dnů, aby po pouhých šesti týdnech intenzivního používání ukončilo provoz. V červnu 1944 byla plocha letiště vrácena původním majitelům a přeměněna zpět na zemědělskou půdu. Jedním ze Spitfirů, které z polního letiště Xewkija počátkem července 1943 létaly, byl stroj ER187 velitele a nejúspěšnějšího pilota 309th FS, Maj. Franka Hilla. Tento letoun je znám ve dvou provedeních výsostných znaků: Jak se žlutým lemem, tak s červeně lemovanými „křídly“. Pro druhý uvedený znak byl oficiálně platný časový úsek od 28. června do konce července 1943. Otázkou tak je, zda se nové znaky malovaly během desetidenního pobytu na Gozu, nebo až na Sicílii, kam se 31st FG přesunula 13. července 1943. Maj. Frank Hill za svoji válečnou kariéru sestřelil celkem osm nepřátelských letadel, z toho dva sestřely byly sdílené, dva pravděpodobné a pět letadel protivníka poškodil.

   

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS, 31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943
  

  
  

  Spitfire Maj. Franka Hilla je znám ve dvou provedeních výsostných znaků: Jak se žlutým lemem, tak s červeně lemovanými „křídly“. Pro druhý uvedený znak byl oficiálně platný časový úsek od 28. června do konce července 1943. Otázkou tak je, zda se nové znaky malovaly během desetidenního pobytu na Gozu, nebo až na Sicílii, kam se 31st FG přesunula 13. července 1943.

   

  Spitfire Vc Trop, BR190, F/Sgt Virgil P. Brennan, No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, květen 1942
  

  
  

  Spitfire BR190 přeletěl na Maltu 20. dubna 1942 během operace Calendar. Nosil námořní zbarvení, které bylo na palubě USS Wasp (CV-7) částečně přemalováno tzv. maltskou modrou. S takto netradičně zbarveným Spitfirem dosáhl 5. května F/Sgt Paul Brennan sestřelu Bf 109. Život tohoto Spitfiru byl ale velmi krátký. Již 14. května byl zničen během bombardování letiště Ta Kali. Virgil Paul Brennan se narodil ve Warwicku v Queenslandu 6. března 1920 a před válkou se živil jako právník. V listopadu 1940 narukoval k RAAF a byl odeslán do Kanady k pokračovacímu výcviku. V srpnu 1941 byl odeslán do Velké Británie, kde pokračoval u No. 53 OTU. V říjnu byl přidělen k No. 64 Squadron, ale počátkem března 1943 byl převelen na Maltu. Dne 7. března přelétává z paluby HMS Eagle s prvními Spitfiry na ostrov a po přistání se připojuje k No. 249 Squadron. Mezi 17. březnem a 7. červnem pak dosáhl 10 sestřelů. V červenci ukončil službu u No. 249 Squadron a odletěl zpět do Velké Británie. Zde se stal instruktorem u No. 52 OTU, kde působil až do ledna 1943, poté odplul domů do Austrálie. Dne 1. května byl přidělen k No. 79 Squadron RAAF v Lavertonu, u jednotky ale bohužel nelétal dlouho. Dne 13. června 1943 byl smrtelně zraněn při havárii u Garbuttu.

   

  Spitfire Vc Trop, BP975, F/Lt Denis Barnham, No. 601 Squadron, RAF Luqa, Malta, duben–květen 1942

  
  

  Denis Barnham vstoupil do RAF po vypuknutí války v dubnu 1941, kdy vstoupil do RAF. Nejprve sloužil u No. 65 Squadron, v červenci byl převelen k No. 609 Squadron a 30. prosince se přesunul k No. 154 Squadron. V dubnu 1942 byl povýšen a přidělen k No. 601 Squadron do funkce velitele letky. Jednotka se tou dobou právě chystala k přesunu na Maltu. Dne 20. dubna 1942 odlétl pod krycím názvem operace Calendar z americké letadlové lodi USS Wasp (CV-7) na ostrov. Během dubna a května dosáhl Barnham pěti sestřelů, všech na Spitfiru BP975. Jeho letoun byl přes původní pouštní schéma přebarven na palubě USS Wasp (CV-7) odstínem US Navy Non Specular Blue Gray, který byl používán na doprovodných F4F Wildcat sloužících k vlastní obraně USS Wasp. Denis Barnham nebyl jen pilot, ale také umělec, často maloval a kreslil skici. Některé z jeho kreseb byly zařazeny do knihy One Man’s Window (William Kimber, 1956), kterou napsal po válce o svých zážitcích z Malty.  

   

  Spitfire Vc Trop, BR126, P/O Jerrold A. Smith, No. 126 Squadron, USS Wasp (CV-7), květen 1942
  

  
  

  Dne 9. května 1942 zjistil Kanaďan P/O Jerrold Alpine „Jerry“ Smith, po vzletu z USS Wasp (CV-7), že jeho přídavná palivová nádrž pod břichem Spitfiru BR126 s označením X-3 nefunguje a nebude tak schopen dosáhnout cílového letiště na Maltě. Nefunkční nádrž odhodil a dostal příkaz opustit letoun na padáku. Jerry si namísto toho vyžádal povolení pokusit přistát zpět na palubě a Spitfira tak zachránit. Po souhlasu kapitána lodi poté provedl první přiblížení, ale byl příliš vysoko a příliš rychlý. Při druhém pokusu už ale bezpečně přistál a svého Spitfire se zastavil jen necelé dva metry od konce letové paluby. Zvládl tak jako první na světě přistání Spitfiru na letadlové lodi, a to dokonce bez pomoci přistávacího háku! P/O „Jerry“ Smith za svůj čin neoficiálně obdržel American Navy Wings od palubního důstojníka Davida McCampbella, pozdějšího nejúspěšnějšího stíhacího pilota amerického námořnictva, který z pozice LSO (přistávacího signalizačního důstojníka) celou akci řídil. Jerry se nakonec na Maltu dostal o několik dní později 19. května s další várkou Spitfirů během operace LB. Na Maltě se setkal se svým bratrem Rodem u No. 126 Squadron a 18. července společně sestřelili Ju 88. Dne 10. srpna 1942 odstartoval na průzkum situace několika minolovek, které se staly terčem nepřátelského útoku. Naposledy byl viděn, jak pronásleduje Ju 88 směrem k Sicílii. Ani jeden z letounů se však na svou domácí základnu nevrátil. Jeho bratr jej hledal celé hodiny, ale nenašel žádné stopy po něm ani po jeho Spitfiru. Jerryho jméno je tak připomínáno na maltském památníku. Jerry Smith během bojů o Maltu dosáhl čtyř samostatných sestřelů a jednoho sdíleného.

   

  Spitfire Vc Trop, BR311, F/Lt Roderick I. A. Smith, No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, říjen 1942
  

  
  

  Spitfire BR311 přiletěl na Maltu v rámci operace Style 3. června 1942 a úspěšně se zapojil do bojů o ostrov Malta. Dne 14. srpna s ním sestřelil S/Ldr W. J. Johnson dvě Macchi MC.202, mezi 12. a 25. říjnem za jeho řízením sestřelil P/O Nigel Park tři Ju 88 a tři Bf 109 a 25. října sestřelil F/Lt „Rod“ Smith Bf 109, který byl také jeho posledním úspěchem na Maltě. Celkem při obraně Malty sestřelil šest letadel. „Rod“ Smith byl bratr „Jerryho“ Smithe a společně bojovali v řadách No. 126 Squadron. Zbarvení BR311 odpovídalo doporučenému maltskému schématu v odstínu tmavě modré barvy Dark Meditteranean Blue pro horní plochy a Sky Blue pro spodní plochy. Původní označení, které bylo aplikováno na palubě lodi USS Wasp, bylo na trupu zatřeno barvou Light Meditteranean Blue a přeznačeno kódy perutě MK-L. Rod Smith se později, 5. října 1944, stal prvním spojeneckým pilotem, který sestřelil proudový Me 262. Za svou válečnou kariéru dosáhl celkem 14 sestřelů.

   

  Spitfire Vc Trop, BR321, F/Lt John A. Plagis, No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942
  

  
  

  Spitfire BR321 přilétl na Maltu 9. června v rámci operace Salient. Stal se osobním Spitfirem F/Lt Johna Plagise, který s ním dosáhl tří sestřelů. Johnny Plagis se narodil 10. března 1919 v Hartley v Jižní Rhodesii. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil k rhodesijskému letectvu, ale byl odmítnut, protože byl stále oficiálně řeckým občanem. Proto se v roce 1940 dobrovolně přihlásil do RAF. V květnu 1941 pak zahájil výcvik u No. 58 OTU v Grangemouthu. Na konci června se nejprve připojil k No. 65 Squadron, následně se přesunul k No. 266 Squadron. Ve všech svých letových hodnoceních byl hodnocen jako nadprůměrný. Na konci ledna 1942 byl převelen na Střední východ a 7. března se stal jedním z prvních pilotů, kteří přeletěli Spitfiry na Maltu z HMS Eagle během operace Spotter. Zpočátku létal u No. 249 Squadron, u které mezi březnem a květnem sestřelil devět letounů, z toho dva sdílené. Koncem května byl poslán do Gibraltaru, aby 3. června pomohl přeletět novou várku Spitfirů při operaci Style. Po příletu byl převelen k No. 185 Squadron jako velitel letky A a do konce června sestřelil další tři protivníky. Počátkem července se vrací zpět do Velké Británie. V srpnu je převelen k No. 53 OTU a k operační činnosti se vrátil v dubnu 1943 s No. 64 Squadron. V červenci 1944 převzal velení No. 126 Squadron a během vylodění v Normandii dosáhl dalších tří sestřelů. V prosinci jednotka přezbrojila na Mustangy a Johnny Plagis byl povýšen na velitele Wingu. Dne 27. března 1945 se účastnil krytí bombardovacích Mosquit útočících na velitelství gestapa v Kodani. Po válce velel No. 234 Squadron a No. 266 Squadron na proudových Meteorech Mk.III. Z RAF odešel v květnu 1948 a vrátil se zpět do Rhodesie. Za svoji válečnou kariéru sestřelil 15 letadel samostatně, dva ve spolupráci a stal se tak nejúspěšnějším řeckém pilotem 2. světové války.

   

  Spitfire Vc Trop, BR387, P/O John W. Yarra, No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942
  

  
  

  John William „Slim“ Yarra se narodil ve Stanthorpe v Queenslandu 24. srpna 1921 a před vstupem do RAAF v říjnu 1940, si vydělával na živobytí jako tiskařský učeň. Výcvik v Kanadě dokončil mezi květnem a srpnem 1941 a poté byl odeslán do Velké Británie, kde navštěvoval No. 55 OTU. V říjnu byl nejprve převelen k No. 232 Squadron, po několika týdnech se přesunul k No. 64 Squadron. V únoru 1942 byl převelen do Gibraltaru. Následně se účastnil prvních dvou pokusů o přelet Spitfirů na Maltu. Dne 7. března se při operaci Spotter jako náhradní pilot musel s letadlovou lodí vrátit zpět na Gibraltar, o 14 dní později pak během operace Picket I přeletěl Spitfire AB333 a po přistání na Maltě se připojil k No. 249 Squadron. Po několika bojových letech byl převelen k No. 185 Squadron, která měla nedostatek pilotů. V jejích řadách se stal jedním z nejúspěšnějších pilotů obrany Malty, když během tří měsíců sestřelil 12 letadel, z toho pět na svém osobním Spitfiru BR387. Yarrův osobní Spitfire BR387 přistál na Maltě 9. června v rámci operace Salient. Zbarvení BR387 odpovídalo doporučenému maltskému schématu v odstínu tmavě modré barvy Dark Meditteranean Blue pro horní plochy a odstínu Sky Blue pro spodní plochy. Poslední let na Maltě uskutečnil Slim Yarra 14. července, poté odletěl zpět do Velké Británie. Po dovolené byl přidělen jako velitel letky B k No. 453 Squadron RAAF. Dne 10. prosince 1942 vedl svoji letku při útoku na konvoj u nizozemského pobřeží, severně od Vlissingen, ale jeho Spitfire byl zasažen nepřátelskou palbou a zřítil se do moře. Jeho bratr se také stal stíhacím pilotem a stejně jako „Slim“ padl také on v bojové akci.  

   

  Spitfire Vc, BR498, W/Cdr Peter P. Hanks, Luqa Wing, Malta, srpen 1942–únor 1943
  

  
  

  Spitfire BR498 byl dodán na Maltu 17. srpna 1942 v rámci operace Baritone v novém kamuflážním schématu požadovaném AHQ Malta z června 1942. Ten představovala kamuflážní pole odstínů Deep Sky a Dark Slate Grey pro horní plochy a odstínu Light Mediterranean Blue pro spodní plochy. Jako svůj osobní letoun si BR498 vybral velitel Luqa Wingu, kterým byl W/Cdr Peter Prosser Hanks. W/Cdr Hanks dosáhl v kokpitu svého BR498 čtyř jistých sestřelů, dvou pravděpodobných a k tomu čtyři letouny poškodil. Dalším pilotem, který s BR498 dosáhl úspěchů, byl příslušník No. 126 Squadron F/Lt William „Bill“ Rolls. Ten s ním během října 1942 sestřelil pět letounů Osy (tři Ju 88 a dva MC.202). BR498 sloužil od poloviny února 1943 u No. 185 Squadron s kódovými písmeny GL-K a byl opatřen pouštním filtrem Vokes. V uvedené podobě s ním nejčastěji létal velitel No. 185 Squadron S/Ldr H. A. Grafts. Peter Prosser Hanks se narodil 29. července 1917 a do RAF vstoupil v roce 1935. Po absolvování výcviku u No. 6 FTS nastoupil v září 1936 k No. 1 Squadron. Během bitev o Francii a Británii sestřelil sedm letounů. Následně létal u No. 257 a No. 56 Squadron. Od února do července 1942 velel wingu Spitfirů na letišti Coltishall. V srpnu byl převelen na Maltu, kde převzal velení wingu na letišti Luqa. Do konce války a po válce vystřídal ještě několik služebních zařazení, RAF opustil odchodem do důchodu v roce 1964.

   

  Spitfire Vc Trop, JK715, S/Ldr Evan D. Mackie, No. 243 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen–červenec 1943
  

  
  

  V polovině roku 1943 již byla letecká bitva o Maltu vyhrána a ostrov se stal klíčovým pro letecké podpůrné operace. Dne 11. června se na letiště Hal Far z Tuniska přesunula No. 243 Squadron, která podporovala pod velením jednoho z nejúspěšnějších pilotů ve středomoří, S/Ldr Evana Mackieho, během následujícího měsíce vylodění na Sicílii při operaci Husky. Se změnou strategického prostředí se také staly minulostí speciální maltské nátěry, které již nebyly nutné. Jednou z výjimek nově přibyvších perutí, které si své Spitfiry barevně upravily, byla právě No. 243 Squadron. Dle vzpomínek samotného pilota v jeho knize Spitfire Leader byl před příletem na Maltu jeho nový osobní Spitfire Mk.Vc JK715, který do té doby nosil klasicku pouštní kamufláž, přebarven na horních plochách olivově zelenou barvou, což odpovídá na Maltě často používanému odstínu Dark Slate Grey. S JK715 sestřelil během působení No. 243 Squadron z letiště Hal Far pět nepřátelských letadel. Mackie byl povoláním mechanik a proto se vždy zajímal o údržbu svého stroje. Získal sadu výfuků ze Spitfiru Mk.IX, které namontoval na svůj Spitfire a pochvaloval si jeho zlepšené výkony. Poprvé byly nainstalovány v jeho předchozím Spitfiru ES347. Poté, co tento stroj nouzově přistál, odmontoval z něj Mackie drahocenné výfuky a namontoval si je na svůj nový JK715. Válku ukončil s bilancí 23 sestřelů, z toho tři sdílené, dva pravděpodobné a 11 letounů poškodil.

• Markingy MiG-21MF Interceptor 1/72

  1. letka, 9. stíhací-bombardovací letecký pluk, Bechyně, Česká republika, září 1993

  
  

  MiG-21MF výrobního čísla 96002410 byl vyroben 25. června 1975. Postupně sloužil u 1. stíhacího leteckého pluku, 4. stíhacího leteckého pluku a nejdéle u 9. stíhacího leteckého pluku, respektive 9. stíhacího bombardovacího leteckého pluku. V roce 1992 byly na letoun aplikovány výrazné barevné prvky, sestávající z bílého, červeně stínovaného trojúhelníku, vytvářejícího stylizovaná písmena FD. Na kormidle byla číslice 9 vyvedena v opačném pořadí barev. Rozšiřující se pruh v barvách české trikolory (modrá, červená a bílá) se táhl přes horní stranu křídel k hřebenu trupu, kde přecházel do tvaru šipky. Toto zbarvení dostaly „jednadvacítky“, které byly součástí předváděcí jednotky Delta Team. Dne 10. září 1993 tento MiG ukončil svůj letový provoz a absolvoval přelet k uložení na letišti Plzeň-Líně. Následně byl demilitarizován a předán do depozitáře leteckého muzea Praha-Kbely.

   

  116. středisko bojové přípravy, Privolžskij, Sovětský svaz, květen 1990
  

  
  

  Přestože MiGy-21MF vyrobené v závodě v Gorkém, tzv. šedivky, byly určeny především na export do armád spřátelených zemí, zamířilo několik kusů i do výzbroje tehdejšího Sovětského svazu. Jedinou známou jednotkou, která je používala, bylo 116. středisko bojové přípravy sídlící na letišti Privolžskij nedaleko Astracháně. Stroj byl kamuflovaný na horních plochách dvěma odstíny zelené a hnědé barvy, doplněné ještě o pískovou. Spodní plochy byly šedé. Jednotka jej používala k bojové přípravě pilotů po ukončení jejich základního pilotního výcviku.

   

  10. Pułk Lotnictwa Myśliwskiego, letiště Łask, Polsko, 1986–1993
  

  
  

  Zbarvení MiGu-21MF trupového čísla 8055 odpovídá druhé polovině 80. let minulého století. Na přídi jej zdobí znak, který vznikl v roce 1986 z iniciativy štábu 10. pluku. Znak pluku odkazuje svou symbolikou na „krakovské" časy a zobrazuje stylizovaného černého draka s čepicí Krakuska (součást polských národních krojů), držícího štít s bílo-červenou šachovnicí a bleskem. Znak byl namalován na obou stranách v přední části trupu. Postupem času vzniklo několik verzí znaku, lišících se drobnými prvky. Například chybějícíma očima, zuby nebo bílými skvrnami na křídlech draka nebo postavou bílého draka.

   

  letiště Mogadišu, Somálské letectvo, Somálsko, 1991
  

  
  

  MiGy-21MF Somálského letectva nesly standardní zbarvení sovětských letounů dodávaných do oblasti Blízkého východu a severní Afriky – světle pískové horní plochy se zelenými skvrnami a světle modré spodní plochy. MiG s číslem 226 patřil k nemnoha, které přežily válku o Ogaden a zachoval se v relativně kompletním stavu až do počátku 90 let. V roce 1992 jej nalezly mezinárodní síly opuštěný na letišti v Mogadišu.

• Markingy Bf 109F-4 1/48

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 8673, Hptm. Hans-Joachim Marseille, 3./JG 27, Quotaifiya, Egypt, září 1942

  
  

  Hans-Joachim Marseille používal tento stroj po svém návratu z Říma od 24. srpna 1942 do 25. září 1942. Dosáhl na něm 49 sestřelů a byl to poslední jím používaný „Friedrich“. Dne 30. září 1942 vedl s Messerschmittem Bf 109G-2/Trop 3. Staffel při doprovodu letky Stuk. Při návratu se mu kabina zaplnila kouřem a byl nucen vyskočit, ale po nouzovém opuštění kabiny zavadil o směrovku, ztratil vědomí, neotevřel se mu padák a pád na zem se mu stal osudným. Po Marseillově smrti WNr. 8673 sloužil u 1./SG 2 a byl ztracen po zásahu flakem 22. října 1942 jižně od El Alameinu. Tento letoun má horní kamuflážní barvu RLM 79 nestandardně nastříkánu na celých bocích trupu. Spodní plochy byly kamuflovány barvou RLM 78. Kamufláž doplňovalo označení strojů z jižní fronty – bílé konce křídla, bílý vrtulový kužel a pás na zádi trupu téže barvy. Na motorovém krytu byl z obou stran znak I. Gruppe JG 27.

   

  Bf 109F-4, Lt. Hans-Joachim Heyer, 8./JG 54, Siverskaja, SSSR, duben 1942
  

  
  

  Budoucí držitel Rytířského kříže Hans-Joachim Heyer se narodil 20. dubna 1922 v Rehungenu. Celou svou leteckou kariéru sloužil u 8./JG 54. Svůj první sestřel zaznamenal již první den napadení SSSR, 22. června 1941. Jeho obětí byl sovětský stíhací Polikarpov I-15. Heyerův stroj „černá 9“ z období jara 1942 je kamuflovaný barvami RLM 74/75/76, boky trupu byly doplněny skvrnami RLM 70 a RLM 71. Vrchní plochy křídla, hřbet trupu za kabinou a VOP jsou natřeny smývatelnou bílou barvou. Pod čelním štítkem na obou stranách trupu měl namalovaný znak III./JG 54 a na levé straně trupu pod kabinou nesl znak JG 54 – zelené srdce. Na směrovce byly z obou stran nakresleny značky sestřelů. Hans-Joachim Heyer byl sestřelen u Leningradu 9. listopadu 1942, zahynul Posmrtně mu byl 25. listopadu 1942 udělen Rytířský kříž. Všech 53 vzdušných vítězství dosáhl na východní frontě.

   

  Bf 109F-4/Z, WNr. 7420, Lt. Hermann A. Graf, 9./JG 52, Charkov-Rogan, SSSR, květen 1942 
  

  
  

  Hermann Anton Graf se narodil 24. října 1912. Vyučil se zámečníkem a v mládí byl nadšeným fotbalistou. Později se věnoval plachtění a v roce 1939 byl povolán do armády. Na jaře 1940 sloužil u JG 51. Zúčastnil se tažení do Francie a v dubnu 1941 bojů nad Řeckem a Krétou. V tomto období ale nezaznamenal žádný sestřel. Prvního vzdušného vítězství dosáhl 4. srpna 1941 poblíž Kyjeva a věci se začaly měnit. Na konci ledna 1942 obdržel Rytířský kříž za 45 sestřelů a v květnu 1942 dosáhl již svého stého leteckého vítězství, za což obdržel ke kříži Dubové listy a Meče. Jako pátý v pořadí mezi německými letci byl 29. září 1942 vyznamenán Brilianty k Rytířskému kříži s dubovou ratolestí a meči. Stal se součástí propagandistických kampaní, dokonce byl členem fotbalového týmu Luftwaffe. Na konci války velel JG 52 a ustupoval s ní z Východního Pruska přes Slezsko až do Čech. Kapituloval 8. května 1945 v Písku, kde se vzdal Američanům. Ti jej však promptně předali Rusům a v zajetí pak strávil více než čtyři roky.

   

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 10145, Fw. Rudolf Müller, 6./JG 5, Petsamo, Finsko, červen 1942 
  

  
  

  Rudolf „Rudi“ Müller se narodil 21. listopadu 1920 ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1940 prošel pilotním výcvikem. V srpnu 1941 byl zařazen k 1./JG 77, první sestřel si připsal 12. září 1941. Jeho obětí byl sovětský I-16. Dne 21. března 1942 byla vytvořena 6./JG 5 a v následujícím období počet sestřelů sovětských letadel na Müllerově kontě stoupal. Střetnutí se odehrávala při útocích Luftwaffe na konvoje do a z Murmansku, při soubojích se sovětskými silami v oblasti letiště Vayenga nebo nad základnou JG 5 nad letištěm Petsamo-Luostari. Rudolf Müller obdržel 19. června 1942 Rytířský kříž, 19. dubna 1943 byl ale sestřelen a zajat. Dne 21. října 1943 byl zastřelen při pokusu o útěk ze zajateckého tábora v Mordvinsku. 

• Markingy Fokker Dr.I 1/48

  425/17, Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, CO of JG 1, Cappy, Francie, duben 1918

  
  

  Nejúspěšnější stíhač Velké války a respektovaný velitel Jagdgeschwader 1 dosáhl svých posledních dvou vítězství 20. dubna 1918 na Dreideckeru č. 425/17. Letoun měl v té době již výsostné znaky nového provedení podle nařízení vydaného Luftstreitkräfte 18. března 1918, které požadovalo změnu z „Železných“ křížů na trámové (Balkenkreutz). Předposlední a poslední obětí „Rudého barona“ se staly dva Camely od No. 3 Squadron RAF, pilotované Maj. R. Raymondem-Bakerem a Capt. D. G. Lewisem. Následující den se von Richthofen znovu zapojil do boje. Když při něm pronásledoval Camel pilotovaný Lt. Mayem z No. 209 Squadron, přišel spolubojovníkovi na pomoc Capt. Baker od stejné jednotky. Zároveň zahájili kulometnou palbu na rudý trojplošník také pěšáci v zákopech. Není přesně známo, kdo vystřelil osudnou kulku, která „Rudého barona“ smrtelně zranila. Pitva provedená polním lékařem ale naznačila, že byla vypálena ze země. Odpovídal tomu úhel, pod kterým byl von Richthofenův hrudník zasažen. Ať tak či onak, 21. dubna 1918 v 11.50 byla dopsána poslední kapitola života největšího esa 1. světové války. Letoun zde vyobrazený měl již přemalované kříže, ale na spodní části dolního křídla buď ještě nebyla úprava dokončena, nebo byla provedena velmi nedbale. Vzhledem k tomu, že musela být při úpravě křížů použita červená barva, je pravděpodobné, že byly přetřeny i výrazné odřeniny na levoboku kokpitu.

   

  577/17; Lt. Rudolf Klimke, Jasta 27, Halluin-Ost, Francie, květen 1918
  

  
  

  Jako člen FFA 55 získal Rudolf Klimke svůj první sestřel na ruské frontě v roce 1916. V květnu 1917 provedl zaznamenáníhodnou akci, když na letounu Albatros C.VII provedl jako příslušník FA 19 spolu se svým pozorovatelem Leonem osamělý noční útok na Londýn. Po převelení ke Kasta 13/KG 3 létal na velkých bombardérech Gotha. Na něm také sestřelila osádka Klimke, Leon a Reintrop nad Londýnem 7. června 1917 jeden Sopwith Camel. Následně prošel Klimke výcvikem v Jastaschule I a v září 1917 byl přidělen k Jasta 27. Tam postupně zvyšoval počet svých sestřelů až na sedmnáct. Ve stejný den, kdy sestřelil svou sedmnáctou oběť, 21. září 1918, byl ovšem těžce zraněn palbou nepřátelského stíhače. Podařilo se mu přistát na německé straně fronty, ale následně málem zahynul během bombardování nemocnice, ve které byl hospitalizován. Do konce války se již k bojové jednotce nevrátil.

   

  479/17; Lt. August Raben, Jasta 18, Montingen (Montoy-Flanville), Francie, říjen 1917 
  

  
  

  August Raben se narodil 2. prosince 1892. Po vypuknutí války sloužil nejprve u Feldartillerie Regiment Nr. 55, ale 18. dubna 1916 byl převelen k Luftstreitkräfte a po absolvování pilotního výcviku sloužil u Kasta 25. Dne 17. února nastoupil k Jasta 36 a po nabytí zkušeností se stal velitelem nové Jasta 39. Jednotka byla vyslána do Itálie, kde Raben dosáhl 26. září svých prvních dvou vítězství, ale 17. listopadu byl vážně zraněn. Po uzdravení převzal 14. března 1918 velení Jasta 15, jen šest dní před velkou výměnou, při které si jeho jednotka prohodila s Jasta 18 názvy, kroniky jednotky a především tímto krokem „vypadla“ ze sestavy JG II. Rabenovi muži se pak při hledání nových barev svých letounů (Jasta 18 si ponechala své barvy i jako Jasta 15) rozhodli pro červenou a bílou. Do konce války sestřelil Raben ještě další dva nepřátele. Jeho letouny nesly kresbu havrana (rabe je německy havran) a tento Dr.I není výjimkou. Není ale jisté, jakou barvu měly vzpěry křídel, protože postrádají tovární popisky, což by naznačovalo jejich přetření. Podle fotografie mají světlejší odstín než červené plochy a tmavší než bílé. Je možné, že byly přetřeny tovární světle modrou z důvodu opravy. Bílá pole kolem původních znaků ve tvaru železného kříže byla při změně značení přetřena červenou barvou, ale ta působila kvůli bílému podkladu o něco světleji než na zbytku křídla. Na fotografii je to na horním křídle dobře patrné, stejný efekt můžeme předpokládat i na spodní straně dolního křídla.

   

  213/17; Lt. Friedrich P. Kempf, Jasta 2, Bavichove, Belgie, únor 1918 
  

  
  

  Friedrich Kempf se narodil 9. května 1894 v bádenském Freiburgu. Vojenskou službu nastoupil v roce 1913 po přerušení technických studií. V květnu 1915 přešel od pěchoty k letectvu a létal u bombardovací Kagohl 4 na západní i balkánské frontě. V dubnu 1917 nastoupil k Jasta Boelcke, u které strávil celou svoji stíhací kariéru, dvakrát přerušenou službou u Jastaschulle I. Fritz Kempf se neproslavil ani tak svými čtyřmi sestřely (BE2e, Pup a 2 × Camel), ale spíše svými dvěma Fokkery Dr.l.

  Ty měly podobný vzhled a na prostředním křídle nesly nápis „Kennscht mi noch?“ (pamatuješ si mě?), což byla Kempfova typická „hláška“, kterou častoval i lidi, které potkal poprvé v životě... Horní křídlo pak ozdobil svým jménem, což svádí k mylné interpretaci obou nápisů, v překladu „Kempfe, pamatuješ si mě?“ Tento Dr.I byl prvním ze dvou Kempfových strojů tohoto typu, druhý se lišil černým lemem nápisu Kempf a dalšími detaily. Friedrich Kempf přežil obě světové války a zemřel v roce 1966.

   

  425/17, Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, CO of JG 1, Lechelle, Francie, březen 1918
  

  
  

  Manfred Albrecht von Richthofen je se svými 80. sestřely nezpochybnitelným králem stíhačů 1. světové války. Na počátku války sloužil u kavalerie, poté byl na vlastní žádost přeřazen k letectvu a sloužil jako pozorovatel. V této roli dosáhl jako příslušník Brieftauben-Abteilung Ostende svého prvního, ale neuznaného sestřelu. Po setkání s Oswaldem Boelckem během cesty vlakem do Rethelu v říjnu 1915 se rozhodl pro kariéru pilota a po výcviku u FEA 2 létal u Kasta 8 s bombardovacími a průzkumnými letouny. Po opětovném setkání se svým velkým vzorem a učitelem vstoupil do řad nově založené Jasta 2, vedené právě Boelckem. Po 16. sestřelu obdržel v lednu 1917 vysoce ceněné vyznamenání Pour le Mérite a převzal velení Jasta 11. V červnu 1917 pak obdržel rozkaz sestavit z jednotek Jasta 4, 6, 10 a 11 první stíhací eskadru JG I a té úspěšně velel až do své smrti 21. dubna 1918. Své stroje si von Richthofen nechával natírat červenou barvou od ledna 1917, kdy létal s Albatrosem D.III, kterému říkal „Le Petit Rouge“. V této praxi pokračoval také po přechodu na Fokkery Dr. I, které používal ve funkci velitele Jagdgeschwader 1. Slavný Dr.I 425/17 dostal svůj rudý nátěr zřejmě již v továrně. Odpovídá tomu kvalita provedení nátěru, patrná i na fotografiích.    

   

  564/17; Lt. Werner Steinhäuser, Jasta 11, Avesnes-le-Sec, Francie, únor, 1918 
  

  
  

  Werner Steinhäuser se narodil 29. června 1893. Za války sloužil nejprve jako pilot dvoumístných letounů u FA 261, kde dosáhl svého prvního sestřelu. V prosinci 1917 byl přidělen k Jasta 11, kde své skóre průběžně navyšoval až na deset sestřelů. Ráno 26. června 1918 byl ovšem sám ve svém novém Fokkeru D.VII sestřelen a zabit v boji s francouzskými Spady od Spa.124 nebo Spa.93. Výrobní číslo tohoto Dreideckeru není jednoznačné. Některé prameny uvádějí 564/17. Zdá se však, že Steinhäuser létal minimálně se dvěma podobně zbarvenými Dr.I. První z nich měl široký pás na trupu červený se žlutými kříži, na druhém Dreideckeru byly barvy obráceny a totéž platí pro vodorovné ocasní plochy. 

• Markingy Fw 190F-8 1/72

  5./SG 77, Cottbus, Německo, začátek března 1945

  
  

  Tento letoun byl na počátku roku 1945 vyfotografován na letišti Cottbus. Nese standardní kamuflážní schéma složené z barev RLM 74 a 75 na horních plochách. Spodní plochy byly v barvě RLM 76, která byla na trupu doplněna zelenomodrým odstínem barvy stejného označení. Černé provedení vodorovného pruhu řadí tento stroj do stavu 5. Staffel SG 77. Význam červeného blesku na motorovém krytu není znám.

   

  SG 2, Maďarsko, zima 1944/1945
  

  
  

  Standardní kamufláž tohoto letounu, složená z barev RLM 74 a 75, byla na horních a bočních plochách překryta nepravidelnými bílými skvrnami. Žlutý pás okolo trupu by doplněn žlutými pruhy tvořícími na křídle písmeno V. Tento marking byl zaveden Fliegerkorps IV poté, co Rumunsko přešlo na druhou stranu konfliktu a bylo nutné vizuálně odlišit vlastní německé letouny od stejných, nyní již nepřátelských letounů rumunských.

   

  1./SG 4, základna Piacenza, Itálie 1944
  

  
  

  V době působení Schlachtgeschwader 4 v Itálii, kde se tato jednotka podílela na zadržování postupu Spojenců, dostaly její Fw 190F-8 zajímavý vzhled. Horní plochy byly přestříkány pískově hnědou barvou, doplněnou o nepravidelné olivové skvrny. Tato úprava probíhala narychlo v polních podmínkách, přičemž došlo k částečnému zastříkání výsostného označení. Na horní části trupu byl přestříkán i bílý pruh, označující nasazení jednotky ve Středomoří. Zobrazený stroj náležel k I. Gruppe, jejíž znak nese na přídi. Vrtulový kužel byl pravděpodobně v černé barvě, doplněné bílou spirálou.

   

  WNr. 584592, SG 2 nebo SG 10, Neubiberg, Německo, květen 1945
  

  
  

  Žlutá 14, patřící II. Gruppe SG 2 nebo SG 10 a zanechaná na konci války příslušníky Luftwaffe na základně v Neubibergu, představuje podobu Fw 190F-8 posledních výrobních sérií. Horní plochy tvořila pole barev RLM 75/76/81/83, zatímco spodní byly nastříkané RLM 76. Obdobně jako např. u Fw 190D-9 vyrobených v závěru války byla část spodní plochy křídla ponechána v barvě kovu. Vztlakové klapky, křidélka a spodní část trupu byly opět nastříkány barvou RLM 76. Spodní strana výškovky se na fotografii jeví tmavá, jde však o jinou polohu vůči zdroji světla. Kolem přídě byl nastříkán žlutý pás, označující v tomto období bitevní letouny Luftwaffe.

   

  SG 10, České Budějovice, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945
  

  
  

  Jedním ze strojů, které Stab SG 10 a některé její Gruppe zanechaly na letišti v Českých Budějovicích, byl i Fw 190F-8 označený žlutým písmenem K. Stroj nesl známky úprav kamufláže některých strojů SG 10 v závěru války. Celé horní plochy byly v polních podmínkách štětcem přetřeny tmavě zelenou barvou RLM 83, případně barvou velmi podobnou. Zelená tak nepravidelně zasahovala i do spodních ploch. Zasvé vzalo při tomto natírání zčásti i výsostné označení na trupu i horních stranách křídel. Po těchto barevných úpravách dostalo „žluté K“ náhradou za poškozené ocasní plochy nové ze zničeného Fw 190 s klasickou šedo-šedou kamufláží. Také z toho důvodu je zde nesoulad ve stylu aplikovaných trámových křížů a svastiky. V květnu 1945 byla naštětcovaná zelená kamufláž již značně omšelá. Identifikační žlutý pás Jabo obtáčel motorový kryt. Nejednotný výklad předpisu o aplikaci tohoto pruhu vedl k různým šířkám pruhu i k jeho rozdílným polohám na přídi. Pro tento profil byl žlutý pruh zrekonstruován podle nejčastějšího výskytu v rámci SG 10. Za povšimnutí stojí odstranění spodních krytů kol hlavního podvozku, což mělo zabránit provozním obtížím na rozbahněných letištích. Letoun nesl pod křídly závěsníky ETC 50 pro čtyři 50kg bomby.

• Obtisky Angel of Mercy 1/48

  B-25J-10-NC, 43-35982, 428th BS, 310th BG, 12th AF, Ghisonaccia, Korsika, Francie, duben 1945

  
  

  310th Bombardment Group byla aktivována v březnu 1942 jako skupina středních bombardérů (Medium) a byla složena ze čtyř letek. Stroj 43-35982 jí byl dodán v červnu 1944, byl přidělen 428th Bomb Squadron a dostal název "Angel of Mercy" (anděl milosrdenství). Byl jedním z 15 letounů squadrony, které se 19. dubna 1945 účastnily náletu na Rovereto. Ještě před odhozem pum byl ale zasažen šrapnely z protiletadlové palby vážně poškozen. První pilot 1/Lt W. S. McMillan dokázal s pomocí druhého pilota W. D. McLeana udržet letoun v kurzu, což bombometčíkovi umožnilo svrhnout bomby na cíl, kterým byl železniční most. Poškození „Angel of Mercy“ byla vážná. Došlo k vyřazení hydraulického systému a ovládání hlavního podvozku. Navíc byl zraněn zadní střelec A. S. Hatfield. Osádka nechtěla s poškozeným strojem riskovat let nad mořem na domovskou základnu na Korsice a rozhodla se pro jinou základnu 310th BG (byť zhruba stejně vzdálenou od místa bombardování) ve Fanu v Itálii. Tam se jim podařilo přistát, přičemž byl otevřen jen příďový podvozek. "Angel of Mercy" byla ponechána v přírodní barvě kovu, proto měla vodorovné pruhy na svislých ocasních plochách lemovány černými pruhy. Barvy 310th BG stejně jako 428th BS byly žluté. Stejnou barvu měly i vrtulové náboje a přední části krytů motorů. Kresba zdravotní sestry s bombou v podpaží nebyla na tomto letounu doprovázena symboly odlétaných misí.  

  
  

  B-25J-1-NC, 43-27716, 445th BS, 321st BG 12th AF, Solenzara, Korsika, Francie, duben 1945

  
  

  Po zformování 321st Bombardment Group (Medium) dne 19. června 1942 a aktivaci 26. června se osádky intenzivně připravovaly na B-25 pro službu v zámoří. Letoun 43-27716 dostal úsměvnou přezdívku "Shit house mouse" (myší toaleta) a v souladu s tím měla odlétané mise znázorněny černými myškami. Na krytu motoru byl nápis "Quaketown" (město v Pensylvánii). Velitelem letounu byl určen 1/Lt R. S. Elmer, který měl na sebe „myší toaletu“ napsánu od 1. prosince 1944 do 29. března 1945. Dne 30. března ji pak předal 1/Lt R. G. Riceovi, který měl "Shit house mouse" přidělenu až do konce války. Do své 73. mise měl letoun na vertikálním stabilizátoru pouze římskou číslici I, poté byla 14. prosince 1944 přidána latinská číslice 7. Na horních a bočních plochách nesl zbarvení Olive Drab, ostatní povrchy byly ponechány v přírodní barvě kovu, jak bylo u jednotek ve Středomoří běžnou praxí. 

  
  

  B-25J-1-NC, 43-3890, 82nd BS, 12th BG, 10th AF, Fenny, Indie, prosinec 1945 

  
  

  12th Bombardment Group (Light) byla zformována 20. listopadu 1940 a aktivována 15. ledna 1941. Osádky cvičily s letouny B-18, B-23 a PT-17 a po japonském útoku na Pearl Harbour hlídkovaly na západním pobřeží. V prosinci 1941 byla skupina přeznačena na střední (Medium) a počátkem roku 1942 začala létat na letounech B-25. Po krátké příslušnosti k 9th Air Force ve Středomoří se skupina přezdívaná „Earthquakers“ (Zemětřesci) přesunula v únoru 1944 do Indie a byla přidělena k 10th AF. Letounu 43-3890 se přezdívalo „Milk Run“ a měl na pravém boku přídě malbu pěti roztomilých buldočků. Buldok byl maskotem letky, výraz „Milk Run“ označoval snadné mise s nízkým rizikem a podobně bylo pojmenováno i několik dalších letounů (nejen B-25). Malba byla dílem kapitána Normana L. Harmse, jednoho z druhých pilotů jednotky. Letoun „Milk Run“ byl natřen standardní kamufláží Olive Drab na horních a bočních plochách, spodní dostaly nátěr Neutral Grey. 

  
  

  B-25J-10-NC, 43-28152, 501st BS, 345th BG, 5th AF, Luzon, Filipíny, únor 1944 

  
  

  345th Bombardment Group byla aktivována na Columbia Army AB v listopadu 1942 a v červenci 1944 získala své pojmenování „Air Apaches“. Byla to první bojová letecká skupina, vyslaná za druhé světové války do Tichomoří. Tvořily ji čtyři squadrony, jak bylo u středních bombardovacích skupin obvyklé. Jedna z nich, 501st Bomb Squadron, měla přezdívku „Černí Panteři“. Letoun 43-28152 byl k jednotce přidělen 22. října 1944, krátce nato dostal přezdívku „Apache Princess“ a byl přidělen pilotovi Romanu Ohnemusovi. Byl ztracen 27. května 1945, když jej pilotoval 2/Lt Ted U. Hart na misi proti letišti a železničnímu skladu Ensui na ostrově Formosa. Kvůli navigační chybě a špatnému počasí peruť minula cíl a místo toho zaútočila na cukrovar a cihelnu v Mizukami a Meiji. „Apache Princess“ byla během útoku zasažena protiletadlovou palbou, její levý motor začal hořet. Po odhozu bomb Hart poškozený motor vypnul, ale oheň se rozšířil až do pumovnice a proto nouzově přistál do rýžového pole. SSgt Robert E. Bever byl smrtelně zraněn, zbytek posádky přežil a padl do zajetí. Neexistuje fotografie levé strany přídě, předpokládá se, že náročná a velká kresba byla pouze na pravoboku (soudobý letoun tohoto jména má kresbu na obou stranách, navíc velmi pozměněnou, a nelze jej brát v potaz). Původní malba byla mistrovským dílem nadaného seržanta George M. Blackwella. Letoun nesl starší variantu odznaku skupiny, hlavu indiána. Je možné, že v době, kdy dosáhl svého hořkého konce, mohl být již nahrazen pozdějším zjednodušeným znakem.    

  
  

  B-25J-5, 43-27952, 823rd BS, 38th BG, 5th AF, Morotai, Indonésie, listopad 1944 

  
  

  38th Bombardment Group (Medium) byla zformována 20. listopadu 1940 a aktivována 15. ledna 1941 na vojenské letecké základně Langley ve Virginii. Počáteční personál byl převeden z 22nd BG. I když se 38th BG skládala ze čtyř perutí, dvě z nich byly po bitvě u Midway přiděleny k 42nd BG. Dne 20. dubna 1943 byla vytvořena 823rd Bomb Squadron a přidělena k 38th BG na Nové Guineji, stejně jako 822nd BS, přičemž díky těmto dvěma jednotkám dosáhla 38th BG opět plného počtu čtyř squadron. Následně přijala 823th BS název „Terrible Tigers“ a podle toho si také začala zdobit svá letadla. Nejinak tomu bylo v případě stroje No. 952, který měl jako jeden z mála u jednotky prosklenou příď. Většina B-25J od 38th BG měla buď zaplechovanou příď, nebo měly prosklení přetřeny kamuflážní barvou. Letoun č. „952“ měl přidělen Lt John W. Lupardus. Tygří hlava byla částečně namalována přes prosklení přídě, kamuflážní barvy byly standardní Olive Drab a Neutral Gray. Spodní část směrovky byla buď zelená, nebo modrá. Modrá byla squadroně přidělena, ale na některých strojích byla použita i zelená, protože nekolidovala s označením jiných squadron (405th BS sice také používala k rozlišení zelenou barvu, ale měla jí natřeny vrcholy směrovek).     

  
  

• Šedá je dobrá…

  
  

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz 

  Kat. č. 7469

  
  

  Je 28. srpna 1992. Stojím vedle jedné z pěti Mi-24V našeho plzeňského předváděcího boxu, který se pomalu připravuje na nácvik svého vystoupení v rámci generálky na zítřejší letecký den v Českých Budějovicích. Zahučí první „áíčka“, ale my jsme „sólovka“ a nahazujeme poslední. Už mám nohu na stupačce a chytám se okraje kabiny, ale stále pozoruji dynamickou sestavu jednadvacítky, která s burácením nasazuje na forsáži k efektnímu přechodu z jedné ostré zatáčky do druhé „přes záda“. Následující vteřiny jsou jako ze zpomaleného filmu. V poloze na zádech letoun prudce skloní příď a rychle klesá. Pilot se snaží dostat stroj do normální polohy, otáčí jej břichem dolů, ale má malou rychlost, viditelně se prosedá a už spíš padá než letí. Zmizí za hranou lesa, nad kterým se vzápětí objeví charakteristický hřibovitý oblak výbuchu. O zlomek vteřiny později k nám dolehne i jeho zvuk. Je jasné, že nahazovat nemá cenu. Právě došlo ke katastrofě a v kokpitu stroje 7709 zahynul pplk. Jiří Moutvička, jeden ze tří pilotů Delta teamu, určeného pro předvádění MiGů-21. Také stroje zařazené k tomuto uskupení byly tři: 7709 jako jediný kamuflovaný a standardní MiG-21MF. Další dva letouny pocházely z poslední dvacetikusové dodávky tohoto typu do Československa. Byly to „Šedivky“, letouny vyrobené závodem č. 21 v Gorkém (dnes Nižnyj Novgorod), který tou dobou již produkoval pokročilejší verzi bis. Tu se Československo rozhodlo nezavádět, protože již mělo naplněny své stavy letouny verze MF, které vesměs vyrobil moskevský závod č. 30 Znamaja Truda. Ten již ale v době objednávky dvaceti posledních jednadvacítek produkoval MiGy-23. Ani v Gorkém se již „emefky“ nevyráběly, tamním standardním produktem byl MiG-21bis a série „Šedivek tak byla vyrobena speciálně na objednávku několika států.

  Šedivky tak vlastně představovaly jakýsi hybridní mezityp, neboť nesly řadu prvků verze bis. Od standardních MF se lišily jiným „periskopem“ (zpětným zrcátkem), odlišným uspořádáním kokpitu, ve kterém byla instalována modernizovaná vystřelovací sedačka KM-1M, mírně se lišil kryt kanónu, jiné bylo také například umístění krytek pro nábojový pás. Na horní straně křídla navíc chyběly oválné krytky, což souviselo s odlišným technologickým postupem při utěsňování nádrží v křídle. V moskevském závodě nejprve smontovali křídlo a otvorem pod krytkou pak do nádrže vpravili tekuté těsnění. V Gorkém ale nanášeli těsnění už během montáže křídla, a tak tento otvor nepotřebovali.

  Delta tým založil na jaře 1992 pplk. František Hlavnička (zahynul při autonehodě 13. srpna 2019). Jednadvacítky tento vynikající pilot a pozdější inspektor techniky pilotáže na velitelství letectva (již jako plukovník) předváděl od roku 1988 a byl to jeho nápad, nastříkat na křídlo a trup jednoho kamuflovaného letounu (7709) a dvou šedivek (2410 a 2205) stylizované okřídlené šípy v barvách československé trikolóry. Na vertikálním stabilizátoru byl navíc namalován znak Delta týmu a na kormidle číslo 9, které symbolizovalo bechyňský 9. sbolp. Společně s Františkem Hlavničkou, který se i na sklonku letecké kariéry považoval za „mladého pilota“ (ve smyslu, že se má stále co učit), byli členy „Delty“ pplk. Jiří Moutvička a pplk. František Bittner, oba rovněž příslušníci 9. sbolp.

  Katastrofa, při které zahynul Jiří Moutvička, byla prvním hřebíčkem do rakve Delta týmu. Dalším bylo zrušení bechyňského pluku a předání stroje 2205 v listopadu 1992 do generální opravy. Následně sloužil u 82. sslt v Mošnově a poté v Čáslavi, tam již ve verzi MFN. Stroj 2410 sloužil krátce také v Mošnově, ale generálky ani modernizace na verzi MFN se nedočkal a byl předán muzeu ve Kbelích, kde se nachází dodnes.  

  V rámci středních oprav, prováděných počátkem osmdesátých let minulého století ve Kbelích, byl nátěr „Šedivek“ přestříkán obdobnou šedou barvou, výjimkou byl stroj č 4175, který dostal z neznámých důvodů barvu, která byla lehce do modra. Šedý nástřik ovšem dostaly v rámci oprav i některé standardní „emefky“, neplatí tedy, že je každý šedý MiG-21MF „Šedivkou“. Toto označení náleží pouze letounům trupových čísel 2205, 2410, 2500, 3008, 4003, 4008, 4017, 4038, 4101, 4127, 4175, 4405, 4421, 5494, 5508, 5512, 5581, 5603, 5612 a 9307. Na verzi MFN z nich byly přestavěny stroje 2205, 2500, 3008, 4003, 4017, 4127,4175, 4405, 5581 a 5603. Při katastrofě 10. října 2000 byly zničeny stroje 3008 a 4127, ztracen byl při havárii v roce 1980 také stroj 5494.

  Jedna ze dvou „Šedivek“ s atraktivní grafikou Delta týmu je zachycena na boxartu Piotra Forkasiewicze pro stavebnici kat. č. 7469 v nízkém průletu nad základnou. Možná právě odlétá na některou airshow a pilot je odhodlán ukázat, co všechno tento stroj navzdory svému stáří dokáže…  

• Hvězda Afriky

  
  

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Marek Ryś

  Kat. č. 84188

  
  

  Hans-Joachim „Jochen“ Marseille se narodil v roce 1919 v Berlíně a byl potomkem hugenotských imigrantů. Pocházel ze složitého rodinného prostředí a měl silnou vazbu na svou mladší sestru Ingeborg, která byla v roce 1941 zavražděna a „Jochen“ se s její smrtí údajně nedokázal vyrovnat. Se 158 vítězstvími se stal nejúspěšnějším německým stíhačem bojujícím proti západním spojencům. V roce 1938 vstoupil do Luftwaffe a jedním z jeho instruktorů byl mimo jiné děčínský rodák Julius Arigi, jeden z nejúspěšnějších rakousko-uherských stíhačů první světové války.

  Marseille byl 10. srpna 1940 přidělen k 1.(Jagd)/LG 2, která v té době bojovala v bitvě o Británii. Létal jako wingman (Kaczmarek) StFw. Helmuta Goederta a prvního vítězství docílil 24. srpna. Postupně u této jednotky přidal na své konto šest dalších sestřelených nepřátel, ale jeho Staffelkapitän, Oblt. Adolf Buhl, s ním měl potíže. Z posudku, který na mladého letce připravil 6. září, tedy po čtyřech týdnech strávených u jednotky, vyplývá, že nedisciplinovaný Marseille dostal důtku, tři dny mírného vězení a pět dnů vazby. Podle Buhla však létal Marseille s rozvahou a odvážně. Vůči kolegům se choval čestně, přátelsky a byl nadprůměrně inteligentní. V obtížných situacích si počínal s rozvahou a útočně, po čtyřech týdnech byl vyznamenán železným křížem II. a I. třídy. Pozitivně ho v posudku hodnotil v prosinci 1940 i velitel Gruppe, Herbert Ihlefeld.

  V prosinci byl Marseille převelen k 4./JG 52 pod vedením Johannese Steinhoffa. Mezi „Jochenovy“ kolegy u této Staffel v té době patřil i Gerhard Barkhorn. Ani tam se dlouho neohřál, důvodem očividně byly disciplinární problémy. Steinhoff to později komentoval slovy: „Marseille byl neustále bez sebeovládání, ale byl vynikající letec. Ve jeho rodině něco nebylo v pořádku. Již nikdy se nechtěl setkat se svým otcem.“

  V únoru 1941 byl Marseille přeložen k 3./JG 27. Prošel s ní krátkým nasazením na Balkáně, ale v dubnu již zaznamenal první vítězství v Africe. Když Marseille svému novému Staffelkapitänovi, jímž byl Hans-Arnold Stahlschmidt, vyprávěl o potížích, které měl u předchozích jednotek, jeho nový nadřízený se ho zeptal: „A to se tady chceš stát velkým orlem?“ Marseille naprosto upřímně odpověděl: „Tím největším!“

  Na konci roku 1941 měl na kontě 36 vítězství. Často dosáhl i několika sestřelů během jednoho dne. Poté, co 21. února 1942 dosáhl 50. leteckého vítězství, byl vyznamenán Rytířským křížem. Dubovou ratolest k němu obdržel v červnu po dosažení 75. vítězství a ještě v témže měsíci získal za 101. vzdušné vítězství k Rytířskému kříži i meče. V červnu 1942 byl jmenován velitelem 3./JG 27. Na počátku září 1942, po dosažení 126 vítězství, obdržel brilianty k Rytířskému kříži. Mezi 31. srpnem 1942 a 26. zářím dosáhl 57 vítězství, celkem 17 z nich docílil během jediného dne, 1. září. V září 1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Marseille měl všestranné schopnosti v pilotáži i střelbě. Neváhal manévrovat v nepřátelské formaci při nízké rychlosti a střílet s velkým předsazením. Také se snažil v poušti zachraňovat sestřelené nepřátelské letce a na druhé straně fronty shazoval zprávy o jejich osudu.

  Marseille zahynul 30. září 1942 u Sidi Abd el Rahman při výskoku ze svého stroje, na jehož motoru došlo k závadě. Zprávu o jeho smrti přinesl i Spojenecký tisk. Na místě tragického konce byla postavena malá pyramida. Přezdívalo se mu „Hvězda Afriky“ a Adolf Galland jej nazval „nedostižným virtuosem mezi stíhacími letci“. Byl znám svým bohémským životem a kontakty se známými umělkyněmi. Na pouštních základnách provozoval bar „Modrá jeskyně“ a jeho oblíbenou skladbou byla „Rumba Azul“. V roce 1957 o něm byl natočen německo-španělský hraný film „Der Stern von Afrika“.

  Otázkou samozřejmě zůstává, jak úspěšným stíhačem Marseille ve skutečnosti byl. Jedná se o zajímavé, komplikované a kontroverzní téma. Ale díky dostupnosti archivních materiálů u obou válčících stran se v případě tohoto stíhače dá dobrat odpovědi. Badatelé Dan Case a Nick Hector dospěli k závěru, že lze doložit 135 sestřelů z celkového počtu Marseilleho 158 úředně ověřených a pěti nepotvrzených vítězství. V případě 28 zbývajících vítězství mohli letoun zničit i jiní stíhači, nebo ke ztrátě spojeneckého letounu nedošlo. Marseille tedy měl 82,8% přesnost svých nárokovaných vítězství. 

• Poslední oběť

  
  

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Kat. č. 8162

  
  

  Zářijové ráno 20. dubna 1918 ještě zahaluje mlžný opar, když prořízne ticho zakašlání motoru, nahozeného k ranní motorové zkoušce. Hektické období plné přesunů během německé jarní ofenzívy zastihlo velitele JG I Manfreda von Richthofena toho dne ve stanu na letišti Cappy. Na letišti Val Heureux, vzdáleném zhruba 55 km západním směrem, provádějí obdobnou činnost příslušníci No. 3 Squadron RAF, vedené čtyřiadvacetiletým majorem Richardem Raymondem-Barkerem. Navečer spolu tyto jednotky svedou boj, ze kterého si Manfred von Richthofen odnese svá poslední dvě vítězství a jednou z jeho obětí bude právě velitel britské jednotky…

  Letouny No. 3 Sqn vzlétly z Val Heureux pod velením Capt. Douglase Bella, velitele C Flightu, přestože na patrolu letěl také Raymond-Barker. Když se formace nacházela asi čtyři kilometry za linií fronty, spatřili ji piloti od Jasta 11. Boj začal vzájemným čelním útokem a jen několik sekund poté, co se do sebe soupeři pustili, explodovala v 18:40 po přímém zásahu hlavní nádrž Raymond-Barkerova Camelu. Tím, kdo jej zasáhl, nebyl nikdo jiný, než Rudý baron. Tři minuty nato již útočil na dalšího protivníka, kterým byl Camel s číslem B7393 na směrovce. A tady začíná náš příběh…

  Podporučík David Lewis zaznamená, že letoun jeho velitele exploduje, ale nemá čas jej sledovat. Útočí na jednoho z nepřátel, ale vzápětí z jedné vzpěry jeho Camelu odlétnou třísky. Kopne do pedálů, plyn na doraz a pošle svůj stroj do ostré zatáčky. Znenadání se ocitá přímo proti červenému trojplošníku, který na něj vypálil. Snaží se uniknout dalším prudkým manévrováním a v jednu chvíli se mu dokonce podaří na okamžik dostat rudý stroj do zaměřovače. Ví až moc dobře, s kým má tu čest, a když vidí, že několik jeho střel zasáhlo trup, bleskne mu hlavou, jak by bylo skvělé, kdyby právě on, nováček, který je na frontě jen tři týdny, slavného nepřítele sestřelil. Jenže všechno je jinak. Protivník je až příliš zkušeným pilotem. Unikne palbě a během několika sekund se karta obrací. Jedna z jeho střel roztříští kompas, další jako zázrakem mine Davidovu hlavu, zasáhne jeho letecké brýle a strhne mu je z hlavy. Stejně zázračně projde další kulka nohavicí jeho pravé nohy, ale samotného pilota jen škrábne. Pak několik střel zasáhne palivovou nádrž. I tak se ale dá mluvit o štěstí v neštěstí, protože to „koupí“ jen malá záložní nádrž. Ta namísto ničivé exploze vzplane a Lewis okamžitě přechází do klesání. Řítí se k zemi, zatímco plameny stravují plátěný potah trupu letounu. Je to závod s časem, musí se dostat na zem dřív, než oheň zničí kormidla! Tvrdé nouzové „přistání“ v rychlosti okolo sta kilometrů za hodinu rve nebohý Camel na kusy, náraz Davida vymrští z kokpitu. Na chvíli ztratí vědomí a když přijde k sobě, chvíli nehybně leží. Snad se zdráhá uvěřit tomu, že žije. Vstává a s údivem zjišťuje, že až na menší popáleniny zůstal nezraněn. Zázrak! Jen necelých 50 metrů od něj hoří trosky Raymond-Barkerova stroje. David se k němu rozbíhá, ale žár plamenů jej k troskám vůbec nepustí. Tělo velitele v nich ale není a nikdy jej nikdo nenajde… Vzápětí nad celou pochmurnou scénou prolétá rudý Dr.I a mává křídly. Vzdává mu Manfred von Richthofen čest, nebo chce upoutat pozornost nedalekých německých vojáků kvůli svědectví o sestřelech? Nevíme. On sám nemůže tušit, že muž na zemi byl jeho poslední obětí a stejně tak se nikdy nedozví, že to byl sotva dvacetiletý David Greswolde „Tommy“ Lewis z Jižní Rhodésie. Rodák z Bulawayo, který se hned, jak mu to věk umožnil, vypravil do Velké Británie a přihlásil se do řad RFC. V dubnu 1917 absolvoval pilotní školu, v červnu byl povýšen do důstojnické hodnosti a sloužil u No. 78 (HD) Squadron než byl na konci března 1918 převelen k No. 3 Squadron. Po sestřelu nad nepřátelským územím prožil zbytek války v zajateckém táboře v Graudenz (dnes Grudziądz, Polsko) a následně se vrátil do Jižní Rhodesie. Farmařil a také působil ve vládní administrativě. Zemřel 10. srpna 1978 a svého přemožitele, který zahynul hned následující den po jejich souboji, tak přežil o více než šedesát let…  

  Na boxartu Adama Toobyho je zachycen okamžik po zásahu Lewisova Camelu. Mladý pilot otáčí svůj hořící stroj do strmého piké, zatímco Rudý baron sleduje svou oběť. V pozadí je vidět Dr.I Wernera Steinhäusera, který se boje 20. dubna také účastnil. I jeho stroj je součástí nabízených markingů.

• Úvodník

  
  

  Dobrý den, vážení přátelé!

  Na začátku května se soutěžní sezóna pěkně rozjíždí. Máme za sebou tradiční Mošoň, v sobotu se koná Kit show v Kopřivnici, a tak je čas říci si také něco o letošním E-dayi. E-day 2023 se koná v sobotu 23. září na Tankodromu v Milovicích. Pojedeme podle stejného schématu jako vloni, tedy se začátkem pro vystavující modeláře v pátek odpoledne, a to včetně podvečerního programu. Ten zatím nemáme přesně definovaný, nicméně existují zajímavé možnosti a nepochybuji, že bude přinejmenším stejně dobrý jako loňský. Stejně tak v sobotu. Budeme se držet dlouhodobé tradice, takže se můžete těšit na populární Kotle, jedna beseda s někým a letová ukázka. Její program se také řeší a možnosti jsou atraktivní. To jsou části, které byly loni povedené a na jejichž rámci nic zásadního měnit nebudeme. Pak jsou tu body, které úplně povedené nebyly, jako například kyvadlová doprava z nádraží v Lysé nad Labem. Tu letos posílíme a budeme její organizaci věnovat větší péči. Kromě autobusů přidáme dispečera na obě nástupiště a budeme přísně dbát na dodržování jízdního řádu. Dalším bodem ke zlepšení je správa horního parkoviště pro vystavující modeláře, kde by tedy letos už měla být lepší kvalita plochy. Budeme přesně hlídat, kdo kde bude parkovat a po loňských zkušenostech omezíme do určité míry svobodu volby místa k zaparkování. Zní to možná dramaticky, ale bude to ku všeobecnému prospěchu. A do třetice budeme tlačit na zlepšení cateringu, který sice není v naší režii, ale i tak se budeme snažit o zvýšení jeho kvality, respektive rychlosti obsluhy. Doufejme, že se letos do výstavní gastronomie již vrátili zaměstnanci! A to je asi k E-dayi pro dnešek vše a pojďme na květnové novinky.

   

  STAVEBNICE

  V květnu nemáme žádnou super žhavou premiéru, přesto v kolekci čtyř novinek a dvou reedic najdete zajímavé kousky. V řadě ProfiPACK 1/48 jsme připravili nové vydání Hellcata v pozdní verzi F6F-5. Nový je tu výběr zbarvení, pět ze šesti jsou Hellcaty z různých letadlových lodí US Navy, nasazené v posledním válečném roce 1945 v Pacifiku, šestý stroj je pak francouzský Hellcat z Indočíny z roku 1951.

  V řadě Limited 1/48 máme pravděpodobně poslední limitku věnovanou Spitfirům Mk.V. Ale uvidíme, stále je ve hře další limitka na téma Spitfire Mk.V, věnovaná československým letcům v RAF, nicméně ta určitě nebude letos. Stejně tak je možná i podobná národní limitka věnovaná Polákům, ale to je stejný případ. Takže Malta, jak se naše květnová novinka jmenuje, je určitě poslední letošní limitka o Spitfirech. Příběh obrany Malty je velkolepá epopej téměř antických rozměrů, prolínající se u nás i s dalšími typy letadel, jako jsou třeba Bf 109. A také hned příští měsíc, kdy přijdeme s velkou ránou a dlouho očekávanou novinkou, Bf 109 F v 1/72, se v premiérové limitce Wunderschöne Neue Maschinen něco se vztahem k Maltě objeví. Maltské Spitfiry jsou pestré nejen příběhy letadel a jejich pilotů, ale i svými kamuflážemi a markingy, jak můžete ostatně posoudit na stránkách věnovaným této stavebnici v dnešním vydání Infa. Pokud vás maltské Spitfiry zaujmou, můžete si vědomosti o nich rozšířit díky jednomu z dnešních historických článků. Jeho autor, Michal Krechowski, byl mimo jiné i produktovým manažerem, řídícím přípravu této stavebnice. Dělal tuto práci rád a dobře, protože Spitfiry všeobecně, včetně Spitfirů na Maltě, jsou jeho celoživotní vášní.

  Dále tu máme dva Weekendy. Ve dvaasedmdesátině se vracíme k MiGu-21MF ve verzi, které se u nás familiárně přezdívalo Šedivka. Ta přezdívka vyplynula z šedého zbarvení dodaných letounů, které byly ve své době nejvýkonnějšími stíhačkami československého letectva. Byly také nejdéle sloužící ze všech zdejších migů, protože ty nejzachovalejší z nich prošly v devadesátých letech modernizací na verzi MiG-21MFN a sloužily až do příchodu Gripenů.

  Druhým květnovým Weekendem je čtvrtkový Bf 109 F-4. Na působivém titulním obrázku je jedna ze žlutých čtrnáctek hvězdy Afriky Hanse-Joachima Marseilla, uvnitř je pak další hvězda mezi německými stíhači, Hermann Graf, plus další dva neméně pestré stroje. Můžete namítat, že je to už bůhví kolikátá stodevítka, ale, víte, modeláři stodevítky stále chtějí. A bodejď by ne! Není to prakticky nikdy žádná nuda. Ostatně, hlavním důvodem pro vydání tohoto Weekendu je fakt, že momentálně jsou všechny naše stavebnice Bf 109 F v měřítku 1/48 vyprodané, a podobně je tomu i v případě Bf 109 G-2 a G-4. Takže v následujících měsících můžete tyto typy mezi novinkami očekávat také, jen doufám, že to nebude dělat zmatky kvůli blížící se vlně dvaasedmdesátinových Fridrichů a Gustavů. A ty jsou ještě hezčí než současné čtvrtky, věřte mi! Právě si tady jednu z prvních stavím.

  V reedici přinášíme Fw 190 F-8 ve dvaasedmdesátině, což je čistá reedice v současném typu balení. Nedělali jsme oproti původnímu vydání žádné zásadnější zásahy. U čtvrtkového Fokkeru Dr.I jsme sice skladbu markingů také neměnili, ale některé jsme podrobili revizi na základě nových informací  a také jsme udělali nový boxart, zobrazující poslední sestřel slavného Rudého barona, tedy Manfreda von Richthofena.

   

  DOPLŇKY

  V řadě Brassin máme tento měsíc poprvé v historii všechny novinky vyrobené přímým tiskem. Počínaje drobnými sadami, jako jsou zásobníky pro kulomety Vickers 97 v 1/48, výfuky na Spitfira Mk.IX v 1/24 nebo německé pedály v 1/32 a konče velkými sadami jako jsou motor na Willdcata F4F-3A nebo kokpit, vztlakové klapky a motor na Rufe. Prostě tisky, kam se podíváš… To je pro mě hezký výsledek našeho inovačního tažení. Kromě zmíněných sad najdete v dnešní kolekci trysku a sedačku pro F-35A 1/48 od Tamiyi, radar pro čtvrtkovou F-16 od Kinetiku nebo zbraňovou šachtu pro našeho Wildcata verze F4F-4. Dále jsou tu dvě drobné sady pro techniku v měřítku 1/35 a několik nových LööKů.

  V řadě Space najdete osm nových sad, především pro čtvrtkové modely. Mezi lepty a maskami najdete kolekce sad pro F-86D a PV-1 od Academy, pro Mi-17 od AMK a vztlakové klapky na naše Rufe, vše v měřítku 1/48, dále sady pro CH-54 v 1/35 od ICM nebo pro P-40B 1/32 od GWH. Jedna sada je na bitevní loď USS Missouri v 1/350, a jedna jediná sada je ve dvaasedmdesátině, a to ZOOM na MiG-21MF, což je pochopitelně Weekend, zmíněný výše v pasáži o modelech. K tomu jsou v nabídce čtyři nové BigEdy, dva BigSiny a tři LööKy Plus. Důkladný popis všech sad najdete jako obvykle na stránkách věnovaných květnovým novinkám.

   

  LITERÁRNÍ TVORBA

  Literární sekce, věnovaná historii i technice, je dnes už patrně nejoblíbenější částí Infa. Dnes v ní najdete článek Do roka a do týdne od Mira Bariče o osudu USS Hornet i dalších letadlových lodí během bojů v Šalamounově souostroví i po nich a čtrnácté pokračování seriálu Ukrajina od téhož autora. Dále je zde článek Rudý baron od respektovaného německého historika Jörna Leckscheida, přinášející několik nových poznatků z poslední doby, vztahujících se k osobnosti nejúspěšnějšího stíhače Velké války, Manfreda von Richthofena. O Maltě od Michala Krechowskiho jsem se již zmínil, kromě toho jsou tu tři Boxart story. Ta s názvem Šedá je dobrá se vztahuje k MiGu-21MF Interceptor, Poslední oběť je o scéně z boxartu Profipacku Fokkeru Dr.I a Hvězda Afriky pojednává o Hansi-Joachimovi Marseillovi a jeho Bf 109 F-4. První dva napsal Richard Plos, třetí Jan Bobek.  

  A to je ode mě dnes vše. Přeji vám hezký prvomájový večer, nejlépe samozřejmě někde pod rozkvetlou třešní, ale není-li třešeň, i eduardí Info bude zajisté dobrým společníkem!

   

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

• Pozor, tento článek nenapsala umělá inteligence!

  Poprosím čtenáře autora znalé, aby si odpustili poznámku, zda ho psala vůbec nějaká inteligence… A pro ty, kteří takové úvaze odolají, jsou určeny následující řádky.

  Je naprosto zřejmé, že si řada z nás pokládá otázku, jak módní boom, týkající se IT technologií, nazývaných populárně umělou inteligencí, zasáhne náš obor. Nechci se pouštět do filozofických debat na téma nakolik se tyto systémy skutečně přibližují ke skutečné inteligenci s možností vlastního sebeuvědomění a nezávislosti a nakolik jsou „jen“ sofistikovanými algoritmy datových neuronových sítí, využívajícími rozsáhlé datové zdroje. Chci spíše zauvažovat nad výstupy, se kterými jsem se setkal a jejich aktuální použitelností. Umělou inteligencí je v aktuálním módním boomu nazýváno mnoho systémů, které jsou sice velmi pokročilé, ale o samoučící a zdokonalující systém ve skutečnosti povětšinou nejde.

  Asi nejlépe lze hranici, kdy jde o „umělou inteligenci“ (či „umělou“ inteligenci nebo umělou „inteligenci“ / pozorný čtenář zajisté rozpoznal nuance těchto formulací), ukázat na OCR, tedy systémech se schopností rozpoznávat písmo ze zdroje v podobě obrazu. Tyto systémy existují již poměrně dlouho a většina z těch běžně dostupných není ve skutečnosti technologiemi, které bychom mohli nazvat umělou inteligencí. U těch běžnějších, jednodušších, chybí podstatný samoučící prvek. Po to, aby byl systém schopný se zdokonalovat a učit, je zapotřebí zpětná vazba, kterou byste onomu systému řekli „… ale písmenko, které jsi přečetl jako Z je ve skutečnosti trochu pokřivená číslice 2“, a tento systém to vzal do úvahy při rozhodování, jak reprodukuje další podobný případ, až se s ním setká. Takové věci umí neuronové datové sítě už mnoho let a lze na to téma nalézt řadu článků. A tomu se již dá říkat umělá inteligence, byť „samoučící systém“ mi přijde adekvátnější.

  Přesto nechci vzbudit dojem, že bych téma umělé inteligence podceňoval. Vývoj je velmi překotný a věřím, že se i v této oblasti dočkáme věcí, o kterých nemáme ani zdání. Jako u všeho jsem ale rezervovaný k bombastickým novinovým titulkům a různým překotným prohlášením. Určitě si dokážu představit, že AI systémy budou postupně přirozenou cestou nacházet svá uplatnění i ve výrobních technologiích, které se při konstrukci a výrobě modelů a doplňků používají.

  Vzhledem k módnosti se často setkáváme s pokusy o tvorbu novinových článků za pomoci AI. Vězte, že kam má představivost může sahat, budou naše články psát skuteční autoři s konkrétními znalostmi a historická fakta či technické údaje budou pocházet z vlastních zdrojů, knih, archivů, znalostí… Ono je to totiž tak, že mnohé z toho, co se zejména v historických článcích našich autorů v Infu objevuje, vychází z jejich vlastních badatelských poznatků, leckdy z mnohaleté práce, informací od mnoha odborníků z celého světa a jsou to informace, které jednoduše nelze vycucat z internetových zdrojů a nechat zkompilovat AI. 

  Pochopitelně nemohu vyloučit, že si některý z našich autorů pomůže tím, že si nechá od AI navrhnout lepší formulaci věty, ladnější slovosled – což ostatně tyto systémy poměrně dobře umí. Ovšem pokud jde o tento konkrétní článek, zdá-li se vám stylistika přijatelná a s relativně ladným spádem slov, není to zásluha IT, ale našich editorů… 

  Oblasti AI (nebo pokročilých IT), ve kterých lze najít uplatnění v oboru plastikového modelářství, a které bych chtěl tímto článkem nastínit, aktuálně vidím tři a rozeberu je v následujících odstavcích (jistě může leckdo z vás přijít s dalším možným použitím a za vaše zpětné vazby budeme rádi). 

  OCR (Optical Character Recognition)

  První oblastí je studium a další zpracování historických dokumentů. Zde najde své uplatnění OCR již zmíněná výše, nebudu se o ní tedy dále rozepisovat. Ukažme si raději příklad.

  Výňatek z bojového hlášení Lt. Francise M. Matney od 55th FG ze dne 2. 11. 1944. 

  
  

  A zde je nijak neupravovaný OCR přepis. 

  I was flying Hellcat White 4 on Lt. Jowell's wing at an altitude of 32,000 feet when 15 plus Me109's and FW190's came in on the bombers below us at 27,000 foot. We immediately dro'ped our belly tanks and dove on them from r o'clock. Lt. Jewell nicked out one Me109 and I stayed on his wing. The E/A started a steep diving turn to the left and ended in a vortical dive.

  Několik chybně rozeznatelných písmen je zřejmých, ovšem po drobné úpravě je text velmi použitelný pro další zpracování. Pokročilé OCR systémy si do určité míry umí poradit i s psaným textem, tam již ovšem musí být aplikován onen zmíněný samoučící prvek se zpětnou vazbou od uživatele… A vy prostě takový systém musíte na daný rukopis „navyknout“. 

  
  

  Textové kompilátory typu OpenAI / ChatGPT

  Nechci tyto systémy nijak shazovat, ani podceňovat. Sám koketuji s ChatGPT. A opravdu jsem nedávno žasl, když jsem si od něj nechával radit například k problematice radionavigace při přípravách na teoretické zkoušky PPL. Je však třeba si uvědomit, že ač jsou zdroje, ze kterých své výstupy kompiluje a formuluje velmi rozsáhlé, mají svá omezení. Někdy dokážeme dojít k absurdním odpovědím, které ovšem tato AI dokáže velmi sebejistě předložit.

  Zkusmo jsem se dotkl jednoho ze svých zásadních témat – letecké bitvy nad Krušnohořím 11. 9. 1944 – otázkou proč tento boj začal. Nepřekvapilo by mě, kdyby systém odpověď neznal. Překvapením (a pomýlením pro neznalého) může být odpověď sice chybná, avšak předložená velmi sebevědomě:

  "Vzdušná bitva nad Krušnými horami dne 11. září 1944 byla součástí větší operace známé jako "mise Schweinfurt-Regensburg". Mise byla spojeneckou bombardovací kampaní proti německým průmyslovým cílům, konkrétně proti továrnám vyrábějícím kuličková ložiska, která byla nezbytná pro německou válečnou snahu."

  Pochopitelně mise Schweinfurt/Regensburg proběhla 17. 8. 1943… 

  V jiném příkladě lze ovšem systém pochválit a napálit se mi ho nepodařilo. 

  
  

  Otázka: Jaká byla role Adolfa Gallanda na osvobozování Prahy?

  Odpověď: Adolf Galland neměl žádnou roli při osvobození Prahy dne 9. května 1945. Galland byl německý stíhací pilot během druhé světové války a vysoký důstojník německé Luftwaffe. Byl zapojen do mnoha významných bitev a operací během války, včetně bitvy o Británii a obrany Německa proti spojeneckým bombardovacím kampaním.

  
  

  Nicméně, v době osvobození Prahy, byl Galland odvolán ze svého postu a byl v domácím vězení nacistickými úřady za jeho otevřenou kritiku vedení Luftwaffe. Proto se nezúčastnil žádných vojenských operací během posledních dnů války v Evropě, včetně osvobození Prahy.

  Poznatek je jasný – podobné systémy, ať už souhlasíme s tím, že jsou umělou inteligencí, či nikoliv, mohou být dobrým pomocníkem. Musíme však být velmi obezřetní k tomu, co nám předkládají a nevynechávat svůj vlastní rozum. 

  
  

  Analýza historických fotografií a rozpoznávání barev

  Systémy pro definování barev předmětů na historických fotografiích jistě najdou v našem oboru nemalé uplatnění. Ne snad že bych myslel na konec předlouhých modelářských debat u piva nad skutečným odstínem RLM 66 nebo tím, že by technika tak snadno dokázala určovat přesné odstíny kamuflážních barev. Už nyní je ale jasné, že může být velmi dobrým rádcem.

  Samozřejmě i zde platí mnohá omezení a nesmíme si jen tak nechat něco nakukat. Velmi důležitou roli zde hraje i kvalita vstupního materiálu. Zcela jinak se bude tento systém schopen vypořádat s kvalitním skenem originální historické fotografie a jinak s obrázkem staženým z internetu a mnohokrát přerastrovaným a barevně překonvertovaným. 

  Výstupy – a opět opakuji: musíme k nim být opatrní – přinášejí zajímavé poznatky. A i když je třeba barevné řešení nesprávné, samotná kolorizace ve smyslu jak to vidí AI nás může upozornit na zajímavé detaily, které bychom při studiu těchto fotografií v původní černobílé škále přehlédli. Naprosto si dokážu představit takového pomocníka pro naše specialisty řešící kamuflážní schémata stavebnic. Ale všeho s mírou….

  Jako v předchozích případech i v této oblasti existuje široká kvalitativní škála systémů. Od webových aplikací až po profesionální systémy využívané například ke kolorování filmů. Ty už umí zapracovávat zpětnou vazbu od uživatelů a skutečně se učit a posouvat svůj přístup při analýze odstínů černobílých fotografií. Opět jeden příklad, kterým je  výřez fotografie Bf 109G Fhj.Fw. Hanse-Theo Ableitera z III./JG 4.

  Zcela vlevo je sken originální fotografie, uprostřed a vpravo pak reprodukce barev dvěma různými AI systémy. Ačkoliv kvalita se liší (jeden systém je profesionální filmařský, druhý běžně dostupný konvertor), reprodukce barev si v obou případech poměrně dobře odpovídají. Zcela jasně lze rozlišit barvy RLM 75 a RLM 76 na světlém podkladu, kterým by měla být logicky pravděpodobně poměrně šedá varianta RLM 76. Povšimněte si toho, jak který systém reprodukoval jednotlivé skvrny. Onen jednodušší (vpravo) vyrobil 74 i z některých skvrn, které první systém určil jako RLM 75. Aby nevypadalo vše až tak skvěle, přikládám ještě jeden snímek ukazující, jak si AI poradila s rozřešením barev v jiném případě. Mnozí z vás víte, že tento letoun by měl být celý červený s černým vrtulovým kuželem…

  
  

  Jak je patrno, nástroje, které se dnes ať už správně či nesprávně nazývají umělou inteligencí, mohou být dobrým pomocníkem a zcela jistě budou nacházet své uplatnění stále více. Vlastní úsudek a rozum bychom ale vypínat neměli. Abych skončil stylově, přeci jen jsem ChatGPT požádal o pozdrav čtenářům Infa:

  
  

  Vážení čtenáři magazínu Info Eduard,

  Doufám, že se vám tento vzkaz dostává v dobrém zdraví a že stále nacházíte obsah této publikace informativní a zajímavý. Děkuji vám za vaši podporu a přejií vám vše nejlepší v osobním i akademickém životě.

  S pozdravem, ChatGPT

  
  

  Jan Zdiarský

• Rudý baron

  Když oslovíte na ulici náhodného kolemjdoucího a budete po něm chtít, aby jmenoval nějakou slavnou osobnost první světové války, odpověď bude zřejmě ve většině případů „Rudý baron“.

  
  

  Text: Jörn Leckscheid
  

  
  

  Když oslovíte na ulici náhodného kolemjdoucího a budete po něm chtít, aby jmenoval nějakou slavnou osobnost první světové války, odpověď bude zřejmě ve většině případů „Rudý baron“.

   

  Za touto přezdívkou stál muž, jehož celé jméno a titul zněly Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen. Narodil se 2. května 1892 v Breslau (dnes Vratislav, Polsko) jako druhé dítě a první syn Kunigunde a Albrechta von Richthofen. Přezdívky „Rudý baron“ se mu dostalo na základě anglického překladu jeho pruského šlechtického stavu. Mužští členové rodiny von Richthofen byli Freiherren, tedy svobodnými pány (Freiherr byl v anglosaském světě vnímán jako pruský ekvivalent šlechtického titulu baron, ženy byly Freifrau nebo Freiin; český výraz „frajer“ má původ právě v titulu Freiherr; pozn. překl.). Přezdívka získala nicméně svou největší popularitu až v poválečné době, zejména když kreslíř Charles M. Schulz nechal v 60. a 70. letech 20. století svou kreslenou postavičku Snoopyho svádět imaginární souboje s „Rudým baronem“ ve stejně imaginárním Sopwith Camelu.

  K Manfredovi a jeho sestře Elisabeth (nar. 1890), častěji nazývané „Ilse“, měli ještě přibýt další dva bratři: Lothar se narodil dva roky po Manfredovi a Karl Bolko Alexander, obvykle používající druhé jméno, doplnil kvarteto v roce 1903. Tou dobou se také rodina von Richthofenů přestěhovala z Breslau do Schweidnitz (dnes Svídnice, Polsko).

  V srpnu téhož roku, ve věku 11 let, musel Manfred na výslovné přání svého otce nastoupit na kadetní akademii ve Wahlstattu (dnes Lehnické Pole, Polsko) asi 50 kilometrů západně od Breslau. Z dnešního pohledu se takové rozhodnutí může zdát kruté, ale pro prvorozeného syna pruského šlechtice se v císařském Německu jednalo o celkem běžný začátek vojenské kariéry.

  Manfred von Richthofen (vlevo) rozmlouvá s velitelem Jasta 10 a kolegou vyznamenaným rovněž Pour le Mérite poručíkem Hansem Kleinem během první soutěže na stíhací letoun v Berlíně-Adlershofu v lednu 1918. Von Richthofen si Kleina velmi vážil a oceňoval jeho vůdčí schopnosti. Foto: sbírka autora

  
  

  Mladý Manfred nebyl podle svých vlastních slov příliš nadšen tvrdou disciplínou, která byla v akademii od mladých kadetů vyžadována. Navíc se nacházela v bývalém klášteře, což muselo na jedenáctiletého chlapce působit poněkud tísnivě, a samotný Wahlstatt byl velmi malým městem jen s několika stovkami obyvatel, takže nebyl ani v tomto ohledu zrovna nejatraktivnějším místem. Manfred byl obdařen velmi silnou tělesnou konstitucí a celkově dobrým zdravím, vzpomínal po válce bratr Bolko, k jehož údivu Manfred nezmeškal z důvodu nemoci nikdy ani jediný den ve škole. A tak po šesti letech v akademii Manfred s úlevou postoupil v roce 1909 na pruskou Hlavní kadetní akademii v Groß-Lichterfelde jihozápadně od Berlína. Tam se podle svých vlastních slov cítil být mnohem více člověkem. Nacházela se tam například Královská botanická zahrada a do Berlína to bylo coby kamenem dohodil. O dva roky později ukončil studium jako důstojník čekatel. O Velikonocích roku 1911 se již stal vojákem z povolání a nastoupil k Ulanen-Regiment „Kaiser Alexander III. von Rußland“ Nr. 1 (Hulánský pluk Ruského císaře Alexandra III. č. 1). Tam byl 19. listopadu 1912 povýšen do hodnosti a tuto událost označil za okamžik, na který je ve svém životě nejvíce hrdý.  

  Manfred již od dětství rád jezdil na koni a o prázdninách měl spoustu příležitostí trénovat své dovednosti na statku u své milované babičky. O letních prázdninách, které tam s bratrem Lotharem obvykle trávili, je vítali slovy: „Tady si můžete dělat, co chcete,“ což se jim samozřejmě líbilo. Určitě to pro ně byla více než vítaná změna oproti životu na kadetní akademii a chlapci si té svobody užívali, jak nejlépe mohli. Kromě jízdy na koni si mladý Manfred vypěstoval také velkou loveckou vášeň a kombinace těchto dvou dovedností mu později dobře posloužila v jeho letecké kariéře.

  Major Albrecht von Richthofen několikrát navštívil své syny u jejich jednotky. Zde si při rozhovoru s Manfredem vychutnává doutník.Foto: sbírka autora

  
  

  Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1, Cappy, Francie, duben 1918

  Podoba Richthofenova Dr.I 425/17, ve které s ním Rudý baron dosáhl 20. dubna 1918 svých posledních dvou vítězství. Letoun měl v té době již výsostné znaky nového provedení podle nařízení vydaného Luftstreitkräfte 18. března 1918. To požadovalo změnu z „Železných“ křížů na trámové (Balkenkreutz). Den nato nejslavnější německý stíhač zahynul. Letoun zde vyobrazený měl sice přemalované kříže, ale na spodní části dolního křídla buď ještě nebyla úprava dokončena, nebo byla provedena nedbale. Vzhledem k tomu, že musela být při úpravě křížů použita červená barva, je pravděpodobné, že byly při změně křížů zatřeny i typicky tvarované odřeniny na levoboku kokpitu. 

   
  

  Na startu vojenské kariéry

  Jako mladý důstojník kavalerie byl Manfred se svým plukem vyslán na frontu brzy po vypuknutí války. Zpočátku sloužil na východní frontě, ale brzy byl převelen do Belgie. Počáteční dynamická fáze války se během několika měsíců změnila ve statickou zákopovou válku a důstojník jezdectva zjistil, že mu takový způsob boje není příliš po chuti. Aktivně tedy hledal změnu a stejně jako mnoho dalších vojáků sloužících v jeho jednotce dychtivě pozoroval nové, rychle se pohybující stroje, létající mu nad hlavou a plnící průzkumné úkoly, jež byly dříve výsadou jezdectva.

  Manfred zatoužil přidat se k jedné z nových leteckých jednotek a jeho žádost o převelení k „Fliegertruppe“ byla schválena. Dne 10. října 1915 se tak ocitl u Flieger Ersatz Abteilung 6, aby tam prodělal výcvik leteckého pozorovatele. Tento kurz byl poměrně krátký, neboť již o jedenáct dní později byl vyslán k Feldflieger-Abteilung 69 na východní frontu. Odtud byl ovšem následně převelen podobně jako předtím několik jeho spolubojovníků k Brieftauben-Abteilung Ostende (BAO) zpět na západní frontu.

  Asi není třeba zdůrazňovat, že první dostupný exemplář Dreideckeru dostal k dispozici Manfred von Richthofen. Zde je vidět Fokker F.I 102/17 krátce po příletu k Jasta 11 v posledních srpnových dnech roku 1917 se samotným Anthonym Fokkerem v kokpitu. Manfred je třetí zprava. Foto: sbírka autora

  
  

  Ačkoli si Manfred létání užíval, brzy usoudil, že mu pozice na zadním sedadle tak docela nevyhovuje. Toužil mít tyto „okřídlené koně“ pod svou kontrolou, což znamenalo přesunout se na pilotní sedadlo. Pilotní výcvik byl pro něj tedy dalším logickým krokem a dostalo se mu jej záhy, byť prozatím pouze v neoficiální podobě přímo u jednotky.

  Během svého působení u Brieftauben-Abteilung měl 1. října 1915 příležitost seznámit se s jistým poručíkem jménem Oswald Boelcke. V té době měl tento muž na svém kontě již čtyři vzdušná vítězství a byl tak poměrně známou osobností jak na frontě, tak ve vlasti. Setkání s tímto vynikajícím mladým letcem zanechalo v Manfredovi trvalý dojem a oba se v budoucnu měli ještě potkat. Než k tomu ale mohlo dojít, musel von Richthofen absolvovat oficiální pilotní výcvik. Teprve pak se mohl dočkat naplnění svého snu. Dne 15. listopadu 1915 tedy zahájil von Richthofen výcvik u Flieger-Ersatz-Abteilung 6 v Döberitz a na Štědrý den složil zkoušky.

  Asi není třeba zdůrazňovat, že první dostupný exemplář Dreideckeru dostal k dispozici Manfred von Richthofen. Zde je vidět Fokker F.I 102/17 krátce po příletu k Jasta 11 v posledních srpnových dnech roku 1917 se samotným Anthonym Fokkerem v kokpitu. Manfred je třetí zprava. Foto: sbírka autora

  
  

  První nasazení ve funkci pilota jej čekalo u Kampfstaffel 8 ze sestavy Kagohl 2, kam nastoupil 16. března 1916. Jednotka byla tehdy dislokována v Mont nedaleko Verdunu a Manfred tam měl létat na různých typech letadel, zpočátku většinou dvoumístných. Ale brzy po jeho příchodu převzala jednotka i několik jednomístných Fokkerů Eindecker. Tehdy se jednalo o poměrně nový typ letadla. Eindeckerů byl nedostatek a von Richthofen byl více než šťastný, když dostal možnost s jedním z nich létat. Bohužel mu při jednom z prvních letů selhal motor Oberursel a vzácná stíhačka byla při následné havárii zničena. Pilot naštěstí vyvázl bez vážnějších zranění.

  Aby toho nebylo málo, jeho jednotka byla převelena a 28. června se tedy vrátil na východní frontu, tentokrát již jako pilot dvoumístného letounu. Místo stíhacích soubojů tak jeho služba na východě spočívala především ve shazování bomb na ruské vojáky, kteří byli rozmístěni zhruba 30 km východně od letiště v Kowelu (dnes Kovel, Ukrajina). Podle vlastních slov si von Richthofen velmi užíval pozorování účinků svých bomb na ruské vojáky pod sebou, stejně jako jejich ostřelování z kulometu během náletů.

  Přestože se v této chvíli mohlo zdát, že přeložení na východ znamená konec jeho kariéry stíhacího pilota, šťastná náhoda způsobila, že mělo přesně opačný efekt.

  Dne 30. října 1917 havaroval von Richthofen s jedním z prvních sériových exemplářů Dr.I, které Jasta 11 dostala teprve krátce předtím. Z tohoto incidentu vyvázl bez zranění. Foto: via Alex Imrie

  
  

  Lothar (vlevo) a Manfred von Richthofen předvádějí své Pour le Mérite před jedním z Fokkerů Dr.I od Jasta 11, pravděpodobně na jaře 1918. Foto: sbírka autora

  
  

  Rtm Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1, Lechelle, Francie, březen 1918

  Své stroje si von Richthofen nechával natírat červenou barvou od ledna 1917, kdy létal s Albatrosem D.III, kterému říkal „Le Petit Rouge“. V této praxi pokračoval také po přechodu na Fokkery Dr. I, které používal ve funkci velitele Jagdgeschwader 1. Slavný Dr.I 425/17 dostal svůj rudý nátěr zřejmě již v továrně. Odpovídá tomu kvalita provedení nátěru, patrná i na fotografiích. Později nesl prostor pod kokpitem na levé straně výrazné odřeniny.   

  
  

  Konečně stíhacím pilotem

  V létě 1916 probíhala ve Fliegertruppe velká reorganizace. Měly vzniknout první Jagdstaffeln, tedy jednotky vybavené výhradně jednomístnými stíhacími letouny. Jasnou volbou pro velení jedné z prvních nových formací byl Hauptmann Oswald Boelcke, do té doby zdaleka nejúspěšnější německý stíhač.

  Jeho postavení mu umožnilo osobně si vybrat piloty do své nové Jagdstaffel a jedna z cest, na kterých hledal vhodné muže, vedla k jeho dalšímu setkání s von Richthofenem.

  Starší bratr Oswalda Boelckeho Wilhelm byl velitelem Kampfstaffel 10 od Kagohl 2, která sousedila s Richthofenovou jednotkou v Kowelu. A jednoho obzvlášť horkého letního dne v srpnu 1916 se tam Boelcke a von Richthofen potkali. Velké stíhací eso muselo v mladém pilotovi spatřit značný potenciál, protože byl jedním ze dvou pilotů od Kagohl 2, které si vybral jako nové členy své vlastní Jagdstaffel. Druhá volba padla na poručíka Erwina Böhmeho.

  Ikonický Fokker Dr. I 425/17 v počáteční fázi svého zbarvení s výsostnými znaky ve tvaru železného kříže. Kvalita povrchové úpravy naznačuje, že byl s největší pravděpodobností nastříkán červenou barvou již ve Fokkerově továrně.

  
  

  O pouhé tři dny později Manfred nastoupil do vlaku k další cestě směr západní fronta a na letiště Boelckeho nově zformované Jagdstaffel 2 ve Vélu dorazil 1. září 1916. Ještě téhož dne převzala nová Staffel svá první tři letadla: Fokker D.III a Fokker D.I byly převezeny z místního Armee-Flug-Park, zatímco Vfw. Reimann byl k Jasta 2 převelen od Jasta 1 a vzal s sebou i jeden Albatros D.I. Je sice možné, že jednotka měla počátkem září k dispozici také jeden Halberstadt D, ale zatím se nepodařilo najít žádný fotografický důkaz dosvědčující tuto hypotézu. A přestože další piloti přicházeli zřejmě téměř denně, musela si jednotka v první polovině září vystačit pouze s těmito třemi nebo čtyřmi letouny.

  Poté, dne 16. září, bylo jednotce dodáno dalších šest stíhaček Albatros, a jednotka tedy mohla konečně zahájit skutečné bojové operace. Kromě provádění frontových letů bylo třeba nejprve nacvičit skupinové létání a Boelcke se snažil své piloty naučit vše, co bylo třeba. Jeho působení však mělo být tragicky krátké, neboť zahynul 28. dubna při nouzovém přistání po srážce se zmíněným Erwinem Böhmem. Přesto stačilo zhruba osm týdnů pod Boelckeho vedením k tomu, aby se z Manfreda stal velmi schopný stíhací pilot. A podle toho, co o von Richthofenovi víme, nejenže předával své znalosti ostatním pilotům, jako to dělal jeho mentor Boelcke, ale také si osvojil Boelckeho styl velení.

  Po vydání rozkazu, kterým byla zavedena změna výsostných znaků na trámové kříže, byl takto upraven i Richthofenův Dr.I. Foto: sbírka autora

  
  

  Velitelem Jagdstaffel 11

  Příležitost navázat na Boelckeho styl se Manfredovi naskytl, když 15. ledna 1917, tři dny poté, co byl vyznamenán „Pour le Mérite“, převzal velení Jagdstaffel 11. Jeho skóre v té době činilo 16 potvrzených vítězství. Již v době, kdy byl členem Jasta 2, začal používat červenou jako svou osobní barvu alespoň na jednom z letounů. Toto zbarvení přenesl i na svou novou jednotku, která brzy přijala červené přídě coby označení příslušnosti. U von Richthofenových letounů se pak plocha červeně zbarvených částí letounu stále zvětšovala. 

  Definitivně zpracovaná historie této slavné Jagdstaffel spatří dříve či později světlo světa v knižní podobě a rozebírat četné úspěchy Manfreda von Richthofena jako velitele této jednotky a později jako velitele Jagdgeschwader I by daleko přesahovalo rámec tohoto článku. S jistotou však lze říci, že z naprosto neúspěšné formace pilotů vytvořil záhy vrcholně elitní a nejúspěšnější Jagdstaffel Velké války.

  Během zhruba patnácti měsíců, kdy vedl Jasta 11 a Jagdgeschwader I, si von Richthofen připsal dalších 64 vítězství, a to i přesto, že byl z různých důvodů několikrát mimo frontu, někdy i na poměrně dlouhou dobu. Vítězství, která si nárokoval a která mu byla potvrzena, byla v minulém století podrobena nebývalému zkoumání. A i když se v některých případech podařilo najít pouze „pravděpodobnou“ shodu s jeho tvrzeními, nepodařilo se u žádného z jeho vítězství jasně prokázat, že jej ve skutečnosti nebylo dosaženo. Nelze si nepoložit otázku, co by zbylo z celkového počtu vítězství připisovaných některým spojeneckým stíhacím pilotům, kdyby si někdo dal tu práci a podrobil je stejně důslednému drobnohledu.

  V poválečných letech, a dokonce i poměrně nedávno, popisovali někteří autoři Manfreda von Richthofena jako bezohledného, sobeckého či dokonce až krvežíznivého jedince, kterého zajímaly hlavně pocty a vyznamenání. Autor tohoto článku měl to štěstí, že se seznámil s několika historiky, kteří měli možnost hovořit s mnoha muži, kteří s „Rudým baronem“ či pod jeho velením za války sloužili. A žádný z nich jej takto necharakterizoval. Naopak. Vlastností, která se mu asi nejčastěji v jejich vzpomínkách přisuzovala, byla skromnost. Jen málo fotografií jej zachycuje s větším počtem vyznamenání než se Železným křížem, pilotním odznakem a Pour le Mérite, a to i při návštěvách vysokých důstojníků u jeho jednotky. Kdyby byl vášnivým sběratelem vyznamenání, jistě by se jimi rád pochlubil. A létání na jednomístných stíhacích letadlech, jejichž účelem je sestřelovat nepřátelské letouny, logicky muselo mít za následek smrt mnoha jeho protivníků – zvláště když se spojenečtí velitelé rozhodli odepřít svým pilotům „luxus“ padáků. Byl zkrátka produktem doby, v níž vyrůstal, a totéž platí pro bojovníky na druhé straně. Posuzovat tyto muže podle měřítek naší současné společnosti po uplynutí více než století by bylo poněkud troufalé.

  Hodně se mluví o tom, že jeho konečné skóre 80 potvrzených vítězství z něj udělalo nejúspěšnějšího stíhacího pilota na obou válčících stranách, přestože zahynul téměř sedm měsíců před příměřím. To je sice nesporně pravda, ale je třeba mít na paměti, že byl také mimořádně talentovaným instruktorem, který své znalosti předával těm, kteří pod ním sloužili. Kromě toho se zasloužil o to, že byl na výrobce letadel a Idflieg (Inspektorát německých leteckých sil) vyvíjen neustálý tlak, aby dodávali stále lepší stíhací letouny.

  Od svého nástupu k Jasta 2 létal převážně na stíhačkách Albatros, které byly postupně vylepšovány. Dne 23. ledna 1917, právě když si připsal své 18. vítězství, však praskl nosník ve spodním křídle jeho nového Albatrosu D.III a on měl velké štěstí, že to přežil. Tento problém se vyskytl u řady dalších letadel tohoto typu a podobné problémy se znovu objevily také u pozdějšího D.V. A to už brzy poté, co tyto letouny dorazily na frontu. Manfred byl proto nucen přejít na jeden ze starších stíhacích letounů, Halberstadt, které předtím Jasta 11 používala, a to do doby, než se podaří vyřešit problém s křídlem. Kromě konstrukčních problémů vedla k jeho stále většímu rozčarování z tohoto typu také skutečnost, že nové varianty Albatrosu nepřinášely žádné znatelné zlepšení výkonů.

  Jedna z posledních fotografií Manfreda von Richthofena (čtvrtý zprava) před jeho osudným letem. Údajně byla pořízena 21. dubna 1918 ráno. Všimněte si poplachového zvonu, který je vidět v pozadí mezi piloty a stanem na pravé straně. Foto: sbírka autora

  
  

  Vliv na vývoj letadel

  Fotografie pořízené v roce 1917 dokládají, že von Richthofen navštěvoval továrny Fokker, Pfalz a Roland, aby se osobně informoval o nejnovějším vývoji letounů těchto společností. Nelze si nepoložit otázku, zda již aktivně nehledal potenciálního nástupce typů Albatros D, které se v průběhu roku 1917 staly v podstatě standardním německým stíhacím letounem. Ačkoli na nich dosáhl mnoha svých vítězství, vždy měl ke konstrukci spodního křídla s jedním nosníkem u D.III a D.Va výhrady.

  Již v červenci 1917 napsal: „[…] Fokker […] má dva stroje, které jsou lepší než Albatros, ale nevyrábějí se.“ Zde měl na mysli prototypy Fokker V.1 a V.2, které musel vidět nebo dokonce vyzkoušet během návštěvy Fokkerovy továrny ve Schwerinu buď v květnu, nebo v červnu. Tyto letouny se nikdy nezačaly vyrábět, ale průkopnická konstrukce samonosného křídla byla hlavním rysem všech stíhaček Fokker, které se později dostaly do sériové výroby.

  Bylo zásluhou Manfreda von Richthofena, že nově vyvinuté typy, jež byly porovnávány během tří soutěží na nový stíhací letoun v roce 1918, měli při těchto příležitostech zkoušet přímo frontoví piloti. To byl nejlepší způsob, jak zajistit, aby typy, jež byly vybrány do výroby, skutečně plnily očekávání pilotů. Platilo to zejména pro typ Fokker D.VII, který byl na základě Richthofenova osobního doporučení zaveden do výroby ve třech továrnách (Fokker, Albatros a O.A.W.). Bohužel, on sám neměl nikdy příležitost s tímto letounem vzlétnout k boji, protože první sériové exempláře dorazily k JG I až několik dní po jeho osudné poslední misi.

   

  Náhlý konec hvězdné kariéry

  Ačkoli je s Manfredem von Richthofenem nejčastěji spojován jeho celočervený Fokker Dr.I 425/17, létal s tímto letounem jen velmi krátce. Svých posledních dvou vítězství dosáhl za řízením tohoto letounu 20. dubna 1918, ale od konce roku 1917 do začátku roku 1918 létal na překvapivě velkém počtu těchto trojplošníků. Kromě 425/17 a prototypu F.I (102/17), který mu byl dodán přímo z Fokkerovy továrny koncem srpna 1917, je doloženo, že v různých obdobích létal nejméně na šesti dalších Dr.I: 114/17, 119/17, 127/17, 152/17, 161/17 a 477/17. Tento výčet si nečiní nárok na úplnost, ale současný výzkum ukazuje, že z těchto trojplošníků byl pouze 425/17 opatřen celočerveným nátěrem. A byl to právě tento letoun, v němž byl „Rudý baron“ 21. dubna 1918 smrtelně zraněn kulkou při letu v malé výšce. V současnosti panuje všeobecná shoda, že smrtelnou ránu na něj vypálil australský kulometčík ze země, což byl osud, který potkal několik pilotů na obou stranách fronty.

  Richthofenův Dr.I 425/17 byl po sestřelu jen málo poškozen, ale lovci suvenýrů jej v době pořízení této fotografie už důkladně rozebrali. Vnitřní strana plátěného potahu nevykazuje známky nepravidelného nátěru zelenou barvou, což podporuje teorii, že přinejmenším horní a boční plochy tohoto letounu byly opatřeny červeným nátěrem už v továrně. Foto: sbírka autora

  
  

• Spitfiry pro Maltu

  
  

  Text: Michal Krechowski      

  Foto: IWM

  
  

  Strategicky důležitá poloha Malty uprostřed tras mezi Gibraltarem a Alexandrií a také mezi Itálií a severní Afrikou z ní udělala objekt neustálých nepřátelských leteckých útoků. Kvůli obraně ostrova byli Britové nuceni během druhé světové války na svou „nepotopitelnou letadlovou loď“ neustále přemisťovat další a další stíhací letouny a piloty. Obranu nejprve zajišťovaly zastaralé Gladiatory a Hurricany, vysněné Spitfiry se podařilo na ostrov přesunout až během jarních měsíců 1942. Nově dodané Spitfiry ve verzích Mk. Vb/Vc si následně při obraně tohoto strategicky nesmírně důležitého ostrova vydobyly svoji největší slávu.

  
  

  Bitva o Maltu proběhla v období od června 1940 do listopadu 1942 a do dějin vstoupila jako bitva o „nepotopitelnou letadlovou loď“. Na počátku druhé světové války se tento přehlížený středomořský ostrov stal jedním z klíčových míst bitvy o Středomoří i bitvy o Afriku, neboť jeho strategický význam byl neocenitelný. Odtud operující letouny, ponorky a lodě byly schopny přerušit zásobovací trasy pro Rommelův Afrika Korps, a tím chránit severní Afriku, Suezský průplav a neocenitelná ropná pole za ním.

  Je dobře známo, že chybný politický i strategický úsudek leteckých velitelů vedl k tomu, že Malta byla v červnu 1940 téměř bez stíhacích letadel. Nebýt náhodného objevu čtyř Sea Gladiatorů, uložených v bednách, byla by celá protivzdušná obrana ostrova doslova nulová. Jeden ze strojů byl záhy silně poškozen, ale se třemi zbývajícími bránili piloti statečně Maltu před nepřátelskými útoky osmnáct dní, než je přilétly posílit čtyři Hurricany. Následně Britové, vědomi si již plně důležitosti a strategické hodnoty Malty, začali postupně obranu ostrova posilovat dalšími Hurricany.

  Malta se bránila soustředěným útokům po celý rok 1941. Mocnosti Osy bombardovaly infrastrukturu ostrova se zaměřením na přístav, letiště a skladovací zařízení. Mezitím byly konvoje směřující na Maltu nemilosrdně pronásledovány a ničeny, čímž se ostrov de facto ocitl v obležení. Dne 4. prosince 1941 v noci pak zahájila německá Luftwaffe systematické bombardování, které trvalo pět dlouhých měsíců a které mělo definitivně zlomit odpor Královského námořnictva a letectva. V jeho konečném důsledku měl být uskutečněn narychlo sestavený plán invaze na Maltu pod krycím názvem Herkules. Útoky na Maltu byl pověřen polní maršál Albert Kesselring, jehož síly měly nad obránci jasnou početní převahu. Časté nálety zničily velkou část britských letounů na zemi a v půli února 1942 tak zůstalo obráncům jen jedenáct provozuschopných Hurricanů. Přitom zároveň sílil tlak na přezbrojení stíhacích perutí bránících ostrov na Spitfiry.

  Keith Park ve svém osobním Spitfiru Mk.Vb na letišti Safi u příležitosti otevření nové přistávací dráhy 15. května 1943.

  
  

  Spitfiry nad Maltou

  V polovině roku 1941 nestačila výroba Spitfirů v nejnovější verzi Mk.V ani na dokončení přezbrojení perutí Fighter Command, takže ve Středomoří a (později) v Pacifiku se britští letci museli spokojit se zastaralými typy. Teprve v září 1941 bylo rozhodnuto o vyslání prvních dvou perutí Spitfirů do severní Afriky, ve skutečnosti však přesun začal až v únoru následujícího roku. Část těchto letounů byla přesměrována na Maltu.

  Po roce a půl bojů byl již způsob transportu stíhaček na obležený ostrov propracovaný: Nejprve byly rozmontované stroje v bednách přepraveny na Gibraltar, kde byly zkompletovány a naloženy na letadlovou loď. Při přiblížení k Maltě vzlétaly přímo z palub letadlových lodí Eagle, USS Wasp (CV-7) nebo Furious, které ihned otáčely k návratu. Kromě jednoho případu, kdy se plavily společně Eagle a USS Wasp (CV-7) (operace Bowery), se k Maltě plavila vždy jen jedna z letadlových lodí.   

  Aby mohl Spitfire vzlétnout z pouhých 200 m (660 stop) dlouhé letové paluby, potřeboval vysunout vztlakové klapky do vzletové konfigurace. Pneumaticky ovládané klapky Spitfiru však mají pouze jedno nastavení na 85 stupňů, což je brzdicí poloha pro přistání. Řešením bylo zabránit klapkám v dovření dřevěnými klíny a tímto primitivním způsobem zajistit jejich pozici vysunutí na 25 stupňů. Jakmile byl Spitfire bezpečně ve vzduchu, pilot klapky vysunul, ty se tedy spustily dolů a klíny odpadly. Poté mohl pilot zase klapky zasunout a pokračovat v letu.

  Prvních patnáct Spitfirů bylo dodáno na Maltu 7. března v rámci operace Spotter. O dva týdny později následovalo dalších devět Spitfirů (operace Picket I). Pro zvýšení přepravní kapacity byla Britům zapůjčena americká letadlová loď USS Wasp (CV-7). V rámci operace Calendar bylo na Maltu dopraveno dalších 48 Spitfirů. Jen velmi málo čerstvě dodaných letounů ovšem přežilo déle než několik týdnů, někdy byly ztraceny již několik dnů po přistání na Maltě, existovaly i případy, že byl letoun ztracen ještě týž den. Intenzita bojů byla obrovská a vrcholila během března až dubna 1942, kdy tonáž bomb svržených na Maltu v tomto období převýšila celkovou tonáž svrženou na Londýn během Bitvy o Británii.

  Při následující operaci Bowery bylo 9. května bezpečně dopraveno dalších 61 Spitfirů. Ty byly ihned po přistání natankovány, dozbrojeny a vzlétly proti očekávanému útoku. V následujících dnech se odehrály do té doby největší letecké souboje a Spitfiry způsobily silám Osy těžké ztráty.

  První Spitfire opouští palubu HMS Eagle 7. března 1942. Operace s krycím názvem Spotter vyslala na ostrov patnáct Spitfirů Mk.Vb, které po přistání obdržela No. 249 Squadron.

  
  

  Německá urputnost

  I přesto byl Kesselring přesvědčen, že nebezpečí hrozící z Malty pro německé zásobovací trasy do severní Afriky je eliminováno, a hlásil německému vrchnímu velení, že „už nezbylo nic, co by se dalo bombardovat”. Invaze na ostrov tak byla odložena a značná část německých leteckých sil byla v druhé půli května převelena na podporu Rommelovy ofenzívy v Libyi. Vedení případné další letecké ofenzívy tak leželo především na italském letectvu.

  Neutralizace Malty byla nadále udržována především námořní blokádou ostrova, na kterém tak docházely veškeré zásoby. Nepříjemný byl nedostatek pitné vody a snižovaly se příděly jídla. I přes tento zoufalý stav se však Malta nehodlala vzdát.

  Když v průběhu června zaznamenaly síly Osy opětovný nárůst ztrát na zásobovacích trasách do Afriky, bylo nařízeno obnovení letecké ofenzívy. Na ostrově se však v poskytnutém mezičase podařilo znovu doplnit během operací Style a Salient stavy Spitfirů, a tak se i tentokrát útočníci setkali s tvrdým odporem obránců a znovu utrpěli těžké ztráty. V průběhu července bylo z útoků eliminováno slabší italské bombardovací letectvo a v druhé půli měsíce se nad Maltou objevují už jen německé bombardéry s kombinovaným stíhacím doprovodem Luftwaffe a Regia Aeronautica.

  Spitfire Mk.Vb BP844, první z devíti Spitfirů, které měly během operace Picket I posílit RAF na Maltě, vzlétá 21. března 1942 z paluby HMS Eagle. V jeho kokpitu sedí velitel squadrony E. J. „Jumbo“ Gracie. BP844 byl sestřelen nad Maltou 2. dubna 1942.

  
  

  Spitfire Mk.Vc BR344 3oM při motorové zkoušce na palubě USS Wasp během dodávky Spitfirů na Maltu pod krycím názvem operace Bowery.

  
  

  Přichází Park

  Podstatný vliv na neúspěch obnovené letecké ofenzívy má také výměna vrchního velení leteckých sil na ostrově v polovině července. Velení leteckých sil bránících Maltu

  převzal AVM Keith Park. Parkovým protivníkem se tak stal shodou okolností opět Albert Kesselring. Velitel, proti kterému byl postaven v bitvě o Británii, když velel No. 11 Group. V nové pozici Park ihned zavedl novou taktiku, jejímž cílem bylo napadat nepřátelské bombardovací formace nad mořem mezi Sicílií a Maltou a donutit je ke shození bomb ještě před dosažením cíle. Změna taktiky se později ukázala být zlomovým bodem. Plán předsunutého záchytu bombardérů byl úspěšný a donutil Luftwaffe ukončit bombardování za denního světla. Do konce července bylo zničeno sto letadel Osy, což značně omezilo sílu bombardovací ofenzívy. Když poté nepřítel přešel na vysoko létající stíhací hlídky, Park ukázal bystrý taktický přehled. Omezil hlídky Spitfirů na 20 000 stop (6100 m), takže Bf 109 musely klesnout do výšky, kde měli obránci se Spitfiry z hlediska výkonu svých strojů výhodu.

  V srpnu byl nicméně stav zásob na ostrově kritický. Pokud by se na Maltu do září nepodařilo dopravit palivo a nezbytně nutné množství všeho ostatního, tak by se pravděpodobně ostrov musel vzdát. S nedostatkem paliva byl Park nucen nařídit svým pilotům, aby s ním co nejvíc šetřili. Pokud Spitfire přistál, pak na své místo nepojížděl. Pilot okamžitě vypnul motor a letoun byl na stojánku dotlačen. Pokud letadlo nouzově přistálo, muselo být okamžitě odtlačeno z dráhy, i když hrozilo jeho další poškození, jen aby ostatní nemuseli kroužit kolem letiště a plýtvat cenným palivem.

  S ohledem na tento fakt byl v průběhu srpna vypraven konvoj Pedestal s dosud nevídanou námořní eskortou čítající 14 britských a amerických obchodních lodí, naložených municí, náhradními díly do letadel, palivem a jídlem. Doprovázelo je 36 válečných lodí včetně tří letadlových. Strategický význam tohoto konvoje neušel silám Osy, jež odpověděly koordinovaným letecko-námořním útokem, který měl zabránit konvoji v dosažení Malty. I přes značné ztráty obchodních a eskortních lodí, včetně potopení letadlové lodi HMS Eagle, se podařilo nakonec podařilo zásoby na obléhaný ostrov dopravit v dostatečném množství.  Na konci srpna tak mohly provést tři squadrony Spitfirů vysoce účinný útok na tři sicilská letiště, při kterém sestřelily deset nepřátelských letounů a dalších 29 zničily na zemi při ztrátě pouhých dvou vlastních Spitfirů. 

  Spitfire Mk.Vc je výtahem přepravován na palubu letadlové lodi USS Wasp směřující na Maltu během operace Bowery.

  
  

  Pozemní posádka RAF doplňuje palivo a přezbrojuje Spitfire Mark Vc z No. 603 Squadron RAF na letišti Ta Kali. Ochranný val je postavený z prázdných plechovek od paliva a naplněný pískem.

  
  

  Nezdolní obránci

  Září se stalo nejklidnějším obdobím celého roku 1942. Počet útoků na ostrov výrazně klesl a za celý měsíc startovaly Spitfiry k pouhým 38 hotovostním letům. To podstatné se však odehrávalo na moři. Díky úspěchu konvoje Pedestal a dostatečným zásobám paliva na Maltě se opět naplno rozběhly britské ofenzivní operace zaměřené na zásobovací trasy pro Rommelovu „Panzerarmee Afrika“. Zatímco Britové úspěšně navyšovali zásoby před rozhodující bitvou, síly Osy přišly postupně v průběhu září o 20 procent všech dodávek poslaných po moři z Itálie a v říjnu pak dokonce až o 44 procent dodávek. Zvláště kritický byl především nedostatek paliva. Bylo proto rozhodnuto provést proti Maltě další bombardovací ofenzívu s cílem opětovně zajistit bezpečné přepravní trasy a eliminovat ji jednou provždy.  

  Ofenzíva známá také jako October Blitz byla zahájena 11. října a opět došlo na „psí“ souboje mezi Spitfiry Mk.V, německými Bf-109F/G a italskými C.202 a Re.2001. Vzdušná převaha nad Maltou už ale byla v té době zcela jednoznačně v rukou znovu posílených britských squadron, zatímco na německo-italské straně se už projevovala značná únava, stejně jako frustrace a opotřebení z předchozích bojů. Velkolepě naplánovaný October Blitz trval pouhých sedm dnů a byl jednoznačnou prohrou sil Osy. Během těchto dnů provedli piloti RAF se svými Spitfiry takřka 2400 bojových letů, sestřelili 99 nepřátel jistě, 51 pravděpodobně a 122 letounů poškodili při vlastní ztrátě 24 Spitfirů a třinácti pilotů. K tomu bylo 40 letounů poškozeno a 13 Spitfirů bylo zničeno na zemi při bombardování.

  V listopadu počet náletů Luftwaffe výrazně poklesl, během měsíce došlo pouze k 29 poplachům. S tak drasticky sníženou intenzitou nepřátelských akcí se spojenecké konvoje přivážející nezbytné zásoby dostávaly na ostrov snadněji a přivážely také materiál na opravy a stavbu letišť. Přežití Malty bylo základním předpokladem vítězství u El Alameinu a následného úspěchu pozemní bitvy v severní Africe.

  Vytoužené Spitfiry Mk.V tak nakonec dosáhly důležité vzdušné nadvlády nad bojištěm a Malta díky tomu odolala. Do poloviny listopadu bylo na ostrov během třinácti operací z letadlových lodí vysláno celkem 385 Spitfirů, z nichž 367 jich na ostrov doletělo. Pilotům Spitfirů bylo během období bojů připsáno nejméně 600 vzdušných vítězství. Nejúspěšnější z nich, Kanaďan George „Screwball“ Beurling, dosáhl 28 potvrzených sestřelů. S velkým odstupem ho na druhém místě následovali „Paddy“ Schade se 14 sestřely, Kanaďan Wally McLeod s 13 sestřely a „Slim“ Yarra s 12 sestřely. Celkem 41 pilotů Spitfirů získalo během bojů o Maltu pět a více sestřelů a získalo tak statut esa. Téměř stovka pilotů Spitfirů však během bojů zaplatila za obranu Malty cenu nejvyšší.

  Mechanici ze speciální montážní skupiny u Spitfirů Mk.V na Gibraltaru. Za nimi jsou vidět trupy Hawkerů Hurricane v přepravních bednách. Speciální montážní skupina byla na Gibraltaru zřízena v červenci 1942, aby montovala a zkušebně zalétávala letadla přepravená z Británie a určená pro Maltu. Dva nejbližší Spitfiry Mk.Vb EP720 a EP791 se staly součástí operace Train, poslední dodávky Spitfirů na Maltu.

  
  

  Spitfiry Mk. Vb z No. 249 Squadron na letišti Ta Kali, podzim 1942.
  

  
  

  Období po bitvě

  V prvních měsících roku 1943 letecká bitva nad Maltou skončila. Obránci zvítězili, když během bojů zničili více než tisíc nepřátelských letounů. Dalším znamením změny situace obránců Malty byl přílet nových Spitfirů Mk.IX na konci března. Středomořský ostrov se tak z obležené základny proměnil v odrazový můstek pro operaci Husky, tedy invazi na Sicílii. V předvečer operace se na Maltě nacházelo 35 squadron se 600 letouny. Byla rozšířena kapacita čtyř stávajících letišť Luqa, Ta Kali, Hal Far a Qrendi, a pro potřeby USAAF bylo dočasně vybudováno páté letiště Xewkija na přilehlém souostroví Gozo. Operace Husky 10. července 1943 otevřela cestu k osvobození kontinentu. Za několik dní měli spojenci dobrý opěrný bod na sicilské půdě a brzy poté se spojenecká letadla přesunula z maltských základen na osvobozená letiště na Sicílii a v jižní Itálii. Se změnou situace se také staly minulostí speciální maltské kamufláže. Spitfiry tak později létaly ve standardních kamuflážních vzorech. 

  Trojice Spitfirů Mk.Vc od No. 249 Squadron čeká v hotovosti na hlavní dráze v Ta Kali, zatímco v pozadí přistává Bristol Beaufighter.  

• Dodávky Spitfirů a jejich zbarvení

  Definitivní informace o přesných odstínech aplikovaných v roce 1942 stále nejsou k dispozici, ale z analýzy dostupných údajů, studia dobových fotografií a s přihlédnutím k logice používání barev se dá určit pravděpodobný vzhled letounů. Kamuflážní schémata Spitfirů používaných na ostrově byla skutečně velmi rozmanitá. Zpočátku se za nejvhodnější považovalo použití odstínu Dark Meditteranean Blue, ale kvůli nedostatku této barvy existovaly i letouny natřené jinými odstíny modré barvy. Používal se také světlejší odstín Light Mediterranean Blue, původně určený pro dvouplošníky, dále námořní Extra Dark Sea Grey, americká Blue Gray M485 a různé barvy z lodních zásob, které původně nebyly určeny pro použití na letecké technice. Spitfiry pozdějších dodávek dostávaly z větší části „maltskou“ kamufláž buď na Gibraltaru před naloděním, nebo ihned po přeletu na ostrov. Kvalita nátěru se odlišovala od standardního továrního zbarvení. Vrstva barvy někdy plně překryla původní zbarvení, v jiných případech byla velmi tenká a původní zbarvení prosvítalo, takže nový nátěr působil spíše jako modrý filtr než plnohodnotná barva.

   

  7. března 1942

  operace Spotter 

  
  

  První Spitfiry, jež dorazily na Maltu, a první, které byly nasazeny mimo Británii, vzlétly 7. března z letadlové lodi Royal Navy HMS Eagle. Operace s krycím názvem Spotter vyslala na ostrov patnáct Spitfirů Mk.Vb s přídavnými nádržemi o objemu 340 l (90 gal), které jim poskytly dolet pro více než 1000 km (650 mil) dlouhý let na Maltu. Všech patnáct Spitfirů bezpečně dorazilo na tamní letiště Ta Kali. Jako první obdržela nové Spitfiry No. 249 Squadron a o tři dny později, 10. března, s nimi podnikla své první úspěšné bojové lety proti formaci Ju 88 doprovázených Bf 109. 

   

  21. března 1942

  operace Picket

  O dva týdny později se na Maltu stejným způsobem dostalo dalších devět Spitfirů Mk.Vb. Spitfiry, které dorazily na Maltu během operací Spotter a Picket, byly maskované na horních plochách ve standardním pouštním kamuflážním schématu Dark Earth a Middle Stone, spodní plochy pak barvou Sky nebo Azure Blue. Barva spodních ploch závisela na tom, zda byly Spitfiry kompletně vyrobené u Supermarinu, který používal odstín Sky, nebo byly kompletovány u Aircraft Servicing Units (ASU), jež používaly na spodní plochy barvu Azure Blue. Po svém příletu na Maltu byla pole kamuflážní barvy Middle Stone přetírána tmavě šedou barvou, o které se říká, že vznikala smícháním několika různých barev. Přesný odstín této šedé barvy není znám, ale bude zřejmě velmi podobný Extra Dark Sea Grey.

   

  29. března 1942

  operace Picket II

  Velký barevný kontrast pouštní kamufláže rozhodně nebyl nejlepším kamuflážním zbarvením pro létání nad mořem. Třetí várka sedmi Spitfirů Mk.Vb tak byla na Gibraltaru před naložením na letadlovou loď přelakována na horních plochách tmavě šedomodrou barvou, pravděpodobně Extra Dark Sea Grey.

   

  20. dubna 1942

  operace Calendar

  
  

  Nejstarším dokumentem, který definoval požadavek na novou kamufláž pro Spitfiry dodávané na Maltu, byl dodatek č. 1 k M.E. Air Movements Instruction No. 1 ze dne 30. března 1942. Ten uvádí, že Spitfiry mířící na Maltu by měly být nově maskovány odstíny Dark Mediterranean Blue pro horní plochy a Sky Blue pro spodní plochy. Ve stejné době se v Anglii připravoval k vyslání na Maltu personál No. 601 a No. 603 Squadron s kompletní sestavou 47 nových Spitfirů verze Vc (včetně záloh). Tyto stroje měly obdržet novou maltskou kamufláž, ale při předávání pokynů byla zredukována na jednoduchou frázi „mořská kamufláž“, která byla logicky vnímána jako zbarvení platné pro letouny Fleet Air Arm, a tak byly tedy letouny již ve výrobě zbarveny. Když byl tento omyl na Gibraltaru zjištěn, byly společně s letouny na palubu letadlové lodi naloženy zásoby barev Dark Meditteranean Blue a Sky Blue. Zásoba však vystačila pouze pro část přepravovaných letadel.

  Ze čtyřiceti sedmi Spitfirů na palubě USS Wasp operace Calendar jich bylo dvacet sedm kamuflováno u ASU do barev Royal Navy, zbývajících dvacet jich bylo přebarveno do nových „maltských“ barev Dark Meditterranean Blue a Sky Blue. Spitfiry byly na palubě označeny bílými rozlišovacími čísly 1 a 2 a kódovým písmenem.

   

  9. května 1942

  operace Bowery

  
  

  Po mnoho let se i kvůli dochovaným archivním fotografiím spekulovalo, jako barvou byly kamuflovány Spitfiry Mk.Vc, které se přepravovaly na palubě USS Wasp během operace Bowery. Fotograficky doložené nalodění Spitfirů na loď potvrzuje jak výrobní pouštní kamufláž tvořená odstíny Dark Earth, Middle Stone, Azure Blue a Sky, tak i námořní zbarvení v odstínech Extra Dark Sea Grey, Dark Slate Grey a Sky.

  Dle vzpomínek byla většina Spitfirů na palubě přebarvena nějakým druhem modré nebo modrošedé barvy. S největší pravděpodobností byly použity barvy amerického námořnictva. Těmi jsou barevné odstíny M-485 Non-Specular Blue Gray, použité na horních plochách dvanácti letadel F4F Wildcat, určených pro vlastní ochranu USS Wasp (CV-7), a odstín Deck Blue 20-B, který byl aplikován na vnější ocelové palubě jako součást kamuflážního schématu samotné letadlové lodi.

  Existuje však ještě třetí možnost, a to, že obě barvy, M-485 Non-Specular Blue Gray a Deck Blue 20-B, mohly být použity pro zachování maskovacího vzoru na horních plochách některých Spitfirů. Tím by bylo zachováno dvoutónové modrošedé schéma, které se tou dobou používalo na horních plochách letounů působících na Maltě. Barva spodních ploch zůstala ve standardním odstínu Azure Blue, případně Sky.

  46 Spitfirů Mk.Vc na palubě USS Wasp a 18 na HMS Eagle bylo označeno stejným způsobem jako Spitfiry z operace Calendar; bílá čísla 3 nebo 4 na jedné straně kokardy a kódové písmeno na druhé straně.

  Během operace Bowery došlo při vzletu Spitfirů z paluby letadlové lodi USS Wasp k zajímavé události, která stojí za zmínku. Kanaďan P/O Jerrold Alpine „Jerry“ Smith po vzletu se Spitfirem BR126 X-3 zjistil, že jeho přídavná palivová nádrž nefunguje, a nebyl tak schopen dosáhnout cílového letiště na Maltě. Svoji nefunkční nádrž odhodil a obdržel pokyn, aby opustil svůj Spitfire na padáku. Jerry se místo toho dotázal, zda by se mohl pokusit zachránit letadlo přistáním na letové palubě. Po souhlasu kapitána se o to skutečně pokusil. První přiblížení provedl příliš vysoko a příliš rychle, při druhém pokusu už bezpečně dosedl a svého Spitfira zastavil pouhých šest stop od konce letové paluby. Zvládl tak jako první na světě přistání Spitfiru na letadlové lodi, a to navíc bez záchytného háku! P/O „Jerry“ Smith za svůj čin neoficiálně obdržel American Navy Wings od palubního důstojníka Davida McCampbella, pozdějšího nejúspěšnějšího stíhacího pilota amerického námořnictva, který z pozice LSO (signalizační důstojník) celou akci řídil.

   

  19. května 1942

  operace LB

  Ačkoli nejsou známy žádné fotografie sedmnácti Spitfirů Mk.Vc z operace LB, je předpoklad, že byly na Gibraltaru přetřeny na horním povrchu odstínem Dark Mediterranean Blue a pravděpodobně také azurově modrá barva na spodních plochách byla přetřena odstínem Sky Blue. Z letových deníků pilotů je známo, že tyto Spitfiry byly označeny před trupovou kokardou kódem C a za kokardou dvoumístným číslem. Například Spitfire BR107, který byl dodán během operace LB, má kódové označení C-22, zatímco BR108 C-20 a BR175 C-51. 

  
  

  3. června 1942

  operace Style

  
  

  V rámci operace Style bylo na palubu HMS Eagle naloženo 31 Spitfirů Mk.Vc. Na Maltu doletělo 27 z nich. Řada dochovaných fotografií Spitfiru BR305, který byl dodán během operace Style, ukazuje, že byl dokončen ve zbarvení Dark Meditterranean Blue a Sky Blue.

   

  9. června 1942

  operace Salient

  
  

  Poslední dodávkou Spitfirů ve zbarvení Dark Meditterranean Blue a Sky Blue byla operace Salient. Celkem 32 Spitfirů Mk.Vc bylo dodáno během června. Letecké velitelství na Maltě (AHQ Malta) poté požádalo o změnu zbarvení, které mělo být aplikováno na nově dodané Spitfiry.

   

  15. července 1942

  operace Pinpoint

  Není přesně známo, proč se AHQ Malta rozhodlo změnit své požadavky na kamufláž z jediného odstínu modré na horních plochách na dvoubarevný vzor, který zahrnoval světlejší odstín modré barvy. Je možné, že to nějakým způsobem souviselo se vzhledem některých Spitfirů dodaných v průběhu operace Bowery, které nesly na horních plochách dvoubarevné modrošedé schéma. Nové kamuflážní schéma požadované AHQ Malta od června 1942 tak vyústilo v přijetí vzoru odstínů dvou barev: modré Deep Sky a břidlicové Dark Slate Grey pro horní plochy a odstínu Light Mediterranean Blue pro spodní plochy.

  Dle dochovaných fotografií je velmi pravděpodobné, že část z osmi Spitfirů Mk.Vc a 24 Spitfirů Mk.Vb, které byly součástí operace Pinpoint, již mohla být kamuflována v nových kamuflážních barvách.

   

  21. července 1942

  operace Insect

  Ze tří Spitfirů Mk.Vc a 27 Spitfirů Mk.Vb, o nichž je známo, že byly dodány během operace Insect, se dá dle dochovaných fotografií doložit, že mohly být dokončeny v revidovaném maltském schématu Deep Sky a Dark Slate Grey.

   

  11. srpna 1942

  operace Bellows

  
  

  Operace Bellows byla třetí akcí, při které byly Spitfiry přepraveny ze Spojeného království přímo na Maltu, aniž by prošly Gibraltarem. Byla nedílnou součástí konvoje Pedestal, slavné akce zásobující Maltu. Dne 11. srpna vzlétly Spitfiry Mk.Vb z paluby HMS Furious a kromě jednoho, který byl nucen přistát na palubě HMS Indomitable, se zbývajících 37 dostalo bezpečně na Maltu.

  Jak je u Spitfirů určených pro Maltu obvyklé, nad barevným provedením strojů operace Bellows visí otazník. Většina strojů byla dokončena v pouštním schématu s Azure Blue na spodních plochách, část však obdržela námořní zbarvení Extra Dark Sea Grey, Dark Slate Grey a Sky.

  Fotograficky doložené Spitfiry dopravené na Maltu během operace Bellows potvrzují přebarvení „pouštních“ horních ploch Spitfirů v dílnách tamní Maintenance Command. S největší pravděpodobností se praktikovalo přebarvení horních ploch pouze jedním odstínem Deep Sky nebo Extra Dark Sea Grey, případně bylo aplikováno nové předpisové kamuflážní schéma v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey.

   

  17. srpna 1942

  operace Baritone

  
  

  HMS Furious dorazila z předchozí akce zpět do Gibraltaru 12. srpna a okamžitě naložila dva Hurricany a 32 Spitfirů. Znovu vyplula 16. srpna a o den později z její paluby odstartovalo 32 Spitfirů, z toho 14 ve verzi Vc a 18 ve verzi Vb. Břehů Malty se podařilo dosáhnout 29 z nich. Zbarvení Spitfirů se zdá být dle dochovaných fotografií různorodé, od nového schématu v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey po modré horní plochy v odstínu Dark Mediterranean Blue.

   

  30. října 1942

  operace Train

  
  

  Letadla uložená na palubě konvoje OG.85 byla původně určena pro operaci Torch (spojenecké vylodění v severní Africe). Se svolením generála Eisenhowera však bylo 44 Spitfirů odkloněno na Maltu (32 ve verzi Mk.Vb na HMS Furious, zatímco 12 strojů verze Mk.Vc absolvovalo přímý let z Gibraltaru). Train se tak stala poslední operací na posílení Malty Spitfiry z letadlové lodi. Tyto letouny byly dokončeny v předpisovém kamuflážním schématu horních ploch v odstínech Deep Sky a Dark Slate Grey a odstínu Light Mediterranean Blue pro spodní plochy.

   

  Použitá literatura:

  Osprey Aircraft of the Aces 082 – Malta Spitfire Aces

  Air Marshal Sir Keith Park: Victor of the Battle of Britain, Defender of Malta – Murray Rowlands

  Sniper of the Skies: The Story of George Frederick “Screwball” Beurling, DSO, DFC, DFM – Nick Thomas

  Scale Aviation Modeller; May 21; A Malta Story Reprised – The Malta Spitfires of 1942 by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Nov 18; A Malta Story concluded – The Malta Spitfires November 1942 – July 1943 by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Oct 18; A Malta Story concluded – The Malta Spitfires June – October 1942; by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Sep 17; A Malta Story Continued – Colloquial Camouflage Malta Spitfires delivered via Gibraltar 18 May to 17 August 1942 by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Aug 17; A Malta Story Continued – Operations Oppidan, Hansford and Bowery. USS Wasp’s Second Spitfire Delivery to Malta 24 April to 9 May 1942 by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Jan 16; A Malta Story – Spitfire Vc’s of Operation Newman & Calendar 13–20 April 1942 (Part 2) by Paul Lucas

  Scale Aviation Modeller; Dec 15; A Malta Story – Spitfire Vc's of Operation Newman & Calendar 13–20 April 1942 (Part 1) by Paul Lucas

  Malta Spitfire Vs – 1942: Their Colours and Markings by Brian Cauchi

• Do roka a do týždňa

  Lietadlová loď krátko po dokončení v Hampton Roads vo Virgínii, 27. 10. 1941 Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Text: Miro Barič

  
  

  Hľadanie stratených lodí s Paulom Allenom

   

  O námorných bitkách okolo Guadalcanalu sme si povedali v predchádzajúcej časti. Bojov o dôležitý ostrov sa však zúčastnili aj lietadlové lode, ktoré bojovali na diaľku. Viaceré tam tiež boli stratené. Jednou z nich bola aj USS Hornet, posledná americká lietadlová loď dokončená pred napadnutím Pearl Harboru. Potopila sa presne rok a týždeň od vstupu do služby.

   

  Prvou americkou lietadlovou loďou sa v roku 1920 stala USS Langley (CV-1). Vznikol prestavbou z lode na prepravu uhlia USS Jupiter. Ta bola v službe od roku 1913. Pri prestavbe z nej odstránili osem dvojitých žeriavov a oba komíny, ktoré dovtedy stáli vedľa seba, presunuli na ľavobok, kde boli umiestnené za sebou. Tým sa na lodi uvoľnilo miesto pre letovú palubu, ktorú postavili na vysokých podperách.

  Kým uhoľná loď Jupiter mala výtlak 19 670 ton, lietadlová loď Langley mala plný výtlak už len 14 100 ton. Dĺžka plavidla bola 165 m a posádku tvorilo 468 osôb. Langley niesla 36 lietadiel, pre ktoré bol k dispozícii jeden výťah a jeden katapult. Výzbroj tvorili štyri kanóny kalibru 127 mm – dva na prove (prídi) a dva na korme (zádi). Tie sa však nedali použiť proti lietadlám. Ďalším zastaraným prvkom bol holubník, ktorý bol umiestnený medzi zadnou dvojicou kanónov. Idea bola taká, že lietadlá štartujúce z Langley si so sebou vezmú poštového holuba a ten po vypustení doručí správu naspäť na loď. Holuby cvičili počas toho, keď Langley prechádzala prestavbou v lodeniciach v Norfolku a zdalo sa, že všetko funguje. Potom však loď vyplávala na more a holuby boli vypustené pri ostrove Tangier, odkiaľ sa vrátili naspäť do Norfolku. Po tomto fiasku bol holubník zrušený. Vyškrtli ho aj z plánov ďalších lietadlových lodí USS Lexington a USS Saratoga.

  Langley má na konte viacero prvenstiev pre americké námorníctvo. Uskutočnil sa z nej prvý štart z paluby lietadlovej lode v USA (17. 10. 1922), prvé pristátie na lietadlovej lodi (26. 10. 1922) a aj prvý štart s pomocou katapultu z lietadlovej lode (18. 11. 1922). Hoci bola extrémne pomalá (len 15,5 uzla) na to, aby mohla vykonávať účinné operácie s neustále technicky napredujúcim námorným letectvom, pomohla vychovať prvé generácie námorných letcov. Po tom, čo už úplne prestala spĺňať požiadavky na modernú lietadlovú loď, ju v rokoch 1936-37 prestavali na nosič hydroplánov. Japonské bombardéry G4M1 Betty ju vážne poškodili 27. 2. 1942, keď prepravovala stíhačky Curtiss P-40 na Jávu. Po tom, čo ju opustila posádka, bola potopená sprievodnými torpédoborcami.

  Americké lietadlové lode Langley, Saratoga a Lexington (zdola hore) Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  USS Ranger v 30. rokoch Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Bermudský trojuholník

  Langley sa tak potopila ako posledná zo svojich sesterských lodí. V podobe lietadlovej lode síce ostala sama (druhé plánované plavidlo bolo zrušené po rozhodnutí o prestavbe Lexingtonu a Saratogy), ako uhoľná loď Jupiter však mala tri sestry. A všetky zmizli bez stopy v Bermudskom trojuholníku. Ako prvá sa niekedy po 4. 3. 1918 stratila USS Cyclops aj s 306 členmi osádky a cestujúcimi na palube. Plávala z Južnej Ameriky do Baltimore v Marylande. Cestou sa zastavila na Barbadose, kde ju videli naposledy.

  Na konci roku 1941 zmizli v tej istej oblasti a na tej istej trase v priebehu dva a pol týždňa aj zvyšné dve sesterské lode. Najprv sa niekedy po 23. 11. 1941 stratil USS Proteus a po 10. 12. 1941 sa more zavrelo aj nad USS Nereus. Existuje viacero teórií o tom, čo mohlo privodiť ich zánik. Špekuluje sa o konštrukčnej chybe, ktorá oslabila trup a ten sa rozlomil pri kombinácii náhlej búrky a preťaženého nákladu. Alebo sa lode mohli stať obeťou nemeckých ponoriek, ktoré samotné boli neskôr potopené a svoj úspech nestihli nahlásiť. Nemecká strana totiž ani v jednom prípade neeviduje útok na loď, ktorý by zodpovedal strate niektorej z trojice. Ich zmiznutie tak už asi ostane navždy bez vysvetlenia.

  Lietadlová loď USS Wasp pri vstupe do Hampton Roads vo Virgínii, 26. 5. 1942. V pozadí je torpédoborec USS Edison. Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Učenie sa za pochodu

  Ďalšie dve plavidlá už boli plnohodnotnými lietadlovými loďami, hoci tiež vznikli prestavbou. Washingtonská dohoda z roku 1922 o obmedzení námorného zbrojenia prakticky zastavila stavbu nových bitevných lodí a bitevných krížnikov. Umožnila však zmeniť niektoré rozostavané plavidlá na lietadlové lode. V Spojených štátoch sa to týkalo Lexingtonu a Saratogy, ktoré vstúpili do služby v roku 1927 s označením CV-2 a CV-3. Ani pri nich nebolo námorníctvu spočiatku úplne jasné, čo s nimi. Okrem lietadiel niesli aj silnú protilodnú výzbroj v podobe kanónov kalibru 203 mm. Pravidelne však podnikali cvičenia s rôznymi úlohami, počas ktorých námorníctvo postupne vypracovalo správnu taktiku nasadenia lietadlových lodí. Ukázalo sa napríklad, že stretnutiam s hladinovými loďami protivníka by sa mali vyhýbať a kanóny kalibru 203 mm boli odstránené. Lexington sa potopil 8. 5. 1942 v bitke v Koralovom mori. Jeho osudom sme sa v tomto seriáli už venovali. Saratoga napriek viacerým poškodeniam vojnu prežila a bola potopená pri atole Bikini pri teste atómovej bomby 25. 7. 1946. Výbuch nastal len 370 metrov od lietadlovej lode a napriek jej rozmerom (dĺžka 270,7 m a výtlak 37 000 t) ju celú zdvihol z vody. Vrak sa nachádza v plytkej vode a je dostupný pre potápačov.

  Prvým americkým plavidlom, ktoré od začiatku navrhli a stavali ako lietadlovú loď, bol až USS Ranger (CV-4). Stavba sa začala v roku 1931 a loď do služby vstúpila v roku 1934. Projektové práce však prebiehali už od roku 1925, teda ešte pred dokončením Lexingtonu a Saratogy. Aj na základe skúseností s predchádzajúcimi plavidlami sa dizajn Rangera viackrát menil. Pôvodne mala mať loď hladkú palubu ako Langley. Aby dym z komínov neprekážal lietadlám, bola šestica komínov (tri na každom boku) navrhnutá ako sklopná. Počas stavby však na loď doplnili veliteľský mostík. Komíny boli v tom čase už hotové a ich prestavba príliš nákladná, tak ich ponechali v pôvodnej konfigurácii.

  Ranger bol pomerne malý, pri dĺžke 222,5 m mal štandardný výtlak menej ako 15 000 t a plný výtlak menej ako 18 000 t. Mal tiež nižšiu rýchlosť, len 29,5 uzla. Lexington a Saratoga dosahovali viac ako 33 uzlov. Preto bol považovaný za nevhodný pre Tichomorské bojisko a počas väčšiny druhej svetovej vojny pôsobil v Atlantiku. Nemecké námorníctvo bolo totiž považované za slabšieho protivníka ako to japonské. Ranger sa zúčastnil operácie Torch (vylodenia v Severnej Afrike) a útokov na nemecké ciele v nórskych vodách. Bol jedinou z predvojnových amerických lietadlových lodí, ktorá sa nezúčastnila bojov proti Japonsku. V októbri 1946 ju vyradili zo služby a v januári 1947 ju predali do šrotu.

  USS Wasp bola prvou lietadlovou loďou s výťahom na okraji letovej paluby. Lietadlo, v tomto prípade SB2U-2 Vindicator z VS-72 v júni 1940, dvíhali v polkruhu dve ramená po bokoch platformy výťahu. Zdroj: U.S. Navy National Museum of Naval Aviation

  
  

  Horiaci USS Wasp krátko pred potopením 15. 9. 1942 Zdroj: United States Library of Congress

  
  

  Trieda Yorktown

  Skúsenosti zo stavby a služby predchádzajúcich jednotiek využilo námorníctvo pri stavbe nasledujúcej triedy Yorktown. Analýza vojnových hier jasne ukázala potrebu rýchlych lietadlových lodí s veľkou leteckou skupinou na palube. K požiadavke na rýchlosť a veľký počet nesených lietadiel sa pridala dobrá ochrana trupu proti torpédam – a toto boli tri základné princípy, na základe ktorých vznikli USS Yorktown (CV-5), USS Enterprise (CV-6) a USS Hornet (CV-8). Prvé dve začali stavať v roku 1934 hneď po dokončení Rangera. Medzi Enterprise a Hornet sa stihla vtesnať ešte USS Wasp (CV-7). Po prestavbe Langley na nosič hydroplánov sa totiž uvoľnil určitý priestor v tonáži, ktorú mohli Spojené štáty na základe vtedy platných zmlúv využiť na stavbu lietadlových lodí. Na plnohodnotnú loď triedy Yorktown to však nestačilo, a tak bola výsledkom akási zmenšená verzia. Hmotnosť sa šetrila najmä na úkor protitorpédovej ochrany, čo sa pre Wasp neskôr stalo aj osudným.

  Hornet začali stavať 25. 9. 1939, teda už po začatí druhej svetovej vojny v Európe. Na vodu ho spustili 14. 12. 1940 a do služby ho zaradili 20. 10. 1941. Loď bola dlhá 251 m, štandardný výtlak bol 20 000 t a plný výtlak dosahoval takmer 26 000 t. Pohonná sústava s deviatimi kotlami a štyrmi parnými turbínami mala celkový výkon 120 000 konských síl (89 000 kW). Hornet s týmto výkonom dosahoval maximálnu rýchlosť 32,5 uzla.

  Letová paluba mala rozmery 248 × 26 m. Hangár pod ňou mal rozmery 166 × 19 m a s letovou palubou ho spájali tri výťahy. Hornet mal kapacitu 72 lietadiel, letový personál tvorilo 851 osôb. Osádka lode bola zložená z 86 dôstojníkov a 1280 mužov. Spočiatku jej výzbroj tvorilo osem kanónov kalibru 127 mm v jednohlavňovom usporiadaní, štyri štvorhlavňové kanóny kalibru 28 mm a 24 guľometov kalibru 12,7 mm. V januári 1942 boli guľomety odstránené a postupne ich nahradilo 32 jednohlavňových kanónov kalibru 20 mm. Neskôr pribudol ešte jeden štvorhlavňový kanón kalibru 28 mm, čím sa počet zbraní tejto ráže zvýšil na dvadsať.

   

  V akcii v Pacifiku

  Všetky lode tejto triedy niesli spolu s Lexingtonom a Saratogou hlavnú ťarchu bojov v Tichom oceáne v počiatočnom období vojny. Wasp pôsobil v Atlantiku, kde v lete 1941 prepravil americké stíhačky P-40 na Island a v apríli a v máji 1942 dvakrát dopravil britské stíhačky Spitfire na Maltu. Až v júni 1942 sa presunul do Pacifiku.

  Hornet v čase útoku na Pearl Harbor prechádzal výcvikom v Norfolku. Pri jednej z cvičných plavieb naložili 2. 2. 1942 na palubu dva dvojmotorové bombardéry B-25 Mitchell armádneho letectva. K veľkému úžasu osádky tieto stroje na mori z lietadlovej lode odštartovali. Skutočný význam tohto experimentu námorníci pochopili, keď 2. 4. 1942 Hornet vyplával z Alamedy v Kalifornii so 16 bombardérmi B-25 na letovej palube. Kapitán lode Marc A. Mitscher posádku informoval, že podniknú nálet na Japonsko. Hornet mal vlastné lietadlá v podpalubí a pri tomto výpade hlboko do nepriateľských vôd ho sprevádzala Enterprise. Plán bol odštartovať vo vzdialenosti 400 námorných míľ (740 km) od Japonska. Po tom, čo americký zväz zbadala 18. 4. 1942 japonská hliadková loď, odštartovalo 16 bombardérov pod vedením podplukovníka Jamesa H. Doolittla vo vzdialenosti 600 námorných míľ (1110 km) od Japonska. Bola to prvá bojová plavba Hornetu.

  Keď sa schyľovalo k stretu v Koralovom mori, vyrazil Hornet 30. 4. 1942 z Pearl Harboru. Do bitky, v ktorej sa 8. 5. 1942 potopil Lexington, sa však zapojiť nestihol. Pascu, ktorá sklapla pri Midway, však stihol spolu s Enterprise a Yorktownom nachystať včas. Posledne menovaná loď sa tam síce 7. 6. 1942 potopila, ale Japonsko stratilo štyri veľké lietadlové lode a jeho postup v Tichomorí sa zastavil.

  Kanón kalibru 127 mm na potopenej lodi USS Wasp. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Štvorhlavňový kanón kalibru 28 mm na palube USS Wasp. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Potopené lietadlá Grumman Avenger pri vraku USS Wasp. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Nebezpečné ponorky

  V predchádzajúcej časti sme sa venovali spojeneckej ofenzíve v Šalamúnových ostrovoch a námorným bitkám v okolí Guadalcanalu. Do bojov v tejto kampani sa však na oboch stranách zapojili aj lietadlové lode. Na tej americkej to boli Enterprise, Saratoga, Wasp a Hornet. Prvé tri kryli samotné vylodenie na Guadalcanale 7. 8. 1942. Hornet bol v tom čase v zálohe v Pearl Harbore pre prípad, že by ho bolo treba inde.

  Wasp pri podpore vylodenia prišiel o jeden Dauntless a tri Wildcaty. Jeden letec zahynul a jeden bol zranený. Výmenou za to lietadlá z Waspu zničili 15 lietajúcich člnov a sedem plavákových stíhačiek Rufe na hladine a jedno Rufe a jedno Zero vo vzduchu. Avengery a Dauntlessy z Waspu útočili bombami aj na pozemné ciele.

  Večer 8. 8. 1942 sa americké lietadlové lode stiahli, aby doplnili palivo. Enterprise a Saratoga sa vrátili, aby medzi 15. 8. a 20. 8. 1942 kryli dodanie lietadiel na Hendersonove letisko na Guadalcanale. V tom istom čase sa snažilo dopraviť na ostrov posily aj japonské námorníctvo. Na more sa vydalo niekoľko zväzov, ktorých úlohou bolo okrem krytia transportných lodí aj protiofenzíva s cieľom zničiť americké lode pri ostrove. O to sa mali postarať najmä veľké lietadlové lode Shōkaku a Zuikaku a ľahká lietadlová loď Ryūjō. V dňoch 24. a 25. 8. 1942 došlo k stretnutiu pri východných Šalamúnových ostrovoch, ktoré sa stalo treťou bitkou lietadlových lodí v histórii.

  Podobne ako počas bitky v Koralovom mori, Američania lokalizovali najskôr ľahkú lietadlovú loď. Ryūjō sa plavila pred hlavnými silami s cieľom zaútočiť na Hendersonove letisko. Saratoga proti nej vyslala 38 lietadiel, ktoré japonský nosič zasiahli viacerými bombami a možno aj jedným torpédom. Vážne poškodená loď sa v noci potopila.

  Japonské hlavné sily medzitým zaútočili na americké lietadlové lode. Sústredili sa na Enterprise, ktorá dostala tri zásahy bombami zo strmhlavých bombardérov Val. Vďaka úsiliu jej záchranných tímov sa však podarilo v priebehu hodiny uhasiť požiare a obnoviť letové operácie. Americkým letcom sa nepodarilo lokalizovať Shōkaku a Zuikaku a obe nepriateľské loďstvá sa napokon z oblasti stiahli.

  Na pomoc Enterprise a Saratoge sa ponáhľal aj Wasp. Jeho lietadlá zostrelili dva hydroplány Jake a jeden lietajúci čln, ale japonské lietadlové lode sa im tiež nepodarilo nájsť. V nasledujúcich dňoch došlo ku katastrofe. Najprv bola 31. 8. 1942 zasiahnutá jedným torpédom Saratoga a musela odplávať do opravy. Trafila ju ponorka I-26, ktorá neskôr potopila aj krížnik USS Juneau, o ktorom sme písali v predchádzajúcej časti. Potom prišla 15. 9. 1942 ešte väčšia rana. Ponorka I-19 vypustila vejár šiestich torpéd na zväz amerických lodí. Jedno zasiahlo bitevnú loď USS North Carolina a jedno trafilo torpédoborec USS O’Brien, ktorý sa neskôr potopil. Tri torpéda zasiahli Wasp a spôsobili rozsiahle požiare a sériu výbuchov v podpalubí. Keď bolo jasné, že sa oheň nepodarí zvládnuť, bola zahájená evakuácia lode. Ku dňu s ňou napokon išlo 193 členov osádky a 45 lietadiel.

  Japonský ťažký krížnik Chikuma počas útoku amerických lietadiel 26. 10. 1942 Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Posledná bitka pred rokom 1944

  Japonské a americké lietadlové lode sa opäť stretli v bitke pri ostrovoch Santa Cruz v dňoch 25. až 27. 10. 1942. Proti Enterprise a Hornetu tam stáli staré známe Shōkaku a Zuikaku a tiež dve ľahké lietadlové lode Zuihō a Jun'yō. Pri pátraní po nepriateľskom zväze najprv dva prieskumné Dauntlessy z Enterprise našli 26. 10. 1942 ráno Zuihō a zasiahli ju dvomi bombami, čo japonskú loď vážne poškodilo a vyradilo z ďalšieho boja. Potom sa lietadlá z oboch zväzov po ceste do útoku stretli a došlo k vzdušným súbojom. Americké stroje útočili v menších skupinách. Desať Dauntlessov z Hornetu zasypalo bombami Shōkaku a zasiahli ju najmenej trikrát (optimistický odhad je až šesťkrát). Kým pri Midway by takýto prídel znamenal zánik lode, tentoraz vyviazla. Bomby jej síce zničili letovú palubu aj hangár pod ňou, na Shōkaku sa však nenachádzali natankované a vyzbrojené lietadlá ako pri Midway. Vyhla sa tak veľkým požiarom.

  Ďalších deväť Dauntlessov z Hornetu zasiahlo dvomi bombami ťažký krížnik Chikuma. Tri Dauntlessy z Enterprise pridali ešte jeden zásah a deväť Avengerov skórovalo aj s jedným torpédom. Vážne poškodený krížnik sa tak musel z bitky stiahnuť.

  Japonci pre zmenu útočili vo väčších formáciách. Zväz Enterprise skryla dažďová prehánka, a tak sa celá sila prvej útočnej vlny sústredila na Hornet. Zasiahli ju tri bomby, dve torpéda a ešte sa na ňu zámerne zrútili dva poškodené japonské bombardéry. Hornet ostal stáť bez pohonu, no požiare sa s pomocou sprievodných torpédoborcov podarilo uhasiť a lietadlovú loď sa pokúšal vziať do vleku krížnik Northampton.

  V presvedčení, že Hornet sa už potápa, sústredila sa japonská druhá vlna na Enterprise. Zasiahli ju a poškodili dvomi bombami. Preto sa radšej stiahla aj so svojím zväzom. Aj Hornet sa konečne podarilo vziať do vleku a posádka horúčkovito pracovala na obnovení vlastného pohonu, keď dorazila tretia vlna japonských lietadiel. Loď zasiahlo ďalšie torpédo a dve bomby. Blížili sa k nej japonské hladinové sily, a tak padlo rozhodnutie potopiť ju. To však nebolo také jednoduché. Kým ostatné americké lode ustúpili, torpédoborce USS Mustin a USS Anderson vypálili do jej trupu niekoľko torpéd a vyše 400 granátov kalibru 127 mm. Ani to však nestačilo. Keď museli ustúpiť aj tieto dva torpédoborce, Hornet sa stále držal na hladine a hodinu a pol pred polnocou dorazili k jeho horiacemu vraku hlavné japonské sily. Možnosť zajať americkú lietadlovú loď bola veľmi lákavá, rýchlo si však uvedomili, že Hornet toho už nie je schopný. Po zásahu ďalších štyroch japonských torpéd sa nad ním 27. 10. 1942 o 01.35 zavrela voda. Stalo sa tak presne rok a sedem dní odkedy vstúpil do služby. Na dno s ním kleslo aj 140 mŕtvych námorníkov a 21 lietadiel.

  Jedinou americkou lietadlovou loďou schopnou akcie v celom Tichom oceáne tak ostala Enterprise. Jej osádka dokonca na palubu namaľovala nápis Enterprise vs. Japonsko. Po provizórnych opravách bojovala vo vodách okolo Šalamúnových ostrovov až do jari 1943. Jej lietadlá sa počas bojov o Guadalcanal podieľali na potopení 16 japonských lodí.

  Japonskému námorníctvu síce ostalo viac lietadlových lodí, no viaceré tiež boli poškodené a čo bolo horšie, pre tie zostávajúce nebol dostatok vycvičených letcov. V spomínaných bitkách pri východných Šalamúnových ostrovoch a pri ostrovoch Santa Cruz stratili väčšinu osádok palubných lietadiel. Ani oni sa teda do akcie neponáhľali a k ďalšej bitke lietadlových lodí došlo v Pacifiku až v lete 1944.

  Poškodený strmhlavý bombardér Val sa rúti na USS Hornet 26. 10. 1942. Torpédový bombardér Kate odlieta po vypustení torpéda. Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Japonský bombardér Val zostrelený priamo nad mostíkom USS Enterprise 24. 8. 1942. Zdroj: Naval History & Heritage Command

  
  

  Vraky našli takmer naraz

  Paul Allen pátral po vraku USS Wasp už od roku 2017. Pátranie pokračovalo aj po jeho náhlej smrti 15. 10. 2018. Výskumná loď R/V Petrel podnikla v roku 2019 viacero plavieb a jej posádka najprv oznámila, že v januári 2019 objavila vrak USS Hornet. Predchádzala tomu rozsiahla práca v archívoch, kde sa zachovali hlásenia z deviatich lodí, ktoré boli svedkami posledných chvíľ Hornetu. Ich pozície naniesli na mapu a vytvorili tak sieť, ktorá umožnila vytipovať polohu lietadlovej lode. R/V Petrel vypustila autonómneho podmorského robota a jedno diaľkovo ovládané zariadenie s kamerou. Oba stroje sú schopné ponoriť sa do hĺbky 6000 m. Vrak Hornetu našli na prvý pokus. Leží vzpriamene na dne v hĺbke 5330 m. Z trupu sa odlomila len časť kormy, ktorá leží opodiaľ. Na palube sa podarilo nasnímať aj traktor International Harvester, ktorý slúžil na ťahanie lietadiel. Ten prežil nielen požiar lode a cestu na dno, ale je v dobrom stave aj po 80 rokoch pod vodou.

  Až o mesiac neskôr oznámila posádka R/V Petrel, že pri tej istej plavbe v januári 2019 našla aj vrak USS Wasp. Ten sa nachádza v hĺbke 4345 m. Jeho hľadanie bolo zložitejšie, pretože nebola známa presná poloha. Podmorský robot tak plával po naprogramovanej šesťmíľovej trase a vysielal na oba boky signály nízkofrekvenčného sonaru. Pri jednej plavbe bol robot schopný preskúmať oblasť s rozlohou 40 námorných míľ. Získané údaje po vytiahnutí robota prechádzali analýzou a na sľubne vyzerajúce miesta sa osádka vrátila s druhým zariadením s kamerou. Aj Wasp leží na dne vzpriamene, ale je v oblasti, kde je veľa bahna. Trup sa zaboril až po pôvodnú čiaru ponoru, a tak nebolo možné zistiť, kde presne loď zasiahli torpéda. Pri vraku lode sa nachádzalo aj viacero bombardérov Avenger, ktoré sa pri potápaní zošmykli z paluby.

  Wildcat z Hornetu na morskom dne. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  127 mm kanón na palube USS Hornet. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Traktor International Harvester na ťahanie lietadiel ostal na palube USS Hornet aj po jej potopení. Zdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Štvorhlavňový kanón kalibru 28 mm na vraku HornetuZdroj: R/V Petrel / Vulcan

  
  

  Zdroje

  Hubáček, M.: Vítězství v Pacifiku. Praha 2003

  Hrbek, I./Hrbek, J.: Námořní válka vrcholí; Praha 1995

   

  Cbsnews.com

  warbirdnews.com

  nytimes.com

  news.usni.org

  history.navy.mil

  
  

• Migy letia na východ!

  MiG-29UBS s číslom 5304 bol tiež odovzdaný Ukrajine. Snímka je zo SIAF 2019.
  

  
  

  Letecká vojna nad Ukrajinou 

  
  

  Text: Miro Barič

  Foto: Ozbrojené síly Ukrajiny, sociální sítě a další veřejné zdroje

  
  

  Vojna na Ukrajine sa prehupla do ďalšieho roku. V období od 1. 3. do 31. 3., ktoré sledujeme v tejto časti seriálu, boli najvýraznejšími udalosťami leteckej vojny posily v podobe stíhačiek MiG-29 z Poľska a Slovenska a incident, pri ktorom došlo k zrážke amerického dronu MQ-9 Reaper a ruskej stíhačky Su-27 v medzinárodnom priestore nad Čiernym morom. Na obe udalosti sa preto pozrieme podrobnejšie.

   

  Je obdivuhodné, ako dlho ukrajinskí obrancovia odolávajú ruskej „trojdňovej“ špeciálnej operácii. Dokonca sa pripravuje ďalšia veľká protiofenzíva, ktorej pochopiteľne predchádza veľké množstvo dezinformácií na zmätenie nepriateľa. Isté je, že ruský pokus o zimnú ofenzívu sa rozplynul. V Bachmute síce okupanti pomaličky postupujú, ale od začiatku snahy o jeho dobytie uplynulo osem mesiacov a 58. najväčšie mesto na Ukrajine stále odoláva.

  Pri Vuhledare sa ruský postup úplne zastavil a márne sú aj snahy okupantov na línii Svatove – Kreminna. Ťažké časy však prežívala Avdijivka. Rusi využili fakt, že mesto tvorí výstupok na frontovej línii a oni ovládajú krídla naľavo i napravo od neho. Ukrajinská protivzdušná obrana tu tak musí byť ďalej od fronty a ruská strana tak môže nad mestom vytvárať lokálnu vzdušnú prevahu. Koordinovaným použitím prostriedkov elektronického boja, delostrelectva a rakiet vzduch-zem na potlačenie ukrajinskej PVO vytvoria krátke okno, ktoré môžu ruské bombardéry využiť na nerušené útoky. Proti ukrajinským lietadlám zas pôsobia stíhačky MiG-31 a Su-35 s raketami vzduch-vzduch s dlhším dosahom, ako majú tie ukrajinské. Daňou za to je zvýšený počet zničených ruských pozemných radarov a rušičiek. Tie ničia nielen rakety HARM odpaľované z ukrajinských lietadiel, ale vzhľadom na ich nasadenie v blízkosti frontu ich zasahuje aj ukrajinské delostrelectvo.

   

  Americký dron vs. ruská stíhačka

  V utorok 14. 3. došlo k doposiaľ najväčšiemu incidentu medzi ruskými a západnými ozbrojenými silami od začiatku vojny na Ukrajine. Dve stíhačky Su-27 zaútočili v medzinárodnom vzdušnom priestore nad Čiernym morom na americký dron MQ-9 Reaper a spôsobili jeho pád.

  Dron sa pohyboval približne 60 km juhozápadne od okupovaného Krymu. Celý incident trval 30 až 40 minút. Podľa americkej strany sa dvojica stíhačiek Su-27 sa k dronu za ten čas nebezpečne priblížila až 19krát. Pri troch-štyroch posledných preletoch na dron vypúšťali aj palivo v snahe oslepiť či poškodiť ho. Napokon do neho jedna stíhačka narazila zozadu a zničila mu vrtuľu. Dron nebol ďalej schopný letu a operátor ho naviedol do vody.

  Washington si predvolal ruského veľvyslanca, no ten v súlade s kremeľskou propagandou tvrdil, že išlo o americkú provokáciu. Moskva trvala na tom, že za incident nenesie žiadnu zodpovednosť, ku žiadnemu kontaktu nedošlo a MQ-9 Reaper sa zrútil v dôsledku toho, že prudko manévroval. Zaujímavé je, že veľvyslanec viackrát zdôraznil, že ruské stíhačky nepoužili palubné zbrane, hoci z toho ich nikto neobviňoval.

  Dva dni po incidente Pentagon zverejnil video zachytené kamerou dronu, ktoré opäť raz usvedčilo Rusko z klamstiev. Jediný, kto prudko manévroval, boli ruské stíhačky. Reaper udržiaval až do nárazu stabilný kurz. Zverejnených bolo približne 40 sekúnd toho najdôležitejšieho zo záveru incidentu. Najprv je vidieť, že ruská stíhačka sa prirútila zozadu zdola, preletela tesne ponad dronom a vypúšťala pri tom palivo. Dron však pokračoval vo svojom lete nezmeneným smerom a v rovnakej výške. Následne podnikla ruská stíhačka ďalší nálet, opäť spojený s vypúšťaním paliva. V tomto prípade to však pilot zle odhadol. Svoj útok začal vyberať príliš neskoro a Su-27 sa zotrvačnosťou príliš priblížil a do dronu narazil. V momente kontaktu na chvíľu vypadol signál. Keď opäť naskočil, bolo vidieť, že jeden z listov vrtule bol zdeformovaný a useknutý. To bol dôvod, pre ktorý Reaper nemohol pokračovať v lete a operátori ho naviedli do mora.

  Napriek tomu, že blízke nálety na dron boli jednoznačne úmyselné, USA považovali zrážku za nehodu a nemali záujem na eskalácii konfliktu. A hoci ruská strana klamala, že k žiadnej zrážke nedošlo, pilota stíhačky vzápätí za zničenie amerického dronu vyznamenala – a to aj napriek tomu, že svojou neschopnosťou a idiotským konaním ohrozil v prvom rade seba a svoj stroj.

  Až po tomto incidente sa objavili podrobnosti o predchádzajúcich stretnutiach medzi západnými a ruskými lietadlami, ktoré sa len náhodou neskončili nešťastím. Veľmi nebezpečný bol incident 29. 9. 2022, pri ktorom dve ozbrojené stíhačky Su-27 približne 90 minút sledovali britské prieskumné lietadlo RC-135W Rivet Joint v medzinárodnom priestore nad Čiernym morom. Jedna ruská stíhačka pri tom vypustila raketu vzduch-vzduch, ktorá len náhodou nezasiahla britský stroj.

  Následne začali západné lietadlá lietať s eskortou. Ďalší britský Rivet Joint so sprievodom dvoch stíhačiek Typhoon bol 30. 12. 2022 aj napriek tomu opäť tesne sledovaný ruskými stíhačkami, ktoré sa priblížili až na 30 metrov.

  Nálet a vypúšťanie paliva z ruskej stíhačky Su-27 na americký dron MQ-9 Reaper 14. 3. Tentoraz ešte bez úhony
  

  
  

  Poškodený list vrtule dronu je jasne viditeľný.

  
  

  Významné posily

  Napriek všetkým incidentom lety spojeneckých prieskumných strojov nad Čiernym (ale aj Baltským) morom pokračujú ďalej. Pokračujú aj dodávky vojenskej pomoci, ktoré v sledovanom období vyvrcholili presunutím moderných tankov Leopard 2 a Challenger 2 na Ukrajinu aj s vycvičenými posádkami, a tiež prvým otvoreným poskytnutím nadzvukových stíhačiek.

  Ukrajina pritom dostala 21 kusov MiG-29 už v apríli minulého roka. Išlo však o vyradené stroje, ktoré už dávnejšie v minulosti kúpili USA v Moldavsku a po začatí ruskej invázie ich poskytli na náhradné diely. Umožnilo to opraviť viaceré neletuschopné stíhačky ukrajinského letectva. Takisto Ukrajina dostala 14 bitevných lietadiel Su-25 z Bulharska, ale tie boli dodané cez tretiu krajinu ako prostredníka a ich poskytnutie nebolo v tom čase verejne medializované.

  Poľsko i Slovensko hovorili o možnom poskytnutí stíhačiek MiG-29 Ukrajine už od prvých dní ruskej invázie v roku 2022. Vtedy sa to, žiaľ, skončilo politickým chaosom a snahou vyhnúť sa priamym dodávkam. Seriózne sa táto diskusia obnovila až v tomto roku. Poľsko i Slovensko svoj postup vzájomne koordinovali. Varšava ako prvá oznámila 16. 3., že odovzdá Kyjevu štyri stíhačky MiG-29 v letuschopnom stave a ďalšie budú nasledovať. Slovensko sa k tomuto kroku pridalo na druhý deň.

  Protilietadlový tank Gepard v ukrajinských službách. Okrem malého čísla 52 na čelnom pancieri sú jediným viditeľným označením symboly zostrelov na pravom boku veže – tri drony Shahed-136 a dve strely s plochou dráhou letu.

  
  

  Poľské Migy

  Poľské letectvo kúpilo 12 strojov MiG-29 zo ZSSR v rokoch 1989–90. Išlo o deväť jednomiestnych (9.12) a tri dvojmiestne stroje. Následne v roku 1995 získalo 10 lietadiel z Česka (9 jednomiestnych a jedno dvojmiestne) výmenou za 11 vrtuľníkov PZL W-3 Sokol. V roku 2002 kúpilo Poľsko za symbolickú cenu 1 euro za kus 22 lietadiel z Nemecka. Išlo o stroje pôvodne používané východonemeckým letectvom. Štyri z nich boli dvojmiestne, zvyšok jednomiestne. Vzhľadom na to, že išlo o dlhšie používané lietadlá, zaradilo do služby iba 14 z nich, ktoré boli v najlepšom stave.

  Poľsko malo na začiatku roka k dispozícii 28 až 29 lietadiel MiG-29. Z nich sa rozhodlo odovzdať Ukrajine štrnásť. Štyri stíhačky preleteli na Ukrajinu už v marci, štyri boli na prelome marca a apríla v procese odovzdávania a ďalších šesť sa pripravovalo na dodanie v najbližších týždňoch. Varšava avizovala, že v prípade potreby dodá Ukrajine aj zvyšné Migy. Neskôr sa ujasnilo, že pri týchto zvyšných strojoch išlo o pôvodne nemecké lietadlá. Poľsko si vyžiadalo na ich dodanie súhlas Berlína, ktorý nemecká vláda obratom poskytla. Je teda možné, že v čase, keď čítate tieto riadky, sa už na odovzdanie Ukrajine pripravuje viac poľských Migov.

   

  Slovenské Migy

  Slovenské letectvo získalo po rozdelení Československa v roku 1993 deväť jednomiestnych strojov MiG-29A (9.12) a jeden dvojmiestny MiG-29UB. V rámci dvoch deblokácií ruského dlhu prišlo na Slovensko ešte 12 jednomiestnych a dva dvojmiestne stroje. V rokoch 2005 – 2006 vykonali v Leteckých opravovniach Trenčín čiastočnú modernizáciu 10 jednomiestnych lietadiel na verziu AS a dvoch dvojmiestnych na verziu UBS. Dostali západné navigačné a komunikačné prostriedky, ale výzbroj sa nemodernizovala. Zároveň sa od roku 2006 o servis slovenských lietadiel starala ruská spoločnosť RSK MiG.

  A to bol najväčší kameň úrazu prevádzky slovenských lietadiel. Bežnú údržbu zabezpečoval slovenský pozemný personál, no väčšie úkony mohli robiť iba ruskí civilní technici. Ich prítomnosť na základni NATO dlhodobo spôsobovala zdvihnuté obočie zo strany spojencov Slovenska. Ruský servis bol finančne nevýhodný a tiež nespoľahlivý. Podľa zmluvy malo byť letuschopných najmenej osem lietadiel, no tento počet sa dlhodobo pohyboval okolo 4–5. Piloti preto nedosahovali predpísaný počet hodín. V roku 2018 sa rozhodlo o nákupe nových F-16C/D Block 70 a po ich príchode mali byť Migy vyradené.

  Po ruskej invázii na Ukrajinu sa však situácia stala už úplne neudržateľnou. Slovensko sa preto dohodlo so susedmi z Česka, Poľska a neskôr aj Maďarska na tom, že budú chrániť slovenský vzdušný priestor. Lietadlá MiG-29 boli po 30 rokoch služby oficiálne uzemnené 9. 9. 2022. Aj po tomto dátume však niekoľko z nich uskutočnilo občasné udržiavacie lety. Hoci sa o ich možnom presunutí na Ukrajinu hovorilo celý rok, stalo sa tak až v marci 2023.

  Oficiálne Ukrajina dostala zo Slovenska 10 lietadiel, ktoré boli v použiteľnom (opraviteľnom) stave a tri, ktoré boli dlhodobo odstavené bez motorov a môžu slúžiť už len ako zdroj náhradných dielov. Reálne však na Ukrajinu išlo len osem strojov, ktoré boli v službe až do oficiálneho uzemnenia 9. 9. 2022. Zvyšných päť bolo vyradených už pred týmto dátumom.

  Odovzdané jednomiestne stíhačky niesli trupové čísla 0619, 0820, 0921, 2123, 3709, 3911, 5113, 6124, 6425, 6627 a 6728. Dva dvojmiestne stroje mali čísla 1303 a 5304.

  Stroje 5113 a 0820 neboli modernizované na verziu AS a s istotou patrili k spomínanej trojici bez motorov, ktoré boli dlhodobo odstavené a určené na náhradné diely. Číslo 5113 patrilo ešte k pôvodne československým strojom. K nim patrili aj 3709 a 3911, ktoré síce boli modernizované na štandard AS, ale v roku 2018 im skončila životnosť a v roku 2019 boli vyradené z výzbroje. Posledným z pätice vyradených strojov bola spárka MiG-29UBS č. 1303, ktorej skončila technická životnosť na začiatku roku 2022. Po technickej životnosti bol od konca roku 2018 aj druhý dvojmiestny stroj č. 5304, na ňom však prebehli kontrolno-obnovovacie práce a tak pokračoval v službe až do 9. 9. 2022. Okrem neho boli k tomuto dátumu uzemnené jednomiestne MiG-29AS s číslami 0619, 0921, 2123 z prvej deblokácie ruského dlhu a 6124, 6425, 6627, 6728 z druhej deblokácie.

  Pred odovzdaním Ukrajine muselo byť z lietadiel vo verzii AS a UBS vymontované vybavenie americkej výroby (navigačné a komunikačné prostriedky a systémy identifikácie vlastný/cudzí). Týždeň pred odovzdaním prišli na Sliač ukrajinskí technici, ktorí si priniesli vlastné prístroje a potrebné diely, ktoré namontovali do MiGov namiesto tých západných. Prelet štvorice strojov sa uskutočnil 23. 3. 2023. Išlo o stroje 2123, 6124 a 6627 v šedo-zelenej kamufláži a 0921 v digitálnej kamufláži. Na lietadlách boli zatreté výsostné znaky na krídlach a smerovkách a znaky jednotky na nasávačoch vzduchu do motorov. Ostali len trupové čísla. Miesta, kde bola použitá čerstvá farba sa dali rozoznať podľa vyššieho lesku. S lietadlami odleteli na východ smerom k hranici ukrajinskí piloti. Tieto štyri Migy boli podľa oficiálnych informácií vzápätí nasadené pri obrane Charkovskej oblasti. Zvyšných deväť kusov sa dostalo na Ukrajinu pozemnou cestou.

  Okrem stíhačiek boli na Ukrajinu dodané aj pohonné hmoty a mazivá, náhradné diely a pozemné vybavenie. Slovensko poskytlo aj protivzdušné systémy 2K12 Kub (SA-6 Gainful) spolu s 200 raketami. Dodané stíhačky a rakety boli Slovensku preplatené z fondov Európskej únie. Zároveň dostalo Slovensko veľmi výhodnú ponuku od USA na nákup 12 bitevných vrtuľníkov Bell AH-1Z Viper. Tieto stroje boli pôvodne vyrobené pre Pakistan, ktorému ale americká strana napokon nákup nepovolila. Slovensko by ich malo dostať za tretinovú cenu. Je to kompenzácia jednak za odovzdanie stíhačiek MiG-29 Ukrajine, ale aj za omeškanie dodávok nových F-16 pre Slovensko.

  Štvorica slovenských MiG-29AS sa chystá na odlet zo Sliača na Ukrajinu. V popredí je stroj s číslom 6124.

  
  

  Na fotke zo SIAF 2018 na Sliači vidno MiG-29AS s číslom 6627. Lepiaca páska pred čelným štítkom nenaznačuje dobrý technický stav, no napokon to bol jeden zo strojov, ktoré na Ukrajinu odleteli vlastnými silami.

  
  

  MiG-29AS s číslom 0921 v digitálnej kamufláži sa pripravuje na odlet na Ukrajinu 23. 3. 2023.

  
  

  Veterán z vojny o Falklandy

  Dodanie stíhačiek z Poľska a Slovenska zabralo viac ako rok, odkedy sa o tom začalo prvýkrát hovoriť. Nie je to však jediný takýto prípad. Napríklad aj dodanie 14 helikoptér Mi-8 z Chorvátska sa začalo spomínať už v novembri minulého roka, no dodnes na Ukrajine nie sú, hoci posledný mesiac sa o nich opäť intenzívnejšie hovorilo.

  Čo už Ukrajina ale používa, sú vrtuľníky Sea King a Black Hawk, o ktorých dodaní sme písali už v predchádzajúcich častiach tohto seriálu. Black Hawk je modernizovaný starší model UH-60A a dostala ho vojenská rozviedka. Zatiaľ bolo zverejnené video, ktoré vyzerá, že je z výcviku špeciálnych jednotiek s touto helikoptérou. To Sea King má za sebou zaujímavejšiu históriu. Zatiaľ boli dodané dva, tretí bol v čase prípravy tejto časti seriálu ešte v Británii. Vrtuľníky boli zo služieb Royal Navy vyradené už pred niekoľkými rokmi a tak ich bolo treba opäť pripraviť. Redaktori BBC hovorili s dvomi ukrajinskými technikmi, ktorí sa už 7 mesiacov pripravujú na údržbu tohto typu a tí sú s ním spokojní. Podľa nich ostalo z pôvodnej helikoptéry len veľmi málo, väčšina súčastí bola modernizovaná. Čo je ešte zaujímavejšie, je reportáž BBC z paluby jedného Sea Kingu, ktorý už je priamo na Ukrajine. Ukázalo sa, že tento stroj slúžil už počas vojny o Falklandy v roku 1982 a jeho súčasná ukrajinská osádka je teda mladšia ako ich vrtuľník! Navyše, pred viac ako 40 rokmi zohral významnú úlohu. Pilotoval ho veliteľ 820. perute Ralph Wykes-Sneyd, ktorý 14. júna 1982 preletel cez búrku, aby do Port Stanley prepravil veliteľa britských pozemných vojsk. Generál Jeremy Moore tak mohol prijať argentínsku kapituláciu. Žiadny iný stroj totiž vtedy nedokázal cez búrku preletieť. „Bola to veľmi zaujímavá operácia,“ povedal pre BBC Ralph Wykes-Sneyd, ktorý je teraz v zálohe v hodnosti viceadmirála. „Prímerie ešte nebolo podpísané a tak stroj počas letu do Stanley nečelil len počasiu, ale aj pár stále pomerne nepriateľským Argentínčanom,“ dodal. Túto helikoptéru, ktorá je teraz na Ukrajine, pilotoval predtým niekoľkokrát aj princ Andrew, ktorý vo vojne o Falklandy slúžil ako námorný pilot.

  Hoci ide o zaslúžilého veterána, ukrajinskí piloti si Sea King pochvaľujú. Hovoria, že sa ľahko ovláda aj v ťažkých podmienkach, je priestranný, má dobrú nosnosť a ekonomickú prevádzku. Tieto stroje slúžia na prepravu vojakov a materiálu, ale ich najdôležitejšie využitie je pri pátracích a záchranných misiách. To podľa jeho pilota občas zahŕňa aj lety za nepriateľskou líniou. Ak je ukrajinské lietadla na fronte zasiahnuté a pilot sa musí katapultovať, Sea King pri jeho záchrane musí niekedy letieť na územie, ktoré nie je pod ukrajinskou kontrolou.

  Zábery z reportáže BBC o nasadení vrtuľníkov Sea King na Ukrajine
  

  
  

  Ukrajinské straty

  Tieto slová naznačujú to, čo sme už viackrát uviedli – že nie všetky zostrely sa darí dokumentovať a často bývajú potvrdené až s veľkým časovým odstupom (ak vôbec). V sledovanom období totiž došlo na ukrajinskej strane len k dvom potvrdeným stratám a ani v jednom prípade nebolo potrebné zaletieť za frontovú líniu.

  Najprv bol 1. 3. pri Bachmute zostrelený bombardér Su-24 zo 7. brigády taktického letectva. Jeho osádka, podplukovník Viktor Volynec a nadporučík Igor Solomennikov, prišla o život.

  Tragicky sa skončil aj let stíhačky Su-27 s trupovým číslom „modrá 30“, ktorý 27. 3. o 22.20 vzlietol z Myrhorodu v Poltavskej oblasti. Pilotoval ho major Denys Kyryljuk, ktorý mal na konte viac ako 80 bojových letov pri obrane vlasti pred ruskou inváziou. Pri prenasledovaní dronov Shahed-136 iránskej výroby sa však 28. 3. o 0.45 zrútil pri dedine Tovkačivka v Černihivskej oblasti. Pilot zahynul.

  Zástupca veliteľa 831. brigády taktického letectva, major Denys Kyryljuk, bol zostrelený 28. 3. v Su-27 „modrá 30“. Pravdepodobne ho na diaľku zasiahol ruský Su-35 raketou R-37.

  
  

  Ukrajinský Su-24 zo 7. brigády taktického letectva, ktorý bol zostrelený 1. 3. pri Bachmute. Podplukovník Viktor Volynec a nadporučík Igor Solomennikov pri tom zahynuli.

  
  

  Ruské straty

  Potvrdené ruské straty v sledovanom období sú vyššie – zničené boli najmenej štyri lietadlá a dva vrtuľníky. Už 1. 3. sa objavili zábery z miesta havárie ruského Su-25, ktorý bol zostrelený na bližšie neurčenom mieste na Ukrajine. Jeho pilot sa úspešne katapultoval a bol zachránený vrtuľníkom Mi-8.

  Vlastná protivzdušná obrana zničila 3. 3. pri meste Jenakijeve v Doneckej oblasti ruský stíhací bombardér Su-34. Zasiahli ho príslušníci Nikopoľského protilietadlového raketového pluku. Obaja členovia posádky sa katapultovali, no major Alexander Bondarev neprežil.

  Ďalší ruský Su-25 zostrelili pri Bachmute príslušníci 93. mechanizovanej brigády ukrajinských ozbrojených síl. Zasiahnutý stroj sa zrútil pri dedine Zaiceve. Pilot, ktorý mal byť príslušníkom wagnerovskej žoldnierskej skupiny, sa katapultoval.

  Štvrté lietadlo stratili Rusi za nezvyčajných okolností. Stíhačka Su-27 zhorela na letisku Uglovoje v Primorskom kraji na ruskom ďalekom východe. Za iných okolností by teda táto strata s vojnou na Ukrajine nesúvisela, no k útoku sa prihlásila partizánska skupina a video horiaceho stroja 10. 3. zverejnila Légia Sloboda Rusku.

  Dva stratené vrtuľníky v tomto období boli oba typu Kamov Ka-52. Od začiatku invázie tak Rusko prišlo už o najmenej 33 strojov tohto typu. Najprv bolo 6. 3. zverejnené video vraku jedného Ka-52 v blízkosti Vuhledaru. Bližšie podrobnosti o tejto strate zatiaľ nie sú známe. Ďalší sa zrútil 16. 3. po tom, čo narazil do vedenia vysokého napätia. Zahynuli pri tom obaja členovia posádky. Podľa niektorých zdrojov sa tak stalo pri Orichive v Záporožskej oblasti, podľa iných juhovýchodne od Donecka. 

  Trosky vrtuľníka Ka-52, ktoré sa našli 6. 3. pri Vuhledare.

  
  

  Pri Bachmute bol 15. 3. zostrelený Su-25. Pilotoval ho zrejme wagnerovský žoldnier. Na jednej fotke vidno jeho otvorený padák.

  
  

  Fotografia ruského ministerstva obrany zachytáva Ka-52 v akcii. Na Ukrajine bolo stratených najmenej 33 helikoptér tohto typu.

  
  

  Vojenská rozviedka ukázala zábery z výcviku s vrtuľníkom Black Hawk.

  
  

  Okrem výsostných znakov pribudol na čumáku Black Hawku znak letectva vojenskej rozviedky.

  
  

  Ukrajinské ozbrojené sily zverejnili video s pôvodne českými vrtuľníkmi Mi-24. Sú na ňom aj staršie zábery, napríklad tie so slnečnicami.

  
  

  Séria fotografií zachytáva pilotov a pozemný personál pri obsluhe ukrajinských strojov MiG-29. Ich trupové čísla sú vyretušované.
  

  
  

  Ukrajinský Su-24 s trupovým číslom „žltá 54“ a prídavnými nádržami v žlto-modrom sfarbení. Na boku nádrže je napísané PTN-PNCH, čo možno chápať ako Putin, pošol nachuj.

  
  

  Za chvostom Su-24 „žltá 54“ vidno ďalší stroj s číslom 60. 

  
  

  Tento ukrajinský MiG-29 je zaujímavý nielen veľkonočným odkazom okupantom na rakete HARM, ale aj namaľovanou žraločou papuľou.