Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

Rudý baron


Text: Jörn Leckscheid


Když oslovíte na ulici náhodného kolemjdoucího a budete po něm chtít, aby jmenoval nějakou slavnou osobnost první světové války, odpověď bude zřejmě ve většině případů „Rudý baron“.

 

Za touto přezdívkou stál muž, jehož celé jméno a titul zněly Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen. Narodil se 2. května 1892 v Breslau (dnes Vratislav, Polsko) jako druhé dítě a první syn Kunigunde a Albrechta von Richthofen. Přezdívky „Rudý baron“ se mu dostalo na základě anglického překladu jeho pruského šlechtického stavu. Mužští členové rodiny von Richthofen byli Freiherren, tedy svobodnými pány (Freiherr byl v anglosaském světě vnímán jako pruský ekvivalent šlechtického titulu baron, ženy byly Freifrau nebo Freiin; český výraz „frajer“ má původ právě v titulu Freiherr; pozn. překl.). Přezdívka získala nicméně svou největší popularitu až v poválečné době, zejména když kreslíř Charles M. Schulz nechal v 60. a 70. letech 20. století svou kreslenou postavičku Snoopyho svádět imaginární souboje s „Rudým baronem“ ve stejně imaginárním Sopwith Camelu.

K Manfredovi a jeho sestře Elisabeth (nar. 1890), častěji nazývané „Ilse“, měli ještě přibýt další dva bratři: Lothar se narodil dva roky po Manfredovi a Karl Bolko Alexander, obvykle používající druhé jméno, doplnil kvarteto v roce 1903. Tou dobou se také rodina von Richthofenů přestěhovala z Breslau do Schweidnitz (dnes Svídnice, Polsko).

V srpnu téhož roku, ve věku 11 let, musel Manfred na výslovné přání svého otce nastoupit na kadetní akademii ve Wahlstattu (dnes Lehnické Pole, Polsko) asi 50 kilometrů západně od Breslau. Z dnešního pohledu se takové rozhodnutí může zdát kruté, ale pro prvorozeného syna pruského šlechtice se v císařském Německu jednalo o celkem běžný začátek vojenské kariéry.

Manfred von Richthofen (vlevo) rozmlouvá s velitelem Jasta 10 a kolegou vyznamenaným rovněž Pour le Mérite poručíkem Hansem Kleinem během první soutěže na stíhací letoun v Berlíně-Adlershofu v lednu 1918. Von Richthofen si Kleina velmi vážil a oceňoval jeho vůdčí schopnosti. Foto: sbírka autora


Mladý Manfred nebyl podle svých vlastních slov příliš nadšen tvrdou disciplínou, která byla v akademii od mladých kadetů vyžadována. Navíc se nacházela v bývalém klášteře, což muselo na jedenáctiletého chlapce působit poněkud tísnivě, a samotný Wahlstatt byl velmi malým městem jen s několika stovkami obyvatel, takže nebyl ani v tomto ohledu zrovna nejatraktivnějším místem. Manfred byl obdařen velmi silnou tělesnou konstitucí a celkově dobrým zdravím, vzpomínal po válce bratr Bolko, k jehož údivu Manfred nezmeškal z důvodu nemoci nikdy ani jediný den ve škole. A tak po šesti letech v akademii Manfred s úlevou postoupil v roce 1909 na pruskou Hlavní kadetní akademii v Groß-Lichterfelde jihozápadně od Berlína. Tam se podle svých vlastních slov cítil být mnohem více člověkem. Nacházela se tam například Královská botanická zahrada a do Berlína to bylo coby kamenem dohodil. O dva roky později ukončil studium jako důstojník čekatel. O Velikonocích roku 1911 se již stal vojákem z povolání a nastoupil k Ulanen-Regiment „Kaiser Alexander III. von Rußland“ Nr. 1 (Hulánský pluk Ruského císaře Alexandra III. č. 1). Tam byl 19. listopadu 1912 povýšen do hodnosti a tuto událost označil za okamžik, na který je ve svém životě nejvíce hrdý.  

Manfred již od dětství rád jezdil na koni a o prázdninách měl spoustu příležitostí trénovat své dovednosti na statku u své milované babičky. O letních prázdninách, které tam s bratrem Lotharem obvykle trávili, je vítali slovy: „Tady si můžete dělat, co chcete,“ což se jim samozřejmě líbilo. Určitě to pro ně byla více než vítaná změna oproti životu na kadetní akademii a chlapci si té svobody užívali, jak nejlépe mohli. Kromě jízdy na koni si mladý Manfred vypěstoval také velkou loveckou vášeň a kombinace těchto dvou dovedností mu později dobře posloužila v jeho letecké kariéře.

Major Albrecht von Richthofen několikrát navštívil své syny u jejich jednotky. Zde si při rozhovoru s Manfredem vychutnává doutník.Foto: sbírka autora


Rtm. Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1, Cappy, Francie, duben 1918

Podoba Richthofenova Dr.I 425/17, ve které s ním Rudý baron dosáhl 20. dubna 1918 svých posledních dvou vítězství. Letoun měl v té době již výsostné znaky nového provedení podle nařízení vydaného Luftstreitkräfte 18. března 1918. To požadovalo změnu z „Železných“ křížů na trámové (Balkenkreutz). Den nato nejslavnější německý stíhač zahynul. Letoun zde vyobrazený měl sice přemalované kříže, ale na spodní části dolního křídla buď ještě nebyla úprava dokončena, nebo byla provedena nedbale. Vzhledem k tomu, že musela být při úpravě křížů použita červená barva, je pravděpodobné, že byly při změně křížů zatřeny i typicky tvarované odřeniny na levoboku kokpitu. 

 

Na startu vojenské kariéry

Jako mladý důstojník kavalerie byl Manfred se svým plukem vyslán na frontu brzy po vypuknutí války. Zpočátku sloužil na východní frontě, ale brzy byl převelen do Belgie. Počáteční dynamická fáze války se během několika měsíců změnila ve statickou zákopovou válku a důstojník jezdectva zjistil, že mu takový způsob boje není příliš po chuti. Aktivně tedy hledal změnu a stejně jako mnoho dalších vojáků sloužících v jeho jednotce dychtivě pozoroval nové, rychle se pohybující stroje, létající mu nad hlavou a plnící průzkumné úkoly, jež byly dříve výsadou jezdectva.

Manfred zatoužil přidat se k jedné z nových leteckých jednotek a jeho žádost o převelení k „Fliegertruppe“ byla schválena. Dne 10. října 1915 se tak ocitl u Flieger Ersatz Abteilung 6, aby tam prodělal výcvik leteckého pozorovatele. Tento kurz byl poměrně krátký, neboť již o jedenáct dní později byl vyslán k Feldflieger-Abteilung 69 na východní frontu. Odtud byl ovšem následně převelen podobně jako předtím několik jeho spolubojovníků k Brieftauben-Abteilung Ostende (BAO) zpět na západní frontu.

Asi není třeba zdůrazňovat, že první dostupný exemplář Dreideckeru dostal k dispozici Manfred von Richthofen. Zde je vidět Fokker F.I 102/17 krátce po příletu k Jasta 11 v posledních srpnových dnech roku 1917 se samotným Anthonym Fokkerem v kokpitu. Manfred je třetí zprava. Foto: sbírka autora


Ačkoli si Manfred létání užíval, brzy usoudil, že mu pozice na zadním sedadle tak docela nevyhovuje. Toužil mít tyto „okřídlené koně“ pod svou kontrolou, což znamenalo přesunout se na pilotní sedadlo. Pilotní výcvik byl pro něj tedy dalším logickým krokem a dostalo se mu jej záhy, byť prozatím pouze v neoficiální podobě přímo u jednotky.

Během svého působení u Brieftauben-Abteilung měl 1. října 1915 příležitost seznámit se s jistým poručíkem jménem Oswald Boelcke. V té době měl tento muž na svém kontě již čtyři vzdušná vítězství a byl tak poměrně známou osobností jak na frontě, tak ve vlasti. Setkání s tímto vynikajícím mladým letcem zanechalo v Manfredovi trvalý dojem a oba se v budoucnu měli ještě potkat. Než k tomu ale mohlo dojít, musel von Richthofen absolvovat oficiální pilotní výcvik. Teprve pak se mohl dočkat naplnění svého snu. Dne 15. listopadu 1915 tedy zahájil von Richthofen výcvik u Flieger-Ersatz-Abteilung 6 v Döberitz a na Štědrý den složil zkoušky.

Asi není třeba zdůrazňovat, že první dostupný exemplář Dreideckeru dostal k dispozici Manfred von Richthofen. Zde je vidět Fokker F.I 102/17 krátce po příletu k Jasta 11 v posledních srpnových dnech roku 1917 se samotným Anthonym Fokkerem v kokpitu. Manfred je třetí zprava. Foto: sbírka autora


První nasazení ve funkci pilota jej čekalo u Kampfstaffel 8 ze sestavy Kagohl 2, kam nastoupil 16. března 1916. Jednotka byla tehdy dislokována v Mont nedaleko Verdunu a Manfred tam měl létat na různých typech letadel, zpočátku většinou dvoumístných. Ale brzy po jeho příchodu převzala jednotka i několik jednomístných Fokkerů Eindecker. Tehdy se jednalo o poměrně nový typ letadla. Eindeckerů byl nedostatek a von Richthofen byl více než šťastný, když dostal možnost s jedním z nich létat. Bohužel mu při jednom z prvních letů selhal motor Oberursel a vzácná stíhačka byla při následné havárii zničena. Pilot naštěstí vyvázl bez vážnějších zranění.

Aby toho nebylo málo, jeho jednotka byla převelena a 28. června se tedy vrátil na východní frontu, tentokrát již jako pilot dvoumístného letounu. Místo stíhacích soubojů tak jeho služba na východě spočívala především ve shazování bomb na ruské vojáky, kteří byli rozmístěni zhruba 30 km východně od letiště v Kowelu (dnes Kovel, Ukrajina). Podle vlastních slov si von Richthofen velmi užíval pozorování účinků svých bomb na ruské vojáky pod sebou, stejně jako jejich ostřelování z kulometu během náletů.

Přestože se v této chvíli mohlo zdát, že přeložení na východ znamená konec jeho kariéry stíhacího pilota, šťastná náhoda způsobila, že mělo přesně opačný efekt.

Dne 30. října 1917 havaroval von Richthofen s jedním z prvních sériových exemplářů Dr.I, které Jasta 11 dostala teprve krátce předtím. Z tohoto incidentu vyvázl bez zranění. Foto: via Alex Imrie


Lothar (vlevo) a Manfred von Richthofen předvádějí své Pour le Mérite před jedním z Fokkerů Dr.I od Jasta 11, pravděpodobně na jaře 1918. Foto: sbírka autora


Rtm Manfred A. Freiherr von Richthofen, velitel JG 1, Lechelle, Francie, březen 1918

Své stroje si von Richthofen nechával natírat červenou barvou od ledna 1917, kdy létal s Albatrosem D.III, kterému říkal „Le Petit Rouge“. V této praxi pokračoval také po přechodu na Fokkery Dr. I, které používal ve funkci velitele Jagdgeschwader 1. Slavný Dr.I 425/17 dostal svůj rudý nátěr zřejmě již v továrně. Odpovídá tomu kvalita provedení nátěru, patrná i na fotografiích. Později nesl prostor pod kokpitem na levé straně výrazné odřeniny.   


Konečně stíhacím pilotem

V létě 1916 probíhala ve Fliegertruppe velká reorganizace. Měly vzniknout první Jagdstaffeln, tedy jednotky vybavené výhradně jednomístnými stíhacími letouny. Jasnou volbou pro velení jedné z prvních nových formací byl Hauptmann Oswald Boelcke, do té doby zdaleka nejúspěšnější německý stíhač.

Jeho postavení mu umožnilo osobně si vybrat piloty do své nové Jagdstaffel a jedna z cest, na kterých hledal vhodné muže, vedla k jeho dalšímu setkání s von Richthofenem.

Starší bratr Oswalda Boelckeho Wilhelm byl velitelem Kampfstaffel 10 od Kagohl 2, která sousedila s Richthofenovou jednotkou v Kowelu. A jednoho obzvlášť horkého letního dne v srpnu 1916 se tam Boelcke a von Richthofen potkali. Velké stíhací eso muselo v mladém pilotovi spatřit značný potenciál, protože byl jedním ze dvou pilotů od Kagohl 2, které si vybral jako nové členy své vlastní Jagdstaffel. Druhá volba padla na poručíka Erwina Böhmeho.

Ikonický Fokker Dr. I 425/17 v počáteční fázi svého zbarvení s výsostnými znaky ve tvaru železného kříže. Kvalita povrchové úpravy naznačuje, že byl s největší pravděpodobností nastříkán červenou barvou již ve Fokkerově továrně.


O pouhé tři dny později Manfred nastoupil do vlaku k další cestě směr západní fronta a na letiště Boelckeho nově zformované Jagdstaffel 2 ve Vélu dorazil 1. září 1916. Ještě téhož dne převzala nová Staffel svá první tři letadla: Fokker D.III a Fokker D.I byly převezeny z místního Armee-Flug-Park, zatímco Vfw. Reimann byl k Jasta 2 převelen od Jasta 1 a vzal s sebou i jeden Albatros D.I. Je sice možné, že jednotka měla počátkem září k dispozici také jeden Halberstadt D, ale zatím se nepodařilo najít žádný fotografický důkaz dosvědčující tuto hypotézu. A přestože další piloti přicházeli zřejmě téměř denně, musela si jednotka v první polovině září vystačit pouze s těmito třemi nebo čtyřmi letouny.

Poté, dne 16. září, bylo jednotce dodáno dalších šest stíhaček Albatros, a jednotka tedy mohla konečně zahájit skutečné bojové operace. Kromě provádění frontových letů bylo třeba nejprve nacvičit skupinové létání a Boelcke se snažil své piloty naučit vše, co bylo třeba. Jeho působení však mělo být tragicky krátké, neboť zahynul 28. dubna při nouzovém přistání po srážce se zmíněným Erwinem Böhmem. Přesto stačilo zhruba osm týdnů pod Boelckeho vedením k tomu, aby se z Manfreda stal velmi schopný stíhací pilot. A podle toho, co o von Richthofenovi víme, nejenže předával své znalosti ostatním pilotům, jako to dělal jeho mentor Boelcke, ale také si osvojil Boelckeho styl velení.

Po vydání rozkazu, kterým byla zavedena změna výsostných znaků na trámové kříže, byl takto upraven i Richthofenův Dr.I. Foto: sbírka autora


Velitelem Jagdstaffel 11

Příležitost navázat na Boelckeho styl se Manfredovi naskytl, když 15. ledna 1917, tři dny poté, co byl vyznamenán „Pour le Mérite“, převzal velení Jagdstaffel 11. Jeho skóre v té době činilo 16 potvrzených vítězství. Již v době, kdy byl členem Jasta 2, začal používat červenou jako svou osobní barvu alespoň na jednom z letounů. Toto zbarvení přenesl i na svou novou jednotku, která brzy přijala červené přídě coby označení příslušnosti. U von Richthofenových letounů se pak plocha červeně zbarvených částí letounu stále zvětšovala. 

Definitivně zpracovaná historie této slavné Jagdstaffel spatří dříve či později světlo světa v knižní podobě a rozebírat četné úspěchy Manfreda von Richthofena jako velitele této jednotky a později jako velitele Jagdgeschwader I by daleko přesahovalo rámec tohoto článku. S jistotou však lze říci, že z naprosto neúspěšné formace pilotů vytvořil záhy vrcholně elitní a nejúspěšnější Jagdstaffel Velké války.

Během zhruba patnácti měsíců, kdy vedl Jasta 11 a Jagdgeschwader I, si von Richthofen připsal dalších 64 vítězství, a to i přesto, že byl z různých důvodů několikrát mimo frontu, někdy i na poměrně dlouhou dobu. Vítězství, která si nárokoval a která mu byla potvrzena, byla v minulém století podrobena nebývalému zkoumání. A i když se v některých případech podařilo najít pouze „pravděpodobnou“ shodu s jeho tvrzeními, nepodařilo se u žádného z jeho vítězství jasně prokázat, že jej ve skutečnosti nebylo dosaženo. Nelze si nepoložit otázku, co by zbylo z celkového počtu vítězství připisovaných některým spojeneckým stíhacím pilotům, kdyby si někdo dal tu práci a podrobil je stejně důslednému drobnohledu.

V poválečných letech, a dokonce i poměrně nedávno, popisovali někteří autoři Manfreda von Richthofena jako bezohledného, sobeckého či dokonce až krvežíznivého jedince, kterého zajímaly hlavně pocty a vyznamenání. Autor tohoto článku měl to štěstí, že se seznámil s několika historiky, kteří měli možnost hovořit s mnoha muži, kteří s „Rudým baronem“ či pod jeho velením za války sloužili. A žádný z nich jej takto necharakterizoval. Naopak. Vlastností, která se mu asi nejčastěji v jejich vzpomínkách přisuzovala, byla skromnost. Jen málo fotografií jej zachycuje s větším počtem vyznamenání než se Železným křížem, pilotním odznakem a Pour le Mérite, a to i při návštěvách vysokých důstojníků u jeho jednotky. Kdyby byl vášnivým sběratelem vyznamenání, jistě by se jimi rád pochlubil. A létání na jednomístných stíhacích letadlech, jejichž účelem je sestřelovat nepřátelské letouny, logicky muselo mít za následek smrt mnoha jeho protivníků – zvláště když se spojenečtí velitelé rozhodli odepřít svým pilotům „luxus“ padáků. Byl zkrátka produktem doby, v níž vyrůstal, a totéž platí pro bojovníky na druhé straně. Posuzovat tyto muže podle měřítek naší současné společnosti po uplynutí více než století by bylo poněkud troufalé.

Hodně se mluví o tom, že jeho konečné skóre 80 potvrzených vítězství z něj udělalo nejúspěšnějšího stíhacího pilota na obou válčících stranách, přestože zahynul téměř sedm měsíců před příměřím. To je sice nesporně pravda, ale je třeba mít na paměti, že byl také mimořádně talentovaným instruktorem, který své znalosti předával těm, kteří pod ním sloužili. Kromě toho se zasloužil o to, že byl na výrobce letadel a Idflieg (Inspektorát německých leteckých sil) vyvíjen neustálý tlak, aby dodávali stále lepší stíhací letouny.

Od svého nástupu k Jasta 2 létal převážně na stíhačkách Albatros, které byly postupně vylepšovány. Dne 23. ledna 1917, právě když si připsal své 18. vítězství, však praskl nosník ve spodním křídle jeho nového Albatrosu D.III a on měl velké štěstí, že to přežil. Tento problém se vyskytl u řady dalších letadel tohoto typu a podobné problémy se znovu objevily také u pozdějšího D.V. A to už brzy poté, co tyto letouny dorazily na frontu. Manfred byl proto nucen přejít na jeden ze starších stíhacích letounů, Halberstadt, které předtím Jasta 11 používala, a to do doby, než se podaří vyřešit problém s křídlem. Kromě konstrukčních problémů vedla k jeho stále většímu rozčarování z tohoto typu také skutečnost, že nové varianty Albatrosu nepřinášely žádné znatelné zlepšení výkonů.

Jedna z posledních fotografií Manfreda von Richthofena (čtvrtý zprava) před jeho osudným letem. Údajně byla pořízena 21. dubna 1918 ráno. Všimněte si poplachového zvonu, který je vidět v pozadí mezi piloty a stanem na pravé straně. Foto: sbírka autora


Vliv na vývoj letadel

Fotografie pořízené v roce 1917 dokládají, že von Richthofen navštěvoval továrny Fokker, Pfalz a Roland, aby se osobně informoval o nejnovějším vývoji letounů těchto společností. Nelze si nepoložit otázku, zda již aktivně nehledal potenciálního nástupce typů Albatros D, které se v průběhu roku 1917 staly v podstatě standardním německým stíhacím letounem. Ačkoli na nich dosáhl mnoha svých vítězství, vždy měl ke konstrukci spodního křídla s jedním nosníkem u D.III a D.Va výhrady.

Již v červenci 1917 napsal: „[…] Fokker […] má dva stroje, které jsou lepší než Albatros, ale nevyrábějí se.“ Zde měl na mysli prototypy Fokker V.1 a V.2, které musel vidět nebo dokonce vyzkoušet během návštěvy Fokkerovy továrny ve Schwerinu buď v květnu, nebo v červnu. Tyto letouny se nikdy nezačaly vyrábět, ale průkopnická konstrukce samonosného křídla byla hlavním rysem všech stíhaček Fokker, které se později dostaly do sériové výroby.

Bylo zásluhou Manfreda von Richthofena, že nově vyvinuté typy, jež byly porovnávány během tří soutěží na nový stíhací letoun v roce 1918, měli při těchto příležitostech zkoušet přímo frontoví piloti. To byl nejlepší způsob, jak zajistit, aby typy, jež byly vybrány do výroby, skutečně plnily očekávání pilotů. Platilo to zejména pro typ Fokker D.VII, který byl na základě Richthofenova osobního doporučení zaveden do výroby ve třech továrnách (Fokker, Albatros a O.A.W.). Bohužel, on sám neměl nikdy příležitost s tímto letounem vzlétnout k boji, protože první sériové exempláře dorazily k JG I až několik dní po jeho osudné poslední misi.

 

Náhlý konec hvězdné kariéry

Ačkoli je s Manfredem von Richthofenem nejčastěji spojován jeho celočervený Fokker Dr.I 425/17, létal s tímto letounem jen velmi krátce. Svých posledních dvou vítězství dosáhl za řízením tohoto letounu 20. dubna 1918, ale od konce roku 1917 do začátku roku 1918 létal na překvapivě velkém počtu těchto trojplošníků. Kromě 425/17 a prototypu F.I (102/17), který mu byl dodán přímo z Fokkerovy továrny koncem srpna 1917, je doloženo, že v různých obdobích létal nejméně na šesti dalších Dr.I: 114/17, 119/17, 127/17, 152/17, 161/17 a 477/17. Tento výčet si nečiní nárok na úplnost, ale současný výzkum ukazuje, že z těchto trojplošníků byl pouze 425/17 opatřen celočerveným nátěrem. A byl to právě tento letoun, v němž byl „Rudý baron“ 21. dubna 1918 smrtelně zraněn kulkou při letu v malé výšce. V současnosti panuje všeobecná shoda, že smrtelnou ránu na něj vypálil australský kulometčík ze země, což byl osud, který potkal několik pilotů na obou stranách fronty.

Richthofenův Dr.I 425/17 byl po sestřelu jen málo poškozen, ale lovci suvenýrů jej v době pořízení této fotografie už důkladně rozebrali. Vnitřní strana plátěného potahu nevykazuje známky nepravidelného nátěru zelenou barvou, což podporuje teorii, že přinejmenším horní a boční plochy tohoto letounu byly opatřeny červeným nátěrem už v továrně. Foto: sbírka autora


předchozí článek

Pozor, tento článek nenapsala umělá inteligence!

následující článek

Spitfiry pro Maltu

Článek pochází z vydání 05/2023

Info EDUARD 05/2023, Page 6
Info EDUARD 05/2023, Page 7
Prolistovat PDF
05/2023
Info EDUARD 05/2023

Dobrý den, vážení přátelé! Na začátku května se soutěžní sezóna pěkně rozjíždí. Máme za sebou tradiční Mošoň, v sobotu se koná Kit show v Kopřivnici, a tak je čas říci si také něco o letošním E-dayi. E-day 2023 se koná v sobotu 23. září na Tankodromu v Milovicích. Pojedeme podle stejného schématu jako vloni, tedy se začátkem pro vystavující modeláře v pátek odpoledne, a to včetně podvečerního programu.

5/1/2023

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article Rudý baron waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (863 ms)

Rendering Rudý baron (291369): (13/13) (8 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i7104/item999885-small.jpg

 i7104/item999886-small.jpg

 i7104/item999887-small.jpg

 i7104/item999896-small.png

 i7104/item999888-small.jpg

 i7104/item999889-small.jpg

 i7104/item999890-small.jpg

 i7104/item999891-small.jpg

 i7104/item999897-small.png

 i7104/item999892-small.jpg

 i7104/item999893-small.jpg[p2]

 i7104/item999894-small.jpg[p2]

 i7104/item999895-small.jpg[p2]

 p156/vth379005-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i7104/vth379162-1.jpg

 i7104/vth379163-1.jpg