Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

Úsvit letadlových lodí

Je odpoledne 14. listopadu 1910 a Eugene B. Ely startuje se svým Curtissem Pusher z USS Birmingham v Hampton Roads, Virginia. V pozadí je USS Roe. Foto: osobní album Eugena B. Elye via NHHC


Text: Jean Laffite 


Červnová novinka Sopwith 2F.1 Camel představuje stavebnici prakticky první palubní stíhačky, která se dostala do služby. I když se jednalo o upravenou verzi, která vycházela z osvědčené konstrukce standardní pozemní stíhačky, kterou využívala i řada perutí RNAS dislokovaných na pozemních letištích na západní frontě „Velké války“, má i další prvenství, kterým byly útoky na základny vzducholodí z paluby letadlové lodě.

 

Vraťme se ale v čase na začátek použití jakýchkoli leteckých prostředků vojenským námořnictvem.  Ty měly dlouho především roli průzkumnou, která je mimochodem i dnes velmi důležitá. Zpočátku nepraktické balóny či první letadla budily u admirálů spíše rozpaky. Nikdo si totiž nedokázal představit, že by obrovské koule naplněné hořlavým vodíkem nebo pár dřevěných lišt a plátna mohly ohrozit jejich ocelové kolosy. Na druhou stranu už tehdy poskytly letecké prostředky lepší výsledky průzkumu, než kterýkoliv námořník s dalekohledem v nejvyšším vraním hnízdě toho nevyššího stěžně. Spatřit nepřítele co nejdříve, znát jeho složení, formaci a kurz kterým se plaví, to bylo vždy z taktického hlediska výhodou. Roli zde hrálo i stále se zdokonalující námořní dělostřelectvo konce 19. století, které prodlužovalo účinný dostřel, a tedy schopnost zasahovat nepřítele na větší vzdálenosti prakticky až na hranici dohlednosti, aniž by došlo k ohrožení vlastních lodí. Řízení palby byl tedy další úkol, pro který se letecké prostředky skvěle hodily.

Americká občanská válka přinesla spoustu inovativních řešení vojenských prostředků. Ať již to bylo použití prvních bitevních lodí, v případě USS Monitor dokonce vyzbrojené otočnou dělostřeleckou věží, která dala jméno celé skupině válečných plavidel pro vedení boje na řekách a v pobřežních vodách. Známé je i první úspěšné použití ponorky. Až směšná nám může připadat představa, jak ručně poháněná konfederační ponorka pojmenovaná po svém tvůrci H. L. Hunley, potápí 17. února 1864 v ústí řek Ashley a Cooper unionistickou šroubovou šalupu USS Housatonic, kotvící v rámci blokády před Charlestonem. Málo známým faktem je, že Unionistická armáda jako první založila balónový sbor Army Balloon Corps, který sloužil jako průzkum a řízení palby z ukotvených balónů v bitvách u Bull Runu, Yorktownu, Fair Oaks a Vicksburgu. Vznikla také jakási první letadlová loď. USS George Washington Parke Custis byl přestavěný uhelný člun, který měl palubu zbavenou všech předmětů, které by mohly překážet lanům a sítím balónů, a byl použit jako říční transportní loď sboru. Jeho zakladatel, zkušený vzduchoplavec Thaddeus S. C. Lowe, nechal na palubu naložit dva plynové generátory a balón. „Mám to potěšení oznámit naprostý úspěch první balónové výpravy po vodě, o kterou se kdy kdo pokusil. V neděli brzy ráno jsem opustil námořní loděnici a na palubě jsem měl schopné pomocníky aeronauty spolu s mým novým přístrojem na generování plynu, který, ačkoli byl použit poprvé, fungoval obdivuhodně,“ komentoval Lowe první plavbu.

Ne vždy však šlo všechno podle plánu, jak se o tom ostatně přesvědčil například generál Unie Fitz John Porter. Porter, který si uvědomoval hodnotu balónů, se připojil k Loweovi, aby si vyzkoušel nový průzkumný prostředek. Při provozu byly balóny vždy ukotveny k zemi, aby se zabránilo jejich unášení vzdušným prouděním. Při tomto konkrétním letu se však Porter rozhodl použít jediné kotevní lano, aby urychlil výstup, a ne tři nebo čtyři, jak navrhoval Lowe. Toto jediné lano se však přetrhlo a balón se tiše sunul nad linie Konfederace. Následně na něj bylo několikrát vypáleno, avšak osádka si zachovala chladnou hlavu a skutečně se jí podařilo nakreslit několik náčrtů nepřátelských pozic. Jako zázrakem se pak balón nakonec snesl zpět k liniím Unie. Celá scéna tak musela vypadat jako z vyprávění z Barona Prášila.

Pozorovací balón vypuštěný z USS George Washington Parke Custis nad řekou Potomac v listopadu 1861 poblíž Budd´s Ferry. Ilustrace: via NHHC


V polovině roku 1862 se Lowe v bažinatém terénu nakazil malárií a byl nucen odpočívat, než se zotaví. Po návratu zjistil, že veškeré jeho vybavení a prostředky pro provoz balónů byly předány armádě. Po sporu o plat a následné upadnutí v nemilost armády Unie Lowe v květnu 1863 z Balónového sboru odešel. Řízením sboru byli pověřeni bratři Allenové, kteří však nebyli schopni vést jednotku tak efektivně jako Lowe a před koncem roku 1863 Balónový sbor zanikl.

 

Balónové lodě

Francie postavila v roce 1895 loď určenou pro pozorovací balóny jako první. Jmenovala se Foudre, měla výtlak 6000 t a mohla nést dva upoutané a jeden volný balón. V praxi se příliš neosvědčila, i když nakonec po mnoha úpravách sloužila jako mateřská loď hydroplánů. Nicméně za první světové války sloužila již jen jako mateřská loď – dok pro ponorky.

V období před koncem století docházelo k mnoha menším konfliktům. Jedním z nich bylo postupné vytlačování upadající Osmanské říše z Balkánu. V roce 1876 byli Turci za vydatné pomoci Ruska vytlačeni z Bulharska. Vítězství Rakouska-Uherska z roku 1878 v Bosně a Hercegovině už dnes připomíná jen písnička „Hercegovina lautr rovina…“, ale k ústupu Osmanské říše docházelo i jinde než v Evropě a od roku 1881 se Egypt dostal pod faktickou nadvládu Velké Británie. Pozadu nechtěla zůstat ani Itálie. Již dlouho se zaměřovala na severní pobřeží Afriky, na oblast Tripolska a Kyrenaiky, dnes z větší části patřící Libyi. Válka začala 29. září 1911 a z pohledu Itálie měla hladký průběh, ke kterému jistě přispěl fakt, že se k Itálii na počátku roku 1912 připojily Bulharsko, Černá Hora, Srbsko a Řecko. A tak Osmanská říše musela volit menší zlo, a to odstoupení Tripolska, Kyrenaiky a Kypru, namísto úplné ztráty vlivu v Evropě. Krátká válka, ve které Italové ztratili něco kolem 1500 vojáků, také přinesla použití prvních moderních prostředků, kterými byly vzducholodě, letadla a balónové lodě. Také došlo k prvnímu leteckému bombardování, když italský poručík Giulio Gavotti bombardoval, pokud tak můžeme jeho akci nazvat, 1. listopadu 1911 oázu Tagiura (Jagiura) a osmanský vojenský tábor v Ain Zara. K náletu použil jednoplošník Etrich Taube a celkem čtyři granáty Cipelli, které měl v kabině v koženém váčku. Nad cílem zašrouboval detonátory a granáty, velké asi jako grapefruit, hodil na cíl. Poručík Gavotti si připsal ještě jedno prvenství, když provedl 4. března 1912 první noční leteckou akci. Opět v Libyi.

Italský Etrich Taube v Libyi. S tímto typem provedl Giulio Gavotti svůj „bombardovací“ nálet.  Foto: Touring Club Italiano/Marka


U libyjského pobřeží operovala také italská balónová loď Volta, což byl přestavěný osobní parník Europa. Zvláštností této lodi byla tvarovaná nástavba, takže nebylo třeba pozorovací balón vypouštět. Nafouknutý byl do nástavby zasunut. Námořní operace mezi italským a osmanským námořnictvem byly plně v režií Italů. V tehdy albánském přístavu Preveza potopilo pět italských torpédoborců čtyři turecké a navrch Italové zajali jedno pomocné plavidlo. V zátoce Kufunda v Rudém moři zničili 7. listopadu 1912 sedm tureckých dělových člunů a tím prakticky zničili osmanské válečné námořnictvo v Rudém moři. V přístavu Bejrút navíc Italové zničili starý turecký bateriový pancéřník Avnillah, torpédovku Angora a šest zásobovacích remorkérů. Balónové lodě v podstatě neprokázaly svůj význam a postupně se jejich role měnila z průzkumné na obranou. Stávaly se plovoucími platformami barážových balónů, kryjících přístavy, případně lodní konvoje nebo jednotky vojenských lodí. Tvořily tak pasivní ochranu před útoky vzducholodí, jak si o tom povíme dále.

Italský letecký průkopník Giulio Gavotti. Foto: archiv


Přicházejí letadla

Uvědomíme-li si skutečnost, že za první let aparátu těžšího vzduchu je považován skok dlouhý 279 metrů, který uskutečnil Wilbur Wright odpoledne 17. března 1903, a že k prvním pokusům o vzlet či přistání na lodi přistoupili Britové a Američané v roce 1910, dojde nám, jak překotný vývoj zaznamenalo letectví na počátku 20. století a kolik odvahy museli prokázat průkopníci letectví.

Už v počátcích vývoje letadel pro námořní službu byly zřejmé dva směry. Využití pozemního letadla   bylo limitováno tím, že muselo startovat nebo přistávat na platformu umístěnou někde na lodi. Pokud se jednalo o rychlou loď, například lehký křižník plující rychlostí 30 uzlů, tedy asi 55 km/h, navíc v kurzu proti větru, nebyla relativní rychlost prvních letadel a lodí příliš rozdílná. Menší letadlo tedy mohlo snadno odstartovat z plošiny na lodi a opět na ni přistát, případně odletět na základnu, pokud byla v akčním radiu. Tak tomu bylo při prvním pokusu o vzlet, který se uskutečnil z přídě USS Birmingham (CL-2) z plošiny o rozměru 25 × 7 m. Eugene Burton Ely, pilotující dvouplošník Curtiss ve Virginském přístavu Hampton Roads, úspěšně vzlétl 14. listopadu 1910, přestože stál křižník na kotvách! Po krátkém letu přistál Ely na pevnině. První přistání na palubě letadla si připsal opět Ely, když dosedl 18. ledna 1911 na záď křižníku USS Pennsylvania (ACR/CA-4) v zátoce u San Francisca. V pravdě odvážný „báječný letec“ zahynul ještě téhož roku během letecké výstavy v Maconu 19. 10. 1911 když nevybral střemhlavý let. Z trosek letadla se sice Ely vyprostil ale po chvíli zemřel na zlomeninu krční páteře. Snad ještě poznámku, že Elymu byl posmrtně v roce 1933 udělen Kongresem USA DFC (Distinguished Flying Cross) „za mimořádný úspěch jako průkopníka civilního letectví a za jeho významný přínos k rozvoji letectví v námořnictvu Spojených států“

Německý lehký křižník S. M. S. Frankfurt, nad kterým prolétává jeden ze Zeppelinů během první světové války. Foto: archiv 

Francouzská loď Fauvette II právě vypouští pozorovací balón během zkoušek v zátoce u Touloun. Foto: archiv


Britové v lednu 1912 zahájili letecké experimenty na palubě bitevních lodích HMS Africa a HMS Hibernie. Pokusy prováděl s letadlem Short Improved S.27 biplane "S.38" (nebo "RNAS No. 2“) Commander Charles Samson. První start se mu podařil na začátku května. Buď druhého, čtvrtého nebo devátého, v tom se zdroje různí. Co víme jistě, je, že Samson vzlétl z HMS Hibernia, zatímco loď plula rychlostí 10,5 uzlu, tedy 19,4 km/h, v zátoce Weymouth v Anglii. Shodou okolností byl tou dobou na inspekci flotily král Jiří V., a tak se stal svědkem řady letů uskutečněných v Portlandu během čtyř dnů. Další experimenty pokračovaly na bitevní lodi HMS London, kam byla naistalována startovací plošina z HMS Hibernia. Všechny experimenty vedly Královské námořnictvo k závěru, že letadla jsou sice na palubách lodí užitečná pro pozorování i jiné účely, ale zároveň způsobují řadu problémů. Střelbu z děl komplikovala přistávací dráha vybudovaná nad přední palubou a svá úskalí a rizika mělo také vyprošťování hydroplánů (Short S.27 byl koncipován jako plovákový), které přistály na hladině v jakémkoliv jiném než klidném počasí. V rámci Royal Navy se tedy dále rozvíjela koncepce hydroplánových lodí.

Commander Charles Samson vzlétá na začátku května 1912 se svým Short Improved S.27 biplane z paluby HMS Hibernia v zátoce Weymouth v Anglii. Foto: archiv


Problém jménem Zeppelin

A pak začala válka a záhy bylo jasné, jak velký problém představuje existence německých vzducholodí. To, co vypadalo jako neohrabaný Leviatan plný vysoce hořlavého plynu, nemotorně se sunoucí po obloze, se zvolna začalo měnit v Zeppelinománii, zejména když z těchto vzdušných gigantů začaly padat bomby… Nedá se říct, že by Britové hrozbu Zeppelinů neřešili, svou roli při tom hned na počátku sehrál první lord Admirality Winston Churchill. Také díky jeho agilitě přešla letecká obrana Britských ostrovů z Royal Flying Corps (RFC), které stejně mělo své úkoly v rámci expedičního sboru ve Francii, na leteckou složku námořnictva Royal Naval Air Service (RNAS). Záhy se ukázalo, že dostupná britská letadla svými výkony na Zeppeliny nestačí a tak bylo třeba řešit, čím na ně vlastně útočit. Navíc Němci brzo přešli na noční útoky. Admiralita tak došla k závěru, že když není možno útočit ve vzduchu, je třeba vzducholodě napadnout, když jsou ve svých hangárech na základnách, ale o tom až dále v textu.

 Sopwith Camel je nakládán na vzletovou vlečnou plošinu. Foto: archov


Létající čluny

Další možností jak využít letadla v námořnictvu byly hydroplány s člunovým trupem. Celý trup letadla je v tomto případě utěsněn pro plavbu na hladině a nahrazuje mohutné plováky standardních letounů. Koncepce „použitelných létajících lodí“ vznikla ve Spojených státech v dílnách Curtiss Aeroplane and Motor Company, patřící Glennu Curtissovi. V roce 1913 byl vyvinut poměrně nadčasový Curtiss Model H, tedy hydroplán s člunovým trupem, určený pro dálkové lety. O letadlo projevilo ihned zájem britské námořnictvo, a to jak o odkup několika strojů, tak o licenci v podobě Felixstowe F1. Právě na Curtissu H12 sestřelil Flight Commander Robert Leckie 14. května 1917 Zeppelin L22 (LZ 64 class Q)). Tento budoucí Air Marshall se sice narodil ve Skotském Glasgow, ale rodina odjela v roce 1909 do Kanady, kde také narukoval do armády. Koncem roku 1915 zaplatil 600 kanadských dolarů za letecký výcvik v Curtiss Flying School, absolvoval však pouhé tři hodiny výcviku na létajícím člunu Curtiss Model F v Hanlan’s Point, než byla škola nucena na zimu zavřít. I to ale stačilo, aby byl převelen k námořnictvu a pokračoval ve výcviku už v jeho službách. Robert Leckie se ještě stihl zapojit do sestřelení L70 (LZ 112 class X), na jejíž palubě byl Fregattenkapitän Peter Strasser, ikona Německé vzduchoplavby. Leckie se ujal role střelce, zatímco letadlo DH.4 pilotoval major Egbert Cadbury

FSL Stuart D. Culley úspěšně odstartoval z plošiny H5 vlečené torpédoborcem HMS Redoubt 11. srpna 1918 a sestřelil Zeppelin L-53. Foto: archiv


První útoky na základny vzducholodí

Po krátké odbočce zpět k útokům na základny. Poprvé se Britové pokusili zaútočit na základnu vzducholodí 22. září 1914. Nálet na základnu u Düsseldorfu, odkud operovala vzducholoď Z.IX, však skončil neúspěchem. Při druhém pokusu zaútočil se svým Sopwithem Tabloid sériového čísla 168 Lt. Reginald Marix, který z výšky 200 m zničil armádní Zeppelin Z. IX (LZ  25, armádní class M). Po přistání v belgických Antverpách však musel prchat před německou armádou, která právě postupovala Belgií.

Povzbuzena úspěchem chtěla RNAS zaútočit i na základnu Friedrichshafen. Pokud jste pamětníky, mohli jste si v 70. letech zakoupit stavebnici dvoumístného Avro 504K od VD Směr s obrázkem dvou letadel útočících na vzducholoď. Ve skutečnosti akci provedla jednomístná Avra 504C, která odstartovala z francouzské pevnosti Belfort. Jejich pumy však kvůli zuřivé protiletecké palbě nezpůsobily žádné škody a vzducholoď L7 (LZ 32 class M) vůbec nezasáhly. Kresba s hořící vzducholodí na víku zmíněné stavebnice tedy neodpovídá realitě.

 

První sestřel vzducholodi pozemním a palubním letadlem

První zničení vzducholodi letounem za letu se podařilo příslušníkovi RNAS, FSL Reginaldu Warnefordovi. Ten shodil 7. června 1915 ze svého hornoplošníku Morane-Saulnier L (sér. číslo 3253) na vzducholoď LZ37 (class M) šest 20liberních pum (9 kg) poblíž Gentu. Vzducholoď explodovala tak silně, že její výbuch dokonce poškodil Warnefordův letoun a kvůli závadě na motoru musel nouzově přistát na nepřátelské straně. Na zemi se mu však podařilo motor opravit, a tak mohl po půl hodině odletět ke svým. Dne 21. srpna 1917 se podařil sestřel vzducholodi L23 (LZ 66 class Q) Flight Sub-Lieutenantovi Bernardu Arthuru Smartovi, který se svým Sopwithem Pup odstartoval z platformy na věži křižníku HMS Yarmouth. Následně přistál na hladině a byl z vody vytažen torpédoborcem.

Přistání na mořskou hladinu bylo standardem až do doby, kdy byly vybudovány dostatečně dlouhé přistávací paluby na prvních letadlových lodích. Přední a oddělitelná zadní část Camelu 2F.1 byly leckdy vyzdviženy samostatně. Foto: archiv


Sestřel z pontonu

Pokud někdo viděl v nějaké encyklopedii fotografii letadla startujícího z pontonu vlečeného rychlou lodí, tak vězte, že i stíhačka startující tímto bizarním způsobem dosáhla úspěchu. Zasloužil se o to kanadský pilot FSL Stuart D. Culley. Torpédoborec HMS Redoubt táhnul ponton H5 jako součást Harwich Force v zátoce Heligoland, když byl 11. srpna 1918 spatřen Zeppelin L53 (LZ 100 class V). Culley vzlétl z pontonu se svým Camelem a po dlouhém stoupání vzducholoď sestřelil.

 

Hydroplány proti základnám

Během první světové války vznikla řada základen německých vzducholodí. O některých jsme se zmínili výše. K největším patřily ty na pobřeží Severního moře v severozápadním Německu: Nordholz, Ahlhorn a Tondern. O jejich existenci se Royal Navy dozvěděla poměrně záhy po výstavbě. Hned na počátku války se Britové rozhodli zničit základnu Nordholz nedaleko Cuxhavenu. Útok byl naplánován na období vánoc 1914, poté, co útoky z října a listopadu nevyšly z důvodu špatného počasí. Nicméně aktivita Royal Navy, která začala již 21. prosince 1914 postupným vyplouváním části flotily na moře, neunikla pozornosti německé strany. Na štědrý den zvedly lodě britské úderné skupiny kotvy a hydroplánové lodě HMS Empres, HMS Riviera a HMS Engadin dosáhly druhého dne ráno v šest hodin plánovaného místa pro vypuštění hydroplánů. Bylo tedy zahájeno jejich sestavování a spouštění na moře. Celkem se akce účastnilo devět plovákových hydroplánů Short Folder, každý vyzbrojený třemi 20librovými pumami. Nakonec se v 06:54 podařilo odstartovat jen sedmi z nich (RNAS No. 119, 120, 136, 811, 814 a 815). Počasí bylo nevlídné. Nízká oblačnost sice skryla celou akci před zraky Němců, současně ale ztěžovala orientaci osádkám letadel. I tak je ale brzy zahlédla německá hlídková loď a spustila poplach, na jehož základě ze základny Nordholz vzlétly vzducholodě L 5 (LZ 28 class M) a L6 (LZ 31 class M). Britská letadla zabloudila a po marném hledání základny se osádky rozhodly shodit bomby na jakýkoli cíl, na který narazí. Když jim začalo docházet palivo, otočily se k návratu. Samy se následně staly cílem vzducholodí, na které měly zaútočit. Jen dva stroje dosáhly pozic svých mateřských lodí. Jako zázrak se jeví fakt, že žádný z pilotů nezahynul, i když dva byli krátce internováni v neutrálním Holandsku.

Squadron Commander Edwin H. Dunning se Sopwithem Pup provádí první úspěšné přistání na palubě HMS Furious 2. srpna 1917 během zkoušek ve Scapa Flow. Loď plula rychlostí 26 kt proti větru vanoucímu rychlostí 21 kt. To dávalo na palubě „protivítr“ 87 km/h a letoun tak měl při přistání vůči palubě velmi nízkou rychlost. O pět dní později při třetím pokusu o přistání spadl s letounem do moře a zahynul. Foto: Van A. Swindelle Collection


Tondern a HMS Fourious

Krátké platformy na dělových věžích lodí byly vhodné samozřejmě pouze pro vzlet a pokud nebyla v dosahu pozemní základna, měl pilot jedinou možnost přistání, a to na hladinu moře. Poté byl on a následně i jeho stroj vytažen na palubu. Koncepce lodi, na kterou by bylo možné přistávat a opět vzlétat, navazovala na pokusy z roku 1912. Loď měla startovací plošinu na přídi a na zádi přistávací. Pro pokusy byl zvolen pancéřový křižník HMS Fourious, který byl takto upraven a připraven do služby v březnu 1918. 

Základna Todern měla tři hangáry, které měly název vždy začínající písmeny TO, tedy Tobias, Tonia a Tosca. Když byla HMS Fourious zařazena do služby, přišla admiralita ihned s nápadem, jak ji bojově otestovat. Plán útoku na Tondern dostal krycí označení Operation F.6 a na letišti Turnhouse byly postaveny imitace hangárů z Tondernu. Původně mělo nálet provést osm pilotů, ale jeden ze sestavy vypadl a náhradníka již nebylo možné včas vycvičit. Akce F.6 začala ráno 27. června 1918, nicméně když se svaz o dva dny později setkal s podpůrnou skupinou, musela být akce pro silný vítr zrušena.

Druhý pokus dostal krycí název F.7 a byl zahájen 17. července, kdy HMS Furious s doprovodem torpédoborců opět vyplula na moře. Ráno 18. července v 03:04 bylo na palubě HMS Furious připraveno sedm Sopwithů 2F.1 Camel, když udeřila bouřka. Namísto zrušení operace bylo rozhodnuto ji odložit o 24 hodin a HMS Furious i její doprovod přečkaly bouři křižováním nedaleko dánského pobřeží až do rána 19. července. Povětrnostní podmínky nadále nebyly ideální, ale přece jen umožňovaly letové operace, a tak bylo rozhodnuto o zahájení akce. Všech sedm Camelů, každý se dvěma podvěšenými 49librovými (22,5 kg) pumami, vzlétlo z paluby HMS Furious mezi 03:13 až 03:21. 

Camely 2F.1 připravené ke vzletu z paluby HMS Furious. Foto: archiv


První skupinu tvořily tři stroje, které pilotovali Capt. W. D. Jakson, Capt. W. F. Dickson, a Lt. N. E. Williams. Druhou vlnu tvořily čtyři stroje, do kterých usedli Capt. B. A. Smart (jehož dřívější sestřel Zeppelinu jsme již popsali), Lt. S. Dawson, Lt. W. A. Yeulett a Capt. T. K. Thyne. Posledně jmenovaný byl ale nucen vrátit se kvůli problémům s motorem ještě předtím, než dosáhl cíle. V 04:35 přilétla nad základnu Tondern první skupina a zaskočila ji zcela nepřipravenou. V minulosti dokonce byla na Tondernu umístěna stíhací letka složená ze čtyř Fokkerů a čtyř Albatrosů, ale pro časté havárie kvůli podmáčenému terénu byla v roce 1917 zrušena. Její povinnosti převzala námořní základna hydroplánů u ostrova Sylt, jenže tam vyhodnotili počasí ráno 19. července 1918 jako neletové a zrušili hotovostní lety. Letouny první vlny se podle plánu soustředily na hangár Tosca, který byl největší a právě v něm byly ukryty vzducholodě L54 (LZ 99 class U) a L-60 (LZ 108 class V). Hangár zasáhly tři bomby a způsobily rozsáhlý požár, který obě vzducholodi zničil. Čtvrtá bomba první skupiny zasáhla hangár Tobias na který pak útočila druhá skupina. I ta způsobila požár, ale dodnes není jasné, co vlastně hořelo. Kupodivu během náletu nezahynul žádný Němec, jen čtyři muži utrpěli zranění.

Námořníci na palubě HMS Furious návrat svých Camelů ovšem vyhlíželi marně. Na palubu se nevrátil ani jediný. Pouze dva nouzově sedly na hladinu poblíž britských plavidel. V 05:55 takto přistál nedaleko torpédoborce HMS Violet Dickson, Smart přistál o půl hodiny později, v 06:30. Yeullett se svým strojem štěstí neměl. Ztratil se nad mořem a zahynul. Vrak jeho Camelu byl vyplaven nedaleko Havrigu 24. července a tělo nešťastného pilota vydalo moře o další čtyři dny později u Holmslandu.

Jeden z letounů, které po úspěšném náletu na základnu v Tondern přistály v Dánsku. Foto: Archiv


Tři letci z první vlny vyhodnotili, že kvůli nedostatku paliva nedoletí zpět a zamířili tedy do neutrálního Dánska. Tři námořní Camely (N6771, N6605 a N6823) postupně přistály a piloti byli internováni, i když se jim podařilo postupně utéct. Jeden příběh za všechny: FL Samuel Dawson úspěšně přistál se svým Camelem N6605 navzdory proražené pneumatice na písečné kose Holmsland Klit (Klegod) nedaleko vesnice. Hodlal někde sehnat benzín, dotankovat a odletět zpět na loď. Ale dříve, než mohl svůj plán zrealizovat, takjej policie zatkla a odvedla do hotelu, kde se potkal s dalšími dvěma kolegy. Novozélanďan se ale nechtěl smířit s osudem internovaného vojáka. Vyklouzl z hotelu a maskován civilním kabátem a kloboukem se vydal na útěk. Střídal kolo a vlak až se mu podařilo dostat na loď do Švédska. Odtud pokračoval do Norska, kde přesedl na loď směřující do Skotska. Čtrnáct dní po náletu se tak hlásil na své základně…  Za tuto akci obdržel Distinguished Flying Cross a nadále zůstal v aktivní službě. V roce 1919 se plavil na upraveném křižníku HMS Vindictive s britsko – francouzskou flotilou na podporu bělogvardějských sil bojujících proti bolševikům u Petrohradu. Bohužel se k nezdolnému „Kiwimu“ 17. září 1919 obrátila štěstěna zády. Nevrátil se z hlídky. Bylo mu 25 let a statečný letec byl pohřben v Koivisto, bývalém finském městě, které je nyní součástí Ruska (Primorsk).

Základna Tondern byla vážně poškozena a Němci ji pak používali už jen jako záložní. Ale co bylo snad ještě důležitější, britský nálet jasně ukázal, že budoucnost patří letadlovým lodím, jejichž palubní letouny mají vyšší bojový potenciál než sice impozantní, ale technicky již překonané Zeppeliny.

Hořící hangár Tosca na základně Tondern. V jeho útrobách byly při úspěšném náletu zničeny vzducholodě L-54 a L-60. Foto: archiv


Zdroje

J. M. Bruce; „The Sopwith Pup“; Flight International; nové vydání

V. Hynek, P. Klučina, E. Škňouřil; Válečné lodě (3); Naše vojsko, 1988

Guttman, Jon & Illustrated by Simon Smith, Harry Dempsey, Richard Chasemore, Peter Bull: Sopwith Camel: Air Vanguard; 2012

www. Luftshiffe.de

Wikipedia

výstřižkový archiv autora

BBC: Attack of the Zeppelins (film)

 

06/2023
Info EDUARD 06/2023

Dobrý den, vážení přátelé, mezi 84 novinkami připravenými pro červen vyčnívá dvaasedmdesátinová limitka s názvem Wunderschöne neue Maschinen. Těmi báječnými novými stroji jsou Messerschmitty Bf 109 F, které při svém zavedení do výzbroje německé Luftwaffe na začátku roku 1941 přinesly nárůst výkonů a kvality německého stíhacího letectva.

6/1/2023

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article Úsvit letadlových lodí waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (1288 ms)

Rendering Úsvit letadlových lodí (297981): (14/14) (8 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i7283/item1011746-small.jpg

 i7283/item1011747-small.jpg

 i7283/item1011748-small.jpg

 i7283/item1011749-small.jpg

 i7283/item1011750-small.jpg

 i7283/item1011751-small.jpg

 i7283/item1011752-small.jpg

 i7283/item1011753-small.jpg

 i7283/item1011754-small.jpg

 i7283/item1011755-small.png

 i7283/item1011756-small.jpg[p2]

 i7283/item1011757-small.jpg[p2]

 i7283/item1011758-small.jpg[p2]

 i7283/item1011759-small.jpg[p2]

 p156/vth387729-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i7283/vth387921-1.jpg

 i7283/vth387922-1.jpg