Bf 109 G-10 1/72
Co přináší nová stavebnice
Když jsem odevzdal článek o dvaasedmdesátinové stavebnici Mustang a jejím přínosu pro modeláře, nebyl jsem za něj pokárán a v návalu štěstí jsem slíbil, že bude-li někdy příležitost a budu-li požádán, napíšu opět něco podobného. Netušil jsem, že ta příležitost nastane hned další měsíc a že budu požádán prakticky okamžitě. Stejně okamžitě jsem pochopil, že to nebude tak snadné a že by bývalo lepší držet se ducha onoho slavného citátu z neméně slavné divadelní hry. Jak mám ksakru napsat něco, co se nebude od předchozího článku lišit jen názvem stavebnice? Přemýšlel jsem o tom tři týdny, slepil jsem si mezi tím dvě Bf 109 G-10 a jednoho dalšího Messerschmitta od konkurence, abych měl nějaké srovnání a měřítko kvality, hodnoty a tak. Tím třetím do party byla japonská Bf 109 G-6, to ale nevadí. Při stavbě dvou stavebnic G-10 jsem našel dvě drobné chyby, jednu na výlisku a jednu v návodu. Výsledkem mého snažení a přemýšlení je následující fejeton.
Ke stavebnici a její stavbě opravdu není ani oproti Mustangu, ani oproti předchozím Stodevítkám moc co dodat. Je to stavebnice v eduardím standardu, se vším všudy. Plastové rámečky jsou čistě odstříknuté a díly k sobě dokonale pasují. První stavebnice z řady Bf 109 F/G/K 1/72, Bf 109 F a G-2/G-4 1/72 měly z tohoto hlediska jednu obtížnější partii ve výstřelných kanálech trupových kulometů, které se separátně vlepovaly do otvorů v krytech motorů na každé polovině trupu. Konstruktéři se drželi tohoto řešení, použitého již na stavebnicích v měřítku 1/48. Měli k tomu celkem vzato dobrý důvod, zachování kompaktní linie krytu motoru. Problém je ale v tom, že tím vznikla po obrysové linii otvorů pro výstřelné kanály v krytu motoru složitá dělící rovina formy, která je i styčnou rovinou pro vzájemné slepení dílů. Jakákoli nedokonalost při lisování zde způsobuje problém se vzájemným lícováním dílů. A ten bohužel nastal, přestože jsme si s laděním formy opravdu dlouho hráli, dokonce jsme vložky pro Bf 109 F udělali znovu a pro G-2 a G-4 jsme upravili technologický postup výroby formy. To sice pomohlo, ale řada modelářů i recenzentů nadále v tomto místě hlásí problém. U Bf 109 G-6 a G-10 už je řešení jiné, horní část přídě s výstřelnými kanály kulometů se vlepuje jako samostatný díl do otvoru v horní části trupu.
Problém s lícováním výstřelných kanálů je tím vyřešen,
na druhu stranu je tam viditelný spoj dílů trupu a panelu s výstřelnými
kanály. Ten na skutečném letadle nebyl, takže na modelu je třeba tu linii lehce
přetmelit a přebrousit. Není to žádný Grand Canyon, je to linka v řádu
setin milimetru, která na slepeném modelu vypadá stejně jako rytí. Pokud si někde
neříznete do plastu nebo nevylomíte vtok z dílu, tak už si moc
nezatmelíte, leda byste chtěli být opravdu absolutně historicky a technicky přesní.
V takovém případě si můžete u modelů strojů z Erly a Messerschmittu zatmelit
krytku přístupu k tlakové lahvi stlačeného vzduchu pro trupový kanón MK
108 před pátou trupovou přepážkou na pravé straně trupu, kterou mají pouze
stroje Bf 109 G-10/U4, tedy stroje z WNF. Tmelit není třeba ani spoj mezi
trupem a kýlovkou SOP, která se lepí stejně jako u ostatních Bf 109 Fa G a také
u Mustangu, tedy do trupu před slepením jeho polovin k sobě. Ve
skutečnosti se tento díl ani lepit nemusí, stačí ho mezi poloviny trupu vložit
a trupy zalepit. Kýlovka se při tom sama zatáhne do správné pozice a zafixuje. Obdobně
se do správné pozice usadí podvozkové nohy. Ty se opět lepí do tunelu v podvozkové
šachtě, který vytváří pouzdro pro trny na podvozkové noze, které je usadí do
správné pozice.
Tmelu není třeba ani na spoji centroplánu křídla a trupu. Na jeho odtokové hraně spoj navazuje na rytí trupové přepážky a po instalaci křídla do trupu vytváří linku šířky identické s šířkou rytí. Je to jedna z inovací oproti čtvrtce, kde bylo napojení centroplánu konstantně terčem kritiky. Stejně jako neprůhledná polohová světla. Ta jsou u dvaasedmdesátiny průhledná a dolepovací. To je mimochodem prvek, který jsme do stavebnic zařadili na přání modelářů a recenzentů. Sami jsme dolepovací polohová světla dělat nechtěli. Já sám jsem byl dlouho proti tomu, protože jsem to považoval a dodnes považuji za obtížný prvek, který komplikuje stavbu modelu, a zase tolik výhod oproti stavebním složitostem nepřináší. Už oddělení dílku od rámečku a začištění stop po vtoku je pro mě náročná operace vyžadující pevné nervy a jistou ruku. Pevné nervy mám, ale alespoň jedna z těch mrch kluzkých mi stejně vždycky vyklouzne z pinzety a zmizí v prostoru. Nenávratně. Nikdy už jsem žádné odlétnuté světýlko nenašel. Nicméně nelamentuji a vy také nelamentujte, máte, co jste chtěli. Abychom vám to aspoň trochu usnadnili, máte na rámečku rezervní světýlka. A to zase řekněte, od koho jiného něco takového máte.
Za highlight této stavebnice považuji řešení křídla,
především pokud jde o jeho mechanizaci. Ta je kompletně oddělena, dolepovací a
umožňuje zalepit pohyblivé plochy buď otevřené, nebo zavřené. To u Bf 109 G
znamená oddělené sloty na náběžné hraně, a na odtokové hraně pak křidélka,
vztlakové klapky a klapky chladiče. Chápu, že tento prvek se může někomu jevit
jako kontroverzní a komplikující stavbu modelu. Mohu vás ale ujistit, že tomu
tak není. Všechny tyto díly naprosto dokonale pasují, mají málo vtoků, zalepit
celou tuto sestavu je snadné i pro tolikrát zmiňované začátečníky. Chápu, že
díky našemu vydávacímu schématu, kdy jako první vydáváme Royal Classy a Limitky
v módu Dual Combo, se dvěma sadami výlisků a postihující řadu subtypů
s různými kombinacemi detailů, se tyto stavebnice jako složité jeví. Návod
je složitý, stavba vyžaduje jeho důkladné studium a kvalitní přípravu. Pokud
ale vezmete v úvahu i pozdější edice, Profipack a především Weekend, pak už
na těchto stavebnicích, typicky dvaasedmdesátinových, nic dramaticky složitého
není. Ano, stavebnice má narozdíl od konkurence oddělenou mechanizaci křídla,
což znamená nějakých šest dílů navíc. Ovšem vyrobit dnes stavebnici s nevysunutými
klapkami, byť ve dvaasedmdesátině, nepovažuji za rozumné, nebo lépe řečeno za
nemožné. Jsem si celkem jistý, že bychom pak zaznamenali stejnou frekvenci výtek
na nemoderní pojetí stavebnice, jakou nyní zaznamenáváme na její údajnou a
neustále propíranou složitost.
Jedním ze zásadních atributů našich stavebnic je velký počet alternativních dílů. Ten je v nich proto, že vytváříme kompletní řady subtypů vybraných letadel, a to prostě bez alternativních dílů nejde. To je podstata technického vývoje každého delší dobu používaného typu stroje, nejen letadla. Odbýt tento vývoj jednou či dvěma verzemi z mnoha už dnes dost dobře není možné. Ostatně na tom, aby naše stavebnice vývoj jednotlivých typů letadel takto mapovaly, jsme pracovali dlouhá léta. Teoreticky bychom mohli ty alternativní díly rozdělit do několika menších rámečků a dávat do stavebnice konkrétního subtypu jen ten jeden správný rámeček a tím ušetřit na jinak později vyhozeném plastu. Pokud si ale dáte tu práci a prostudujete si technickou historii některého z významných typů letadel, k čemuž máte mimochodem v tomto čísle Infa skvělou příležitost, tak zjistíte, že by to díky proplétání se atributů nesčetných vývojových verzí a výrobních provedení ve skutečnosti byla pěkná pruda. Takže v zájmu zachování duševního zdraví všech tvůrců stavebnice a v neposlední řadě těch, kdo stavebnice balí a připravují komponenty ke kompletaci stavebnic, to prostě děláme tak, jak to děláme. Mám za to, že se tomu říká logistika. V případě Bf 109 G-10 to znamená, že při stavbě jednoho modelu Bf 109 G-10 WNF jsem ze stavebnice použil 68 dílů a 104 mi jich zbylo. V tom jsou započítané i drobné díly, které jsou ve stavebnici zdvojené, případně ztrojené, pro případ ztráty, vystřelení dílu z pinzety nebo jeho případného pozření. Když jsem to teď tak napsal, tak si říkám, jestli jsem nevyužité díly dobře spočítal. Ale nejspíš to tak nějak bude. Zkrátka a dobře, nebojte se toho. Ty zbylé díly si prostě schovejte, nic vás to nestojí, a když je nezahodíte někde do řeky, kde by je nedej bože sežral třeba sumec a pak by z toho umřel, tak z toho žádná katastrofa nebude a můžete je koneckonců použít k vylepšení nějaké konkurenční, ne tak dobře vybavené starší stavebnice, jako je třeba ta výše zmíněná Bf 109 G-6. Já tedy navzdory všem ekologům stále věřím, že žádná sýkorka ani velryba zatím nezemřela v důsledku pozření zbytku plastového rámečku z plastikové stavebnice, prostě věřím, že modeláři nikdy žádný plastový díl dobrovolně do přírody nevyhodí. To, že nám něco spadne pod stůl, to je zase jiný příběh, jak všichni víme.
Hodnocení stavebnic v mediálním prostoru se v posledních letech viditelně upíná k hodnocení plastu. Jakoby na stavebnici nebylo nic jiného zajímavého, jakoby její hodnota a kvalita byla dána jen a pouze kvalitou plastových dílů. Když ale sleduji počínání modelářů mezi regály se stavebnicemi na výstavách, když se dívám, o co se při prohlížení krabice zajímají jako první, tak to téměř nikdy není plast. To první, co většinu modelářů zajímá, jsou barevná schémata. Ta si prohlédnou, prostudují, a pak teprve krátce juknou na plast. Tak to bylo vždy a vždy to tak bude. Kamufláž, marking, pilot, nejlépe nějaké to eso a akce na box artu, to je to, co modeláře zajímá, baví a přitahuje, to je to, co je vždy na prvním místě! Ne každý výrobce to chápe, proto jsou ve většině stavebnic v průměru tři verze zbarvení, mnohdy jen dvě, a ještě k tomu ne moc nápadité. Často jsou to mnohokrát omleté markingy, velmi často jednoduchá schémata. Jedno tak někdy bývá pestřejší, s nějakým tím emblémem nebo nose artem, a zbytek už něco jednoduššího. Tak nějak podle pravidla, aby se vlk nažral a koza se u toho moc neutahala. Takový styl zamrzlý v devadesátkách, těžká nuda, přesně to, co my nehodláme provozovat. Jak jsem psal minule v článku o Mustangu, svět už je jinde, i modelář hledá zábavu. Kdo pravidelně sleduje Eduarda, ten ví, kde tu zábavu najde.
V úvodním Royal Classu Bf 109 G-10 je deset verzí
zbarvení. Aby to nebylo samý Němec, tak čtyři z nich jsou stroje
zahraničních uživatelů. Jsou to stroje maďarského, italského a chorvatského
letectva, a čtvrtý neněmecký stroj je poválečná československá Avia S-99. Nejpestřejší
je chorvatský stroj, který má za sebou i zajímavou historii. Ne že by ta
ostatní zbarvení byla horší, ale ten Chorvat je takový... osvěžující. Obtisky
jsou naše, takzvané loupací. Už po stošedesáté připomenu, že loupání je
nepovinné, vysloveně dobrovolné, obtisky poskytují stejně kvalitní službu i bez
loupání. Pokud toto čte někdo, kdo stále ještě k našim obtiskům chová
odpor, zkuste jim prosím vás dát konečně šanci. Třeba tady, v Royal
Classu, je tak velký aršík obtisků, že by v tom byl čert, abyste se s ním
nenaučili pracovat. Chce to jen trénink, praxi a grif. Bez toho koneckonců
neoloupete ani vajíčko, tak nad čím váháte?
V této sérii pozdních Bf 109 máme připravenou sadu forem pro pět subtypů: Bf 109 G-6/AS, Bf 109 G-14/AS, Bf 109 G-10/R6 (Erla), Bf 109 G-10 (Messerschmitt), a Bf 109 G-10/U4 (WNF). Vydávat je budeme postupně v různých edicích zhruba následující dva roky. Celou sérii dvaasedmdesátinových Bf 109 F/G/K uzavře příští rok Bf 109 K-4. Věřím, že se nezaleknete jejich údajné složitosti a že se u jejich stavby budete královsky bavit, protože Royal Class rovná se Royal fun!
Buď kit!
Vladimír Šulc