Úvodník

Vážení přátelé,

ačkoli všichni víme, že dvakrát nevstoupíme do stejné řeky a historie se nikdy neopakuje, někdy máme pocit, že se stala výjimka a historie se přeci jen opakuje. Přesně ten pocit jsem měl před dvěma týdny, kdy začalo pršet a přišly povodně, které zdevastovaly východ naší země. V roce 2002, před druhým ročníkem E-daye, to bylo podobné. Srpnové povodně tehdy prošly celou zemí a bohužel také areálem plzeňské střelnice, kde se konaly první ročníky E-daye. Díky úsilí členů spolupořádajících modelářských klubů, plzeňského a kaznějovského, byl tehdy areál vyčištěn, připraven a E-day proběhl ve stanoveném termínu. Dnes máme na kontě dalších 19 ročníků, a věřte tomu nebo ne, mnozí z těch, kdo organizovali a zachránili E-day v roce 2002, s námi byli na E-dayi i letos, a mnozí z nich se opět podíleli na jeho organizaci. Letos jsme naštěstí nemuseli akci ani areál zachraňovat. Letošní povodeň byla v mnoha oblastech naší země opět devastující, ale po 22 letech jsme o mnoho dál, díky přesné předpovědi byla země mnohem lépe připravena, také střední Čechy ani Milovice jí nebyly zasaženy. Přesto mnoha modelářů povodeň zasáhla, zatopila například kancelář sazeče časopisu Revi v Ostravě a znemožnila kolegům vydat aktuální číslo časopisu a zabránila i jejich účasti na E-dayi. Mnozí modeláři při povodních pomáhali a pomáhají, například Pepa Choreň, jeden s nejlepších českých modelářů, youtuber a povoláním hasič přijel do Milovic ne ze severočeského Mostu, kde bydlí, ale ze Slezska, kde tým mosteckých hasičů pomáhá při likvidaci následků povodně. A večer po výstavě se do Slezska zase vrátil.

Snad na každém E-dayi, možná i na každé modelářské soutěži nejen v Čechách, se diskutuje otázka, jaká je budoucnost modelařiny. Letos tomu nebylo jinak. Vypadá to, že modelářská komunita cítí jistý pocit ohrožení. Ovšem o blížícím se konci a zániku modelařiny se mluví už dlouho, snad někdy od konce devadesátých let. Podle těch řečí je konec v dohledu, někdy to vypadá, že diskutující dávají modelářům rok, nanejvýš dva. V realitě ovšem konec ne a ne nastat. Modeláři jsou tu stále a jak to tak vypadá, mají se k světu. Vždyť jen v Čechách máme nějakou modelářskou výstavu prakticky každý víkend, a v některých týdnech máme i dvě či tři výstavy. Samozřejmě jsme někde úplně jinde, než jsme byli v devadesátkách, a to ani nemluvím o osmdesátkách. Svět se změnil a mění se dál, s ním se měníme i my, náš koníček i průmysl, zásobující ho stále novými a novými, a především kvalitními výrobky. Při pohledu na nabídku modelářských obchodů, pravda, dnes většinou internetových, jen přechází zrak. Tam není vidět žádný pokles aktivity a zmenšování sortimentu, naopak vidíme až neskutečnou aktivitu a záplavu novinek, vydávaných měsíc, co měsíc. Ostatně Eduard k ní přispívá nemalým dílem. Nevypadá to na stagnaci a zánik, vypadá to naopak na zlaté časy aktivity, tvořivosti a hojnosti.

Pokud bychom přijali za svou teorii jednoho slavného egyptologa a nyní i senátora, že každá civilizace projde vrcholem svého vývoje, aby se následně zhroutila, pak patrně prožíváme ten zlatý věk a možná i vrchol vývoje našeho hobby. Já tedy pevně věřím, že na konci ještě zdaleka nejsme, že máme stále mnohé, především technologické rezervy, a ještě máme co vymýšlet, vynalézat a čím nadchnout modeláře dnešní i budoucí. Také věřím, že přinejmenším tady u nás v Evropě nás nedostane ani demografie. V Milovicích to letos stejně jako v minulých letech rozhodně nevypadalo jako v domově důchodců. Jak mezi návštěvníky, tak mezi vystavujícími modeláři byly zastoupeny všechny věkové skupiny a nás dědků rozhodně nebyla většina. Možná od té dědkovské menšiny nakonec pochází ta vize brzkého zániku, protože takový pohled na svět zkrátka starší lidé mnohdy mají bez ohledu na národnost, sociální status, rodinný stav a praktikované koníčky. Ale tady mi také přijde, že ani v tomto bodě na tom není modelařina tak zle. Jak na modelářských výstavách, tak na diskuzních fórech výrazně převažují optimisticky naladění jedinci, věčně lační po novinkách a nespokojení s jejich množstvím. Což je v dnešní době hojnosti přinejmenším na pováženou!

Já jsem tedy knihu pana profesora Bárty o zániku civilizací četl, ale po zralé úvaze jsem jeho závěry nepřijal. Řekl bych, že to má z toho, že velká část jeho aktivní činnosti probíhá v hrobkách a v hrobech. On pohled na svět z hrobky je prostě takový… řekněme specifický. Když jste v hrobě, tak je jasné, jak to všechno nakonec skončí.

Letos jsme na E-dayi natáčeli na několik kamer, měli jsme tam i několik fotografů, nahrávali jsme kotle a besedy i workshopy. Kompletní reportáž z 21. ročníku E-daye přineseme v polovině října ve zvláštním vydání Infa.

Dva týdny před E-dayem proběhla jedna malá, relativně krátká, ale přesto důležitá schůzka. Týkala se peněz, které jsme před čtyřmi lety vybrali ve sbírce na podporu Václava Šorela, který bojoval s těžkou nemocí. Václav svoji poslední životní bitvu nakonec v září roku 2020 prohrál. Po jeho odchodu zůstalo na kontě nadačního fondu Znesnáze21 téměř třičtvrtě miliónu korun. Tyto peníze byly letos v září převedeny do nově založené Nadace Václava Šorela, kterou vede jeho dcera, Magdaléna Šorelová. Členy správní rady nadace zůstávám já a MUDr. Zdeněk Šebesta. Nadace má za cíl podporu dětských modelářských kroužků, dětských soutěží, dětské modelářské reprezentace a dalších aktivit, souvisejících s výchovou mladé modelářské generace. O Nadaci Václava Šorela přineseme základní informace o činnosti a plánech nadace, kontakty, podmínky využití podpory z fondu nadace a další důležité informace v dalších číslech Infa. Věříme, že i její činnost přispěje k tomu, aby tady s námi modelařina zůstala ještě dlouhá léta a užilo si ji, pokud možno, i mnoho dalších generací.

Říjnovými novinkami vás nebudu v úvodníku zdržovat, už jsou přes týden na trhu, znáte je a důkladně se s nimi seznámit můžete na následujících stránkách. Přeji vám příjemné chvíle strávené s dnešním vydáním vašeho oblíbeného časopisu!

Buď kit!

Vladimír Šulc