09/2022

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 21 září 2022

  # 151

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2022

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard-Model Accessories

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 21 září 2022

  # 151

• Page 3

  eduardeduard

  ZÁŘÍ 2022

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG ED

  POSTAVENO

  ON APROACH – říjen 2022

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  BOXART STORY

  Avia S-199 ERLA canopy ProfiPACK 1/72

  Fw 190A-3 light fighter ProfiPACK 1/48

  The Ultimate Tempest Limited 1/72

  Bf 110E Weekend edition 1/72

  Spitfire F Mk.IX ProfiPACK 1/72

  F4F-3 Wildcat ProfiPACK 1/48

  SPITFIRE STORY: Per Aspera ad Astra 1/48

  F4F-3 Wildcat 1/48

  GRUMMAN F4F-3 Wildcat - druhá část

  Táta od „Straferů“

  Mission: Impossible po ukrajinsky

  Bílé kódy, černé kódy...

  První vítězství

  Čtvrtý červenec nad Nizozemím

  Žraloci nad Krétou

  Za svobodnou Francii

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

  4

  8

  28

  32

  56

  70

  80

  86

  94

  112

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Vážení přátelé,

  po dvouleté pauze, vynucené globální epi-

  demií a s ní spojenými lockdowny, se le-

  tos mezi vrcholné modelářské akce vrací

  E-day. A protože se bude konat 1. října, je

  dnes v podstatě poslední příležitost, abych

  vám k němu ještě něco řekl. Co už znáte, je

  termín a místo konání: 1. října 2022 v nové

  výstavní hale na Tankodromu v Milovicích.

  Stejně jako při posledním ročníku v roce

  2019 bude hala otevřena již v pátek odpo-

  ledne, především pro vystavující modeláře.

  Kromě možnosti nákupu na stáncích s jis-

  tým předstihem nabídne páteční předehra

  i program, kterým bude setkání se zajíma-

  vými hosty. Prvním bude Jiří Šilhánek, za-

  kladatel a majitel firmy Special Hobby, kte-

  rý se s námi podělí o zajímavosti z historie

  našeho oboru. Kdo byl na Jiřího vystoupení

  v roce 2019, ten ví, že může čekat strhující

  vyprávění a neuvěřitelné historky. Druhým

  pátečním hostem bude pan Jaroslav Velc,

  světoznámý letecký výtvarník a další le-

  genda našeho oboru, který představí knihu

  svých obrazů s názvem „V oblacích“. Tato

  kniha obsahuje všechny obrazy pana Velce

  použité jako boxarty plastikových stavebnic

  a bude mít křest a prodejní premiéru bě-

  hem sobotního hlavního programu. Pro-

  tože předpokládáme, že většina účastníků

  páteční besedy si bude chtít knihu koupit

  a nechat podepsat, zajistíme její prodej

  i v pátek. Cena knihy na výstavě bude

  1700 Kč oproti běžné pultové ceně 2200

  Kč. Třetím pátečním hostem bude Milan

  Mikulecký. Milan poletí v sobotu nad Tan-

  kodromem se Zlínem Z-326M OK

  -

  OTP

  s vojenským trupovým číslem 0612 a při-

  nejmenším část jeho besedy se bude točit

  právě kolem tohoto letounu. Ten je mimo

  jiné ve výběru zbarvení v Limitce Trenér

  Master, která bude mít na E-dayi prodejní

  premiéru. Milan ale není jen pilotem, v po-

  slední době se úspěšně profiluje jako vo-

  jenský a politický analytik a komentátor vy-

  jadřující se mimo jiné k válce na Ukrajině.

  Nezastírám, že mi jeho názory konvenují

  a že je to i jeden z důvodů, proč ho na pá-

  teční večer na E-day zvu. A jsem si jistý, že

  diskuse s ním nebude žádná nuda.

  V sobotu to pak bude klasika, kromě křtu

  knihy pana Velce a ranního představení

  nových projektů firmy Eduard budou dva

  kotle. První se mnou bude navazovat na

  představení našich novinek a bude o vý-

  voji v Eduardu v posledních třech letech,

  o našich plánech, projektech, inovacích

  a budoucnosti všeobecně, druhý bude

  s Fredym Riedelem o plánech, projektech

  a budoucnosti firmy Special Hobby. Další

  program budou představovat workshopy

  pořádané jak námi, tak dalšími vystavujícími

  firmami, a již zmíněný křest knihy Jaroslava

  Velce „V oblacích“, uváděný spoluautorem

  knihy Ondřejem Neffem. Následovat bude

  autorská autogramiáda. Připravujeme také

  letovou ukázku. Letos bude o Trenérech,

  především proto, že Trenér je díky Limitce

  Trenér Master jednou z hlavních novinek,

  uváděných v rámci E-daye. K letové ukáz-

  ce musím bohužel také dodat, že vzhledem

  k nedávné tragické havárii Hurricanu

  v Chebu není program letové ukázky ještě

  definitivně uzavřený a je dokonce možné,

  že jí budeme nuceni zcela vypustit. Pokud

  by k tomu ale došlo, máme připravenou

  stejně atraktivní pozemní variantu, která

  bude ostatně také součástí sobotního pro-

  gramu. A na závěr dne bude tradiční vy-

  hlášení vítězů modelářské soutěže, včetně

  celkového vítěze, pro kterého máme při-

  praven nový pohár.

  Vystavující modeláři budou mít vstup do

  haly z opačné strany, než do ní budou vstu-

  povat návštěvníci. Parkování budou mít

  Oba objekty této fotografie budou na letošním E-dayi. Jeden osobně, druhý jako stavebnice.

  JAROSLAV VELC

  V OBLACÍCH

  Ilustrač ní tvorba a box art

  Rozhovor vedl Ondř ej Neff

  Jaroslav Velc byl průkopníkem letec-

  kého výtvarnictví u nás a patří v tom-

  to oboru ke světové špičce. Jeho ilus-

  trace na obalech stavebnic modelů

  znají nadšenci letectví po celém světě.

  Mnohé z jeho ilustrací se mezi nimi staly

  kultovními a dodnes je tento výtvarník

  pro většinu autorů leteckých ilustrací

  velkým vzorem.

  Jeho kresby letadel se vyznačují maxi-

  mální věrností, dokáže dodat strojům

  trojrozměrnost, dynamiku pohybu a vy-

  tvořit dokonalou iluzi prostoru.

  Ve své době vytvářel boxarty nejen

  pro české výrobce leteckých mode-

  lů (Kovozávody Prostějov, Směr, OEZ

  Letohrad, …), ale i pro řadu zahranič-

  ních výrobců (Monogram, Matchbox,

  Revell). Kromě toho přispíval do časopi-

  sů ABC mladých techniků a přírodověd-

  ců, Letectví a kosmonautika a dalších.

  Jeho méně známou celoživotní zálibou

  je entomologie. I na toto téma nama-

  loval řadu krásných ilustrací, vlastní roz-

  sáhlou sbírku motýlů a brouků a dispo-

  nuje obdivuhodnými znalostmi z tohoto

  oboru.

  Kniha zahrnuje tvorbu Jaroslava Velce

  od počátků až k datu 31. července 2022.

  Při jejím sestavování jsme kladli důraz

  na použití originálů. Reprodukce z tisku

  uvádíme pouze u krabic na stavebnice

  a u několika časopiseckých a knižních

  obálek (viz např. obálky ABC). Obrazo-

  vá část je rozdělena do tří oddílů.

  První oddíl Obrazy na obaly stavebnic

  (Box art) je řazen dle výrobců. Vedle

  originálu uvádíme i vlastní box art, tedy

  krabici na plastikový model, na níž byl

  obraz použit. Je zajímavé porovnat ori-

  ginál s gra kou box artu včetně různých

  ořezů i změny barevnosti, aby motiv na

  krabici co nejlépe vynikl.

  Druhý oddíl Volná tvorba obsahuje

  chronologicky veškerou Velcovu tvorbu

  obrazů mimo obchodní zakázky.

  Třetí oddíl Knižní a časopisecká tvorba

  pak v chronologickém přehledu pre-

  zentuje dle výběru autora a redakce

  všechny druhy tvorby, kterým se Jaro-

  slav Velc během let věnoval, ať už jde

  o realizaci obálek, vystřihovánek, tech-

  nicky zaměřených monogra í, obtisků,

  ilustračních kreseb pro populárně na-

  učnou literaturu aj.

  www.albatrosmedia.cz

  CZ 2 199 Kč / SK 87,90 €

  JAROS LAV VE LC

  V OBLACÍCH

  Jaroslav Velc patří ke světové špičce v oblasti leteckých obrazů a box artu –

  ilustrací na obaly plastikových modelů letadel. Jeho tvorbu obdivují celé generace

  leteckých modelářů, ale i čtenáři časopisu ABC. Obsáhlá monogra e prezentuje

  téměř kompletní Velcovu tvorbu, ale najdete v ní ještě mnohem víc.

  Z rozhovoru s publicistou Ondřejem Neffem se dozvíte řadu perliček z Velcova života

  a díky zasvěceným doslovům ho poznáte i očima jeho kolegů.

  JEDINEČNÁ MONOGRAFIE MALÍŘE, KTERÝ VÝZNAMNĚ OVLIVNIL

  SVĚT PLASTIKOVÉHO MODELÁŘSTVÍ

  Obrazy Jaroslava Velce jsou mimořádně působivé. Jeho barevná škála je vynikající, malíř velmi

  dobře ví, jak důležité je na obraze využití světla a stínu. Pozadí zjevně pečlivě vybírá tak, aby ladilo

  s letadlem. Detaily jsou skvělé a jsem rád, že malíř i v pozdějším věku pokračuje v tvorbě kvalitních

  obrazů. Kéž tak pokračuje i nadále!

  – Keith Woodcock, jeden z nejlepších současných anglických malířů

  automobilového sportu a letecké techniky

  Jaroslav udržuje vynikající rovnováhu mezi obrazem letadla (s dechberoucí přesností a smyslem pro

  detail) a střídmým, ale autentickým pozadím. Ve skutečnosti jsou to pro mě právě pozadí, která jeho

  práci staví na tak vysokou úroveň. Výběr barev doplňuje téma, a zvláště si všímám jeho pečlivého

  malování letadel v pozadí; ze zkušenosti vím, jak je obtížné je přesvědčivě ztvárnit, ale jemu se to

  pokaždé podaří.

  – Chris Thomas, britský autor knih o letectví a specialista na stroje Typhoon/Tempest

  A101F0F0001845_Velc - prebal.indd 1A101F0F0001845_Velc - prebal.indd 1 16.8.2022 14:08:1116.8.2022 14:08:11

  INFO Eduard4

  Září 2022

• Page 5

  vystavující modeláři a obchodníci zajiště-

  no nedaleko haly na nově vybudovaném

  parkovišti. Návštěvníci budou parkovat na

  starém parkovišti v dolní části areálu, tam,

  kde se parkovalo při letové ukázce Mus-

  tangu na E-dayi v roce 2019. Z parkoviště se

  dostanou k hale místními vláčky, pendlují-

  cími mezi parkovištěm a halou, nebo budou

  moci k hale dojít pěšky. Pro návštěvníky,

  kteří přijedou vlakem, zajistíme kyvadlovou

  dopravu autobusem z nádraží v Lysé nad

  Labem na Tankodrom a odpoledne pak zpět

  na nádraží v Lysé. Podstatnou částí akce

  je občerstvení. To bude letos z velké části

  v režii majitele Tankodromu. Předpokláda-

  jí se tři stánky s občerstvením plus jeden

  větší s komplexním cateringem, tedy větší-

  mi jídly. Uvnitř haly bude již tradiční brněn-

  ská kavárna Air Café.

  Důležitou součástí každé modelářské vý-

  stavy a soutěže jsou prodejní stánky ob-

  chodníků a výrobců a možnost nákupu

  modelů, doplňků, barev, nářadí i další-

  ho modelářského příslušenství. Nemohu

  mluvit za ostatní výrobce a obchodníky,

  ale řeknu vám, co bude nového na našem

  stánku. Přestože se nám bohužel nepoda-

  řilo dokončit stavebnici Mi-24V 1/48, kte-

  rou jsme plánovali a připravovali právě na

  E-day, bude letošní nabídka novinek i tak

  atraktivní. Hlavní roli stavebnice oriento-

  vané na domácí trh a reprezentující his-

  torii českého a československého letectví

  převezme za absentujícího Hinda TRENÉR

  MASTER 1/48 v řadě LIMITED. V deseti na-

  bízených zbarveních představí stroje Zlín

  Z-326/C-305, první verzi Trenéru vybave-

  nou zatahovacím podvozkem. Byla vyvinuta

  na základě požadavků armádního letectva

  na letoun pro základní výcvik, a přestože

  v československém letectvu nakonec slou-

  žilo jen deset kusů, byl tento stroj poslé-

  ze hojně exportován a ve verzích Z-326,

  Z-326M a Z-326MF létal a stále létá v mno-

  ha zemích světa. Dlouholetou úspěšnou ce-

  losvětovou kariéru populárních Třistapětek

  zohledňuje i výběr markingů, v němž na-

  jdete stroj francouzský, britský, španělský,

  švýcarský, německý a dokonce i islandský.

  Čtyři pozice ve výběru zbarvení pak ob-

  sadí domácí stroje, dva z nich ve vojen-

  ské podobě. Jeden je původní celostříbrný

  historický stroj s trupovým číslem 0572,

  později vyměněný za Z-22 do Belgie, dru-

  hý pak OK

  -

  OTP, restaurovaný do autentické

  podoby vojenského stroje C-305 číslo 0612.

  To je právě ten stroj, se kterým poletí Mi-

  lan Mikulecký v sobotu nad Tankodromem.

  Zbývající dva domácí stroje v nabídce jsou

  prostějovský Z-326M OK

  -

  OTA a Z-326MF

  OK

  -

  OTF, ke kterému mám osobní vztah,

  protože jsem měl tu čest se s ním v roce

  2019 svézt. A přiznám se, že to byl jeden

  z mých nejhezčích leteckých zážitků vůbec.

  Letěli jsme tehdy jako doprovod Lockheedu

  Elektra nad Mostem a bylo to prostě skvělé.

  Neměl bych opomenout, že tato stavebnice

  bude prodávána v módu DUAL COMBO, tedy

  se dvěma sadami výlisků v balení, a že jde

  o premiéru verze Z-326.

  Premiérová je i další říjnová Limitka, také

  DUAL COMBO v měřítku 1/48, s názvem

  MIDWAY. Pod ním se skrývá Wildcat, a to ve

  verzích F4F-3 a F4F-4. Světovou premié-

  ru má v rámci této stavebnice právě verze

  F4F-4, která je s napětím očekávaná mo-

  delářskou komunitou proto, že si svoji bo-

  jovou premiéru odbyla právě v Bitvě u Mid-

  way. Takže by se dalo říct, že 1. října budeme

  mít takovou premiéru na druhou. I tato

  stavebnice nabízí obtisky pro deset strojů

  z období od roku 1940 až po červen 1942, při-

  čemž polovina markingů je věnována verzi

  F-3. Je mezi nimi jeden pestrý předváleč-

  ný stroj, další jsou z obrany ostrova Wake,

  doprovodu Doolitlových bombardérů při je-

  jich startu k náletu na Tokiyo, je zde i stroj

  z Bitvy v Korálovém moři a poslední F-3,

  v tomto případě jde také o jedinou F4F-3A

  v tomto výběru, představuje stroj z nájezdu

  na Gilbertovy a Marshalovy ostrovy. Zbý-

  vající pětice markingů představuje letouny

  F4F-4, vesměs z úvodních výrobních sérií

  této verze (tzv. Early verze). Jsou to stroje

  jak v podobě přímo z Bitvy o Midway, tak

  z období této bitvě předcházejícího i na ni

  navazujícího. Dva z nabízených markingů

  jsou dokonce ve dvou podobách. Proto-

  že jde o období, kdy docházelo k poměrně

  rychlým změnám kamufláží i markingů, je

  nabídka zbarvení velmi pestrá. Úvodní slo-

  vo k této stavebnici napsal známý letecký

  historik Tom Cleaver, a i když vím, že vět-

  šina modelářů úvodní texty ke stavebnicím

  nečte, v tomto případě jeho četbu upřímně

  doporučuji, je to hezky napsaná historie

  Wildcatu v kontextu vzrušující doby. Ostat-

  ně stejně jako texty u jednotlivých schémat

  zbarvení modelu.

  To ale stále nejsou všechny E-dayové pre-

  miéry. Ještě je tu Zero, tedy vlastně Hamp,

  protože verze A6M3 Model 32 byla původně

  Američany považována za samostatný typ

  letounu a dostala tedy i svoje vlastní kódo-

  vé označení. Stavebnici A6M3 Zero model

  32 vydáváme v řadě Profipack 1/48. Bude

  www.eduard.com

  A6M3 Zero

  A6M3 Zero Type 32

  1/48

  A6M3 Zero

  1/48

  Scale Plastic Model Kit

  A6M3 Zero

  Scale Plastic Model Kit

  1/48

  Eduard - Model Accessories

  Mírová 170

  435 21 Obrnice

  Czech Republic

  www.eduard.com

  1/48

  82213

  item

  © Eduard-Model Accessories, s.r.o. 2022

  54,95

  A6M3 Zero Type 32

  scale

  PLASTIKOVÁ STAVEBNICE

  PRO POKROČILÉ MODELÁŘE

  plastové díly pro stavbu jednoho modelu

  obtisky pro 5 markingů

  fotoleptané díly a vyřezávané masky

  VYROBENO V ČESKÉ REPUBLICE

  Sběratelská položka pro dospělé modeláře

  SCALE PLASTIC MODEL KIT

  FOR ADVANCED MODELLERS

  plastic parts for one scale model

  decals for 5 marking options

  photo etched parts & die cut masks

  MADE IN CZECH REPUBLIC

  Collectible item for adult collectors only

  82213

  item

  scale

  scale

  82213

  item

  Type 32

  Type 32

  82213

  item

  1 48

  Ldg. Sea. Kenji Yanagiya, Kōkūtai 204, Rabaul

  base, New Britain, April 1943

  Type 32

  c/n 3018, Tainan Kōkūtai,

  Buna airfield, New Guinea,

  August 1942

  PO1c Kyoshi Itō, 3. Kōkūtai, Koepang airfield,

  Timor Island, September 1942

  Zuikaku Fighter Squadron,

  aircraft carrier Zuikaku,

  October 1942

  CPO Takeo Tanimizu, Tainan Kōkūtai (II),

  Tainan airbase, Taiwan, September 1944

  Jiří Šilhánek, majitel firmy Special Hobby, jedna z hvězd páteční večerní diskuse na E-dayi 2022.

  INFO Eduard

  5

  Září 2022

• Page 6

  obsahovat markingy pro pět strojů, které

  pokryjí různé varianty označování a kamuf-

  lování této verze Zera v různých obdobích

  její bojové kariéry. Což byla kariéra pestrá

  jak z hlediska bojových operací, tak zbar-

  vení použitých letounů. Markingy jsou opět

  zpracovány ve spolupráci s renomovanými

  badateli a obsahují i některé odborné po-

  znatky zjištěné v poslední době.

  Mezi stavebnicemi připravovanými pro

  E-day je ještě čtvrtkový WEEKEND

  Fw 190A-8 s obvyklými obtiskovými ver-

  zemi pro čtyři stroje. Budou to letouny

  Lt. Lücka od I./JG 1 z bojů nad Němec-

  kem na jaře 1944, Uffz. Papeho z JGr. 10

  s malbou hada na boku, Uffz. Birka

  z III./JG 5 z jara 1945 z Norska a osobní stroj

  Majora Kennela, velitele bitevní jednotky

  II./SG 2. Pětici novinek uzavírá reedice Mi-

  Gu-21PFM v řadě Profipack 1/72. Nabídne

  obtisky pro pět strojů. Dva československé,

  jeden egyptský, jeden Vietnamský a je-

  den německý v markingu Bundesluftwaffe

  z období po znovusjednocení Německa.

  Kromě stavebnic bude na E-dayi obvyklá

  záplava dalších novinek v řadách doplňků,

  pochopitelně především pro nové stavebni-

  ce. Mezi nimi bude podvozková šachta pro

  Wildcata nebo ostruhové kolečko pro Zero

  model 32 s kompletní instalací, umožňující

  zástavbu v podobě s otevřenou zadní částí

  trupu. Budou tu Brassinové i leptové sady

  včetně trysek pro F/A-18E/F od Mengu či

  sady pro P-38J Lightning 1/48 od Tamie,

  a to včetně sady nýtů v řadě Edie the Rive-

  ter, dále nové Looky i sady řady Space a též

  sada pro stavebnici německého Schnell-

  bootu v měřítku 1/72 od firmy Fore Hobby.

  Bude jich prostě spousta, ale ty mají své

  místo až v říjnovém Infu, které vyjde těsně

  před E-dayem ve čtvrtek 29. září.

  Novinky na září – stavebnice

  V řadě LIMITED se vrací čtvrtkový Tempest

  Mk.II ve stavebnici The Ultimate Tempest.

  Součástí stavebnice je fotografická publi-

  kace Chrise Thomase o službě Tempestů

  Mk.II v britské RAF, v královském indickém

  letectvu (RIAF) a královském pákistánském

  letectvu (RPAF), doplněná obtiskovým arší-

  kem pro deset strojů jak v produkční verzi

  bez tropického filtru, tak v provedení s tro-

  pickým filtrem a nádrží na vodu v kokpitu.

  Ukázku z knihy najdete na stránkách dneš-

  ního Infa.

  V měřítku 1/48 v edici ProfiPACK vydává-

  me stavebnici Fw 190A-3 s redukovanou

  výzbrojí dvou kanónů v křídle, obsahující

  markingy pro dva stroje z Francie. Jedním

  z nich je osobní letoun Josefa Prillera, dále

  je obsažen stroj od JG 1 z Holandska, letoun

  od JG 5 z Norska, který byl dlouho po vál-

  ce vyzvednut z moře, a Fw 190 z východní

  fronty v zelené kamufláži z JG 51.

  Dozrál čas pro znovuuvedení řady staveb-

  nic Bf 110 do našeho sortimentu. Trvalo

  to dlouho, ale kdo si počká, ten se dočká.

  V řadě Weekend dnes tedy uvádíme Bf 110E

  s celkem čtyřmi

  markingy. Jeden je z bojů ve Středomoří,

  jeden ze severu Evropy a dva letouny jsou

  z východní fronty. Zároveň s touto novou

  stavebnicí se do sortimentu vrací dvě dal-

  ší položky, 2132 Adlertag z řady LIMITED

  a Profipack 7081, což je Bf 110C/D.

  Mezi dnešními novinkami poměrně neob-

  vykle převažují stavebnice v měřítku 1/72.

  Kromě Bf 110E ještě vydáváme Avii S-199

  se starším typem kabiny (Erla Haube)

  v řadě Profipack, obsahující šest markingů,

  z nichž jsou tři izraelské a tři českosloven-

  ské. A tyto dvě stavebnice

  doplňuje reedice Spitfiru F Mk.IX v řadě

  ProfiPACK 1/72. Nabízí obtisky pro stroje

  S/Ldr. Bernarda Dupériera z No. 340

  Squadron RAF a S/Ldr. Stanisława Skalski-

  ho z Polish Combat Team v severní Africe,

  dále stroj z No. 611 Squadron RAF a americ-

  ký Spitfire, jehož pilotem při bojích v Tunis-

  ku byl Lt. Leonard V. Helton z 52nd FG.

  BRASSIN

  Většina zářijových novinek v řadě Brassin

  je opět vyrobena přímým 3D tiskem. Jsou

  mezi nimi sady pro náš F4F-3 Wildcat

  v měřítku 1/48, například kokpit rané verze

  F4F-3 s teleskopickým zaměřovačem, sa-

  mostatná sedačka a záchranný člun (včet-

  ně otevřené schránky na hřbetě trupu).

  Člun je v sadě jak složený, tak nafouknutý,

  včetně pádel.

  Pro A6M2 Zero v měřítku 1/48 (Eduard)

  máme v nabídce sadu ostruhového kola.

  Ta se může zdát na první pohled poněkud

  zbytečná až podivná. Na druhý pohled ale

  zjistíte, že nejde jen o ostruhové kolo, ale

  o kompletní instalaci jeho mechanismu

  včetně kapotáže koncového kuželu zadní

  části trupu. Model s touto sadou bude mož-

  no alternativně postavit buď s odkrytou

  zadní částí trupu a viditelnou celou kon-

  strukcí ostruhy, nebo se zakrytou kapotáží

  koncového kuželu trupu. Pro Zero je urče-

  na také sada zbraňových šachet v křídle.

  Domníváme se, že jsme první firmou, kte-

  rá křídelní zbraňové šachty Zera Model 21

  (a také Zera Model 11) ztvárnila. Je totiž

  velmi obtížné k nim získat podklady a bez

  nedocenitelné podpory badatelů z Japon-

  ska, Evropy a Severní Ameriky by tato sada

  nemohla vzniknout.

  Zajímavé a žádané jsou také doplňky pro

  nový P-38J firmy Tamiya v měřítku 1/48.

  V září máme pro tento model tři sady. Kro-

  mě tištěných položek pro tuto významnou

  stavebnici vydáváme i sady leptů, bronzo-

  vé podvozkové nohy, sadu Space a obtis-

  kový aršík v řadě Eduard Decals pro stroje

  z Pacifického bojiště. V přípravě dalších

  sad i obtisků pokračujeme dál. Pro sta-

  vebnici japonské stíhačky Nakajima Ki-84

  Frank (1/72, Arma Hobby) vydáváme sa-

  mostatné sady sedačky, podvozkových kol

  a výfuků. Také této stavebnici se budeme

  v dalších měsících věnovat. V řadě BIGSIN

  je v dnešní nabídce sada pro Sopwith Ca-

  mel s motorem Bentley (1/48, Eduard). Vět-

  šina jejich dílů je také vyrobena 3D tiskem.

  Space a LööK

  V řadě Space máme sady pro již zmíněný

  P-38J (1/48, Tamiya) a dále pro F4F-3 early

  (1/48, Eduard), Jak-9T (1/32, ICM), Spitfire

  F Mk.XVIII (1/48, Airfix) a F-86F-40 (1/48,

  Airfix). V řadě LööK, jejímž účelem je

  snadné nahrazení původních dílů ve sta-

  vebnici, vydáváme dvě sady pro F4F-3

  Wildcat (1/48, Eduard) a jednu sadu pro

  EA-18G firmy Meng (1/48). Ve větších sadách

  LööKplus jsou v nabídce sady pro Su-25

  (1/48, Zvezda) a pro AH-1H a AH

  -

  J (1/48,

  Tamiya)

  Fotolepty a masky

  V nabídce sad fotoleptů najdete novinky ur-

  čené pro několik opravdu pěkných staveb-

  nic, například pro již opakovaně zmiňovaný

  čtvrtkový P-38J Lightning firmy Tamiya.

  Další sady jsou pro novinky Airfixu, Spitfire

  Mk.XVIII a F-86-F-40 Sabre, oba v měřítku

  1/48. Ukrajinská firma ICM vydala v měřít-

  ku 1/32 zcela nový Jak-9T. Pro něj nabízíme

  klasickou sestavu doplňků: ocelové pásy,

  sadu Zoom, velkou leptanou sadu, a klasic-

  kou leptanou sadu vztlakových klapek. Se

  Alfred Riedel, ředitel firmy Special Hobby, představí produkci a plány firmy v Kotli v sobotu odpoledne.

  INFO Eduard6

  Září 2022

• Page 7

  stavebnicí Jak-9 ale přišla v měřítku 1/48

  i ruská Zvezda, která ovšem začala s dálko-

  vou verzí Jak-9D. Mimo dvou doplňkových

  sad a sady ocelových pásů Steelbets vydá-

  váme samozřejmě i sady masek v klasic-

  kém i v „oboustranném“ TFace provedení.

  Jistou raritou jsou stavebnice letadel v mě-

  řítku 1/35 firmy Border Models, která do-

  sud vydala dvě položky a chystá další. Dnes

  uvádíme na trh sadu pro Messerschmitt

  Bf 109G-6, v říjnu bude následovat sada pro

  Stuku. Přiznám se, že nemám přílišnou víru

  v úspěch těchto produktů. V minulosti už tu

  několik podobných pokusů bylo a nemám

  pocit, že by některý byl úspěšný. Ale třeba

  to tentokrát bude jinak a stane se z toho

  pěkný sukces. No, spíš ne, ale kdo ví?

  Ještě je vhodné zmínit, že v září přidává-

  me do sortimentu novinek nezvykle mnoho

  sad na stavebnice bojové techniky. Pro nový

  Jagdtiger od firmy Hobby Boss v měřítku

  1/35 vydáváme dvě sady. Jedna obsahuje

  obecné detaily, v druhé jsou blatníky. Dal-

  ší novinkou v měřítku 1/35 od Hobby Bossu

  je Coyote TSV odvozený od vozidla Jackal,

  bojově nasazený v Afghánistánu. Již dříve

  jsme vydali sady pro Jackal 1 a 2. Poslední

  zářijovou novinkou v měřítku 1/35 je sada

  pro model sovětského tanku T-70B firmy

  Zvezda.

  Výše uvedené není zdaleka kompletním vý-

  čtem novinek různých řad doplňkových sad.

  Jak vidíte, věřím, že nečtete jen historické

  články, ale důkladně studujete i stránky

  s novinkami a žádnou z nich neopominete.

  Jak vidíte, jsem optimista. Nicméně mám

  na paměti, že doplňků vydáváme mnoho

  a jejich různých řad začínáme mít poměrně

  slušné množství. Kdybyste se v nich ztrá-

  celi, tak nezoufejte. Pro další čísla Infa při-

  pravujeme vysvětlení toho, co je která řada

  zač, k čemu a pro koho je dobrá a jaký uži-

  tek vám může přinést. A kdybyste si poté

  stále nebyli jisti, tak se pro jistotu zeptejte.

  Rádi vám poradíme, mimo jiné třeba právě

  na E-dayi, kde budou u stolů s ukázkami

  naší produkce i konstruktéři a produktoví

  manažeři, kteří vám rádi zodpoví každou

  otázku.

  Historické články

  Historické články jsou ovšem lepší čtení,

  to je mi naprosto jasné. Takže vás od nich

  nebudu zdržovat, jen rychle zmíním, co si

  dnes můžete přečíst. Počátek vzniku B-25

  v útočné verzi, tedy takzvaných Straferů,

  což je předloha naší stavebnice Gunn´s

  Bunny, přibližuje článek Richarda Plose

  Pappy Gunn, táta od „Straferů“. Jeho první

  díl přibližuje mimořádnou osobnost Paula

  Irvina Gunna, následovat bude díl věnující

  se vzniku různých modifikací B-25 v útoč-

  né verzi. Druhým dílem pokračuje histo-

  rie F4F-3 Wildcat od Toma Cleavera, třetí

  a závěrečné pokračování má článek

  o zbarvení a označování S-199 od Michala

  Ovčáčíka. Šestým dílem pak pokračuje se-

  riál Letecká válka nad Ukrajinou od Mira

  Bariče. Tentokrát se zabývá evakuačními

  lety ukrajinských vrtulníkářů do Mariupo-

  lu v době jeho hrdinské obrany. A aby vám

  čtivo déle vydrželo, jsou tu i Boxart Story,

  které se pomalu stávají tradicí. Nedávno mi

  jeden čtenář napsal, že jsou to vynikající

  články ke snídani, ale hlavně před spaním.

  Nejsou dlouhé a stihne je dočíst, než usne.

  Jeden po druhém, samozřejmě, takže jejich

  dnešní várka vystačí skoro na týden. Potě-

  šil mě. Já to mám taky tak, a jsem rád, že

  v tom nejsem sám.

  Mistrovství republiky

  Ještě ale na historické články nemůžete,

  ještě tu mám jedno téma. Příští sobotu, 10.

  září, den po Dni horníků, se koná tradiční

  mistrovství ČR v plastikovém modelářství.

  Opět v hotelu Olympic v Praze. Eduard je

  jedním ze sponzorů a také jsme mediálním

  partnerem akce. Což znamená, že o ní bu-

  deme v dalších číslech Infa psát. Uvidíme,

  jak to dopadne. Ještě nikdy jsme mediál-

  ním partnerem nějaké takové akce nebyli,

  já osobně jsem hrdý na to, že jsme takto

  povýšili, protože mediálními partnery se

  obvykle stávají různé časopisy a noviny

  honosných značek. V minulosti se na růz-

  ných místech a v různých médiích psalo

  o MR spíše s despektem, což mi přijde, že

  je podobné, jako s E-dayem. U něho také

  spousta lidí ví, co je všechno špatně, a to

  dokonce i předtím, než vůbec akce pro-

  běhne. Já osobně tento despekt nesdílím.

  Naopak. Považuji Mistrovství republiky za

  akci význačnou a důležitou pro budouc-

  nost našeho oboru. A tím pádem mám k ní

  a k jejím pořadatelům i účastníkům velký

  respekt. Však také hlavní cenou Mistrovství

  je Ušatý pohár, darovaný naší firmou. Letos

  ho budu celkovému vítězi MR opět předávat

  a těším se na to. A ještě předtím tam budu

  mít přednášku o připravovaných novinkách,

  našich záměrech, inovacích, budoucnosti

  a tak. Podobnou budu mít o tři týdny později

  na E-dayi, jen ta v Praze bude patrně také

  hodně o tom E-dayi. Tak pokud budete mít

  cestu kolem, stavte se i v Olympicu. A po-

  kud tam budete soutěžit, těším se na vás

  a držím vám palce!

  A teď už se můžete pustit do těch historic-

  kých článků!

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

  Z-326M, OK

  -

  OTP poletí nad Tankodromem Milovice v sobotu odpoledne.

  Jeho pilot, Milan Mikulecký, bude jedním s účastníků páteční večerní debaty.

  INFO Eduard

  7

  Září 2022

• Page 8

  GRUMMAN F4F-3 WILDCAT DRUHÁ ČÁST

  Thomas McKelvey Cleaver

  „Butch“ O’Hare

  zachránil USS Lexington

  Edward H. „Butch“ O’Hare absolvoval U.S.

  Naval Academy v roce 1937. Po dvou le-

  tech námořní služby na palubě lodi U.S.S.

  New Mexico byl v roce 1939 poslán do

  Pensacoly a v květnu 1940 se stal námoř-

  ním letcem. Byl přidělen k VF-3, která

  se tehdy nacházela na palubě Saratogy,

  kde si Lt. John Thach, výkonný důstojník

  VF-3, vybral O’Hareho jako svého wing-

  mana. Thach kladl důraz na střelecký vý-

  cvik (jako každý výkonný důstojník perutě

  USN – na rozdíl od velitelů z armádního

  letectva). Na střelecké soutěži flotily v lis-

  topadu 1940 dosáhlo osm z 16 pilotů VF-3

  úrovně „střeleckého E“ a O’Hare získal

  trofej flotily za nejlepší střelbu.

  Dne 20. února 1942 se Lexington přiblížil

  k New Ireland ze severu, aby udeřil na

  Rabaul, nedávno obsazený Japonci. Ope-

  rační svaz byl vzdálen 400 mil (644 km),

  když radar zaznamenal 35 mil (56 km)

  daleko „bogey“. Velitel squadrony Thach

  vedl první část k útoku, přičemž čtveřice

  výkonného důstojníka perutě Lt Cdr Dona

  Lovelaceho kroužila okolo lodí. Pročesá-

  vali prostor mezi mraky a hranou bouřko-

  vé oblačnosti. Thach nakonec objevil H6K

  Mavis za hranicí deště. Zaútočil zprava,

  zatímco jeho wingman šel z větší výšky

  zleva. Pod jejich společnou palbou Mavis

  zamířila do vln oceánu. Druhý letoun byl

  sestřelen o 50 minut později; bylo jasné,

  že americký svaz byl objeven. Lexington

  se měl přesvědčit o tom, zda operační

  svaz letadlové lodi dokáže odolat bom-

  bardovacímu útoku vedenému pozemními

  bombardéry.

  V 16:30 se sedmnáct letounů G4M1 ze

  4. Kōkūtai přiblížilo k flotile ve dvou for-

  macích: jedna o síle devíti letounů z pra-

  voboku, jedna osmičlenná z levoboku.

  První devítka byla vzdálena 25 mil (40 km),

  když ji zachytil radar. Načasování nemoh-

  lo být horší – Lovelaceova sekce (divisi-

  on) byla připravena k přistání těsně poté,

  co odstartovala pomocná hlídková formace

  Lt. Noela Gaylora. Bombardéry přeletěly

  lodě a obrátily se k útoku zezadu. Lovela-

  ceova sekce přerušila přistávání a zasáh-

  la proti nepřátelskému náletu.

  Gaylorova sekce přišla o dva Wildcaty,

  které zasáhly tehdy ještě neznámé 20mm

  kanóny v zádích bombardérů. Thach od-

  startoval se šesti F4F, včetně O’Hareho,

  který spolu se svým wingmanem, jímž byl

  Lt.(jg) Marion Dufilho, dostal rozkaz krou-

  Lt. Cdr. John Thach (letoun v popředí) a Lt.

  Edward “Butch” O’Hare z VF-3 ve svých F4F-3

  Wildcat.

  HISTORIE

  žit okolo lodi. Do bitvy bylo nyní zapojeno

  šestnáct z osmnácti Wildcatů VF-3.

  V 17:00 hodin zachytil radar Lexingtonu

  druhou formaci, vzdálenou pouhých 12 mil

  na nechráněné straně operačního svazu.

  O’Hare a Dufilho dostali rozkaz k útoku

  a stoupali tak rychle, jak jen relativně po-

  malé F4F-3 mohly. Byli ve výšce 1500 stop

  (457 m) nad útočícími osmi bombardéry

  vzdálenými pouhých devět mil, když se

  stočili do průletu po pravé straně forma-

  ce, zatímco G4M klesaly rychlým mělkým

  střemhlavým letem směrem k Lexingtonu.

  Když se O’Hare zaměřoval na svůj první cíl,

  Dufilho se musel se zaseknutými zbraně-

  mi odpoutat pryč. Šampiona střelecké

  soutěže flotily nyní čekala ta jedna jediná

  soutěž, která se měla počítat. Když se při-

  blížil na 100 yardů (91 m), a zahájil palbu,

  začaly kolem něj létat střely. Zasáhl pra-

  vý motor posledního letounu skupiny tak

  soustředěnou palbou, že se utrhl z lože.

  Když se první bombardér stočil k oceá-

  nu pod sebou, O’Hare zasáhl druhý bom-

  bardér další soustředěnou dávkou, která

  i tento letoun poslala v plamenech k zemi.

  Jakmile O’Hare přešel z klesavého letu

  do stoupání, vypálil na poslední bombar-

  dér na vzdálené straně formace a rovněž

  ho poslal k zemi s hořícím levým

  motorem. Poté přešel do druhého

  průletu a během něj zasáhl čtvrtý

  bombardér. Thach později hlásil, že

  když se jeho sekce zapojila do boje,

  viděl tři bombardéry současně pa-

  dat v plamenech. O’Hare provedl

  třetí průlet z boku a prosmýkl se

  baráží flaku z Lexingtonu aby na-

  padl vedoucího formace, když jeho

  zbraně zarachotily naprázdno. Čty-

  ři přeživší bombardéry shodily své

  bomby ve vzdálenosti 100 yardů (91

  m) od zádi Lexingtonu těsně před-

  tím, než se do boje zapojil Thach

  a dva z nich sestřelil.

  V plné míře se tak projevila váha

  důležitosti, kterou Navy přisuzo-

  vala střeleckému výcviku stíhacích

  pilotů. Když O’Hare po přistání vy-

  lezl z kokpitu, jako první si vyžádal

  sklenici vody; než opustil pilotní

  kabinu, vypil čtyři. Při ztrátě dvou

  F4F a jednoho pilota sestřelila

  VF-3 patnáct ze sedmnácti útoční-

  ků, včetně dvou, kteří se zřítili na

  zpáteční cestě. Později bylo zjiště-

  no, že O’Hare sestřelil pouze čtyři

  letouny, ačkoli onen pátý byl jed-

  Lt.Cdr. John S. Thach, velitel VF-3 (druhý zprava) s piloty VF-3 na palubě USS Lexington (CV-2), únor 1942.

  Osmé vítězství Noela Gaylora během obrany Lexin-

  gtonu v únoru 1942, a jeho další sestřely během bit-

  vy v Korálovém moři v květnu, z něj učinily vedoucí

  eso US Navy té doby.

  INFO Eduard8

  Září 2022

• Page 9

  žit okolo lodi. Do bitvy bylo nyní zapojeno

  šestnáct z osmnácti Wildcatů VF-3.

  V 17:00 hodin zachytil radar Lexingtonu

  druhou formaci, vzdálenou pouhých 12 mil

  na nechráněné straně operačního svazu.

  O’Hare a Dufilho dostali rozkaz k útoku

  a stoupali tak rychle, jak jen relativně po-

  malé F4F-3 mohly. Byli ve výšce 1500 stop

  (457 m) nad útočícími osmi bombardéry

  vzdálenými pouhých devět mil, když se

  stočili do průletu po pravé straně forma-

  ce, zatímco G4M klesaly rychlým mělkým

  střemhlavým letem směrem k Lexingtonu.

  Když se O’Hare zaměřoval na svůj první cíl,

  Dufilho se musel se zaseknutými zbraně-

  mi odpoutat pryč. Šampiona střelecké

  soutěže flotily nyní čekala ta jedna jediná

  soutěž, která se měla počítat. Když se při-

  blížil na 100 yardů (91 m), a zahájil palbu,

  začaly kolem něj létat střely. Zasáhl pra-

  vý motor posledního letounu skupiny tak

  soustředěnou palbou, že se utrhl z lože.

  Když se první bombardér stočil k oceá-

  nu pod sebou, O’Hare zasáhl druhý bom-

  bardér další soustředěnou dávkou, která

  i tento letoun poslala v plamenech k zemi.

  Jakmile O’Hare přešel z klesavého letu

  do stoupání, vypálil na poslední bombar-

  dér na vzdálené straně formace a rovněž

  ho poslal k zemi s hořícím levým

  motorem. Poté přešel do druhého

  průletu a během něj zasáhl čtvrtý

  bombardér. Thach později hlásil, že

  když se jeho sekce zapojila do boje,

  viděl tři bombardéry současně pa-

  dat v plamenech. O’Hare provedl

  třetí průlet z boku a prosmýkl se

  baráží flaku z Lexingtonu aby na-

  padl vedoucího formace, když jeho

  zbraně zarachotily naprázdno. Čty-

  ři přeživší bombardéry shodily své

  bomby ve vzdálenosti 100 yardů (91

  m) od zádi Lexingtonu těsně před-

  tím, než se do boje zapojil Thach

  a dva z nich sestřelil.

  V plné míře se tak projevila váha

  důležitosti, kterou Navy přisuzo-

  vala střeleckému výcviku stíhacích

  pilotů. Když O’Hare po přistání vy-

  lezl z kokpitu, jako první si vyžádal

  sklenici vody; než opustil pilotní

  kabinu, vypil čtyři. Při ztrátě dvou

  F4F a jednoho pilota sestřelila

  VF-3 patnáct ze sedmnácti útoční-

  ků, včetně dvou, kteří se zřítili na

  zpáteční cestě. Později bylo zjiště-

  no, že O’Hare sestřelil pouze čtyři

  letouny, ačkoli onen pátý byl jed-

  Lt.Cdr. John S. Thach, velitel VF-3 (druhý zprava) s piloty VF-3 na palubě USS Lexington (CV-2), únor 1942.

  Osmé vítězství Noela Gaylora během obrany Lexin-

  gtonu v únoru 1942, a jeho další sestřely během bit-

  vy v Korálovém moři v květnu, z něj učinily vedoucí

  eso US Navy té doby.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  9

  Září 2022

• Page 10

  ním ze dvou, které se zřítily později, což

  potvrdilo jeho nárok. Na každé zničené

  letadlo nepřítele použil pouze 60 nábojů.

  Po záchraně Lexingtonu se Edward H.

  „Butch“ O’Hare stal prvním námořním let-

  cem druhé světové války vyznamenaným

  Medailí cti, zároveň jediným z pouhých

  osmi pilotů Wildcatů, kterým bylo toto

  vyznamenání uděleno a kteří sloužili na

  letadlové lodi.

  Ramseyho jehňátka

  v bitvě u Korálového moře

  Když byla Saratoga torpédována, nahra-

  dila VF-3 na palubě letadlové lodi Lexin-

  gton slavnou VF-2 „Flying Chiefs“. Když

  Sara dorazila do Bremerton Naval Yard

  k opravám, její nejzkušenější příslušníci

  odešli; několik jich bylo povýšeno a další

  byli převeleni k jiným stíhacím jednotkám.

  Fighting-Two byla rekonstruována pod

  velením Lt Cdr Paula Ramseyho, kterého

  doplňovalo několik zkušených pilotů. Zá-

  kladem jednotky byli především mladíčci,

  kteří čerstvě opustili letecký výcvik. Le-

  touny F4F-3 Wildcat nahradily stávající

  F2A-3, které se pro operace na letadlo-

  vých lodích ukázaly jako nevhodné. Peruť,

  nyní známá jako Ramsey’s Lambies, tedy

  Ramseyho jehňátka, se vrátila do Pearl

  Harboru začátkem dubna. Včas na to, aby

  se mohla znovu spojit s Lexingtonem poté,

  co se vrátí ze svého nasazení v jižním Pa-

  cifiku.

  Dne 13. dubna 1942 Britové zachytili

  a dešifrovali zprávu z generálního štábu

  císařského námořnictva, která informo-

  vala hlavního velitele válčiště Admirála

  Inoueho, že úderný svaz letadlových lodí

  pod velením viceadmirála Takeo Takagiho

  s veterány z Pearl Harboru, lodí Zuikaku

  a její sestrou Shōkaku, byla přidělena ke

  krytí japonské invaze do Port Moresby.

  Ramseyho jehňátka se vrátila na Lexin-

  gton 15. dubna. Protože jednotce chyběli

  piloti s bojovými zkušenostmi, byli sem

  12. dubna převeleni někteří zkušení pilo-

  ti z VF-3. Lt. Albert O. Vorse se stal ve-

  litelem druhé sekce, jeho wingmanem

  byl Ens Edward L. Sellstrom. Velitelem

  druhé dvojice (element) se stal Lt (jg) Ro-

  bert J. Morgan s Ensign Johnem H. Lac-

  ketem jako wingmanem. Lt (jg) Marion H.

  Dufilho, O’Hareův wingman v epické bitvě

  u Rabaulu, převzal vedení třetí sekce s Ens

  Newtonem H. Masonem jako wingmanem.

  Lt. Noel A. M. Gaylor, který v bitvě

  u Rabaulu zaznamenal tři vítězství, pře-

  vzal čtvrtou sekci s Lt (jg) Howardem F.

  Clarkem jako velitelem druhé dvojice

  a Ens Richardem H. Rowellem jako jeho

  wingmanem. Ens Willard E. „Bill“ Eder

  a Ens Leon W. Haynes se připojili k páté

  sekci.

  Task Force 11 vyrazila z Pearl Harboru

  večer 15. dubna a zamířila do Korálové-

  ho moře, aby se připojila k Task Force 17

  admirála Fletchera z Yorktownu. Během

  plavby na jih Ramseyho jehňátka tvrdě

  trénovala. Veteráni VF-3 už věděli, jak po-

  užívat novou taktiku přezdívanou „Thach

  Weave“, kterou vyvinul jejich bývalý veli-

  tel, a peruť tvrdě pracovala na tom, aby se

  ji naučila. Tato taktika využívala základní

  formaci dvou letounů, které se při útoku

  otočily proti sobě, čímž se Wildcaty do-

  staly do pozice, kdy se jeden z nich mohl

  se Zerem, které na ně zahájilo útok zeza-

  du, střetnout čelně. To protivníka odradilo

  a zároveň dalo druhému z pilotů Wildca-

  tů možnost jej sestřelit. Než se dostali ke

  Korálovému moři, měli příslušníci jednot-

  ky tuto taktiku osvojenu.

  K setkání Task Force 17 a 11 došlo 300 ná-

  mořních mil (556 km) severozápadně od

  Nové Kaledonie. Následující den byl strá-

  ven doplňováním paliva. Dne 3. května

  přišla zpráva, že Japonci dorazili k Tulagi

  na Šalamounových ostrovech. Existoval

  předpoklad, že zde chtějí zřídit základnu

  hydroplánů. Letadlová loď Yorktown byla

  za úsvitu 4. května o 100 mil (161 km) již-

  něji; z její paluby odstartovalo 60 letadel

  ve třech po sobě jdoucích úderech proti

  Tulagi. Tam námořní letci potopili torpé-

  doborec Kikuzuki a tři minolovky, poško-

  dili čtyři další lodě a zničili čtyři H6K. Úde-

  ry stály Air Group Five jeden TBD-1 a dva

  F4F-3; jejich osádky se tak staly prvními

  Američany, kteří dorazili na Guadalcanal.

  Tam je později zachránily australské po-

  břežní hlídky.

  Úderný svaz letadlových lodí admirála Ta-

  kagiho tankoval 350 mil (563 km) severně

  od Tulagi, když se dozvěděl, že Američa-

  né na Tulagi zaútočili. Protože bylo jasné,

  že se v Korálovém moři nachází nejméně

  jedna nepřátelská letadlová loď, zamířili

  na jihovýchod, stále severně od Šalamou-

  nových ostrovů.

  Task Force 17 a 11 se spojily 5. května v 8:16

  hodin 320 mil (515 km) jižně od Guadalca-

  nalu. O několik minut později čtyři Wildca-

  ty z Yorktownské VF-42 našly letoun H6K

  Mavis z Yokohama Kōkūtai a 11 mil (18 km)

  od Lexingtonu jej sestřelily. Přestože se

  podařilo Mavis zničit, její zmizení Japonce

  utvrdilo v tom, že americké letadlové lodě

  jsou v Korálovém moři přítomny. Později

  téhož dne se admirál Fletcher dozvěděl

  informace od rozvědky, oznamující že Ja-

  ponci plánují vylodění v Port Moresby na

  10. května; jejich letadlové lodě mají in-

  vazní konvoj krýt. Fletcher, který měl vždy

  starost o dostatek paliva, oznámil admi-

  rálu Fitchovi, že po dokončení tankování

  6. května zamíří flotila k souostroví Loui-

  siades s tím, že další akci flotily očekává

  7. května.

  Během 5. května vyslaly obě flotily své

  průzkumníky. Těm se však nepodařilo ne-

  přítele objevit, protože nepřátelské flotily

  byly těsně mimo jejich dosah. V 10:00 ho-

  din 6. května spatřila americké letadlové

  lodě H6K z Tulagi. Když admirál Takagi

  obdržel její hlášení, nacházela se jeho

  flotila 300 mil (483 km) severně od nahlá-

  šené pozice Američanů. To bylo na hranici

  maximálního dosahu případného úderu.

  Jeho přesvědčení, že se střet blíží, bylo

  potvrzeno. Invazní flotila admirála Gotōa,

  směřující k Moresby, byla během dne ně-

  kolikrát zpozorována a bezúspěšně napa-

  dena letouny B-17. Když admirál Fletcher

  obdržel zprávu, že se 489 mil (787 km)

  severozápadně od Task Force 17 nachází

  „nejméně jedna letadlová loď“ (Shōhō), byl

  i on přesvědčen, že střet je nevyhnutelný.

  Po celý 6. květen pronásledovaly letouny

  chránící bojovým průzkumem Lexington

  a Yorktown japonská průzkumná letadla.

  Čtyři Wildcaty z VF-42 pod vedením Lt Cdr

  Lt Cdr Paul Ramsey, velitel “Ramsey’s Lamb-

  sies” z VF-3 během bojů v Korálovém moři,

  květen 1942.

  HISTORIE

  Jimmyho Flatleyho a čtyři Wildcaty z VF-2

  pod vedením Lt. Noela Gaylora byly vy-

  slány za jedním ze stíhačů. Flatley našel

  H6K a ohlásil svůj nález Yorktownu, který

  si vyžádal jeho polohu. Odpověděl: „Po-

  čkejte chvilku a já vám ukážu,“ a okamži-

  tě Mavis sestřelil. Ta vybuchla a její kusy

  padaly skrz mraky, přičemž těsně minuly

  Gaylora, který vysílačkou hlásil: „Mě to

  málem trefilo!“, na což Flatley odpověděl:

  „To tě naučí nelétat pode mnou.“ Ani jedna

  ze stran si nebyla vědoma toho, že se ve

  20:00 hodin míjely ve vzdálenosti pouhých

  70 mil (112 km).

  Ráno 7. května zastihlo Lexington a York-

  town při plavbě pod nízkými mraky

  teplé tropické fronty. V 6:15 hodin vy-

  slal Yorktown deset SBD, aby prohledaly

  souostroví Louisiades. V 6:55 hodin vy-

  pustily Zuikaku a Shôkaku 300 mil (483

  km) východně od Task Force 17 dvanáct

  B5N2, aby rovněž pátraly po nepříteli.

  Pohybovaly se východně od Task Force 17

  a vzhledem ke špatnému počasí nepřítele

  nenašly.

  V 8:15 hodin spatřil Ens John L. Nielsen

  z VS-5 invazní flotilu a o několik minut

  později také loď Shōhō. Admirál Fletcher

  nařídil oběma letadlovým lodím vyslat

  všechny letouny. Do 10:13 hodin bylo de-

  vadesát tři letadel na cestě. Čtyřicet jich

  bylo z Lexingtonu, včetně deseti Wildcatů

  z VF-2 pod vedením Paula Ramseye. Ten

  určil čtyři Wildcaty pod velením Lt. Freda

  Borriese k přímému doprovodu dvaceti

  osmi SBD z VB-2 a VS-2, další dva letou-

  ny jako výškové krytí pro velitele letecké

  skupiny Cdr Williama B. Aulta a Ramseye

  čtyři letouny měly krýt dvanáct TBD, po-

  hybujících se v malé výšce. Na rozdíl od

  úderné skupiny z Yorktownu, která se for-

  movala během cesty, se skupina z Lexin-

  gtonu seskupila ještě před zahájením letu

  k cíli.

  Poté, co byla v 10:40 hodin spatřena

  Shōhō, byla úderná jednotka Lexingto-

  nu vyslána k útoku. Šest stíhaček A6M2

  Zero a dvě stíhačky A5M4 Claude byly

  v tu chvíli již ve vzduchu. Zbytek letecké

  skupiny Shōhō se připravoval k úderu na

  Američany. V 10:45 hodin nasadil Cdr Ault

  své střemhlavé a torpédové bombardéry

  ke koordinovanému útoku. Dauntlessy

  zasáhly Shōhō šesti tisíciliberními puma-

  mi; o pět minut později už byl z lodi hořící

  vrak. Během útoku se na Dauntlessy vrh-

  ly dva A5M4, na ně se ovšem vzápětí vrhly

  dva F4F pod velením Paula Bakera. Baker

  udržoval rychlost a snažil se vyhnout kla-

  sickému souboji s obratnými A5M. Po boji

  si oba letouny nárokoval jako sestřelené.

  Pravděpodobně je pouze poškodil, pro-

  tože dva A5M si nárokovala také VF-42,

  jeden z nich Jimmy Flatley.

  Air Group Five dorazila po 11 hodině krát-

  ce po Air Group Two a zaútočila na Shōhō.

  Při tom zaznamenala zásahy dalšími je-

  denácti tisíciliberními pumami a dvěma

  torpédy. Roztrhaná Shōhō se v 11:35 hodin

  potopila a stala se tak první letadlovkou

  ztracenou v bitvách letadlových lodí.

  Ze Shôkaku odstartovalo v 15:15 hodin

  osm B5N2, které otočily k předpoklá-

  danému cíli 200 mil (322 km) na západ.

  Krátce před 16:15 dosáhly konce úseku

  určeného k pátrání a otočily zpět, aniž by

  v husté oblačnosti cokoli spatřily. Protože

  se pravděpodobnost útoku ještě za den-

  ního světla zmenšovala, bylo v 16:15 ho-

  din ze Zuikaku vypuštěno dvanáct D3A1 a

  patnáct B5N2. V 17:47 hodin byly spatřeny

  na radaru Lexingtonu. Čtyři F4F-3 Paula

  Ramseye se obrátily směrem k nepříteli,

  zatímco obě letadlové lodě vyslaly dalších

  osmnáct Wildcatů. O několik minut poz-

  ději Ramsey zpozoroval devět B3N2. On

  a jeho wingman se zaměřili na jednu

  stranu nepřátelské formace, zatímco Lt

  (jg) Paul Baker a jeho wingman obsadi-

  li druhou stranu. Ramsey zasáhl ze 700

  metrů první B5N2, a ta explodovala. Poté

  z 300 metrů zasáhl druhou. Letoun hořel

  po celou dobu pádu do temného moře pod

  sebou. Baker sestřelil třetí B5N a jeho

  wingman zasáhl čtvrtou, která vzplála

  plamenem. Poté Baker pronásledoval

  pátý letoun a během toho zmizel v temné

  obloze; o chvíli později ozářil oblohu velký

  výbuch. Ramsey hlásil, že se Baker musel

  se svou poslední obětí srazit. „Ramseyho

  jehňátka“ dokonale rozprášila japonský

  útok a sestřelila pět nebezpečných tor-

  pédových bombardérů B5N. Když slunce

  v 18:30 hodin zapadlo za obzor, přeživší

  útočníci odhodili munici a obrátili k do-

  movu. Při tom měli tu smůlu, že narazili

  na dvě uskupení od VF-42, jejichž piloti

  okamžitě sestřelili další dva B5N a D3A1.

  Sekce Noela Gaylera se vrátila k Lexin-

  gtonu a při nasazení na přiblížení se

  krátce dostala pod americkou palbu. Gay-

  ler vzpomínal: „Měli na lávce celou řadu

  půlpalcových kulometů, které operovaly

  A6M2 Zera ze Shôkaku jsou připravena ke startu do bojů and Korálovým mořem, 7. -8. květen 1942.

  INFO Eduard10

  Září 2022

• Page 11

  Jimmyho Flatleyho a čtyři Wildcaty z VF-2

  pod vedením Lt. Noela Gaylora byly vy-

  slány za jedním ze stíhačů. Flatley našel

  H6K a ohlásil svůj nález Yorktownu, který

  si vyžádal jeho polohu. Odpověděl: „Po-

  čkejte chvilku a já vám ukážu,“ a okamži-

  tě Mavis sestřelil. Ta vybuchla a její kusy

  padaly skrz mraky, přičemž těsně minuly

  Gaylora, který vysílačkou hlásil: „Mě to

  málem trefilo!“, na což Flatley odpověděl:

  „To tě naučí nelétat pode mnou.“ Ani jedna

  ze stran si nebyla vědoma toho, že se ve

  20:00 hodin míjely ve vzdálenosti pouhých

  70 mil (112 km).

  Ráno 7. května zastihlo Lexington a York-

  town při plavbě pod nízkými mraky

  teplé tropické fronty. V 6:15 hodin vy-

  slal Yorktown deset SBD, aby prohledaly

  souostroví Louisiades. V 6:55 hodin vy-

  pustily Zuikaku a Shôkaku 300 mil (483

  km) východně od Task Force 17 dvanáct

  B5N2, aby rovněž pátraly po nepříteli.

  Pohybovaly se východně od Task Force 17

  a vzhledem ke špatnému počasí nepřítele

  nenašly.

  V 8:15 hodin spatřil Ens John L. Nielsen

  z VS-5 invazní flotilu a o několik minut

  později také loď Shōhō. Admirál Fletcher

  nařídil oběma letadlovým lodím vyslat

  všechny letouny. Do 10:13 hodin bylo de-

  vadesát tři letadel na cestě. Čtyřicet jich

  bylo z Lexingtonu, včetně deseti Wildcatů

  z VF-2 pod vedením Paula Ramseye. Ten

  určil čtyři Wildcaty pod velením Lt. Freda

  Borriese k přímému doprovodu dvaceti

  osmi SBD z VB-2 a VS-2, další dva letou-

  ny jako výškové krytí pro velitele letecké

  skupiny Cdr Williama B. Aulta a Ramseye

  čtyři letouny měly krýt dvanáct TBD, po-

  hybujících se v malé výšce. Na rozdíl od

  úderné skupiny z Yorktownu, která se for-

  movala během cesty, se skupina z Lexin-

  gtonu seskupila ještě před zahájením letu

  k cíli.

  Poté, co byla v 10:40 hodin spatřena

  Shōhō, byla úderná jednotka Lexingto-

  nu vyslána k útoku. Šest stíhaček A6M2

  Zero a dvě stíhačky A5M4 Claude byly

  v tu chvíli již ve vzduchu. Zbytek letecké

  skupiny Shōhō se připravoval k úderu na

  Američany. V 10:45 hodin nasadil Cdr Ault

  své střemhlavé a torpédové bombardéry

  ke koordinovanému útoku. Dauntlessy

  zasáhly Shōhō šesti tisíciliberními puma-

  mi; o pět minut později už byl z lodi hořící

  vrak. Během útoku se na Dauntlessy vrh-

  ly dva A5M4, na ně se ovšem vzápětí vrhly

  dva F4F pod velením Paula Bakera. Baker

  udržoval rychlost a snažil se vyhnout kla-

  sickému souboji s obratnými A5M. Po boji

  si oba letouny nárokoval jako sestřelené.

  Pravděpodobně je pouze poškodil, pro-

  tože dva A5M si nárokovala také VF-42,

  jeden z nich Jimmy Flatley.

  Air Group Five dorazila po 11 hodině krát-

  ce po Air Group Two a zaútočila na Shōhō.

  Při tom zaznamenala zásahy dalšími je-

  denácti tisíciliberními pumami a dvěma

  torpédy. Roztrhaná Shōhō se v 11:35 hodin

  potopila a stala se tak první letadlovkou

  ztracenou v bitvách letadlových lodí.

  Ze Shôkaku odstartovalo v 15:15 hodin

  osm B5N2, které otočily k předpoklá-

  danému cíli 200 mil (322 km) na západ.

  Krátce před 16:15 dosáhly konce úseku

  určeného k pátrání a otočily zpět, aniž by

  v husté oblačnosti cokoli spatřily. Protože

  se pravděpodobnost útoku ještě za den-

  ního světla zmenšovala, bylo v 16:15 ho-

  din ze Zuikaku vypuštěno dvanáct D3A1 a

  patnáct B5N2. V 17:47 hodin byly spatřeny

  na radaru Lexingtonu. Čtyři F4F-3 Paula

  Ramseye se obrátily směrem k nepříteli,

  zatímco obě letadlové lodě vyslaly dalších

  osmnáct Wildcatů. O několik minut poz-

  ději Ramsey zpozoroval devět B3N2. On

  a jeho wingman se zaměřili na jednu

  stranu nepřátelské formace, zatímco Lt

  (jg) Paul Baker a jeho wingman obsadi-

  li druhou stranu. Ramsey zasáhl ze 700

  metrů první B5N2, a ta explodovala. Poté

  z 300 metrů zasáhl druhou. Letoun hořel

  po celou dobu pádu do temného moře pod

  sebou. Baker sestřelil třetí B5N a jeho

  wingman zasáhl čtvrtou, která vzplála

  plamenem. Poté Baker pronásledoval

  pátý letoun a během toho zmizel v temné

  obloze; o chvíli později ozářil oblohu velký

  výbuch. Ramsey hlásil, že se Baker musel

  se svou poslední obětí srazit. „Ramseyho

  jehňátka“ dokonale rozprášila japonský

  útok a sestřelila pět nebezpečných tor-

  pédových bombardérů B5N. Když slunce

  v 18:30 hodin zapadlo za obzor, přeživší

  útočníci odhodili munici a obrátili k do-

  movu. Při tom měli tu smůlu, že narazili

  na dvě uskupení od VF-42, jejichž piloti

  okamžitě sestřelili další dva B5N a D3A1.

  Sekce Noela Gaylera se vrátila k Lexin-

  gtonu a při nasazení na přiblížení se

  krátce dostala pod americkou palbu. Gay-

  ler vzpomínal: „Měli na lávce celou řadu

  půlpalcových kulometů, které operovaly

  A6M2 Zera ze Shôkaku jsou připravena ke startu do bojů and Korálovým mořem, 7. -8. květen 1942.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  11

  Září 2022

• Page 12

  ku pod vedením velitele letecké sku-

  piny Shôkaku korv. kpt. Kakuichiho

  Takahashiho kombinovaný úder osmnácti

  letouny A6M2, třiatřiceti D3A a osmnácti

  B5N2. Ve stejnou dobu odstartovalo z pa-

  luby Yorktownu šest F4F-3, patnáct SBD

  a devět TBD, které o deset minut později

  následovalo sedm F4F-3 z Lexingtonu;

  čtyřka Noela Gaylera doprovázela dva-

  náct TBD, zatímco tři Wildcaty Lt. Alberta

  O. Vorse doprovázely patnáct SBD. Všech-

  ny čtyři letadlové lodě zvýšily rychlost

  a zamířily přímo k místu, kde se nacházeli

  jejich protivníci, aby svým letounům zkrá-

  tily vzdálenost pro návrat.

  Shôkaku a Zuikaku byly od sebe vzdále-

  ny čtyři míle, přičemž Zuikaku se skrýva-

  la pod dešťovou přeháňkou. Když v 10:32

  hodin dorazil útok z Yorktownu; na odpor

  se jim postavilo špatné počasí a šestnáct

  stíhaček Zero. Letouny z VF-42 sestřelily

  dvě Zera, přičemž jednotka ztratila dva

  Dauntlessy. SBD z Yorktownu zasáhly

  Shôkaku dvěma tisíciliberními pumami

  a způsobily velké škody na letové a han-

  gárové palubě. Úder z Lexingtonu dorazil

  s hodinovým zpožděním. Jeho formace se

  rozpadly kvůli vysokým mrakům, kterými

  byly nuceny proletět, a které jim zabrá-

  nily v koordinovaném útoku. Vorseho tři

  Wildcaty musely otočit zpět. Sekce Noela

  nezávisle. Někdo z nich začal střílet a v té

  době nebyla disciplína střelců příliš dobrá,

  takže v okamžiku stříleli všichni. LSO (dů-

  stojník řídící přistávání) si uvědomil, co se

  děje, protože věděl, koho má na přiblíže-

  ní. Otočil se a signálními praporky praštil

  nejbližšího chlapa přes obličej a srazil ho

  od kulometu. To se doneslo k ostatním,

  a ti si konečně uvědomili, co jsme zač.

  Kristepane, když to spustili, měl jsem

  kola a klapky dole!“

  Bojující flotily od sebe byly nyní vzdále-

  ny 100 mil (161 km). Během noci se teplá

  fronta s nízkou oblačností, která první den

  tak dobře skryla americké letadlové lodě,

  přesunula na sever a za úsvitu zakryla její

  oblačnost japonské loďstvo; viditelnost se

  v husté oblačnosti pohybovala mezi dvě-

  ma až patnácti mílemi (3,2 až 15 km).

  Z Lexingtonu a Yorktownu odstartovalo

  v 6:35 hodin osmnáct Dauntlessů, aby pá-

  traly po nepříteli. V 8:20 hod. uviděl Lt (jg)

  Joseph G. Smith dírou v husté oblačnosti

  Shôkaku a Zuikaku. O dvě minuty později

  se z kokpitu svého B5N2 podíval dolů po-

  ručík Kenzo Kanno ze Shôkaku a spatřil

  americké letadlové lodě. Soupeřící síly

  byly od sebe vzdáleny 210 mil (338 km)

  a obě spěchaly zasadit nepříteli svůj úder.

  V 9:15 hodin zahájily Shôkaku a Zuika-

  Gaylera s torpédovými bombardéry letě-

  la nízko, když na ni zaútočila čtyři Zera a

  při prvním průletu sestřelila Gaylerova

  wingmana. Gayler se okamžitě dostal do

  potyčky s jedním Zerem. Později vzpo-

  mínal: „Myslím, že ten chlap, se kterým

  jsem se zapletl, byl mnohem lepší pilot

  než já. Dostal se mi rychle za ocas a byl

  to velmi dobrý střelec. Jeho čísla se ob-

  jevila po stranách. Jakmile jsem je uviděl,

  vzal jsem knipl oběma rukama a tlačil

  do střemhlavého letu, ale k tomu, abych

  nabral rychlost, jsem neměl dost výšky.

  Obletěl jsem dalšího Japonce a udělal

  stoupavou zatáčku, vystřelil jsem na něj

  dlouhou dávkou a pro nedostatek rych-

  losti jsem přešel do pádu. A to právě ve

  chvíli, kdy jsem spatřil, že začíná hořet.

  Byla to taková neuvěřitelně zmatená ne-

  přehledná situace za špatné viditelnost a

  lidé do toho křičeli do vysílaček“. Gaylero-

  vi se podařilo zapálit Zero, které měl před

  sebou, ovšem další dva letouny z jeho

  sekce byly v boji ztraceny.

  Jeden SBD z Lexingtonu zasáhl Shôkaku

  třetí bombou, čímž způsobil další škody,

  zatímco dva SBD neúspěšně zaútočily na

  Zuikaku. Kdyby se zbytku sil Lexingtonu

  podařilo zůstat ve špatném počasí pohro-

  madě, je pravděpodobné, že by Shôkaku

  potopily.

  USS Lexington.

  HISTORIE

  Téměř ve stejnou dobu kdy Američané

  zaútočili na japonskou flotilu zaznamenal

  radar Lexingtonu ve vzdálenosti 68 mil

  blížící se nepřátelský útok a nasměro-

  val proti němu devět Wildcatů. Sekce tří

  letounů Paula Ramseye byla ve výšce 10

  000 stop, když Ens. Ed Sellstrom spatřil

  63 letounů. Vzhledem k vážným ztrátám

  z předchozí noci nemohli Japonci provést

  plný útok na obě letadlové lodě. Velitel le-

  tecké skupiny Zuikaku vyslal čtrnáct B5N

  k útoku na Lexington a čtyři k útoku na

  Yorktown. Ens. Sellstrom se na ně vrhl

  a zjistil, že se pohybují tak rychle, že bude

  obtížné je dohnat. Zaměřil se na zadní

  část formace a poslední B5N zapálil pět

  mil od lodí. Poté byl dostižen doprovod-

  nými Zery, přičemž po boji hlásil, že ještě

  než jim unikl střemhlavým letem, podaři-

  lo se mu dvě z nich poškodit.

  Američtí obránci mylně předpokládali,

  že B5N budou útočit jako TBD, tedy nízko

  a pomalu. Šest Wildcatů z VF-42 se na-

  cházelo příliš nízko ve výšce 1000 stop

  (305 m) a nezbývalo jim než sledovat,

  jak se jim B5N rojí nad hlavou rychlostí

  přes 200 mil/h (322 km/h) a z výšky 1500

  stop (457 m) shazují svá smrtící torpéda

  Typ 91. Čtyři útočníci Yorktown minuli, ale

  zbývajících čtrnáct na Lexington úspěš-

  ně použilo úder „kladivem a kovadlinou“.

  V 11:20 hodin byl Lexington zasažen dvě-

  ma torpédy. První zásah vedl na levou

  nádrž leteckého benzínu, druhý přerušil

  levé vodovodní potrubí. Po odpoutání se z

  útoku byli čtyři útočníci sestřeleni obránci

  Lexingtonu .

  Třicet tři D3A kroužily, aby zaútočily pro-

  ti větru. Devatenáct D3A ze Shôkaku se

  seřadilo k útoku na Lexington, zatímco

  čtrnáct letounů ze Zuikaku zaútočilo na

  Yorktown. Čtyři Wildcaty VF-2 vedené

  Fredem Borriesem zaútočily na letové

  uskupení ze Zuikaku, ale byly napadeny

  doprovodnými Zery a musely se letem

  střemhlav stáhnout z boje. Dva Wildcaty

  z VF-42 poškodily nad Yorktownem při

  střemhlavém letu dva D3A a ostatním

  narušily jejich zaměřování cíle.Lexing-

  ton byl poškozen dvěma přímými zásahy

  a několika blízkými explozemi. Yorktown

  byl v 11:27 hodin zasažen ve středu letové

  paluby jedinou bombou. Než explodovala,

  pronikla čtyřmi palubami. Výbuch způso-

  bil vážné poškození konstrukce a zabil

  nebo zranil 66 mužů. Dvanáct blízkých zá-

  sahů poškodilo loď pod čarou ponoru. Dva

  letouny D3A byly během útoku sestřeleny

  Wildcaty z VF-42.

  Když se bombardéry pokoušely uniknout,

  narazily na Vorseho sekci, která se prá-

  vě vracela z odvolaného útoku. Bill Eder

  vzpomínal: „S mým wingmanem jsme za-

  mířili ke dvěma japonským letounům, ale

  ztratili jsme je v mracích. Pak jsme se

  rozdělili a já se otočil a uviděl pod sebou

  stíhačku. Když jsem k ní zamířil, otočil to

  její pilot nahoru a setkali jsme se tedy

  čelně. Já jsem střílel svými čtyřmi půlpal-

  cáky šikmo dolů a on střílel šikmo naho-

  ru. Viděl jsem, že jeho dvacetimilimetrové

  projektily ke mně nedoletí, zatímcostřely

  ráže 7,7 mm si vedly lépe. Pak ho zača-

  ly zasahovat moje „padesátky“. Téměř

  okamžitě se jakoby přetočil a pak se ne-

  kontrolovaně zřítil dolů. Moje emoce byly

  ovlivněny úspěchem a jsem rád, že moje

  půlpalcáky byly účinnější než jeho zbraně.“

  V boji byly ztraceny tři SBD, tři Wildcaty,

  tři B5N, jeden D3A a Ederovo Zero. Veli-

  tel torpédových bombardérů z Shôkaku,

  poručík Kanno, a velitel celé úderné for-

  mace, korv. kpt. Takahashi, byli sestřeleni

  a zahynuli. Americká a japonská formace

  se během návratu setkaly. Wildcaty od

  VF-42 sestřelily B5N a dva D3A, přičemž

  Noel Gayler se stal nejúspěšnějším esem

  Navy, když sestřelil dva D3A a své skóre

  tím zvýšil na osm vítězství.

  Požáry na Lexingtonu byly ve 12:33 hodin

  uhašeny a letadlová loď byla i přes zása-

  hy torpéd stále schopna provozu. Když se

  Japonská Shoho v plamenech po útoku USS Lexington dne 7. května 1942. Shoho byla první japonskou letadlovou lodí ztracenou po útoku

  nepřátelských letadel.

  INFO Eduard12

  Září 2022

• Page 13

  Téměř ve stejnou dobu kdy Američané

  zaútočili na japonskou flotilu zaznamenal

  radar Lexingtonu ve vzdálenosti 68 mil

  blížící se nepřátelský útok a nasměro-

  val proti němu devět Wildcatů. Sekce tří

  letounů Paula Ramseye byla ve výšce 10

  000 stop, když Ens. Ed Sellstrom spatřil

  63 letounů. Vzhledem k vážným ztrátám

  z předchozí noci nemohli Japonci provést

  plný útok na obě letadlové lodě. Velitel le-

  tecké skupiny Zuikaku vyslal čtrnáct B5N

  k útoku na Lexington a čtyři k útoku na

  Yorktown. Ens. Sellstrom se na ně vrhl

  a zjistil, že se pohybují tak rychle, že bude

  obtížné je dohnat. Zaměřil se na zadní

  část formace a poslední B5N zapálil pět

  mil od lodí. Poté byl dostižen doprovod-

  nými Zery, přičemž po boji hlásil, že ještě

  než jim unikl střemhlavým letem, podaři-

  lo se mu dvě z nich poškodit.

  Američtí obránci mylně předpokládali,

  že B5N budou útočit jako TBD, tedy nízko

  a pomalu. Šest Wildcatů z VF-42 se na-

  cházelo příliš nízko ve výšce 1000 stop

  (305 m) a nezbývalo jim než sledovat,

  jak se jim B5N rojí nad hlavou rychlostí

  přes 200 mil/h (322 km/h) a z výšky 1500

  stop (457 m) shazují svá smrtící torpéda

  Typ 91. Čtyři útočníci Yorktown minuli, ale

  zbývajících čtrnáct na Lexington úspěš-

  ně použilo úder „kladivem a kovadlinou“.

  V 11:20 hodin byl Lexington zasažen dvě-

  ma torpédy. První zásah vedl na levou

  nádrž leteckého benzínu, druhý přerušil

  levé vodovodní potrubí. Po odpoutání se z

  útoku byli čtyři útočníci sestřeleni obránci

  Lexingtonu .

  Třicet tři D3A kroužily, aby zaútočily pro-

  ti větru. Devatenáct D3A ze Shôkaku se

  seřadilo k útoku na Lexington, zatímco

  čtrnáct letounů ze Zuikaku zaútočilo na

  Yorktown. Čtyři Wildcaty VF-2 vedené

  Fredem Borriesem zaútočily na letové

  uskupení ze Zuikaku, ale byly napadeny

  doprovodnými Zery a musely se letem

  střemhlav stáhnout z boje. Dva Wildcaty

  z VF-42 poškodily nad Yorktownem při

  střemhlavém letu dva D3A a ostatním

  narušily jejich zaměřování cíle.Lexing-

  ton byl poškozen dvěma přímými zásahy

  a několika blízkými explozemi. Yorktown

  byl v 11:27 hodin zasažen ve středu letové

  paluby jedinou bombou. Než explodovala,

  pronikla čtyřmi palubami. Výbuch způso-

  bil vážné poškození konstrukce a zabil

  nebo zranil 66 mužů. Dvanáct blízkých zá-

  sahů poškodilo loď pod čarou ponoru. Dva

  letouny D3A byly během útoku sestřeleny

  Wildcaty z VF-42.

  Když se bombardéry pokoušely uniknout,

  narazily na Vorseho sekci, která se prá-

  vě vracela z odvolaného útoku. Bill Eder

  vzpomínal: „S mým wingmanem jsme za-

  mířili ke dvěma japonským letounům, ale

  ztratili jsme je v mracích. Pak jsme se

  rozdělili a já se otočil a uviděl pod sebou

  stíhačku. Když jsem k ní zamířil, otočil to

  její pilot nahoru a setkali jsme se tedy

  čelně. Já jsem střílel svými čtyřmi půlpal-

  cáky šikmo dolů a on střílel šikmo naho-

  ru. Viděl jsem, že jeho dvacetimilimetrové

  projektily ke mně nedoletí, zatímcostřely

  ráže 7,7 mm si vedly lépe. Pak ho zača-

  ly zasahovat moje „padesátky“. Téměř

  okamžitě se jakoby přetočil a pak se ne-

  kontrolovaně zřítil dolů. Moje emoce byly

  ovlivněny úspěchem a jsem rád, že moje

  půlpalcáky byly účinnější než jeho zbraně.“

  V boji byly ztraceny tři SBD, tři Wildcaty,

  tři B5N, jeden D3A a Ederovo Zero. Veli-

  tel torpédových bombardérů z Shôkaku,

  poručík Kanno, a velitel celé úderné for-

  mace, korv. kpt. Takahashi, byli sestřeleni

  a zahynuli. Americká a japonská formace

  se během návratu setkaly. Wildcaty od

  VF-42 sestřelily B5N a dva D3A, přičemž

  Noel Gayler se stal nejúspěšnějším esem

  Navy, když sestřelil dva D3A a své skóre

  tím zvýšil na osm vítězství.

  Požáry na Lexingtonu byly ve 12:33 hodin

  uhašeny a letadlová loď byla i přes zása-

  hy torpéd stále schopna provozu. Když se

  Japonská Shoho v plamenech po útoku USS Lexington dne 7. května 1942. Shoho byla první japonskou letadlovou lodí ztracenou po útoku

  nepřátelských letadel.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  13

  Září 2022

• Page 14

  Upraveno z textu knihy Thomase McKelveyho

  Cleavera „I Will Run Wild: The Pacific War from

  Pearl Harbor to Midway“ od nakladatelství

  Osprey Publishing.

  Kredity všech fotografií: USN Official

  Noel Gayler blížil na přistání, žádná po-

  škození lodi nezaznamenal. „Plula rych-

  lostí 25 uzlů (46 km/h) a letouny na pa-

  lubě byly v provozu. Ze vzduchu vypadala

  v pořádku. Teprve po přistání, když jsem

  postřehl, že si mě na rozdíl od dřívějška

  nikdo nevšímá, jsem se rozhlédl a všiml

  si, že někteří lidé se tváří dost podivně.

  Pak jsem uviděl po celé palubě skvrny

  hasicí pěny a pochopil, že byla zasažena.“

  Vorseho sekce rovněž přistála. Gayler se

  pokusil proti Zuikaku zorganizovat další

  úder, jakmile bylo zřejmé, že Lexington

  je stále schopen provozu, ale nebylo jak

  natankovat letadla. Bill Eder vzpomínal:

  „Měli jsme natankovat, přezbrojit a znovu

  odstartovat. Než se to však podařilo, po-

  žáry v podpalubí dosáhly až na hangáro-

  vou palubu“.

  Ve 14:30 hodin admirál Hara informoval

  admirála Takagiho, že na palubě Zuika-

  ku je v provozu pouze dvacet čtyři Zer,

  osm D3A a čtyři B5N. V 15:00 hodin Ta-

  kagi oznámil admirálu Inouemu, že jeho

  síly potopily dvě americké letadlové lodě,

  „třídy Yorktown“ a „třídy Saratoga“, ale

  kvůli velkým ztrátám letadel nemohou

  v leteckém krytí invaze pokračovat.

  Admirál Inoue tedy odvolal invazní konvoj

  do Rabaulu. Zuikaku a její doprovod se

  sice obrátily směrem k Rabaulu, avšak

  Shôkaku zamířila na náročnou opravu do

  Japonska.

  Na Lexingtonu zapálily ve 12:47 hodin jis-

  kry z elektromotorů benzínové výpary po-

  blíž centrální řídicí stanice. Následná ex-

  ploze zabila 25 mužů a způsobila rozsáhlý

  požár. Po dalším velkém výbuchu ve 14:42

  hodin vypukl další silný požár a v 15:25

  hodin došlo ke třetímu výbuchu. Kontro-

  la škod v 15:38 hodin ohlásila, že požáry

  jsou již nekontrolovatelné. V 17:07 hodin

  byl tedy vydán rozkaz k opuštění lodi.

  Noel Gayler vzpomínal: „Požár nás zahnal

  až na kraj zádi. Lodní výrobna zmrzliny

  se nacházela na jejím levém okraji. Ně-

  jaký šašek rozhlásil, že je tam zmrzlina

  zdarma, a námořníci, kteří opouštěli loď,

  se na ni postavili do fronty. Samozřejmě

  pak všechnu zmrzlinu vyzvraceli, jakmile

  se chvíli koupali ve slané vodě. Nenastala

  žádná panika, neměli žádné obavy, že ne-

  budou vyloveni. Voda byla teplá a torpédo-

  borce připluly se spuštěnými nákladními

  sítěmi.“ Gaylera vyzvedl torpédoborec po

  90 minutách strávených ve vodě.

  Bill Eder vzpomínal: „Po vydání rozkazu

  k opuštění lodi jsem počkal, až na mě

  přijde řada, a spustil se po uzlovém laně

  do teplé vody. Našel jsem nafouknutý

  záchranný člun, na jehož palubě byli tři

  starší poddůstojníci. Protože jsem měl

  záchrannou vestu, zůstal jsem ve vodě

  vedle nich. Zanedlouho připlul torpédo-

  borec Dewey a vyzvedl nás. Hodili nám

  lano a já, jako mladší, jsem ho držel, aby

  po něm mohli ostatní vylézt. Když na mě

  přišla řada, byl jsem příliš vyčerpaný na

  to, abych vylezl také, a tak musel jeden

  námořník slézt dolů a dát mi lano, na kte-

  rém mě vytáhli“.

  V 19:15 hodin, když nad Korálovým mo-

  řem zapadalo slunce, vypálil do hořícího

  Lexingtonu torpédoborec Phelps (DD-

  360) pět torpéd a Lexington se v 19:52

  hodin potopil do hloubky 2400 sáhů (4390

  m), přičemž s sebou vzal 216 z 2951 členů

  osádky a 36 letadel.

  Když se Yorktown vrátil do Pearl Harbo-

  ru, byly Wildcaty verze F4F-3 od VF-42

  nahrazeny verzí F4F-4 se sklopnými kří-

  dly. Piloti nepovažovali nové Wildcaty za

  posun k lepšímu. Kvůli úspoře hmotnosti

  po instalaci mechanismu sklápění křídel

  zůstala zásoba munice stejná – nyní byla

  rozdělena mezi šest kulometů namísto

  čtyř a doba střelby se zkrátila o 20 sekund,

  což bývá v boji otázka života a smrti. F4F-

  3 však po dobu své služby v bojích proti

  přesile nezklamal ani v obtížných situa-

  cích a prokázal bojovné srdce.

  USS Lexington (CV-2) v plamenech po explozi paliva po poledni 8. května 1942.

  HISTORIE

  INFO Eduard14

  Září 2022

• Page 15

  INFO Eduard

  15

  Září 2022

• Page 16

  Pokud bychom hledali nejzajímavější letecké osob-

  nosti druhé světové války, nemohli bychom vedle

  řady stíhacích es opomenout ani Paula Irvina Gunna,

  mistra modifikací středních bombardérů, který de

  facto vytvořil zvláštní kategorii těžkých útočných

  letounů. Gunn byl jak výborným technikem, tak pilo-

  tem. A vynikal ještě v jedné věci. Ve vyprávění úžas-

  ných, mnohdy jen těžko uvěřitelných historek…

  text Richard Plos

  Výhodou leteckého útoku z velmi malé výš-

  ky je omezení reakční doby nepřítele na

  zemi na minimum. Než stačí aktivovat pro-

  tileteckou obranu, už je pod palbou nebo

  bombardováním a na jakoukoli reakci je

  pozdě. Paula Gunna to napadlo už v době,

  kdy coby vysloužilý námořní

  pilot, reaktivovaný jako pilot

  USAAF, létal po japonském

  útoku na Pearl Harbor zá-

  sobovací a transportní lety

  na Filipínách. Jako letový

  ředitel Philippine Airlines

  znal celý region velmi dobře

  a aby unikl nebezpečí záchy-

  tu japonskými stíhači „česal“

  v některých oblastech pře-

  letu do Austrálie vrtulemi vrcholky stromů.

  Gunn byl přesvědčen, že bombardování

  z velkých výšek představuje příliš velké

  nebezpečí, hrozící jak od protiletadlové

  palby, tak od stíhačů. Takže když obdržela

  3rd Attack Group v Austrálii šestnáct no-

  vých Douglasů A-20A, Gunn začal jednat.

  Tyto letouny byly svými výkony a letovými

  vlastnostmi něco mezi těžkým stíhačem

  a středním bombardérem. Byly obratné

  a rychlé, takže se zdály být ideální pro útoky

  v malých výškách. Samozřejmě po patřič-

  ných úpravách, které zahrnovaly poměrně

  hodně práce s plechem, protože bylo tře-

  ba původní prosklenou příď přestavět na

  zaplechovanou a do původního prostoru

  bombometčíka umístit čtveřici kulometů,

  včetně vedení nábojových pásů, a to vše

  patřičně ukotvit v konstrukci letounu. Dal-

  ší dva kulomety byly připevněny na boky

  trupu. Věrný své pověsti si Gunn, kterému

  se dostalo vzhledem k jeho věku přezdív-

  ky „Pappy“, příliš nelámal hlavu s nějakými

  technickými předpisy. Důležitý pro něj byl

  pouze výsledek. „Zapomeňte na ty zatra-

  cený knihy. Spalte je,“ odsekl veliteli celé

  skupiny, když od něj vyžadoval dodržování

  postupů podle knih o údržbě letounu.

  Muži na svém místě

  Bylo štěstí, že se velitelem 5th Air For-

  ce, do jejíhož stavu 3rd AG spadala, stal

  generál George Kenney. Byl to praktik

  a pragmatik. Sám ve 30. letech pomá-

  hal s vývojem parafragmentačních bomb

  o hmotnosti 10,4 kg (23 lb), shazovaných na

  brzdicím padáku z malých výšek. Namísto

  toho, aby neschválené úpravy A-20 způ-

  HISTORIE

  (foto: sbírka autora)

  (foto: worldwarphotos)

  B-25 upravený podle Pappyho Gunna nesoucí jméno

  Pappy’s Folly s autorem úprav v kokpitu. Jednalo se

  o B-25C výrobního čísla 41-12437, který byl původně

  určen pro letectvo Nizozemské východní Indie.

  INFO Eduard16

  Září 2022

• Page 17

  HISTORIE

  sobily během generálovy inspekce výbuch

  hněvu, se Kenney o Gunnovu práci živě za-

  jímal. A nejen to, rovnou Gunna zaúkoloval,

  aby upravil pumovnici A-20 pro zmíněné

  bomby. „Evidentně si nelámal hlavu s ně-

  jakými povoleními k instalaci neschvále-

  né výzbroje, která neměla nic společného

  s tou původní, ani se nestaral o to, co si kdo

  myslí o rozřezání letounu, aby mohl tuto in-

  stalaci provést,“ vzpomínal na něj generál

  po mnoha letech ve své knize „The Saga of

  Pappy Gunn“.

  Následné testy ukázaly, jak devastující

  účinky má shoz těchto bomb z malé výšky.

  Upravený letoun si razil cestu nad oblast

  shozu palebnou hradbou svých šesti „půl-

  palcáků“, která doslova „odlisťovala“ vege-

  taci a přibíjela nepřátelské pěšáky k zemi.

  Následné výbuchy malých ale účinných

  bomb vytvářely „mrtvé zóny“, ve kterých

  byla šance na přežití minimální…

  Aby nedošlo k ohrožení letounů explozemi

  vlastní munice, byly brzdicí padáky nezbyt-

  né. K odhozu totiž docházelo ve výškách

  jen těsně nad vrcholky stromů. A vzhledem

  k tak malé výšce nebylo bombometčíka vů-

  bec zapotřebí. Taktika byla natolik úspěšná,

  že se stala hlavním způsobem útočných

  operací jednotek vyzbrojených Douglasy

  A-20 a o něco později přijal Pappyho úpravu

  za svou i samotný výrobce. Z výrobních li-

  nek sjížděly A-20G rovnou jako útočné ver-

  ze s kulomety v přídi. Totéž se opakovalo

  v případě B-25, což byl letoun větší, robust-

  nější a v řadě parametrů výkonnější než

  A-20. Modifikace byly zaměřeny na úpravu

  pro takzvaný skip-bombing, tedy bombar-

  dování s využitím odrazu od hladiny. Bomby

  ráže 113 kg (250 lb) byly shazovány z výšek

  okolo 80 m při rychlostech přes 400 km/h

  a po několika odrazech od hladiny doputo-

  valy k lodi a nárazem do ní explodovaly. Jed-

  nalo se o výrazně přesnější a účinnější me-

  todu, než jakou bylo klasické bombardování

  z výšky. Štíhlé a manévrující lodě byly

  v tomto případě obtížným cílem. Mitchelly

  byly nakonec schopny vést dopřednou

  palbu až ze 14 hlavní ráže 12,7 mm. Přímo

  u výrobce pak vznikla modifikace se 75mm

  kanónem, kterou si Pappy Gunn na rozdíl

  od většiny pilotů velmi oblíbil.

  Ale začali jsme tak nějak od prostředka.

  Kým byl Paul Irvin Gunn v době před vy-

  puknutím války v Pacifiku? Kdo byl člověk,

  který se zasadil o vznik pověstných „Stra-

  ferů“, které ničily pozemní i hladinové cíle

  s mimořádnou efektivitou?

  Mami, takhle budu taky létat!

  Farmářský synek z rodiny se sedmi sou-

  rozenci, z nichž čtyři byli téměř o genera-

  ci starší, přišel o otce, když mu bylo sedm

  a několik dalších let prožil s matkou a třemi

  sourozenci (byl druhý nejmladší ze všech)

  na farmě svých strýců. Při pěší cestě z ne-

  dalekého města jim s matkou nabídl nezná-

  mý muž svezení automobilem. Psal se rok

  1908 a bylo to poprvé co Paul viděl automo-

  bil. Historkou o své první jízdě autem dá-

  val o řadu let později opakovaně k lepšímu

  a stále ji vylepšoval. Auto bylo v jeho vyp-

  rávěních stále větší, mělo stále vyšší výkon

  a přibývaly detaily o cestě i údivu všech,

  když zastavili v oblaku prachu na farmě.

  Prý při tom přišlo o život i jedno prase, ale

  kdo ví… Byl to jeden z typických rysů Pau-

  la Gunna. Jeho historky mnohdy hraničily

  s uvěřitelností, ale posluchače pobavily.

  Faktem je, že tato událost vzbudila v osmi-

  letém Paulovi zájem o automobily. Ten mu

  vydržel dva roky. Pak se nad farmou jed-

  noho dne roku 1910 přehnal letoun a Paul

  sdělil matce: „Jednou budu taky takhle lé-

  tat“. Tato idea ho už neopustila a když vy-

  pukla v Evropě válka, hltal všechny zprávy

  týkající se leteckých bojů. Když v roce 1917

  vstoupily USA do války, chyběl Paulovi je-

  den rok, aby splnil věkovou hranici pro

  narukování. Vyřešil to po svém: Odvodové

  komisi amerického námořního letectva

  sdělil, že se narodil 18. října 1899, tedy o rok

  dříve, než jaká byla skutečnost. Byl tedy

  odveden, ovšem namísto pilotního výcviku

  se po krátkém intermezzu v kuchyni (his-

  torka o tom, jak vařil tapiokový puding byla

  další z mnoha oblíbených) se stal leteckým

  mechanikem.

  Válka skončila dřív, než mohl své schop-

  nosti uplatnit, rozhodl se ovšem, že v ná-

  mořnictvu zůstane a bude dál usilovat

  o pilotní výcvik. A protože nepatřil k nej-

  trpělivějším, našetřil si na soukromý vý-

  cvik a nějaké letové hodiny získal také za

  pomoc při údržbě letounu, na kterém se

  cvičil. Na jaře roku 1922 absolvoval své

  první sólo, následně získal pilotní průkaz

  a krátce nato si koupil dokonce vlastní le-

  tadlo. No letadlo… Za 250 dolarů odkoupil

  z přebytků námořnictva neletuschopný

  plovákový Curtiss Seagull z první světové

  války a o víkendech jej dával postupně do-

  hromady. A nikdo už nikdy nezjistí, odkud

  bral mechanik námořního letectva všech-

  ny ty potřebné součástky… Tou dobou se

  také seznámil s jistou Clarou Luise Crosby

  a přestože do té doby tvrdil, že se nehodlá

  ženit před čtyřicítkou, požádal ji nakonec

  po roce známosti o ruku. Jméno Clara se

  mu ale nezamlouvalo, a tak to zase vyřešil

  po svém, když jí po celý život říkal Polly…

  Jejich svatební cesta byla stylová, mladý

  pár ji trávil cestou podél pobřeží v Paulově

  plovákovém Curtissu.

  Svéráz každým coulem

  O dva roky později končil čtyřiadvacetileté-

  mu Gunnovi jeho šestiletý závazek u Navy.

  Příslib, že se mu konečně dostane pilotního

  výcviku, jej přiměl podepsat na dalších šest

  let a na jaře roku 1925 skutečně získal svůj

  pilotní odznak. Jeho dětský sen se naplnil

  a z Gunna se rychle stal respektovaný ná-

  mořní pilot. Od srpna do září 1928 sloužil na

  (foto: U.S. Navy)

  Ve třicátých letech sloužil Paul Gunn mimo jiné také jako pilot na palubě lehkého křižníku USS Omaha (CL 4).

  Vzlétal z jeho katapultu s plovákovým letounem.

  „Evidentně si nelámal hlavu s nějakými povoleními k instalaci ne-

  schválené výzbroje, která neměla nic společného s tou původní, ani

  se nestaral o to, co si kdo myslí o rozřezání letounu, aby mohl tuto

  instalaci provést.“ (generál George Kenney)

  INFO Eduard

  17

  Září 2022

• Page 18

  HISTORIE

  základně Pensacola dokonce jako letecký

  instruktor. Mnoho námořních pilotů, kteří

  se proslavili ve druhé světové válce, prošlo

  jeho rukama a mnozí i po létech vzpomínali

  na jeho svérázné výcvikové metody a květ-

  natou mluvu, kdykoli nechápali dostatečně

  rychle, co od nich vyžaduje. Gunna zajíma-

  lo jen létání a letecká technika, na subor-

  dinaci příliš nedbal a kariérní či hodnostní

  postup ho nezajímal. Ne že by byl neukáz-

  něný, jen si prostě vždy našel vlastní cestu

  a nehleděl při tom příliš na předpisy nebo

  na „frčky“. Byl svéráznou, ovšem mezi let-

  ci a kupodivu i mezi mnohými nadřízenými

  populární osobností.

  Na začátku roku 1929 byl převelen z Pensa-

  coly na základnu Anacostia nedaleko

  Washingtonu, D. C., ke byl jeho velitelem

  Lieutenant Commander Joseph J. „Jocko“

  Clark, pozdější kontradmirál, velitel nové

  USS Hornet (CV-12) a o něco později i ve-

  litel celé Task Force 3. Tento indián z kme-

  ne Čerokézů byl vůbec prvním domorodým

  Američanem, který absolvoval námořní

  akademii. S Paulem se rychle spřátelili.

  „V té době měla Anacostia za úkol dopra-

  vovat letecky řadu vládních činitelů po celé

  zemi, a tak jsme chtěli ty nejlepší piloty. Ze

  všech, které jsme v Navy měli k dispozici,

  jsme si vybrali právě Gunna. V těch dobách

  jsme mu říkali P. I., přezdívku Pappy dostal

  až později. Byl mimořádně schopný a vždy

  připravený letět kdykoli kamkoli – ve dne

  i v noci. Byl také zábavnou a inspirativní

  osobností a měl vysoký smysl pro povin-

  nost,“ vzpomínal na něj kontradmirál po

  letech.

  V srpnu 1930, když završil druhý šestiletý

  kontrakt s námořnictvem se Gunn rozho-

  dl podepsat i třetí závazek. Rozhodl se, že

  si odslouží dvacet let, aby měl nárok na

  odchod do zálohy s poloviční penzí, a to

  ve věku pouhých 37 let. Služba jej zavedla

  postupně do Atlantiku, Karibiku i Pacifiku.

  Na podzim roku 1931 byl na Havaji hospita-

  lizován s dvojitou kýlou (podle něj ji způso-

  bily časté starty z katapultů křižníků) a po

  propuštění se po dlouhé době vrátil k rodi-

  ně, která již tou dobou čítala čtyři potomky.

  Doma v San Diegu zůstal až do roku 1933.

  Stal se příslušníkem letky VF-2 „Top Hat“

  operující z paluby USS Lexington. Potkal

  se na ní opět s Clarkem, což nebyla náho-

  da. Pravda je taková, že si „Jocko“ Gunna

  osobně vyžádal. Oceňoval jej jako vynika-

  jícího stíhače, který exceloval jak v ma-

  névrovém boji, tak ve střelbě. A VF-2 byla

  považována za elitní letku Navy. Nicméně

  v roce 1933 byl Paul Gunn opět převelen na

  Havaj, kde se stal technickým důstojníkem

  námořního letectva a létal z pozemních

  základen. Čas od času do Pearl Harboru

  zavítal Lexington a Gunn se tak potkával

  s bývalými kolegy od VF-2. Běžně té příle-

  žitosti využíval k tomu, aby si s nimi zalétal

  z paluby letadlové lodi. Když se nad voda-

  mi Pacifiku 2. července 1937 ztratila Ame-

  lia Earnhardt během letu z Port Moresby

  na ostrov Howland, hledali ji piloti z VF-2

  a Gunn mezi nimi nemohl chybět…

  Už bylo uvedeno, že Paul Gunn měl vždy

  svou hlavu a problémy řešil po svém. Jed-

  ním z důkazů jeho svéráznosti bylo i to,

  jak vyřešil své vleklé problémy s bolestmi

  zubů. Ty ho trápily celá léta, a tak se rozho-

  dl, že problém vyřeší jednou provždy. Zašel

  za vojenským zubařem na Havaji a požádal

  jej, aby mu všechny zuby vytrhal a vyrobil

  protézu. Ten vcelku logicky odmítl a objed-

  nal jej na sezení, při kterém jej komplexně

  vyšetří a navrhne další postup. Paul odešel

  a zamířil si to rovnou k civilnímu japonské-

  mu zubaři v Honolulu, nechal si sejmout

  potřebné otisky a následně už šly všechny

  zuby ven… Když jej po nějaké době vojenský

  zubař sháněl, protože se nedostavil na do-

  jednanou schůzku, Paul vyjmul z úst zbru-

  su nové protézy s tím, že ho už zuby nebolí…

  Do civilu…

  Dne 6. srpna 1937 završil Paul Irvin Gunn

  dvacet let služby u námořnictva a v hod-

  nosti Chief Petty Officer (Vrchní námořní

  poddůstojník, hodnost zhruba odpovídající

  rotmistrovi) odešel do zálohy. Už měl své

  plány. Během služby na Havaji se seznámil

  se dvěma muži. Robertem Tycem, civilním

  dopravním pilotem a Charlesem Knoxem,

  kteří v roce 1934 zahájili leteckou přepravu

  po Havajských ostrovech se společnos-

  tí K

  -

  T Flying Service. Paul s nimi obvykle

  trávil víkendy, školil mechaniky a společně

  s Tycem i nové piloty. Po odchodu od ná-

  mořnictva pokračoval v práci pro K

  -

  T na

  plný úvazek. Školil piloty prováděl inspekč-

  ní a zalétávací lety a příležitostně létal

  i běžné komerční lety s pasažéry či poštou.

  Není bez zajímavosti, že Bob Tyce se pozdě-

  ji stal první civilní obětí japonského útoku

  na Pearl Harbor. Stál před hangárem své

  Během své služby vystřídal Gunn řadu typů, létal

  také se stíhacím Boeingem F4B.

  Jedním z Gunnových velitelů byl Joseph J. „Jocko“ Clark, pozdější kontradmirál a velitel Task Force 3.

  Za soumraku na něj zaútočilo Zero a zasypalo jej dávkou z palubních

  zbraní, ale Gunnovi se podařilo Japonci divokým kličkováním v úrovni

  stromů uniknout. Ovšem když prolétal kolem základny Zablan Field,

  inkasoval další zásahy od protivzdušné obrany, která jej považovala

  za Japonce. S vynechávajícími motory se otočil a v deset hodin večer,

  za úplné tmy, svůj Beechcraft nouzově posadil na tamní dráhu…

  (foto: National Archives)

  (foto: National Archives)

  INFO Eduard18

  Září 2022

• Page 19

  letecké společnosti na Oahu, když se nad

  ním prohnala první japonská vlna a jedna

  z vypálených kulek jej smrtelně zranila.

  A ještě jedna zajímavost: Jedním z letounů,

  se kterými tehdy K

  -

  T létala a který zřejmě

  pilotoval i Gunn, bylo Waco UIC výrobního

  čísla N13408. Létá dodnes…

  V roce 1939 se Paul seznámil s Andrésem

  Sorianem, hlavou vlivného filipínského

  rodinného průmyslového klanu Ayalů. So-

  riano vlastnil dvoumotorový Beechcraft

  a hledal pro něj pilota. Paul nabídku, kterou

  od něj dostal, přijal a na konci roku 1939 se

  přesunul do Manily. Jeho rodina odcesto-

  vala z Havaje na tři měsíce domů do USA,

  než Paul zařídí vše potřebné v novém pů-

  sobišti. Přitom také dokázal přesvědčit So-

  riana, aby financoval vznik letecké společ-

  nosti Philippine Airlines, do které následně

  v roce 1941 majetkově vstoupila filipínská

  vláda. Paul vždy hovořil o Philippine Airli-

  nes jako o „své“ společnosti, ve skutečnosti

  v ní ale nikdy neměl žádný podíl.

  Poté, co Paul našel pěkný dům, se rodina

  opět shledala. Všechno vypadalo báječně.

  Paul byl letovým ředitelem společnosti

  a měl na starosti tři Beechcrafty Model 18

  a jeden Sikorski S-43. Jenže pak přišel

  7. prosinec 1941…

  …a opět do služby

  Hned 8. prosince 1941 generál Brereton, ve-

  litel amerických leteckých sil na Filipínách,

  zkonfiskoval všechna letadla Philippine

  Airlines i dva Beechcrafty filipínského vo-

  jenského letectva. Gunn obdržel příkaz

  ohlásit se ve Fort William McKinley, kde

  mu bylo pobočníkem generála sděleno, že

  je převelen k americkému letectvu. Ješ-

  tě téhož dne se objevily japonské letouny

  a poškodily svou palbou na letišti Nichols

  Field dva Beechcrafty filipínského letec-

  tva a obojživelný S-43 Philippine Airlines.

  Gunnovi bylo jasné, že je jen otázkou času,

  než přijdou o zbylé stroje, a rozhodl se je

  přesunout na malou polní letištní plochu

  u Grace Park, která přímo sousedila se

  hřbitovem. Ten se rozrostl kolem nepou-

  žívaného polního letiště natolik, že Gunn

  musel několik náhrobků rozbít, aby nepře-

  kážely při pojíždění…

  Společně s ním létali nejrůznější trans-

  portní a zásobovací lety Harold G. „Buzz“

  Slingsby a Louis James Connelly. Stala se

  z nich provizorní transportní letka podléha-

  jící USAAF, disponující čtyřmi Beechcrafty

  (podařilo se opravit jeden poškozený ar-

  mádní kus). Létání se stalo velmi adrenali-

  novou záležitostí, piloti se museli se svými

  bezbrannými stroji držet na úrovni vrchol-

  ků stromů, a to i v noci, jinak riskovali se-

  střelení japonskými letouny, které ovládaly

  oblohu. Brzy o jeden stroj přišli, když jej

  na letišti v Bataanu, kam Connelly přivezl

  zásoby pro vojáky, rozstříleli na zemi ja-

  ponští stíhači. Poté byl 13. prosince sestře-

  len Gunn, když se vracel z Del Monte, kam

  odvezl zdravotnický materiál a několik dů-

  stojníků. Za soumraku na něj zaútočilo Zero

  a zasypalo jej dávkou z palubních zbraní,

  ale Gunnovi se podařilo Japonci divokým

  kličkováním v úrovni stromů uniknout. Ov-

  šem když prolétal kolem základny Zablan

  Field, inkasoval další zásahy od protivzduš-

  né obrany, která jej považovala za Japonce.

  S vynechávajícími motory se otočil

  a v deset hodin večer, za úplné tmy, svůj

  Beechcraft nouzově posadil na tamní drá-

  hu…

  Krátce před Vánoci dostal Gunn příkaz

  přepravit do Austrálie skupinu Ameri-

  čanů. Rozloučil se s rodinou s tím, že se

  vrátí asi během deseti dní. Na Filipínách

  tehdy snad každý věřil, že se během ně-

  kolika dní objeví americké posily a Ja-

  ponce ze země rychle vyženou. Přesto

  Gunn instruoval manželku, aby v případě,

  že Japonci ostrov obsadí, neříkala, že její

  muž slouží v americkém letectvu. Měla

  tvrdit, že zahynul při letecké nehodě

  nad mořem a jeho tělo se nenašlo. Krát-

  ce po půlnoci z 24. na 25. prosince Gunn

  a Slingsby odletěli každý s pěti pasažéry

  směr Austrálie. O dva dny později přistáli

  v australském Darwinu a zpět se už ne-

  vrátili. Dne 2. ledna 1942 vstoupili Japon-

  ci do Manily. Polly byla i s dětmi umístěna

  v zajateckém kempu zbudovaném v prosto-

  rách University of Santo Tomas a všichni

  tam zůstali až do konce války. Pro Gunna se

  tím rozhořely dvě války. Jednu bojoval za

  Spojené státy americké a druhou za svou

  rodinu…

  pokračování

  První let Philippine Airlines uskutečnil 15. března 1941 tento Beechcraft Model 18 imatrikulace NPC-54.

  Šťastná rodina na Honolulu během Pappyho služby na Havajských ostrovech.

  (foto: sbírka autora)

  (foto: rodinné album)

  INFO Eduard

  19

  Září 2022

• Page 20

  Prvý z celkovo siedmich evakuačných letov

  sa uskutočnil 21. marca. Posledná misia pre-

  behla podľa niektorých zdrojov 5. 4. alebo

  7. 4. Predtým sa uvádzalo, že posledný let do

  Mariupoľa sa uskutočnil o mesiac neskôr,

  niekedy na začiatku mája. To je však málo

  pravdepodobné. Na začiatku apríla ovláda-

  li ukrajinské jednotky ešte rozsiahle časti

  mesta, do polovice mesiaca sa však mu-

  seli stiahnuť do dvoch veľkých priemysel-

  ných komplexov – oceliarní Iljič a Azovstaľ.

  V druhej polovici apríla už sa ukrajinskí vo-

  jaci bránili len v druhej menovanej továrni.

  Je prakticky nemožné, aby let do Azovstaľu

  v takýchto podmienkach unikol pozornosti

  obliehateľov a neprilákal delostreleckú pa-

  ľbu.

  Misie prebiehali v prísnom utajení a ich

  účastníci mohli prehovoriť do médií až po

  tom, čo sa poslední obrancovia Mariupoľa

  v druhej polovici mája vzdali. A hoci sa svet

  dozvedel mnohé podrobnosti o týchto hrdin-

  ských skutkoch, presné detaily o miestach

  a časoch, odkiaľ a kedy sa evakuačné lety

  uskutočnili, ostávajú doteraz z veľkej časti

  neznáme.

  Jedno z najdetailnejších a teda najcennej-

  ších svedectiev poskytol príslušník ukrajin-

  ského obranného spravodajstva s krycím

  menom Flint, ktorý sa nielen že zúčastnil

  prvej misie, ale sa na jej príprave od zači-

  atku aj podieľal. Plán skrsol v hlave gene-

  rálmajora Kyryla Budanova, šéfa obranného

  spravodajstva. Prvý let sa mal uskutočniť

  ešte skôr ako 21. 3., museli ho však z vi-

  acerých dôvodov trikrát odložiť. Jedným

  z nich boli neustále sa meniace informácie

  rozviedky o ruskej protivzdušnej obrane na

  trase do Mariupoľa. Rusi akoby niečo vytu-

  šili a koncentrácia nepriateľského letectva

  nad obliehaným mestom sa náhle prudko

  zvýšila.

  Ďalším z dôvodov bola snaha o maximál-

  ne utajenie. Let sa pripravoval na základ-

  ni Dnipro a podieľalo sa na tom veľa ľudí

  – mechanici, personál na dopĺňanie paliva,

  vojenskí policajti... Na letisku bolo jasne

  vidno zvýšený pohyb osôb a ak mal nepri-

  ateľ v okolí svoje „oči“, nemohlo im ujsť, že

  sa niečo chystá. Preto ešte pred samotnou

  misiou prebehla dezinformačná operácia

  na jej zamaskovanie. „Jeden vojak zavolal

  svojej manželke a povedal jej, že čoskoro

  bude doma, lebo vyššie velenie zamietlo

  plánovanú operáciu. Aj ja som mal s niekým

  rozhovor a povedal som, že misiu zrušili,“

  uviedol Flint pre online magazín The War

  Zone. Po tom, čo rozšírili takéto informácie,

  sa účastníci prvého letu prekvapujúco vrátili

  na letisko, naložili helikoptéry a odleteli ta-

  kým smerom, aby nebolo jasné, kam presne

  mieria.

  Tretím problémom, ktorý museli pred mi-

  siou prekonať, bolo nájsť ochotných pilotov.

  Viacerí oslovení letci to odmietli. „Mysleli

  si, že je to nemožné,“ povedal Flint. Napo-

  kon našli prvého pilota, ktorý do Mariupoľa

  chcel letieť – a to z osobných dôvodov.

  „Jeho manželka bola vojenská zdravotníčka

  v Azovstale. Starala sa o ťažko zranených

  vojakov. Hlavným cieľom prvej misie bolo

  evakuovať týchto ťažko zranených vojakov

  a tiež ju z tejto továrne,“ uviedol Flint.

  V civile a bez výzbroje

  Pred letom sa všetci prezliekli do civilných

  šiat a odstránili vojenské identifikačné

  znaky. V prípade havárie na nepriateľskom

  území by sa takto pokúsili nenápadne prejsť

  cez frontovú líniu naspäť na ukrajinské te-

  ritórium. Z vrtuľníkov tiež demontovali vý-

  zbroj a ďalšie vybavenie, aby ich čo najviac

  odľahčili. Urobili tak miesto pre náklad pro-

  HISTORIE

  Text: Miro Barič

  Oceliarne Azovstaľ boli niekoľko mesiacov ostreľované.

  Nakladanie zraneného do ukrajinskej helikoptéry Mi-8 na cvičení pred vojnou.

  Mission:

  Impossible

  po ukrajinsky

  Prístavné mesto Mariupoľ na juhu Ukrajiny sa stalo terčom

  ostreľovania už v prvý deň ruskej agresie, 24. februára. Ruské

  sily mesto obkľúčili 2. marca. Nasledovali viac ako dva mesia-

  ce pouličných bojov. Ukrajinskí vojaci v meste však neboli úplne

  izolovaní. Na ich zásobovanie a evakuáciu ranených podniklo

  ukrajinské letectvo sedem tajných misií, pri ktorých piloti vrtuľ-

  níkov lietali viac ako 100 km cez nepriateľské územie v noci a len

  pár metrov nad zemou.

  INFO Eduard20

  Září 2022

• Page 21

  HISTORIE

  titankových rakiet NLAW a Javelin, protilie-

  tadlových rakiet Stinger a satelitných komu-

  nikačných systémov Starlink. Okrem zbraní

  a munície sa pri letoch do Mariupoľa vozili aj

  potraviny a lieky.

  Štart sa uskutočnil o 03:30 ráno. Flint če-

  lil „Sofiinej voľbe“, kam sa vo vrtuľníku po-

  sadiť. Mohol si sadnúť k palivovej nádrži

  a v prípade zásahu helikoptéry by bol oka-

  mžite mŕtvy. Alebo sa mohol posadiť na

  debničky s muníciou a v prípade havárie

  by si minimálne dolámal údy. „Uvedomova-

  li sme si, že to môže byť jednosmerný let

  a boli sme pripravení na to, že sa nevrátime,“

  povedal Flint. Uvedomovali si však aj to, že

  obliehaní ukrajinskí vojaci ich pomoc zúfalo

  potrebujú a akonáhle sa ocitli vo vzduchu,

  nervozita opadla. Vrtuľníky Mi-8 najprv pris-

  táli tesne pri fronte na poľnej základni, kde

  doplnili palivo. Potom sa rútili nocou rýchlo-

  sťou 220 km/h vo výške len päť metrov nad

  zemou. Piloti sa tým vyhýbali zachyteniu

  nepriateľským radarom. Na druhej strane

  museli kľučkovať medzi stromami a stĺpmi

  elektrického vedenia. Moment prekvapenia

  však vyšiel a helikoptéry sa bez úhony do-

  stali až nad Mariupoľ.

  Piloti pristávali v areáli oceliarní Azovstaľ,

  ktoré majú 11 štvorcových kilometrov. Pod

  nimi sa nachádza 24 km dlhá sieť betó-

  nových krytov a tunelov, boli tak najlepšie

  chráneným miestom v Mariupoli. V podze-

  mí bola aj poľná nemocnica, z ktorej mali

  helikoptéry evakuovať ťažko zranených.

  Na pristátie museli piloti hľadať plochu, ktorá

  bola najmenej posiata troskami a krátermi.

  Z podzemia sa potom vynorili obrancovia to-

  várne, ktorí vyložili zásoby a na nákladnom

  aute priviezli 16 zranených. Trvalo to približ-

  ne 15-20 minút a po celý čas mali vrtuľníky

  zapnuté motory a boli pripravené v prípade

  nebezpečenstva okamžite odštartovať. Keď

  boli zranení naložení, museli obrancovia

  nejak zamaskovať odlet helikoptér. Spustili

  preto divokú streľbu na ruské pozície, aby

  odlákali pozornosť. Počas tejto prestrelky

  sa vrtuľníky nízkym letom nenápadne vy-

  tratili. Bez toho, aby na ne niekto strieľal, sa

  po ceste opäť zastavili na doplnenie paliva

  v blízkosti frontu a o 07:30 sa vrátili do

  Dnipra. Celá misia tak trvala štyri hodiny.

  „Sú to výnimočné emócie, keď odovzdáte

  zranených do rúk lekárov a uvedomíte si,

  že ste dokázali niečo absolútne nemožné.

  Cítite šťastie a hrdosť na svojich ľudí,“ popí-

  sal Flint svoj emocionálny stav po pristátí.

  Ďalšie misie však boli čoraz ťažšie a ťaž-

  šie. Už počas druhého letu Rusi na vrtuľník

  strieľali, jeho pilot však dokázal úspešne

  pristáť na mieste doplňovania paliva. To sa

  pritom zakaždým menilo, rovnako ako sa

  menili trasy helikoptér. Niekedy lietali len

  nad pevninou, inokedy zaleteli nad more

  a vrátili sa na ukrajinské územie širokým

  oblúkom. Flint spomínal, že počas jednej

  misie preletel ukrajinský vrtuľník tesne nad

  hladinou medzi dvomi hliadkujúcimi ruskými

  loďami. Pre nedostatok pilotov vycvičených

  Zásobovacie a evakuačné lety do Mariupoľa prebiehali nízko nad zemou.

  Ukrajinské vrtuľníky Mi-8MSB

  -

  V na zábere pred vojnou.

  Počas jednej misie do Mariupoľa sprevádzal helikoptéry Mi-8 aj jeden bitevný Mi-24 ako palebná podpora.

  INFO Eduard

  21

  Září 2022

• Page 22

  na lety v noci sa niektoré misie uskutočnili

  sčasti za denného svetla. Prírodné i umelé

  prekážky, ktorým by sa za iných okolností

  vyhýbali, teraz vyhľadávali ako krytie pred

  ruskými vojakmi s prenosnými raketami.

  Sedem misií

  Fakty o misiách zhrnul generálmajor Ky-

  rylo Budanov. Dokopy ich bolo sedem, ako

  sme už spomínali. Na šiestich misiách sa

  zúčastnili dvojice vrtuľníkov Mi-8. Na jed-

  nej misii sa však podieľali spolu štyri Mi-8

  a sprevádzal ich aj jeden Mi-24, ktorý im

  mal v prípade potreby poskytnúť palebnú

  podporu. Všetky dodávky zásob prebehli

  úspešne, pri spiatočných evakuačných le-

  toch však boli dva stroje Mi-8 zostrelené.

  Stalo sa tak pri piatej a siedmej misii. Pri

  poslednej misii vyslali na pomoc zostrele-

  nému vrtuľníku ďalšiu záchrannú Mi-8, na

  ktorú však už Rusi čakali a zostrelili ju tiež.

  Zahynuli v nej okrem osádky aj štyri prísluš-

  níci ukrajinských špeciálnych jednotiek.

  Spolu sa tak na letoch do Mariupoľa zúčast-

  nilo 16 helikoptér Mi-8 a jedna Mi-24. Z nich

  boli dva stroje zostrelené a stratená bola aj

  jedna záchranná helikoptéra. Do obliehané-

  ho mesta priviezli okrem zásob aj ďalších 72

  príslušníkov pluku Azov, ktorí sa dobrovoľne

  prihlásili na pomoc svojim spolubojovníkom.

  O nich vie podrobnosti bývalý veliteľ tejto

  jednotky Andrij Bileckyj. Jedným z prvých

  vojakov, ktorých tam prepravili, bol rodák

  z Mariupoľa s krycím menom Kelt. Žiaľ, hneď

  na druhý deň padol v boji. „Zomrel však tak,

  ako si želal. Mnohým priateľom povedal, že

  chce zomrieť doma. Padol na ulici, kde stál

  dom, v ktorom sa narodil a vyrástol. Zomrel

  priamo v srdci svojej malej domoviny,“ po-

  vedal Bileckyj. Ten zároveň uviedol, že na

  jednom z posledných letov sa dobrovoľ-

  ne zúčastnilo aj päť civilných zdravotníkov

  z Dnipra. Bol medzi nimi anestéziológ, dvaja

  chirurgovia a zdravotná sestra. „Dúfam, že

  raz budem môcť prezradiť ich mená. Pre

  mňa sú to ozajstní hrdinovia,“ dodal Bileckyj.

  Zásahy a straty

  Postupne začali Rusi tušiť, čo sa deje

  a obranu okolo Mariupoľa ešte viac posilnili.

  V ukrajinských médiách sa objavili aj sve-

  dectvá pilotov, ktorí sa zúčastnili na piatej

  a siedmej misii, pri ktorých došlo k stratám

  vrtuľníkov. „Najväčšiu nervozitu sme cítili,

  keď sme kráčali k helikoptére pred štartom.

  Keď sme už boli vo vzduchu, všetci sme ve-

  deli, že máme prácu a sústredili sme sa na

  to, aby sme ju urobili,“ povedal pilot, ktorý

  nechcel byť menovaný. Podľa svedectva jed-

  ného z pasažierov, ktorého viezol, letel na

  konci marca na piatej misii.

  „Keď sme prileteli do Mariupoľa, cítili sme

  eufóriu. Kolegovia letiaci za nimi v druhom

  vrtuľníku toľko šťastia nemali. Po zásahu

  havarovali a nik na palube neprežil.

  Každý pilot mal písomné potvrdenie, že je

  len na jeho rozhodnutí, kde pristane a za

  akých okolností poletí ďalej. „Po zásahu ra-

  ketou nás zaplavil adrenalín, a tak sme len

  urobili to, čo bolo treba urobiť. Na palube

  sme mali 20 zranených. Ak by sme pristáli

  niekde na poli, ako by sme ich evakuovali?

  Bolo by treba poslať inú helikoptéru a s tým

  sa nepočítalo. Tak sme pokračovali ďalej na

  miesto doplnenia paliva,“ povedal pilot. Na

  palube mal aj 22ročného desiatnika Vladi-

  slava Zahorodného, ktorého počas bojov

  v Mariupoli trafila strela do panvy a poničila

  mu nerv. Pri predchádzajúcich evakuáciách

  sa na neho trikrát nedostalo. Toto bol jeho

  prvý let vrtuľníkom v živote.

  O týždeň sa Zahorodnyj stretol s rodákom

  z Černihiva, ktorý bol tiež evakuovaný z Ma-

  riupoľa, zrejme úplne posledným letom. Po-

  užíva krycie meno Buffalo. V bojoch prišiel

  o nohu a utrpel aj ďalšie zranenia. Detaily

  o jeho evakuácii sa zhodujú so spomien-

  kami 51ročného pilota, ktorý prezradil iba

  svoje krstné meno Oleksandr. Absolvoval

  len jeden let do Azovstaľu, ale označil ho za

  najťažší vo svojej 30ročnej leteckej kariére.

  „Mohli sme tú misiu odmietnuť, ale moja po-

  sádka to neurobila. Vedeli sme, že tam sú

  ľudia, ktorí potrebujú našu pomoc,“ povedal

  Oleksandr. Z Dnipra priviezli dve tony zásob

  a naspäť evakuovali zranených. Na vojaka

  Buffala sa takmer nedostalo. Ležal totiž

  v kúte nákladného auta a bol príliš slabý na

  to, aby na seba upozornil. Už sa zmieroval

  s tým, že neodletí, keď niekto zakričal: „Za-

  budli ste tu vojaka!“ Naložili ho krížom cez

  iných zranených, pretože už nebolo dosť

  miesta. Po štarte boli ostreľovaní a neskôr

  im povedali, že sa pilot vyhol rakete z lode.

  Buffalo si cez okienko neskôr všimol, že le-

  tia nižšie ako sú stromy okolo.

  Popis letu sa zhoduje s tým, čo hovorí Olek-

  sandr: „Kým vykladali a nakladali helikopté-

  ru, ostali sme sedieť na svojich miestach.

  Okolo sa ozývali výbuchy, vrtuľník sa triasol.

  Bolo to strašidelné. Trvalo to len 20 minút,

  ale mne to pripadalo ako dve hodiny,“ spo-

  mínal na okamihy na zemi. Po štarte zami-

  eril najprv nad more. „Všimol som si ruskú

  loď a uvedomil som si, že nás môžu trafiť.

  Ale moje ruky spravili svoju prácu ešte skôr,

  ako si mozog uvedomil, aké nebezpečné to

  môže byť. V blízkosti došlo k výbuchom.

  Tlakové vlny nás pohadzovali ako hračku,“

  popisoval. Jeho úhybné manévre vyviedli

  vrtuľník z nebezpečnej zóny. Potom sa hnal

  rýchlosťou 220 km/h nad zemou a preska-

  koval elektrické vedenie. Po 80 minútach

  dorazil do Dnipra. Vtedy počul, že evakuova-

  ní s ním chcú hovoriť. Predpokladal, že mu

  vynadajú za to, ako s nimi počas letu hádzal,

  no keď otvoril dvere, zborovo mu poďako-

  vali.

  Žiaľ, aj počas tohto letu bola druhá helikop-

  téra stratená. Jej pilot sa naposledy ozval

  rádiom, že sú sedem kilometrov pred fron-

  tovou líniou a majú už len 250 litrov paliva.

  „To bolo trikrát menej, ako ostávalo nám,

  preto predpokladám, že boli zasiahnutí

  a poškodení. To boli posledné slová, ktoré

  som počul od svojho kamaráta,“ dodal Olek-

  sandr.

  Po poslednej misii boli evakuačné lety už

  príliš nebezpečné a preto ich museli zasta-

  viť. Týchto sedem odvážnych letov sa však

  už stihlo zapísať do dejín leteckých vojen.

  HISTORIE

  Podmienky v Azovstale dokumentoval príslušník pluku Azov s krycím menom Orest.

  Tanky T-80 patriace 36. brigáde námornej pechoty

  opustené v Mariupole.

  INFO Eduard22

  Září 2022

• Page 23

  www.eduard.com/bfc

  BUNNY BUNNY FIGHTERFIGHTER

  CLUB

  Exkluzivní modelářský klub Eduardu pro všechny modelářské nadšence!

  15% stálá klubová sleva – s členstvím automaticky získáte stálou 15% slevu (na E-shopu Eduard)

  na všechny výrobky Eduard a zároveň slevu na další výrobky jiných výrobců.

  Napevno a napořád!

  Unikátní modely a doplňky – získáte přístup k unikátním a hodnotným modelům a doplňkům,

  speciálně vyrobeným pro členy BFC.

  Ještě lepší slevy na výstavách – víte, že je daným pravidlem slušná sleva na stánku Eduard

  na modelářských akcích a výstavách? Členové BFC mají tuto slevu ještě větší!

  Klubové triko – získáte BFC triko vybrané velikosti se speciálním čárovým kódem

  (pro slevy na výstavách). Toto exluzivní triko je vyhrazeno pouze členům BFC.

  Volné vstupné na E-day* – členové BFC mají vstup na E-day zcela zdarma.

  To znamená spoustu zábavy po dva dny a vstupenkový model k tomu – úplně zadarmo!

  * E-day – Mezinárodní modelářská výstava – Mistrovství ČR v plastikovém modelářství

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 6 kamuflážních schémat, obtisky, barevné fo

  -

  toleptané díly, krycí maska, resinové díly (dva typy kol, přistávací

  klapky, prachový filtr s dvoudílnými dvířky, kruhové přepážky chladiče

  a rakety RP-3 60 lb), 3D obtisk pro přístrojový panel a další ovládací

  a přístrojové prvky kokpitu doplněný fotoleptanými ocelovými detaily

  a upínacími pásy.

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 4 kamuflážní schémata, obtisky, barvené lepta

  -

  né díly, maska, resinové díly (kola podvozku, kokpit, výfuková tryska,

  kryty FOD).

  Jak se stát členem BFC?Jak se stát členem BFC?

  Jednoduše: zakoupením aktivačního produktu. Už při prvním nákupu aktivačního produktu od nás získá-

  te 15% slevu na (téměř) všechno zboží ve svém košíku. Pro uplatnění slevy musí být aktivační model

  ve vašem košíku. Sleva se nevztahuje na aktivační produkt.

  Aktivační produkty:Aktivační produkty:

  Tempest Mk.V + triko 1/48MiG-21MF + triko 1/72

• Page 24

  Dalším barevným markantnem letounů

  S-199 byly trupové písmeno-číselné kódy,

  tedy znaky, určující příslušnost k jednotli-

  vým leteckým útvarům a zařízením - bojo-

  vým jednotkám, leteckým školám, učilištím

  či leteckému ústavu. Způsob a zásady ozna-

  čení příslušnosti stanovoval stejně jako vý-

  sostné označení již dříve zmíněný výnos

  MNO

  -

  VL č. j. 157 Taj. let. 1946 z ledna 1946,

  konkrétně jeho popisná příloha č. 2, grafic-

  ké přílohy č. 3 a 4 a zejména tabulka tvorby

  znaků (zájemce o podrobnější studium této

  problematiky odkazujeme na publikaci Vy-

  davatelství Jan Máče „Označování a zbar-

  vení letadel československého vojenského

  letectva v období 1945-1957“ z roku 2004).

  Dle čtvrtého odstavce přílohy č. 2 Provedení

  a udržování značky se, citujeme: „Všechna

  písmena na značce píší stojatým hůlkovým

  typem a mají stejné rozměry. Aby znač-

  ky byly jasně čitelné, provedou se barvou

  černou na světlém podkladě a barvou bí-

  lou na podkladě tmavém (Podle čs. norem

  leteckých)“. V počátečním období bylo toto

  označení příslušnosti umístěno po obou

  stranách trupu a na spodních plochách

  křídla s tím, že zde bylo buď celé na kaž-

  dé z obou polovin nebo rozdělené, a to tak,

  že na jedné polovině křídla byla písmena

  a na druhé číslice. Tento způsob značení

  je dokumentován například na prvním re-

  konstruovaném letounu C-10.1 „černá“ V-9

  či S-99.6 „černá“ EV-11 (pozdější přestavba

  na S-199.183), i když v druhém zmíněném

  případě je umístění kódu zespodu na kří-

  dle kvůli špatné kvalitě zdrojového snímku

  sporné. Od dubna 1951 byly znaky v souladu

  s novým výnosem MNO

  -

  VL č.j. 0010941/51

  ponechány pouze na trupu.

  V praxi ovšem nebylo vše dodržováno dle

  předpisů, a proto nacházíme na řadě fo-

  tografií S-199 opatřených nátěrem svět-

  le šedozelenou barvou tyto znaky v barvě

  bílé namísto černé. Stroje zbarvené na

  všech plochách tmavší zelenou barvou pak

  již měly útvarová značení jednotně v bar-

  vě bílé. Písmena (písmeno v případě LVA

  a VLÚ/LVÚ) byla oddělena od číslic pomlč-

  kou a kódy byly malovány do předkres-

  lených obrysů štětcem; z tohoto důvodu

  nebyly velikost ani tvary písmen a číslic

  shodné a mezi jednotlivými leteckými jed-

  notkami se jejich vzezření mírně lišilo. Od

  začátku 50. let se již objevují jednotnější

  Text: Michal Ovčáčík

  Foto: sbírky autora, Jaroslava Bartáčka,

  Bohumíra Kudličky a Libora Režňáka;

  Letecká badatelna via Pavel Krejčí

  Bílé kódy, černé kódy...

  3. díl

  Zbarvení letounů S-199

  československého

  vojenského letectva

  HISTORIE

  Ve druhém díle, zabývajícím se barevným vzhledem našich „sto-

  devadesátdevítek“, jsme se zaměřili na dva barevné odstíny apli-

  kované na těchto strojích a také na dva předpisy, upravující po-

  dobu a umístění výsostného značení.

  Světle šedozeleně zbarvená S-199.466 z produkce Avia s černým označením UC-80 od 4. leteckého školního pluku v Prostějově-Stichovicích. Toto přistání nezvládl dne 17. 5. 1951

  pilot Leteckého učiliště, let. dorostenec Jaroslav Sejrek. Šipka vedoucí ke stupačce na trupu byla černá, nastříkaná pomocí šablony.

  INFO Eduard24

  Září 2022

• Page 25

  tvary označení stříkaného přes šablony

  s charakteristickými dělicími „můstky“ v tě-

  lech písmen či číslic (tyto linky však mohly

  být dodatečně zatřeny a znaky pak působily

  celistvým dojmem).

  Výrobní čísla se na letounech S-199 apliko-

  vala pouze na kýlové ploše (z obou stran

  vždy mezi její náběžnou hranou a výsost-

  ným znakem), provedení bylo přes šablonu

  v barvě černé ve tvaru například S199-180.

  Podle délky čísla mohl být „seriál“ posazen

  výše či níže nad horní plochou stabilizátoru.

  Pro odlišení letounů jednotlivých divizí bylo

  nařízením MNO

  -

  VL č. j. 157 Taj. let. 1946

  stanoveno zbarvení vrtulových kuželů (viz

  dále), které se v zásadě dodržovalo až do

  roku 1951, kdy v souvislosti s rozšiřováním

  našeho vojenského letectva o proudové

  stroje tato část předpisu přestala dávat

  smysl. Nicméně dosluhující letouny S-199

  si v mnoha případech i po tomto datu po-

  nechaly původní barvy „klobouků“, a to

  i v případech, kdy byly přemístěny k jiným

  útvarům. Barvy vrtulových kuželů apliko-

  vané na „stodevadesátdevítkách“ byly tyto:

  u 2. letecké divize modrá, u 3. divize bílá

  a u 4. divize černá. Zatímco některé letouny

  Letecké vojenské akademie nosily kužely

  bílo-modré (se svislým dělením před vrtu-

  lovými listy), jiné stroje, nejen „akademic-

  ké“, měly později kužely přetřeny kamuf-

  lážní barvou nebo základní barvou v odstínu

  RLM 02.

  Tímto končíme malý exkurz do „barevných

  tajů“ československých S-199, určený nejen

  pro modeláře. Zdá se však, že téma jejich

  zbarvení tímto nemusí být definitivně uza-

  vřeno, neboť případné nové badatelské ob-

  jevy mohou přinést další zajímavé informa-

  ce. V takovém případě bude jistě příležitost

  se na stránkách INFO Eduard k této proble-

  matice vrátit.

  HISTORIE

  Znaky JV patřily zpočátku 2. letce LP 1 (4. letecké divize) na letišti Zvolen,

  známým také jako Tri Duby. Zde je zachyceno černé ruční provedení trupového

  značení do předem nakresleného obrysu; písmeno V je oproti J vyšší. Pilot na

  snímku je por. František Fořt.

  Ukázkové provedení trupového značenív souladu s přílohou č. 2 Provedení a udržování značky

  výnosu MNO

  -

  VL č. j. 157 Taj. let. 1946: UF-55 je provedeno bílou barvou na tmavém podkladě.

  Vyfotografován je stroj 4. lšp, S-199 výr. čísla 543, jenž byl po havárii dne 26. 5. 1953 na letišti

  Prostějov zrušen.

  Snímek bývalé průzkumné „Aerovky“ S-199.310, UL-51, od 5. leteckého školního pluku, se kterou po kolapsu podvozku již neodstartoval z letiště Zvolen dne 26. 8. 1952 svob.

  Josef Mucha. Na zadní horní části trupu a shora na křídle je letoun opatřen žlutými identifikačními pruhy. Černé znaky na trupu byly nastříkány přes šablonu a tenké dělicí můstky

  v linkách písmen a číslic byly zatřeny.

  INFO Eduard

  25

  Září 2022

• Page 26

  HISTORIE

  „Tmavá“ S-199.185 s bílým označením IF-01, původně patřící 1. letce 51. lp v Plzni. Zřetelné jsou dělicí můstky v linkách jednotlivých písmen a číslic.

  Nouzák Avie S-199.47 od 2. letky 18. leteckého pluku v Plzni, ke kterému došlo v prostoru letecké střelnice Dobřany dne 23. 4. 1952. Poněkud zašlý odstín trupového značení BS-35

  kontrastuje se svítivou bílou na výsostném znaku; nástřik kódu je proveden přes šablonu. Zbarvení letounu je světle šedozelené.

  INFO Eduard26

  Září 2022

• Page 27

  Příklad označení „akademické“ S-199.245 „černá A-784“, kterou poškodil při přistání v Pardubicích dne 20. 9. 1949 pilot ak. Štefan Bolcha. Stejné označení A-784 nosily v pozdějším

  období postupně také stroje výrobních čísel 134 a 47.

  Nepříliš kvalitní, avšak zajímavý snímek, zachycující

  letoun velitelského roje 3. letecké divize se znaky IR-5

  s nezvykle ztvárněnou číslicí 5. Zbarvení této blíže

  neidentifikované S-199 je světle zelenošedé, kabina

  je staršího odklopného typu „Erla Haube“.

  Záběr na ocasní partii zbrusu nové „stodevadesátdevítky“

  výrobního čísla 167 pochází z října 1948. Černé výrobní

  číslo je aplikováno pomocí šablony ve formátu „S199-167“.

  Patrné jsou další popisky ZDE ZVEDATI (na trupu), ZDE

  NETLAČIT (na odlehčovací plošce směrovky) a 1,5 atm.

  (na vidlici ostruhy), provedené rovněž černou barvou. Dvě

  vyvažovací plošky na směrovém kormidle jsou natřeny

  červeně.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  27

  Září 2022

• Page 28

  Ráno 15. května 1948 se občané nově vy-

  hlášeného státu Izrael probudili do nové

  epochy. Naděje, kterou živili po dva tisíce

  let, se zhmotnila v podobě samostatného

  státu a vlasti pro židovský národ. Vznik ži-

  dovského státu na části území Britského

  mandátu Palestina schválila Organizace

  spojených národů o půl roku dříve, uzná-

  ní nově vyhlášeného státního útvaru však

  nepřijalo místní arabské obyvatelstvo,

  ani arabské země obklopující Izrael, tedy

  Egypt na jihu, Jordánsko na východě a Sý-

  rie a Libanon na severu. V čele úsilí o zni-

  čení samostatného židovského státu stála

  egyptská královská armáda a také egypt-

  ské královské letectvo. Za úsvitu prvního

  dne izraelské nezávislosti bombardovaly

  egyptské Spitfiry Tel-Aviv a civilní letiště

  na jeho předměstí. Ze sinajské základny

  v El-Aríši operovaly provizorní bombardé-

  ry Dakota a další Spitfiry, které beztrestně

  prováděly každodenní bombardování civil-

  ních center.

  Izraelci žádné bojové letouny neměli, ale

  23. dubna 1948 si navzdory sankcím zajis-

  tili nákup 25 československých stíhacích

  letounů S-199. Dne 6. května 1948 bylo

  z Izraele do Československa vysláno de-

  set domácích pilotů i zahraničních dob-

  rovolníků, kteří chtěli bojovat za Izrael.

  Ti všichni se měli na letouny S-199 přeškolit.

  Po dvanácti dnech jejich výcviku však při-

  šla z Izraele zpráva, že Egypťané bom-

  bardovali hlavní autobusové nádraží

  v Tel-Avivu a zabili desítky civilistů. Ráno

  20. května se proto skupina sestávající

  z Modiho Alona, Ezera Weizmana a pěti

  československých mechaniků vtěsnala

  do letounu C-46 Commando spolu s ná-

  kladem munice a rozebranými „Messery“,

  jak Izraelští piloti Avie S-199 překřtili, aby

  o 11 hodin později přistála v Izraeli.

  Dne 29. května 1948 měl Izrael k dispozici

  čtyři S-199 připravené do akce, ale přes-

  tože byly mezitím dodány další dva stroje,

  3. června už byl kvůli ztrátám utrpěným

  v bojích letuschopný pouze jeden. V pod-

  večer toho dne byli lidé v ulicích Tel-Avivu

  svědky přeletu dvojice egyptských provi-

  zorních bombardérů Dakota v doprovodu

  dvojice Spitfirů. Mělo jít o další bombar-

  dování tohoto největšího izraelského po-

  pulačního centra. Tentokrát však měla být

  tato pro Egypťany rutinní záležitost, se

  kterou začali 15. května 1948, poprvé na-

  rušena. Palestinský Žid Modi Alon vzlétl

  s Messerem označeným trupovým kódem

  D-106. Byl to jediný stíhací letoun, který

  měl Izrael k dispozici. Modi zahájil svůj

  útok od moře se sluncem v zádech, tak-

  že ho egyptští piloti Spitfirů nezpozorovali,

  když zahájil na bombardéry palbu a jeden

  po druhém sestřelil.

  Alon měl v okamžiku tohoto památného

  souboje na kontě jen několik málo letů na

  S-199, nicméně jeho zkušenosti stíhacího

  pilota se počítaly ve stovkách hodin, kte-

  ré nalétal coby příslušník Royal Air Force.

  Modi začal získávat zkušenosti až po ukon-

  čení bojů v Evropě, v červnu 1945, coby pří-

  slušník slavné No. 112 Squadron. Létal na

  Mustanzích Mk.III (P-51B), Mk.IV (P-51D)

  a Mk.IVa (P-51K), které nesly známé žralo-

  čí tlamy. No. 112 Squadron byla disloková-

  na v italské Cervii a 30. prosince 1946 byla

  v Trevisu rozpuštěna. Ještě předtím, v září

  1945, byl Alon převelen k No. 213 Squadron,

  která sídlila v britském mandátu Palestina

  na letecké základně Ramat David a létala

  s Mustangy Mk.IVa (P-51K). Jednotka ná-

  sledně přesedlala z Mustangů na Spitfiry

  pozdějších verzí a mezi listopadem 1945

  a dubnem 1946 s ní byl Alon převelen zpět

  do Itálie. Brzy nato opustil RAF a začal stu-

  dovat architekturu na univerzitě Technion

  v Haifě. Během studií byl Alon povolán ve-

  lením IDF spolu s dalšími rodilými Izrael-

  ci, kteří létali u RAF, aby nastoupil službu

  u letecké složky Palmach. To byl před-

  chůdce izraelaského letectva, jednotka,

  která létala především kurýrní lety s leh-

  kými civilními letouny.

  Dne 15. října 1948 zahájila IDF operaci „Ten

  Plagues“ (Deset ran), jejímž cílem bylo

  vytlačit egyptskou armádu, která se opev-

  nila podél silnice Ašdod-Hebron vedoucí

  do Jeruzaléma. Při návratu z bojové mise

  v Messeru trupového kódu D-114 zazna-

  menal Alon nad letištěm Herzlija technic-

  ké potíže a při pokusech problém za letu

  vyřešit ztratil nad letounem kontrolu. Při

  následné havárii tento hrdina nového státu

  Izrael zahynul.

  BOXART STORY #70152

  Text: Yoav Efrati

  Ilustrace: Adam Tooby

  První vítězství

  INFO Eduard28

  Září 2022

• Page 29

  #82141

  BOXART STORY

  Na boxartu stavebnice, kterou Eduard vy-

  dává v září, je zachycen boj Uffz. Johanne-

  se Rathenowa s formací britských Bostonů

  4. července 1942 nad Nizozemím. Jednalo

  se o první vítězství IV./JG 1, z níž se později

  stala známější I./JG 1, která na konci války

  přezbrojila na proudové Heinkely He 162.

  Německá jednotka však ze střetnutí nevy-

  vázla lacino.

  K osádkám No. 226. Squadron RAF, létající

  s Bostony III, byla na jaře roku 1942 přidě-

  lena část personálu americké 15th Bom-

  bardment Squadron z 27th Bombardment

  Group. Američané si měli u britských ko-

  legů osvojit taktiku bombardování z malé

  výšky. První společná ostrá akce byla

  naplánována na ráno 4. července 1942.

  Pro nálet na letiště v Nizozemí bylo při-

  praveno dvanáct strojů, přičemž polovinu

  z nich osedlali Američané. Jejich cílem byly

  základny De Kooy, Haamstede, Valkenburg

  a Bergen-op-Zoom. Na posledně jmenova-

  né letiště, na němž měla základnu IV./JG 1,

  zaútočila trojice Bostonů pilotovaných P/O

  Charlesem M. Henningem, F/Lt. Robertem

  A. Yates-Earlem a Američanem 2/Lt. Willi-

  amem G. Lynnem Jr.

  Trojice shodila na hangáry a stojánky

  IV./JG 1 pumový náklad pár minut po osmé

  hodině ráno a snažila se uniknout západ-

  ním směrem. Jejich bomby těžce poškodi-

  ly Bf 109F „bílá 11“ z 10./JG 1, zabily jednoho

  mechanika a dva další zranily. V prosto-

  ru letiště se však zřítil letoun pilotovaný

  2/Lt. Lynnem, patrně po zásahu flaku. Flak

  zasáhl i Henningův stroj, ale podařilo se mu

  odhodit náklad a pokračovat v letu.

  Těsně po odhození pum před sebou zpo-

  zoroval Yates-Earl „stodevítku“ a vypálil na

  ni krátkou dávku z předních zbraní a dal-

  ší porci nadělil německé stíhačce z bez-

  prostřední blízkosti jeho palubní střelec

  Sgt. Leaver. Zasažený Bf 109F-4/Z (WNr.

  7423) s označením „bílá 9“ vrazil do jedné

  z letištních budov a jeho pilot Uffz. Erwin

  Grütz z 10./JG 1 zahynul.

  Dvojici Bostonů pronásledovala další sto-

  devítka, která za sebou zanechávala čer-

  nou kouřovou stopu. Britové se domnívali,

  že je to tatáž, kterou zasáhli nad letištěm,

  ale jednalo se o jiný letoun. Seděl v ní Uffz.

  Johannes Rathenow z 10./JG 1 a motor jeho

  stroje zřejmě běžel v režimu krátkodobé-

  ho zvýšení výkonu. Bostony se mu podařilo

  dohnat nad mořem a svou palbu soustře-

  dil na poškozený stroj osádky dvacetile-

  tého P/O Henninga. Britský stroj vzplál,

  rozpadl se a společně s pilotem zahynul

  i navigátor P/O Percy J. Voyzey a radarový

  operátor/střelec Sgt. Herbert T. Willig.

  Rathenow je zachycen na sérii fotogra-

  fií s Fw 190 „bílá 12“, které ho zobrazují ve

  značně povznesené náladě po jeho prvním

  vítězství, včetně skoku z okraje kokpitu na

  zem. Takto byly snímky popsány v několika

  publikacích. Problém je v tom, že je válečný

  zpravodaj pořídil až na konci července 1942.

  Jak bylo uvedeno výše, Rathenow pilotoval

  4. července stodevítku. Možná se jednalo

  o jeho osobní Bf 109F „bílá 4“ s nápisem

  Susi pod kabinou. Luftwaffe založila stíhací

  jednotku IV./JG 1 již podruhé, v březnu 1942.

  Většina původní IV. Gruppe byla krátce před

  tím začleněna do JG 5 na severu Evropy.

  Nová IV./JG 1 vznikla převážně z několika

  operačně výcvikových útvarů. Od konce

  dubna se postupně přesunovala z Němec-

  ka na různé základny v Nizozemí. Byla vy-

  zbrojena pestrou směsí různých verzí stí-

  haček Bf 109E a F. Na konci června jí bylo

  přiděleno sedmnáct Fw 190A-2 a patnáct

  Fw 190A-3. Ty se však nacházely v Němec-

  ku u Übernahmekommando Rotenburg,

  u něhož od poloviny července 1942 v Mönchen

  Gladbachu postupně probíhalo přezbrojení

  IV./JG 1 na Fw 190. Bylo provázeno řa-

  dou problémů s poruchovými motory

  BMW. Když se části IV./JG 1 se stíhačkami

  Fw 190 začaly na konci července přesuno-

  vat do nizozemského Deelenu, byly vedle

  Focke-Wulfů k vidění ještě poslední Bf 109E.

  Po zbytek roku 1942 se IV./JG 1 nad Nizo-

  zemím a Německem nejčastěji setkávala

  s průzkumnými Mosquity, ale příležitostně

  se dostala do boje se Spitfiry, Bostony nebo

  Wellingtony.

  Johannes Rathenow později zaznamenal

  řadu úspěchů v boji s americkými čtyř-

  motorovými bombardéry. Osudným se mu

  stal 3. listopad 1943 a boj s Boeingy B-17

  a doprovodnými stíhačkami P-38 z 55th FG

  nad Německem. Zahynul v průběhu boje při

  explozi svého letounu. Zřejmě jej společně

  sestřelili piloti Lightningů Major Milton Joel

  a 2/Lt. Willard L. Kreft.

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Kateřina Borecká

  Čtvrtý červenec nad Nizozemím

  INFO Eduard

  29

  Září 2022

• Page 30

  Dvoumotorové Messerschmitty Bf 110 se

  v Bitvě o Británii staly stíhačkou s nej-

  lepším poměrem vítězství a ztrát na obou

  bojujících stranách. Současně za sebou

  měly i bojový křest při útocích na pozemní

  cíle. V obou rolích I. a II./ZG 26 pokračovaly

  během útoku na Jugoslávii a Řecko. Boje

  nad Řeckem vyvrcholily 20. dubna 1941 le-

  teckou bitvou nad Aténami, při níž v boji

  s Bf 110 zahynul nejúspěšnější západní

  spojenecký stíhací pilot, Jihoafričan Pat

  Pattle, na jehož kontě bylo více než 50 ví-

  tězství.

  Kvůli nadcházející invazi na Krétě dostaly

  I. a II./ZG 26 za úkol útočit na obranu os-

  trova a na plavidla v jeho okolí. Pro tento

  úkol byly posíleny o II./ZG 76, která se ze

  západní Evropy přesunula na letiště Argos.

  Díky kresbám žraločích tlam na přídích

  svých letounů byla jednotka známa jako

  Haifischgruppe. Jejím velitelem byl Maj.

  Erich Groth a mezi jeho Staffelkapitäny

  patřil Hans-Joachim Jabs, nejúspěšnější

  stíhač na Bf 110 v Bitvě o Británii. Později

  se stal úspěšným nočním stíhačem, dosá-

  hl celkem 50 vítězství a byl vyznamenán

  Rytířským křížem s dubovou ratolestí.

  Obrana Kréty byla velmi silná a spojenečtí

  střelci na zemi i na lodích působili útoční-

  kům těžké ztráty. Několik Bf 110 sestřelili

  také spojenečtí stíhači. Poprvé se nad Kré-

  tou Bf 110 objevily zřejmě 11. května, když

  pět strojů z II./ZG 76 postřelovalo letiště

  Heraklion. Střelci Boforsů spustili obran-

  nou palbu, ale kvůli pozdnímu varování

  odstartoval jen jeden Gladiator z No. 112

  Squadron RAF. Jeho pilot nárokoval prav-

  děpodobný sestřel.

  O tři dny později však Němci zaznamenali

  citelnou ztrátu. K Heraklionu přiletělo asi

  dvanáct strojů z II./ZG 26, které se dostaly

  pod palbu obsluhy Boforsů a navíc na ně

  zaútočily také dva Gladiatory z No. 1430

  Flight. Jeden z nich pilotoval Novozélanďan

  P/O Jerry Westenra, jemuž se podařilo níz-

  ko nad zemí zasáhnout Bf 110, který se zří-

  til do moře u pobřeží. K vítězství se hlásili

  i střelci Boforsů. Ani jeden z členů osád-

  ky nepřežil. Pilotem letounu byl Oblt.

  Sophus Baagoe z 5./ZG 26 který měl na

  kontě 14 sestřelů. Byl jedním z letců, kterým

  možná o tři týdny dříve padl nad Aténami

  za oběť Pat Pattle. Další Bf 110 nouzově při-

  stál po zásazích z Boforsů nedaleko letiště

  a jeho osádka padla do zajetí.

  V den invaze na Krétu, 20. května 1941,

  přišla 4./ZG 26 o velitele. V odpoledních

  hodinách měly Bf 110 z II./ZG 26 zničit zbý-

  vající postavení Boforsů, které poskytova-

  ly obráncům Heraklionu protiletadlovou

  ochranu. Boforsy však sestřelily dva Bf 110,

  v jednom zahynul Kapitän 4. Staffel Oblt.

  Reinhold Heubel a druhá osádka se svým

  strojem přistála na moři a byla zajata.

  Cílem Bf 110 byla samozřejmě i plavidla, což

  znázornil Antonis Karydis ve své ilustraci,

  na níž je zobrazen stroj Hanse-Joachima

  Jabse z II./ZG 76, který během bojů u Kréty

  dosáhl vynikajících výsledků. I malé plavidlo

  mohlo představovat nebezpečný cíl, na což

  doplatil velitel I./ZG 26 Hptm. Wilhelm Mak-

  rocki, který byl držitelem Rytířského kříže

  a esem s devíti sestřely. V zátoce Suda za-

  útočil 21. května 1941 na malé pobřežní hlíd-

  kové plavidlo Syvern. Během prvního úto-

  ku svou palbou jednoho námořníka zabil

  a ostatní zranil. Se svou stodesítkou úto-

  čil dál, ale muži na Syvernu po něm stříleli

  z ručních zbraní. Při šestém útoku vybu-

  chl sklad munice na palubě, trosky zasáhly

  útočící Bf 110, ta narazila do stěžně a zří-

  tila se do moře. Zahynul nejen Makrocki,

  ale i jeho střelec, válečný zpravodaj Hptm.

  Heinrich Eisgruber, jenž v době první svě-

  tové války sloužil u 3. Bayerisches Infan-

  terie-Regiment. Syvern nakonec doplul

  k pobřeží.

  V závěru bojů nad Krétou padl velitel

  2./ZG 26 Hptm. Karl Heindorf. Při hlídce

  31. května se asi 25 km severně od zátoky

  Kissamos snažil dostat do palebné pozice

  za bombardérem Maryland, ale do zad se

  mu dostal Lt. Jim Williams z No. 24 Sqn.

  SAAF v jiném Marylandu a sestřelil jej.

  Během dvoutýdenních bojů o Krétu přišli

  Němci o více než dvacet Bf 110 a většinu

  jejich osádek. Nemalé množství jich bylo

  také poškozeno. Letci v kokpitech Bf 110

  dopláceli na chabou leteckou a námoř-

  ní záchrannou službu. Řada z nich sice

  přistála na moře, ale zůstali bez pomoci.

  ZG 26 v tomto krátkém období přišla

  o šest velících nebo štábních důstojníků,

  což se dalo srovnat s intenzitou ztrát v Bitvě

  o Británii.

  BOXART STORY #7464

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Antonis Karydis

  Žraloci nad Krétou

  INFO Eduard30

  Září 2022

• Page 31

  #70122

  BOXART STORY

  V červnu 1942 zařadila RAF do své výzbro-

  je novou verzi Spitfiru s označením Mk.IX.

  V říjnu 1942 obdržela tyto stroje také fran-

  couzská No. 340 Squadron (Ile de France),

  které tou dobou velel Cdt. Bernard Dupérier.

  Ten si jako svůj osobní velitelský letoun vybral

  Spitfire sériového čísla BS392, opatřený kó

  -

  dovými písmeny GW

  -

  S a stejně jako na svoji

  předchozí velitelskou „pětku“ BM324, nechal

  i na něj namalovat motiv Kačera Donalda,

  kterého doplnil nezbytný praporek velitele

  squadrony na krytu nádrže. Pod čelním štít

  -

  kem byl vyobrazen Lotrinský kříž, znak perutí

  Svobodných Francouzů. S novým Spitfirem

  BS392 létal Cdt. Dupérier pouze krátce, od 25.

  října do 9. listopadu 1942 a stihl s ním vyko

  -

  nat pouze šest operačních letů. V jeho kokpitu

  nicméně dosáhl 2. listopadu 1942 při operaci

  Rodeo 107 dvou potvrzených sestřelů Fw 190.

  Díky předchozím třem sestřelům se tak stal

  Dupérier právě s tímto Spitfirem leteckým

  esem.

  Spitfire BS392 byl následně používán různými

  jednotkami a jeho osud byl zpečetěn 9. září

  1944, kdy s ním příslušník No. 310 (Czechoslo

  -

  vak) Squadron Sgt. Vojtěch Škreka-Badouin

  při přistání přejel celou vzletovou a přistávací

  dráhu, havaroval a BS392 musel být odepsán.

  Bernard Dupérier se narodil v Paříži

  13. června 1907. Studoval inženýrství na École

  technique aéronautique et Construction au

  -

  tomobile. Po promoci narukoval v roce 1927

  do letectva a 25. května 1928 získal vojenský

  pilotní průkaz. V listopadu 1928 byl jmenován

  seržantem a byl přidělen k 37. leteckému

  pluku v Maroku jako seržant, kde létal proti

  arabským disidentům. Službu opustil v čer

  -

  venci 1930 a odešel do zálohy. Pokračoval ve

  studiích a stal se jako leteckým a automobilo

  -

  vým inženýrem.

  Koncem srpna 1939 byl mobilizován jako po

  -

  ručík v záloze u 4e Escadrille/32e Escadre

  de Bombardment a v prosinci 1940 byl vyslán

  do USA jako zástupce vichystického letec

  -

  tva. Do Svobodného francouzského letectva

  (FAFL) vstoupil 15. ledna 1941 v New Yorku

  a po příjezdu do Anglie byl 8. března 1941 po-

  výšen do hodnosti kapitána. Původně byl při-

  dělen k velitelství FAFL, ale 8. dubna 1941 byl

  převelen k No. 55 Operational Training Unit

  a 27. května 1941 se přesunul k No. 242 Squad-

  ron RAF. Svého prvního vítězství dosáhl

  6. července 1941 sestřelením Bf 109. Následně

  byl převelen k No. 615 Squadron, ale 30. říj

  -

  na 1941 se stal u No. 340 Squadron velitelem

  B flightu, nesoucího název „Versailles“.

  V květnu 1942 mu pak bylo svěřeno velení celé

  No. 340 Squadron, kterou vedl do listopadu

  1942. Na začátku prosince byl převelen na ve

  -

  litelství FAFL.

  V květnu 1943 byl přidělen jako nadpočet

  -

  ný velitel k No. 341 Squadron (Alsace) na

  základně Biggin Hill. Po sestřelení a smr

  -

  ti velitele perutě René Mouchotta převzal

  30. srpna její velení. Ve vzdušných soubojích

  zničil další dva Fw 190 a 25. září byl jmeno

  -

  ván velitelem Biggin Hill Wingu. Stal se tak

  jedním z mála Francouzů, kteří byli jme

  -

  nováni do hodnosti Wing Commander RAF.

  Dne 1. prosince 1943 se stal velitelem nově

  ustanoveného francouzského No. 145 Wing,

  kterému velel do února 1944. V únoru 1944

  byl přidělen do administrativní sekce velitel

  -

  ství, poté v květnu přidělen ke štábu generála

  Königa, velitele francouzských sil v Anglii.

  Podplukovník Bernard Dupérier během služ

  -

  by v RAF nalétal celkem 337 operačních hodin

  a absolvoval na 211 misí. Dosáhl během nich

  sedmi sestřelených nepřátelských letadel,

  jednoho pravděpodobného sestřelu a čtyři

  další letouny poškodil. Také zničil nebo po

  -

  škodil 20 lodí.

  Jméno Bernard Dupérier ovšem bylo pseudo

  -

  nymem (použil dívčí příjmení matky), ve skuteč-

  nosti se jmenoval Léon Sternberg de Armella.

  V roce 1946 se stal plukovníkem v záloze a po

  -

  kračoval jako korporátní ředitel ve Spojených

  státech a Francii. Stále byl aktivní v leteckém

  průmyslu, stal se konzultantem u Boeingu

  a ředitelem Air France. V roce 1958 vstoupil

  do politiky a založil sdružení „Appel au géné

  -

  ral de Gaulle“ (výzva generálu de Gaullovi),

  které hrálo velkou roli v generálově návratu

  k moci. Dupérieur byl zvolen poslancem

  šestého volebního obvodu Paříže v parla

  -

  mentních volbách v roce 1962. Působil také

  jako člen Rady Řádu osvobození, jako čestný

  prezident Amicale des Forces Aériennes Fra

  -

  nçaises Libres (Sdružení letectva svobodných

  Francouzů) a působil v řadě dalších čestných

  funkcí. Napsal dvě knihy týkající se jeho vá

  -

  lečných zkušeností. Nejznámější je La Vielle

  Equipe (Berger-Levamet, Paříž, 1946). Ber

  -

  nard Dupérier zemřel 8. června 1995 v Paříži.

  Byl pohřben v Barbas v Meurthe-et-Moselle.

  Text: Michal Krechowski

  Ilustrace: Vincenzo Auletta

  Za svobodnou

  Francii

  INFO Eduard

  31

  Září 2022

• Page 32

  #70152

  Avia S-199 ERLA canopy

  1/72

  Stavebnice československého jednomotorového stíhacího letounu

  Avia S-199 se starším, odklopným překrytem kokpitu typu ERLA,

  edice ProfiPACK v měřítku 1/72.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 09/2022

  INFO Eduard32

  Září 2022

• Page 33

  S-199, D-106, Modi Alon, 101. peruť (tayeset), Cheyl ha-avir, Aqir, Izrael, červen 1948

  S-199.302, rtm. Josef Filus, 1. letka, Letecký pluk 7, Brno-Černovice, Československo, srpen 1949

  S-199.??, Stíhací výcvikové středisko, Planá u Českých Budějovic, Československo, květen 1948

  Letoun s trupovým kódem D-106 byl do Izraele dodán

  30. května 1948 během letu č. 16 operace Balak. Stej

  -

  ně jako všechny letouny S-199 první série byl vyba-

  ven chladičem oleje pod přídí. Dne 1. června se zapojil

  do bojů a již o dva dny později dosáhl Modi Alon pro

  S-199 prvních dvou sestřelů, což byly zároveň i prv

  -

  ní sestřely izraelského letectva. Alonovými oběťmi

  se staly dva egyptské provizorní bombardéry C-47

  od 3. letky Královského egyptského letectva (REAF).

  V osudný den byl Messer s kódovým označením D-106

  jedinou letuschopnou stíhačkou, kterou měl Izrael

  k dispozici, protože ostatní do té doby dodané S-199

  byly buď zničené, poškozené, nebo v různých fázích

  montáže. Následujícího dne Dov Ben Zvi poškodil

  D-106 při vzletu a peruť tak zůstala krátkodobě bez

  jediné letuschopné stíhačky. Kvůli náletům REAF

  se 101 letka přemístila na improvizovanou polní při-

  stávací dráhu zřízenou ve městě Herzlija. Opravená

  D-106 již byla opět letuschopná, ale ne na dlouho.

  Když s ním startoval Gideon Lichtman, jedno z pod

  -

  vozkových kol vjelo do blátivé části dráhy a letoun

  se převrátil. Lichtman havárii přežil, ale D-106 byl

  na odpis.

  Tento Mezek byl vyroben v továrně Aero a 4. srpna

  1948 byl přidělen k Leteckému pluku 7, kde byl zařa

  -

  zen do stavu 1. letky a dostal kód IV-3. Dne 1. srpna

  1949 byl poškozen při přistání. Pilot, rtm. Josef Filus

  byl lehce zraněn a drak letounu byl odeslán k opravě

  do továrny. Po ní byl letoun přidělen k Letecké vojen

  -

  ské akademii v Hradci Králové a tam byl 31. března

  1951 znovu poškozen – tentokrát při vzletu v Malac

  -

  kách. K dalšímu poškození došlo 20. listopadu 1950,

  a ani to ještě nebylo poslední. Při vzletu ze základny

  Zvolen, kde letoun sloužil u leteckého školního pluku

  (5. lšp) s ním posluchač svob. Antonín Kepr havaroval

  již počtvrté. Je zajímavé, že S-199 tohoto výrobního

  čísla je uváděn jako jeden z S-199 odeslaných do

  Izraele, ale četné záznamy o jeho službě v českoslo

  -

  venském letectvu tomu odporují.

  Stíhací výcvikové středisko (SVS) bylo zřízeno

  1. února 1947 s cílem poskytnout novým pilotům

  stíhací výcvik poté, co se jim dostalo základního

  a pokračovacího pilotního výcviku v Leteckém učilišti.

  SVS se nacházelo na letišti Planá nedaleko Čes-

  kých Budějovic. Personální a materiální zabezpečení

  SVS tvořil Letecký pluk 5, přispěly ale také Letecký

  pluk 4 a 2. výcviková letka. Po řádném proškolení

  instruktorů zahájila 1. září 1947 výcvik v SVS první

  várka pilotních žáků. Velmi důležitý kurz byl pak

  zahájen v květnu 1948. V rámci operace DI (Důvěr