02/2023

Vážení přátelé, vítejte u únorového Infa! Dnes začíná Norimberský veletrh hraček (Nuremberg Toy Fair). Po dvouleté přestávce se vracíme do Norimberku a, nebudete tomu věřit, vůbec netušíme, co nás tam čeká.

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 únor 2023

  # 156

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2023

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard-Model Accessories

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 únor 2023

  # 156

• Page 3

  eduardeduard

  ÚNOR 2023

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG ED

  POSTAVENO

  ON APPROACH – březen 2023

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  BOXART STORY

  A6M3 Zero Type 22 ProfiPACK 1/48

  HIND E Limited 1/48

  Spitfire Mk.VIII Weekend edition 1/48

  Fw 190A-8/R2 ProfiPACK 1/72

  Fokker D.VII (OAW) ProfiPACK 1/48

  Bf 110E ProfiPACK 1/48

  Fokker D.VII (OAW) 1/48

  SE.5a 1/48

  F-104G 1/48

  A6M2 Zero Type 21 1/48

  P-38F 1/48

  Eager El

  Příběh plukovníka Elwyna Righettiho

  Hľadanie stratených lodí s Paulom Allenom

  Na krížniku Juneau zahynulo päť bratov Sullivanovcov

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Dronmi proti strategickým bombardérom

  Černé úterý

  Vzpoura na Morotai

  Nálet na Markersdorf

  Ty mě nedostaneš!

  Horké vosí léto

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

  4

  6

  26

  32

  62

  80

  84

  90

  98

  115

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Vážení přátelé, vítejte u únorového Infa!

  Dnes začíná Norimberský veletrh hra-

  ček (Nuremberg Toy Fair). Po dvoule-

  té přestávce se vracíme do Norimberku

  a, nebudete tomu věřit, vůbec netušíme,

  co nás tam čeká. Jako bychom se vráti-

  li o 32 let zpět, do začátku devadesátých

  let, kdy jsme se vypravili na svůj první

  veletrh s prvními šesti pytlíky fotoleptů

  s pevnou vírou, že s nimi dobudeme mo-

  delářský svět. Jak už to tak u dobyvatelů

  světa bývá, začátek nebyl nijak oslnivý.

  Na většině stánků se s námi nikdo vůbec

  nebavil a celkem bleskově nás vypoklon-

  kovali ven. S dvěma výjimkami, panem

  Onem z japonské firmy Beaver, a Chuc-

  kem Harranskym a Jerrym Campbellem

  z texaského Squadron Signalu, kteří se

  nám několik hodin věnovali a trpělivě se

  snažili s námi uzavřít obchod. Dodnes

  jsem jim za jejich trpělivost vděčný, bez

  jejich obrovského nasazení a dlouholeté

  přátelské spolupráce by Eduard nebyl tím,

  čím je. Veletržní areál jsme nakonec opou-

  štěli až dlouho po zavření výstavních hal

  s pocitem, že jsme přece jen nevážili tak

  dlouhou cestu zbytečně a vysněný úspěch

  v novém světě máme na dosah. Nebylo

  to, jak jistě tušíte, zdaleka tak snadné, ve

  skutečnosti nás čekala dlouhá, mnohdy

  strastiplná cesta plná nástrah a těžkostí,

  ale nakonec, po mnoha letech, se vysněný

  úspěch pomalu a opatrně skutečně dosta-

  vil. Po celá ta léta jsme do Norimberku na

  veletrh rok co rok poctivě dojížděli, rostli

  jsme my, veletrh i jeho areál, rok od roku

  přibývaly zkušenosti i zážitky.

  V roce 1993 jsme si poprvé přivezli me-

  daili za Model roku, pro kterou jsme

  s Karlem Pádárem jeli, aniž bychom tuši-

  li, že cenu dostaneme. Jen díky úsilí pana

  Laciny, dlouholetého šéfredaktora tehdy

  slavného časopisu Modellfan, který nás

  dokázal v tom mumraji a labyrintu stánků

  najít, odchytit a cenu nám se vší parádou

  předat, jsme se tak před stánkem Squad-

  ron Signalu, kde jsme dva roky předtím

  uzavřeli svůj první mezinárodní kontrakt,

  stali první firmou z bývalého východního

  bloku, která cenu Model roku od Modell-

  fanu obdržela. Domů jsme ji dostali snad

  zázrakem. Nejprve jsem o ni málem při-

  šel na toaletách v suterénu výstavní haly,

  když mi odložené pouzdro spadlo z kast-

  líku na toaletní papír, po dopadu na zem

  se na zlomek vteřiny pootevřelo a škvírou

  z něho vyběhla bronzová medaile, která

  jako žabka s plechovým rachotem odská-

  kala mezi toaletní kabinky, aby svou cestu

  skončila v té jediné obsazené mezi botami

  tam sedícího pána, který se potom nějak

  neměl k odchodu. Asi to pro něho byl šok,

  sám nevím, co bych dělal, kdyby mi při

  té činnosti pod nohama přistála medaile.

  Číhal jsem na něj za vchodem na toale-

  ty dobrou čtvrthodinu, po níž se objevila

  hlava, rozhlédla se na obě strany chodby,

  a za ní pak vyrazil chlapík s medailí v ruce.

  Zastavil jsem ho s dotazem „To je vaše?“

  a po překvapené odpovědi „Ne, to není“

  a mé replice „Tak je to moje,“ se medaile

  vrátila ke svému právoplatnému majiteli.

  Vyhráno ale ještě neměla, v zatáčce nad

  řekou Ohří před obcí Damice jsem popr-

  vé a stále doufám, že naposledy, provedl

  výkrut s Pick-upem značky Škoda, který

  po opuštění silnice přeskočil ohradu krav-

  ské pastviny, aby se po dopadu na střechu

  odrazil zpět na kola a se zlomenými po-

  loosami skončil těsně před okrajem lesa.

  Tehdy ještě nebyly mobily, tak jsme s Kar-

  lem vzali medaili, stopli si projíždějící auto

  a dojeli pro pomoc. Když jsme se vrátili,

  našli jsme auto vykradené a s odmontova-

  nými koly. Inu, devadesátky v Čechách byly

  drsné. České republice byl tehdy sotva

  měsíc, rozpad Československa mnozí jeho

  občané přijímali s rozpaky a nejistotou, co

  mohou od dalšího vývoje očekávat. Po tři-

  ceti letech si troufnu říct, že ten výsledek

  není zase tak špatný. Ani pro Eduard, ani

  pro Českou republiku.

  Ostatně, na veletrhu jsme prožili mnohé

  historické okamžiky, vznik České republi-

  ky, její vstup do Schengenského prostoru

  a zrušení hraničních kontrol, které nám

  opravdu usnadnilo život. Nikdy nezapome-

  nu na katastrofu raketoplánu Columbia,

  k níž došlo přesně před dvaceti lety,

  1. února 2003. Ten den jsem se vracel

  z Norimberku a loučení s našimi americ-

  kými přáteli budu mít v paměti do konce

  svých dnů. Byly i veselejší časy, například

  před deseti lety všichni muži na našem

  stánku nosili motýlky na podporu prezi-

  dentské kandidatury Karla Schwarzen-

  berga. Nepomohlo to, následujících deset

  let jsme prožili pod extravagantní vládou

  Miloše Zemana a dnes, krátce po prezi-

  dentských volbách, odjíždíme do Norim-

  berku s vírou v lepší časy českého prezi-

  dentského úřadu.

  V roce 1995 jsme měli v Norimberku po-

  prvé svůj vlastní stánek jako první česká

  modelářská firma po starých Kovozávo-

  dech Prostějov. Byli jsme tehdy náhrad-

  níci, výzvu, abychom přijeli a do večera

  nainstalovali stánek, jsme dostali ráno

  v den zahájení veletrhu. Místo jsme měli

  v improvizované nafukovací hale plné čín-

  ských firem, cesta k ní vedla po dřevěných

  deskách přes rozblácené staveniště a ni-

  kdo nevěděl, že tam jsme. Ale pan Ono nás

  i tak našel, stejně jako v roce 1991. Před-

  stavovali jsme tehdy Tempesta a Jaka-3,

  po sérii prvoválečných letadel to byla naše

  první stavebnice letadel z druhé světové

  války, které byly zároveň začátkem naší

  cesty k dnešní kvalitě stavebnic. Rok poté

  už jsme měli stánek v nové hale 7A, v níž

  pak nechyběl až do covidového roku 2020,

  kdy brány veletrhu poprvé od jeho počátku

  po druhé světové válce zůstaly zavřené.

  Letos tedy tak trochu začínáme znovu, my

  i veletrh, který bude letos v mnohém jiný.

  Mimo jiné na něm bude patrný – a obá-

  vám se, že doslova do očí bijící – úbytek

  vystavujících firem, přinejmenším tedy

  v našem oboru. Dlouhá léta to bylo na-

  opak, od poloviny devadesátých let čes-

  kých, ale i polských, ruských a ukrajin-

  ských firem přibývalo. Někdy po roce 2015

  se trend obrátil a firem začalo ubývat.

  Možná v kontextu s prodloužením veletrhu

  z obvyklých čtyř dnů na šest, které byly po

  protestech vystavovatelů posléze zkrá-

  ceny na kompromisních pět dnů. Také tu

  INFO Eduard4

  Únor 2023

• Page 5

  ale jistě bude korelace s růstem nákladů,

  spojených s tímto prodloužením výstavy,

  i se zdražováním základních poplatků

  i cen služeb šplhajících do nepříjemné

  výše. Ve zmíněném období do roku 2019

  nás náklady na reprezentaci v Norimber-

  ku vyšly každoročně už na milión korun,

  a to je cena, o jejíž rentabilitě začnete pře-

  mýšlet bez ohledu na pozitivní vzpomínky

  a víru v přínos výstavní reprezentace pro

  váš byznys. Nic na tom nezmění ani čest-

  ný stříbrný odznak za 25 účastí na vele-

  trhu. To je něco jako výstavnický Pour le

  Mérite, ale pokud máte pocit, že je něco

  špatně, tak z něj moc radosti nemáte. Když

  si potom uděláte rešerši mezi obchodníky

  a novináři a zjistíte, že dvě třetiny z pravi-

  delných návštěvníků letos nepřijedou, za-

  čnete přemýšlet, jak z toho ven. My jsme

  se nakonec dohodli s kolegy ze Special

  Hobby, že si letos pořídíme společný stá-

  nek. Ten bude o třetinu menší, než býval

  náš stánek v posledních letech před co-

  videm. Zredukujeme na něm také perso-

  nální obsazení, budeme se střídat tak, že

  nejvíc nás na stánku za naši firmu bude

  od čtvrtka do soboty. I tak se samozřejmě

  budeme snažit být pro návštěvníky zají-

  maví. Ostatně, jak náš stánek, tak stánek

  Special Hobby byl mnoho let pro řadu na-

  šich obchodních partnerů tradičním mee-

  ting pointem a my jsme jim vždy vytvářeli

  dobré podmínky pro jejich vzájemná jed-

  nání. Pokud přijedete, můžete tak spoléhat

  na naši tradiční pohostinnost, přívětivost

  a informační otevřenost. Věřím, že stejně

  na tom bude všech pět dalších výrobních

  firem, které budou na veletrhu držet pra-

  por našeho oboru!

  Únorové novinky

  O únorových stavebnicích jsem psal ob-

  sáhle v úvodníku lednového Infa. Proto jen

  v krátkosti zmíním, že hlavní novinkou je

  Limitka Hind E v měřítku 1/48 s knihou od

  Jaroslava Špačka. Zajímavý bude i Profi-

  PACK Fokker D.VII (OAW), stejně jako A6M3

  Zero Model 22 a oba únorové Weekendy,

  tedy čtvrtkový Spitfire Mk.VIII a dvaase-

  dmdesátinový Fw 190A-8/R2 Sturmbock.

  V únoru se do našeho sortimentu také vra-

  cí dlouho očekávaný Bf 110E v měřítku 1/48.

  Mezi doplňkovými sadami bych vás dnes

  rád upozornil na tištěný motor pro F4F-3

  Wildcat (Eduard 1/48) a elegantní proutě-

  né sedadlo pro dvaatřicetinového Sopwith

  Camela v řadě Brassin. Mezi fotolep-

  ty bych vypíchl sestavy sad pro Ansonu

  od Airfixu a F-16C od firmy Kinetic (obojí

  1/48). V případě F-16 nabízíme i dvě sady

  masek, klasickou a oboustrannou TFace.

  Mezi maskami najdete rovněž první aršík

  pro vymaskování RAM panelů na F-35A.

  Tato sada vybočuje z naší obvyklé nabídky

  masek, masky na vykrývání povrchových

  ploch jsme v poslední době nenabízeli.

  Tato sada je také vyrobena z odlišného

  materiálu, což není kvůli šetření nákladů,

  ale proto, že černá fólie, kterou jsme se

  rozhodli použít, je pro vykrývání ploch na

  povrchu modelu vhodnější. Tato sada je

  určena pro sedm strojů z nabídky zbarve-

  ní ve stavebnici Tamiya. Jde o modernější

  stroje s jednodušší strukturou těchto pa-

  nelů. V březnu bude mezi novinkami po-

  dobná, ale výrazně složitější sada masek

  pro RAM panely staršího provedení pro ja-

  ponský a americký stroj z výběru markin-

  gů ve stavebnici. V únorové nabídce jsou

  také dvě klasické kabinové masky. Pova-

  žuji za vhodné zmínit i sady pro pětatři-

  cetinové tanky, jednu pro A-34 Comet od

  Tamiye a dvě sady pro Jagdpanther Ausf.

  G1 od Academy. Další novinky, včetně sed-

  mi nových sad řady Space, najdete v sek-

  ci představování únorových novinek dále

  v dnešním čísle Infa.

  Články

  Mezi články v dnešním čísle najdete ukáz-

  ku z knihy Hind E od Jaroslava Špačka

  a obsáhlý článek o plukovníkovi Elwy-

  nu Righettim, veliteli 55th Fighter Group,

  který pouhé tři týdny před koncem války

  za záhadných okolností zmizel poblíž ně-

  meckého městečka Riesa. Autorem člán-

  ku je Richard Plos. Pokračuje i seriál Hle-

  dání potopených lodí s Paulom Allenom

  od Mira Bariče, který se tentokrát věnuje

  lodním vrakům v okolí Guadalcanalu, a od

  stejného autora je i jedenácté pokračová-

  ní letecké války nad Ukrajinou, tentokrát

  věnované dění v prosinci loňského roku

  a nazvané Dronmi proti strategickým bom-

  bardérom. Čtyři z pěti článků Boxart Story

  napsal Jan Bobek, jsou to texty pojedná-

  vající o boxartech stavebnic A6M3 Zero

  Model 22, Bf 110E, Fw 190A-8/R2 a Spitfire

  Mk.VIII. Pátou Boxart Story, o Fokkeru D.VII

  (OAW), napsal Richard Plos. Richard tuto

  stavebnici připravoval do výroby. Výběr

  markingů v ní, který je stejně jako Boxart

  story Richardovým dílem, považuji za neo-

  byčejně působivý jak z modelářského, tak

  i výtvarného a historického hlediska a vě-

  řím, že po přečtení tohoto textu se mnou

  budete souhlasit!

  Pokud nedojde k něčemu neočekávanému,

  bude dnešní Info již standardně publiková-

  no v publikačním systému Triobo. Možná

  se bude někomu z vás jevit tato novinka

  jako něco neobvyklého a nekonformního,

  jak už to tak často s novými věcmi bývá.

  Pokud u vás takový stav nastane, prosím

  o shovívavost, trpělivost a vybuzení vaše-

  ho tvořivého ducha. Dejte té neobvyklosti

  čas a uvidíte, že si Triobo časem oblíbíte

  a zjistíte, že přináší víc pozitiv, než nega-

  tiv. Což je přístup, který je v dnešní bouřli-

  vé době vhodný nejen pro čtení Infa.

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

  INFO Eduard

  5

  Únor 2023

• Page 6

  HISTORIE

  EAGER ELEAGER EL

  PŘÍBĚH PLUKOVNÍKA ELWYNA RIGHETTIHO

  Text: Richard Plos

  INFO Eduard6

  Únor 2023

• Page 7

  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

  Righetti se do bojů zapojil až na sklonku

  války, ovšem velmi intenzivně. Když přibyl

  na začátku září 1944 do Anglie, neměl to

  snadné. Na jeho výložkách se skvěla hod-

  nost podplukovníka, uniformu mu ale ne-

  zdobily žádné stužky, svědčící o nasazení

  v boji. Byl zelenáčem s hodností vyššího

  důstojníka, odpovídající funkci minimálně

  velitele squadrony. A bylo mu 29 let, takže

  byl starší než většina operačních stíha-

  cích pilotů. Důvod? Byl leteckým instruk-

  torem. Jedním z nejlepších, jaké americké

  letectvo mělo. I proto končily jeho žádosti

  o převelení k bojové jednotce pravidelně

  v koších nadřízených velitelů. Když se

  konečně dostal do boje, byl zkušeným

  vylétaným pilotem, dychtivým přispět

  k porážce Německa. Byl tak dychtivý

  a horkokrevný, že si zakrátko vyslou-

  žil přezdívku „Eager El“. Svého prvního

  sestřelu dosáhl již během druhé bojové

  mise, ale za svou zbrklost v boji to od své-

  ho vedoucího pěkně schytal. Učil se ovšem

  rychle. Netrvalo dlouho a stal se esem,

  a to nejen díky sestřelům nepřátelských

  letounů, ale také díky až neuvěřitelné

  efektivitě při ničení pozemních cílů. V tom-

  to ohledu nebylo široko daleko lepšího…

  A pak přišel den jeho třicátých naroze-

  nin, 17. duben 1945. Další z řady rutinních

  bojových letů spočívajících v doprovodu

  bombardérů a následném vyhledávání

  vzdušných i pozemních cílů při návratu.

  Righetti se společně se svým číslem, ka-

  pitánem Carrollem Henrym, vrhli na polní

  letiště u městečka Riesa s lákavě vyrov-

  nanými řadami stíhačů. Righettimu už po-

  malu docházelo střelivo, prováděl čtvrtý

  nebo pátý nálet, když se jeho Mustang

  s velkým nápisem Katydid a kresbou sexy

  luční kobylky na přídi otřásl pod nárazem

  střepin flaku. S poškozeným strojem,

  který rychle ztrácel tlak oleje i chladicí

  kapaliny, provedl ještě jeden nálet a pak

  zamířil nad pole, aby vyhledal místo, kde

  s „tím praští“. Nouzové přistání se vydaři-

  lo, vysílačkou ohlásil Henrymu, že je až na

  přeražený nos v pořádku, a pak už o něm

  nikdo nikdy neslyšel…

  Švýcarské, respektive italské kořeny

  Rodina Righettiů pocházela z italsky ho-

  vořícího kantonu Ticino ve Švýcarsku.

  Děd z otcovy strany, Francesco Roberti-

  no Righetti, přibyl do kalifornského San

  Louis Obispo v roce 1873. Město mělo v té

  době jen něco málo přes dva tisíce obyva-

  tel, včetně početné švýcarské komunity.

  Francesco pracoval jako námezdní dělník

  na farmách, až se mu podařilo našetřit

  na vlastní malý ranč v nedalekém Edna

  Valley, ke kterému postupem času přiku-

  poval další pozemky. Oženil se s Erme-

  niou Bonetti, se kterou měli v roce 1882

  syna Guida a následně tři další děti. Gui-

  do pokračoval se svým otcem v budování

  mléčné farmy, poté vystudoval Armstrong

  Business College a po několika letech

  v ropném průmyslu se vrátil k farmaře-

  ní na domácí farmě. Oženil se s Eliza-

  beth Mary Renkert, ženou se švýcarskými

  a francouzskými kořeny. První dítě, Eli-

  zabeth, se jim narodilo v roce 1913, o rok

  a půl později, 17. dubna 1915, přišel na svět

  syn Elwyn a po něm ještě čtyři další děti.

  Elwyn Righetti byl tedy farmářský synek

  s italskou a francouzskou krví v těle. Jeho

  dětství a rané mládí se točilo okolo krav,

  chlévů, zemědělských strojů a všeho dal-

  šího, z čeho sestává tvrdý farmářský ži-

  vot. Stejně jako bratři a sestry pomáhal,

  kde bylo třeba, ale svou budoucnost ve

  farmaření neviděl, i když na California

  Polytechnic College získal vyšší odborné

  vzdělání v oboru chov dobytka. Byl velmi

  živým, temperamentním mladíkem. Škol-

  ní časopis El Rodeo z té doby potvrzuje,

  že byl aktivním studentem s řadou mi-

  moškolních a sociálních aktivit. Studium

  dvouletého oboru Elwyn ukončil v roce

  1935, tedy v době vrcholící hospodářské

  krize, kdy bylo těžké sehnat zaměstná-

  ní. Pracoval jako řidič náklaďáku i jako

  prodejní zástupce mlékárenských spo-

  lečností, zkoušel také prodej nemovitostí

  nebo aut pro lokálního dealera vozů znač-

  ky Buick. Jeho život málem skončil už

  9. září 1938, kdy třiadvacetiletý Elwyn tak-

  řka utonul, když se společně se stovka-

  mi dalších mužů snažil využít příležitosti

  a vylovit pro sebe zadarmo dříví z nákladu,

  který musela do moře shodit uvízlá náklad-

  ní loď. Podchlazený a v bezvědomí byl na-

  konec zachráněn, ale mnoho nechybělo…

  Nová vášeň

  V té době se už živě zajímal o letectví,

  které bylo díky nejrůznějším rekordům

  a dálkovým letům té doby stále populárněj-

  ší. Jenže výcviková hodina s instruktorem

  stála okolo sedmi dolarů, což byl zhruba

  dvoudenní dělnický plat. Elwyn ale získal

  ve zmíněném dealerství Buicku pozici

  vedoucího prodeje ojetých vozů, která mu

  zajišťovala pravidelný příjem, z něhož byl

  schopen si nastřádat na výcvik. Ten zahájil

  na malém letišti nedaleko města San Luis

  Obispo, létal také na nedalekém Hancock

  Field u města Santa Maria. A létání ho

  uchvátilo. „Miloval létání víc než cokoli ji-

  ného, dokonce víc než lov,“ řekla po letech

  jeho sestra Doris.

  1)

  V létě roku 1939 získal

  licenci soukromého pilota a využíval ka-

  ždé příležitosti, aby si mohl zalétat. Bylo

  mu ale jasné, že takovým způsobem není

  HISTORIE

  Na konci války se v zajateckých táborech pro spojenecké let-

  ce, známých jako Stalag Luft, nacházely desetitisíce letců. Ně-

  mecká kapitulace jim přinesla osvobození a muži psali domů

  dopisy, ve kterých vyjadřovali touhu vrátit se co nejdříve a obe-

  jmout své milované. Na podobný dopis od Elwyna Righettiho,

  nebo na jakoukoli zprávu o něm čekala i rodina na farmě

  v San Luis Obispo v Kalifornii. Věděli, že byl nad Německem

  sestřelen a že přežil nouzové přistání. Tři týdny po jeho se-

  střelu válka skončila. Righettiovi čekali dny, měsíce a nakonec

  roky. Žádná zpráva, žádné vysvětlení nepřišlo dodnes. Plu-

  kovník Elwyn Righetti, velitel 55th Fighter Group, zmizel ne-

  daleko Riesy beze stopy…

  Rodina Righettiů asi někdy v roce 1936. Zleva Doris, Elwyn, otec Guido, Elizabeth, matka Elizabeth, Ernie, Maurice

  a Lloraine.

  INFO Eduard

  7

  Únor 2023

• Page 8

  Foto: National Archives

  schopen nalétat dostatečný počet hodin

  na to, aby se mohl stát profesionálním do-

  pravním pilotem. Věděl, že další možností

  by mohlo být armádní letectvo, tedy v té

  době United States Army Air Corps (USA-

  AC). To ovšem trvalo u pilotů na čtyřletém

  vysokoškolském vzdělání. Pro Elwyna by

  to znamenalo vrátit se na další dva roky

  na školu, a na to neměl peníze. Už to vy-

  padalo, že se bude muset svých snů na le-

  teckou kariéru vzdát, když přišla zásadní

  změna. Nepříznivý politický vývoj přiměl

  armádu snížit požadavky na piloty a nadá-

  le tak mělo stačit dvouleté vyšší odborné

  studium, pokud uchazeč prošel přijímací-

  mi zkouškami. A Elwyn prošel.

  Rodina doufala, že zůstane coby nejstarší

  syn na farmě, jejíž část by následně zdědil,

  Elwyn byl naopak rád, že se z rodinné far-

  my brzy dostane. Podle vzpomínek bratra

  Ernieho nechtěl mít s farmařením nic spo-

  lečného. Už byl hlavou v oblacích…

  Do armády

  Na začátku prosince 1939 si Elwyn

  Righetti do deníku zapsal: „Dneska mi pan

  Prescott řekl, že jestli mi to půjde jako do-

  teď, budu na konci výcviku nejlepším ka-

  detem z naší skupiny. Je potěšen tím, jak

  pokračuju s výcvikem a já vlastně taky.

  “1)

  Bob Prescott byl instruktorem v Ryan

  School of Aeronautics v San Diegu, jedné

  z devíti civilních výcvikových škol, které

  prováděly základní letecký výcvik mladých

  adeptů pro USAAC. Takových byly pro celé

  zemi téměř tři tisíce, nicméně generálma-

  jor Henry Arnold, velitel USAAC, chtěl ve

  světle událostí v Evropě, kde Německo již

  obsadilo Polsko a rozdělilo si jej se svým

  spojencem, Sovětským svazem, mnohem

  víc pilotů. Righetti byl se svými třiceti šesti

  spolužáky mezi prvními z téměř půl milio-

  nu mužů, kteří byli nakonec během války

  vycvičeni.

  Po základním výcviku byl Righetti poslán

  v únoru 1940 s výborným hodnocením do

  Randolph Field v Texasu, kde po dalším

  výcviku na dvouplošníku PT-13 Kaydet

  pokračoval na dolnoplošném BT-9. Tento

  letoun si zamiloval. Bezmála dvoutunový

  letoun s motorem o výkonu 400 koní byl

  něco jiného než lehké stroje, se kterými

  měl do té doby čest. Po pilotážní stránce se

  mu opět dařilo, vynikal i při nočním létání,

  ale jeho instruktor mu vyčítal až přílišnou

  lehkovážnost. I to se nakonec srovnalo

  a při přezkušovacím letu po 40 odlétaných

  hodinách se tak mohl v dopise domů po-

  chlubit: „Podařilo se mi získat velmi dobré

  hodnocení při zkoušce po čtyřiceti leto-

  vých hodinách, takže by mělo být úspěšné

  zakončení kurzu hračkou. Tady se říká, že

  jakmile člověk touto zkouškou projde, je

  víceméně hotov. Jsem teprve druhý z dvou

  set mužů, kdo tuto zkoušku složil, a to je

  dost dobré.

  “1)

  Z žáka instruktorem

  V dubnu 1940 dokončil Righetti základní

  výcvik a přesunul se na základnu Kelly

  Fields, kde na něj čekal pokračovací vý-

  cvik na AT-6 Texan. Patřil opět k nejlep-

  ším, což předznamenalo jeho budoucnost.

  Plány na výraznou expanzi letectva by ne-

  bylo možné uskutečnit bez stovek a tisíců

  instruktorů, kteří následně zajistí výcvik

  desetitisíců nových pilotů. A bylo logické,

  že mezi instruktory vybírali vždy ty nejlep-

  ší z každého kurzu. Skupina s označením

  40 D, do které Righetti patřil, dokončila

  výcvik 26. července 1940. Na dvě stov-

  ky absolventů získaly svůj pilotní odznak

  a byly povýšeny do důstojnické hodnosti.

  Righetti se dozvěděl o svém zařazení jako

  letový instruktor, což ho potěšilo.

  První žáci mu byli přiděleni pro základ-

  ní výcvik na BT-145 v polovině srpna 1940

  a on je okomentoval ve svém dopise domů

  následovně: „Teď mám vlastní třídu kade-

  tů: Cobeagu, Hayese, Stocketta a Pounda.

  Dva jsou špatní a dva ještě horší. Doufal

  jsem, že na začátek dostanu nějaký přiro-

  zený talent, ale takové štěstí nemám. Tihle

  moulové jsou ale něco, na čem můžu pra-

  covat, a protože můj kapitán ví, co jsou zač,

  tak pokud se mi podaří s nimi něco udělat,

  bude mi to připsáno k dobru.

  “1)

  Asi nakonec nebyli tak špatní, protože

  o něco později Righetti napsal: „Včera

  jsem je všechny pustil na sólo, ale mám

  strach, kdykoli odstartují. Bojím se, že

  mi někdo přinese kus hliníkového plechu

  a řekne, že je mu líto, ale to je všechno,

  co našli.

  “1)

  Svatba na zapřenou

  Zatímco Righetti přivykal své roli instruk-

  tora, za oceánem se plně rozhořela Bitva

  o Británii. On sám se pak 18. ledna 1941

  oženil. Jeho srdce si po několika známos-

  tech získala Edith Cathryn Davies, drobná

  a inteligentní tmavovláska. Ti dva se vzali

  po poměrně krátké známosti, aniž by je

  k tomu cokoli, třeba těhotenství, nuti-

  lo. Vzali se bez přítomnosti rodiny a bez

  oslavy. Jméno Edith novomanželka ni-

  kdy příliš nepoužívala a její druhé jméno

  jí přineslo řadu přezdívek a zdrobnělin.

  Byla Kate, Katie, Kakie nebo třeba taky

  Katydid… Tehdy asi ještě Elwyn netušil,

  že právě posledně jmenovanou přezdívku

  nechá namalovat na příď svého Mustangu

  a doplní ji kresbou zelené kobylky. Katydid

  je totiž skupina hmyzu příbuzná kobylkám

  a cvrčkům…

  Mladý pár se zabydloval v důstojnickém

  bytě v Randolphu, který Cathryn soustav-

  ně vylepšovala, ale Righettiho začínal

  poklidný život a výcvik mladých kade-

  tů poněkud nudit a stále více přemýšlel

  o bojovém nasazení. „Dva z mých lep-

  ších přátel včera odjeli do Číny asi s další

  stovkou mužů od Air Corps se smlou-

  vou, podle které mají udržet průjezdnost

  barmské cesty. Dostanou 600 dolarů mě-

  síčně plus výdaje a k tomu 500 dolarů za

  každé sestřelené nepřátelské (japonské)

  letadlo. Proč jsem sakra ženatý, a tudíž

  nucen nést zodpovědnost? Kdybych s tím

  počkal, mohl bych si vydělat během dvou

  let 20 000 dolarů.

  “1)

  V té době ještě nemohl vědět, že se jed-

  nalo o základ dobrovolnické jednotky

  American Volunteer Group, známé o něco

  později jako Létající tygři (Flying Tigers).

  Nicméně následné Cathlyino těhotenství

  jej opět přimělo přehodnotit priority…

  Vzápětí byl 1. listopadu 1941 povýšen na

  poručíka a pomalu se z něj stával jeden

  z nejzkušenějších instruktorů letectva,

  nyní již nesoucího název United States

  Army Air Force (USAAF). Po celých Stá-

  HISTORIE

  Letouny BT-6 na výcvikové základně Randolph Field v Texasu.

  Miloval létání víc než cokoli jiného, dokonce víc než lov“

  (Doris Righetti)

  INFO Eduard8

  Únor 2023

• Page 9

  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

  Foto: USAF

  tech se urychleně budovaly nové výcvi-

  kové základny a bylo pravděpodobné, že

  Righettimu bude brzy přiděleno velení

  jedné z nich. Pak přišel 7. prosinec 1941.

  Japonský útok na Pearl Harbor ame-

  rickou veřejnost šokoval a Elwyn popr-

  vé poznal krutost války: „První zprávy

  o obětech říkají, že jsem přišel o jednoho

  ze svých žáků, který byl také mým zvlášť

  dobrým přítelem.

  “1)

  Rychlý postup

  Na začátku roku 1942 byl Righetti odve-

  len na základnu Moore Field a 30. května

  mu Cathlyn porodila dceru Elizabeth Kyle

  Righetti. Vzápětí se ale opět přesunuli na

  základnu Kelly Field nedaleko San Anto-

  nia. Bylo to již jejich třetí stěhování bě-

  hem jednoho roku. V té době vládl ve vý-

  cvikovém systému určitý chaos. Lidé byli

  přesouváni sem a tam, jak vznikaly nové

  základny a jak se velení snažilo optimál-

  ně využít instruktory. Righetti byl přidělen

  k 1030th Basic Flying Training Squadron

  a byl povýšen do hodnosti majora. V mí-

  rových časech by mu trval takový postup

  zhruba deset let, ale válka všechno změ-

  nila. Když vstupoval do armády, mělo le-

  tectvo 3500 důstojníků. Nyní jich bylo 140

  000 a celkový stav vzrostl z 45 000 mužů

  na 1,7 milionu!

  Po převzetí velení 1030th BFTS bylo jeho

  úkolem připravovat instruktory základ-

  ního výcviku. Také sepsal manuál pro in-

  struktory, který se měl stát základní pří-

  ručkou na všech výcvikových základnách.

  Byl stále vytíženější a v jednom dopise

  domů si postěžoval: „Upřímně, netušil

  jsem, že je na světě tolik práce.

  “1)

  Stal se respektovaným expertem na le-

  tecký výcvik, ve své pozici vydělával víc

  peněz, než o jakých se mu kdy předtím

  snilo, a rodině se i díky tomu vedlo dob-

  ře. Ale Elwyn opět myslel na bojové na-

  sazení. Stal se však už příliš důležitou

  součástí výcvikové mašinérie USAAF

  a letectvo si nemohlo dovolit jej ztratit.

  A tak vyhledával jiné způsoby, jak narušit

  stereotyp základního výcviku leteckých

  kadetů. Coby vyšší důstojník využíval nej-

  různější příležitosti pro cesty do různých

  koutů země, samozřejmě za řízením le-

  tounu. Navštěvoval díky tomu konference,

  potkával se s přáteli, poznával nová mís-

  ta a setkával se i s různými celebritami,

  zejména od filmu. A také si občas zaletěl

  domů, navštívit rodiče. Svůj nadcházejí-

  cí příjezd ohlásil velmi nízkým průletem

  nad rančem, po kterém zamířil k přistání

  na nedalekém letišti, kde absolvoval své

  první letecké krůčky.

  Mezitím se velení USAAF snažilo dále

  zlepšovat a zefektivňovat systém letec-

  kého výcviku a výsledkem byl v březnu

  1943 definovaný koncept centrální in-

  struktorské školy (Central Instructor

  School – CIS). Mělo se jednat o nejvyšší

  autoritu ve sjednoceném výcviku instruk-

  torů. Zvlášť pro stíhače (se základnou

  v Randolph Field), pro piloty bombardérů,

  navigátory, bombometčíky a další letecké

  profese. Zde se měli de facto cvičit in-

  struktoři, kteří následně vycvičí instruk-

  tory pro výcvik pilotů. Righetti se stal

  velitelem 46th Squadron, tedy jedné ze

  dvou výcvikových stíhacích letek. Byl tedy

  zodpovědný za výcvik poloviny všech in-

  struktorů amerického stíhacího letectva.

  Už dávno nelétal jen s cvičnými letouny,

  v rámci pokračovacího výcviku sedlal

  i bojové stroje. A navzdory své nové a vel-

  mi prestižní funkci nadále usiloval o bojo-

  HISTORIE

  Elwyn Righetti se dočkal převelení do zámoří v červnu 1944, ale první bojové zkušenosti získal až na konci

  října 1944.

  Darrell Cramer, muž, který vedl Righettiho na prvních misích a také ho jednou pořádně seřval…

  Righetti byl ze svého prvního sestřelu stejně nadšený, jako by byl

  každý nový poručík. Nechtěl jsem jeho nadšení tlumit tím, co jsem

  měl na jazyku, a tak jsem počkal, až budeme sami. Pak jsem ho

  seřval tak, že jak to asi ještě nezažil.“

  (Capt. Darrell Cramer).

  INFO Eduard

  9

  Únor 2023

• Page 10

  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

  vé zařazení. Stejné plány měl jeho mlad-

  ší bratr Maurice, který začal s výcvikem

  zhruba v době, kdy byl Righetti převelen

  k CIS. Nakonec byl také on zařazen mezi

  instruktory a de facto se stal žákem své-

  ho bratra. Dokonce spolu provedli i něko-

  lik výcvikových letů. Nakonec se z Mau-

  riceho stal kopilot B-29 a létal v Pacifiku

  u 40th Bombardment Group. Válku přežil.

  Odjezd se povoluje

  V roce 1943 se Righettiho žádosti o za-

  řazení k bojové jednotce ještě nesetkaly

  s pochopením nadřízených, ale o rok poz-

  ději se dočkal. Domů krátce nato napsal:

  „Očekávám, že se ze zámoří vrátím, ale

  pokud ne, pamatujte, že jsem v tom za-

  bránil i několika hochům druhé strany

  a že jsem pracoval na své interpretaci toho,

  co znamená být dobrým Američanem.

  “1)

  Věci se daly do pohybu na začátku červ-

  na 1944, kdy byl odeslán do Aloe Army

  Airfield nedaleko Victorie v Texasu, kde

  absolvoval přeškolovací stíhací výcvik na

  P-40. V té době měl nalétáno přes dva ti-

  síce hodin, mnoho z nich právě na P-40,

  takže ovládání letounu pro něj bylo dru-

  hou přirozeností, musel ale projít střelec-

  kým a taktickým výcvikem. Jeho výsledky

  byly vynikající, nicméně administrativní

  záležitosti jej držely doma ještě celý čer-

  venec. Spojenecké armády se tou dobou

  již probíjely Normandií a Righetti, v té

  době již podplukovník, si uvědomoval, že

  by mohlo Německo vojensky zkolabovat

  dřív, než se vůbec dostane do zámoří. On

  se toho obával, jeho žena v něco tako-

  vého nepochybně doufala… Čas do svého

  odjezdu vyplňoval Righetti létáním s P-47

  a P-51. A pak, 2. srpna 1944, se přes Over-

  seas Replacement Depot v Greensboro,

  kde strávil deset dní, vydal na cestu do

  destinace, která byla v rozkazu popsána

  jako „chladná, vlhká a větrná“. Vesměs se

  tím rozuměla Anglie… O ženu a dceru si

  nemusel dělat starosti, přestěhovaly se

  k jeho rodičům na rodinnou farmu, kde

  o ně bylo dobře postaráno.

  Do Anglie přibyl Righetti na začátku září

  1944 a byl přidělen k osmé letecké ar-

  mádě pod velením legendárního Jamese

  Doolitlea. Ve Fowlmere odlétal několik

  HISTORIE

  Poté, co mu byl přidělen osobní letoun, nechal na něj Righetti namalovat přezdívku své manželky Cathryn a k tomu také zajímavou kresbu sexy kobylky.

  Distinguished Service Cross

  Silver Star Medal

  Distinguished Flying Cross with 3

  Bronze Oak Leaf Clusters

  Purple Heart

  Air Medal

  American Defense Service Medal

  American Campaign Medal

  European-African-Middle Eastern

  Campaign Medal

  World War II Victory Medal

  Command Pilot Badge

  Udělené medaile, ocenění a vyznamenání

  INFO Eduard10

  Únor 2023

• Page 11

  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

  seznamovacích letů s P-51, v Duxfordu

  pak absolvoval totéž s P-47. Británie na

  něj udělala dobrý dojem. „Britové jsou

  úžasní, přátelští, upřímní a mají starost

  o naše blaho – skutečně skvělí spojenci,

  “1)

  napsal domů.

  Setkal se také s řadou známých a přá-

  tel, které během pěti let v armádě získal.

  Jeho přítel a mentor Fred Gray, pod jehož

  velením sloužil v CIS, byl velitelem 78th

  Fighter Group, součásti 66th Fighter Wing.

  Gray ho provedl po velitelství 66th FW

  a Righetti se mohl 24. září radovat ze

  svého zařazení. Hned následujícího dne

  se hlásil na základně F-159 Wormingford,

  necelých 100 km severně od Londýna,

  která byla domovem 55th Fighter Group,

  jedné ze součástí 66th FW.

  Namířil si to do místnosti pro piloty 338th

  FS, ke které byl přidělen, ale nenašel

  v ní žádné známé a vlastně je nenašel

  ani v celé stíhací skupině. Jeho výložky

  s hodností podplukovníka odpovídaly mi-

  nimálně pozici velitele squadrony, nebo

  dokonce celé group, ale něco takového

  vyžadovalo bojové zkušenosti. A ty neměl.

  On sám již měl jakožto zkušený a meto-

  dický instruktor plán. Chtěl začít jako čís-

  lo zkušeného stíhače a postupně nabírat

  zkušenosti bez ohledu na svou vysokou

  hodnost. Teprve až svou roli zvládne,

  měl následovat přesun na pozici vedou-

  cího dvojice a poté na velitele roje. Pěk-

  ně krůček po krůčku. Nehodlal si situaci

  usnadňovat a přeskakovat přirozený po-

  stup. Ostatně, v bojových podmínkách se

  něco takového nevyplácelo. Hodnost byla

  jedna věc, zkušenosti druhá… Podle plánů

  velení měl u 55th FG získat dostatek bo-

  jových zkušeností na to, aby se poté mohl

  přesunout na pozici velitele skupiny, ale

  nikoli 55th FG.

  Úspěch bez pochvaly

  Poprvé vzlétl Righetti k operačnímu letu

  30. října 1944 a již při své druhé misi

  2. listopadu 1944 zaznamenal sestřel.

  Jednalo se o doprovod 1100 bombardérů

  nad Merseburg nedaleko Lipska a cílem

  byly tamní ropné rafinérie. „Velké hochy“

  doprovázelo 900 stíhačů a 55th FG do-

  stala za úkol poskytovat blízkou ochranu

  bombardérům od 3rd Air Division. Righe-

  tti byl stejně jako při první misi přidělen

  coby wingman ke zkušenému kapitánovi

  Darrellu Cramerovi, který již měl za sebou

  více než čtyři měsíce bojů. Nepřátelští stí-

  hači se na cestě k cíli neobjevili, zato pro-

  tiletadlová palba byla nepříjemně přes-

  ná a za oběť jí padlo sedm bombardérů.

  Teprve při návratu zaútočilo na skupinu

  asi sto německých stíhačů. Nikdo z 55th

  FG jich doposud neviděl tolik pohroma-

  dě a poprvé se ocitli v početní nevýhodě.

  Formace se rychle rozpadly do bojujících

  dvojic a čtveřic. Část německých stíhačů

  se pokoušela dostat k bombardérům, dal-

  ší odkláněla boj stranou. Třetí část Něm-

  ců vyklesala do mraků a Cramer s Righe-

  ttim za zády plus další dvojice se pustili

  za nimi. Jakmile se dostali pod oblačnou

  vrstvu, vrhl se Cramer na prvního ne-

  přítele, kterého spatřil. Napadený Bf 109

  začal zatáčet doprava, Cramer na něj vy-

  pálil dávku a dosáhl několika zásahů. Ne-

  přátelský pilot ve snaze uniknout pikoval

  k zemi a jak přecházel z jedné zatáčky do

  druhé, namířil si to přímo před kulomety

  Righettiho Mustangu. „Protože jsem kapi-

  tána Cramera předlétl při jeho přechodu

  do stoupání a otočil jsem ostře doleva,

  dostal jsem se do pozice mezi mým ve-

  doucím a 109,

  “1)

  napsal později v bojovém

  hlášení Righetti.

  Byl to pro něj okamžik pravdy, ve kterém

  měl poprvé zúročit své letecké zkušenos-

  ti. Usadil cíl do zaměřovače a ze vzdále-

  nosti asi 180 metrů zahájil palbu. „Vypálil

  jsem jednu dávku a viděl několik zásahů

  za kokpitem. Nepřátelský letoun provedl

  jen velmi chabý únikový manévr a zamí-

  řil ke stanovišti flaku přímo před námi.

  Těsně předtím, než jsme k němu doletěli,

  jsem vypálil třísekundovou dávku a za-

  znamenal mnoho zásahů kolem kokpitu.

  “1)

  Messerschmitt přešel do prudkého ná-

  klonu, vyklesal ještě níž, zachytil křídlem

  o živý plot, což ho přetočilo na bok, a zlo-

  mek vteřiny nato se roztříštil při nárazu

  HISTORIE

  S Mustangem si Elwyn velmi rozuměl a rychle prokázal své pilotní zkušenosti.

  Nad mapami při přípravě na další operační let. Elwyn Righetti vlevo.

  INFO Eduard

  11

  Únor 2023

• Page 12

  do země. Čtveřice Mustangů se přehnala

  nad místem dopadu a zamířila domů.

  Cramer sám situaci zhodnotil v hlášení

  takto: „Když jsem se dostal do dobré pozi-

  ce za zádí a přiblížil se na dostřel, zahájil

  jsem palbu. Krátce nato jsem s údivem

  sledoval, jak se ke mně zleva blíží další

  P-51 a i on pálí na Me-109. Moje střely jej

  minuly jen o několik metrů a já jsem oka-

  mžitě přestal střílet

  .“1)

  Cramerovi bylo jasné, že je to Righetti,

  který v zápalu boje ignoroval své povin-

  nosti wingmana. „Kdybych nenabral tro-

  chu výšky, když se pokoušel dostat do pa-

  lebné pozice, tak bych ho nemusel vůbec

  spatřit a mohli jsme se srazit,

  “1)

  pokračo-

  val naštvaný Cramer.

  Po nezbytném rozboru se zpravodajský-

  mi důstojníky si vzal Righettiho stranou.

  Nechtěl podplukovníka kritizovat před

  poručíky, ale rozhodně nehodlal nechat

  věc jen tak.

  „Righetti byl ze svého prvního sestřelu

  stejně nadšený, jako by byl každý nový

  poručík. Nechtěl jsem jeho nadšení tlumit

  tím, co jsem měl na jazyku, a tak jsem po-

  čkal, až budeme sami. Pak jsem ho seřval

  tak, že jak to asi ještě nezažil,

  “1)

  vyprávěl

  po letech Cramer.

  Tehdy na hodnostně vyššího důstojníka

  řval, že pokud by byl jen jedním z nových

  poručíků, uzemnil by jej za trest nejméně

  na dva týdny a vedl by proti němu přísluš-

  ná disciplinární řízení, protože narušil

  pravidla disciplíny a porušil své povin-

  nosti wingmana. Righettimu slouží ke cti,

  že tvrdou kritiku od hodností nižšího (ale

  bojově neporovnatelně zkušenějšího) dů-

  stojníka přijal: „Righetti okamžitě uznal,

  že to podělal kvůli vzrušení ze situace.

  A také slíbil, že se něco takového už ne-

  bude opakovat. Při všech dalších misích,

  kdy letěl Righetti pod mým dohledem,

  byly jeho výkony vynikající a k porušení

  disciplíny už nikdy nedošlo,

  “1)

  vzpomínal

  Cramer, který ukončil svou kariéru v roce

  1973 jako zástupce velitele 17th Air Force

  v Německu v hodnosti brigádního gene-

  rála. Sestřel stodevítky z 2. listopadu 1944

  byl nakonec přiznán oběma, každému po

  polovině…

  Velitelem

  Již v polovině listopadu došlo ke změně

  plánů a Righettimu bylo oznámeno, že se

  s ním počítá na post velitele 338th Figh-

  ter Squadron a poté i na post velitele celé

  55th Fighter Group, pokud bude vše pro-

  bíhat, jak má. Ta informace byla poměrně

  citlivá, protože na post velitele 338th FS

  se počítalo s Cramerem… Righetti za ním

  ihned poté, co se novou informaci dozvě-

  děl, zašel, a sdělil mu, že se o svou pozici

  nemusí obávat, protože velení squadrony

  převezme jen zhruba na tři týdny a potom

  by měl převzít velení skupiny. I z toho je

  jasné, že Righettiho pozice nebyla v rám-

  ci squadrony jednoduchá, nicméně svým

  přístupem, a hlavně prokázanou rozhod-

  ností v boji ji zvládl výborně. Po prvních

  dvou misích absolvoval v listopadu 1944

  ještě deset bojových letů, během kterých

  prokázal své schopnosti. Poprvé vedl

  338th Squadron do boje 21. listopadu, tedy

  tři týdny po svém bojovém křestu, a o čtyři

  dny později byl jmenován jejím velitelem.

  A mezi piloty nebylo o jeho schopnostech

  podle nejzkušenějšího pilota squadrony

  Darrella Cramera žádných pochybností.

  „V době, kdy se stal velitelem squadrony,

  si již vybudoval pověst velmi schopného

  a agresivního lídra v boji. Byl typem veli-

  tele s přístupem ‚pojďte a následujte mě‘

  a my jsme ho následovali velmi rádi.

  “1)

  Více než přidělení velení Righettiho zřej-

  mě potěšilo přidělení osobního letou-

  nu. Jednalo se o Mustang P-51D číslo

  44-14223, který si okamžitě vylepšil nápi-

  sem Katydid a kresbou sexy zelené kobyl-

  ky. Později jej vyměnil za stroj výrobního

  čísla 44-72227. Oba nesly kód CL

  -

  M a oba

  byly vyzdobeny víceméně stejným nápi-

  sem. Kresba kobylky se ale lišila. Zatímco

  na prvním Mustangu byla propracovaná

  kresba v zelené barvě, na druhém tvořila

  kobylku jen černá silueta s modrými kří-

  dly.

  Ztráty stíhacích pilotů se pohybovaly bě-

  hem misí okolo dvou procent, což zna-

  menalo, že pokud někdo završil 50 misí,

  dalo se říci, že svůj příděl štěstí vyčer-

  pal. Přitom 50 misí většinou nestačilo

  na završení bojové túry, která činila 270

  hodin. Righetti si možnost, že se nevrátí,

  dobře uvědomoval, z některých jeho do-

  pisů domů se dokonce zdá, že s tím příliš

  nepočítal. Sgt. Millard „Doak“ Easton, kte-

  rý byl šéfmechanikem (crew chief) jeho

  HISTORIE

  Přečetl jsem už pěknou řádku knih,

  mapujících osudy druhoválečných pilo-

  tů. Kniha Jaye A. Stouta, který byl sám

  vojenským pilotem, se ovšem v mnoha

  ohledech vymyká běžným standardům.

  Autor převzal pomyslný štafetový kolík

  po Tonym Meldahlovi, historikovi, který

  věnoval množství času a úsilí mapová-

  ní života Elwyna Righettiho, stejně jako

  okolností jeho zmizení. Těžce nemocný

  Meldahl se obrátil na v té době již re-

  nomovaného autora knih s leteckou te-

  matikou Jaye A. Stouta s prosbou, aby

  jeho úsilí dotáhl do konce a zajistil vy-

  dání knihy. Jay tuto výzvu přijal a přes

  řadu překážek ji napsal a našel pro ni

  vydavatele. Je to jeden z nejsilnějších

  příběhů, jaké válka přinesla a také jeho

  zpracování patří v daném žánru mezi to

  nejlepší. Knihu vřele doporučuji každé-

  mu zájemci o leteckou historii, zakoupit

  ji lze, včetně elektronické verze, zde.

  NĚKOLIK SLOV AUTORA ČLÁNKU O KNIZE JAYE A. STOUTA

  „Řekněte mé rodině, že jsem okay. Zlomil jsem si při přistání nos.

  Pracovat s vámi byla po čertech pořádná zábava, bando. Uvidíme se

  trochu později.“

  (Col. Elwyn Righetti)

  INFO Eduard12

  Únor 2023

• Page 13

  stroje, se zmínil o tom, že se jednou Katy-

  did vrátila se zásahem v oblasti ostruhy,

  podruhé měla průstřel kapoty motoru od

  20mm kanónu. „Řekl mi, že příště to už

  dostane do kokpitu.

  “1)

  Na další vzdušné vítězství si musel

  Righetti počkat až do Štědrého dne, tedy

  24. prosince, kdy během jednoho letu se-

  střelil tři Fw 190 a dva další poškodil. Me-

  zitím absolvoval několik dalších bojových

  misí a asi nejzajímavější událostí byl jeho

  souboj s trojicí Me 262, z nichž jeden za-

  sáhl a poškodil. „Zapletl jsem se se třemi

  proudovými stroji a jeden jsem poškodil.

  Jsou trochu moc rychlé na to, abychom je

  sestřelili, ale dělal jsem, co se dalo.

  “1)

  Vzhůru dolů!

  Již na začátku roku 1944, v době, kdy vele-

  ní 8th AF převzal Doolitle, došlo ke změ-

  ně strategie amerických stíhačů. Kromě

  ochrany bombardérů se nyní razilo, že je

  třeba se zbavit Luftwaffe všemi prostřed-

  ky, tedy i útoky na letiště a koneckonců

  i na další pozemní cíle. Po Righettiho pří-

  chodu a zejména poté, co převzal velení,

  se v tomto směru stala z 55th FG elitní

  skupina. Jeho agresivita a bojový zápal

  vedly k tomu, že se během února 1945

  mohla pochlubit například 127 zničenými

  lokomotivami.

  K útokům na pozemní cíle docházelo vět-

  šinou během návratu bombardérů domů,

  pokud to situace umožňovala. Část stí-

  hačů s nimi zůstala, část vyklesala až do

  přízemní výšky, kde pátrala po čemkoli,

  co stálo za dávku z kulometů. Mnohdy

  přitom docházelo i ke střetům s nepřátel-

  skými letouny. Jedním z nejkurióznějších

  byl pro Righettiho střet s letouny Mistel,

  ke kterému došlo 3. února 1945 nedale-

  ko Boizenburgu. Tehdy si nárokoval dva

  ze tří sestřelených Mistelů a k tomu je-

  den poškozený Fw 190. Výjev z tohoto

  souboje je tématem boxartu stavebnice

  P-51D-10 (kat. č. 84184), která nabízí také

  marking Righettiho stroje. Těmito dvěma

  vítězstvími se zařadil mezi esa, pokud jde

  o vzdušná vítězství. Co do počtu zniče-

  ných pozemních cílů pak vládl statistikám

  celé USAAF! Na jeho kontě bylo nakonec

  27 zničených letounů na zemi plus desítky

  nákladních automobilů, lokomotiv a dal-

  ších cílů. Righetti byl v tomto ohledu k ne-

  zastavení a jeho muži jej následovali.

  Velení 55th FG převzal 22. února 1945 od

  plukovníka George Crowella a pokračo-

  val v budování stále lepší pověsti celé

  své skupiny. Neměl sice možnost se za-

  řadit mezi nejúspěšnější esa, na to se

  do bojů dostal příliš pozdě, v době, kdy

  aktivita Luftwaffe již výrazně poklesla.

  Jeho výsledky a příkladné velení mu ale

  vynesly řadu vysokých vyznamenání (viz

  tabulka). Ze svého povýšení do pozice ve-

  litele skupiny měl velkou radost, o čemž

  svědčí jeho dopis z 25. února: „Nový job

  je zdaleka nejlepší, jaký jsem kdy měl. Je

  to spousta zodpovědnosti, ale skutečně

  mě to uspokojuje. Teď už skutečně ničím

  Jerrie (výraz pro Němce) s mým vlastním

  týmem a třískáme ho, že z něj lítají kusy.

  Dnes jsme dostali 14 nepřátelských letou-

  nů – 7 proudových – a i když jsem já sám

  tentokrát neskóroval, jsou to teď všechno

  moji chlapci, když mám vlastní skupinu.

  “1)

  Osudný den

  Je mimo možnosti časopiseckého článku

  popisovat dopodrobna bojové mise „Eager

  Ela“ a jeho bandy od 55th FG. Po mnoha

  nebezpečných situacích při doprovodu

  bombardérů i útocích na pozemní cíle

  přišel 17. duben 1945, den Righettiho tři-

  cátých narozenin. Měl v plánu otevřít po

  návratu láhev šampaňského společně

  s Frankem Stitchem, dalším pilotem, kte-

  rý toho dne slavil narozeniny.

  Když se bombardovací svaz otočil, aby

  zamířil k domovu, Righetti s piloty od

  343rd FS vyklesal tak jako už mnohokrát

  předtím k lovu na pozemní cíle. Přiblížili

  se k městu Kamenz, kde byly dislokovány

  části Schlachtgeschwader 77 vyzbrojené

  Fw 190. Poručíci Robert Welch a Philip

  Erby spatřili dvojici focke-wulfů krátce

  po vzletu a zaútočili na ně s převýšením

  zezadu. Němečtí piloti neměli šanci zare-

  agovat a oba byli sestřeleni. Welch i Erby

  byli na oplátku zasaženi flakem a oba za-

  mířili k nedalekým americkým pozicím.

  Erby nakonec ohlásil, že bude skákat,

  a od té doby se neozval. Poručík Richard

  Gibbs se svým wingmanem následovali

  při útoku Welcha s Erbym, ale když vidě-

  li palbu flaku, oblétli Kamenz v bezpečné

  vzdálenosti a spatřili další dvojici krátce

  po vzletu. Počkali, až se vzdálí od letiště,

  a poté Gibbs oba sestřelil. Kromě uvede-

  ných nepřátel sestřelila toho dne 343rd

  FS pět dalších letounů od SG 77, ale za-

  platila za ně vysokou cenu. Kromě Erbyho

  byli flakem sestřeleni ještě George Apple

  a Daniel Langelier. Těla Erbyho a Lange-

  liera nebyla nikdy nalezena…

  Mezitím Righetti a jeho wingman Carroll

  Henry spatřili menší polní letiště u Rie-

  sy. Righetti chtěl zaútočit nejprve sám

  a přikázal zbytku squadrony držet se výše

  a stranou. „Chtěl, abych zůstal nahoře

  s ostatními. Ale když jsem ho požádal, tak

  mi povolil jít na to s ním,“ uvedl v bojovém

  hlášení Henry.

  1)

  Righetti provedl sám první útok, při kte-

  rém cíl netrefil. Seřídil zaměřovač, otočil

  se a v dalším náletu zasypal letouny na

  zemi střelami. Útok opakoval ještě dva-

  krát. A pak se to stalo: Katydid se otřásla

  pod nárazem a bylo okamžitě jasné, že

  HISTORIE

  Jedna z fotografií s první Katydid, na které je již patrné opotřebení.

  Sestřely 7,5

  Pravděpodobné sestřely 1

  Poškození 2

  Letouny zničené na zemi 27

  Mnoho zničených pozemních cílů včetně lokomotiv

  Bojové úspěchy

  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

  INFO Eduard

  13

  Únor 2023

• Page 14

  dostala zásah. Righetti Henrymu oznámil,

  že rychle ztrácí tlak oleje. Ten mu potvr-

  dil, že z jeho Mustangu uniká také glykol.

  Bylo jasné, že se zhruba do minuty mo-

  tor Mustangu kriticky přehřeje, což věděl

  i Righetti. Ve světle tohoto faktu je až ne-

  pochopitelné, že namísto toho, aby využil

  zbývající čas k přiblížení se k vlastním

  pozicím (minuta letu by znamenala asi

  10 km), vrhl se do dalšího útoku. Fronta

  přitom byla od Riesy tou dobou jen nece-

  lých 20 km a je možné, že by to nakonec

  Righetti s trochou štěstí ke svým dotáhl.

  Namísto toho se ale rozhodl vyprázdnit

  zásobníky posledním útokem a teprve

  poté zamířil nad pole. Henry se jej sna-

  žil následovat. „Volal jsem ho a ohlásil, že

  jdu za ním. Potvrdil s tím, že míří kurzem

  270 stupňů. Byl jsem ve 3000 ft (900 m)

  a předlétl jsem ho kvůli vyšší rychlosti,

  kterou jsem nabral v klesání. Byl na mé

  šesté hodině, a tak jsem se otočil o 270

  stupňů,“ uvedl Henry v hlášení.

  2)

  Svého velitele už ale nezahlédl a kvůli

  mlžnému oparu ho nespatřil ani nikdo ze

  squadrony, která vyčkávala výše. Pak se

  v rádiu ozvalo: „Řekněte mé rodině, že jsem

  okay. Zlomil jsem si při přistání nos. Pra-

  covat s vámi byla po čertech pořádná zá-

  bava, bando. Uvidíme se trochu později.“

  2)

  Ray Sharp, jeden z pilotů kroužících výše,

  porušil rádiovou kázeň a v éteru se ozvalo

  jeho „Hodně štěstí, plukovníku!“

  Kvůli nedostatku paliva musela praktic-

  ky celá 55th FG toho dne přistát na le-

  tištích v kontinentální Evropě. A Frank

  Stitch musel nakonec lahev šampaňské-

  ho otevřít sám a v nepříliš veselé náladě,

  která odpovídala významu ztráty. Svědčí

  o tom i souhrnné bojové hlášení z toho dne,

  v němž se píše: „Budete nám chybět, plu-

  kovníku, všech dvacet devět let vaší pře-

  kypující energie a vitality, vaší dychtivosti

  a odvahy, vaší iniciativy a vedení, které

  z nás udělalo smrtící bojový nástroj, li-

  kvidující nacisty na každém kroku. Bude

  nám chybět vaše veselí, vaše rozhodnost

  a vaše lidské porozumění. Prokazoval jste

  agresivitu při každém letu a udělal jste

  z nás jednu z nejdychtivějších band. Vaše

  výsledky mluví samy za sebe – na vašem

  kontě je 34,5 zničených německých leta-

  del – 27 na zemi a 7,5 ve vzduchu. Počet

  dalších zničených cílů je příliš velký na

  to, aby je bylo možné spočítat. Všichni

  z naší staré pět pět vám salutujeme, ‚Ea-

  ger Ele‘.“

  3)

  Asi každý nicméně věřil, že se s velitelem

  zanedlouho setká. Německo mlelo z po-

  sledního a Righettiho slova na rozlouče-

  nou znamenala, že je relativně v pořádku

  a pravděpodobně míří k výslechu a do le-

  teckého zajateckého tábora.

  Vyhaslá naděje

  Válečný odbor zaslal Cathryn Righetti

  3. května, tedy více jak dva týdny po

  Righettiho sestřelení, telegram, ve kte-

  rém ji krátce informoval o situaci. Obsah

  dával naději, že se opět brzy shledají. Če-

  kala s Elwynovými rodiči a sourozenci na

  další telegram nebo telefonát, který by jim

  sdělil více, ale zpráva nepřicházela. Více

  než měsíc dál posílali dopisy, jako by byl

  Elwyn stále u jednotky. Čekaly tam na něj.

  A oni stále čekali na dobrou zprávu. Dny

  a poté i celé měsíce ovšem ubíhaly, přes-

  to stále věřili, že se vrátí. Bylo to vcelku

  opodstatněné, Evropa byla v poválečném

  chaosu a neustále se objevovaly zprávy

  o nových a nových vojácích a letcích, kte-

  ří byli v Německu za různých okolností

  nalezeni mimo zajatecké tábory. Nadě-

  je existovala. Major Tom Welch, Elwy-

  nův dobrý přítel, který se stále nacházel

  v Evropě, po něm pátral a udržoval rodi-

  nu v naději. Jenže ta se postupně zten-

  čovala. Jako první zřejmě přijala možnost

  manželovy smrti Cathryn, zatímco rodiče

  a sourozenci se něčemu takovému vzpí-

  rali uvěřit. Matka napsala prosebný do-

  pis vojenskému guvernérovi US okupační

  zóny v Evropě, generálu Dwightu Eisen-

  howerovi, poté i prezidentovi Trumanovi.

  Prosila je o pomoc v pátrání po synovi.

  Ale bezvýsledně. Na sklonku roku 1946

  obdržela dopis, jehož autorem byl dal-

  ší z Elwynových přátel, Fred Gray, který

  tvrdil, že pátral mimo oficiální informační

  kanály. Jeho vlastní popis událostí ze 17.

  dubna odpovídal velmi dobře oficiálnímu

  hlášení, ale v jedné věci se lišil. Údaj-

  ně se zhruba deset minut po Righettiho

  HISTORIE

  Kopie nákresu, na kterém Carroll Henry vyznačil místo Righettiho přistání. Neodpovídá to údajům o tom, že od

  letiště, které se nacházelo na jihozápadě Riesy, zamířil kursem 270°.

  Foto: MACR via Fold3

  INFO Eduard14

  Únor 2023

• Page 15

  HISTORIE

  přistání v rádiu ozval Righettiho hlas a

  něco o tom, že se k němu blíží farmáři…

  Ale pokud by to byla pravda, Henry by

  si takovou informaci nenechal pro sebe

  a ani by nebyl důvod ji nezanést do hlá-

  šení. Napadení sestřelených spojenec-

  kých pilotů civilisty a jejich lynčování

  nebylo ničím výjimečným, došlo k tomu

  v mnoha případech a řada Němců za to

  byla po válce souzena a odsouzena. Gray

  ve zmíněném dopise rovněž psal, že zís-

  kal od lidí z Pentagonu neoficiální infor-

  maci, že jeden z vyslýchaných nacistů

  potvrdil, že byl Righetti zavražděn civilis-

  ty a že pět z nich již bylo pověšeno a dva

  další čekají na rozsudek. I to je neprav-

  děpodobné. Oblast byla obsazena Rusy,

  a pokud tedy někdo trestal místní za vraž-

  du amerického pilota, museli by to být oni.

  Samozřejmě že možnost, že byl Righetti

  stejně jako mnoho dalších sestřelených

  letců zavražděn civilisty, je nejpravdě-

  podobnějším vysvětlením jeho zmizení.

  Mohlo k tomu dojít krátce po přistání, nebo

  i po několika dnech skrývání. Také mohl být

  zavražděn jen proto, že někdo chtěl jeho

  boty, pistoli, případně se dostal do rukou

  SS a byl zastřelen, k čemuž taky docházelo.

  V průběhu let vyvstala řada otázek, hy-

  potéz a spekulací. Více světla nevnesl do

  situace ani speciální pátrací tým JPAC

  (Joint POW/MIA Accounting Command),

  ani výpovědi některých Němců. Navíc

  vyvstaly i pochybnosti ohledně lokality,

  ve které přistál. I když hovořil o kurzu

  270°, tedy přímo na západ, Henry vyznačil

  v mapě místo, kam se svým poškozeným

  směrem Righetti zamířil, severovýchod-

  ně od Riesy. A tak vyvstaly i pochybnosti

  o tom, na jaké letiště vlastně s Righettim

  útočili.

  Trochu divoká, ale o to děsivější hypoté-

  za hovoří o tom, že byl zajat Rusy, kteří

  mu neuvěřili, kdo je (mohl už být převle-

  čen v civilu a na útěku), a buď jej popra-

  vili, nebo odvlekli do některého z gulagů,

  kde zůstal až do smrti. Sovětské autority

  byly americkou ambasádou v roce 1945

  požádány, aby se pokusily syna Elizabeth

  Righetti najít. Sověti pak v listopadu 1945

  odpověděli, že jejich šetření nevypátra-

  lo žádného Elwyna Righettiho na území

  Sovětského svazu. Jestli skutečně pátrali,

  je otázkou...

  Pravdu se tedy pravděpodobně nikdy nikdo

  nedozví. Přímí účastníci nebo svědci udá-

  losti již zřejmě nejsou mezi námi. Možná

  se nakonec v něčí pozůstalosti objeví de-

  ník, který odhalí nové informace, ale s vy-

  sokou mírou pravděpodobnosti leží ostat-

  ky plukovníka Elwyna Righettiho dodnes

  v zemi někde poblíž Riesy...

  Poděkování

  Autor srdečně děkuje Jay A. Stoutovi, au-

  torovi knihy Vanished Hero: The Life, War

  and Mysterious Disappearance of Ameri-

  ca’s WWII Strafing King za laskavé svolení

  převzít pro článek citace z jeho knihy a za

  pomoc se získáním fotografií od rodiny

  Righettiových.

  1)

  STOUT Jay, Vanished Hero: The Life, War and Myste-

  rious Disappearance of America’s WWII Strafing King,

  Casemate Publishers, 2016

  2)

  MACR (Missing Air Crew Report) 13916

  3)

  55th FG Mission Summary Report, April 17th, 1955

  Zdroje

  knihy

  STOUT Jay, Vanished Hero: The Life, War and Myste-

  rious Disappearance of America’s WWII Strafing King,

  Casemate Publishers, 2016

  OLYNYK Frank, STARS AND BARS: A tribute to the

  American Fighter Ace 1920–1973, Grub Street Pub-

  lishing, 1995

  HESS William: Down to Earth, Strafing Aces of Eighth

  Air Force, Osprey Publishing, 2003

  dokumenty

  MACR (Missing Air Crew Report) 13916/ NARA (Natio-

  nal Archives and Records Administration) M1380

  Webové stránky

  jayastout.com

  valor.militarytimes.com

  Svůj první Mustang pokřtěný na Katydid používal Elwyn Righetti od prosince 1944 do března 1945.

  INFO Eduard

  15

  Únor 2023

• Page 16

  HISTORIE

  HĽADANIE STRATENÝCH LODÍ

  S PAULOM ALLENOM

  Na krížniku Juneau zahynulo päť bratov Sullivanovcov

  Text: Miro Barič

  Hlavným dôvodom útoku na Guadalcanal

  bolo letisko, ktoré Japonci začali na ostro-

  ve budovať. To by totiž po dokončení umož-

  ňovalo ovládať širokú oblasť. Americkým

  silám sa vďaka zlému počasiu podarilo

  priblížiť nepozorovane a ich vylodenie 7. 8.

  1942 Japoncov zaskočilo. Z prekvapenia sa

  však rýchlo spamätali a o Guadalcanal sa

  pol roka tuho bojovalo na zemi, vo vzduchu

  a na mori. Kampaň sa skončila až 9. 2. 1943

  stiahnutím japonských vojsk. Vo vodách

  medzi Guadalcanalom a ostrovmi Savo

  a Florida severne od neho sa potopilo toľ-

  ko lodí, že miesto začali prezývať Prieliv so

  železným dnom.

  Prvá veľká bitka prišla už v noci z 8. na

  9. 8. 1942. Pri ostrove Savo vtedy Japon-

  ci pre zmenu zaskočili spojenecké sily

  a v krátkom čase rozstrieľali štyri americ-

  ké a jeden austrálsky ťažký krížnik. Astoria,

  Quincy, Vincennes a Canberra sa potopili,

  zachrániť sa podarilo len ťažko poškode-

  ný krížnik Chicago. Slabou náplasťou bolo,

  že pri návrate 10. 8. ráno potopila americká

  ponorka S-44 japonský krížnik Kako.

  Nasledovali ďalšie bitky a pri jednej z nich

  bol stratený aj hlavný hrdina nášho prí-

  behu, protilietadlový krížnik USS Juneau

  (CL-119). V Británii vznikli protilietadlové

  krížniky už pred vojnou. Išlo o upravené

  staršie plavidlá triedy C, na ktorých pôvod-

  né 152 mm delá nahradili kanónmi kalibru

  102 mm. Ako prvý takto upravili v roku 1937

  krížnik Coventry, v rokoch 1938 a 1939 na-

  sledovali Curacao, Curlew, Cairo, Calcutta

  a Carlisle. Počas vojny získala Británia aj

  ďalšie protilietadlové plavidlá tejto kategó-

  rie.

  Americká trieda Atlanta sa však stala pr-

  vou skupinou krížnikov na svete, ktoré od

  začiatku vznikali výhradne s protilietadlo-

  vou výzbrojou. Paradoxne sa však s nimi

  najprv rátalo ako s lídrami flotíl torpédo-

  borcov. Až neskôr začala byť zrejmá ich

  hodnota pri ochrane námorných zväzov

  pred nepriateľskými lietadlami a začali byť

  nasadzované výhradne v tejto úlohe.

  Triedu Atlanta tvorilo osem lodí. Prvé šty-

  ri (Atlanta, Juneau, San Diego a San Juan)

  začali stavať v roku 1940 a do služby ich

  zaradili v priebehu dvoch mesiacov od

  konca decembra 1941 do konca februára

  1942. Ďalšie štyri – Oakland, Reno, Flint

  a Tucson – vstúpili do služby v mierne od-

  lišnej podobe až v rokoch 1943–45.

  Krížniky boli dlhé 165 metrov a ich plný vý-

  tlak bol 7400 ton. Prvé štyri lode boli vy-

  zbrojené 16 kanónmi kalibru 127 mm, ktoré

  boli umiestnené po dvoch v ôsmich veži-

  ach. Tri boli nad sebou na prove a ďalšie

  tri tiež nad sebou na korme. Po jednej veži

  bolo na každom boku. Bola to najsilnejšia

  protilietadlová výzbroj zo všetkých krížni-

  kov druhej svetovej vojny. Za minútu bola

  hlavná batéria triedy Atlanta schopná vy-

  streliť 6 ton munície.

  Delá kalibru 127 mm dopĺňali tri, neskôr

  štyri štvorhlavňové kanóny kalibru 28 mm.

  Bitka o Guadalcanal predstavovala prvú ofenzívu a veľké ví-

  ťazstvo Spojencov v Tichomorí. Iste, americké námorníctvo

  zvíťazilo aj v bitke o Midway, ktorej sme sa venovali v pred-

  chádzajúcej časti seriálu. Tam však reagovali na japonský

  útok. V prípade Guadalcanalu v Šalamúnových ostrovoch pre-

  vzali strategickú iniciatívu a už ju z rúk nepustili.

  USS Atlanta (CL-51), vedúca loď celej triedy, počas

  skúšok v novembri 1941.

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard16

  Únor 2023

• Page 17

  HISTORIE

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Tie boli neskôr nahradené účinnejšími

  zbraňami kalibru 40 mm a doplnené väč-

  ším počtom 20mm kanónov. Druhú štvori-

  cu lodí dokončili len s 12 kanónmi kalibru

  127 mm, dve bočné veže boli odstránené.

  Preto sa niekedy považuje za samostatnú

  triedu Oakland. Postupne na nich rástol

  počet 40-mm kanónov.

  Protilietadlový krížnik v akcii

  Zmien výzbroje sa však Juneau nedožil. Po

  dokončení bol na jar a v lete 1942 najprv

  nasadený na hliadkové plavby v severnom

  Atlantiku a v Karibiku. V auguste 1942 loď

  prevelili na tichomorské bojisko a tam ju

  vrhli do kampane pri Guadalcanale. Keď

  15. 9. tri torpéda z japonskej ponorky I-19

  zasiahli USS Wasp, Juneau spolu s tor-

  pédoborcami zachránili 1910 námorníkov

  z potápajúcej sa lietadlovej lode. V bitke

  pri Santa Cruz 26. 10. 1942 pôsobil v eskor-

  te lietadlových lodí Hornet a Enterprise.

  Americké plavidlá zostrelili 38 útočiacich

  japonských lietadiel a posádka krížnika na

  tom mala významný podiel.

  Bola to prvá bitka, ktorej sa Juneau zú-

  častnil. Osud krížnika sa naplnil hneď

  v tej druhej. Námorná bitka o Guadalcanal

  v novembri 1942 bola zároveň jediným

  stretnutím hladinových plavidiel, ktoré-

  ho sa krížniky triedy Atlanta zúčastnili –

  okrem Juneau to bola jeho sesterská loď

  Atlanta. Obe boli v bitke potopené. To na

  jednej strane dokumentuje, že na boj s hla-

  dinovými plavidlami sa skutočne nehodili.

  Na druhej strane však ich skazu spôsobili

  torpéda a silnejší protivník. Zásahom, ktoré

  utrpeli, by neodolali ani iné, väčšie krížniky.

  Krvavý Guadalcanal

  Na začiatku novembra 1942 krížnik zara-

  dili do zväzu TF 67, ktorý sprevádzal lode

  s posilami a zásobami na Guadalcanal.

  Podobné úmysly však mali aj Japonci. Na

  ostrove chceli vylodiť vojakov, ktorí by po-

  silnili pozemný útok proti Hendersonovmu

  letisku. Išlo o rozostavané letisko, ktoré

  Američania na Guadalcanale obsadili, do-

  končili a pomenovali po majorovi Loftonovi

  Hendersonovi, veliteľovi VMSB-41, ktorý

  4. 6. 1942 zahynul v bitke o Midway.

  Letisko bolo pre Japoncov tŕňom v oku.

  Lietadlá z neho totiž cez deň ovládali

  vzdušný priestor. Japonské lode i pozemné

  jednotky tak mohli nerušene operovať iba

  v noci. Posily na Guadalcanal tak väčšinou

  privážali rýchle torpédoborce a ľahké kríž-

  niky, aby sa stihli ešte v noci vrátiť späť.

  Tie Američania prezývali Tokijský expres.

  Japonské torpédoborce okrem vyloženia

  vojakov zvykli vystreliť aj pár „pozdravov“

  na Hendersonovo letisko. Pomalšie japon-

  ské transportné lode s ťažkými zbraňami

  a väčšími zásobami si však nemohli dovoliť

  plavbu v dosahu Cactus Air Force (Cactus

  bolo spojenecké kódové meno pre Gua-

  dalcanal). Preto Japonci vyslali silný zväz

  bojových plavidiel, ktorý mal letisko zničiť

  ostreľovaním z mora. Jeho základ tvorili

  dve bitevné lode Hiei a Kirishima. Každá

  z nich mala 8 diel kalibru 356 mm. Na túto

  misiu dostali namiesto prierazných graná-

  tov trieštivé, ktoré mali vybuchnúť pri kon-

  takte s povrchom a zničiť americké lietadlá

  črepinami.

  Americké posily sa ku Guadalcanalu do-

  stali 12. novembra a začali vykladať. Pri

  ochrane transportných lodí Juneau v ten-

  to deň zostrelil 6 japonských lietadiel. Keď

  Američania zistili, že sa blíži silné japonské

  loďstvo, transportné lode stiahli a ich es-

  kortu poslali do nočného boja. Proti dvom

  bitevným lodiam stáli na americkej strane

  len o triedu slabšie krížniky. Za normál-

  nych okolností by každý rozumný veliteľ

  ustúpil, ale tentoraz nebolo kam. Boli tým

  jediným, čo mohlo zabrániť skaze Hender-

  sonovho letiska.

  Nočný boj zblízka

  Na americkej strane boli výhodou kvalitné

  radary, kým Japonci vtedy ešte nemali ži-

  adne. Bola temná bezmesačná noc s daž-

  ďovými prehánkami, takže viditeľnosť bola

  minimálna. Americký veliteľ, kontraadmi-

  rál Daniel Callaghan, však bol príliš váhavý

  a informácie z radarov nevedel včas vyu-

  žiť. Keď sa konečne rozhodol, bolo už prí-

  liš neskoro. Americké a japonské lode sa

  k sebe príliš priblížili a jeho rozkazy vyvo-

  lali iba väčší zmätok. Stretnutie sa zmenilo

  na 40-minútový neľútostný chaotický boj

  zblízka, v ktorom sa každá loď rozhodova-

  la sama za seba. Viaceré lode sa dokonca

  stali terčom paľby vlastných. Ako to neskôr

  opísal jeden z amerických dôstojníkov, bolo

  to ako bitka v nočnom bare, v ktorom zhasli

  svetlá.

  Slabšie americké lode sa však vďaka tomu

  dostali dosť blízko na to, aby tiež dokáza-

  li rozdávať citeľné údery. Hiei napríklad

  v jednom okamihu ostreľovali tri americké

  torpédoborce z bezprostrednej blízkos-

  ti. Jeden sa s ňou dokonca takmer zrazil,

  vyhli sa iba o šesť metrov! Ohromná ja-

  Bratia Sullivanovci na palube Juneau, 14. 2. 1942. Zľava Joseph „Joe“, Francis „Frank“, Albert, Madison „Matt“ a

  George.

  Vylodenie na Guadalcanale, 7. 8. 1942. Z USS Alchiba

  vykladajú tank M2A4 Stuart námornej pechoty do

  vyloďovacieho člna LCM(2).

  INFO Eduard

  17

  Únor 2023

• Page 18

  ponská loď by ich za normálnych okolnos-

  tí zmietla z hladiny jedinou salvou. Teraz

  však nedokázala dostatočne skloniť hlav-

  ne kanónov a jej ťažké granáty s hukotom

  prelietavali ponad torpédoborce. Americkí

  námorníci nelenili a zasypávali Hiei všet-

  kým, čo strieľalo, vrátane guľometov. Jej

  pancieru uškodiť nemohli, no početné zá-

  sahy zakladali požiare na nástavbách a na

  mostíku zabili mnoho dôstojníkov a zranili

  samotného veliteľa zväzu, admirála Hiroa-

  ki Abeho. Čo bolo vážnejšie, Hiei zasiahli aj

  najmenej dve torpéda.

  Japonský zväz však okrem bitevných lodí

  tvoril aj ľahký krížnik a 11 torpédoborcov.

  Tie sa pustili do ôsmich amerických tor-

  pédoborcov a Hiei a Kirishima sa zamerali

  na päť amerických krížnikov. V delových

  vežiach bitevných lodí však boli pripravené

  trieštivé granáty, ktoré na krížnikoch síce

  spôsobovali veľké škody na nástavbách,

  no nedokázali preraziť pancierovanie trupu

  a delových veží. Krížniky si tak naďalej za-

  chovávali schopnosť plávať i strieľať. Je-

  den z nich, San Francisco, zasiahol Hiei tak

  šťastne, že jej vyradil stroje na ovládanie

  kormidla. Kolos tak mal veľmi obmedzené

  možnosti manévrovania. Zranený admirál

  Abe toho už mal dosť a nariadil ústup. Ne-

  tušil, že v tej chvíli medzi ním a Hender-

  sonovým letiskom stáli už iba dve nepo-

  škodené americké lode – krížnik Helena

  a torpédoborec Fletcher.

  Veľké straty na oboch stranách

  Priamo počas nočnej bitky sa potopil ja-

  ponský torpédoborec Akatsuki a americké

  Laffey a Barton. Prvé lúče slnka ráno na

  hladine odhalil ďalších osem vážne poško-

  dených lodí, ktoré buď nehybne stáli, ale-

  bo sa pohybovali len veľmi pomaly. Tri boli

  japonské a päť amerických. Horiace vraky

  torpédoborcov Cushing a Monssen opusti-

  la posádka a v priebehu dňa klesli na dno.

  Večer sa napriek úsiliu posádky potopil aj

  krížnik Atlanta. Tá v boji zasiahla postup-

  ne tri japonské torpédoborce, no potom jej

  vyradil stroje zásah japonského torpéda.

  Najhoršie škody jej spôsobilo 19 zásahov

  granátmi z krížnika San Francisco, ktorý ju

  omylom ostreľoval. O život pri tom na palu-

  Dejisko urputných bojov, Hendersonove letisko koncom augusta 1942.

  Prvá potopená japonská bitevná loď Hiei. Jej sesterská loď Kirishima ju nasledovala na dno o dva dni neskôr.

  Zdroj: US Navy

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  HISTORIE

  INFO Eduard18

  Únor 2023

• Page 19

  HISTORIE

  be Atlanty prišiel aj kontradmirál Norman

  Scott. Na San Franciscu zas bol japonský-

  mi granátmi zabitý kontradmirál Callaghan.

  Boli to jediní dvaja americkí admiráli, ktorí

  padli v hladinovej bitke počas celej vojny.

  Na rozdiel od Atlanty sa podarilo zachrániť

  torpédoborec Aaron Ward aj ťažký krížnik

  Portland. Ten popri tom stihol pár salvami

  potopiť horiaci vrak japonského torpédo-

  borca Júdači. Ďalší poškodený japonský

  torpédoborec Amatsukaze sa zachránil.

  Bitevná loď Hiei však nevyviazla. Cactus

  Air Force bolo celé dychtivé pomstiť sa za

  pravidelné nočné ostreľovanie. Od rána sa

  na Hiei sústredili útoky torpédových Aven-

  gerov, strmhlavých Dauntlessov aj ťažkých

  bombardovacích B-17 a večer 13. 11. 1942 sa

  potopila. Bola to prvá bitevná loď, ktorú Ja-

  ponsko počas vojny stratilo.

  Nešťastný deň

  Piatok trinásteho sa však stal osudným

  aj pre Juneau. Skupina piatich americ-

  kých lodí schopných plavby ustúpila ešte

  v noci. Boli to krížniky San Francisco, He-

  lena, torpédoborce Sterret a O‘Bannon a

  práve Juneau. V bitke krížnik utŕžil zásah

  torpédom do ľavoboku. Fungovala mu len

  jedna lodná skrutka a prova sa mu nori-

  la hlboko do vody, ale udržiaval rýchlosť

  13 uzlov. Americké lode však spozorova-

  la japonská ponorka I-26. Jej veliteľ, fre-

  gatný kapitán Minoru Yokota, presne o 11.

  hodine vydal rozkaz na vypustenie dvoch

  torpéd. Mieril na San Francisco, no mi-

  nul. Jedno z torpéd ale zasiahlo Juneau

  nešťastne presne na tom istom mieste,

  kde utŕžil zásah už v noci. Oceľová kopija

  prenikla hlboko do lode a spôsobila ex-

  plóziu muničného skladu. Juneau zaha-

  lil obrovský stĺp vody, ohňa a dymu a keď

  sa rozplynul, krížnik už na hladine nebol.

  Zvyšné americké lode stáli pre neľahkou

  voľbou. Vyzeralo to, že výbuch nikto nepre-

  žil, a ak by zastavili a hľadali prípadných

  stroskotancov, stali by sa ľahkým terčom

  pre ponorku. Okolo práve letel bombardér

  B-17, tak mu signalizovali, aby hlásil poto-

  penie krížnika na veliteľstve, a pokračovali

  v plavbe. Posádka lietadla nechcela poru-

  šiť rádiové ticho a podala hlásenie až po

  pristátí. To zapadlo medzi ďalšie papiere

  na vybavenie a nedostalo sa včas ďalej.

  Záchrannú loď tak nikto nevyslal. Ame-

  rické námorníctvo malo plné ruky práce

  s odrážaním ďalších japonských útokov.

  V noci zo 14. na 15. 11. 1942 sa Hendersono-

  ve letisko opäť pokúsila ostreľovať bitevná

  loď Kirishima. Tentoraz sa jej do cesty po-

  stavili dve bitevné lode Washington a South

  Dakota, každá s deviatimi kanónmi kalibru

  406 mm. Kirishima sa po mnohých zása-

  hoch prevrátila a potopila.

  Námorníci z Juneau medzitým bojovali

  o život. Presvedčenie, že výbuch krížnika

  nikto neprežil, bolo mylné. Vo vode sa ocit-

  lo približne 115 námorníkov, ktorých však

  nikto nehľadal. Boli bez jedla a bez pitnej

  vody, vydaní na milosť živlom a žralokom.

  V nasledujúcich dňoch väčšina z nich zo-

  mrela krutou smrťou. Viac-menej náhodou

  Spúšťanie Juneau na vodu v Kearny v New Jersey, 25. 10. 1941.

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  USS Juneau (CL-52) krátko

  po spustení na vodu.

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard

  19

  Únor 2023

• Page 20

  HISTORIE

  sa po ôsmich dňoch podarilo zachrániť iba

  10 žijúcich.

  Piati bratia

  Zahynulo 687 členov posádky vrátane pi-

  atich bratov Sullivanovcov. Tí pochádzali

  z mesta Waterloo v Iowe a 3. januára 1942

  sa všetci naraz prihlásili do námorníctva.

  Mali jednu podmienku – že chcú slúžiť

  spolu. Predpisy to nedovoľovali, ale vele-

  nie prižmúrilo oko a všetci piati sa ocitli na

  Juneau. Ukázalo sa to ako nešťastné roz-

  hodnutie. Frank, Joe a Matt podľa výpovedí

  stroskotancov zahynuli pri výbuchu lode.

  Najmladší Albert zomrel na druhý deň

  a najstarší George vydržal päť dní. Potom

  v delíriu zo smädu a zo smútku po stra-

  te súrodencov opustil plť, na ktorej bol,

  a utopil sa.

  Po smrti bratov Sullivanovcov prijalo

  americké ministerstvo obrany nariadenie,

  podľa ktorého posledný žijúci potomok

  rodiny nesmie ďalej slúžiť, ak ďalší padli

  v boji. O Sullivanovcoch nakrútili ešte po-

  čas vojny film. Spomenul ich aj Steven

  Spielberg vo filme Zachráňte vojaka Ryana.

  V roku 1943 po nich pomenovali nový tor-

  pédoborec triedy Fletcher. Loď USS The

  Sullivans (DD-537) pokrstila ich mama,

  Alleta Sullivan. Tej zo šiestich detí ostalo

  len jedno – dcéra Genevieve. Jej priateľ

  William Ball zahynul na bitevnej lodi USS

  Arizona pri útoku na Pearl Harbor. Práve

  snaha pomstiť jeho smrť bola dôvodom,

  prečo sa bratia Sullivanovci prihlásili do

  námorníctva. Albert bol ako jediný z bra-

  tov ženatý a mal syna Jimmyho. Ten neskôr

  slúžil na spomínanom torpédoborci The

  Sullivans. Loď sa okrem druhej svetovej

  vojny zúčastnila aj bojov v Kórei a v roku

  1961 bola v zostave plavidiel, ktoré vyzdvihli

  z mora kapsulu s prvým americkým ast-

  ronautom Alanom Shepardom. Neskôr tor-

  pédoborec slúžil na výcvik a v roku 1965 ho

  vyradili. Dnes je z neho múzeum v Buffale

  v štáte New York.

  V roku 1997 vstúpil do služby ďalší torpé-

  doborec The Sullivans (DDG-68), tentoraz

  triedy Arleigh Burke. V roku 1995 ho po-

  krstila Kelly Ann Sullivan Loughren, dcéra

  Jimmyho a vnučka Alberta Sullivana.

  Nový Juneau

  Mimochodom, aj meno USS Juneau sa na

  scéne objavilo znovu. V rokoch 1944 až 46

  postavili americké lodenice tri krížniky,

  ktoré vychádzali z triedy Atlanta, no mali

  zlepšený systém vodotesných prepážok

  v trupe a účelnejšie prepracované nástav-

  by. Krížniky niesli 12 kanónov kalibru 127

  mm v šiestich vežiach a volali sa Juneau,

  Spokane a Fresno. Juneau dal meno aj ce-

  lej triede. Druhú svetovú vojnu už nestihol,

  no podieľal sa na vojne v Kórei, kde 2. 7.

  1950 spolu s dvomi britskými loďami če-

  lil útoku šiestich kórejských torpédových

  a delových člnov. Päť z nich bolo poto-

  pených bez strát na spojeneckej strane.

  V roku 1955 bol tento Juneau vyradený zo

  služby a neskôr zošrotovaný.

  V roku 1969 vstúpila do služby obojživelná

  výsadková loď USS Juneau (LPD-10) triedy

  Austin. Tá sa zúčastnila na vojne vo Viet-

  name a bola veliteľským plavidlom pri boji

  s ropnou škvrnou z tankera Exxon Valdez.

  V roku 2008 ju vyradili.

  Nájdenie vraku

  Prieliv so železným dnom nemohol unikn-

  úť pozornosti spoluzakladateľa Microsoftu

  Paula Allena pri jeho pátraní po vrakoch

  lodí z druhej svetovej vojny. Už v januári

  2015 zmapoval na lodi Octopus 980 km2

  morského dna a objavil 29 potopených lodí

  Juneau v New Jersey, 5. 1. 1942.

  Juneau fotografovaný v prístave v New Yorku 11. 2. 1942 v kamufláži, ktorú dostal krátko po dokončení.

  Zdroj: Naval History and Heritage CommandZdroj: Naval History and Heritage Command Zdroj: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard20

  Únor 2023

• Page 21

  a viacero zostrelených lietadiel. Okrem

  iného identifikoval aj vrak USS Atlanta.

  Vrak Juneau objavila 17. 3. 2018 Allenova

  nová loď RV Petrel. Stalo sa tak sedem

  mesiacov pred jeho náhlou smrťou. Krížnik

  leží v hĺbke 4200 metrov rozlomený na nie-

  koľko častí. Vrak najprv zachytili sonary.

  Na druhý deň k nemu poslali robota, ktorý

  ho nasnímal a potvrdil jeho identitu.

  V hľadaní lodí pokračovala Allenova spo-

  ločnosť aj istý čas po jeho smrti. RV Pe-

  trel sa tak vrátila ku Guadalcanalu ešte raz

  a vo februári 2019 tam objavila aj vraky ja-

  ponských bitevných lodí Hiei a Kirishima

  a tiež americkú lietadlovú loď USS Hornet.

  O tej si napíšeme viac v ďalšej časti.

  Zdroje

  Hubáček, M.: Vítězství v Pacifiku. Praha 2003.

  Hrbek, I./Hrbek, J.: Námořní válka vrcholí.

  Praha 1995.

  https://www.paulallen.com

  https://www.bbc.com

  https://news.usni.org

  https://www.history.navy.mil/

  HISTORIE

  Krížnik Juneau v júni 1942. Trup dostal novú kamufláž, nástavby a veže ostali v pôvodnom sfarbení.

  Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Zdroj: US Navy

  Juneau leží v hĺbke 4200 metrov rozlomený na niekoľko častí.

  Skóre namaľované na torpédoborci USS Sterret (DD-407) po bitke pri Guadalcanale.

  Siluety symbolizujú potopený torpédoborec Yūdachi, bitevnú loď Hiei a 5 zostrelených

  japonských lietadiel.

  Lodná skrutka Juneau.

  Jedna z veží so 127 mm kanónmi.

  Zdroj: PaulAllen.com

  Vrak Juneau (Zdroj: PaulAllen.com)

  INFO Eduard

  21

  Únor 2023

• Page 22

  Táto operačná prestávka sa netýkala

  dvoch vecí. Pokračoval ruský nápor na

  Bachmut, o ktorý sa bojuje už od augusta,

  a tiež pokračovala ruská vzdušná ofen-

  zíva proti ukrajinskej civilnej infraštruk-

  túre. V sledovanom období však dostali

  úder aj dve základne strategických bom-

  bardérov hlboko na ruskom území – a to

  opakovane.

  K prvému útoku došlo v pondelok 5. 12.

  skoro ráno. Výbuchy sa ozvali na základ-

  ni Engels pri Saratove a na základni Dja-

  gilevo pri Rjazani. Tá prvá sa nachádza

  takmer 500 km od ukrajinských hraníc

  a je domovom dvoch plukov 22. gardovej

  divízie ťažkého bombardovacieho letec-

  tva. Jej 184. pluk je vyzbrojený bombar-

  dérmi Tu-95MS a 121. gardový pluk operu-

  je so strojmi Tu-160M.

  Obe jednotky sa pravidelne zapájali do

  útokov na Ukrajinu. Silný výbuch na tejto

  základni podľa prvotných správ poškodil

  dva bombardéry Tu-95 a zranil dvoch ľudí.

  Následné satelitné zábery veľké škody

  neodhalili, ale zdá sa, že najmenej jeden

  Tu-95 bol naozaj zasiahnutý. V tom istom

  čase došlo k explózii aj na základni Djagi-

  levo, ktorá slúži ako výcvikové stredisko

  strategického bombardovacieho letectva.

  Nachádza sa približne 450 km od ukrajin-

  ských hraníc a len niečo vyše 200 km od

  Moskvy. Z tohto incidentu existuje aj séria

  fotografií, ktoré ukazujú, že výbuch nastal

  za jedným zo zaparkovaných Tu-22M3

  s označením RF-34110. Poškodil mu

  chvostové plochy a výtokové trysky a za-

  pálil nákladné auto s pozemným zdrojom,

  ktoré stálo pri lietadle. Zahynuli pri tom

  traja ruskí vojaci. Veľkým šťastím pre

  Rusov bolo, že nevybuchla raketa Ch-22,

  ktorú mal tento Tu-22 zavesenú pod kríd-

  lom. Jej tonová hlavica by napáchala vý-

  razne väčšie škody.

  Ukrajinci sa k útoku oficiálne nijak ne-

  prihlásili. Na ruskej strane zaznelo aj

  také bizarné tvrdenie, že išlo o teroris-

  tický útok na bezbranné mierumilovné

  letiská. Ide pritom o základne, z ktorých

  štartujú stroje bombardujúce ukrajinské

  mestá. A bezbrannosť poprelo samotné

  ruské vyhlásenie, podľa ktorého útočili

  drony letiace nízko nad zemou a proti-

  vzdušná obrana letísk ich zostrelila. Ško-

  dy napáchali iba ich trosky.

  Najväčšiu hodnotu z týchto ruských vy-

  hlásení má informácia, že na útok boli

  použité staré sovietske bezpilotné pro-

  striedky Tu-141, prípadne Tu-143. Ide pô-

  vodne o prieskumné prúdové drony, kto-

  ré Ukrajina upravila na nesenie nálože.

  Pohybujú sa po vopred naprogramovanej

  dráhe a pristávajú s pomocou padáku.

  Pri kamikadze útokoch sa, samozrejme,

  s padákom neráta.

  V pondelok 26. 12. sa základňa Engels

  stala cieľom ďalšieho útoku. Rozozvučali

  sa sirény leteckého poplachu a k oblohe

  začali stúpať dymové stopy rakiet pro-

  tivzdušnej obrany. Zo smeru od letiska

  bolo počuť dva výbuchy. Podľa oficiálnych

  ruských vyhlásení bol nízko letiaci dron

  zničený PVO. Na plochu základne však

  dopadli jeho trosky a zabili troch prísluš-

  níkov pozemného personálu. Informácie

  o vyššom počte obetí a zničení viace-

  rých bombardérov sa nepotvrdili. Známe

  sú mená troch mŕtvych – major Andrej

  Voronov, nadporučík Maxim Anufrienko

  a nadporučík Alexandr Pampuchin. Všet-

  ci boli príslušníkmi 121. gardového pluku

  ťažkého bombardovacieho letectva vy-

  zbrojeného strojmi Tu-160M. Podľa ruskej

  strany došlo k ďalšiemu pokusu o útok na

  základňu Engels aj vo štvrtok 29. 12.

  K incidentu s dronom Tu-141 naloženým

  výbušninami došlo už na začiatku voj-

  ny, 11. 3. 2022. Vtedy sa tento bezpilotný

  prostriedok zrútil po vyčerpaní paliva na

  parkovisko pred študentskými internát-

  mi v chorvátskom Záhrebe. Priletel tam

  HISTORIE

  Text: Miro Barič

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Dronmi proti strategickým bombardérom

  Boje neutíchli ani na Vianoce. Ukrajinskí piloti si ich pripomenuli aspoň takto. Ukrajinský pilot poslal na Vianoce Rusom pozdrav v podobe dvoch striel HARM

  proti radarom.

  V období od 1. 12. 2022 do 1. 1. 2023 ovplyvňovalo operácie na

  Ukrajine najmä počasie. Mierna zima v Európe nedovolila Pu-

  tinovi využiť energetickú krízu na vydieranie. Na druhej strane

  rozmáčaná pôda na Ukrajine neumožňovala nejaké rozsiahle

  presuny ťažkej techniky. To prinieslo čas na preskupenie, od-

  dych a reorganizáciu vojsk, kým boli veľké operácie utlmené.

  INFO Eduard22

  Únor 2023

• Page 23

  HISTORIE

  smerom z Ukrajiny ponad Maďarsko. Vte-

  dy sa objavili na ruských sieťach posmeš-

  ky na adresu protivzdušnej obrany NATO,

  ktorá nechala dron letieť stovky kilomet-

  rov nad svojím územím. Nuž, ruská PVO

  sa tiež zrovna nevyznamenala. Ak aj boli

  drony naozaj zostrelené, ako Rusi tvrdia,

  tak predtým tiež nerušene preleteli stov-

  ky kilometrov a beztak dopadli na základ-

  ne, kde napáchali škody. A zdá sa, že Rusi

  si svojou obranou do budúcnosti vôbec

  nie sú istí, pretože z letiska Engels po

  útokoch presunuli väčšinu bombardérov

  na vzdialenejšie základne.

  Patrioty z USA i Nemecka

  Svoju protivzdušnú obranu zatiaľ vďaka

  spojencom posilňuje Ukrajina. Po dodáv-

  kach viacerých systémov z viacerých štá-

  tov v októbri a novembri USA v stredu 21.

  12. oznámili, že dodajú aj batériu systému

  Patriot. Vzápätí sa pridalo aj Nemecko

  a sľúbilo poslať ešte jednu batériu. Tá

  americká je vo verzii PAC-3, ktorá je pri-

  márne určená na ničenie balistických ra-

  kiet. Strely PAC-3 majú vylepšené navád-

  zanie a manévrovacie schopnosti. Dosah

  proti balistickým raketám je 30 km, v prí-

  pade ďalej modernizovanej verzie PAC-3

  MSE je to až 60 km. Nevýhodou je nižší

  dosah proti lietadlám. To sa ale dá riešiť

  použitím starších striel PAC-2 s dosahom

  až 160 km proti lietadlám. Je potvrdené,

  že nemecká batéria má byť vo verzii po-

  užívajúcej PAC-2 aj PAC-3. Výcvik ukra-

  jinskej obsluhy Patriotov sa mal začať vo

  Fort Sill v Oklahome v priebehu januára.

  Posilňovanie PVO si vyžadujú neustá-

  le ruské útoky na ukrajinskú civilnú in-

  fraštruktúru. Tie pokračovali aj počas

  sviatkov. Ukrajina sa čoraz viac priklá-

  ňa k sláveniu Vianoc v „našom“ termíne.

  Voľno majú aj 25. decembra, aj 7. januára

  a môžu si vybrať. Tento rok si približne

  60 percent Ukrajincov vybralo prvý dá-

  tum. Rusko na to nič nedbalo a na Via-

  noce ostreľovalo niekoľko desiatok miest

  a obcí v Charkovskej a Záporožskej ob-

  lasti. V Chersone pri tom zomrelo najme-

  nej 13 civilistov. Aj na Silvestra vystrelilo

  na Kyjev vyše 20 striel s plochou dráhou

  letu, ktoré trafili hotel a obytný dom.

  Niektoré spadnú samé

  Najväčší útok prišiel medzi sviatkami, vo

  štvrtok 29. 12. Rusko vtedy podľa prvých

  správ vystrelilo 100 až 120 striel. Ukrajin-

  ské územie dosiahlo približne 70 z nich

  a protivzdušná obrana ich zostrelila

  54. Objavilo sa viacero videí, na ktorých

  Ukrajinci ničia strely s plochou dráhou

  letu prenosnými raketami odpaľovanými

  z pleca. Vďaka tomu, že ich odpálenie do-

  kážu zistiť pomerne skoro, odhadnú ich

  stovky kilometrov dlhú trasu a do ces-

  ty im presúvajú tímy s raketami Stinger.

  Väčšinou vystrelia niekoľko Stingerov na-

  raz, aby aspoň jeden ruskú strelu trafil.

  Posledné takéto tímy bývajú rozmiestne-

  né na strechách domov na predmestiach

  predpokladaných cieľov ruských útokov.

  Tie strely, ktoré preniknú obranou, pá-

  chajú veľké škody na energetickej in-

  fraštruktúre.

  Zaujímavý je však rozpor medzi 100 až

  120 ruskými raketami hlásenými v ten deň

  ráno zrejme na základe údajov zo spo-

  jeneckých prieskumných lietadiel) a 70

  raketami, ktoré skutočne prileteli. Aspoň

  čiastočne nemusí ísť o omyl a Rusi sku-

  točne vypustili viac striel, ako doletelo.

  V nasledujúcich dňoch sa objavili najme-

  nej tri videá zachytávajúce trosky ruských

  striel, ktoré po vypustení zlyhali a dopadli

  na vlastné územie. Dve ležali neškodne

  v poli, no jedna sa zrútila na dom a zapá-

  lila ho. Koľko ďalších nefunkčných striel

  dopadlo niekde v šírej ruskej pustatine

  bez toho, aby ich našli, možno len hádať.

  Dostanú aj sady JDAM?

  Okrem protivzdušnej obrany dostáva

  Ukrajina, samozrejme, aj inú výzbroj.

  Výpočet všetkých typov obrnených vozi-

  diel, delostreleckých zbraní a najnovšie

  aj tankov by vydal na samostatný článok

  a navyše nesúvisí s primárnou témou

  tohto seriálu. Jedna nová zbraň, o ktorej

  sa v sledovanom období začalo hovoriť,

  sa však leteckej vojny priamo týka. Podľa

  denníka Washington Post plánujú USA

  dodať na Ukrajinu súpravy JDAM, kto-

  ré zmenia klasické neriadené bomby na

  presne navádzané zbrane. Skratka zna-

  mená Joint Direct Attack Munition, čiže

  Spoločná munícia pre priamy letecký

  útok. Slovo spoločná v názve znamená, že

  na jej vývoji sa v 90. rokoch spoločne po-

  dieľalo americké letectvo i námorníctvo.

  Súprava JDAM pozostáva z troch čas-

  tí – navádzacieho systému, ktorý pracu-

  je na princípe súradníc GPS, pozdĺžnych

  plutiev na tele bomby, ktoré zlepšujú jej

  schopnosti plachtiť, a ovládacích kríde-

  liek na konci bomby. Súpravy sa vyrábajú

  v rôznych veľkostiach a americké letectvo

  či námorníctvo ich používaj na bombách

  s hmotnosťou od 500 libier (227 kg) po

  dvetisíc libier (910 kg). Z toho vyplýva,

  že by sa mala dať ľahko prispôsobiť a jej

  úprava na použitie pri ukrajinských bom-

  bách sovietskej výroby nepredstavuje (čo

  sa týka rozmerov) nič zložité. Zo správy

  denníka Washington Post totiž vyplýva, že

  USA ani bomby nedodajú, iba tieto súpra-

  vy.

  Bombu so súpravou JDAM je možné po-

  užiť tromi spôsobmi. Najsofistikovanejší

  je ten, pri ktorom lietadlo zároveň nesie

  Výbuch na základni Djagilevo zničil pozemný

  zdroj a poškodil Tu-22M3 s označením RF-34110.

  Bombardér má pod krídlom raketu Ch-22.

  Pri výbuchu a následnom požiari zomreli traja ruskí vojaci. Detail poškodenia Tu-22M3 s označením RF-34110.

  INFO Eduard

  23

  Únor 2023

• Page 24

  HISTORIE

  Tento Ka-52 nosil na trupe bojachtivú kresbu aligátora. V novembri 2022 bol zostrelený v Chersonskej oblasti.

  Nové fotografie ruskej helikoptéry Mi-8AMTŠ s trupovým číslom „modrá 92“, ktorá

  bola zničená ukrajinskými silami na Haďom ostrove ešte 7. 5. 2022.

  Fotka vraku ukrajinskej helikoptéry Mi-8 bola zverejnená 24. 12.

  a má byť z Doneckej oblasti. Okolo však nie sú žiadne ďalšie

  trosky. Je možné, že ide o stroj zničený skôr.

  Ukrajinský vrtuľník Mi-24P

  s tradičnou maľbou z obce

  Petrykivka v Dnipropetrovskej

  oblasti, kde takýmito motívmi

  zdobili domy aj predmety v

  domácnosti.

  Ruský prieskumný dron Orlan-10 zostrelený 30, 12. v Černihivskej oblasti.

  INFO Eduard24

  Únor 2023

• Page 25

  aj kontajner na vyhľadávanie a zame-

  riavanie cieľov (napríklad Sniper alebo

  LITENING II). Kontajner vyšle súradnice

  bombe a pilot ju iba vypustí. Presnosť je

  do piatich metrov. Aj v prípade, že dôjde

  k výpadku GPS signálu, si bomba „zapa-

  mätá“, kam má dopadnúť s presnosťou do

  desiatich metrov.

  Ďalšia možnosť je, že pilot zadá súradni-

  ce manuálne počas letu podľa toho, aký

  cieľ objaví, alebo aké súradnice mu dodá

  pozemná kontrola. V tomto i v predchá-

  dzajúcom prípade je potrebná integrácia

  v elektronických systémoch lietadla.

  Tretí spôsob je najjednoduchší. Súrad-

  nice cieľa sa do bomby zadajú na zemi

  ešte pred štartom a pilot ju iba zhodí na

  určenom mieste. Je pravdepodobné, že

  Ukrajinci budú JDAM používať práve tým-

  to spôsobom. Vyžaduje si totiž len mini-

  málne zásahy do lietadla – pridanie GPS

  zariadenia a ovládacieho prvku na vypus-

  tenie bomby.

  V predchádzajúcich mesiacoch Ukrajin-

  ci úspešne zvládli integráciu protirada-

  rových rakiet HARM na stíhačky MiG-29

  a Su-27. HARM je schopný sám si aktívne

  vyhľadávať ciele, a tak Ukrajinci prida-

  li do svojich stíhačiek iba GPS zariade-

  nie a tablet, s pomocou ktorého raketu

  HARM vystrelia a tá sa už sama zameria

  na nepriateľský radar – a funguje im to.

  Je možné, že v prípade prepojenia JDAM

  bomby s tabletom v lietadle (napríklad

  cez Bluetooth) sa Ukrajincom podarí do-

  siahnuť aj to, že pilot bude môcť zadávať

  súradnice cieľa počas letu.

  Je pravdepodobné, že bomby JDAM budú

  Ukrajinci zhadzovať z lietadiel Su-24

  a Su-25. Pri zhodení z veľkej výšky a pri

  vysokej rýchlosti je táto munícia schop-

  ná dokĺzať na vzdialenosť viac ako 20

  km. Lietanie vo veľkej výške v blízkosti

  frontu si však ukrajinské lietadlá nemôžu

  dovoliť. Su-25 ich tak zrejme budú zhad-

  zovať tak, ako teraz vystreľujú neriadené

  rakety – po balistickej krivke. Stroj poletí

  maximálnou rýchlosťou tesne nad zemou,

  potom začne stúpať a bombu odhodí ob-

  lúkom pred seba. Na rozdiel od neria-

  dených rakiet však bude JDAM omnoho

  presnejší. Pre dodanie JDAM hovorí aj

  jeden podstatný detail – bomba s touto

  súpravou je šesťkrát lacnejšia ako navá-

  dzaná strela do raketometov HIMARS.

  Straty vrtuľníkov

  V sledovanom období obe strany náro-

  kovali viacero zostrelov nepriateľských

  strojov, no vizuálne potvrdených bolo len

  niekoľko. Je možné, že ďalšie sa potvrdia

  neskôr, ako sa to stávalo aj v predchá-

  dzajúcich mesiacoch. Všetky potvrdené

  zostrely súviseli s podporu vojsk na fron-

  te, najmä v oblasti Bachmutu.

  Na ukrajinskej strane došlo k strate

  dvoch vrtuľníkov Mi-8. Prvý havaroval

  v nedeľu 11. 12. pri útoku neriadenými ra-

  ketami na ruské pozície pri Konstantinov-

  ke v Doneckej oblasti. Zahynuli pri tom

  piloti Vladislav Levčuk a Maxim Fedorov.

  K ďalšej strate došlo v pondelok 19. 12. pri

  obci Tonenkove neďaleko Donecku. Dva

  vrtuľníky Mi-8 vtedy leteli za sebou tesne

  nad zemou. Kamera zo zadného stroja

  zachytila zásah prvej helikoptéry rake-

  tou. Vyvalil sa z nej hustý čierny dym a po

  krátkom čase havarovala. Piloti druhého

  stroja sa napriek nebezpečenstvu otočili

  a pristáli pri dymiacom vraku, aby sa po-

  kúsili pomôcť jeho posádke. Dvoch členov

  sa však už zachrániť nepodarilo – pod-

  plukovník Oleksandr Zubač a podplukov-

  ník Vladislav Gulov zahynuli.

  Aj na ruskej strane boli preukázateľne

  zničené dva vrtuľníky. Išlo o typ Ka-52,

  ktorý vo vojne na Ukrajine trpí vysoký-

  mi stratami. Prvý zničili v nedeľu 4. 12.

  príslušníci Dniprovskej protilietadlovej

  raketovej brigády. Ruská posádka sa do-

  pustila osudovej chyby a letela pomerne

  vysoko nad terénom. Po zásahu raketou

  ich stroj vybuchol a nedostali šancu na

  prežitie. Zostrel bol zachytený na videu,

  na ktorom bolo vidno aj druhú ruskú he-

  likoptéru, tá však letela podstatne nižšie

  a zásahu tak unikla.

  Ďalší Ka-52 s trupovým číslom „žltá 23“

  bol zasiahnutý v utorok 20. 12. Na svedomí

  ho má údajne priateľská paľba vlastného

  systému Pancir-S1. V tomto prípade sa

  posádka zachránila. Do tretice sa v sle-

  dovanom období objavilo aj video zničenia

  ďalšieho Ka-52. To však pochádza ešte

  z marca z okolia Kyjeva a zachytáva vrtu-

  ľník po núdzovom pristátí, ktorý ruskí vo-

  jaci radšej vyhodili do vzduchu, aby nepa-

  dol do rúk ukrajinských ozbrojených síl.

  Okrem týchto vrtuľníkov boli poškode-

  né už spomínané Tu-22M a Tu-95 na zá-

  kladniach strategických bombardérov.

  A v nedeľu 4. 12. bol južne od Bachmutu

  zničený Su-24M s označením RF-93798

  a trupovým číslom „modrá 48“. Obaja pi-

  loti pri tom zahynuli. Išlo o príslušníkov

  žoldnierskej skupiny Wagnerovcov.

  HISTORIE

  Ruské ministerstvo obrany zverejnilo sériu fotografií vojakov s vrtuľníkom Mi-8.

  Podplukovník Maxim Fedorov (na snímke) zahynul spolu s poručíkom Vladislavom Levčukom 11. 12. v Mi-8. Všim-

  nite si odkaz Putinovi v okne helikoptéry a guľomet namontovaný v jej nose.

  INFO Eduard

  25

  Únor 2023

• Page 26

  Málokterá námořní základna získala během

  druhé světové války takovou důležitost jako

  Rabaul na Nové Británii v jižním Tichomoří.

  Japonci ji obsadili na počátku roku 1942 a po

  dobu následujících dvou let se pro ně stala

  klíčovým zázemím pro hladinové, letecké

  a pozemní jednotky při tažení v Šalamouno-

  vých ostrovech a na Nové Guinei. Byla natolik

  silně bráněna, že se ji Spojenci rozhodli ne

  -

  utralizovat a neplýtvat silami při jejím dobý-

  vání. Na konci roku 1943 zajišťovali její stíhací

  ochranu piloti Zer z Kōkūtai 201, 204 a 253.

  Spojenci zahájili 1. listopadu 1943 vylodění

  u mysu Torokina severně od zátoky císa-

  řovny Augusty na západním pobřeží ostrova

  Bougainville. Jejich úkolem bylo vybudovat

  letecké základny, které budou blíže k Ra

  -

  baulu. Japonci se na toto riziko připravovali,

  a proto do Rabaulu vyslali posily jak ve for-

  mě křižníků a torpédoborců, tak i leteckých

  jednotek z letadlových lodí Shōkaku, Zuikaku

  a Zuihō. Letadlové lodě však ponechali v bez

  -

  pečí základny Truk.

  Na Američany nejdříve neúspěšně zaútočili

  letci z jednotek letadlových lodí a v noci se

  na plavidla zajišťující vylodění pokusily za

  -

  útočit dva těžké křižníky, dva lehké křižníky

  a šest torpédoborců. Za nimi k ostrovu smě-

  řovala plavidla s japonskými posilami. Došlo

  k noční bitvě v zátoce císařovny Augusty,

  v níž se několik válečných lodí srazilo a Ja-

  ponci ztratili jeden lehký křižník, jeden torpé-

  doborec, dva křižníky byly poškozeny a těžká

  poškození utrpěly i dva torpédoborce. Ame

  -

  ričané z vítězného boje vyšli lehce, poškoze-

  ní utrpěl jeden křižník a jeden torpédoborec.

  Američané na úterý 2. listopadu 1943 naplá-

  novali nálet na plavidla v rabaulské zátoce.

  Útok v malé výšce dostalo za úkol provést 75

  bombardérů Mitchell z 3rd, 38th a 345th BG

  s doprovodem 70 stíhaček Lightning z 8th,

  49th a 475th FG. Stíhacímu doprovodu velel

  Gerald Johnson z 9th FS a jeho zástupcem

  byl budoucí nejúspěšnější americký stíhač

  Dick Bong. Nálet měly současně provést

  i osádky Liberatorů, ale kvůli špatnému po-

  časí se čtyřmotoráky s částí doprovodu vrá-

  tily zpět na Novou Guineu. Při plánování úto-

  ku Američané neměli informace o leteckých

  posilách, které do Rabaulu dorazily, a nevzali

  ani v úvahu, že se do přístavu vrátí válečné

  lodi po noční bitvě u Bougainvillu. Osádky

  Mitchellů směřovaly do smrtelně nebezpeč

  -

  né akce.

  Bombardéry k Rabaulu přiletěly ze severo-

  východu a nad cíl prolétly mezi sopkami

  Tovanudatir a Komvur. Jako první za-

  útočily dvě peruti Lightningů na letiš-

  tě Lakunai, ale namísto momentu pře-

  kvapení ve vzduchu narazily asi na sto

  Zer. Jednotlivé peruti Mitchellů na letiště

  a plavidla v Rabaulu nalétávaly asi s minu-

  tovým odstupem. Obránce útok nejdřív pře-

  kvapil, ale dělostřelci na pobřeží i na lodích

  rychle zahájili palbu. Obraně vévodily těžké

  křižníky Haguro a Myoko. Japonci stříleli vel

  -

  kými rážemi i do vody, aby pomocí vysokých

  gejzírů ohrozili nízko letící bombardéry.

  Nad zátokou se rozpoutalo peklo, vzduch byl

  vyplněn výbuchy granátů a padajícími stroji.

  Bombardéry se snažily letět pod úrovní palub

  křižníků, aby unikly jejich palbě a vyhýbaly se

  sloupům vody. Tuto fázi boje na boxartu za

  -

  chytil Piotr Forkasiewicz. Letoun 2-163 byl

  pravděpodobně osobním strojem Hikōtai

  -

  chōa 201. Kōkūtai korv. kapitána Shirō Ka-

  waie. Ten se však této akce neúčastnil a for-

  maci jeho jednotky vedl podpor. Yoshio Ôba.

  Při odletu se na Mitchelly pokoušela úto

  -

  čit některé Zera, ale jejich piloti se vyhýbali

  útoku zepředu, protože měli respekt z vý

  -

  zbroje gunshipů. Některým japonským pilo-

  tům očividně došla munice, chvíli letěli vedle

  Mitchellů, pak zasalutovali a odletěli.

  Japonci ztratili čtrnáct Zer a devět pilotů, dal

  -

  ších šest stíhaček bylo zničeno během srá-

  žek při poplachovém startu. Japonci ohlásili

  119 sestřelených letounů, z toho 22 pravdě-

  podobně. Americká strana svoje hlášení rov-

  něž nadsadila, stíhači a střelci bombardérů

  nárokovali 55 sestřelených Zer. O přesných

  škodách na japonských plavidlech se dodnes

  vedou spory, ale po tomto útoku Japonci od

  dalšího útoku svazem křižníků na Bougain

  -

  ville upustili.

  Američané přišli o 11 Mitchellů a devět Light

  -

  ningů, řada letounů byla poškozena. Většina

  stíhaček byla sestřelena v soubojích, naopak

  velkou část bombardérů sestřelila protile

  -

  tadlová obrana. Díky těmto ztrátám dostal

  2. listopad 1943 mezi letci USAAF přezdívku

  „Černé úterý“. Major Raynold H. Wilkins z 8th

  BS, 3rd BG byl za svůj útok na jeden z křiž

  -

  níků a odvahu při vedení formace posmrtně

  vyznamenán Medailí cti.

  BOXART STORY #82214

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Černé úterý

  INFO Eduard26

  Únor 2023

• Page 27

  #84154

  BOXART STORY

  Squadron Leader Henry Maxwell Gibbes

  DSO, DFC & BAR a OAM patřil mezi špičku

  australských stíhacích pilotů. Díky své malé

  a pevně stavěné postavě byl Bobby Gibbes

  mezi spolubojovníky znám jako „chodící sud“.

  Bojovou službou prošel nejdříve ve Středo

  -

  moří jako velitel No. 3 Sqn. RAAF, u níž do-

  sáhl 10,25 vítězství. Mezi jeho soupeři nebyli

  jen němečtí a italští piloti, ale i protivník, kte

  -

  rý bojoval za vichystickou Francii. Velitelský

  post opustil v dubnu 1943 po absolvování

  274 bojových letů. Toužil pilotovat Mosquito

  a v rámci kurzu na tomto typu odlétal 25 ho-

  din. Měl se totiž stát velitelem noční stíhací

  No. 464 Sqn. RAAF, namísto toho však byl

  přeložen do Austrálie jako Chief Flying In

  -

  structor k No. 2 OTU. Zpět do první linie se

  vrátil v říjnu 1944. Byl jmenován na pozici zá

  -

  stupce velitele No. 80 Wing RAAF, jemuž ve-

  lel legendární Clive Caldwell. V té době wing

  tvořily No. 452 a 457 Sqn. RAAF vyzbrojené

  Spitfiry Mk.VIII. V prosinci 1944 se části wingu

  postupně přesunuly na ostrov Morotai v se

  -

  verní části dnešní Indonésie. Tohoto přesu-

  nu se Gibbes neúčastnil, protože 5. prosince

  utrpěl popáleniny při nouzovém přistání na

  letišti Sattler. Ale všechno zlé je pro něco

  dobré, v nemocnici se znovu setkal se sest

  -

  řičkou, které se již dva týdny dvořil, a v lednu

  1945 byla svatba.

  Ostrov Morotai byl důležitý pro postup spoje

  -

  neckých sil na Filipíny. Proto na něm v polovi-

  ně září 1944 americké a australské jednotky

  provedly vylodění. Malá japonská posádka,

  přečíslená v poměru 1:100, byla zatlačena do

  méně významných částí ostrova a ihned za

  -

  počaly práce na dvou hlavních letištích, která

  byla dokončena v říjnu. Japonci se však ost

  -

  rova nechtěli vzdát a boje o něj skončily tepr-

  ve kapitulací na konci války. Během několika

  měsíců po vylodění provedli japonští letci na

  ostrov řadu nočních náletů, na které spo

  -

  jenecké stíhací jednotky prakticky nenašly

  efektivní obranu. Bombardéry na zemi zničily

  nebo poškodily přes 70 letounů.

  Caldwellovy Spitfiry se za půl roku působení

  z této základny dostaly do střetu s nepřá

  -

  telským letounem jen jednou. Veškerá jejich

  činnost byla zaměřena na útoky proti málo

  významným pozemním cílům na okolních

  ostrovech. Díky tomu při útoku na Filipíny zů

  -

  stali australští letci stranou hlavního těžiště

  bojů a postupně to vedlo k jejich narůstající

  frustraci. S nasazením jejich výškových stí

  -

  hacích Spitfirů v roli bitevního letounu nebyli

  spokojeni. Přesto se snažili velení navrhnout

  úpravy, které by tuto roli usnadnily. Část

  z nich však byla zamítnuta. Gibbes se napří-

  klad neúspěšně pokoušel prosadit použití

  zkrácených koncových oblouků křídla nebo

  závěsníků pro rakety.

  Ani práce na přípravě zázemí pro australské

  jednotky na ostrově Morotai neprobíhaly ide

  -

  álně. Měly je na starost americké ženijní jed-

  notky, ale tempo bylo velmi pomalé. Caldwell

  a Gibbes se tedy rozhodli práce urychlit

  ilegálními dodávkami alkoholu. Došlo však

  k vyzrazení, oba důstojníci stanuli před vá-

  lečným soudem a byla jim snížena hodnost.

  Gibbes se po vyléčení k jednotce dostal

  v březnu 1945 a absolvoval u ní proti izolova-

  ným japonským pozicím 44 bojových letů. Při

  jedné z nich, 4. dubna, byl zraněn při útoku na

  postavení kanonů na ostrově Ternate. Palba

  protiletadlového kanonu zasáhla pravý chla

  -

  dič Spitfiru, zásahy z kulometu poškodily le-

  vou polovinu křídla a několik střepin zasáhlo

  Gibbsovo pravé stehno.

  Gibbs později vzpomínal, že v bojových ope

  -

  racích, do kterých byla jeho jednotka vysí-

  lána, neviděl žádný smysl. Dokonce přestal

  vidět smysl dále sloužit u letectva. Obzvláště

  se mu příčilo střílet na pasoucí se dobytek.

  Dříve pracoval na farmě a ze střelby stíhač

  -

  kou na zvířata se mu doslova dělalo zle.

  S těmito pocity na ostrově Morotai nebyl sám,

  a proto se připojil ke Caldwellovi a dalším

  šesti důstojníkům wingu v bezprecedent

  -

  ním kroku v historii RAAF. Společně podali

  rezignaci s odkladem po skončení bojů. Ve

  -

  lení se pokusilo kauzu zamést pod koberec,

  problémy neřešit a chtělo důstojníky pře

  -

  svědčit, ať rezignace stáhnou. To vzbouřence

  namotivovalo, aby platnost rezignací změnili

  na okamžitou. Nakonec to vedlo k inspekci

  nadřízených složek z Austrálie, jež vyústila

  ve výměnu části velení nadřízené 1st Tactical

  Air Force, napravení problémů a postupné

  zlepšení morálky. Bobby Gibbes později do

  -

  stal zpět hodnost Squadron Leader a v roce

  1946 odešel do civilu. Jeho civilní letecký ži

  -

  vot nebyl o nic méně pestrý než jeho válečná

  služba. V roce 1994 vydal životopisnou knihu

  You Live But Once.

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Antonis Karydis

  Vzpoura na Morotai

  INFO Eduard

  27

  Únor 2023

• Page 28

  BOXART STORY #7467

  Velení Luftwaffe se v první polovině roku

  1944 rozhodlo k zesílení stíhacích jednotek

  v západní Evropě. Počet Staffel v určité stí-

  hací Gruppe se zvýšil ze tří na čtyři. Někte-

  ré stíhací Gruppe na jiných bojištích proto

  musely vyčlenit jednu Staffel a poslat ji na

  západ. Takto se I./JG 51 „Mölders“, bojující

  na východní frontě s Messerschmitty Bf 109

  G, musela zbavit své 2. Staffel, která červnu

  1944 přešla do podřízenosti IV. Sturm/JG 3

  „Udet“. Velitelem této jednotky byl Major

  Wilhelm Moritz. Byla jednou ze tří Sturm-

  gruppe v Obraně Říše, určených pro útoky

  na formace bombardérů z bezprostřední

  blízkosti. Pro tento účel byla v květnu pře-

  zbrojena z Messerschmittů Bf 109 na silně

  pancéřované Fw 190 A-8/R2 (a několik A-7).

  Jedna z jejích tří Staffel byla v květnu roz-

  puštěna a nahradila ji Sturmstaffel 1, která se

  na tyto útoky specializovala. Její nově přida-

  ná Staffel, 2./JG 51, se během celého června

  přeškolovala na Focke-Wulfy. V srpnu byla

  formálně přeznačena na 16. Sturm/JG 3.

  Poprvé se IV. Sturm/JG 3 dostala do boje

  v roli Sturmjägerů 7. července 1944. Se 44

  letouny štábu a čtyř Staffel se jí u Oscher-

  slebenu podařilo napadnout formaci Libe-

  ratorů bez doprovodu a během tříminutové-

  ho boje jich 19 sestřelila. Následkem tohoto

  střetnutí musela být rozpuštěna 492nd BG.

  Obdobný útok Moritz a jeho čtyři Staffel

  s 45 pancéřovanými stroji provedly nad

  Starnberským jezerem 18. července 1944.

  Výškové krytí měly zajistit Focke-Wulfy

  z 2./JG 51 pod vedením Oblt. Haaseho.

  Němcům se podařilo napadnout formaci

  B-17 z 483rd BG, která se právě nachá-

  zela bez doprovodu. V následném boji

  bylo sestřeleno 14 bombardérů. Americ-

  ká jednotka za statečnou obranu obdržela

  Distinguished Unit Citation. Oblt. Haase

  však porušil Moritzův rozkaz a namísto

  ochrany kolegů nařídil své 2./JG 51 na bom-

  bardéry rovněž zaútočit. Mustangy, které na

  místo krvavého střetu dorazily, tuto chybu

  tvrdě ztrestaly a výsledkem bylo 12 sestře-

  lených Focke-Wulfů a stejný počet zabitých

  nebo zraněných pilotů. V následujících týd-

  nech se počet letounů, které IV. Sturm/JG 3

  do boje nasazovala, snížil ve většině přípa-

  dů na 10 až 20.

  Podobně tomu bylo i 23. srpna 1944, když

  pod Moritzovým velením odstartovala

  z letiště Schongau formace 17 Sturmjägerů.

  Bombardéry 15. Air Force měly za cíl závo-

  dy na výrobu paliva ve slezském Blechha-

  mmeru (Blachownia Śląska) a Odertalu

  (Zdzieszowice), letecké a průmyslové cíle

  ve Vídni a v jejím okolí. Němci proti nále-

  tu vyslali 96 stíhaček, ale jen 50 z nich se

  dostalo do kontaktu s nepřítelem. Dopro-

  vodní stíhači sestřelili sedm Focke-Wulfů

  z II. Sturm/JG 300 a jediný výrazný úspěch

  zaznamenala Moritzova Sturmgruppe. Ta

  se nejdříve připojila k části JG 300, která na

  sebe upoutala stíhače, a poté IV. Sturm/JG 3

  jihozápadně od Vídně zaútočila na 24 Libe-

  ratorů 451st BG, které letěly severozápad-

  ním kurzem bez stíhacího doprovodu ke

  svému cíli, jímž bylo letiště Markersdorf.

  Bombardéry zaujaly sevřenou formaci, aby

  ztížily Němcům útok zblízka. Došlo k boji

  na život a na smrt, který probíhal ve výš-

  ce šesti kilometrů na trase dlouhé šedesát

  kilometrů přibližně mezi městy Nasswald

  a Kilb. Moritz a jeho stíhači během tří minut

  nárokovali sestřelení devíti bombardérů

  a devět se jich skutečně zřítilo. Další byly

  těžce poškozeny. Velitel americké jednotky

  Col. Robert E. L. Eaton v hlášení uvedl, že

  na ně mimořádně agresivně zaútočilo asi

  čtyřicet stíhaček, které před útoky zkuše-

  ně využívaly hustou oblačnost. Němci na

  ně nalétávali ve skupinách šesti až deseti

  strojů velmi agresivním, skoro až sebe-

  vražedným způsobem. Některé Liberatory

  byly tak těžce zasaženy, že se rozpadly ve

  vzduchu. Snímek hořícího Liberatoru „Extra

  Joker“ těsně před explozí patří mezi nej-

  známější fotografie z letecké historie. Jeho

  velitel 1st Lt Kenneth A. Whiting zahynul

  s celou osádkou.

  Nad cíl se dostalo 16 letounů 451st BG a po-

  dařilo se jim letiště Markersdorf zasáhnout.

  Za tuto akci jednotka obdržela citaci od

  velitele 15. Air Force, Maj. Gen. Twinninga,

  v níž se uvádí, že palubní střelci sestře-

  lili nebo poškodili 29 letounů protivníka.

  Určitě jim padlo za oběť pět pilotů z 15. a 16.

  Staffel, kteří padli nebo zůstali nezvěstní,

  k nim je zřejmě nutné připočítat tři další stro-

  je, jež byly poškozeny. V průběhu bojů nad

  Evropou ztratila 451st BG nad nepřátel-

  ským územím 112 osádek. Boj nad podhůřím

  Alp 23. srpna 1944 patřil k těm nejtěžším.

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Nálet na Markersdorf

  INFO Eduard28

  Únor 2023

• Page 29

  BOXART STORY

  #8136

  Ještě ležel v posteli, když zazvonil telefon.

  Hmátnul rozespale po sluchátku, ve kte

  -

  rém se ozval hlas hejtmana od dělostřelců:

  „Pane, severně od lesa u Villiers-Cottere

  -

  tes řídí francouzský Bréguet nepřátelskou

  dělostřeleckou palbu. Její účinek je straš

  -

  ný!“ Rychle si poznamenává oblast v mapě

  a pak do telefonu úsečně odpoví: „Hned tam

  budeme!“

  Nemá službu, měl mít možnost si dnes,

  29. června, přispat, ale není zbytí. Koukne

  na hodinky. Ještě není ani půl osmé ráno!

  Všichni ostatní už ale odletěli na ranní hlíd

  -

  ku, a tak je to jen a jen na něm. Dělá vše

  téměř automaticky. Kombinézu, kuklu, brý

  -

  le, rukavice, mapu… Za pět minut je připra-

  ven. Mechanik pobíhá kolem jeho nového

  Fokkeru D.VII. Tyto krasavce dostala Jasta

  4, které velí, 13. června, tedy jako poslední

  z celé JG I. To bylo před dvěma týdny. Vybral

  si hned jeden z nových letounů, nechal jeho

  trup, horní křídlo i výškovku natřít na čer

  -

  veno, příď dostala černou barvu a po vzo-

  ru Kirschsteinova Fokkeru Dr.I, který ještě

  nedávno sám používal, ozdobily horní křídlo

  šikmé bílé pruhy. Když pak ještě nechal jako

  obvykle namalovat na boky trupu písmena

  Lo doplněná vykřičníkem, bylo dílo téměř

  hotové. Něco tomu ještě ale přece jenom

  chybělo. Chtěl mít na svém stroji nějaké

  motto, vzkaz. Už to nosil nějaký čas v hlavě

  a teď se tedy na výškovém kormidle objevil

  nápis Du doch nicht!!

  Vyšvihne se do kokpitu, usadí se, nastřík

  -

  ne palivo, zapne magneto, zahýbá kniplem,

  aby prověřil volnost kormidel. Mechanik

  dvakrát protočí vrtuli a napotřetí se už celý

  letoun otřese prvními otáčkami motoru

  v přídi. Přidává plyn a s hlavou vykloněnou

  do strany pojíždí směrem ke vzletové dráze.

  Minutu nato se odpoutá od země.

  Míří k frontě a oči za ochrannými brýle

  -

  mi pátrají po nepříteli. Dlouho to netrvá.

  Támhle je! Severně od lesa, asi 600 m vyso

  -

  ko. Na nic nečeká a okamžitě zezadu úto-

  čí. Musí být obezřetný, kulometné „dvojče“

  v Bréguetu by jej mohlo pořádně pocuchat.

  Drží se na jeho úrovni a přímo za zádí. Po

  -

  zorovatel by si rozstřílel vlastní kormidla,

  kdyby se o něco pokusil. Natáhne závěry

  kulometů, vypálí krátkou dávku a postava

  za kulomety mizí. Zasáhl jej? Vypadá to tak.

  Francouzský pilot ale nehodlá dát svou kůži

  lacino a prudce manévruje.

  Napodruhé tedy útočí z boku, což by bylo za

  normálních okolností velmi riskantní, ov

  -

  šem za kulomety Bréguetu je prázdno. Po-

  zorovatel se zřejmě zhroutil do kokpitu. Už

  je snad jen dvacet metrů od francouzského

  letounu, když za kulomety zaznamená po

  -

  hyb. A je zle! Od hlavní se zableskne a on

  doslova cítí, jak střely prolétají těsně okolo.

  Pak se jeho Fokker vzepne vzhůru a v řídi

  -

  cí páce náhle klesne odpor. Táhla vedoucí

  k výškovému kormidlu přeťaly nepřátelské

  střely a letoun je ve vteřině neovladatelný.

  A co hůř, zasaženo bylo i směrové kormi

  -

  dlo! Fokker se stáčí a opisuje kruh, zatímco

  Bréguet uniká. Souboj jej zanesl až nad ne

  -

  přátelské pozice a teď sedí v letounu, který

  nelze řídit. Musí se nějak dostat ke svým!

  Jakmile se příď začne stáčet do směru

  vlastních pozic, přidá plyn. Zvětší tím prů

  -

  měr zatáčky, což jej zanese o kus dál ký-

  ženým směrem. Opakuje to znovu a znovu.

  Jde to pomalu, ale jde to. Vlastní pozice jsou

  už na dosah, když se náhle Fokker prudce

  nakloní a po křídle přejde do střemhlavého

  letu. Není nač čekat! Skrčí nohy, zapře je

  o hranu sedáku a pak se vymrští z kokpitu.

  Proud vzduchu jej vrhne přímo na poško

  -

  zené směrové kormidlo, o které se zachy-

  tí volný popruh padákového postroje. Je

  lapen v nejdivočejší jízdě svého života!

  Proud vzduchu jím smýká, země se blíží

  rychle. Příliš rychle… Cloumá napůl ustře

  -

  lenou směrovkou, nechce umřít! Co jeho

  milovaná Lo? Určitě bude plakat, bleskne

  mu hlavou… Rup! Kormidlo povolí a popruh

  vyklouzne ze sevření. Tahá za madlo uvol

  -

  ňovače. „Je pozdě“, pomyslí si, když spatří

  rychle se blížící zemi. Ale vtom jím něco

  škubne vzhůru. Padák se otevřel! Uběhne

  vteřina, možná dvě a on tvrdě dopadá na

  zem.

  Bolest vystřeluje poručíku Ernestu Udetovi

  z kotníku do celé nohy. Leží a zhluboka dý

  -

  chá. Kolem duní dělostřelecká palba a jeden

  granát exploduje tak blízko, že na něj do

  -

  padne hrouda hlíny. Musí odtud vypadnout!

  Chvíli zápasí s hromadou bílého hedvábí, až

  je konečně volný. Srdce mu poskakuje, vy

  -

  dává se k nedalekým palebným pozicím ně-

  meckých dělostřelců. Tak ještě není konec.

  Znovu unikl smrti... Du doch nicht!!

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Ty mě nedostaneš!

  INFO Eduard

  29

  Únor 2023

• Page 30

  BOXART STORY #8203

  Zerstörergeschwader 1, známá díky malbě

  na přídích Messerschmittů Bf 110 jako Wes-

  pen (vosy) nebo Wespengeschwader, svůj

  původ odvozovala od předválečné JG 132

  „Richthofen“, z níž byly její části založeny.

  Richthofenovské tradice jednotka udržova-

  la, i když se její označení postupně měnilo

  na ZG 141, ZG 1 a později na SKG 210.

  ZG 1 byla znovu založena v lednu 1942

  v Lechfeldu. Tehdy se Stab, I. a II./SKG 210

  specializovaly na nasazení Bf 110 v roli stí-

  hacích bombardérů. Stal se z nich Stab,

  I. a II./ZG 1. Současně byla nově založe-

  na III./ZG 1 vyzbrojená Messerschmitty

  Bf 109 E. Kommodorem eskadry byl major

  Ulrich Diesing.

  Celá eskadra se na konci května 1942 pře-

  sunula do ruského Bělgorodu v rámci VIII.

  Fliegerkorpsu, jemuž velel Gen. Feldm.

  Wolfram Freiherr von Richthofen, bratranec

  dobře známého Manfreda. ZG 1 se nezapo-

  jila do bojů na Krymu, ale byla nasazena ve

  směru na Taganrog, Rostov a Krasnodar.

  Hlavním úkolem jejích letců byla podpora

  pozemních jednotek. Útočila na zásobova-

  cí kolony, mosty, postavení flaku a polního

  dělostřelectva a na frontě napadala usku-

  pení pěchoty a pancéřovou vozbu. Osád-

  ky Bf 110 při tom využívaly silnou výzbroj

  v přídi a pumy, nejčastěji ráže 250 a 50

  kg. Preferovanou metodou bombardování

  bylo strmé klesání, kterému osádky říkaly

  Sturzflug (střemhlavý let). Stodesítkám se

  začalo přezdívat „létající dělostřelectvo“.

  V období červen až srpen 1942 byla největ-

  ším nepřítelem letců ZG 1 sovětská protile-

  tadlová obrana. V tomto období přišla I./ZG 1

  přičiněním nepřítele o 19 strojů a II./ZG 1 jich

  ztratila dokonce 52. Řada poškozených le-

  tounů se dokázala vrátit nad vlastní území

  s jedním motorem.

  Pokud to bylo možné, v leteckém boji se pi-

  loti Bf 110 snažili využít výhody vysoké rych-

  losti a silné výzbroje v přídi. Ne vždy to však

  bylo možné, a tak osádky stodesítek využí-

  valy i tzv. obranný kruh, který využívaly již

  v bitvě o Anglii. Docházelo tedy i ke ztrátám

  v boji se sovětskými letci. A jednu stodesít-

  ku dokonce sestřelil tank.

  Bojové nasazení „vos“ bylo v některých

  dnech nesmírně intenzivní. Jako příklad

  může sloužit 25. srpen 1942, během něhož

  byla I./ZG 1 nasazena v oblasti Kotlubanu. Od

  tři čtvrtě na čtyři ráno do půl sedmé večer

  (něm. času) osádky Bf 110 provedly 25 akcí

  v celkovém počtu 134 nasazených strojů. Na

  pozice nepřítele svrhly 79,6 tuny pum. Zni-

  čily jeden tank, čtyři děla (tři další byly vy-

  řazeny z provozu), tři traktory a 16 náklad-

  ních vozů, 12 dalších bylo poškozeno. Dále

  zničily čtyři tažená vozidla a dvě spřežení.

  Zasáhly rovněž vlak a na šesti místech pře-

  rušily bombardováním koleje. Jeden Bf 110

  byl sestřelen flakem a osádka zahynula.

  Boxart, který před lety vytvořil náš zesnulý

  kamarád Martin Novotný, zobrazuje osád-

  ku z 6./ZG 1 v souboji s Polikarpovem I-16.

  Během června 1942 tato Staffel přišla o dva

  velitele. Nejdříve to byl Hptm. Götz Bau-

  mann, který byl zraněn při bojovém letu

  9. června. Jeho nástupce Oblt. Albert Heil-

  mayer byl sestřelen flakem již o dva dny

  později. Novým velitelem se stal Oblt. Egon

  Albrecht, Němec, který se narodil v Brazílii.

  ZG 1 však nebojovala jen s Rudou armádou.

  Překvapivě se jejím žárlivým rivalem stal

  velitel VIII. Fliegerkorpsu von Richthofen.

  ZG 1 dokázala velmi efektivně spolupraco-

  vat s pozemními jednotkami a podporovat

  jejich postup. VIII. Fliegerkorps se často na

  dynamickém bojišti nacházel v situaci, kdy

  neměl dostatek informací na to, aby doká-

  zal efektivně nasazovat jednotky.

  Důstojníci ZG 1 se také snažili přimět vele-

  ní, ať vědeckým způsobem připraví řešení

  kalibrace kompasů v oblastech s velkým

  množstvím železných rud. Kvůli této ano-

  málii docházelo k navigačním chybám

  a ztrátám letounů. Neochota velení tento

  problém řešit vedl Kommodora Diesinga

  k tomu, aby vědecké kapacity kontaktoval

  sám a problém vyřešil na úrovni jednotky.

  Von Richthofen se v červnu 1942 rozho-

  dl dvě Gruppe ZG 1 zrušit, ale velení ZG 1

  diskrétně kontaktovalo Göringa, který ne-

  dovolil rozpuštění dvou jednotek s tradicí

  navazující na Manfreda Freiherr von Rich-

  thofena. Popuzený Wolfram von Richthofen

  začal komplikovat zásobování a dodávky

  nové techniky pro ZG 1, ale na konci června

  byl převelen do čela Luftflotte 4 a situace

  se postupně uklidnila. Podrobně se tomu-

  to problému věnuje John J. Vasco v dru-

  hém dílu publikace Zerstörer od Ian Allan

  Publishing.

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Martin Novotný

  Horké vosí léto

  INFO Eduard30

  Únor 2023

• Page 31

  12. ročník modelářské soutěže

  PANTHERS CUP

  Hlavní téma: KDYŽ HVĚZDY TANČÍ

  Kdy: 25. 3. 2023

  Kde: Novoborská 2, Praha 9

  Další informace: www.pantherscup.cz

  ať je tou vaší hvìzda smrti,

  britney spears nebo

  insignie amerického

  letectva...

  pøijïte nám dokázat,

  že ta vaše je ta nejzáøivìjší!

  téma letošního

  Pantherscupu je

  když hvìzdy tanèí.

• Page 32

  #82214

  A6M3 Zero Type 22

  1/48

  Stavebnice japonské námořní druhoválečné stíhačky

  A6M3 Zero Model 22, edice ProfiPACK v měřítku 1/48.

  Ze stavebnice je možné postavit varianty A6M3 Zero

  Model 22 a 22a.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard32

  Únor 2023

• Page 33

  korv. kpt. Shirō Kawai, Kōkūtai 201, letiště Rabaul, Nová Británie, září 1943

  c/n 3257, Kōkūtai 252, atol Wake, listopad 1943

  Lt. Usaburō Suzuki, Kōkūtai 582, letiště Buin, ostrov Ballale, duben 1943

  Tento letoun s velitelským označením a továrním zeleným

  nátěrem byl nafilmován pro japonský válečný týdeník,

  zveřejněný v říjnu 1943. Některé japonské zdroje tento

  stroj připisují korv. kpt. Kawaiovi, jenž v té době sloužil

  jako Hikōtaichō u Kōkūtai 201. V druhé polovině roku 1943

  se označování strojů stíhacích jednotek v Rabaulu změni-

  lo a začaly být používány číslice v rozmezí 1 až 9, jejichž

  přiřazení k jednotlivým jednotkám dosud není spolehlivě

  určeno. Letouny s tímto označením se neoficiálně zařazují

  k bojovému uskupení pod názvem Rabauru Kōkūbuntai

  (Rabaulské letectvo). Jedním z možných vysvětlení je při-

  řazení číselných kódů k částem stíhacích jednotek, které

  v tu dobu v Rabaulu operovaly. Jednalo se o Kōkūtai 201

  (kódové označení 1 až 3), Kōkūtai 204 (4 až 6) a Kōkūtai

  253 (7 až 9). Shirō Kawai absolvoval námořní akademii

  v březnu 1937 a byl veteránem 12. Kōkūtai z bojů v Číně.

  Své nejúspěšnější období zažil v roce 1942 jako velitel

  části 4. Kōkūtai a později Tainan Kōkūtai. Od počátku roku

  1943 sloužil u Kōkūtai 201. Jednotka byla od července na-

  sazena na Bougainvillu a v Rabaulu, Kawai však absol-

  voval velmi málo bojových letů. V říjnu 1944 byl přidělen

  k Hikōtai 308 v rámci Kōkūtai 221. Zůstal nezvěstný po le-

  teckém boji 24. prosince v okolí Clark Fieldu na Filipínách.

  Seskočil na padáku v nedalekých horách, ale patrně byl

  zabit partyzány. Po válce se zjistilo, že Kawai v únoru 1942

  na ostrově Manus nařídil popravu spojeneckých zajatců.

  Vrak tohoto letounu byl nalezen na Atolu Wake při jeho ob-

  sazení americkými silami v září 1945. Tato základna padla

  do japonských rukou v prosinci 1941 po statečném odporu

  obránců. Část amerických zajatců na něm byla ponechá-

  na kvůli nuceným pracím. Kōkūtai 252 vznikla na konci

  roku 1942 ze stíhací jednotky Genzan Kōkūtai a účastnila

  se bojů nad Guadalcanalem. V únoru 1943 se přesunula

  do Mikronésie a její část, která měla základnu na atolu

  Wake, byla pod velením por. Yūzō Tsukamota a později por.

  Suhōa. Jejich piloti se dostávali do ojedinělých střetnu-

  tí s americkými bombardéry B-24. Jednotka ale utrpěla

  těžké ztráty 5. října 1943 během útoku Task Force 14 na

  atol Wake. Proti Američanům vzlétlo 26 Zer, ale 16 jich

  bylo ztraceno i s piloty. Japonci nárokovali deset vítězství

  a americká strana přišla o šest letounů. Podle záznamů

  Kōkūtai 252 měl být stroj c/n 3257 na počátku listopadu

  1943 přeznačen z kódu Y2-157 na 52-150. Fotografie, však

  naznačují, že ke změně došlo jen u individuálního čísla

  letounu. V polovině listopadu již toto Zero na seznamu

  techniky Kōkūtai 252 nefiguruje. Jednotka byla na počátku

  roku 1944 během bojů v Marshallových ostrovech zničena.

  Nálet 5. října na základně Wake způsobil značné škody na

  technickém zázemí i letecké technice. Jeden z japonských

  námořních důstojníků z obav před předpokládaným vylo-

  děním nařídil popravit zbývajících 98 zajatců. Po válce byl

  společně se svým podřízeným odsouzen k smrti.

  Tento původně šedý stroj byl v polních podmínkách pře-

  stříkán tmavě zelenou barvou, která byla na křídle a vo-

  dorovných ocasních plochách po jejich obvodu vynechána.

  Pilotem toho stroje měl údajně být poručík Suzuki. Letoun

  je zachycen na fotografii z letiště během operace I-gō.

  Číslo na směrovce bylo bohužel cenzorem vyretušováno.

  Číslice 191 a 182 jsou jen hypotetické varianty a jsou od-

  vozeny od principu rozdělení jednotky na formace devíti

  strojů. Velitelský stroj se dvěma klíny na trupu s fotogra-

  ficky doloženým kódem na směrovce nesl číslo 173. Kō-

  kūtai 582 byla smíšená jednotka, vyzbrojená stíhačkami

  A6M i bombardéry D3A Val. Usaburō Suzuki absolvoval

  námořní akademii v srpnu 1940. O dva roky později byl

  zařazen ke 3. Kōkūtai (pozdější Kōkūtai 202) a prošel boji

  nad Novou Guineou a Guadalcanalem. U Kōkūtai 582 jako

  Buntaichō její stíhací jednotky vedl piloty při řadě bojů

  v polovině roku 1943 během obrany Bougainvillu. Velel

  také v poslední akce, 12. července, po níž byla stíhací

  jednotka Kōkūtai 582 rozpuštěna a Suzuki byl převelen

  ke Kōkūtai 204. V listopadu 1943 se ujal funkce Hikōtaichō

  v Kōkūtai 265, jež byla od jara 1944 nasazena v oblasti

  Marian a po těžkých ztrátách byla v červenci rozpuštěna.

  Poté se stal velitelem Hikōtai 301 v rámci Kōkūtai 201 (II)

  a padl v boji u Taiwanu 13. října 1944.

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard

  33

  Únor 2023

• Page 34

  Iwakuni Kōkūtai, základna Iwakuni, Japonsko, 1944

  Kōkūtai 261 (Tora), základna Kagoshima, Japonsko, 1944

  Stroj byl vyroben s továrním nátěrem tmavou zelenou

  barvou na horních plochách. Označením této výcvikové

  jednotky jsou znaky Katakany „I“ a „Ha“. Iwakuni Kōkūtai

  byla založena v červenci 1940 a sloužila k výcviku pilotů

  pro námořní jednotky operující z pozemních základen až

  do srpna 1944. Poté byla rozpuštěna a znovu byla ustavena

  v březnu 1945. Jejími řadami prošla v roli instruktorů stí-

  hací esa Akio Matsuba (18 vítězství), Momoto Matsumura

  (13 vítězství) nebo veterán z letadlové lodi Sōryū Ki-ichi

  Oda (9 vítězství). Jako pilotní žák prošel jednotkou Hiroshi

  Shibagaki, který v Rabaulu u Kōkūtai 201 a 204 dosáhl

  třinácti vítězství. Dalším úspěšným absolventem se stal

  podpor. Kagemitsu Matsu-o. V srpnu 1943 byl přidělen do

  Rabaulu ke Kōkūtai 253 a s více než deseti sestřely na

  kontě se stal se jediným záložním námořním důstojníkem,

  který dosáhl statusu esa.

  Stroj byl vyroben s továrním nátěrem tmavou zelenou

  barvou na horních plochách. Kōkūtai 261 byla založena

  v červnu 1943 na základně Kagoshima v Japonsku a do-

  stala bojové jméno Tora (tygr), byla označována i jako Tora

  Butai. Identifikačním prvkem jejích letounů byl číselný kód

  61, nebo znak Kanji pro tygra. Jeho provedení se na jed-

  notlivých strojích lišilo. Počet strojů Kōkūtai 261 postupně

  dosáhl 72 a na konci února 1944 se přesunula na Iwo Jimu.

  Až do poloviny roku 1944 procházela těžkými boji s letci US

  Navy, především na ostrovech Saipan, Palau, Guam a Yap.

  Krátce působila i z ostrova Biak severně od Nové Guineji.

  Dostávala se také do bojů s osádkami Catalin a Liberato-

  rů. V květnu 1944 byl již počet jejích letounů na polovině

  původního stavu a v červenci musela být jednotka kvůli

  vysokým ztrátám rozpuštěna. Někteří ze zbývajících pří-

  slušníků jednotky padli při pozemních bojích, nebo na

  palubě ponorky během evakuace. Funkci Hikōtaichō za-

  stával poručík Masanobu Ibusuki, který se zúčastnil útoku

  na Pearl Harbor a Bitvy u Midway na letadlové lodi Akagi

  a během bojů v jižním Tichomoří sloužil na letadlové lodi

  Shōkaku. Je možné, že Ibusuki během války dosáhl 25 až

  30 leteckých vítězství. Po válce se stal prvním velitelem

  jednotky JSDAF se stíhačkami F-86 Sabre, dosáhl hod-

  nosti podplukovníka, ale zahynul v lednu 1957 při srážce

  s jiným F-86.

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard34

  Únor 2023

• Page 35

  Pro A6M3 Zero Type 22 1/48

  DOPORUČUJEME:

  481091 A6M3 Zero landing flaps (fotolept)

  481092 A6M3 Zero (fotolept)

  644185 A6M3 LööK (Brassin)

  644189 A6M3 Zero LööKplus (Brassin)

  648695 A6M undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648786 A6M3 seat PRINT (Brassin)

  648787 A6M3 tailwheel PRINT (Brassin)

  648788 A6M3 cannon barrels & cockpit guns PRINT (Brassin)

  648799 A6M3 wheels (Brassin)

  648800 A6M3 cockpit PRINT (Brassin)

  648801 A6M3 exhausts PRINT (Brassin)

  648806 A6M3 Type 22 folding wingtips PRINT (Brassin)

  648807 A6M3 Type 22 landing flaps PRINT (Brassin)

  648808 A6M wheels w/smooth tire (Brassin)

  3DL48088 A6M3 SPACE (3D Obtisk)

  EX899 A6M3 Zero TFace (maska)

  STAVEBNICE 02/2023

  Kat. č. 3DL48088

  Kat. č. 644189

  Kat. č. 648800

  Kat. č. 648806

  Kat. č. 644185

  Kat. č. 648695

  INFO Eduard

  35

  Únor 2023

• Page 36

  HIND E

  Stavebnice sovětského bitevního vrtulníku Mi-24V a Mi-35,

  edice Limited Edition v měřítku 1/48. Stavebnice představuje

  stroje používané v československém a českém letectvu.

  plastové díly: Zvezda

  počet kamuflážních schémat: 8

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: kola, výmetnice klamných cílů a antény GPS

  extra: kniha o službě vrtulníků Mi-24 u československého

  a českého letectva

  stránka produktu

  #11163

  1/48

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard36

  Únor 2023

• Page 37

  Mi-24V, 7353, kpt. Brom, npor. Hynčica, prap. Tisoň, 221. VrL, 22. zVrL, Náměšť nad Oslavou, poslední let „Nočního

  tygra“, 27. květen 2015

  Mi-24V, 0834, mjr. Bohuslav Dvořák, kpt. Jan Jiřík, pprap. Viliam Švacho, 2. letka, 11. vrp,

  letiště Líně, CIAF Hradec Králové, 17. července 1993

  Mi-24V, 0815, kpt. Rudolf Straka, npor. Martin Vaniš, kpt. Ondřej Pospíšil, 331. lbvr, 33. zVrL Přerov,

  NATO Tiger Meet, Beja, Portugalsko, 28 června – 9 července 2002

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard

  37

  Únor 2023

• Page 38

  STAVEBNICE 02/2023

  Mi-35, 3370, , mjr. Jan Vanický, npor. Marek Matloch, prap. Ladislav Pospíšil. 221. vrl, 22. zVrL,

  Náměšť nad Oslavou, RIAT Fairford, 14.–16. července 2015

  Mi-24V, 0786, mjr. Bohuslav Dvořák, kpt. Richard Plos, nrtm. Petr Vavrík, 2. letka, 11. vrp,

  letiště Plzeň-Bory, CSIAF Bratislava, Slovensko, 5. září 1992

  Mi-24V, 0837, pplk. Jaroslav Špaček, npor. Pavel Heřman, kpt. Radek Spáčil, 231. lbvr, 23. zVrL,

  Přerov, Poslední let, trať Přerov–Želátovice, 12. prosince 2005

  INFO Eduard38

  Únor 2023

• Page 39

  Mi-24V, 0786, mjr. Bohuslav Dvořák, kpt. Richard Plos, nrtm. Petr Vavrík, 2. letka, 11. vrp,

  letiště Plzeň-Bory, CSIAF Bratislava, Slovensko, 5. září 1992

  STAVEBNICE 02/2023

  Mi-35, 3361, 221. vrl, 22. zVrL, Náměšť nad Oslavou, NATO Tiger Meet, Cambrai-Épinoy, Francie,

  9.–20. května 2011

  Mi-24V, 0835, 331. lbvr, 33. zVrL, Přerov, 27. březen 2002, březen 2002

  OBTISK v detailu

  INFO Eduard

  39

  Únor 2023

• Page 40

  STAVEBNICE 02/2023

  KNIHA

  INFO Eduard40

  Únor 2023

• Page 41

  STAVEBNICE 02/2023

  Pro HIND E 1/48

  DOPORUČUJEME:

  FE1098 Mi-24V seatbelts STEEL (fotolept)

  644059 Mi-24V LööK (Brassin)

  644085 Mi-24V LööKplus (Brassin)

  648126 OFAB-100 Soviet bombs (Brassin)

  648574 UB-32A-24 rocket launcher (Brassin)

  648585 Mi-24V/VP Pitot tubes (Brassin)

  648587 Mi-24V 9A624 machine gun (Brassin)

  648696 Mi-24V cockpit (Brassin)

  ER48001 Mi-24V positive rivets & surface details (Eddie The Riveter)

  3DL48001 Mi-24V SPACE (3D Obtisk)

  Kat. č. 644059

  Kat. č. 648696

  Kat. č. ER48001

  Kat. č. 648587

  INFO Eduard

  41

  Únor 2023

• Page 42

  5

  SH PVOS – pohled z druhé strany

  Mark Carlisle

  Náhlý konec Studené války a desetiletí, která od té doby

  uplynula, umožňují snadno zapomenout na napětí a ne-

  bezpečí, které Evropu obklopovalo krátce od skončení

  druhé světové války. Armády NATO a Varšavské smlouvy

  stály proti sobě a snažily se zjistit schopnosti a záměry

  toho druhého. Středobodem toho všeho byla právě česko-

  slovensko-německá hranice, myšleno samozřejmě hranice

  západoněmecká. Za sledování západoněmeckých hranic

  s jižní částí východního Německa a Československa byl

  zodpovědný americký 2. obrněný jízdní pluk (2nd Armou-

  red Cavalry Regiment — 2 ACR). V prostoru odpovědnosti

  2 ACR prováděly pozorovací lety posádky 4. perutě (4/2

  ACR).

  Jako příslušník amerického letectva jsem během stude-

  né války většinu osmdesátých let strávil v západním Ně-

  mecku. Moje peruť měla základnu v bavorském Augsburgu.

  Nebyla to létající jednotka, takže jsem byl rád, když se

  naskytla jakákoliv příležitost zúčastnit se pohraničních

  misí. Během roku 1988 jsem měl možnost se zúčastnit po-

  hraničních hlídkových letů právě s jednotkou 4/2 ACR.

  Vrtulníkové hlídky 2 ACR podél západoněmeckých/

  československých hranic se nazývaly mise „RedCatcher“

  a umožňovaly americké armádě denně pozorovat česko-

  slovenskou aktivitu a změny podél hranic. Zároveň slou-

  žily ke zdůraznění přítomnosti NATO na periferii Varšav-

  ské smlouvy. Byly plánovány po 365 dní v roce a rušeny

  byly obvykle pouze v případě nevhodných povětrnostních

  podmínek. Po mnoho let byly mise „RedCatcher“ obec-

  ně prováděny jediným vrtulníkem, ale okolnosti nakonec

  přesvědčily velení americké armády, že pohraniční oblast

  je stále nebezpečnější. Nejprve v září 1985 českosloven-

  ský L-39 vypálil rakety na americký AH-1 v západoněmec-

  kém vzdušném prostoru, naštěstí však minul a nezpůsobil

  žádné škody. Nedlouho poté americká rozvědka zjisti-

  la, že československé osádky dostávají pokyny ke střel-

  bě bez varování v případě sebemenšího narušení hranic.

  V důsledku toho 2 ACR požadoval, aby mise „RedCatcher“

  dále prováděly dvojice vrtulníků a osádky si musely na

  československých hranicích oblékat neprůstřelné vesty.

  Zajímavé je, že nosit tyto vesty nebylo povinné podél

  východoněmeckých hranic – sovětské osádky, které tam

  zajišťovaly bezpečnost vzdušného prostoru, byly pova-

  žovány za méně agresivní než československé. Působení

  dvojic vrtulníků také sloužilo ke snížení pravděpodobnosti

  neúmyslného vlétnutí do zakázaného prostoru za hranicí.

  Aby k tomu došlo, musely by se zmýlit obě dvě osádky.

  4/2 ACR měla základnu na armádním letišti Feucht, jiho-

  východně od Norimberka. Oblast odpovědnosti pluku byla

  Mark Carlisle sloužil v americkém letectvu v letech 1977

  až 1998. Během doby, ke které se vztahuje jeho příběh,

  byl štábním seržantem přiděleným k 6913. letce elektro-

  nického zabezpečení v Augsburgu v západním Německu

  jako vedoucí mise. Na snímku stojí u Kiowy při doplnění

  paliva v BGS kasárnách v Deggendorfu v roce 1988. Oble-

  čenu má neprůstřelnou vestu, přesně podle nařízení.

  Znak tehdejšího F oddílu 2. bojové letky (2 Combat Air

  Squadron). Jednotky „jízdních“ pluků dodnes hrdě nesou

  tradice z dob, kdy hlavním dopravním prostředkem byli koně.

  Mezi ně patří i označení podřízených jednotek, kdy se pluk

  (Regiment) dále dělí na letky (Squadron) a oddíly (Troop), na

  rozdíl od praporů (Battalion) a čet (Company). Po reorgani-

  zaci na přelomu let 1986/87 se oddíl F 2 CAS stal oddílem

  P 4 letky 2 ACR, tedy 4/2 ACR. Po této reorganizaci měla

  4/2 ACR čtyři oddíly – N (Nomads), O (Outlaw), P (Palehorse)

  a Q (Quickstrike). Mark Carlisle létal s chlapci z oddílů P a O.

  Balón ve znaku má tradiční červenou a bílou barvu praporu

  (vlajky) jezdectva, přičemž „pilot“ má na hlavě tradiční ka-

  valeristický klobouk. Vepsaná hesla znamenají „příliš nízko“,

  „příliš pomalu“ a „vystrašení poserové“.

  rozdělena do dvou sektorů. Sektor Weiden vedl z blízkosti

  přechodu mezi NDR a NSR Eussenhausen/Meiningen asi 15 km

  jižně od Rozvadova. Sektor Regen pak odsud pokračoval

  k trojhraničnímu bodu NSR/ČSSR/Rakousko. Každý den byla

  plánována dvojice vrtulníků, které měly hlídkovat v každém

  sektoru. V době, kdy jsem s jednotkou létal, tedy v roce

  1988, byla vybavena vrtulníky AH-1F Cobra, OH-58C Kiowa

  a UH-60A Blackhawk. Hraniční lety byly prováděny v libo-

  volné kombinaci – například Cobra a Kiowa, dvě Kiowy nebo

  Blackhawk a Cobra. Někteří čtenáři by se mohli domnívat,

  Ukázka z knihy Véčka

  od Jaroslava Špačka

  INFO Eduard42

  Únor 2023

• Page 43

  66

  že Cobry sloužily jako doprovod pro jiné typy vrtulníků,

  ale ve skutečnosti nenesly na hraničních letech žádnou

  výzbroj. Raketomety a závěsníky pro protitankové střely

  TOW byly prázdné a 20mm Gatling kanón nenesl také žád-

  nou munici. Piloti však běžně nosili ruční zbraně, nemys-

  lím si ale, že by se osádky Hindů cítily ohroženy!

  Aby piloti získali kvalikaci pro létání podél hranic, mu-

  seli projít rozsáhlým výcvikem a složit certikační test.

  Identikace meziněmeckých hranic byla poměrně snadná,

  protože většina z nich byla jasně vymezena liniemi oplo-

  cení, strážními věžemi, rozoranými pásy atd. Německo/

  československá hranice byla obecně mnohem delikátnější,

  často naznačená pouze kamennými a dřevěnými značkami.

  V zalesněném a kopcovitém terénu tak byla ze vzduchu

  často v podstatě neviditelná. V důsledku toho si piloti

  „RedCatcher“ museli pamatovat značné množství vizuál-

  ních kontrolních bodů, některých vytvořených člověkem,

  a tedy velmi výrazných. Těmi byly hraniční přechody

  nebo různé budovy. Mnoho pak bylo přirozených — různé

  výrazné skalní výběžky nebo shluky stromů. Tyto kontrol-

  ní body byly většinou na německé straně a do několika

  set metrů od hranice. Aby pilot získal certikaci a volací

  znak „RedCatcher“, musel být schopen zpaměti odříkat

  všechny kontrolní body v pořadí za sebou, a to v obou

  směrech, a dále prokázat schopnost je důsledně lokali-

  zovat za letu.

  V rámci typické mise jsme po vzletu z Feuchtu letěli

  ve volné formaci do ten den určeného výchozího bodu

  na hranici. Výšky letu byly pro vrtulníky celkem vysoké

  — 300 až 600 metrů nad zemí, v závislosti na počasí a te-

  rénu. Po přiblížení se k hranici jsme sestupovali mnohem

  níž, často až na úroveň korun stromů. Po dosažení hrani-

  ce jsme zatočili rovnoběžně s ní a letěli podél ní, přičemž

  jsme hledali známky jakékoli nové nebo neobvyklé čin-

  nosti nebo stavby. Piloti měli značnou volnost ve výbě-

  ru vzdálenosti od hranice, nadmořské výšky a rychlosti

  letu. Tyto faktory se během každé mise lišily nejen podle

  okolností (počasí, terén), ale i podle způsobu letu různých

  pilotů. Jeden pilot, se kterým jsem letěl, raději zůstával

  2 až 3 km od hranice. To se mi zdálo, že se zvyšuje šance,

  že ztratím přehled o hranici, protože bylo obtížné z této

  vzdálenosti zaznamenat vizuální kontrolní body! Různé

  dvojice osádek prováděly koordinaci letu různými způso-

  by. V některých případech vedoucí pilot letěl dle svého

  a druhý jej jednoduše následoval ve volné formaci. Jiné

  dvojice měly tendenci pracovat téměř nezávisle, když

  prováděly určenou činnost podél hranice, ale zůstávaly

  od sebe vzdáleny jeden nebo dva kilometry.

  Za dobu mého působení jsem nikdy neviděl žádnou čes-

  koslovenskou vojenskou aktivitu na zemi, ale několik ob-

  jektů Pohraniční stráže bylo na dohled. Po severní stra-

  ně hranice byla rozeseta vizuální pozorovací stanoviště,

  ale ani na nich jsem nikdy nikoho neviděl. Působivé ob-

  jekty byly stanoviště SIGINT (radioelektronický průzkum)

  na Poledníku, Čerchově, Dyleni, Zvonu a Havranu. Věž

  Havran byla jen 300 metrů od hranic a český personál

  tam byl často na balkóně a díval se, jak prolétáme kolem,

  vlastně obvykle pod nimi!

  Činnost „RedCatchera“ samozřejmě nezůstala bez po-

  všimnutí československého letectva a PVO. Američané

  předpokládali, že jakmile budou v dosahu radarů, vizuál-

  ních nebo hlukových hlásek, budou ihned odhaleni. Nízká

  výška letu a maskování terénem mohly být využity ke ztí-

  žení naší detekce, ale odhaleni jsme byli v podstatě vždy.

  Detekce téměř pokaždé vyústila v reakci českosloven-

  ských vojenských letadel. Nejčastěji se jednalo o Mi-24

  nebo L-39, ale občas na nás byl vyslán i MiG-21 nebo MiG-23.

  Reagující letadlo jsme mohli očekávat do 20 minut od

  dosažení hraniční oblasti. Snažili jsme se, abychom zasa-

  hující stroj viděli co nejdříve, nikdo nechtěl být překva-

  pen nepřítelem! Způsob aktivity československých letadel

  vyplýval z toho, jak blízko se k nám přiblížily. MiGy se

  Důrazné varování americkým letcům, aby nevlétávali na československé území, bylo zvýrazňováno i razítky na

  západočeském území.

  POZOR! Letadla, která naruší zakázanou letovou oblast, mohou být vystavena palbě bez vyzvání. Prověřte NOTAMy

  a publikované letové příručky pro aktuální letové informace.

  INFO Eduard

  43

  Únor 2023

• Page 44

  7

  Fotograe z druhé strany. AH-1S Cobra při průzkumném letu v blízkosti objektu Havran.

  držely daleko od hranic a vysoko nad terénem, kdy ob-

  vykle kroužily na druhé straně hranice, často mimo náš

  dohled. Tím byly pravděpodobně i naše vrtulníky mimo

  jejich dohled. L-39 létaly pomaleji a níže, jejich mané-

  vrování bylo prováděno na menších vzdálenostech, takže

  s námi zůstávaly v kontaktu. Mi-24 byly v našem sledování

  samozřejmě nejlepší a někdy létaly opravdu blízko hra-

  nice. Vzhledem k tomu, že postup „RedCatcherů“ podél

  hranice mohl být velmi pomalý, občas jsme i zaviseli, pro-

  tože osádky prováděly svá pozorování, tak i Mi-24 létaly

  v zatáčkách, aby se držely blízko nás. (Pozn. autora — čes-

  koslovenské „čtyřiadvacítky“ měly po havárii Mi-24D dne

  12. září 1985 nařízeno dodržovat minimální rychlost 100 km/h)

  S vrtulníky Mi-24 jsem se na druhé straně setkával nejčas-

  těji, v jižní třetině hranice však byly k vidění jen zřídka.

  Pravděpodobně kvůli poloze své základny a pro vyšší nad-

  mořské výšky na Šumavě.

  Typickým příkladem tehdejší činnosti může být má mise

  dne 14. června 1988. Měli jsme k dispozici dvě OH-58

  a z Feuchtu jsme odlétli směrem na východ. Hranice jsme

  dosáhli v bodu Waldmünchen/Nemanice. Dále jsme letě-

  li jihovýchodně podél hranice a stoupali se zvyšujícím se

  terénem. Zamávali jsme si s turisty pijícími pivo v restau-

  raci na vrcholu Grosser Osser (Velký Ostrý, 1293 m). Ale

  nemávali jsme si s pilotem L-39, který nás sledoval. Míjeli

  jsme radarové stanoviště NATO na Grosser Arber a stano-

  viště SIGINT na Poledníku. Poté, co jsme, včetně stále nás

  sledujícího Albatrosu, dosáhli trojmezí Německo/Česko-

  slovensko/Rakousko, zatočili jsme na západ směrem na

  Deggendorf. Tam jsme přistáli v areálu německé pohra-

  niční policie, abychom doplnili palivo. Po krátké zastávce

  jsme vyrazili na severovýchod a u Grosser Rachel jsme

  opět dorazili na hranici. Už si nevzpomínám, jestli tam na

  nás L-39 ještě čekal. Následovali jsme opět hranici, minu-

  li jsme původní výchozí bod trati a pokračovali do blízkos-

  ti Velkého Zvonu. Tam jsme odbočili na západ a po celkem

  3,8 letových hodinách jsme dorazili zpět do Feuchtu.

  Další let dne 20. července byl atypický v tom, že jsme

  měli za úkol působit v oblasti obou sektorů — Regen

  i Weiden. Z Feuchtu jsme tehdy vzlétli v UH-60, doprová-

  zeném AH-1. Přeletěli jsme do oblasti Grosser Osser a pak

  jsme začali provádět průzkum na hranici. Brzy jsme získa-

  li „doprovod“ Mi-24, který nás sledoval od přechodu Fürth

  im Wald/Folmava, kolem stanoviště SIGINT Čerchov, až

  po přechod Waidhaus/Rozvadov. Neobvyklým jevem bylo

  zpozorování dvouplošníku An-2, který postřikoval zalesně-

  nou oblast poblíž hranic. Občas se Hind přiblížil k hranici,

  a tím i k nám. Později jsem se dozvěděl, že pilotem byl ma-

  jor Jan Schejbal, jeden z nejzkušenějších českých pilotů

  Mi-24. Pokračovali jsme do oblasti areálu Havran SIGINT,

  než jsme hranici opustili, abychom doplnili palivo na ar-

  mádním letišti Grafenwöhr. Poté jsme se vrátili na hranice

  trochu severněji, až u Chebu. Objevil se jiný Mi-24 a sle-

  doval nás na jih, dokud jsme neopustili hranici u Havrana

  a nevrátili se domů.

  Celkem jsem odlétal patnáct misí, včetně jedné v noci.

  Nejdelší let trval přes šest hodin. A věřte, to je opravdu

  dlouhá doba na to, aby byl člověk v neprůstřelné vestě pev-

  ně připoután k vibrujícímu vrtulníku… Samotné létání bylo

  velmi příjemné, často nad krásnou krajinou a velmi níz-

  ko. Vždy jsem s sebou nosil fotoaparát. Bylo nepochybně

  vzrušující vidět nepřátelská letadla a vrtulníky v provozu,

  i když jsem si vždy uvědomoval, že československá letadla

  jsou stíhači a že my jsme cíle. Na hranici ale byli přítom-

  ni jen proto, že jsme tam byli my. Oni byli ozbrojení, my

  ne. Pravidla však byla jasně stanovena, a dokud každý zů-

  stal na své straně hranice, bylo vše v pořádku. Skutečnost,

  že tisíce setkání během mnoha let nikdy neskončily tragé-

  dií, svědčí o profesionalitě a dobrém úsudku všech zúčast-

  něných osádek. Moje krátké působení v této letecké aréně

  je něco, co si budu už navždy pamatovat.

  Jako bonus navíc, moje zkušenosti z létání s vrtulníky

  americké armády později posloužily jako katalyzátor pro

  setkání s členy vrtulníkové komunity AČR, když jsem byl

  na vojenské styčné misi v České republice po pádu Železné

  opony. Některé z těchto vztahů přetrvávají dodnes, čehož

  důkazem je právě tento článek!

  INFO Eduard44

  Únor 2023

• Page 45

  88

  Poznámka autora: Na rozdíl od amerických za Studené

  války létaly československé vrtulníky vyzbrojené dvěma

  bloky raket UB-32, celkem tedy nesly 64 neřízených ra-

  ket S-5 a k tomu plný palebný průměr 1470 nábojů ráže

  12,7 mm pro kulomet. Narozdíl od amerických, ale nebyli

  naši letci vůbec vybaveni osobními zbraněmi.

  Sledování amerických vrtulníků osádkami československých Hindů bylo na západní hranici hlavním úkolem v SH PVOS

  plzeňského 11. vrp.

  Vrtulník 0703 ještě v původní kamuáži se čtyřmi přídavnými nádržemi u Doverských útesů při návratu z leteckého

  dne International Air Tattoo ve Fairfordu, kde tým HINDS získal cenu The Sir Douglas Bader Trophy za absolutně

  nejlepší letovou ukázku. Kdykoli při míjení těchto bílých útesů by se těžko našel člen osádek, kterému by v mysli

  nevytanuly příběhy našich letců v RAF v časech Bitvy o Británii.

  INFO Eduard

  45

  Únor 2023

• Page 46

  STAVEBNICE 02/2023

  Spitfire Mk.VIII

  Stavebnice britského stíhacího letounu Spitfire Mk.VIII

  v měřítku 1/48, edice Weekend. Stavebnice nabízí Spitfiry

  bojující nad Itálií, Barmou a v řadách australského letectva

  nad Novou Guineou.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  #84154

  1/48

  stránka produktu

  INFO Eduard46

  Únor 2023

• Page 47

  STAVEBNICE 02/2023

  MT775, S/Ldr Neville F. Duke, No. 145 Squadron, Loreto, Itálie, červenec–září 1944

  1Lt. Leland P. Molland, 308th FS, 31st FG, Castel Volturno, Itálie, prosinec 1943–únor 1944

  MT507, F/O Len A. Smith, No. 152 Squadron, Sinthe, Barma, březen 1945

  Neville Frederick Duke, rodák z Turnbridge v Kentu,

  vstoupil do RAF ve svých osmnácti letech v červnu

  1940. Po výcviku byl v únoru 1941 zařazen k No. 92

  Squadron u které zaznamenal své první dva sestřely.

  Často létal jako wingman slavného „Sailora“ Mala

  -

  na, velitele bigginhillského Wingu. V říjnu 1941 byl

  Duke odeslán do severní Afriky k No. 122 Squadron,

  létající s Tomahawky a Kittyhawky, u níž dosáhl dal

  -

  ších šesti sestřelů. Druhou operační túru začal opět

  u No. 92 Squadron, která se přesunula také na afric-

  ký kontinent, kde obdržela „tropické“ Spitfiry Mk.Vb.

  Během několika měsíců si připsal dalších 14 vítězství.

  V březnu 1944 převzal velení No. 145 Squadron vy-

  bavené Spitfiry Mk.VIII a do září zaznamenal dalších

  šest sestřelů. Ve funkci velitele No. 145 Squadron

  používal Duke tři osobní Spitfiry Mk.VIII. Jejich sé

  -

  riová čísla byla JG241, JG953 a MT775. Všechny tyto

  tři Spitfiry měly namalované kódy ZX

  -

  J v barvě Deep

  Sky s bílým lemem. Jeho poslední Spitfire s/n MT775

  měl na obou stranách motorového krytu namalován

  znak No. 145 Squadron. Fotografie levé strany bohu

  -

  žel není známa, ale s největší pravděpodobností měl

  stejně jako na svých předchozích Spitfirech pod le

  -

  vým čelním štítkem namalovány dosažené sestřely.

  Neville Duke dokončil válku s 28 vítězstvími a stal

  se tak nejúspěšnějším pilotem středomořské oblasti.

  Po návratu do Evropy pokračoval v létání jako hlavní

  zkušební pilot u společnosti Hawker.

  Leland Phillips „Tommy“ Molland se narodil 7. května

  1919 v Chaffie ve státě Severní Dakota. Pilotní výcvik

  absolvoval v Moore Field v Texasu a k 31st FG se připojil

  5. července 1943. Prvního stíhacího úspěchu dosáhl

  16. ledna 1944, kdy se mu podařilo sestřelit ve spoluprá-

  ci jeden Bf 109. Další úspěchy rychle následovaly. Dne

  22. února 1944 se stal po sestřelu dvou Bf 109 leteckým

  esem a zároveň i jedním z nejúspěšnějších pilotů Spit

  -

  firů verze Mk.VIII. Po přezbrojení 31st FG na letouny P-51

  Mustang koncem března 1944 pokračoval dál v bojových

  operacích a sestřelil dalších šest nepřátelských letou

  -

  nů. Molland zůstal i po válce u letectva, byl povýšen do

  hodnosti Lieutenant Colonel, ale 16. května 1951 tragic

  -

  ky zahynul v Koreji. Se svým T-33 narazil ve ztížených

  povětrnostních podmínkách do terénu během návratu

  z meteorologického průzkumu nad nepřátelským úze

  -

  mím.

  Len Smith sloužil v roce 1943 v hodnosti Sergeant

  u No. 152 Squadron, která operovala nad Tuniskem,

  Sicílií a jižní Itálií. Dosáhl čtyř sestřelů, za které byl

  vyznamenán DFM. Před přesunem perutě na barm

  -

  skou frontu byl v listopadu povýšen do hodnosti Fly-

  ing Officer. Koncem roku 1944 si připsal potvrzený

  sestřel Ki-43 a stal se tak esem. Jeho sestřel před

  -

  stavoval jeden z pouhých tří zničených japonských

  letounů, které byly No. 152 Squadron během bojů

  v barmské oblasti připsány. Na jaře 1945 Smith ukon-

  čil působení u této jednotky a vrátil se zpět do Velké

  Británie. Bohužel krátce po svém návratu zahynul při

  letecké nehodě. Jeho Spitfire, na kterém létal počát

  -

  kem roku 1945, měl oproti předpisu o bílém značení

  letadel SEAC, vytvořeném v zájmu rychlé identifi

  -

  kace, bíle natřenou také přední část trupu. Vrtulový

  kužel zdobil v místech vrtulových listů černý klín.

  Na levé straně trupu byl namalován znak jednotky,

  černý panter ve skoku.

  INFO Eduard

  47

  Únor 2023

• Page 48

  A58-602, W/Cdr Robert H. M. Gibbes, No. 80 Wing, letiště Sattler, Austrálie,

  prosinec 1944–duben 1945

  Bobby Gibbes, kterému kolegové piloti kvůli jeho

  nízké postavě říkali „chodící sud“, byl jedním z nej

  -

  významnějších australských pilotů a dosáhl jednoho

  nezvyklého úspěchu tím, že sestřelil letadla tří růz

  -

  ných mocností Osy, tedy německého, italského a fran-

  couzského vichistického letectva. Celkem dosáhl 12

  sestřelů. Gibbesův Spitfire Mk.VIII A58-602 si ponechal

  tovární kamuflážní schéma, australské výsostné zna

  -

  ky doplnila kódová písmeny RG

  -

  V a nápis Grey Nurse.

  Obojí bylo vyvedeno v barvě Sky Blue. Jednalo se o od

  -

  stín velmi světlé modré barvy, používaný RAAF. Použití

  této barvy na kódová písmena bylo zavedeno v lednu

  1943. Původně bílé ocasní plochy byly shora a z boku

  přetřeny odstínem Foliage Green, zespodu pak barvou

  Sky Blue. Pikové eso na směrovce bylo na Gibbesově

  stroji vzhůru nohama. Pod kabinou měl letoun nama

  -

  lovány symboly sestřelů, které znázorňují Gibbesovy

  úspěchy dosažené na středomořském bojišti v řadách

  No. 3 Squadron RAAF. Prvek rychlé identifikace – bílá

  náběžná hrana křídla – se na australských Spitfirech

  objevil poprvé v polovině roku 1943 a No. 80 Fighter

  Wing tuto praxi převzal. Během své služby nosil Gibbe

  -

  sův Spitfire dvě podoby žraločí tlamy. Zde je zobrazen

  ve své pozdější podobě s širokou tlamou.

  Pro Spitfire Mk.VIII 1/48

  DOPORUČUJEME:

  49708 Spitfire Mk.VIII (fotolept)

  FE746 Spitfire Mk.VIII Weekend (fotolept)

  648099 Spitfire exhaust stacks fishtail (Brassin)

  648115 Spitfire wheels - 4 spoke (Brassin)

  648118 Spitfire wheels - 4 spoke w/pattern (Brassin)

  648120 Spitfire - radio compartment (Brassin)

  648199 Spitfire Mk.VIII cockpit (Brassin)

  648200 Spitfire Mk.VIII engine (Brassin)

  648201 Spitfire Mk.VIII gun bays (Brassin)

  648338 Spitfire Mk.VIII top cowl (Brassin)

  648380 Spitfire Mk.VIII / IX cockpit door (Brassin)

  3DL48039 Spifire Mk.VIII SPACE (3D Obtisk)

  D48048 Spitfire Mk.VIII over Europe (Obtisk)

  D48049 Spitfire Mk.VIII over Pacific (Obtisk)

  STAVEBNICE 02/2023

  Kat. č. 648199

  Kat. č. 648115

  Kat. č. 648338

  Kat. č. 648200

  INFO Eduard48

  Únor 2023

• Page 49

  Fw 190A-8/R2 1/72

  Stavebnice německé druhoválečné stíhačky Fw 190A-8/R2,

  edice Weekend v měřítku 1/72. Stavebnice nabízí Sturmbocky

  sloužící u JG 3, JG 4 a JG 300.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  #7467

  STAVEBNICE 02/2023

  stránka produktu

  INFO Eduard

  49

  Únor 2023

• Page 50

  WNr. 681382, Hptm. Wilhelm Moritz, Stab IV./JG 3, Schongau, Německo, srpen 1944

  WNr. 680747, Oblt. Hans Weik, 10.(Sturm)/JG 3, Memmingen, Německo, červen 1944

  Hptm. Gerhard Schröder, II.(Sturm)/JG 4, Welzow, Německo, září 1944

  Wilhelm Moritz se narodil 29. června 1913 v Hamb-

  urgu, v roce 1933 vstoupil do německé armády, poté

  byl přeřazen k Luftwaffe a absolvoval výcvik stíhače.

  Začátek války jej zastihl mezi piloty dvoumotorových

  Bf 110 u II./ZG 1 a v létě 1940 byl zařazen do 6./JG 77.

  V dubnu 1942 sloužil jako velitel 11./JG 1, v září 1942

  byl převelen k JG 51 na východní frontu, kde sestřelil

  25 letadel. Dne 19. října 1943 se stal Staffelkapitä

  -

  nem 6./JG 3. Celá JG 3 byla součástí stíhací obrany

  Německé říše (Reichsverteidigung) a Wilhelm Moritz

  se 18. dubna 1944 ujal funkce velitele její IV. Gruppe.

  Tato jednotka se specializovala na útoky těžce

  ozbrojenými a pancéřovanými jednomotorovými stí

  -

  hačkami proti spojeneckým čtyřmotorovým bombar-

  dérům. Dne 5. prosince 1944 byl Moritz po nervovém

  zhroucení zproštěn funkce velitele IV. Gruppe a po

  odpočinku převzal velení doplňovací jednotky IV./EJG

  1. Na konci války se vrátil k bojovému útvaru, když

  18. dubna 1945 převzal velení II./JG 4 a v jejím čele

  zůstal do konce války. Celkem má uznáno sestřelení

  44 nepřátelských letadel. Dne 18. července 1944 byl

  vyznamenán Rytířský křížem.

  Hans Weik se narodil 6. července 1922 v Heilbron

  -

  nu a do Luftwaffe vstoupil v říjnu 1941. Po ukončení

  výcviku byl 21. února 1943 odvelen ke štábu JG 3 na

  východní frontu, kde sestřelil deset sovětských leta

  -

  del. Od května do listopadu působil jako instruktor

  u 4./JGr Ost. Zde dosáhl prvního sestřelu čtyřmo-

  torového bombardéru B-17. Následně byl převelen

  k 9./JG 3 a 10. února 1944 převzal velení 10. Staffel

  JG 3, v jejíž řadách dosáhl 23 sestřelů spojeneckých

  letadel. Dvacet z nich byly čtyřmotorové bombardéry.

  Za dosažené úspěchy mu byl propůjčen 27. červen

  -

  ce 1944 Rytířský kříž. V dubnu 1945 se jeho novým

  působištěm stala III./EJG 2, kde podstoupil výcvik na

  Me 262. Po válce vystudoval Hans Weik architekturu

  a podle jeho projektů bylo postaveno mnoho staveb.

  V důchodu se věnoval lodnímu modelářství. Zemřel

  5. června 2001 v Heidenheimu an der Brenz. Weikův

  stroj nesl marking strojů IV. Gruppe JG 3, tedy černý

  motorový kryt a stylizovaný Adlerflügel na bocích

  trupu. Na zádi trupu měl bílý pruh, který označoval

  stroje JG 3 v rámci Obrany říše. Na něm byla vlnovka,

  označující stroje IV. Gruppe. Na směrovce je vyobra

  -

  zen počet sestřelů k začátku června 1944.

  Po smrti Obstlt. Hanse-Günthera von Kornatzkiho,

  který zahynul 12. září 1944 poté, co jeho poškozený

  stroj při nouzovém přistání zachytil o vedení vyso

  -

  kého napětí, převzal velení II./JG 4 dvaatřicetiletý

  Hptm. Gerhard Schröder, do té doby velitel 8. Staffel.

  Na postu velitele Gruppe zůstal až do počátku března

  1945, kdy byl nahrazen uzdraveným Maj. Wilhelmem

  Moritzem, jenž v čele II./JG 4 působil až do konce 2.

  světové války. Historici uvádějí, že důvodem výměny

  velitele II. Gruppe byla nepodařená účast této jed

  -

  notky při operaci Bodenplatte. Stroj ve standardní

  kamufláži barvami RLM 74/75/76 měl na přídi znak

  JG 4 a před ocasními plochami nesl označení strojů

  JG 4 v rámci Obrany říše v podobě černo-bílo-čer

  -

  ných pruhů

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard50

  Únor 2023

• Page 51

  72611 Fw 190A-8 (fotolept)

  72612 Fw 190A-8 landing flaps (fotolept)

  SS557 Fw 190A-8/R2 Weekend (fotolept)

  672080 Fw 190A wheels late (Brassin)

  672081 Fw 190A-8 cockpit (Brassin)

  672085 Fw 190A exhaust stacks (Brassin)

  672086 Fw 190A propeller (Brassin)

  D72018 Fw 190A-8/R2 national insignia (Obtisk)

  Fw. Adalbert Koch, 6./JG 300, Löbnitz, Německo, podzim 1944

  Stejně jako sesterská JG 301, také JG 300 byla původně

  určena k nočnímu stíhání spojeneckých bombardérů úto-

  čících na cíle v okupované Evropě. Začátkem roku 1944 se

  však přeorientovala na denní stíhání. Její II. Gruppe, zfor-

  movaná v červenci 1943, byla v létě roku 1944 vybavena

  těžce vyzbrojenými a pancéřovanými stroji Fw 190A-8/R2

  nebo R8 určenými k útokům na spojenecké bombardéry

  a nadále byla označována jako Sturmgruppe. Jedním z je-

  jích pilotů se stal Fw. Adalbert Koch, který na podzim roku

  1944 používal stroj označený „žlutá 15“. Na pancéřových

  plátech na boku trupu byl namalován nápis „Titi Wau Wau“.

  Označením strojů JG 300 v rámci obrany Říše byl červený

  pruh okolo zádě trupu. V této době již byl jen málokterý

  stroj vybaven pancéřovými skly na odsuvné části překry-

  tu. Piloti je nechávali odstranit, protože na nich konden-

  zovala během letu ve výškách vlhkost a zamlžení bránilo

  pilotovi ve výhledu.

  Pro Fw 190A-8/R2 1/72

  DOPORUČUJEME:

  STAVEBNICE 02/2023

  Kat. č. 672081

  Kat. č. 672086

  Kat. č. 672085

  INFO Eduard

  51

  Únor 2023

• Page 52

  #BFC114

  Stavebnice německé druhoválečné stíhačky Fw 190A-8/R2,

  edice Weekend v měřítku 1/72. Stavebnice nabízí Sturmbocky

  sloužící u JG 3, JG 4 a JG 300. Přidány jsou obtisky na kořistní

  Sturmbock, původně z 5./JG 4, jenž létal u 404th FG, 9th AF.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4+1

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  extra: rámeček H

  stránka produktu

  STAVEBNICE 02/2023

  CaptuRED Sturmbock

  1/72

  WNr. 681497, Lt. Col. Leo C. Moon, 404th FG, 9th AF, Sint-Truiden, Belgie, leden 1945

  Operace Bodenplatte z 1. ledna 1945 znamenala po-

  slední tvrdou ránu hroutící se Luftwaffe. Skupina

  Sturmbocků od II.(Sturm)/JG 4 zaútočila na letiště

  St. Trond poté, co se jí nepodařilo dosáhnout vlast

  -

  ního cíle. Po poškození flakem přistál Fw 190A-8/R2

  „Bílá 11“ Gefr. Waltera Wagnera v blízkosti letiště, na

  které útočil. Následně se američtí technici pokusili

  letoun s použitím dostupných náhradních dílů uvést

  d provozu. V péči mechaniků 404th Fighter Group

  od 9th AF byly odmontovány zbraně a některé další

  nedůležité komponenty. Původní kamufláž byla na

  -

  hrazena celočerveným nástřikem. Na levé straně

  krytu motoru zůstal zachován emblém JG 4. Letoun

  dostal americké výsostné znaky a kódové označení

  OO

  -

  L. Barva byla splněným přáním velitele jednot

  -

  ky, Lt. Col. Leo C. Moona „mít své vlastní červené

  letadlo“. Jeho křestní jméno se objevilo i v kódovém

  označení. Kýlovka nesla datum, kdy se letoun dostal

  do amerického „inventáře“. Vrtule i vrtulový kužel

  dostaly černý nástřik (se žlutými konci vrtulových

  listů), černé byly i chodníčky na horní ploše křídla

  a pruhy za výfuky, připomínající Adlerflügel. Lopatky

  ventilátoru před motorem byly natřeny žlutě. Kromě

  chybějících polohových světel na koncích křídla le

  -

  toun po amerických úpravách nevykazoval vážnější

  známky poškození. Ačkoliv prokazatelně proběhly

  úspěšné motorové i pojezdové zkoušky, do vzduchu

  se už nedostal.

  INFO Eduard52

  Únor 2023

• Page 53

  www.eduard.com/bfc

  BUNNY BUNNY FIGHTERFIGHTER

  CLUB

  Exkluzivní modelářský klub Eduardu pro všechny modelářské nadšence!

  15% stálá klubová sleva – s členstvím automaticky získáte stálou 15% slevu (na E-shopu Eduard)

  na všechny výrobky Eduard a zároveň slevu na další výrobky jiných výrobců.

  Napevno a napořád!

  Unikátní modely a doplňky – získáte přístup k unikátním a hodnotným modelům a doplňkům,

  speciálně vyrobeným pro členy BFC.

  Ještě lepší slevy na výstavách – víte, že je daným pravidlem slušná sleva na stánku Eduard

  na modelářských akcích a výstavách? Členové BFC mají tuto slevu ještě větší!

  Klubové triko – získáte BFC triko vybrané velikosti se speciálním čárovým kódem

  (pro slevy na výstavách). Toto exluzivní triko je vyhrazeno pouze členům BFC.

  Volné vstupné na E-day* – členové BFC mají vstup na E-day zcela zdarma.

  To znamená spoustu zábavy po dva dny a vstupenkový model k tomu – úplně zadarmo!

  * E-day – Mezinárodní modelářská výstava – Mistrovství ČR v plastikovém modelářství

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 6 kamuflážních schémat, obtisky, barevné fo

  -

  toleptané díly, krycí maska, resinové díly (dva typy kol, přistávací

  klapky, prachový filtr s dvoudílnými dvířky, kruhové přepážky chladiče

  a rakety RP-3 60 lb), 3D obtisk pro přístrojový panel a další ovládací

  a přístrojové prvky kokpitu doplněný fotoleptanými ocelovými detaily

  a upínacími pásy.

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 4 kamuflážní schémata, obtisky, barvené lepta

  -

  né díly, maska, resinové díly (kola podvozku, kokpit, výfuková tryska,

  kryty FOD).

  Jak se stát členem BFC?Jak se stát členem BFC?

  Jednoduše: zakoupením aktivačního produktu. Už při prvním nákupu aktivačního produktu od nás získá-

  te 15% slevu na (téměř) všechno zboží ve svém košíku. Pro uplatnění slevy musí být aktivační model

  ve vašem košíku. Sleva se nevztahuje na aktivační produkt.

  Aktivační produkty:Aktivační produkty:

  Tempest Mk.V + triko 1/48MiG-21MF + triko 1/72

• Page 54

  #8136

  Stavebnice německého stíhacího letounu Fokker D.VII z období

  1. světové války v měřítku 1/48, edice ProfiPACK. Stavebnice

  nabízí stroje stavěné u společnosti OAW (Ostdeutsche Albatros

  Werke GmbH) v Johannisthallu.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 02/2023

  Fokker D.VII (OAW)

  1/48

  INFO Eduard54

  Únor 2023

• Page 55

  Lt. Ernst Udet, Jasta 4, letiště Beugneux-Cramoiselles, Francie, červen 1918

  Voj. č. 4499/18, VzFlgMstr. Franz Mayer, MFJ III, Jabbeke, Belgie, srpen 1918

  Lt. Walter Blume, Jasta 9, Sissone, Francie, září 1918

  Jasta 4 dostala 13. června 1918 netrpělivě očekávané Fokkery

  D.VII, a to jako poslední jednotka ve svazku JG I. Všechny pochá-

  zely z licenční výroby firmy Ostdeutsche Albatros Werke (OAW).

  Na Fokkerech D.VII byl představen nový marking Jasta 4, tedy

  černě natřená příď, disky kol a vzpěry. Udet působil jediný den

  ve funkci velitele JG I, což stačilo na to, aby svůj nový Fokker

  opatřil individuálním zbarvením s výrazným pruhováním horního

  křídla. Většina rekonstrukcí tohoto D.VII má více pruhů, než kolik

  jich je zde, protože známá fotografie Udeta u výškovky s nápisem

  „Du doch nicht!!“ je rozsáhle retušovaná. Ze všech pruhů na foto-

  grafii je původní jen jediný, ten, který prochází křížem na pravé

  polovině horního křídla. Existovala ještě nejméně jedna fotogra-

  fie, zvětšenina visící v obývacím pokoji Udetova berlínského bytu

  ve třicátých letech. Z filmových záběrů odvysílaných v jednom

  dokumentu německé televize je možno pro rekonstrukci vyjít. Le-

  toun neměl dlouhou životnost, dolétal již 29. června. V 7:40 ráno

  nad obcí Cutry, kousek od lucemburských hranic, zaútočil Udet

  v jeho kokpitu na francouzský Breguet, ale pozorovatel opětoval

  palbu a jeho střely přeťaly lanka řízení Udetova Fokkeru. Tomu se

  podařilo z neřiditelného stroje vyskočit na padáku. Z dostupné fo-

  tografie není jasné, zda zůstaly disky kol a vzpěry v černé barvě,

  nebo byly také přetřeny červenou barvou.

  Franz Mayer si připsal během první světové války tři, možná čtyři

  vítězství, záleží na zdroji informací. Létal jako příslušník námořní

  jednotky MFJ III, která byla vytvořena 23. června 1918 z přísluš-

  níků jednotek MFJ I a MFJ II. Mayerův Fokker D.VII z produkce OAW

  byl jedním z raných strojů středního výrobního provedení a nesl

  atraktivní barevné schéma sestávající z bílého trupu se žlutou

  přídí a černými diagonálními pruhy po obou stranách. Zajímavostí

  je provedení trupového kříže. Ten byl podle známé a kvalitní fo-

  tografie stejné barvy jako příď letounu, tedy žlutý. Důvod tohoto

  nestandardního postupu není znám, možná se jednalo o snahu

  odlišit kříž od černých pruhů na trupu. Obě křídla byla ponechá-

  na v barvě leteckého plátna se čtyřbarevným vzorem potisku

  (tzv. Lozenge). Výškovka byla žlutá se třemi černými pruhy na

  kormidle coby označením jednotky MFJ III.

  Walter Blume byl velmi zajímavou osobností nejen coby prvová-

  lečný stíhač, ale také jako letecký konstruktér, kterým se stal po

  válce. Rodákovi z Hirschbergu (dnes Jelení Hora, Polsko) bylo 18

  let, když vypukla první světová válka a jako příslušník jednotky

  Jägerů byl krátce po zahájení bojů raněn. Následně se rozhodl

  pro kariéru letce a po výcviku se stal v červnu 1915 příslušníkem

  Fliegertruppe. Po období služby u jednotek s dvousedadlovkami

  byl v lednu 1917 převelen ke stíhací Jasta 26. Tam také zahájil

  10. května svou šňůru 28 leteckých vítězství sestřelem D.H.9.

  Jeho činnost přerušilo 29. listopadu 1917 zranění, které jej na tři

  měsíce vyřadilo z bojů. Po návratu do služby 5. března 1918 byl

  ustanoven velitelem Jasta 9. Dne 2. října 1918 obdržel vyzname-

  nání Pour le Mérite a ve stejný den také dosáhl svého 27. a tedy

  předposledního vítězství. Po válce pracoval jako letecký kon-

  struktér pro společnosti Albatros a Arado a stál u zrodu německé

  reaktivní letecké techniky. Za války používal Blume několik D.VII

  s obdobným barevným provedením, tedy s černým trupem a sty-

  lizovaným B na bocích. Tento stroj měl více než polovinu horního

  křídla přestříkánu bílou barvou a také bílý pruh zespod spodního

  křídla. Obojí označovalo velitele jednotky.

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard

  55

  Únor 2023

• Page 56

  STAVEBNICE 02/2023

  Lt. d. R. Kurt Monnington, Jasta 18, Montoy-Flanville, Francie, srpen 1918

  Uffz. Alfred Bäder, Jasta 65, Tichémont, Francie, listopad 1918

  Lt. d. R. Hans Besser, Jasta 12, Chéry-les-Pouilly, Francie, srpen 1918

  Kurt Monnington je dnes dobře známým prvoválečným pilotem

  díky svému osobnímu symbolu, kterým byla detailně vyvedená

  lebka na obou stranách trupu. Tento symbol si ponechal i pro svůj

  D.VII a doplnil jím i neoficiální symbol Jasta 18, kterým byl černý

  havran. Monnington zahájil svou leteckou službu coby člen FA 62,

  poté byl převelen v roce 1917 k Jasta 15. Zde zprvu zůstával bez

  vítězství. Známá Bertholdova výměna personálu mezi Jasta 15

  a 18 znamenala, že se Monnington spolu se všemi svými spolu-

  bojovníky z Jasta 15 stal od března 1918 příslušníkem nové Jasta

  18. Své první vítězství zaznamenal 11. května 1918, kdy sestře-

  lil S.E.5a. Byl to také jeho jediný sestřel nepřátelského stíhače,

  následovala jen vítězství nad dvousedadlovými stroji. Nejzajíma-

  vější je jeho uznaný sestřel dvou D.H.9, které však byly ve sku-

  tečnosti obětí flaku a následné srážky. Monningtonův D.VII (OAW)

  z rané produkce byl vyveden v známých barvách „nové“ Jasta 18

  s červenou přídí a bílým trupem. Hrany trupu a obrysy směrovky

  a výškovky byly lemovány černě. Obě křídla byla minimálně shora

  červená, spodní plochy byly buď také červené, ale je možné, že

  zůstaly v původním potahu potištěným leteckým plátnem (tzv.

  Lozenge). Je na modeláři, jaké provedení zvolí.

  Alfred Bäder se narodil 20. září 1893 v Tübingenu ve Württember-

  sku. V létě 1916 byl zraněn na frontě u Infanterie Regiment Nr. 180.

  Po leteckém výcviku a následném stíhacím kursu u Jastaschu-

  le II byl 31. srpna 1918 přidělen k Jasta 65. Nebyl zde ani týden

  a 4. září byl sestřelen poblíž Rembercourtu Salmsonem 2A2 od

  91st Aero Squadron s osádkou 1Lt Victor H. Strahm a Capt James

  E. Wallis. Bäder byl v tomto boji lehce zraněn., O něco později

  „srovnal účty“, když sestřelil dva americké Salmsony. První patřil

  99th Aero Squadron a byl sestřelen 2. října. Druhý náležel 91st

  Aero Squadron a Bäder ho poslal k zemi 8. listopadu 1918. Jeho

  válečný Fokker D.VII z rané produkce OAW nesl velkou barevnou

  ilustraci Sedmi Švábů, skupiny vesničanů ze středověké pohádky,

  jedné z těch, které shromáždili bratři Grimmovi. Příběh si dělá

  legraci z obyvatel Švábského vévodství. Hrdinové příběhu jsou

  poněkud hloupí a všichni nakonec zemřou. Kresba byla na Bäde-

  rově Fokkeru vyvedena z obou stran, na každé byla jiná. Fotografii

  tohoto letounu Bäder zaslal jako pohlednici zraněnému kolegovi

  Wilhelmu Scheutzelovi, jemuž byl tento letoun po řadu let mylně

  přisuzován.

  Hans Besser byl v první polovině července 1918 členem Jasta 12

  a zůstal u jednotky až do konce války, ale přesné datum, kdy se

  k jednotce připojil, ani podrobnosti o jeho předchozím působení

  nejsou známy. Besser si připsal dvě vítězství nad americkými DH

  4 dosažená 18. a 26. září 1918. Během druhého střetnutí Besser

  zasáhl pumy svého protivníka první dávkou, což způsobilo, že

  pumy letounu No. 20 Aero Squadron ve výšce 4500 m explodovaly.

  Při výbuchu zahynul 2/Lt D. B. Harris a 2/Lt E. Forbes, samotný

  Besser se výbuchu jen tak tak vyhnul. O jeho poválečném životě

  nejsou k dispozici žádné podrobnosti. Besser létal nejméně na

  třech letounech Fokker D.VII se svým osobním označením, bílým

  koštětem. „Besen ist Besser“ („koště je lepší“) bylo rčení, které

  pro jeho letouny používali kamarádi z Jasta 12. Trup byl natřen

  modrou barvou s bílou přídí. Křídla byla ponechána v barvě po-

  tahové látky Flugzeugstoff (Lozenge) se čtyřbarevným potiskem.

  Přestože se jednalo o ranou sérii výroby OAW, letoun byl již vyba-

  ven novější verzí výfukového potrubí, kterému se kvůli jeho tvaru

  říkalo „saxofon“.

  INFO Eduard56

  Únor 2023

• Page 57

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #8136X

  Fokker D.VII (OAW early/mid)

  1/48

  #8136-LEPT

  Fokker D.VII (OAW)

  1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  STAVEBNICE 02/2023

  Kresba z roku 2021, publikována v britském magazínu Scale Aircraft Modelling

  INFO Eduard

  57

  Únor 2023

• Page 58

  #8203

  Bf 110E

  1/48

  Stavebnice německé druhoválečné dvoumotorové těžké

  stíhačky Messerschmitt Bf 110E, edice ProfiPACK v měřítku 1/48.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  Reedice

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard58

  Únor 2023

• Page 59

  6./ZG 1, Sovětský svaz, léto 1942

  4./NJG 1, Sint-Truiden, Belgie, únor 1942

  Lt. Felix-Maria Brandis, 1.(Z)/JG 77, Malmi, Finsko, 1942

  Kresbu vosy (Wespe) coby znak ZG 1 navrhl na podzim

  1939 Leutnant Richard Malchfelder, technický důstojník

  jedné Zerstörergruppe (II./ZG 1). Původně sestával ze tří

  malých vos a používala jej stejná Gruppe těžkých stí-

  hačů, která prošla několika změnami označení (včetně

  II./SKG 210), aby nakonec počátkem roku 1942 skonči-

  la jako II./ZG 1. Brzy začaly používat vosí emblém i další

  Gruppe ze sestavy Zerstörergeschwader 1, která nesla

  operační název „Wespen“. Tento letoun nesl kamufláž

  složenou z barev RLM 74/75/76. Vosí emblém byl použit

  i pro letouny Zerstörergeschwader 1, které byly v roce

  1942 označeny jako „Wespen“.

  NJG 1 byla nejstarší noční stíhací jednotkou Luftwaffe a je-

  jím zakladatelem byl legendární Oberst Wolfgang Falck. Na

  počátku roku 1942 velel její II. Gruppe Major Walter Ehle a na

  této pozici setrval po dobu více než tří let. V roce 1942 slou-

  žil v sestavě 4. Staffel NJG 1 například i známý noční stíhač

  Wilhelm Herget. Stroj G9+JM je zajímavý jak žraločí přídí,

  tak i dočasným nátěrem „námořní“ zelenou barvou RLM 72

  na horních plochách, což souviselo s tím, že se jeho osádka

  podílela na hlídkových letech během operace Donnerkeil.

  Prvkem rychlé identifikace během této akce byl žlutý pruh

  na trupu. Němcům se během ní podařilo proplout s bitevními

  loděmi Scharnhorst a Gneisenau a s těžkým křižníkem Prinz

  Eugen Kanálem La Manche z francouzského Brestu na sever

  Německa. Luftwaffe zajišťovala od 11. do 13. února 1942 nepře-

  tržité hlídkování nad svazem. Jednotky II./NJG 1 a II./NJG 3 byly

  pověřeny krytím během soumraku a nočních hodin. Druhý den

  operace se části obou nočních stíhacích jednotek přesunu-

  ly na norskou základnu Lister, odkud kryly závěrečnou část

  plavby svazu. V Norsku setrval tento detašmán až do konce

  února. Všech vzdušných vítězství během operace Donnerkeil

  ovšem dosáhly denní stíhací útvary Luftwaffe.

  Jeden ze strojů velitele 1.(Z)/JG 77, kterým byl Leut-

  nant Felix-Maria Brandis, během jeho působení na

  východní frontě. Na kontě měl celkem 14 vítězství,

  z toho pět britských (včetně dvou Fairey Albaco

  -

  re) a devět sovětských letounů. Lt. Brandis zahynul

  2. února 1942 se strojem Bf 110E-2 (WNr. 2546) LN+AR

  u Olangy, když jeho letoun při návratu z bojového letu

  narazil ve špatném počasí do terénu. V tu dobu už

  byla jeho jednotka přejmenována na 6.(Z)/JG 5. Ozna

  -

  čení jednotky se postupně měnilo z 1.(Z)/JG 77 na

  6.(Z)/JG 5, 10.(Z)/JG 5 a 13.(Z)/JG 5. Na přídi letounu byl

  znak jezevčíka s Ratou (Polikarpov I-16) v tlamě. Pro

  tuto jednotku byl emblém jezevčíka charakteristický.

  Dva jezevčíci byli maskoty „Dackelstaffel“ po celou

  dobu její existence, bez ohledu na označení, které

  právě nesla. Jezevčíci někdy dokonce s osádkami ab

  -

  solvovali i bojové lety. Jednotka byla na severu Evro-

  py nasazena jak proti britským, tak i proti sovětským

  letounům. Tento stroj padl i s osádkou Lt. Harryho

  Kripphala dne 18. června 1942 za oběť protiletadlové

  palbě 30 km západně od Murmansku.

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard

  59

  Únor 2023

• Page 60

  4./ZG 76, Sonderkommando Junck, základna Mosul, Irák, květen 1941

  Lt. Herbert Kutscha, 5./ZG 1, Sovětský svaz, 1942

  Po vypuknutí Britsko-Irácké války, která trvala od

  18. dubna do 30. května 1941, poskytly Iráčanům

  vojenskou podporu Itálie a Německo. Luftwaffe zde

  proti RAF nasadila jednotku Sonderkommando Junck,

  která používala především stíhací Messerschmitty

  Bf 110, bombardovací Heinkely He 111 a transportní

  Junkersy Ju 52. Jednotce velel Oberst Werner Junck,

  který dosáhl během 1. světové války u Jasta 8 pěti

  vítězství a v meziválečném období byl známým

  sportovním letcem. Messerschmitty Bf 110 sice nesly

  irácké výsostné označení, ale létaly s nimi německé

  osádky a ve skutečnosti se jednalo o stroje od ZG 76

  a ZG 26. Jediného vítězství tohoto útvaru dosáhl 20.

  května 1941 Lt. Martin Drewes z II./ZG 76 (budoucí noč

  -

  ní stíhací eso), když u Falúdži sestřelil Gloster Gla-

  diator pilotovaný Sgt. Smithem z A Squadron, náležící

  k Habbaniya Strike Force.

  Herbert Kutscha sloužil na začátku války u II./JG 77,

  ale brzy byl převelen k 5./ZG 1 vyzbrojené Messer

  -

  schmitty Bf 110. Během francouzského tažení sestře-

  lil několik strojů včetně jednoho Bf 109 leteckých sil

  neutrálního Švýcarska. Později na východní frontě,

  kde se z jeho jednotky II./ZG 1 stala II./SKG 210, do

  -

  sáhl velkých úspěchů i jako bitevní letec. Kutscho-

  va II. Gruppe pod velením Hptm. Rolfa Kaldracka se

  specializovala na bitevní útoky, respektive bombar

  -

  dovací útoky z malých výšek. Nad nepřátelským úze-

  mím se přitom Bf 110 pohybovaly vyšší rychlostí než

  jiné bombardéry. Odtud také pocházel název tohoto

  útvaru, tedy „rychlá bombardovací eskadra“ (SKG;

  Schnellkampfgeschwader). Kutscha byl po dosaže

  -

  ní 22 vítězství vyznamenán Rytířským křížem. V té

  době bylo na jeho kontě navíc 41 letadel zničených

  na zemi, 41 tanků, 15 lokomotiv, 11 protiletadlových

  kanónů a 157 nákladních vozů. V červnu 1943 se stal

  velitelem 15. Staffel JG 3 „Udet“, používající jedno

  -

  motorové stíhačky. V létě 1944 převzal velení II./JG 3

  v Normandii a v závěru roku velel II./JG 27. Od úno-

  ra 1945 vedl III./JG 1 na východní frontě. Celkem ab-

  solvoval přes 900 bojových letů, docílil 47 sestřelů,

  z toho šest čtyřmotorových bombardérů. Na Bf 110

  získal 22 vítězství.

  STAVEBNICE 02/2023

  INFO Eduard60

  Únor 2023

• Page 61

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #8204X

  Bf 110E

  1/48

  #8203-LEPT

  Bf 110E

  1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  Pro Bf 110E 1/48

  DOPORUČUJEME:

  648055 Bf 110E/F/G main undercarriage wheels (Brassin)

  648085 MG 15 gun (2 pcs) (Brassin)

  648161 SC 250 German bombs (Brassin)

  648264 SC 50 German WWII bombs (Brassin)

  648607 Bf 110C/D/E exhaust stacks (Brassin)

  STAVEBNICE 02/2023

  Kat. č. 648055

  Kat. č. 648161

  Kat. č. 648607

  INFO Eduard

  61

  Únor 2023

• Page 62

  BRASSIN

  Fw 190A8/R2

  1/48 Eduard

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Bf 109G-4 v měřítku

  1/32. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  634030

  Bf 109G-4 LööK

  1/32 Revell

  644198

  Buccaneer S.2C/D LööK

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  LööK sada - Brassinové barvené přístrojové desky

  a STEEL pásy na sedačky pro Buccaneer S.2C/D v měřítku

  1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  INFO Eduard62

  Únor 2023

• Page 63

  BRASSIN

  Soubor 3 sad pro F-35B v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Italeri

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  644195

  F-35B LööKplus

  1/48 Italeri

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačku pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  674002

  P-39Q LööK

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  63

  Únor 2023

• Page 64

  BRASSIN

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro Yak-9D v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Zvezda

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - výfuky

  - kola podvozku

  644196

  Yak-9D LööKplus

  1/48 Zvezda

  Brassinová sada - kola podvozku pro Bf 109G-2

  v měřítku 1/32. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  632186

  Bf 109G-2 wheels

  1/32 Revell

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard64

  Únor 2023

• Page 65

  BRASSIN

  Brassinová sada - koncová světla NOTEK pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35. Sada obsahuje

  3 typy NOTEKů (každý po 6 kusech). Vyrobeno přímým

  3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 18 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  653022

  WWII German NOTEK rear lights PRINT

  1/35

  Brassinová sada - sedačka pro Sopwith Camel

  v měřítku 1/32. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Wingnut Wings

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  632187

  Sopwith Camel seat PRINT

  1/32 WNW/Academy

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  65

  Únor 2023

• Page 66

  BRASSIN

  Fw 190A8/R2

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - motor pro F4F-3 v měřítku 1/48. Sada

  obsahuje též kryty motoru. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 29 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648792

  F4F-3 engine early PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - vystřelovací sedačky pro Buccaneer

  S.2C/D v měřítku 1/48. Sada obsahuje 2 sedačky.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  648823

  Buccaneer S.2C/D ejection seats PRINT

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard66

  Únor 2023

• Page 67

  BRASSIN

  Brassinová sada - aerodynamické brzdy pro F-16

  v měřítku 1/48. Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648831

  F-16 airbrakes PRINT

  1/48 Kinetic

  Brassinová sada - kola podvozku pro Beaufort Mk.I

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: ICM

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  648830

  Beaufort Mk.I wheels

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  67

  Únor 2023

• Page 68

  BRASSIN

  Fw 190A8/R2

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - kola podvozku pro F-16C v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové kolo.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  648832

  F-16C wheels early

  1/48 Kinetic

  Brassinová sada - kola podvozku pro F-16C v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové kolo.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  648833

  F-16C wheels late

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard68

  Únor 2023

• Page 69

  BRASSIN

  Brassinová sada - balsové záchranné čluny v měřítku

  1/350. Sada obsahuje 20 člunů. Vyrobeno přímým

  3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 20 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  653017

  Balsa life raft PRINT

  1/350

  Brassinová sada - barvená horní madla pro vystřelovací

  sedačky Martin Baker v měřítku 1/48. Sada obsahuje

  5 madel. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648834

  MB Mk.6 ejection seat upper handles PRINT

  1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  69

  Únor 2023

• Page 70

  Fw 190A8/R2

  1/48 Eduard

  BRASSIN

  Brassinová sada - kola podvozku pro P-39Q v měřítku

  1/72. Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové

  kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  672303

  P-39Q wheels PRINT

  1/72 Arma Hobby

  Brassinová sada - kola podvozku pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové kolo.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  672304

  P-39Q wheels w/rims PRINT

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard70

  Únor 2023

• Page 71

  Brassinová sada - sedačka pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  672306

  P-39Q seat PRINT

  1/72 Arma Hobby

  BRASSIN

  Brassinová sada - výfuky pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  672305

  P-39Q exhaust stacks PRINT

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  71

  Únor 2023

• Page 72

  BRASSIN

  Brassinová sada - hlavně zbraní pro P-39Q

  v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  672307

  P-39Q gun barrels PRINT

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  E

  -

  BUNNYHO DOUPĚ

  INFO Eduard72

  Únor 2023

• Page 73

  BRASSIN

  Soubor 3 sad pro P-38J v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - kokpit PRINT

  - kola podvozku

  - podvozkové nohy BRONZ

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  SIN64899

  P-38J ESSENTIAL

  1/48 Tamiya

  stránka produktu

  cockpit PRINT

  wheels

  undercarriage

  legs BRONZE

  INFO Eduard

  73

  Únor 2023

• Page 74

  3DL32011 Tornado IDS SPACE 1/32 Italeri

  snadná

  aplikace

  stránka produktu

  INFO Eduard74

  Únor 2023

• Page 75

  snadná

  aplikace

  3DL48103 Anson Mk.I SPACE 1/48 Airfix

  3DL48104

  F-16C Block 25 SPACE 1/48 Kinetic

  SPACE

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  75

  Únor 2023

• Page 76

  SPACE

  3DL48105 F-16C Block 42 till 2005 SPACE 1/48 Kinetic

  3DL48106 F-16C Block 42 from 2006 SPACE 1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard76

  Únor 2023

• Page 77

  SPACE

  3DL72011 Meteor F.8 SPACE 1/72 Airfix

  3DL72012

  P-39Q SPACE 1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  77

  Únor 2023

• Page 78

• Page 79

  OBTISKOVÉ SADY

  D32020

  Mosquito FB Mk.II stencils

  1/32 Tamiya

  D32021

  Mosquito B Mk.IV stencils

  1/32 HKM

  D48109

  Mosquito FB Mk.II stencils

  1/48 Tamiya

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  79

  Únor 2023

• Page 80

  FOTOLEPTY

  ÚNOR 2022

  A34 Comet

  1/35 Tamiya

  36495

  INFO Eduard80

  Únor 2023

• Page 81

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  36496

  Jagdpanther Ausf. G1

  schurzen

  Jagdpanther Ausf. G1

  1/35 Academy

  36497

  INFO Eduard

  81

  Únor 2023

• Page 82

  481099

  481100

  Anson Mk.I

  landing flaps

  Anson Mk.I

  bomb bays

  1/48 Airfix

  1/48 Airfix

  FOTOLEPTY

  INFO Eduard82

  Únor 2023

• Page 83

  491326

  FOTOLEPTY

  Anson Mk.I

  1/48 Airfix

  FE1326

  FE1327

  Anson Mk.I

  seatbelts

  STEEL

  INFO Eduard

  83

  Únor 2023

• Page 84

  BIG ED

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG33147 F-35C 1/32 Trumpeter

  BIG49356

  F4U-1A 1/48 Hobby Boss

  32886 Remove Before Flight STEEL

  321001 F-35C

  33336 F-35C seatbelts STEEL

  JX297 F-35C

  491314 F4U-1A

  FE1315 F4U-1A seatbelts STEEL

  EX902 F4U-1A

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard84

  Únor 2023

• Page 85

  BIG49358 Buccaneer S.2C/D 1/48 Airfix

  49051 Remove before flight UK

  491316 Buccaneer S.2C/D

  FE1317 Buccaneer S.2C/D seatbelts STEEL

  EX906 Buccaneer S.2C/D

  stránka produktu

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG ED

  BIG49357 F-35B 1/48 Italeri

  49103 Remove Before Flight STEEL

  491312 F-35B

  FE1313 F-35B seatbelts STEEL

  EX900 F-35B

  stránka produktu

  INFO Eduard

  85

  Únor 2023

• Page 86

  MASKY

  TA SEDÍ!

  EX919 F-16C Block 25/42

  1/48 Kinetic

  EX920 F-16C Block 25/42 TFace

  1/48 Kinetic

  EX921 F-35A

  1/48 Tamiya

  EX922 F-35A TFace

  1/48 Tamiya

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace

  1/48 Eduard

  EX924 F-35A RAM coating late

  1/48 Tamiya

  CX642 Fw 190A-8/R2

  1/72 Eduard

  EX921 F-35A

  EX921 F-35A

  EX922 F-35A TFace

  EX922 F-35A TFace

  EX920 F-16C Block 25/42 TFace EX920 F-16C Block 25/42 TFace

  EX920 F-16C Block 25/42 TFace

  EX919 F-16C Block 25/42

  EX920 F-16C Block 25/42 TFace

  EX919 F-16C Block 25/42

  INFO Eduard86

  Únor 2023

• Page 87

  EX922 F-35A TFace

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace

  EX922 F-35A TFace

  MASKY

  INFO Eduard

  87

  Únor 2023

• Page 88

  NOVINKY

  ÚNOR 2023

  BIG-EDBIG-ED

  STAVEBNICE

  FOTOLEPTY

  ZOOMY

  MASKY

  82214 A6M3 Zero Type 22 1/48 ProfiPACK

  11163 HIND E 1/48 Limited

  84154 Spitfire Mk.VIII 1/48 Weekend edition

  7467 Fw 190A-8/R2 1/72 Weekend edition

  8136 Fokker D.VII (OAW) 1/48 ProfiPACK

  8203 Bf 110E Reedice 1/48 ProfiPACK

  53290 USS Alaska CB-1 part 2 1/350 Hobby Boss

  36495 A34 Comet 1/35 Tamiya

  36496 Jagdpanther Ausf. G1 1/35 Academy

  36497 Jagdpanther Ausf. G1 schurzen 1/35 Academy

  481099 Anson Mk.I landing flaps 1/48 Airfix

  481100 Anson Mk.I bomb bays 1/48 Airfix

  491326 Anson Mk.I 1/48 Airfix

  491328 F-16C Block 25 1/48 Kinetic

  491329 F-16C Block 42 till 2005 1/48 Kinetic

  491330 F-16C Block 42 from 2006 1/48 Kinetic

  72727 Bf 110E 1/72 Eduard

  73791 Meteor F.8 1/72 Airfix

  73792 F6F-3 1/72 Eduard

  73793 F6F-5 1/72 Eduard

  FE1326 Anson Mk.I 1/48 Airfix

  FE1327 Anson Mk.I seatbelts STEEL 1/48 Airfix

  FE1328 F-16C Block 25 1/48 Kinetic

  FE1329 F-16C Block 42 till 2005 1/48 Kinetic

  FE1330 F-16C Block 42 from 2006 1/48 Kinetic

  FE1331 F-16C Block 25/42 seatbelts STEEL 1/48 Kinetic

  FE1332 F-35A 1/48 Tamiya

  FE1333 F-35A seatbelts STEEL 1/48 Tamiya

  SS791 Meteor F.8 1/72 Airfix

  EX919 F-16C Block 25/42 1/48 Kinetic

  EX920 F-16C Block 25/42 TFace 1/48 Kinetic

  EX921 F-35A 1/48 Tamiya

  EX922 F-35A TFace 1/48 Tamiya

  EX923 Spitfire Mk.VIII TFace 1/48 Eduard

  EX924 F-35A RAM coating late 1/48 Tamiya

  CX642 Fw 190A-8/R2 1/72 Eduard

  BIG ED

  BIG33147 F-35C 1/32 Trumpeter

  BIG49356 F4U-1A 1/48 Hobby Boss

  BIG49357 F-35B 1/48 Italeri

  BIG49358 Buccaneer S.2C/D 1/48 Airfix

  INFO Eduard88

  Únor 2023

• Page 89

  NOVINKY

  BRASSIN

  LöökPLUS

  BIG SIN

  SPACE

  OBTISKY

  634030 Bf 109G-4 LööK 1/32 Revell

  644198 Buccaneer S.2C/D LööK 1/48 Airfix

  674002 P-39Q LööK 1/72 Arma Hobby

  632186 Bf 109G-2 wheels 1/32 Revell

  632187 Sopwith Camel seat PRINT 1/32 WNW/Academy

  635022 WWII German NOTEK rear lights PRINT 1/35

  648792 F4F-3 engine early PRINT 1/48 Eduard

  648823 Buccaneer S.2C/D ejection seats PRINT 1/48 Airfix

  648830 Beaufort Mk.I wheels 1/48 ICM

  648831 F-16 airbrakes PRINT 1/48 Kinetic

  648832 F-16C wheels early 1/48 Kinetic

  648833 F-16C wheels late 1/48 Kinetic

  648834 MB Mk.6

  ejection seat upper handles PRINT 1/48

  653017 Balsa life raft PRINT 1/350

  672303 P-39Q wheels PRINT 1/72 Arma Hobby

  672304 P-39Q wheels w/rims PRINT 1/72 Arma Hobby

  672305 P-39Q exhaust stacks PRINT 1/72 Arma Hobby

  672306 P-39Q seat PRINT 1/72 Arma Hobby

  672307 P-39Q gun barrels PRINT 1/72 Arma Hobby

  644195 F-35B LööKplus 1/48 Italeri

  644196 Yak-9D LööKplus 1/48 Zvezda

  SIN64899 P-38J ESSENTIAL 1/48 Tamiya

  3DL32011 Tornado IDS SPACE 1/32 Italeri

  3DL48103 Anson Mk.I SPACE 1/48 Airfix

  3DL48104 F-16C Block 25 SPACE 1/48 Kinetic

  3DL48105 F-16C Block 42 till 2005 SPACE 1/48 Kinetic

  3DL48106 F-16C Block 42 from 2006 SPACE 1/48 Kinetic

  3DL72011 Meteor F.8 SPACE 1/72 Airfix

  3DL72012 P-39Q SPACE 1/72 Arma Hobby

  D32020 Mosquito FB Mk.II stencils 1/32 Tamiya

  D32021 Mosquito B Mk.IV stencils 1/32 HKM

  D48109 Mosquito FB Mk.II stencils 1/48 Tamiya

  ÚNOR 2023

  INFO Eduard

  89

  Únor 2023

• Page 90

  POSTAVENO

  Fokker D.VII (OAW)

  1/48

  kat. č. 8136

  marking A

  postavil Martin Jirkal

  stránka produktu

  INFO Eduard90

  Únor 2023

• Page 91

  POSTAVENO

  Lt. Ernst Udet, Jasta 4, letiště Beugneux-Cramoiselles, Francie, červen 1918

  Jasta 4 dostala 13. června 1918 netrpělivě očeká-

  vané Fokkery D.VII, a to jako poslední jednotka ve

  svazku JG I. Všechny pocházely z licenční výroby

  firmy Ostdeutsche Albatros Werke (OAW). Na Fo-

  kkerech D.VII byl představen nový marking Jas-

  ta 4, tedy černě natřená příď, disky kol a vzpěry.

  Udet působil jediný den ve funkci velitele JG I, což

  stačilo na to, aby svůj nový Fokker opatřil indivi-

  duálním zbarvením s výrazným pruhováním hor-

  ního křídla. Většina rekonstrukcí tohoto D.VII má

  více pruhů, než kolik jich je zde, protože známá

  fotografie Udeta u výškovky s nápisem „Du doch

  nicht!!“ je rozsáhle retušovaná. Ze všech pruhů na

  fotografii je původní jen jediný, ten, který prochází

  křížem na pravé polovině horního křídla. Existo-

  vala ještě nejméně jedna fotografie, zvětšenina

  visící v obývacím pokoji Udetova berlínského bytu

  ve třicátých letech. Z filmových záběrů odvysíla-

  ných v jednom dokumentu německé televize je

  možno pro rekonstrukci vyjít. Letoun neměl dlou-

  hou životnost, dolétal již 29. června. V 7:40 ráno

  nad obcí Cutry, kousek od lucemburských hranic,

  zaútočil Udet v jeho kokpitu na francouzský Bre-

  guet, ale pozorovatel opětoval palbu a jeho střely

  přeťaly lanka řízení Udetova Fokkeru. Tomu se

  podařilo z neřiditelného stroje vyskočit na padá-

  ku. Z dostupné fotografie není jasné, zda zůstaly

  disky kol a vzpěry v černé barvě, nebo byly také

  přetřeny červenou barvou.

  INFO Eduard

  91

  Únor 2023

• Page 92

  SE.5a

  1/48 Dual Combo

  Použité doplňky:

  648299 SE.5a guns (Brassin)

  648318 propeller four-blade (hub only) (Brassin)

  648319 SE.5a radiator - Hispano Suiza for 4blade prop (Brassin)

  648333 SE.5a wheels (Brassin)

  kat. č. R0015

  Marking je stříkaný přes masky.

  postavil Frank Barkhofen

  POSTAVENO

  INFO Eduard92

  Únor 2023

• Page 93

  POSTAVENOPOSTAVENO

  BEST BRASS AROUNDBEST BRASS AROUND

  F-104GF-104G

  HASEGAWA 1/48

  postavil Angelo Lodetti

  Použité doplňky:

  648174 F-104 exhaust nozzle early (Brassin)

  648181 F-104 undercarriage wheels late (Brassin)

  648525 F-104 C2 ejection seat (Brassin)

  INFO Eduard

  93

  Únor 2023

• Page 94

  1/48

  A6M2 Zero Type 21

  POSTAVENO

  kat. č. 82212

  marking D

  postavil Ignat Pomazkov

  Použité doplňky:Použité doplňky:

  481076 A6M2 landing flaps (fotolept)

  Kat. č. 481076

  A6M2 landing flaps

  1/48 (fotolept)

  INFO Eduard94

  Únor 2023

• Page 95

  POSTAVENO

  por. Kunio Kanzaki, velitel Hikōtai 311 v rámci Kōkūtai 381, základna Kendari, ostrov Celebes, květen 1944

  Kōkūtai 381 byla založena v říjnu 1943 na základně

  Kendari na ostrovu Celebes. Jednalo se o smíše-

  nou Kōkūtai se 48 stíhacími bombardéry (Hikōtai

  602), 24 nočními stíhačkami (Hikōtai 902) a 48 stí-

  hacími letouny v Hikōtai 311, jíž velel poručík Kan-

  zaki. Se svou jednotkou během roku 1944 působil

  ze základen na ostrovech v Indonésii a na Filipí-

  nách. Jejich nejčastějšími protivníky byly americ-

  ké armádní letouny. Kanzakiho jednotka pro útoky

  na nepřátelské bombardéry používala fosforové

  bomby určené proti vzdušným cílům. Kanzakiho

  letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl v minu-

  losti rekonstruován s různými barevnými mar-

  kingy. Předpokládáme, že svislé ocasní plochy

  a část horních ploch křídla byly natřeny barvou

  spodních ploch. Příď motoru mohla být zbarvena

  i šedou nebo žlutou barvou. Z fotografie letounu

  není zcela zřejmé, zda jsou bílé pruhy na spodní

  části trupu spojeny. Mohlo se jednat o usnadnění

  vzájemné identifikace námořních a armádních le-

  tounů při bojích se spojeneckými stíhači. Dalším

  důvodem pro tuto kamufláž mohla být snadnější

  identifikace při nočních stíhacích letech. Napří-

  klad v noci z 12. na 13. ledna 1944 sestřelil por.

  Kanzaki a jeho wingman nad Balikpapanem B-24

  z 380th BG. Ve stejné kamufláži horních a ocas-

  ních ploch jsou zbarveny i stroje Kōkūtai 331. Obě

  jednotky během části roku 1944 operovaly v jed-

  nom taktickém uskupení.

  Kat. č. 481076

  A6M2 landing flaps

  1/48 (fotolept)

  stránka produktu

  INFO Eduard

  95

  Únor 2023

• Page 96

  POSTAVENO

  BEST BRASS AROUNDBEST BRASS AROUND

  postavil Paolo Portuesi

  PP

  --

  38F38FPP

  --

  38F38F

  Použité doplňky:

  648515 P-38F/G wheels (Brassin)

  648519 P-38F/G superchargers(Brassin)

  648521 P-38F/G undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648533 P-38F/G nose gun bay (Brassin)

  648544 P-38F cockpit (Brassin)

  EX667 P-38F/G TFace (maska)

  INFO Eduard96

  Únor 2023

• Page 97

• Page 98

  ON APPROACH

  BŘEZEN 2023

  644201

  Mi-24V black (Mi-35) LööK

  1/48 Zvezda

  644202

  Anson Mk.I Löök

  1/48 Airfix

  648203

  F-35A LööK

  1/48 Tamiya

  635023

  WWII German NOTEK headlights PRINT

  1/35

  BIG33148 Bf 109G-2/4 1/32 Revell

  BIG33149 Yak-9K 1/32 ICM

  BIG49359 Mi-4 1/48 Trumpeter

  BIG49360 Beaufort Mk.I PART I 1/48 ICM

  644201 Mi-24V black (Mi-35) LööK 1/48 Eduard/Zvezda

  644202 Anson Mk.I Löök 1/48 Airfix

  644203 F-35A LööK 1/48 Tamiya

  635023 WWII German NOTEK headlights PRINT 1/35

  635025 WWII German shovels PRINT 1/35

  648828 F4F-4 engine PRINT 1/48 Eduard

  648829 F4F-4 wheel bay PRINT 1/48 Eduard

  648835 Anson Mk.I wheels 1/48 Airfix

  648836 ACES II ejection seat lower handles PRINT 1/48

  648837 F-16 ejection seat PRINT 1/48 Kinetic

  648838 Mi-24V

  cockpit black (Mi-35) PRINT & SPACE 1/48 Eduard/Zvezda

  648839 F-35A wheels 1/48 Tamiya

  648840 Beaufort Mk.I guns PRINT 1/48 ICM

  648841 Anson Mk.I radiators PRINT 1/48 Airfix

  672308 P-39Q 500lb bomb PRINT 1/72 Arma Hobby

  672309 P-39Q 75gal drop tank PRINT 1/72 Arma Hobby

  634031 Bf 109G-2 LööKplus 1/32 Revell

  644197 Z-326 LööKplus 1/48 Eduard

  644199 Buccaneer S.2C/D LööKplus 1/48 Airfix

  644200 Beaufort Mk.I LööKplus 1/48 ICM

  SIN648100 F-35A armament 1/48 Tamiya

  SIN648101 Fw 190A-8 ESSENTIAL 1/48 Eduard

  BIG ED (březen)

  BRASSIN (březen)

  LöökPlus (březen)

  BIGSIN (březen)

  LööK sada - Brassinové barvené přístrojové desky

  a STEEL pásy na sedačky pro Mi-24V s černě

  zbarveným kokpitem (Mi-35) v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Eduard / Zvezda

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Anson Mk.I v měřítku

  1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačku pro F-35A v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  Brassinová sada - čelní světla NOTEK pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 12 čelních NOTEKů.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  INFO Eduard98

  Únor 2023

• Page 99

  635025

  WWII German shovels PRINT

  1/35

  ON APPROACH

  Brassinová sada - lopaty pro německá druhoválečná

  bojová vozidla v měřítku 1/35. Sada obsahuje 3 lopaty.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648828

  F4F-4 engine PRINT

  1/48 Eduard

  648829

  F4F-4 wheel bay PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - motor pro F4F-4 v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje též kryty motoru. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 35 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - podvozková šachta pro F4F-4

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard

  99

  Únor 2023

• Page 100

  ON APPROACH

  BŘEZEN 2023

  648835

  Anson Mk.I wheels

  1/48 Airfix

  648836

  ACES II ejection seat lower handles PRINT

  1/48 ICM

  648837

  F-16 ejection seat PRINT

  1/48 Kinetic

  Brassinová sada - kola podvozku pro Anson Mk.I

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  Brassinová sada - barvená spodní madla pro vystřelovací

  sedačky ACES II v měřítku 1/48. Sada obsahuje 5 madel.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek,

  - obtisk: ne,

  - lept: ne,

  - maska: ne.

  Brassinová sada - vystřelovací sedačka pro

  F-16 v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  INFO Eduard100

  Únor 2023

• Page 101

  ON APPROACHBŘEZEN 2023

  648838

  Mi-24V cockpit black (Mi-35) PRINT

  1/48 Eduard/Zvezda

  648839

  F-35A wheels

  1/48 Tamiya

  648840

  Beaufort Mk.I guns PRINT

  1/48 ICM

  Brassinová sada - černě zbarvený kokpit pro

  Mi-24V (Mi-35) v měřítku 1/48. Made by direct 3D

  printing. Doporučená stavebnice: Eduard / Zvezda

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - resin: 46 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ano

  Brassinová sada - kola podvozku pro F-35A v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové kolo.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  Brassinová sada - kulomety pro Beaufort Mk.I v měřítku

  1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: ICM

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard

  101

  Únor 2023

• Page 102

  ON APPROACH

  648841

  Anson Mk.I radiators PRINT

  1/48 Airfix

  672308

  P-39Q 500lb bomb PRINT

  1/72 Arma Hobby

  672309

  P-39Q 75gal drop tank PRINT

  1/72 Arma Hobby

  Brassinová sada - chladiče pro Anson Mk.I v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje dva chladiče. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - 500lb puma se závěsníkem

  pro P-39Q v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ano

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - 75gal přídavná palivová nádrž

  se závěsníkem pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro

  snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard102

  Únor 2023

• Page 103

  ON APPROACH

  634031

  Bf 109G-2 LööKplus

  1/32 Revell

  Soubor 4 sad pro Bf 109G-2 v měřítku 1/32.

  Doporučená stavebnice: Revell

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - výfuky

  - kola podvozku

  644197

  Z-326 LööKplus

  1/48 Eduard

  Soubor 3 sad pro Z-326 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  103

  Únor 2023

• Page 104

  ON APPROACH

  644199

  Buccaneer S.2C/D LööKplus

  1/48 Airfix

  Soubor 4 sad pro Buccaneer S.2C/D v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - vystřelovací sedačky

  - kola podvozku

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard104

  Únor 2023

• Page 105

  ON APPROACH

  644200

  Beaufort Mk.I LööKplus

  1/48 ICM

  Soubor 3 sad pro Beaufort Mk.I v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: ICM

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  105

  Únor 2023

• Page 106

  SIN648100

  F-35A armament

  1/48 Tamiya

  Soubor 6 sad pro F-35A v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - AIM-120C AMRAAM (2 sady)

  - AIM-9X

  - AIM-132 ASRAAM

  - GBU-12 bomb

  - GBU-31(V)1/B JDAM

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  ON APPROACH

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard106

  Únor 2023

• Page 107

  SIN648101

  Fw 190A-8 ESSENTIAL

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro Fw 190A-8 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - kola podvozku

  - podvozkové nohy BRONZ

  - přistávací klapky PRINT

  - kokpit PRINT

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHBŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  107

  Únor 2023

• Page 108

  FOTOLEPTY

  53291 USS Alaska CB-1 part 3 1/350 Hobby Boss

  23036 Spitfire Mk.IXc 1/24 Airfix

  23037 Spitfire Mk.IXc 1/24 Airfix

  32481 Hurricane Mk.IIb landing flaps 1/32 Revell

  321006 Hurricane Mk.IIb 1/32 Revell

  481101 B-25J bomb bay 1/48 HKM

  481102 B-24D exterior 1/48 Revell

  481103 MiG-21bis exterior 1/48 Eduard

  491332 F-35A 1/48 Tamiya

  491334 F-16A MLU 1/48 Kinetic

  491336 B-25J glazed nose 1/48 HKM

  491338 B-24D cockpit 1/48 Revell

  491339 B-24D nose interior 1/48 Revell

  72728 C-130J exterior 1/72 Zvezda

  72729 Bf 110G-2 1/72 Eduard

  73794 C-130J interior 1/72 Zvezda

  73795 C-130J cargo floor 1/72 Zvezda

  73796 C-130J cargo seatbelts 1/72 Zvezda

  73797 C-130J cargo interior 1/72 Zvezda

  ZOOMY

  33343 Hurricane Mk.IIb 1/32 Revell

  33344 Hurricane Mk.IIb seatbelts STEEL 1/32 Revell

  FE1334 F-16A MLU 1/48 Kinetic

  FE1335 F-16A MLU seatbelts STEEL 1/48 Kinetic

  FE1336 B-25J glazed nose 1/48 HKM

  FE1337 B-25J glazed nose seatbelts STEEL 1/48 HKM

  FE1338 B-24D 1/48 Revell

  FE1339 B-24D seatbelts STEEL 1/48 Revell

  SS794 C-130J 1/72 Zvezda

  SS798 Bf 110G-2 Weekend 1/72 Eduard

  MASKY

  LX007 Spitfire Mk.IXc 1/24 Airfix

  LX008 Spitfire Mk.IXc TFace 1/24 Airfix

  JX305 Hurricane Mk.IIb 1/32 Revell

  JX306 Hurricane Mk.IIb TFace 1/32 Revell

  EX925 B-25J glazed nose 1/48 HKM

  EX926 B-25J glazed nose TFace 1/48 HKM

  EX927 B-24D TFace 1/48 Revell

  EX928 B.534 IV. serie TFace 1/48 Eduard

  EX929 F-16A MLU 1/48 Kinetic

  EX930 F-16A MLU TFace 1/48 Kinetic

  EX931 F-35A RAM coating early 1/48 Tamiya

  EX932 Mi-8MT 1/48 Zvezda

  EX933 Mi-8MT TFace 1/48 Zvezda

  CX643 C-130J 1/72 Zvezda

  CX644 Bf 110G-2 1/72 Eduard

  SPACE

  3DL32012 Hurricane Mk.IIb SPACE 1/32 Revell

  3DL32013 Spitfire Mk.IXc SPACE 1/24 Airfix

  3DL48107 F-16A MLU SPACE 1/48 Kinetic

  3DL48108 B.534 IV. serie SPACE 1/48 Eduard

  3DL48109 F-35A SPACE 1/48 Tamiya

  3DL48110 B-24D SPACE 1/48 Revell

  3DL48111 B-25J glazed nose SPACE 1/48 HKM

  3DL48112 Mi-8MT SPACE 1/48 Zvezda

  OBTISKY

  D48110 B-25J stencils 1/48 HKM

  D48111 Su-25 Russian stencils 1/48 Zvezda

  ON APPROACH

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard108

  Únor 2023

• Page 109

  ON APPROACH

  Spitfire Mk.Vc TROP #82126 1/48

  BR301, Sgt. George F. Beurling,

  No. 249 Squadron, RAF Hal Far, Malta,

  červenec 1942

  JG959, Lt. McClellan E. S. Robinson,

  No. 1 Squadron SAAF, Ben Gardane,

  Tunis, duben 1943

  MH592, S/Ldr Hinko Šoić, NOVJ No. 352

  (Yugoslav) Squadron, Vis, Jugoslávie,

  leden–únor 1945

  BR476, S/Ldr Jefferson H. Wedgwood,

  No. 92 Squadron, RAF LG. 173, Egypt,

  srpen–říjen 1942

  Lt. Luis T. Zendegui, 2nd FS, 52nd FG, 12th AF,

  La Sabala, Tunisko, zima 1942–1943

  A58-137 (EE835), F/Lt David H. Hopton,

  No. 79 Squadron RAAF, Kiriwina,

  Trobriandovy ostrovy, říjen 1943

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  109

  Únor 2023

• Page 110

  ON APPROACH

  Bf 109E-4 1/72#7033

  WNr. 5819, Obstlt. Adolf Galland,

  JG 26, Audembert, Francie,

  říjen–prosinec 1940

  WNr. 5587, Ofw. Fritz Beeck,

  6./ JG 51, Wissant, Francie, srpen 1940

  Lt. Josef Eberle, 9./JG 54,

  Nizozemsko, srpen 1940

  WNr. 1559, Hptm. Wilhelm Balthasar, 7./JG 27,

  Carquebut, Francie, červenec 1940

  WNr. 5901, Oblt. Walter Fiel, 8./JG 53,

  Le Touquet-Etaples, Francie, září 1940

  WNr. 2060, Lt. Hans Guse, 2.(J)/LG 2, Tudora,

  SSSR (nyní Moldavsko), červenec 1941

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard110

  Únor 2023

• Page 111

  GUADALCANAL #11170 1/48

  ON APPROACH

  Dual Combo

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  111

  Únor 2023

• Page 112

  ON APPROACH

  Bf 110G-2 1/72#7468

  BŘEZEN 2023

  Bf 110G-2/R7/M2, 6./ZG 1, Brest, Francie, srpen 1943

  Bf 110G-2/R3/M1/M5, 7./ZG 26, Fels am Wagram,

  Rakousko, květen 1944

  Bf 110G-2/M1/R7, 5./NJG 200, Nikolajev, SSSR, září 1943

  Bf 110G-2/R1/M5, 4./ZG 76, Wertheim, Německo, říjen 1943

  INFO Eduard112

  Únor 2023

• Page 113

  ON APPROACH

  B.534.208, 36. letka, Letecký pluk 2,

  letiště Olomouc, Československo,

  podzim 1937

  B.534.186, 45. letka, Letecký pluk 3,

  letiště Piešťany, Československo,

  červenec 1938

  B.534.217, Kombinovaná letka Slovenského

  národního povstání, letiště Tri Duby, Slovensko,

  září 1944

  B.534.186, 34. letka, Letecký pluk 4,

  letiště Hradec Králové, Československo,

  léto 1937

  Avia B.534 IV. serie

  Reedice

  1/48 #8192

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard

  113

  Únor 2023

• Page 114

  ON APPROACH

  MiG-21bis

  Reedice

  1/48 #8232

  MiG-21bis, MG129, Izdelye 75A, 31st Fighter Squadron,

  Kuopio, Finsko, 1980 - 1981

  MiG-21bis, 0880, 1st Air Division of Polish Navy,

  late 90´s, Gdynia – Babie Doly, Polsko, konec 1997

  MiG-21bis, C2305, Tactics & Air Combat Development

  Establishment, Jamnagar, Indie, září 1986

  MiG-21bis, 114, Izdelye 75B, 3rd Air Base,

  Graf Ignatevo, Bulharsko, 2002

  MiG-21bis, 1874, Izdelye 75B, 47th Combat Air Regiment,

  Griff Squadron, Pápa, Maďarsko, 1991

  MiG-21bis D, 115, Izdelye 75A, 22nd Fighter Squadron,

  Pula airbase, Chorvatsko, 2008

  BŘEZEN 2023

  INFO Eduard114

  Únor 2023

• Page 115

  KOMPROMISY

  Letadlo je obvykle výsledkem konstrukč-

  ního procesu, který je kompromisem

  mezi jeho účelem, dostupnou pohonnou

  jednotkou, aktuální úrovní informací

  o aerodynamice a dalších faktorů. Za

  více než sto let vývoje letadel se znalosti

  jejich konstruktérů neustále posuno-

  valy a návrhy letounů byly pochopitel-

  ně poplatné úrovni technických znalostí

  v době jejich vzniku. Použil jsem slovo

  „obvykle“, protože vznikly i letecké kon-

  strukce, které byly značně neortodoxní

  a aerodynamika u nich nehrála podstat-

  nou roli. Síla motoru převážila.

  Vytvořit věrnou zmenšeninu letounu

  také není snadná konstruktérská disci-

  plína. Chápu tu část modelářů, která tou-

  ží po co nejdokonalejší shodě modelu se

  vzorem. Problém je v tom, co přesně je

  ten vzor.

  Když kolegyně a kolegové připravují

  novou stavebnici letadla, tak v ideálním

  případě pracují s původní výrobní doku-

  mentací, kvalitními fotografiemi a pro

  ověření i s 3D skenem skutečného stro-

  je. Historické letouny, jež skenujeme, si

  pečlivě vybíráme. V muzeích hledáme

  kusy v co nejpůvodnějším stavu. Pokud

  je to ale třeba větroň L-13 Blaník, který

  chystáme v měřítku 1/48, je to daleko

  snadnější a prostě zajedeme se skene-

  rem k sousedům na letiště.

  Někdy jsou však letadla v muzeích opra-

  vována, nebo doplňována o chybějící

  části. A ne ve všech případech se jedná

  o přesnou náhradu původního dílu. Pře-

  vzít něco takového do 3D konstrukce

  pochopitelně nechceme. Tím nechci na-

  značovat, že by muzejní technici odved-

  li špatnou práci. Často jsou ve složité

  situaci, protože pro danou část letounu

  dokumentace chybí a z historických fo-

  tografií se někdy těžce odvozuje kom-

  plikovaný zakřivený tvar určité chybějící

  části.

  My jsme také ve složité situaci, pokud

  výrobní dokumentace nebo letoun v pů-

  vodním stavu k dispozici nejsou, nebo je

  máme dostupné jen v částečné podobě.

  V tom případě studujeme historické fo-

  tografie, snímky vraků, dochované části

  letounů a výkresy zpracované leteckými

  badateli. Výsledek je tak naší nejlepší in-

  terpretací, která je poplatná aktuálnímu

  stavu poznání.

  To je ale náročná disciplína. Kvalita

  podkladů se totiž postupem času mění,

  včetně těch výkresů v publikacích.

  Pokud někdo stavebnici určitého letadla

  připravoval třeba před třiceti lety, měl

  k dispozici jiné podklady, než máme

  v ruce dnes my. A za dalších deset dvacet

  let budou znalosti o daném typu asi zase

  o něco dál.

  Ke stavebnicím vyrobeným v minulosti je

  tedy dobré přistupovat s určitou toleran-

  cí a nadhledem. I z nich se dá obvykle po-

  stavit krásný model. Minulý týden jsem

  viděl moc pěkně postavený Ki-61 Tony

  v měřítku 1/48 od firmy Arii. Tato staveb-

  nice vznikla v roce 1972 a má krásně ný-

  tovaný povrch. Z tohoto období mezi mé

  oblíbené kousky patří třeba Ki-43 nebo

  Ki-45 od firmy Nichimo. Za půl století od

  jejich vzniku se o těchto letounech asi

  objevily nové informace a konstruktéři

  těchto stavebnic by třeba něco vyřešili

  jiným způsobem. Ale to podle mě není

  podstatné. Jsou to prostě krásné kousky.

  Tím jsem však trochu odbočil od mé úva-

  hy nad postupem poznání v čase. Chtěl

  bych ještě zmínit relativitu platnosti pod-

  kladů. Ony si totiž často do určité míry

  odporují. Výrobní dokumentace nemusí

  přesně odpovídat stavu, v jakém letoun

  opustil továrnu. Jde o to, že při výrob-

  ním procesu mohlo docházet ke změnám.

  Výrobní přípravky mohly být modifiko-

  vány, některé detaily letounu se změnily

  a do původní dokumentace se změny již

  nepromítly. Ani 3D sken letounu, který je

  zachovalý v původním stavu, nemusí být

  zcela přesný. Pokud se jedná o letadlo,

  jež prošlo delším provozem, tak obvykle

  leccos zažilo. Mám na mysli tvrdší při-

  stání, karamboly nebo dokonce havárie

  a následné opravy. Letadlo není z dia-

  mantu, ale z kovu, dřeva a plátna. Díky

  tvrdému přistání může dojít třeba k urči-

  té deformaci trupu, například jeho ohnutí

  oproti podélné ose. Pilot si s tím pora-

  dí, pokud je to v určitých mezích, ale pro

  konstruktéra stavebnice jde o starost

  navíc.

  I s ideálními podklady pro konstrukci

  stavebnice tedy nastávají situace, při

  kterých si navzájem odporují. Stavebnice

  v určitém měřítku je tedy nejen zmen-

  šeninou, ale téměř vždy je výsledkem

  různých kompromisů. Pokud je musíme

  dělat, snažíme se je dělat, jak nejlépe

  umíme. Dělali je kolegové v generacích

  před námi a budou je dělat i v generaci

  po nás.

  Jan Bobek

  INFO Eduard

  115

  Únor 2023

• Page 116

  DKO Jihlava Tolstého 2, Jihlava

  29 soutěžních kategorií

  19 speciálních cen

  Modelářský workshop

  Historické přednášky

  prodej modelů a modelářských potřeb

  více než 500 modelů

  www.kpmjihlava.estranky.cz

  18. 03. 2023

  10 - 15:00 hodin

  P O Z O R

  ZMĚNA MÍSTA KONÁNÍ

  KPM Jihlava

  si Vás dovoluje pozvat na modelářskou soutěž

• Page 117

• Tail End Charlie

  Kompromisy
  

  Letadlo je obvykle výsledkem konstrukčního procesu, který je kompromisem mezi jeho účelem, dostupnou pohonnou jednotkou, aktuální úrovní informací o aerodynamice a dalších faktorů. Za více než sto let vývoje letadel se znalosti jejich konstruktérů neustále posunovaly a návrhy letounů byly pochopitelně poplatné úrovni technických znalostí v době jejich vzniku. Použil jsem slovo „obvykle“, protože vznikly i letecké konstrukce, které byly značně neortodoxní a aerodynamika u nich nehrála podstatnou roli. Síla motoru převážila.

  Vytvořit věrnou zmenšeninu letounu také není snadná konstruktérská disciplína. Chápu tu část modelářů, která touží po co nejdokonalejší shodě modelu se vzorem. Problém je v tom, co přesně je ten vzor.

  Když kolegyně a kolegové připravují novou stavebnici letadla, tak v ideálním případě pracují s původní výrobní dokumentací, kvalitními fotografiemi a pro ověření i s 3D skenem skutečného stroje. Historické letouny, jež skenujeme, si pečlivě vybíráme. V muzeích hledáme kusy v co nejpůvodnějším stavu. Pokud je to ale třeba větroň L-13 Blaník, který chystáme v měřítku 1/48, je to daleko snadnější a prostě zajedeme se skenerem k sousedům na letiště.  

  Někdy jsou však letadla v muzeích opravována, nebo doplňována o chybějící části. A ne ve všech případech se jedná o přesnou náhradu původního dílu. Převzít něco takového do 3D konstrukce pochopitelně nechceme. Tím nechci naznačovat, že by muzejní technici odvedli špatnou práci. Často jsou ve složité situaci, protože pro danou část letounu dokumentace chybí a z historických fotografií se někdy těžce odvozuje komplikovaný zakřivený tvar určité chybějící části.

  My jsme také ve složité situaci, pokud výrobní dokumentace nebo letoun v původním stavu k dispozici nejsou, nebo je máme dostupné jen v částečné podobě. V tom případě studujeme historické fotografie, snímky vraků, dochované části letounů a výkresy zpracované leteckými badateli. Výsledek je tak naší nejlepší interpretací, která je poplatná aktuálnímu stavu poznání.

  To je ale náročná disciplína. Kvalita podkladů se totiž postupem času mění, včetně těch výkresů v publikacích. Pokud někdo stavebnici určitého letadla připravoval třeba před třiceti lety, měl k dispozici jiné podklady, než máme v ruce dnes my. A za dalších deset dvacet let budou znalosti o daném typu asi zase o něco dál.

  Ke stavebnicím vyrobeným v minulosti je tedy dobré přistupovat s určitou tolerancí a nadhledem. I z nich se dá obvykle postavit krásný model. Minulý týden jsem viděl moc pěkně postavený Ki-61 Tony v měřítku 1/48 od firmy Arii. Tato stavebnice vznikla v roce 1972 a má krásně nýtovaný povrch. Z tohoto období mezi mé oblíbené kousky patří třeba Ki-43 nebo Ki-45 od firmy Nichimo. Za půl století od jejich vzniku se o těchto letounech asi objevily nové informace a konstruktéři těchto stavebnic by třeba něco vyřešili jiným způsobem. Ale to podle mě není podstatné. Jsou to prostě krásné kousky.

  Tím jsem však trochu odbočil od mé úvahy nad postupem poznání v čase. Chtěl bych ještě zmínit relativitu platnosti podkladů. Ony si totiž často do určité míry odporují. Výrobní dokumentace nemusí přesně odpovídat stavu, v jakém letoun opustil továrnu. Jde o to, že při výrobním procesu mohlo docházet ke změnám. Výrobní přípravky mohly být modifikovány, některé detaily letounu se změnily a do původní dokumentace se změny již nepromítly. Ani 3D sken letounu, který je zachovalý v původním stavu, nemusí být zcela přesný. Pokud se jedná o letadlo, jež prošlo delším provozem, tak obvykle leccos zažilo. Mám na mysli tvrdší přistání, karamboly nebo dokonce havárie a následné opravy. Letadlo není z diamantu, ale z kovu, dřeva a plátna. Díky tvrdému přistání může dojít třeba k určité deformaci trupu, například jeho ohnutí oproti podélné ose. Pilot si s tím poradí, pokud je to v určitých mezích, ale pro konstruktéra stavebnice jde o starost navíc. 

  
  

• Úvodník

  
  

  Vážení přátelé, vítejte u únorového Infa!

  Dnes začíná Norimberský veletrh hraček (Nuremberg Toy Fair). Po dvouleté přestávce se vracíme do Norimberku a, nebudete tomu věřit, vůbec netušíme, co nás tam čeká. Jako bychom se vrátili o 32 let zpět, do začátku devadesátých let, kdy jsme se vypravili na svůj první veletrh s prvními šesti pytlíky fotoleptů s pevnou vírou, že s nimi dobudeme modelářský svět. Jak už to tak u dobyvatelů světa bývá, začátek nebyl nijak oslnivý. Na většině stánků se s námi nikdo vůbec nebavil a celkem bleskově nás vypoklonkovali ven. S dvěma výjimkami, panem Onem z japonské firmy Beaver, a Chuckem Harranskym a Jerrym Campbellem z texaského Squadron Signalu, kteří se nám několik hodin věnovali a trpělivě se snažili s námi uzavřít obchod. Dodnes jsem jim za jejich trpělivost vděčný, bez jejich obrovského nasazení a dlouholeté přátelské spolupráce by Eduard nebyl tím, čím je. Veletržní areál jsme nakonec opouštěli až dlouho po zavření výstavních hal s pocitem, že jsme přece jen nevážili tak dlouhou cestu zbytečně a vysněný úspěch v novém světě máme na dosah. Nebylo to, jak jistě tušíte, zdaleka tak snadné, ve skutečnosti nás čekala dlouhá, mnohdy strastiplná cesta plná nástrah a těžkostí, ale nakonec, po mnoha letech, se vysněný úspěch pomalu a opatrně skutečně dostavil. Po celá ta léta jsme do Norimberku na veletrh rok co rok poctivě dojížděli, rostli jsme my, veletrh i jeho areál, rok od roku přibývaly zkušenosti i zážitky.

  V roce 1993 jsme si poprvé přivezli medaili za Model roku, pro kterou jsme s Karlem Pádárem jeli, aniž bychom tušili, že cenu dostaneme. Jen díky úsilí pana Laciny, dlouholetého šéfredaktora tehdy slavného časopisu Modellfan, který nás dokázal v tom mumraji a labyrintu stánků najít, odchytit a cenu nám se vší parádou předat, jsme se tak před stánkem Squadron Signalu, kde jsme dva roky předtím uzavřeli svůj první mezinárodní kontrakt, stali první firmou z bývalého východního bloku, která cenu Model roku od Modellfanu obdržela. Domů jsme ji dostali snad zázrakem. Nejprve jsem o ni málem přišel na toaletách v suterénu výstavní haly, když mi odložené pouzdro spadlo z kastlíku na toaletní papír, po dopadu na zem se na zlomek vteřiny pootevřelo a škvírou z něho vyběhla bronzová medaile, která jako žabka s plechovým rachotem odskákala mezi toaletní kabinky, aby svou cestu skončila v té jediné obsazené mezi botami tam sedícího pána, který se potom nějak neměl k odchodu. Asi to pro něho byl šok, sám nevím, co bych dělal, kdyby mi při té činnosti pod nohama přistála medaile. Číhal jsem na něj za vchodem na toalety dobrou čtvrthodinu, po níž se objevila hlava, rozhlédla se na obě strany chodby, a za ní pak vyrazil chlapík s medailí v ruce. Zastavil jsem ho s dotazem „To je vaše?“ a po překvapené odpovědi „Ne, to není“ a mé replice „Tak je to moje,“ se medaile vrátila ke svému právoplatnému majiteli. Vyhráno ale ještě neměla, v zatáčce nad řekou Ohří před obcí Damice jsem poprvé a stále doufám, že naposledy, provedl výkrut s Pick-upem značky Škoda, který po opuštění silnice přeskočil ohradu kravské pastviny, aby se po dopadu na střechu odrazil zpět na kola a se zlomenými poloosami skončil těsně před okrajem lesa. Tehdy ještě nebyly mobily, tak jsme s Karlem vzali medaili, stopli si projíždějící auto a dojeli pro pomoc. Když jsme se vrátili, našli jsme auto vykradené a s odmontovanými koly. Inu, devadesátky v Čechách byly drsné. České republice byl tehdy sotva měsíc, rozpad Československa mnozí jeho občané přijímali s rozpaky a nejistotou, co mohou od dalšího vývoje očekávat. Po třiceti letech si troufnu říct, že ten výsledek není zase tak špatný. Ani pro Eduard, ani pro Českou republiku.

  Ostatně, na veletrhu jsme prožili mnohé historické okamžiky, vznik České republiky, její vstup do Schengenského prostoru a zrušení hraničních kontrol, které nám opravdu usnadnilo život. Nikdy nezapomenu na katastrofu raketoplánu Columbia, k níž došlo přesně před dvaceti lety, 1. února 2003. Ten den jsem se vracel z Norimberku a loučení s našimi americkými přáteli budu mít v paměti do konce svých dnů. Byly i veselejší časy, například před deseti lety všichni muži na našem stánku nosili motýlky na podporu prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga. Nepomohlo to, následujících deset let jsme prožili pod extravagantní vládou Miloše Zemana a dnes, krátce po prezidentských volbách, odjíždíme do Norimberku s vírou v lepší časy českého prezidentského úřadu.
  

  V roce 1995 jsme měli v Norimberku poprvé svůj vlastní stánek jako první česká modelářská firma po starých Kovozávodech Prostějov. Byli jsme tehdy náhradníci, výzvu, abychom přijeli a do večera nainstalovali stánek, jsme dostali ráno v den zahájení veletrhu. Místo jsme měli v improvizované nafukovací hale plné čínských firem, cesta k ní vedla po dřevěných deskách přes rozblácené staveniště a nikdo nevěděl, že tam jsme. Ale pan Ono nás i tak našel, stejně jako v roce 1991. Představovali jsme tehdy Tempesta a Jaka-3, po sérii prvoválečných letadel to byla naše první stavebnice letadel z druhé světové války, které byly zároveň začátkem naší cesty k dnešní kvalitě stavebnic. Rok poté už jsme měli stánek v nové hale 7A, v níž pak nechyběl až do covidového roku 2020, kdy brány veletrhu poprvé od jeho počátku po druhé světové válce zůstaly zavřené.

  Letos tedy tak trochu začínáme znovu, my i veletrh, který bude letos v mnohém jiný. Mimo jiné na něm bude patrný – a obávám se, že doslova do očí bijící – úbytek vystavujících firem, přinejmenším tedy v našem oboru. Dlouhá léta to bylo naopak, od poloviny devadesátých let českých, ale i polských, ruských a ukrajinských firem přibývalo. Někdy po roce 2015 se trend obrátil a firem začalo ubývat. Možná v kontextu s prodloužením veletrhu z obvyklých čtyř dnů na šest, které byly po protestech vystavovatelů posléze zkráceny na kompromisních pět dnů. Také tu ale jistě bude korelace s růstem nákladů, spojených s tímto prodloužením výstavy, i se zdražováním základních poplatků i cen služeb šplhajících do nepříjemné výše. Ve zmíněném období do roku 2019 nás náklady na reprezentaci v Norimberku vyšly každoročně už na milión korun, a to je cena, o jejíž rentabilitě začnete přemýšlet bez ohledu na pozitivní vzpomínky a víru v přínos výstavní reprezentace pro váš byznys. Nic na tom nezmění ani čestný stříbrný odznak za 25 účastí na veletrhu. To je něco jako výstavnický Pour le Mérite, ale pokud máte pocit, že je něco špatně, tak z něj moc radosti nemáte. Když si potom uděláte rešerši mezi obchodníky a novináři a zjistíte, že dvě třetiny z pravidelných návštěvníků letos nepřijedou, začnete přemýšlet, jak z toho ven. My jsme se nakonec dohodli s kolegy ze Special Hobby, že si letos pořídíme společný stánek. Ten bude o třetinu menší, než býval náš stánek v posledních letech před covidem. Zredukujeme na něm také personální obsazení, budeme se střídat tak, že nejvíc nás na stánku za naši firmu bude od čtvrtka do soboty. I tak se samozřejmě budeme snažit být pro návštěvníky zajímaví. Ostatně, jak náš stánek, tak stánek Special Hobby byl mnoho let pro řadu našich obchodních partnerů tradičním meeting pointem a my jsme jim vždy vytvářeli dobré podmínky pro jejich vzájemná jednání. Pokud přijedete, můžete tak spoléhat na naši tradiční pohostinnost, přívětivost a informační otevřenost. Věřím, že stejně na tom bude všech pět dalších výrobních firem, které budou na veletrhu držet prapor našeho oboru!

   

  Únorové novinky

  O únorových stavebnicích jsem psal obsáhle v úvodníku lednového Infa. Proto jen v krátkosti zmíním, že hlavní novinkou je Limitka Hind E v měřítku 1/48 s knihou od Jaroslava Špačka. Zajímavý bude i ProfiPACK Fokker D.VII (OAW), stejně jako A6M3 Zero Model 22 a oba únorové Weekendy, tedy čtvrtkový Spitfire Mk.VIII a dvaasedmdesátinový Fw 190A-8/R2 Sturmbock. V únoru se do našeho sortimentu také vrací dlouho očekávaný Bf 110E v měřítku 1/48.

  Mezi doplňkovými sadami bych vás dnes rád upozornil na tištěný motor pro F4F-3 Wildcat (Eduard 1/48) a elegantní proutěné sedadlo pro dvaatřicetinového Sopwith Camela v řadě Brassin. Mezi fotolepty bych vypíchl sestavy sad pro Ansonu od Airfixu a F-16C od firmy Kinetic (obojí 1/48). V případě F-16 nabízíme i dvě sady masek, klasickou a oboustrannou TFace. Mezi maskami najdete rovněž první aršík pro vymaskování RAM panelů na F-35A. Tato sada vybočuje z naší obvyklé nabídky masek, masky na vykrývání povrchových ploch jsme v poslední době nenabízeli. Tato sada je také vyrobena z odlišného materiálu, což není kvůli šetření nákladů, ale proto, že černá fólie, kterou jsme se rozhodli použít, je pro vykrývání ploch na povrchu modelu vhodnější. Tato sada je určena pro sedm strojů z nabídky zbarvení ve stavebnici Tamiya. Jde o modernější stroje s jednodušší strukturou těchto panelů. V březnu bude mezi novinkami podobná, ale výrazně složitější sada masek pro RAM panely staršího provedení pro japonský a americký stroj z výběru markingů ve stavebnici. V únorové nabídce jsou také dvě klasické kabinové masky. Považuji za vhodné zmínit i sady pro pětatřicetinové tanky, jednu pro A-34 Comet od Tamiye a dvě sady pro Jagdpanther Ausf. G1 od Academy. Další novinky, včetně sedmi nových sad řady Space, najdete v sekci představování únorových novinek dále v dnešním čísle Infa.

   

  Články

  Mezi články v dnešním čísle najdete ukázku z knihy Hind E od Jaroslava Špačka a obsáhlý článek o plukovníkovi Elwynu Righettim, veliteli 55th Fighter Group, který pouhé tři týdny před koncem války za záhadných okolností zmizel poblíž německého městečka Riesa. Autorem článku je Richard Plos. Pokračuje i seriál Hledání potopených lodí s Paulom Allenom od Mira Bariče, který se tentokrát věnuje lodním vrakům v okolí Guadalcanalu, a od stejného autora je i jedenácté pokračování letecké války nad Ukrajinou, tentokrát věnované dění v prosinci loňského roku a nazvané Dronmi proti strategickým bombardérom. Čtyři z pěti článků Boxart Story napsal Jan Bobek, jsou to texty pojednávající o boxartech stavebnic A6M3 Zero Model 22, Bf 110E, Fw 190A-8/R2 a Spitfire Mk.VIII. Pátou Boxart Story, o Fokkeru D.VII (OAW), napsal Richard Plos. Richard tuto stavebnici připravoval do výroby. Výběr markingů v ní, který je stejně jako Boxart story Richardovým dílem, považuji za neobyčejně působivý jak z modelářského, tak i výtvarného a historického hlediska a věřím, že po přečtení tohoto textu se mnou budete souhlasit!

  Pokud nedojde k něčemu neočekávanému, bude dnešní Info již standardně publikováno v publikačním systému Triobo. Možná se bude někomu z vás jevit tato novinka jako něco neobvyklého a nekonformního, jak už to tak často s novými věcmi bývá. Pokud u vás takový stav nastane, prosím o shovívavost, trpělivost a vybuzení vašeho tvořivého ducha. Dejte té neobvyklosti čas a uvidíte, že si Triobo časem oblíbíte a zjistíte, že přináší víc pozitiv, než negativ. Což je přístup, který je v dnešní bouřlivé době vhodný nejen pro čtení Infa.

   

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

• Černé úterý

  Text: Jan Bobek 

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Kat. č. 82214

  
  

  Málokterá námořní základna získala během druhé světové války takovou důležitost jako Rabaul na Nové Británii v jižním Tichomoří. Japonci ji obsadili na počátku roku 1942 a po dobu následujících dvou let se pro ně stala klíčovým zázemím pro hladinové, letecké a pozemní jednotky při tažení v Šalamounových ostrovech a na Nové Guinei. Byla natolik silně bráněna, že se ji Spojenci rozhodli neutralizovat a neplýtvat silami při jejím dobývání. Na konci roku 1943 zajišťovali její stíhací ochranu piloti Zer z Kōkūtai 201, 204 a 253.

  Spojenci zahájili 1. listopadu 1943 vylodění u mysu Torokina severně od zátoky císařovny Augusty na západním pobřeží ostrova Bougainville. Jejich úkolem bylo vybudovat letecké základny, které budou blíže k Rabaulu. Japonci se na toto riziko připravovali, a proto do Rabaulu vyslali posily jak ve formě křižníků a torpédoborců, tak i leteckých jednotek z letadlových lodí Shōkaku, Zuikaku a Zuihō. Letadlové lodě však ponechali v bezpečí základny Truk.

  Na Američany nejdříve neúspěšně zaútočili letci z jednotek letadlových lodí a v noci se na plavidla zajišťující vylodění pokusily zaútočit dva těžké křižníky, dva lehké křižníky a šest torpédoborců. Za nimi k ostrovu směřovala plavidla s japonskými posilami. Došlo k noční bitvě v zátoce císařovny Augusty, v níž se několik válečných lodí srazilo a Japonci ztratili jeden lehký křižník, jeden torpédoborec, dva křižníky byly poškozeny a těžká poškození utrpěly i dva torpédoborce. Američané z vítězného boje vyšli lehce, poškození utrpěl jeden křižník a jeden torpédoborec.

  Američané na úterý 2. listopadu 1943 naplánovali nálet na plavidla v rabaulské zátoce. Útok v malé výšce dostalo za úkol provést 75 bombardérů Mitchell z 3rd, 38th a 345th BG s doprovodem 70 stíhaček Lightning z 8th, 49th a 475th FG. Stíhacímu doprovodu velel Gerald Johnson z 9th FS a jeho zástupcem byl budoucí nejúspěšnější americký stíhač Dick Bong. Nálet měly současně provést i osádky Liberatorů, ale kvůli špatnému počasí se čtyřmotoráky s částí doprovodu vrátily zpět na Novou Guineu. Při plánování útoku Američané neměli informace o leteckých posilách, které do Rabaulu dorazily, a nevzali ani v úvahu, že se do přístavu vrátí válečné lodi po noční bitvě u Bougainvillu. Osádky Mitchellů směřovaly do smrtelně nebezpečné akce.

  Bombardéry k Rabaulu přiletěly ze severovýchodu a nad cíl prolétly mezi sopkami Tovanudatir a Komvur. Jako první zaútočily dvě peruti Lightningů na letiště Lakunai, ale namísto momentu překvapení ve vzduchu narazily asi na sto Zer. Jednotlivé peruti Mitchellů na letiště a plavidla v Rabaulu nalétávaly asi s minutovým odstupem. Obránce útok nejdřív překvapil, ale dělostřelci na pobřeží i na lodích rychle zahájili palbu. Obraně vévodily těžké křižníky Haguro a Myoko. Japonci stříleli velkými rážemi i do vody, aby pomocí vysokých gejzírů ohrozili nízko letící bombardéry.

  Nad zátokou se rozpoutalo peklo, vzduch byl vyplněn výbuchy granátů a padajícími stroji. Bombardéry se snažily letět pod úrovní palub křižníků, aby unikly jejich palbě a vyhýbaly se sloupům vody. Tuto fázi boje na boxartu zachytil Piotr Forkasiewicz. Letoun 2-163 byl pravděpodobně osobním strojem Hikōtaichōa 201. Kōkūtai korv. kapitána Shirō Kawaie. Ten se však této akce neúčastnil a formaci jeho jednotky vedl podpor. Yoshio Ôba.

  Při odletu se na Mitchelly pokoušela útočit některé Zera, ale jejich piloti se vyhýbali útoku zepředu, protože měli respekt z výzbroje gunshipů. Některým japonským pilotům očividně došla munice, chvíli letěli vedle Mitchellů, pak zasalutovali a odletěli.

  Japonci ztratili čtrnáct Zer a devět pilotů, dalších šest stíhaček bylo zničeno během srážek při poplachovém startu. Japonci ohlásili 119 sestřelených letounů, z toho 22 pravděpodobně. Americká strana svoje hlášení rovněž nadsadila, stíhači a střelci bombardérů nárokovali 55 sestřelených Zer. O přesných škodách na japonských plavidlech se dodnes vedou spory, ale po tomto útoku Japonci od dalšího útoku svazem křižníků na Bougainville upustili.

  Američané přišli o 11 Mitchellů a devět Lightningů, řada letounů byla poškozena. Většina stíhaček byla sestřelena v soubojích, naopak velkou část bombardérů sestřelila protiletadlová obrana. Díky těmto ztrátám dostal 2. listopad 1943 mezi letci USAAF přezdívku „Černé úterý“. Major Raynold H. Wilkins z 8th BS, 3rd BG byl za svůj útok na jeden z křižníků a odvahu při vedení formace posmrtně vyznamenán Medailí cti. 

• Vzpoura na Morotai

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Antonis Karydis

  Kat. č. 84154

  
  

  Squadron Leader Henry Maxwell Gibbes DSO, DFC & BAR a OAM patřil mezi špičku australských stíhacích pilotů. Díky své malé a pevně stavěné postavě byl Bobby Gibbes mezi spolubojovníky znám jako „chodící sud“. Bojovou službou prošel nejdříve ve Středomoří jako velitel No. 3 Sqn. RAAF, u níž dosáhl 10,25 vítězství. Mezi jeho soupeři nebyli jen němečtí a italští piloti, ale i protivník, který bojoval za vichystickou Francii. Velitelský post opustil v dubnu 1943 po absolvování 274 bojových letů. Toužil pilotovat Mosquito a v rámci kurzu na tomto typu odlétal 25 hodin. Měl se totiž stát velitelem noční stíhací No. 464 Sqn. RAAF, namísto toho však byl přeložen do Austrálie jako Chief Flying Instructor k No. 2 OTU. Zpět do první linie se vrátil v říjnu 1944. Byl jmenován na pozici zástupce velitele No. 80 Wing RAAF, jemuž velel legendární Clive Caldwell. V té době wing tvořily No. 452 a 457 Sqn. RAAF vyzbrojené Spitfiry Mk.VIII. V prosinci 1944 se části wingu postupně přesunuly na ostrov Morotai v severní části dnešní Indonésie. Tohoto přesunu se Gibbes neúčastnil, protože 5. prosince utrpěl popáleniny při nouzovém přistání na letišti Sattler. Ale všechno zlé je pro něco dobré, v nemocnici se znovu setkal se sestřičkou, které se již dva týdny dvořil, a v lednu 1945 byla svatba.

  Ostrov Morotai byl důležitý pro postup spojeneckých sil na Filipíny. Proto na něm v polovině září 1944 americké a australské jednotky provedly vylodění. Malá japonská posádka, přečíslená v poměru 1:100, byla zatlačena do méně významných částí ostrova a ihned započaly práce na dvou hlavních letištích, která byla dokončena v říjnu. Japonci se však ostrova nechtěli vzdát a boje o něj skončily teprve kapitulací na konci války. Během několika měsíců po vylodění provedli japonští letci na ostrov řadu nočních náletů, na které spojenecké stíhací jednotky prakticky nenašly efektivní obranu. Bombardéry na zemi zničily nebo poškodily přes 70 letounů.

  Caldwellovy Spitfiry se za půl roku působení z této základny dostaly do střetu s nepřátelským letounem jen jednou. Veškerá jejich činnost byla zaměřena na útoky proti málo významným pozemním cílům na okolních ostrovech. Díky tomu při útoku na Filipíny zůstali australští letci stranou hlavního těžiště bojů a postupně to vedlo k jejich narůstající frustraci. S nasazením jejich výškových stíhacích Spitfirů v roli bitevního letounu nebyli spokojeni. Přesto se snažili velení navrhnout úpravy, které by tuto roli usnadnily. Část z nich však byla zamítnuta. Gibbes se například neúspěšně pokoušel prosadit použití zkrácených koncových oblouků křídla nebo závěsníků pro rakety.

  Ani práce na přípravě zázemí pro australské jednotky na ostrově Morotai neprobíhaly ideálně. Měly je na starost americké ženijní jednotky, ale tempo bylo velmi pomalé. Caldwell a Gibbes se tedy rozhodli práce urychlit ilegálními dodávkami alkoholu. Došlo však k vyzrazení, oba důstojníci stanuli před válečným soudem a byla jim snížena hodnost.

  Gibbes se po vyléčení k jednotce dostal v březnu 1945 a absolvoval u ní proti izolovaným japonským pozicím 44 bojových letů. Při jedné z nich, 4. dubna, byl zraněn při útoku na postavení kanonů na ostrově Ternate. Palba protiletadlového kanonu zasáhla pravý chladič Spitfiru, zásahy z kulometu poškodily levou polovinu křídla a několik střepin zasáhlo Gibbsovo pravé stehno.

  Gibbs později vzpomínal, že v bojových operacích, do kterých byla jeho jednotka vysílána, neviděl žádný smysl. Dokonce přestal vidět smysl dále sloužit u letectva. Obzvláště se mu příčilo střílet na pasoucí se dobytek. Dříve pracoval na farmě a ze střelby stíhačkou na zvířata se mu doslova dělalo zle. 

  S těmito pocity na ostrově Morotai nebyl sám, a proto se připojil ke Caldwellovi a dalším šesti důstojníkům wingu v bezprecedentním kroku v historii RAAF. Společně podali rezignaci s odkladem po skončení bojů. Velení se pokusilo kauzu zamést pod koberec, problémy neřešit a chtělo důstojníky přesvědčit, ať rezignace stáhnou. To vzbouřence namotivovalo, aby platnost rezignací změnili na okamžitou. Nakonec to vedlo k inspekci nadřízených složek z Austrálie, jež vyústila ve výměnu části velení nadřízené 1st Tactical Air Force, napravení problémů a postupné zlepšení morálky. Bobby Gibbes později dostal zpět hodnost Squadron Leader a v roce 1946 odešel do civilu. Jeho civilní letecký život nebyl o nic méně pestrý než jeho válečná služba. V roce 1994 vydal životopisnou knihu You Live But Once. 

• Nálet na Markersdorf

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Kat. č. 7467

  
  

  Velení Luftwaffe se v první polovině roku 1944 rozhodlo k zesílení stíhacích jednotek v západní Evropě. Počet Staffel v určité stíhací Gruppe se zvýšil ze tří na čtyři. Některé stíhací Gruppe na jiných bojištích proto musely vyčlenit jednu Staffel a poslat ji na západ. Takto se I./JG 51 „Mölders“, bojující na východní frontě s Messerschmitty Bf 109 G, musela zbavit své 2. Staffel, která červnu 1944 přešla do podřízenosti IV. Sturm/JG 3 „Udet“. Velitelem této jednotky byl Major Wilhelm Moritz. Byla jednou ze tří Sturmgruppe v Obraně Říše, určených pro útoky na formace bombardérů z bezprostřední blízkosti. Pro tento účel byla v květnu přezbrojena z Messerschmittů Bf 109 na silně pancéřované Fw 190 A-8/R2 (a několik A-7). Jedna z jejích tří Staffel byla v květnu rozpuštěna a nahradila ji Sturmstaffel 1, která se na tyto útoky specializovala. Její nově přidaná Staffel, 2./JG 51, se během celého června přeškolovala na Focke-Wulfy. V srpnu byla formálně přeznačena na 16. Sturm/JG 3. 

  Poprvé se IV. Sturm/JG 3 dostala do boje v roli Sturmjägerů 7. července 1944. Se 44 letouny štábu a čtyř Staffel se jí u Oscherslebenu podařilo napadnout formaci Liberatorů bez doprovodu a během tříminutového boje jich 19 sestřelila. Následkem tohoto střetnutí musela být rozpuštěna 492nd BG.

  Obdobný útok Moritz a jeho čtyři Staffel s 45 pancéřovanými stroji provedly nad Starnberským jezerem 18. července 1944. Výškové krytí měly zajistit Focke-Wulfy z 2./JG 51 pod vedením Oblt. Haaseho. Němcům se podařilo napadnout formaci B-17 z 483rd BG, která se právě nacházela bez doprovodu. V následném boji bylo sestřeleno 14 bombardérů. Americká jednotka za statečnou obranu obdržela Distinguished Unit Citation. Oblt. Haase však porušil Moritzův rozkaz a namísto ochrany kolegů nařídil své 2./JG 51 na bombardéry rovněž zaútočit. Mustangy, které na místo krvavého střetu dorazily, tuto chybu tvrdě ztrestaly a výsledkem bylo 12 sestřelených Focke-Wulfů a stejný počet zabitých nebo zraněných pilotů. V následujících týdnech se počet letounů, které IV. Sturm/JG 3 do boje nasazovala, snížil ve většině případů na 10 až 20.

  Podobně tomu bylo i 23. srpna 1944, když pod Moritzovým velením odstartovala z letiště Schongau formace 17 Sturmjägerů. Bombardéry 15. Air Force měly za cíl závody na výrobu paliva ve slezském Blechhammeru (Blachownia Śląska) a Odertalu (Zdzieszowice), letecké a průmyslové cíle ve Vídni a v jejím okolí. Němci proti náletu vyslali 96 stíhaček, ale jen 50 z nich se dostalo do kontaktu s nepřítelem. Doprovodní stíhači sestřelili sedm Focke-Wulfů z II. Sturm/JG 300 a jediný výrazný úspěch zaznamenala Moritzova Sturmgruppe. Ta se nejdříve připojila k části JG 300, která na sebe upoutala stíhače, a poté IV. Sturm/JG 3 jihozápadně od Vídně zaútočila na 24 Liberatorů 451st BG, které letěly severozápadním kurzem bez stíhacího doprovodu ke svému cíli, jímž bylo letiště Markersdorf. Bombardéry zaujaly sevřenou formaci, aby ztížily Němcům útok zblízka. Došlo k boji na život a na smrt, který probíhal ve výšce šesti kilometrů na trase dlouhé šedesát kilometrů přibližně mezi městy Nasswald a Kilb. Moritz a jeho stíhači během tří minut nárokovali sestřelení devíti bombardérů a devět se jich skutečně zřítilo. Další byly těžce poškozeny. Velitel americké jednotky Col. Robert E. L. Eaton v hlášení uvedl, že na ně mimořádně agresivně zaútočilo asi čtyřicet stíhaček, které před útoky zkušeně využívaly hustou oblačnost. Němci na ně nalétávali ve skupinách šesti až deseti strojů velmi agresivním, skoro až sebevražedným způsobem. Některé Liberatory byly tak těžce zasaženy, že se rozpadly ve vzduchu. Snímek hořícího Liberatoru „Extra Joker“ těsně před explozí patří mezi nejznámější fotografie z letecké historie. Jeho velitel 1st Lt Kenneth A. Whiting zahynul s celou osádkou.

  Nad cíl se dostalo 16 letounů 451st BG a podařilo se jim letiště Markersdorf zasáhnout. Za tuto akci jednotka obdržela citaci od velitele 15. Air Force, Maj. Gen. Twinninga, v níž se uvádí, že palubní střelci sestřelili nebo poškodili 29 letounů protivníka. Určitě jim padlo za oběť pět pilotů z 15. a 16. Staffel, kteří padli nebo zůstali nezvěstní, k nim je zřejmě nutné připočítat tři další stroje, jež byly poškozeny. V průběhu bojů nad Evropou ztratila 451st BG nad nepřátelským územím 112 osádek. Boj nad podhůřím Alp 23. srpna 1944 patřil k těm nejtěžším. 

• Ty mě nedostaneš!

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Kat. č. 8136 

  
  

  Ještě ležel v posteli, když zazvonil telefon. Hmátnul rozespale po sluchátku, ve kterém se ozval hlas hejtmana od dělostřelců: „Pane, severně od lesa u Villiers-Cotteretes řídí francouzský Bréguet nepřátelskou dělostřeleckou palbu. Její účinek je strašný!“ Rychle si poznamenává oblast v mapě a pak do telefonu úsečně odpoví: „Hned tam budeme!“

  Nemá službu, měl mít možnost si dnes, 29. června, přispat, ale není zbytí. Koukne na hodinky. Ještě není ani půl osmé ráno! Všichni ostatní už ale odletěli na ranní hlídku, a tak je to jen a jen na něm. Dělá vše téměř automaticky. Kombinézu, kuklu, brýle, rukavice, mapu… Za pět minut je připraven. Mechanik pobíhá kolem jeho nového Fokkeru D.VII. Tyto krasavce dostala Jasta 4, které velí, 13. června, tedy jako poslední z celé JG I. To bylo před dvěma týdny. Vybral si hned jeden z nových letounů, nechal jeho trup, horní křídlo i výškovku natřít na červeno, příď dostala černou barvu a po vzoru Kirschsteinova Fokkeru Dr.I, který ještě nedávno sám používal, ozdobily horní křídlo šikmé bílé pruhy. Když pak ještě nechal jako obvykle namalovat na boky trupu písmena Lo doplněná vykřičníkem, bylo dílo téměř hotové. Něco tomu ještě ale přece jenom chybělo. Chtěl mít na svém stroji nějaké motto, vzkaz. Už to nosil nějaký čas v hlavě a teď se tady na výškovém kormidle objevil nápis Du doch nicht!!

  Vyšvihne se do kokpitu, usadí se, nastříkne palivo, zapne magneto, zahýbá kniplem, aby prověřil volnost kormidel. Mechanik dvakrát protočí vrtuli a napotřetí se už celý letoun otřese prvními otáčkami motoru v přídi. Přidává plyn a s hlavou vykloněnou do strany pojíždí směrem ke vzletové dráze. Minutu nato se odpoutá od země.

  Míří k frontě a oči za ochrannými brýlemi pátrají po nepříteli. Dlouho to netrvá. Támhle je! Severně od lesa, asi 600 m vysoko. Na nic nečeká a okamžitě zezadu útočí. Musí být obezřetný, kulometné „dvojče“ v Bréguetu by jej mohlo pořádně pocuchat. Drží se na jeho úrovni a přímo za zádí. Pozorovatel by si rozstřílel vlastní kormidla, kdyby se o něco pokusil. Natáhne závěry kulometů, vypálí krátkou dávku a postava za kulomety mizí. Zasáhl jej? Vypadá to tak. Francouzský pilot ale nehodlá dát svou kůži lacino a prudce manévruje.

  Napodruhé tedy útočí z boku, což by bylo za normálních okolností velmi riskantní, ovšem za kulomety Bréguetu je prázdno. Pozorovatel se zřejmě zhroutil do kokpitu. Už je snad jen dvacet metrů od francouzského letounu, když za kulomety zaznamená pohyb. A je zle! Od hlavní se zableskne a on doslova cítí, jak střely prolétají těsně okolo. Pak se jeho Fokker vzepne vzhůru a v řídicí páce náhle klesne odpor. Táhla vedoucí k výškovému kormidlu přeťaly nepřátelské střely a letoun je ve vteřině neovladatelný. A co hůř, zasaženo bylo i směrové kormidlo! Fokker se stáčí a opisuje kruh, zatímco Bréguet uniká.

  Souboj jej zanesl až nad nepřátelské pozice a teď sedí v letounu, který nelze řídit. Musí se nějak dostat ke svým! Jakmile se příď začne stáčet do směru vlastních pozic, přidá plyn. Zvětší tím průměr zatáčky, což jej zanese o kus dál kýženým směrem. Opakuje to znovu a znovu. Jde to pomalu, ale jde to. Vlastní pozice jsou už na dosah, když se náhle Fokker prudce nakloní a po křídle přejde do střemhlavého letu. Není nač čekat! Skrčí nohy, zapře je o hranu sedáku a pak se vymrští z kokpitu. Proud vzduchu jej vrhne přímo na poškozené směrové kormidlo, o které se zachytí volný popruh padákového postroje. Je lapen v nejdivočejší jízdě svého života! Proud vzduchu jím smýká, země se blíží rychle. Příliš rychle… Cloumá napůl ustřelenou směrovkou, nechce umřít! Co jeho milovaná Lo? Určitě bude plakat, bleskne mu hlavou… Rup! Kormidlo povolí a popruh vyklouzne ze sevření. Tahá za madlo uvolňovače. „Je pozdě“, pomyslí si, když spatří rychle se blížící zemi. Ale vtom jím něco škubne vzhůru. Padák se otevřel! Uběhne vteřina, možná dvě a on tvrdě dopadá na zem.

  Bolest vystřeluje poručíku Ernestu Udetovi z kotníku do celé nohy. Leží a zhluboka dýchá. Kolem duní dělostřelecká palba a jeden granát exploduje tak blízko, že na něj dopadne hrouda hlíny. Musí odtud vypadnout! Chvíli zápasí s hromadou bílého hedvábí, až je konečně volný. Srdce mu poskakuje, vydává se k nedalekým palebným pozicím německých dělostřelců. Tak ještě není konec. Znovu unikl smrti... Du doch nicht!!

• Horké vosí léto

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Martin Novotný

  Kat. č. 8203

  
  

  Zerstörergeschwader 1, známá díky malbě na přídích Messerschmittů Bf 110 jako Wespen (vosy) nebo Wespengeschwader, svůj původ odvozovala od předválečné JG 132 „Richthofen“, z níž byly její části založeny. Richthofenovské tradice jednotka udržovala, i když se její označení postupně měnilo na ZG 141, ZG 1 a později na SKG 210. 

  ZG 1 byla znovu založena v lednu 1942 v Lechfeldu. Tehdy se Stab, I. a II./SKG 210 specializovaly na nasazení Bf 110 v roli stíhacích bombardérů. Stal se z nich Stab, I. a II./ZG 1. Současně byla nově založena III./ZG 1 vyzbrojená Messerschmitty Bf 109 E. Kommodorem eskadry byl major Ulrich Diesing.

  Celá eskadra se na konci května 1942 přesunula do ruského Bělgorodu v rámci VIII. Fliegerkorpsu, jemuž velel Gen. Feldm. Wolfram Freiherr von Richthofen, bratranec dobře známého Manfreda. ZG 1 se nezapojila do bojů na Krymu, ale byla nasazena ve směru na Taganrog, Rostov a Krasnodar. Hlavním úkolem jejích letců byla podpora pozemních jednotek. Útočila na zásobovací kolony, mosty, postavení flaku a polního dělostřelectva a na frontě napadala uskupení pěchoty a pancéřovou vozbu. Osádky Bf 110 při tom využívaly silnou výzbroj v přídi a pumy, nejčastěji ráže 250 a 50 kg. Preferovanou metodou bombardování bylo strmé klesání, kterému osádky říkaly Sturzflug (střemhlavý let). Stodesítkám se začalo přezdívat „létající dělostřelectvo“. V období červen až srpen 1942 byla největším nepřítelem letců ZG 1 sovětská protiletadlová obrana. V tomto období přišla I./ZG 1 přičiněním nepřítele o 19 strojů a II./ZG 1 jich ztratila dokonce 52. Řada poškozených letounů se dokázala vrátit nad vlastní území s jedním motorem.

  Pokud to bylo možné, v leteckém boji se piloti Bf 110 snažili využít výhody vysoké rychlosti a silné výzbroje v přídi. Ne vždy to však bylo možné, a tak osádky stodesítek využívaly i tzv. obranný kruh, který využívaly již v bitvě o Anglii. Docházelo tedy i ke ztrátám v boji se sovětskými letci. A jednu stodesítku dokonce sestřelil tank.

  Bojové nasazení „vos“ bylo v některých dnech nesmírně intenzivní. Jako příklad může sloužit 25. srpen 1942, během něhož byla I./ZG 1 nasazena v oblasti Kotlubanu. Od tři čtvrtě na čtyři ráno do půl sedmé večer (něm. času) osádky Bf 110 provedly 25 akcí v celkovém počtu 134 nasazených strojů. Na pozice nepřítele svrhly 79,6 tuny pum. Zničily jeden tank, čtyři děla (tři další byly vyřazeny z provozu), tři traktory a 16 nákladních vozů, 12 dalších bylo poškozeno. Dále zničily čtyři tažená vozidla a dvě spřežení. Zasáhly rovněž vlak a na šesti místech přerušily bombardováním koleje. Jeden Bf 110 byl sestřelen flakem a osádka zahynula.

  Boxart, který před lety vytvořil náš zesnulý kamarád Martin Novotný, zobrazuje osádku z 6./ZG 1 v souboji s Polikarpovem I-16. Během června 1942 tato Staffel přišla o dva velitele. Nejdříve to byl Hptm. Götz Baumann, který byl zraněn při bojovém letu 9. června. Jeho nástupce Oblt. Albert Heilmayer byl sestřelen flakem již o dva dny později. Novým velitelem se stal Oblt. Egon Albrecht, Němec, který se narodil v Brazílii.

  ZG 1 však nebojovala jen s Rudou armádou. Překvapivě se jejím žárlivým rivalem stal velitel VIII. Fliegerkorpsu von Richthofen. ZG 1 dokázala velmi efektivně spolupracovat s pozemními jednotkami a podporovat jejich postup. VIII. Fliegerkorps se často na dynamickém bojišti nacházel v situaci, kdy neměl dostatek informací na to, aby dokázal efektivně nasazovat jednotky.

  Důstojníci ZG 1 se také snažili přimět velení, ať vědeckým způsobem připraví řešení kalibrace kompasů v oblastech s velkým množstvím železných rud. Kvůli této anomálii docházelo k navigačním chybám a ztrátám letounů. Neochota velení tento problém řešit vedl Kommodora Diesinga k tomu, aby vědecké kapacity kontaktoval sám a problém vyřešil na úrovni jednotky.

  Von Richthofen se v červnu 1942 rozhodl dvě Gruppe ZG 1 zrušit, ale velení ZG 1 diskrétně kontaktovalo Göringa, který nedovolil rozpuštění dvou jednotek s tradicí navazující na Manfreda Freiherr von Richthofena. Popuzený Wolfram von Richthofen začal komplikovat zásobování a dodávky nové techniky pro ZG 1, ale na konci června byl převelen do čela Luftflotte 4 a situace se postupně uklidnila. Podrobně se tomuto problému věnuje John J. Vasco v druhém dílu publikace Zerstörer od Ian Allan Publishing. 

• Markingy pro A6M3 Zero Type 22 1/48

  korv. kpt. Shirō Kawai, Kōkūtai 201, letiště Rabaul, Nová Británie, září 1943

  Tento letoun s velitelským označením a továrním zeleným nátěrem byl nafilmován pro japonský válečný týdeník, zveřejněný v říjnu 1943. Některé japonské zdroje tento stroj připisují korv. kpt. Kawaiovi, jenž v té době sloužil jako Hikōtaichō u Kōkūtai 201. V druhé polovině roku 1943 se označování strojů stíhacích jednotek v Rabaulu změnilo a začaly být používány číslice v rozmezí 1 až 9, jejichž přiřazení k jednotlivým jednotkám dosud není spolehlivě určeno. Letouny s tímto označením se neoficiálně zařazují k bojovému uskupení pod názvem Rabauru Kōkūbuntai (Rabaulské letectvo). Jedním z možných vysvětlení je přiřazení číselných kódů k částem stíhacích jednotek, které v tu dobu v Rabaulu operovaly. Jednalo se o Kōkūtai 201 (kódové označení 1 až 3), Kōkūtai 204 (4 až 6) a Kōkūtai 253 (7 až 9). Shirō Kawai absolvoval námořní akademii v březnu 1937 a byl veteránem 12. Kōkūtai z bojů v Číně. Své nejúspěšnější období zažil v roce 1942 jako velitel části 4. Kōkūtai a později Tainan Kōkūtai. Od počátku roku 1943 sloužil u Kōkūtai 201. Jednotka byla od července nasazena na Bougainvillu a v Rabaulu, Kawai však absolvoval velmi málo bojových letů. V říjnu 1944 byl přidělen k Hikōtai 308 v rámci Kōkūtai 221. Zůstal nezvěstný po leteckém boji 24. prosince v okolí Clark Fieldu na Filipínách. Seskočil na padáku v nedalekých horách, ale patrně byl zabit partyzány. Po válce se zjistilo, že Kawai v únoru 1942 na ostrově Manus nařídil popravu spojeneckých zajatců.

   

  c/n 3257, Kōkūtai 252, atol Wake, listopad 1943

  Vrak tohoto letounu byl nalezen na Atolu Wake při jeho obsazení americkými silami v září 1945. Tato základna padla do japonských rukou v prosinci 1941 po statečném odporu obránců. Část amerických zajatců na něm byla ponechána kvůli nuceným pracím. Kōkūtai 252 vznikla na konci roku 1942 ze stíhací jednotky Genzan Kōkūtai a účastnila se bojů nad Guadalcanalem. V únoru 1943 se přesunula do Mikronésie a její část, která měla základnu na atolu Wake, byla pod velením por. Yūzō Tsukamota a později por. Suhōa. Jejich piloti se dostávali do ojedinělých střetnutí s americkými bombardéry B-24. Jednotka ale utrpěla těžké ztráty 5. října 1943 během útoku Task Force 14 na atol Wake. Proti Američanům vzlétlo 26 Zer, ale 16 jich bylo ztraceno i s piloty. Japonci nárokovali deset vítězství a americká strana přišla o šest letounů. Podle záznamů Kōkūtai 252 měl být stroj c/n 3257 na počátku listopadu 1943 přeznačen z kódu Y2-157 na 52-150. Fotografie, však naznačují, že ke změně došlo jen u individuálního čísla letounu. V polovině listopadu již toto Zero na seznamu techniky Kōkūtai 252 nefiguruje. Jednotka byla na počátku roku 1944 během bojů v Marshallových ostrovech zničena. Nálet 5. října na základně Wake způsobil značné škody na technickém zázemí i letecké technice. Jeden z japonských námořních důstojníků z obav před předpokládaným vyloděním nařídil popravit zbývajících 98 zajatců. Po válce byl společně se svým podřízeným odsouzen k smrti.

   

  Lt. Usaburō Suzuki, Kōkūtai 582, letiště Buin, ostrov Ballale, duben 1943

  Tento původně šedý stroj byl v polních podmínkách přestříkán tmavě zelenou barvou, která byla na křídle a vodorovných ocasních plochách po jejich obvodu vynechána. Pilotem toho stroje měl údajně být poručík Suzuki. Letoun je zachycen na fotografii z letiště během operace I-gō. Číslo na směrovce bylo bohužel cenzorem vyretušováno. Číslice 191 a 182 jsou jen hypotetické varianty a jsou odvozeny od principu rozdělení jednotky na formace devíti strojů. Velitelský stroj se dvěma klíny na trupu s fotograficky doloženým kódem na směrovce nesl číslo 173. Kōkūtai 582 byla smíšená jednotka, vyzbrojená stíhačkami A6M i bombardéry D3A Val. Usaburō Suzuki absolvoval námořní akademii v srpnu 1940. O dva roky později byl zařazen ke 3. Kōkūtai (pozdější Kōkūtai 202) a prošel boji nad Novou Guineou a Guadalcanalem. U Kōkūtai 582 jako Buntaichō její stíhací jednotky vedl piloty při řadě bojů v polovině roku 1943 během obrany Bougainvillu. Velel také v poslední akce, 12. července, po níž byla stíhací jednotka Kōkūtai 582 rozpuštěna a Suzuki byl převelen ke Kōkūtai 204. V listopadu 1943 se ujal funkce Hikōtaichō v Kōkūtai 265, jež byla od jara 1944 nasazena v oblasti Marian a po těžkých ztrátách byla v červenci rozpuštěna. Poté se stal velitelem Hikōtai 301 v rámci Kōkūtai 201 (II) a padl v boji u Taiwanu 13. října 1944.

   

  Iwakuni Kōkūtai, základna Iwakuni, Japonsko, 1944

  Stroj byl vyroben s továrním nátěrem tmavou zelenou barvou na horních plochách. Označením této výcvikové jednotky jsou znaky Katakany „I“ a „Ha“. Iwakuni Kōkūtai byla založena v červenci 1940 a sloužila k výcviku pilotů pro námořní jednotky operující z pozemních základen až do srpna 1944. Poté byla rozpuštěna a znovu byla ustavena v březnu 1945. Jejími řadami prošla v roli instruktorů stíhací esa Akio Matsuba (18 vítězství), Momoto Matsumura (13 vítězství) nebo veterán z letadlové lodi Sōryū Ki-ichi Oda (9 vítězství). Jako pilotní žák prošel jednotkou Hiroshi Shibagaki, který v Rabaulu u Kōkūtai 201 a 204 dosáhl třinácti vítězství. Dalším úspěšným absolventem se stal podpor. Kagemitsu Matsu-o. V srpnu 1943 byl přidělen do Rabaulu ke Kōkūtai 253 a s více než deseti sestřely na kontě se stal se jediným záložním námořním důstojníkem, který dosáhl statusu esa.

   

  Kōkūtai 261 (Tora), základna Kagoshima, Japonsko, 1944

  Stroj byl vyroben s továrním nátěrem tmavou zelenou barvou na horních plochách. Kōkūtai 261 byla založena v červnu 1943 na základně Kagoshima v Japonsku a dostala bojové jméno Tora (tygr), byla označována i jako Tora Butai. Identifikačním prvkem jejích letounů byl číselný kód 61, nebo znak Kanji pro tygra. Jeho provedení se na jednotlivých strojích lišilo. Počet strojů Kōkūtai 261 postupně dosáhl 72 a na konci února 1944 se přesunula na Iwo Jimu. Až do poloviny roku 1944 procházela těžkými boji s letci US Navy, především na ostrovech Saipan, Palau, Guam a Yap. Krátce působila i z ostrova Biak severně od Nové Guineji. Dostávala se také do bojů s osádkami Catalin a Liberatorů. V květnu 1944 byl již počet jejích letounů na polovině původního stavu a v červenci musela být jednotka kvůli vysokým ztrátám rozpuštěna. Někteří ze zbývajících příslušníků jednotky padli při pozemních bojích, nebo na palubě ponorky během evakuace. Funkci Hikōtaichō zastával poručík Masanobu Ibusuki, který se zúčastnil útoku na Pearl Harbor a Bitvy u Midway na letadlové lodi Akagi a během bojů v jižním Tichomoří sloužil na letadlové lodi Shōkaku. Je možné, že Ibusuki během války dosáhl 25 až 30 leteckých vítězství. Po válce se stal prvním velitelem jednotky JSDAF se stíhačkami F-86 Sabre, dosáhl hodnosti podplukovníka, ale zahynul v lednu 1957 při srážce s jiným F-86. 

  
  

• Markingy pro HIND E 1/48

  Mi-24V, 7353, kpt. Brom, npor. Hynčica, prap. Tisoň, 221. VrL, 22. zVrL, Náměšť nad Oslavou, poslední let „Nočního tygra“, 27. květen 2015   

  
  

  Mi-24V, 0834, mjr.  Bohuslav Dvořák, kpt. Jan Jiřík, pprap. Viliam Švacho, 2. letka, 11. vrp, letiště Líně, CIAF Hradec Králové, 17. července 1993

  
  

  Mi-24V, 0815, kpt. Rudolf Straka, npor. Martin Vaniš, kpt. Ondřej Pospíšil,331. lbvr, 33. zVrL Přerov, NATO Tiger Meet, Beja, Portugalsko, 28 června – 9 července 2002

  
  

  Mi-35, 3370, , mjr. Jan Vanický, npor. Marek Matloch, prap. Ladislav Pospíšil. 221. vrl, 22. zVrL, Náměšť nad Oslavou, RIAT Fairford, 14.–16. července 2015

  
  

  Mi-24V, 0786, mjr. Bohuslav Dvořák, kpt. Richard Plos, nrtm. Petr Vavrík, 2. letka, 11. vrp, letiště Plzeň-Bory, CSIAF Bratislava, Slovensko, 5. září 1992

  
  

  Mi-24V, 0837, pplk. Jaroslav Špaček, npor. Pavel Heřman, kpt. Radek Spáčil, 231. lbvr, 23. zVrL, Přerov, Poslední let, trať Přerov–Želátovice, 12. prosince 2005 

  
  

  Mi-35, 3361, 221. vrl, 22. zVrL, Náměšť nad Oslavou, NATO Tiger Meet, Cambrai-Épinoy, Francie, 9.–20. května 2011 

  
  

  Mi-24V, 0835, 331. lbvr, 33. zVrL, Přerov, 27. březen 2002, březen 2002

  
  

• Marking pro Spitfire Mk.VIII 1/48

  MT775, S/Ldr Neville F. Duke, No. 145 Squadron, Loreto, Itálie, červenec–září 1944

  Neville Frederick Duke, rodák z Turnbridge v Kentu, vstoupil do RAF ve svých osmnácti letech v červnu 1940. Po výcviku byl v únoru 1941 zařazen k No. 92 Squadron u které zaznamenal své první dva sestřely. Často létal jako wingman slavného „Sailora“ Malana, velitele bigginhillského Wingu. V říjnu 1941 byl Duke odeslán do severní Afriky k No. 122 Squadron, létající s Tomahawky a Kittyhawky, u níž dosáhl dalších šesti sestřelů. Druhou operační túru začal opět u No. 92 Squadron, která se přesunula také na africký kontinent, kde obdržela „tropické“ Spitfiry Mk.Vb. Během několika měsíců si připsal dalších 14 vítězství. V březnu 1944 převzal velení No. 145 Squadron vybavené Spitfiry Mk.VIII a do září zaznamenal dalších šest sestřelů. Ve funkci velitele No. 145 Squadron používal Duke tři osobní Spitfiry Mk.VIII. Jejich sériová čísla byla JG241, JG953 a MT775. Všechny tyto tři Spitfiry měly namalované kódy ZX-J v barvě Deep Sky s bílým lemem. Jeho poslední Spitfire s/n MT775 měl na obou stranách motorového krytu namalován znak No. 145 Squadron. Fotografie levé strany bohužel není známa, ale s největší pravděpodobností měl stejně jako na svých předchozích Spitfirech pod levým čelním štítkem namalovány dosažené sestřely. Neville Duke dokončil válku s 28 vítězstvími a stal se tak nejúspěšnějším pilotem středomořské oblasti. Po návratu do Evropy pokračoval v létání jako hlavní zkušební pilot u společnosti Hawker.

   

  1Lt. Leland P. Molland, 308th FS, 31st FG, Castel Volturno, Itálie, prosinec 1943–únor 1944 

  Leland Phillips „Tommy“ Molland se narodil 7. května 1919 v Chaffie ve státě Severní Dakota. Pilotní výcvik absolvoval v Moore Field v Texasu a k 31st FG se připojil 5. července 1943. Prvního stíhacího úspěchu dosáhl 16. ledna 1944, kdy se mu podařilo sestřelit ve spolupráci jeden Bf 109. Další úspěchy rychle následovaly. Dne 22. února 1944 se stal po sestřelu dvou Bf 109 leteckým esem a zároveň i jedním z nejúspěšnějších pilotů Spitfirů verze Mk.VIII. Po přezbrojení 31st FG na letouny P-51 Mustang koncem března 1944 pokračoval dál v bojových operacích a sestřelil dalších šest nepřátelských letounů. Molland zůstal i po válce u letectva, byl povýšen do hodnosti Lieutenant Colonel, ale 16. května 1951 tragicky zahynul v Koreji. Se svým T-33 narazil ve ztížených povětrnostních podmínkách do terénu během návratu z meteorologického průzkumu nad nepřátelským územím.

   

  MT507, F/O Len A. Smith, No. 152 Squadron, Sinthe, Barma, březen 1945

  Len Smith sloužil v roce 1943 v hodnosti Sergeant u No. 152 Squadron, která operovala nad Tuniskem, Sicílií a jižní Itálií. Dosáhl čtyř sestřelů, za které byl vyznamenán DFM. Před přesunem perutě na barmskou frontu byl v listopadu povýšen do hodnosti Flying Officer. Koncem roku 1944 si připsal potvrzený sestřel Ki-43 a stal se tak esem. Jeho sestřel představoval jeden z pouhých tří zničených japonských letounů, které byly No. 152 Squadron během bojů v barmské oblasti připsány. Na jaře 1945 Smith ukončil působení u této jednotky a vrátil se zpět do Velké Británie. Bohužel krátce po svém návratu zahynul při letecké nehodě. Jeho Spitfire, na kterém létal počátkem roku 1945, měl oproti předpisu o bílém značení letadel SEAC, vytvořeném v zájmu rychlé identifikace, bíle natřenou také přední část trupu. Vrtulový kužel zdobil v místech vrtulových listů černý klín. Na levé straně trupu byl namalován znak jednotky, černý panter ve skoku.

   

  A58-602, W/Cdr Robert H. M. Gibbes, No. 80 Wing, letiště Sattler, Austrálie, prosinec 1944–duben 1945

  Bobby Gibbes, kterému kolegové piloti kvůli jeho nízké postavě říkali „chodící sud“, byl jedním z nejvýznamnějších australských pilotů a dosáhl jednoho nezvyklého úspěchu tím, že sestřelil letadla tří různých mocností Osy, tedy německého, italského a francouzského vichistického letectva. Celkem dosáhl 12 sestřelů. Gibbesův Spitfire Mk.VIII A58-602 si ponechal tovární kamuflážní schéma, australské výsostné znaky doplnila kódová písmeny RG-V a nápis Grey Nurse. Obojí bylo vyvedeno v barvě Sky Blue. Jednalo se o odstín velmi světlé modré barvy, používaný RAAF. Použití této barvy na kódová písmena bylo zavedeno v lednu 1943. Původně bílé ocasní plochy byly shora a z boku přetřeny odstínem Foliage Green, zespodu pak barvou Sky Blue. Pikové eso na směrovce bylo na Gibbesově stroji vzhůru nohama. Pod kabinou měl letoun namalovány symboly sestřelů, které znázorňují Gibbesovy úspěchy dosažené na středomořském bojišti v řadách No. 3 Squadron RAAF. Prvek rychlé identifikace – bílá náběžná hrana křídla – se na australských Spitfirech objevil poprvé v polovině roku 1943 a No. 80 Fighter Wing tuto praxi převzal. Během své služby nosil Gibbesův Spitfire dvě podoby žraločí tlamy. Zde je zobrazen ve své pozdější podobě s širokou tlamou.

  
  

• Markingy pro Fw 190A-8/R2 1/72

  WNr. 681382, Hptm. Wilhelm Moritz, Stab IV./JG 3, Schongau, Německo, srpen 1944 

  Wilhelm Moritz se narodil 29. června 1913 v Hamburgu, v roce 1933 vstoupil do německé armády, poté byl přeřazen k Luftwaffe a absolvoval výcvik stíhače. Začátek války jej zastihl mezi piloty dvoumotorových Bf 110 u II./ZG 1 a v létě 1940 byl zařazen do 6./JG 77. V dubnu 1942 sloužil jako velitel 11./JG 1, v září 1942 byl převelen k JG 51 na východní frontu, kde sestřelil 25 letadel. Dne 19. října 1943 se stal Staffelkapitänem 6./JG 3. Celá JG 3 byla součástí stíhací obrany Německé říše (Reichsverteidigung) a Wilhelm Moritz se 18. dubna 1944 ujal funkce velitele její IV. Gruppe. Tato jednotka se specializovala na útoky těžce ozbrojenými a pancéřovanými jednomotorovými stíhačkami proti spojeneckým čtyřmotorovým bombardérům. Dne 5. prosince 1944 byl Moritz po nervovém zhroucení zproštěn funkce velitele IV. Gruppe a po odpočinku převzal velení doplňovací jednotky IV./EJG 1. Na konci války se vrátil k bojovému útvaru, když 18. dubna 1945 převzal velení II./JG 4 a v jejím čele zůstal do konce války. Celkem má uznáno sestřelení 44 nepřátelských letadel. Dne 18. července 1944 byl vyznamenán Rytířský křížem.

   

  WNr. 680747, Oblt. Hans Weik, 10.(Sturm)/JG 3, Memmingen, Německo, červen 1944

  Hans Weik se narodil 6. července 1922 v Heilbronnu a do Luftwaffe vstoupil v říjnu 1941. Po ukončení výcviku byl 21. února 1943 odvelen ke štábu JG 3 na východní frontu, kde sestřelil deset sovětských letadel. Od května do listopadu působil jako instruktor u 4./JGr Ost. Zde dosáhl prvního sestřelu čtyřmotorového bombardéru B-17. Následně byl převelen k 9./JG 3 a 10. února 1944 převzal velení 10. Staffel JG 3, v jejíž řadách dosáhl 23 sestřelů spojeneckých letadel. Dvacet z nich byly čtyřmotorové bombardéry. Za dosažené úspěchy mu byl propůjčen 27. července 1944 Rytířský kříž. V dubnu 1945 se jeho novým působištěm stala III./EJG 2, kde podstoupil výcvik na Me 262. Po válce vystudoval Hans Weik architekturu a podle jeho projektů bylo postaveno mnoho staveb. V důchodu se věnoval lodnímu modelářství. Zemřel 5. června 2001 v Heidenheimu an der Brenz. Weikův stroj nesl marking strojů IV. Gruppe JG 3, tedy černý motorový kryt a stylizovaný Adlerflügel na bocích trupu. Na zádi trupu měl bílý pruh, který označoval stroje JG 3 v rámci Obrany říše. Na něm byla vlnovka, označující stroje IV. Gruppe. Na směrovce je vyobrazen počet sestřelů k začátku června 1944.

   

  Hptm. Gerhard Schröder, II.(Sturm)/JG 4, Welzow, Německo, září 1944

  Po smrti Obstlt. Hanse-Günthera von Kornatzkiho, který zahynul 12. září 1944 poté, co jeho poškozený stroj při nouzovém přistání zachytil o vedení vysokého napětí, převzal velení II./JG 4 dvaatřicetiletý Hptm. Gerhard Schröder, do té doby velitel 8. Staffel. Na postu velitele Gruppe zůstal až do počátku března 1945, kdy byl nahrazen uzdraveným Maj. Wilhelmem Moritzem, jenž v čele II./JG 4 působil až do konce 2. světové války. Historici uvádějí, že důvodem výměny velitele II. Gruppe byla nepodařená účast této jednotky při operaci Bodenplatte. Stroj ve standardní kamufláži barvami RLM 74/75/76 měl na přídi znak JG 4 a před ocasními plochami nesl označení strojů JG 4 v rámci Obrany říše v podobě černo-bílo-černých pruhů.

   

  Fw. Adalbert Koch, 6./JG 300, Löbnitz, Německo, podzim 1944

  Stejně jako sesterská JG 301, také JG 300 byla původně určena k nočnímu stíhání spojeneckých bombardérů útočících na cíle v okupované Evropě. Začátkem roku 1944 se však přeorientovala na denní stíhání. Její II. Gruppe, zformovaná v červenci 1943, byla v létě roku 1944 vybavena těžce vyzbrojenými a pancéřovanými stroji Fw 190A-8/R2 nebo R8 určenými k útokům na spojenecké bombardéry a nadále byla označována jako Sturmgruppe. Jedním z jejích pilotů se stal Fw. Adalbert Koch, který na podzim roku 1944 používal stroj označený „žlutá 15“. Na pancéřových plátech na boku trupu byl namalován nápis „Titi Wau Wau“. Označením strojů JG 300 v rámci obrany Říše byl červený pruh okolo zádě trupu. V této době již byl jen málokterý stroj vybaven pancéřovými skly na odsuvné části překrytu. Piloti je nechávali odstranit, protože na nich kondenzovala během letu ve výškách vlhkost a zamlžení bránilo pilotovi ve výhledu. 

  
  

• Markingy pro Fokker D.VII (OAW) 1/48

  Lt. Ernst Udet, Jasta 4, letiště Beugneux-Cramoiselles, Francie, červen 1918 

  Jasta 4 dostala 13. června 1918 netrpělivě očekávané Fokkery D.VII, a to jako poslední jednotka ve svazku JG I. Všechny pocházely z licenční výroby firmy Ostdeutsche Albatros Werke (OAW). Na Fokkerech D.VII byl představen nový marking Jasta 4, tedy černě natřená příď, disky kol a vzpěry. Udet působil jediný den ve funkci velitele JG I, což stačilo na to, aby svůj nový Fokker opatřil individuálním zbarvením s výrazným pruhováním horního křídla. Většina rekonstrukcí tohoto D.VII má více pruhů, než kolik jich je zde, protože známá fotografie Udeta u výškovky s nápisem „Du doch nicht!!“ je rozsáhle retušovaná. Ze všech pruhů na fotografii je původní jen jediný, ten, který prochází křížem na pravé polovině horního křídla. Existovala ještě nejméně jedna fotografie, zvětšenina visící v obývacím pokoji Udetova berlínského bytu ve třicátých letech. Z filmových záběrů odvysílaných v jednom dokumentu německé televize je možno pro rekonstrukci vyjít. Letoun neměl dlouhou životnost, dolétal již 29. června. V 7:40 ráno nad obcí Cutry, kousek od lucemburských hranic, zaútočil Udet v jeho kokpitu na francouzský Breguet, ale pozorovatel opětoval palbu a jeho střely přeťaly lanka řízení Udetova Fokkeru. Tomu se podařilo z neřiditelného stroje vyskočit na padáku. Z dostupné fotografie není jasné, zda zůstaly disky kol a vzpěry v černé barvě, nebo byly také přetřeny červenou barvou. 

   

  Voj. č. 4499/18, VzFlgMstr. Franz Mayer, MFJ III, Jabbeke, Belgie, srpen 1918

  Franz Mayer si připsal během první světové války tři, možná čtyři vítězství, záleží na zdroji informací. Létal jako příslušník námořní jednotky MFJ III, která byla vytvořena 23. června 1918 z příslušníků jednotek MFJ I a MFJ II. Mayerův Fokker D.VII z produkce OAW byl jedním z raných strojů středního výrobního provedení a nesl atraktivní barevné schéma sestávající z bílého trupu se žlutou přídí a černými diagonálními pruhy po obou stranách. Zajímavostí je provedení trupového kříže. Ten byl podle známé a kvalitní fotografie stejné barvy jako příď letounu, tedy žlutý. Důvod tohoto nestandardního postupu není znám, možná se jednalo o snahu odlišit kříž od černých pruhů na trupu. Obě křídla byla ponechána v barvě leteckého plátna se čtyřbarevným vzorem potisku (tzv. Lozenge). Výškovka byla žlutá se třemi černými pruhy na kormidle coby označením jednotky MFJ III. 

   

  Lt. Walter Blume, Jasta 9, Sissone, Francie, září 1918

  Walter Blume byl velmi zajímavou osobností nejen coby prvoválečný stíhač, ale také jako letecký konstruktér, kterým se stal po válce. Rodákovi z Hirschbergu (dnes Jelení Hora, Polsko) bylo 18 let, když vypukla první světová válka a jako příslušník jednotky Jägerů byl krátce po zahájení bojů raněn. Následně se rozhodl pro kariéru letce a po výcviku se stal v červnu 1915 příslušníkem Fliegertruppe. Po období služby u jednotek s dvousedadlovkami byl v lednu 1917 převelen ke stíhací Jasta 26. Tam také zahájil 10. května svou šňůru 28 leteckých vítězství sestřelem D.H.9. Jeho činnost přerušilo 29. listopadu 1917 zranění, které jej na tři měsíce vyřadilo z bojů. Po návratu do služby 5. března 1918 byl ustanoven velitelem Jasta 9. Dne 2. října 1918 obdržel vyznamenání Pour le Mérite a ve stejný den také dosáhl svého 27. a tedy předposledního vítězství. Po válce pracoval jako letecký konstruktér pro společnosti Albatros a Arado a stál u zrodu německé reaktivní letecké techniky. Za války používal Blume několik D.VII s obdobným barevným provedením, tedy s černým trupem a stylizovaným B na bocích. Tento stroj měl více než polovinu horního křídla přestříkánu bílou barvou a také bílý pruh zespod spodního křídla. Obojí označovalo velitele jednotky.  

   

  Lt. d. R. Kurt Monnington, Jasta 18, Montoy-Flanville, Francie, srpen 1918

  Kurt Monnington je dnes dobře známým prvoválečným pilotem díky svému osobnímu symbolu, kterým byla detailně vyvedená lebka na obou stranách trupu. Tento symbol si ponechal i pro svůj D.VII a doplnil jím i neoficiální symbol Jasta 18, kterým byl černý havran. Monnington zahájil svou leteckou službu coby člen FA 62, poté byl převelen v roce 1917 k Jasta 15. Zde zprvu zůstával bez vítězství. Známá Bertholdova výměna personálu mezi Jasta 15 a 18 znamenala, že se Monnington spolu se všemi svými spolubojovníky z Jasta 15 stal od března 1918 příslušníkem nové Jasta 18. Své první vítězství zaznamenal 11. května 1918, kdy sestřelil S.E.5a. Byl to také jeho jediný sestřel nepřátelského stíhače, následovala jen vítězství nad dvousedadlovými stroji. Nejzajímavější je jeho uznaný sestřel dvou D.H.9, které však byly ve skutečnosti obětí flaku a následné srážky. Monningtonův D.VII (OAW) z rané produkce byl vyveden v známých barvách „nové“ Jasta 18 s červenou přídí a bílým trupem. Hrany trupu a obrysy směrovky a výškovky byly lemovány černě. Obě křídla byla minimálně shora červená, spodní plochy byly buď také červené, ale je možné, že zůstaly v původním potahu potištěným leteckým plátnem (tzv. Lozenge). Je na modeláři, jaké provedení zvolí.   

    

  Uffz. Alfred Bäder, Jasta 65, Tichémont, Francie, listopad 1918

  Alfred Bäder se narodil 20. září 1893 v Tübingenu ve Württembersku. V létě 1916 byl zraněn na frontě u Infanterie Regiment Nr. 180. Po leteckém výcviku a následném stíhacím kursu u Jastaschule II byl 31. srpna 1918 přidělen k Jasta 65. Nebyl zde ani týden a 4. září byl sestřelen poblíž Rembercourtu Salmsonem 2A2 od 91st Aero Squadron s osádkou 1Lt Victor H. Strahm a Capt James E. Wallis. Bäder byl v tomto boji lehce zraněn., O něco později „srovnal účty“, když sestřelil dva americké Salmsony. První patřil 99th Aero Squadron a byl sestřelen 2. října. Druhý náležel 91st Aero Squadron a Bäder ho poslal k zemi 8. listopadu 1918. Jeho válečný Fokker D.VII z rané produkce OAW nesl velkou barevnou ilustraci Sedmi Švábů, skupiny vesničanů ze středověké pohádky, jedné z těch, které shromáždili bratři Grimmovi. Příběh si dělá legraci z obyvatel Švábského vévodství. Hrdinové příběhu jsou poněkud hloupí a všichni nakonec zemřou. Kresba byla na Bäderově Fokkeru vyvedena z obou stran, na každé byla jiná. Fotografii tohoto letounu Bäder zaslal jako pohlednici zraněnému kolegovi Wilhelmu Scheutzelovi, jemuž byl tento letoun po řadu let mylně přisuzován. 

   

  Lt. d. R. Hans Besser, Jasta 12, Chéry-les-Pouilly, Francie, srpen 1918

  Hans Besser byl v první polovině července 1918 členem Jasta 12 a zůstal u jednotky až do konce války, ale přesné datum, kdy se k jednotce připojil, ani podrobnosti o jeho předchozím působení nejsou známy. Besser si připsal dvě vítězství nad americkými DH 4 dosažená 18. a 26. září 1918. Během druhého střetnutí Besser zasáhl pumy svého protivníka první dávkou, což způsobilo, že pumy letounu No. 20 Aero Squadron ve výšce 4500 m explodovaly. Při výbuchu zahynul 2/Lt D. B. Harris a 2/Lt E. Forbes, samotný Besser se výbuchu jen tak tak vyhnul. O jeho poválečném životě nejsou k dispozici žádné podrobnosti. Besser létal nejméně na třech letounech Fokker D.VII se svým osobním označením, bílým koštětem. „Besen ist Besser“ („koště je lepší“) bylo rčení, které pro jeho letouny používali kamarádi z Jasta 12. Trup byl natřen modrou barvou s bílou přídí. Křídla byla ponechána v barvě potahové látky Flugzeugstoff (Lozenge) se čtyřbarevným potiskem. Přestože se jednalo o ranou sérii výroby OAW, letoun byl již vybaven novější verzí výfukového potrubí, kterému se kvůli jeho tvaru říkalo „saxofon“.

        

• Markingy pro Bf 110E 1/48

  6./ZG 1, Sovětský svaz, léto 1942

  Kresbu vosy (Wespe) coby znak ZG 1 navrhl na podzim 1939 Leutnant Richard Malchfelder, technický důstojník jedné Zerstörergruppe (II./ZG 1). Původně sestával ze tří malých vos a používala jej stejná Gruppe těžkých stíhačů, která prošla několika změnami označení (včetně II./SKG 210), aby nakonec počátkem roku 1942 skončila jako II./ZG 1. Brzy začaly používat vosí emblém i další Gruppe ze sestavy Zerstörergeschwader 1, která nesla operační název „Wespen“. Tento letoun nesl kamufláž složenou z barev RLM 74/75/76. Vosí emblém byl použit i pro letouny Zerstörergeschwader 1, které byly v roce 1942 označeny jako „Wespen“. 

   

  4./NJG 1, Sint-Truiden, Belgie, únor 1942

  NJG 1 byla nejstarší noční stíhací jednotkou Luftwaffe a jejím zakladatelem byl legendární Oberst Wolfgang Falck. Na počátku roku 1942 velel její II. Gruppe Major Walter Ehle a na této pozici setrval po dobu více než tří let. V roce 1942 sloužil v sestavě 4. Staffel NJG 1 například i známý noční stíhač Wilhelm Herget. Stroj G9+JM je zajímavý jak žraločí přídí, tak i dočasným nátěrem „námořní“ zelenou barvou RLM 72 na horních plochách, což souviselo s tím, že se jeho osádka podílela na hlídkových letech během operace Donnerkeil. Prvkem rychlé identifikace během této akce byl žlutý pruh na trupu. Němcům se během ní podařilo proplout s bitevními loděmi Scharnhorst a Gneisenau a s těžkým křižníkem Prinz Eugen Kanálem La Manche z francouzského Brestu na sever Německa. Luftwaffe zajišťovala od 11. do 13. února 1942 nepřetržité hlídkování nad svazem. Jednotky II./NJG 1 a II./NJG 3 byly pověřeny krytím během soumraku a nočních hodin. Druhý den operace se části obou nočních stíhacích jednotek přesunuly na norskou základnu Lister, odkud kryly závěrečnou část plavby svazu. V Norsku setrval tento detašmán až do konce února. Všech vzdušných vítězství během operace Donnerkeil ovšem dosáhly denní stíhací útvary Luftwaffe.

   

  Lt. Felix-Maria Brandis, 1.(Z)/JG 77, Malmi, Finsko, 1942

  Jeden ze strojů velitele 1.(Z)/JG 77, kterým byl Leutnant Felix-Maria Brandis, během jeho působení na východní frontě. Na kontě měl celkem 14 vítězství, z toho pět britských (včetně dvou Fairey Albacore) a devět sovětských letounů. Lt. Brandis zahynul 2. února 1942 se strojem Bf 110E-2 (WNr. 2546) LN+AR u Olangy, když jeho letoun při návratu z bojového letu narazil ve špatném počasí do terénu. V tu dobu už byla jeho jednotka přejmenována na 6.(Z)/JG 5. Označení jednotky se postupně měnilo z 1.(Z)/JG 77 na 6.(Z)/JG 5, 10.(Z)/JG 5 a 13.(Z)/JG 5. Na přídi letounu byl znak jezevčíka s Ratou (Polikarpov I-16) v tlamě. Pro tuto jednotku byl emblém jezevčíka charakteristický. Dva jezevčíci byli maskoty „Dackelstaffel“ po celou dobu její existence, bez ohledu na označení, které právě nesla. Jezevčíci někdy dokonce s osádkami absolvovali i bojové lety. Jednotka byla na severu Evropy nasazena jak proti britským, tak i proti sovětským letounům. Tento stroj padl i s osádkou Lt. Harryho Kripphala dne 18. června 1942 za oběť protiletadlové palbě 30 km západně od Murmansku.

   

  4./ZG 76, Sonderkommando Junck, základna Mosul, Irák, květen 1941

  Po vypuknutí Britsko-Irácké války, která trvala od 18. dubna do 30. května 1941, poskytly Iráčanům vojenskou podporu Itálie a Německo. Luftwaffe zde proti RAF nasadila jednotku Sonderkommando Junck, která používala především stíhací Messerschmitty Bf 110, bombardovací Heinkely He 111 a transportní Junkersy Ju 52. Jednotce velel Oberst Werner Junck, který dosáhl během 1. světové války u Jasta 8 pěti vítězství a v meziválečném období byl známým sportovním letcem. Messerschmitty Bf 110 sice nesly irácké výsostné označení, ale létaly s nimi německé osádky a ve skutečnosti se jednalo o stroje od ZG 76 a ZG 26. Jediného vítězství tohoto útvaru dosáhl 20. května 1941 Lt. Martin Drewes z II./ZG 76 (budoucí noční stíhací eso), když u Falúdži sestřelil Gloster Gladiator pilotovaný Sgt. Smithem z A Squadron, náležící k Habbaniya Strike Force.

   

  Lt. Herbert Kutscha, 5./ZG 1, Sovětský svaz, 1942

  Herbert Kutscha sloužil na začátku války u II./JG 77, ale brzy byl převelen k 5./ZG 1 vyzbrojené Messerschmitty Bf 110. Během francouzského tažení sestřelil několik strojů včetně jednoho Bf 109 leteckých sil neutrálního Švýcarska. Později na východní frontě, kde se z jeho jednotky II./ZG 1 stala II./SKG 210, dosáhl velkých úspěchů i jako bitevní letec. Kutschova II. Gruppe pod velením Hptm. Rolfa Kaldracka se specializovala na bitevní útoky, respektive bombardovací útoky z malých výšek. Nad nepřátelským územím se přitom Bf 110 pohybovaly vyšší rychlostí než jiné bombardéry. Odtud také pocházel název tohoto útvaru, tedy „rychlá bombardovací eskadra“ (SKG; Schnellkampfgeschwader). Kutscha byl po dosažení 22 vítězství vyznamenán Rytířským křížem. V té době bylo na jeho kontě navíc 41 letadel zničených na zemi, 41 tanků, 15 lokomotiv, 11 protiletadlových kanónů a 157 nákladních vozů. V červnu 1943 se stal velitelem 15. Staffel JG 3 „Udet“, používající jednomotorové stíhačky. V létě 1944 převzal velení II./JG 3 v Normandii a v závěru roku velel II./JG 27. Od února 1945 vedl III./JG 1 na východní frontě. Celkem absolvoval přes 900 bojových letů, docílil 47 sestřelů, z toho šest čtyřmotorových bombardérů. Na Bf 110 získal 22 vítězství.

  
  

• Letecká vojna na Ukrajine

  Boje neutíchli ani na Vianoce. Ukrajinskí piloti si ich pripomenuli aspoň takto.

  Ukrajinský pilot poslal na Vianoce Rusom pozdrav v podobe dvoch striel HARM proti radarom.

  
  

  Dronmi proti strategickým bombardérom

  Text: Miro Barič 

  
  

  V období od 1. 12. 2022 do 1. 1. 2023 ovplyvňovalo operácie na Ukrajine najmä počasie. Mierna zima v Európe nedovolila Putinovi využiť energetickú krízu na vydieranie. Na druhej strane rozmáčaná pôda na Ukrajine neumožňovala nejaké rozsiahle presuny ťažkej techniky. To prinieslo čas na preskupenie, oddych a reorganizáciu vojsk, kým boli veľké operácie utlmené.

  Táto operačná prestávka sa netýkala dvoch vecí. Pokračoval ruský nápor na Bachmut, o ktorý sa bojuje už od augusta, a tiež pokračovala ruská vzdušná ofenzíva proti ukrajinskej civilnej infraštruktúre. V sledovanom období však dostali úder aj dve základne strategických bombardérov hlboko na ruskom území – a to opakovane.

  K prvému útoku došlo v pondelok 5. 12. skoro ráno. Výbuchy sa ozvali na základni Engels pri Saratove a na základni Djagilevo pri Rjazani. Tá prvá sa nachádza takmer 500 km od ukrajinských hraníc a je domovom dvoch plukov 22. gardovej divízie ťažkého bombardovacieho letectva. Jej 184. pluk je vyzbrojený bombardérmi Tu-95MS a 121. gardový pluk operuje so strojmi Tu-160M. Obe jednotky sa pravidelne zapájali do útokov na Ukrajinu. Silný výbuch na tejto základni podľa prvotných správ poškodil dva bombardéry Tu-95 a zranil dvoch ľudí. Následné satelitné zábery veľké škody neodhalili, ale zdá sa, že najmenej jeden Tu-95 bol naozaj zasiahnutý.

  V tom istom čase došlo k explózii aj na základni Djagilevo, ktorá slúži ako výcvikové stredisko strategického bombardovacieho letectva. Nachádza sa približne 450 km od ukrajinských hraníc a len niečo vyše 200 km od Moskvy. Z tohto incidentu existuje aj séria fotografií, ktoré ukazujú, že výbuch nastal za jedným zo zaparkovaných Tu-22M3 s označením RF-34110. Poškodil mu chvostové plochy a výtokové trysky a zapálil nákladné auto s pozemným zdrojom, ktoré stálo pri lietadle. Zahynuli pri tom traja ruskí vojaci. Veľkým šťastím pre Rusov bolo, že nevybuchla raketa Ch-22, ktorú mal tento Tu-22 zavesenú pod krídlom. Jej tonová hlavica by napáchala výrazne väčšie škody.

  Ukrajinci sa k útoku oficiálne nijak neprihlásili. Na ruskej strane zaznelo aj také bizarné tvrdenie, že išlo o teroristický útok na bezbranné mierumilovné letiská. Ide pritom o základne, z ktorých štartujú stroje bombardujúce ukrajinské mestá. A bezbrannosť poprelo samotné ruské vyhlásenie, podľa ktorého útočili drony letiace nízko nad zemou a protivzdušná obrana letísk ich zostrelila. Škody napáchali iba ich trosky.

  Najväčšiu hodnotu z týchto ruských vyhlásení má informácia, že na útok boli použité staré sovietske bezpilotné prostriedky Tu-141, prípadne Tu-143. Ide pôvodne o prieskumné prúdové drony, ktoré Ukrajina upravila na nesenie nálože. Pohybujú sa po vopred naprogramovanej dráhe a pristávajú s pomocou padáku. Pri kamikadze útokoch sa, samozrejme, s padákom neráta.

  V pondelok 26. 12. sa základňa Engels stala cieľom ďalšieho útoku. Rozozvučali sa sirény leteckého poplachu a k oblohe začali stúpať dymové stopy rakiet protivzdušnej obrany. Zo smeru od letiska bolo počuť dva výbuchy. Podľa oficiálnych ruských vyhlásení bol nízko letiaci dron zničený PVO. Na plochu základne však dopadli jeho trosky a zabili troch príslušníkov pozemného personálu. Informácie o vyššom počte obetí a zničení viacerých bombardérov sa nepotvrdili. Známe sú mená troch mŕtvych – major Andrej Voronov, nadporučík Maxim Anufrienko a nadporučík Alexandr Pampuchin. Všetci boli príslušníkmi 121. gardového pluku ťažkého bombardovacieho letectva vyzbrojeného strojmi Tu-160M. Podľa ruskej strany došlo k ďalšiemu pokusu o útok na základňu Engels aj vo štvrtok 29. 12.

  K incidentu s dronom Tu-141 naloženým výbušninami došlo už na začiatku vojny, 11. 3. 2022. Vtedy sa tento bezpilotný prostriedok zrútil po vyčerpaní paliva na parkovisko pred študentskými internátmi v chorvátskom Záhrebe. Priletel tam smerom z Ukrajiny ponad Maďarsko. Vtedy sa objavili na ruských sieťach posmešky na adresu protivzdušnej obrany NATO, ktorá nechala dron letieť stovky kilometrov nad svojím územím. Nuž, ruská PVO sa tiež zrovna nevyznamenala. Ak aj boli drony naozaj zostrelené, ako Rusi tvrdia, tak predtým tiež nerušene preleteli stovky kilometrov a beztak dopadli na základne, kde napáchali škody. A zdá sa, že Rusi si svojou obranou do budúcnosti vôbec nie sú istí, pretože z letiska Engels po útokoch presunuli väčšinu bombardérov na vzdialenejšie základne.

  Výbuch na základni Djagilevo zničil pozemný zdroj a poškodil Tu-22M3 s označením RF-34110. Bombardér má pod krídlom raketu Ch-22.

  Pri výbuchu a následnom požiari zomreli traja ruskí vojaci

  Detail poškodenia Tu-22M3 s označením RF-34110.

  Patrioty z USA i Nemecka

  Svoju protivzdušnú obranu zatiaľ vďaka spojencom posilňuje Ukrajina. Po dodávkach viacerých systémov z viacerých štátov v októbri a novembri USA v stredu 21. 12. oznámili, že dodajú aj batériu systému Patriot. Vzápätí sa pridalo aj Nemecko a sľúbilo poslať ešte jednu batériu. Tá americká je vo verzii PAC-3, ktorá je primárne určená na ničenie balistických rakiet. Strely PAC-3 majú vylepšené navádzanie a manévrovacie schopnosti. Dosah proti balistickým raketám je 30 km, v prípade ďalej modernizovanej verzie PAC-3 MSE je to až 60 km. Nevýhodou je nižší dosah proti lietadlám. To sa ale dá riešiť použitím starších striel PAC-2 s dosahom až 160 km proti lietadlám. Je potvrdené, že nemecká batéria má byť vo verzii používajúcej PAC-2 aj PAC-3. Výcvik ukrajinskej obsluhy Patriotov sa mal začať vo Fort Sill v Oklahome v priebehu januára.

  Posilňovanie PVO si vyžadujú neustále ruské útoky na ukrajinskú civilnú infraštruktúru. Tie pokračovali aj počas sviatkov. Ukrajina sa čoraz viac prikláňa k sláveniu Vianoc v „našom“ termíne. Voľno majú aj 25. decembra, aj 7. januára a môžu si vybrať. Tento rok si približne 60 percent Ukrajincov vybralo prvý dátum. Rusko na to nič nedbalo a na Vianoce ostreľovalo niekoľko desiatok miest a obcí v Charkovskej a Záporožskej oblasti. V Chersone pri tom zomrelo najmenej 13 civilistov. Aj na Silvestra vystrelilo na Kyjev vyše 20 striel s plochou dráhou letu, ktoré trafili hotel a obytný dom.

   

  Niektoré spadnú samé

  Najväčší útok prišiel medzi sviatkami, vo štvrtok 29. 12. Rusko vtedy podľa prvých správ vystrelilo 100 až 120 striel. Ukrajinské územie dosiahlo približne 70 z nich a protivzdušná obrana ich zostrelila 54. Objavilo sa viacero videí, na ktorých Ukrajinci ničia strely s plochou dráhou letu prenosnými raketami odpaľovanými z pleca. Vďaka tomu, že ich odpálenie dokážu zistiť pomerne skoro, odhadnú ich stovky kilometrov dlhú trasu a do cesty im presúvajú tímy s raketami Stinger. Väčšinou vystrelia niekoľko Stingerov naraz, aby aspoň jeden ruskú strelu trafil. Posledné takéto tímy bývajú rozmiestnené na strechách domov na predmestiach predpokladaných cieľov ruských útokov. Tie strely, ktoré preniknú obranou, páchajú veľké škody na energetickej infraštruktúre.

  Zaujímavý je však rozpor medzi 100 až 120 ruskými raketami hlásenými v ten deň ráno zrejme na základe údajov zo spojeneckých prieskumných lietadiel) a 70 raketami, ktoré skutočne prileteli. Aspoň čiastočne nemusí ísť o omyl a Rusi skutočne vypustili viac striel, ako doletelo. V nasledujúcich dňoch sa objavili najmenej tri videá zachytávajúce trosky ruských striel, ktoré po vypustení zlyhali a dopadli na vlastné územie. Dve ležali neškodne v poli, no jedna sa zrútila na dom a zapálila ho. Koľko ďalších nefunkčných striel dopadlo niekde v šírej ruskej pustatine bez toho, aby ich našli, možno len hádať.

  Ukrajinský vrtuľník Mi-24P s tradičnou maľbou z obce Petrykivka v Dnipropetrovskej oblasti, kde takýmito motívmi zdobili domy aj predmety v domácnosti.

   

  Dostanú aj sady JDAM?

  Okrem protivzdušnej obrany dostáva Ukrajina, samozrejme, aj inú výzbroj. Výpočet všetkých typov obrnených vozidiel, delostreleckých zbraní a najnovšie aj tankov by vydal na samostatný článok a navyše nesúvisí s primárnou témou tohto seriálu. Jedna nová zbraň, o ktorej sa v sledovanom období začalo hovoriť, sa však leteckej vojny priamo týka. Podľa denníka Washington Post plánujú USA dodať na Ukrajinu súpravy JDAM, ktoré zmenia klasické neriadené bomby na presne navádzané zbrane. Skratka znamená Joint Direct Attack Munition, čiže Spoločná munícia pre priamy letecký útok. Slovo spoločná v názve znamená, že na jej vývoji sa v 90. rokoch spoločne podieľalo americké letectvo i námorníctvo.

  Súprava JDAM pozostáva z troch častí – navádzacieho systému, ktorý pracuje na princípe súradníc GPS, pozdĺžnych plutiev na tele bomby, ktoré zlepšujú jej schopnosti plachtiť, a ovládacích krídeliek na konci bomby. Súpravy sa vyrábajú v rôznych veľkostiach a americké letectvo či námorníctvo ich používaj na bombách s hmotnosťou od 500 libier (227 kg) po dvetisíc libier (910 kg). Z toho vyplýva, že by sa mala dať ľahko prispôsobiť a jej úprava na použitie pri ukrajinských bombách sovietskej výroby nepredstavuje (čo sa týka rozmerov) nič zložité. Zo správy denníka Washington Post totiž vyplýva, že USA ani bomby nedodajú, iba tieto súpravy.

  Bombu so súpravou JDAM je možné použiť tromi spôsobmi. Najsofistikovanejší je ten, pri ktorom lietadlo zároveň nesie aj kontajner na vyhľadávanie a zameriavanie cieľov (napríklad Sniper alebo LITENING II). Kontajner vyšle súradnice bombe a pilot ju iba vypustí. Presnosť je do piatich metrov. Aj v prípade, že dôjde k výpadku GPS signálu, si bomba „zapamätá“, kam má dopadnúť s presnosťou do desiatich metrov.

  Ďalšia možnosť je, že pilot zadá súradnice manuálne počas letu podľa toho, aký cieľ objaví, alebo aké súradnice mu dodá pozemná kontrola. V tomto i v predchádzajúcom prípade je potrebná integrácia v elektronických systémoch lietadla.

  Tretí spôsob je najjednoduchší. Súradnice cieľa sa do bomby zadajú na zemi ešte pred štartom a pilot ju iba zhodí na určenom mieste. Je pravdepodobné, že Ukrajinci budú JDAM používať práve týmto spôsobom. Vyžaduje si totiž len minimálne zásahy do lietadla – pridanie GPS zariadenia a ovládacieho prvku na vypustenie bomby.

  V predchádzajúcich mesiacoch Ukrajinci úspešne zvládli integráciu protiradarových rakiet HARM na stíhačky MiG-29 a Su-27. HARM je schopný sám si aktívne vyhľadávať ciele, a tak Ukrajinci pridali do svojich stíhačiek iba GPS zariadenie a tablet, s pomocou ktorého raketu HARM vystrelia a tá sa už sama zameria na nepriateľský radar – a funguje im to. Je možné, že v prípade prepojenia JDAM bomby s tabletom v lietadle (napríklad cez Bluetooth) sa Ukrajincom podarí dosiahnuť aj to, že pilot bude môcť zadávať súradnice cieľa počas letu.

  Je pravdepodobné, že bomby JDAM budú Ukrajinci zhadzovať z lietadiel Su-24 a Su-25. Pri zhodení z veľkej výšky a pri vysokej rýchlosti je táto munícia schopná dokĺzať na vzdialenosť viac ako 20 km. Lietanie vo veľkej výške v blízkosti frontu si však ukrajinské lietadlá nemôžu dovoliť. Su-25 ich tak zrejme budú zhadzovať tak, ako teraz vystreľujú neriadené rakety – po balistickej krivke. Stroj poletí maximálnou rýchlosťou tesne nad zemou, potom začne stúpať a bombu odhodí oblúkom pred seba. Na rozdiel od neriadených rakiet však bude JDAM omnoho presnejší. Pre dodanie JDAM hovorí aj jeden podstatný detail – bomba s touto súpravou je šesťkrát lacnejšia ako navádzaná strela do raketometov HIMARS.

  Ruský prieskumný dron Orlan-10 zostrelený 30, 12. v Černihivskej oblasti.

  
  

  Straty vrtuľníkov

  V sledovanom období obe strany nárokovali viacero zostrelov nepriateľských strojov, no vizuálne potvrdených bolo len niekoľko. Je možné, že ďalšie sa potvrdia neskôr, ako sa to stávalo aj v predchádzajúcich mesiacoch. Všetky potvrdené zostrely súviseli s podporu vojsk na fronte, najmä v oblasti Bachmutu.

  Na ukrajinskej strane došlo k strate dvoch vrtuľníkov Mi-8. Prvý havaroval v nedeľu 11. 12. pri útoku neriadenými raketami na ruské pozície pri Konstantinovke v Doneckej oblasti. Zahynuli pri tom piloti Vladislav Levčuk a Maxim Fedorov.

  Podplukovník Maxim Fedorov (na snímke) zahynul spolu s poručíkom Vladislavom Levčukom 11. 12. v Mi-8. Všimnite si odkaz Putinovi v okne helikoptéry a guľomet namontovaný v jej nose.

  K ďalšej strate došlo v pondelok 19. 12. pri obci Tonenkove neďaleko Donecku. Dva vrtuľníky Mi-8 vtedy leteli za sebou tesne nad zemou. Kamera zo zadného stroja zachytila zásah prvej helikoptéry raketou. Vyvalil sa z nej hustý čierny dym a po krátkom čase havarovala. Piloti druhého stroja sa napriek nebezpečenstvu otočili a pristáli pri dymiacom vraku, aby sa pokúsili pomôcť jeho posádke. Dvoch členov sa však už zachrániť nepodarilo – podplukovník Oleksandr Zubač a podplukovník Vladislav Gulov zahynuli.
  

  Fotka vraku ukrajinskej helikoptéry Mi-8 bola zverejnená 24. 12. a má byť z Doneckej oblasti. Okolo však nie sú žiadne ďalšie trosky. Je možné, že ide o stroj zničený skôr.

  Nové fotografie ruskej helikoptéry Mi-8AMTŠ s trupovým číslom „modrá 92“, ktorá bola zničená ukrajinskými silami na Haďom ostrove ešte 7. 5. 2022.

  Aj na ruskej strane boli preukázateľne zničené dva vrtuľníky. Išlo o typ Ka-52, ktorý vo vojne na Ukrajine trpí vysokými stratami. Prvý zničili v nedeľu 4. 12. príslušníci Dniprovskej protilietadlovej raketovej brigády. Ruská posádka sa dopustila osudovej chyby a letela pomerne vysoko nad terénom. Po zásahu raketou ich stroj vybuchol a nedostali šancu na prežitie. Zostrel bol zachytený na videu, na ktorom bolo vidno aj druhú ruskú helikoptéru, tá však letela podstatne nižšie a zásahu tak unikla.

  Ďalší Ka-52 s trupovým číslom „žltá 23“ bol zasiahnutý v utorok 20. 12. Na svedomí ho má údajne priateľská paľba vlastného systému Pancir-S1. V tomto prípade sa posádka zachránila. Do tretice sa v sledovanom období objavilo aj video zničenia ďalšieho Ka-52. To však pochádza ešte z marca z okolia Kyjeva a zachytáva vrtuľník po núdzovom pristátí, ktorý ruskí vojaci radšej vyhodili do vzduchu, aby nepadol do rúk ukrajinských ozbrojených síl.

  Tento Ka-52 nosil na trupe bojachtivú kresbu aligátora. V novembri 2022 bol zostrelený v Chersonskej oblasti.

  Okrem týchto vrtuľníkov boli poškodené už spomínané Tu-22M a Tu-95 na základniach strategických bombardérov. A v nedeľu 4. 12. bol južne od Bachmutu zničený Su-24M s označením RF-93798 a trupovým číslom „modrá 48“. Obaja piloti pri tom zahynuli. Išlo o príslušníkov žoldnierskej skupiny Wagnerovcov.

  Ruské ministerstvo obrany zverejnilo sériu fotografií vojakov s vrtuľníkom Mi-8.

• Hľadanie stratených lodí s Paulom Allenom

  Bitka o Guadalcanal predstavovala prvú ofenzívu a veľké víťazstvo Spojencov v Tichomorí. Iste, americké námorníctvo zvíťazilo aj v bitke o Midway, ktorej sme sa venovali v predchádzajúcej časti seriálu. Tam však reagovali na japonský útok. V prípade Guadalcanalu v Šalamúnových ostrovoch prevzali strategickú iniciatívu a už ju z rúk nepustili.

  USS Atlanta (CL-51), vedúca loď celej triedy, počas skúšok v novembri 1941. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  
  

  Na krížniku Juneau zahynulo päť bratov Sullivanovcov

  Text: Miro Barič 

  
  

  Bitka o Guadalcanal predstavovala prvú ofenzívu a veľké víťazstvo Spojencov v Tichomorí. Iste, americké námorníctvo zvíťazilo aj v bitke o Midway, ktorej sme sa venovali v predchádzajúcej časti seriálu. Tam však reagovali na japonský útok. V prípade Guadalcanalu v Šalamúnových ostrovoch prevzali strategickú iniciatívu a už ju z rúk nepustili.

  Hlavným dôvodom útoku na Guadalcanal bolo letisko, ktoré Japonci začali na ostrove budovať. To by totiž po dokončení umožňovalo ovládať širokú oblasť. Americkým silám sa vďaka zlému počasiu podarilo priblížiť nepozorovane a ich vylodenie 7. 8. 1942 Japoncov zaskočilo. Z prekvapenia sa však rýchlo spamätali a o Guadalcanal sa pol roka tuho bojovalo na zemi, vo vzduchu a na mori. Kampaň sa skončila až 9. 2. 1943 stiahnutím japonských vojsk. Vo vodách medzi Guadalcanalom a ostrovmi Savo a Florida severne od neho sa potopilo toľko lodí, že miesto začali prezývať Prieliv so železným dnom.

  Prvá veľká bitka prišla už v noci z 8. na 9. 8. 1942. Pri ostrove Savo vtedy Japonci pre zmenu zaskočili spojenecké sily a v krátkom čase rozstrieľali štyri americké a jeden austrálsky ťažký krížnik. Astoria, Quincy, Vincennes a Canberra sa potopili, zachrániť sa podarilo len ťažko poškodený krížnik Chicago. Slabou náplasťou bolo, že pri návrate 10. 8. ráno potopila americká ponorka S-44 japonský krížnik Kako.

  Nasledovali ďalšie bitky a pri jednej z nich bol stratený aj hlavný hrdina nášho príbehu, protilietadlový krížnik USS Juneau (CL-119). V Británii vznikli protilietadlové krížniky už pred vojnou. Išlo o upravené staršie plavidlá triedy C, na ktorých pôvodné 152 mm delá nahradili kanónmi kalibru 102 mm. Ako prvý takto upravili v roku 1937 krížnik Coventry, v rokoch 1938 a 1939 nasledovali Curacao, Curlew, Cairo, Calcutta a Carlisle. Počas vojny získala Británia aj ďalšie protilietadlové plavidlá tejto kategórie.

  Americká trieda Atlanta sa však stala prvou skupinou krížnikov na svete, ktoré od začiatku vznikali výhradne s protilietadlovou výzbrojou. Paradoxne sa však s nimi najprv rátalo ako s lídrami flotíl torpédoborcov. Až neskôr začala byť zrejmá ich hodnota pri ochrane námorných zväzov pred nepriateľskými lietadlami a začali byť nasadzované výhradne v tejto úlohe.

  Triedu Atlanta tvorilo osem lodí. Prvé štyri (Atlanta, Juneau, San Diego a San Juan) začali stavať v roku 1940 a do služby ich zaradili v priebehu dvoch mesiacov od konca decembra 1941 do konca februára 1942. Ďalšie štyri – Oakland, Reno, Flint a Tucson – vstúpili do služby v mierne odlišnej podobe až v rokoch 1943–45.

  Krížniky boli dlhé 165 metrov a ich plný výtlak bol 7400 ton. Prvé štyri lode boli vyzbrojené 16 kanónmi kalibru 127 mm, ktoré boli umiestnené po dvoch v ôsmich vežiach. Tri boli nad sebou na prove a ďalšie tri tiež nad sebou na korme. Po jednej veži bolo na každom boku. Bola to najsilnejšia protilietadlová výzbroj zo všetkých krížnikov druhej svetovej vojny. Za minútu bola hlavná batéria triedy Atlanta schopná vystreliť 6 ton munície.

  Delá kalibru 127 mm dopĺňali tri, neskôr štyri štvorhlavňové kanóny kalibru 28 mm. Tie boli neskôr nahradené účinnejšími zbraňami kalibru 40 mm a doplnené väčším počtom 20mm kanónov. Druhú štvoricu lodí dokončili len s 12 kanónmi kalibru 127 mm, dve bočné veže boli odstránené. Preto sa niekedy považuje za samostatnú triedu Oakland. Postupne na nich rástol počet 40-mm kanónov.

   

  Protilietadlový krížnik v akcii

  Zmien výzbroje sa však Juneau nedožil. Po dokončení bol na jar a v lete 1942 najprv nasadený na hliadkové plavby v severnom Atlantiku a v Karibiku. V auguste 1942 loď prevelili na tichomorské bojisko a tam ju vrhli do kampane pri Guadalcanale. Keď 15. 9. tri torpéda z japonskej ponorky I-19 zasiahli USS Wasp, Juneau spolu s torpédoborcami zachránili 1910 námorníkov z potápajúcej sa lietadlovej lode. V bitke pri Santa Cruz 26. 10. 1942 pôsobil v eskorte lietadlových lodí Hornet a Enterprise. Americké plavidlá zostrelili 38 útočiacich japonských lietadiel a posádka krížnika na tom mala významný podiel.

  Bola to prvá bitka, ktorej sa Juneau zúčastnil. Osud krížnika sa naplnil hneď v tej druhej. Námorná bitka o Guadalcanal v novembri 1942 bola zároveň jediným stretnutím hladinových plavidiel, ktorého sa krížniky triedy Atlanta zúčastnili – okrem Juneau to bola jeho sesterská loď Atlanta. Obe boli v bitke potopené. To na jednej strane dokumentuje, že na boj s hladinovými plavidlami sa skutočne nehodili. Na druhej strane však ich skazu spôsobili torpéda a silnejší protivník. Zásahom, ktoré utrpeli, by neodolali ani iné, väčšie krížniky.

  Spúšťanie Juneau na vodu v Kearny v New Jersey, 25. 10. 1941. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  USS Juneau (CL-52) krátko po spustení na vodu. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Juneau v New Jersey, 5. 1. 1942. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  
  

  Krvavý Guadalcanal

  Na začiatku novembra 1942 krížnik zaradili do zväzu TF 67, ktorý sprevádzal lode s posilami a zásobami na Guadalcanal. Podobné úmysly však mali aj Japonci. Na ostrove chceli vylodiť vojakov, ktorí by posilnili pozemný útok proti Hendersonovmu letisku. Išlo o rozostavané letisko, ktoré Američania na Guadalcanale obsadili, dokončili a pomenovali po majorovi Loftonovi Hendersonovi, veliteľovi VMSB-41, ktorý 4. 6. 1942 zahynul v bitke o Midway.

  Letisko bolo pre Japoncov tŕňom v oku. Lietadlá z neho totiž cez deň ovládali vzdušný priestor. Japonské lode i pozemné jednotky tak mohli nerušene operovať iba v noci. Posily na Guadalcanal tak väčšinou privážali rýchle torpédoborce a ľahké krížniky, aby sa stihli ešte v noci vrátiť späť. Tie Američania prezývali Tokijský expres. Japonské torpédoborce okrem vyloženia vojakov zvykli vystreliť aj pár „pozdravov“ na Hendersonovo letisko. Pomalšie japonské transportné lode s ťažkými zbraňami a väčšími zásobami si však nemohli dovoliť plavbu v dosahu Cactus Air Force (Cactus bolo spojenecké kódové meno pre Guadalcanal). Preto Japonci vyslali silný zväz bojových plavidiel, ktorý mal letisko zničiť ostreľovaním z mora. Jeho základ tvorili dve bitevné lode Hiei a Kirishima. Každá z nich mala 8 diel kalibru 356 mm. Na túto misiu dostali namiesto prierazných granátov trieštivé, ktoré mali vybuchnúť pri kontakte s povrchom a zničiť americké lietadlá črepinami.

  Americké posily sa ku Guadalcanalu dostali 12. novembra a začali vykladať. Pri ochrane transportných lodí Juneau v tento deň zostrelil 6 japonských lietadiel. Keď Američania zistili, že sa blíži silné japonské loďstvo, transportné lode stiahli a ich eskortu poslali do nočného boja. Proti dvom bitevným lodiam stáli na americkej strane len o triedu slabšie krížniky. Za normálnych okolností by každý rozumný veliteľ ustúpil, ale tentoraz nebolo kam. Boli tým jediným, čo mohlo zabrániť skaze Hendersonovho letiska.

  Vylodenie na Guadalcanale, 7. 8. 1942. Z USS Alchiba vykladajú tank M2A4 Stuart námornej pechoty do vyloďovacieho člna LCM(2). Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Dejisko urputných bojov, Hendersonove letisko koncom augusta 1942. Zdroj: US Navy

  
  

  Nočný boj zblízka

  Na americkej strane boli výhodou kvalitné radary, kým Japonci vtedy ešte nemali žiadne. Bola temná bezmesačná noc s dažďovými prehánkami, takže viditeľnosť bola minimálna. Americký veliteľ, kontraadmirál Daniel Callaghan, však bol príliš váhavý a informácie z radarov nevedel včas využiť. Keď sa konečne rozhodol, bolo už príliš neskoro. Americké a japonské lode sa k sebe príliš priblížili a jeho rozkazy vyvolali iba väčší zmätok. Stretnutie sa zmenilo na 40-minútový neľútostný chaotický boj zblízka, v ktorom sa každá loď rozhodovala sama za seba. Viaceré lode sa dokonca stali terčom paľby vlastných. Ako to neskôr opísal jeden z amerických dôstojníkov, bolo to ako bitka v nočnom bare, v ktorom zhasli svetlá.

  Slabšie americké lode sa však vďaka tomu dostali dosť blízko na to, aby tiež dokázali rozdávať citeľné údery. Hiei napríklad v jednom okamihu ostreľovali tri americké torpédoborce z bezprostrednej blízkosti. Jeden sa s ňou dokonca takmer zrazil, vyhli sa iba o šesť metrov! Ohromná japonská loď by ich za normálnych okolností zmietla z hladiny jedinou salvou. Teraz však nedokázala dostatočne skloniť hlavne kanónov a jej ťažké granáty s hukotom prelietavali ponad torpédoborce. Americkí námorníci nelenili a zasypávali Hiei všetkým, čo strieľalo, vrátane guľometov. Jej pancieru uškodiť nemohli, no početné zásahy zakladali požiare na nástavbách a na mostíku zabili mnoho dôstojníkov a zranili samotného veliteľa zväzu, admirála Hiroaki Abeho. Čo bolo vážnejšie, Hiei zasiahli aj najmenej dve torpéda.

  Japonský zväz však okrem bitevných lodí tvoril aj ľahký krížnik a 11 torpédoborcov. Tie sa pustili do ôsmich amerických torpédoborcov a Hiei a Kirishima sa zamerali na päť amerických krížnikov. V delových vežiach bitevných lodí však boli pripravené trieštivé granáty, ktoré na krížnikoch síce spôsobovali veľké škody na nástavbách, no nedokázali preraziť pancierovanie trupu a delových veží. Krížniky si tak naďalej zachovávali schopnosť plávať i strieľať. Jeden z nich, San Francisco, zasiahol Hiei tak šťastne, že jej vyradil stroje na ovládanie kormidla. Kolos tak mal veľmi obmedzené možnosti manévrovania. Zranený admirál Abe toho už mal dosť a nariadil ústup. Netušil, že v tej chvíli medzi ním a Hendersonovým letiskom stáli už iba dve nepoškodené americké lode – krížnik Helena a torpédoborec Fletcher.

   

  Veľké straty na oboch stranách

  Priamo počas nočnej bitky sa potopil japonský torpédoborec Akatsuki a americké Laffey a Barton. Prvé lúče slnka ráno na hladine odhalil ďalších osem vážne poškodených lodí, ktoré buď nehybne stáli, alebo sa pohybovali len veľmi pomaly. Tri boli japonské a päť amerických. Horiace vraky torpédoborcov Cushing a Monssen opustila posádka a v priebehu dňa klesli na dno. Večer sa napriek úsiliu posádky potopil aj krížnik Atlanta. Tá v boji zasiahla postupne tri japonské torpédoborce, no potom jej vyradil stroje zásah japonského torpéda. Najhoršie škody jej spôsobilo 19 zásahov granátmi z krížnika San Francisco, ktorý ju omylom ostreľoval. O život pri tom na palube Atlanty prišiel aj kontradmirál Norman Scott. Na San Franciscu zas bol japonskými granátmi zabitý kontradmirál Callaghan. Boli to jediní dvaja americkí admiráli, ktorí padli v hladinovej bitke počas celej vojny.

  Na rozdiel od Atlanty sa podarilo zachrániť torpédoborec Aaron Ward aj ťažký krížnik Portland. Ten popri tom stihol pár salvami potopiť horiaci vrak japonského torpédoborca Júdači. Ďalší poškodený japonský torpédoborec Amatsukaze sa zachránil. Bitevná loď Hiei však nevyviazla. Cactus Air Force bolo celé dychtivé pomstiť sa za pravidelné nočné ostreľovanie. Od rána sa na Hiei sústredili útoky torpédových Avengerov, strmhlavých Dauntlessov aj ťažkých bombardovacích B-17 a večer 13. 11. 1942 sa potopila. Bola to prvá bitevná loď, ktorú Japonsko počas vojny stratilo.

  Prvá potopená japonská bitevná loď Hiei. Jej sesterská loď Kirishima ju nasledovala na dno o dva dni neskôr. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Skóre namaľované na torpédoborci USS Sterret (DD-407) po bitke pri Guadalcanale. Siluety symbolizujú potopený torpédoborec Yūdachi, bitevnú loď Hiei a 5 zostrelených japonských lietadiel. Zdroj: US Navy

  
  

  Nešťastný deň

  Piatok trinásteho sa však stal osudným aj pre Juneau. Skupina piatich amerických lodí schopných plavby ustúpila ešte v noci. Boli to krížniky San Francisco, Helena, torpédoborce Sterret a O'Bannon a práve Juneau. V bitke krížnik utŕžil zásah torpédom do ľavoboku. Fungovala mu len jedna lodná skrutka a prova sa mu norila hlboko do vody, ale udržiaval rýchlosť 13 uzlov. Americké lode však spozorovala japonská ponorka I-26. Jej veliteľ, fregatný kapitán Minoru Yokota, presne o 11. hodine vydal rozkaz na vypustenie dvoch torpéd. Mieril na San Francisco, no minul. Jedno z torpéd ale zasiahlo Juneau nešťastne presne na tom istom mieste, kde utŕžil zásah už v noci. Oceľová kopija prenikla hlboko do lode a spôsobila explóziu muničného skladu. Juneau zahalil obrovský stĺp vody, ohňa a dymu a keď sa rozplynul, krížnik už na hladine nebol.

  Zvyšné americké lode stáli pre neľahkou voľbou. Vyzeralo to, že výbuch nikto neprežil, a ak by zastavili a hľadali prípadných stroskotancov, stali by sa ľahkým terčom pre ponorku. Okolo práve letel bombardér B-17, tak mu signalizovali, aby hlásil potopenie krížnika na veliteľstve, a pokračovali v plavbe. Posádka lietadla nechcela porušiť rádiové ticho a podala hlásenie až po pristátí. To zapadlo medzi ďalšie papiere na vybavenie a nedostalo sa včas ďalej. Záchrannú loď tak nikto nevyslal. Americké námorníctvo malo plné ruky práce s odrážaním ďalších japonských útokov. V noci zo 14. na 15. 11. 1942 sa Hendersonove letisko opäť pokúsila ostreľovať bitevná loď Kirishima. Tentoraz sa jej do cesty postavili dve bitevné lode Washington a South Dakota, každá s deviatimi kanónmi kalibru 406 mm. Kirishima sa po mnohých zásahoch prevrátila a potopila.

  Námorníci z Juneau medzitým bojovali o život. Presvedčenie, že výbuch krížnika nikto neprežil, bolo mylné. Vo vode sa ocitlo približne 115 námorníkov, ktorých však nikto nehľadal. Boli bez jedla a bez pitnej vody, vydaní na milosť živlom a žralokom. V nasledujúcich dňoch väčšina z nich zomrela krutou smrťou. Viac-menej náhodou sa po ôsmich dňoch podarilo zachrániť iba 10 žijúcich.

  Juneau fotografovaný v prístave v New Yorku 11. 2. 1942 v kamufláži, ktorú dostal krátko po dokončení. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  Krížnik Juneau v júni 1942. Trup dostal novú kamufláž, nástavby a veže ostali v pôvodnom sfarbení. Zdroj: Naval History and Heritage Command

  
  

  Piati bratia

  Zahynulo 687 členov posádky vrátane piatich bratov Sullivanovcov. Tí pochádzali z mesta Waterloo v Iowe a 3. januára 1942 sa všetci naraz prihlásili do námorníctva. Mali jednu podmienku – že chcú slúžiť spolu. Predpisy to nedovoľovali, ale velenie prižmúrilo oko a všetci piati sa ocitli na Juneau. Ukázalo sa to ako nešťastné rozhodnutie. Frank, Joe a Matt podľa výpovedí stroskotancov zahynuli pri výbuchu lode. Najmladší Albert zomrel na druhý deň a najstarší George vydržal päť dní. Potom v delíriu zo smädu a zo smútku po strate súrodencov opustil plť, na ktorej bol, a utopil sa.

  Po smrti bratov Sullivanovcov prijalo americké ministerstvo obrany nariadenie, podľa ktorého posledný žijúci potomok rodiny nesmie ďalej slúžiť, ak ďalší padli v boji. O Sullivanovcoch nakrútili ešte počas vojny film. Spomenul ich aj Steven Spielberg vo filme Zachráňte vojaka Ryana.

  V roku 1943 po nich pomenovali nový torpédoborec triedy Fletcher. Loď USS The Sullivans (DD-537) pokrstila ich mama, Alleta Sullivan. Tej zo šiestich detí ostalo len jedno – dcéra Genevieve. Jej priateľ William Ball zahynul na bitevnej lodi USS Arizona pri útoku na Pearl Harbor. Práve snaha pomstiť jeho smrť bola dôvodom, prečo sa bratia Sullivanovci prihlásili do námorníctva. Albert bol ako jediný z bratov ženatý a mal syna Jimmyho. Ten neskôr slúžil na spomínanom torpédoborci The Sullivans. Loď sa okrem druhej svetovej vojny zúčastnila aj bojov v Kórei a v roku 1961 bola v zostave plavidiel, ktoré vyzdvihli z mora kapsulu s prvým americkým astronautom Alanom Shepardom. Neskôr torpédoborec slúžil na výcvik a v roku 1965 ho vyradili. Dnes je z neho múzeum v Buffale v štáte New York.

  V roku 1997 vstúpil do služby ďalší torpédoborec The Sullivans (DDG-68), tentoraz triedy Arleigh Burke. V roku 1995 ho pokrstila Kelly Ann Sullivan Loughren, dcéra Jimmyho a vnučka Alberta Sullivana.

  Bratia Sullivanovci na palube Juneau, 14. 2. 1942. Zľava Joseph „Joe“, Francis „Frank“, Albert, Madison „Matt“ a George. Zdroj: Naval History and Heritage Command

   

  Nový Juneau

  Mimochodom, aj meno USS Juneau sa na scéne objavilo znovu. V rokoch 1944 až 46 postavili americké lodenice tri krížniky, ktoré vychádzali z triedy Atlanta, no mali zlepšený systém vodotesných prepážok v trupe a účelnejšie prepracované nástavby. Krížniky niesli 12 kanónov kalibru 127 mm v šiestich vežiach a volali sa Juneau, Spokane a Fresno. Juneau dal meno aj celej triede. Druhú svetovú vojnu už nestihol, no podieľal sa na vojne v Kórei, kde 2. 7. 1950 spolu s dvomi britskými loďami čelil útoku šiestich kórejských torpédových a delových člnov. Päť z nich bolo potopených bez strát na spojeneckej strane. V roku 1955 bol tento Juneau vyradený zo služby a neskôr zošrotovaný.

  V roku 1969 vstúpila do služby obojživelná výsadková loď USS Juneau (LPD-10) triedy Austin. Tá sa zúčastnila na vojne vo Vietname a bola veliteľským plavidlom pri boji s ropnou škvrnou z tankera Exxon Valdez. V roku 2008 ju vyradili.

   

  Nájdenie vraku

  Prieliv so železným dnom nemohol uniknúť pozornosti spoluzakladateľa Microsoftu Paula Allena pri jeho pátraní po vrakoch lodí z druhej svetovej vojny. Už v januári 2015 zmapoval na lodi Octopus 980 km2 morského dna a objavil 29 potopených lodí a viacero zostrelených lietadiel. Okrem iného identifikoval aj vrak USS Atlanta.

  Vrak Juneau objavila 17. 3. 2018 Allenova nová loď RV Petrel. Stalo sa tak sedem mesiacov pred jeho náhlou smrťou. Krížnik leží v hĺbke 4200 metrov rozlomený na niekoľko častí. Vrak najprv zachytili sonary. Na druhý deň k nemu poslali robota, ktorý ho nasnímal a potvrdil jeho identitu .V hľadaní lodí pokračovala Allenova spoločnosť aj istý čas po jeho smrti. RV Petrel sa tak vrátila ku Guadalcanalu ešte raz a vo februári 2019 tam objavila aj vraky japonských bitevných lodí Hiei a Kirishima a tiež americkú lietadlovú loď USS Hornet. O tej si napíšeme viac v ďalšej časti. 

  Juneau leží v hĺbke 4200 metrov rozlomený na niekoľko častí. Zdroj: PaulAllen.com

  Jedna z veží so 127 mm kanónmi. Zdroj: PaulAllen.com

  Lodná skrutka Juneau. Zdroj: PaulAllen.com

  
  

  Zdroje 

  Hubáček, M.: Vítězství v Pacifiku. Praha 2003.

  Hrbek, I./Hrbek, J.: Námořní válka vrcholí. Praha 1995.

  https://www.paulallen.com
  

  https://www.bbc.com
  

  https://news.usni.org
  

  https://www.history.navy.mil
  

• Eager El

  
  

  Příběh plukovníka Elwyna Righettiho 

  Text: Richard Plos

  
  

  Na konci války se v zajateckých táborech pro spojenecké letce, známých jako Stalag Luft, nacházely desetitisíce letců. Německá kapitulace jim přinesla osvobození a muži psali domů dopisy, ve kterých vyjadřovali touhu vrátit se co nejdříve a obejmout své milované. Na podobný dopis od Elwyna Righettiho, nebo na jakoukoli zprávu o něm čekala i rodina na farmě v San Luis Obispo v Kalifornii. Věděli, že byl nad Německem sestřelen a že přežil nouzové přistání. Tři týdny po jeho sestřelu válka skončila. Righettiovi čekali dny, měsíce a nakonec roky. Žádná zpráva, žádné vysvětlení nepřišlo dodnes. Plukovník Elwyn Righetti, velitel 55th Fighter Group, zmizel nedaleko Riesy beze stopy… 

  
  

  Righetti se do bojů zapojil až na sklonku války, ovšem velmi intenzivně. Když přibyl na začátku září 1944 do Anglie, neměl to snadné. Na jeho výložkách se skvěla hodnost podplukovníka, uniformu mu ale nezdobily žádné stužky, svědčící o nasazení v boji. Byl zelenáčem s hodností vyššího důstojníka, odpovídající funkci minimálně velitele squadrony. A bylo mu 29 let, takže byl starší než většina operačních stíhacích pilotů. Důvod? Byl leteckým instruktorem. Jedním z nejlepších, jaké americké letectvo mělo. I proto končily jeho žádosti o převelení k bojové jednotce pravidelně v koších nadřízených velitelů. Když se konečně dostal do boje, byl zkušeným vylétaným pilotem, dychtivým přispět k porážce Německa. Byl tak dychtivý a horkokrevný, že si zakrátko vysloužil přezdívku „Eager El“. Svého prvního sestřelu dosáhl již během druhé bojové mise, ale za svou zbrklost v boji to od svého vedoucího pěkně schytal. Učil se ovšem rychle. Netrvalo dlouho a stal se esem, a to nejen díky sestřelům nepřátelských letounů, ale také díky až neuvěřitelné efektivitě při ničení pozemních cílů. V tomto ohledu nebylo široko daleko lepšího… 

  A pak přišel den jeho třicátých narozenin, 17. duben 1945. Další z řady rutinních bojových letů spočívajících v doprovodu bombardérů a následném vyhledávání vzdušných i pozemních cílů při návratu. Righetti se společně se svým číslem, kapitánem Carrollem Henrym, vrhli na polní letiště u městečka Riesa s lákavě vyrovnanými řadami stíhačů. Righettimu už pomalu docházelo střelivo, prováděl čtvrtý nebo pátý nálet, když se jeho Mustang s velkým nápisem Katydid a kresbou sexy luční kobylky na přídi otřásl pod nárazem střepin flaku. S poškozeným strojem, který rychle ztrácel tlak oleje i chladicí kapaliny, provedl ještě jeden nálet a pak zamířil nad pole, aby vyhledal místo, kde s „tím praští“. Nouzové přistání se vydařilo, vysílačkou ohlásil Henrymu, že je až na přeražený nos v pořádku, a pak už o něm nikdo nikdy neslyšel…

  
  

  Švýcarské, respektive italské kořeny

  Rodina Righettiů pocházela z italsky hovořícího kantonu Ticino ve Švýcarsku. Děd z otcovy strany, Francesco Robertino Righetti, přibyl do kalifornského San Louis Obispo v roce 1873. Město mělo v té době jen něco málo přes dva tisíce obyvatel, včetně početné švýcarské komunity. Francesco pracoval jako námezdní dělník na farmách, až se mu podařilo našetřit na vlastní malý ranč v nedalekém Edna Valley, ke kterému postupem času přikupoval další pozemky. Oženil se s Ermeniou Bonetti, se kterou měli v roce 1882 syna Guida a následně tři další děti. Guido pokračoval se svým otcem v budování mléčné farmy, poté vystudoval Armstrong Business College a po několika letech v ropném průmyslu se vrátil k farmaření na domácí farmě. Oženil se s Elizabeth Mary Renkert, ženou se švýcarskými a francouzskými kořeny. První dítě, Elizabeth, se jim narodilo v roce 1913, o rok a půl později, 17. dubna 1915, přišel na svět syn Elwyn a po něm ještě čtyři další děti. 

  Elwyn Righetti byl tedy farmářský synek s italskou a francouzskou krví v těle. Jeho dětství a rané mládí se točilo okolo krav, chlévů, zemědělských strojů a všeho dalšího, z čeho sestává tvrdý farmářský život. Stejně jako bratři a sestry pomáhal, kde bylo třeba, ale svou budoucnost ve farmaření neviděl, i když na California Polytechnic College získal vyšší odborné vzdělání v oboru chov dobytka. Byl velmi živým, temperamentním mladíkem. Školní časopis El Rodeo z té doby potvrzuje, že byl aktivním studentem s řadou mimoškolních a sociálních aktivit. Studium dvouletého oboru Elwyn ukončil v roce 1935, tedy v době vrcholící hospodářské krize, kdy bylo těžké sehnat zaměstnání. Pracoval jako řidič náklaďáku i jako prodejní zástupce mlékárenských společností, zkoušel také prodej nemovitostí nebo aut pro lokálního dealera vozů značky Buick. Jeho život málem skončil už 9. září 1938, kdy třiadvacetiletý Elwyn takřka utonul, když se společně se stovkami dalších mužů snažil využít příležitosti a vylovit pro sebe zadarmo dříví z nákladu, který musela do moře shodit uvízlá nákladní loď. Podchlazený a v bezvědomí byl nakonec zachráněn, ale mnoho nechybělo… 

  Rodina Righettiů asi někdy v roce 1936. Zleva Doris, Elwyn, otec Guido, Elizabeth, matka Elizabeth, Ernie, Maurice a Lloraine.  Foto: rodinná sbírka via Jay Stout

   

  Nová vášeň

  V té době se už živě zajímal o letectví, které bylo díky nejrůznějším rekordům a dálkovým letům té doby stále populárnější. Jenže výcviková hodina s instruktorem stála okolo sedmi dolarů, což byl zhruba dvoudenní dělnický plat. Elwyn ale získal ve zmíněném dealerství Buicku pozici vedoucího prodeje ojetých vozů, která mu zajišťovala pravidelný příjem, z něhož byl schopen si nastřádat na výcvik. Ten zahájil na malém letišti nedaleko města San Luis Obispo, létal také na nedalekém Hancock Field u města Santa Maria. A létání ho uchvátilo. „Miloval létání víc než cokoli jiného, dokonce víc než lov,“ řekla po letech jeho sestra Doris.1) V létě roku 1939 získal licenci soukromého pilota a využíval každé příležitosti, aby si mohl zalétat. Bylo mu ale jasné, že takovým způsobem není schopen nalétat dostatečný počet hodin na to, aby se mohl stát profesionálním dopravním pilotem. Věděl, že další možností by mohlo být armádní letectvo, tedy v té době United States Army Air Corps (USAAC). To ovšem trvalo u pilotů na čtyřletém vysokoškolském vzdělání. Pro Elwyna by to znamenalo vrátit se na další dva roky na školu, a na to neměl peníze. Už to vypadalo, že se bude muset svých snů na leteckou kariéru vzdát, když přišla zásadní změna. Nepříznivý politický vývoj přiměl armádu snížit požadavky na piloty a nadále tak mělo stačit dvouleté vyšší odborné studium, pokud uchazeč prošel přijímacími zkouškami. A Elwyn prošel. 

  Rodina doufala, že zůstane coby nejstarší syn na farmě, jejíž část by následně zdědil, Elwyn byl naopak rád, že se z rodinné farmy brzy dostane. Podle vzpomínek bratra Ernieho nechtěl mít s farmařením nic společného. Už byl hlavou v oblacích… 

  
  

  Do armády

  Na začátku prosince 1939 si Elwyn Righetti do deníku zapsal: „Dneska mi pan Prescott řekl, že jestli mi to půjde jako doteď, budu na konci výcviku nejlepším kadetem z naší skupiny. Je potěšen tím, jak pokračuju s výcvikem a já vlastně taky.“1)

  Bob Prescott byl instruktorem v Ryan School of Aeronautics v San Diegu, jedné z devíti civilních výcvikových škol, které prováděly základní letecký výcvik mladých adeptů pro USAAC. Takových byly pro celé zemi téměř tři tisíce, nicméně generálmajor Henry Arnold, velitel USAAC, chtěl ve světle událostí v Evropě, kde Německo již obsadilo Polsko a rozdělilo si jej se svým spojencem, Sovětským svazem, mnohem víc pilotů. Righetti byl se svými třiceti šesti spolužáky mezi prvními z téměř půl milionu mužů, kteří byli nakonec během války vycvičeni. 

  Po základním výcviku byl Righetti poslán v únoru 1940 s výborným hodnocením do Randolph Field v Texasu, kde po dalším výcviku na dvouplošníku PT-13 Kaydet pokračoval na dolnoplošném BT-9. Tento letoun si zamiloval. Bezmála dvoutunový letoun s motorem o výkonu 400 koní byl něco jiného než lehké stroje, se kterými měl do té doby čest. Po pilotážní stránce se mu opět dařilo, vynikal i při nočním létání, ale jeho instruktor mu vyčítal až přílišnou lehkovážnost. I to se nakonec srovnalo a při přezkušovacím letu po 40 odlétaných hodinách se tak mohl v dopise domů pochlubit: „Podařilo se mi získat velmi dobré hodnocení při zkoušce po čtyřiceti letových hodinách, takže by mělo být úspěšné zakončení kurzu hračkou. Tady se říká, že jakmile člověk touto zkouškou projde, je víceméně hotov. Jsem teprve druhý z dvou set mužů, kdo tuto zkoušku složil, a to je dost dobré.“1)

  Letouny BT-6 na výcvikové základně Randolph Field v Texasu. Foto: National Archives 

  
  

  Z žáka instruktorem

  V dubnu 1940 dokončil Righetti základní výcvik a přesunul se na základnu Kelly Fields, kde na něj čekal pokračovací výcvik na AT-6 Texan. Patřil opět k nejlepším, což předznamenalo jeho budoucnost. Plány na výraznou expanzi letectva by nebylo možné uskutečnit bez stovek a tisíců instruktorů, kteří následně zajistí výcvik desetitisíců nových pilotů. A bylo logické, že mezi instruktory vybírali vždy ty nejlepší z každého kurzu. Skupina s označením 40 D, do které Righetti patřil, dokončila výcvik 26. července 1940. Na dvě stovky absolventů získaly svůj pilotní odznak a byly povýšeny do důstojnické hodnosti. Righetti se dozvěděl o svém zařazení jako letový instruktor, což ho potěšilo. 

  První žáci mu byli přiděleni pro základní výcvik na BT-145 v polovině srpna 1940 a on je okomentoval ve svém dopise domů následovně: „Teď mám vlastní třídu kadetů: Cobeagu, Hayese, Stocketta a Pounda. Dva jsou špatní a dva ještě horší. Doufal jsem, že na začátek dostanu nějaký přirozený talent, ale takové štěstí nemám. Tihle moulové jsou ale něco, na čem můžu pracovat, a protože můj kapitán ví, co jsou zač, tak pokud se mi podaří s nimi něco udělat, bude mi to připsáno k dobru.“1)

  Asi nakonec nebyli tak špatní, protože o něco později Righetti napsal: „Včera jsem je všechny pustil na sólo, ale mám strach, kdykoli odstartují. Bojím se, že mi někdo přinese kus hliníkového plechu a řekne, že je mu líto, ale to je všechno, co našli.“1)

  
  

  Svatba na zapřenou

  Zatímco Righetti přivykal své roli instruktora, za oceánem se plně rozhořela Bitva o Británii. On sám se pak 18. ledna 1941 oženil. Jeho srdce si po několika známostech získala Edith Cathryn Davies, drobná a inteligentní tmavovláska. Ti dva se vzali po poměrně krátké známosti, aniž by je k tomu cokoli, třeba těhotenství, nutilo. Vzali se bez přítomnosti rodiny a bez oslavy. Jméno Edith novomanželka nikdy příliš nepoužívala a její druhé jméno jí přineslo řadu přezdívek a zdrobnělin. Byla Kate, Katie, Kakie nebo třeba taky Katydid… Tehdy asi ještě Elwyn netušil, že právě posledně jmenovanou přezdívku nechá namalovat na příď svého Mustangu a doplní ji kresbou zelené kobylky. Katydid je totiž skupina hmyzu příbuzná kobylkám a cvrčkům…

  Mladý pár se zabydloval v důstojnickém bytě v Randolphu, který Cathryn soustavně vylepšovala, ale Righettiho začínal poklidný život a výcvik mladých kadetů poněkud nudit a stále více přemýšlel o bojovém nasazení. „Dva z mých lepších přátel včera odjeli do Číny asi s další stovkou mužů od Air Corps se smlouvou, podle které mají udržet průjezdnost barmské cesty. Dostanou 600 dolarů měsíčně plus výdaje a k tomu 500 dolarů za každé sestřelené nepřátelské (japonské) letadlo. Proč jsem sakra ženatý, a tudíž nucen nést zodpovědnost? Kdybych s tím počkal, mohl bych si vydělat během dvou let 20 000 dolarů.“1)

  V té době ještě nemohl vědět, že se jednalo o základ dobrovolnické jednotky American Volunteer Group, známé o něco později jako Létající tygři (Flying Tigers). Nicméně následné Cathlyino těhotenství jej opět přimělo přehodnotit priority… Vzápětí byl 1. listopadu 1941 povýšen na poručíka a pomalu se z něj stával jeden z nejzkušenějších instruktorů letectva, nyní již nesoucího název United States Army Air Force (USAAF). Po celých Státech se urychleně budovaly nové výcvikové základny a bylo pravděpodobné, že Righettimu bude brzy přiděleno velení jedné z nich. Pak přišel 7. prosinec 1941. Japonský útok na Pearl Harbor americkou veřejnost šokoval a Elwyn poprvé poznal krutost války: „První zprávy o obětech říkají, že jsem přišel o jednoho ze svých žáků, který byl také mým zvlášť dobrým přítelem.“1)

  
  

  Rychlý postup

  Na začátku roku 1942 byl Righetti odvelen na základnu Moore Field a 30. května mu Cathlyn porodila dceru Elizabeth Kyle Righetti. Vzápětí se ale opět přesunuli na základnu Kelly Field nedaleko San Antonia. Bylo to již jejich třetí stěhování během jednoho roku. V té době vládl ve výcvikovém systému určitý chaos. Lidé byli přesouváni sem a tam, jak vznikaly nové základny a jak se velení snažilo optimálně využít instruktory. Righetti byl přidělen k 1030th Basic Flying Training Squadron a byl povýšen do hodnosti majora. V mírových časech by mu trval takový postup zhruba deset let, ale válka všechno změnila. Když vstupoval do armády, mělo letectvo 3500 důstojníků. Nyní jich bylo 140 000 a celkový stav vzrostl z 45 000 mužů na 1,7 milionu! 

  Po převzetí velení 1030th BFTS bylo jeho úkolem připravovat instruktory základního výcviku. Také sepsal manuál pro instruktory, který se měl stát základní příručkou na všech výcvikových základnách. Byl stále vytíženější a v jednom dopise domů si postěžoval: „Upřímně, netušil jsem, že je na světě tolik práce.“1)

  Stal se respektovaným expertem na letecký výcvik, ve své pozici vydělával víc peněz, než o jakých se mu kdy předtím snilo, a rodině se i díky tomu vedlo dobře. Ale Elwyn opět myslel na bojové nasazení. Stal se však už příliš důležitou součástí výcvikové mašinérie USAAF a letectvo si nemohlo dovolit jej ztratit. A tak vyhledával jiné způsoby, jak narušit stereotyp základního výcviku leteckých kadetů. Coby vyšší důstojník využíval nejrůznější příležitosti pro cesty do různých koutů země, samozřejmě za řízením letounu. Navštěvoval díky tomu konference, potkával se s přáteli, poznával nová místa a setkával se i s různými celebritami, zejména od filmu. A také si občas zaletěl domů, navštívit rodiče. Svůj nadcházející příjezd ohlásil velmi nízkým průletem nad rančem, po kterém zamířil k přistání na nedalekém letišti, kde absolvoval své první letecké krůčky. 

  Mezitím se velení USAAF snažilo dále zlepšovat a zefektivňovat systém leteckého výcviku a výsledkem byl v březnu 1943 definovaný koncept centrální instruktorské školy (Central Instructor School – CIS). Mělo se jednat o nejvyšší autoritu ve sjednoceném výcviku instruktorů. Zvlášť pro stíhače (se základnou v Randolph Field), pro piloty bombardérů, navigátory, bombometčíky a další letecké profese. Zde se měli de facto cvičit instruktoři, kteří následně vycvičí instruktory pro výcvik pilotů. Righetti se stal velitelem 46th Squadron, tedy jedné ze dvou výcvikových stíhacích letek. Byl tedy zodpovědný za výcvik poloviny všech instruktorů amerického stíhacího letectva. Už dávno nelétal jen s cvičnými letouny, v rámci pokračovacího výcviku sedlal i bojové stroje. A navzdory své nové a velmi prestižní funkci nadále usiloval o bojové zařazení. Stejné plány měl jeho mladší bratr Maurice, který začal s výcvikem zhruba v době, kdy byl Righetti převelen k CIS. Nakonec byl také on zařazen mezi instruktory a de facto se stal žákem svého bratra. Dokonce spolu provedli i několik výcvikových letů. Nakonec se z Mauriceho stal kopilot B-29 a létal v Pacifiku u 40th Bombardment Group. Válku přežil.

  Elwyn Righetti se dočkal převelení do zámoří v červnu 1944, ale první bojové zkušenosti získal až na konci října 1944.

  Darrell Cramer, muž, který vedl Righettiho na prvních misích a také ho jednou pořádně seřval… 

  
  

  Odjezd se povoluje

  V roce 1943 se Righettiho žádosti o zařazení k bojové jednotce ještě nesetkaly s pochopením nadřízených, ale o rok později se dočkal. Domů krátce nato napsal: „Očekávám, že se ze zámoří vrátím, ale pokud ne, pamatujte, že jsem v tom zabránil i několika hochům druhé strany a že jsem pracoval na své interpretaci toho, co znamená být dobrým Američanem.“1)

  Věci se daly do pohybu na začátku června 1944, kdy byl odeslán do Aloe Army Airfield nedaleko Victorie v Texasu, kde absolvoval přeškolovací stíhací výcvik na P-40. V té době měl nalétáno přes dva tisíce hodin, mnoho z nich právě na P-40, takže ovládání letounu pro něj bylo druhou přirozeností, musel ale projít střeleckým a taktickým výcvikem. Jeho výsledky byly vynikající, nicméně administrativní záležitosti jej držely doma ještě celý červenec. Spojenecké armády se tou dobou již probíjely Normandií a Righetti, v té době již podplukovník, si uvědomoval, že by mohlo Německo vojensky zkolabovat dřív, než se vůbec dostane do zámoří. On se toho obával, jeho žena v něco takového nepochybně doufala… Čas do svého odjezdu vyplňoval Righetti létáním s P-47 a P-51. A pak, 2. srpna 1944, se přes Overseas Replacement Depot v Greensboro, kde strávil deset dní, vydal na cestu do destinace, která byla v rozkazu popsána jako „chladná, vlhká a větrná“. Vesměs se tím rozuměla Anglie… O ženu a dceru si nemusel dělat starosti, přestěhovaly se k jeho rodičům na rodinnou farmu, kde o ně bylo dobře postaráno.

  
  

  Do Anglie přibyl Righetti na začátku září 1944 a byl přidělen k osmé letecké armádě pod velením legendárního Jamese Doolitlea. Ve Fowlmere odlétal několik seznamovacích letů s P-51, v Duxfordu pak absolvoval totéž s P-47. Británie na něj udělala dobrý dojem. „Britové jsou úžasní, přátelští, upřímní a mají starost o naše blaho – skutečně skvělí spojenci,“1) napsal domů. 

  Setkal se také s řadou známých a přátel, které během pěti let v armádě získal. Jeho přítel a mentor Fred Gray, pod jehož velením sloužil v CIS, byl velitelem 78th Fighter Group, součásti 66th Fighter Wing. Gray ho provedl po velitelství 66th FW a Righetti se mohl 24. září radovat ze svého zařazení. Hned následujícího dne se hlásil na základně F-159 Wormingford, necelých 100 km severně od Londýna, která byla domovem 55th Fighter Group, jedné ze součástí 66th FW. 

  Namířil si to do místnosti pro piloty 338th FS, ke které byl přidělen, ale nenašel v ní žádné známé a vlastně je nenašel ani v celé stíhací skupině. Jeho výložky s hodností podplukovníka odpovídaly minimálně pozici velitele squadrony, nebo dokonce celé group, ale něco takového vyžadovalo bojové zkušenosti. A ty neměl. On sám již měl jakožto zkušený a metodický instruktor plán. Chtěl začít jako číslo zkušeného stíhače a postupně nabírat zkušenosti bez ohledu na svou vysokou hodnost. Teprve až svou roli zvládne, měl následovat přesun na pozici vedoucího dvojice a poté na velitele roje. Pěkně krůček po krůčku. Nehodlal si situaci usnadňovat a přeskakovat přirozený postup. Ostatně, v bojových podmínkách se něco takového nevyplácelo. Hodnost byla jedna věc, zkušenosti druhá… Podle plánů velení měl u 55th FG získat dostatek bojových zkušeností na to, aby se poté mohl přesunout na pozici velitele skupiny, ale nikoli 55th FG. 

  S Mustangem si Elwyn velmi rozuměl a rychle prokázal své pilotní zkušenosti. 

  
  

  Úspěch bez pochvaly

  Poprvé vzlétl Righetti k operačnímu letu 30. října 1944 a již při své druhé misi 2. listopadu 1944 zaznamenal sestřel. Jednalo se o doprovod 1100 bombardérů nad Merseburg nedaleko Lipska a cílem byly tamní ropné rafinérie. „Velké hochy“ doprovázelo 900 stíhačů a 55th FG dostala za úkol poskytovat blízkou ochranu bombardérům od 3rd Air Division. Righetti byl stejně jako při první misi přidělen coby wingman ke zkušenému kapitánovi Darrellu Cramerovi, který již měl za sebou více než čtyři měsíce bojů. Nepřátelští stíhači se na cestě k cíli neobjevili, zato protiletadlová palba byla nepříjemně přesná a za oběť jí padlo sedm bombardérů. Teprve při návratu zaútočilo na skupinu asi sto německých stíhačů. Nikdo z 55th FG jich doposud neviděl tolik pohromadě a poprvé se ocitli v početní nevýhodě. 

  Formace se rychle rozpadly do bojujících dvojic a čtveřic. Část německých stíhačů se pokoušela dostat k bombardérům, další odkláněla boj stranou. Třetí část Němců vyklesala do mraků a Cramer s Righettim za zády plus další dvojice se pustili za nimi. Jakmile se dostali pod oblačnou vrstvu, vrhl se Cramer na prvního nepřítele, kterého spatřil. Napadený Bf 109 začal zatáčet doprava, Cramer na něj vypálil dávku a dosáhl několika zásahů. Nepřátelský pilot ve snaze uniknout pikoval k zemi a jak přecházel z jedné zatáčky do druhé, namířil si to přímo před kulomety Righettiho Mustangu. „Protože jsem kapitána Cramera předlétl při jeho přechodu do stoupání a otočil jsem ostře doleva, dostal jsem se do pozice mezi mým vedoucím a 109,“1) napsal později v bojovém hlášení Righetti. 

  Byl to pro něj okamžik pravdy, ve kterém měl poprvé zúročit své letecké zkušenosti. Usadil cíl do zaměřovače a ze vzdálenosti asi 180 metrů zahájil palbu. „Vypálil jsem jednu dávku a viděl několik zásahů za kokpitem. Nepřátelský letoun provedl jen velmi chabý únikový manévr a zamířil ke stanovišti flaku přímo před námi. Těsně předtím, než jsme k němu doletěli, jsem vypálil třísekundovou dávku a zaznamenal mnoho zásahů kolem kokpitu.“1) 

  Messerschmitt přešel do prudkého náklonu, vyklesal ještě níž, zachytil křídlem o živý plot, což ho přetočilo na bok, a zlomek vteřiny nato se roztříštil při nárazu do země. Čtveřice Mustangů se přehnala nad místem dopadu a zamířila domů. 

  Cramer sám situaci zhodnotil v hlášení takto: „Když jsem se dostal do dobré pozice za zádí a přiblížil se na dostřel, zahájil jsem palbu. Krátce nato jsem s údivem sledoval, jak se ke mně zleva blíží další P-51 a i on pálí na Me-109. Moje střely jej minuly jen o několik metrů a já jsem okamžitě přestal střílet.“1)

  Cramerovi bylo jasné, že je to Righetti, který v zápalu boje ignoroval své povinnosti wingmana. „Kdybych nenabral trochu výšky, když se pokoušel dostat do palebné pozice, tak bych ho nemusel vůbec spatřit a mohli jsme se srazit,“1) pokračoval naštvaný Cramer.

  Po nezbytném rozboru se zpravodajskými důstojníky si vzal Righettiho stranou. Nechtěl podplukovníka kritizovat před poručíky, ale rozhodně nehodlal nechat věc jen tak.

  „Righetti byl ze svého prvního sestřelu stejně nadšený, jako by byl každý nový poručík. Nechtěl jsem jeho nadšení tlumit tím, co jsem měl na jazyku, a tak jsem počkal, až budeme sami. Pak jsem ho seřval tak, že jak to asi ještě nezažil,“1) vyprávěl po letech Cramer.

  Cramer na hodnostně vyššího důstojníka řval, že pokud by byl jen jedním z nových poručíků, uzemnil by jej za trest nejméně na dva týdny a vedl by proti němu příslušná disciplinární řízení, protože narušil pravidla disciplíny a porušil své povinnosti wingmana. Righettimu slouží ke cti, že tvrdou kritiku od hodností nižšího (ale bojově neporovnatelně zkušenějšího) důstojníka přijal: „Righetti okamžitě uznal, že to podělal kvůli vzrušení ze situace. A také slíbil, že se něco takového už nebude opakovat. Při všech dalších misích, kdy letěl Righetti pod mým dohledem, byly jeho výkony vynikající a k porušení disciplíny už nikdy nedošlo,“1) vzpomínal Cramer, který ukončil svou kariéru v roce 1973 jako zástupce velitele 17th Air Force v Německu v hodnosti brigádního generála. Sestřel stodevítky z 2. listopadu 1944 byl nakonec přiznán oběma, každému po polovině… 

  Poté, co mu byl přidělen osobní letoun, nechal na něj Righetti namalovat přezdívku své manželky Cathryn a k tomu také zajímavou kresbu sexy kobylky.
  

  
  

  Velitelem

  Již v polovině listopadu došlo ke změně plánů a Righettimu bylo oznámeno, že se s ním počítá na post velitele 338th Fighter Squadron a poté i na post velitele celé 55th Fighter Group, pokud bude vše probíhat, jak má. Ta informace byla poměrně citlivá, protože na post velitele 338th FS se počítalo s Cramerem… Righetti za ním ihned poté, co se novou informaci dozvěděl, zašel, a sdělil mu, že se o svou pozici nemusí obávat, protože velení squadrony převezme jen zhruba na tři týdny a potom by měl převzít velení skupiny. I z toho je jasné, že Righettiho pozice nebyla v rámci squadrony jednoduchá, nicméně svým přístupem, a hlavně prokázanou rozhodností v boji ji zvládl výborně. Po prvních dvou misích absolvoval v listopadu 1944 ještě deset bojových letů, během kterých prokázal své schopnosti. Poprvé vedl 338th Squadron do boje 21. listopadu, tedy tři týdny po svém bojovém křestu, a o čtyři dny později byl jmenován jejím velitelem. A mezi piloty nebylo o jeho schopnostech podle nejzkušenějšího pilota squadrony Darrella Cramera žádných pochybností. „V době, kdy se stal velitelem squadrony, si již vybudoval pověst velmi schopného a agresivního lídra v boji. Byl typem velitele s přístupem ‚pojďte a následujte mě‘ a my jsme ho následovali velmi rádi.“1)

  Více než přidělení velení Righettiho zřejmě potěšilo přidělení osobního letounu. Jednalo se o Mustang P-51D číslo 44-14223, který si okamžitě vylepšil nápisem Katydid a kresbou sexy zelené kobylky. Později jej vyměnil za stroj výrobního čísla 44-72227. Oba nesly kód CL-M a oba byly vyzdobeny víceméně stejným nápisem. Kresba kobylky se ale lišila. Zatímco na prvním Mustangu byla propracovaná kresba v zelené barvě, na druhém tvořila kobylku jen černá silueta s modrými křídly. Ztráty stíhacích pilotů se pohybovaly během misí okolo dvou procent, což znamenalo, že pokud někdo završil 50 misí, dalo se říci, že svůj příděl štěstí vyčerpal. Přitom 50 misí většinou nestačilo na završení bojové túry, která činila 270 hodin. Righetti si možnost, že se nevrátí, dobře uvědomoval, z některých jeho dopisů domů se dokonce zdá, že s tím příliš nepočítal. Sgt. Millard „Doak“ Easton, který byl šéfmechanikem (crew chief) jeho stroje, se zmínil o tom, že se jednou vrátila Katydid se zásahem v oblasti ostruhy, podruhé měla průstřel kapoty motoru od 20mm kanónu. „Řekl mi, že příště to už dostane do kokpitu.“1)
  

  Na další vzdušné vítězství si musel Righetti počkat až do Štědrého dne, tedy 24. prosince, kdy během jednoho letu sestřelil tři Fw 190 a dva další poškodil. Mezitím absolvoval několik dalších bojových letů a asi nejzajímavější událostí byl jeho souboj s trojicí Me 262, z nichž jeden zasáhl a poškodil. „Zapletl jsem se se třemi proudovými stroji a jeden jsem poškodil. Jsou trochu moc rychlé na to, abychom je sestřelili, ale dělal jsem, co se dalo.“ 1)

  Nad mapami při přípravě na další operační let. Elwyn Righetti vlevo.
  

  
  

  Vzhůru dolů!

  Již na začátku roku 1944, v době, kdy velení 8th AF převzal Doolitle, došlo ke změně strategie amerických stíhačů. Kromě ochrany bombardérů se nyní razilo, že je třeba se zbavit Luftwaffe všemi prostředky, tedy i útoky na letiště a koneckonců i na další pozemní cíle. Po Righettiho příchodu a zejména poté, co převzal velení, se v tomto směru stala z 55th FG elitní skupina. Jeho agresivita a bojový zápal vedly k tomu, že se během února 1945 mohla pochlubit například 127 zničenými lokomotivami. 

  K útokům na pozemní cíle docházelo většinou během návratu bombardérů domů, pokud to situace umožňovala. Část stíhačů s nimi zůstala, část vyklesala až do přízemní výšky, kde pátrala po čemkoli, co stálo za dávku z kulometů. Mnohdy přitom docházelo i ke střetům s nepřátelskými letouny. Jedním z nejkurióznějších byl pro Righettiho střet s letouny Mistel, ke kterému došlo 3. února 1945 nedaleko Boizenburgu. Tehdy si nárokoval dva ze tří sestřelených Mistelů a k tomu jeden poškozený Fw 190. Výjev z tohoto souboje je tématem boxartu stavebnice P-51D-10 (kat. č. 84184), která nabízí také marking Righettiho stroje. Těmito dvěma vítězstvími se zařadil mezi esa, pokud jde o vzdušná vítězství. Co do počtu zničených pozemních cílů pak vládl statistikám celé USAAF! Na jeho kontě bylo nakonec 27 zničených letounů na zemi plus desítky nákladních automobilů, lokomotiv a dalších cílů. Righetti byl v tomto ohledu k nezastavení a jeho muži jej následovali. 

  Velení 55th FG převzal 22. února 1945 od plukovníka George Crowella a pokračoval v budování stále lepší pověsti celé své skupiny. Neměl sice možnost se zařadit mezi nejúspěšnější esa, na to se do bojů dostal příliš pozdě, v době, kdy aktivita Luftwaffe již výrazně poklesla. Jeho výsledky a příkladné velení mu ale vynesly řadu vysokých vyznamenání (viz tabulka). Ze svého povýšení do pozice velitele skupiny měl velkou radost, o čemž svědčí jeho dopis z 25. února: „Nový job je zdaleka nejlepší, jaký jsem kdy měl. Je to spousta zodpovědnosti, ale skutečně mě to uspokojuje. Teď už skutečně ničím Jerrie (výraz pro Němce) s mým vlastním týmem a třískáme ho, že z něj lítají kusy. Dnes jsme dostali 14 nepřátelských letounů – 7 proudových – a i když jsem já sám tentokrát neskóroval, jsou to teď všechno moji chlapci, když mám vlastní skupinu.“1) 

  Jedna z fotografií s první Katydid, na které je již patrné opotřebení. 
  

  
  

  Osudný den

  Je mimo možnosti časopiseckého článku popisovat dopodrobna bojové mise „Eager Ela“ a jeho bandy od 55th FG. Po mnoha nebezpečných situacích při doprovodu bombardérů i útocích na pozemní cíle přišel 17. duben 1945, den Righettiho třicátých narozenin. Měl v plánu otevřít po návratu láhev šampaňského společně s Frankem Stitchem, dalším pilotem, který toho dne slavil narozeniny.

  Když se bombardovací svaz otočil, aby zamířil k domovu, Righetti s piloty od 343rd FS vyklesal tak jako už mnohokrát předtím k lovu na pozemní cíle. Přiblížili se k městu Kamenz, kde byly dislokovány části Schlachtgeschwader 77 vyzbrojené Fw 190. Poručíci Robert Welch a Philip Erby spatřili dvojici focke-wulfů krátce po vzletu a zaútočili na ně s převýšením zezadu. Němečtí piloti neměli šanci zareagovat a oba byli sestřeleni. Welch i Erby byli na oplátku zasaženi flakem a oba zamířili k nedalekým americkým pozicím. Erby nakonec ohlásil, že bude skákat, a od té doby se neozval. Poručík Richard Gibbs se svým wingmanem následovali při útoku Welcha s Erbym, ale když viděli palbu flaku, oblétli Kamenz v bezpečné vzdálenosti a spatřili další dvojici krátce po vzletu. Počkali, až se vzdálí od letiště, a poté Gibbs oba sestřelil. Kromě uvedených nepřátel sestřelila toho dne 343rd FS pět dalších letounů od SG 77, ale zaplatila za ně vysokou cenu. Kromě Erbyho byli flakem sestřeleni ještě George Apple a Daniel Langelier. Těla Erbyho a Langeliera nebyla nikdy nalezena… 

  Mezitím Righetti a jeho wingman Carroll Henry spatřili menší polní letiště u Riesy. Righetti chtěl zaútočit nejprve sám a přikázal zbytku squadrony držet se výše a stranou. „Chtěl, abych zůstal nahoře s ostatními. Ale když jsem ho požádal, tak mi povolil jít na to s ním,“ uvedl v bojovém hlášení Henry.1) 

  Righetti provedl sám první útok, při kterém cíl netrefil. Seřídil zaměřovač, otočil se a v dalším náletu zasypal letouny na zemi střelami. Útok opakoval ještě dvakrát. A pak se to stalo: Katydid se otřásla pod nárazem a bylo okamžitě jasné, že dostala zásah. Righetti Henrymu oznámil, že rychle ztrácí tlak oleje. Ten mu potvrdil, že z jeho Mustangu uniká také glykol. Bylo jasné, že se zhruba do minuty motor Mustangu kriticky přehřeje, což věděl i Righetti. Ve světle tohoto faktu je až nepochopitelné, že namísto toho, aby využil zbývající čas k přiblížení se k vlastním pozicím (minuta letu by znamenala až 10 km), vrhl se do dalšího útoku. Fronta přitom byla od Riesy tou dobou jen necelých 20 km a je možné, že by to nakonec Righetti s trochou štěstí ke svým dotáhl. Namísto toho se ale rozhodl vyprázdnit zásobníky posledním útokem a teprve poté zamířil nad pole. Henry se jej snažil následovat. „Volal jsem ho a ohlásil, že jdu za ním. Potvrdil s tím, že míří kurzem 270 stupňů. Byl jsem ve 3000 ft (900 m) a předlétl jsem ho kvůli vyšší rychlosti, kterou jsem nabral v klesání. Byl na mé šesté hodině, a tak jsem se otočil o 270 stupňů,“ uvedl Henry v hlášení.2) 

  Svého velitele už ale nezahlédl a kvůli mlžnému oparu ho nespatřil ani nikdo ze squadrony, která vyčkávala výše. Pak se v rádiu ozvalo: „Řekněte mé rodině, že jsem okay. Zlomil jsem si při přistání nos. Pracovat s vámi byla po čertech pořádná zábava, bando. Uvidíme se trochu později.“2)

  Ray Sharp, jeden z pilotů kroužících výše, porušil rádiovou kázeň a v éteru se ozvalo jeho „Hodně štěstí, plukovníku!“ 

  Kvůli nedostatku paliva musela prakticky celá 55th FG toho dne přistát na letištích v kontinentální Evropě. A Frank Stitch musel nakonec lahev šampaňského otevřít sám a v nepříliš veselé náladě, která odpovídala významu ztráty. Svědčí o tom i souhrnné bojové hlášení z toho dne, v němž se píše: „Budete nám chybět, plukovníku, všech dvacet devět let vaší překypující energie a vitality, vaší dychtivosti a odvahy, vaší iniciativy a vedení, které z nás udělalo smrtící bojový nástroj, likvidující nacisty na každém kroku. Bude nám chybět vaše veselí, vaše rozhodnost a vaše lidské porozumění. Prokazoval jste agresivitu při každém letu a udělal jste z nás jednu z nejdychtivějších band. Vaše výsledky mluví samy za sebe – na vašem kontě je 34,5 zničených německých letadel – 27 na zemi a 7,5 ve vzduchu. Počet dalších zničených cílů je příliš velký na to, aby je bylo možné spočítat. Všichni z naší staré pět pět vám salutujeme, ‚Eager Ele‘.“3)

  Asi každý nicméně věřil, že se s velitelem zanedlouho setká. Německo mlelo z posledního a Righettiho slova na rozloučenou znamenala, že je relativně v pořádku a pravděpodobně míří k výslechu a do leteckého zajateckého tábora. 

  Kopie nákresu, na kterém Carroll Henry vyznačil místo Righettiho přistání. Neodpovídá to údajům o tom, že od letiště, které se nacházelo na jihozápadě Riesy, zamířil kursem 270°.
  

  
  

  Vyhaslá naděje 

  Válečný odbor zaslal Cathryn Righetti 3. května, tedy více jak dva týdny po Righettiho sestřelení, telegram, ve kterém ji krátce informoval o situaci. Obsah dával naději, že se opět brzy shledají. Čekala s Elwynovými rodiči a sourozenci na další telegram nebo telefonát, který by jim sdělil více, ale zpráva nepřicházela. Více než měsíc dál posílali dopisy, jako by byl Elwyn stále u jednotky. Čekaly tam na něj. A oni stále čekali na dobrou zprávu. Dny a poté i celé měsíce ovšem ubíhaly, přesto stále věřili, že se vrátí. Bylo to vcelku opodstatněné, Evropa byla v poválečném chaosu a neustále se objevovaly zprávy o nových a nových vojácích a letcích, kteří byli v Německu za různých okolností nalezeni mimo zajatecké tábory. Naděje existovala. Major Tom Welch, Elwynův dobrý přítel, který se stále nacházel v Evropě, po něm pátral a udržoval rodinu v naději. Jenže ta se postupně ztenčovala. Jako první zřejmě přijala možnost manželovy smrti Cathryn, zatímco rodiče a sourozenci se něčemu takovému vzpírali uvěřit. Matka napsala prosebný dopis veliteli spojeneckých sil v Evropě, generálu Dwightu Eisenhowerovi, poté i prezidentovi Rooseveltovi. Prosila je o pomoc v pátrání po synovi. Ale bezvýsledně. Na sklonku roku 1946 obdržela dopis, jehož autorem byl další z Elwynových přátel, Fred Gray, který tvrdil, že pátral mimo oficiální informační kanály. Jeho vlastní popis událostí ze 17. dubna odpovídal velmi dobře oficiálnímu hlášení, ale v jedné věci se lišil. Údajně se zhruba deset minut po Righettiho přistání v rádiu ozval Righettiho hlas a něco o tom, že se k němu blíží farmáři… Ale pokud by to byla pravda, Henry by si takovou informaci nenechal pro sebe a ani by nebyl důvod ji nezanést do hlášení. Napadení sestřelených spojeneckých pilotů civilisty a jejich lynčování nebylo ničím výjimečným, došlo k tomu v mnoha případech a řada Němců za to byla po válce souzena a odsouzena. Gray ve zmíněném dopise rovněž psal, že získal od lidí z Pentagonu neoficiální informaci, že jeden z vyslýchaných nacistů potvrdil, že byl Righetti zavražděn civilisty a že pět z nich již bylo pověšeno a dva další čekají na rozsudek. I to je nepravděpodobné. Oblast byla obsazena Rusy, a pokud tedy někdo trestal místní za vraždu amerického pilota, museli by to být oni. 

  Samozřejmě že možnost, že byl Righetti stejně jako mnoho dalších sestřelených letců zavražděn civilisty, je nejpravděpodobnějším vysvětlením jeho zmizení. Mohlo k tomu dojít krátce po přistání, nebo i po několika dnech skrývání. Také mohl být zavražděn jen proto, že někdo chtěl jeho boty, pistoli, případně se dostal do rukou SS a byl zastřelen, k čemuž taky docházelo. 

  V průběhu let vyvstala řada otázek, hypotéz a spekulací. Více světla nevnesl do situace ani speciální pátrací tým JPAC (Joint POW/MIA Accounting Command), ani výpovědi některých Němců. Navíc vyvstaly i pochybnosti ohledně lokality, ve které přistál. I když hovořil o kurzu 270°, tedy přímo na západ, Henry vyznačil v mapě místo, kam se svým poškozeným směrem Righetti zamířil, severovýchodně od Riesy. A tak vyvstaly i pochybnosti o tom, na jaké letiště vlastně s Righettim útočili. 

  Trochu divoká, ale o to děsivější hypotéza hovoří o tom, že byl zajat Rusy, kteří mu neuvěřili, kdo je (mohl už být převlečen v civilu a na útěku), a buď jej popravili, nebo odvlekli do některého z gulagů, kde zůstal až do smrti. Sovětské autority byly americkou ambasádou v roce 1945 požádány, aby se pokusily syna Elizabeth Righetti najít. Sověti pak v listopadu 1945 odpověděli, že jejich šetření nevypátralo žádného Elwyna Righettiho na území Sovětského svazu. Jestli opravdu pátrali, je otázkou...

  Pravdu se tedy pravděpodobně nikdy nikdo nedozví. Přímí účastníci nebo svědci události již zřejmě nejsou mezi námi. Možná někdo někdy objeví něčí deník, který odhalí nové informace, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti leží ostatky plukovníka Elwyna Righettiho dodnes v zemi někde poblíž Riesy...

  Svůj první Mustang pokřtěný na Katydid používal Elwyn Righetti od prosince 1944 do března 1945.
  

  
  

  1) STOUT Jay, Vanished Hero: The Life, War and Mysterious Disappearance of America’s WWII Strafing King, Casemate Publishers, 2016 

  2) MACR (Missing Air Crew Report) 13916

  3) 55th FG Mission Summary Report, April 17th, 1955 

  
  

  Několik slov autora článku o knize Jaye A. Stouta

  Přečetl jsem už pěknou řádku knih, mapujících osudy druhoválečných pilotů. Kniha Jaye A. Stouta, který byl sám vojenským pilotem, se ovšem v mnoha ohledech vymyká běžným standardům. Autor převzal pomyslný štafetový kolík po Tonym Meldahlovi, historikovi, který věnoval množství času a úsilí mapování života Elwyna Righettiho, stejně jako okolností jeho zmizení. Těžce nemocný Meldahl se obrátil na v té době již renomovaného autora knih s leteckou tematikou Jaye A. Stouta s prosbou, aby jeho úsilí dotáhl do konce a zajistil vydání knihy. Jay tuto výzvu přijal a přes řadu překážek ji napsal a našel pro ni vydavatele. Je to jeden z nejsilnějších příběhů, jaké válka přinesla a také jeho zpracování patří v daném žánru mezi to nejlepší. Knihu vřele doporučuji každému zájemci o leteckou historii, zakoupit ji lze, včetně elektronické verze, zde. 

  
  

  Poděkování

  Autor srdečně děkuje Jay A. Stoutovi, autorovi knihy Vanished Hero: The Life, War and Mysterious Disappearance of America’s WWII Strafing King za laskavé svolení převzít pro článek citace z jeho knihy a za pomoc se získáním fotografií od rodiny Righettiových.

   

  Zdroje

   

  knihy

  STOUT Jay, Vanished Hero: The Life, War and Mysterious Disappearance of America’s WWII Strafing King, Casemate Publishers, 2016  

  OLYNYK Frank, STARS AND BARS: A tribute to the American Fighter Ace 1920–1973, Grub Street Publishing, 1995

  HESS William: Down to Earth, Strafing Aces of Eighth Air Force, Osprey Publishing, 2003 

   

  dokumenty

  MACR (Missing Air Crew Report) 13916/ NARA (National Archives and Records Administration) M1380

   

  Webové stránky

  jayastout.com

  valor.militarytimes.com