04/2022

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 21 duben 2022

  # 146

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2022

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard M.A.

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 21 duben 2022

  # 146

• Page 3

  eduardeduard

  DUBEN 2022

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG

  -

  ED

  POSTAVENO

  ON APROACH - květen 2022

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  Spitfire Mk.Vb late ProfiPACK 1/48

  ZERO ZERO ZERO! Limited edition 1/48

  F6F-5 Weekend edition 1/48

  MiG-15bis Weekend edition 1/72

  EAGLES CALL Limited edition 1/48

  Fokker D.VII (OAW) ProfiPACK 1/72

  Bf 109E-1 ProfiPACK 1/48

  Spitfire Story: Southern Star 1/48

  BODENPLATTE 1/48

  P-51D-5 1/48

  A6M2 Zero Type 21 1/48

  F6F-5 1/48

  Z-526AFS Akrobat 1/48

  Camel and Co. 1/48

  ZERO Model 21

  USS Arizona díl 2

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Černá noc nad Gwaksanem

  4

  6

  46

  80

  92

  100

  106

  120

  139

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Na naší facebookové stránce jsem narazil

  na názor, že název Zero Zero Zero nedává

  smysl a pro model, v němž jsou jen dvě sady

  výlisků je úplně špatně. Řekl bych, že to

  záleží na úhlu pohledu. Někomu, kdo je do

  Zera a jeho historie potopený až po uši jako

  my, to smysl dává a mnohý spojenecký pilot

  létající ve dvaačtyřicátém v Pacifiku by s tím

  určitě také neměl problém. V soubojích nad

  dálavami Pacifického a Indického oceánu

  zněl výkřik „Zero!“ tolikrát a v tolika vari-

  antách, že by se nám to nevešlo na krabici.

  V dobách své největší slávy bylo Zero nad

  dálněvýchodními bojišti všudypřítomné, a to

  jsme chtěli tím názvem říct. Popravdě řeče-

  no, v našem oboru není tak úplně zvykem

  vkládat do pojmenování stavebnic nějaký

  hluboký význam, obvykle si výrobci modelů

  vystačí s názvem stroje v krabici a pokud je

  třeba nějaké jemnější rozlišení, zkombinují

  název typu s nějakou lokalitou. Prostě „něco

  nad něčím“. Nám by se v tomto případě

  nabízelo obligátní Zera nad Pacifikem, což

  by zrovna v tomto případě znělo skvěle,

  přinejmenším v českém prostředí, kde má

  tento název díky dávnému překladu knihy

  Samurai o Saburo Sakaiovi svůj až magický

  zvuk. No ale to bychom se tak nějak opičili,

  a to nejde. My se stejně takovým pojme-

  nováním cíleně vyhýbáme a snažíme se do

  názvů svých stavebnic přece jen nějaký ten

  význam dostat. A to i s tím rizikem, že občas

  někdo něco nepochopí. Pokud limitce Zero

  Zero Zero věnujete trochu času, prostuduje-

  te si výběr zbarvení ve stavebnici a přečtete

  si texty k nim, možná vás to přivede i ke

  článku Honzy Bobka, který vychází z úvod-

  ního textu ve stavebnici a nabízí trochu jiný

  pohled na Zero Model 21, než je ten zažitý.

  Tedy že Model 21 je v podstatě takové nudné

  šedé letadlo, které přepadlo Pearl Harbor,

  projelo jako nůž máslem od Clark Fieldu po

  Darwin, aby narazilo na své limity u Midway

  a nad Guadalcanalem, a bylo poté nahra-

  zeno výkonnějšími a barevnějšími verzemi,

  tedy A6M3 a především populární A6M5.

  My se vám tím dnes vydávaným modelem

  snažíme ukázat, že to tak nebylo. Že tahle

  verze Zera měla větší význam, než jsme si

  všichni mysleli, vydržela ve službě mnohem

  déle, než jsme si mysleli, a podala mnohem

  větší výkony, než jsme si mysleli. Pro nás

  modeláře z tohoto poznání plyne, že ten

  stroj je mnohem zajímavější a pestřejší, než

  jsme si mysleli. A v neposlední řadě také

  to, že příběhů s ním spojených je víc, než si

  dovedeme představit. K těm klasickým se

  dostaneme v příštím čísle Infa, kde Hon-

  za Bobek naváže na svůj článek o historii

  Modelu 21 dvoudílným článkem o skutečném

  životním příběhu Sabura Sakaie.

  Stavebnice

  Nové stavebnice jsou v nabídce ještě tři. Za

  ProfiPack je tu Spitfire Mk.Vb v pozdní verzi,

  za Weekendy čtvrtkový F6F-5 Hellcat a dva-

  asedmdesátinový MiG-15bis. Stavebnicí

  F6F-5 v řadě Weekend začíná návrat

  čtvrtkového Hellcatu do našeho sortimen-

  tu. Kromě právě uváděného Weekendu se

  zcela novou skladbou markingů dobalíme

  postupně další stavebnice, na které máme

  ve skladě krabice a návody. Příští měsíc pak

  přidáme mírně modifikovanou reedici F6F-3.

  Kromě těchto novinek máme v dubnové

  nabídce čtyři reedice již dříve vydaných

  modelů. Ty starší reprezentují dva ProfiPac-

  ky, dvaasedmdesátinový Fokker D.VII (OAW),

  který je také mírně modifikovaný,

  a čtvrtkový Bf 109E-1, od jehož prvního vydá-

  ní letos uplynulo hezkých deset let. Novější

  stavebnice reprezentuje čtvrtkový ProfiPack

  fotoprůzkumného Mustangu F-6D a rovněž

  čtvrtková stavebnice řady Limited Eagle´s

  INFO Eduard4

  Duben 2022

• Page 5

  Call, zabývající se americkými Spitfiry Mk.V.

  Když jsme nedávno vydali v reedici dvaa-

  sedmdesátinové Tornado GR.1 Desert Babe,

  objevilo se několik protestních hlasů, praví-

  cích, že reeditovat něco, co je vydané

  v Limitované Edici, je nonsens. To je opět

  o úhlu pohledu. Já souhlasím s tím, že je-li

  něco limitováno, nemůže to být k dispozici

  na věky věků. U mnoha těchto stavebnic se

  ale bohužel stane, že se nám nepodaří od-

  hadnout poptávku a mně je upřímně řečeno

  líto takovou mnohdy významně neuspokoje-

  nou poptávku nechat ležet ladem. Kupříkla-

  du u zmíněné Desert Babe jsme v první edici

  vydali 3000 kusů, ve druhé pak po důklad-

  nějším průzkumu trhu další 4000 kusů.

  A právě tento týden jsme dobalili posledních

  70 kusů. Další už nebudou... Nečekejte ale,

  že každou vyprodanou limitku zařadíme do

  reedice. Budou to jen ty stavebnice, které

  se vyprodají extrémně rychle, což ukáže,

  že původní odhad poptávky byl chybný,

  a následný průzkum naznačí trvající zájem

  o danou položku. Takových případů přece jen

  není mnoho, obvykle se na správné počty

  celkem úspěšně trefujeme.

  Doplňky

  Mezi fotoleptanými sadami bych vás rád

  upozornil na lepty pro SR-71A 1/48 od

  Revellu a na Fw 190D od IBG v měřítku 1/72.

  Oba modely jsou nedávnými hity interneto-

  vých diskusí a věřím, že doplňky na ně vám

  přijdou vhod. Zajímavých položek je

  v seznamu novinek samozřejmě víc, ku-

  příkladu pětatřicetinová sada pro M-18 od

  Tamiye. Dvě sady masek pro Hawk 81-A2

  v 1/32 naznačují, že chystáme i leptané sady

  na tento model a na celou řadu P-40B/C.

  Vydáme je příští měsíc. Mezi Brassinovými

  sadami bych doporučil vaší ctěné pozornosti

  dvě sady vztlakových klapek pro Spitfire

  Mk.V a Fw 190A. Obě sady jsou čtvrtkové

  a tištěné, stejně jako motor Walter Minor 4

  pro Z-126 Trenér. Je tu i několik menších sad

  pro další nedávnou hvězdu, dvaasedmdesá-

  tinový P-51B/C od Arma Hobby. V tomto pří-

  padě jde o mix odlévaných a tištěných sad,

  odlévaná je pak i sada kokpitu pro pozdější

  F-14A od Tamiye v měřítku 1/48. Pro tento

  model je v dubnové nabídce i sada řady

  Look. V této řadě nabízíme i sady pro OV-10A

  a pro Vampire F.3 v 1/48, přičemž pro stejné

  modely nabízíme i naši interní konkurenci

  sadám Look, tedy sady Space.

  Ty procházejí neustálým vývojem, přičemž

  poslední kousky jsou svým provedením

  velmi kvalitním doplňkem. A jen tak mi-

  mochodem: vzhledem ke své výbavě jsou

  doplňkem nabízeným za velmi slušnou cenu.

  V řadě Space je také jediná dubnová novinka

  pro lodní modely, sada mezinárodních sig-

  nálních vlajek v měřítku 1/350. Jako obvykle

  máme v nabídce i sady BigEd, BigSin a

  LooKplus.

  Mezek

  Pokud vás zajímá, jak jsme na tom s dva-

  asedmdesátinovým Mezkem, tedy s Avií

  S-199, tak vám s radostí oznamuji, že je

  tento model hotový. Tedy pokud jde o plast.

  První stavebnici, limitku Mezek, právě do-

  končujeme a 15. dubna, na Velký pátek, ji při-

  vezeme spolu s různými dalšími květnovými

  novinkami do Prostějova na Velikonoční

  Prostějov! Kdo v Prostějově budete, můžete

  si tam Mezka v předstihu koupit. K dispozici

  bude i část květnových novinek, ale celý

  sortiment tam mít nebudeme. Pokud byste

  něco chtěli, můžete si to objednat v rámci

  předobjednávek na Velikonoční Prostějov

  a my vám balíček dovezeme a předáme.

  O termínu spuštění předobjednávek vás

  budeme informovat na Facebooku.

  O týden později budeme Mezka i všechny

  květnové novinky spolu s kompletním sorti-

  mentem prodávat na tradiční výstavě

  v maďarském Mosonmagyárováru. Po vý-

  stavě v Lingenu, které jsme měli tu čest se

  zúčastnit minulý týden, to bude naše druhá

  letošní výstava. Pevně věřím, že není po-

  slední. Další, kterou plánujeme, je Panthers

  Cup na Proseku 18. června.

  Články

  Na následujících stránkách najdete již

  v úvodu zmíněný článek Jana Bobka o Zeru

  Model 21 a druhou část článku USS Arizo-

  na. To je velmi košatá záležitost, jak už z

  minulého čísla víte. Musím říct, že mě ta loď

  nesmírně baví. Její příběh se nám tak krás-

  ně větví a rozvíjí, že nakonec přidáme ještě

  jedno pokračování v květnovém Infu. Třetí

  v pořadí je článek Mira Bariče o prvních

  třech týdnech letecké války nad Ukrajinou.

  I tento článek bude mít pokračování

  v příštím čísle, a bylo by hezké, kdyby to

  bylo pokračování poslední. Bohužel nebude,

  přesto doufám, že válka skončí a naše další

  články o ní už nadále budou jen historické,

  byť budou o historii děsivě nedávné. Kdy ta

  válka skončí, netuším, ale jsem si jistý tím,

  že Ukrajina bude po válce ctěnou, váženou

  a bohatou zemí a Ukrajinci zůstanou re-

  spektovaným evropským národem. Rusům

  přeji, aby našli odvahu válku nazvat válkou

  a ukončit ji se ctí tak, aby se mohli vrátit

  zpět do společnosti civilizovaných národů.

  Přeji vám hezké chvíle u dnešního Infa.

  Buď kit!

  Vladimír Šulc

  INFO Eduard

  5

  Duben 2022

• Page 6

  Japonský letecký průmysl byl ve 20. letech a po-

  čátkem 30. let 20. století orientován na výrobu

  letounů stavěných podle zahraničních licencí.

  Ozbrojené složky, především námořnictvo, však

  s ohledem na specifika čínského a pacifického

  bojiště přicházely s požadavky, které zahraniční

  letecké konstrukce nenabízely. Díky tomu vznikl

  u firmy Mitsubishi Heavy Industries námořní stí-

  hací letoun Typ 96, známější jako A5M „Claude“.

  Jednalo se o stroj, který navrhl tým pod vede-

  ním mladého japonského konstruktéra Jirō Ho-

  rikoshiho. Navzdory poměrně slabému motoru

  se podařilo vytvořit lehkou a obratnou stíhačku

  s pevným podvozkem, která v době svého vzni-

  ku neměla co do rychlosti konkurenci. Následně

  byly v říjnu 1937 osloveny firmy Mitsubishi a Na-

  kajima, aby zahájily vývoj prototypu palubní stí-

  hačky 12-shi. Požadované parametry byly natolik

  extrémní, a někdy i vzájemně protichůdné, že oba

  konstruktérské týmy zjišťovaly, zda by bylo mož-

  né je „změkčit“. Nakajima nakonec od projektu

  odstoupila a parametry prototypu se dokonce

  na základě zkušeností z čínského bojiště ještě

  zpřísnily. Horikoshiho týmu se posléze podařilo

  požadavky technických specifikací splnit, a to

  nejen díky aerodynamickému designu a novému

  druhu lehké slitiny pro potah letounu, ale i díky

  motoru Sakae 11 firmy Nakajima. Během letových

  testů bylo nutno řešit praskání potahu křídla při

  přetížení i ovládání křidélek při manévrech ve

  vysokých rychlostech. Nová stíhačka měla silnou

  výzbroj dvou kanónů a dvou kulometů, extrémně

  dlouhý dolet (přes 1800 km) a výbornou mané-

  vrovatelnost. Její maximální rychlost byla 533

  km/h ve výšce 4550 m. Postrádala však pancé-

  řování a další ochranné prvky a nepřekročitelná

  rychlost činila pouze 600 km/h.

  Překvapení z Japonska

  Nový letoun byl do výzbroje zařazen v roce 1940

  s motorem Sakae 12 o výkonu 691 kW (940 k)

  a dostal oficiální označení Rei shiki Kanjō sentōki

  (palubní stíhačka typ nula), přičemž „nula“ byla

  odvozena od roku 2600 (1940) japonského kalen-

  dáře. Japonští piloti jí obvykle zkráceně nazýva-

  li „Rei-Sen“. Odtud je také odvozen název Zero,

  často používaný spojeneckými letci namísto ofi-

  ciálního kódového označení, kterým bylo mužské

  jméno Zeke. V rámci systému označování letounů

  japonského námořnictva dostal nový stroj typové

  označení A6M, přičemž A6 znamenalo, že se jed-

  ná o šestý typ palubní stíhačky zařazený do služ-

  by a M bylo zkratkou pro název firmy Mitsubishi.

  Zera, konkrétně A6M2 Model 11, byla úspěšně na-

  sazena na čínském bojišti od léta 1940, ale jejich

  existence západním rozvědkám unikala, protože

  nikdo nechtěl věřit hlášením z Číny, která na-

  značovala, že Japonci mají stíhačku špičkových

  parametrů.

  Během roku 1941 došlo k modifikacím, ze kte-

  rých vzešel Model 21. Bylo provedeno několik

  změn konstrukce, z nichž nejviditelnějšími byly

  sklopné konce křídel, umožňující snadnější

  manipulaci na palubě letadlových lodí. S takto

  upravenými letouny vstoupilo Japonsko do vál-

  ky s USA a dalšími západními státy. Mitsubishi

  potřebovalo kromě stíhačky Zero vyrábět i další

  letouny, a tak koncem roku 1941 zahájila licenční

  výrobu také společnost Nakajima. Firma Mitsu-

  bishi vyrobila do června 1942 celkem 740 stro-

  jů a Nakajima jich do února 1944 dodala 800.

  V průběhu výroby se zlepšovala kanónová výzbroj

  a u Modelu 21 mohly být použity varianty se zá-

  sobníkem až na 150 nábojů. Je doložen i jeden

  exemplář s prodlouženou hlavní kanónu. Takto

  modifikovaný stroj může být označován jako Mo-

  del 21a.

  U firmy Nakajima bylo od prosince 1941 do

  července 1943 vyrobeno 254 stíhaček A6M2

  v plovákové verzi. Prototyp vzlétl 8. 12. 1941

  a dostal pylon s jedním centrálním plovákem, dva

  HISTORIEHISTORIE

  Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války

  symbolem japonských vzdušných sil. Štíhlý a agilní stí-

  hač měl v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými

  stroji převahu, ale s přibývajícím časem o ni přicházel.

  Během války byly postupně uváděny další verze Zer, ale

  Model 21, s nímž japonské námořní letectvo vstoupilo do

  války v Pacifiku, zůstal bojově nasazen až do konce války.

  Jan Bobek

  Mitsubishi A6M2 Zero s označením „EII-111“ startuje z paluby letadlo-

  vé lodi Zuikaku při útoku na Colombo 5. dubna 1942. Za jeho řízením

  pravděpodobně sedí por. Tadashi Kaneko, jenž během války v Číně

  a Pacifiku dosáhl osmi vítězství.

  (Foto: Kure Maritime Museum via Wikimedia Commons)

  INFO Eduard6

  Duben 2022

• Page 7

  pomocné byly pod křídly. Tyto stíhačky A6M2-N

  Rufe byly používány převážně k obraně námoř-

  ních základen.

  Z letounů A6M2 Model 21 a A6M5 Model 52 bylo

  modifikováno několik stovek strojů na dvoumíst-

  nou verzi A6M2-K (od ledna 1943) a A6M5-K (od

  května 1944).

  Začátek války v Pacifiku

  Japonsko se díky zkušenostem z války v Číně do-

  kázalo připravit na rozsáhlý útok v Indočíně, na

  Filipínách a proti americkému loďstvu na Havaji.

  Jedním z cílů tažení na jih dokonce mělo být vy-

  lodění v Austrálii.

  Jádrem úderného svazu, který napadl v nedě-

  li 7. prosince 1941 Pearl Harbor, bylo šest leta-

  dlových lodí rozdělených do třech divizí: 1. Kōkū

  Sentai s Akagi a Kagou, 2. Kōkū Sentai se Sōryú

  a Hiryū a 5. Kōkū Sentai se Shōkaku a Zuika-

  ku. Patřily do tzv. Kidó Butai (mobilní operační

  svaz) jemuž velel viceadmirál Chúichi Nagumo.

  Tak velký svaz letadlových lodí dosud v historii

  námořních operací nebyl bojově nasazen. Dvě

  z lodí, Shōkaku a Zuikaku, byly dokončeny jen ně-

  kolik měsíců před útokem.

  Do akce Japonci vyslali 350 strojů ze 414, které

  měli k dispozici. V první vlně přišli o tři Zera, je-

  den D3A a pět bombardérů B5N. Při druhé vlně

  bylo ztraceno šest Zer a čtrnáct střemhlavých

  D3A. Celkem 74 strojů se vrátilo s poškozením.

  Během dvou vln japonského náletu na Pearl

  Harbor bylo potopeno nebo poškozeno 21 lodí

  US Navy, ale 18 se jich podařilo vyzvednout nebo

  opravit a vrátit do služby. Při náletu byly zničeny

  stovky amerických letounů, ale Japonci nechali

  prakticky bez povšimnutí zásobníky paliva. Ze 79

  stíhačů, kteří se zúčastnili obou útočných vln, se

  jich konce války dočkalo jen 17.

  Pro útok na Filipíny a Indonésii byly se stíhačka-

  mi A6M2 určeny nově zorganizované 3. Kōkūtai

  a Tainan Kōkūtai se základnami na Taiwanu. Je-

  jich jádro tvořili veteráni rozpuštěné 12. Kōkūtai,

  jež prošla se Zery nasazením v Číně. Pro boje

  v Malajsii byla v Indočíně dočasně vytvořena stí-

  hací jednotka v rámci 22. Kōkū-sentai (vzdušné

  flotily), která si stroje a personál vypůjčila od

  3. Kōkūtai a Tainan Kōkūtai. V této souvislosti

  padlo do rukou nepřátel v listopadu 1941 i první

  nepoškozené Zero.

  Během náletů na Filipíny 8. a 10. prosince 1941

  nárokovalo japonské námořní letectvo zničení

  asi 140 letounů na zemi a sestřelení téměř 70

  strojů ve vzduchu. Skutečné ztráty amerického

  a filipínského letectva sice byly nižší, ale přesto

  citelné. Piloti Zer se zde poprvé setkali se čtyř-

  motorovými bombardéry B-17, proti kterým se

  jim bojovalo velmi obtížně. Díky rychlému postu-

  pu pozemních sil měly obě Kōkūtai se Zery v zá-

  věru prosince základny na Filipínách a díky tomu

  se poprvé dostaly do střetu s nizozemskými letci

  nad Borneem.

  Při tažení Malajsií se v polovině prosince Zera

  22. Kōkū-sentai zapojila do bojů o Singapur a na

  konci tažení měli její piloti na kontě 40 vítězství

  při ztrátě dvou stíhaček. Později její stíhací pe-

  ruť krátce působila na Jávě, v Barmě, v oblasti

  Indického Oceánu, v Thajsku a nakonec ji pře-

  vzala Kanoya Kōkūtai. Během února 1942 prošly

  intenzivními boji nad Jávou především 3. Kōkūtai

  a Tainan Kōkūtai. Jejich stíhači nárokovali přes

  100 vítězství při vlastní ztrátě asi deseti kole-

  gů. Na konci měsíce se podíleli na doprovodu

  bombardérů, které potopily bývalou letadlovou

  loď USS Langley, konvertovanou na nosič hyd-

  roplánů. Někteří piloti Zer dokonce provedli po-

  střelování paluby obtěžkané letouny, které měla

  dopravit na Jávu. Byly mezi nimi i toužebně oče-

  kávané nové P-40E.

  V prvních měsících války v Tichomoří si Američa-

  né a jejich spojenci uvědomili, jak moc podcenili

  japonské protivníky. Jedním z hlavních symbolů

  tohoto vystřízlivění byla právě stíhačka Zero,

  která si na počátku války vytvořila pověst téměř

  nepřemožitelného protivníka.

  Operace letadlových lodí na jaře 1942

  Během návratu letadlových lodí z útoku na Pearl

  Harbor zastihla Naguma zpráva, že vylodění na

  atolu Wake bylo odraženo a druhý pokus vyža-

  doval podporu letadlových lodí. Letecké jednotky

  Sōryū a Hiryū proto provedly nálety na ostrov 21.

  až 23. prosince 1941. Bylo to poprvé, kdy se do

  souboje dostala Zera s Wildcaty.

  Zera na letadlových lodích Akagi a Kaga byla

  znovu v akci během 20. až 22. ledna 1942 při

  náletech na Rabaul a letiště na Nové Guinei. Se-

  tkaly se v podstatě jen se statečným odporem

  několika osádek australských letounů Wirraway.

  Mezi japonskými leteckými veliteli rostla nespo-

  kojenost. Nagumovi letci se nedostali do střetu

  s americkými letadlovými loděmi a byli nasazo-

  váni proti málo významným cílům.

  Letecké jednotky lodí Akagi, Kaga, Sōryū

  a Hiryū zaútočily během 19. února na přístav Dar-

  win a při ztrátě čtyř letounů způsobily to, čemu

  se říká australský Pearl Harbor. Po nouzovém

  přistání ale padl do zajetí námořník 1. tř. Hajime

  Toyoshima z letadlové lodi Hiryū. Stal se prvním

  živým pilotem Zera, který skončil v rukách nepří-

  tele. Jeho stroj však nebyl po nouzovém přistání

  v letuschopném stavu.

  Při návratu na sever kryli letci z lodí Akagi a Kaga

  během 5. března vylodění v Tjilatjapu na Jávě

  a potopili při tom osm plavidel. Kaga se poté vrá-

  tila kvůli poškození trupu do Japonska.

  Na konci března vyplul k Ceylonu operační svaz,

  jehož jádro tvořily Akagi, Shōkaku, Zuikaku,

  Sōryū a Hiryū. Během 5. až 9. dubna japonští letci

  nárokovali sestřelení téměř stovky letadel RAF,

  zničení řady pozemních cílů a potopení mnoha

  plavidel, včetně letadlové lodi HMS Hermes. Čeli-

  li při tom veteránům z Británie, Kanady a dalších

  zemí Commonwealthu na strojích Blenheim, Ca-

  talina, Hurricane, Swordfish aj. Někteří z nich se

  v předchozím roce účastnili boje s bitevní lodí

  Bismarck. Britští stíhači dokázali s částečným

  úspěchem využít taktiku udeř a uteč. Japonci

  HISTORIEHISTORIE

  Japonská letadlová loď Akagi vyfotografovaná během plavby v létě 1941.

  (Foto: U.S. Navy National Museum of Naval Aviation)

  Z paluby letadlové lodi Akagi startují stíhačky v druhé útočné vlně útoku proti Pearl Harboru 7. prosince 1941.

  (Foto: Mike Wegner via Ron Werneth)

  INFO Eduard

  7

  Duben 2022

• Page 8

  přišli o čtyři stíhací letouny.

  Přestože se již nějakou dobu Japonci obávali,

  že se Američané pokusí napadnout cíle přímo

  v Japonsku, byl Doolitův nálet provedený 18. dub-

  na 1942 obrovským překvapením. Akagi, Sōryū

  a Hiryū se právě nacházely u Taiwanu a mířily do

  Japonska. Nagumo 19. dubna změnil kurz na vý-

  chod a snažil se útočníky vypátrat. USS Enterpri-

  se a Hornet však již byly mimo dosah a japonské

  letadlové lodě po několika dnech pátrání vzdaly.

  Korálové moře, Aleuty a Midway

  Dalším cílem japonského velení byl přístav

  Port Moresby na jihovýchodu Nové Guinei. Měl

  být předpolím pro vylodění v Austrálii. Japonci

  současně doufali, že jejich invazní svaz přiláká

  americké letadlové lodě a dojde k rozhodujícímu

  střetu. Letadlová loď Shōhō během 3. května 1942

  kryla vylodění na ostrově Tulagi u Guadalcanalu.

  Poté se připojila k plavidlům, jež směřovala k Port

  Moresby, ale 7. května byla napadena a potopena

  letouny z USS Lexington a Yorktown.

  Letci z Shōkaku a Zuikaku mohli do boje zasáh-

  nout teprve během následujícího dne. Při útoku

  na americký svaz stíhači ohlásili sestřelení 64

  spojeneckých letounů a osádky bombardérů těž-

  ce poškodily obě nepřátelské letadlové lodi. Le-

  xington musela být později potopena. Americkým

  letcům se podařilo poškodit Shōkaku a při obraně

  svého svazu japonští stíhači ohlásili 40 vítězství

  při ztrátě dvou Zer. Japonci sice v bitvě dosáhli

  díky potopení těžší letadlové lodi taktického ví-

  tězství, museli však zrušit invazní operaci v Port

  Moresby.

  Na počátek června Japonci naplánovali útok smě-

  rem k Havaji. Cílem námořních sil pod vedením

  admirála Yamamota bylo vylodění na Aleutách

  a atolu Midway. Útok na Aleuty je mylně označo-

  ván za operaci, která měla odvést pozornost od

  útoku na Midway. Šlo však o jednu operaci vede-

  nou ve dvou směrech se záložními silami umístě-

  nými zhruba v polovině vzdálenosti mezi oběma

  útočnými svazy. Do útočné operace bylo zapojeno

  šest letadlových lodí, čtyři z nich se zúčastnily

  Bitvy u Midway. Na jejich palubách byla mimo

  vlastních leteckých jednotek i Zera, pozemní per-

  sonál a piloti 6. Kōkūtai, jež měla mít základnu na

  atolu Midway po jeho dobytí. Stíhači 6. Kōkūtai se

  dokonce podíleli jak na náletech na Aleuty, tak na

  bojích během Bitvy o Midway.

  Letci z letadlových lodí Ryūjō a Junyō provedli bě-

  hem 3. a 4. června 1942 útoky proti Dutch Harbor

  na Aleutách a zaznamenali několik vítězství v boji

  s létajícími čluny PBY a stíhačkami P-40. Jedno

  ze Zer však havarovalo na ostrově Akutan a i přes

  snahu Japonců se jim nepodařilo nalézt stroj ani

  pilota. Oním letcem byl podd. 1. tř. Todayoshi Koga,

  jehož Zero bylo nalezeno Američany o měsíc poz-

  ději a následně bylo uvedeno do letuschopného

  stavu. Japonci dle plánu vytvořili základnu plová-

  kových letounů na aleutském ostrově Kiska.

  Nagumo s operačním svazem, jehož jádrem byly

  lodě Akagi, Kaga, Sōryū a Hiryū, zahájil 4. červ-

  na útok na atol Midway. Američané však na něj

  byli připraveni díky rozluštění japonské kódované

  komunikace. Do boje vypluli s letadlovými lodě-

  mi USS Enterprise, Hornet a Yorktown, kterou se

  podařilo opravit po Bitvě v Korálovém moři. Při

  soubojích během první útočné vlny ohlásili ja-

  ponští stíhači 35 vítězství při ztrátě jednoho Zera

  sestřeleného flakem.

  Japonci měli nepřesné údaje od osádek prů-

  zkumných letounů. V kritické části střetnutí za-

  čali měnit výzbroj na svých letounech s ohledem

  na změnu cíle z letadlových lodí na cíle pozemní

  a opět na letadlové lodě. Američané na japonský

  svaz podnikli velké množství útoků letouny ná-

  mořní pěchoty, armádního letectva a námořnic-

  tva. Japonští stíhači při obraně svazu provedli de-

  sítky startů a nárokovali 90 vítězství při ztrátě 13

  vlastních letounů, ale jejich úsilí bylo marné. Úto-

  ků bylo tak velké množství, že byly nakonec fatál-

  ně zasaženy letadlové lodě Akagi, Kaga a Sōryū,

  a to právě při přezbrojování letadel v hangárech.

  Plně se projevily nedostatky v prvcích pasivní

  ochrany letadlových lodí i v řízení nápravy škod.

  Posledním plavidlem, které bylo schopné účinně

  zasáhnout do boje, byla letadlová loď Hiryū, která

  proti americkému svazu vyslala dvě vlny bom-

  bardérů. Nálety poškodily USS Yorktown natolik,

  že musela být nakonec potopena. Každou z for-

  mací bombardérů doprovázelo šest Zer, jejichž

  piloti nárokovali 18 amerických letadel při ztrátě

  pěti strojů.

  Američané nakonec zasáhli i Hiryū, kterou sice

  bránilo dvanáct stíhačů, ale fatálním následkům

  nedokázali zabránit. Její pohon sice nebyl poško-

  zen, ale požáry se nepodařilo dostat pod kontrolu

  a tak se také ona 5. června potopila.

  Japonci tím utrpěli drtivou porážku, která se stala

  bodem obratu války v Pacifiku. Kromě čtyř leta-

  dlových lodí ztratili i křižník Mikuma a několik

  plavidel bylo poškozeno. Zahynuly více než 3000

  členů osádek. Ztráta 23 stíhacích pilotů, kteří

  zahynuli v boji nebo na palubách svých lodí, ne-

  byla kritická. Významný dopad však měla ztráta

  velkého množství bombardovacích pilotů a členů

  technického personálu.

  Nová Guinea a Austrálie

  Na začátku února 1942 se do čerstvě dobytého

  Rabaulu přesunula 4. Kōkūtai, která používala jak

  dvoumotorové bombardéry, tak i stíhačky A5M.

  Od poloviny téhož měsíce začala její stíhací jed-

  notka přebírat moderní stíhačky A6M2, které do

  Rabaulu přivezla letadlová loď Shōhō. Na počátku

  března se Zera od 4. Kōkūtai přesunula do Lae na

  Nové Gunei a začala doprovázet bombardéry nad

  Port Moresby v jižní části tohoto ostrova a k Horn

  Island v severní Austrálii. Na počátku dubna pře-

  vzala stíhací jednotku 4. Kōkūtai Tainan Kōkūtai,

  jež se do oblasti přesunula. V polovině května

  převzala Tainan Kōkūtai dalších 15 stíhaček Zero

  a také piloty pro ně od 1. Kōkūtai a Chitose Kōkūtai.

  Jejich protivníkem byli zpočátku hlavně australští

  letci a americké osádky bombardérů, později do

  Port Moresby dorazily i americké stíhací jednotky.

  Hlavním bojištěm se od druhé poloviny roku stal

  Guadalcanal. Boje nad Novou Guineou se znovu

  zintenzivnily koncem roku 1942 během postupu

  Spojenců na sever.

  Severozápadní Austrálie začala být terčem čas-

  tých náletů japonského námořního letectva od

  února 1942. Doprovodná Zera se nad Austrálií

  začala pravidelně objevovat od počátku března,

  poté, co začala 3. Kōkūtai (později přeznačená

  na Kōkūtai 202) využívat základnu v Indonéském

  Kupangu. Až do podzimu 1943 provedli Japonci na

  Austrálii přes 200 průzkumných a bombardova-

  cích letů. Kvůli dlouhému doletu při nich byl na-

  dále využíván také A6M2 Model 21. Piloti Zer nad

  HISTORIEHISTORIE

  Japonská letadlová loď Akagi v dubnu 1942 během náletů na cíle v Indic-

  kém oceánu z pohledu letadla, které právě vzlétlo z její paluby. Na palubě

  se připravují ke startu bombardéry Val.

  (Foto: Kure Maritime Museum via Wikimedia Commons)

  Letadla se připravují na ranní misi na palubě Zuikaku 5. května 1942 během Bitvy v Korálovém moři. Cenzor ze snímku odstranil označení na ocas-

  ních plochách, nicméně na trupu Zera stojícího na pravé straně je patrný vlastenecký dárcovský text.

  (Foto: Kure Maritime Museum via Wikimedia Commons)

  INFO Eduard8

  Duben 2022

• Page 9

  HISTORIEHISTORIE

  Austrálií dosáhli vynikajících výsledků. Skutečně

  zaznamenané ztráty se blížily poměru 1:10 ve pro-

  spěch Zer, přičemž jejich častým protivníkem byly

  Spitfiry Mk.V. Tento výsledek byl výrazně odlišný

  ve srovnání s boji v oblasti Šalamounových ost-

  rovů a Rabaulu.

  Guadalcanal

  Japonci začali v červenci 1942 budovat leteckou

  základnu na Guadalcanalu, což představova-

  lo vážnou hrozbu pro lodní dopravu mezi USA

  a Austrálií. Američané se proto na tomto ostro-

  vě vylodili 7. srpna a brzy se jim podařilo zahájit

  letecké operace z obsazeného japonského letiště

  i z dalších, která následně vybudovali.

  Z hlediska stíhacích operací ležela zpočátku

  hlavní tíha bojů na Tainan Kōkūtai. K doprovod-

  ným letům nad Guadalcanal a ke krytí konvojů,

  které tam směřovaly, létali piloti z Rabaulu. Mu-

  seli přitom překonat vzdálenost 1065 km. Japon-

  ské velení v této oblasti postupně nasadilo i další

  stíhací jednotky, především šlo o 2. Kōkūtai, část

  3. Kōkūtai, dále 6. Kōkūtai a Kanoya Kōkūtai. V září

  1942 se Japoncům podařilo zprovoznit letiště na

  ostrovech Buka a Bougainville, které se nachá-

  zely blíže ke Guadalcanalu. V polovině roku 1942

  začala na bojiště přicházet nová verze Zera se

  silnějším motorem Sakae 21 a zkráceným rozpě-

  tím, označovaná jako A6M3 Model 32. Pro lety nad

  Guadalcanalem však byla nevhodná kvůli kratší-

  mu doletu. Na konci roku 1942 se proto tato verze

  přestala vyrábět a místo ní přicházely k jednot-

  kám od počátku roku 1943 stroje A6M3 Model 22.

  Díky upravené konstrukci nádrží a křídla, které

  se příliš nelišilo od Modelu 21, se dolet této verze

  dokonce prodloužil o 160 km. Zera Model 21 však

  i nadále zůstávala klíčovou výzbrojí jednotek

  v této oblasti, ať už na pozemních základnách,

  nebo na letadlových lodích.

  V oblasti Šalamounových ostrovů došlo v souvis-

  losti s bojem o Guadalcanal ke dvěma námořním

  střetnutím s nasazením letadlových lodí na obou

  stranách. Tou první byla Bitva u východních Šala-

  mounů během 24. a 25. srpna. Současně s japon-

  ským konvojem, který směřoval ke Guadalcanalu,

  zamířil do téže oblasti také operační svaz s leta-

  dlovými loděmi Shōkaku, Zuikaku a Ryūjō. Japon-

  ci neměli zprávy o poloze amerických letadlových

  lodí a proto provedli nálet na Hendersonovo leti-

  ště na Guadalcanalu. Letounům z USS Saratoga

  se podařilo potopit Ryūjō, Japoncům se později

  podařilo poškodit USS Enterprise. Část stíhaček

  Zero ze zbylých letadlových lodí pak krátce půso-

  bila z pozemních základen.

  Během října 1942 nasadili Japonci u Guadalcanalu

  mimo Shōkaku a Zuikaku rovněž letadlové lodě

  Zuihō, Junyō a Hiyō. Během 25. až 27. října došlo

  k Bitvě u ostrovů Santa Cruz, jíž se z uvedených

  japonských lodí neúčastnila jen Hiyō. Na americké

  straně jim čelily USS Hornet a Enterprise. Ame-

  ričané poškodili svými palubními letouny Zuihō

  a Shōkaku, sami však ztratili Hornet a poškozena

  byla Enterprise. Japonci sice dosáhli taktického

  vítězství, ale ztráty jejich leteckého personálu

  byly vyšší než během Bitvy v Korálovém moři.

  Proto se z bojiště musely stáhnout i letadlové

  lodě, které nebyly poškozeny. Stíhací jednotka le-

  tadlové lodi Hiyō v oblasti zůstala. Po dobu téměř

  dvou následujících let to bylo poslední střetnutí

  letadlových lodí v Pacifiku.

  Na počátku listopadu 1942 došlo ke změně ozna-

  čování námořních leteckých jednotek se zá-

  kladnami mimo Japonsko. Nově byly označeny

  třímístným kódem, který označoval mimo jiné

  jejich účel a domovský námořní okrsek v Japon-

  sku. Pokud byla první číslice 2 nebo 3, jednalo se

  o Kōkūtai, jejíž specializací byly výhradně stíhací

  letouny. Z Tainan Kōkūtai se stala Kōkūtai 251, ob-

  dobně byla označena Kōkūtai 201 (dříve Chitose

  Kōkūtai), Kōkūtai 202 (dříve 3. Kōkūtai), Kōkūtai

  204 (dříve 6. Kōkūtai), Kōkūtai 252 (dříve Genzan

  Kōkūtai), Kōkūtai 253 (dříve stíhací jednotka Ka-

  noya Kōkūtai). Smíšená 2. Kōkūtai dostala ozna-

  čení Kōkūtai 582 a ponechala si jak jednomoto-

  rové bombardéry, tak i stíhací jednotku. Bývalá

  Tainan Kōkūtai se v polovině listopadu přesunula

  do Japonska, aby nahradila ztráty, vycvičila posily

  a převzala novou techniku. Guadalcanal, kterému

  Japonci říkali „Ga Shima“, byl cílem, který při ka-

  ždém mnohahodinovém letu představoval vysoké

  riziko kvůli nepříznivému počasí, poruše motoru,

  únavě nebo nevolnosti způsobené tropickými ne-

  mocemi. Japonci současně čelili nepříteli, který

  neustále zlepšoval svou techniku, taktiku, logis-

  tiku a infrastrukturu.

  Koncem roku 1942 se Japonci pokusili zprovoz-

  nit letiště na ostrově Munda, pouhých 300 km od

  Guadalcanalu, ale spojenecké nálety používání

  základny značně komplikovaly. Na konci ledna

  1943 byla dokončena evakuace japonských jed-

  notek z Guadalcanalu. V té době začala z Bou-

  gainvillu operovat stíhací jednotka letadlové lodi

  Zuikaku a po dvou týdnech se stáhla na Truk.

  O měsíc později byla obdobným způsobem nasa-

  zena stíhací jednotka letadlové lodi Zuihō. Tato

  praxe se námořnictvu osvědčila a používalo ji

  v této oblasti po následující rok.

  Japonské velení se na konci března 1943 roz-

  Příprava letadel ke vzletu z japonské letadlové lodi Shōkaku během Bitvy u ostrovů Santa Cruz, 26. října 1942. V popředí mechanici připravují stroj „EI-112“.

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  INFO Eduard

  9

  Duben 2022

• Page 10

  HISTORIEHISTORIE

  hodlo, že v oblasti Nové Guinei a Šalamounových

  ostrovů dosáhne vzdušné nadvlády. Proto naplá-

  novalo operaci „I-gō“, při níž mezi 7. a 14. dubnem

  proběhly nálety na Guadalcanal, Oro Bay, Port

  Moresby a Milne Bay. Pro stíhací doprovod bylo

  k dispozici více než 200 letounů A6M2 a A6M3

  z Kōkūtai 204, 253 a 582 a ze stíhacích jednotek

  letadlových lodí Zuikaku, Zuihō, Junyō a Hiyō. Vý-

  sledek akce byl vyhodnocen jako velký úspěch.

  Obě bojující strany však ve skutečnosti utrpěly

  zanedbatelné ztráty. Po skončení operace byl bě-

  hem inspekční cesty 18. dubna 1943 nad ostrovem

  Bougainville sestřelen bombardér s admirálem

  Isoroku Yamamotem na palubě. Na základě in-

  formací výzvědné služby byly ve správný čas na

  správném místě americké stíhačky P-38. Velitel

  spojeného loďstva a jeden z architektů útoku na

  Pearl Harbor zahynul přesně rok po Doolitlově

  náletu na Tokio.

  V květnu 1943 se do Rabaulu vrátila Kōkūtai 251.

  Právě včas na to, aby se zapojila do útoků na

  spojenecké síly, které se probojovávaly od Gua-

  dalcanalu dál na severozápad. Japonci vyvinuli

  obrovské úsilí, aby ofenzívu zastavili, ale jejich

  úsilí bylo marné. Poslední nálet na Guadalcanal

  Japonci provedli 16. června 1943. Ze 24 střemhla-

  vých bombardérů přišli o 13 osádek a stíhací do-

  provod 70 Zer musel odepsat 15 letounů. Spojenci

  utrpěli minimální ztráty.

  Ústup a obrana Rabaulu

  Na konci června 1943 se Spojenci vylodili na Nové

  Georgii a obsadili letiště Munda. Následovaly

  obranné boje o Vella Lavellu v srpnu a Buin v září

  a říjnu. V tomto období se piloti Zer poprvé utkali

  se stíhačkami F6F Hellcat. Na bojiště se vrátila

  z Japonska Kōkūtai 201 a jednotky na pozemních

  základnách posílily stíhací jednotky letadlových

  lodí Junyō a Ryūhō. Pilotům Zer se dařilo v boji

  s nepřátelskými stíhači držet poměr vítězství

  a ztrát na dobré úrovni. Vysoké ztráty však měly

  osádky bombardérů. Byl to problém, na který

  velení nenacházelo recept. Bombardéry „Kate“

  a „Val“ již byly zastaralé a proti silně vyzbrojeným

  spojeneckým stíhačkám jejich konstrukce nepo-

  skytovala ochranu osádce.

  Na konci října 1943 se z Bougainvillu stáhly do

  Rabaulu poslední stíhací jednotky. Začaly čelit

  systematické bombardovací kampani jedno-

  tek námořní pěchoty, amerického armádního

  a námořního letectva a také útokům leteckých

  jednotek Spojenců. Jádrem obrany tohoto stra-

  tegického přístavu byly Kōkūtai 201, 204 a 253.

  Ty v té době používaly A6M Model 22, 52 a rov-

  něž staré dobré 21. Krátkodobě je podporovaly

  nebo jim doplňovaly stav jednotky z letadlových

  lodí. V listopadu to byli na krátkou dobu stíhači

  ze Zuihō, Shōkaku a Zuikaku. Na konci prosince

  1943 je na krátkou dobu následovali piloti Zer

  z Hiyō a Ryūhō. Rabaul se z japonského pohledu

  v tomto období dal přirovnat k mlýnku na maso.

  Na počátku ledna musela být na Saipan stažena

  Kōkūtai 201, po necelém měsíci se z Rabaulu na

  Truk přesunula vyčerpaná Kōkūtai 204. Nahradili

  ji stíhači z letadlových lodí Jun´yō, Hiyō a Ryūhō,

  kteří společně s Kōkūtai 253 vydrželi v obranných

  bojích po dobu jednoho měsíce. Na konci února

  1944 se začaly z Rabaulu stíhací jednotky staho-

  vat na Truk. Přestože velení slibovalo jednotky

  vrátit zpět, již k tomu nikdy nedošlo a Spojenci

  tuto základnu neutralizovali až do konce války.

  S koncem bojů nad Rabaulem japonské námořní

  letectvo přišlo o většinu zkušených veteránů.

  Čína, Indie a Indonésie

  Protože zesilovaly nálety Spojenců proti cílům

  na čínské pevnině a Taiwanu, rozhodlo se japon-

  ské námořnictvo založit Kōkūtai 254. V říjnu 1943

  zahájila činnost v Hong Kongu a později její Zera

  operovala i z dalších základen. V únoru 1944 byla

  v centrální Číně vytvořena Kōkūtai 256. Protiv-

  níky těchto jednotek byly především americké

  bombardéry a ke konci roku 1944 byly obě jed-

  notky nasazeny při obraně Taiwanu a Filipín. Kvůli

  velkým ztrátám byly v lednu 1945 jejich zbývající

  části začleněny do jiné jednotky.

  Vzhledem k tomu, že se japonské armádní letec-

  tvo muselo v roce 1943 zaměřit na boje o sever

  Nové Guinei, převzalo japonské námořní letectvo

  jeho operační prostor v Indickém oceánu. V čer-

  venci byla kvůli tomuto úkolu založena Kōkūtai

  331. Měla hlavní základnu severně od Sumatry na

  Sabangu a používala letiště na Andamanech a Ni-

  kobarech, kde čelila především RAF. Působila ale

  také v Thajsku a v Barmě. Krátkodobě se jednalo

  o smíšenou jednotku, která používala i jednomo-

  torové bombardéry.

  V říjnu 1943 byla založena Kōkūtai 381, jejímž

  hlavním úkolem byla po celý následující rok obra-

  na ropných rafinérií na Borneu. Jejími protivníky

  byly především americké čtyřmotorové bombar-

  déry a se stíhačkami A6M2 Model 21 provedla

  přibližně polovinu bojových letů v noci. Často při

  tom využívala fosforové pumy. Kōkūtai 381 byla

  postupně rozšířena o další části, které používa-

  ly dvoumotorové noční stíhačky a jednomotorové

  i dvoumotorové bombardéry. Přesto si ponechala

  označení stíhací jednotky.

  Marshallovy ostrovy, Karolíny

  a Mariany

  Na počátku roku 1943 byla se Zery na Marshallo-

  vých ostrovech dislokována nejdříve Kōkūtai 201,

  která se stáhla z Rabaulu. Po jejím přesunu do

  Japonska ji vystřídala v únoru Kōkūtai 252. Měla

  základny především na ostrovech Kwajalein, Ma-

  loelap, Nauru, Roi a Wake. Nejčastěji se setkávala

  s americkými čtyřmotorovými bombardéry, ale

  na podzim 1943 prošla těžkými boji s Hellcaty US

  Navy. V listopadu ji proto v této oblasti posílila

  Kōkūtai 281. Během dobytí Marshallových ostro-

  vů v únoru 1944 byla tato jednotka zcela zničena

  a její poslední piloti padli v pozemních bojích. Část

  Kōkūtai 252 se podařilo evakuovat do Japonska.

  Stíhačky Zero Model 21 začaly být tou dobou vy-

  užívány také jako stíhací bombardéry. Jednou

  z prvních jednotek, která Zera za tímto účelem

  převzala, byla bombardovací Kōkūtai 501. Od

  ledna 1944 se na ně přeškolovala na Truku. Do

  této oblasti se z Rabaulu stáhly i Kōkūtai 201

  a 204. Po bojích s letouny US Navy se ale v břez-

  nu zbytky těchto jednotek stáhly na Filipíny, nebo

  byly absorbovány jinými jednotkami. V této ob-

  lasti je nahradilo několik nově zorganizovaných

  jednotek. Některé již měly být vyzbrojeny novými

  stíhačkami „George“ a „Jack“, ale všechny nako-

  nec používaly A6M Zero, především Model 52 a 21.

  Před bojem o Mariany byly v oblasti dislokovány

  Kōkūtai 261 na Saipanu a Meleyonu, Kōkūtai 263

  na Guamu, Kōkūtai 343 na Tinianu, Kōkūtai 202 na

  Moenu a Truku a Kōkūtai 253 na Etenu.

  Zásadní reorganizací prošlo palubní letectvo, kte-

  ré bylo na letadlových lodích rozděleno do tří Kō-

  kūtai. Bombardéry, stíhačky a průzkumné letouny

  na lodích Taihō, Shōkaku a Zuikaku spadaly pod

  Kōkūtai 601. Z palub Jun´yō, Hiyō a Ryūjō operova-

  la Kōkūtai 652 a letci Kōkūtai 653 byli přiděleni na

  letadlové lodi Chiyoda, Chitose a Zuihō. Mezi nové

  stroje palubních jednotek patřily stíhací bom-

  bardéry. Jejich úkolem bylo napadat doprovodná

  plavidla letadlových lodí, poškodit je nebo potopit

  a vázat na sebe část obranné palby. Pro tento účel

  mělo sedm z výše uvedených plavidel samostatné

  Letadlová loď Shōhō zasažená osádkami amerických námořních letounů během dopoledne 7. května 1942. Byla první japonskou letadlovou lodí

  ztracenou v boji.

  (Foto: Official U.S. Navy Photograph, National Archives.)

  INFO Eduard10

  Duben 2022

• Page 11

  HISTORIEHISTORIE

  perutě stíhacích bombardérů A6M2 Model 21.

  Bitva ve Filipínském moři, k níž došlo 19. a 20.

  června 1944, byla největším střetnutím letadlo-

  vých lodí v historii. Na japonské straně se jich

  účastnilo devět a na americké patnáct. Šlo sou-

  časně o poslední bojovou akci, v níž byla nasa-

  zena Zera Model 21 coby palubní letouny. Japonci

  však v této bitvě přišli o více než 600 letadel a tři

  letadlové lodi. Naplno se zde projevily nedosta-

  tečné zkušenosti nově vycvičených letců. Svůj díl

  na porážce měl i fakt, že oproti střetnutím z roku

  1942 byla řada velících důstojníků lodí v porov-

  nání s předchůdci o deset služebních let mladší.

  Velká část z nich přitom vůbec neměla zkušenosti

  z letecké služby.

  Filipíny a obrana Japonska

  Od podzimu 1944 čelilo japonské armádní a ná-

  mořní letectvo náletům na Filipíny, které vyvr-

  cholily vyloděním v Leyte 20. října 1944. V té době

  dospělo japonské velení k těžkému rozhodnutí,

  které bylo dlouho diskutováno a mělo přispět ke

  zvýšení efektivity boje s nepřátelskými plavidly.

  Vznikly první Kamikaze jednotky, jejichž letci se

  obětovali nárazem do nepřátelské lodi. K tomuto

  účelu byly až do konce války využívány všechny

  typy letounů, včetně cvičných dvoumístných A6M-

  -2K a A6M2 Model 21. Kamikaze jednotky vznikaly

  jak z bojových, tak i cvičných Kōkūtai. Téměř čtyři

  tisíce japonských námořních a armádních pilotů

  položily tímto způsobem svůj život v zájmu ničení

  nepřítele. Spojenci byli zpočátku touto taktikou

  zaskočeni. Letci Kamikaze způsobili přibližně 80

  procent ztrát spojeneckých plavidel v posledních

  deseti měsících války. Padly jim za oběť letadlové

  lodi USS St. Lo, Ommaney Bay a Bismarck Sea,

  dále 14 torpédoborců a asi 30 dalších plavidel.

  Několik stovek lodí bylo poškozeno, část z nich

  neopravitelně. Útoky Kamikaze stály život pět ti-

  síc členů osádek a přibližně stejný počet jich byl

  zraněn. Ani toto krajní řešení však porážce Ja-

  ponska nezabránilo.

  Když spojenečtí vojáci po kapitulaci obsazova-

  li letecké základny v Japonsku, mezi leteckou

  technikou bojových jednotek nalezli i ojedinělé

  letouny A6M2 Model 21. Jeden z nich je doložen

  u Kōkūtai 302 se symbolem vzdušného vítězství

  na svislých ocasních plochách. Po čtyřech letech

  války v Pacifiku byla „jednadvacítka“ stále stro-

  jem, který od útoku na Pearl Harbor v nezměněné

  podobě čelil daleko modernějším letounům pro-

  tivníka.

  Zdroje:

  Fuchida M.: Midway: The Battle That Doomed Ja-

  pan

  Hata I., Izawa Y., Shores C.: Japanese Naval Figh-

  ter Aces

  Herder B. L.: The Aleutians 1942 - 43

  Lundstrom J. B.: The First Team: Pacific Naval Air

  Combat from Pearl Harbor to Midway

  Lundstrom J. B.: The First Team and the Guadal-

  canal Campaign: Naval Fighter Combat from Au-

  gust to November 1942

  Mikesh R. C.: Zero - Combat & Development His-

  tory of Japan's Legendary Mitsubishi A6m Zero

  Fighter

  Model Art 378: Pearl Harbor

  Millman N.: A6M Zero-sen Aces 1940-42

  Millman N.: Painting the Early Zero-Sen

  Tillman B.: Clash of the Carriers: The True Story of

  the Marianas Turkey Shoot of World War II

  Werneth R: Beyond Pearl Harbor: The Untold Sto-

  ries of Japan's Naval Airmen

  Yoshimura A.: Zero Fighter

  Wikipedia

  j-aircraft.com

  Letadlová loď Ryūjō při plavbě v roce 1938. Na počátku války v Pacifiku byla její stíhací jednotka ještě vyzbrojena stíhačkami A5M „Claude“. Ale při

  útoku na Aleuty již disponovala Zery a jedno z nich padlo do rukou Spojenců.

  (Foto: U.S. Naval History and Heritage Command)

  Stíhací letoun A6M2 ze stíhací jednotky štábu 22. Kōkū Sentai s improvizovaným maskováním na letišti ve Francouzské Indočíně.

  (Foto: AWM)

  INFO Eduard

  11

  Duben 2022

• Page 12

  HISTORIE

  Tento letoun, vyrobený u firmy Mitsubishi 21. října 1941, se stal prvním Zerem, které padlo

  v opravitelném stavu do rukou Spojenců. Legendární Tainan Kōkūtai byla založena 1. října

  1941 na stejnojmenné základně. Většina jednotky se od prosince účastnila bojů nad Filipí-

  nami, Borneem a Holandskou východní Indií. Její menší část byla pod vedením por. Kiku-ichi

  Inana na konci listopadu převelena do Francouzské Indočíny a stala se dočasně součástí stí-

  hací jednotky štábu 22. Kōkū Sentai. Zero „V-172“ bylo Inanovým osobním strojem, ale když se

  přesouval 26. listopadu do Saigonu na palubě transportního letounu, pilotoval jej poddůstoj-

  ník 1. tř. Shimezō Inoue. Ve špatných povětrnostních podmínkách však Inoue a jeho kolega se

  strojem „V-174“ ztratili orientaci a nouzově přistáli na pobřeží polooostrova Lej-čou. Oba letci

  padli do zajetí, z něhož byl Inoue po válce repatriován. Do rodné vesnice se vrátil kvůli svému

  zajetí s hanbou, trpěl depresemi a zemřel v nemocnici pro válečné veterány. Číňanům se

  podařilo Zero „V-172“ s velkým úsilím přepravit na letiště Liou-čou, kde zahájili jeho opravu.

  Stroj dostal čínské výsostné znaky a evidenční číslo P-5016. Vyzkoušeli si ho i piloti americké

  75th FS. V roce 1943 byl letoun přepraven do USA, kde dostal označení EB-2, později EB-200.

  Poručík Inano se v červenci 1942 vrátil k Tainan Kōkūtai, zúčatnil se bojů nad Novou Guineou

  a Guadalcanalem a od řijna 1944 sloužil jako Hikōtaichō u Tainan Kōkūtai (II) na Taiwanu.

  Itaja vedl během první vlny celý stíhací doprovod čtyřiceti tří Zer. Devět stíhačů z Akagi

  sestřelilo jeden vyhlídkový a tři cvičné stroje, poté na základnách Hickam a Ewa zničili asi 25

  letounů a zaútočili i na přilétající B-17. Itayovi wingmani poškodili a před přistáním zapálili

  B-17C ze 7th BG s osádkou Capt. Swensona a jedním pasažérem, který útok nepřežil. Itayova

  wingmana, poddůstojníka 1. tř. Hirana, zasáhla protiletadlová palba nad Fort Kamehameha.

  Při letu nízko nad zemí pak vrazil do překážky a zahynul jak on, tak čtyři američtí vojáci.

  Itaya se narodil v roce 1909 a námořní akademii absolvoval v roce 1929. Od listopadu 1936

  byl po dobu jednoho roku buntaichō stíhačů let. lodi Ryūjo. Poté sloužil u 15. a 12. Kōkūtai

  a od ledna 1940 byl buntaichō stíhačů let. lodi. Hiryū. V listopadu 1940 tuto funkci převzal

  na let. lodi Akagi, v dubnu 1941 byl jmenován do funkce hikōtaichō a setrval v ní až do Bitvy

  u Midway. Zahynul 24. července 1944 na Kurilech, v té době sloužil u štábu námořní 51. Kōkū

  Sentai. Letěl tehdy na ostrov Paramushir na palubě bombardéru G3M, který omylem sestře-

  lila stíhačka Ki-43.

  Kaga vyslala v první vlně útoku na Pearl Harbor devět Zer pod vedením poručíka Yoshio

  Shigy. Jeho formace zničila 21 letounů na základně Hickam a jeden sestřelila. Poddůstojník

  2. tř. Yamamoto zničil na zemi šest strojů, předtím ale sestřelil žlutě zbarvený civilní Piper

  J-3 na vyhlídkovém letu. Oba pasažéři zahynuli. Za útok na civilní letoun snížil Lt. Shiga

  Yamamotovi hodnost o jeden stupeň a nazval ho „blbým bastardem“. Yamamoto sloužil jako

  stíhač od roku 1934 a prošel boji v Číně na letadlové lodi Hōshō a u 12. Kōkūtai. Během Bitvy

  u Midway při krytí letadlových lodí sestřelil pět bombardérů. Po zasažení Kagy se Yamamoto

  přesunul na palubu Hiryū a při doprovodu bombardérů nárokoval čtyři sestřelené Wildcaty,

  mezi nimi i stroj velitele VF-3 „Jimmyho“ Thatche. Na podzim 1942 sloužil na let. lodi Zuihō

  a byl povýšen do hodnosti praporčík. V květnu 1944 byl převelen k Yokosuka Kōkūtai a účast-

  nil se obrany Iwodžimy. Zahynul při obraně Japonska 24. listopadu 1944. Poté, co jeho letoun

  zasáhl palubní střelec bombardéru B-29, Yamamoto ze stroje vyskočil, ale neotevřel se mu

  padák. Dosáhl 13 leteckých vítězství a hodnosti podporučíka.

  c/n 3372, por. Kiku-ichi Inano, Tainan Kōkūtai, letiště Tainan,

  Taiwan, listopad 1941

  korvetní kapitán Shigeru Itaya, stíhací jednotka let. lodi Akagi, Pearl Harbor,

  první útočná vlna

  c/n pravděpodobně 2236, poddůstojník 2. tř. Akira Yamamoto, stíhací jednotka let.

  lodi Kaga, Pearl Harbor, první útočná vlna

  HISTORIE

  Hořící japonská letadlová loď Hiryū krátce po východu slunce 5. června 1942, vyfotografovaná po Bitvě u Mid-

  way letounem Yokosuka B4Y „Judy“ z letadlové lodi Hōshō. Těžce poškozená Hiryū se potopila o několik hodin

  později. Letová paluba je rozervaná bombou svrženou bombardérem SBD.

  (Foto: U.S. Navy National Museum of Naval Aviation)

  Část pilotů Tainan Kōkūtai v Lae na Nové Guineji v červnu 1942. Saburō Sakai je v prostřední řadě druhý zleva,

  Hiroyoshi Nishizawa stojí úplně vlevo.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  Stíhači ze 3. Kōkūtai na letišti Kupang v Indonésii v roce 1942. Všimněte si rozdílu mezi světlými identifikačními

  pruhy a pásy ve srovnání s šedou barvou letounu, která se zdá být poměrně tmavá.

  (foto: San Diego Air and Space Museum)

  INFO Eduard12

  Duben 2022

• Page 13

  HISTORIEHISTORIE

  V první vlně zaútočilo osm Zer ze Sōryū pod vedením Suganamiho na letiště Wheeler a Ewa.

  Zničili na zemi 27 strojů a v soubojích sestřelili 5 letadel. Suganami pak ztratil orientaci,

  chtěl se vrátit nad cíl a obětovat se. Potkal však jiná letadla a vrátil se na mateřskou loď.

  Suganami absolvoval námořní akademii v roce 1933, sloužil u 13. Kōkūtai a působil také jako

  instruktor u Tsukuba Kōkūtai. Do listopadu 1941 byl nasazen jako buntaichō stíhačů na leta-

  dlové lodi Ryūjō, poté až do června 1942 velel stíhačům na palubě Sōryū. V Bitvě u Midway,

  v první útočné vlně, jeho formace sestřelila šest amerických stíhaček. Od července 1942

  sloužil jako hikōtaichō stíhačů u Genzan Kōkūtai (pozdější Kōkūtai 252). Suganami zůstal ne-

  zvěstný 14. listopadu 1942 při doprovodu torpédoborců Rear Admirala Tanaky u Guadalcana-

  lu. Šest Zer pod jeho velením zajišťovalo 4. patrolu. Nejdříve se pokusili zaútočit na „krásnou

  formaci“ B-17. Poté napadli deset F4F z VF-10 a nárokovali čtyři vítězství. Během návratu se

  Suganami i přes protesty svých podřízených oddělil od formace a odletěl jihozápadním kur-

  zem. Zřejmě se zapojil do útoku na Dauntlessy z VB-10 a ještě než mu došlo palivo, sestřelil

  Lt. Col. „Joe“ Bauera, velitele VMF-212 a držitele Medaile cti.

  Hiryū vyslala v první vlně útoku na Pearl Harbor šest Zer pod vedením poručíka Okaji-

  my, a ta na základně Ewa Field zapálila 27 letounů. Prvním wingmanem Okajimy byl podd.

  1. tř. Muranaka. Výcvik dokončil v srpnu 1938 a po službě u Saeki, Óita a Ómura Kōkūtai byl

  v srpnu 1939 převelen k 14. Kōkūtai na čínském bojišti. Podílel na prvních dvou vítězstvích

  této jednotky. V srpnu 1941 byl převelen k Suzuka Kōkūtai a v listopadu téhož roku byl přidě-

  len na palubu Hiryū. Během Bitvy u Midwaye byl jediným pilotem, který vydržel doprovázet

  bombardéry z Hiryū po celou dobu akce. Po návratu na palubu odstartoval na hlídku v oko-

  lí lodi, během níž sestřelil tři letouny, ale jeho Zero bylo zasaženo, musel přistát na vodu

  a zachránil jej torpédoborec Nowaki. Po vyléčení byl Muranaka nasazen na letadlových lo-

  dích Shōkaku a Junyō. Bojoval nad Guadalcanalem a zúčastnil se Bitvy u Santa Cruz. V roce

  1944 působil jako instruktor v Japonsku u Tokushima Kōkūtai a a v Singapuru u 11. Kōkūtai.

  Na konci války létal v hodnosti praporčíka na stíhačkách N1K u Hikótai 701 v rámci elitní

  Kōkūtai 343. Celkem dosáhl šesti jistých a tří pravděpodobných vítězství. Po válce vstoupil

  do JSDF a dosáhl hodnosti majora.

  Shōkaku vyslala v první vlně útoku na Pearl Harbor 5 Zer pod vedením poručíka Kaneka.

  Na letišti Kaneohe zničili 35 strojů a tři další zasáhli na základně Bellows. Během druhé

  útočné vlny stíhači ze Shōkaku hlídkovali u letadlových lodí. Kaneko od roku 1937 velel stí-

  hací Shōtai na palubě letadlové lodi Ryūjō. Po úspěšném útoku na přesilu čínských stíhačů

  22. srpna 1937 u Šanghaje se stal známým v japonském tisku. V dalších letech sloužil u 15.

  a 12. Kōkūtai, později u Ómura a Mihoro Kōkūtai. Od září 1941 působil jako buntaichō stíhačů

  na letadlové lodi Shōkaku. Při útoku na Trincomalee 9. dubna 1942 sestřelil tři Hurricany.

  V květnu 1942 byl jmenován do funkce hikōtaichō 6. Kōkūtai, která měla mít základnu na

  atolu Midway. Během Bitvy u Midwaye byl Kaneko se svými muži na palubě Akagi a z vlastní

  iniciativy se zapojil do bitvy, v níž sestřelil dva torpédové letouny. Od října 1942 bojoval nad

  Guadalcanalem jako hikōtaichō stíhačů letadlové lodi Hiyō. Na počátku listopadu byl povýšen

  do hodnosti korvetního kapitána. Během hlídky 11. listopadu sestřelil 3 F4F z VMF-121. Celkem

  měl na kontě nejméně osm vítězství. Zahynul 14. listopadu v boji s Dauntlessy z VB-10, jeho

  Zero zapálil střelec ACRM Gordon C. Gardner.

  poručík Masaji Suganami, stíhací jednotka let. lodi Sōryū, Pearl Harbor, první útočná vlna

  poddůstojník 1. tř. Kazuo Muranaka, stíhací jednotka let. lodi Hiryū, Pearl Harbor,

  první útočná vlna

  poručík Tadashi Kaneko, stíhací jednotka let. lodi Shōkaku, Pearl Harbor, první útočná vlna

  Stíhačky A6M2 z 3. Kōkūtai na jaře 1942 na ostrově Celebes.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  Vrak A6M2 „V-110“ z Tainan Kōkūtai po jeho vyproštění australskými vojáky. Podd. 3. tř. Yoshimitsu Maeda s ním

  havaroval 28. dubna 1942 na jihovýchodním pobřeží Nové Guinei a padl do zajetí.

  (Foto: AWM)

  Stíhačka Zero Model 21 před startem z východního letiště v Rabaulu na Nové Británii. Na trupu je částečně

  viditelný patriotický darovací nápis tzv. Hōkoku.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  INFO Eduard

  13

  Duben 2022

• Page 14

  Letadlová loď Zuikaku vyslala v první vlně pět Zer pod vedením poručíka Satóa. Doprovázel

  bombardéry při náletu na letiště Kaneohe. Protože ve vzduchu nenarazili na odpor, zničili na

  zemi přes 32 letounů. Během druhé útočné vlny stíhači ze Zuikaku hlídkovali u letadlových

  lodí. Sató byl veteránem bojů u 12. Kōkūtai v Číně a sloužil i na Akagi. Od září 1941 do ledna

  1942 jako buntaichō velel stíhačům na palubě Zuikaku a od května začal tuto funkci vyko-

  návat na letadlové lodi Kaga až do jejího potopení u Midway. Od června 1942 se na letadlové

  Zuihō ujal funkce hikōtaichō. Zúčastnil se s ní Bitvy u Santa Cruz a v její druhé fázi Satóova

  formace sestřelila čtyři letouny. V dubnu roce 1943 se Zuihó podílela na operaci „I“-gō v ob-

  lasti Nové Guineje a Šalamounových ostrovů. Sató zahynul 11. listopadu 1943 během operace

  „Ro“-gō v leteckém boji nad Bougainville.

  Během první vlny útoku na Pearl Harbor vyslala Zuikaku také šest Zer na hlídku v okolí

  letadlových lodí. PO1c Iwamoto při ní vedl 2. Shōtai. V té době byl nejúspěšnějším námořním

  stíhacím esem se 14 vítězstvími z bojů v Číně u 12. Kōkūtai. V roce 1942 se s letounem č. 102

  účastnil bitev v Indickém oceánu a v Korálovém moři. Od léta 1942 působil v Japonsku jako

  instruktor a od března 1943 se účastnil hlídkování na Kurilských ostrovech u Kōkūtai 281.

  V listopadu se Iwamoto s částí jednotky přesunul do Rabaulu, kde byli začleněni nejdříve do

  Kōkūtai 204 a později do Kōkūtai 253. V únoru 1944 se na atolu Truk podílel na stíhání bom-

  bardérů B-24. V červnu 1944 byl převelen do Japonska a od podzimu téhož roku se účastnil

  bojů v rámci Kōkūtai 252 nad Tchaj-wanem a Filipínami. Do konce války sloužil u Kōkūtai

  203 a účastnil se s ní také Bitvy o Okinawu. Dosáhl hodnosti podporučíka a zemřel v roce

  1955. Iwamotovi je připisováno 80 vítězství, on sám měl ve svém deníku zaznamenáno na

  202 zasažených nepřátel.

  Během druhé vlny vedl celý stíhací doprovod třiceti šesti Zer poručík Shindō. Devět stíhačů

  z Akagi se ve vzduchu nesetkalo s odporem a na základně Hickam pod velením Shindōa

  zničili dva letouny. Shindō se narodil v roce 1911 a námořní akademii absolvoval v roce 1929.

  Od roku 1935 sloužil v Ómura Kōkūtai a o rok později byl přidělen na let. loď Kaga. V roce

  1940 létal v Číně u 12. Kōkūtai během zkoušek stíhačky A6M2. Pod jeho vedením došlo 13. září

  k prvnímu boji na Zerech, Japonci po něm bez vlastní ztráty ohlásili 27 vítězství. V listopadu

  1940 byl Shindō převelen ke 14. Kōkūtai v Hanoji, rovněž vyzbrojené Zery. Od dubna do prosin-

  ce 1941 byl buntaichō stíhačů z Akagi, ale po útoku na Pearl Harbor musel být hospitalizován.

  Po uzdravení byl v dubnu 1942 jmenován velitelem Tokushima Kōkūtai. Od listopadu 1942 se

  jako hikōtaichō u Kōkūtai 582 zapojil do bojů nad Guadalcanalem. Od července do září 1943

  ve stejné oblasti sloužil jako hikōtaichō stíhací Kōkūtai 204. Na přelomu roků 1943 a 1944

  velel stíhací jednotce letadlové lodi Ryūhō a později byl zapojen do vedení Kōkūtai 653 a 203

  při obraně Tchaj-wanu, Filipín a Japonska. Na konci války byl ve funkci hikōtaichō u Tsukuba

  Kōkūtai. Zemřel v roce 2000.

  poručík Masao Sató, stíhací jednotka let. lodi Zuikaku, Pearl Harbor, první útočná vlna

  poddůstojník 1. tř. Tetsuzō Iwamoto, stíhací jednotka let. lodi Zuikaku,

  patrola během první útočné vlny, Pearl Harbor

  poručík Saburō Shindō, stíhací jednotka let. lodi Akagi, Pearl Harbor, druhá útočná vlna

  HISTORIE

  Vraky stíhaček A6M2 vyfotografované na letišti Lae na Nové Gunei v září 1943. V pozadí je vidět stroj „F-151“ z 4.

  Kōkūtai. V popředí leží letoun, který nese zbytky označení několika jednotek, u kterých postupně sloužil. Byly to

  Tainan Kōkūtai, 22. Kōkū Sentai a Kōkūtai 251. Byl zde tedy zřejmě zanechán v listopadu 1942.

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  Dramatická fotografie pořízená během Bitvy u východních Šalomounů 24. srpna 1942 zachycuje bombardér

  „

  Val

  “

  z Shōkaku, zasažený protiletadlovou palbou přímo nad letadlovou lodí USS Enterprise (CV-6). Cenzor ze

  snímku odstranil radarovou anténu.

  (Foto: U.S. Navy National Museum of Naval Aviation)

  Snímek z ranních hodin 26. října 1942 z Bitvy u ostrovů Santa Cruz. Poškozený střemhlavý bombardér „Val“,

  zanechávající za sebou kouř, útočí ve střemhlavém letu na USS Hornet (CV-8). Toto letadlo zasáhlo komín lodi

  a poté její letovou palubu. Bombardér „Kate“ přelétá nad Hornetem poté, co odhodil torpédo. Další „Val“ je vidět

  u její přídě. Těžce poškozený USS Hornet byl později torpédován japonskými torpédoborci a potopil se 27. října.

  (Foto: US Navy)

  INFO Eduard14

  Duben 2022

• Page 15

  HISTORIE

  Formaci devíti Zer letadlové lodi Kaga vedl v druhé vlně Lt. Yasushi Nikaidō. Na letišti

  Hickam zničili šest letounů a dalších 10 zasáhli na základně Wheeler. Náletu se zúčastnil

  i poddůstojník 1. tř. Nagahama, který na let. lodi Kaga sloužil od roku 1939. Během náletu na

  Darwin 19. února 1942 dosáhl během jednoho bojového letu pěti vítězství. Nejdříve sestře-

  lil Catalinu z Patrol Wing 10. Po návratu hlásil, že když nedokázal najít svou formaci, sám

  zaútočil na pětici P-40 z 33rd PS, z nichž čtyři sestřelil a poté zapálil další létající člun na

  hladině. Na stejné P-40 zřejmě zaútočili i další stíhači z Kagy. Během Bitvy o Midway se Na-

  gahama účastnil první útočné vlny a po návratu se během patroly podílel na zničení formace

  Devastatorů z USS Hornet. Bitvy u východních Šalamounů se zúčastnil již na palubě Zuikaku

  a při hlídce 26. srpna spolupracoval na zničení Cataliny z VP-14, která byla poprvé poškozena

  již 7. prosince 1941. Během Bitvy u Santa Cruz se 26. října podílel na sestřelení několika

  Wildcatů, včetně stroje Lt. (jg) Paula Landryho z VF-72. Nagahama zahynul při nehodě 6. září

  1943 v Japonsku během služby u Tsuiki Kōkūtai. Je mu připisováno 10 vítězství (uvádí se i 13)

  a dosáhl hodnosti vrchního poddůstojníka.

  Ve druhé útočné vlně vyslala Sōryū 9 Zer pod velením poručíka Fusaty Iidy. Formace

  napadla letiště Kaneohe, kde zničila šest létajících člunů. Iida při návratu signalizoval,

  že mu dochází palivo. Vrátil se zpět a svým letounem se rozhodl vrazit do hangáru na leti-

  šti Kaneohe, cíl však minul. Jeho tělo bylo pohřbeno s vojenskými poctami a posmrtně byl

  povýšen o dva stupně. Existuje i svědectví, že Iida nevěřil v úspěch války proti USA a jeho

  Zero mělo paliva dost. Iidovu leteckou kuklu v roce 1999 předala jeho příbuzným dcera pana

  Sama Chuna, který ji Iidovi po havárii sňal z hlavy. Na místě dopadu je dnes památník. Díky

  pozemní palbě a pilotům stíhaček P-36 z 45th FS ztratila Iidova formace další dvě Zera a jed-

  no utrpělo vážné poškození. Dva američtí stíhači byli v soubojích sestřeleni. Iida se narodil

  2. prosince 1913. Nejdříve sloužil jako instruktor u Kasumigaura Kōkūtai, v září 1940 byl přidě-

  len k 12. Kōkūtai v Číně, která testovala v boji stíhačky Zero. Při náletu na Čcheng-tu 26. října

  jeho formace nárokovala sestřelení deseti letounů bez vlastní ztráty. Iida přesto vyjadřoval

  nesouhlas se způsobem vedení války proti Číně. Od září 1941 jako buntaichō velel stíhačům

  letadlové lodi Sōryū až do 7. prosince 1941.

  V druhé útočné vlně vyslala Hiryū devět Zer pod velením poručíka Sumio Nōna. Jeho piloti

  zaútočili na základny Kaneohe a Bellows, nárokovali dva zničené letouny na zemi a jeden

  automobil. Poddůstojník 1. tř. Nishikaichi kvůli nedostatku paliva hledal záchrannou ponorku

  u ostrova Niihau. Když ji nenašel, rozhodl se přistát, ale byl zajat havajským domorodcem,

  který mu odebral dokumenty a zbraň. Pilot přemluvil ke spolupráci několik obyvatel japon-

  ského původu, jež na ostrovu žili, a podařilo se mu osvobodit. Z letounu odmontoval kulomet,

  stroj poté zapálil a pod pohrůžkou zabití domorodců si chtěl vynutit vrácení tajných do-

  kumentů. Dne 13. prosince zajal s jedním pomocníkem domorodce Benjamina Kanaheleho

  a jeho ženu. Došlo k potyčce, během níž byl Kanahele japonským pilotem třikrát postřelen,

  ale rozzuřil se natolik, že s pilotem udeřil o zeď tak, že jej zabil. Pilotův pomocník Harada

  spáchal při potyčce sebevraždu. Událost je známa jako Niihauský incident. Pan Kanahele

  obdržel od amerického prezidenta Purpurové srdce a Medaili za zásluhy. Nishikaichi, jehož

  osud nebyl japonské straně znám, byl posmrtně povýšen o dva stupně. Části jeho Zera jsou

  vystaveny v Pacific Aviation Museum Pearl Harbor. Na motorovém krytu byla namalována

  servisní tabulka se jménem mechanika podd. 3. tř. Akimota.

  poddůstojník 1. tř. Yoshikazu Nagahama, stíhací jednotka let. lodi Kaga, Pearl Harbor,

  druhá útočná vlna

  c/n 3277, poručík Fusata Iida, stíhací jednotka let. lodi Sōryū, Pearl Harbor, druhá útočná vlna

  c/n 2266, poddůstojník 1. tř. Shigenori Nishikaichi, stíhací jednotka let. lodi Hiryū,

  Pearl Harbor, druhá útočná vlna

  Na snímku z října 1945 (na letišti Kavieng?) diskutují japonští a spojenečtí vojáci u vraku A6M2 na ostrovu Nové

  Irsko. Za povšimnutí stojí zelený nátěr aplikovaný v polním podmínkách, bílé lemy hinomaru na horních plochách

  a absence žlutého identifikačního pruhu na náběžné hraně křídla.

  (Foto: AWM)

  Piloti se ve svých Zerech připravují k akci na letišti Buin na ostrově Bougainville v dubnu 1943 během operace

  „I-gō“. V popředí jsou letouny Model 21 z letadlové lodi Zuihō. Zelená barva aplikovaná v terénu se u jednotlivých

  jednotek lišila.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  Úder letadel z lodí USS Saratoga a USS Princenton 5. listopadu 1943 proti plavidlům kotvícím v Rabaulu, včetně

  několika křižníků. Japonské lodi jsou na snímku zachyceny mezi Simpson Harbor a Blanche Bay. Japonští letci

  dali Rabaulu přezdívku „mlýnek na maso“. Boje v této oblasti na konci roku 1943 a na počátku roku 1944 připra

  -

  vily japonské námořní letectvo o velkou část zbývajících veteránů.

  (Photo: Naval History and Heritage Command)

  INFO Eduard

  15

  Duben 2022

• Page 16

  Stíhači z letadlové lodi Shōkaku se druhé útočné vlny na Pearl Harbor neúčastnili. Namísto

  toho nad svazem letadlových lodí postupně hlídkovalo dvanáct letounů ze Shōkaku pod ve-

  dením poručíka Masao Iizuky. Poddůstojník 1. tř. Hanzawa při hlídce vedl 1. shōtai. V té době

  měl za sebou téměř tři roky operační služby včetně nasazení u 12. Kōkūtai v Číně. Hanzawa

  se proslavil 8. května 1942 během Bitvy v Korálovém moři, když bez použití záchytného lana

  přistál na kouřem zakryté palubě poškozené mateřské letadlové lodi. Padl v Bitvě u Santa

  Cruz 26. října 1942 v souboji s Lt. „Kenem“ Blissem, velitelem sekce Blue 29 z VF-72 z USS

  Hornet. Hanzawa zasáhl zezadu Blissův Wildcat a těžce jej poškodil. Zřejmě se domníval, že

  Bliss ze stroje vyskakuje, předlétl ho, ale Američan jej v tom okamžiku sestřelil, krátce na to

  přistál na hladinu a byl zachráněn. Hanzawa měl v té době hodnost praporčíka.

  V druhé útočné vlně proti cílům na Havaji vyslala Hiryū devět Zer pod velením poručíka

  Sumio Nōna. Jeho piloti zaútočili na základny Kaneohe a Bellows, nárokovali dva zničené

  letouny na zemi a jeden automobil. Třetí trojici Zer vedl podd. 1. tř. Matsuyama, jenž s jedním

  ze svých wingmanů sestřelil stíhačky P-40 pilotované 2nd Lt. Georgem Whitemanem a Sa-

  muelem Bishopem ze 44th Pursuit Squadron. Matsuyama bojově létal již u 13. Kōkūtai v Číně

  a 25. února 1938 se jako wingman legendárního Sadaaki Akamatsua podílel na sestřelení

  čtyř letounů. Při náletech na Ceylon 9. dubna 1942 Matsuyamova shōtai sestřelila Blenheim

  Mk.IV, zřejmě s osádkou S/Ldr Kennetha Aulta, který vedl formaci No. 11 Squadron RAF při

  útoku na japonské lodě. Matsuyama později sloužil na letadlové lodi Hiyō a zahynul 7. dubna

  1943 v boji s Wildcaty u Guadalcanalu. S letounem BII-124 byl 19. února 1942 při náletu na Dar-

  win sestřelen námořník 1. tř. Hajime Toyoshima. Po zásazích protiletadlovou palbou přistál na

  ostrovu Melville a zajal jej Aboridžinec Matthias Ulungura. Byl prvním zajatým pilotem Zera.

  Toyoshima vystupoval pod jménem „Tadao Minami“ a patřil k organizátorům největšího útěku

  zajatců ve 2. světové válce. Vydal k němu signál 5. srpna 1944 v táboře Cowra. Uniknout se

  pokusilo 1104 zajatců, 231 zahynulo a o život přišli i čtyři Australané. Toyoshima byl smrtelně

  zraněn a poté, co si zapálil cigaretu, spáchal sebevraždu.

  Tento letoun, vyrobený firmou Mitsubishi, byl vyfotografován v dubnu 1942 v Rabaulu s čás-

  tečně přetřeným markingem, který původně patřil poručíku Miyanovi. Zde je zrekonstruován

  v podobě, v jaké s ním Miyano létal. Pruhy na trupu a ocasních plochách mohly být provedeny

  i v tmavě modré nebo černé barvě. Zenjirō Miyano sloužil od roku 1939 u 12. Kōkūtai v Číně

  a v říjnu 1941 byl jmenován do funkce buntaichō u 3. Kōkūtai, s níž se účastnil tažení na Filipí-

  nách a v Nizozemské východní Indii. Při náletu na australské Broome 3. března 1942 zaútočil

  Miyano na DC-3 nizozemských aeroliní. Pilotem Dakoty byl kpt. Ivan Smirnov, stíhací eso rus-

  kého letectva z první světové války. S hořícím motorem se mu podařilo nouzově přistát, piloti

  Zer však na zemi zabili čtyři pasažéry. Miyano byl v dubnu 1942 převel k 6. Kōkūtai, jež měla

  mít základnu na atolu Midway. Jeho část jednotky byla přepravována na palubě letadlové

  lodi Jun´yō, jež se podílela na útoku proti Dutch Harbor na Aleutách. Miyano se náletu na

  přístav rovněž zúčastnil. Jeho jednotka měla od srpna 1942 základnu v Rabaulu a v listopadu

  byla přeznačena na Kōkūtai 204. Miyano patřil mezi buntaichō jednotky a od března 1943

  zastával funkci hikōtaichō. Patřil mezi inovátory bojové taktiky a stíhacích doprovodů. Jako

  první zavedl v námořním letectvu čtyřčlenné formace a celkem dosáhl 16 vítězství. Zahynul

  16. června 1943 nad Guadalcanalem při doprovodu střemhlavých bombardérů.

  poddůstojník 1. tř. Yukuo Hanzawa, stíhací jednotka let. lodi Shōkaku,

  patrola během druhé útočné vlny, Pearl Harbor

  c/n 5349, poddůstojník 1. tř. Tsuguo Matsuyama, stíhací jednotka let. lodi Hiryū,

  letadlová loď Hiryū, 7. prosince 1941

  por. Zenjirō Miyano, 3. Kōkūtai, letiště Poeleti, Timor, březen 1942

  HISTORIE

  Do výzbroje japonských stíhaček patřily i fosforové pumy, které byly používány proti formacím bombardérů.

  Na tomto snímku z podzimu 1944 je vidět americký B-24 u Iwo Jimy pod výbuchem této zbraně.

  (Foto: Fold3)

  Tento vrak letounu A6M2 nalezený v březnu 1944 průzkumnou hlídkou na letišti Gasmata na Nové Británii byl

  označen jako „zakázaný pro všechny vojáky z rozkazu velícího generála spojeneckých vzdušných sil“, aby

  odradil lovce suvenýrů. Všimněte si hliníkového nátěru odlupujícího se z vrtulového listu, díky čemuž je vidět

  červenohnědý základní nátěr.

  (Foto: AWM)

  INFO Eduard16

  Duben 2022

• Page 17

  POSTAVENOHISTORIE

  Na počátku roku 1942 se let. loď Kaga zúčastnila útoků na Rabaul, Kavieng, cíle na Nové

  Guinei a na Port Darwin. V březnu se její letouny podílely na útocích proti lodím u Jávy. Kvůli

  poškození trupu, způsobenému na počátku února nárazem do útesu, byla Kaga od 22. března

  1942 opravována v Sasebu. Letoun „AII-106“, vyrobený firmou Mitsubishi, byl vyfotografován

  v dubnu 1942 na základně Kisarazu. Nese vlastenecký darovací nápis (Hōkoku) č. 532 a jméno

  dárce (Yamanobe-gō). Může se jednat o název firmy nebo příjmení dárce. Je pravděpodobné,

  že se tento letoun 4. června 1942 účastnil Bitvy o Midway. V první útočné vlně letělo devět

  stíhačů z Kagy pod vedením por. Iizuky a ti ohlásili dvanáct sestřelených nepřátel. Během

  vyčerpávajících obranných bojů nad vlastním svazem nárokovali stíhači z Kagy 32 zničených

  letounů. Poté, co byla jejich mateřská loď zasažena, přistála část z nich na palubě Hiryū.

  Dva se zúčastnili doprovodu náletu na USS Yorktown. Stíhací jednotka let. lodi Kaga během

  bitvy přišla o šest pilotů, z toho čtyři při obraně vlastního svazu. Těžké ztráty však při po-

  topení lodi utrpěl elitní palubní personál. Na palubě Kagy se nacházeli i stíhači a mechanici

  z 6. Kōkūtai, kteří měli mít základnu na atolu Midway po jeho obsazení. Část z nich se letecké

  bitvy také zúčastnila.

  Tento letoun, vyrobený firmou Mitsubishi 19. února 1942, byl přidělen stíhací jednotce leta-

  dlové lodi Ryūjō, která na přelomu dubna a května 1942 přezbrojovala z letounů A5M „Claude“

  na modernější Zera. Poddůstojník 1. tř. Koga, veterán bojů v Číně u 12. Kōkūtai, pilotoval tento

  stroj 4. června při útoku na Aleuty. Byl jedním ze dvou wingmanů vrchního poddůstojníka En-

  dōa. Jejich tříčlenná formace u Egg Island (Ugalga) sestřelila Catalinu z VP-42 s osádkou Ens.

  Alberta E. Mitchella, která vezla poštu do Umnaku. Hořící letoun přistál na hladině a několika

  letcům se podařilo dostat do člunu. Japonští letci je však zabili. Kogovo Zero bylo zasaženo

  buď obrannou palbou Cataliny nebo pozemní palbou o chvíli později. Koga se pokusil přistát

  na ostrově Akutan, který byl určen k případné záchraně japonských letců. Při přistání se

  zastaveným motorem vysunul podvozek, který se zabořil do podmáčené půdy. Letoun se pře-

  vrátil a Koga zahynul. Japonci se pilota pokoušeli zachránit, ale kvůli špatnému počasí jej

  nenalezli. O pět týdnů později Zero zpozorovala osádka Cataliny Lt. Williamse „Billa“ Thiese

  a 5. července k němu dorazil tým US Navy. Američané letoun dopravili do NAS North Island

  v San Diegu. Zero bylo opraveno, dostalo vrtuli Hamilton-Standard a evidenční číslo TAIC 1.

  Prošlo intenzivními testy, ale po válce bylo zřejmě sešrotováno. Na památku osádky Ens.

  Mitchella byl pojmenován torpédoborec DE-43.

  Saburō Sakai je nejznámějším japonským stíhačem díky svým pamětem a setkáním se spo-

  jeneckými letci po 2. světové válce. Narodil se v roce 1916 a od září 1938 sloužil u 12. Kōkūtai

  v Číně. V říjnu 1941 byl zařazen k nově zorganizované Tainan Kōkūtai na Tchaj-wanu, prošel

  s ní tažením na jih až do zranění 7. srpna 1942 u Guadalcanalu. Po vyléčení sloužil jako

  instruktor u Ōmura Kōkūtai, později byl i přes zhoršený zrak bojově nasazen s Yokosuka

  Kōkūtai na Iwodžimě a na konci války sloužil Kōkūtai 343 (II). Uvádí se, že dosáhl 64 vítězství,

  ale Sakai tvrdil, že počet jeho vítězství byl nižší. U prvních dvou jednotek ve skutečnosti

  docílil 12 samostatných vítězství, 8 ve spolupráci a 4 pravděpodobná. S letounem V-128 létali

  také podd. 2. tř. Arita a podd. 1. tř. Hiroyoshi Nishizawa, jemuž je připisováno 87 vítězství.

  Barva pruhů je zvolena podle vzpomínek Sakaie, existují ale i jiné interpretace, například

  černý nebo žlutý pruh na trupu. Sakai během stíhacího doprovodu na Guadalcanal sestřelil

  7. srpna v epickém souboji Wildcat „F12“ z VF-5 pilotovaný „Pugem“ Southerlandem. Sakai

  byl později těžce zraněn v obličeji palbou Dauntlessů z VB-6 u ostrova Tulagi. Po téměř pěti

  hodinách a více než 1000 km se mu podařilo přistát zpět v Rabaulu. Zemřel v roce 2000 po

  slavnostní večeři s příslušníky US Navy.

  stíhací jednotka let. lodi Kaga, základna Kisarazu, Japonsko, duben 1942

  c/n 4593, poddůstojník 1. tř. Todayoshi Koga, stíhací jednotka let. lodi Ryūjō, červen 1942

  poddůstojník 1. tř. Saburō Sakai, Tainan Kōkūtai, letiště Lakunai, Rabaul,

  ostrov Nová Británie, srpen 1942

  Kogovo Zero z letadlové lodi Ryūjō vyfotografované v Dutch Harbor na Aleutách během přepravy do USA. Zbar-

  vení tohoto relativně nového letounu Američané v technickém hlášení popsali jako leskle šedozelené (glossy

  grey-green).

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  Kogovo Zero během testů na námořní letecké základně v San Diegu. Za jeho řízením sedí Lt. Cdr. Eddie Sanders.

  Při nouzovém přistání na Aleutách se letoun převrátil na záda a jeho pilot Tadayoshi Koga zahynul. SOP se

  podařilo opravit, ale anténní sloupek bylo nutné zkrátit.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  Poslední stránky zápisníku letů Eddie Reuela Sanderse z testů Kogova Zera. Testy měly zásadní vliv na taktiku

  boje proti Zerům i na konstrukci některých spojeneckých letounů. Sanders v druhé polovině války bojoval

  v Pacifiku a v padesátých letech odešel do výslužby v hodnosti Rear Admiral.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  INFO Eduard

  17

  Duben 2022

• Page 18

  Tento letoun byl vyroben firmou Mitsubishi 3. března 1942. U legendární Tainan Kōkūtai s ním

  mimo jiné létala stíhací esa Saburō Sakai a Hiroyoshi Nishizawa. Předpokládá se, že s tím-

  to Zerem byl 13. září 1942 nad Guadalcanalem sestřelen velitel shōtai praporčík Takatsuka

  v souboji s Wildcaty z VF-5 a VMF-223. Ve stejné akci byli sestřeleni i tři jeho kolegové. Tros-

  ky Zera byly nalezeny v roce 1993 v bažině asi pět mil východně od Henderson Field. Na

  některých částech se dochovaly zbytky kódu a označení. Takatsuka sloužil u námořního

  letectva od roku 1933. Patřil mezi stíhače, kteří u 12. Kōkūtai dosáhli 13. září 1940 prvních ví-

  tězství se Zery v historii. V říjnu 1941 byl povýšen na praporčíka a současně byl demobilizo-

  ván. Záhy jej námořnictvo povolalo zpět do služby a od června 1942 byl zařazen u Tainan Kō-

  kūtai v Rabaulu. Zúčastnil se především bojů nad Novou Guineou. Celkem mu bylo přiznáno 16

  vítězství včetně tří v Číně. Boj s Wildcaty se mu stal již jednou málem osudný. Při náletu na

  Guadalcanal 7. srpna 1942 sice nárokoval čtyři vítězství, ale jednoho z protivníků předlétl

  a ihned byl zasažen jeho palbou. Pilotem Wildcatu byl v tomto případě Thomas Rhodes

  z VF-6 (USS Enterprise). Takatsukovo Zero sice zachvátil požár, ale podařilo se mu jej uhasit.

  Letoun vyrobený firmou Mitsubishi nese neobvykle velký žlutý identifikační pruh na náběžné hraně

  křídla. Hideki Shingō se narodil v roce 1911 a námořní akademii absolvoval v roce 1931. Od roku

  1934 postupně sloužil u Tateyama Kōkūtai, na letadlové lodi Ryūjō, stal se instruktorem u Yokosuka

  Kōkūtai a pak získal funkci buntaichō u Ômura Kōkūtai. V druhé polovině roku 1937 bojoval v Číně

  se stíhací jednotkou let. lodi Kaga. Poté velel jako buntaichō u Kanoya, Saiki, Kasumigaura, Ôita

  a 14. Kōkūtai. V říjnu 1941 se u Tainan Kōkūtai na Tchaj-wanu ujal funkce hikōtaichō zodpovědného

  za výcvik. S jednotkou trénoval především dálkové lety. Dne 8. prosince 1941 vedl 44 Zer při útoku

  na filipínská letiště Iba a Clark Field. Od dubna 1942 krátce působil u 6. a Genzan Kōkūtai, ale od

  července se stal hikōtaichōem letadlové lodi Shōkaku a zúčastnil se s ní Bitvy u východních Šala-

  moun. Na konci srpna vedl detašmán, který operoval z letiště Buka. Byl sestřelen nad Guadalca-

  nalem, ale dokázal se vrátit k jednotce. Během Bitvy u Santa Cruz (říjen 1942) vedl pět Zer v druhé

  útočné vlně a střemhlavé bombardéry doprovázel i při náletu, aby od nich odlákal část palby flaku.

  V listopadu 1942 byl povýšen na korvetního kapitána a v následujících letech sloužil jako hikōtaichō

  u výcvikové Tsuiki Kōkūtai v Japonsku, v Indonésii a Barmě u Kōkūtai 331 a Hikōtai 603 a do dubna

  1945 u Kōkūtai 252 v Japonsku. Po válce nejdříve pracoval u policie, později vstoupil do JSDAF a do

  výslužby odešel v roce 1967 s náletem 6000 hodin v hodnosti generálporučíka. Zemřel v roce 1982.

  Tento letoun byl vyroben firmou Nakajima přibližně v srpnu 1942. Jeho vrak byl nalezen na

  ostrově Pavuvu a předpokládá se, že v něm zahynul 6. března 1943 praporčík Kashimura

  při doprovodu bombardérů u Russelova ostrova. Pravděpodobně jej sestřelil S/Sgt Robert

  H. Bahner, střelec Dauntlessu z VMSB-132. Američané v hlášení barvu Kashimurova Zera

  popsali jako „zelenožlutou“. Kashimura od roku 1934 postupně sloužil u Ômura, Tokosuka

  a Kanoya Kōkūtai. Na konci roku 1937 byl převelen na čínské bojiště k 13. Kōkūtai. Během

  boje u Nančangu sestřelil 9. prosince 1937 jeden nepřátelský letoun a s dalším se srazil.

  Kashimurův A5M Claude přišel o velkou část levé poloviny křídla, ale těsně nad zemí se

  pilotovi podařilo znovu získat nad strojem kontrolu. S takto poškozeným letounem uletěl

  asi 600 km zpět na základnu v Šanghaji, kde se mu podařilo nouzově přistát. Okolnosti této

  akce byly podrobně popsány v japonském tisku a letoun byl v Japonsku vystaven. V březnu

  1938 byl Kashimura přeložen k Yokosuka Kōkūtai, ale na čínské bojiště se vrátil na konci

  roku 1939 a tři měsíce sloužil u 12. Kōkūtai. Poté opět sloužil u Yokosuka Kōkūtai. Během

  Doolitlova náletu na Tokyo byl Kashimura ve vzduchu, ale bombardér B-25 omylem považoval

  za japonský letoun. V prosinci 1942 byl přeložen do Rabaulu ke Kōkūtai 582. Byl považován

  za vynikajícího letce i teoretika, ale používal velmi tvrdé výcvikové metody. Celkem měl na

  kontě 12 vítězství, z toho 10 v Číně.

  c/n 3647, praporčík Tora-ichi Takatsuka, Tainan Kōkūtai, letiště Lakunai, Rabaul, září 1942

  poručík Hideki Shingō, stíhací jednotka let. lodi Shōkaku, říjen 1942

  c/n 1503, praporčík Kan-ichi Kashimura, Kōkūtai 582, letiště Buin, ostrov Bougainville,

  březen 1943

  HISTORIE

  Velké množství letounů A6M2 sloužilo po celou dobu války v Japonsku u výcvikových jednotek. Na snímku je

  stroj vyrobený firmou Nakajima sloužící u Tsukuba Kōkūtai.

  (Foto: San Diego Air and Space Museum)

  Japonská letadlová loď Zuikaku (uprostřed) a torpédoborce Akizuki a Wakatsuki manévrují při útoku leta-

  dlových lodí amerického námořnictva během Bitby ve Filipínském moři v pozdním odpoledni 20. června 1944.

  Zuikaku byla během těchto útoků zasažena několika bombami, ale nebyla zničena. Potopena byla v říjnu 1944

  jako poslední z letadlových lodí, které se zúčastnily útoku na Pearl Harbor.

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  Stíhací letoun A6M2 z Kōkūtai 261 vyfotografovaný na Saipanu po obsazení ostrova americkými silami.

  (Foto: Fold3)

  INFO Eduard18

  Duben 2022

• Page 19

  POSTAVENOHISTORIE

  Tento letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl vyfotografován v dubnu 1943 během operace „I-gō“.

  Kód „2-1“ je označením 2. divize letadlových lodí (Kōkū Sentai), v níž byla Jun´yō její 1. letadlo-

  vou lodí. Vodorovný pruh pod kódem identifikuje stroj velitele shōtai, což byla obvykle formace tří

  strojů. Na počátku roku 1943 byl na Zerech aplikován improvizovaný nátěr zelenou barvou. Zvo-

  lené barvy a provedení nátěru se u jednotlivých jednotek lišily. U stíhací jednotky let. lodi Jun´yō

  v tomto období létali například buntaichō por. Yasuhiro Shigematsu (10 sestřelů), prap. Tomita Atake

  (10 sest.) nebo prap. Shizuo Ishi-i (29 sest.). Letadlová loď Jun´yō byla dokončena v květnu 1942,

  podílela se na útoku proti Aleutám, zúčastnila se bitvy u Santa Cruz a doprovázela armádní kon-

  voje, které směřovaly na Novou Guineu. V dubnu 1943 její letecká jednotka působila samostatně

  z Rabaulu a okolních základen, včetně Buinu, poté se stáhla na Truk. Od července opět operovala

  z Buinu až do 1. září 1943, kdy její stíhací piloty převzala zdecimovaná Kōkūtai 204. V listopadu

  téhož roku byla letecká jednotka Jun´yō reformována a v lednu 1944 se opět přesunula do Rabaulu,

  kde bojovala po dobu jednoho měsíce. Jun´yō se ještě zúčastnila Bitvy ve Filipínském moři a poté

  až do konce války zůstala v Japonsku. Stíhací jednotka let. lodi Jun´yō zaznamenala více než 90

  potvrzených vítězství.

  Poddůstojník 2. třídy Koyae se narodil v roce 1923 v prefektuře Miyazaki, letecký výcvik dokončil

  v listopadu 1942 a v březnu 1943 byl přidělen ke stíhací jednotce letadlové lodi Zuihō. V dubnu se

  jednotka přesunula do Rabaulu a Koyae s tímto letounem létal v průběhu operace I-gō. V tomto

  období se na Zerech aplikovala zelená barva se v polních podmínkách. Obvykle se natírala ručně,

  okraje jejích polí se někdy rozmývaly ředidlem. Podle deníku jednotky Koyae ale v dubnu 1943

  bojové lety neabsolvoval. Poprvé se s nepřítelem střetl až v listopadu 1943 nad Rabaulem. Ještě

  během téhož měsíce byl v Rabaulu převelen ke Kōkūtai 253 a do počátku roku 1944 prošel inten-

  zivními boji. Po návratu do Japonska byl přidělen k Ōmura Kōkūtai. Během dovolené, 17. února 1944,

  zpozoroval v dešti v nočních hodinách nad vesničkou Goda v prefektuře Miyazaki kroužící japonský

  bombardér, jehož osádka ztratila orientaci. Koyae vytvořil za pomoci vesničanů navigační signál

  a po nějaké době se mu osádku podařilo navést na správný kurz. Za tento čin obdržel písemnou

  pochvalu velitele Ōmura Kōkūtai. V červenci 1944 byl Koyae přidělen k Hikōtai 701 a bojoval při

  obraně Filipín. Po návratu do Japonska byl přidělen k Hikōtai 701 (II) a na konci války sloužil u Ōmu-

  ra Kōkūtai. Po válce pracoval jako hasič a publikoval paměti. Podle místního tisku měl dosáhnout

  20 vítězství, může se jednat o vítězství dosažená stíhacími formacemi, v nichž létal.

  Kōkūtai 381 byla založena v říjnu 1943 na základně Kendari na ostrovu Celebes. Jednalo se

  o smíšenou Kōkūtai se 48 stíhacími bombardéry (Hikōtai 602), 24 nočními stíhačkami (Hikōtai

  902) a 48 stíhacími letouny v Hikōtai 311, jíž velel poručík Kanzaki. Se svou jednotkou během

  roku 1944 působil ze základen na ostrovech v Indonésii a na Filipínách. Jejich nejčastější-

  mi protivníky byly americké armádní letouny. Kanzakiho jednotka pro útoky na nepřátelské

  bombardéry používala fosforové bomby určené proti vzdušným cílům. Kanzakiho letoun,

  vyrobený firmou Nakajima, byl v minulosti rekonstruován s různými barevnými markingy.

  Předpokládáme, že svislé ocasní plochy a část horních ploch křídla byly natřeny barvou

  spodních ploch. Příď motoru mohla být zbarvena i šedou nebo žlutou barvou. Z fotografie

  letounu není zcela zřejmé, zda jsou bílé pruhy na spodní části trupu spojeny. Mohlo se jednat

  o usnadnění vzájemné identifikace námořních a armádních letounů při bojích se spojenec-

  kými stíhači. Dalším důvodem pro tuto kamufláž mohla být snadnější identifikace při noč-

  ních stíhacích letech. Například v noci z 12. na 13. ledna 1944 sestřelil por. Kanzaki a jeho

  wingman nad Balikpapanem B-24 z 380th BG. Ve stejné kamufláži horních a ocasních ploch

  jsou zbarveny i stroje Kōkūtai 331. Obě jednotky během části roku 1944 operovaly v jednom

  taktickém uskupení.

  stíhací jednotka letadlové lodi Jun´yō, letiště Buin, ostrov Bougainville, duben 1943

  poddůstojník 2. tř. Kōtarō Koyae, stíhací jednotka let. lodi Zuihō, Rabaul,

  ostrov Nová Británie, duben 1943

  por. Kunio Kanzaki, Hikōtai 311, Kōkūtai 381, základna Kendari, ostrov Celebes, květen 1944

  Při útoku jednotky Kamikaze vedené poručíkem Yukio Sekim 25. října 1944 vytvořila první velká exploze po

  dopadu letounu Zero na letadlovou loď USS St. Lo (CVE-63) ohnivou kouli, která vystoupala do výšky asi 300

  stop nad letovou palubu. Největším objektem nad výbuchem je zadní letadlový výtah, který byl touto první

  explozí vymrštěn do výšky asi 1 000 stop. Na této fotografii je ve výšce asi 800 stop.

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  Letecký záběr výrobního závodu firmy Mitsubishi ve městě Nagoya. Továrna po celou válku čelila složitým

  logistickým podmínkám přepravy dokončených letounů na tovární letiště. Nepodařilo se vyřešit ani říční do

  -

  pravu ani transport po železnici. Rozebrané letouny musely být přepravovány úzkými ulicemi města pomocí

  volských spřežení a později tažných peršeronských koní.

  (Foto: Fold3)

  Kamikaze pilot v letounu A6M Zero na snímku pořízeném těsně před tím, než zasáhl bitevní loď USS Missouri

  u Okinawy 11. dubna 1945.

  (Foto: Naval History and Heritage Command)

  INFO Eduard

  19

  Duben 2022

• Page 20

  HISTORIE

  Stroj vyrobený firmou Nakajima sloužil v této podobě u výcvikové Ôita Kōkūtai. Na spodních

  plochách nesl nátěr oranžovou barvou a na krytech podvozku i části spodních ploch měl

  nestandardní tmavě zelený nátěr. Znaky v katakaně „O“ a „Ta“ jsou označením jednotky. Stroj

  nese pod kabinou na obou stranách trupu výstražné nápisy. Ve svislém obdélníku je napsáno

  „87A“ jako upozornění, že v letounu je používáno 87oktanové palivo namísto 91oktanového,

  které se u motorů Sakae 12 používalo u bojových jednotek. Ve vodorovném obdélníku je vý-

  stražný nápis „būsuto“ (tlak). Upozorňuje na nižší limitní hodnotu plnicího tlaku v souvislosti

  s 87oktanovým palivem. Při jeho překročení hrozilo poškození motoru. Letouny A6M2 ze zá-

  věrečné produkce firmy Nakajima mohly mít kryt motoru natřený černou barvou namísto

  antireflexní modročerné. Vnější části trupu pod překrytem kabiny a rámování kabiny mohly

  nést nátěr interiérovou, nebo tmavě zelenou barvou. Ôita Kōkūtai byla založena v roce 1938

  a sloužila k výcviku až do března 1944. Jejími řadami prošla řada slavných letců. V roli in-

  struktorů k ní byli přidělováni i váleční veteráni. Jedním z nich byl například Kaneyoshi Mutō,

  který u ní sloužil po nasazení v Číně a dosažení pěti vítězství z jeho celkových dvaceti osmi.

  Z letců sloužících u Genzan Kōkūtai (II) a Hikōtai 306 (z Kōkūtai 721) bylo od 3. dubna 1945 sestaveno

  celkem osm speciálních útočných jednotek s bojovým názvem „Shichisei“. Poručík Miyatake, jemuž

  bylo v té době 24 let, vedl 1. Shichisei-tai při útoku na konvoj u Okinawy 6. dubna 1945. Během

  tohoto dne se společně s ním obětovalo dalších jedenáct letců z Genzan Kōkūtai (II). Odstartovali

  postupně ve čtyřech formacích. Byli součástí sil námořního a armádního letectva, jež nasadily

  v rámci operace Kikusui I proti nepřátelským plavidlům u Okinawy 524 letounů speciálních

  útočných jednotek a doprovodných stíhaček. US Navy ztratila 6. dubna torpédoborce USS Bush

  a Colhoun, další byla těžce poškozena. Osm jednotek „Shichisei“ bylo do 14. května vysláno proti lo-

  dím u ostrovů Okinawa, Yoronjima, Kikai a Tanegashima. Jen jedna z nich se kvůli špatnému počasí

  vrátila na základnu. Por. Miyatake pocházel z prefektury Kagawa a námořní akademii v Etajimě

  absolvoval v roce 1942. Před svou misí se v dopisech rozloučil s matkou a třemi sestrami. Jeho otec

  byl v té době internován na Sibiři. Nobuo Miyatake byl posmrtně povýšen do hodnosti fregatního

  kapitána. Jeho letoun, vyrobený u firmy Nakajima, byl označen kódem

  Ke-113

  .

  Ôita Kōkūtai, letiště Ôita, Japonsko, počátek roku 1944

  por. Nobuo Miyatake, Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai, 1. Shichisei-tai, základna Kanoya,

  Japonsko, duben 1945

  Tento letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl přidělen jednomu z velitelů formací Hikōtai

  303. Byla součástí Kōkūtai 203, založené v dubnu 1943 z výcvikové Atsugi Kōkūtai. V té době

  měla ve výzbroji Zera a noční stíhací letouny Gekkō (Irving). Od dubna 1944 bránila severní

  část Kurilských ostrovů. Od května se stíhači Kōkūtai 203 střetávali s americkými osádkami

  bombardérů Ventura a Liberator, které musely v některých případech nouzově přistát na

  sovětském území. Mezi zkušené letce této jednotky patřil i nejúspěšnější japonský námořní

  stíhač Hiroyoshi Nishizawa. U Kōkūtai 203 sloužil od března 1944 a k její Hikōtai 303 byl

  zařazen v červenci. Žádné vítězství v oblasti Kurilských ostrovů však nezaznamenal. Kvů-

  li vysokým ztrátám námořního letectva a nezkušenosti nových velitelů Nishizawa v tomto

  období dokonce napsal zásady vedení vzdušného boje. Kōkūtai 203 prošla od podzimu 1944

  boji u Okinawy, na Filipínách a na Tchaj-wanu. V době bojů na Filipínách byla od Hikōtai 303

  přidělena ke Kōkūtai 201. V roce 1945 byla Kōkūtai 203 nasazena při obraně Japonska a její

  struktura se ke konci války rozšířila na pět Hikōtai s celkovým počtem 240 stíhacích letou-

  nů. Zapojila se i do stíhacích doprovodů formací Kamikaze včetně bombardérů G4M Betty

  s raketovými letouny Ōka.

  Stroj vyrobený firmou Nakajima pilotoval poručík Toshio Suzuki, velitel peruti jedenácti stí-

  hacích bombardů A6M2 na palubě letadlové lodi Zuikaku. Jeho jednotka byla součástí Kōkūtai

  601 (I). V polovině roku 1944 byla příslušnost k palubní letecké jednotce (Hikōkitai) této leta-

  dlové lodi identifikována kódem 312 na ocasních plochách. Bílá čísla ve výsostných znacích

  na trupu se používala během cvičných operací a obvykle se malovala křídou. Toshio Suzuki

  pocházel z Mitsukaidō v prefektuře Ibaraki a námořní akademii v Etajimě absolvoval v roce

  1941. Jako kadet byl přidělen na palubu křižníku Suzuya. Po absolvování leteckého výcviku

  byl v květnu 1944 přidělen ke Kōkūtai 601 (I) a povýšen na poručíka. Části této Kōkūtai byly

  rozděleny do palubních leteckých jednotek Taihō, Shōkaku a Zuikaku. Mimo Suzukiho stí-

  hacích bombardérů se na Zuikaku nacházelo 24 stíhacích A6M5 Zero, peruť střemhlavých

  bombardérů s 18 stroji D4Y Judy a třemi D3A Val, 14 torpédových bombardérů B6N Jill a prů-

  zkumná peruť s několika stroji Judy a Val. Kōkūtai 601 (I) se 19. června zapojila do Bitvy ve Fi-

  lipínském moři a utrpěla drtivé ztráty. Poručík Suzuki vedl v druhé vlně desetičlenou formaci

  A6M2 společně se čtyřmi stíhacími A6M5 a čtyřmi osádkami bombardérů Jill. Najít cíl se jim

  však nepodařilo a američtí stíhači sestřelili jeden bombardér a osm A6M2, včetně Suzukiho.

  Taihō a Shōkaku se potopily po útoku ponorek, Zuikaku byla poškozena bombardováním.

  Letoun 02-888, vyrobený firmou Nakajima, byl součástí první oficiální Kamikaze jednotky

  v historii japonského námořního letectva. V rámci 1. Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai bylo zor-

  ganizováno celkem devět skupin letců, převážně z Kōkūtai 201. Jejich cílem byla plavidla

  operačního svazu Taffy 3 během Bitvy u Leyte. Jednotka Shikishima dostala název podle

  básnického výrazu užívaného pro ostrov Yamato (Honshū) nebo přeneseně pro staré Japon-

  sko. Jejím velitelem byl por. Yukio Seki. Narodil se v roce 1921 a námořní akademii absolvoval

  v roce 1941. Nejdříve sloužil na bitevní lodi Fusō, Bitvu o Midway zažil na nosiči hydroplánů

  Chitose. V roce 1943 ukončil základní letecký výcvik a prošel tréninkem na palubních bom-

  bardérech. V září 1944 byl přidělen ke Kōkūtai 201 na Filipínách, která se na stíhačkách A6M

  specializovala na bombardování lodí pomocí odrazu pum od vodní hladiny. Jednotka však bě-

  hem září a října utrpěla velké ztráty. Náhradní stroje převzala v Mabalacatu od jiných útvarů,

  včetně Hikōtai 602 (Kōkūtai 381), od níž stroj 02-888 pochází. Seki vedl 25. října jednu ze

  sedmi skupin pilotů Zer s pumami, kteří se obětovali při útoku na americká plavidla. Stíhací

  doprovod Sekimu zajišťoval legendární stíhač Hiroyoshi Nishizawa z Kōkūtai 203. Poručík

  Seki (nebo možná jeden z jeho wingmanů) zasáhl letadlovou loď USS St. Lo (CVE-63), která se

  po 30 minutách potopila. Z 889 členů osádky jich zahynulo nebo zůstalo nezvěstných 113, asi

  tři desítky dalších zemřely na následky zranění.

  Hikōtai 303, Kōkūtai 203, základna Musashi, ostrov Paramushir, Kurilské ostrovy, duben 1944

  por. Toshio Suzuki, Kōkūtai 601 (I), let. loď Zuikaku, základna Tawi Tawi, Filipíny, červen 1944

  1. Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai, Shikishima-tai, letiště Mabalacat, Filipíny, říjen 1944

  Stíhací letoun A6M2 Model 21 neznámé letecké jednotky na základně Atsugi vyfotografovaný po skon-

  čení války. Model 21 byl až do konce války bojově nasazen včetně nočního stíhaní v rámci Kōkūtai 302,

  která na základně Atsugi dislokována.

  (Foto: Fold3)

  INFO Eduard20

  Duben 2022

• Page 21

  ZERO ZERO ZERO!

  A6M2 Zero Type 21

  TORA TORA TORA!

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  #11155

  #11158

  #82212

  POSTAVENOHISTORIE

  INFO Eduard

  21

  Duben 2022

• Page 22

  Útok na Pearl Harbor je notoricky známé téma vojenské historie, o kterém byla napsána řada publikací a nesčetně článků.

  Shrňme tedy pouze základní informace týkající se konkrétně bitevní lodě USS Arizona.

  7. prosinec 1941

  Útok začal náletem střemhlavých bom-

  bardérů na námořní leteckou základnu na

  Ford Island v 07:55. USS Arizona, chráně-

  ná proti útoku torpédových bombardérů

  z pravoboku masou Ford Island, z levo-

  boku pak z větší části vedle stojící USS

  Vestal, se stala v terčem útoku deseti

  bombardérů Nakajima B5N2 Kate vy-

  zbrojených 800kg protipancéřovou bom-

  bou Typ 99. Ta byla zkonstruována kolem

  410mm (16.1inch) protipancéřového gra-

  nátu používaného japonskými bitevními

  loděmi Nagato a Mutsu, měla tedy vysoký

  průrazný účinek s poměrně malou explo-

  zivní náloží (22,8 kg). Odhoz z výšky 2500

  m měl podle japonských výpočtů zajistit

  proražení pancéřové desky tloušťky 150

  mm (5,9 palce). Bomba se odhazovala

  v horizontálním letu a bylo jí vyzbroje-

  no pouze 49 letounů B5N2 první útočné

  vlny. Nejprve odhodila v 08:05 bomby pě-

  tice B5N2 z letadlové lodi Kaga (2. Chú-

  tai, 46. a 47. Shótai, velitel poručík Hideo

  Maki), o minutu později následovaná stej-

  ným počtem B5N2 z letadlové lodě Hiryu

  (1. Chútai, 40. a 48. Shótai, velitel fregat-

  ní kapitán Tadashi Kusumi). Obě formace

  odhodily pumy z výšky cca 3000 metrů.

  V 08:07 následovala katastrofická exploze,

  která zničila celou přední část lodě včetně

  hlavní nástavby.

  První analýzy připisovaly zkázu USS Ari-

  zona osmi zásahům bombami a jedním

  až dvěma torpédy. Zásahy torpéd vylou-

  čila prohlídka vraku. Očitá svědectví lze

  připsat vodním kaskádám vyvolaným

  dopadem a případnou explozí pum dopa-

  dajících kolem plavidla. Ohledně zásahů

  bombami se počet ustálil na dvou až čty-

  řech, přičemž japonští letci si nárokova-

  li i tři až čtyři zásahy. S jistotou zasáhly

  loď dvě bomby. Prvního zásahu docílili

  letci z letadlové lodě Kaga, bomba za-

  sáhla dělovou věž č. 4, sklouzla po jejím

  pancíři směrem k zádi, prorazila hlavní

  palubu a explodovala, přičemž způso-

  bila požár, ale nikoli zásadnější škody.

  Tři další dopadly do vody a jedna zasáhla

  a poškodila opravárenskou loď USS

  Vestal. Fatální následky měl útok bom-

  bardérů z Hiryu. Tři bomby dopadly opět

  do vod kolem plavidel, čtvrtá opět zasáhla

  USS Vestal a těžce jej poškodila. USS Ari-

  zona dostala zásah na přídi do horní palu-

  by na pravoboku těsně vedle barbety dě-

  lové věže č. 2 na její přední úrovni. Puma

  explodovala s nejvyšší pravděpodobností

  až po proražení pancéřové paluby. Teorie,

  že pancéřová paluba tloušťky 121 mm zá-

  sah vydržela a že explozi způsobil požár

  šířící se neuzavřenými palubními pro-

  stupy, se nejeví pravděpodobná. Poplach

  byl na USS Arizona vyhlášen v 07:55, po-

  sádka měla dost času prostupy uzavřít,

  ostatně to byla základní povinnost při

  vyhlášení poplachu. Jak již bylo uvedeno,

  bomba Typ 99 měla být schopna prora-

  zit 150mm (5,9palcový) pancíř při odhozu

  z výšky 2500 m. Při odhozu z výšky 3000

  m by měla prorazit i větší tloušťku, dle

  propočtů až 180 mm (7,1palcový). Pozorný

  čtenář zaznamenal, že pancéřová palu-

  ba USS Arizona byla zesilována a pancíř

  nebyl homogenní, pro jeho proražení tedy

  byla 800kg puma Typ 99 plně postačující.

  Titulní foto: USS Arizona v plamenech bezprostředně po výbuchu předních muničních

  skladů. Snímek vystřižený z barevné fotografie pořízené z paluby USS Solace (AH-5)

  (foto: National Archives).

  USS Arizona

  2. díl

  Zdeněk Novák

  HISTORIE

  INFO Eduard22

  Duben 2022

• Page 23

  Analýz a teorií, co přesně vedlo po zásahu

  ke katastrofické explozi, je však celá řada

  a není cílem tohoto článku se jimi zabývat.

  Faktem zůstává, že asi sedm sekund po

  zásahu došlo k explozi šesti skladišť pra-

  chových náloží 356mm (14palcové) muni-

  ce a 127mm (4palcové) munice o celkové

  hmotnosti cca 600 tun.

  Zásah je připisován velitelskému letounu

  formace (pilot-fregatní kapitán Tadashi

  Muž, který potopil Arizonu

  (Jan Bobek)

  Někteří badatelé předpokládali, že fa-

  tálního zásahu bitevní lodi Arizona do-

  cílila osádka bombardéru B5N „Kate“,

  které velel podd. 1. tř. Noboru Kanai

  z letadlové lodi Hiryū. Tento letec zahynul

  u atolu Wake při náletu 22. prosince 1941

  a jeho přemožitelem se stal pilot Wildcatu

  z VMF-211 Capt. Herbert C. Freuler. Tepr-

  ve nedávno byl publikován Kanaiův deník,

  který dokazuje, že jeho osádka v Pearl

  Harboru zaútočila na dvě jiná plavidla.

  Tím se potvrdila původní teorie o identitě

  letce, jenž způsobil explozi Arizony. Byl

  jím fregatní kapitán Tadashi Kusumi z téže

  letadlové lodi. Jeho životopis dosud nebyl

  nikdy publikován.

  Známý japonský letec Mitsuo Fuchida na

  Kusumiho vzpomínal jako na mírného,

  tichého, zdvořilého a upřímného muže,

  který měl metodické myšlení a obvykle

  mluvil pomalu. Tadashi Kusumi se naro-

  dil 10. července 1907 v Tokiu. Po studiu na

  střední škole Keika byl přijat na námořní

  akademii v Etajimě a na konci března 1927

  ji dokončil v rámci jejího 57. ročníku jako

  60. student ze 122 absolventů. O jeho služ-

  bě na válečných lodích se záznamy nedo-

  chovaly. Výcvikem na bojových plavidlech

  musel projít každý kadet. Kusumi byl po

  jeho absolvování v prosinci 1930 povýšen

  na praporčíka a přesně o dva roky poz-

  ději na podporučíka. Na konci roku 1932

  nastoupil do 23. ročníku výcviku námoř-

  ního leteckého personálu a dokončil ho

  v červenci následujícího roku. Pokračova-

  cím výcvikem prošel u Tateyama Kōkūtai

  a v dubnu 1934 byl zařazen k letecké jed-

  notce letadlové lodi Hōshō, která se o dva

  roky dříve podílela na tzv. Šanghajském

  incidentu. Po roční službě na palubě této

  lodi byl Kusumi v květnu 1935 přidělen

  k Ōmura Kōkūtai a v říjnu téhož roku

  přešel ke Kasumigaura Kōkūtai. U obou

  jednotek pravděpodobně sloužil jako in-

  struktor. V listopadu téhož roku byl pový-

  šen na poručíka.

  Své první velitelské funkce se ujal v lis-

  topadu 1936. Jako tzv. Buntaichō vedl pe-

  ruť horizontálních bombardérů letecké

  jednotky letadlové lodi Kaga. Od července

  Kusumi; pozorovatel-bombometčík po-

  ručík Shojiro Kondo; střelec-poddůstojník

  1. třídy Masao Fukuda). Některé prameny

  uvádějí ještě dva zásahy do středu plavi-

  dla. Jeden přímo do komína, druhý u paty

  levé vzpěry trojnožkového předního sto-

  žáru. Jiné zdroje připisují poškození stře-

  du plavidla požáru a následným explozím

  127mm (4palcové) munice.

  Přední zásobníky USS Arizona explodují po zásahu japonskou bombou. Snímek vystřižený

  z barevné fotografie pořízené z paluby USS Solace (AH-5) (foto: National Archives).

  Intenzivně hořící USS Arizona po explozi muničních skladů, způsobené zásahem japonskou

  800kg leteckou bombou. Vlevo stříkají muži na zádi USS Tennessee (BB-43) vodu z hasičské

  hadice, aby vytlačili hořící olej z lodě (foto: National Archives).

  HISTORIE

  INFO Eduard

  23

  Duben 2022

• Page 24

  Exploze zcela zničila konstrukce před

  přední nástavbou až po kotevní průvlač-

  nice do úrovně pancéřové paluby. Dělové

  věže č. 1 a 2 se propadly na její úroveň

  a těžce poškozená nástavba a přední troj-

  nožkový stožár se zřítily dopředu v úhlu

  45°. Požáry a následné exploze zničily

  střed plavidla až po dvojici jeřábů ob-

  sluhujících člunovou palubu. Zadní část

  plavidla od jejich úrovně byla pouze lehce

  poškozená. Okolí lodě zasáhl požár vyté-

  kajícího paliva. Požáry se podařilo uhasit

  až po dvou dnech. Ztráty osádky byly nej-

  větší mezi všemi plavidly v Pearl Harboru,

  zahynulo 1177 jejích členů včetně kapitána

  Van Valkenburga a kontradmirála Kidda.

  Po zjištění rozsahu poškození bylo kon-

  statováno, že plavidlo je neopravitelné

  a 22. prosince byly zahájeny práce s cílem

  sejmutí upotřebitelné výzbroje, munice

  a dalšího vybavení a demolice vraku nad

  úrovní vodní hladiny. Z registru US Navy

  byla USS Arizona oficiálně vyřazena

  1. prosince 1942.

  Epilog

  Záchranné a demoliční práce na USS

  Arizona pokračovaly do konce roku 1943,

  kdy definitivně ustaly. Z povrchu vraku

  a jeho okolí byly bezprostředně po náletu

  vyzdviženy ostatky téměř dvou set členů

  osádky. V roce 1942 vyzdvihli potápěči

  dalších 105 těl, ale i přes tlak pozůstalých

  byla tato činnost s ohledem na rozpad

  1937 se jeho jednotka podílela na nevy-

  hlášené válce proti Číně. V té době byla

  vyzbrojena šestnácti stroji Yokosuka B3Y1

  a dvaadvaceti bombardéry Mitsubishi

  B2M2. Kusumi velel jedné z těchto pe-

  rutí. Kaga dále disponovala šestnácti

  střemhlavými bombardéry Aichi D1A1

  „Susie“ a šestnácti stíhačkami Nakajima

  A2N1, které byly o měsíc později vyměně-

  ny za moderní jednoplošníky Mitsubishi

  A5M „Claude“. V září 1937 přezbrojila Ku-

  sumiho peruť na třicet dva dvouplošní-

  ků Yokosuka B4Y1 „Jean“. Právě s těmito

  stroji potopili 12. prosince letci z Kagy na

  řece Jang-c‘-ťiang americký říční dělový

  člun USS „Panay“.

  Po roce a půl prakticky nepřetržitého bo-

  jového nasazení v Číně byl Tadashi Kusu-

  mi v prosinci 1938 převelen k Ōita Kōkūtai.

  Jeho úkolem bylo předávat zkušenosti

  z čínského bojiště, ale v polovině led-

  na 1939 byl navíc jmenován inspektorem

  letecké divize námořního arzenálu v Hi-

  roshimě. V listopadu 1939 byl opět při-

  dělen ke Kasumigaura Kōkūtai, avšak již

  o měsíc později byl jmenován do funkce

  Hikōtaichō u Yatabe Kōkūtai. Jednalo se

  o výcvikovou jednotku, která zajišťovala

  letecký výcvik v rámci programu Sōren

  pro mužstvo a poddůstojníky námořnictva.

  V listopadu 1940 byl Kusumi povýšen do

  hodnosti korvetního kapitána a poté krát-

  ce sloužil u Iwakuni a Yokosuka Kōkūtai.

  Na palubu letadlové lodi se vrátil 1. září

  1941. Byl jmenován do funkce Hikōtaichō

  peruti bombardérů B5N „Kate“ v rám-

  ci letecké jednotky letadlové lodi Hiryū.

  Po útoku na Havaj japonské námořnic-

  tvo Kusumimu oficiálně připsalo zniče-

  ní bitevní lodi Arizona. Při návratu do

  Japonska vedl Tadashi Kusumi 22. a 23.

  prosince nálety bombardérů z Hiryū na

  atol Wake. Na jaře 1942 velel bombar-

  dérům z Hiryū při útocích na Colombo

  4. dubna a Trincomalee během 9. dubna.

  Jeho posledním zařazením byla pozice

  Hikōtaichō peruti bombardérů B5N „Kate“

  letadlové lodi Kaga, které se ujal 20. dub-

  na 1942. Společně s ní se zúčastnil bitvy

  o Midway, ale o jeho zapojení do leteckých

  operací se nedochovaly záznamy. Zahy-

  nul v kokpitu svého stroje v hangáru lodi,

  který zasáhly bombardéry Dauntless bě-

  hem osudného chvatného přezbrojování

  japonských letounů. Tadashi Kusumi byl

  posmrtně povýšen na fregatního kapitána.

  Kusumiho fotografii a klíčové informace

  pro tento životopis mi laskavě poskytl

  Mike Wegner s podporou Rona Wernetha.

  Oběma pánům velice děkuji.

  Pohled z námořní letecké stanice Ford Island na Battleship Row krátce po útoku japon-

  ských letadel. Vlevo je USS California (BB-44), která se po dvou zásazích torpédy naklá-

  ní na levobok. Uprostřed je USS Maryland (BB-46) a vedle ní převrácená USS Oklahoma

  (BB-37). Vpravo je USS Neosho (AO-23), která se stahuje z oblasti. Nejvíce kouře vychází

  z USS Arizona (BB-39) (foto: National Archives).

  ostatků a rizika pro potápěče ukončena.

  Z odstraněného materiálu stojí za za-

  znamenání osud zbraní hlavního kalibru.

  Zadní dělové věže č. 3 a 4 byly vyzdviže-

  ny s tím, že budou osazeny jako pobřežní

  baterie „Pennsylvania“ a „Arizona“ na po-

  loostrově Mokapu a poblíž Kahu Point na

  Oahu. Dokončení se dočkala pouze „Penn-

  sylvania“ v srpnu 1945. Ta oslavila kapitu-

  laci Japonska testovacími dělostřelecký-

  mi zkouškami. Spolu s téměř dokončenou

  „Arizonou“ byly obě baterie záhy po válce

  zrušeny a sešrotovány. Z dělové věže č. 2

  byla sejmuta střecha a čelo věže a vyjmu-

  té kanóny byly repasovány a následně po-

  užity jako náhrada za opotřebované zbra-

  ně na USS Nevada. Zbytek dělové věže č.

  2 zůstal na místě, stejně jako kompletní

  dělová věž č.1.

  Následně se uvažovalo o demolici vraku

  pomocí trhavin a jeho vyzdvižení, čás-

  tečném, či úplném. V roce 1947 bylo roz-

  hodnuto o ponechání vraku na místě jako

  válečného hrobu osádky. V roce 1950 byl

  na vraku umístěn vlajkový stožár a za-

  vedena tradice každodenního vztyčování

  a snímání vlajky USA. Dne 15. března 1958

  Kongres USA schválil a prezident USA

  Dwight Eisenhower podepsal zákon o zří-

  zení památníku na vraku plavidla. Projekt

  budovy, umístěné napříč vraku na úrovni

  člunové paluby, byl dokončen 30. května

  1962 a dodnes připomíná památku pad-

  lých členů osádky a ostatních obětí útoku

  ze 7. prosince 1941.

  HISTORIE

  INFO Eduard24

  Duben 2022

• Page 25

  Vrak Arizony ve stavu ze 17. února 1942

  USS Arizona, potopená v Pearl Harboru na Havaji po uhašení požárů 9. prosince 1941. USS Navajo (AT-64) a USS Tern (AM-31) stříkají vodu,

  aby ochladily její vyhořelou přední nástavbu a střední část lodi. V levé střední vzdálenosti jsou stěžně lodí USS West Virginia (BB-48) a USS

  Tennessee (BB-43). foto: Sbírka viceadmirála Homera N. Wallina(ve výslužbě), USN, 1975 (foto: National Archives).

  HISTORIE

  INFO Eduard

  25

  Duben 2022

• Page 26

  Zbarvení 7. prosince 1941

  Na USS Arizona bylo od poloviny roku 1941

  (pravděpodobně od posledního dokování v

  červnu toho roku) aplikováno kamuflážní

  schéma Measure 1. Veškeré povrchy od

  vodorysky po úroveň horního okraje ko-

  mína, včetně palub, ale vyjma dřevěných

  konstrukcí paluby, byly v barvě Dark Grey

  (5-D). Od úrovně horního okraje komína

  výše kryl veškeré povrchy nátěr barvou

  odstínu Light Gray (5-L). Vrchol komína,

  respektive samotný vývod spalin z něj

  a čára vodorysky byly černé. Dělové věže

  č. 1, 2 a 4 měly střechy věží natřené jasně

  červenou barvou. V případě dvou předních

  dělových věží se jednalo o identifikační

  označení Battleship Division 1, u dělové

  věže č. 4 se jednalo o identifikaci USS Ari-

  zona jako vlajkové lodě divize. Pod hladi-

  nou byla loď opatřena nátěrem červeným

  protivegetativním odstínem Antifouling

  Red Norfolk 65-A. Dřevěné paluby měly

  přírodní barvu povětrnostním podmínkám

  vystaveného teakového dřeva. Otázkou

  zůstává, zda si ji podržela až do svého

  zániku.

  Po kolizi USS Arizona a USS Oklahoma,

  ke které došlo 22. října 1941 během cvi-

  čení, musela obě plavidla projít opravou

  v suchém doku. Poškozenější USS Arizo-

  na byla od 27. října umístěna v suchém

  doku č. 1 a opravy si vyžádaly necelé dva

  týdny. Během oprav mělo dojít ke kom-

  pletní obnově nátěru, přičemž některé

  prameny uvádějí použití odstínu Sea Blue

  (5-S). Poslední známé fotografie částečně

  viditelné USS Arizona v doku z 8. listopa-

  du ukazují přední nástavby včetně můst-

  ku a předního stožáru s jasně viditelným

  barevným rozhraním na úrovni vrcholu

  komína. Totéž ukazují i snímky vraku pla-

  vidla, respektive zachovalého hlavního

  stožáru. Pokud nebylo obnoveno původní

  kamuflážní schéma, potom by se mohlo

  jednat o kamuflážní schéma Measure 11

  s tím, že by Sea Blue (5-S) na vertikál-

  ních plochách od čáry ponoru po úroveň

  vrcholu komína nahradila tmavě šedou

  Dark Grey (5-D), která by zůstala zacho-

  vána na všech palubách a horizontálních

  plochách. Zbytek zbavení by byl identický

  s Measure 1.

  Pro úplnost a dovršení případných spe-

  kulací by podmínku zdokumentovaného

  viditelného rozhraní odstínů na úrovni

  vrcholku komína splňovalo i kamuflážní

  schéma Measure 2A. Rozdíl oproti Mea-

  sure 1 by spočíval v použití odstínu Ocean

  Grey (5-O) na vertikálních plochách od

  úrovně hlavní paluby po vrchol komína.

  V případě použití tohoto kamuflážního

  schématu by pak odstín Dark Grey (5-D)

  byl aplikován i na dřevěné části paluby.

  Otázka zbarvení dřevěných částí paluby

  a vůbec horizontálních ploch včetně všech

  palub připadá v úvahu také u Measure

  11, kdy by jí mohla být snad i Deck Blue

  (20-B). Zbývá se tedy rozhodnout, zda vě-

  řit, že si po dokování zachovala USS Ari-

  zona původní barevné schéma, nebo se

  vydat cestou výše uvedených spekulací…

  Během japonského útoku na Pearl Harbor

  7. prosince 1941 byl kontradmirál Kidd ve-

  litelem první divize bitevních lodí a náčel-

  níkem štábu a pobočníkem velitele Battle-

  ship Battle Force. Při prvních informacích

  o útoku spěchal na můstek své vlajkové lodi

  USS Arizona a dle citace k udělení Medal of

  Honor „odvážně plnil své povinnosti starší-

  ho důstojníka přítomného na palubě, dokud

  Arizona nevybuchla v důsledku výbuchu

  zásobníku a přímého zásahu bombou na

  můstku, což mělo za následek ztrátu jeho

  života“. Stal se nejvýše postaveným padlým

  v Pearl Harboru, prvním vlajkovým důstoj-

  níkem amerického námořnictva zabitým

  Kapitán Isaac C. Kidd na palubě USS Argonne

  (AS-10), kolem roku 1931. V té době sloužil jako

  náčelník štábu velitele Základních sil americké

  flotily kontradmirála Henryho H. Hougha (foto:

  U.S. Naval History and Heritage Command).

  Citace k posmrtnému udělení Medaile cti Kon-

  tradmirálu Issacu C. Kiddovi (foto: U.S. Naval

  History and Heritage Command).

  Kapitán Isaac C. Kidd jako velící důstojník

  na palubě Arizony, asi 1939. Kapitán Kidd na

  originál fotografie napsal věnování: Mému

  schopnému dělostřeleckému důstojní-

  kovi a příteli komodoru Abercrombiemu.

  Upřímně, Isaac Campbell Kidd. Komodor

  Laurence A. Abercrombie byl přidělen na

  Arizonu během druhé části Kiddova pů-

  sobení ve funkci jejího velícího důstojní-

  ka (foto: Dar Richarda C. Beggarlyho, Jr.

  z června 2000. U.S. Naval History and Heri-

  tage Command).

  Padlí velitelé

  (Vladimír Šulc)

  v akci za druhé světové války a také prvním

  padlým americkým vlajkovým důstojníkem

  v akci proti jakémukoli zahraničnímu nepří-

  teli.

  Tělo kontradmirála Kidda nebylo nikdy nale-

  zeno a dodnes je považován za nezvěstného

  v boji. Záchranáři amerického námořnictva

  nalezli jeho prsten z námořní akademie

  přitavený k přepážce na můstku Arizony.

  Ve vraku byl také nalezen kufr s jeho osob-

  ními věcmi, který byl předán jeho manželce.

  Kufr i jeho obsah později objevily na půdě

  jeho děti a tyto artefakty jsou nyní vystave-

  ny v muzeu v památníku USS Arizona.

  Isaac Campbell Kidd obdržel posmrtně

  nejvyšší vojenské vyznamenání, Medaili cti

  Kontradmirál Isaac Campbell Kidd

  (26. března 1884 – 7. prosince 1941)

  (Medal of Honor). Na jeho počest byl

  23. dubna 1943 pojmenován torpédoborec

  třídy Fletcher USS Kidd (DD-661). Druhá loď

  po něm pojmenovaná, USS Kidd (DDG-993),

  první ze čtyř torpédoborců třídy Kidd, byla

  uvedena do služby 27. března 1981. Třetí po

  něm pojmenovaná loď, raketový torpédobo-

  rec třídy Arleigh Burke, USS Kidd (DDG-100),

  byla uvedena do služby 9. června 2007.

  Kontradmirál Kidd byl otcem Isaaca Cam-

  pbella Kidda Jr. (14. srpna 1919 – 27. června

  1999), čtyřhvězdičkového admirála námoř-

  nictva Spojených států amerických, který

  působil jako vrchní velitel spojenecké flotily

  NATO v Atlantiku a v letech 1975–1978 také

  jako vrchní velitel Atlantické flotily USA.

  HISTORIE

  INFO Eduard26

  Duben 2022

• Page 27

  Hlavní technická data po dokončení (1916) finální stav (1941)

  celková délka 185,30 m 185,30 m

  maximální šířka 29,60 m 32,40 m

  maximální ponor (při plném výtlaku) 9,10 m 9,60 m

  standardní výtlak 31 400 tun 32 600 tun

  plný výtlak 32 567 tun 37 654 tun

  pohon 12 kotlů Babcock&Wilcox 6 kotlů Bureau-Express

  8 turbín Parsons spřažených na čtyři lodní hřídele 4 spřažené soustavy turbín Westinghouse

  výkon strojů 34 000 SHP, čtyři lodní šrouby o průměru 3,70 m 35 081 SHP, čtyři lodní šrouby o průměru 3,835 m

  maximální rychlost 21 uzlů (38,9 km/h) 20,7 uzlů (38,3 km/h)

  zásoba paliva 2332 tun mazutu 4630 tun mazutu

  zásoba vody pro kotle 373,5 tun 323 tun

  dosah 4750 nám. mil při rychlosti 15 uzlů 13 600 nám. mil při rychlosti 15 uzlů

  (8465 km při rychlosti 27,8 km/h) (25 190 km při rychlosti 27,8 km/h)

  zdroj elektrické energie 4 x 300 kW/240voltové turbogenerátory 4 x 400 kW/120-240voltové turbogenerátory

  2 x záložní generátory (2 x 88 kW)

  osádka 1087 mužů, 56 důstojníků a 1031 mužstva 2037 mužů, 90 důstojníků a 1947 mužstva

  pancéřování boky, hlavní pancéřový pás: 343-203 mm stejné

  paluby: 76 mm + 25 až 38 mm 121 mm + 25 až 38 mm

  věže hlavních děl: čela 457 mm, boky 229 až 254 mm stejné

  velitelská věž: 406 mm stejné

  výzbroj 14 x 356 mm/cal. 45 Mk. 3 (4 x III) 14 x 356/cal. 45 Mk. 12 (4 x III)

  22 x 127 mm/cal. 51 Mk.15 (22 x I) 10 x 127 mm/cal. 51 Mk. 15 (10 x I)

  4 x 76,2 mm/cal. 50 Mk. 21 (4 x I) 8 x 127 mm/cal. 25 Mk.11 (8 x I)

  2 x 533 mm pevný torpédomet Mk. 3 (2 x I) 8 x 12,7 mm kulomet Browning M2921A1 (8 x I)

  Ve výzbroji nejsou uvedena salutní a výcviková děla.

  Námořní kapitán Franklin Van Valkenbur-

  gh se stal kapitánem Arizony 5. února 1941,

  kdy ve funkci vystřídal kapitána Harolda C.

  Traina. Dne 4. prosince vyplula Arizona pod

  jeho velením spolu s USS Nevada (BB-36)

  a USS Oklahoma (BB-37) na noční cvičné

  střelby. Po ukončení cvičení se 6. prosince

  vrátila do Pearl Harboru a zakotvila v kot-

  višti F-7 u Fordova ostrova. Sobotní večer

  6. prosince strávili kapitán Van Valkenbur-

  gh, stejně jako velitel 1. Divize bitevních lodí

  kontradmirál Isaac C. Kidd, na palubě Arizo-

  ny. Po vyhlášení poplachu 7. prosince v 8:00

  ráno, vyběhl Van Valkenburgh ze své kajuty

  a dorazil na navigační můstek, kde okamžitě

  začal řídit obranu své lodi a kde zahynul buď

  po explozi japonské pumy na přídi, nebo po

  následné fatální explozi muničních skladů.

  Jeho tělo nebylo stejně jako tělo kontradmi-

  rála Kidda a velké části dalších 1175 členů

  posádky Arizony nikdy nalezeno. Podobně

  jako v případě kontradmirála Kidda byl při

  asanačních pracích nalezen jeho prsten ab-

  solventa námořní akademie v Annapolisu.

  Kapitán Van Valkenburgh byl posmrtně

  vyznamenán Medailí cti. V citaci k jejímu

  udělení je uvedeno: „Za vynikající oddanost

  službě, mimořádnou odvahu a naprosté ig-

  norování ohrožení vlastního života během

  útoku japonských sil na flotilu v Pearl Har-

  Kapitán Franklin Van Valkenburgh

  (5. dubna 1888 – 7. prosince 1941)

  boru T. H. 7. prosince 1941. Jako velící důstoj-

  ník U.S.S. Arizona kapitán Van Valkenburgh

  statečně bojoval na své lodi až do okamžiku,

  kdy U.S.S. Arizona vybouchla v důsledku vý-

  buchů zásobníků a přímého zásahu bombou

  na můstku, což mělo za následek ztrátu

  jeho života.“

  Na jeho počest byl pojmenován torpédo-

  borec třídy Fletcher USS Van Valkenburgh

  (DD-656), spuštěný na vodu 19. prosince

  1943 a zařazený do služby 2. srpna 1944. Loď

  se zúčastnila řady operací proti japonským

  silám v Pacifiku, účastnila se podpory vylo-

  dění na Iwo Jimě a Okinavě. Na konci války

  operovala v japonských vodách a 15. září

  připlula do Nagasaki, zničeného jaderným

  bombovým úderem. V následujícím týdnu

  se USS Van Valkenburgh podílel na repa-

  triaci spojeneckých válečných zajatců. Po

  válce loď pokračovala ve službě, účastnila

  se války v Koreji a v roce 1954 byla vyřazena

  ze služby v US Navy. Zůstala však v rezervě

  a v roce 1967 byla prodána do Turecka.

  V tureckém námořnictvu sloužila jako TCG

  Izmir (D 341) až do osmdesátých let. Defini-

  tivně byla vyřazena ze služby a sešrotována

  v roce 1987.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  27

  Duben 2022

• Page 28

  Letadla na palubě USS Arizona

  Vedle zmíněných pozemních stíhacích le-

  tounů startujících z pevných plošin na dě-

  lových věžích se na palubě USS Arizona

  vystřídaly prakticky všechny plovákové

  průzkumné a pozorovací typy používané

  US Navy. Postupně to byly typy Vought

  VE-7H, Vought UO-1, Vought FU-1, Vou-

  ght O2U Corsair a před modernizací bylo

  možno sporadicky zaznamenat i přítom-

  nost poněkud bizarně vyhlížejícího Loe-

  ning OL. Po modernizaci nesla USS Ari-

  zona tři letouny Vought O3U Corsair, které

  v roce 1935 nahradil stejný počet letounů

  SOC Seagull. Ty byly organizovány v rámci

  Observation Squadron 1 (VO-1), přiřazené

  k Battleship Division 1. SOC Seagull si USS

  Arizona ponechala do konce roku 1940,

  než se vrátila k opravám do Puget Sound

  Naval Ship Yard, Bremerton za západním

  pobřeží USA. Po návratu do Pearl Harbo-

  ru počátkem roku 1941 dostala v rámci

  VO-1 tři stroje Vought OS2U-1 Kingfisher.

  V okamžiku útoku na Pearl Harbor nesla

  variantu OS2U-3.

  Pro modeláře, kteří chtějí loď USS Arizo-

  na postavit přesně ve stavu k 7. prosin-

  ci 1941 může být zklamáním informace,

  že v okamžiku útoku nebyly Kingfishe-

  ry na palubě přítomny. Nezbývá než to

  akceptovat, nebo zvolit dataci „počátek

  prosince 1941“. Stroje se na pozemní zá-

  kladnu US Navy přesunuly po posledním

  návratu do Pearl Harboru.

  Vought OS2U Kingfisher z pozorovací perutě VO-1, operující z katapultu USS Arizona, při

  zavěšování letounu na hák lodního jeřábu pro vyzdvižení letounu na palubu lodi. Fotografie

  byla pořízena během cvičení 6. září 1941 (foto: National Archives).

  Asanace

  (Vladimír Šulc)

  Arizona po fatálním

  výbuchu muničního

  skladu intenzivně ho-

  řela dlouho do noci.

  Požáry se podařilo

  uhasit až 9. prosince.

  Přípravné práce na

  asanaci vraku zapo-

  čaly 14. prosince. Na

  této fotografii je vidět

  stav vraku po uhašení

  požárů, před zaháje-

  ním asanačních prací

  (foto: National Archi-

  ves).

  HISTORIE

  INFO Eduard28

  Duben 2022

• Page 29

  Letecký pohled na kotviště Battleship Row na jižní straně Fordova ostrova, 10. prosince 1941, na němž jsou vidět škody způsobené japonským

  náletem o tři dny dříve. Vlevo nahoře je potopená USS California (BB-44), kolem ní jsou shromážděna menší plavidla. Šikmo zleva uprostřed

  vpravo dole je lehce poškozená USS Maryland (BB-46), s převrácenou USS Oklahoma (BB-37) na boku. Vedle Oklahomy stojí člun podporující

  záchranné práce. Vpravo od Oklahomy jsou USS Tennessee (BB-43) s částečně potopenou USS West Virginia (BB-48). USS Arizona (BB-39),

  rovněž potopená, se zhroucenou a potopenou přídí po fatálním výbuchu muničního skladu pod dělovými věžemi č.1 a 2. Povšimněte si tmavých

  olejových šmouh na hladině přístavu, které pocházejí z potopených bitevních lodí (foto: National Archives).

  V první fázi asanace vraku byly odstraněny zničené nástavby. Foto-

  grafie ze 17. února 1942 ukazuje přední nástavby pod předním stěžněm

  zhrouceným na dělové věži č. 2.

  Horní část předního stěžně byla odříznuta od spodní části a snesena

  6. května 1942. Plovoucí portálový jeřáb YD-25 s nosností 150 tun, který

  byl používán při demontáži těžkých částí lodi, sloužil v Pearl Harboru

  od roku 1903.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  29

  Duben 2022

• Page 30

  Fotografie z 18. května 1942 ukazuje přední část lodi, jejíž

  střed mezi dělovými věžemi č. 1 a 2 se po fatálním výbuchu

  muničního skladiště zhroutil a propadl pod hladinu. Jsou

  vidět zbytky předního stěžně, částečně potopená dělová věž

  č. 2 a z vody vyčnívající příď.

  Už během února 1942 byla vymontována děla ze zadních

  dělových věží č. 3 a 4.

  HISTORIE

  INFO Eduard30

  Duben 2022

• Page 31

  Odstraňování munice a čištění prostoru věží

  č. 3 a 4 před jejich vyjmutím trvalo až do léta

  1942. Na fotografii z 18. května 1942 jsou ote-

  vřené věže, na horní části jsou vidět čerpa-

  dla pro odsávání vody z prostoru věží.

  Odstraňování zbytků munice byla těžká

  a nebezpečná práce. V podpalubí zůstáva-

  ly stále zbytky spalin po požáru a hrozila

  otrava přítomnými plyny. Na této fotografii

  z 5. října 1942 je zachyceno čištění skladů

  munice na 1. a 2. palubě pod dělovou věží č. 3.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  31

  Duben 2022

• Page 32

  Fotografie ze 17. července ukazuje stav vraku v létě 1942. Zadní stěžeň na rozdíl od předního přežil zkázu lodi v dobrém stavu a zachoval se

  dodnes (foto: National Archives).

  V listopadu 1942 začaly práce na demontáži přední dělové věže č. 2.

  Na fotografii z 11. prosince 1942 je sejmutá část stropu dělové věže č. 2

  a je vidět úroveň zatopení prostoru věže.

  Fotografie z 21. března 1943 ukazuje stav vraku po sejmutí zničených

  nástaveb, dělových věží č. 3 a 4, stěžňů a většiny zbytků dalších insta-

  lací na palubě lodi. Dělová věž č. 2 je stále ještě na místě. Asanační

  práce na vraku USS Arizona pokračovaly až do konce roku 1943.

  HISTORIE

  INFO Eduard32

  Duben 2022

• Page 33

  Stav vraku v padesátých letech.

  Finální podobu vraku po jeho asanaci a jeho

  stav na konci padesátých let před výstavbou

  památníku USS Arizona ukazuje letecký sní-

  mek z Memorial Day 31. května 1958. Kolem

  vraku USS Arizony proplouvá letadlová loď

  USS Bennington, CVA-20, s osádkou nastou-

  penou na palubě k poctě členům osádky Ari-

  zony, padlým 7. prosince 1941. Povšimněte si

  olejových skvrn kolem vraku, způsobených

  unikajícím palivem z palivových nádrží Ari-

  zony (foto: National Archives).

  HISTORIE

  INFO Eduard

  33

  Duben 2022

• Page 34

  Při asanaci vraku USS Arizona byly vyzdvi-

  ženy i takové součásti lodi, které bylo možno

  po repasi dále použít jako vojenský materiál.

  Mezi ty nejvýznamnější patřily zbraně hlav-

  ního kalibru, tedy mohutná 14palcová děla

  (ráže 356 mm) Mk.3 L/45, kterých bylo na

  Arizoně osazeno celkem 12.

  Zadní dělové věže č. 3 a 4 byly vzhledem ke

  koncentraci fatálních bombových zásahů na

  přídi lodi prakticky nepoškozené. Námoř-

  nictvo je tedy vyzdvihlo a provedlo nezbyt-

  né čištění a opravy s tím, že je osadí jako

  pobřežní dělové baterie „Pennsylvania“ na

  severovýchodě ostrova Oahu na poloostro-

  vě Mokapu a „Arizona“ na západním pobře-

  ží ostrova, poblíž mysu Kahe point. K úplné

  instalaci nakonec nedošlo, pouze baterie

  „Pennsylvania“, která byla z hlediska výstav-

  by a osazení nejdále, provedla v srpnu 1945

  cvičné dělostřelecké zkoušky a svou palbou

  Osud 356mm děl hlavního kalibru (Jiří Fiala)

  oslavila kapitulaci císařského Japonska.

  Záhy po válce však byly obě baterie vyřa-

  zeny a rozebrány. Jedno z děl hlavní bate-

  rie Arizony se dnes nachází na památníku

  na náměstí Wesley Bolin Memorial Plaza ve

  Phoenixu v Arizoně.

  V současné době jsou na pahorku nad my-

  sem Kahe patrné pouze terénní úpravy

  a zbytky betonové barbety pro jednu z věží.

  V těsné blízkosti celého prostoru je dnes

  skládka komunálního odpadu. Na poloost-

  rově Mokapu je zachována opět barbeta

  věže (včetně osazené ochranné mříže pro-

  ti případnému pádu osob dovnitř barbety)

  a ruiny podpůrných budov. Vše poměrně

  dobře dostupné z přilehlého městečka.

  Přední dělové věže Arizony (č. 1 a 2) zůsta-

  ly ve vraku až do závěrečné fáze asanace

  vraku v roce 1943. Námořnictvo po pečlivém

  prozkoumání a zvážení všech možností

  rozhodlo o vyjmutí děl z věže číslo 2, které

  byly na podzim roku 1944 pečlivě vyčištěny,

  repasovány, převrtány pro použití moder-

  nější munice a v loděnicích v New Yorku

  osazeny na bitevní lodi Nevada (BB-36),

  která při útoku na Pearl Harbor utrpěla

  těžké poškození, avšak ne tak fatální jako

  Arizona, takže se po generální opravě vrá-

  tila do služby. A tak si děla z Arizony proti

  Japoncům nakonec zastřílela, když byla

  Nevada zařazena do flotily, která podporo-

  vala palbou těžkých děl vylodění na Iwojimě

  a Okinawě v jarních měsících roku 1945.

  USS Nevada (BB-36) ostřeluje Iwo Jimu,

  19. února 1945. Vlevo je vidět bitevní loď třídy

  North Carolina (pravděpodobně USS Washin-

  gton, BB-56) (foto: Naval History and Heritage

  Command).

  USS Nevada (BB-36) během operací u Okinawy, březen-květen 1945.

  (foto: Naval History and Heritage Command).

  Dělo ráže 356 mm z USS Arizona, vystavené na Wesley Bolin Memorial

  Plaza poblíž Arizona State House, Phoenix, Arizona (foto: Wikimedia

  Commons).

  HISTORIE

  INFO Eduard34

  Duben 2022

• Page 35

  Po vyzvednutí všeho upotřebitelného mate-

  riálu a odstranění nebezpečných částí vyč-

  nívajících nad hladinu zvažovalo námořnic-

  tvo, co si s vrakem bitevní lodi počít. Někteří

  představitelé US Navy zvažovali demolici

  vraku pomocí trhavin a jeho následné vy-

  zdvižení buď částečné, nebo úplné a poté

  sešrotování. Sílily však také hlasy, které po-

  žadovaly ponechat vrak na místě potopení

  a vytvoření památníku všem obětem útoku

  na Pearl Harbor.

  Mezi nejhlasitější zastánce vytvoření pa-

  mátníku patřil v té době velmi populární

  karikaturista, rozhlasový komentátor, ces-

  tovatel a vlivný podnikatel LeRoy Robert

  Ripley (1890–1949), který poprvé osobně

  navštívil Pearl Harbor a místa útoku v roce

  1942. V roce 1948 byl v Pearl Harboru podru-

  hé, tentokrát se svým populárním rozhla-

  sovým pořadem „Věřte tomu, nebo ne“, kdy

  se dostal do kontaktu s pracovníky Minis-

  terstva námořnictva. Napsal několik dopisů

  kontradmirálovi J. J. Manningovi z Úřadu

  pro doky a loděnice (Bureau of Yards and

  docks), kde květnatě vylíčil touhu po trva-

  lém památníku obětem z lodi Arizona.

  Po počátečních myšlenkových rozepřích

  mezi Robertem Ripleyem a námořnic-

  tvem nakonec US Navy převzalo iniciativu

  a v roce 1949 vytvořilo Pacific War Memorial

  Commision, která měla za úkol dotáhnout

  do úspěšného konce vybudování trvalého

  památníku.

  V roce 1950 byl na vrak připevněn vlajko-

  vý stožár a velitel pacifické flotily, admirál

  USS Arizona Memorial

  (Jiří Fiala)

  Artur W. Radford, opět vztyčil na Arizoně

  vlajku Spojených států. Od té doby se ranní

  vyvěšení a večerní spouštění stalo každo-

  denní tradicí. V tomto roce byl nad zbývající

  vyvýšenou částí paluby postaven provizor-

  ní památník. Admirál Radford v letech 1951

  a 1952 žádal námořnictvo o finanční pro-

  středky na vybudování důstojného památní-

  ku, leč neuspěl kvůli vysokým nákladům na

  vedení korejské války.

  Až 7. prosince 1955 umístilo námořnictvo

  nad palubu první stálý památník v podobě

  téměř tři metry vysokého čedičového kame-

  ne s pamětní deskou.

  V roce 1958 prezident Dwight D. Eisenhower

  schválil vytvoření národního památníku

  s dotací 200 000 USD, zbylých potřebných

  300 000 USD pokryly soukromé dary a fi-

  nance. Mezi nejzajímavější patří výtěžek

  64 000 USD z benefičního koncertu Elvise

  Presleyho a 40 000 USD z prodeje plasti-

  kových modelů USS Arizony ve spolupráci

  Fleet Reserve Association a modelářské

  firmy Revell Model Company.

  HISTORIE

  INFO Eduard

  35

  Duben 2022

• Page 36

  Stávající národní památník navrhl havajský

  architekt Alfred Preis, jenž měl velmi po-

  hnutý životní osud, neboť byl pro svůj ra-

  kouský původ na začátku II. světové války

  internován na Sand Islandu jako potenciální

  nepřítel státu. Památník, jehož stavba za-

  počala v roce 1962, byl navržen jako napříč

  plovoucí uzavřený most nad vrakem lodi

  o délce 56 m (184 stop) a kapacitě 200 ná-

  vštěvníků. V centrální části je v podlaze pa-

  mátníku otvor, kterým je možno pozorovat

  palubu vraku a uctít památku padlých ná-

  mořníků vhozením věnců z květů na hladinu

  zálivu. Součástí památníku je pietní místo

  s mramorovou stěnou se jmény všech

  padlých námořníků. U vchodu do návštěv-

  nického centra na Fordově ostrově je vy-

  stavena jedna ze tří hlavních kotev Arizony

  o úctyhodné hmotnosti 8884 kg (19 585 liber).

  V návštěvnickém centru je též umístěn je-

  den ze dvou lodních zvonů.

  Památník USS Arizona byl oficiálně zapsán

  do registru historických míst Spojených

  států 15. října 1966 a 5. května 1989 byl vrak

  Arizony prohlášen za národní kulturní pa-

  mátku. V současné době památník a ná-

  vštěvnické centrum, které jsou součástí Pe-

  arl Harbor National Memorial, navštíví přes

  dva miliony lidí ročně.

  HISTORIE

  INFO Eduard36

  Duben 2022

• Page 37

  Jistým problémem, jenž provází vrak od

  jeho dosednutí na dno, je trvalý únik ma-

  zutu, jemuž se přezdívá „slzy Arizony“,

  v přibližném množství 2,5 litru denně.

  Námořnictvo neustále hledá způsob, jak

  šetrně a bez násilného zasahování do tru-

  pu lodi jako válečného hrobu zbývající ropu

  odčerpat a ulevit již tak dosti zatěžovanému

  životnímu prostředí v Perlové zátoce.

  (POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

  HISTORIE

  INFO Eduard

  37

  Duben 2022

• Page 38

  HISTORIE

  Do uzávierky tohto vydania INFO Eduard

  sa podarilo zmapovať udalosti od začiatku

  útoku do stredy 16. 3., čo je presne 21 dní.

  Ak sa teda niekde v texte objaví formulá-

  cia „doteraz“ alebo „dodnes“, myslí sa tým

  dátum 16. 3.

  Na úvod treba tiež zdôrazniť, že overova-

  nie informácií v podmienkach prebiehajú-

  cej vojny je veľmi komplikované. V prípa-

  de pozemných bojov je k dispozícii veľké

  množstvo fotografií a videozáznamov, ktoré

  môžu podporiť alebo vyvrátiť vyhlásenia

  jednej alebo druhej strany. V prípade letec-

  kých bojov je to však ťažšie. Ak došlo k zá-

  sahu raketou na veľkú vzdialenosť a k do-

  padu zostreleného stroja na nepriateľskom

  území, je prakticky nemožné potvrdiť to

  fotodokumentáciou – ak to nespraví druhá

  strana. A to je najmä v prípade Ruska málo

  pravdepodobné. Oficiálne ruské zdroje sú

  skúpe na slovo aj o stratách nepriateľa, nie

  to ešte o svojich vlastných. A Ukrajinci v zá-

  ujme povzbudenia morálky tiež informujú

  len o stratách na ruskej strane, o svojich

  veľmi zriedka.

  Podľa posledných oficiálnych informá-

  cií zverejnených 13. 3. zničili ruské sily 99

  ukrajinských lietadiel. V tomto počte sú

  zjavne zarátané aj nepoužívané a odstave-

  né stroje zničené na zemi, k čomu sa po-

  drobnejšie dostaneme neskôr. Každopádne,

  fotografie, videá a ďalšie zdroje potvrdzujú

  zničenie iba deviatich ukrajinských lieta-

  diel, štyroch dronov a jedného vrtuľníka. To

  je pomer nárokovaných a potvrdených strát

  99:14.

  Ukrajinská strana hlásila ku dňu 16. 3. zni-

  čenie 84 ruských lietadiel, 11 bezpilotných

  prostriedkov a 108 vrtuľníkov. Z rôznych

  zdrojov sú potvrdené straty 15 ruských lie-

  tadiel, 8 dronov a 32 helikoptér. To predsta-

  vuje pomer 203:55.

  Je jasné, že ani jedno číslo nie je presné.

  Každá strana vojnového konfliktu od poči-

  atku sveta nadsadzuje svoje úspechy, aby

  zvýšila morálku svojich vojakov. Na druhej

  strane nemožno očakávať, že každú stratu

  sa podarí zdokumentovať, a tak aj skutoč-

  né straty prevyšujú to, čo sa podarilo za-

  znamenať fotograficky. Zatiaľ však máme

  k dispozícii len vyššie uvedené čísla.

  Boj o ovládnutie neba

  Prvé dni ruskej invázie sa niesli v snahe

  o vybojovanie vzdušnej nadvlády. Hoci

  Moskva má výraznú leteckú prevahu a už

  v prvý deň vojny sebavedome vyhlásila, že

  ukrajinská protivzdušná obrana je zničená,

  bolo to len ďalšie propagandistické tvrde-

  nie Kremľa. Ruské rakety v prvé dni vojny

  naozaj zasiahli takmer všetky veľké ukra-

  jinské vojenské letiská, vrátane základní

  Luck a Ivano-Frankivsk na západe krajiny.

  Zničené boli aj veľké radarové základne. Na

  lokálnych a regionálnych úrovniach však

  ostali batérie protilietadlových rakiet a ra-

  dary stredného dosahu vo veľkej miere ne-

  dotknuté, čo v nasledujúcich dňoch mnohí

  ruskí letci pocítili na vlastnej koži.

  V prvý deň útoku, 24. 2., ruská strana tvr-

  dila, že zostrelila štyri ukrajinské lietadlá,

  štyri drony a jednu helikoptéru. Potvrdený

  je jeden Su-27 zničený na zemi, jeden MiG-

  29 zostrelený vo vzduchu a jeden prakticky

  bezbranný transportný stroj An-26, ktorý

  bol zostrelený v priestore Kyjeva a jeho pä-

  ťčlenná osádka pri tom zahynula.

  Pozoruhodné je ohlásené zničenie štyroch

  dronov. Malo by ísť o stroje Bayraktar TB2,

  ktoré Ukrajina nakúpila v Turecku. Objed-

  nala ich už v roku 2019 a postupne navý-

  šila objednávku až na viac ako 60 kusov.

  Nie je známe, koľko ich stihla prevziať, ale

  posledné prichádzali aj tesne pred začiat-

  kom vojny a údajne aj po jej vypuknutí. Do

  výzbroje ich tak Ukrajina stihla zaradiť viac

  TEXT: MIRO BARIČ

  Vo štvrtok 24. 2. 2022 sa svet prebudil do nočnej mory. O 05:00

  východoeurópskeho času sa začala vojna, aká v Európe nebola

  od roku 1945. Prvé výstrely vypálili vzdušné sily, keď sa celé úze-

  mie Ukrajiny stalo terčom leteckých a raketových útokov. Práve

  na vzdušné boje sa zameriame v nasledujúcom texte.

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Prvé tri týždne

  Kamov Ka-52 zostrelený v prvý deň vojny pri útoku na letisko Hostomeľ.

  INFO Eduard38

  Duben 2022

• Page 39

  HISTORIE

  ako 20 a proti kolónam ruských vojsk sa vý-

  razne uplatnili.

  Bayraktar znamená vlajkonosič. Stroj má

  rozpätie 12 metrov a dĺžku 6,5 m. Maximál-

  na rýchlosť je 220 km/h a dosah kontrolnej

  stanice je 150 km. Výzbroj v podobe navád-

  zaných bômb a rakiet môže nosiť na štyroch

  závesníkoch. Maximálna vzletová hmotnosť

  stroja je 650 kg, z toho hmotnosť výzbroje

  je 150 kg. Ukrajinci ich nasadzujú dodnes

  s takým úspechom, že im zložili aj pesnič-

  ku. Je to asi vôbec prvá pieseň pre ozbro-

  jený dron na svete a je extrémne chytľavá.

  Ak si ju vyhľadáte na Youtube, nemôžete

  tvrdiť, že ste neboli varovaní!

  Smrť obrov

  Prvé dni vojny sa tiež niesli v znamení

  ofenzívnych operácií ruských výsadkárov.

  Tí zaútočili na letisko Hostomeľ severne

  od Kyjeva, ktoré patrí firme Antonov a bolo

  najväčším nákladným letiskom na Ukraji-

  ne. Zámer bol jasný – zaistiť letisko, aby na

  ňom mohli pristávať lietadlá s vojskami pre

  priamy útok na ukrajinské hlavné mesto.

  Tento zámer však nevyšiel. Prvú vlnu vo-

  jakov vysadených z približne 30 vrtuľníkov

  ukrajinské jednotky zlikvidovali. Na druhý

  deň prišla ďalšia vlna, tentoraz s 200 vrtuľ-

  níkmi. Tým sa podarilo letisko znovu ovlád-

  nuť, no intenzívne boje v jeho tesnej blíz-

  kosti prebiehali ešte niekoľko dní. Frontová

  línia momentálne prebieha neďaleko mes-

  ta. Ruskí výsadkári z vrtuľníkov neúspešne

  zaútočili aj na Charkov.

  V bojoch o Hostomeľ bolo úplne zničené

  aj najväčšie lietadlo na svete – Antonov

  An-225 Mrija. Jeho strata bola oznámená

  27. 2. Fotografie neskôr ukázali, že zho-

  rela v hangári. Mrija mala rozpätie 88,4 m

  a dĺžku 84 m. Maximálna vzletová hmot-

  nosť bola 640 ton, pričom nosnosť nákladu

  bola 254 ton. Mrija mala dĺžku nákladového

  priestoru 43 m, čo je viac ako prvý let bra-

  tov Wrightovcov, ktorý meral 36 m!

  Ukrajinci v prvý deň vojny ohlásili zostre-

  lenie siedmich ruských lietadiel a štyroch

  vrtuľníkov. Fotograficky potvrdený je 24. 2.

  zostrel jedného ruského Su-25. Na ruskom

  Detail jeho poškodenia na ľavej strane.

  Ruský Mi-35 zostrelený 5. 3.

  Ruský Su-25 zostrelený 4. 3.

  Ruský vrtuľník Mi-8 zostrelený 5. 3.

  Ruský Su-30 zostrelený 5. 3.

  INFO Eduard

  39

  Duben 2022

• Page 40

  HISTORIE

  území v blízkosti ukrajinských hraníc sa

  zrútil aj jeden transportný An-26. Príčina

  jeho havárie nie je známa. Ukrajinci tvrdia,

  že zasiahli viaceré z vrtuľníkov útočiacich

  na Hostomeľ. Najmenej jeden z nich sa mal

  zrútiť do vôd rieky Dneper. Jeden bitevný

  Ka-52, ktoré sprevádzali transportné Mi-8

  s výsadkármi, bol zasiahnutý prenosnou

  raketou s tepelným navádzaním. Tá mierila

  na ľavý motor stroja, ale zasiahla zbraňový

  pylón na ľavej strane trupu. Výbuch hlavi-

  ce rakety odtrhol koniec pylónu s tretím

  závesníkom a črepiny zasypali ľavý motor

  stroja. Posádka s vrtuľníkom núdzovo pris-

  tála a pokúsila sa ujsť. Oboch letcov pri tom

  zabili ukrajinské jednotky. Poškodený vrtu-

  ľník je dobre fotograficky zdokumentovaný.

  Všetko výsostné označenie má zatreté, na

  oboch stranách trupu je označený iba na-

  rýchlo namaľovaným písmenom V, ktoré

  má podľa nepotvrdených informácií ozna-

  čovať jednotky ruskej námornej pechoty.

  S výsadkovými operáciami súvisí aj zostrel

  dvoch lietadiel Il-76, ktorý zostáva nepotvr-

  dený. Prvý mala zničiť ukrajinská stíhačka

  Su-27 v noci z 25. na 26. 2. pri Vasylkive 40

  km južne od Kyjeva. Ukrajinský generálny

  štáb to ohlásil s tým, že nie je známe, koľ-

  ko výsadkárov bolo na palube. IL-76 uvezie

  125 parašutistov alebo 140 bežných vojakov.

  Vo Vasylkive sa nachádza letisko, ktoré

  mohli chcieť obsadiť. Neskôr, v priebehu

  26. 2., ohlásila ukrajinská strana zostrel

  ďalšieho Il-76 pri meste Bila Cerkva 80

  km južne od Kyjeva. K obidvom zostrelom

  malo prísť nad územím, ktoré dodnes ovlá-

  dajú ukrajinské vojská, no žiadna fotografia

  trosiek sa neobjavila. Preto je nutné tieto

  správy pokladať za nepravdepodobné.

  Legenda a „legenda“

  V ukrajinskom hlavnom meste sa medzi-

  tým rozšírila legenda o hrdinskom pilotovi

  stíhačky MiG-29 s prezývkou Prízrak Kyje-

  va (Ghost of Kyiv). Ten mal za dva dni pri

  obrane metropoly zostreliť sedem ruských

  lietadiel a stať sa tak prvým stíhacím esom

  21. storočia. Neskôr mal navýšiť svoje kon-

  to až na 10 ruských lietadiel a hoci bol sám

  zostrelený, úspešne sa katapultoval a po-

  kračoval v boji na inom lietadle. Existenciu

  Prízraku Kyjeva, ktorého presná identita

  ostáva neznáma, mali dokazovať aj videá

  stíhačky lietajúcej nízko nad kyjevskými

  panelákmi. S najväčšou pravdepodobnos-

  ťou však ide o mestskú legendu, ktorá má

  pozdvihnúť morálku. Obyvateľstvo v čase

  ohrozenia potrebuje superhrdinu.

  O jednu skutočnú legendu však Ukrajina

  v tých dňoch prišla. V noci 25. 2. bol nad

  Kyjevom počas bojového letu proti nepri-

  ateľským lietadlám zostrelený plukovník

  Oleksandr Oksančenko. Jeho stíhačku Su-

  27 zasiahol ruský raketový systém S-400.

  Oksančenko, prezývaný Šedý vlk, bol v ro-

  koch 2013 až 2018 display pilotom Su-27

  ukrajinského letectva. V roku 2013 a 2016

  predviedol svoje umenie aj na leteckých

  Zničený An-225 na letisku Hostomeľ.

  Ukrajinský pilot Oleksandr Oksančenko

  a trosky jeho Su-27.

  INFO Eduard40

  Duben 2022

• Page 41

  HISTORIE

  dňoch SIAF na Sliači na Slovensku, pričom

  v druhom prípade získal aj cenu za najlep-

  šie vystúpenie. V roku 2018 sa stal najlep-

  ším pilotom na leteckom dni CIAF v Hradci

  Králové. V tom istom roku odišiel do vý-

  služby. Keď sa však začala ruská invázia,

  vrátil sa a zahynul pri obrane vlasti.

  V piatok 25. 2. sa ale Ukrajincom podaril aj

  úspešný protiútok. Aspoň symbolicky pre-

  niesli boj aj na územie protivníka, keď ba-

  listickými raketami Točka-U zasiahli vojen-

  ské letisko Millerovo pri Rostove na Done.

  To leží 16 km od hraníc Luhanskej oblasti.

  Rakety Točka-U zdedila Ukrajina po rozpa-

  de Sovietskeho zväzu a ich dosah je 120 km.

  Na letisku Millerovo zhorelo najmenej jed-

  no lietadlo Su-30 a niekoľko budov.

  Podobný úspech si v priebehu 48 hodín od

  začiatku útoku nárokovali aj Rusi. Zverejnili

  zábery letiska, na ktorom raketa Kalibr od-

  pálená z lode zničila najmenej šesť ukra-

  jinských stíhačiek MiG-29. Staršie satelitné

  zábery však ukázali, že táto skupina MiGov

  stála na mieste bez pohnutia už niekoľko

  rokov. Boli to vyradené a nepoužiteľné stro-

  je, na ktoré teda Rusko zbytočne vyplytvalo

  muníciu.

  Civilné ciele

  V nasledujúcich dňoch sa ruské aktivity

  presunuli od útokov na letiská a radarové

  základne k podpore útočiacich vojsk. Tým

  sa však darilo postupovať len na juhu Ukra-

  jiny, pri Kyjeve a Charkove sa zasekli. Dôvo-

  dov je viacero – nízka morálka i nečakane

  tvrdý ukrajinský odpor, obrovské problémy

  so zásobovaním a tiež problémy s komuni-

  káciou, keď sú ruskí vojaci nútení používať

  obyčajné vysielačky či dokonca mobily a ich

  nezašifrované rozhovory tak možno bez

  problémov odpočúvať. Z krátkej bleskovej

  akcie, akú Rusi zamýšľali, sa stalo plošné

  ostreľovanie ukrajinských miest v snahe

  zlomiť vôľu civilného obyvateľstva.

  Oproti tomuto chaosu pôsobí ruské letec-

  tvo ešte pomerne organizovane. Iste, aj ono

  sa podieľa na leteckých útokoch na civilné

  ciele vrátane nemocníc, ako však uvád-

  za odborník na súčasné vojenské letectvo

  Tom Cooper, väčšina z pilotov zrejme na-

  ozaj nevie, na čo útočí. Pred letom dostanú

  iba súradnice cieľa, ktorý majú napadnúť

  bez toho, aby tušili, čo presne sa tam na-

  chádza. Potvrdzujú to aj poznámky, ktoré sa

  našli pri zostrelených pilotoch. Za kampaň

  proti civilným cieľom, ktorú Rusi uplatnili aj

  v Čečensku či v Sýrii, tak môže jednoznačne

  ruské velenie – a to jednak vojenské, ale aj

  politické vedenie štátu. Výnimkou medzi

  pilotmi môžu byť vyššie šarže, ktoré môžu

  mať lepšie informácie, ale radoví piloti majú

  k dispozícii len súradnice a nanajvýš im

  velitelia povedia, že je tam napríklad veli-

  teľstvo ukrajinských „neonacistov“.

  Operácie ruského letectva riadia stroje

  včasnej výstrahy a kontroly Beriev A-50. Vo

  vzduchu sú neustále najmenej dva, jeden

  nad Bieloruskom a druhý na východe pri

  Rostove nad Donom. Pohybujú sa 70 až 100

  km od ruskej hranice, aby boli mimo dosahu

  systémov S-300 ukrajinskej PVO. Lietadlá

  A-50 zbierajú informácie od prieskumných

  lietadiel, dronov aj pozemných prieskumní-

  kov. Na základe toho vyhodnocujú poten-

  ciálne ciele a priraďujú im prioritu. Denne

  potom dochádza k dvom až trom vlnám

  ruských leteckých útokov.

  Zdá sa však, že ani ruskí piloti sa do útokov

  až tak nehrnú. Špecifických dôvodov na to

  je viacero. Zlá komunikácia pozemných jed-

  notiek spôsobuje obavy, že by mohli strieľať

  aj na vlastné lietadlá. Vyskytlo sa až podo-

  zrivo veľa prípadov, kedy sa zostrelený rus-

  ký pilot katapultoval zo svojho lietadla, ale

  neotvoril sa mu padák. To ostatným na isto-

  te určite nepridá. Napriek oficiálnym tvrde-

  niam je ukrajinská protivzdušná obrana vo

  viacerých oblastiach stále až príliš aktívna.

  Ruskí piloti tak radšej lietajú nízko, aby zní-

  žili možnosť zamerania svojho stroja. Tam

  sa stávajú terčom prenosných raketových

  systémov krátkeho dosahu. Existuje ešte

  jeden dôvod, prečo lietajú v dosahu týchto

  prenosných rakiet. Pretože čoraz viac po-

  užívajú „hlúpe“ bomby, ktoré si vyžadujú

  optické zameranie, nemôžu využívať úkryt

  v mrakoch a musia lietať pod nimi. Ukra-

  jinci, ktorí dostali najmenej 2000 Stingerov,

  nimi rozhodne nešetria a ak sa ruské lie-

  tadlo ocitne v dosahu, vystrelia naň pokoj-

  ne aj 5-6 rakiet naraz. Pre ruských pilotov

  musí byť naozaj „radosť“ lietať v takýchto

  podmienkach.

  Podľa odhadov Pentagonu z 11. 3. podnikajú

  ruskí piloti okolo 200 misií denne. Mno-

  Ruský Su-25, ktorý dokázal pristáť po zásahu Stingerom do pravého motora.

  Detail jeho poškodenia.

  Horiace ruské vrtuľníky na letisku pri Chersone 15. 3.

  INFO Eduard

  41

  Duben 2022

• Page 42

  HISTORIE

  hokrát však pre obavy z ukrajinskej PVO

  ani nevstúpia do ukrajinského vzdušného

  priestoru, ale odpaľujú strely s plochou

  dráhou letu z ruskej strany hranice.

  Žiaden div, že aj Rusi potrebujú pozdvihnu-

  tie morálky. Major Viktor Dudin, šturman

  stíhacieho leteckého pluku, dostal naj-

  vyššie vyznamenanie Hrdina Ruska za to,

  že zostrelil tri ukrajinské stíhačky Su-27.

  Malo sa tak stať 24. 2., 28. 2. a 1. 3. Fotogra-

  ficky zdokumentované sú ale len dve straty

  ukrajinských Su-27 a ani jedna nezodpove-

  dá časovo ani okolnosťami Dudinovým ná-

  rokom. Okrem troch zostrelov (niekde mu

  pripisujú aj štvrtý, opäť Su-27), mal 26. 2.

  zničiť aj ukrajinský protilietadlový systém

  Buk. Údajne ho zasiahol raketou letiac so

  svojou stíhačkou nízko nad zemou.

  Ďalším vyznamenaným vojakom je kapitán

  Alexej Pankratov, veliteľ protilietadlovej ra-

  ketovej divízie. Ten mal 28. 2. zostreliť ukra-

  jinský Su-25 a tri drony Bayraktar. O deň

  neskôr mal zničiť ďalšie dva Bayraktary.

  Opäť sa jedná o nijak nepodložené nároky.

  Samozrejme, ruské letectvo dosahuje aj

  overené úspechy. Vo štvrtok 3. 3. došlo

  k ojedinelému stretnutiu na otvorenom

  mori. Ukrajinský hliadkový čln Slovjansk

  bol na prieskumnej misii južne od prístavu

  Odesa, keď ho ruské lietadlo zasiahlo rake-

  tou vzduch-zem. Čln sa po zásahu potopil

  a jeho 16členná osádka ostala nezvestná.

  Slovjansk sa pôvodne volal USCGC Cushing

  a patril do triedy Island. V 80. rokoch ich

  postavili 49 pre americkú pobrežnú stráž.

  Štyri z týchto člnov darovali Spojené štá-

  ty Ukrajine. Slovjansk vstúpil do služby

  u nového vlastníka v roku 2019. Bol dlhý 34

  metrov a mal výtlak 170 ton. Výzbroj tvoril

  kanón kalibru 25 mm a dva guľomety ka-

  libru 12,7 mm.

  Čierny víkend ruského letectva

  V dňoch 4. 3 až 6. 3. však malo ruské le-

  tectvo doslova čierny víkend. Len za sobo-

  tu 5. 3. si Ukrajinci nárokovali 10 zničených

  ruských strojov. Nie všetky z týchto nárokov

  sa podarilo potvrdiť, ale spolu prišli Rusi za

  tieto tri dni o 6 lietadiel, 6 vrtuľníkov a jeden

  prieskumný dron.

  Najprv stratili v piatok 4. 3. dva bitevné

  stroje Su-25, jeden transportný vrtuľník

  Mi-8 a jeden bitevný Mi-28. Čierna séria

  pokračovala v sobotu stratou dvoch Su-34

  a jedného Su-30, ďalšieho Mi-8 a dvoch bi-

  tevných Mi-24/35. Zničený bol aj dron Or-

  lan-10. V nedeľu sa ukrajinské konto zvýšilo

  o ďalší Su-34 a Mi-24.

  Jeden zo strojov Su-34 zostrelených v so-

  botu pilotoval major Krasnojarcev, ktorý

  sa predtým podieľal aj na bombardovacej

  kampani ruského letectva v Sýrii. Zo zasi-

  ahnutého bombardéra sa katapultoval spo-

  ločne s druhým členom osádky a na zemi

  sa pokúsili o útek. Druhý pilot bol pri tom

  zabitý a major Krasnojarcev zranený a za-

  jatý. Jeho zranenia neboli život ohrozujúce

  a ukrajinská strana vyhlásila, že ho chce

  postaviť pred Medzinárodný trestný tribunál

  pre vojnové zločiny. Údajne sa pri výsluchu

  priznal, že vedel, že bombarduje civilné ci-

  ele a má to potvrdzovať aj letový plán, ktorý

  pri ňom našli. Otázkou je, či v ňom mal len

  súradnice civilných cieľov, alebo ako vyššia

  šarža naozaj vedel, na čo útočí.

  Su-34 majora Krasnojarceva bol zostrelený 5. 3. Pilot bol zranený a padol do zajatia.

  Trosky Su-34, ktorý bol zostrelený 6. 3.

  INFO Eduard42

  Duben 2022

• Page 43

  HISTORIE

  Opäť na letiská

  Podľa odhadov Pentagonu malo ukrajinské

  letectvo k 11. 3. stále 56 použiteľných vojen-

  ských lietadiel. Hoci podnikalo v porovna-

  ní s ruským protivníkom len obmedzené

  misie, stále s ním treba počítať ako s bo-

  jaschopnou silou. Nepriamo to potvrdzu-

  je aj zmena ruskej taktiky. Práve v piatok

  11. 3. sa terčom raketových útokov opäť sta-

  li vojenské letiská Ivano-Frankivsk a Luck

  na západe krajiny. V druhom spomínanom

  meste bol bombardovaný aj vojenský opra-

  várenský závod leteckých motorov. Vôbec

  prvýkrát počas vojny bolo bombardované aj

  letisko v meste Dnipro v strede východnej

  Ukrajiny. Letisko Ivano-Frankivsk sa stalo

  terčom rakiet aj v nedeľu 13. 3.

  Nie sú to však len vojská agresora, kto-

  ré úspešne útočia na letiská. Na základňu

  pri okupovanom Chersone Rusi presunu-

  li veľkú vrtuľníkovú jednotku. Tá sa stala

  terčom ukrajinského raketového útoku už

  7. 3. Kyjev vtedy tvrdil, že zničil 30 ruských

  helikoptér, satelitné zábery však ukázali, že

  ich bolo zasiahnutých a poškodených zrej-

  me len šesť. Rusi sa však z tohto varovania

  nijak nepoučili a naďalej nechali na letisku

  veľké množstvo nijak nekrytých helikop-

  tér rozostavených tesne vedľa seba. Trest

  prišiel 15. 3. v podobe nového raketového

  útoku, na ktorý sa Ukrajinci omnoho lepšie

  pripravili. Výsledkom je najmenej 16 zasi-

  ahnutých helikoptér, z ktorých bolo najme-

  nej 15 úplne zničených a jedna poškodená.

  Zhorelo aj veľké množstvo vojenských vo-

  zidiel v perimetri základne.

  Jediný záver, ktorý tak možno mať v oka-

  mihu uzávierky vydania je ten, že letecké

  boje pokračujú s nezmenšenou intenzitou

  a straty rastú na oboch stranách. Je len

  zbožným želaním, že do ďalšieho vydania

  INFO Eduard sa toto šialenstvo podarí za-

  staviť.

  Ukrajinský dron Bayraktar TB2 tureckej výroby.

  Ukrajinský An-26 zostrelený v prvý deň vojny

  v priestore Kyjeva.

  INFO Eduard

  43

  Duben 2022

• Page 44

  HISTORIE

  Dvěma ztracenými stroji byly té noci B-29A

  Miss Jackie The Rebel (44-61967) od 30th

  Bomb Squadron a Hot to Go (44-62183) od

  28th Bomb Squadron. I když některé zdroje

  připisují sestřel první jmenované B-29 pro-

  tiletadlovcům, není to pravděpodobné. Oba

  stroje jsou považovány za oběť sovětských

  stíhačů. Jen je otázkou, kterých...

  Miss Jackie The Rebel

  Superfortressy odstartovaly ze základny

  Kadena na Okinawě v pozdních nočních ho-

  dinách. Když se blížily k cíli na severozápa-

  dě korejského poloostrova, vzlétla proti nim

  čtveřice MiGů-15, pilotovaných podplukovní-

  kem Michailem I. Studilinem, velitelem 147.

  GIAP, jeho zástupcem, majorem Bykovcem,

  navigátorem 351. IAP kapitánem Anatolijem

  M. Karelinem a nadporučíkem Ikansangali-

  jevem. Podle knihy Soviet MiG-15 Aces of the

  Korean War autorů Leonida Krylova a Jurije

  Tepsurkajeva měl jako první zaútočit na svaz

  amerických bombardérů Studilin, který si vzal

  na mušku světlomety ozářenou B-29A. Ta za-

  čala po druhém útoku hořet, stočila se nad

  moře a stále rychleji klesala. Podle prakticky

  stejnojmenné knihy Igora Sejdova (Sovjetskie

  asy korejskoj vojny - Sovětská esa korejské

  války) to byla Hot to Go s tím, že následně

  nouzově přistála na základně Kimpo (K-15).

  To je ale snadno vyvratitelný omyl. Hot to Go

  se na základnu nevrátila, byla sestřelena a její

  trosky dopadly nedaleko ostrova Sinmi-do. Na

  Kimpo to dotáhla B-29A 44-61902 pojmeno-

  vaná Apache. Řada jiných pramenů připisuje

  Studilinovi sestřel Miss Jackie the Rebel. U té

  je faktem, že spadla zhruba v 0315 místního

  času do moře asi 20 km od pobřeží. Všech

  14 členů osádky bylo prohlášeno za nezvěst-

  né (MIA), 31. prosince 1953 pak byli definitiv-

  ně prohlášeni za mrtvé, když se potvrdilo, že

  nikdo z osádky není mezi zajatci. Na palubě

  byl také velitel letky major George Allen Ha-

  dley, kterého krátce předtím přijela navštívit

  na Okinawu jeho rodina. Po tragédii byl jeden

  z důstojníků letky rodině přidělen, aby zdrcené

  paní Hadleyové a dětem pomohl s návratem

  do USA. Za zmínku stojí, že se ti dva později

  vzali...

  Problém s Miss Jackie the Rebel je v tom, že

  se podle Igora Sejdova měla stát té noci obětí

  Anatolije Karelina. Tomu zároveň stejný autor

  připisuje sestřel stroje 44-86433, pojmeno-

  vaného Peace Maker. Ten byl ovšem ode-

  psán ze stavu USAF až v srpnu 1954 a v akci

  z 10. na 11. června není jako poškozený nikde

  jinde uváděn.

  Osádka B-29A (44-61727) Miss Jackie

  the Rebel

  Maj. George Allen Hadley

  Captain Marvin Jr. Cessna

  1st Lt William Sidney Earns

  1st Lt Richard Melvin Friedman

  1st Lt Wilbur Eugene Lewis

  1st Lt John Richard Miller

  1st Lt Preston Skinner

  S/Sgt John Harrison Errington

  S/Sgt Elwood John Thompson

  A2c Douglas Earl Attinger

  A2c Westervelt Charles Stagg Jr.

  A1c Buddy Joe Bonney

  A1c John Francis Flaherty

  A1c Carl August Jenkins

  Hot to Go

  Podle Krylova a Tepsurkajeva provedl Kare-

  lin první útok na B-29A osvětlenou radarem

  ovládanými pozemními světlomety a palbu

  zahájil ze vzdálenosti 300-400 m. Bombardér

  začal po zásahu hořet a o několik okamžiků

  později se po explozi rozlomil na tři části,

  které dopadly na zem asi 15 km jihovýchod-

  ně od Sonchonu nedaleko ostrova Sinmi-do.

  Jak se později ukázalo, při explozi zasáhly

  trosky amerického bombardéru Karelinův

  Mig a poškodily jeho levé křídlo. Tímto ne-

  šťastným strojem byl téměř jistě (odpovídají

  tomu i hlášení americké strany) letoun Hot to

  Go. Podle svědectví šestnácti členů ostatních

  osádek Superfortressů nebyly spatřeny žádné

  padáky, a tak se jevilo nemožné, aby kdokoli

  na palubě přežil. Štěstěna ale v tu noc přála

  měrou vrchovatou kapitánu Antonu Bromovi,

  kterému se přece jen podařilo z ohnivého in-

  ferna uniknout a zachránit se. Padl do zajetí

  a byl repatriován v roce 1953 v rámci opera-

  ce Big Switch. Je zajímavé, že záznamy USAF

  o ztrátách uvádějí v případě Hot to Go zásah

  raketami, ale jedná se téměř jistě o omyl, daný

  enormní explozí letounu po Karelinově útoku.

  Hned 11. června dopoledne byla oblast dopa-

  du trosek Hot to Go prozkoumána sovětskými

  jednotkami. Operační shrnutí štábu 64. IAK

  z toho dne (č. 00163) uvádí: „V noci na 11. června

  nalezl pátrací tým západně od oblasti Kaku-

  san trosky letounu B-29 a osm těl. Dále korej-

  ští a čínští soudruzi hlásili, že viděli spadnout

  jeden B-29 do moře a explodovat v oblasti 20

  km jihovýchodně od ostrova Simni-do." To byla

  téměř jistě Miss Jackie the Rebel. Podle zá-

  znamů USAF o ztrátách byla naposledy spat-

  řena na pozici 39°41' severní šířky a 125°04'

  východní délky. Poslední pozitivní rádiové vy-

  sílání bylo uskutečněno na VKV v kontrolním

  bodě 38°15' severní šířky a 124°51' východní

  délky. Žádný nouzový signál ale osádka nevy-

  slala (zdroj: Status of POW/MIA negotiations

  with North Korea, 20. 6. 1996).

  Osádka B-29A (44-62183) Hot to Go

  Captain Louis Paul Gorrell

  Captain Anton Brom Jr.

  1st Lt John Howard Adams

  1st Lt Robert Black Baumer

  1st Lt Harold Ray Holmes

  1st Lt Robert Edward Hudson

  1st Lt David Mandell

  S/Sgt William Alfred Canning

  A2c Paul Kenneth Kellstrom

  A2c Thomas J. Pettit

  A2c Robert Lewis Ross

  A1c Edgar Foy Barrington

  A1c Elbert Josephus Reid Jr.

  Na boxartu Adama Toobyho stavebnice kat. č.

  7461 je zachycena Hot to Go po útoku jen něko

  -

  lik okamžiků před explozí. Karelin zdědil svůj

  MiG-15bis č. 325 po veliteli 196. IAP Jevgeniji

  Pepeljajevovi, který s ním dosáhl 18 sestřelů.

  Karelin přidal v noci z 10. na 11. června 1952

  další dva, čímž se tento letoun stal druhým

  nejúspěšnějším MiGem-15 v dějinách za stro

  -

  jem výrobního čísla 121032, se kterým dosáhl

  kapitán N. V. Suťjagin všech svých 22 sestřelů.

  TEXT: RICHARD PLOS

  Desátý červen roku 1952 byl pro 19th Bombardment Wing černým dnem. Respektive

  nocí. Při náletu na železniční most u Gwaksanu přišel o dvě B-29A, další byla těžce

  poškozena. Na základnu se nevrátilo 27 mužů, 26 z nich zahynulo.

  INFO Eduard44

  Duben 2022

• Page 45

  INFO Eduard

  45

  Duben 2022

• Page 46

  #82156

  Spitfire Mk.Vb late

  1/48

  Stavebnice britského stíhacího stroje Spitfire Mk.Vb, edice ProfiPack v měřítku

  1/48. Všechny Spitfiry jsou v tzv. pozdějšího provedení, s pancéřovým sklem

  integrovaným do čelního štítku a na spodní ploše křídla.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard46

  Duben 2022

• Page 47

  EP120, S/Ldr Geoffrey W. Northcott, No. 402 Squadron RCAF, RAF Merston,

  West Sussex, Velká Británie, červen–listopad 1943

  AB276, F/Lt Václav Hájek, No. 313 (Czechoslovak) Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, leden až červen 1942

  AB184, Sgt Olav Djønne, No. 332 (Norwegian) Squadron, RAF North Weald, Essex, Velká Británie, srpen 1942

  Kanaďan Geoffrey Wilson Northcott se narodil v Rapid

  City v Manitobě v roce 1920. Před nástupem k RCAF

  v červnu 1940 pracoval na rodinné farmě. Po výcvi

  -

  ku, který dokončil v lednu 1941, následoval přesun

  do Británie. Operační výcvik dokončil u No. 52 OTU

  v Debdenu a byl přidělen k No. 401 Squadron RCAF. Po-

  čátkem května 1942 byl odeslán na palubě USS Wasp

  na Maltu, kam se svým Spitfirem dorazil 9. května.

  Byl přidělen k No. 603. Sqn a brzy se vyznamenal

  v boji. Po rozpuštění jednotky v srpnu byl převelen

  k No. 229 Squadron. Zde nezůstal dlouho, koncem

  srpna se vrátil zpět do Anglie a byl přidělen k No. 53

  OTU. V květnu 1943 se stal velitelem No. 416 Squadron

  RCAF, ale vzápětí byl převelen k No. 402 Squadron

  RCAF „City of Winnipeg“, které velel od června 1943 až

  do července 1944. V lednu 1945 se stal velitelem elit

  -

  ního No. 126 (RCAF) Wingu, kterému velí až do března

  1946. V roce 1949 odešel do zálohy a RCAF opustil

  v roce 1955. Během 2. světové války byl vyznamenán

  DFC se sponou a DSO za devět potvrzených sestřelů,

  jeden pravděpodobný a osm poškozených letounů.

  Šesti z těchto sestřelů (čtyř Bf 109 a dvou Fw 190)

  dosáhl v kokpitu svého osobního Spitfiru EP120. Ten je

  jedním z mála válečných Spitfirů, které se dochovaly

  do dnešních dnů v letuschopném stavu. V září 1995

  se EP120 po několikaletém kompletním restaurování

  vrátil na nebe a v rámci sbírky historických letounů

  The Fighter Collection v Duxfordu.

  Spitfire Mk.Vb AB276 sloužil operačně u No. 313 (Cze

  -

  choslovak) squadron od 13. ledna 1942 do 8. června

  1942. V jeho kokpitu nejčastěji usedal F/Lt Václav

  Hájek, který 10. dubna 1942 jižně od Gravelines ve

  vzdušném souboji pravděpodobně sestřelil Fw 190

  z I./JG 26. Dalšími piloty, kteří se Spitfirem

  AB276 operačně létali, byli Sgt. K. Pavlík, Sgt. F.

  Bönisch a P/O V. Michálek. Letouny „třistatřináct-

  ky“ jsou z období první poloviny roku 1942, kdy byla

  No. 313 (Czechoslovak) Squadron součástí Horn-

  churchského křídla, známé kreslenými postavičkami

  z komiksů od Walta Disneye. Autorem těchto kreseb

  byl Sgt. Karel Pavlík, který využil svého původního

  povolání písmomalíře a na přání pilotů zdobil jed

  -

  notlivé Spitfiry kresbami pod čelním štítkem kabiny.

  Kresba kotěte Figaro s nápisem Mnoho štěstí je pa

  -

  trně nejvíce publikovaná také díky známé fotogra-

  fii, na které je Sgt. Pavlík zvěčněn při práci na ní.

  Její motiv je vytesán i na žulovém památníku poblíž

  místa zřícení Sgt. Karla Pavlíka nedaleko belgického

  městečka Dranouter.

  Norský pilot Olav Djønne sloužil u No. 332 (Norwegi

  -

  an) Squadron v letech 1942 až 1943. Svůj první se-

  střel získal v bojích nad Dieppe 19. srpna 1942, kdy

  se Spitfirem AB184 sestřelil Do 217. V roce 1943 byl

  povýšen na důstojníka a na Spitfirech Mk.IX dosáhl

  dalších čtyř potvrzených sestřelů. Po válce vstoupil

  do norského civilního letectví, ale v roce 1946 zahy

  -

  nul při letecké nehodě při řízení Ju 52. Spitfire AB184,

  se kterým Olav létal během srpna 1942, byl jedním

  z nejpestřeji pomalovaných u No. 332 (Norwegian)

  Squadron. Na dvířkách kokpitu byla vyobrazena nor

  -

  ská vlajka, pod čelním štítkem kabiny nesl nápis „Joe

  II“ a na krytu nádrže byl vyobrazen funící býk, nad

  kterým byla vyznačena svastika – sestřel dosažený

  u Dieppe.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  47

  Duben 2022

• Page 48

  STAVEBNICE 04/2022

  EN794, S/Ldr Yvan du Monceau de Bergendal, No. 350 (Belgian) Squadron, RAF Redhill, Surrey,

  Velká Británie, červenec až prosinec 1942

  AA853, W/Cdr Stefan Witorzenc, No. 1 Polish Fighter Wing, RAF Heston, Velká Británie, začátek července 1942

  EP829, S/Ldr John J. Lynch, No. 249 Squadron, RAF Krendi, Malta, duben–květen 1943

  Nejúspěšnější belgické eso Yvan du Monceau de

  Bergendal se narodil 10. prosince 1915 ve Fullhamu.

  Výcvik absolvoval v Suton Bridge u No. 56 OTU, jeho

  první operační jednotkou byla No. 253 squadron.

  V dubnu 1941 byl převelen k No. 609 Squadron, kde

  dosáhl prvních vzdušných vítězství. V březnu 1942

  se stal velitelem letky u No. 350 (Belgian) Squadron

  a v červnu 1943 převzal velení nad No. 349 (Belgian)

  Squadron. Po ukončení operačního nasazení v červnu

  1944, byl vyslán do severní Ameriky a v roce 1945 se

  vrátil do Evropy se štábem belgické sekce RAF. V roce

  1973 odešel do důchodu z funkce velitele taktického

  letectva jako generálmajor. Za svoji válečnou karié

  -

  ru dosáhl osmi potvrzených vítezství, tří pravděpo-

  dobných a šesti poškození, z toho na Spitfiru EN794

  činil poměr těchto vítězství 3-1-2. Spitfire EN794 se

  kterým „Duke“ (měl hraběcí titul) létal jako velitel

  letky „B“ No. 350 (Belgian) Squadron, nesl známky

  revize kamuflážních ploch na motorových krytech

  po přemalování bílých identifikačních pruhů opera

  -

  ce Rutter z počátku července 1942. Změnu doznalo

  i znázornění osobního skóre pod čelním štítkem ka

  -

  biny. Prezentační nápis USOKE je pocta obyvatelům

  Belgického Konga, kteří se složili na nákup šestnácti

  Spitfirů pro belgické piloty bojující v řadách No. 350

  (Belgian) Squadron.

  Stefan Witorzenc se narodil v roce 1908 a ve třicátých

  letech vstoupil do polského letectva. Po porážce své

  země odešel do Anglie, kde během srpna a září 1940

  získal pět vítězství u No. 501 squadron, se kterou se

  zúčastnil celé Bitvy o Británii. Dne 22. listopadu 1940

  byl přidělen k No. 306 (Polish) Squadron, kde působil

  ve funkci velitele letky a v květnu 1941 převzal ve

  -

  lení No. 302 (Polish) Squadron. V únoru 1942 převzal

  velení No. 1 Polish Fighter Wing v Kirton-in-Lindsey

  a 1. června 1942 mu byl udělen DFC. Jeho operační

  túra skončila v září, kdy byl přidělen ke generálnímu

  štábu No. 11 Group a poté k leteckému velitelství jako

  polský styčný důstojník. V dubnu 1944 převzal velení

  No. 61 OTU a tuto pozici zastával až do konce války.

  Spitfire AA853 se kterým počátkem července 1942

  létal Stefan Witorzenc, měl nakresleny čtyři bílé pásy

  rychlé identifikace kolem přídě, což bylo značení

  k odlišení vlastních strojů na letounech Fighter

  Command účastnících se operace Rutter ve dnech

  4. a 7. července 1942. Kromě bílých pruhů přes mo-

  torové kryty dostal bílý nátěr i vrtulový kužel (místo

  obvyklého odstínu Sky) a dva bílé pruhy byly nama

  -

  lovány i na horní ploše vodorovných ocasních ploch.

  Operace Rutter se nakonec z důvodů špatného počasí

  a dalších okolností neuskutečnila a byla o měsíc poz

  -

  ději nahrazena známou operací Jubilee.

  John Joseph Lynch se narodil 3. února 1918 v Alham

  -

  bře v Kalifornii. V roce 1941 vstoupil do RAF a jeho

  první jednotkou byla No. 232 Squadron. Následující

  měsíc se připojil k No. 121 „Eagle“ Sqn. Následovala

  služba u No. 71 „Eagle“ Sqn u které se 17. dubna 1942

  podílel na zničení Ju 88. V listopadu 1942 byl pře

  -

  velen na Maltu a přidělen k No. 249 Sqn, se kterou

  se aktivně účastnil bojů v této oblasti. Na začátku

  roku 1943 byl povýšen na velitele squadrony a za

  -

  znamenal řadu úspěchů v bojích proti transportním

  letounům Osy, zásobujícím Tunisko. Sestřelem Ju 52

  dosáhl 28. dubna tisícího vítězství obránců ostrova

  Malta. V červenci 1943 byl převelen k USAAF, ale bojů

  se již neúčastnil. V roce 1956 byl jmenován operač

  -

  ním důstojníkem 49th FBW na Okinawě, krátce nato

  9. března zahynul při nehodě s F-84G. Spitfire EP829

  se kterým Lynch létal od února do května u No. 249

  Sqn byl součástí operace „Train“ která představovala

  poslední dodávku Spitfirů obráncům Malty, zajiště

  -

  nou letadlovou lodí. EP829 měl zpočátku zkrácené

  rozpětí křídel, později létal opět s plným rozpětím.

  Na trupu nádrže bylo nakresleno označení velitele

  squadrony a sedm sestřelů dosažených k 28. dubnu

  1943. Pod čelním štítkem byl bílý nápis „Malta´s 1000“

  jako památka na dosažení jubilejního sestřelu nad

  Maltou. Během své válečné služby si Lynch připsal

  celkem 17 sestřelů (10 samostatně a sedm ve spo

  -

  lupráci), k tomu jeden pravděpodobný sestřel a dva

  poškozené nepřátelské letouny.

  INFO Eduard48

  Duben 2022

• Page 49

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #82156X Spitfire Mk.Vb late 1/48

  #82156-LEPT

  Spitfire Mk.Vb late 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  Pro Spitfire Mk.Vb late 1/48

  DOPORUČUJEME:

  FE1207 Spitfire Mk.V seatbelts STEEL (Fotolept)

  481065 Spitfire Mk.V landing flaps (Fotolept)

  644113 Spitfire Mk.V LööK (Brassin)

  648098 Spitfire wheels - 5 spoke (Brassin)

  648119 Spitfire wheels - 5 spoke, smooth tire (Brassin)

  648640 Spitfire Mk.V engine (Brassin)

  648663 Spitfire Mk.V cockpit (Brassin)

  648664 Spitfire Mk.V wheels (Brassin)

  648665 Spitfire Mk.Vb gun bays (Brassin)

  648666 Spitfire Mk.Vc gun bays (Brassin)

  648667 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts rounded (Brassin)

  648668 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648669 Spitfire Mk.V six-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648670 Spitfire Mk.Va/b undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648671 Spitfire Mk.Vc undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648738 Spitfire Mk.V landing flaps PRINT (Brassin)

  D48088 Spitfire Mk.V stencils (Obtisk)

  STAVEBNICE 04/2022

  Kat. č. 644113

  Kat. č. 648640

  Kat. č. 648663

  Kat. č. 648670

  INFO Eduard

  49

  Duben 2022

• Page 50

  ZERO ZERO ZERO! DUAL COMBO1/48

  Stavebnice japonské námořní druhová-

  lečné stíhačky A6M2 Zero Model 21, edice

  Limited edition v měřítku 1/48. Stavebnice

  představuje letadla během jejich služby

  v průběhu 2. světové války.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 12

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  #11158

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard50

  Duben 2022

• Page 51

  c/n 3372, por. Kiku-ichi Inano, Tainan Kōkūtai, letiště Tainan, Taiwan, listopad 1941

  por. Zenjirō Miyano, 3. Kōkūtai, letiště Poeleti, Timor, březen 1942

  stíhací jednotka let. lodi Kaga, základna Kisarazu, Japonsko, duben 1942

  Tento letoun, vyrobený u firmy Mitsubishi 21. října

  1941, se stal prvním Zerem, které padlo v opravi

  -

  telném stavu do rukou Spojenců. Legendární Tainan

  Kōkūtai byla založena 1. října 1941 na stejnojmenné

  základně. Většina jednotky se od prosince účastnila

  bojů nad Filipínami, Borneem a Holandskou východní

  Indií. Její menší část byla pod vedením por. Kiku-ichi

  Inana na konci listopadu převelena do Francouzské

  Indočíny a stala se dočasně součástí stíhací jednot

  -

  ky štábu 22. Kōkū Sentai. Zero „V-172“ bylo Inanovým

  osobním strojem, ale když se přesouval 26. listopadu

  do Saigonu na palubě transportního letounu, piloto

  -

  val jej poddůstojník 1. tř. Shimezō Inoue. Ve špatných

  povětrnostních podmínkách však Inoue a jeho kolega

  se strojem „V-174“ ztratili orientaci a nouzově přistáli

  na pobřeží polooostrova Lej-čou. Oba letci padli do

  zajetí, z něhož byl Inoue po válce repatriován. Do

  rodné vesnice se vrátil kvůli svému zajetí s hanbou,

  trpěl depresemi a zemřel v nemocnici pro válečné

  veterány. Číňanům se podařilo Zero „V-172“ s velkým

  úsilím přepravit na letiště Liou-čou, kde zahájili jeho

  opravu. Stroj dostal čínské výsostné znaky a evi

  -

  denční číslo P-5016. Vyzkoušeli si ho i piloti americké

  75th FS. V roce 1943 byl letoun přepraven do USA, kde

  dostal označení EB-2, později EB-200. Poručík Inano

  se v červenci 1942 vrátil k Tainan Kōkūtai, zúčatnil se

  bojů nad Novou Guineou a Guadalcanalem a od řijna

  1944 sloužil jako Hikōtaichō u Tainan Kōkūtai (II) na

  Taiwanu.

  Tento letoun, vyrobený firmou Mitsubishi, byl vyfo

  -

  tografován v dubnu 1942 v Rabaulu s částečně pře-

  třeným markingem, který původně patřil poručíku

  Miyanovi. Zde je zrekonstruován v podobě, v jaké

  s ním Miyano létal. Pruhy na trupu a ocasních plo

  -

  chách mohly být provedeny i v tmavě modré nebo

  černé barvě. Zenjirō Miyano sloužil od roku 1939

  u 12. Kōkūtai v Číně a v říjnu 1941 byl jmenován do

  funkce buntaichō u 3. Kōkūtai, s níž se účastnil ta

  -

  žení na Filipínách a v Nizozemské východní Indii. Při

  náletu na australské Broome 3. března 1942 zaútočil

  Miyano na DC-3 nizozemských aeroliní. Pilotem Da

  -

  koty byl kpt. Ivan Smirnov, stíhací eso ruského le-

  tectva z první světové války. S hořícím motorem se

  mu podařilo nouzově přistát, piloti Zer však na zemi

  zabili čtyři pasažéry. Miyano byl v dubnu 1942 převel

  k 6. Kōkūtai, jež měla mít základnu na atolu Midway.

  Jeho část jednotky byla přepravována na palubě

  letadlové lodi Jun´yō, jež se podílela na útoku proti

  Dutch Harbor na Aleutách. Miyano se náletu na pří

  -

  stav rovněž zúčastnil. Jeho jednotka měla od srpna

  1942 základnu v Rabaulu a v listopadu byla přezna

  -

  čena na Kōkūtai 204. Miyano patřil mezi buntaichō

  jednotky a od března 1943 zastával funkci hikōtai

  -

  chō. Patřil mezi inovátory bojové taktiky a stíhacích

  doprovodů. Jako první zavedl v námořním letectvu

  čtyřčlenné formace a celkem dosáhl 16 vítězství.

  Zahynul 16. června 1943 nad Guadalcanalem při do

  -

  provodu střemhlavých bombardérů.

  Na počátku roku 1942 se let. loď Kaga zúčastnila úto

  -

  ků na Rabaul, Kavieng, cíle na Nové Guinei a na Port

  Darwin. V březnu se její letouny podílely na útocích

  proti lodím u Jávy. Kvůli poškození trupu, způsobe

  -

  nému na počátku února nárazem do útesu, byla Kaga

  od 22. března 1942 opravována v Sasebu. Letoun

  „AII-106“, vyrobený firmou Mitsubishi, byl vyfoto-

  grafován v dubnu 1942 na základně Kisarazu. Nese

  vlastenecký darovací nápis (Hōkoku) č. 532 a jméno

  dárce (Yamanobe-gō). Může se jednat o název firmy

  nebo příjmení dárce. Je pravděpodobné, že se tento

  letoun 4. června 1942 účastnil Bitvy o Midway. V první

  útočné vlně letělo devět stíhačů z Kagy pod vedením

  por. Iizuky a ti ohlásili dvanáct sestřelených nepřátel.

  Během vyčerpávajících obranných bojů nad vlastním

  svazem nárokovali stíhači z Kagy 32 zničených le

  -

  tounů. Poté, co byla jejich mateřská loď zasažena,

  přistála část z nich na palubě Hiryū. Dva se zúčast

  -

  nili doprovodu náletu na USS Yorktown. Stíhací jed-

  notka let. lodi Kaga během bitvy přišla o šest pilotů,

  z toho čtyři při obraně vlastního svazu. Těžké ztráty

  však při potopení lodi utrpěl elitní palubní personál.

  Na palubě Kagy se nacházeli i stíhači a mechanici

  z 6. Kōkūtai, kteří měli mít základnu na atolu Midway

  po jeho obsazení. Část z nich se letecké bitvy také

  zúčastnila.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  51

  Duben 2022

• Page 52

  STAVEBNICE 04/2022

  c/n 4593, poddůstojník 1. tř. Todayoshi Koga, stíhací jednotka let. lodi Ryūjō, červen 1942

  c/n 3647, praporčík Tora-ichi Takatsuka, Tainan Kōkūtai, letiště Lakunai, Rabaul, září 1942

  poručík Hideki Shingō, stíhací jednotka let. lodi Shōkaku, říjen 1942

  Tento letoun, vyrobený firmou Mitsubishi 19. úno-

  ra 1942, byl přidělen stíhací jednotce letadlové lodi

  Ryūjō, která na přelomu dubna a května 1942 pře

  -

  zbrojovala z letounů A5M „Claude“ na modernější

  Zera. Poddůstojník 1. tř. Koga, veterán bojů v Číně

  u 12. Kōkūtai, pilotoval tento stroj 4. června při úto-

  ku na Aleuty. Byl jedním ze dvou wingmanů vrchního

  poddůstojníka Endōa. Jejich tříčlenná formace u Egg

  Island (Ugalga) sestřelila Catalinu z VP-42 s osád

  -

  kou Ens. Alberta E. Mitchella, která vezla poštu do

  Umnaku. Hořící letoun přistál na hladině a několika

  letcům se podařilo dostat do člunu. Japonští letci je

  však zabili. Kogovo Zero bylo zasaženo buď obrannou

  palbou Cataliny nebo pozemní palbou o chvíli pozdě

  -

  ji. Koga se pokusil přistát na ostrově Akutan, který

  byl určen k případné záchraně japonských letců. Při

  přistání se zastaveným motorem vysunul podvozek,

  který se zabořil do podmáčené půdy. Letoun se pře

  -

  vrátil a Koga zahynul. Japonci se pilota pokoušeli

  zachránit, ale kvůli špatnému počasí jej nenalezli.

  O pět týdnů později Zero zpozorovala osádka Cata

  -

  liny Lt. Williamse „Billa“ Thiese a 5. července k němu

  dorazil tým US Navy. Američané letoun dopravili do

  NAS North Island v San Diegu. Zero bylo opraveno, do

  -

  stalo vrtuli Hamilton-Standard a evidenční číslo TAIC

  1. Prošlo intenzivními testy, ale po válce bylo zřejmě

  sešrotováno. Na památku osádky Ens. Mitchella byl

  nejdříve pojmenován torpédoborec DE-43.

  Tento letoun byl vyroben firmou Mitsubishi 3. března

  1942. U legendární Tainan Kōkūtai s ním mimo jiné lé

  -

  tala stíhací esa Saburō Sakai a Hiroyoshi Nishizawa.

  Předpokládá se, že s tímto Zerem byl 13. září 1942 nad

  Guadalcanalem sestřelen velitel shōtai praporčík

  Takatsuka v souboji s Wildcaty z VF-5 a VMF-223. Ve

  stejné akci byli sestřeleni i tři jeho kolegové. Trosky

  Zera byly nalezeny v roce 1993 v bažině asi pět mil

  východně od Henderson Field. Na některých částech

  se dochovaly zbytky kódu a označení. Takatsuka

  sloužil u námořního letectva od roku 1933. Patřil

  mezi stíhače, kteří u 12. Kōkūtai dosáhli 13. září 1940

  prvních vítězství se Zery v historii. V říjnu 1941 byl po

  -

  výšen na praporčíka a současně byl demobilizován.

  Záhy jej námořnictvo povolalo zpět do služby a od

  června 1942 byl zařazen u Tainan Kōkūtai v Rabaulu.

  Zúčastnil se především bojů nad Novou Guineou. Cel

  -

  kem mu bylo přiznáno 16 vítězství včetně tří v Číně.

  Boj s Wildcaty se mu stal již jednou málem osudný.

  Při náletu na Guadalcanal 7. srpna 1942 sice náro

  -

  koval čtyři vítězství, ale jednoho z protivníků před-

  létl a ihned byl zasažen jeho palbou. Pilotem Wild-

  catu byl v tomto případě Thomas Rhodes z VF-6 (USS

  Enterprise). Takatsukovo Zero sice zachvátil požár,

  ale podařilo se mu jej uhasit.

  Letoun vyrobený firmou Mitsubishi nese neobvykle

  velký žlutý identifikační pruh na náběžné hraně kří

  -

  dla. Hideki Shingō se narodil v roce 1911 a námořní

  akademii absolvoval v roce 1931. Od roku 1934 po

  -

  stupně sloužil u Tateyama Kōkūtai, na letadlové lodi

  Ryūjō, stal se instruktorem u Yokosuka Kōkūtai a pak

  získal funkci buntaichō u Ômura Kōkūtai. V druhé po

  -

  lovině roku 1937 bojoval v Číně se stíhací jednotkou

  let. lodi Kaga. Poté velel jako buntaichō u Kanoya,

  Saiki, Kasumigaura, Ôita a 14. Kōkūtai. V říjnu 1941 se

  u Tainan Kōkūtai na Taiwanu ujal funkce hikōtaichō

  zodpovědného za výcvik. S jednotkou trénoval přede

  -

  vším dálkové lety. Dne 8. prosince 1941 vedl 44 Zer při

  útoku na filipínská letiště Iba a Clark Field. Od dubna

  1942 krátce působil u 6. a Genzan Kōkūtai, ale od čer

  -

  vence se stal hikōtaichōem letadlové lodi Shōkaku

  a zúčastnil se s ní Bitvy u východních Šalamoun. Na

  konci srpna vedl detašmán, který operoval z letiště

  Buka. Byl sestřelen nad Guadalcanalem, ale dokázal

  se vrátit k jednotce. Během Bitvy u Santa Cruz (říjen

  1942) vedl pět Zer v druhé útočné vlně a střemhlavé

  bombardéry doprovázel i při náletu, aby od nich odlá

  -

  kal část palby flaku. V listopadu 1942 byl povýšen na

  korvetního kapitána a v následujících letech sloužil

  jako hikōtaichō u výcvikové Tsuiki Kōkūtai v Japon

  -

  sku, v Indonésii a Barmě u Kōkūtai 331 a Hikōtai 603

  a do dubna 1945 u Kōkūtai 252 v Japonsku. Po válce

  nejdříve pracoval u policie, později vstoupil do JSDAF

  a do výslužby odešel v roce 1967 s náletem 6000 ho

  -

  din v hodnosti generálporučíka. Zemřel v roce 1982.

  INFO Eduard52

  Duben 2022

• Page 53

  STAVEBNICE 04/2022

  c/n 1503, praporčík Kan-ichi Kashimura, Kōkūtai 582, letiště Buin, ostrov Bougainville, březen 1943

  stíhací jednotka letadlové lodi Jun´yō, letiště Buin, ostrov Bougainville, duben 1943

  Hikōtai 303, Kōkūtai 203, základna Musashi, ostrov Paramushir, Kurilské ostrovy, duben 1944

  Tento letoun byl vyroben firmou Nakajima přibližně

  v srpnu 1942. Jeho vrak byl nalezen na ostrově Pa

  -

  vuvu a předpokládá se, že v něm zahynul 6. března

  1943 praporčík Kashimura při doprovodu bombardé

  -

  rů u Russelova ostrova. Pravděpodobně jej sestřelil

  S/Sgt Robert H. Bahner, střelec Dauntlessu z VMSB-

  132. Američané v hlášení barvu Kashimurova Zera

  popsali jako „zelenožlutou“. Kashimura od roku

  1934 postupně sloužil u Ômura, Tokosuka a Kanoya

  Kōkūtai. Na konci roku 1937 byl převelen na čínské

  bojiště k 13. Kōkūtai. Během boje u Nančangu sestřelil

  9. prosince 1937 jeden nepřátelský letoun a s dalším

  se srazil. Kashimurův A5M Claude přišel o velkou

  část levé poloviny křídla, ale těsně nad zemí se

  pilotovi podařilo znovu získat nad strojem kontrolu.

  S takto poškozeným letounem uletěl asi 600 km zpět

  na základnu v Šanghaji, kde se mu podařilo nouzově

  přistát. Okolnosti této akce byly podrobně popsány

  v japonském tisku a letoun byl v Japonsku vystaven.

  V březnu 1938 byl Kashimura přeložen k Yokosuka

  Kōkūtai, ale na čínské bojiště se vrátil na konci

  roku 1939 a tři měsíce sloužil u 12. Kōkūtai. Poté opět

  sloužil u Yokosuka Kōkūtai. Během Doolitlova náletu

  na Tokyo byl Kashimura ve vzduchu, ale bombardér

  B-25 omylem považoval za japonský letoun. V pro

  -

  sinci 1942 byl přeložen do Rabaulu ke Kōkūtai 582.

  Byl považován za vynikajícího letce i teoretika, ale

  používal velmi tvrdé výcvikové metody. Celkem měl

  na kontě 12 vítězství, z toho 10 v Číně.

  Tento letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl vyfo

  -

  tografován v dubnu 1943 během operace „I-gō“. Kód

  „2-1“ je označením 2. divize letadlových lodí (Kōkū

  Sentai), v níž byla Jun´yō její 1. letadlovou lodí. Vo

  -

  dorovný pruh pod kódem identifikuje stroj velitele

  shōtai, což byla obvykle formace tří strojů. Na počát

  -

  ku roku 1943 byl na Zerech aplikován improvizovaný

  nátěr zelenou barvou. Zvolené barvy a provedení

  nátěru se u jednotlivých jednotek lišily. U stíhací

  jednotky let. lodi Jun´yō v tomto období létali napří

  -

  klad buntaichō por. Yasuhiro Shigematsu (10 setřelů),

  prap. Tomita Atake (10 sest.) nebo prap. Shizuo Ishi

  -

  -i (29 sest.). Letadlová loď Jun´yō byla dokončena

  v květnu 1942, podílela se na útoku proti Aleutám,

  zúčastnila se bitvy u Santa Cruz a doprovázela ar

  -

  mádní konvoje, které směřovaly na Novou Guineu.

  V dubnu 1943 její letecká jednotka působila samos-

  taně z Rabaulu a okolních základen, včetně Buinu,

  poté se stáhla na Truk. Od července opět operovala

  z Buinu až do 1. září 1943, kdy její stíhací piloty pře-

  vzala zdecimovaná Kōkūtai 204. V listopadu téhož

  roku byla letecká jednotka Jun´yō reformována

  a v lednu 1944 se opět přesunula do Rabaulu, kde bo-

  jovala po dobu jednoho měsíce. Jun´yō se ještě zúčast-

  nila Bitvy ve Filipínském moři a poté až do konce války

  zůstala v Japonsku. Stíhací jednotka let. lodi Jun´yō

  zaznamenala více než 90 potvrzených vítězství.

  Tento letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl přidělen

  jednomu z velitelů formací Hikōtai 303. Byla součástí

  Kōkūtai 203, založené v dubnu 1943 z výcvikové Atsu

  -

  gi Kōkūtai. V té době měla ve výzbroji Zera a noční

  stíhací letouny Gekkō (Irving). Od dubna 1944 bránila

  severní část Kurilských ostrovů. Od května se stíhači

  Kōkūtai 203 střetávali s americkými osádkami bom

  -

  bardérů Ventura a Liberator, které musely v někte-

  rých případech nouzově přistát na sovětském území.

  Mezi zkušené letce této jednotky patřil i nejúspěš

  -

  nější japonský námořní stíhač Hiroyoshi Nishizawa.

  U Kōkūtai 203 sloužil od března 1944 a k její Hikōtai

  303 byl zařazen v červenci. Žádné vítězství v oblasti

  Kurilských ostrovů však nezaznamenal. Kvůli vy

  -

  sokým ztrátám námořního letectva a nezkušenosti

  nových velitelů Nishizawa v tomto období dokonce

  napsal zásady vedení vzdušného boje. Kōkūtai 203

  prošla od podzimu 1944 boji u Okinawy, na Filipínách

  a na Taiwanu. V době bojů na Filipínách byla od Hi

  -

  kōtai 303 přidělena ke Kōkūtai 201. V roce 1945 byla

  Kōkūtai 203 nasazena při obraně Japonska a její

  struktura se ke konci války rozšířila na pět Hikōtai

  s celkovým počtem 240 stíhacích letounů. Zapojila

  se i do stíhacích doprovodů formací Kamikaze včetně

  bombardérů G4M Betty s raketovými letouny Ōka.

  INFO Eduard

  53

  Duben 2022

• Page 54

  STAVEBNICE 04/2022

  por. Toshio Suzuki, Kōkūtai 601(I), let. loď Zuikaku, základna Tawi Tawi, Filipíny, červen 1944

  1. Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai, Shikishima-tai, letiště Mabalacat, Filipíny, říjen 1944

  Ôita Kōkūtai, letiště Ôita, Japonsko, počátek roku 1944

  Stroj vyrobený firmou Nakajima pilotoval poručík

  Toshio Suzuki, velitel peruti jedenácti stíhacích bom

  -

  bardů A6M2 na palubě letadlové lodi Zuikaku. Jeho

  jednotka byla součástí Kōkūtai 601(I). V polovině roku

  1944 byla příslušnost k palubní letecké jednotce (Hi

  -

  kōkitai) této letadlové lodi identifikována kódem 312

  na ocasních plochách. Bílá čísla ve výsostných zna

  -

  cích na trupu se používala během cvičných operací

  a obvykle se malovala křídou. Toshio Suzuki pocházel

  z Mitsukaidō v prefektuře Ibaraki a námořní akade

  -

  mii v Etajimě absolvoval v roce 1941. Jako kadet byl

  přidělen na palubu křižníku Suzuya. Po absolvování

  leteckého výcviku byl v květnu 1944 přidělen ke Kō

  -

  kūtai 601(I) a povýšen na poručíka. Části této Kōkūtai

  byly rozděleny do palubních leteckých jednotek

  Taihō, Shōkaku a Zuikaku. Mimo Suzukiho stíhacích

  bombardérů se na Zuikaku nacházelo 24 stíhacích

  A6M5 Zeke, peruť střemhlavých bombardérů s 18

  stroji D4Y Judy a třemi D3A Val, 14 torpédových bom

  -

  bardérů B6N Jill a průzkumná peruť s několika stroji

  Judy a Val. Kōkūtai 601(I) se 19. června zapojila do

  Bitvy ve Filipínském moři a utrpěla drtivé ztráty. Po

  -

  ručík Suzuki vedl v druhé vlně desetičlenou formaci

  A6M2 společně se čtyřmi stíhacími A6M5 a čtyřmi

  osádkami bombardérů Jill. Najít cíl se jim však nepo

  -

  dařilo a američtí stíhači sestřelili jeden bombardér

  a osm A6M2, včetně Suzukiho. Taihō a Shōkaku se

  potopily po útoku ponorek, Zuikaku byla poškozena

  bombardováním.

  Letoun 02-888, vyrobený firmou Nakajima, byl sou

  -

  částí první oficiální Kamikaze jednotky v historii

  japonského námořního letectva. V rámci 1. Kamika

  -

  ze Tokubetsu Kōgekitai bylo zorganizováno celkem

  devět skupin letců, převážně z Kōkūtai 201. Jejich

  cílem byla plavidla operačního svazu Taffy 3 během

  Bitvy u Leyte. Jednotka Shikishima dostala název po

  -

  dle básnického výrazu užívaného pro ostrov Yamato

  (Honshū) nebo přeneseně pro staré Japonsko. Jejím

  velitelem byl por. Yukio Seki. Narodil se v roce 1921

  a námořní akademii absolvoval v roce 1941. Nejdří

  -

  ve sloužil na bitevní lodi Fusō, Bitvu o Midway zažil

  na nosiči hydroplánů Chitose. V roce 1943 ukončil

  základní letecký výcvik a prošel tréninkem na pa

  -

  lubních bombardérech. V září 1944 byl přidělen ke

  Kōkūtai 201 na Filipínách, která se na stíhačkách

  A6M specializovala na bombardování lodí pomocí od

  -

  razu pum od vodní hladiny. Jednotka však během září

  a října utrpěla velké ztráty. Náhradní stroje převzala

  v Mabalacatu od jiných útvarů, včetně Hikōtai 602

  (Kōkūtai 381), od níž stroj 02-888 pochází. Seki vedl

  25. října jednu ze sedmi skupin pilotů Zer s pumami,

  kteří se obětovali při útoku na americká plavidla.

  Stíhací doprovod Sekimu zajišťoval legendární stíhač

  Hiroyoshi Nishizawa z Kōkūtai 203. Poručík Seki (nebo

  možná jeden z jeho wingmanů) zasáhl letadlovou loď

  USS St. Lo, která se po 30 minutách potopila. Z 889

  členů osádky jich zahynulo nebo zůstalo nezvěstných

  113, asi tři desítky dalších zemřely na následky zra

  -

  nění.

  Stroj vyrobený firmou Nakajima sloužil v této podo

  -

  bě u výcvikové Ôita Kōkūtai. Na spodních plochách

  nesl nátěr oranžovou barvou a na krytech podvozku

  i části spodních ploch měl nestandardní tmavě zele-

  ný nátěr. Znaky v katakaně „O“ a „Ta“ jsou označením

  jednotky. Stroj nese pod kabinou na obou stranách

  trupu výstražné nápisy. Ve svislém obdélníku je na

  -

  psáno „87A“ jako upozornění, že v letounu je použí-

  váno 87oktanové palivo namísto 91oktanového, které

  se u motorů Sakae 12 používalo u bojových jednotek.

  Ve vodorovném obdélníku je výstražný nápis „būsuto“

  (tlak). Upozorňuje na nižší limitní hodnotu plnicího

  tlaku v souvislosti s 87oktanovým palivem. Při jeho

  překročení hrozilo poškození motoru. Letouny A6M2

  ze závěrečné produkce firmy Nakajima mohly mít

  kryt motoru natřený černou barvou namísto antire

  -

  flexní modročerné. Vnější části trupu pod překrytem

  kabiny a rámování kabiny mohly nést nátěr interié

  -

  rovou, nebo tmavě zelenou barvou. Ôita Kōkūtai byla

  založena v roce 1938 a sloužila k výcviku až do břez

  -

  na 1944. Jejími řadami prošla řada slavných letců.

  V roli instruktorů k ní byli přidělováni i váleční ve

  -

  teráni. Jedním z nich byl například Kaneyoshi Mutō,

  který u ní sloužil po nasazení v Číně a dosažení pěti

  vítězství z jeho celkových dvaceti osmi.

  INFO Eduard54

  Duben 2022

• Page 55

  STAVEBNICE 04/2022

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #82211X A6M2 1/48

  #11158-LEPT

  ZERO ZERO ZERO! 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  Pro A6M2 Zero Type 21 1/48

  DOPORUČUJEME:

  481076 A6M2 landing flaps (Fotolept)

  FE1238 A6M2 seatbelts STEEL (Fotolept)

  644128 A6M2 LööK (Brassin)

  648692 A6M2 Zero Model 21 cockpit PRINT (Brassin)

  648693 A6M2 wheels (Brassin)

  648694 A6M2 engine PRINT (Brassin)

  648695 A6M undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648698 A6M2 seat PRINT (Brassin)

  648722 A6M2 exhausts PRINT (Brassin)

  648723 A6M2 cannon barrels & cockpit guns PRINT (Brassin)

  648724 A6M2 landing flaps PRINT (Brassin)

  648731 A6M2 Zero Model 21 folding wingtips PRINT (Brassin)

  3DL48050 A6M2 SPACE (3D obtisk)

  D48098 A6M2 stencils (Obtisk)

  EX821 A6M2 TFace (Maska)

  Kat. č. 648692

  Kat. č. 644128

  Kat. č. 648694

  Kat. č. 648724

  INFO Eduard

  55

  Duben 2022

• Page 56

  MiG-15bis

  1/72

  Stavebnice sovětského proudo-

  vého stíhací stroje MiG-15bis

  v měřítku 1/72, edice Weekend.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  #7461

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard56

  Duben 2022

• Page 57

  MiG-15bis, č. 129, Maj. Anatolij M. Karelin, 351. IAP, 106. IAD, Anshan, Čína, červenec 1952

  MiG-15bis, č. 3934, 20. stíhací letecký pluk, Čáslav, Československo, 1957–1958

  MiG-15bis, Maj. V. M. Fokin, 234. GIAP, 9. GIAD, Kubinka, SSSR, červen–červenec 1951

  Anatolij Michajlovič Karelin se narodil 16. července

  1922. V roce 1941 absolvoval leteckou školu v Kras

  -

  nodaru a od 31. prosince 1944 létal bojově jako pilot

  203. samostatného leteckého průzkumného pluku.

  V říjnu 1946 se stal velitelem roje u 89. gardového stí-

  hacího pluku (GIAP) a v dubnu 1948 se přesunul jako

  příslušník 304. IAP na Dálný východ. Dne 9. června

  1951 byl jmenován zástupcem velitele a letovodem

  351. IAP (106. IAD, 64. IAK). V té době se již účastnil

  bojových operací v Koreji a setrval tam až do února

  1953. Během této doby absolvoval asi 50 bojových

  misí a deset vzdušných bojů, ve kterých sestřelil šest

  letounů a dva poškodil. Jeho oběťmi byly vesměs

  B-29 nebo RB-29. Za příkladné plnění povinností byl

  major Karelin vyznamenán 14. července 1953 titulem

  Hrdina Sovětského svazu. Po návratu z Číny vystřídal

  řadu vysokých funkcí, tou poslední bylo velení 14. di

  -

  vizi PVO. Službu ukončil v březnu 1970, tři roky nato

  v Petrohradě zemřel. Svůj MiG-15bis s taktickým čís

  -

  lem 325 zdědil po veliteli 196. IAP J. G. Pepeljajevovi,

  který na něm dosáhl osmnácti potvrzených sestřelů.

  Karelin přidal další dva v noci na 10. 7. 1952, kdy se

  -

  střelil dvě B-29. V té době již měl letoun odstraněn

  červený nátěr přídě (zbytky barvy ale byly patrné),

  červené, bíle lemované číslo bylo zachováno a stejně

  jako korejské výsostné znaky bylo přestříkáno ne

  -

  pravidelnými „širokými pruhy zelené barvy. Je ale

  možné, že na tyto pruhy byla použita kombinace více

  barev (zelená, okrová a hnědá).

  Tento letoun byl vyroben v prosinci 1956 a 11. ledna

  1957 jej převzal 18. slp v Padubicích, aby jej vzápětí

  poskytl 2. lšp pro potřeby akce A-105, což bylo pře

  -

  školení egyptských pilotů na tento typ. Dne 21. března

  jej poškodil při pojíždění por. Samir Abed Elrazek,

  když narazil do letounu MiG-15UTI č. 2045. Na sklon

  -

  ku roku (pravděpodobně) byl letoun předán 20. slp.

  Standardní vzhled našich MiGů-15bis byl u letounu

  č. 3934 doplněn někdy v roce 1958 modrými pruhy,

  které označovaly protivníka v rámci vojenského cvi

  -

  čení. Letoun byl vyřazen v roce 1972, tou dobou se

  nacházel ve stavu 30. sbolp v Hradci Králové. Nikdy

  však nebyl přestavěn na verzi MiG-15bisSB. Stroj byl

  po zrušení nejprve vystaven v obci Josefodol (část

  Světlé nad Sázavou), poté jej odkoupil majitel vete

  -

  rán bazaru v obci Chotusice. Tam letoun dlouhá léta

  chátral, než byl v roce 2017 získán sběratelem ze

  Znojma. Dnes je vystaven v tamním muzeu motorismu,

  ovšem s nepůvodním trupovým číslem 4393, kterým jej

  zřejmě opatřil již předchozí majitel. Žádný MiG-15 ani

  MiG-15bis s tímto číslem v našem letectvu nesloužil.

  V bývalém SSSR létalo několik předváděcích sku

  -

  pin, které spíše než akrobacii předváděly ukázkovou

  skupinovou slétanost. Většina z nich nebyla ani nijak

  pojmenována. Skupina ze základny Kubinka, pro kte

  -

  rou byli vybíráni piloti z jednotek na ní dislokovaných,

  byla jednou z výjimek, říkalo se jí po vzoru předválečné

  skupiny rudě zbarvených I-16 „Rudá pětka“ (Krasnaja

  pjaťerka, Красная пятерка). V době, kdy vystupovala

  s MiGy-15, byla známa také jako Babajevova sku

  -

  pina podle svého tehdejšího vedoucího, plukovníka

  A. I. Babajeva. Letoun s modrým zbarvením horních

  a bočních ploch ovšem do její sestavy navzdory někte-

  rým tvrzením nepatřil, jednalo se o jeden z dvojice stro-

  jů, na kterých předváděli své umění majoři V. S. Lapšin

  a V. M. Fokin. Lapšin vystupoval nejprve s ukázkami

  sólové akrobacie, v rámci dne sovětského letectví

  v Tušinu 1950 již měl ale připravenu sestavu ve dvojici

  s J. G. Pepeljajevem, budoucím esem korejské vál

  -

  ky. Vystoupení se však kvůli počasí nekonalo a o rok

  později, kdy už byl Pepeljajev se svým 196. IAP v Číně,

  vytvořil Lapšin dvojici s Fokinem. Společně pak vystu

  -

  povali až do roku 1953. Čísla strojů se měnila, nicméně

  při vystoupení v roce 1951 měl Lapšinův stroj taktické

  číslo 11 a horní plochy červené, zatímco Fokinova 211

  byla shora tmavě modrá. O rok později vedli v Tušinu

  dokonce dvě trojice letounů (Fokin vedl modré a Lapšin

  červené), které předváděly opět vstřícné průlety, dopl

  -

  něné skupinovou akrobacií.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  57

  Duben 2022

• Page 58

  MiG-15bis, No. 2702, No. 18 Squadron UARAF, základna Abu Sueir, Egypt 1958

  Oblastí, ve které se MiG-15 dočkal mnoha bojů, byl

  vedle Koreje také Střední východ. Egypt zakoupil

  celkem 110 letounů MiG-15bis československé výroby

  (původně jich mělo být 80) v rámci „Akce 105“. První

  dodávka 80 letounů dorazila do Egypta na sklon

  -

  ku roku 1955 na palubě nákladní lodi Stalingrad

  a egyptské letectvo tyto letouny poprvé bojově po-

  užilo během Suezské krize na podzim 1956. Celkem

  používalo „patnáctky“ šest squadron (č. 1, 5; 18; 20;

  24; 30). Do konce roku 1956 bylo dodáno 108 letounů,

  letuschopných jich však bylo tou dobou okolo šede

  -

  sáti. Jen během Suezské krize ztratili Egypťané až

  16 strojů, řada dalších byla zničena při haváriích,

  jiné byly odstaveny kvůli závadám. Většina zbylých

  egyptských MiGů-15bis pak byla zničena na zemi

  během šestidenní války s Izraelem v červnu 1967.

  V roce 1958 došlo ke spojení Egypta a Sýrie do Sjed-

  nocené arabské republiky, čímž vzniklo také nově po-

  jmenované letectvo (United Arab Republic Air Force).

  Došlo ke změně výsostných znaků ze zeleno-bílých

  na černo-červeno-bílé a na letounech se nově ob

  -

  jevila taktická čísla v arabských znacích vycházející

  zřejmě z posledního čtyřčíslí sériového čísla letounu.

  Na přídi byl z obou stran vyveden znak No 18. Squad

  -

  ron. Identifikační pruhy na trupu a křídle byly černé.

  STAVEBNICE 04/2022

  Pro MiG-15bis 1/72

  doporučujeme:

  72574 MiG-15 landing flaps (Fotolept)

  72575 MiG-15/MiG-15bis exterior (Fotolept)

  672007 MiG-15 wheels (Brassin)

  672008 MiG-15 ejection seat (Brassin)

  672020 MiG-15bis airbrakes (Brassin)

  672024 MiG-15bis cockpit (Brassin)

  D72007 MiG-15/MiG-15bis stencils (Obtisk)

  Kat. č. 672024

  Kat. č. 672020

  Kat. č. 672007

  INFO Eduard58

  Duben 2022

• Page 59

  STAVEBNICE 04/2022

  F6F-5 1/48

  Stavebnice amerického

  námořního stíhací stroje F6F-5

  v měřítku 1/48, edice Weekend.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  #84181

  INFO Eduard

  59

  Duben 2022

• Page 60

  F6F-5, Lt. Fred Prinz, VBF-17, USS Hornet (CV-12), březen 1945

  F6F-5, Lt. Daniel Archibald Carmichael Jr., VBF-12, USS Randolph, duben 1945

  F6F-5K, BuNo 80173, Detroit Air Races, 1951

  Před chystaným vyloděním amerických jednotek na

  Okinawě (operace Iceberg, 1. dubna 1945) zaútočilo

  19. března 1945 americké námořní letectvo na letec

  -

  ké základny na ostrovech Kyūshū, Shikoku a jižním

  Honshū a námořní základny Kure a Kóbe. Jejich cílem

  bylo vyřadit japonské námořnictvo a letectvo a za

  -

  bránit mu tak v akcích proti invazním silám. Jednou

  z jednotek, jež se tohoto úderu měly zúčastnit, byla

  i VBF-17 z letadlové lodi USS Hornet (CV-12). V sestavě

  dvaceti Hellcatů, jimiž byla VBF-17 vyzbrojena, letě

  -

  la i dvojice Lt. Prinz a Lt. Karr. Proti přilétávajícímu

  nepříteli vyrazila Kōkūtai 343, vyzbrojená stíhačka

  -

  mi N1K2-J. K souboji došlo nad mořem, nečekaným

  přepadem dvou pilotů byl sestřelen Lt. Karr, zatím

  -

  co Hellcat Lt. Prinze byl poškozen a Hellcat velitele

  jednotky Charlese Weisse zničen po srážce s jedním

  z útočníků, Kiku-ichi Ishikawou. Prinzovi se násled-

  ně podařilo s poškozeným strojem přistát na palu-

  bě Hornetu. Hellcaty, podílející se na těchto útocích,

  měly pro lepší rozlišení vlastních letadel bíle natře

  -

  né přídě.

  Rodák z Washingtonu D.C., Dan Carmichael, ukon

  -

  čil v roce 1941 bakalářské studium architektury na

  Princetonské univerzitě. Na jaře následujícího roku

  započal letecký výcvik u námořnictva, který ukončil

  v březnu 1943. Po absolvování pokračovacího výcviku

  byl od června 1943 do října 1944 zařazen k VF-2, kte

  -

  rá v tomto období startovala z palub USS Enterprise

  (CV-6) a USS Hornet (CV-12). Během působení u VF-2

  sestřelil Lt. Carmichael devět nepřátelských letadel.

  Místem jeho dalšího působení byla paluba letadlové

  lodi USS Randolph (CV-15), z níž startoval od ledna

  do května 1945 v řadách VBF-12 a u níž dosáhl dal

  -

  ších čtyř sestřelů japonských letadel. Během půso-

  bení u VBF-12 létal Lt. Carmichael na celomodrém

  stroji č. 59. Tento Hellcat nesl bílé označení strojů

  z USS Randolph na kýlové ploše, směrovém kormidle

  a křidélkách, pod čelním štítkem měl vyznačen počet

  dosažených sestřelů.

  Po skončení 2. světové války byly Hellcaty nahrazeny

  modernějším typem firmy Grumman, stíhačkami F8F

  Bearcat. Hellcaty byly postupně předávány druholi

  -

  niovým jednotkám a rezervním squadronám, v letech

  1949 až 1957 jich bylo nezanedbatelné množství kon

  -

  vertováno na rádiem řízené terčové letouny. Letové

  přístroje byly ponechány pro přelety, letouny však

  byly zbaveny výzbroje a záchytného háku určeného

  k přistávání na palubách letadlových lodí. Jedním

  z Hellcatů přestavěných na terčový letoun byl i stroj

  BuNo. 800173, který se objevil v roce 1951 na letec

  -

  kých závodech v Detroitu. Samotného závodu se ne-

  zúčastnil, ale svým neobvyklým zbarvením vzbudil

  zájem přítomných leteckých fanoušků.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard60

  Duben 2022

• Page 61

  STAVEBNICE 04/2022

  F6F-5, LV Gérard de Castelbajac, Flottile 11F, Haiphong Cat Bi, Indočína, březen 1954

  Po ukončení 2. světové války chtěla Francie obno-

  vit svou předválečnou kolonii v jihovýchodní Asii.

  Na odpor se jim postavili komunisté pod vedením Ho

  Či Mina. Vietnamská národní armáda spolu s fran

  -

  couzskou armádou sváděla boje s Viet Minhem (Viet-

  namská lidová armáda) až do srpna 1954, posledním

  velkým střetem byla bitva u Dien Bien Phu, které se

  stejně jako předchozích bojů zúčastnily i francouz

  -

  ské námořní letecké síly. V tomto případě Flotille 3F,

  vyzbrojená bombardovacími SB2C a Flottile 11F vy

  -

  zbrojená Hellcaty. Hellcaty, pod vedením LV Castelba-

  jace prováděly nad bojištěm blízkou leteckou podpo-

  ru (CAS) vyzbrojeny nejen kulomety, ale i neřízenými

  raketami a bombami. Se strojem 11F.6 havaroval 19.

  března 1954 poblíž letiště Cat Bi (nynější mezinárodní

  letiště v Haiphongu) velitel jednotky. Stroj byl ode

  -

  psán, pilot havárii přežil.

  Pro F6F-5 1/48

  doporučujeme:

  48585 F6F undercarriage (Fotolept)

  48588 F6F gun bay (Fotolept)

  FE454 F6F-5 Weekend (Fotolept)

  FE1065 F6F-5 seatbelts STEEL (Fotolept)

  644012 F6F-5 LööK (Brassin)

  648086 US 250lb bombs (2 pcs) (Brassin)

  648102 F6F wheels (Brassin)

  648683 F6F exhaust stacks (Brassin)

  D48059 F6F-5 stencils (Obtisk)

  EX539 F6F-5/5N (Maska)

  Kat. č. 644012

  Kat. č. 648102

  Kat. č. 648683

  INFO Eduard

  61

  Duben 2022

• Page 62

  #11149

  EAGLE´S CALL

  1/48

  Stavebnice britské druhoválečné stíhačky

  Spitfire Mk.Vb a Vc, edice Limited Edition

  v měřítku 1/48. Stavebnice představuje

  stroje používané americkými piloty slouží-

  cími u RAF i USAAF na evropské i africkém

  nebi.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 12

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2022

  DUAL COMBO

  Reedice

  INFO Eduard62

  Duben 2022

• Page 63

  Spitfire Mk.Vb, AB875, P/O Joseph M. Kelly, No. 71 (Eagle) Squadron, RAF Martlesham Heath, Suffolk, Velká

  Británie, únor 1942

  Spitfire Mk.Vb, BL753, P/O Donald J. M. Blakeslee, No. 401 Squadron RCAF, RAF Gravesend, Kent, Velká Británie,

  duben–květen 1942

  Spitfire Mk.Vb, BM581, P/O William P. Kelly, No. 121 (Eagle) Squadron, RAF Southend, Essex, Velká Británie,

  červenec 1942

  No 71. (Eagle) Squadron byla zformována z americ-

  kých dobrovolníků na základně RAF Church Fenton

  19. září 1940. Její výzbrojí se staly americké Brews

  -

  tery Buffalo, nahrazené v listopadu 1940 Hurricany.

  Jednotka byla prohlášena za operační 5. února 1941

  na základně Kirton in Lindsey a v dubnu zahájila

  bojovou činnost na základně RAF Martlesham Heath

  v Suffolku. V srpnu 1941 přezbrojila na Spitfiry Mk.IIa,

  aby je krátce poté nahradila výkonnějšími Spitfiry

  Mk.Vb. V květnu 1942 přesídlila do Debdenu, kde se

  na konci září 1942 stala jako 334th Fighter Squadron

  součástí 4th Fighter Group osmé letecké armády (8th

  Air Force). Tento Spitfire Mk.Vb obvykle pilotoval Ka

  -

  liforňan P/O Joe Kelly. Po skončení své operační túry

  se nechal přeložit do Středomoří, kam odplul v polo

  -

  vině dubna 1942. V RAF sloužil do konce roku, poté byl

  převelen k USAAF.

  Budoucí stíhací eso a velitel 4. stíhací skupiny USA

  -

  AF Donald Blakeslee připlul do Anglie 15. května

  1941 po absolvování výcviku v Kanadě a byl přidělen

  k No. 401 Squadron RCAF, součásti Biggin Hill Wing.

  Dne 22. listopadu mu byl přiznán první sestřel Bf 109

  nad Desvres. Blakeslee se původně vyhýbal službě

  v amerických Eagle squadronách, ale po skončení

  své operační túry u No. 401 Squadron nastoupil k No.

  133 (Eagle) Squadron, protože to byla jediná možnost,

  jak pokračovat v létání u bojové jednotky. Po ustavení

  4th FG v rámci 8th AF USAAF na konci září 1942 byl

  jmenován velitelem 335th FS (ex No. 121 Squadron

  RAF) a 1. února 1944 se stal velitelem celé 4th FG.

  Dne 15. března 1943 dosáhl prvního sestřelu čtvrté

  stíhací skupiny (4th FG) na P-47D Thunderbolt a 28.

  července vedl jednotku poprvé nad Německo. V únoru

  1944 se stala 4th FG pod jeho velením jednou z prv

  -

  ních stíhacích skupin 8th AF přezbrojených na P-51B

  Mustang. Don Blakeslee byl stažen z operační služby

  v listopadu 1944 s 15,5 sestřely, 500 bojovými lety

  a více než tisíci operačními hodinami na svém kontě.

  Druhá Eagle squadrona, No. 121, byla zformována

  v květnu 1941 na základně RAF Kirton in Lindsey.

  V listopadu 1941 přezbrojila z Hurricanů na nové

  Spitfiry Mk.Vb, v prosinci vystřídala No. 71 (Eagle)

  Squadron na základně RAF North Weald a zapojila

  se do ofenzivních operací nad okupovanou Evro

  -

  pou. Spitfire BM581 byl 21. července 1942 poškozen

  flakem při sweepu nad Nizozemskem. Po opravě se

  vrátil k jednotce, sloužil u ní jako AV

  -

  K i poté, co se

  z ní 29. září stala 335th FS, 4th FG, 8th AF. V dubnu

  1943, po přezbrojení 4th FG na nové P-47D Thun

  -

  derbolt, se vrátil k RAF. Také William Kelly přešel

  s celou jednotkou pod velení USAAF. V únoru 1943 za-

  hynul při bojovém letu jako jeden z posledních pilotů

  4th FG padlých v boji v kokpitu Spitfiru.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  63

  Duben 2022

• Page 64

  Spitfire Mk.Vb, EN851, Lt. Roland F. Wooten, 307th FS, 31st FG, 8th AF, RAF Merston, West Sussex,

  Velká Británie, srpen 1942

  Spitfire Mk.Vb, BL255, Lt. Dominic S. Gentile, 336th FS, 4th FG, 8th AF, Debden, Essex, Velká Británie, srpen 1942

  Spitfire Mk.Vc Trop, BR112, Sgt. Claude Weaver, No. 185 Squadron RAF, Hal Far, Malta, září 1942

  Do Velké Británie dorazila 31. stíhací skupina (31st

  FG) v červnu 1942. Na základnách RAF Atcham a RAF

  High Ercall převzala Spitfiry různých verzí a zahájila

  výcvik. BM581 je ukázkou zbarvení a markingu ame

  -

  rických Spitfirů v počátcích operací USAAF v Evropě.

  Letouny zůstaly ve standardní britské kamufláži (Day

  Fighter Scheme) včetně identifikačního pruhu na

  zádi. Britské výsostné znaky byly u jednotek pře

  -

  malovány a nahrazeny americkými bílými hvězdami

  v modrém kruhu. Znaky na SOP, levé polovině křídla

  zespodu a na pravé svrchu byly pouze přestříkány

  kamuflážní barvou. Žluté lemy znaků byly zavedeny

  k 1. říjnu 1942. Svoji první bojovou operaci provedla

  31st FG 18. července a 19. srpna byla jedinou stíhací

  jednotkou USAAF, která byla nasazena během vylo

  -

  dění u Dieppe. V říjnu byla 31st FG převelena pod nově

  ustanovenou 12th AF, v Gibraltaru přezbrojena na

  Spitfiry Mk.Vb Trop a připravena pro nasazení v ope

  -

  raci Torch, spojeneckém vylodění v Severní Africe.

  Třetí a poslední Eagle squadronou byla No. 133, zfor

  -

  movaná v červenci 1941 na základně RAF Coltishall.

  Ta byla v roce 1942 jako první z amerických perutí

  přezbrojena na Spitfiry Mk.IX. O dvanáct nových de

  -

  vítek ale přišla pouhé tři dny před převedením Eagle

  squadron pod velení USAAF při doprovodu B-17 nad

  Morlaix. Po svém začlenění do svazku 8th USAAF

  dne 29. září 1942, kdy se z No. 133 (Eagle) Squadron

  RAF stala 336th FS, 4th FG, létala nadále se starými

  dobrými Spitfiry Mk.Vb. Stroj BL255, pojmenovaný

  Buckeye Don, byl osobním letounem Dona Gentileho,

  pozdějšího nejúspěšnějšího stíhače 8th AF s 19 se

  -

  střelenými, třemi poškozenými a šesti na zemi zni-

  čenými nepřátelskými letouny. Dalších dvou sestřelů

  dosáhl ještě jako příslušník RAF nad Dieppe 19. srpna

  1942. Stejný emblém jako BL255 nesl později slavný

  P-51B Shangri La a tento emblém se dostal i do znaku

  334th FS.

  Čtyřkanónový Spitfire Mk.Vc Trop BR112 se dostal na

  Maltu 20. dubna 1942 na palubě letadlové lodi USS

  Wasp v rámci operace Calendar. Byl pravděpodob

  -

  ně kamuflován barvami Extra Dark Sea Grey a Dark

  Slate Grey na horních a barvou Sky na spodních

  plochách. Některé zdroje ale uvádějí, že šlo o stan

  -

  dardní Day Fighter Scheme, přestříkané na horních

  plochách tmavě modrou barvou. K nástřiku modrou

  barvou mělo údajně dojít na palubě USS Wasp. Vrtu

  -

  lový kužel byl patrně v barvě Sky, vyloučena není

  ani Dark Slate Grey. Na SOP a hřbetě trupu jsou pole

  odlišné barvy, patrně Dark Earth. BR112 byl sestřelen

  v souboji s italskými Macchi C.202 od 352a Squadri

  -

  lia nad Sicílií 8. září 1942. Jeho americký pilot, Sgt.

  Claude Weaver, eso s 10,5 sestřely, s ním nouzově

  přistál na pláži v Scoglitti a byl zajat. Sgt. Weaver

  byl jedním z amerických příslušníků RAF, kteří se po

  skončení svých operačních túr dobrovolně přihlási

  -

  li ke službě ve Středomoří. V době sestřelu už byl

  BR112 pravděpodobně vyzbrojen pouze dvěma kanó

  -

  ny, umístěnými na vnějších pozicích ve zbraňových

  šachtách.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard64

  Duben 2022

• Page 65

  Spitfire Mk.Vb Trop, ER200 (pravděpodobně), Lt. Col. Fred M. Dean, 31st FG, Korba, Tunisko, květen 1943

  Spitfire Mk.Vc Trop, ES353, Capt. Jerome S. McCabe, 5th FS, 52nd FG, Mediterranean Allied Coastal Air Force (MACAF),

  La Sebala, Tunisko, červen 1943

  Spitfire Mk.Vb Trop, ER570, Maj. Robert Levine, 4th FS, 52nd FG, Mediterranean Allied Coastal Air Force (MACAF),

  La Sers, Tunisko, srpen 1943

  Osobní stroj podplukovníka Freda Deana je ukázkou

  kamufláže a markingu amerických Spitfirů v sever

  -

  ní Africe. Kamufláž je tvořena poli barev Dark Earth

  a Mid Stone na horních plochách, Azure Blue na

  spodních plochách. Vrtulový kužel byl bílý. Výsostné

  znaky se žlutým lemem, bílá kódová písmena. Letoun

  je v podobě z května 1943, krátce po skončení bojů

  v Tunisu. Krátce poté, 28. června, došlo ke změně

  výsostných znaků, které dostaly bílé obdélníky po

  stranách a červený lem. Fred Dean velel 31st FG osm

  měsíců, od 5. prosince 1942. V červenci 1943 předal

  velení jednotky podplukovníkovi Franku Hillovi, který

  dosud velel v hodnosti majora 309th FS. Frank Hill

  byl jedním z es 31st FS se 6,5 samostatnými sestřely,

  třemi sestřely ve spolupráci a čtyřmi pravděpodob

  -

  nými sestřely. Fred Dean se po předání velení vrátil

  do Spojených Států a nastoupil službu ve štábu ge

  -

  nerála Arnolda. Dne 31. května 1943 byl vyznamenán

  Stříbrnou hvězdou.

  Spitfire Mk.Vc ES353 měl na SOP, stejně jako větši

  -

  na Spitfirů 5th FS, ocasní kokardu RAF. Zajímavá je

  kombinace tmavého, patrně červeného vrtulového

  kuželu a žlutě lemovaného výsostného znaku. Čer

  -

  vené kužely byly ve Středomoří zavedeny až na konci

  roku 1943, zatímco žlutě lemované výsostné znaky

  byly nahrazeny červeně lemovanými znaky s boč

  -

  ními křidélky již 28. června 1943. Capt. McCabe měl

  jako osobní emblém pod kabinou namalovaný Kristův

  kříž s vepsaným motem v latině: IN HOC SIGNO VINCES

  (V tomto znamení zvítězíš). Tato symbolika upomíná

  na bitvu u Milvijského mostu mezi Konstantinem Ve

  -

  likým a jeho protivníkem Maxentiem v roce 312. Toto

  heslo je mimo jiné i součástí znaku města Plzně.

  Spitfire Mk.Vb ER570 velitele 4th FS majora Roberta

  Levina nesl na obou bocích od ruky namalovanou

  americkou vlajku pro lepší identifikaci příslušnosti

  k americkému letectvu mezi domorodým obyvatel

  -

  stvem, které se k Američanům stavělo na rozdíl od

  Francouzů přátelsky. Toto označení nesl letoun ještě

  v srpnu 1943, kdy už byla 52nd FG součástí MACAF. Na

  směrovce bylo zřetelně vidět přemalování britské

  ocasní kokardy. Levine dosáhl na Spitfirech celkem

  tří sestřelů, mimo jiné i Fw 190 dne 8. ledna 1943.

  Dne 28. prosince 1943 vedl první misi střemhlavého

  bombardování provedenou 52nd FG. Robert Levine

  se stal v únoru 1944 v hodnosti podplukovníka ve

  -

  litelem celé 52nd FG, když ve funkci nahradil pod-

  plukovníka McNickleho. Pod jeho velením 52nd FG

  přezbrojila v dubnu 1944 na P-51B Mustang a stala

  se součástí 15. letecké armády USAAF.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  65

  Duben 2022

• Page 66

  STAVEBNICE 04/2022

  Spitfire Mk.Vc Trop, 307th FS, 31st FG, 12th AF, La Senia, Alžírsko, konec 1942

  Spitfire Mk.Vc Trop, Lt. George G. Loving, 309th FS, 31st FG, 12th AF, Pommigliano, Itálie, prosinec 1943

  Spitfire Mk.Vc Trop, Lt. Richard Alexander, 2nd FS, 52nd FG, 12th AF, Borgo, Korsika, začátek 1944

  Zubatý Spitfire Mk.Vc 307th FS dostal pravděpodobně

  svoji usměvavou tlamu na základně La Senia v pro

  -

  sinci 1942, kdy špatné počasí omezovalo letecký pro-

  voz a otevíralo prostor pro intenzivnější péči o tech-

  niku a pro výtvarnou kreativitu personálu. Kamufláž

  tvořená poli barev Dark Earth/Mid Stone na horních

  plochách a Azure Blue na spodních plochách, stejně

  jako bílý vrtulový kužel, výsostné znaky se žlutým

  lemem a bílá kódová písmena odpovídají konci roku

  1942. Období odpovídají i louže, viditelné kolem stroje

  na fotografiích. Na nich jsou patrné i výrazné pře

  -

  lepky ústí kulometů ve světlé barvě. Zajímavostí jsou

  také očička namalovaná na látkových krytech hlavní

  kanónů, která jsou zmenšeninami očí nakreslených

  na trupu. U tohoto stroje bývá uváděno sériové číslo

  ER180, ale pravděpodobně se jedná o omyl, protože

  jako ER180 byl vyroben Spitfire Mk.Vb. Sériové číslo

  tohoto zubatého Spitfiru je tedy záhadou.

  Spitfire Mk.Vc poručíka Lovinga představuje finální

  podobu, v níž létaly Spitfiry 31st FG na sklonku své

  kariéry. Stroje byly na horních a bočních plochách

  přestříkány zelenou barvou, patrně US Olive Drab,

  pod níž prosvítala pole původních barev. Kamufláž se

  proto jevila jako dvoubarevná, tvořená poli dvou od

  -

  stínů zelené barvy. Přetřené byly i lemy výsostných

  znaků, pokud tedy na letadlech předtím byly. Kolem

  znaků je patrný světlejší odstín nátěru. Vrtulový ku

  -

  žel je červený, kódová písmena bílá. V té době no-

  sily stroje 309th FS jako identifikační znak červené

  pruhy na koncových obloucích křídla. V listopadu

  a v prosinci 1943 létaly perutě 31st FG doprovody

  lehkých a středních bombardérů, A-36 Apache, A-20

  Havoc a B-25 Mitchell nad Řím a Monte Casino

  Richard Alexander byl jedním z původních pilotů

  Eagle squadron a v jeho osobě se nám tak pří-

  běh prvních a posledních Američanů létajících na

  Spitfirech propojuje. Jeho zubatý QP

  -

  A byl jednou

  z posledních „pětek“ dosluhujících u 2nd FS na le-

  tišti Borgo na Korsice ještě na začátku roku 1944.

  V červnu 1943, kdy 2nd FS sídlila na letišti La Seba-

  la v Tunisu, ji její příslušníci pojmenovali American

  Beagle Squadron, jako žertovný protipól slavnějších

  Eagle squadron. Emblém American Beagle Squadron

  byl namalován na několika Spitfirech 2nd FS a nesl

  ho na přídi i Alexandrův stroj, spolu s několika další

  -

  mi emblémy na různých místech trupu. Nutno ovšem

  dodat, že si celá 52nd FG se svými slavnějšími kole

  -

  gy od 8th AF nijak nezadala a svými výkony jak na

  Spitfirech, tak na Mustanzích po přechodu do svazku

  15. letecké armády, se významně zapsala do dějin

  amerického letectva.

  INFO Eduard66

  Duben 2022

• Page 67

  Pro EAGLE´S CALL 1/48

  doporučujeme:

  481065 Spitfire Mk.V landing flaps (Fotolept)

  FE1207 Spitfire Mk.V seatbelts STEEL (Fotolept)

  644113 Spitfire Mk.V LööK (Brassin)

  648098 Spitfire wheels - 5 spoke (Brassin)

  648119 Spitfire wheels - 5 spoke, smooth tire (Brassin)

  648640 Spitfire Mk.V engine (Brassin)

  648663 Spitfire Mk.V cockpit (Brassin)

  648664 Spitfire Mk.V wheels (Brassin)

  648665 Spitfire Mk.Vb gun bays (Brassin)

  648666 Spitfire Mk.Vc gun bays (Brassin)

  648667 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts rounded (Brassin)

  648669 Spitfire Mk.V six-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648668 Spitfire Mk.V three-stacks exhausts fishtail (Brassin)

  648670 Spitfire Mk.Va/b undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648671 Spitfire Mk.Vc undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648738 Spitfire Mk.V landing flaps PRINT (Brassin)

  D48088 Spitfire Mk.V stencils (Obtisk)

  STAVEBNICE 04/2022

  OVERTREES

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #82157X Spitfire Mk.Vb Trop

  #82158X Spitfire Mk.Vc/Vc Trop

  1/48

  1/48

  #11149-LEPT

  EAGLE´S CALL 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  Kat. č. 644113

  Kat. č. 648640

  Kat. č. 648671

  INFO Eduard

  67

  Duben 2022

• Page 68

  #70131

  Fokker D.VII (OAW)

  1/72

  Stavebnice německého stíhacího letounu

  Fokker D.VII z období 1. světové války

  v měřítku 1/72, edice Profipack. Je zamě-

  řena na letouny vyrobené továrnou OAW.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2022

  Reedice

  INFO Eduard68

  Duben 2022

• Page 69

  Ltn. Wilhelm Leusch, velitel Jasta 19, Florenville, Lucembursko, říjen 1918

  č. 64441/18, Ltn. Max Näther, Jasta 62, Preutin-Higny, Francie, říjen 1918

  Wilhelm Leusch, rodák z Neussu u Düsseldorfu,

  se narodil 15. října 1892 a v říjnu 1914 vstoupil do

  Luftstreitkräfte (německého císařského leteckého

  sboru). Než byl v listopadu 1916 převelen k Jasta 13,

  létal na dvoumístných letounech u FFA Metz a FFA 19.

  O pět měsíců později přešel k Jasta 19, kde zazna-

  menal všech svých pět sestřelů a 18. října 1918 zde

  nahradil vážně zraněného von Beaulieu-Marconaye

  ve funkci velitele jednotky. Wilhem Leusch sice první

  světovou válku přežil, ale 14. srpna 1921 zemřel při

  nehodě na kluzáku. Leusch létal s tímto D.VII (OAW)

  z pozdní výrobní série v závěrečné fázi války. Po uza-

  vření příměří byl ukořistěný letoun vyfotografován ve

  Francii s výškovým kormidlem natřeným bílou bar

  -

  vou, během října 1918 však byla výškovka ještě mod-

  rá a na centroplánu horního křídla bylo namontováno

  zpětné zrcátko. Inspirací kresby bílého draka, který

  se stal Leuschův osobním symbolem, byla reklama

  firmy Unterberg & Helmle, výrobce zapalování pro

  spalovací motory. Trup nesl typické barvy Jasta 19,

  tedy modrou se žlutou přídí. Kříž na trupu byl modrou

  barvou přestříkán, přesto byl poměrně dobře patrný.

  Není známo, zda byl drak namalován i na pravé stra

  -

  ně trupu. Obtisky tuto variantu umožňují a konečné

  rozhodnutí je na modeláři.

  Max Näther se narodil 24. srpna 1899 v Tepliwodě

  (dnes Ciepłowody v Polsku) a do německé armády

  vstoupil v patnácti letech. V létě 1917 byl na vlastní

  žádost přidělen k letectvu (Luftstreitkräfte). Po vý

  -

  cviku byl v březnu 1918 přidělen k Jasta 62, kde se

  7. července 1918 stal velitelem jednotky a tuto funkci

  zastával až do konce války. Během šesti měsíců do

  -

  sáhl 26 vítězství a na konci války byl navržen na udě-

  lení řádu Pour le Mérite. Max Näther pokračoval ve

  své vojenské kariéře i po uzavření příměří a účastnil

  se bojů na německo-polské hranici. Dne 8. ledna 1919

  byl sestřelen nad městem Kolmar (dnešní Chodziež

  v Polsku) a zabit polskými povstalci. Trupy letounů

  Jasta 62 byly natřeny černou barvou s červenou přídí.

  Křídla byla ponechána v továrním potahu potištěným

  leteckým plátnem (Flugzeugstoff) v pětibarevném

  provedení. Císařská německá vlajka na trupu byla

  Nätherovým osobním symbolem.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  69

  Duben 2022

• Page 70

  STAVEBNICE 04/2022

  Ltn. Franz Büchner, velitel Jasta 13, Trevír, Německo, říjen 1918

  Uffz. Alfred Bäder, Jasta 65, Tichémont, Francie, listopad 1918

  Franz Büchner, syn úspěšného obchodníka, se naro-

  dil 2. ledna 1898 v Lipsku a již jako šestnáctiletý se

  dobrovolně přihlásil do armády. Poté, co byl 3. dubna

  1916 ve Francii v zákopech zraněn, požádal o službu

  v řadách Luftstreitkräfte. Po výcviku u FFA 270 lé

  -

  tal na dvoumístných letounech, ale v březnu 1917 byl

  převelen ke stíhací Jasta 9. Tam si ještě před dalším

  přesunem v září připsal své první vítězství. Poté se

  již přesunul k Jasta 13, kde zůstal do konce války

  a 15. června 1918 se stal dokonce velitelem jednotky.

  V té době ještě nebyl esem, měl na kontě teprve čtyři

  vítězství, ale to se mělo rychle změnit. Nakonec do

  -

  sáhl 40 vítězství, což z něj činí 11. nejúspěšnější ně-

  mecké stíhací eso. V říjnu 1918 obdržel Pour le Mérite.

  Büchner byl zabit 18. března 1920 během občanských

  nepokojů v Německu při boji proti komunistům. Byl

  estřelen nedaleko města, kde se narodil. Letouny

  Jasta 13 byly snadno identifikovatelné díky modré

  barvě trupu a zelené přídi. Büchnerovým osobním

  označením byla hlava vlkodlaka na zeleném pozadí.

  Křídla byla potažena leteckým plátnem s pětibarev

  -

  ným vzorem.

  Alfred Bäder se narodil 20. září 1893 v Tübingenu

  ve Württembersku. V létě 1916 byl zraněn na frontě

  u Infanterie Regiment Nr. 180. Po leteckém výcviku

  a následném stíhacím výcviku u Jastaschule II byl

  31. srpna 1918 přidělen k Jasta 65. Nebyl zde ani týden

  a 4. září byl sestřelen poblíž Rembercourtu Salmso

  -

  nem 2A2 od 91st Aero Squadron s osádkou 1Lt Victor

  H. Strahm a Capt James E. Wallis. Bäder byl v tomto

  boji lehce zraněn., O něco později „srovnal účty“, když

  sestřelil dva americké Salmsony. První patřil 99th

  Aero Squadron a byl sestřelen 2. října. Druhý náležel

  91st Aero Squadron a Bäder ho poslal k zemi 8. listo

  -

  padu 1918. Jeho válečný Fokker D.VII z rané produkce

  OAW nesl barevnou a rozsáhlou ilustraci Sedmi Švá

  -

  bů, skupiny vesničanů ze středověké pohádky, jedné

  z těch, které shromáždili bratři Grimmovi. Příběh si

  dělá legraci z obyvatel Švábského vévodství. Hrdi

  -

  nové příběhu jsou poněkud hloupí a všichni nakonec

  zemřou. Kresba byla na Bäderově Fokkeru vyvedena

  z obou stran, na každé byla jiná. Fotografii tohoto

  letounu Bäder zaslal jako pohlednici zraněnému ko

  -

  legovi Wilhelmu Scheutzelovi, jemuž byl tento letoun

  po řadu let mylně přisuzován.

  INFO Eduard70

  Duben 2022

• Page 71

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #70131X Fokker D.VII (OAW) 1/72

  #70131-LEPT

  Fokker D.VII (OAW) 1/72

  stránka produktu

  stránka produktu

  Pro Fokker D.VII (OAW) 1/72

  DOPORUČUJEME:

  CX599 Fokker D.VII (OAW) Weekend (Maska)

  672223 Fokker D.VII (OAW) engine/Mercedes D.III (Brassin)

  D72019 Fokker D.VII rib tapes 4color lozenge (Obtisk)

  D72020 Fokker D.VII rib tapes 5color lozenge (Obtisk)

  D72021 Fokker D.VII rib tapes blue (Obtisk)

  D72022 Fokker D.VII rib tapes pink (Obtisk)

  D72023 Fokker D.VII rib tapes linen (Obtisk)

  D72024 Fokker D.VII 4color lozenge (Obtisk)

  D72025 Fokker D.VII 5color lozenge (Obtisk)

  STAVEBNICE 04/2022

  Ltn. Alfred Greven, Jasta 12, Carignan, Francie, říjen 1918

  Alfred Greven, rodák z Elbefeldu (dnes součást Wupp-

  ertalu), se narodil 9. října 1897 a po absolvování

  střední školy se v září 1914 dobrovolně přihlásil do

  armády. Greven utrpěl vážná zranění v zákopech

  a po zotavení ze zranění byl převelen k Luftstreit-

  kräfte. Od července 1917 již začal získávat ostruhy

  jako stíhací pilot v rámci JG II. Na sklonku války byl

  převelen k Jasta 12, kde během posledních tří měsíců

  bojů zaznamenal čtyři vítězství. Od roku 1920 pra

  -

  coval ve filmovém průmyslu a v roce 1931 vstoupil

  do nacistické strany. V roce 1940 byl jmenován šéfem

  nově založené společnosti „Continental Film“ v oku

  -

  pované Francii a založil také společnost SOGEC, kte-

  rá provozovala síť kin (většinou zabavených Židům)

  a ACE, dceřinou společnost společnosti UFA (kterou

  také vedl). Po druhé světové válce se snažil pokračo

  -

  vat ve své práci filmového producenta, ale několikrát

  musel čelit stínům své minulosti. Nakonec si v roce

  1953 založil vlastní společnost Alfred Greven Film

  GmbH a vyprodukoval deset poválečných filmů. Jed

  -

  ním z nich byl propagační dokumentární film NATO

  s názvem Poplach ve Středomoří. Celkem natočil 60

  filmů, většinou komedií. Zemřel 9. února 1973 v Kolíně

  nad Rýnem. Trup Grevenova letounu měl typické bar

  -

  vy Jasta 12, tedy modrý trup a bílou příď. Bílý blesk

  byl Grevenovým osobním symbolem.

  INFO Eduard

  71

  Duben 2022

• Page 72

  #8261

  Bf 109E-1

  1/48

  Stavebnice německého druhoválečného

  stíhacího letounu Bf 109E-1 v měřítku

  1/48, edice ProfiPACK.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2022

  Reedice

  INFO Eduard72

  Duben 2022

• Page 73

  Hptm. Hannes Trautloft, 2./JG 77, Juliusburg, Německo, září 1939

  Ofw. Kurt Ubben, 6.(J)/Trägergruppe 186, Wangerooge, Německo, březen 1940

  6./JG 52, Oblt. Ulrich Steinhilper, Calais, Francie, září 1940

  „Červená 1“ veterána španělské občanské války, poz-

  dějšího stíhacího esa (58 vítězství), Kommodora JG

  54, nositele Rytířského kříže a rebela Hptm. Trautlof

  -

  ta je příkladem nejstaršího kamuflážního schématu

  používaného na Bf 109E-1. Se zobrazeným strojem

  vedl Hptm. Trautloft svou Staffel během polské kam

  -

  paně. Horní plochy jsou tvořeny dvěma odstíny tma-

  vě zelené barvy (RLM 70/71) s poli tvořenými ostře

  lomenými liniemi. Rozhraní mezi horními a spodními

  plochami (RLM 65) mělo také ostrý přechod a bylo

  umístěno velmi nízko. Barvy horních ploch byly navíc

  přetaženy přes náběžnou hranu křídla vlnitým roz

  -

  hraním až na spodní plochy. Pestré červené doplňky

  značí příslušnost ke 2. Staffel, emblém škrpálu byl

  znakem I./JG 77, který jednotka převzala od IV./JG

  132.

  Velmi působivá kresba čarodějnice se objevovala na

  trupech letounů 6.(J)/ Trägergruppe 186 (jednotky ur

  -

  čené pro budoucí působení v roli palubních stíhačů).

  „Hnědá 13“ nese standardní kamuflážní schéma ba

  -

  rev RLM 71/02/65 s převahou jednolité světle modré

  RLM 65 na bocích trupu. Tovární schéma bylo u jed

  -

  notky mírně změněno posunutím hranice svrchních/

  bočních a spodních ploch při přestříkávání Stamm

  -

  kennzeichen (tovární označení), jehož zbytky jsou pa-

  trny zleva za číslicí 13. V předjaří 1940 měl již letoun

  aplikován novější typ výsostného označení. Plech

  ve výstřelných žlábcích kulometů nad motorem byl

  v barvě RLM 02. V této podobě byl letoun nasazován

  při obraně Německa proti prvním „opatrným“ nále

  -

  tům RAF na podzim a v zimě 1939-40. Ubben dosá-

  hl 111 vítězství a byl vyznamenán rytířským křížem

  s dubovou ratolestí. Padl v boji v dubnu 1944 jako Ko-

  mmodore JG 2.

  Kamufláž „žluté 2“ prošla několika zajímavými úpra

  -

  vami ve snaze přizpůsobit ji rozdílným druhům pro-

  středí i stylu leteckých bojů od polské kampaně až po

  Bitvu o Británii. Původní kamuflážní schéma horních

  ploch, tvořené barvami RLM 70/71, bylo změněno

  protažením spodní RLM 65 na boky trupu tak, aby

  se výsledek přiblížil pozdějším standardům z obdo

  -

  bí zimy a jara 1940. Poté došlo naopak ke ztmavení

  trupu nástřikem nepravidelných skvrn barvami hor

  -

  ních ploch (nelze vyloučit ani aplikaci RLM 02). Příď

  letounu nesla kresbu stylizovaného orla, která byla

  znakem 6. Staffel/JG 52. Oblt. Steinhilper postavil

  v září 1940 tento stroj „na čumák“ při přistání. Štěstí

  jej opustilo 27. října 1940, kdy jej nad Canterbury se

  -

  střelil buď S/Ldr McKellar nebo Sgt. Skinner od No.

  74 Sqn. Steinhilper svůj Bf 109E-1 opustil na padáku,

  byl zajat a odeslán do zajateckého tábora v Kanadě.

  Odkud se pokusil pětkrát utéct, pokaždé neúspěšně.

  V roce 1945 se vrátil zpět do Německa, kde zemřel

  20. října 2009 ve Stuttgartu. Celkem dosáhl pěti ví

  -

  tězství a po válce napsal knihy „Spitfire On My Tail“,

  „Full circle: The long way home from Canada“ a „Ten

  Minutes To Buffalo“.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  73

  Duben 2022

• Page 74

  STAVEBNICE 04/2022

  Fw. Artur Beese, 9./JG 26, Caffiers, Francie, srpen 1940

  Fw. Artur Beese, 9./JG 26, Caffiers, Francie, srpen 1940

  Letoun, se kterým po souboji se stíhači RAF nouzově

  přistál Arthur Beese poblíž Calais 24. srpna 1940, nesl

  standardní kamufláž z léta 1940 tvořenou poli barev

  RLM 02 a RLM 71 na horních plochách. Spodní plochy

  a boky trupu byly v barvě RLM 65. Zbarvení tohoto

  letounu je příkladem neobvykle vysoko položeného

  a poměrně ostrého rozhraní spodních a vrchních

  barev na trupu. Instruktážní trojúhelníková popiska

  u palivové nádrže je neobvykle tvořena žlutou výplní

  s červeným lemem. Beese byl sestřelen a zajat bě

  -

  hem francouzského tažení na jaře 1940. Celkem do-

  sáhl 22 vítězství včetně sestřelů sedmi sovětských

  letounů a šesti amerických čtyřmotorových bombar

  -

  dérů. Padl v boji s americkým stíhači v únoru 1944.

  Jedná se o stejný letoun Arthura Beeseho jako v pří

  -

  padě varianty zbarvení D, ale v modifikovaném ba-

  revném provedení. Beeseho Bf 109E-1 je totiž obvykle

  zobrazován se žlutým krytem motoru a směrovkou,

  jako je tomu ve variantě D, ale fotografie pořízené

  na místě havárie ukazují, že letoun byl zřejmě zničen

  dříve, než mohla být žlutá barva na směrovce a krytu

  aplikována.

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #8271X Bf 109E-1 1/48

  #8261-LEPT

  Bf 109E-1 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard74

  Duben 2022

• Page 75

  Pro Bf 109E-1 1/48

  DOPORUČUJEME:

  49651 Bf 109E Weekend (Fotolepty)

  FE1071 Bf 109E-1 Weekend (Fotolepty)

  644024 Bf 109E LööK (Brassin)

  648058 Bf 109E wheels (Brassin)

  648472 Bf 109E cockpit & radio compartment (Brassin)

  648473 Bf 109E fuselage guns (Brassin)

  648474 Bf 109E engine (Brassin)

  EX439 Bf 109E-1/E-3 (Maska)

  STAVEBNICE 04/2022

  Kat. č. 648472

  Kat. č. 648473

  Kat. č. 644024

  Kat. č. 648474

  INFO Eduard

  75

  Duben 2022

• Page 76

  #82103

  F-6D/K

  1/48

  Stavebnice amerického stíhacího stroje

  P-51D Mustang ve verzi určené k ozbro-

  jenémuprůzkumu F-6D/K v měřítku 1/48,

  edice ProfiPACK.

  plastové díly: Eduard

  počet barevných schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2022

  Reedice

  INFO Eduard76

  Duben 2022

• Page 77

  F-6D-10, 44-14699, Lt. Clifford S. Slonneger, 109th TRS, 67th TRG, 9th AF, Gosselies, Belgie, 1945

  F-6D-10, 44-14659, 111th TRS, 68th TRG, 12th AF, Fürth, Německo, červenec 1945

  F-6D-15, 44-14874, Lt. John E. Jacoby, 82nd TRS, 71st TRG, 5th AF,

  základna Johnson, Japonsko, září 1945

  Historie 67th TRG se začala psát v září 1941, kdy byla

  založena v Louisianě jako pozorovací skupina (Ob

  -

  servation Group) a jejím prvním úkolem byly protipo-

  norkové hlídky podél východního pobřeží Spojených

  států. Ty vykonávala až do března 1942 a v srpnu

  téhož roku následoval přesun do Velké Británie, kde

  pokračoval výcvik. V říjnu 1943 byla organizačně pod

  -

  řízena 9. letecké armádě (9th AF), přejmenována na

  67th Tactical Reconnaissance Group a její podřízené

  107th a 109th TRS byly vyzbrojeny stroji F-6 Mustang.

  S nimi podnikala 109th TRS, v jejíž řadách odlétal

  Lt. Slonneger 54 misí, fotoprůzkumné lety až do kon-

  ce války. Po jejím ukončení byla v srpnu 1945 přesu-

  nuta zpět do USA a rozpuštěna v březnu následujícího

  roku. F-6D této jednotky měly oválné okénko na boku

  trupu často zaslepené. Je velmi pravděpodobné, že

  tomu tak bylo také u stroje pojmenovaném Shady

  Lady.

  111th Observation Squadron, součást Texas Air Nati

  -

  onal Guard, byla po útoku na Pearl Harbor odeslána

  na hranice s Mexikem, které měla za úkol střežit. Již

  v únoru 1942 byla převelena do podřízenosti 68th OG

  a připravována na službu v Evropě. V roce 1942 se

  jednotka přesunula se svými P-39 do Velké Británie

  jako součást příprav na invazi do Alžírska. V červnu

  1943 byla jednotka přejmenována na 111th TRS, vy

  -

  bavena stroji F-6A a F-6B a podílela se na Operaci

  Husky (vylodění v Sicílii). Její stroje poté 5. a 7. armá

  -

  da používaly při průzkumu během Operace Avalan-

  che (vylodění u Salerna), Operace Dragoon (vylodění

  v jižní Francii) a při dalším tažení pozemních armád

  jižní Evropou. Po konci 2. světové války se jednot

  -

  ka vrátila zpět do stavu Texas Air National Guard.

  V současnosti je stále aktivní, vyzbrojena stroji

  MQ-1B Predator.

  82nd Tactical Reconnaissance Squadron se jako sou

  -

  část 71st TRG účastnila od listopadu 1944 průzkum-

  ných misí nad filipínským ostrovem Luzon, podpory

  pozemních jednotek či fotografování a bombardování

  letišť na Formose a v Číně. Jejími dalšími působišti

  byl ostrov Ieshima, odkud její stroje startovaly nad

  japonský ostrov Kyūshū. V době od nasazení nad Fi

  -

  lipínami až do poloviny června 1945 velel jednotce

  Capt. William Shomo, pravděpodobně nejznámější

  pilot průzkumných F-6D. Po ukončení 2. světové vál

  -

  ky se jednotka přesunula na základnu Irumagawa na

  okraji Tokia. Stroj č. 54 byl v rámci perutě nasazován

  od samotného počátku bojů na Filipínách a zůstal ve

  výzbroji jednotky i po skončení války. Sloužil jako

  součást okupačních sil na japonském území. Podoba

  stroje se během služby výrazně měnila. Na počátku

  služby nesl stroj pouze označení v podobě čísla 54

  na svislé ocasní ploše, později přibyly černé pruhy

  na trupu a křídle, pás proti oslnění byl přebarven na

  černo a několik variant zbarvení nesl i vrtulový ku

  -

  žel. Rovněž ozdobné nápisy na přídi jsou zdokumen-

  továny ve dvou podobách. Na levém boku pod kabinou

  je emblém 82nd TRS, aplikovaný pravděpodobně až

  po skončení 2. světové války.

  STAVEBNICE 04/2022

  INFO Eduard

  77

  Duben 2022

• Page 78

  STAVEBNICE 04/2022

  F-6K-15, 75th FS, 23rd FG, 14th AF, Luliang, Čína, 1945

  F-6K-10, 44-12223, 118th TRS, 23rd FG, 14th AF, Čengkung, Čína, 1945

  F-6D-15, 44-15417, Lt. Edwin H. Pearle, 2nd FS, 2nd ACG, Cox´s Bazar, Indie, jaro 1945

  Po rozpuštění americké dobrovolnické jednotky bo-

  jující na území Číny, která létala na strojích P-40

  a byla známa jako Létající tygři, vstoupila většina

  jejích pilotů do řad 75th FS. Stejně jako u sesterské

  118th TRS, patřící také pod velení 23rd FG, zabývala

  se i tato jednotka, vyzbrojená P-51D, blízkou pod

  -

  porou pozemních jednotek, útoky na dopravní uzly,

  zásobovací sklady, shromaždiště jednotek, letiště

  a další pozemní cíle. K ověřování výsledků těchto bi-

  tevních misí byly perutě 23rd FG vybaveny i několika

  průzkumnými F-6. Vždy se ale jednalo jen o několik

  kusů. Průzkumný F-6K, pojmenovaný Pack´s Hack,

  měl zadní část trupu včetně ocasních ploch stejně

  jako ostatní stroje 75th FS natřenu černou barvou

  a pod kabinou nesl z obou stran zjednodušený znak

  jednotky nastříkaný pouze černou barvou na kovový

  povrch letadla.

  118th Squadron byla aktivována v březnu 1941 na

  základně Jacksonville na Floridě, odkud podnikala

  protiponorkové hlídky. V srpnu 1942 byla z této služ

  -

  by vyjmuta, přeznačena na 118th TRS a připravová-

  na celý rok na specifika služby v zámoří, konkrétně

  v oblasti Čína-Barma-Indie. Na začátku roku 1944 se

  jednotka přesunula z území USA do Indie. V období

  od května 1944 až do července 1944 podporovala po

  -

  zemní jednotky, útočila na dopravní uzly, zásobovací

  sklady, shromaždiště jednotek, letiště a další pozem

  -

  ní cíle. Nejprve byla vybavena stroji P-40, později

  obdržela stíhací P-51D včetně několika průzkumných

  F-6. Rozpoznávacím prvkem strojů 118th TRS byl čer

  -

  ný, žlutě lemovaný blesk, který měly P-51 namalo-

  vaný na bocích trupu. V malé podobě je doplňovaly

  blesky v tomtéž zbarvení na koncích křídla, SOP

  a VOP. Stroj pojmenovaný SNOOPER nesl blesky pouze

  na trupu, zbytek markingu již nebyl aplikován.

  2nd Air Commando Group, vyzbrojená stroji P-51,

  C-47 a L-5 se ze Spojených států přesunula do Indie

  během podzimu 1944. Její hlavní činností byla letec

  -

  ká podpora pozemních jednotek operujících na úze-

  mí Číny a Barmy, včetně dodávek výzbroje, výstroje

  a mužstva. Součástí této skupiny byly rovněž dvě

  stíhací perutě, 1st FS a 2nd FS. Každá z nich měla ve

  výzbroji 22 stíhacích P-51D a tři průzkumné F-6. Obě

  stíhací perutě 2nd ACG prováděly zejména podporou

  pozemních jednotek, ale na jaře 1945 zorganizovali

  piloti obou perutí i několik extrémně dlouhých výpa

  -

  dů proti japonským leteckým základnám, při kterých

  si připsaly celkem 60 letadel protivníka zničených

  a 40 zničených pravděpodobně nebo poškozených.

  Lt. Pearle přispěl k tomuto skóre jedním poškozeným

  bombardérem. Rozpoznávacím znakem 2nd FS byl

  kužel se špičkou v barvě kovu a černou základnou.

  Stejně jako několik dalších strojů nesla Rebel Gal

  na přídi emblém jednotky v podobě orla nesoucího

  v drápech samopal. Trup i křídlo nesly rozpoznávací

  marking 2nd ACG v podobě blesků.

  INFO Eduard78

  Duben 2022

• Page 79

  Pro F-6D/K 1/48

  DOPORUČUJEME:

  FE1021 P-51D seatbelts STEEL (Brassin)

  FE1214 P-51K seatbelts STEEL (Brassin)

  648485 P-51D exhaust stacks (Brassin)

  648486 P-51D exhaust stacks w/ fairing (Brassin)

  648487 P-51D Hamilton Standard propeller (Brassin)

  648494 P-51D wheels diamond tread (Brassin)

  648495 P-51D undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648503 P-51D wheels oval tread (Brassin)

  648504 P-51D wheels cross tread (Brassin)

  648505 P-51D wheels block tread (Brassin)

  648511 P-51D wheels diamond tread 2 (Brassin)

  648512 P-51D wheels rhomboid treat (Brassin)

  648513 P-51D wheels pointed cross tread (Brassin)

  648514 P-51D wheels grooved (Brassin)

  648517 P-51D gun bays (Brassin)

  648522 P-51D cockpit (Brassin)

  648555 P-51D engine (Brassin)

  648570 P-51D gun sights (Brassin)

  648571 P-51D 75gal drop tanks (Brassin)

  648572 P-51D 108gal drop tanks (Brassin)

  648599 F-6D cameras (Brassin)

  648600 F-6D cockpit (Brassin)

  SIN64865 P-51D ESSENTIAL (Brassin)

  SIN64869 P-51D ADVANCED (Brassin)

  3DL48036 P-51K-5 SPACE (Brassin)

  3DL48037 P-51K-10 SPACE (Brassin)

  D48033 P-51D national insignia (Brassin)

  D48034 P-51D stencils (Brassin)

  EX663 P-51D TFace (Mask)

  STAVEBNICE 04/2022

  Kat. č. 6484599

  Kat. č. 6484555

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #82103X F-6D/K 1/48

  #82103-LEPT

  F-6D/K 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  79

  Duben 2022

• Page 80

  BRASSIN

  Soubor 3 sad pro CH-47A v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Hobby Boss

  Sada obsahuje:

  - sada LöoK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  Soubor 4 sad pro F-104S v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - sada LöoK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  644146

  CH-47A LööKplus

  1/48 Hobby Boss

  644147

  F-104S LööKplus

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard80

  Duben 2022

• Page 81

  Soubor 4 sad pro F-104 ASA v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - sada LöoK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  Soubor 4 sad pro F-104 ASA

  -

  M v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - sada LöoK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  644148

  F-104 ASA LööKPlus

  1/48 Kinetic

  644149

  F-104 ASA/M LööKPlus

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  BRASSIN 02/2022

  BRASSIN

  INFO Eduard

  81

  Duben 2022

• Page 82

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska a STEEL

  pásy na sedačky pro F-14A late v měřítku 1/48. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 6 resinových součástek

  - barvený lept

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Vampire F.3 v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3 resinové součástky

  - barvený lept

  644151

  F-14A late Löök

  1/48 Tamiya

  644152

  Vampire F.3 Löök

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard82

  Duben 2022

• Page 83

  BRASSIN 02/2022

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro OV-10A v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: ICM

  Sada obsahuje:

  - 6 resinových součástek

  - barvený lept

  Brassinová sada - motor pro Z-126 Trenér v měřítku 1/48.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Kryty motoru jsou součástí

  sady. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 13 součástek

  - lept

  644153

  OV-10A LööK

  1/48 ICM

  648681

  Z-126 Trener Walter Minor 4 engine PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  83

  Duben 2022

• Page 84

  BRASSIN

  Brassinová sada - vztlakové klapky pro Fw 190A

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - lept

  Brassinová sada - vztlakové klapky pro Spitfire Mk.V

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - lept

  648736

  Fw 190A landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  648738

  Spitfire Mk.V landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard84

  Duben 2022

• Page 85

  BRASSIN 02/2022

  BRASSIN

  Brassinová sada - kokpit pro F-14A late v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - resin: 39 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  Brassinová sada - nekapotované výfuky pro P-51B/C

  v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 2 resinové součástky

  648739

  F-14A late cockpit

  1/48 TAMIYA

  672279

  P-51B/C exhausts stacks PRINT

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  85

  Duben 2022

• Page 86

  BRASSIN

  Brassinová sada - kapotované výfuky pro P-51B/C

  v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 2 resinové součástky

  Brassinová sada - raketnice typu Bazooka pro P-51B/C

  v měřítku 1/72. Sada obsahuje 2 raketnice.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 8 resinových součástek

  - lept

  672280

  P-51B/C exhausts stacks w/fairing PRINT

  1/72 Arma Hobby

  672281

  P-51B/C bazooka rocket launcher

  1/72 Arma Hobby

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard86

  Duben 2022

• Page 87

  BRASSIN 02/2022

  BRASSIN

  Brassinová sada - kola podvozku pro P-51B/C v měřítku

  1/72. Sada obsahuje kola hlavního podvozku. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  Sada obsahuje:

  - 2 resinové součástky

  - maska

  Brassinová sada - kola podvozku pro Tornado v měřítku

  1/72. Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové

  kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - 4 resinové součástky

  - maska

  672282

  P-51B/C wheels diamond tread

  1/72 Arma Hobby

  672283

  Tornado wheels

  1/72 Revell

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  87

  Duben 2022

• Page 88

  BRASSIN

  Soubor 8 sad pro Tornado GR.1/GR.4 v měřítku 1/72.

  Doporučená stavebnice: Revell

  - ECM kontejner Sky Shadow

  - střely ALARM

  - kontejner TIALD

  - pumy CPU-123 Paveway II

  - kontejner BOZ-107

  - kontejner na kazetovou munici JP233

  - brzděné pumy 1000lb w_960 fuse

  - pumy CBU-87

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až

  30%.

  SIN67219

  Tornado GR.1/GR.4 armament

  1/72 Revell

  stránka produktu

  INFO Eduard88

  Duben 2022

• Page 89

  www.eduard.com/bfc

  BUNNY BUNNY FIGHTERFIGHTER

  CLUB

  Exkluzivní modelářský klub Eduardu pro všechny modelářské nadšence!

  15% stála klubová sleva – s členstvím automaticky získáte stálou 15% slevu (na E-shopu Eduard)

  na všechny výrobky Eduard a zároveň slevu na další výrobky jiných výrobců.

  Napevno a napořád!

  Unikátní modely a doplňky – získáte přístup k unikátním a hodnotným modelům a doplňkům,

  speciálně vyrobených pro členy BFC.

  Ještě lepší slevy na výstavách – víte, že je daným pravidlem slušná sleva na stánku Eduard,

  na modelářských akcích a výstavách? Členové BFC budou mít tuto slevu ještě větší!

  Klubové triko – získáte BFC triko vybrané velikosti se speciálním čárovým kódem

  (pro slevy na výstavách). Toto exluzivní triko bude patřit pouze členům BFC.

  Volné vstupné na E-day* – členové BFC mají vstup na E-day zcela zdarma.

  To znamená spoustu zábavy po dva dny a vstupenkový model k tomu – úplně zadarmo!

  * E-day - Mezinárovní modelářská výstava - Mistrovství ČR v plastikovém modelářství

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 6 kamuflážních schémat, obtisky, barevné fo

  -

  toleptané díly, krycí maska, resinové díly (dva typy kol, přistávací

  klapky, prachový filtr s dvoudílnými dvířky, kruhové přepážky chladiče

  a rakety RP-3 60 lb), 3D obtisk pro přístrojový panel a další ovládací

  a přístrojové prvky kokpitu doplněný fotoleptanými ocelovými detaily

  a upínacími pásy.

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 4 počet kamuflážních schémat, obtisky, barve

  -

  né leptané díly, maska, resinové díly (kola podvozku, kokpit, výfuková

  tryska, kryty FOD).

  Jak se stát členem BFC?Jak se stát členem BFC?

  Jednoduše zakoupením aktivačního produktu. Už při prvním nákupu aktivačního produktu od nás získá-

  te 15% slevu na (téměř) všechno zboží ve vašem košíku. Pro uplatnění slevy musí být aktivační model

  ve vašem košíku. Sleva se nevztahuje na aktivační produkt.

  Aktivační produkty:Aktivační produkty:

  Tempest Mk. V + triko 1/48MiG-21MF + triko 1/72

• Page 90

  3DL48061 Vampire F.3 SPACE 1/48 Airfix

  3DL48062

  OV-10D+ SPACE 1/48 ICM

  3DL53006

  International Marine Signal Flags SPACE 1/350

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard90

  Duben 2022

• Page 91

  OBTISKOVÉ SADY

  F-6 Mustang national insignia

  1/48 Eduard

  Kat. č. D48102

  stránka produktu

  INFO Eduard

  91

  Duben 2022

• Page 92

  FOTOLEPTY

  DUBEN 2022

  M18 tank destroyer

  1/35 Tamiya

  36478

  INFO Eduard92

  Duben 2022

• Page 93

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  U-2A

  1/72 Hobby Boss

  73768

  INFO Eduard

  93

  Duben 2022

• Page 94

  FOTOLEPTY

  B-26K

  1/48 ICM

  481079 B-26K Invader bomb bay

  481080 B-26K Invader exterior & undercarriage

  491262 B-26K Invader

  FE1262 B-26K Invader

  FE1263 B-26K Invader seatbelts STEEL

  481079

  481079481079

  481080

  INFO Eduard94

  Duben 2022

• Page 95

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  481080

  491262

  INFO Eduard

  95

  Duben 2022

• Page 96

  FOTOLEPTY

  FE1262

  FE1263

  491262

  INFO Eduard96

  Duben 2022

• Page 97

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  Vampire F.3

  1/48 Airfix

  49258 Vampire F.3

  FE1258 Vampire F.3 (Zoom)

  FE1259 Vampire F.3 seatbelts STEEL

  FE1258

  491258

  491258

  INFO Eduard

  97

  Duben 2022

• Page 98

  FOTOLEPTY

  F/A-18F

  1/48 Hobby Boss

  FE1261

  F/A-18F seatbelts

  STEEL

  FE1260

  F/A-18F

  491260

  INFO Eduard98

  Duben 2022

• Page 99

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  Fw 190D-9

  1/72 IBG

  73767

  SS767

  SS767

  Z-126/226 Trenér landing flaps

  1/48 Eduard

  481084

  INFO Eduard

  99

  Duben 2022

• Page 100

  BIG ED

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG33142 Tornado ECR 1/32 Italeri

  BIG33143

  B-25H 1/32 HKM

  BIG49319

  F-104S 1/48 Kinetic

  32476 Tornado ECR exterior 1/32

  32994 Tornado ECR interior 1/32

  32995 Tornado ECR undercarriage 1/32

  33294 Tornado ECR seatbelts STEEL 1/32

  JX285 Tornado ECR 1/32

  32477 B-25H exterior 1/32

  32996 B-25H interior 1/32

  33296 B-25H seatbelts STEEL 1/32

  JX287 B-25H 1/32

  491244 F-104S 1/48

  FE1247 F-104S seatbelts STEEL 1/48

  EX829 F-104S 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard100

  Duben 2022

• Page 101

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  BIG ED

  BIG49320 F-104S ASA 1/48 Kinetic

  BIG49321

  F-104S ASA

  -

  M 1/48 Kinetic

  BIG49322

  Hs 129B 1/48 Hasegawa/Hobby 2000

  491245 F-104S ASA 1/48

  FE1247 F-104S seatbelts STEEL 1/48

  EX829 F-104S 1/48

  491246 F-104S ASA

  -

  M 1/48

  FE1247 F-104S seatbelts STEEL 1/48

  EX829 F-104S 1/48

  491248 Hs 129B 1/48

  FE1248 Hs 129B seatbelts STEEL 1/48

  EX043 Hs 129 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  101

  Duben 2022

• Page 102

  MASKY

  IT FITS!

  JX289 Hawk 81-A2

  1/32 ICM

  JX290 Hawk 81-A2 TFace

  1/32 ICM

  EX844 B-26K Invader

  1/48 ICM

  EX845 B-26K Invader TFace

  1/48 ICM

  EX846 OV-10D+

  1/48 Hobby Boss

  EX847 OV-10D+ TFace

  1/48 Hobby Boss

  EX848 F/A-18F

  1/48 Hobby Boss

  EX849 F/A-18F TFace

  1/48 Clear Prop

  CX623 U-2A

  1/72 Fujimi/Hobby 2000

  CX624 OV-1A / JOV-1A

  1/72 Great Wall Hobby

  CX625 TA-4J

  1/72 Great Wall Hobby

  JX289 JX289

  JX290 JX290

  JX290 JX290

  EX844

  EX844

  EX845

  EX845

  EX845

  EX846

  EX846 EX846

  EX847

  EX847 EX847

  EX847 EX847

  EX845 EX845

  INFO Eduard102

  Duben 2022

• Page 103

  EX848

  EX848 EX848

  EX849

  EX849

  EX849 EX849 EX849

  EX849

  CX623

  CX624 CX624 CX624

  CX625

  CX623

  CX625

  CX623

  CX625

  MASKY

  INFO Eduard

  103

  Duben 2022

• Page 104

  NOVINKY

  DUBEN 2022

  STAVEBNICE

  FOTOLEPTY

  ZOOMY

  MASKY

  7461 MiG-15bis 1/72 Eduard Weekend

  11158 ZERO ZERO ZERO! DUAL COMBO 1/48 Eduard Limited

  82156 Spitfire Mk.Vb late 1/48 Eduard ProfiPack

  84181 F6F-5 1/48 Eduard Weekend

  36478 M18 tank destroyer 1/35 Tamiya

  73767 Fw 190D-9 1/72 IBG

  73768 U-2A 1/72 Hobby Boss

  481079 B-26K Invader bomb bay 1/48 ICM

  481080 B-26K Invader exterior & undercarriage 1/48 ICM

  481081 SR-71A undercarriage 1/48 Revell

  481082 SR-71A engines 1/48 Revell

  481083 SR-71A grilles 1/48 Revell

  481084 Z-126/226 Trenér landing flaps 1/48 Eduard

  491258 Vampire F.3 1/48 Airfix

  491260 F/A-18F 1/48 Hobby Boss

  491262 B-26K Invader 1/48 ICM

  491264 OV-10D+ 1/48 ICM

  11158-LEPT ZERO ZERO ZERO! PE-set 1/48 Eduard

  82156-LEPT Spitfire Mk.Vb late PE-set 1/48 Eduard

  FE1256 Z-526 seatbelts STEEL 1/48 Eduard

  FE1258 Vampire F.3 1/48 Airfix

  FE1259 Vampire F.3 seatbelts STEEL 1/48 Airfix

  FE1260 F/A-18F 1/48 Hobby Boss

  FE1261 F/A-18F seatbelts STEEL 1/48 Hobby Boss

  FE1262 B-26K Invader 1/48 ICM

  FE1263 B-26K Invader seatbelts STEEL 1/48 ICM

  FE1264 OV-10D+ 1/48 ICM

  FE1265 OV-10D+ seatbelts STEEL 1/48 ICM

  SS767 Fw 190D-9 1/72 IBG

  CX623 U-2A 1/72 HOBBY BOSS

  CX624 OV-1A / JOV-1A 1/72 CLEAR PROP

  CX625 TA-4J 1/72 FUJIMI / HOBBY 2000

  EX844 B-26K Invader 1/48 ICM

  EX845 B-26K Invader TFace 1/48 ICM

  EX846 OV-10D+ 1/48 ICM

  EX847 OV-10D+ TFace 1/48 ICM

  EX848 F/A-18F 1/48 HOBBY BOSS

  EX849 F/A-18F TFace 1/48 HOBBY BOSS

  JX289 Hawk 81-A2 1/32 GREAT WALL HOBBY

  JX290 Hawk 81-A2 TFace 1/32 GREAT WALL HOBBY

  INFO Eduard104

  Duben 2022

• Page 105

  NOVINKY

  DUBEN 2022

  BIG-EDBIG-ED

  BIG

  -

  ED

  BRASSIN

  LöökPLUS

  BIGSIN

  OBTISKOVÉ SADY

  SPACE

  BIG33142 Tornado ECR 1/32 ITALERI

  BIG33143 B-25H 1/32 HKM

  BIG49319 F-104S 1/48 KINETIC

  BIG49320 F-104S ASA 1/48 KINETIC

  BIG49321 F-104S ASA

  -

  M 1/48 KINETIC

  BIG49322 Hs 129B 1/48 HASEGAWA/HOBBY 2000

  644151 F-14A late Löök 1/48 TAMIYA

  644152 Vampire F.3 Löök 1/48 AIRFIX

  644153 OV-10A LööK 1/48 ICM

  648681

  Z-126 Trener Walter Minor 4 engine PRINT 1/48 EDUARD

  648736 Fw 190A landing flaps PRINT 1/48 EDUARD

  648738 Spitfire Mk.V landing flaps PRINT 1/48 EDUARD

  648739 F-14A late cockpit 1/48 TAMIYA

  672279 P-51B/C exhausts stacks PRINT 1/72 ARMA HOBBY

  672280

  P-51B/C exhausts stacks w/fairing PRINT 1/72 ARMA HOBBY

  672281 P-51B/C bazooka rocket launcher 1/72 ARMA HOBBY

  672282 P-51B/C wheels diamond tread 1/72 ARMA HOBBY

  672283 Tornado wheels 1/72 REVELL

  D48102 F-6 Mustang national insignia 1/48 EDUARD

  644146 CH-47A LööKplus 1/48 HOBBY BOSS

  644147 F-104S LööKplus 1/48 KINETIC

  644148 F-104 ASA LööKplus 1/48 KINETIC

  644149 F-104 ASA/M LööKplus 1/48 KINETIC

  SIN67219 Tornado GR.1/GR.4 armament 1/72 REVELL

  3DL48061 Vampire F.3 SPACE 1/48 AIRFIX

  3DL48062 OV-10D+ SPACE 1/48 ICM

  3DL53006 International Marine Signal Flags SPACE 1/350 SPACE350

  D48102 F-6 Mustang national insignia 1/48 EDUARD

  INFO Eduard

  105

  Duben 2022

• Page 106

  1/48

  kat. č. 11157

  marking F

  postavil

  Luboš Zach

  POSTAVENO

  INFO Eduard106

  Duben 2022

• Page 107

  POSTAVENO

  stránka produktu

  Spitfire Mk.Vc trop, EP813, Lt. Haskins/Lt. Curtis, 2nd FS, 52nd FG, Palermo, Sicílie, 1943

  V červnu 1943, kdy 2nd Fighter Squadron sídlila na

  letišti La Sebala v Tunisu, ji její příslušníci pojme-

  novali American Beagle Squadron coby žertov-

  ný protipól slavnějších Eagle Squadron. Emblém

  American Beagle Squadron byl namalován na ně-

  kolika Spitfirech 2nd FS a nesl ho na přídi i stroj,

  na kterém létali poručíci Hasins a Curtis. Nutno

  ovšem dodat, že si celá 52nd FG se svými slavněj-

  šími kolegy od 8. letecké armády nijak nezadala

  a svými výkony jak na Spitfirech, tak na Mustanzích

  (po přechodu do svazku 15. letecké armády) se vý-

  znamně zapsala do dějin amerického letectva.

  INFO Eduard

  107

  Duben 2022

• Page 108

  BODENPLATTE

  1/48

  kat. č. 11125

  marking F

  postavil Jan Baranec

  POSTAVENO

  INFO Eduard108

  Duben 2022

• Page 109

  POSTAVENO

  Fw 190D-9, W. Nr. 500093, Ogefr. Dieter Kragelöh, 3./JG 26, Fürstenau, Německo, 1. ledna 1945

  Cílem náletu I. Gruppe JG 26 bylo letiště Grimber-

  gen. Během letu k cíli byl nad ústím Šeldy zasa-

  žen lodními protiletadlovými děly jak stroj velitele

  3. letky Oblt. Alfreda Heckmanna, jemuž se podaři-

  lo vrátit zpět na základnu, tak i stroj jeho čísla, teh-

  dy 21letého Ogefr. Dietera Kragelöha, který takové

  štěstí již neměl. Poškození motoru jej donutilo při-

  stát poblíž Heidekapelu a byl zajat.

  Stroj, vyrobený v tovármě Mimetall v Erfurtu, je na

  horních plochách trupu i křídla kamuflovaný bar-

  vami RLM 82/83, barva RLM 83 přechází na křídle

  náběžnou hranu až do poloviny hloubky spodního

  křídla. Zbytek spodní plochy křídla je ponechán

  v barvě kovu. Křidélka i klapky jsou nastříkány

  barvou RLM 76, stejně jako spodní část krytu mo-

  toru a směrovka. Spodní a boční strana trupu včet-

  ně kýlovky byla nastříkána zelenomodrou barvou.

  INFO Eduard

  109

  Duben 2022

• Page 110

  POSTAVENO

  1/48

  kat. č. 82101

  marking A z D48077

  postavil Robert Szwarc

  INFO Eduard110

  Duben 2022

• Page 111

  POUŽITÉ DOPLŇKY:

  648517 P-51D gun bays (Brassin)

  648522 P-51D cockpit (Brassin)

  648555 P-51D engine (Brassin)

  648572 P-51D 108gal drop tanks (Brassin)

  D48077 P-51D-5 “357th FG“ (Obtisk)

  POSTAVENO

  44-13586, Capt. Richard Peterson, 364th FS, 357th FG, 8th AF, Leiston, Great Britain, autumn 1944

  INFO Eduard

  111

  Duben 2022

• Page 112

  POSTAVENO

  A6M2 Zero Type 21A6M2 Zero Type 21

  kat. č. 82212

  marking D

  postavil Matthias Becker

  INFO Eduard112

  Duben 2022

• Page 113

  POSTAVENO

  por. Kunio Kanzaki, velitel Hikōtai 311 v rámci Kōkūtai 381, základna Kendari, ostrov Celebes, květen 1944

  Kōkūtai 381 byla založena v říjnu 1943 na základně

  Kendari na ostrovu Celebes. Jednalo se o smíše-

  nou Kōkūtai se 48 stíhacími bombardéry (Hikōtai

  602), 24 nočními stíhačkami (Hikōtai 902) a 48 stí-

  hacími letouny v Hikōtai 311, jíž velel poručík Kan-

  zaki. Se svou jednotkou během roku 1944 působil

  ze základen na ostrovech v Indonésii a na Filipí-

  nách. Jejich nejčastějšími protivníky byly americ-

  ké armádní letouny. Kanzakiho jednotka pro útoky

  na nepřátelské bombardéry používala fosforové

  bomby určené proti vzdušným cílům. Kanzakiho

  letoun, vyrobený firmou Nakajima, byl v minulos-

  ti rekonstruován s různými barevnými markingy.

  Předpokládáme, že svislé ocasní plochy a část

  horních ploch křídla byly natřeny barvou spodních

  ploch. Příď motoru mohla být zbarvena i šedou

  nebo žlutou barvou. Z fotografie letounu není zcela

  zřejmé, zda jsou bílé pruhy na spodní části trupu

  spojeny. Mohlo se jednat o usnadnění vzájemné

  identifikace námořních a armádních letounů při

  bojích se spojeneckými stíhači. Dalším důvodem

  pro tuto kamufláž mohla být snadnější identifika-

  ce při nočních stíhacích letech. Například v noci

  z 12. na 13. ledna 1944 sestřelil por. Kanzaki a jeho

  wingman nad Balikpapanem B-24 z 380th BG. Ve

  stejné kamufláži horních a ocasních ploch jsou

  zbarveny i stroje Kōkūtai 331. Obě jednotky bě-

  hem části roku 1944 operovaly v jednom taktickém

  uskupení.

  stránka produktu

  INFO Eduard

  113

  Duben 2022

• Page 114

  POSTAVENO

  1/48

  F6F-5

  kat. č. 84181

  postavil

  Jan Novotný

  INFO Eduard114

  Duben 2022

• Page 115

  stránka produktu

  POUŽITÉ DOPLŇKY:

  644012 F6F-5 LööK

  49489 F6F-5

  648683 F6F výfuky

  648102 F6F kola

  648075 Kulomety Browning M-2

  48588 F6F zbraňová šachta

  F6F-5, Lt. Fred Prinz, VBF-17, USS Hornet (CV-12), březen 1945

  Před chystaným vyloděním amerických jednotek na

  Okinawě (operace Iceberg, 1. dubna 1945) zaútočilo

  19. března 1945 americké námořní letectvo na letec-

  ké základny na ostrovech Kyūshū, Shikoku a jižním

  Honshū a námořní základny Kure a Kóbe. Jejich cí-

  lem bylo vyřadit japonské námořnictvo a letectvo

  a zabránit mu tak v akcích proti invazním silám.

  Jednou z jednotek, jež se tohoto úderu měly zúčast-

  nit, byla i VBF-17 z letadlové lodi USS Hornet (CV-12).

  V sestavě dvaceti Hellcatů, jimiž byla VBF-17 vyzbro-

  jena, letěla i dvojice Lt. Prinz a Lt. Karr. Proti přilétá-

  vajícímu nepříteli vyrazila Kōkūtai 343, vyzbrojená

  stíhačkami N1K2-J. K souboji došlo nad mořem,

  nečekaným přepadem dvou pilotů byl sestřelen

  Lt. Karr, zatímco Hellcat Lt. Prinze byl poškozen

  a Hellcat velitele jednotky Charlese Weisse zničen

  po srážce s jedním z útočníků, Kiku-ichi Ishikawou.

  Prinzovi se následně podařilo s poškozeným stro-

  jem přistát na palubě Hornetu. Hellcaty, podílející se

  na těchto útocích, měly pro lepší rozlišení vlastních

  letadel bíle natřené přídě.

  POSTAVENO

  stránka produktu

  INFO Eduard

  115

  Duben 2022

• Page 116

  POSTAVENO

  Z-526AFS Akrobat

  1/48

  kat. č. 82184

  marking A

  postavil Robert Szwarc

  INFO Eduard116

  Duben 2022

• Page 117

  POSTAVENO

  Z-526AFS, SP

  -

  CSU, v.č. 1226, Piotr Haberland, Żelazny Aerobatic Team, letiště Zielona Góra,

  Polsko, září 2007

  V prosinci 1999 vznikla na letišti Zielona Góra akro-

  batická skupina, sponzorovaná tehdy vznikající sítí

  železářských prodejen Żelazny. Při svém vzniku

  disponovala dvojicí Z-526AFS a jedním Z-50LA, ke

  kterým přibyl v roce 2001 jeden Z-526F. Piloti sku-

  piny udivovali svým uměním na leteckých dnech

  nejen v Polsku, ale také v Německu. V roce 2004 se

  jejím vedoucím stal Lech Marchelewski a o tři roky

  později začala skupina nacvičovat šestičlennou

  formaci, která měla mít svou premiéru na letec-

  kém dnu v Radomi. Při premiéře 1. září však došlo

  k tragédii. V 15:01 místního času se při přechodu do

  manévru zvaného „růže“ srazily stroje č. 1 (Z-526F,

  SP

  -

  CDF) a č. 2 (Z-526AFS, SP

  -

  ELE). Oba piloti,

  plukovník ve výslužbě Lech Marchelewski a Piotr

  Bachanowicz, zahynuli. Druhý Z-526AFS (SP

  -

  CSU)

  místo střetu těsně minul. Skupina pak pokračovala

  v činnosti nejprve jako tříčlenná, s plánem vrá-

  tit se k šestičlenné v roce 2009. Následně došlo

  k přesunu skupiny do Poznaně. Dnes létají „Želez-

  ní“ s letouny Z-50LS, Z-526F a EA300 LC/LX. Ob-

  tisky umožňují postavit jako alternativu k SP

  -

  CSU

  také SP

  -

  ELE. Druhé číslo obtisku na místech, kde

  jsou rozdílné, značí v návodu vždy obtisk přísluše-

  jící SP

  -

  ELE.

  POUŽITÉ DOPLŇKY:

  644143 Z-526AFS LööK (Brassin)

  648733 Z-526AFS cockpit PRINT (Brassin)

  stránka produktu

  INFO Eduard

  117

  Duben 2022

• Page 118

  POSTAVENO

  kat. č. 11151

  marking D

  postavil Frank Barkhofen

  INFO Eduard118

  Duben 2022

• Page 119

  POSTAVENO

  B7190, Capt. Walter G. R. Hinchliffe, C Flight, No. 10(N) Sqn RNAS, Téteghem, Francie, březen 1918

  „Hinch“, jak se Walteru Hinchliffovi říkalo, dosáhl

  za 1. světové války šesti sestřelů, všech na Camelu.

  Na stroji sériového čísla B7190 sestřelil svou dru-

  hou a třetí oběť. Na začátku války sloužil Hinchliffe

  u dělostřelectva, teprve v roce 1916 vstoupil do řad

  RNAS (Royal Navy Air Service). Absolvoval pilotní

  výcvik a po jeho skončení působil jako instruk-

  tor na základně RNAS v Cranwellu. Tam během

  třinácti měsíců nalétal neuvěřitelných 1250 ho-

  din. Až v lednu 1918 se dostal k No. 10 Sqn RNAS

  (od 1. dubna No. 210 Sqn RAF). Prvního sestřelu do-

  sáhl 3. února, když „sundal“ Albatros D.V., naposledy

  si připsal vzdušné vítězství 19. května. Dne 3. červ-

  na utrpěl po havárii vážná zranění obličeje a přišel

  o levé oko. Po válce létal jako dopravní pilot.

  V roce 1928 se pokusil o přelet Atlantiku. Odstartoval

  13. března z letiště Cranwell, kopilota mu dělala El-

  sie Mackay. Od té doby je již nikdo nespatřil… „Hin-

  chův“ Camel nesl atraktivní zbarvení s modrobílý-

  mi pruhy na přídi a modrým hřbetem trupu. Horní

  a boční plochy byly pravděpodobně v barvě PC10.

  Na discích kol byla kresba čerta, za kokpitem po

  stranách nápis DONNERWETTER (pravděpodob-

  ně z obou stran) a na hřbetu trupu symbol, který

  podle jediné známé fotografie zřejmě znázorňuje

  stylizované spojení písmen W a H. Camel B7190 byl

  vyroben firmou Clayton & Shuttleworth a poháněl

  jej motor Bentley B.R.1.

  stránka produktu

  INFO Eduard

  119

  Duben 2022

• Page 120

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2022

  648737

  Fw 190D landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  648740

  SR-71A wheels

  1/48 Revell

  644154

  SR-71A LööK

  1/48 Revell

  648741

  Vampire F.3 wheels

  1/48 Airfix

  BIG49323 Mi-24D 1/48 Trumpeter

  BIG49324 F/A-18F 1/48 Meng

  BIG49325 Su-27 1/48 Great Wall Hobby

  BIG72170 Wellington Mk.II 1/72 Airfix

  644154 SR-71A LööK 1/48 Revell

  648737 Fw 190D landing flaps PRINT 1/48 Eduard

  648740 SR-71A wheels 1/48 Revell

  648741 Vampire F.3 wheels 1/48 Airfix

  648743 F-15A/B wheels 1/48 Great Wall Hobby

  648746 Mosquito wheels 1/48 Tamiya

  648747 F6F undercarriage legs BRONZE 1/48 Eduard

  648748 Spitfire Mk.IX landing flaps PRINT 1/48 Eduard

  648751 M2 Browning w/ handles for aircraft PRINT 1/48

  672284 S-199 exhaust stacks PRINT 1/72 Eduard

  672285 S-199 wheels PRINT 1/72 Eduard

  672286 Fw 190D exhaust stacks PRINT 1/72 IBG

  672287 Fw 190D wheels 1/72 IBG

  653001 USN searchlights 36 inch PRINT 1/350

  653003 USN electric ship winches PRINT 1/350

  644150 Z-526AFS LööKplus 1/48 Eduard

  644155 OV-10A LööKplus 1/48 ICM

  644156 F-14A late LööKplus 1/48 Tamiya

  SIN64882 Mi-24D conversion set 1/48 Zvezda

  SIN64883 A6M2 Zero Model 21 ESSENTIAL 1/48 Eduard

  BIG ED (květen)

  BRASSIN (květen)

  LöökPlus (květen)

  BIGSIN (květen)

  Brassinová sada - vztlakové klapky pro Fw 190D

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - kola podvozku pro SR-71A v měřítku

  1/48. Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďová kola.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu. Doporučená

  stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 8 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  LööK sada - Brassinové barvené přístrojové desky

  a STEEL pásy na sedačky pro SR-71A late v měřítku

  1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  Brassinová sada - kola podvozku pro Vampire F.3

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a příďové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard120

  Duben 2022

• Page 121

  648743

  F-15A/B wheels

  1/48 Great Wall Hobby

  648746

  Mosquito wheels

  1/48 Tamiya

  648747

  F6F undercarriage legs BRONZE

  1/48 Eduard

  ON APPROACH

  Brassinová sada - kola podvozku pro F-15A/B v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku a příďové kolo.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: GWH

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  Brassinová sada - kola podvozku pro Mosquito

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje kola hlavního pod-

  vozku a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - resin: 8 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  Brassinová sada - podvozkové nohy pro F6F

  v měřítku 1/48. Nohy jsou vyrobeny z bronzu.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  - bronz: 2 součástky

  INFO Eduard

  121

  Duben 2022

• Page 122

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2022

  648748

  Spitfire Mk.IX landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  648751

  M2 Browning w/ handles for aircraft PRINT

  1/48

  672284

  S-199 exhaust stacks PRINT

  1/72 Eduard

  Brassinová sada - vztlakové klapky pro Spitfire Mk.IX

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - manuálně ovládané kulomety

  M2 Browning v měřítku 1/48. Sada obsahuje 4

  kulomety. Verze pro leteckou techniku. Vyrobe-

  no přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - výfuky pro S-199 v měřítku

  1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu. Doporučená

  stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard122

  Duben 2022

• Page 123

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHKVĚTEN 2022

  672285

  S-199 wheels PRINT

  1/72 Eduard

  672286

  Fw 190D exhaust stacks PRINT

  1/72 IBG

  672287

  Fw 190D wheels

  1/72 IBG

  Brassinová sada - kola podvozku pro S-199 v měřítku 1/72.

  Sada obsahuje kola hlavního podvozku. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  Brassinová sada - výfuky pro Fw 190D v měřítku

  1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno

  pro snadnou zástavbu do modelu. Doporučená

  stavebnice: IBG

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kola podvozku pro Fw 190D

  v měřítku 1/72. Sada obsahuje kola hlavního

  podvozku. Připraveno pro snadnou zástavbu do

  modelu. Doporučená stavebnice: IBG

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  INFO Eduard

  123

  Duben 2022

• Page 124

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2022

  653001

  USN searchlights 36 inch PRINT

  1/350

  653003

  USN electric ship winches PRINT

  1/350

  Brassinová sada - 36palcové světloměty pro plavidla USN

  v měřítku 1/350. Sada obsahuje 6 světlometů. Vyrobeno pří-

  mým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - elektrické navijáky pro plavidla

  USN v měřítku 1/350. Sada obsahuje 6 navijáků

  2 typů (4+2). Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připra-

  veno pro snadnou zástavbu do modelu

  Sada obsahuje:

  - 3d tisk: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  INFO Eduard124

  Duben 2022

• Page 125

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACH

  644150

  Z-526AFS LööKplus

  1/48 Eduard

  Soubor 3 sad pro Z-526AFS v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - sada LööK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard

  125

  Duben 2022

• Page 126

  ON APPROACH

  644155

  OV-10A LööKplus

  1/48 ICM

  Soubor 3 sad pro OV-10A v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: ICM

  - sada LööK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard126

  Duben 2022

• Page 127

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACH

  644156

  F-14A late Löökplus

  1/48 Tamiya

  Soubor 4 sad pro F-14A late v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - sada LööK (barvené Brassin palubní desky + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačky

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard

  127

  Duben 2022

• Page 128

  ON APPROACH

  SIN64882

  Mi-24D conversion set

  1/48 Zvezda

  Soubor 4 sad pro konverzi Mi-24V na Mi-24D

  v měřítku 1/48. Doporučená stavebnice: Zvezda

  - kokpit

  - kola podvozku

  - palubní deska, výfukové roury, výmetnice klamných cílů a podbradek s čidly

  - maska pro barvení

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard128

  Duben 2022

• Page 129

  SIN64883

  A6M2 Zero Model 21 ESSENTIAL

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro A6M2 Model 21 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - kokpit

  - kola podvozku

  - podvozkové nohy BRONZ

  - výfuky

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHKVĚTEN 2022

  INFO Eduard

  129

  Duben 2022

• Page 130

  FOTOLEPTY

  53279 Tirpitz part 1 1/350 Trumpeter

  53280 Tirpitz part 2 1/350 Trumpeter

  32997 Hawk 81-A2 1/32 Great Wall Hobby

  36479 Jackal 2 1/35 Hobby Boss

  481085 Il-2 mod. 1943 landing flaps 1/48 Zvezda

  491266 F-104A 1/48 Kinetic

  491267 F-104C 1/48 Kinetic

  491268 EA-18G 1/48 Hobby Boss

  491271 Il-2 mod. 1943 1/48 Zvezda

  491273 F-22A 1/48 I Love Kits

  73769 J1N1-S Gekko 1/72 Fujimi/Hobby 2000

  73770 TA-4J 1/72 Fujimi/Hobby 2000

  ZOOMY

  33297 Hawk 81-A2 1/32 Great Wall Hobby

  33298 Hawk 81-A2 seatbelts STEEL 1/32 Great Wall Hobby

  FE1266 F-104A 1/48 Kinetic

  FE1267 F-104C 1/48 Kinetic

  FE1268 EA-18G 1/48 Hobby Boss

  FE1269 EA-18G seatbelts STEEL 1/48 Hobby Boss

  FE1270 F-104A/C seatbelts STEEL 1/48 Kinetic

  FE1271 Il-2 mod. 1943 1/48 Zvezda

  FE1272 Il-2 mod. 1943 seatbelts STEEL 1/48 Zvezda

  FE1273 F-22A 1/48 I Love Kits

  FE1274 F-22A seatbelts STEEL 1/48 I Love Kits

  SS769 J1N1-S Gekko 1/72 Fujimi/Hobby 2000

  SS770 TA-4J 1/72 Fujimi/Hobby 2000

  MASKY

  EX850 F-104A/C 1/48 Kinetic

  EX851 F-104A/C TFace 1/48 Kinetic

  EX852 F-22A 1/48 I Love Kits

  EX853 F-22A TFace 1/48 I Love Kits

  EX854 EA-18G 1/48 Hobby Boss

  EX855 EA-18G TFace 1/48 Hobby Boss

  EX856 Il-2 mod. 1943 1/48 Zvezda

  EX857 Il-2 mod. 1943 TFace 1/48 Zvezda

  SPACE

  3DL32006 Hawk 81-A2 SPACE 1/32 Great Wall Hobby

  3DL48063 F-104A SPACE 1/48 Kinetic

  3DL48064 F-104C SPACE 1/48 Kinetic

  3DL53007 Tirpitz flags SPACE 1/350 Trumpeter

  OBTISKY

  D72038 S-199 Czechoslovak national insignia 1/72 Eduard

  D72039 S-199 Israeli national insignia 1/72 Eduard

  D72040 S-199 Czechoslovak stencils 1/72 Eduard

  D72041 S-199 Israeli stencils 1/72 Eduard

  Eddie the Riveter

  ER48001 Mi-24V positive rivets & surface details 1/48 vezda

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard130

  Duben 2022

• Page 131

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACH

  Z-126 Trenér #82181

  KVĚTEN 2022

  1/48

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard

  131

  Duben 2022

• Page 132

  ON APPROACH

  MEZEK 1/72#2141

  KVĚTEN 2022

  DUAL COMBO

  INFO Eduard132

  Duben 2022

• Page 133

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHKVĚTEN 2022

  INFO Eduard

  133

  Duben 2022

• Page 134

  ON APPROACH

  Bf 109G-10 WNF/Diana 1/48#84182

  Bf 109G-10/U4, II./JG 52, Ainring,

  Německo, květen 1945

  Bf 109G-10/U4, WNr. 613165, 101. „Puma“ vadászrepülő

  osztály, Neubiberg, Německo, květen 1945

  Bf 109G-10/U4, WNr. 612762, Jagdstaffel 5 der ROA

  (Ruská osvobozenecká armáda), Německý Brod,

  Protektorát Čecha a Morava, duben 1945

  Avia S-99, Letecká hlídka SNB, Praha-Kbely, 1947

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard134

  Duben 2022

• Page 135

  EN500, F/O Irving F. Kennedy, No. 249 Squadron,

  Qrendi, Malta, červenec 1943

  BS152, F/O Lorne M. Cameron, No. 402 Squadron RCAF,

  RAF Kenley, Velká Británie, únor 1943

  BS240, W/Cdr Richard „Dickie“ Milne,

  Biggin Hill Wing, RAF Biggin Hill, Velká Británie,

  leden–březen 1943

  EN447, Lt. Victor N. Cabas, 4th FS, 52nd FG, Le Sers, Tunisko, duben 1943

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACH

  Spitfire F Mk.IX 1/72#7460

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard

  135

  Duben 2022

• Page 136

  ON APPROACH

  F6F-3

  1/48 #8227

  Reedice

  KVĚTEN 2022

  Lt Lochridge, VF-34, ostrov Nissan, 1944 VF-8, USS Intrepid, léto 1943

  OTU VF-2, NAS Melbourne, Austrálie, říjen 1944

  Ens. Gordon Arthur Stanley, VF-27, USS Princeton (CVL-23), October 1944

  Lt. Oscar Ivan Chenoweth, VF-38, Segi Point, ostrov New

  Georgia, září 1943

  INFO Eduard136

  Duben 2022

• Page 137

  OTU VF-2, NAS Melbourne, Austrálie, říjen 1944

  ON APPROACH

  Spitfire HF Mk.VIII

  1/48

  #8287

  Reedice

  KVĚTEN 2022

  JF519, No. 1 Squadron SAAF, Trigno, Itálie, červen 1944

  JF364, No. 32 Squadron, Foggia, Itálie, začátek roku 1944

  308th Fighter Squadron, 31st Fighter Group, Castel Volturno, Itálie, 1944

  JF630, F/O L. Cronin, No. 81 Squadron, Palel, Indie, březen 1944

  JF476, No. 92 Squadron, Triolo, Sicílie, listopad 1943

  INFO Eduard

  137

  Duben 2022

• Page 138

  A6M2 Zero Type 21

  1/48

  #82212

  Reedice

  ON APPROACH

  c/n 5349, poddůstojník 1. tř. Tsuguo Matsuyama,

  stíhací jednotka let. lodi Hiryū, letadlová loď Hiryū,

  7. prosince 1941

  poddůstojník 2. tř. Kōtarō Koyae, stíhací jednotka

  let. lodi Zuihō, Rabaul, ostrov Nová Británie,

  duben 1943

  poddůstojník 1. tř. Saburō Sakai, Tainan Kōkūtai,

  letiště Lakunai, Rabaul, ostrov Nová Británie,

  srpen 1942

  por. Kunio Kanzaki, velitel Hikōtai 311 v rámci Kōkūtai 381,

  základna Kendari, ostrov Celebes, květen 1944

  por. Nobuo Miyatake, Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai,

  1. Shichisei-tai, základna Kanoya, Japonsko, duben 1945

  KVĚTEN 2022

  INFO Eduard138

  Duben 2022

• Page 139

  OD MEZKA KE GRIPENU

  Tak jsme dokončili dvaasedmdesátino-

  vého Mezka... Formy jsou hotové, návod,

  markingy, lepty a obtisky taktéž. Hodno-

  cení této mnohými toužebně očekávané

  novinky ponechám na ctěné obci mo-

  delářské, ale mně osobně se moc líbí.

  V rámci příprav této stavebnice jsme zno-

  vu a znovu naráželi na různé nejasnos-

  ti, rozpory v interpretaci řady fotografií

  a další radosti života badatelského. Je

  sice pravda, že pokud jde o téma S-199 nic

  vysloveně objevného už asi nikdo nevy-

  bádá, ale několika vlastních interpretací

  jsme se nicméně i v tomto případě dobra-

  li. Jsem zvědav, jak je odborná veřejnost

  přijme.

  Co mě velmi zajímá, a nad čím už delší

  čas dumám, je skutečný význam tohoto

  letounu pro naše letectvo. U našince má

  renomé, vycházející z pečlivě namíchané

  nostalgie, vlastenectví i střízlivého pohle-

  du na věc. Byl to sice „bastl“ z výhradně

  německých komponent, ale přesto byl

  náš. A víte co? Mně se S-199 líbí ze všech

  Messerschmittů asi nejvíc. Ne kvůli nos-

  talgii, prostě se mi ta menším vrtulovým

  kuželem opticky zeštíhlená příď líbí víc

  než poněkud tuponosé Bf 109G. Ostatně

  nevím jaká slova by v případě S-199 volil

  ten, kdo snad měl nazvat Bf 109G-10 „Ba-

  stardem z továrny Erla“. Pro naroubování

  motoru Jumo 211 určeného pro bombar-

  déry na drak pozdních verzí stíhacího Me-

  sserschmittu a použití rovněž „bombar-

  dovací“ vrtule by asi hledal vhodný výraz

  jen stěží.

  Já bych ale silnými odsudky šetřil. I když

  se jednalo o letoun, který ani zdaleka

  nemohl konkurovat špičkovým stíhacím

  strojům své doby, tak nejen splnil, ale

  vlastně překonal svůj úkol. Původně měl

  sloužit pouze k výcviku a k překlenutí kri-

  tického období do příchodu moderní reak-

  tivní techniky, ale nakonec byl zhruba tři

  roky páteří našeho stíhacího letectva. Na

  moderní techniku nemělo krátce po vál-

  ce Československo dostatek finančních

  prostředků. Nákup vyšších verzí Spitfirů,

  Tempestů nebo Mustangů v požadova-

  ném množství by odčerpal téměř všechny

  tehdejší devizové rezervy státu. A úvahy

  o nákupu proudových Meteorů, které se

  prý také objevily, už bychom mohli nazvat

  „vlhkým snem“... Sovětský svaz se tehdy k

  žádné „charitě“ neměl, a to, s čím se vrátili

  piloti z odboje, ať už z východu nebo zápa-

  du, zdaleka nestačilo. Bylo sice po válce,

  ale do deseti – patnácti let se v té době

  očekávala válka nová, a tak byly plánova-

  né mírové počty bojových letounů poměr-

  ně velkorysé.

  „Zbastlení“ S-199 tak bylo ve skutečnosti

  docela chytrým tahem. Ušetřily se finanč-

  ní prostředky, využilo se, co tady už bylo,

  a nebýt mizerné kvality vstupních kompo-

  nent, zejména motorů, a také snad ještě

  mizernější kvality práce poválečného le-

  teckého průmyslu, mohla mít S-199 přece

  jen o něco lepší pověst.

  Zajímavé je, že navzdory mnoha nelicho-

  tivým článkům vzpomínají piloti-pamět-

  níci na S-199 většinou v dobrém. „Tě upo-

  zorňuji,“ začal svým typickým způsobem

  větu major Zdeněk Smetana, můj někdejší

  učitel létání na Mi-2, „že dobře seřízenej

  Mezek chodil v horizontu přes 600 ki-

  lometrů za hodinu!“ To se psal rok 1986

  a tento postarší pán v Piešťanech završo-

  val jako instruktor svou leteckou kariéru

  vtloukáním nezbytné koordinace pohy-

  bů kolektivem, cyklikou a pedály do hlav

  dvacetiletých kluků. Na Mezka rozhod-

  ně nenadával. Naopak. „Bylo s ním pěk-

  ný polítání, jen se musel při startu držet

  zkrátka...“ Tak nějak mi to tehdy říkal, když

  jsem se ho na jeho zkušenosti s Mezkem

  přeptal.

  Nedávno mě napadla určitá souvislost

  se současností, kdy se opět láme chleba

  ohledně budoucnosti našeho nadzvuko-

  vého letectva. Říkal jsem si, že by bylo

  nejlepší nechat si stávající Gripeny, při-

  koupit k nim eventuálně ještě jednu letku

  a tyto stroje zmodernizovat. Přišlo mi to

  jako elegantní, úsporné řešení, které by

  nám v zásadě postačovalo a zbytečně by

  nevysávalo státní rozpočet. Úvahy o akvi-

  zici nejmodernějších F-35 jsem považoval

  za ještě „vlhčí sen“, než jakým byly úvahy

  o nákupu stovek Meteorů pro naše pová-

  lečné letectvo. Byl jsem pro cestu, která

  by spíš odpovídala tomu Mezku, jakkoli

  k němu rozhodně nechci Gripena přirov-

  návat. Je to výborný stroj, který zajistil

  našemu letectvu úspěšnou transformaci

  a přechod od starých Migů-21 k moderní

  západní technice. Myslel jsem si, že by to

  bylo nejlepší řešení. Pak jsem se probudil

  do 24. února 2022 a už si to nemyslím...

  Richard Plos

  Foto: sbírka Michala Ovčáčíka

  INFO Eduard

  139

  Duben 2022