Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

Příjezd kavalerie

Tři významní piloti první fáze leteckých bojů nad Guadalcanalem: Maj. John L. Smith, velitel VMF-223, LtCol Richard Mangrum, velitel VMSB-232 a Capt. Marion E. Carl, XO VMF-223.


VMF-223 na Guadalcanalu

část 1

Text: Thomas McKelvey Cleaver  

Foto: Naval History and Heritage Command


Grumman F4F-4 Wildcat byl nejvýznamnějším stíhacím letounem nasazeným v bojích o ovládnutí ostrova Guadalcanal. Jako první s těmito letouny přistáli na letišti Henderson Field piloti od VMF-223.

 

Až na několik mraků byla ráno 20. srpna 1942 obloha nad Korálovým mořem tmavě modrá. V 10:20 hodin spatřila japonská H6K Mavis od 14. Kōkūtai, operující z předsunuté základny na Shortlandských ostrovech, křižník a dva torpédoborce. Podala o nich zprávu a začala je sledovat. V 11:30 Mavis ohlásila, že tři válečné lodě doprovázejí letadlovou loď – to když byla spatřena také pomocná letadlová loď USS Long Island (ACV-1), jejíž paluba byla zaplněna letadly. Když zprávu z Mavis odhalující přítomnost USS Long Island obdrželo velitelství Spojeného loďstva v Truku, japonští velitelé byli nadšeni. Unikl jim však význam letadlové lodi, kterou Mavis spatřila, protože o existenci amerických „pomocných letadlových lodí“ nevěděli nic. Štáb admirála Yamamota měl za to, že USS Long Island pronásleduje pomalou skupinu lodí admirála Tanaky s posilami, která od vyplutí z Truku ve dnech 16. a 17. srpna směřovala ve dvou uskupeních ke Guadalcanalu. USS Long Island byla mimo dosah všech japonských útočných letadel, ovšem Tanakova flotila měla neidentifikovanou americkou letadlovku v dosahu. Viceadmirál Nishizō Tsukahara nařídil Tanakovi, aby se odklonil od Guadalcanalu a stočil se přímo k Rabaulu. Kdyby Američané věděli, kde se nachází, mohli by ho pronásledovat a přitom se dostat do dosahu bombardérů Betty od 25. Kōkū Sentai (25. letecká flotila, rovněž označovaná jako 5. letecké útočné uskupení).   

Ve 13:40 hodin obdrželo velitelství admirála Yamamota zprávu z paluby Mavis uvádějící, že v dalším pátracím sektoru byla zjištěna přítomnost druhé letadlové lodi a několika doprovodných hladinových plavidel; ve skutečnosti šlo stále o USS Long Island a její doprovod. Americké radary velký létající člun, který je odhalil, nezaznamenaly, ani když japonský letoun pokračoval ve sledování kurzu lodí, a přiblížil se až na 40 mil od nich.

Kapitán USS Long Island Commander Donald B. Duncan na palubě své lodi během kotvení v Norfolku, Virginia 26. října 1941. Povšimněte si instalace provizorního stožáru. 


Ve 14:00 dosáhl USS Long Island cípu ostrova San Cristobal, 200 mil jižně od Guadalcanalu. Kapitán lodi, Commander Donald Duncan, nařídil plnou rychlost. Z vodorovných komínů na pravoboku se valil černý dým, jak se jediný dieselový motor Long Islandu snažil dosáhnout maximální rychlosti 16,5 uzlu – poloviny rychlosti běžné letadlové lodi.

Existence podivně vyhlížejícího plavidla byla započata 11. ledna 1940, kdy byla spuštěna na vodu jako nákladní loď třídy C-3 Mormacmail. Námořnictvo ji převzalo 6. března 1941, z loděnic vyjela s odstraněnou nástavbou, kterou nahradila 362 stop (110 m) dlouhá letová paluba, a stala se tak první z nové třídy letadlových lodí – Auxiliary Escort Carriers (pomocné doprovodné letadlové lodě). Tato kategorie se během několika následujících let stala nejpočetnější třídou letadlových lodí na světě, známou jako CVE, což podle osádek znamenalo „combustible, vulnerable and expendable“ (hořlavé, zranitelné a postradatelné).

Pro USS Long Island a jeho drahocenný náklad – letouny F4F-4 Wildcat z VMF-223 a SBD-3 z VMSB-232 – to byl druhý pokus dostat se na Guadalcanal. Po necelém měsíci příprav, které následovaly po oznámení z 5. července, že budou nasazeni v jižním Pacifiku, se piloti a jejich střelci dne 2. srpna 1942 v Pearl Harboru nalodili na palubu malé letadlové lodi a USS Long Island bez doprovodu vyplula do velkého neznáma válkou zmítaného Pacifiku. Pozemní osádky jednotky a další klíčový personál z MAG-23, stejně jako veškerá munice, palivo a zásoby potřebné k zahájení leteckých operací, odpluly odděleně na palubě transportní lodi William Ward Burroughs.

Dne 9. srpna 1942 se osádka USS Long Island, zcela neznalá poměrů na Guadalcanalu, blížila k místu vylodění, když se kapitán Duncan dozvěděl o katastrofě, ke které došlo předchozí noci v bitvě o ostrov Savo. Duncan loď otočil a zamířil s ní na americkou základnu Suva na Fidži, kde čekal na povolení k vyložení svého nákladu letadel a pilotů. Po příjezdu informoval admirála Roberta Ghormleyho, že většina pilotů je příliš nezkušená na to, aby mohla být nasazena rovnou do bojů. Ghormley informaci předal admirálu McCainovi, který nařídil převelet k VMF-223 osm zkušenějších pilotů z dobře vycvičené a zatím nijak neoslabené VMF-212, umístěné na základně Vila. Ta naopak měla přijmout nejméně zkušené piloty VMF-223 a pokračovat v jejich výcviku. Aby výměnu provedla, odplula USS Long Island 14. srpna ze Suvy do Efate, ale piloti VMF-212 se na její palubu dostali až 18. srpna, den před odjezdem na Guadalcanal.

Hangár USS Long Island s Wildcaty a Seagully 17. června 1942. Všechny letouny jsou od VGS-1. O měsíc později již tato loď vezla VMF-223 vstříc Guadalcanalu.

 Před vzletem z paluby USS Long Island…

Oblast Hendersonova letiště, jak vypadala krátce po obsazení námořní pěchotou. 

Mariňáci budují obrannou linii kolem Hendersonova letiště.


Na Guadalcanal!

Cestou z Pearl Harboru se mariňáčtí piloti obávali, jak z letadlové lodi v tichomořském bezvětří odstartují. Dick Mangrum vzpomínal: „Netušili jsme, jak moc na jih tento rovníkový jev zasahuje, a když jsme zjistili, že náš cíl je dostatečně daleko na jih od rovníku, považovali jsme to za štěstí…“ Když jihovýchodní pasát přidal k proudění vzduchu nad palubou dalších deset uzlů, osádky dvanácti nových střemhlavých bombardérů SBD-3 Dauntless zkontrolovaly vybavení a výstroj – zapalovací svíčky, startovací náplně, sady nářadí, dokonce i náhradní pneumatiky, které si předchozí noc nacpaly do kokpitů, aby si s nimi vystačily po dobu dvou prvních týdnů, než dorazí pozemní personál. Jednotce chybělo do plného počtu šest letounů, ale těch dvanáct kusů, to byly jediné Dauntlessy, které byly k v rámci flotily na Fordově ostrově k dispozici, když se Mangrum dozvěděl o nadcházejícím nasazení. Každý Dauntless nesl 500librovou bombu, aby doplnil nevelké zásoby na Guadalcanalu. Mangrum uvedl: „Rozkaz podvěsit pro přelet pod naše letouny bomby nám otevřel oči. V tu ránu jsme pochopili, jak obtížná je situace v oblasti, do které zanedlouho zamíříme.“ Podporučík Eugene Trowbridge si do svého oficiálně nelegálního deníku (který si bez ohledu na instrukce vedl) zapsal: „Dnes je tu hodně vzruchu, protože všude kolem jsou nepřátelské ponorky a získáme novou zkušenost, až budeme z lodi katapultováni, protože vzletová paluba je příliš krátká na to, abychom mohli vzlétnout. Všichni jsme připraveni k odletu. Motory zahřáté a vyzkoušené, zavazadla zajištěná, všechno připravené. Konečně můžeme vyrazit.“

Obsluha letové paluby zatlačila první bombardér na místo. Kapitán bombardéru číslo 232, major Richard. H. Mangrum, měl za sebou dvanáct let kariéry pilota stíhaček a bombardérů a 3000 letových hodin, což z něj činilo nejzkušenějšího ze všech 31 pilotů obou squadron. Mangrum později vzpomínal: „Náš start byl odložen na odpoledne, protože v poledne navštívili Guadalcanal Japonci, a tak byla při pozdějším příletu menší pravděpodobnost, že se nám dostane od našich kolegů mariňáků nepřátelského uvítání.“

O dvě minuty později se 2nd Lt. Lawrence Baldinus, polský emigrant a bývalý řadový pilot námořní pěchoty, který byl zařazen do služby po Pearl Harboru a po Mangrumovi byl nejzkušenějším pilotem letky, postavil na brzdy, vyhnal motor do otáček a odstartoval, aby se připojil ke svému veliteli. 2nd Lt. Henry „Hank“ Hise, dvaadvacetiletý Texasan, který absolvoval leteckou školu v květnu předchozího roku a v palubním deníku měl něco přes 200 hodin, manévroval se svým průzkumným bombardérem na palubě, zatímco osádka připojovala letoun ke katapultu. On a dalších devět nováčků nikdy neviděli Dauntless, než se koncem června přihlásili k jednotce. O minutu později síla katapultu přiměla poručíka Hise silně zatáhnout za knipl, takže příliš zvedl příď Dauntlessu a téměř přešel do pádu. Rychle potlačil a zápasil s letounem, aby ho udržel nad hladinou. Když nad ním opětovně získal kontrolu, připojil se k Mangrumovi a Baldinusovi.

Na katapult byla následně dotlačena první z devatenácti modro-šedých stíhaček F4F-4 Wildcat. Velitel perutě, Maj. John L. Smith, provedl kontrolu motoru a ovládacích prvků. Byl velmi inteligentní a schopný a dokázal se rychle přizpůsobit změně podmínek. Většina těch, kdo ho znali, tvrdila, že často působil, jako by měl špatnou náladu. Na stíhačkách létal před útokem na Pearl Harbor teprve měsíc a na svých mladých pilotech tvrdě pracoval od chvíle, kdy byla squadrona informována, že je určena k nasazení v jižním Pacifiku. Nikdy necvičil jiné letce a nikdy nebyl v boji. Naštěstí byl vynikajícím a přirozeným stíhacím taktikem, sebevědomým inovátorem, který pečlivě vycvičil své muže, aby přežili v bojích proti jinak neporazitelným Zerům. Později vzpomínal na týdny strávené prací na přípravě svých nováčků pro budoucí náročné boje: „Všichni jsme se museli zacvičit na letadlové lodi, což jsme udělali. Trávili jsme co nejvíce času létáním o sobotách a nedělích i ve všech ostatních dnech, prováděli jsme střelbu a cvičné lety a dělali jsme cokoli, co by pomohlo pilotům rychle nabýt zkušenosti. Byla to moje první zkušenost s výcvikem, ale zdálo se mi, že nejdůležitější je střelba, takže jsme se na ni soustředili víc než na cokoli jiného. To se nám vyplatilo, když jsme zjistili, kam nás posílají…“

F4F-4, na kterém Maj. Smith létal, se od svého předchůdce F4F-3 lišil; tento Wildcat měl skládací křídlo, což umožňovalo, aby z letadlové lodi mohlo operovat více letounů. Výzbroj byla zvětšena ze čtyř na šest kulometů ráže 50 mm, čímž se zvýšila hmotnost sekundové dávky, ale palebný průměr zůstal zachován, což zkrátilo celkovou dobu střelby o 14 sekund. A to byla ve vzdušném boji dlouhá doba. Většina pilotů Wildcatů tyto úpravy za zlepšení nepovažovala. Hmotnost přidaných zbraní a sklápěcích mechanismů křídla totiž dále zhoršila již tak nevalné výkony této stíhačky. Na Guadalcanalu pak piloti potřebovali každý okamžik, který jim mohly svou včasnou výstrahou poskytnout pobřežní hlídky, aby včas vystoupali do výšky 20 000 stop (6096 m) a dostali se tak do útočného postavení proti přilétajícím Japoncům.

Smithe rychle za sebou následovali Capt. Marion Carl, čerstvě jmenovaný XO (Executive Officer – funkce blízká náčelníkovi štábu jednotky), a jeho kolegové, veteráni z Midwaye a velitelé divizí (čtyřčlenných rojů), kapitáni Clayton Canfield a Roy Corry, i jejich mladí svěřenci, kteří měli v zápisnících v průměru 250 letových hodin a byli osm týdnů po letecké škole.

Ve 14.55 hodin obdržel Yamamotův štáb hlášení od druhé Mavis, že letadlová loď a její doprovod se stahují na jih. Ani jedna osádka velkých létajících člunů neviděla start Marine Air Group 23 směrem na Guadalcanal.

Poté, co všechny letouny námořní pěchoty odstartovaly, změnila zranitelná letadlová loď kurz a plnou rychlostí zamířila z dosahu. Jednatřicet modro-šedých Wildcatů zamířilo na sever do oblačného neznáma.

Guadalcanal se objevil na obzoru o dvě hodiny později. Zatímco Smithovy Wildcaty tvořily vrchní krytí, SBD přistály. Mangrum následoval Jeep pozemní kontroly do perimetru letiště a seskočil na zem, jakmile se motor jeho letadla zastavil. Generál Vandegrift mu silně potřásl rukou, zatímco tisíce vděčných mariňáků chraplavě křičely a v bouřlivém návalu emocí se muži navzájem pošťuchovali. Přijela kavalerie!

Poručík Gene Trowbridge si později do deníku zapsal: „V 16.00 jsme spatřili letiště. Vojáci nás opravdu vítají, protože Japonci si dávají na bombardování záležet a oni si myslí, že jim určitě pomůžeme. Všichni jsme se uložili ke spánku a těšili se na příjemné usínání, když vtom prásk! Celý svět jako by vybuchl. Japonci se blíží a některé jejich křižníky a torpédoborce ostřelují nás i pozemáky… Byla to náročná první noc. Jsme nervózní a nesví, protože všude kolem nás jsou odstřelovači, kteří jen čekají, až někdo vystrčí nos.“


Invaze „Shoestring“

Jakmile se spojenecká flotila po porážce u ostrova Savo stáhla z oblasti Guadalcanalu, bylo hlavním úkolem opuštěné námořní pěchoty co nejrychleji zprovoznit dobyté japonské letiště na planině Lunga. Bez letecké podpory byli zcela vydáni na milost a nemilost japonským leteckým a námořním útokům a také velmi zranitelní vůči případnému pozemnímu útoku.

Téměř ihned poté, co 8. srpna 1942 padla přistávací dráha do rukou 3rd Battalion, 5th Marines, provedl oddíl leteckých a ženijních důstojníků bilanci situace. Hlásil, že do 10. srpna by mohl zprovoznit 2600 stop (800 m) dráhy a že další úsek o rozměrech 1200 × 160 stop (365 × 49 m) by mohl být dokončen v následujícím týdnu. Kontradmirál Turner pak 8. srpna slíbil, že letadla přiletí 11. srpna. Bohužel, když byla flotila nucena se po bojích u ostrova Savo evakuovat, odplula s téměř veškerým vybavením 1st Engineer a 1st Pioneer Battalion, které ještě nebylo vyloženo. Výstavba letiště začala 9. srpna, když se oběma praporům podařilo shromáždit dostatečné množství vybavení, aby jejich muži mohli začít. Bylo vyloženo slabých 15 procent jejich vybavení a zásob, přičemž se na břeh nedostala žádná těžká technika. Byli tedy nuceni ručně navážet 100 000 krychlových stop (2830 m3) zeminy, aby zakryli prohlubeň ve středu plochy, kterou tam zanechali Japonci. Ti svou původní stavbu zahájili na obou koncích dráhy a pokračovali směrem do středu.

Ženisté použili obrovský ocelový nosník jako srovnávač povrchu, zatímco k navážení výplně použili ukořistěný japonský silniční válec. Japonské vybavení významně obohatilo slabé ženijní vybavení, jež měli Američané k dispozici. A ačkoli bylo ukořistěné vybavení obecně ve špatném stavu, vynalézaví američtí mechanici jej v závodě s časem dokázali hodinu po hodině udržovat v chodu. Jediným zařízením pro zemní práce byl jediný buldozer, který se podařilo vylodit. Sklápěcí nákladní vozy k dispozici nebyly. Při překonávání nesmírných obtíží předváděli ženisté neuvěřitelné improvizační výkony.

Dne 18. srpna přiletělo nad Hendersonovo letiště osm bombardérů Betty. Útok proběhl v rámci největšího náletu od 9. srpna 1942, kdy 25. Kōkū Sentai zahájila letecký útok vedoucí k prvnímu japonskému pokusu o vylodění vojáků a znovudobytí ostrova. Bombardéry, které byly kvůli protiletadlové palbě nuceny zůstat ve výšce nad 25 000 stop (7620 m), způsobily jen malé škody. Všem bylo ale jasné, že se nepřítel vrátí. Z Noumea dorazil konvoj tří lodí, který přivezl potraviny na pět dní, což spolu s ukořistěnými japonskými zásobami poskytlo námořní pěchotě dvoutýdenní zásobu potravin. Aby zásoby vystačily co nejdéle, bylo stravování námořní pěchoty omezeno na dvě jídla denně.

 

Henderson je připraven

Během 19. srpna 1942 ohlásily CUB-1 a 1st Engineer Battalion, že Henderson je připraven pro letecké operace. Letiště nyní představovalo 3800 stop (1158 m) dlouhý a 150 stop (46 m) široký pás, pokrytý štěrkem, s prašnou pojížděcí dráhou a stojánkami, které byly předurčeny k tomu, aby se při četných bouřkových lijácích proměnily v bahnité plochy. Letiště bylo obklopeno slabou obrannou linií táhnoucí se od Point Cruz na západě k řece Ilu na východě, takže bylo vzdáleno jen čtvrt míle od kilometr dlouhé vyvýšeniny, která se do historie námořní pěchoty zapsala jako „Krvavý hřeben“. Nebyly zde žádné ochranné zátarasy a údržba letadel měla po celou dobu jejich pobytu na ostrově prověřovat americkou vynalézavost. Jedinou stavbou na letišti byla dřevěná věž, kterou postavili Japonci, a která byla známa jako „Pagoda“. Reportér časopisu Time Robert Sherrod, jenž se vylodil spolu s námořní pěchotou, popsal životní podmínky na letišti jako „otřesné“, s možností spánku omezenou na stany s bahnitou podlahou nebo zemljanky, v jejichž blízkosti se nacházely vyhloubené zákopy. Malárii roznášejících komárů byla spousta. Letci dostávali japonské moskytiéry, ale „bahenní mariňáci“ v něco takového nemohli ani doufat. Zázemí bylo primitivní, ale Henderson Field byl připraven. A právě včas. Přes veškerou snahu se ale dal jen stěží označit za letiště. Byl to nepravidelně tvarovaný flek země vyříznutý v ostrovním porostu, napůl v kokosovém háji a napůl mimo něj, s příliš krátkou vzletovou a přistávací dráhou a příliš malým počtem valů, které by chránily letadla před střepinami. Koneckonců, 20. srpna 1942, několik týdnů po příletu na ostrov, napsal XO celé MAG-23, Lt. Col. Charles Fike, tento zápis do válečného deníku skupiny: „Po příjezdu bylo zjištěno, že pro tankování, přezbrojování a servis letadel je k dispozici servisní oddíl přibližně 140 mužů, kterému velí Ensign Polk z CUB-1. Veškeré tankování se provádí pomocí ručních čerpadel přímo ze sudů. Přezbrojování probíhá bez pomoci pumových vozíků nebo zvedáků. Poddůstojníci CUB-l, ačkoli jsou ochotní a inteligentní, mají většinou odslouženy méně než čtyři měsíce, v důsledku čehož vyžadují nejpřísnější dohled. Vzhledem k doprovodným obtížím zvládl Ensign Polk tuto situaci pozoruhodně dobře. Jeho přístup byl po celou dobu vstřícný.“

Pokračování příště...

Wildcaty na Guadalcanalu na podzim 1942. Nad Hendersonovým letištěm prolétá skupina B-17.

 Zásadní inovací bylo u verze F4F-4 skládací křídlo systému „So-Wing“, který navrhl přímo Leroy Grumman. Zde demonstrují prostorovou úspornost systému mechanici na letounu náležejícímu VF-3 na základně NAS Kaneohe, Oahu, 29. května 1942.

předchozí článek

Vzpomínky na Šámiho

následující článek

V jako výškový

Článek pochází z vydání 03/2023

Info EDUARD 03/2023, Page 8
Info EDUARD 03/2023, Page 9
Prolistovat PDF
03/2023
Info EDUARD 03/2023

Dobrý den, dámy a pánové! Máme zavřeno. Dnes představované březnové novinky si sice můžete prohlédnout a prostudovat jak na následujících stránkách, tak na našem e-shopu, ale nekoupíte je tam. Chápu, zní to šíleně. Nejde ale o žádný rafinovaný marketingový tah, prostě se stěhujeme. Přesně řečeno, stěhujeme obchodní oddělení. To je také důvod, proč v následujících sedmi dnech nebude možné objednávat na e-shopu. Jak jste ale jistě zaznamenali, bylo na druhou stranu možné tyto novinky nakoupit již od minulého pátku, rovněž tak jsou již k dispozici u našich obchodních partnerů.

3/1/2023

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article Příjezd kavalerie waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (551 ms)

Rendering Příjezd kavalerie (284211): (8/8) (6 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i6889/item982998-small.jpg

 i6889/item982999-small.jpg

 i6889/item983000-small.jpg

 i6889/item983001-small.jpg

 i6889/item983002-small.jpg

 i6889/item983003-small.jpg

 i6889/item983004-small.jpg

 i6889/item983005-small.jpg

 p156/vth369627-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i6889/vth369753-1.jpg

 i6889/vth369754-1.jpg