04/2023

Dobrý večer, vážení přátelé! Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení kompletace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice. Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší přestěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce 2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sousední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic.

• Page 1

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 duben 2023

  # 158

• Page 2

  © Eduard - Model Accessories, 2023

  Tento materiál je volně šiřitelný a tisknutelný.

  Žádná textová nebo obrazová část z něj však nesmí být použita

  k další publikaci na jakémkoli médiu bez souhlasu společnosti

  Eduard - Model Accessories, s.r.o. a autorů jednotlivých článků.

  Redakční a grafická úprava - Středisko marketingu, Eduard-Model Accessories

  INFO Eduard

  e-magazín ZDARMA Ročník 22 duben 2023

  # 158

• Page 3

  eduardeduard

  DUBEN 2023

  OBSAH

  ÚVODNÍK

  STAVEBNICE

  BRASSIN

  FOTOLEPTY

  BIG ED

  POSTAVENO

  ON APPROACH – květen 2023

  TAIL END CHARLIE

  HISTORIE

  BOXART STORY

  HODINA CHEMIE

  Z-326/C-305 Trenér Master ProfiPACK 1/48

  Bf 110C ProfiPACK 1/48

  RUFE DUAL COMBO Limited 1/48

  Fw 190A-4 engine flaps and 2gun wings Weekend 1/48

  Tempest Mk.V Series 2 Weekend 1/48

  UTI MiG-15 ProfiPACK 1/72 reedice

  RUFE 1/48

  Z-326 Trenér Master 1/48

  F-35A 1/48

  Spitfire Mk. IXc early 1/48

  Bf 109G-2 1/48

  Fw 190A-2 1/48

  Rufe

  Příjezd kavalérie -

  VMF-223 na Guadalcanalu

  Letecká vojna nad Ukrajinou -

  Rok krviprelievania

  Lepidla 2/2

  Veselý krab

  Jako psi na řetězu

  Deštník Zelených srdcí

  Osudná chyba

  Bod zlomu

  Vydává Eduard-Model Accessories, spol. s.r.o.

  Mírová 170, Obrnice 435 21

  podpora@eduard.cz www.eduard.com

  4

  6

  31

  36

  40

  70

  88

  96

  106

  114

  133

• Page 4

  ÚVODNÍK

  Dobrý večer, vážení přátelé!

  Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu

  dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu

  Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení komple

  -

  tace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také

  v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice.

  Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší pře

  -

  stěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře

  a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové

  haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce

  2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme

  začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sou

  -

  sední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic.

  S původními majiteli jsme se dohodli rychle, stejně

  jako s bankami o financování, nadějně rozjetý projekt

  se ale zasekl na typicky české překážce: Přes příjez

  -

  dovou cestu k našemu objektu vede desetimetrový

  pruh pozemku patřící sousedovi. A protože soused je

  americký korporát, trvalo dohodnutí podmínek pou

  -

  žití nějakého tři čtvrtě roku, aby v září loňského roku

  byl areál konečně náš. Letos v únoru jsme do první

  zrekonstruované haly, podle projektu rekonstrukce

  Haly 2, přestěhovali sklad výlisků, a minulý měsíc

  pak obchodní oddělení. Dalším krokem bude stěho

  -

  vání oddělení kompletace modelů, tedy balení, které

  proběhne v červnu.

  To je ta jednodušší část projektu. Jak jsem psal

  v březnovém úvodníku, další fází je rekonstrukce

  prostor pro oddělení 012, výrobu stavebnic. Tedy

  prostor určených pro nástrojárnu, lisovnu, sklady fo

  -

  rem a materiálu, a také pro kanceláře konstruktérů

  a technologů. To už je náročnější záležitost, instalace

  pro technologie bude výrazně složitější než úprava

  prostor pro skladování výrobků a expedici. Pokud

  vše půjde dobře, mohli bychom do Sedlece výrobu

  stavebnic přestěhovat z Obrnic na konci letošního

  roku. No ale je to podobné jako s projekty nových

  stavebnic, ty také na začátku vypadají, že by mohly

  být hotové poměrně rychle, a pak to zase dopadne

  jako vždycky. Takže realistické je očekávat stěhování

  výroby stavebnic v první polovině příštího roku, pro

  -

  jekt ovšem počítá s ukončením celého procesu do

  konce příštího roku. Takže vlastně máme relativně

  dost času, a stále můžeme věřit, že by to s tímhle

  stěhováním mohlo dopadnout jako se Zerem nebo

  kdysi s Nieuportem 17. Tyhle projekty jsme totiž stihli

  opravdu ve výrazně kratším čase než obvykle. Po

  -

  kud vše klapne, přinese nám to hodně, a vám také,

  protože naše schopnost vydávat nové stavebnice

  v rychlejším tempu po přestěhovaní postupně naros-

  te. Ve finále ovšem o tom, na kolik naroste, rozhod-

  nete vy. Protože my se budeme v rozšiřování kapacit

  samozřejmě řídit vaší poptávkou.

  Ještě jednou Norimberk

  O letošním norimberském veletrhu jsme psali v mi-

  nulém čísle Infa a popravdě řečeno, neměl jsem do

  minulého týdne potřebu se k výstavě vracet. Názor

  jsem změnil po přečtení hodnocení výstavy Jindrou

  Štěrbáčkem v Modeláři. Nebudu chodit kolem hor

  -

  ké kaše, ten článek mi přijde nesmírně neobjektivní

  až dehonestující, jeho hodnocení jsou neférové jak

  k pořadatelům, tak účastníkům. Nehodlám polemizo-

  vat se sdělením, že letošní veletrh byl pro náš obor

  výrazně menší akcí, než na jakou jsme byli zvyklí

  z předcovidových let. To bylo ale očekávané a ale-

  spoň my jsme tam jeli s naprosto jasnou předsta-

  vou, do čeho jdeme. Podle toho jsme se také zařídili

  a změnili jsme své obvyklé a za léta účasti na vele-

  trhu zažité postupy. Konkrétně pro nás a pro naše

  kolegy a přátele ze Special Hobby to znamenalo,

  že jsme se spojili a sdíleli jeden stánek. Nebyl to

  ale žádný ministánek, jak se o něm píše v Modeláři.

  Oproti předchozím letům jsme plochu stánku zredu

  -

  kovali o jednu třetinu. Ony stejně ty naše předchozí

  stánky nebyly žádné opulentní expozice, myslím, že

  svojí velikostí odpovídaly velikosti a významu našich

  firem. My, tedy Eduard, s vysokou pravděpodobnos

  -

  tí příští rok ještě zůstaneme u této velikosti stánku,

  Special Hobby se od nás patrně oddělí a zařídí si

  svůj vlastní. Bude to trochu škoda, za mě bylo soužití

  s nimi příjemné a bezkonfliktní, i když jsem jim snědl

  buráky.

  Absence řady firem byla očekávaná, a pro toho, kdo

  alespoň trochu sleduje, co se děje ve světě, nepře

  -

  kvapivá. Asie stále ještě bojuje s dozvuky pande-

  mie, letecká doprava v současnosti přináší značný

  diskomfort, což odrazuje od cesty do Evropy kdekoho.

  Ukrajina se brání ruské agresi, takže absence ukra

  -

  jinských firem je naprosto pochopitelná, a u Rusů je

  to také jasné. Jsou pod sankcemi a jejich účast je

  ze zřetelných důvodů nevítaná. Navíc ruských firem

  v Norimberku nikdy moc nevystavovalo, já si po prav-

  dě vybavuji jen Zvezdu. Američané se do cestování

  také právě nehrnou a upřímně řečeno, z hlediska

  účasti různých národů jsou mi záhadou dvě věci: proč

  vlastně nepřijeli Poláci, a proč naopak letos přijelo

  tolik Australanů? Nikdo to nemá tak daleko jako oni,

  taky věděli, do čeho jdou a nakolik omezené mož

  -

  nosti kontaktu s výrobci letos v Norimberku budou,

  a stejně přijeli! Za mě tedy klobouk dolů! Když při-

  počtu meziroční nárůst obratu s Australany mezi lety

  2021 a 2022, bylo to u nás o 71 %, tak já osobně to po

  -

  važuji za jednoznačně kladný bod a pomalu začínám

  zkoumat proces získání australského víza. Je čas

  letět do Austrálie, i když tam mají jedovaté pavouky,

  hady a číhá tam řada dalších nebezpečí!

  Za kladný až převratný moment považuji otevření

  modelářské haly pro veřejnost a především pro děti

  a mládež. To je, pokud se nepletu, poprvé v historii

  veletrhu, kdy směly děti výstavu navštívit. Jsem si

  jistý, že by k něčemu takovému nikdy nedošlo, ne

  -

  být covidové uzávěry a jí způsobené změny poměrů.

  Nebýt výše popsané redukce vystavovatelů a z ní

  vyplývající redukce počtu návštěvníků, pořadatelé

  by výstavu neotevřeli, na to vsadím boty. Nevsadím

  je už ovšem na to, že to tak zůstane, až se poměry

  zase urovnají. A vezměte jed na to, že se urovnají. Ale

  budu rád, když víkend otevřený pro veřejnost sou

  -

  částí veletrhu zůstane. Mimo jiné nám přinesl změnu

  ve vnímání výstavní neděle. Ta bývala tradičně nud

  -

  ná, nic se už nedělo, jen jsme vždy tak nějak útrpně

  čekali, kdy to konečně skončí a budeme moct odjet

  domů. Ne že bychom letos nechtěli domů. Chtěli,

  a jak! Ale nenudili jsme se. Za sobotu a neděli přišlo

  víc lidí než za předchozí tři dny dohromady, možná

  dokonce víc než jindy za celou výstavu. Takže jsme

  nakonec balili řádně až večer, pekelně unavení, ale

  s dobrým pocitem, že nám to alespoň pěkně uteklo

  a odvedli jsme kus dobré práce. A s Fredym si mu-

  síme najít čas zajít na kafe, protože to, co jsme si

  nechali k probrání na tradičně nudnou neděli, jsme

  tentokrát pro netradičně vysoký počet zájemců

  o naše produkty probrat nestihli.

  Tak abych to shrnul. Příští rok to bude lepší, pokud

  tedy Putinovi úplně nehrábne a nerozpoutá jadernou

  apokalypsu. Jak moc lepší to bude, nevím, spíš oče

  -

  kávám, že se vystavovatelé budou vracet postupně,

  ale může to být jinak. Tak jako tak přeji Jindrovi, aby

  se do Norimberku příští rok dostal osobně a nemusel

  psát jen o tom, co se dozví z doslechu. Bylo by to fajn.

  Stavebnice v dubnu

  Než začnu s novinkami, dovolte mi ještě jedno sdě-

  lení. K závěru března máme v sortimentu stavebnic

  224 aktivních položek. Před požárem v prosinci 2020

  to bylo 180 položek, takže nyní máme sortiment již

  výrazně širší než tehdy. Tím si dovolím považovat

  obnovu sortimentu stavebnic za ukončenou. Samo

  -

  zřejmě nejde o stejný sortiment jako v roce 2020, to

  by ale nebyl ani v případě, kdyby k žádnému požá

  -

  ru nedošlo. Sortiment stavebnic se vždy dynamicky

  INFO Eduard4

  Duben 2023

• Page 5

  měnil a vzhledem k tomu, že jsme poslední dva roky

  pravidelně uváděli každý měsíc v průměru šest no

  -

  vých stavebnic, z nichž část byla zcela nová a část

  byly obnovené starší položky, je nový sortiment vý

  -

  razně obměněný. Současný stav také neznamená,

  že bychom přestali jako novinky uvádět starší sta

  -

  vebnice, v současnosti stále v sortimentu chybějící.

  V dubnu se takto vrací čtvrtkový Bf 110C v podobě

  přepracovaného Profipacku a dvaasedmdesátinový

  UTI MiG-15, ten jako reedice původní stavebnice. Také

  se nám chýlí ke konci obměna obalů. Ve skladu už

  nám zbývá velmi málo stavebnic ve starých krabi

  -

  cích, drtivá většina sortimentu už má nový typ krabic,

  ať už jde o Weekendy nebo Profipacky. Ty, které nám

  v původních obalech v současnosti na skladě zůstá

  -

  vají, budeme v dubnu vyprodávat v dalším pokračo-

  vání akce Sweep.

  Tímto se konečně dostáváme k dubnovým novinkám.

  V Profipacku rozšiřujeme řadu Trenérů o první verzi

  se zatahovacím podvozkem, Z-326, a to samozřejmě

  včetně pozdějších verzí M a MF. Stavebnice obsahu

  -

  je i vojenskou verzi, známou jako Třistapětka podle

  vojenského označení C-305. V řadě Weekend tu

  v dubnu máme dvě čtvrtkové novinky, Tempes-

  ta Mk.V 2. výrobní série a Focke-Wulfa Fw 190A-4.

  Fw 190A-4 se tak vrací jako jeden z posledních Foc-

  ke-Wulfů. To je mimo jiné proto, že jde o poměrně

  komplikovanou verzi s různými variantami výzbroje

  a výdechů chlazení motoru. V tomto případě najde

  -

  te v krabici verzi se dvěma kanóny v kořeni křídla

  a regulačními klapkami chlazení. Jeden ze strojů je

  čistá stíhačka, zbývající tři jsou stíhací bombardéry,

  výběr zbarvení pokrývá západní i východní frontu

  a severoafrické bojiště.

  Na závěr tohoto odstavce jsem si nechal zlatý hřeb

  nabídky dubnových novinek, A6M2-N Rufe. Tedy při

  -

  znám se, že mám jisté obavy, že budete Rufe považo-

  vat za další, a ještě k tomu méně zajímavé Zero. Dou-

  fám, že vás přesvědčíme o opaku, ať už samotnou

  stavebnicí, tak i dvoudílným historicko-technickým

  článkem Honzy Bobka s řadou čtivých, mnohdy do

  -

  sud neznámých informací o této unikátní plovákové

  stíhačce. Rufe premiérově vychází v edici Limited

  v módu Dual Combo a s klasickým Zerem Model 21

  sdílí jen dva rámečky. Jeden je kabinkový, druhý ob

  -

  sahuje drobné díly. Další čtyři rámečky jsou nové,

  vyrobené výhradně pro Rufe. Řadu prvků, kterými se

  Rufe liší od Zera, jsme zapracovali na základě no

  -

  vých poznatků v průběhu dokončování projektu po

  konzultacích s odborníky. To je dobrý argument pro

  ty, kdo by zvažovali, zda má cenu měnit stará Rufe

  v kitnících za naše nová. Mezi tyto prvky patří třeba

  vnější zesílení trupu v oblasti kokpitu, což na modelu

  bude i hezky vypadat a tuším, že žádná dosud vydaná

  stavebnice ho nemá. Pro toho, kdo by pak zvažoval,

  zda má smysl kupovat tuto poměrně drahou sta

  -

  vebnici se dvěma kompletními sadami výlisků, bude

  jistě zajímavá informace, že Profipack A6M2-N Rufe

  v klasickém single balení vyjde již v červenci.

  BRASSIN

  Pro Rufe vydáváme souběžně se stavebnicí celou

  řadu doplňků, vycházející z kolekce sad pro A6M2

  Model 21. Pochopitelně vynecháváme kola, ale mezi

  doplňky jsou kupříkladu i sklopné koncové oblouky

  křídla. Některé publikace uvádějí, že Rufe sklopné

  konce křídla nemělo. Jak se dozvíte z už zmíněného

  článku Honzy Bobka, ve skutečnosti přinejmenším

  několik desítek kusů z počátku výroby sklopnými

  koncovými oblouky vybaveno bylo. Pro konkurenta

  Zer, F4F-3 Wildcat, máme zase v dubnové kolekci

  novinek sadu motoru pro pozdní provedení F4F-3, li

  -

  šící se od starší sady pro F4F-3 Early krytem motoru

  s dvěma verzemi čelního prstence a některými in-

  stalacemi pod ním, kupříkladu reduktorem. Mezi

  čtvrtkovými sadami najdete také kulomety pro

  Ansona od Airfixu, dále dvě sady, konkrétně radar

  a trysku, pro všechny F-16 od Kineticu a kromě ně-

  kolika dalších menších sad také kokpit pro Mi-24V

  v tyrkysovém provedení. Ten je stejně jako březnový

  černý kokpit pro stejnou stavebnici od Zvezdy vydá

  -

  vaný v kombinaci 3D tištěného základu doplněného

  3D obtiskem Space.

  S jednou ze zmíněných malých čtvrtkových sad

  máme kuriózní problém. Jde o sadu 648842 A-1J

  Seat PRINT 1/48, určenou pro starší stavebnici Sky

  -

  raidera od Tamiye. Problém je, že ta sedačka není ve

  skutečnosti pro A-1J, ale pro A-1H. Není totiž katapul

  -

  tážní, ale pevná. A klasickou pevnou sedačku měly

  původně Skyraidery A-1H, A-1J už měly vystřelovací.

  Jde o administrativní chybu, která přináší jisté zmat

  -

  ky, za což se omlouváme. My to samozřejmě napraví-

  me, sadu přeznačíme, další série už budou v pořádku.

  Bohužel, část produkce je u obchodníků a s pekelnou

  jistotou tak část produkce unikne mezi zákazníky.

  Takže pokud na tuto sadu narazíte, buďte ve střehu!

  V měřítku 1/72 jsme se tento měsíc soustředili třemi

  sadami na Bf 110E (Eduard). Ty jsou modernizovanou

  verzí starších položek pro tento model. Sada koleček

  je klasicky odlévaná, jak to u koleček obvykle bývá.

  Naopak sada baterie příďových kulometů je tiště

  -

  ná. Zajímavá je sada pro kokpit. Její základ zůstal

  odlévaný, ale podlaha s instalací palubních kanónů

  a zadní kulomet jsou tištěné. Je to tedy takový hybrid,

  v řadě Brassin raritní, ale pro tuto sadu se nám tako

  -

  vá kombinace jevila jako vhodná. V sestavě Brassinů

  najdete ještě několik drobných sad pro Hurricane IIb

  (Revell 1/32), dvě sady pro pětatřicetinovou techniku

  a tři nové sady řady Löök.

  Masky, lepty, Space

  V klasických leptaných sadách se mimo jiné zabý-

  váme konkurenčním Zerem A6M2b od Academy,

  pumovnicí pro B-24D od Revellu (ex Monogram),

  F4U-1D od Hobby Bossu nebo Mi-8MT od Zvezdy, vše

  v měřítku 1/48. V dubnu došlo také na dlouho očeká

  -

  vané obnovení leptaných sad pro naše Hellcaty, jak

  F6F-3, tak F6F-5. Obě vycházejí ze starších sad, jsou

  ale upraveny na současné standardy.

  Zajímavé jsou dvě sady pro Spitfira Mk.IXc 1/24 od

  Airfixu, tři sady, z nich dvě pro nový SdKfz 251/1

  AusfC od Academy, jsou pro bojovou techniku v 1/35.

  Sada 36499 pro tento model obsahuje i malý aršík

  přístrojů vyrobený technologií 3D tisku, tedy po na

  -

  šem Space, a ukazuje, že trend kombinace různých

  technologií si může otevřít cestu i do sortimentu lep

  -

  tů. V nabídce je i jedna sada pro USS Missouri v 1/350

  od Hobby Bossu, tři sady pro letadla v měřítku 1/72

  a najdete v ní i tři nové sady řad BigEd a šest sad

  řady Space.

  Historické a jiné články

  Článek Honzy Bobka o stíhacím hydroplánu Rufe

  jsem již zmínil. Je dvoudílný, druhá část vyjde v květ

  -

  novém Infu. Kromě řady méně známých nebo dosud

  neznámých technických i historických skutečností

  přináší i velmi interesantní obrazovou část. Několik

  unikátních, v některých případech dosud nepubliko

  -

  vaných fotografií, jsme získali z Japonska laskavostí

  pánů Izawy a Yoshina díky pomoci redakce časopisu

  Scale Aviation. Ještě dodám, že při dokončení sta

  -

  vebnice jsme využili rady a materiály Ryana Toewse,

  který také Honzovi významně pomohl při přípravě

  jeho článku.

  Druhým dílem pokračuje článek Toma Cleavera Pří

  -

  jezd kavalerie o působení stíhací perutě VMF-223 vy-

  zbrojené Wildcaty v bojích o Guadalcanal. Tím pádem

  máte v tomto čísle Infa možnost vidět válku v Paci

  -

  fiku z pohledu obou bojujících stran. Kromě historie

  se také, stejně jako celý předchozí rok, věnujeme

  i žhavé současnosti pokračováním seriálu Mira

  Bariče o leteckých bojích nad Ukrajinou. Válka vstu-

  puje do další fáze a obávám se, že Miro bude mít

  o čem psát i v dalších měsících. Nepochybuji, že se

  v dalších dílech objeví i právě nyní dodávané sloven-

  ské a polské Migy-29. Což jsou, jak známo, z velké

  části stroje z výzbroje československého a českého

  letectva.

  Dále jsou tu dnes již tradiční články formátu

  Boxart Story. Richard Plos připravil texty pro sta-

  vebnice Z-326 Trenér Master, Tempest Mk.V Series 2

  a UTI MiG-15. Pro první dvě vytvořil boxart Adam To-

  oby, boxart československého UTI MiG-15 pochází ze

  starší tvorby Kateřiny Borecké. Do období bitvy o Bri

  -

  tánie nás v příběhu k boxartu Bf 110C zavedou Honza

  Bobek spolu s autorem malby Piotrem Forkasie

  -

  wiczem, který, jak je u něho zvykem, věrně zachytil

  atmosféru leteckého boje z tohoto období. Střetnutí

  šturmoviků s Focke-Wulfy Fw 190 z JG 54 „Grünherz“

  podrobně popsal Andrej Dikov, který nám také pomo

  -

  hl s přípravou podkladů pro tento boxart, vytvořený

  Markem Ryśem. Na něm je hlavním tématem útočící

  Fw 190A-4 Otto Kittela, jednoho z nejúspěšnějších

  stíhačů Luftwaffe, jemuž se posléze, v posledním

  roce války, stal jeden z jeho mnoha soubojů se štur

  -

  moviky osudným.

  A aby nebylo všechno čtení jen o historii, doplňuje

  dnešní nabídku také druhá část textu Josefa Blažka

  o vteřinových, epoxidových a disperzních lepidlech

  v dosud nové sekci modelářské chemie.

  Vážení, můj úvodník je na konci. Přeji vám příjemné

  chvíle při četbě dubnového vydání Infa a těším se na

  viděnou v Prostějově a Mošoni! Buď kit!

  Vladimír Šulc

  INFO Eduard

  5

  Duben 2023

• Page 6

  HISTORIE

  Japonský letecký průmysl byl ve 20. letech a po-

  čátkem 30. let 20. století orientován na výrobu

  letounů stavěných podle zahraničních licencí.

  Ozbrojené složky, především námořnictvo, však

  s ohledem na specifika čínského a pacifického

  bojiště přicházely s požadavky, které zahraniční

  letecké konstrukce nenabízely. Díky tomu vznikl

  u firmy Mitsubishi námořní stíhací letoun Typ 96,

  známější jako A5M „Claude“. Jednalo se o stroj,

  který navrhl tým pod vedením mladého japon-

  ského konstruktéra Jirō Horikoshiho. Navzdory

  poměrně slabému motoru se podařilo vytvořit

  lehkou a obratnou stíhačku s pevným podvoz-

  kem, která v době svého vzniku neměla co do

  rychlosti konkurenci. Následně byly v říjnu 1937

  osloveny firmy Mitsubishi a Nakajima, aby za-

  hájily vývoj prototypu palubní stíhačky 12-Shi.

  Požadované parametry byly natolik extrémní,

  a někdy i vzájemně protichůdné, že oba kon-

  struktérské týmy zjišťovaly, zda by bylo mož-

  né je „změkčit“. Nakajima nakonec od projektu

  odstoupila a parametry prototypu se dokonce

  na základě zkušeností z čínského bojiště ještě

  zpřísnily. Horikoshiho týmu se posléze podařilo

  požadavky technických specifikací splnit, a to

  nejen díky aerodynamickému designu a nové-

  mu druhu lehké slitiny pro potah letounu, ale

  i díky motoru Sakae 11 firmy Nakajima. Během

  letových testů bylo nutno řešit praskání pota-

  hu křídla při přetížení i ovládání křidélek při

  manévrech ve vysokých rychlostech. Nová stí-

  hačka měla silnou výzbroj dvou kanónů a dvou

  kulometů, extrémně dlouhý dolet (přes 1800

  km) a výbornou manévrovatelnost. Její maxi-

  mální rychlost byla 533 km/h ve výšce 4550 m.

  Postrádala však pancéřování a další ochranné

  prvky a nepřekročitelná rychlost činila pouze

  600 km/h.

  Překvapení z Japonska

  Nový letoun byl do výzbroje zařazen v roce 1940

  s motorem Sakae 12 o výkonu 691 kW (940 k)

  a dostal oficiální označení Rei shiki Kanjō sen-

  tōki (palubní stíhačka typ nula), přičemž „nula“

  byla odvozena od roku 2600 (1940) japonského

  kalendáře. Japonští piloti ji obvykle zkráceně

  nazývali „Rei-Sen“. Odtud je také odvozen ná-

  zev Zero, často používaný spojeneckými letci

  namísto oficiálního kódového označení, kte-

  rým bylo mužské jméno Zeke. V rámci systému

  označování letounů japonského námořnictva

  dostal nový stroj typové označení A6M, přičemž

  A6 znamenalo, že se jedná o šestý typ palubní

  stíhačky zařazený do služby, a M bylo zkratkou

  pro název firmy Mitsubishi. Zera, konkrétně

  A6M2 Model 11, byla úspěšně nasazena na čín-

  ském bojišti od léta 1940, ale jejich existence

  západním rozvědkám unikala, protože nikdo ne-

  chtěl věřit hlášením z Číny, která naznačovala,

  že Japonci mají stíhačku špičkových parametrů.

  Během roku 1941 došlo k modifikacím, ze kte-

  rých vzešel Model 21. Bylo provedeno několik

  změn konstrukce, z nichž nejviditelnějšími byly

  sklopné konce křídel, umožňující snadnější

  manipulaci na palubě letadlových lodí. S tak-

  to upravenými letouny vstoupilo Japonsko do

  války s USA a dalšími západními státy. Mitsu-

  bishi potřebovalo kromě stíhačky Zero vyrábět

  i další letouny, a tak koncem roku 1941 zahájila

  licenční výrobu také společnost Nakajima. Fir-

  ma Mitsubishi vyrobila do června 1942 celkem

  740 strojů a Nakajima jich do února 1944 dodala

  Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války symbo-

  lem japonských vzdušných sil. Lehký a obratný stíhač měl

  v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými stroji převahu,

  ale s přibývajícím časem o ni přicházel. Během války byly po-

  stupně uváděny další verze Zer, ale jednou z nejikoničtějších

  se stala jeho plováková verze, známá pod spojeneckým kódo-

  vým označením Rufe.

  Text: Jan Bobek

  Na této fotografii je zachycen jeden z prvních dokončených strojů Nakajima A6M2-N. Jedná se o 13. vyrobený letoun, s výrobním číslem 913, který byl dokončen 23. dubna

  1942. Snímek byl zřejmě předán japonským jednotkám kvůli seznámení se s novým typem hydroplánu, protože byl později ukořistěn Američany a v roce 1944 byl zveřejněn

  v identifikační příručce nepřátelských letounů.

  Foto: US Navy

  Foto: ©Izawa

  Poručík Ri-ichirō Satō, velitel stíhací jednotky

  Yokohama Kōkūtai. Zahynul v září 1942 v pozemním

  boji s jednotkami USMC.

  INFO Eduard6

  Duben 2023

• Page 7

  800. V průběhu výroby se zlepšovala kanónová

  výzbroj a u Modelu 21 mohly být použity varian-

  ty se zásobníkem až na 150 nábojů. Je doložen

  i jeden exemplář s prodlouženou hlavní kanónu.

  Takto modifikovaný stroj může být označován

  jako Model 21a.

  Přichází Rufe

  Stíhací nebo dvoumístný bojový letoun s plová-

  ky nebyl novou myšlenkou. Takto koncipované

  stíhací stroje byly bojově nasazeny již během

  první světové války. Po válce se jejich priorita

  postupně snižovala, protože výkony těchto hyd-

  roplánů stále víc zaostávaly za stroji s pevným

  podvozkem.Japonské císařské námořnictvo

  se k této myšlence vrátilo v roce 1933 v rámci

  stavby nosiče plovákových letounů. Přišlo se

  specifikací stroje, který měl chránit u pobřeží

  základnu během její výstavby a měl být scho-

  pen dosáhnout rychlosti 200 uzlů (kt), tedy

  370 km/h. Firma Kawanishi od roku 1934 připra-

  vovala studii takového hydroplánu. Měl operovat

  z nosiče plovákových letounů, nebo startovat

  z katapultu a měl být schopen čelit stíhacím le-

  tounům. Ke stavbě prototypu nakonec nedošlo

  a přípravy byly v roce 1936 zastaveny. Následně

  se uvažovalo o konceptu dvoumístného stroje,

  ale i tato myšlenka byla opuštěna.

  Na konci 30. let US Navy připravilo plán na vý-

  stavbu 2000 létajících člunů. Na tuto hrozbu se

  Japonci rozhodli zareagovat. Proto císařské

  námořnictvo v září 1940 zadalo firmě Kawa-

  nishi specifikaci pro rychlý stíhací hydroplán

  15-Shi. Kawanishi již několik měsíců pracovala

  na rychlém plovákovém průzkumném letounu

  (později označeném jako E15K Shiun) a námoř-

  nictvo si od tohoto rozhodnutí slibovalo synergii.

  Nicméně, současně se obávalo určitých průta-

  hů, protože stroje Kawanishi nesly řadu nová-

  torských prvků.

  Proto se císařské námořnictvo rozhodlo ke

  konverzi stíhačky Mitsubishi A6M2, která prá-

  vě procházela zkušebním bojovým nasazením

  v Číně. Firma Mitsubishi byla plně vytížena vý-

  robou Zer a dalších typů letadel. Proto se ná-

  mořnictvo obrátilo na firmu Nakajima, která na

  konci roku 1941 zahájila licenční výrobu stíhaček

  A6M2 ve svém závodu v Koizumi. Firma měla

  volné konstrukční i výrobní kapacity, a proto jí

  byla zadána výše zmíněná specifikace 15-Shi.

  Hlavním konstruktérem byl jmenován Shinobu

  Mitsutake. Jeho tým se snažil co nejvíce využít

  konstrukci letounu A6M2. Někteří autoři uvádě-

  jí, že Mitsutake vyšel u konstrukce sériových

  stíhacích hydroplánů z pozemní verze stíhačky

  A6M2, tedy z Modelu 11, která neměla sklápěcí

  koncové oblouky křídla. Ve skutečnosti přinej-

  menším několik prvních desítek sériových stro-

  jů sklápěcí koncové oblouky mělo. Na ukořistě-

  ných Rufe je tento konstrukční prvek doložen

  ještě u 37. vyrobeného letounu.

  K trupu Zera konstruktéři přidali centrální

  plovák s kovovou konstrukcí a potahem. Byl

  připevněn pylonem k hlavnímu nosníku křídla

  a upevněn k zadnímu nosníku křídla vzpěrou ve

  tvaru „V“. Pylon byl umístěn zhruba v místech,

  kde mělo Zero připevněnu přídavnou nádrž,

  a byl v něm zabudován systém chlazení oleje.

  Absence přídavné nádrže byla nahrazena ná-

  držemi v plováku. Stabilizační plováky byly na-

  montovány na samostatných pylonech. Na pota-

  hu křídla přibyly oproti Zeru krytky pro přístup

  k vnitřní konstrukci křídla a pylonům.

  Toto elegantní řešení upevnění centrálního plo-

  váku bylo použito již u dvouplošníku F1M Pete

  a přispělo k vysoké aerodynamické čistotě Mit-

  sutakeho konstrukce. Centrální plovák a jeho dy-

  namické účinky, které působily na trupovou kon-

  strukci při vzletu, manévrech s přetížením a při

  přistání, vyvolaly potřebu zesílit konstrukci tru-

  pu v oblasti kokpitu dodatečným přeplátováním.

  Na prvních několika desítkách strojů byl shora

  na centrálním plováku instalován systém pro

  proplachování palivových nádrží. Armatury

  tohoto systému, které vystupovaly z plováku

  v jeho horní části, byly chráněny polokulovitým

  krytem. Plovák byl rovněž vybaven kormidlem.

  Poslední výraznou změnou oproti Zeru bylo

  zvětšení svislé ocasní plochy kvůli stabilitě

  stroje.

  Testy prototypu začaly v den japonského úto-

  ku na Havaj a intenzivně pokračovaly během

  počátku roku 1942. Prototyp byl přestavěný

  z pozemní verze stíhačky Zero, A6M2 Model 11

  v.č. (6)69. Následujících devět letounů A6M2-

  -N mělo být u Nakajimy vyrobeno přestavbou

  z palubních stíhaček Mitsubishi A6M2 Model

  21, které měly projít opravami kvůli poškození

  v boji. Mezi nimi byly i stroje v.č. (5)159 a (3)312,

  HISTORIE

  Wildcaty se na palubě USS Wasp 7. srpna 1942 připravují v ranních hodinách na letecký úder proti Tulagi a přileh-

  lým ostrovům.

  Na snímku pořízeném z Dauntlessu 7. srpna 1942 je vidět kouř stoupající z hořích zásob paliva na ostrově Tanam-

  bogo, kde měly základnu hydroplány Rufe. Vpravo je ostrov Gavutu a vlevo se nachází ostrůvek Gaomi. V pozadí je

  ostrov Florida.

  Foto: Naval History and Heritage Command

  Foto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard

  7

  Duben 2023

• Page 8

  HISTORIE

  Na detailu fotografie ostrova Tanambogo jsou po útoku Wildcatů vidět vraky dvou hydroplánů Rufe, několik manipulačních vozíků a dřevěná rampa pro hydroplány, která se

  svažuje do vody.

  Letouny Yokohama Kōkūtai, které technici USMC odvezli z Tulagi do NAS Alameda v USA.

  Courtney Shands na snímku z roku 1957 v hodnosti Rear Admiral. Jako velitel VF-71 měl

  hlavní podíl na zničení letounů Rufe z Yokohama Kōkūtai na ostrově Tanambogo 7. srpna

  1942.

  Foto: Naval History and Heritage CommandFoto: Naval History and Heritage Command

  Foto: BUAER Newsletter

  INFO Eduard8

  Duben 2023

• Page 9

  které se na palubě letadlové lodi Shōkaku zú-

  častnily útoku na Havaj. Konstrukce takto pře-

  stavěných hydroplánů však trpěla korozí. Proto

  nebyla přestavba A6M2-N v.č. 8 a 9 realizována

  a stroj č. 10 byl již kompletně vyroben jako nový.

  Plováková stíhačka ve výkonech příliš nepře-

  vyšovala srovnatelné hydroplány. Sice narostla

  její hmotnost kvůli plovákům a změnám kon-

  strukce, ale ubyl podvozek Zera a přistávací

  hák. Stroj měl vynikající obratnost a stabilitu

  ve střední a vyšší letové hladině a zachoval

  si poměrně dobré letové vlastnosti i v nižších

  výškách. Jeho prázdná hmotnost vzrostla opro-

  ti A6M2 Model 21 přibližně o 14 % a maximální

  rychlost klesla na 234 kt (433 km/h) v 5000 m

  z původních 275 kt (509 km/h) ve výšce 4400

  metrů u Zera Model 21. Hydroplán měl dolet 962

  námořních mil (1781 km) a maximální dobu letu

  6 hodin.

  Výzbroj tvořily stejně jako u A6M2 dva 20mm

  kanóny v křídle a dva kulomety ráže 7,7 mm

  v trupu. Letouny mohly nést dvě 30kg nebo

  60kg pumy podvěšené pod křídlem. Oproti Zeru

  Model 21 však nebyly vybaveny kruhovou smě-

  rovou anténou v zadní části kokpitu a neměly

  opěrku hlavy za sedačkou pilota.

  Tento stíhací hydroplán nejdřív dostal označení

  Rei-Shiki Ichi Gata Suijō Sentōki (Stíhací hydro-

  plán Typ 0 Model 1). V červenci byl letoun císař-

  ským námořnictvem přijat a zařazen do služby

  pod označením Ni-Shiki Suijō Sentōki, neboli

  stíhací hydroplán Typ 2. Nesl zkrácené označení

  A6M2-N. Nakajima zvažovala přípravu další-

  ho stíhacího hydroplánu, který měl dosahovat

  rychlosti 250 uzlů, ale nakonec od jeho přípravy

  upustila.

  Sériová výroba byla zahájena v dubnu roku 1942

  a skončila v červenci 1943, protože v červnu té-

  hož roku byla zahájena výroba stíhacích hydro-

  plánů Kawanishi N1K Kyofu (Rex). Nakajima vy-

  robila celkem 258 hydroplánů A6M2-N, přičemž

  nejvyšší počet strojů v jednom měsíci opustil

  bránu závodu v Koizumi v dubnu 1943 (24 ks).

  Jakmile Spojenci v leteckých střetnutích tuto

  novinku zaznamenali, přidělili jí jako plováko-

  vému letounu kódové označení mužským křest-

  ním jménem Rufe. Pro létající čluny byla naopak

  vyhrazena ženská jména.

  První předsériové a sériové hydroplány

  A6M2-N obdržela na jaře 1942 nejstarší jed-

  notka japonského námořnictva, Yokosuka

  Kōkūtai. Jejím hlavním úkolem byl výzkum

  a zkoušky nových letounů, zbraní a technic-

  kého vybavení. Zabývala se také výcvikem

  a v závěru války byla i nasazována v boji.

  S letouny Rufe dorazil k jednotce také jejich do-

  HISTORIE

  Požárem poškozený hydroplán Rufe z Yokohama Kōkūtai při převozu do NAS Alameda v USA

  Nosič hydroplánů Kimikawa Maru v zátoce Ominato v Japonsku na snímku z dubna 1943. Na palubě jsou vidět hydroplány F1M Pete. Toto plavidlo na Aleuty přepravilo většinu

  hydroplánů Rufe během roku 1942 a 1943.

  Foto: BUAER NewsletterFoto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard

  9

  Duben 2023

• Page 10

  HISTORIE

  savadní zalétávací pilot, por. Ki-ichirō Nishihata,

  který měl na starosti výcvik na těchto hydro-

  plánech. Pro takový úkol by asi bylo těžké najít

  lepšího adepta. Nishihata pocházel z Fukuoky

  a námořní akademii v Etajimě absolvoval v jejím

  59. ročníku v listopadu 1931. Postupně zastával

  několik velitelských pozic ve funkci Buntaichō.

  Od konce roku 1934 sloužil u Sasebo Kōkūtai,

  poté velel jednotce hydroplánů nosiče Kamika-

  wa Maru. Na konci roku 1937 se stal instrukto-

  rem u Kasumigaura Kōkūtai a o rok později se

  stal velitelem jednotky hydroplánů na lehkém

  křižníku Kinu. Zřejmě na něm sloužil až do října

  1941. Proto není divu, že díky svému věku a zku-

  šenostem získal u Yokosuka Kōkūtai přezdívky

  „pěstoun“ a „skutečný rodič“. Jeho vliv na vývoj

  hydroplánu A6M2-N, jeho schválení do výzbroje

  námořního letectva i na úspěšnost jeho nasaze-

  ní byl zásadní.

  Nishihata v listopadu 1942 získal hodnost kor-

  vetního kapitána a v závěru války byl jedním

  z velících důstojníků Kōkūtai 302, vyzbrojené

  mimo jiné stíhačkami Raiden. V září 1945 byl po-

  výšen do hodnosti fregatního kapitána.

  Kotviště na Tulagi

  V jižním Pacifiku se na letounech Rufe jako první

  dostala do boje stíhací Buntai, která byla zfor-

  mována v květnu 1942 jako součást Yokohama

  Kōkūtai. Velitelem celé Kōkūtai byl nám. kpt.

  Shigetoshi Miyazaki, který do kokpitu letou-

  nů usedal od roku 1922. Narodil se v roce 1897

  v Kōchi a námořní akademii absolvoval s vy-

  nikajícím prospěchem v roce 1918 v jejím

  46. ročníku. Po výcviku na palubě torpédoborce

  Tachikaze nejdříve sloužil u Yokosuka Kōkūtai

  a dalších leteckých jednotek, ale od konce

  roku 1924 byl přidělen na ambasádu do Paříže.

  Od června 1926 byl námořním atašé při Spo-

  lečnosti národů a od dubna 1927 do května 1928

  japonským zplnomocněncem na Ženevské ná-

  mořní konferenci. Po řadě velitelských a výcvi-

  kových funkcí 20. dubna 1942 stanul v čele Yo-

  kohama Kōkūtai. Jeho stíhací jednotce velel por.

  Ri-ichirō Satō, který dosud sloužil u Yokosuka

  Kōkūtai. S dvanácti stíhacími hydroplány dorazil

  na počátku června do Rabaulu na Nové Británii.

  První patrolu v okolí Rabaulu jednotka podnikla

  5. června a o pět dnů později se setkala pětice

  jejích pilotů se stejným počtem amerických B-17

  z 19th BG. K boji však nedošlo. Během června se

  piloti hydroplánů setkali s nepřátelskými stroji

  ještě několikrát, ale ani jednou se nedostali do

  pozice k palbě.

  Na počátku července se jednotka přesunu-

  la na ostrov Tulagi u Guadalcanalu a stře-

  távala se s nepřátelskými stroji prakticky

  denně. Základnou pro letouny Rufe se stal

  nedaleký ostrůvek Tanambogo, zatímco hyd-

  roplány Mavis kotvily u ostrůvku Gavutu. Ve-

  litelem posádky na těchto ostrovech byl Miy-

  azaki. Podléhaly mu tedy i jednotky námořní

  pěchoty, ženistů a japonští a korejští civilní

  pracovníci. Ale jen malá část z asi 1500 mužů,

  kterým velel, byla cvičena pro pozemní boj.

  První vítězství jeho jednotka nárokovala 10.

  července v boji s dvěma Liberatory z 435th BS.

  Jeden z nich byl poškozen, ale palubní střelci

  hlásili, že se jeden z plovákových letounů od-

  poutal z boje s kouřícím motorem. Osádce se

  také podařilo jedno Rufe vyfotografovat. O tý-

  den později střelci bombardéru B-17 z téže jed-

  notky sestřelili podd. 1. tř. Horiho, který po boji

  zůstal nezvěstný. Na palubě létající pevnosti

  byli důstojníci US Marine Corps, jimž se poda-

  řilo pořídit cenné fotografie severního pobřeží

  Guadalcanalu a okolí Tulagi, přestože je ostatní

  hydroplány Rufe donutily k ústupu.

  Stejný osud potkal 23. července nám. 1. tř.

  Matsuiho v boji s létající pevností od 11th Bom-

  bardment Group (Heavy). Se sedmi bombardéry

  této jednotky se střetlo dvanáct Rufe během

  1. srpna a Japonci bez vlastních ztrát těžce po-

  škodili tři z nich. Palubní střelci však ohlásili

  dva sestřely.

  Tři létající pevnosti si vzaly Tulagi na mušku také

  4. srpna 1942. Nad cílem na ně zaútočilo sedm

  Rufe. Palubní střelci z 26th BS, 11th BG nároko-

  vali jeden hydroplán jako sestřelený, ale druhý

  japonský letoun se srazil s B-17E, jemuž velel 1st

  Lt. Rush E. McDonald. Zahynula celá jeho osádka

  i japonský pilot, nám. 1. tř. Kobayashi.

  Tragický zvrat jednotku potkal 7. srpna 1942

  při spojeneckém vylodění na Guadalcanalu.

  V ranních hodinách zaútočily na kotviště v Tulagi

  a na okolních ostrovech Wildcaty a Dauntlessy

  z USS Wasp a zničily všech sedm létajících člunů

  H6K Mavis, šest Rufe na hladině a dva na břehu.

  Zoufalí japonští piloti se snažili ke svým stro-

  Prvním letounem, který piloti Rufe na Aleutách sestřelili, byl B-17B (c/n 38-215) „Old Seventy“. Zde je zachycen na snímku z Aljašky ještě z doby, kdy byl využíván i jako

  nákladní stroj.

  Foto: American Air Museum in Britain

  INFO Eduard10

  Duben 2023

• Page 11

  jům doplavat, ale velitel VF-71 „Thor“ Lt. Cdr.

  Courtney Shands a jeho wingman Ens. Samu-

  el W. Forrer zapalovali jeden stroj za druhým

  a poté demolovali vybavení na pevnině. Jeden

  stíhací hydroplán byl později viděn, jak odlétá na

  sever, a jeho pilot se zřejmě připojil ke dvěma

  kolegům, kteří se nacházeli v kotvišti na ostrově

  Shortland u Bougainville.

  Personál Yokohama Kōkūtai se pod vedením

  Miyazakiho na Tulagi, Gavutu a Tanambogo spo-

  lečně s dalšími jednotkami zapojil do pozemních

  bojů. Poslední Miyazakiho rádiová zpráva zněla:

  „Nepřátelské síly mají jasnou převahu. Budeme

  se bránit do posledního muže. Modlete se za

  náš úspěch.“ V rámci improvizovaných podmí-

  nek předvedli obránci pod Miyazakiho velením

  vynikající výkon. Při prvním vylodění 7. srpna

  způsobili americkým jednotkám desetiprocent-

  ní ztráty a obrana na některých ostrovech vytr-

  vala do poledne 9. srpna.

  Pět pilotů Rufe padlo v boji proti americké ná-

  mořní pěchotě 8. srpna na ostrově Tanambogo.

  Podařilo se jim zapálit tank Stuart z 1st Com-

  pany, 3rd Battalion, 2nd Marines. Ze tří tankistů

  dva zahynuli a jeden byl zraněn. Padlo při tom 42

  obránců včetně výkonného důstojníka Yokoha-

  ma Kōkūtai, korv. kpt. Saburō Katsuty, který byl

  naposledy spatřen na věži tanku. Poručík Satō s

  asi čtyřiceti muži unikl na ostrov Halavo a s tři-

  nácti z nich zahynul 19. září v boji s příslušníky

  2nd Marines. Jen jeden z jeho pilotů byl zajat,

  jednalo se o praporčíka Yomichio Hirahashiho.

  Z ostrova Shortland na konci srpna po několik

  dnů pokračovaly hlídkové lety pod velením pra-

  porčíka Kofujiho, ale 2. září 1942 byla stíhací

  jednotka Yokohama Kōkūtai rozpuštěna a per-

  sonál i zbývající hydroplány Rufe převzala stí-

  hací Buntai nosiče hydroplánů Kamikawa Maru.

  Velitel Yokohama Kōkūtai, nám. kpt. Miyazaki,

  byl v čele jednotky formálně veden do 1. října

  1942, poté byl posmrtně povýšen na kontradmi-

  rála. Podle svědectví jednoho ze zajatců spá-

  chal Miyazaki 8. srpna v zákopu sebevraždu vý-

  bušninou. Jeden z jeho bývalých kolegů v rámci

  jednání na Ženevské námořní konferenci, Rear

  Admiral William Ward Smith, velel v té době

  Cruiser Division 9 s křižníky USS Indianapolis

  a USS Louisville při bojích o Aleuty.

  Aleuty a Kurily

  První jednotkou, která se s letouny Rufe dosta-

  la do střetnutí s nepřítelem, byla Tōkō Kōkūtai.

  Vznikla na konci roku 1940 a na počátku války

  v Pacifiku byla nasazena při dobývání Filipín

  a Holandské východní Indie. V červnu 1942 byla

  s šesti stroji H6K Mavis nasazena při obsaze-

  ní ostrovů Attu a Kiska na Aleutách. Ochra-

  HISTORIE

  Na snímku ze srpna 1942 pózuje část stíhacích pilotů 5. Kōkūtai na základně Kiska. Vzadu zleva: nám. 2. tř. Hachirō Narita, vedle něj stojí nejúspěšnější stíhač v oblasti

  Aleut podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki, podd. 2. tř. Saishi Okawa a zcela vpravo je pravděpodobně velitel stíhací jednotky Kushichirō Yamada. Vpředu zleva: nám. 2. tř. Minoru

  Minazawa a nám 2. tř. Yoshio Suzuki. Sasaki a Okawa zahynuli při náletech na Amchitku. U stroje R-106 je částečně patrný vypouklý kryt umístěný shora na hlavním plováku.

  V pozadí kotví hydroplán E13A Jake.

  Hydroplán A6M2-N z Tōkō Kōkūtai, kotvící u břehu na Aleutách. Za pozornost stojí světlejší zbarvení ovládacích

  ploch. Není vyloučeno, že shora je na potahu křídla na okrajích krytů kanónů přilepen nějaký druh vodotěsné

  izolace.

  Foto: ©IzawaFoto: ©Izawa

  INFO Eduard

  11

  Duben 2023

• Page 12

  HISTORIE

  nu invazních sil zajišťovaly plovákové letouny

  z nosičů hydroplánů Kamikawa Maru a Kimi-

  kawa Maru. Velení brzy rozpoznalo, že pro boj

  s Američany v oblasti Aleut je potřeba nasadit

  k ochraně kotvišť a připravovaných základen

  stíhací hydroplány, protože plovákové pozo-

  rovací letouny nebyly pro tento účel ideální.

  Oba nosiče se navíc musely přesunout do jiné

  části Pacifiku. Proto byla na počátku června

  v Yokosuce zformována stíhací jednotka se stroji

  A6M2-N pod velením por. Kushichirō Yamady. Na

  ostrov Kiska jejích šest strojů přepravil nosič

  hydroplánů Chiyoda a jednotka byla začleněna

  do Tōkō Kōkūtai. Letouny obvykle kotvily pomo-

  cí bójí na mělčině a na břeh byly kvůli údržbě

  dopravovány pomocí bambusových konstrukcí.

  Poprvé se s nepřátelskými stroji Yamadovi piloti

  střetli 7. a 8. července 1942 při náletu Libera-

  torů na Kisku. Obvykle hlídkovali ve dvojicích

  a s nepřátelskými letouny se někdy dostávali do

  střetu i několikrát denně. Velmi záhy začali pro-

  ti těžkým bombardérům používat i 30kg pumy.

  Při protiponorkových hlídkách patrně využívali

  60kg pumy. V oblasti často panovalo nepříznivé

  počasí provázené mlhami a nízkou oblačností.

  Proto i čtyřmotorové letouny často operovaly

  v relativně malé výšce.

  Prvního vítězství piloti na strojích Rufe dosáh-

  li 18. července v boji s asi deseti čtyřmotorá-

  ky. Osm amerických strojů se vrátilo s velkým

  množstvím zásahů. Japonci na formaci podnikli

  asi padesát útoků a nárokovali jako sestřelený

  jeden B-24 a jeden B-17. Američané po boji sku-

  tečně odepsali létající pevnost z 28th Composi-

  te Bombardment Group. Jednalo se o stařičkou

  B-17B 38-215 „Old Seventy“ z 36th BS, za je-

  jímž řízením seděl zkušený veterán, Major Jack

  Marks. Stroj explodoval ve výšce 610 m (2000

  stop) v boji s piloty Rufe poblíž Rat Island. Uvá-

  dí se ale i druhá verze příběhu, a to že poško-

  zený bombardér narazil do horského masivu.

  Na počátku srpna byla Yamadova stíhací jednot-

  ka vyňata z Tōkō Kōkūtai a stala se z ní 5. Kō-

  kūtai, jejíž počet letounů se rozšířil na dvanáct

  stíhacích hydroplánů. Během srpna byla posíle-

  na také o pozorovací plovákové letouny.

  První vítězství si stíhači z 5. Kōkūtai připsali

  7. srpna 1942. Svaz válečných plavidel, kterému

  velel Rear Adm. „Poco“ Smith, vyplul z Kodiaku

  ke Kisce, aby ostřeloval japonské pozice. Kromě

  těžkých křižníků USS Indianapolis a USS Lou-

  isville byly součástí svazu ještě lehké křižní-

  ky USS Honolulu, St. Louis a Nashville a čtyři

  torpédoborce. Kvůli mlze byla bojová činnost

  pro obě bojující strany značně ztížena, přesto

  se Američanům podařilo zahájit v 19:55 palbu

  a současně nad cíl vyslali šest pozorovacích le-

  tounů SOC Seagull.

  Do kontaktu s pozorovacími letouny se Japonci

  dostali několikrát, ale šanci úspěšně na ně ve

  Na snímku ze 7. listopadu 1942 je zachyceno několik poškozených hydroplánů Rufe v Holz Bay na ostrově Attu.

  Foto: Naval History and Heritage Command

  INFO Eduard12

  Duben 2023

• Page 13

  špatném počasí zaútočit měli jen v nemnoha

  případech. Ke střelbě se nejdříve dostal por.

  Yamada se svým wingmanem a jeden Seagull

  nárokoval jako sestřelený. Později se Yamada

  dostal do boje s pozorovacími letouny znovu

  a s podd. 2. tř. Gi-ichi Sasakim si připsali dvě

  vítězství.

  Američané přišli o jeden Seagull a tři byly po-

  škozeny. Osádka sestřeleného Seagullu zřejmě

  přežila, ale zajímavé je, že stroj (BuNo. 9945)

  patřil k letecké jednotce bitevní lodi USS India-

  na, která nebyla součástí svazu.

  Americká plavidla se skrz nízkou oblačnost po-

  kusila naslepo zasáhnout bombami osádka H6K

  Mavis a jeden z pilotů Rufe za velmi nepříznivých

  povětrnostních podmínek zaútočil na torpédo-

  borec USS Case. Na ústup ho zahnala obranná

  palba děl ráže 127 mm (5 palců) a 20mm kanónů.

  Japonští dělostřelci z pobřežních baterií se také

  snažili americký svaz zasáhnout a piloti Rufe

  nad ním shazovali fosforové bomby, patrně kvů-

  li jeho lokalizaci.

  Americké jednotky se 30. srpna vylodily na

  ostrově Adak a v následujících týdnech tam

  s neuvěřitelnou rychlostí vybudovaly funkční

  letiště. Pro Japonce na Attu a Kisce se tím pá-

  dem zhoršily vyhlídky na dokončení vlastního

  letiště.

  K nerovnému boji došlo 15. září 1942, když na

  ponorkovou základnu na Kisce zaútočilo čtrnáct

  těžkých bombardérů z 28th CBG v doprovodu

  čtrnácti Lightningů a stejného počtu Airacober

  z XI. Fighter Command. Této formaci čelili čty-

  ři piloti Rufe, z nichž dva zahynuli. Podd. 2. tř.

  Gi-ichi Sasaki si v tomto střetnutí připsal čtyři

  vítězství nad stíhacími letouny a jeden nároko-

  val jako pravděpodobně zničený, ale při přistá-

  ní se jeho stroj převrátil. Na konci dne zůstalo

  provozuschopné jen jedno Rufe. Ke konci září

  k ostrovu dorazil nosič hydroplánů Kimikawa

  Maru a přivezl šest Rufe a dva pozorovací le-

  touny. V následujícím týdnu jednotka několikrát

  čelila výrazné přesile, včetně Curtissů P-40

  z No. 111 Sqn RCAF, a 4. října zůstala zcela bez

  stíhacích hydroplánů. Američtí a kanadští stíha-

  či často ostřelovali postavení protiletadlových

  dělostřelců, aby se snížilo riziko pro nízko letící

  bombardéry, které nad cíl přilétly jen o několik

  minut později.

  Na počátku listopadu byla 5. Kōkūtai přeznače-

  na na Kōkūtai 452, obdržela další letouny, ale

  ty byly v následujících dnech zničeny během

  bouře a při útoku Lightningů a Marauderů. Na

  konci prosince Kimikawa Maru opět přivezla

  nové hydroplány Rufe. V poslední den roku 1942

  se japonským stíhačům podařilo sestřelit jeden

  B-25 z 28th CBG, doprovodný P-38 z 343rd FG

  a na hladině moře zničili Catalinu.

  Kōkūtai 452 stále operovala v extrémně obtíž-

  ných podmínkách. Její letouny kotvily v arktic-

  kých teplotách na břehu moře nebo na mělčině

  a jejich jedinou ochranou byla plachta nataže-

  ná přes přední část trupu. Přesto její technici

  dokázali udržet většinu hydroplánů v provozu.

  Letouny primárně operovaly z ostrova Kiska

  a náhradní stroje byly vykládány na ostrově

  Attu, kde bylo nebezpečí hrozící ze strany spo-

  jeneckých letounů nižší.

  Hlídka dvou pilotů s hydroplány Rufe objevila

  24. ledna 1943 pět nákladních lodí s doprovod-

  nými křižníky, které zajišťovaly vylodění na os-

  trově Amchitka. Zaútočila na ně 60kg pumami

  a v útocích piloti pokračovali na konci ledna

  i během února. Jejich cílem bylo především le-

  tiště, které na ostrově Američané budovali se

  svou obvyklou neuvěřitelnou rychlostí. Ame-

  rické protiletadlové obraně se přitom podařilo

  několik Rufe sestřelit. Z jedné takovéto nebez-

  pečné mise se nevrátil také Sasaki, který se stal

  jediným stíhacím esem na strojích Rufe v této

  oblasti. Došlo k tomu 18. února 1942 v podve-

  čer, den po příletu prvních Curtissů P-40 z 18th

  Fighter Squadron na nově dokončené letiště,

  které kvůli své krátké dráze dostalo jméno Fox

  Field. Dvojici vedl praporčík Nakamachi a Sasa-

  ki letěl jako jeho wingman. Ve vzduchu však na

  ně čekaly dvě čtveřice Curtissů. Na japonskou

  dvojici zaútočil první flight pod vedením Majora

  Claytona J. Larsona. Stovky vojáků z okolních

  kopců s úžasem pozorovaly boj, který probíhal

  u západního pobřeží ostrova. Nakamachi ještě

  nad vodou odhodil pumy a zatočil na severozá-

  pad zpět k vlastní základně, ale proti rychlým

  HISTORIE

  Tato fotografie patří mezi snímky, které padly do rukou spojeneckých jednotek po vylodění na Aleutách. Pochází patrně z přelomu let 1942 a 1943 a je na ní zachycen letecký

  personál Kōkūtai 452.

  Foto: Fold3

  INFO Eduard

  13

  Duben 2023

• Page 14

  HISTORIE

  Curtissům, které zaútočily z převýšení, neměl

  moc šancí. Zasáhl jej Larson i jeho wingman 1st

  Lt. Beary. Hořící Rufe se zřítilo do moře.

  Odhodlaný Sasaki nálet na letiště vzdal těsně

  před pobřežím a také se pokusil probít severo-

  západním směrem. Američtí stíhači na Sasakiho

  prováděli opakované zteče. Zkušený Japonský

  pilot kombinoval utažené zatáčky o 360 stupňů

  a prudké klesání. Dokonce dvakrát bez výsledku

  vystřelil na Larsona. Jeho boj s přesilou takto

  probíhal na úseku dlouhém 35 mil. Sasaki byl

  však nakonec zasažen a zřítil se do moře asi

  osm kilometrů západně od severozápadního

  výběžku Amchitky. Vítězství si připsal Lt. Stone.

  K poslednímu leteckému boji hydroplánů Rufe

  na Aleutách došlo 17. března 1943. Američané

  podnikli v průběhu deseti hodin ze základen

  Adak a Amchitka celkem pět náletů na Kis-

  ku. Nasadili při tom 13 B-24, 16 B-25, 32 P-38

  a osm P-40. Japonci proti nim mohli vyslat

  jen sedm stíhacích Rufe. Mezi nimi byl i Kiyo-

  mi Katsuki, který se proslavil v jižním Ticho-

  moří jako pilot dvouplošníku Pete a později

  se stal stíhacím esem. Formace se střetla

  s deseti Lightningy a nárokovala dvě vítězství,

  ale Američané žádnou ztrátu nezaznamenali.

  Tato jednotka stíhacích hydroplánů, která bě-

  hem své činnosti třikrát změnila označení, se-

  střelila od léta 1942 patnáct letounů jistě a pět

  pravděpodobně. V průběhu necelých osmi mě-

  síců svého bojového nasazení operovala proti

  nepříteli během šedesáti dnů, přičemž v řadě

  případů provedla více akcí během jednoho dne.

  V leteckých bojích ztratila dvanáct stíhacích

  hydroplánů a deset pilotů. Zbývajících 23 stro-

  jů na Aleutách odepsala kvůli závadám a vlivu

  počasí.

  Na konci března 1943 evakuovala zbývající let-

  ce z Kōkūtai 452 ponorka I-36 do Japonska.

  V květnu byla jednotka reorganizována a obdr-

  žela nové letouny Pete, Jake a Rufe. Její stíhací

  části velel podpor. Shunshi Araki a od červen-

  ce měla základnu na jezeře Bettobu na kuril-

  ském ostrově Shumshu, 11 km jihozápadně od

  Kamčatky. Jejich protivníky v této oblasti byly

  opět osádky Liberatorů, se kterými se piloti

  v kokpitech hydroplánů Rufe poprvé setkali

  19. července. Do sporadických bojů se mimo

  hydroplány Rufe zapojovaly nejen námořní po-

  zorovací letouny, ale také armádní letci se stroji

  Ki-43 Oscar z 54. Hikō Sentai.

  Stíhači z Kōkūtai 452 svých posledních vítěz-

  ství dosáhli 12. září v boji s formací osmi Li-

  beratorů a dvanácti Mitchellů. Ohlásili při tom

  dva sestřelené B-24 a jeden pravděpodobně.

  Do boje se však zapojili i japonští armádní stíha-

  či a Američané utrpěli těžké ztráty. Kromě dvou

  Liberatorů přišli o sedm Mitchellů a některé

  osádky nouzově přistály na sovětském území.

  Na počátku října 1943 byla stíhací část Kōkūtai

  452 zrušena a jednotka pokračovala ve službě

  s průzkumnými letouny na Kurilských ostro-

  vech do léta 1944.

  Původní velitel této jednotky, Kushichirō Yama-

  da, později zastával funkci Hikōtaichō u Kōkūtai

  302 na základně Atsugi a 15. srpna 1945 spáchal

  sebevraždu. Araki svou službu skončil u stejné

  stíhací jednotky jako Yamada a ani on se nedožil

  konce války.

  Dokončení příště

  Piloti 11th Fighter Squadron na aljašské základně Umnak pózují pro fotografa při hraní karet. Patřili mezi protivníky stíhačů s hydroplány Rufe. Velitelem jednotky byl John S.

  Chennault, nejstarší syn Claire Lee Chennaulta, jež vedl legendární dobrovolnickou jednotku Flying Tigers při bojích v Číně. Z přídě P-40E je patrné, že jablko nepadlo daleko

  od stromu.

  Foto: Fold3

  INFO Eduard14

  Duben 2023

• Page 15

  HISTORIE

  Záběry vraků hydroplánů Rufe po vylodění na ostrovech Attu a Kiska v polovině roku 1943. Záběry hangáru pochází ze základny na Attu.

  Foto: US Navy

  Foto: Alaska State Library

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  Foto: US Navy

  INFO Eduard

  15

  Duben 2023

• Page 16

  HISTORIE

  Hydroplány Rufe měly zpočátku nátěr šedou

  barvou na všech plochách, který byl nastříkán

  na červenohnědou základovou barvu. Kvůli pre-

  venci koroze byly aluminiovou barvou natřeny

  i vnitřní plochy prostoru vztlakových klapek

  namísto barvy Aotake, která byla obvyklá u stí-

  haček A6M Zero.

  Kvůli změně názvu letounu se v červenci nebo

  v srpnu 1942 změnila také tabulka na zadní části

  trupu. Ke změně došlo přibližně mezi 30. až 50.

  vyrobeným Rufe. Od října 1942 přestal výrobce

  uvádět v tabulce datum výroby.

  Na konci srpna 1942 zavedla firma Nakajima na

  letounech A6M2-N žlutý identifikační pruh na

  náběžné hraně křídla a současně zavedla bílý

  lem u Hinomaru na trupu.

  V únoru 1943 dostaly námořní stíhací jednotky

  pokyn nastříkat letouny na horních plochách

  tmavě zeleným maskovacím nátěrem. Pozem-

  ní personál obvykle využil barvy, které byly

  dostupné pro údržbu letounů jiných kategorií,

  které již zelený nátěr měly. V případě jednotek

  s hydroplány to byly letouny firem Aichi, Mitsu-

  bishi a Kawanishi. Odstíny jejich kamuflážních

  barev se mírně lišily dle dodavatele barev. Nelze

  vyloučit ani použití kořistních barev, například

  v Rabaulu, případně využití barvy určené pro

  válečná plavidla. Při aplikaci tohoto nátěru byl

  bílý lem Hinomaru na boku trupu často zten-

  čen, případně zcela přestříkán. Některé letouny

  však byly ponechány v šedém nátěru na všech

  plochách a jsou zdokumentovány ještě z průbě-

  hu roku 1944.

  V závěrečných měsících výroby dostaly nové le-

  touny A6M2-N na horních plochách standardní

  nátěr tmavě zelenou barvou D1, která měla od-

  stín specifický pro dodavatele firmy Nakajima.

  S touto změnou souviselo i zavedení bílého lemu

  u Hinomaru na horních plochách. U bojových

  jednotek byl tento lem často ztenčen, nebo zce-

  la přetřen, což se mohlo provést i u Hinomaru

  na trupu.

  Zbarvení transportního vozíku je často uváděno

  jako černé, ale to neodpovídá dobovým foto-

  grafiím. Pravděpodobnější je tmavě šedomod-

  rá barva používaná u námořní bojové techniky

  a technického vybavení. Vyloučit se nedá ani

  tmavě modrá barva, která byla u císařského

  námořnictva používána například u dílenské-

  ho vybavení. Konstrukce vozíku byla částečně

  dřevěná, přičemž ze dřeva byly zhotoveny jeho

  svislé stabilizační části a části na nichž byl usa-

  zen plovák. Celý vozík byl natřen jednou bar-

  vou, ale v provozu jeho nátěr pochopitelně nesl

  známky opotřebení, případně na něm ulpívala

  otěrem šedá barva z hlavního plováku.

  Zbarvení a označování Text: Jan Bobek

  Dosud nepublikovaná fotografie stroje NI-119 se skupinkou poddůstojníků z Kōkūtai 802, pořízená na počátku roku 1943 na základně Shortland. Jedná se o letoun, který byl

  dokončen s šedou barvou na všech plochách a u jednotky dostal nátěr tmavě zelenou barvou na horních plochách. Na trupu je dobře patrné obdélníkové pole šedé barvy,

  které mechanici zachovali kvůli výrobní tabulce stroje.

  Foto: ©Izawa

  Foto: US Navy

  INFO Eduard16

  Duben 2023

• Page 17

  17. června 2023

  V Kulturním domě Rychvald

  Modelářský klub Ostrava 446

  a předsednictvo IPMS.CZE

  zve všechny příznivce

  plastikového modelářství

  na Mistrovství České republiky mládeže a

  doprovodné akce

  Mistrovská soutěž mládeže je organizována pod záštitou SMČR

  Mistrovství ČR mládeže (letadla 1/72,1/48,1/32), bojová technika

  (1/72,1/48,1/35), lodě a ponorky, dioramy a civilní technika.

  Doprovodná porovnávací soutěž seniorů, letadla (1/72,1/48,1/32),

  bojová technika (1/72,1/48,1/35) a civilní technika

  Bližší informace a propozice na www.aircraft.cz,

  osobní kontakt Petr Potyš, mob. 730 430 239

  PROPOZICE NA STRÁNKÁCH SMČR

• Page 18

  HISTORIE

  Pro Američany bylo štěstím, že na počát-

  ku bojů o Šalamounovy ostrovy byli Ja-

  ponci oslabeni podobně jako oni. Na Ra-

  baulu sídlící 25. letecká flotila císařského

  námořnictva byla posílena jen několik dní

  před spojeneckým vpádem do této oblasti

  v rámci příprav na obsazení Guadalcanalu

  a coby reakce na předpokládané japon-

  ské tažení na Nové Hebridy. Dne 9. srpna

  aktivoval viceadmirál Nishizō Tsukahara

  v Rabaulu 11. vzdušné loďstvo a převzal ří-

  zení regionálních leteckých operací. Zku-

  šený letec, kterého o jednu ruku připra-

  vila točící se vrtule, prosazoval politiku

  tvrdé odvety vůči Američanům. Protože

  však během prvních dvou dnů vzdušných

  bojů utrpěly jeho bombardovací síly těž-

  ké ztráty, omezil se admirál na plánování

  průzkumných a rušivých misí k ostrovu.

  Američané měli štěstí, že Guadalcanal

  a japonská letiště v Rabaulu dělilo více

  než 600 mil Šalamounova a Korálového

  moře. Přestože Zero bylo stíhacím letou-

  nem s nejdelším doletem na světě, 2100

  km dlouhá zpáteční cesta mezi Rabaulem

  a Guadalcanalem byla i pro něj na hranici

  možností. Také dvoumotorové Betty měly

  paliva jen na 15 minut nad cílem. Omezení,

  dané doletem japonských letounů, zna-

  menalo, že trasy letů musely být pláno-

  vány co nejpřímější cestou, a neexistovaly

  rezervy pro úhybné manévry či zvýše-

  ní výkonu motorů přiškrcených v zájmu

  snížené spotřeby paliva. Navíc jim počasí

  v jižním Pacifiku nedovolovalo opustit zá-

  kladny, dokud se nerozptýlila nízká ranní

  Piloty a technický personál VMF-223 jsme v první části

  tohoto článku opustili v situaci, kdy se začali seznamovat

  s Hendersonovým letištěm a situací na Guadalcanalu.

  Ta je zcela jistě příliš nepotěšila, bojové odhodlání ovšem

  nenarušila.

  Text: Thomas McKelvey Cleaver

  Foto: National Archives via NAAS

  Foto nahoře: Letecký pohled na runway Hendersonova

  letiště z 22. srpna 1942, tedy dva dny po příletu VMF-223

  na ostrov. Budovy jižně od dráhy byly zamýšleny jako

  dílny a střechy z oceli o tloušťce 7/8 palce tedy 22 mm.

  INFO Eduard18

  Duben 2023

• Page 19

  oblačnost. To vše si vynucovalo důsledné

  dodržování časového plánu, který tak byl

  pro druhou stranu předvídatelný. Trasa

  vedla z Rabaulu do Buky u severozápad-

  ního Bougainville, dolů do Buinu s výhle-

  dem na Shortlandské ostrovy a pak pří-

  mo přes oblast New Georgia Sound, brzy

  známou jako „The Slot“.

  Ještě před válkou naverbovalo austral-

  ské námořnictvo Australany žijící na Ša-

  lamounových ostrovech, aby setrvali, po-

  kud území obsadí Japonci, a obsluhovali

  rádiový varovný systém upozorňující na

  spatřené japonské námořní nebo letec-

  ké síly. Pobřežní hláska Jack Read, jehož

  stanice umístěná v kopcích Bougainville

  měla výhled na Buku, byl zpravidla první,

  kdo vyslal zprávu o blížícím se leteckém

  útoku. Dalším důležitým hlásným byl Paul

  Mason poblíž Buinu. Mezi Masonovým va-

  rováním a příletem bombardérů nad Gua-

  dalcanal uplynuly vždy dvě hodiny. Tento

  harmonogram umožňoval mariňákům

  počítat s několika klidnými hodinami po

  rozbřesku a před soumrakem, kdy mohli

  pracovat, a také s nejméně dvěma hodi-

  nami během poledne, kdy si mohli najít

  úkryt a připravit se na útok. Japonci při-

  létali mezi 12. a 13. hodinou, v závislosti na

  povětrnostních podmínkách po trati letu.

  Počasí v této rovníkové oblasti je jen málo

  předvídatelné a podléhá rychlým změ-

  nám.

  Protože Japonci mohli vyslat z Rabau-

  lu velkou formaci bombardérů pouze za

  denního světla, vznikl časový plán, při

  kterém v závislosti na počasí startova-

  ly bombardéry a jejich stíhací doprovod

  ze základen v Rabaulu v 8.00 hod. Vývoj

  počasí u Rabaulu však mohl start posu-

  nout až na desátou hodinu. Když japonská

  formace prolétala nad „Slotem“, zazna-

  menaly ji australské pobřežní hlídky na

  jednotlivých ostrovech, a ty svá pozoro-

  vání rádiově předaly Cactus Control na

  Henderson Field. V době, kdy bombardéry

  míjely oblast Mundy na jihozápadním cípu

  Nové Georgie, obránci na Guadalcanalu

  sedali do svých stíhaček a vzlétali. Pilo-

  ti Wildcatů uvítali každou minutu, kterou

  mohli díky včasnému varování získat pro

  stoupání, protože letounům trvalo zhru-

  ba 45 minut, než nastoupaly do 20 000

  stop (6100 m). Nepřátelská formace měla

  dorazit mezi 11. a 13. hodinou. Vzhledem

  k proměnlivosti počasí se několikrát stalo,

  že mraky nad Slotem zabránily pobřežním

  pozorovatelům zaznamenat přilétající Ja-

  ponce tak, aby Američany včas varovali.

  Snaha Japonců o znovuzískání

  Guadalcanalu

  Rachot bojů, který nedal poručíku

  Trowbridgeovi během první noci na os-

  trově usnout, pocházel z oblasti, o které

  si mariňáci mysleli, že je to řeka Tenaru.

  Ve skutečnosti šlo o lagunu. Prapor Ichi-

  ki – první japonská jednotka která podle

  Jamamotových plánů na ostrov dorazi-

  la, aby zahnala Američany do moře – se

  při postupu na základnu Henderson Field

  potýkal s dobře zabezpečenou obranou.

  Úsvit 21. srpna zastihl přeživší Japonce,

  kteří dále drželi své pozice. Americký 1st

  Battalion od 1st Marine Regiment se tedy

  přesunul na pozice okolo laguny a nepří-

  tele obklíčil.

  Když se nepřátelské jednotky snažily

  uniknout po pláži, byly ostřelovány prá-

  vě přibyvšími Wildcaty z VMF-223. Veš-

  kerý japonský odpor skončil v 17.00 hod.

  Poté, co někteří zranění Japonci zahájili

  palbu, se mariňáci přesunuli přes bojiště

  a stříleli do každého nepřátelského vojá-

  ka, na kterého narazili, ať už mrtvého, nebo

  živého. Výjimku tvořilo jen 15 zajatců. Tři-

  cet dalších přeživších Japonců uteklo, aby

  o boji vyprávěli svým kamarádům na Taivu

  Point. Potraviny, vybavení, zbraně a muni-

  ce byly odebrány 871 mrtvým. Toho večera

  plk. Ichiki zakopal prapory své jednotky,

  vytáhl obřadní dýku a rozpáral své útroby

  v měkkém písku na březích Lengy.

  Mariňáci se setkávají s nepřítelem

  V poledne poskytly letadlové lodě admi-

  rála Fletchera krytí dvěma transportním

  plavidlům, aby mohly vplout do Sea-

  larkského kanálu a vyložit zde zásoby. Ví-

  tanou posilou byli také zkušení mechanici

  z MAG-23, kteří se na břeh dostali z tor-

  pédoborce, který je přivezl z Efate.

  Pobřežní hlásný Jack Read vysílačkou va-

  roval, že se ke Slotu blíží útočná skupina le-

  tounů. Lt. Hugh MacKenzie, styčný důstojník

  Foto: NHHC

  Velitel VMF-223, maj. John Smith po návratu z Guadalcanalu na základně NAS Anacostia.

  HISTORIE

  Piloti Wildcatů uvítali každou minutu, kterou mohli

  díky včasnému varování získat pro stoupání, protože

  letounům trvalo zhruba 45 minut, než nastoupaly do

  20 000 stop.

  INFO Eduard

  19

  Duben 2023

• Page 20

  HISTORIE

  pobřežní hlídky v Lungu, se napojil na komu-

  nikační síť námořní pěchoty, známou jako

  Texas Switch, a poprvé mohl předat zprávu

  přímo americkým letcům, kteří se tak mohli

  nebezpečí postavit. Na výzvu reagoval čtyř-

  členný roj (division) kapitána Smithe.

  Ve 12.07 hod. se tito piloti nacházeli nad

  ostrovem Savo a stoupali do výšky 14 000

  stop (4300 m), když o pět set stop výše

  na vstřícném kurzu spatřili šest Zer.

  Smith zahájil čelní útok na vedoucí Zero,

  přičemž se oba letouny řítily proti sobě.

  Japonský pilot uhnul jako první. Přitáhl,

  čímž vystavil břicho Smithovým šesti ku-

  lometům ráže 12,7 mm. Začal kouřit a pře-

  šel do pádu. Mezitím se do Smithe pustila

  dvojice Zer, která se mu dostala za ocas.

  Smith brzy zjistil, že Wildcat je dostatečně

  těžký na to, aby pronásledovatelům uni-

  kl střemhlavým letem, pokud má dosta-

  tečnou výšku. Jeho wingman, Sgt. John

  Lindsey, byl v boji zasažen, podařilo se

  mu však s nepracujícím motorem nouzo-

  vě přistát na Henderson Field na břicho.

  Jeho Wildcat se tím stal první ztrátou let-

  ky. Smith byl zase prvním pilotem náro-

  kujícím sestřelení Zera. Ve druhém sou-

  boji později odpoledne si Lt. Trowbridge

  nárokoval další dva sestřely, ačkoli podle

  japonských záznamů se všechna letadla

  vrátila zpět. Během následujících dvou

  dnů hlásili mariňáci sestřely dalších dvou

  Zer a dokázali tak, že se umějí postavit

  i zkušenějším protivníkům.

  První velká bitva

  Během následujících čtyř dnů se obrysy

  nastávající bitvy o východní Šalamounovy

  ostrovy začínaly rýsovat jasněji a obě ná-

  mořní síly se snažily odhalit pozice pro-

  tivníka.

  Navzdory těžké ztrátě hlavní části úder-

  ných sil císařského námořnictva, kte-

  rou bylo potopení letadlových lodí Akagi,

  Kaga, Soryū a Hiryū u Midwaye, byla

  zbývající flotila japonských letadlových

  lodí ve srovnání s tou americkou stále

  ohromná. Jádro japonského námořního

  letectva nyní tvořila 1. divize letadlových

  lodí, která sestávala z plavidel Shōkaku

  a Zuikaku a lehké letadlové lodi Zuihō.

  Lehké letadlové lodě Jun´yō, Hiyō a Ryūjō

  z 2. divize let. lodí jim důstojně sekundo-

  valy.

  V 6.00 hod. dne 24. srpna se Kidō Bu-

  tai pod velením admirála Naguma stoči-

  la proti větru na jihovýchod a Shōkaku

  se Zuikaku zahájily první pátrací hlídky

  toho dne. Předsunutá jednotka admirála

  Kondóa, vzdálená 120 mil jihovýchodně,

  se také obrátila, aby zůstala na pozicích

  a střežila Nagumovo východní křídlo. Od

  6.15 hod. postupně odstartovalo z obou

  letadlových lodí 19 Kate na pátrací misi do

  vzdálenosti 250 mil. Ve skutečnosti nikdo

  neočekával, že by tyto letouny Američany

  lokalizovaly, protože japonské letadlové

  lodě během noci odpluly z jejich dosahu.

  Posily měly dorazit ke Guadalcanalu

  v noci na 24. srpna. Pokud by bombar-

  déry Betty nedokázaly Henderson Field

  vyřadit, musely by být nasazeny letadlové

  lodě. Protože admirál Yamamoto zakázal

  leteckým skupinám z Shōkaku a Zuikaku

  útočit na pozemní cíle, dokud bude Task

  Force 61 představovat hrozbu, jedinou

  silou, která byla k dispozici pro útok na

  letiště, byla malá letecká skupina z Ryūjō

  s devíti B5N Kate a 24 Zery. Protože plá-

  novaná operace bombardérů Betty proti

  Henderson Field byla kvůli špatnému po-

  časí zrušena, stalo se použití omezených

  sil Ryūjō 24. srpna nevyhnutelným. Úder

  měl být zahájen ve chvíli, kdy se Ryūjō se

  svým doprovodem dostane do vzdálenosti

  operačního doletu.

  Protože na Henderson Field dosud nebyl

  k dispozici žádný funkční radar a pozo-

  rování pobřežních hlídek se ukázala být

  kvůli rozmarům počasí v regionu ne zcela

  spolehlivá, výkonný důstojník Air Group

  23, Lt. Colonel Charlie Fike, začal vypou-

  štět jednu či dvě skupiny Wildcatů v ča-

  sovém okně nazvaném „Tōjō time“, tedy

  mezi 11.00 a 15.00 hod., kdy bylo nejprav-

  děpodobnější, že k útoku dojde. Když tedy

  malé útočné síly Ryūjō ve 14.15 hod sku-

  tečně dorazily, skupina Wildcatů, kterou

  vedl Marion Carl, čekala ve výšce 20 000

  stop a dalších 12 Wildcatů a P-400 z nově

  příchozí 67th Fighter Squadron vyčkávalo

  v pohotovosti na letišti. Carlovým wing-

  manem byl T/Sgt. Johnny Lindley, vedou-

  cím druhé sekce 2nd Lt. Fred Gutt, kte-

  rému letěl „na křídle“ Marine Gunner Tex

  Hamilton z VMF-212.

  Letouny z Ryūjō se přiblížily ke Gua-

  dalcanalu ze směru od ostrovů Florida

  a Malaita ve výšce 10 000 stop (3050 m).

  Esa z Guadalcanalu. Zleva: Maj. John L. Smith, Lt. Kenneth Fraizer, Maj. John Dobbin a Maj. Robert Galer. První dva

  od VMF-223 druzí od VMF-224, která stíhače na Guadalcanalu posílila 30. srpna.

  Když byla na letišti vztyčena vlajka „Condition One“, signali-

  zující nejvyšší pohotovost, piloti se rozběhli obsadit všechny

  zbývající Wildcaty a následovala další vlna vzletů. Ačkoli měli

  startovat v pořadí letek a sekcí za velitelem, v praxi všichni

  spěchali do vzduchu, aby získali nad přilétajícími bombardéry

  výškovou převahu. Kvůli výkonnostním rozdílům mezi jednot-

  livými letouny se systém sekcí a rojů rozpadl a každý se při-

  pojil k tomu, kdo byl nejblíže.

  Foto: via author

  INFO Eduard20

  Duben 2023

• Page 21

  HISTORIE

  Poručík Murakami vedl šest Kate spolu

  se šesti doprovodnými letouny vedenými

  praporčíkem Shigemim v jedné formaci,

  zatímco formace devíti Zer z Ryūjō vede-

  ná Hikōtaichō (velitelem letecké skupiny)

  poručíkem Nōtomim, letěla asi 1600 stop

  (490 m) napravo od bombardérů.

  Marion Carl zpozoroval nepřátelské síly

  nad Tulagi. Navedl své čtyři Wildcaty na

  pozici vhodnou k útoku a vyslal na Hen-

  derson Field rádiem varování. Když byla

  na letišti v reakci na jeho zprávu vzty-

  čena vlajka „Condition One“, signalizují-

  cí nejvyšší pohotovost, piloti se rozběhli

  obsadit všechny zbývající Wildcaty a ná-

  sledovala další vlna vzletů. Ačkoli měli

  startovat v pořadí letek a sekcí za velite-

  lem, v praxi všichni spěchali do vzduchu

  co nejrychleji, aby získali nad přilétajícími

  bombardéry výškovou převahu. Kvůli vý-

  konnostním rozdílům mezi jednotlivými

  letouny se systém sekcí a rojů (division)

  rozpadl a každý se připojil k tomu, kdo

  byl nejblíže. V čele celé formace byl Capt.

  Rivers Morrell, výkonný důstojník VMF-

  223.

  Ve 14.23 hod. Carl potlačil a vrhl se, násle-

  dován třemi dalšími Wildcaty, na letouny z

  Ryūjō. Nalétl si za šest letounů ve větší

  formaci, z níž se vyklubalo šest dopro-

  vodných Zer pod velením Shigemiho. Carl

  střílel z převýšení a poté proletěl skrz

  formaci s Lindleyem na křídle. Byl si jistý,

  že zapálil jeden z „bombardérů“ a dosáhl

  tak svého prvního sestřelu nad Guadalca-

  nalem a druhého celkem. Hamilton a Gutt

  těsně za ním pálili na stejnou formaci.

  Zatímco Hamilton byl vtažen do dlouhé-

  ho souboje se třemi doprovodnými Zery,

  Guttovi se podařilo sestřelit jednu z Kate

  a střemhlav proletět formací za Carlem

  a Lindleyem, kteří se od sebe oddělili,

  když se vraceli a stoupali do výšky pro

  druhý útok.

  Bombardéry Kate se dostaly přímo nad

  pláž a přiblížily se tak čtyřem 90mm pro-

  tiletadlovým dělům baterie E 3d Defense

  Battalion. Ve 14.28 hod. zahájila tato pro-

  tiletadlová děla palbu a o dvě minuty poz-

  ději Kate ve skupině odhodily svých třicet

  šest 60kilogramových pum. Nadšení pro-

  tiletadloví dělostřelci si nárokovali jednu

  Betty, ve skutečnosti však nic nezasáhli.

  Stejně tak neúčinné byly pumy svržené

  Kate. Nezpůsobily žádné škody, přestože

  vybuchly po obou stranách pozic protile-

  tadlových děl.

  Nōtomiho útočná formace měla větší

  úspěch. Tři shōtai zaútočily ze tří směrů

  právě ve chvíli, kdy byly bomby svrženy,

  a beztrestně ostřelovaly přistávací dráhu.

  Trojice Nōtomiho letounů dostihla jeden

  Wildcat, který právě vzlétl, a zasáhla ho.

  Vrak Wildcatu po jednom z japonských náletů na Henderson Field.

  Capt. Joe Foss (vlevo) se stal nejúspěšnějším esem kampaně v Jižních Šalomounech a prvním americkým letcem,

  který vyrovnal skóre 26 sestřelů Eddieho Rickenbackera z první světové války.

  Foto: via autor

  Foto: via autor

  INFO Eduard

  21

  Duben 2023

• Page 22

  HISTORIE

  Pilotovi, zraněnému do hlavy a ramene,

  se podařilo udržet letoun ve vzduchu do-

  statečně dlouho na to, aby mohl vcelku

  bezpečně přistát na hladinu moře u ost-

  rova Florida, kde ho zachránili ostrované.

  Druhý den se vrátil na Tulagi.

  Velitel 67th Fighter Squadron, Capt. Dale

  Brannon, a jeho wingman, 2nd Lt. Deltis

  Fincher, se vrhli ke svým Airacobrám,

  jakmile spatřili stoupající vlajku Condition

  One. Oba si pamatovali, že slyšeli dunění

  nepřítele nad hlavou v době, kdy už byli

  v kokpitech a startovali. Když se řítili po

  dráze, slyšeli přes řev motorů výbuchy

  bomb. Poté, co se vznesli a zatáhli pod-

  vozek, usadilo se před ně Zero. Nasypa-

  li do něj vše, co měli. Zaúřadovalo osm

  kulometů ráže .30, čtyři kulomety ráže

  .50 a dva kanóny ráže 20 mm, načež se

  Zero doslova rozložilo. Oba letci proletěli

  troskami a během stoupání na ně zaúto-

  čili velitel shōtai a s ním také „číslo“ pi-

  lota, jehož stroj a život právě zničili. Ne-

  přátelské letouny provedly jeden průlet

  a zmizely. Obě P-400 při tom byly zasaže-

  ny 7,7mm projektily, ale Brannona a Fin-

  chera to neodradilo. Bohužel, jak Brannon

  později vzpomínal: „Když jsme se dosta-

  li na Guadalcanal, jedna z prvních věcí,

  kterou jsme zjistili, byla, že Britové do

  našich letadel nainstalovali vysokotlaký

  kyslíkový systém. Námořní pěchota kys-

  líkové systémy měla, ale ty byly nízkotla-

  ké. Vzpomínám si, že se nám při prvním

  boji podařilo vystoupat až do výšky 16 000

  stop (4900 m). Cítili jsme se tam opravdu

  malátní a Zera byla samozřejmě ještě vy-

  soko nad námi.“

  Tři Wildcaty se v malé výšce nad Lengo

  Channel střetly s vracejícími se Zery. 2nd

  lt. Bob McLeod z VMF-212 jedno z nich za-

  sáhl a podle vlastního tvrzení ho zničil.

  Ve skutečnosti se pilotovi – wingmanu

  por. Nōtomiho – podařilo dotáhnout svou

  poškozenou stíhačku zpět nad Guadalca-

  nal, kde nouzově přistál, byl zachráněn

  japonskými jednotkami a nakonec z ost-

  rova evakuován. Na druhou stranu byl se-

  střelen 2nd Lt. Elwood Bailey z VMF-223.

  Naposledy byl spatřen na padáku, jak kle-

  sá k hladině poblíž Tulagi. Domů se už ale

  nikdy nevrátil.

  Bombardéry Kate pod velením por. Mura-

  kamiho se po odhození bomb zformovaly

  a provedly širokou zatáčku na sever ve

  snaze stáhnout se z oblasti. Ve 14.33 hod.

  provedl Marion Carl něco, co pozorovate-

  lé na zemi označili za „nejkrásnější prů-

  let“, a sestřelil Kate na levé straně forma-

  ce. Lindley a Gutt na Kate stříleli také. V tu

  chvíli dorazily posily. Capt. Morrell, který

  létal na pravděpodobně nejlepším Wild-

  catu na ostrově, byl v čele šestičlenné

  skupiny. Všichni zaútočili zespod na pět

  zbývajících Kate a pět doprovodných Zer.

  Přitom přispěchala další dvě Zera, aby

  pomohla Američany odrazit. Lt. Ken Fra-

  zier zničil při prvním průletu jednu Kate

  na pravé straně formace, zatímco Carl

  střílel na Zero, které se posadilo Lindley-

  emu za ocas, ale nezničil ho, přestože mu

  bylo přiznáno. Gutt byl zasažen a zraněn

  do levé ruky a levé nohy dalším Zerem,

  dostal se však zpět na Henderson Field.

  Lt. Rex Jeans a Lt. Red Taylor se spojili,

  aby zneškodnili jednu Kate, ale Taylor –

  jedna ze šesti posil od VMF-212 – byl při

  tom sestřelen Zerem a zahynul. Jako po-

  slední ze všech zahájil palbu 2nd Lt. John

  King od VMF-212. Jeho cílem byla další

  Kate, která následně vybuchla. Po Kingo-

  vě vítězství se Wildcaty stáhly.

  Celkově si námořní pěchota připsala

  20 potvrzených vítězství: 12 bombardé-

  Mnoho Wildcatů bylo zničeno nejen v bojích, ale také na zemi. Buď následkem nepřátelských útoků,

  nebo při haváriích během vzletu a přistání. Tyto letouny se pak stávaly zdrojem náhradních dílů.

  Foto: via autor

  INFO Eduard22

  Duben 2023

• Page 23

  rů Kate, jednu neexistující Betty a sedm

  Zer. Japonci však ztratili pouze čtyři Kate,

  včetně té, jež přistála nouzově, a tři Zera,

  včetně toho, které rozstříleli Brannon

  a Fincher. Marion Carl si připsal čtyři ví-

  tězství, včetně neexistující Betty, a byl

  mu tak přiznán status prvního stíhacího

  esa námořní pěchoty. Ve skutečnosti mu

  chyběly dva sestřely, ale rozdíl dorovnal

  hned dva dny nato. Námořní pěchota vy-

  hrála první velkou leteckou bitvu. A mělo

  jich být ještě mnoho.

  Konec VMF-223 na Guadalcanalu

  Dne 2. října 1942 byli všichni přeživší letci

  VMF-223 vyčerpaní téměř každodenními

  boji a obtížnými podmínkami na Guadalca-

  nalu. Toho dne se nepřítel vrátil s dalším

  stíhacím přepadem; obloha byla jasnější

  a pobřežní hlídky včas vyslaly rádiem va-

  rování, aby Wildcaty mohly odstartovat,

  nabrat dostatečnou výšku a střetnout se

  s 27 Zery v tvrdém boji stíhačů proti stí-

  hačům. Marion Carl, který vedl šest F4F

  od VMF-223, dosáhl, jak se ukázalo, své-

  ho posledního vítězství a zvýšil své skóre

  na 16,5, než se mu zasekly zbraně. Jeho

  wingman Ken Frazier dokázal sestře-

  lit dva nepřátele, než si jej další vzali na

  mušku a poškodili jeho Wildcat natolik,

  že byl nucen se stáhnout. Jeho skóre 12

  vítězství ho zařadilo na třetí místo v po-

  řadí es VMF-223 za Smithe a Carla. Nově

  příchozí pilot VMF-121, Lt. Floyd Lynch,

  sestřelil jednu nepřátelskou stíhačku,

  ale nejlepší skóre dne zaznamenal „Co-

  ach“ Bauer, jehož čtyři vítězství z něj

  udělala eso během pouhých dvou vzletů.

  Tentokrát japonské záznamy potvrdily, že

  devět Zer, které si námořní pěchota náro-

  kovala, bylo skutečně ztraceno.

  Vyčerpaní letci VMF-223 vzlétli 10. říj-

  na z Henderson Field na misi, která se

  ukázala být jejich poslední. Velitel letky

  John Smith vedl sedm Wildcatů, aby do-

  provodily SBD a TBF do Nové Georgie,

  kde byly spatřeny další nepřátelské lodě.

  V polovině cesty se Smith náhodou ohlé-

  dl a uviděl, jak se k jeho formaci blíží 15

  plovákových letounů Rufe a Pete. Varoval

  ostatní a změnil kurz; jeho šest druhů jej

  následovalo. Když Japonci spatřili blížící

  se Američany, obrátili k ústupu, ale Wild-

  caty je dostihly a sestřelily šest Pete a tři

  Rufe. Smithem zničená Rufe byla jeho po-

  sledním vítězstvím. Celkem jich získal 19

  a stal se tak do té doby nejlepším esem

  námořní pěchoty.

  Dne 12. října 1942 nastoupili přeživší čle-

  nové VMF-223 na palubu R4D mířící na

  Espiritu Santo. Během devítitýdenního

  nasazení si peruť připsala 110 vítězství,

  včetně 47 Zer a 47 Betty. John L. Smith si

  připsal deset Betty, zatímco Marion Carl

  osm, takže oba piloti měli na svém kon-

  tě více japonských bombardérů než kte-

  rýkoli jiný pilot námořní pěchoty během

  celé války.

  Na Henderson Field přistálo 20. srpna de-

  vatenáct pilotů. Deset z nich během ná-

  sledných bojů zaplatilo cenu nejvyšší.

  Převzato s úpravami z knihy „The Cactus

  Air Force: Air War Over Guadalcanal“; Eric

  Hammel a Thomas McKelvey Cleaver;

  Osprey Publishing (2022).

  HISTORIE

  Capt. Jimmy Flatley vedl VF-10 na Guadalcanal poté, co byla USS Enterprise vážně poškozena v bitvě u Santa Cruz.

  Foto: via autor

  INFO Eduard

  23

  Duben 2023

• Page 24

  Súčasťou tohto pokračovania seriálu teda bude

  stručný sumár toho, čo sa za posledných 12 me-

  siacov udialo. V závere sa už, ako obvykle, po-

  zrieme na udalosti súvisiace s leteckou vojnou

  v období od 1. 2. do 1. 3. 2023.

  Február 2022

  Ruské vojská sa niekoľko mesiacov zhromaž-

  ďovali v blízkosti ukrajinských hraníc a ame-

  rické tajné služby varovali, že tam nie sú na

  cvičení, ale chystajú inváziu. Kremeľ opakovane

  vyhlasoval, že na Ukrajinu nezaútočí, dokonca

  tvrdil, že svoje jednotky po skončení cvičenia

  sťahuje domov. Nič z tvrdení Moskvy však ne-

  bola pravda. Vo štvrtok 24. 2. 2022 skoro ráno

  sa začalo mohutné bombardovanie cieľov po

  celej Ukrajine a ruské vojská zaútočili zo šty-

  roch smerov – na Kyjev, na Charkov, na Donbas

  a z Krymu na Cherson,

  Najdôležitejším cieľom bol Kyjev. Putinova ar-

  máda chcela ovládnuť hlavné mesto a tým aj

  celú krajinu za pár dní. Výsadkári z vrtuľníkov

  mali obsadiť letisko Hostomeľ pri Kyjeve, kam

  by potom transportné lietadlá prepravili ďalšie

  posily a ťažkú techniku. Ovládnuť Kyjev a zabiť

  alebo zajať ukrajinského prezidenta Volody-

  myra Zelenského sa im však nepodarilo. Ten

  odmietol ponuku Američanov na evakuáciu so

  slovami: „Potrebujem muníciu, nie odvoz!“

  Marec 2022

  Ruský postup na Kyjev a Charkov sa zastavil

  a na Donbase bol len pomalý. Rýchly postup

  mali Rusi len na juhu. Tam miestne ukrajinské

  velenie pri organizovaní obrany zlyhalo priam

  kriminálne. Za pár dní obsadili Cherson severo-

  západne od Krymu a Melitopoľ severovýchodne

  od Krymu. Obkľúčili Mariupoľ, no postup z Cher-

  sonu na Mykolajiv a Odesu sa podarilo Ukrajin-

  com zastaviť. Kľúčová tu bola ruská porážka pri

  Voznesensku.

  Pri Kyjeve sa Rusi pokúsili preraziť s konvojom,

  ktorý bol dlhý desiatky kilometrov. Ukrajinské

  jednotky (ale aj ruské chyby v logistike) konvoj

  zastavili a jeho značné časti boli zlikvidované.

  Bez zásob sa Rusi museli začať sťahovať.

  Apríl 2022

  Rusi sa na začiatku mesiaca museli stiahnuť

  z oblastí severne od Kyjeva. Po ich odchode sa

  našlo množstvo dôkazov o masakrovaní civi-

  listov v Buči a ďalších mestách. Ruská armáda

  sa po odchode od Kyjeva začala sústreďovať na

  Donbas, kde odvtedy prebiehajú najťažšie boje.

  A hoci sa z niektorých území stiahla, naďalej

  ostreľuje ukrajinské mestá raketami. Pomaly

  sa začala rozbiehať aj vojenská pomoc Ukraji-

  ne, Slovensko jej medzi prvými poskytlo začiat-

  kom apríla systém protivzdušnej obrany S-300.

  V polovici apríla sa v Čiernom mori po zásahu

  dvomi ukrajinskými raketami potopila vlaj-

  ková loď ruskej Čiernomorskej flotily, krížnik

  Moskva.

  Máj 2022

  Ukrajinci začali vo veľkom ostreľovať a bom-

  bardovať Hadí ostrov, ktorý sa nachádza pri po-

  breží pri hraniciach s Rumunskom a ovláda pla-

  vebné koridory do Odesy. Rusi ho obsadili v prvý

  deň vojny. V polovici mája dostali rozkaz prestať

  klásť odpor obrancovia oceliarní Azovstaľ

  v Mariupole. Do 20. mája sa všetci vzdali. Hoci

  sa o to dodnes považuje za veľké tabu, ktoré

  dlho hatilo dodávky stíhačiek, v tomto mesiaci

  dostala Ukrajina prvé lietadlá – 21 vyradených

  stíhačiek MiG-29 na náhradné diely a 14 bojo-

  vých lietadiel Su-25. Ich zásielky dostala cez

  prostredníkov.

  HISTORIE

  Text: Miro Barič

  Foto: Ozbrojené síly Ukrajiny, sociální sítě a další veřejné zdroje

  Letecká vojna nad Ukrajinou

  Rok krviprelievania

  Prvý UH-60 Black Hawk ukrajinskej vojenskej rozviedky GRU.

  Hoci agresia Ruska voči Ukrajine sa začala na Kryme a na

  Donbase už vo februári 2014 a pripravovala sa podvratnou

  činnosťou zrejme omnoho skôr, vo februári tohto roku sme

  si pripomenuli prvé výročie ruského útoku na celé územie

  Ukrajiny. Je to najväčší konflikt v Európe od roku 1945.

  INFO Eduard24

  Duben 2023

• Page 25

  HISTORIE

  Jún 2022

  Rusko pri postupe na Donbase využívalo najmä

  drvivú prevahu v delostrelectve. Ukrajina preto

  od spojencov začala dostávať nové húfnice ka-

  libru 155 mm a najmä raketomety HIMARS, ktoré

  sú kľúčové pri ničení ruských skladov munície,

  mostov a veliteľských stanovíšť. V júni prišli na

  Ukrajinu aj vrtuľníky Mi-24 z Česka a Mi-17 zo

  Slovenska. Po ďalšej sérii úspešných ukrajin-

  ských útokov musela ruská posádka na konci

  mesiaca utiecť z Hadieho ostrova. Na druhej

  strane, Rusom sa podarilo po dlhom úsilí dobyť

  mesto Severodoneck v Luhanskej oblasti.

  Júl 2022

  Frontová línia sa prakticky zastavila. Na zači-

  atku mesiaca síce Rusi dobyli Lysyčansk, ale

  ďalej sa nepohli. Najväčšie boje sa rozhoreli

  o mesto Bachmut, kde sa bojuje dodnes. Ukra-

  jina začala úspešne používať rakety HIMARS na

  ničenie ruských skladov munície a paliva, Rusko

  odpovedalo bombardovaním civilných cieľov.

  August 2022

  Ukrajinci dostali rakety HARM proti radarom

  a začali ich úspešne používať na oslepenie

  ruskej protivzdušnej obrany. V tomto mesiaci

  tiež došlo k veľkým útokom na ruské vojen-

  ské letiská na okupovanom Kryme. Dňa 29. 8.

  sa začala dlho očakávaná Ukrajinská ofenzíva

  v Chersonskej oblasti.

  September 2022

  Kým sa ruská pozornosť sústredila na obranu

  Chersonskej oblasti, ukrajinská armáda úplne

  nečakane udrela na opačnej strane frontovej

  línie. Za pár dní oslobodila Balakliju, Kupjansk

  a Izjum a do konca mesiaca aj Lyman a prak-

  ticky celú Charkovskú oblasť. Putin na to rea-

  goval vyhlásením čiastočnej mobilizácie, hoci

  ešte v marci sľuboval, že žiadna nebude.

  Na okupovaných územiach tiež narýchlo zorga-

  nizoval pseudoreferendá o pripojení k Rusku.

  Pri bombardovaní ukrajinských miest začalo

  Rusko používať kamikadze drony z Iránu.

  Október 2022

  Pokračovala ofenzíva smerom na Cherson.

  Na Kerčskom moste, ktorý spája okupovaný

  Krym s Ruskom, došlo 6. 10. skoro ráno k vý-

  buchu, ktorý zničil jeden cestný pruh a vážne

  poškodil železničnú časť mosta. V Sevastopole

  zas došlo 29. 10. k útoku diaľkovo ovládanými

  člnmi na kotviace ruské vojnové lode. Rusko

  spustilo bombardovaciu ofenzívu proti ukrajin-

  skej energetickej infraštruktúre.

  November 2022

  Ukrajinské jednotky 11. 11. oslobodili Cherson.

  Od momentu, kedy Putin vyhlásil, že mesto

  bude navždy Ruské, uplynulo len 42 dní. Pri

  Bachmute pokračovali boje v rozbahnených zá-

  kopoch, ktoré pripomínali prvú svetovú vojnu.

  Pokračovalo aj ruské bombardovanie civilnej

  infraštruktúry. V reakcii na to začal Západ

  poskytovať Ukrajine moderné systémy proti-

  vzdušnej obrany.

  Pamätník s lietadlom MiG-17 v Bachmute prešiel renováciou krátko

  pred vojnou.

  Bieloruskí dobrovoľníci z pluku Kastuśa Kalinoŭskeho v Bachmute.

  MiG-17 na pamätníku bol napokon zničený podobne ako väčšina mesta Bachmut.

  Ukrajinský vojak sa odfotil pred

  pamätníkom v Bachmute už počas bojov.

  INFO Eduard

  25

  Duben 2023

• Page 26

  HISTORIE

  December 2022

  Blato znemožňovalo výrazné posuny na fronte.

  Ukrajina pomocou dronov zaútočila na letiská,

  z ktorých štartujú ruské strategické bombar-

  déry. USA sľúbili poskytnúť Ukrajine aj systém

  protivzdušnej obrany Patriot, neskôr sa pridali

  aj Nemecko a Holandsko.

  Január 2023

  Nový rok sa začal najväčším masakrom ruských

  vojakov, keď budovu v ktorej boli stovky z nich

  aj s uskladnenou muníciou trafili počas osláv

  rakety HIMARS. Rusom sa po niekoľkých me-

  siacoch podaril prielom pri Bachmute. Využili

  zlé striedanie ukrajinských jednotiek a obsadili

  mesto Soledar severne od Bachmutu. Nemec-

  ko a USA sľúbili Ukrajine bojové vozidlá Marder

  a Bradley.

  Február 2023

  Rusko pokračovalo vo svojom tlaku, ktorý za-

  čalo vyvíjať hneď po Novom roku. Útočiť skú-

  šalo takmer po celej dĺžke fronty od Kupianska

  a Kreminny na pomedzí Charkovskej a Luhan-

  skej oblasti cez Bachmut a Avdiivku v Donec-

  kej oblasti až po Vuhledar. Tlak to bol miestami

  enormný, sprevádzaný veľkými stratami, no po-

  stup bol minimálny. Podľa niektorých správ do-

  bylo Rusko za dva mesiace od začiatku roka len

  85 štvorcových kilometrov územia. Za získanie

  každého jedného štvorcového kilometra ukra-

  jinského územia pritom zaplatilo 250 mŕtvymi

  vojakmi... Najmä pri Vuhledare, kde tvrdohlavo

  útočili cez široký otvorený terén, utrpeli Rusi

  veľké straty – prišli o viac ako stovku tankov

  a obrnených vozidiel a celú brigádu námornej

  pechoty.

  Ruské straty

  Na oboch stranách boli hlásené zostrely via-

  cerých lietadiel a vrtuľníkov, ktoré však nie je

  možné overiť. Rovnako, ako v predchádzajúcich

  mesiacoch, sa mnohé zostrely darí dokladovať

  až neskôr, keď sa nájde vrak stroja, prípadne

  sa objavia doposiaľ neznáme zábery. Čo je po-

  tvrdené, je zničenie ruského vrtuľníka Mi-35M

  (podľa iných zdrojov Mi-24VM), ktorý musel

  9. 2. núdzovo pristáť neďaleko frontovej línie

  pri Tokarivke v Charkovskej oblasti, len asi

  3 km od hranice s Ruskom. Vzápätí po dosadnu-

  tí bol zničený delostrelectvom 14. samostatnej

  mechanizovanej brigády Ukrajinských ozbroje-

  ných síl. To bolo zaznamenané na videu z dronu

  a neskôr sa objavili aj fotografie vraku vrtuľníka

  ležiaceho na boku.

  V pondelok 13. 2. bol nad Bachmutom zasiahnu-

  tý prenosnými raketami ruský Suchoj Su-24M

  s označením RF-93799 a trupovým číslom

  „modrá 45“. Pilotovala ho osádka zo žoldnier-

  skej skupiny tzv. Wagnerovcov. Napriek trinást-

  ke v dátume mali títo letci šťastie a podarilo sa

  im s horiacim strojom pristáť na základni.

  Menej šťastia mal 23. 2. pilot Su-25SM s ozna-

  čením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“. Ten

  sa pri návrate z bojového letu zrútil pri dedine

  Orechovo v okrese Valjuki v Belgorodskej ob-

  lasti. Príčinou mala byť technická porucha, pilot

  z 266. pluku útočného letectva haváriu neprežil.

  Rusko vypustilo 15. 2. na Ukrajinu najmenej šesť balónov s rohovými radarovými

  reflektormi. Minimálne jeden z nich bol zostrelený ukrajinskou PVO.

  Ruský Mi-35M musel 9. 2. núdzovo pristáť pri Tokarivke v Charkovskej oblasti

  a následne bol zničený ukrajinským delostrelectvom.

  Su-25 s označením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“ fotografovaný vo februári

  2022 v Bielorusku a zničený o rok neskôr v Belgorodskej oblasti.

  INFO Eduard26

  Duben 2023

• Page 27

  Ukrajinské straty

  Na ukrajinskej strane došlo v sledovanom

  období k jednej potvrdenej strate. Pri prena-

  sledovaní kamikadze dronov iránskej výroby

  Shahed-136 bol 13. 2. pri Piščanke vo Vinnyc-

  kej oblasti zničený MiG-29. Jeho pilot, poručík

  Dmytro Škljarevskyj, sa zachránil s pomocou

  vystreľovacieho sedadla, no utrpel zranenia

  a musel byť hospitalizovaný. Z nemocnice pilot

  napísal, že prežil len zázrakom a že ho čaká

  operácia a ďalšia rehabilitácia.

  V rovnaký deň sa v ukrajinských médiách ob-

  javila informácia, že po štvormesačnej rekon-

  valescencii sa do služby vrátil major Vadym

  Vorošylov z 204. brigády taktického letectva.

  Informovali sme o ňom v predchádzajúcich

  častiach seriálu, keď 12. 10. zostrelil päť dronov

  Shahed-136, no úlomky toho posledného zasi-

  ahli jeho MiG-29 a tiež sa musel katapultovať.

  Visiac na padáku si urobil selfie so zakrvavenou

  tvárou – chcel si tak skontrolovať zranenia.

  Objavili sa tiež zábery na ukrajinské Mi-8, ktoré

  boli zasiahnuté za neznámych okolností nieke-

  dy v predchádzajúcich obdobiach. Najprv bol

  13. 2. zverejnený záber stroja Mi-8MSB

  -

  V v di-

  gitálnej kamufláži s trupovým číslom „žltá 88“.

  Trup poškodeného vrtuľníka bol zachytený po-

  čas pozemného transportu. Hneď nasledujúci

  deň, 14. 2., sa objavilo video trosiek ďalšieho

  Mi-8MSB

  -

  V v digitálnej kamufláži. Vrak bol na-

  snímaný z paluby iného Mi-8 ležiaci v zasne-

  ženej krajine. Žiadne podrobnosti nie sú známe.

  Dodávky techniky

  Ukrajinská vojenská spravodajská služba GRU

  zverejnila 21. 2. fotografiu prvého vrtuľníka

  Black Hawk vo svojich službách. Podľa sfar-

  benia bolo identifikované, že ide s najväčšou

  pravdepodobnosťou o bývalý stroj americkej

  armády UH-60A so sériovým číslom 80-23439,

  ktorý neskôr dostal civilné označenie N60FW

  a bol modernizovaný spoločnosťou Ace Aero-

  nautics z Alabamy.

  Po dlhom tlaku sľúbili Nemecko, USA a Británia

  dodanie moderných tankov Leopard 2, Abrams

  a Challenger 2. K dodávkam Leopardov sa pri-

  dali aj ďalšie krajiny, najmä Poľsko. V Nemecku,

  Poľsku a Británii sa začal výcvik ukrajinských

  tankistov a v priebehu sledovaného obdobia

  na Ukrajinu aj dorazili prvé tanky Leopard 2A4

  z Poľska. Po ich dodaní sa začalo hovoriť aj

  o poskytnutí stíhačiek a striel s dlhším doletom.

  O tom si však viac povieme v ďalšej časti se-

  riálu.

  HISTORIE

  Zábery na vrak ukra-

  jinského vrtuľníka Mi-8

  z paluby iného stroja

  tohto typu.

  Su-24M ukrajinského letectva. Žlté sfarbenie spodných plôch má zabrániť streľbe z vlastných radov.

  Poškodený ukrajinský Mi-8MSB

  -

  V v digitálnej

  kamufláži pri pozemnej preprave.

  Sekvencia záberov z vypúšťania ukrajinského dronu Tu-143 z kolesového odpaľovacieho zariadenia SPU-143.

  INFO Eduard

  27

  Duben 2023

• Page 28

  HISTORIE

  Ruské improvizácie

  Kým na Ukrajinu prúdia moderné obrnence, na

  ruskej strane sa čoraz viac objavujú rôzne núd-

  zové riešenia. Za rok vojny totiž prišlo Rusko

  o viac ako 1700 tankov, 2100 bojových vozidiel

  pechoty a vyše 1000 obrnených transportérov

  a ďalších obrnených vozidiel. Ide navyše len

  o techniku, ktorá je na serveri Oryx zdokumen-

  tovaná fotkami alebo videami, skutočné straty

  budú ešte vyššie.

  A práve veľké straty vedú k tomu, že v úlohe

  bojového vozila pechoty sa čoraz viac objavu-

  je aj delostrelecký ťahač MT

  -

  LB, ktorý pochá-

  dza ešte z 50. rokov minulého storočia. Nebol

  určený na nasadenie v prvej línii a preto má

  iba slabý pancier (trup má maximálne 10 mm)

  a slabú výzbroj (jeden guľomet kalibru 7,62

  mm). Zvýšiť palebnú silu týchto vozidiel majú

  námorné protilietadlové kanóny, ktoré začalo

  Rusko demontovať zo starých lodí, ktoré hrd-

  zavejú v prístavoch. Časť prestavieb tvoria ve-

  žičky 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm,

  ktoré sa od 50. rokov montovali na malé torpé-

  dové a hliadkové člny.

  Vyššiu palebnú silu sľubujú veže 2M-3 s dvoji-

  cou kanónov kalibru 25 mm. Táto zbraň sa vyrá-

  bala v rokoch 1953 až 1984 a v ZSSR ju monto-

  vali na hliadkové lode, mínolovky či výsadkové

  plavidlá. Kanóny 110-PM kalibru 25 mm nepou-

  žívala žiadna iná zložka ozbrojených síl ZSSR,

  iba námorníctvo. Ich praktická rýchlosť streľby

  je do 300 rán za minútu, dostrel je 2,5 km do

  diaľky a 1,7 km do výšky.

  Čo je však bizarné, je spôsob ich namontova-

  nia na MT

  -

  LB. Privarili ich na strop zadnej čas-

  ti korby aj s celou barbetou z lode – namiesto

  toho, aby na strope vyrezali otvor a barbetu

  zapustili dovnútra. Výška vozidla sa tak viac

  ako zdvojnásobila. Pôvodne boli tieto vežičky

  určené najmä na boj so vzdušnými cieľmi, ale

  na to dnes už nestačia. Majú totiž len manuálne

  zameriavanie, čo postačuje len na pomalé ciele.

  Dá sa teda predpokladať, že tieto stroje sú urče-

  né najmä na pozemný boj – na palebnú podporu

  pechoty. Pri svojej výške však budú predstavo-

  vať ľahký terč pre protivníka.

  Ruské MT

  -

  LB s námornými vežičkami 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm.

  MT

  -

  LB s barbetou a vežou

  2M-3 s dvojicou kanónov

  kalibru 25 mm, ktoré Rusi

  vymontovali zo starých lodí.

  INFO Eduard28

  Duben 2023

• Page 29

  Útoky dronmi

  Popri snahe o prerazenie ukrajinských obran-

  ných línií na fronte pokračovalo Rusko v ost-

  reľovaní civilnej infraštruktúry v ukrajinských

  mestách. Pri veľkom útoku 10. 2. vystrelilo

  71 striel s plochou dráhou letu, z ktorých ukra-

  jinská PVO zostrelila 61. Zničených bolo aj

  20 dronov Shahed-136. Tie strely, ktoré prešli

  obranou, však zasiahli a poškodili štyri tepel-

  né elektrárne. Popri strelách a dronoch začali

  Rusi vypúšťať aj balóny. Tie nesú rohové rada-

  rové reflektory, ktoré odrážajú mikrovlnné ra-

  darové vlny naspäť k anténe. Tým spôsobujú na

  obrazovkách radarov silný signál. Ich účelom je

  zahltiť ukrajinskú protivzdušnú obranu. Jednak

  tým obrancovia zbytočne minú cenné rakety

  na bezvýznamný balón a tiež zvyšujú šance, že

  skutočné strely obranou preniknú, pretože tá sa

  bude zaoberať príliš veľa cieľmi.

  Útokmi dronov však odpovedali aj Ukrajinci.

  V dňoch 27. a 28. 2. došlo k celej sérii incidentov

  v hĺbke ruského územia. Ukrajina sa k nim ofici-

  álne nehlási, no celá situácia vyzerá tak, akoby

  si testovala schopnosti rôznych bezpilotných

  prostriedkov pred nejakou väčšou vlnou útokov.

  Pri útokoch na rôznych miestach boli totiž po-

  užité drony rôznych typov. Ruská strana ofici-

  álne tvrdí, že všetky drony zostrelila a nedošlo

  k žiadnym škodám, to však napríklad v prípade

  Tuapse na pobreží Čierneho mora nie je tak cel-

  kom pravda. V utorok 28. 2. tam bola po výbuchu

  dronu poškodená rafinéria spoločnosti Rosneft.

  Vypukol tam aj menší požiar. Šťastím pre Rusov

  bolo, že výbuch a požiar nastal neďaleko zásob-

  níkov ropy, ktoré však zasiahnuté neboli.

  V rovnakom čase došlo aj k útokom najmenej 15

  dronov na ciele na Kryme, najmenej dva dopadli

  na Belgorod na ruskom území. Na južnom okraji

  Krasnodaru sa zrútil starý prieskumný prúdový

  dron Tu-141 Striž naplnený výbušninami. Jeden

  dron dopadol tesne vedľa plynovej kompresoro-

  vej stanice v Kolomenskej oblasti – čo je len 100

  km južne od Moskvy! Žiaden div, že Rusi začali

  budovať protivzdušnú obranu okolo Moskvy a na

  strechách niekoľkých budov v ruskej metropole

  sa dokonca objavili protivzdušné systémy Pancir.

  K najodvážnejšiemu útoku na ruské ciele však

  došlo koncom sledovaného obdobia v Bielorus-

  ku. Na základni Mačuliščy pri Minsku tam 26. 2.

  dva výbuchy poškodili stroj včasnej výstrahy a

  riadenia Beriev A-50U. Ruské letectvo z tejto

  bieloruskej základne operuje od začiatku vojny,

  okrem A-50U odtiaľ štartujú aj stroje MiG-31.

  Útok mali vykonať príslušníci bieloruského od-

  boja, ktorí následne opustili krajinu. Podľa ich

  vyhlásení poškodili tanier radarovej antény

  a hrb so satelitnou komunikáciou za pilotnou

  kabínou. Použili na to dva komerčné drony, pri-

  čom každý niesol 200 gramov výbušniny. Mini-

  málne poškodenie hrbu za kabínou zaznamena-

  li aj na videu a neskôr ho potvrdili aj satelitné

  snímky. Zničenie elektroniky efektívne znemož-

  nilo používanie A-50U na zamýšľané účely, hoci

  jeho letové schopnosti malé nálože nenarušili.

  Stroj aj o pár dní odletel do opravy. Otázkou je,

  ako rýchlo sa ju Rusku podarí uskutočniť. Lieta-

  diel A-50U totiž dokázalo v rokoch 2011 až 2021,

  teda za 10 rokov, vyrobiť iba sedem.

  HISTORIE

  Satelitný záber spoločnosti Maxar po útoku. Poškodenia hrbu na trupe a taniera

  antény sú rozoznateľné.

  Fotografia ruského ministerstva obrany na A-50U pred útokom dronov.

  Zábery z útočiaceho dronu. Dosadol na hrb s anténami na chrbte

  lietadla a tam vybuchol.

  Dron sa 28. 2. zrútil aj pri Kolomne, len 100 km

  od Moskvy.

  Satelitný záber na A-50U na bieloruskom letisku Mačuliščy urobila spoločnosť

  Planet Labs PBC krátko pred útokom.

  INFO Eduard

  29

  Duben 2023

• Page 30

  HISTORIE

  Trosky dronu Tu-141 Striž, ktorý dopadol 28. 2. na

  okraji Krasnodaru.

  Drony dopadli 27. 2. aj na Belgorod.

  Rafinéria v Tuapse poškodená dronmi 28. 2.

  INFO Eduard30

  Duben 2023

• Page 31

  #82183

  BOXART STORY

  Když vzlétl 12. srpna 1957 v 9.20 hod. prv-

  ní prototyp Z-326, letoun výrobního čísla 301

  s imatrikulací OK-90 změněnou později na

  OK

  -

  LHA, znamenalo to další prodloužení výroby

  řady Z-26. Ta měla původně skončit provedením

  Z-226, ale přetrvávající zájem v zahraničí si na

  -

  konec vynutil nejen obnovení výroby, ale také

  poměrně výraznou modernizaci celé konstruk

  -

  ce. Provedení Z-326 se díky zatahovacímu pod-

  vozku a novému překrytu kabiny dále vzdálilo

  původní podobě letounu s dřevěným křídlem

  a ocasními plochami, poháněného slabým čtyř-

  válcem. V podobě Z-326 Trenér Master se jedná

  o celokovový letoun s šestiválcem s již zmíně

  -

  ným zatahovacím podvozkem, který podobně

  jako třeba Z-226T výborně „akrobatil“ (i když ne

  tak dobře, protože je těžší) a dal se také skvěle

  využít k základnímu výcviku jak civilních, tak

  vojenských pilotů, stejně jako k letecké turis

  -

  tice nebo vlekání větroňů.

  Československá lidová armáda si po dobrých

  zkušenostech s používáním předchozích ver

  -

  zí C-5, C-105 a C-205 objednala deset C-305,

  tedy mírně upraveného vojenského provedení

  civilní verze. Tyto stroje, které převzala v roce

  1960, dostaly vedle osvětlení interiéru a výmět

  -

  nice signálních světlic s příslušným ovládáním

  v interiéru také malá signalizační světýlka na

  kryty podvozkových nohou. Ta tam nebyla pro

  osvětlení plochy při pojíždění, ale kvůli signali

  -

  zaci otevřeného podvozku. C-305 byly vybaveny

  pro lety v noci a budoucí armádní piloti na nich

  tedy nacvičovali i tuto „disciplínu“. Takový mla

  -

  dý pilotní elév měl mnohdy při svých prvních

  nočních sólech i s tak jednoduchým a hodným

  letounem, jakým Trenér je, plné ruce práce

  a nebezpečí, že na podvozek zapomene a uste-

  le si „na břicho“, bylo velké (a že takových při-

  stání se Z-326 a Z-526 za dobu jejich provozu

  u nás i ve světě bylo!). Dvě malá světýlka tedy

  signalizovala pozorovateli na zemi, kterým byl

  většinou voják základní služby, vysunutý pod

  -

  vozek letounu na finále. Pokud vidět nebyla,

  střílela se světlice, která pilota „probudila“ a on

  buď ještě stačil podvozek vysunout, nebo „za

  -

  bouchnul“ klapky, přidal plyn a opakoval okruh.

  Následně si vyslechl několik „vlídných“ slov od

  instruktora, případně řídícího létání. Ale až na

  zemi, nadávat pilotnímu žákovi, dokud je sám

  ve vzduchu, to nikoho soudného u letectva snad

  ani nenapadne…

  C-305 posloužily například i při výcviku indo

  -

  néských pilotů, některé byly po roce 1968 přidě-

  leny k aeroklubům vojenských letišť a od roku

  1970 byly postupně předávány Svazarmu. Stroj

  s trupovým číslem 0610 patřil mezi poslední,

  které armáda vyřadila. Došlo k tomu v září 1972

  a letoun byl přidělen Aeroklubu Kladno s ima

  -

  trikulací OK

  -

  OTE. Patřil mezi stroje, které byly

  armádě dodány nikoli v atraktivní zelenomodré

  metalíze s modrými a bílými pruhy na trupu,

  ale v jednoduchém celohliníkovém nástřiku.

  A v této podobě také zahájil svou civilní kariéru.

  Nedlouho poté obdržel vylepšení svého fádní

  -

  ho vzhledu v podobě malůvky veselého kraba

  na levé straně motorového krytu, inspirované

  kresbou známého autora kreslených vtipů se

  zvířecí tematikou Pavla Kantorka. Čelo mo

  -

  torového krytu navíc dostalo modrou barvu

  a konce křídel a horní část svislého stabilizá-

  toru byly natřeny červeně. O něco později byly

  kryty podvozku natřeny černě se dvěma prav

  -

  děpodobně bílými proužky. Ještě později se

  v rámci generální opravy dočkal OK

  -

  OTE červe-

  ného zbarvení ve standardu Z-226, ale že by si

  tím co do atraktivity vzhledu nějak pomohl, to

  se říci nedá... Nakonec se ale dočkal „na stará

  kolena“ již zmíněného atraktivního metalického

  armádního zbarvení. Došlo k tomu v Aeroklubu

  Zbraslav v roce 2008 poté, co letoun prošel po

  předchozí nehodě opravou. Dnes je v majetku

  Vojenského historického ústavu, aktuálně bo

  -

  hužel v neletuschopném stavu.

  V roce 1972 byl ovšem ještě v kondici, i když

  s jedním omezením: „OK

  -

  OTE byla zařazena

  do kategorie Normal a nelétala tedy akroba

  -

  cii, protože v ČSLA měla údajně střet s jinou

  C-305 a došlo k většímu poškození trupu. Ale

  je to doba půl století stará a nemám to ověřeno.

  Než byla upravena pro vlekání, používali jsme ji

  pouze na okruhy, prostory ve dne i v noci a na

  navigační lety,“ vzpomíná po letech pan Jasoň

  Kučera, dlouholetý člen kladenského aeroklu

  -

  bu, později ředitel letového provozu Aeroklubu

  ČR a dodnes examinátor adeptů průkazu pilota

  kluzáků i motorových letounů a inspektor LAA

  pro ultralehké letouny.

  Na boxartu stavebnice 82183, jehož autorem

  je Adam Tooby, se nespecifikovaný kladenský

  aeroklubák promenuje s OK

  -

  OTE nad krásnou

  krajinou CHKO Křivoklátsko. Evidentně ješ

  -

  tě předtím, než dostal vlekací zařízení, a také

  předtím, než se z krajiny pod ním stalo CHKO

  Křivoklátsko…

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Veselý krab

  INFO Eduard

  31

  Duben 2023

• Page 32

  Bitva o Británii je jedním z legendárních mil-

  níků druhé světové války a současně první bi-

  tvou, která se odehrála zcela v režii leteckých

  sil. Z pohledu RAF začala 10. července a trvala

  až do konce října 1940. Její mezinárodní do

  -

  pad umocňuje fakt, že na straně RAF se bojů

  zúčastnili letci dalších třinácti zemí. Z němec

  -

  kého pohledu začala bitva až o necelý měsíc

  později a skončila prvním vojenským neúspě

  -

  chem od vypuknutí války.

  Luftwaffe za tuto leteckou kampaň od 8. srpna

  do 31. října 1940 zaplatila 221 Messerschmitty

  Bf 110, které byly zničeny nebo těžce poškoze

  -

  ny. Přibližně čtyři sta členů jejich osádek padlo,

  bylo zajato nebo vážně zraněno. Němečtí letci

  v témže období (včetně osádek Bf 110 a bom-

  bardérů) nárokovali 2169 vítězství.

  RAF se v bojích setkávala s taktikou, při které

  stodesítky utvořily obranný kruh (Abwehrkre

  -

  is). Často se však nejednalo o čistě obrannou

  taktiku. Osádky s Bf 110 ji mnohokrát vyu

  -

  žily k tomu, aby na sebe upoutaly pozornost

  a umožnily tak kolegům s bombardéry unik-

  nout pozornosti. Ale pokud si osádka Bf 110

  mohla zvolit taktiku boje, dokázala využít vý

  -

  hod svého stroje proti Hurricanům i Spitfirům

  s velkým úspěchem. Stodesítka totiž měla

  silnější výzbroj, větší dolet, lépe akcelerovala

  v klesání, lépe stoupala a měla větší dostup.

  Pokud však byly osádky Bf 110 nuceny zajistit

  přímý doprovod bombardérů, mohly se dostat

  do potíží kvůli nižší rychlosti svých svěřenců.

  Jestliže si chtěli zachovat výhodu rychlosti,

  byli němečtí stíhači nuceni v okolí bombar

  -

  dovacího svazu manévrovat. Svým způsobem

  byli jako pes na řetězu. Právě takovou situaci

  pozorovali stíhači RAF při obraně proti náletu

  3. září 1940. Tu také na svém boxartu ztvárnil

  Piotr Forkasiewicz.

  Luftwaffe k cílům u Londýna vyslala 73 bom

  -

  bardérů v doprovodu téměř 500 stíhačů.

  Bombardéry se rozdělily na několik skupin.

  Formace třiceti Do 17 z II./KG 2 zasáhla letiště

  North Weald, doprovázely je při tom stodesítky

  z I./ZG 2 a III./ZG 26 a stodevítky z JG 26. RAF

  do boje nasadila celkem čtyři peruti Spitfirů

  a osm perutí Hurricanů.

  Při odletu se Němci dostali do boje s Hurricany

  z No. 17 Sqn RAF a československé No. 310 Sqn,

  i se Spitfiry z No. 19, No. 54 a No. 222 Sqn RAF.

  K zemi šlo celkem pět Bf 110 z I./ZG 2.

  U anglického pobřeží se k obraně svazu při-

  daly I. a II./ZG 26 Po jedné stodesítce ztratila

  I. a II./ZG 26, jedna byla těžce poškozena a dva

  stroje musela odepsat III./ZG 26.

  Al Deere z No. 54 Sqn RAF se snažil dostat do

  výhodné střelecké pozice za jedním Bf 110 ze

  ZG 26, když na jeho cíl nečekaně letem střem-

  hlav zaútočil Colin Gray. Nepřátelský letoun

  k Deerovu překvapení a značné nelibos-

  ti vzplál pod palbou jeho kolegy. Musel však

  uznat, že Gray předvedl neuvěřitelný střelecký

  výkon. Na stejný stroj zřejmě střílel ještě le

  -

  tec z další jednotky, ale vítězství bylo nakonec

  k nelibosti všech letců připsáno jednotce pro-

  tiletadlové obrany, kvůli zvýšení morálky.

  Němci přišli jen o jeden Dornier 17. Doprovodní

  stíhači v Messerschmittech Bf 110 si připsali

  zhruba 20 vítězství a podle britských záznamů

  jim lze připsat asi devět sestřelených a sedm

  poškozených stíhaček RAF. Pět pilotů padlo

  a šest utrpělo zranění. I když byl Bf 110 připou-

  tán k bombardérům jako pes na řetězu, doká-

  zal smrtelně kousat.

  Stroj „3U+GT“, jenž je zachycen na Piotrově mal

  -

  bě, patřil k 9./ZG 26, která z boje vyšla úspěš-

  ně. Dva Spitfiry nárokoval Ofhr. Lugger, jeden

  Spitfire a jeden Hurricane si připsal Lt. Sidow

  a po jednom Spitfiru sestřelili Lt. Grisslich

  a Ofw. Hott. Osádka těžce poškozeného

  „3U+GT“ po boji nouzově přistála ve Wissantu.

  Sice nebyli zraněni, ale jejich stroj musel být

  odepsán.

  Nakolik byly Messerschmitty Bf 110 vlastně

  v bitvě o Británii úspěšné? U spitfirů, hurrica-

  nů a stodevítek máme k dispozici dobře zdo-

  kumentovaná vítězství i ztráty. Což indikuje

  poměr vítězství a ztrát v uvedeném pořadí 1,7;

  1,2 a 1,5. Výsledky jednotek s Bf 110 byly vždy

  trochu záhadou kvůli chybějící části detailní

  -

  ho seznamu jejich vítězství. Mezi 8. srpnem

  a 31. říjnem je v německých archivech podrob-

  ně zdokumentováno 216 sestřelů. Jenže toto

  číslo reprezentuje jen tři Zerstörergruppe, za

  -

  tímco údaje čtyř dalších Gruppe zcela chybějí!

  Naštěstí je z údajů vyššího velení Luftwaffe

  známo, že v tomto období osádky Bf 110 a bom

  -

  bardérů zaznamenaly téměř 600 vítězství. Po-

  kud akceptujeme odhad, že 75 % těchto úspě-

  chů šlo na vrub stodesítek, pak se na první

  místo dostává nečekaný šampion bitvy o Bri

  -

  tánii. Poměr vítězství a ztrát totiž u Bf 110 činil

  přibližně 2!

  BOXART STORY #8209

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Jako psi na řetězu

  INFO Eduard32

  Duben 2023

• Page 33

  #84117

  BOXART STORY

  Sovětská 55. armáda Leningradského frontu

  pokračovala během 11. února 1943 v ofenzivě

  „Poljarnaja zvezda“ proti německé skupině

  armád Nord. Podporovaly ji při tom sovětské

  letecké jednotky včetně bitevních pluků. Stí-

  hači z JG 54 vytvořili nad německými pozem-

  ními jednotkami pomyslný deštník, kterým

  bránili útokům sovětských bitevních letadel.

  Následující popis pokrývá jen jednu hodinu

  bojů nad frontou.

  Jedna z formací Il-2 se skládala ze čtyř stro-

  jů z 57. ŠAP vedených st. lt. V. Soldatovem

  a doprovázených pěti I-153 od 71. IAP KBF pod

  velením kpt. A. Baturina. K frontě přiletěli asi

  v 11.35 a napadla je skupina (údajně) více než

  deseti Fw 190 a Bf 109. Dvouplošníky přešly do

  obranného kruhu, ale šturmoviky pokračova-

  ly na trase Popovka–Nikolskoje, přestože se

  dle instrukcí měly zapojit do boje proti stí-

  hačům a udržet skupinu pohromadě. Všechny

  Il-2 byly kvůli tomu ztraceny.

  Zaútočilo na ně totiž několik Fw 190 z 2./JG

  54. Šturmoviky, z nichž většina byly jedno-

  místné stroje, se zřejmě rozdělily na dvě

  dvojice a pokusily se vrátit k sovětským li-

  niím. Dvojici, která zatočila vpravo, napa-

  dl Oblt. H. Götz (dva sestřely v 11.33 a 11.40)

  a Fw. H

  -

  J. Kroshinski (11:35). Pár, který le-

  těl doleva, se dostal pod palbu Lt. A. Macka

  (11:38) a Fw. Otto Kittela (11:42). Pokud byl

  wingman sestřelen jako první, tak se jedna-

  lo o jednomístný stroj s číslem 41, pilotovaný

  serž. Pavlem Mjakinským. Další jednomístné

  letouny č. 33 a 39 pilotovali zástupce velite-

  le eskadrily Soldatov (s 15 bojovými lety na

  kontě) a staršina A. Litvinov (dva bojové lety).

  Dvoumístný stroj č. 35 pilotoval kpt. I. Stol-

  jarenko (tři bojové lety). Zánik této skupiny

  šturmoviků je také zachycen na malbě Mar-

  ka Ryśe, která je boxartem stavebnice kat. č.

  84117.

  Po válce se ukázalo, že Mjakinskij přežil nou-

  zové přistání a dostal se k frontě. V lese tam

  potkal sovětského pilota se zlomenou nohou.

  V noci dorazili k železniční stanici Pustynka a

  chtěli najít úkryt u místních lidí. Bohužel však

  zaklepali na dveře domu, kde byly německé

  stráže. V následné přestřelce byl Mjakinskij

  zabit ručním granátem a jeho zraněný kole-

  ga, který se schoval v kupce sena, byl ubit

  pažbami pušek. Místní lidé oba letce pohřbili

  a ukryli dokumenty Pavla Mjakinského i dopis

  manželky adresovaný „Michajlovi“.

  JG 54 napadla rovněž skupinku čtyř Il-2 od

  57. ŠAP KBF pod vedením ml. lt. P. Morozo-

  va, doprovázenou stíhači z 21. IAP KBF. Byly

  to tři Jaky-7 a jeden Jak-1 pod velením maj.

  G. Romanova a čtyři I-16, jimž velel lt. A. Lo-

  makin. Šturmoviky na scénu dorazily v 11:45

  a dokázaly nerušeně provést první útok. Při

  druhém náletu je z boku napadly dva Fw 190 a

  také osm Bf 109. Sovětští piloti si nejdřív my-

  sleli, že jde o vlastní letouny, ale očividně šlo

  o Fw 190 z 1./JG 54 pilotované Lt. H. Ademei-

  tem a Uffz. R. Raupachem, kteří letěli společ-

  ně se stodevítkami z 4./JG 54. Jaky se dostaly

  do boje s Messerschmitty, což vyústilo ve dvě

  zřejmě nepodložená vítězství. Němci po boji

  ohlásili sestřelený „LaGG-3“. Jaky se později

  severně od Něvy připojily ke skupině šturmo-

  viků, na které předtím několikrát zaútočily

  Fw 190. Němcům se podařilo poškodit dva Il-2

  a ohlásili tři sestřely. Piloti Jaků doprovodili

  své svěřence na letiště Graždanka.

  Bez splnění úkolu, ale i bez ztrát způsobe-

  ných nepřítelem se k vlastním liniím vracely

  dva Il-2 z 943. ŠAP. Ve vedoucím stroji letěl

  maj. Michail Vasiljev a doprovázely ho dva

  Jaky-1 z 14. GIAPu a dva P-40 ze 196. IAPu

  pod velením st. lt. A. Slipčenka. Ještě nad ne-

  přátelským územím však do vedoucího štur-

  moviku narazilo jeho číslo a Vasiljev zůstal

  nezvěstný. S největší pravděpodobností byl

  oním neznámým pilotem se zlomenou no-

  hou, který byl zabit společně s Mjakinským.

  Na stíhací doprovod při návratu zaútočil

  v 11.50, byť bez výsledku, osamělý Messer-

  schmitt.

  Během dne nárokovala Luftwaffe na lenin-

  gradské frontě celkem 19 sestřelů, včet-

  ně osmi Il-2, čtyř P-40, jedné P-39, čtyř

  LaGGů-3, jednoho MiGu-3 a jednoho La-5.

  Sovětští stíhači sestřelili dva Fw 190 a jeden

  Bf 109. Protiletadlová palba zničila jednu Stu-

  ku a jeden Bf 110. Jednotky sovětské 13. letec-

  ké armády a podřízené útvary námořnictva

  přišly v leteckých bojích o čtyři Il-2, jeden

  La-5, jeden P-40 a jeden MiG-3. Další MiG-3

  nouzově přistál na letišti, poškozeny byly dva

  již zmíněné Il-2, jeden šturmovik byl ztracen

  při srážce a další byl sestřelen flakem. So-

  větští piloti ohlásili 16 vítězství, včetně šesti

  Fw 190, pěti Bf 109, čtyř Ju 87 jednoho Ju 88.

  Text: Andrej Dikov

  Ilustrace: Marek Ryś

  Deštník Zelených srdcí

  INFO Eduard

  33

  Duben 2023

• Page 34

  BOXART STORY #84187

  Proudové Me 262 posunuly na konci války

  hranici letových výkonů nad úroveň všech

  tehdejších stíhacích strojů. Přesto nebyly

  nepřemožitelné. Kromě chybné taktiky je

  -

  jich nasazení a technických problémů, se

  kterými se potýkaly, jim mnohdy zasadilo

  smrtelnou ránu také překvapení nebo ne

  -

  výhodná pozice při setkání s nepřítelem.

  A samostatnou kapitolou pak bylo ošemetné

  přistání, během něhož byly Schwalbe nej

  -

  zranitelnější. V každém případě byl sestřel

  proudového letounu pro každého spojenec

  -

  kého stíhače něčím výjimečným. Na konci

  války jich slušná řádka měla tento cenný

  skalp na svém kontě.

  Jeden z někdejších pilotů Me 262 Hubert

  Lange uvedl, že nejnebezpečnějšího pro

  -

  tivníka podle něj představoval Hawker

  Tempest. „Byl extrémně rychlý v malých

  výškách, velmi obratný a silně vyzbro

  -

  jený,“ vzpomínal německý pilot. Některé

  Me 262 padly za oběť taktice známé

  u No. 135 Wing jako „Rat Scramble“, tedy hon

  na krysy. Tempesty čekající v hotovosti na

  prahu dráhy základny Volkel vzlétly oka

  -

  mžitě po ohlášení výskytu Me 262 v oblas-

  ti. Piloti se nesnažili vstoupit s německým

  proudovým strojem do boje, zamířili rovnou

  k základně Rheine-Hopsten, kde Me 262

  a Ar 234 sídlily. Cílem bylo napadnout je

  v průběhu jejich přiblížení na přistání, kdy

  letěly pomalu a s vysunutými vztlakový

  -

  mi klapkami, takže nebyly schopny žádné

  výraznější akcelerace. Německou odpově

  -

  dí bylo budování silné protiletecké obrany

  s více než 150 stanovišti čtyřhlavňových

  20mm baterií Flakvierling, které chránily

  oblast přiblížení na přistání. Když pak bylo

  u Hopstenu během týdne ztraceno sedm

  Tempestů palbou flaku, taktika honu na

  krysy skončila.

  Třetího listopadu 1944 ovšem nebyl W/Cdr

  John B. Wray, velitel No. 122 Wing na „lovu

  krys“. Odstartoval proto, aby provedl se

  svým osobním Tempestem označeným kó

  -

  dem JBW letovou zkoušku. Zároveň měl vy-

  zkoušet nové letecké brýle proti oslnění. Ve

  výšce 5500 m spatřil dva „prouďáky“ asi 700

  metrů pod sebou. Neletěly maximální rych

  -

  lostí, ale když ho jejich piloti zaznamenali,

  začali točit od něj a zrychlovali. Wray přešel

  do klesání, dal plný plyn a jeho rychlost se

  přiblížila hranici 800 km/h. Ze vzdálenosti

  necelých 300 m zahájil palbu na bližší stroj

  a několik dvacetimilimetrových granátů

  našlo svůj cíl. Schwalbe se otočila na záda

  a přešla do strmého klesání. Vzápětí zmi-

  zela v závoji oblačnosti. Wray si nárokoval

  pravděpodobný sestřel, ale bylo mu připsá

  -

  no pouze poškození. Jak ale ukázaly pová-

  lečné záznamy, ve skutečnosti tato Schwal-

  be jeho útok nepřestála.

  O více jak měsíc později, 17. prosince, od

  -

  startoval Wray opět ze základny Volkel

  a řídicí centrum No. 83 Group jej nasmě-

  rovalo na Weert, kde bylo spatřeno několik

  proudových letounů. Krátce poté, co otočil

  svého Tempesta ve výšce pouhých 760 m

  jižním směrem, spatřil dvojici Me 262 na

  křižujícím kurzu, letících západním smě

  -

  rem. Začal stíhat vedoucího dvojice, za-

  tímco jeho wingman se zaměřil na druhou

  Schwalbe. I když měli oba přípusť v krajní

  poloze a využívali vší mohutné síly svých

  motorů Napier Sabre, Me 262 se jim v mír

  -

  ném klesání vzdalovaly. Ani jeden z mužů

  v kabinách Tempestů vyhnaných do nejvyš

  -

  šího výkonu by s tím nic nenadělal, kdyby

  nedošlo k překvapivému zvratu. Z nějakého

  důvodu se pilot vedoucí Schwalbe rozhodl

  točit doleva a pokračoval v manévru, do

  -

  kud nesměřoval na východ. Tím se ovšem

  dostal přímo před kanóny Wrayova stroje...

  Německý pilot si možná teprve v tom oka

  -

  mžiku uvědomil, jakou udělal chybu a začal

  v přízemní výšce divoce manévrovat. To byla

  jeho druhá chyba, protože místo aby „zatopil

  pod kotlem“ a začal zase zvětšovat vzdále

  -

  nost mezi sebou a nebezpečným Tempest-

  em, tak manévrováním dál ztrácel výhodu

  rychlosti a zřejmě také přehled o okolním

  terénu a překážkách, protože následně za

  -

  vadil křídlem o jednu z budov a jen něko-

  lik vteřin nato se zřítil do vod nedalekého

  Rýna. Okamžik těsně před osudným střetem

  s budovou zachytil na svém boxartu Adam

  Tooby. Asi se už nikdy nedozvíme, proč pi

  -

  lot Me 262 provedl onen nešťastný manévr,

  který jej přivedl do velmi nevýhodné pozi

  -

  ce. Možná že o dvojici Tempestů předtím

  vůbec nevěděl. Stal se každopádně jednou

  z dvanácti potvrzených Me 262 ztracených

  v bojích s Tempesty, dalších šestnáct bylo

  spojeneckým pilotům těchto mohutných stí

  -

  hacích letounů přiznáno jako poškozené.

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Osudná chyba

  INFO Eduard34

  Duben 2023

• Page 35

  BOXART STORY

  #7055

  „Kabina, kyslík, KAP, ARK, SRO, akumulátor,

  hermet, gyro, podvozek…“ Instruktor naslou-

  chá úkonům nahlas odříkávaným pilotním

  žákem v předním kokpitu. O pár sekund poz-

  ději přesune adept leteckého řemesla plyno-

  vou páku do krajní přední polohy, roztočí mo-

  tor RD-45 na 11 560 otáček za minutu, uvolní

  brzdy a vydá se vstříc svému přezkušovací-

  mu letu. Pokud při něm něco nepodělá, čeká

  ho vysněné sólo… „Hlídej si směr,“ ozve se ve

  sluchátkách klidný hlas instruktora, když se

  příď zvedá vzhůru. „Ten má paměť,“ bleskne

  žákovi hlavou, jak se kola hlavního podvoz-

  ku odlepují od dráhy. Při jednom ze svých

  prvních startů s patnáctkou se dostal mírně

  mimo osu dráhy a hned dostal od instruktora

  co proto. Dneska to ale zatím vypadá dob-

  ře. Zavírá podvozek, klapky, stahuje otáčky

  motoru na 10 800/min. Mrkne na teplotu vý-

  stupních plynů: 680 °C. Pohoda. S pocitem, že

  jde všechno jako po másle, točí do pracovní

  zóny…

  Rok 1951 znamenal pro československé le-

  tectvo zásadní zlom. Po období, ve kterém

  se hrstka pilotů seznámila s kořistními S-92,

  tedy Me 262, případně s prvními konstruk-

  cemi sovětských proudových strojů v podo-

  bě Jaků 17 a 23, se domácích ranvejí dotkla

  v květnu kola prvních MiGů-15, v té době

  špičkových stíhacích letounů, jejichž jediným

  rovnocenným soupeřem byly americké F-86.

  Kvalitativní skok od jankovitých a porucho-

  vých Avií S-199 k tomu nejlepšímu, co v té

  době existovalo, byl dramatický. Českoslo-

  vensko bylo navíc první zemí, která získala

  práva na licenční výrobu MiGu-15. Mezistátní

  licenční smlouva byla podepsána 17. dubna

  1951 a výroba byla rozdělena mezi několik

  podniků. Drak dostaly na starosti letňanský

  Rudý Letov (přední část trupu a finální mon-

  táž) a vysočanské Aero (křídlo a zadní část

  trupu), výroby motoru RD-45F se ujal Motor-

  let Jinonice pod označením M-05. V červenci

  1953 převzal po 160 vyrobených kusech Letov

  výrobu vysočanského Aera, zatímco jeho čin-

  nost se přesunula do Aera Vodochody. Výroba

  ovšem zaměstnávala i řadu dalších podniků.

  Prvních deset kusů MiGu-15 bylo zkomple-

  továno v Rudém Letovu z dílů dodaných ze

  SSSR a jako první z nich se do vzduchu dostal

  6. listopadu 1951 stroj č. 119070. Již v květnu

  ovšem letectvo převzalo šest jednomístných

  strojů dodaných přímo ze SSSR a v červen-

  ci je doplnily čtyři dvoumístné UTI MiG-15,

  dodané na rozdíl od jednomístných strojů

  v bednách. Tyto letouny byly určeny pro

  5. stíhací letku na letišti Mladá, která jako je-

  diná používala proudové S-92/CS-92 (Me 262)

  a S-101 (Jak-23). Tato jednotka byla 1. června

  1951 transformována na Proudové výcvikové

  středisko letectva (PVSL), na jehož vznik do-

  hlížel jako velitel první dva měsíce pplk. Ja-

  roslav Týkal, pozdější velitel letectva. Prvním

  úkolem střediska bylo přeškolení personálu

  celé 3. letecké divize, jejíž velení následně

  převzal právě Týkal. Cvičné UTI MiG-15 byly

  od té doby v neustálé permanenci a jejich

  potřeba rostla, jak rostly počty pilotů toho-

  to typu. Výroba „spárek“ se ovšem rozeběhla

  až v roce 1954, do té doby se používaly stroje

  dodávané přímo ze SSSR. Celkem sjelo z čes-

  koslovenských výrobních linek 3454 MiGů-15

  a cvičných UTI bylo zdaleka nejvíc. Do roku

  1961 jich bylo vyrobeno 2013 a drtivá většina

  jich byla určena na export. Pouze 155 jich

  bylo určeno pro Československé letectvo,

  u kterého zakončily svou službu 1. dubna 1983

  u 4. letky 1. slp v Českých Budějovicích. Teh-

  dy se v inventáři jednotky nacházely vedle

  čtyř jednomístných MiGů-15bis také dva UTI

  MiG-15 č. 2311 a 2470.

  Stroj č. 2463 vyobrazený na malbě Kateři-

  ny Borecké zahájil svou službu v roce 1957

  u 15. slp v Žatci. V roce 1970 prošel opra-

  vami v LOK a byl zařazen do stavu 6. sbolp

  v Přerově. Jeho provoz byl ukončen u 30. sbolp

  v Hradci Králové na počátku roku 1983.

  …Ruka na páce přípusti stáhla otáčky motoru,

  aby klesla rychlost pod 400 km/h, což je ma-

  ximum pro vysunutí klapek a podvozku. Ale

  na ty byl ještě čas. Nejprve bylo třeba vyžádat

  si zařazení do okruhu, upravit výšku a ješ-

  tě snížit rychlost. „Už neklesej,“ ozve se hlas

  instruktora ve sluchátkách, ale spíš jen pro

  „pořádek“, protože po celou sestavu, kterou

  odlétal v zóně, se zezadu neozvala jediná při-

  pomínka a finální rozpočet na přistání vypa-

  dá taky dobře. Když se kola podvozku hladce

  dotknou dráhy, ví, že má vyhráno. „Bojíš se?“

  vypálí na něj instruktor, sotva vyleze z kokpi-

  tu. „N… ne soudruhu kapitáne,“ odpoví pilotní

  žák překvapeně. „Tak padej na sólo!“

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Kateřina Borecká

  Bod zlomu

  INFO Eduard

  35

  Duben 2023

• Page 36

  HODINA CHEMIEHODINA CHEMIE

  Text: Josef Blažek

  Foto: autor

  V následujícím textu se zaměříme na kyanoak-

  rylátová lepidla, doplňky ke kyanoakrylátovým

  lepidlům, epoxidová lepidla a lepidla disperzní.

  Vysvětlíme si, jaké jsou rozdíly v jejich slože-

  ní, fungování a jaké jsou vhodné oblasti jejich

  využití. Představíme si i demonstrátory jed-

  notlivých druhů lepidel, které budou zastoupe-

  ny především produkty značky Bolt pro jejich

  rozsáhlou nabídku a popularitu mezi modeláři.

  Ovšem využití a vlastnosti v článku popsané

  jsou ve většině přenositelné i na konkurenční

  produkty jiných výrobců.

  VTEŘINOVÁ LEPIDLA

  Vteřinová neboli kyanoakrylátová lepidla jsou,

  jak jejich název napovídá, typická svojí schop-

  ností rychlého lepení a vytvrzení po stlačení

  lepených ploch. Využití kyanoakrylátových le-

  pidel je velice široké a lze s nimi lepit i větši-

  nu běžných materiálů, jakými jsou například

  plasty, sklo, kovy, látky, papír či dřevo. Dnes

  jsou tato lepidla velmi rozšířená a lze je poří-

  dit v běžných samoobsluhách, hobbymarketech

  a specializovaných obchodech pro kutily. Na

  úvod si vysvětleme, jaký je princip fungování

  vteřinových lepidel. Jejich základem je nesta-

  bilní sloučenina, kterou je v našem případě

  ethylkyanoakrylát. Právě ona zmíněná kya-

  noskupina reaguje velmi dobře za přítomnosti

  vody, což má za následek chemickou reakci

  a rychlé tvrdnutí lepidla. Popíšeme-li si celý

  proces detailněji, tak během reakce s vodou do-

  chází ke vzniku reaktivních míst na koncích ře-

  tězců molekul. Tato reaktivní místa se pak pod

  vlivem probíhající reakce vzájemně propojují,

  což vede ke vzniku husté sítě propojených mo-

  lekul. Celý popsaný proces lze sledovat lidským

  okem. Naneseme-li větší množství lepidla, tak

  při pozorování sledujeme změny od řídkého

  vteřinového lepidla přes postupné houstnutí

  až po další tuhnutí a následné úplné vytvrdnu-

  tí celku. Naopak rozetřeme-li malé množství

  lepidla, tak je celý proces postupného tuhnutí

  extrémně dynamický, což je způsobeno rychlým

  pronikáním vlhkosti ze vzduchu (tedy vody) do

  lepidla. Právě popsané pronikání vlhkosti do

  lepidla zásadně ovlivňuje rychlost tuhnutí, což

  nám napovídá, proč otevřená lepidla v tubě po-

  stupně tuhnou (po prvním otevření do lepidla

  proniká vlhkost – zahájení reakce).

  SKLADOVÁNÍ A TRVANLIVOST

  VTEŘINOVÝCH LEPIDEL

  V modelářské komunitě se objevuje větší množ-

  ství mýtů o tom, jak skladovat a jak naopak

  neskladovat vteřinová lepidla v zájmu prodlou-

  žení jejich životnosti. Neotevřená lepidla mají

  prodlouženou skladovací živostnost díky náplni

  ochranného plynu, což ovšem neznamená, že by

  jejich trvanlivost byla nekonečná. Obecně platí,

  že vyšší skladovací teplota, vyšší přítomnost

  UV záření (tedy světla) a vyšší vlhkost má vždy

  negativní dopady na celkovou životnost kyano-

  akrylátového lepidla. Uvedeme-li si konkrétní

  příklad pro představu o dynamice zkracování

  životnosti, tak při skladování vteřinového lepi-

  dla za okolní teploty zhruba 30 stupňů Celsia

  Vteřinová, epoxidová a disperzní lepidla

  V pokračování našeho modelářského seriálu zaměřeného

  na modelářskou chemii a tipy pro začínající i pokročilé mo-

  deláře se ve druhém dílu budeme věnovat představení dal-

  ších druhů lepidel, která se v plastikové modelařině běžně

  používají.

  Vítěz mezinárodních IPMS soutěží v kate-

  gorii Master a několikanásobný mistr ČR.

  Autor článků v mezinárodních časopisech

  s celosvětovým dosahem (Military Illustrated

  Modeller, Cocardes International, ModellFan,

  Modelář). Spoluautor modelářského startupu

  Plastic Invasion.

  JOSEF BLAŽEK

• Page 37

  HODINA CHEMIE

  Životnost a skladování neotevřených kyanoakrylátových lepidel v kostce

  Místo skladování Teplota Výsledná trvanlivost

  Mrazicí box -18 °C 2 roky

  Lednice 4 °C 1 rok

  Byt 18–20 °C 6 měsíců

  dosáhneme poklesu celkové životnosti o 60 až

  70 %, což je poměrně zásadní zkrácení celkové

  použitelnosti výrobku. Z toho vyplývá, že ide-

  ální prostředí pro skladování je suché, chladné

  a bez světla. Takovým běžně dostupným místem

  v každé domácnosti je lednička, případně mra-

  zák, chceme-li maximalizovat dobu trvanlivos-

  ti. Toto doporučení naopak neplatí ve chvíli, kdy

  lepidlo otevřeme. Skladování otevřených lepidel

  v ledničce či mrazáku s cílem prodloužit jejich

  životnost je čistý mýtus. Zmíněné prostory totiž

  vykazují vysokou relativní vlhkost, která má dle

  výše popsaného principu fungování negativní do-

  pady na celkovou životnost. Lepidla již po svém

  otevření nejsou chráněna ochranným plynem

  a vlhkost pronikající dovnitř lepidla urychluje po-

  lymerizaci. Možným kompromisem při skladování

  lepidla po otevření je jeho uskladnění v potravi-

  nových miskách s těsnicím silikonovým víčkem,

  které omezuje pronikání okolní vlhkosti k lepidlu,

  a zároveň lepidlo dále skladujeme v chladném

  prostředí bez světla. Při skladování otevřených

  lepidel v chladničce za využití těsnicí potravinové

  misky je ovšem potřeba dbát na následné zahřá-

  tí lepidla na teplotu okolního prostředí při jeho

  opětovném použití. Ačkoli popsaná doporučení a

  jejich dodržování přinášejí prodloužení celkové

  životnosti, nikdy nelze postupné houstnutí lepidla

  zcela zastavit. Z tohoto faktu pak plyne i vhod-

  nost velikosti balení pro každého modeláře. Měli

  bychom tedy pořizovat jen balení kyanoakryláto-

  vých lepidel takové velikosti, jaká jsme schopni

  po otevření spotřebovat v horizontu několika

  málo měsíců. Zároveň je dobré dodat, že by skla-

  dování lepidel mělo být odděleno od jiných látek

  a především od tzv. aktivátorů. Kyanoakrylátová

  lepidla jsou mezi sebou často ředitelná, takže

  dobrým pomocníkem při přílišném zhoustnutí

  může být naředění řidším lepidlem a tím dosažení

  kompromisu v požadované konzistenci.

  Po otevření lepidla je jeho životnost při výše

  uvedeném skladování v mrazáku či ledničce vel-

  mi individuální v závislosti na kvalitě utěsnění

  a přístupu vlhkosti. Ovšem budeme-li po otevření

  lepidlo skladovat v běžném obývacím pokoji při

  teplotě mezi 18 až 20 stupni Celsia a budeme jej

  po použití vždy zavírat krytkou, dosáhneme život-

  nosti zhruba 3 měsíce.

  VÝPARY Z KYANOAKRYLÁTOVÝCH

  LEPIDEL

  Po aplikaci kyanoakrylátových lepidel a jejich ná-

  sledném vytvrdnutí lze často sledovat stopy po

  výparech, které zdánlivě připomínají námrazu.

  Takové vypařování má negativní dopady při vy-

  vzlínání na těžko přístupná místa modelu, jaký-

  mi jsou například vnitřní části překrytů pilotního

  prostoru, především v případě, kdy jsou uzavřené.

  Proč tento jev vzniká a lze jej eliminovat či ome-

  zit? Během tvrdnutí lepidla dochází k přirozené-

  mu a postupnému vypařování ethylkyanoakrylátu

  a jeho reakci se vzdušnou vlhkostí. Tyto výpary

  tak následkem reakce vytvrzují, což má za násle-

  dek tvorbu mikročástic vytvrzeného vteřinového

  lepidla. Větší množství těchto vytvrzených mik-

  ročástic se usazuje v okolí naneseného lepidla a

  celek tvoří onen vzpomínaný povlak připomínající

  námrazu. Možností, jak tento jev minimalizovat

  či opticky eliminovat, je více. Nejsnazším je po-

  užití pouze malého množství lepidla, abychom

  minimalizovali množství výparů. Další variantou

  je použití speciálních alkoxykyanoakrylátů, kte-

  ré mají sníženou odpařivost. Obecně je dobré se

  vyhnout brzkému uzavření prostoru, kde apliku-

  jeme vteřinová lepidla, aby byl prostor pro od-

  paření. Při schnutí je dobré díly s aplikovaným

  lepidlem orientovat lepidlem navrch, abychom

  umožnili výparům vyvzlínání do prostoru a za-

  mezili jejich šíření po povrchu modelu, což by

  nastalo při jejich obrácení opačným směrem.

  Protože vyvzlínání výparů může nastat i s delším

  odstupem času, tak lze celý lepený spoj zajistit

  proti vyvzlínání jeho zatřením libovolnou barvou,

  což zajistí překrytí vzlínajícího lepidla i po jeho

  vytvrdnutí a minimalizuje tak negativní dopady

  na model. Přes veškerou snahu ovšem může na-

  stat situace, kdy dojde k nežádoucímu vyvzlínání

  a jsme nuceni tyto negativní následky lepení od-

  stranit. Ve většině případů stačí zasažené oblasti

  vyčistit pomocí suchého štětce či vatové tyčinky

  (čiré díly). Případně lze využít zapuštění ředidla

  do povrchu, které ovšem nesmí ředit podkladovou

  barvu daných dílů.

  ZÁKLADNÍ TYPY KYANOAKRYLÁTOVÝCH

  LEPIDEL A JEJICH VYUŽITÍ DLE SLOŽENÍ

  A KONZISTENCE

  V dnešní době je na trhu dostupné velké množství

  kyanoakrylátových lepidel mnoha výrobců. Jak

  bylo na začátku dnešní hodiny chemie zmíně-

  no, tak se pro přehlednost mezi základními typy

  zaměříme na produkty značky Bolt. Zároveň lze

  popsané vlastnosti a využití volně přenášet pro

  nejrůznější produkty jiných výrobců o stejné či

  podobné konzistenci a složení.

  BOLT! CA BOLT THIN

  Klasickým představitelem kyanoakrylátových le-

  pidel jsou ta s řídkou konsistencí. Jejich využití

  je velmi univerzální a jsou tak ideálním „vstup-

  ním“ typem pro práci s vteřinovými lepidly. Lze

  je nanášet běžným způsobem, tedy jejich apli-

  kací na jeden nebo oba lepené díly, které ná-

  sledně stlačíme. Zároveň je možné využívat i

  postup, kdy k sobě lepené díly nejprve přiložíme

  a následně spoj zakápneme. Zde je ovšem nut-

  né dodržet podmínku, kterou je v našem případě

  mezera mezi díly sloužící pro vyplnění lepidlem.

  Minimální velikost takové spáry se odvíjí od kon-

  krétní konzistence řídkého vteřinového lepidla,

  ale obecně můžeme počítat s minimem kolem

  0,03 mm, což lze v modelářské praxi považovat

  za opravdu malou mezeru. Řídká vteřinová lepi-

  dla jsou pak především vhodná pro lepení nepo-

  rézních materiálů a měli bychom se tedy vyhnout

  dřevu nebo papíru, kdy dojde k rychlému vsáknu-

  tí lepidla do materiálu, což zapříčiní jeho nedo-

  statečné množství v lepeném spoji a následnou

  nestabilitu a křehkost spoje. Reakční doba

  řídkých vteřinových lepidel je obecně velmi

  krátká, pohybuje se mezi 1–3 sekundami,

  což po stisknutí dílů víceméně znemožní

  úpravy jejich vzájemné polohy.

  CA HOT BOLT ULTRA THIN

  Navazujícím typem na řídká vteři-

  nová lepidla jsou tzv. „super rych-

  lá“ lepidla se zrychlenou reakční

  schopností. Jejich aplikace se liší

  od řídkých lepidel v nemožnosti je-

  jich nanesení na dosedací plochy

  lepených dílů a jejich následného

  stisknutí, jelikož během doby nutné

  manipulace lepidlo zreaguje s okol-

  ním prostředím a je vytvrzené. Super

  rychlá vteřinová lepidla se tedy na-

  nášejí zakapáváním mezi lepené díly,

  což lze velmi dobře využít například

• Page 38

  HODINA CHEMIEHODINA CHEMIE

  ve spojích mezi hlavními díly modelu. Celkové

  vytvrzení aplikovaného lepidla je možné sledo-

  vat do jedné vteřiny od aplikace. Díky rychlosti

  vytvrzení odpadá nevhodnost využití lepidla pro

  porézní materiály, jelikož lepidlo reaguje rychleji,

  než dojde k jeho vsáknutí do povrchu, a zůstane

  tak v lepeném spoji, což zajistí jeho požadovanou

  pevnost. Pro úplnost je dobré uvést, že prezento-

  vaný zástupce super rychlých vteřinových lepidel

  není mísitelný s jinými druhy kyanoakrylátových

  lepidel.

  CA BOLT MEDIUM

  Vteřinová lepidla o střední hustotě jsou svým po-

  užitím velmi univerzální. Tento typ je vhodný pro

  většinu materiálů (i porézních) a lze jej využít pro

  většinu běžných situací, se kterými se setkáváme

  při stavbě plastikových modelů a jejich doplňků.

  Aplikace je možná dvěma způsoby jako v případě

  řídkých vteřinových lepidel. Lze je tedy nanášet

  na jednu či obě lepené plochy, které následně

  stlačíme k sobě. Reakční doba je v porovnání

  s řídkými lepidly delší a pohybuje se mezi 5 až 15

  vteřinami. Tento prodloužený interval vytvrzení

  nám dává možnost následné manipulace a ko-

  rekce optimální pozice lepených dílů. Tato výhoda

  se dá velmi dobře uplatnit při lepení složitější či

  větších celků, kde je potřeba získat dostatečný

  časový prostor pro přesné vycentrování lepených

  dílů. Druhým typickým způsobem nanášení je za-

  kapávací metoda, která je zde ovšem vzhledem

  k hustší konzistenci lepidla limitována nutností

  větší spáry mezi díly, a to alespoň 0,1 mm. Zároveň

  se jedná o univerzální typ konzistence mísitelný

  s řídkým i hustým typem vteřinových lepidel.

  CA BOLT THICK

  Hustá kyanoakrylátová lepidla (často také prodá-

  vaná pod názvem gelová) se vyznačují nejvyšší

  viskozitou z prezentovaných základních typů le-

  pidel. Tato vlastnost jim umožňuje jednak velmi

  dobré využití v případě lepení porézních mate-

  riálů a zároveň možnost spojovat lepené plochy

  s větší spárou, a to až do 0,5 mm. Při lepení dílů

  se pak výrazně prodlužuje doba vytvrdnutí le-

  pidla, což je možné urychlit pomocí aktivátorů

  vteřinových lepidel, které si představíme v další

  části tohoto článku. Hustá vteřinová lepidla se

  pak nanášejí pouze klasickým způsobem, kdy

  aplikujeme lepidlo na jeden či oba lepené díly

  a následně díly stiskneme či přiložíme dle potře-

  by. Jak již bylo naznačeno, celková reakční doba

  je pak výrazně delší, což se kladně projevuje na

  našich možnostech manipulace s lepenými díly

  v časovém rozmezí od 15 do zhruba 30 sekund

  v závislosti na velikosti lepeného spoje a vůle

  mezi díly. Využití hustých vteřinových lepidel je

  velmi vhodné na drobné díly, kdy po nanesení le-

  pidla na lepenou plochu máme dostatek prostoru

  pro přesnou a čistou instalaci. Lepidla jsou svým

  složením běžně mísitelná s řidšími typy (střední

  a řídká lepidla). Delší doba vytvrzení bývá často

  spojena s negativním dopadem v podobě většího

  množství výparů viditelných v oblasti lepených

  dílů. Tyto výpary, které jsme si již popsali, se mo-

  hou u tohoto typu lepidla vylučovat dlouhou dobu

  a je vhodné na tento projev brát zřetel při budou-

  cích krocích montáže, především s vazbou na čiré

  díly modelu.

  CA BLACK BOLT

  Je tomu již pár let, kdy mode-

  lářský svět zasáhl fenomén tzv.

  „černých vteřinových lepidel“,

  která se velmi dobře a snad-

  no brousí. Nejedná se však

  ve většině případů o příměs

  speciální zázračné složky či

  černého pigmentu, ale o pří-

  davek pryže (chceme-li gumy)

  do lepidla. Tento speciální typ

  kyanoakrylátových lepidel tedy

  vyniká kromě své zřetelnosti

  na většině běžných povrchů

  především elasticitou. Je tak

  vhodný především pro pružné

  materiály, kterých je v plasti-

  kové modelařině velmi málo.

  Jako příklady si můžeme uvést právě zmíněné

  pryžové díly, měkčené a pěnové plasty, kompo-

  zitové materiály a mnohé další. Obecně se tak

  jedná o spoje, u kterých je nárokováno zachování

  pružnosti lepených materiálů a výdrž lepeného

  spoje při jeho namáhání. Takové spoje nejsou ty-

  pické pro statickou plastikovou modelařinu a vy-

  užití podobných speciálních lepidel není primárně

  určeno pro plastikové modeláře.

  SPECIÁLNÍ DOPLŇKY PRO PRÁCI

  S KYANOAKRYLÁTOVÝMI LEPIDLY

  Protože samotná aplikace kyanoakrylátových le-

  pidel a následné lepení často nestačí pro ideální

  požadované výsledky, existují speciální doplňky

  pro práci s vteřinovými lepidly. Základními pří-

  pravky jsou pak urychlovače schnutí a naopak

  odstraňovače již vytvrzeného lepidla. Představ-

  me si jejich využití a způsob aplikace blíže.

  BOLT UP Accelerator

  Aktivátory slouží k okamžitému či velmi rych-

  lému vytvrzení vteřinových lepidel i přes jejich

  nanesení ve velmi tlusté vrstvě. Jsou tekuté kon-

  zistence a jejich nanášení je možné zakápnutím

  lepeného místa pipetou, aplikační trubičkou, roz-

  prašovačem či nanesením malého množství te-

  kutiny k lepenému spoji pomocí štětce. Rychlost

  reakce vteřinového lepidla je takřka okamžitá,

  což oceníme při potřebě rychlého vytvrzení vět-

  šího množství lepidla mezi díly s viditelnou vůlí či

  při stlačení lepených ploch vystavených okolnímu

  pnutí. Dosáhneme tak takřka okamžitého slepení

  dosedacích ploch mezi díly a odpadne nutnost je

  dále manuálně stlačovat. Při výběru aktivátoru je

  dobré dbát na vhodnost jeho použití pro plastové

  díly.

• Page 39

  HODINA CHEMIE

  BOLT OFF Debonder

  V modelářské praxi je takřka nemožné vždy

  dosáhnout lepení dílů bez nechtěných a viditel-

  ných stop po lepidle v okolí aplikace. Zároveň

  můžeme špatným vycentrováním dosáhnout ne-

  přesného umístění dílů a tím potřeby díly opět

  rozlepit. Všechny tyto případy jsou řešitelné po-

  mocí odstraňovačů kyanoakrylátových lepidel.

  K rozlepení dílů může pomoci pouhé zakápnutí

  a působení tekutiny na lepený spoj v řádech de-

  sítek sekund, ale vždy je lepší

  k čištění a rozlepování aktivně

  přistoupit a lepidlo pomocí De-

  bonderu odstraňovat. Patrně

  nejvhodnějším nástrojem pro

  očištění dílů od kyanoakryláto-

  vého lepidla je využití vatových

  kosmetických tyčinek namoče-

  ných v odstraňovači. Následně

  znečištěnou oblast třením ty-

  činkou očišťujeme do okamžiku

  optimálního výsledku. Jelikož

  se pod vatovou tyčinkou lepidlo

  rozpouští a zanáší vatový konec,

  tak je v závislosti na rozsahu

  a množství odstraňovaného le-

  pidla vhodné využívat další va-

  tové tyčinky stejným postupem.

  Pro oblasti těžce přístupné či

  oblasti se členitým povrchem

  je pak vhodné využití zkrácených štětců, které

  si vyhradíme speciálně pro účely odstraňování

  lepidla a nevyužíváme je dále k nanášení barev

  na model. Pro tyto potřeby postačí levné štětce

  z výtvarných potřeb či hobbymarketů. Při výbě-

  ru odstraňovače kyanoakrylátových lepidel vždy

  sledujeme jeho možnost využití pro plasty (ně-

  které typy mohou plasty leptat).

  EPOXIDOVÁ LEPIDLA

  Mezi lepidla, která se v plastikové modelařině

  běžně vyskytují, řadíme také epoxidová lepidla,

  jež se skládají ze dvou složek. Aplikace lepidel

  je velmi jednoduchá. Po smíchání obou složek

  v určeném poměru dojde k chemické reakci, jejíž

  viditelné nastartování často trvá několik desí-

  tek sekund. Následně dochází k velmi rychlému

  tvrdnutí smíchaných složek. Lepidla jsou vhod-

  ná především pro tvrdé materiály, což podtrhuje

  vhodnost jejich použití v oblasti plastikové mode-

  lařiny. Jejich velkou výhodou je, že po vytvrzení

  nezanechávají v okolní oblasti viditelné stopy

  po výparech jako v případě vteřinových lepidel

  a jsou tak vděčným pomocníkem při lepení vět-

  ších modelů, a to především jsou-li vyrobeny

  z polyuretanu či laminátu. Takové typy modelů

  nelze lepit rozpouštědlovými lepidly, která jsme

  si blíže uvedli v prvním díle našeho seriálu, a prá-

  vě epoxidová dvousložková lepidla jsou vhodnou

  alternativou k lepení velkých ploch a odstraně-

  ní nedostatků kyanoakrylátových lepidel. Další

  dobrou oblastí využití je pojištění lepených spojů

  pomocí epoxidových lepidel z vnitřní strany dílů,

  což oceníme po ztenčování dílů při zabudovávání

  doplňkových resinových sad, které často vyža-

  dují zásadní úpravy dílů stavebnice. Obecným

  nedostatkem pak bývá jejich zdánlivá měkkost

  v porovnání s tvrdými kyanoakrylátovými spoji,

  a tedy i horší brousitelnost a doplňování detailů

  povrchu. V dnešní době jsou již na trhu speciální

  dvousložková epoxidová lepidla s další příměsí,

  která tyto nedostatky minimalizuje.

  DISPERZNÍ LEPIDLA

  Jako v předchozích případech si vysvětleme, co

  jsou to disperzní lepidla a na co jsou v plastiko-

  vé modelařině vhodná. Častým omylem v definici

  disperzních lepidel je, že se jedná o roztok poly-

  meru ve vodě. Ve skutečnosti jde o polymer se

  směsí vody, přičemž nedochází k rozpuštění zmí-

  něného polymeru ve vodě, ale pouze k jeho doko-

  nalému rozptýlení ve výsledné emulzi. Disperzní

  lepidla mají mléčně bílou barvu, která postupně

  s tvrdnutím mizí do čira. Ona bílá barva tedy není

  způsobena žádným pigmentem, ale právě malými

  částicemi polymeru, které rozptylují světlo a vy-

  tváří onen „mléčný efekt“. Mnoho disperzních le-

  pidel lze ředit dle potřeby vodou (nevodovzdorná

  disperzní lepidla – například Herkules) a vytvořit

  tak tekutinu, kterou lze zapouštět do porézních

  povrchů pro potřeby zafixování jednotlivých de-

  tailů. Typickým příkladem jsou pak simulace pří-

  rodních povrchů při tvorbě diorám. Opakem jsou

  pak disperzní vodovzdorná lepidla, která mají

  zásadně vyšší obsah sušiny polymeru a nejsou

  tedy tak řídká jako lepidla, která se dají vodou

  běžně ředit. Ředění těchto lepidel je možné pouze

  v malé míře, do 5 %, a vždy a pouze destilova-

  nou studenou vodou. V opačném případě dojde ke

  sražení. Necháme-li takové naředěné lepidlo od-

  stát, začne se voda separovat. Vyšší obsah sušiny

  polymeru pak znamená vyšší pevnost spojů a le-

  pidla tak mají až třikrát větší pevnost (například

  srovnání Herkules vs. PERFECT G Express). Dal-

  ším rozdílem oproti lepidlům s menším obsahem

  sušiny je pak jejich tvrdost a možnost broušení

  vytvrzeného lepidla. Použijeme-li lepidla s men-

  ším obsahem sušiny polymeru, tak se při snaze

  o broušení začne lepidlo „žvýkat“, jelikož je

  měkké. Disperzní lepidla s vyšší podílem suši-

  ny polymeru jsou naopak po vytvrdnutí výrazně

  tvrdší a dají se brousit. Zde je ovšem důležité po-

  znamenat, že je lepší využít hrubších/ostřejších

  brusných papírů a minimalizovat tření, jelikož

  při intenzivním tření vzniká vyšší teplota, která

  zapříčiní měknutí lepidla i přes jeho vysoký podíl

  polymerové sušiny (tedy lepidla na bázi D3/D4).

  Lepidlo PERFECT G Express

  Jako zástupce disperzních PVAC lepidel si může-

  me uvést lepidlo Bolt Perfect G Express. Specific-

  ké vlastnosti tohoto lepidla jsou využitelné pře-

  devším u porézních materiálů, jakými jsou balza,

  dřevo či papír, je tedy využitelné především pro

  potřeby vytváření diorám či k připevnění doplň-

  ků na modely bojové techniky. Benefitem tohoto

  typu lepidla je pak především zkrácená doba vy-

  tvrzování v porovnání s klasickými disperzními

  lepidly (například Herkules, Tamiya Craft Bond,

  apod.), což umožňuje zrychlenou tvorbu a šetří

  se tak investovaný čas. Konkrétně je pak úplná

  doba zaschnutí mezi 5–15 minutami v závislosti

  na množství lepidla a rozsahu lepeného spoje.

  Jako u ostatních disperzí je pak lepidlo v teku-

  tém stavu bílé a po vytvrzení čiré. Vysoký obsah

  sušiny polymeru v tomto typu lepidla znamená

  především vyšší pevnost lepeného spoje. Taková

  vlastnost je vhodná pro lepení čirých dílů modelů

  letadel. Lepidlo je tak dobrým kompromisem pro

  ty, kteří se bojí poleptání čirých dílů při jejich le-

  pení rozpouštědlovými lepidly, nebo mají naopak

  strach z výparů, jež se vylučují z kyanoakrylá-

  tových lepidel. Lepení disperzním lepidlem není

  v porovnání se zmíněnými typy lepidel tak pevné,

  ale zvolíme-li vhodné disperzní lepidlo s vyšším

  obsahem sušiny polymeru, dosáhneme i dobré

  pevnosti spoje.

  SHRNUTÍ

  V prvních dvou dílech našeho modelářského se-

  riálu zaměřeného na modelářskou chemii a tipy

  pro začínající i pokročilé modeláře jsme si před-

  stavili základní, dostupné a běžně používané typy

  lepidel využitelné pro plastikové modelářství.

  Všechny zmíněné typy popsané v první i druhé

  části našeho seriálu mají své přednosti i slabiny

  a využívání všech zmíněných typů lepidel přiná-

  ší plastikovému modeláři schopnost poradit si

  se sestavováním veškerých myslitelných sestav

  z různých materiálů, se kterými se lze v mode-

  lářské praxi setkat. V příštím díle se zaměříme

  na nástroje a pomůcky vhodné k aplikaci a práci

  s dosud prezentovanými typy lepidel.

• Page 40

  #82183

  Z-326/C-305 Trenér Master

  1/48

  Stavebnice československého jednomotorového dvoumístného cvičného

  a cvičně-akrobatického letounu Zlín Z-326 Trenér Master včetně verzí C-305,

  Z-326M a Z-326MF, edice ProfiPACK Edition v měřítku 1/48. Výběr markingů

  domácích a zahraničních uživatelů.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 6

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard40

  Duben 2023

• Page 41

  Z-326, v. č. 610, Aeroklub Kladno, letiště Kladno, Československo, 1975

  Z-326MF, v. č. 918, Repülőiskola Nyíregyháza, Nyíregyháza Airport, Maďarsko, 2020

  C-305, v. č. 604, Československá lidová armáda, Československo, 1965

  Tento letoun sloužil jako C-305 ve vojenském

  aeroklubu Československé lidové armády pro zá-

  kladní výcvik pilotních žáků. Během této služby

  došlo podle některých zdrojů k blíže nespecifiko-

  vané kolizi s jiným letounem na zemi, což mělo

  za následek poškození trupu. Letoun byl opraven,

  ale již nebyl klasifikován jako akrobatický. Kon-

  cem září 1972 byl předán Aeroklubu Kladno, kde

  byl před přestavbou na vlečnou verzi používán k

  výcvikovým a navigačním letům. Letoun si zacho-

  val armádní celostříbrné zbarvení, ale příď byla

  zbarvena modře, zatímco konce křídel a horní

  část svislého stabilizátoru byly natřeny červeně.

  Navíc byla na levé straně přídě namalována kari-

  katura smějícího se kraba, nad níž byl neobvykle

  stylizovaný nápis Trener Master. Malba vznikla na

  základě karikatury Pavla Kantorka, českosloven-

  ského přírodovědce, profesora fyzikálních věd na

  Ryerson University v Torontu, který byl známým

  autorem mnoha humorných karikatur, ve kterých

  hrála hlavní roli zvířata.

  Maďarsko patří mezi země, ve kterých získala

  celá řada Z-26 Trenér velkou oblibu. V letech 1961

  a 1962 tam bylo z továrny dodáno 12 kusů verze

  Z-326 Trener Master, nicméně tento stroj mezi ně

  nepatří. Byl totiž v prosinci 1966 prodán do Gabonu

  a létal tam u firmy Air Service Libreville s imatri-

  kulací TR

  -

  LMX. Později byl prodán do Francie, kde

  létal s imatrikulací F

  -

  BSTA, stále ještě jako Z-326.

  Přestavba na verzi MF byla provedena v Maďar-

  sku, letoun po ní ovšem létal nejprve s původním

  pravý krytem motoru se čtyřmi širokými žaluzi-

  emi, příslušejícím verzi Z-326 s motorem Walter

  Minor 6-III. Ten byl později vyměněn za standardní

  kryt pro motor M-137. Dnes je majitelem letounu

  Univerzita v Nyíregyháze, která jej spolu s dalšími

  letouny využívá pro pilotní výcvik svých studentů.

  Československá lidová armáda získala deset

  Z-326 ve vojenské verzi C-305. Tyto letouny se od

  standardních, dodávaných civilním uživatelům,

  lišily jen nepatrně. Byly vybaveny malými indi-

  kačními světly na krytech podvozkových nohou,

  která signalizovala vysunutý podvozek při noč-

  ním létání, a výmetnicí světlic na spodku trupu

  s příslušným ovládacím panelem v pilotní kabi-

  ně. Tyto letouny sloužily k základnímu výcviku ve

  vojenských aeroklubech, ve kterých mladí začí-

  nající piloti zahajovali ještě v civilu svou kariéru

  budoucích vojenských pilotů. Některé letouny lé-

  taly v jednoduchém stříbrném nátěru, jiné dosta-

  ly atraktivní tříbarevné zbarvení, jehož základem

  byla světle modrozelená metalická barva. Tento

  letoun byl 8. května 1968 předán Svazarmu a ná-

  sledně přidělen Aeroklubu Vrchlabí. Později puto-

  val do Aeroklubu Olomouc, aby nakonec zakotvil

  u Aeroklubu Prostějov, kde létá s registrací

  OK

  -

  OTA dodnes.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  41

  Duben 2023

• Page 42

  Z-326M, v. č. 609, soukromí majitelé, letiště Slaný, 2022

  Z-326, v. č. 902, soukromý majitel, Großenhain, Německo, 2022

  Z-326, v. č. 894, Escadrille Orion, Marmande Virazeil, Francie 2013

  Jeden z dodnes létajících strojů vyrobených jako

  C-305 pro Československou lidovou armádu. Sva-

  zarmu byl předán 26. května 1972, dostal imatri-

  kulaci OK

  -

  OTD a postupně sloužil v aeroklubech

  Točná, Kladno a krátce v Jičíně, kde byl dolétán

  do generální opravy. V rámci delimitace majetku

  tehdejšího Aeroklubu ČSFR byl přidělen aeroklu-

  bu Polička. Zde jej nechali znovu uvést generální

  opravou do letuschopného stavu a dále provozo-

  vali. Letoun také prodělal v rámci GO přestavbu

  na verzi Z-326M. V roce 2006 byl odprodán sou-

  kromému majiteli, který jej provozoval na letišti

  Líně. Následně jej odprodal dvojici soukromých

  vlastníků, kteří jej provozují z letiště ve Slaném.

  V roce 1963 se vedení společnosti Moravan Otro-

  kovice rozhodlo ukončit výrobu letounů řady Z-26

  a Z-326 sériového čísla 902 měl být tedy posled-

  ním ze všech Trenérů. Poptávka zákazníků však

  byla velká, a tak se po dvou letech sériová výro-

  ba opět rozběhla. Tento letoun byl po kompletaci

  v továrně uskladněn, a to až do roku 1965. V

  červnu 1965 odletěl z Československa do Francie

  s registrací F

  -

  BMQX a jednou z jeho prvních tam-

  ních působišť bylo letiště Villefranche. Po ukon-

  čení provozu v tamní letecké škole byl usklad-

  něn a později prodán do Švýcarska. Od roku

  1992 byl v majetku Groupement Avion Historique

  v Lausanne, kde nesl registraci HB

  -

  TCB. Tu si

  ponechal po nějakou dobu i poté, co byl odpro-

  dán do Německa. V této podobě se krátce objevil

  v České republice, když zde prodělával servis.

  Po roce 2015 byl registrován jako D

  -

  ERIO. Dnes

  má základnu na letišti Großenhain, které se na-

  chází asi 15 km severně od Drážďan.

  Poté, co byl tento Trenér v roce 1963 vyroben,

  putoval do továrního skladu, kde setrval do

  25. června 1965. Tehdy byl předán francouzskému

  zákazníkovi a sloužil v letecké škole v Challes a

  později figuroval v inventáři Association Pour La

  Sauvegarde Des Avions Anciens. Dnes je provo-

  zován skupinou Escadrille Orion a bázuje na leti-

  šti Marmande Virazeil.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard42

  Duben 2023

• Page 43

  Pro Z-326/C-305 1/48

  DOPORUČUJEME:

  644186 Z-326 LööK (Brassin)

  644197 Z-326 LööKplus (Brassin)

  648729 Z-326/526 wheels (Brassin)

  3DL48096 Z-326 SPACE (3D Decal Set)

  D48097 Z-126/226/326/526 cockpit placards (Obtisk)

  EX912 Z-326 TFace (maska)

  # 3DL48096

  # 644186

  # 648729

  OVERTREES

  #82183X

  Z-326/C-305

  1/48

  stránka produktu

  OVERLEPT

  #82183-LEPT

  Z-326/C-305 PE

  -

  Set

  1/48

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  43

  Duben 2023

• Page 44

  RUFE

  Stavebnice japonského plovákového stíhacího letounu A6M2-N

  (ve spojeneckém kódu Rufe), edice Limited v měřítku 1/48.

  Stavebnice představuje stroje působící u japonského císařského

  námořnictva během 2. světové války.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 8

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  stránka produktu

  #11171

  1/48

  STAVEBNICE 04/2023

  DUAL COMBO

  INFO Eduard44

  Duben 2023

• Page 45

  Yokohama Kōkūtai, ostrov Tulagi, Šalamounovy ostrovy, srpen 1942

  5. Kōkūtai, ostrov Kiska, Aleuty, srpen 1942

  Jedná se o jeden z prvních vyrobených letounů

  Rufe, který měl shora na hlavním plováku vy-

  stouplý kryt a jehož křídlo mělo sklápěcí koncové

  oblouky. Velitelem stíhací jednotky, jež byla sou-

  částí Yokohama Kókútai, byl por. Ri-ichirō Satō,

  pocházející z města Sendai v prefektuře Miyagi.

  Námořní akademii v Etajimě absolvoval v roce

  1938 v jejím 66. ročníku, v listopadu 1940 byl po-

  výšen na podporučíka a při zařazení k Yokohama

  Kókútai v květnu 1942 byl povýšen na poručíka.

  Od počátku července měla jeho jednotka hlavní

  základnu na ostrově Tulagi u Guadalcanalu. Jejími

  protivníky byly americké bombardéry Flying For-

  tress a Liberator. Jednotka nárokovala pět vítěz-

  ství v leteckém boji, přičemž Satō si ve spolupráci

  s ostatními piloty připsal jedno jisté vítězství nad

  B-17 a jedno pravděpodobné. Po spojenecké inva-

  zi 7. srpna 1942 na Guadalcanal většina z pilotů

  Yokohama Kókútai zahynula v pozemních bojích,

  včetně Satōa. Technici USMC na ostrově Tulagi

  nalezli deset vraků Rufe a dva, včetně stroje

  Y-161, odvezli k výzkumům na americkou námořní

  leteckou základnu Alameda.

  Jedná se o jeden z prvních vyrobených letounů

  Rufe, který měl shora na hlavním plováku vy-

  stouplý kryt a jeho křídlo mělo sklápěcí konco-

  vé oblouky. Jeho směrovka a pravděpodobně

  i ostatní ovládací plochy potažené plátnem měly

  světlejší zbarvení. Letouny této stíhací jednotky

  postupně nesly nejméně čtyři různá označení

  na ocasních plochách dle toho, jak byla jednotka

  přeznačována a podřízena různým velitelstvím.

  Jejím nejúspěšnějším stíhačem byl vrch. podd.

  Gi-ichi Sasaki. Pocházel z prefektury Miyagi a do

  námořnictva vstoupil v roce 1937. Stal se pilotem

  dvoumístných plovákových letounů a zúčastnil

  se bojů v Číně. Dobývání Filipín a Holandské vý-

  chodní Indie se účastnil v letecké jednotce nosiče

  hydroplánů Mizuho. Po jeho potopení byl přidělen

  k Tōkō Kōkūtai na Aleutách, jež byla postupně

  přejmenována na 5. Kōkūtai a poté na Kōkūtai

  452. Celkem docílil čtyř samostatných vítězství,

  pět letounů sestřelil ve spolupráci a jeden letoun

  mu byl ve spolupráci uznán jako pravděpodobně

  zničený. Zahynul 19. února 1943 nad ostrovem

  Amchitka v souboji s pilotem Curtissu P-40.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  45

  Duben 2023

• Page 46

  STAVEBNICE 04/2023

  c/n 15, podpor. Keizō Yamazaki, Kōkūtai 802, ostrov Shortland, únor 1943

  Kōkūtai 802, základna Faisi-Poporang, Shortlandské ostrovy, únor 1943

  Jedná se o pátý vyrobený letoun A6M2-N a je jed-

  ním z mála Rufe, které vznikly konverzí z palub-

  ních stíhaček A6M2 Model 21. Shora na hlavním

  plováku měl vystouplý kryt a jeho křídlo mělo

  sklápěcí koncové oblouky. Tento stroj byl jedním

  ze dvou hydroplánů Yokohama Kōkūtai, které se

  nacházely v Shortlandu během 7. srpna 1942,

  když byl zbytek jednotky zničen na ostrově Tu-

  lagi. Poté jej převzala letecká jednotka lodi Ka-

  mikawa Maru a v říjnu 1942 se dostal do výzbroje

  14. Kōkūtai, jež byla v listopadu přeznačena na

  Kōkūtai 802. Není vyloučeno, že dva pruhy na tru-

  pu byly ve skutečnosti šedé a zakryly původní bílé

  označení Kamikawa Maru. V březnu 1943 byl tento

  stroj mezi letouny, které se přesunuly na Marsha-

  llovy ostrovy. Na ocasních plochách jsou vyzna-

  čena vítězství, dosažená několika piloty včetně

  podpor. Keizō Yamazakiho, který s ním 13. února

  při obraně Shortlandu dosáhl pravděpodobné-

  ho sestřelu P-38 z 339th FS. Yamazaki pocházel

  z Odawary v prefektuře Kanagawa. Námořní aka-

  demii v Etajimě absolvoval v jejím 68. ročníku

  v roce 1940 a letecký výcvik dokončil v červ-

  nu 1942. Poté, co byla jeho jednotka začleněna

  do Kōkūtai 902, byl v listopadu 1943 povýšen do

  hodnosti poručíka. V únoru 1944 se stal velite-

  lem stíhací jednotky Kōkūtai 256 vyzbrojené Zery

  v Šanghaji a během podzimu se svou jednotkou

  operoval z Tchaj-wanu proti letcům US Navy.

  Tento letoun patřil mezi nové stroje, které Kōkūtai

  802 převzala v Japonsku v prosinci 1942. Sho-

  ra na hlavním plováku již nebyl vystouplý kryt.

  U jednotky letoun dostal nátěr tmavě zelenou

  barvou, ale horní část ocasních ploch byla po-

  nechána v původní barvě. Letoun měl pravděpo-

  dobně pozdní provedení výrobní tabulky na trupu.

  Ocasní plochy nesou symbol leteckého vítězství

  a také vodorovný červený pruh, který byl zřej-

  mě identifikačním prvkem jednotky. Je pravdě-

  podobné, že se letoun zúčastnil leteckých bojů

  13. a 14. února 1943 při obraně Shortlandských

  ostrovů a Buinu, při nichž americké letecké jed-

  notky utrpěly poměrně výrazné ztráty.

  INFO Eduard46

  Duben 2023

• Page 47

  STAVEBNICE 04/2023

  Kōkūtai 452, jezero Bettobi, ostrov Shumshu, Kurily, červenec 1943

  Kōkūtai 802, ostrov Emidj, atol Jaluit, Marshallovy ostrovy, říjen 1943

  Tento letoun patřil mezi nové stroje, které Kōkūtai

  452 převzala v Japonsku po evakuaci z Kuril. Sho-

  ra na hlavním plováku již nebyl vystouplý kryt.

  U jednotky letoun dostal nátěr tmavě zelenou

  barvou. Letoun měl pravděpodobně pozdní pro-

  vedení výrobní tabulky na trupu. Mezi úspěšné

  stíhače této jednotky patřil praporčík Kiyomi

  Katsuki. Na počátku války v Pacifiku sloužil na

  nosiči hydroplánu Chitose jako pilot dvouploš-

  níku F1M. V ledna 1942 se podílel na sestřelení

  nizozemské Cataliny. V oblasti Šalamounových

  ostrovů sestřelil s dvouplošníkem Pete 3. října

  Dauntless a během následujícího dne při obraně

  vlastní lodi taranoval B-17 od 72nd BS. Celá osád-

  ka pod velením Capt. Davida C. Everitta zahynula,

  ale Katsuki i jeho pozorovatel přežili a Katsuki

  obdržel písemnou pochvalu velitele jednotky.

  Během téhož dne Katsuki dosáhl dalších dvou

  vítězství. Po přeškolení na A6M2-N byl zařazen

  ke Kōkūtai 452 a připsal si sestřel bombardérů

  B-25 a B-24. Po návratu do Japonska se přeškolil

  na hydroplán N1K Rex a u Kōkūtai 934 na ostro-

  vě Ambon v Indonésii sestřelil v lednu 1944 B-24.

  Dalších dvou vítězství docílil na Zerech u Kōkūtai

  381 nad Balikpapanem a Singapurem. Konec vál-

  ky jej zastihl u Kōkūtai 352 v Japonsku.

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provedení

  s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou.

  Po přesunu do oblasti Marshallových ostrovů

  v březnu 1943 se Kōkūtai 802 pod vedením podpo-

  ručíka Yamazakiho zabývala především hlídkovou

  činností, protiponorkovými patrolami a stíháním

  čtyřmotorových bombardérů. Dálkový průzkum

  prováděla další část této jednotky, která byla vy-

  zbrojena stroji H8K Emily. V září 1943 se označení

  jejích letounů změnilo na Y4 v souvislosti s pře-

  chodem do podřízenosti 22. Kōkū Sentai. Identifi-

  kační označení na ocasních plochách hydroplánů

  Rufe se u této jednotky během služby na Mar-

  shallových ostrovech změnilo z červené barvy

  na bílou. V říjnu byla stíhací jednotka Kōkūtai 802

  začleněna do Kōkūtai 902 a v listopadu se dostala

  do střetu s letouny US Navy při náletu na Truk.

  INFO Eduard

  47

  Duben 2023

• Page 48

  STAVEBNICE 04/2023

  nám. praporčík Jin´ichirō Ozawa, Sasebo Kōkūtai, základna Sasebo, Japonsko, září 1944

  Kōkūtai 934, ostrov Ambon, Moluky, březen 1944

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provede-

  ní s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou.

  Sasebo Kōkūtai po účasti na obraně Chichijimy

  v červenci 1944 pokračovala ve výcviku pilotáže

  hydroplánů v Japonsku. S letounem Sa-106 létal

  nám. praporčík Ozawa. Do námořnictva vstoupil

  v roce 1943 po dokončení střední školy a letec-

  kým výcvikem prošel u Tsuchiura Kōkūtai. Během

  nácviku stíhacího souboje mezi dvěma hydroplá-

  ny Rufe, který byl naplánován na 30. října 1944,

  musel Ozawa ze svého letounu vyskočit na pa-

  dáku, když se přetrhlo lanko ovládání výškovky.

  Výskok z letounu málem nepřežil. Na konci roku

  byla stíhací jednotka Sasebo Kōkūtai převedena

  na pozemní stíhací letouny. V průběhu bojů nad

  Okinawou 22. června 1945 dosáhl Ozawa jedno-

  ho leteckého vítězství v boji s formací více než

  třiceti amerických letadel. Poté byl převelen ke

  Kōkūtai 723 s letouny C6N Myrt a měl na tomto

  typu letounu vykonat Kamikaze misi. Po válce se

  věnoval elektrotechnice a byl u zrodu prvního mi-

  krovlnného meziměstského spojení v Japonsku.

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provedení

  s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou. U jed-

  notky byly přetřeny bílé lemy u Hinomaru kvůli

  snížení viditelnosti stroje. Kōkūtai 934 byla na po-

  čátku roku 1944 vyzbrojena pozorovacími letou-

  ny E13A Jake, F1M Pete a stíhacími letouny Rufe

  a N1K Rex. Jejími častými protivníky byly osádky

  Beaufighterů z No. 31 Sqn. RAAF. Jeden ze stíhačů

  Kōkūtai 934, podd. 2. tř. Hidenori Matsunaga, si

  ve spoluúčasti připsal přibližně deset sestřele-

  ných Beaufighterů. V březnu 1944 byl převelen ke

  Kōkūtai 381 vyzbrojené Zery. Právě Matsunagovi

  je připisován jiný letoun s bleskem na boku, na

  němž byl vyfotografován s dalším pilotem. U jed-

  notky byly letouny s bleskem na trupu přinejmen-

  ším dva, přičemž provedení blesků se lišilo a byly

  pravděpodobně namalovány bílou barvou. Identita

  pilotů, jimž letouny s bleskem patřily, není známa.

  Mohlo se jednat o stroj velitele formace, případně

  o letoun velitele stíhací peruti podpor. Toshiharu

  Ikedy, který si s Rufe připsal vítězství nad Spitfi-

  rem. Ikeda se později stal velitelem Hikōtai 603

  a padl 23. června 1944 na Saipanu.

  INFO Eduard48

  Duben 2023

• Page 49

  Pro RUFE 1/48

  DOPORUČUJEME:

  644205 A6M2-N Rufe LööK (Brassin)

  648845 A6M2-N Rufe seat PRINT (Brassin)

  648846 A6M2-N Rufe exhaust PRINT (Brassin)

  648847 A6M2-N Rufe cannon barrels & cockpit guns PRINT (Brassin)

  648848 A6M2-N Rufe folding wingtips PRINT (Brassin)

  648849 A6M2-N Rufe gun bays PRINT (Brassin)

  3DL48114 A6M2-N Rufe SPACE (3D Obtisk)

  EX934 A6M2-N Rufe TFace (maska)

  648850 A6M2-N Rufe cockpit PRINT 1/48 Eduard - vychází 05/2023

  648851 A6M2-N Rufe landing flaps PRINT 1/48 Eduard - vychází 05/2023

  648852 A6M2-N Rufe engine complete PRINT 1/48 Eduard - vychází 05/2023

  STAVEBNICE 04/2023

  OVERTREES

  #82219X

  A6M2-N Rufe

  1/48

  stránka produktu

  OVERLEPT

  #11171-LEPT

  RUFE PE

  -

  Set

  1/48

  stránka produktu

  # 644205

  # 648848

  # 648849

  # 3DL48114

  # 648846

  # 648847

  INFO Eduard

  49

  Duben 2023

• Page 50

  RUFE - detaily nových rámečků

  STAVEBNICE 04/2023

  Rámeček G

  Rámeček L

  INFO Eduard50

  Duben 2023

• Page 51

  STAVEBNICE 04/2023

  Rámeček TRámeček U

  INFO Eduard

  51

  Duben 2023

• Page 52

  RUFE - testovací stavba

  STAVEBNICE 04/2023

  postavil Jakub Nademlejnský

  INFO Eduard52

  Duben 2023

• Page 53

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  53

  Duben 2023

• Page 54

  POSTAVENO

  1/48 Eduard

  Kōkūtai 452, jezero Bettobi, ostrov Shumshu, Kurily, červenec 1943

  # 11171

  Tento letoun patřil mezi nové stroje, které Kōkūtai 452 převzala

  v Japonsku po evakuaci z Kuril. Shora na hlavním plováku již nebyl

  vystouplý kryt. U jednotky letoun dostal nátěr tmavě zelenou bar-

  vou. Letoun měl pravděpodobně pozdní provedení výrobní tabulky

  na trupu. Mezi úspěšné stíhače této jednotky patřil praporčík Kiyo-

  mi Katsuki. Na počátku války v Pacifiku sloužil na nosiči hydroplá-

  nu Chitose jako pilot dvouplošníku F1M. V ledna 1942 se podílel na

  sestřelení nizozemské Cataliny. V oblasti Šalamounových ostrovů

  sestřelil s dvouplošníkem Pete 3. října Dauntless a během násle-

  dujícího dne při obraně vlastní lodi taranoval B-17 od 72nd BS. Celá

  osádka pod velením Capt. Davida C. Everitta zahynula, ale Katsuki

  i jeho pozorovatel přežili a Katsuki obdržel písemnou pochvalu

  velitele jednotky. Během téhož dne Katsuki dosáhl dalších dvou

  vítězství. Po přeškolení na A6M2-N byl zařazen ke Kōkūtai 452

  a připsal si sestřel bombardérů B-25 a B-24. Po návratu do Japon-

  ska se přeškolil na hydroplán N1K Rex a u Kōkūtai 934 na ostrově

  Ambon v Indonésii sestřelil v lednu 1944 B-24. Dalších dvou vítěz-

  ství docílil na Zerech u Kōkūtai 381 nad Balikpapanem a Singapu-

  rem. Konec války jej zastihl u Kōkūtai 352 v Japonsku.

  postavil Jan Kotas

  INFO Eduard54

  Duben 2023

• Page 55

  POSTAVENO

  stránka produktu

  INFO Eduard

  55

  Duben 2023

• Page 56

  Bf 110C

  Stavebnice německé druhoválečné dvoumotorové těžké

  stíhačky Messerschmitt Bf 110C, edice ProfiPACK v měřítku

  1/48. Tato verze byla použita v roli denního i nočního stíhače.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  #8209

  1/48

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard56

  Duben 2023

• Page 57

  Bf 110C-2, WNr. 3578, 9./ZG 26, Barly, Francie, srpen 1940

  Bf 110C-4, WNr. 2095, 4./ZG 1, Trier-Euren, Německo, červen 1940

  Bf 110C-2, WNr. 3257, Hptm. Heinz Wagner / Stfw. Adolf Schmidt, 4./ZG 76, Abbeville, Francie, srpen 1940

  Tato Zerstörergruppe byla na počátku války

  vybavena Messerschmitty Bf 109D. Na stodesít-

  ky III./ZG 26 přezbrojila počátkem roku 1940 pod

  velením Hptm. Johannese Schalka. Tento letec

  byl před válkou velitelem rakouské Jagdgruppe 1

  a byl také jedním z prvních pilotů Bf 110, kteří

  obdrželi Rytířský kříž. Dne 3. září 1940 se Ofw.

  Hott za řízením této stodesítky zúčastnil s celou

  III./ZG 26 doprovodu Do 17 od II./KG 2 při náletu

  na letiště North Weald. Během obrany bombar-

  dérů byl jeho stroj poškozen, a Ofw. Hott s ním

  při návratu nouzově přistál u Wissantu. Poškoze-

  ní letounu bylo ohodnoceno jako osmdesátipro-

  centní... Kamufláž této stodesítky je provedena

  barvami RLM 70, 71 a 65. Na přídi je z obou stran

  namalován znak 9./ZG 26 – bílý kohout v bojové

  pozici. Písmeno stroje, opakující se na konci kří-

  dla, je namalováno barvou Staffel, tedy žlutou.

  Na kýlových plochách jsou namalovány tři bílé

  proužky označující dosažené sestřely nepřátel-

  ských letadel.

  II./ZG 1 byla zformována dne 15. května 1939

  z I. Gruppe JG 54 a vyzbrojená jednomístnými

  Bf 109D a Bf 109E. Přezbrojení na dvoumístné

  těžké stíhací Bf 110C proběhlo v březnu 1940 na

  severu Německa. Po přesunu k západní hranici

  v rámci příprav k útoku na Nizozemsko, Belgii

  a Francii jednotka spadala pod Luftflotte 2, pod

  jejímž velením podnikala operace až do kapitu-

  lace Francie. Poté byla II./ZG 76 přejmenována na

  III. Gruppe Zerstörergeschwader 76, marking jed-

  notky v podobě tří vos malovaných na přídi stroje

  této jednotce zůstal i po přesunu.

  II. Gruppe Zerstörergeschwader 76 byla založena

  1. května 1939 přejmenováním I./ZG 144. Ve vý-

  zbroji měla jednomístné Messerschmitty Bf 109D,

  které v únoru a březnu 1940 vyměnila za Bf 110.

  S nimi se zúčastnila útoku na Nizozemsko, Bel-

  gii a Francii, po kapitulaci Francie se jednotka

  přesunula na letiště Abbeville na francouzském

  pobřeží, odkud začala provádět doprovody bom-

  bardérů na cíle ve Velké Británii. Posledním letem

  Messerschmittu Bf 110C-2 s označením M8+BM

  a s posádkou Hptm. Heinz Wagner s radistou

  Stfw. Adolfem Schmidtem byl doprovod bombar-

  dovacího svazu na letiště Luton a přilehlou prů-

  myslovou oblast dne 30. srpna 1940. Sestřelen

  byl s největší pravděpodobností P/O Williamem

  McKnightem (letícím jako číslo S/Ldr. Badera) ve

  výšce 300 metrů. Dopadl na Enfield Sewage Farm,

  Wharf Road, Ponders End poblíž vodní nádrže, po-

  sádka zahynula.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  57

  Duben 2023

• Page 58

  Bf 110C-2, WNr. 3026, Lt. K. Koch, 1.(Z)/JG 77, Kirkenes, Norsko, říjen 1941

  Bf 110C, 1./NJG 3, Benghází, Lybie, květen 1941

  Zerstörerstaffel nově založené I./JG 77, vybavená

  stroji a personálem od III./ZG 76, vznikla v květnu

  1941. Důvodem byly přípravy útoku na Sovětský

  svaz. Jednotka se přesunula na letiště Høybu-

  ktmoen poblíž norského Kirkenes. Úkolem osá-

  dek Bf 110 měly být útoky na železniční spojení

  z důležitého přístavu Murmansk spojující jej se

  zbytkem Sovětského svazu. Jednotka byla vyba-

  vena stroji Bf 110C, D a pravděpodobně i několika

  Bf 110E. V lednu 1942 byla jednotka přejmenována

  na 6.(Z)/JG 5. Kamufláž tohoto stroje byla pravdě-

  podobně nastříkána na horních plochách barvami

  RLM 71 a 02, boční a spodní plochy byly kamuflo-

  vány barvou RLM 65. Tovární označení bylo pře-

  stříkáno barvou RLM 02, stejnou barvou byly na

  bocích nastříkány skvrny. Na přídi je namalován

  marking jednotky, jezevčík překusující sovětské

  letadlo.

  I. Gruppe Nachtjagdgeschwader 1 vznikla přejme-

  nováním V./LG 1 a jejím úkolem bylo noční stíhání

  britských středních a těžkých bombardérů podni-

  kajících nálety na německá města a průmyslová

  centra. Mezi únorem a říjnem 1941 byla 1. Staffel

  dočasně přemístěna na jih, nejprve na Sicílii

  a do Řecka, následně do severní Afriky na letiště

  v Benghází a v Derně. Odtud operovala jednotka

  s Messerschmitty Bf 110C a D proti britským bom-

  bardérům útočícím na německé a italské jednot-

  ky.

  Během působení na jižní frontě byly stíhačky

  kamuflovány černou barvou, bílý pruh na kon-

  ci trupu, označení strojů působících na jižní

  frontě, byl proveden pouze částečně na hřbetu.

  Znak 1./NJG 3, sova sedící na Měsíci, byl nama-

  lován z obou stran trupu. Zobrazenému stroji byl

  v průběhu služby na jihu z důvodu poškození

  vyměněny kýlovky a kompletní vodorovné ocas-

  ní plochy. Vyměněné části zůstaly v původních

  barvách.

  Bf 110C 1/48

  DOPORUČUJEME:

  644076 Bf 110C LööK (Brassin)

  648085 MG 15 gun (2 pcs) (Brassin)

  648602 Bf 110C/D radio equipment (Brassin)

  648607 Bf 110C/D/E exhaust stacks (Brassin)

  EX752 Bf 110C TFace (maska)

  OVERTREES

  OVERLEPT

  #8201X

  Bf 110C

  1/48

  #8209-LEPT

  Bf 110C

  1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2023

  # 648085

  INFO Eduard58

  Duben 2023

• Page 59

  Fw 190A-4 w/ engine flaps & 2-gun wings

  Stavebnice německého druhoválečného stíhacího letounu Fw 190A-4, edice

  Weekend v měřítku 1/48. Tato verze Focke-Wulfu Fw 190A-4 byla vybavena

  klapkami na výdechu chlazení motoru. Křídlo bylo vybaveno dvěma kanony

  v kořeni křídla.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  #84117

  1/48

  stránka produktu

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  59

  Duben 2023

• Page 60

  WNr. 0142481, Fw. Otto Kittel, 2./JG 54, Krasnogvardějsk, SSSR, únor 1943

  Lt. Leopold Wenger, 10./JG 2, Caen-Carpiquet, Francie, únor 1943

  WNr. 142317, Fw. Ludwig Seif, 11./SKG 10, Sidi Ahmed, Tunisko, leden 1943

  Otto Kittel se narodil 21. února 1917 německým

  rodičům v Korunově (německy Kronsdorf, od roku

  1945 Krasov) u Krnova v Rakousku-Uhersku. Po

  vyhlášení Československé republiky se Krnovsko

  stalo její součástí, ale po Mnichovské dohodě bylo

  jedním z těch území, které muselo Českosloven-

  sko pod nátlakem velmocí odstoupit Německu.

  Obyvatelé, hlásící se k německé národnosti, se

  následně stali občany Německa. Kittel se v Mladé

  Boleslavi vyučil automechanikem, ale v roce 1939

  vstoupil do Luftwaffe. Své první bojové nasazení

  absolvoval při bojích v Jugoslávii v řadách JG 54,

  která byla při útoku na SSSR nasazena z Východ-

  ního Pruska na podporu skupiny armád Sever při

  postupu na Leningrad. Dne 24. června 1941 zazna-

  menal Otto Kittel svá první dvě vzdušná vítězství

  a 14. září 1943 dosáhl svého stého sestřelu. Domů

  z války se ale nevrátil. Jeho stroj po souboji s for-

  mací 14 letounů Il-2 spadl v plamenech u Džūkste

  v Lotyšsku. Není ale jasné, kdy k tomu došlo,

  uvádí se buď 14. nebo 16. února 1945. Během

  2. světové války sestřelil 267 nepřátelských

  letadel, všechny na východní frontě. Tento vý-

  sledek jej řadí na 4. místo v žebříčku stíhacích

  es Luftwaffe.

  Koncem roku 1941 uvažovala Luftwaffe o obnovení

  bombardování Velké Británie a příbřežní lodní do-

  pravy. Bylo stanoveno, že z každé stíhací jednotky

  bojující proti Velké Británii bude vyčleněna jedna

  Staffel, určená k provádění bombardovacích úto-

  ků typu „udeř a uteč“. V rámci JG 2 působila v této

  roli 10.(Jabo) Staffel. Pod velením Oblt. Franka

  Liesendahla potopila během čtyř měsíců 20 lodí

  s celkovým výtlakem 630 000 BRT. Wengerův

  stroj nesl standardní kamufláž denních stíhačů

  Luftwaffe tvořenou barvami RLM 74/75/76.

  Kresba lišky, která překusuje loď, byla znakem

  10.(Jabo) Staffel. Jedním z pilotů této jednotky

  byl Leopold Wenger, narozený 19. listopadu 1921

  ve Štýrském Hradci. Padl 10. dubna 1945, když

  byl sestřelen nad Vídní.

  Rozkazem vydaným 30. listopadu 1942 byla

  15. prosince 1942 III./ZG 2 přeznačena na III./SKG

  10. Jednotka však zůstala zaměřena na stejnou

  bojovou činnost – podporu pozemních jednotek,

  bombardování a ničení nepřátelských pozemních

  jednotek, letišť a přístavů v Tunisku. III./SKG 10

  zde operovala až do 30. dubna 1943, kdy předala

  své čtyři zbývající stroje II./Schl.G. 2, s níž sdíle-

  la stejné letiště. Během bojů zničili piloti III./SKG

  10 stovky tanků a vozidel Spojenců, sestřelili 13

  spojeneckých letadel a potopili nebo poškodili

  12 lodí. Letoun Feldwebela Seifa byl kamuflován

  barvami RLM 74/75/76. Bílý pruh okolo zádě tru-

  pu identifikoval stroj působící na středomořském

  bojišti. Levá strana motorového krytu nesla znak

  III./SKG 10, žlutý okřídlený šíp na modrém štítu.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard60

  Duben 2023

• Page 61

  48936 Fw 190A-4 landing flaps (fotolept)

  FE863 Fw 190A seatbelts STEEL (fotolept)

  648351 Fw 190A-4 cockpit (Brassin)

  648352 Fw 190A-4 engine (Brassin)

  648354 Fw 190A-4 fuselage guns (Brassin)

  648356 Fw 190A wingroot gun bays (Brassin)

  648366 Fw 190A propeller (Brassin)

  648371 Fw 190A control surfaces early (Brassin)

  648381 Fw 190A exhaust stacks (Brassin)

  648778 Luftwaffe rudder pedals PRINT (Brassin)

  SIN64837 Fw 190A-4 advanced (Brassin)

  SIN64839 Fw 190A-4 essential (Brassin)

  D48038 Fw 190A-4 national insignia (Obtisk)

  EX587 Fw 190A TFace (maska)

  Stab I./JG 54, Krasnogvardějsk, SSSR, jaro 1943

  JG 54 obdržela své první stroje Fw 190A-4 začát-

  kem února 1943, na horních plochách měly ka-

  mufláž tvořenou bílou barvou, spodní plochy byly

  v barvě RLM 65. Dne 19. února 1943 si připsala

  JG 54 své 4000. vzdušné vítězství, kterého dosáhl

  Fw. Otto Kittel. Po zimním období byly stroje na

  horních plochách zbarveny černozelenou RLM

  70, tmavě zelenou RLM 71 a hnědou barvou. Jak

  bylo u JG 54 zvykem v rozmanitých kamuflážních

  polích. Na některých méně opotřebených místech

  zůstala zimní bílá barva. Stroj s římskou číslicí III

  je toho příkladem a jeho ztvárnění je na mnoha

  místech pouhou rekonstrukcí podle zdokumen-

  tovaných strojů u JG 54. Římskými číslicemi se

  v tomto období označovaly štábní stroje.

  Pro Fw 190A-4 1/48

  DOPORUČUJEME:

  STAVEBNICE 04/2023

  # 648351

  # 648778

  # 648352

  INFO Eduard

  61

  Duben 2023

• Page 62

  #84187

  Stavebnice britského druhoválečného stíhacího letounu Tempest Mk.V

  v měřítku 1/48, edice Weekend. Stavebnice nabízí stroje vyrobené v rámci

  Series 2 a sloužící u RAF během konce 2. světové války a po ní.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 4

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ne

  maska: ne

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  Tempest Mk.V Series 2

  1/48

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard62

  Duben 2023

• Page 63

  STAVEBNICE 04/2023

  EJ750, W/Cdr John B. Wray, No. 122 Wing, B.80 Volkel, Nizozemsko, prosinec 1944

  EJ536, F/Lt Pierre H. Clostermann, No. 56 Squadron, B.80 Volkel, Nizozemsko, začátek dubna 1945

  EJ705, P/O Frank A. Lang, No. 80 Squadron, B.80 Volkel, Nizozemsko, prosinec 1944

  W/Cdr John Wray byl zkušeným pilotem stíhacích

  bombardérů Beaufighter, Whirlwind, Hurricane

  a Typhoon a po sestřelení velitele No. 122 Wing

  W/Cdr R. P. Beamonta převzal jeho funkci. Wrayův

  Tempest EJ750 byl označen jeho osobními inici-

  álami „JBW“ a 3. listopadu si s ním připsal po-

  škození Me 262. Po válce se ale ukázalo, že byl

  tento „poškozený“ letoun ve skutečnosti zničen.

  Dne 17. prosince 1944 si pak Wray připsal další se-

  střel proudového Me 262. Jeho pilot, Lt. Wolfgang

  Lübke z II./KG 51, narazil během souboje odehrá-

  vajícího se v nízké výšce špičkou levého křídla do

  budovy a zřítil se do nedalekého Rýna. V lednu

  1945 ukončil W/Cdr Wray operační službu jako

  velitel No. 122 Wing a Tempest EJ750 byl překódo-

  ván písmeny SA

  -

  B, která označovala příslušnost

  k No. 486 (RNZAF) Squadron. Byl ztracen 8. února

  během útoku na lodě, kdy s ním pilot F/Lt Miller

  nouzově přistál na okupovaném území.

  Známý francouzský pilot F/Lt Pierre Henri Clos-

  termann létal u No. 56 Squadron v období od 18.

  března do 5. dubna 1945. Jeho obvyklým letounem

  byl zpočátku Tempest EJ708 s označením US

  -

  W,

  koncem března byl nahrazen Tempestem sério-

  vého čísla EJ536, na trupu opět nesl kód US

  -

  W.

  Dne 5. dubna 1945 s ním poškodil dva Fw 190D-9

  a na zemi zničil čtyři Ju 88G. Clostermann si na

  pravou stranu pod čelním štítkem nechal na-

  malovat 16 křížů, symbolizující počet jeho dosud

  dosažených úspěchů (v součtu 12 sestřelů jistých

  a čtyři pravděpodobné). Válečnou kariéru ukončil

  v řadách No. 3 Squadron s konečným dosaženým

  počtem sestřelů 14 jistých, čtyři pravděpodobné

  a devět letounů zničených na zemi.

  Těsně před dnem D byla No. 80 Squadron se

  Spitfiry Mk.IX zařazena do protivzdušné obrany

  Velké Británie. V srpnu byla přezbrojena na nové

  letouny Hawker Tempest Mk.V. Koncem září byla

  jednotka přesunuta na kontinent v rámci 2nd TAF.

  Tempest sériového čísla EJ705 používal nejčastě-

  ji australský pilot P/O Frank Lang. Jeho Tempest

  byl na pravé straně před čelním štítkem ozdobený

  emblémem klokana, nesoucího australskou vlaj-

  ku. Dne 22. ledna 1945 s ním zničil při útoku na

  letiště dva kluzáky a další den sestřelil ve spo-

  lupráci s dalšími piloty své jednotky jeden Bf 109.

  Ostatní piloti No. 80 Squadron zničili s EJ705 dva

  Bf 109 a jeden Fw 190. Svoji válečnou službu ukon-

  čil EJ705 11. března 1945, kdy byl těžce poškozen

  požárem motoru, ke kterému došlo za letu.

  INFO Eduard

  63

  Duben 2023

• Page 64

  STAVEBNICE 04/2023

  Pro Tempest Mk.V Series 2 1/48

  DOPORUČUJEME:

  48976 Tempest Mk.V upgrade set (fotolept)

  48977 Tempest Mk.V landing flaps (fotolept)

  FE943 Tempest Mk.V seatbelts STEEL (fotolept)

  FE1079 Tempest Mk.V series 2 Weekend (fotolept)

  BIG49212 Tempest Mk.V (fotolept)

  644006 Tempest Mk.V LööK (Brassin)

  644039 Tempest Mk.V w/ late wheels LööKplus (Brassin)

  648416 Tempest Mk.V cockpit (Brassin)

  648417 Tempest Mk.V engine (Brassin)

  648418 Tempest Mk.V exhaust stacks (Brassin)

  648419 Tempest Mk.V gun bays (Brassin)

  648421 Tempest Mk.V wheels late (Brassin)

  648446 Tempest Mk.V undercarriage legs BRONZE (Brassin)

  648450 RP-3 60lb rockets for Tempest Mk.V (Brassin)

  648499 Tempest Mk.V intake ring (Brassin)

  648500 Tempest Mk.V dust filter w/ eyelid (Brassin)

  SIN64858 Tempest Mk.V ADVANCED (Brassin)

  3DL48023 Tempest Mk.V SPACE (3D Obtisk)

  D48030 Tempest Mk.V stencils (Obtisk)

  EX628 Tempest Mk.V TFace (maska)

  EX695 Tempest Mk.V (maska)

  SN330, S/Ldr Colin H. Macfie, No. 3 Squadron, Wunstorf, Německo, 2. polovina 1947

  Tempest SN330 již nestihl válečnou službu. V lis-

  topadu 1945 byl odeslán do Německa a v lednu

  1946 přidělen k No. 80 Squadron. V následujícím

  měsíci byl poškozen a vrácen do Velké Británie

  k opravě u firmy Hawker. Po opravě byl dodán

  k No. 3 Squadron v hliníkovém nátěru a s novými

  kokardami typu D. Kódová písmena J5-H byla vy-

  vedena v tradiční zelené barvě jednotky. Jako svůj

  velitelský stroj si jej vybral S/Ldr Colin Hamilton

  Macfie. V květnu 1948 byly Tempesty nahrazeny

  Vampiry F.1 a SN330 se vrátil do Velké Británie

  k uskladnění. V listopadu 1950 byl sešrotován.

  # 648417

  # 648416

  # 644006

  INFO Eduard64

  Duben 2023

• Page 65

  6. KVĚTNA 9–16.30 h

  KULTURNÍ DŮM KOPŘIVNICE

  25. ročník mezinárodní výstavy a soutěže

  Mezinárodní soutěž plastikových a papírových modelů ve vyhlášených kategoriích

  SOUTĚŽ MODELŮ

  MLÁDEŽE DO 15-TI LET

  SPECIÁLNÍ CENY „MORAVSKÝ KNIPL“

  A„MORAVSKÝ ŠRAPNEL“

• Page 66

  #7055

  UTI MiG-15

  1/72

  Stavebnice sovětského cvičného dvoumístného proudového

  letounu UTI MiG-15, edice ProfiPACK v měřítku 1/72.

  plastové díly: Eduard

  počet kamuflážních schémat: 5

  obtisky: Eduard

  leptané díly: ano, barvené

  maska: ano

  resinové díly: ne

  stránka produktu

  Reedice

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard66

  Duben 2023

• Page 67

  6. sbolp, letiště Přerov, Československo, léto 1974

  letiště Jakarta-Kemajoran, Indonésie, šedesátá léta 20. století

  Sovětský svaz, 1960 až 1970

  Znak na přídi letounu napovídá, že patřil do sta-

  vu 6. sbolp. Z dochovaných materiálů ale není

  zřejmé, do které letky patřil. Je možné, že sloužil

  u 2. letky a tudíž nosil modrý vrchol SOP a

  modrou tečku ve znaku jednotky na přídi trupu.

  Letouny 1. letky měly tyto části markingu červené

  a 3. letka žluté.

  Na konci padesátých let bylo do Indonésie dodáno

  patnáct v Československu postavených UTI MiG-15.

  Vyřazeny byly okolo roku 1973, kdy Indonésie na-

  koupila letouny T-33A Shooting Star. Pestré zbarve-

  ní ocasních ploch se objevilo i na letounech MiG-17

  a MiG-21.

  Řada dvoumístných UTI MiGů-15 v sovětském le-

  tectvu nesla na přídi kromě trupového čísla také

  podtržené písmeno U. To bylo zkratkou slova

  „učobnyj“, cvičný. Letoun zřejmě neměl chodníčky

  na kořenech křídla.

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard

  67

  Duben 2023

• Page 68

  Alžírské letectvo, 1960 až 1980

  c/n 922226, Hävittäjälentolaivue 31, letiště Rissala, Finsko, 1960

  Alžírské letectvo dostalo první MiGy-15 v polovi-

  ně šedesátých let a ještě v roce 1984 zde létalo

  dvacet těchto letounů. Není zcela jasné, zda byly

  výsostné znaky také na pravé polovině křídla

  shora a na levé polovině zdola. Z dnešní praxe je

  známé opakování trupového kódu na těchto mís-

  tech křídla.

  Tento stroj byl finskému letectvu dodán 10. lis-

  topadu 1962. K poslednímu letu odstartoval

  27. listopadu 1970, kdy havaroval a byl odepsán.

  Na podzim roku 1969 byl letoun vyfotografován,

  jak doprovází na finském nebi československý

  vládní letoun Il-18 s prezidentem Ludvíkem Svo-

  bodou na palubě. Na přídi je namalovaná silueta

  rysa, znak Hävittäjälentolaivue 31 (stíhací letky

  31).

  OVERTREES OVERLEPT

  #7055X

  UTI MiG-15

  1/72

  #7055-LEPT

  UTI MiG-15 PE

  -

  Set

  1/72

  stránka produktu stránka produktu

  Pro UTI MiG-15 1/72

  DOPORUČUJEME:

  672077 UTI MiG-15 cockpit (Brassin)

  3DL72014 UTI MiG-15 SPACE (3D Obtisk)

  STAVEBNICE 04/2023

  INFO Eduard68

  Duben 2023

• Page 69

  www.eduard.com/bfc

  BUNNY BUNNY FIGHTERFIGHTER

  CLUB

  Exkluzivní modelářský klub Eduardu pro všechny modelářské nadšence!

  15% stálá klubová sleva – s členstvím automaticky získáte stálou 15% slevu (na E-shopu Eduard)

  na všechny výrobky Eduard a zároveň slevu na další výrobky jiných výrobců.

  Napevno a napořád!

  Unikátní modely a doplňky – získáte přístup k unikátním a hodnotným modelům a doplňkům,

  speciálně vyrobeným pro členy BFC.

  Ještě lepší slevy na výstavách – víte, že je daným pravidlem slušná sleva na stánku Eduard

  na modelářských akcích a výstavách? Členové BFC mají tuto slevu ještě větší!

  Klubové triko – získáte BFC triko vybrané velikosti se speciálním čárovým kódem

  (pro slevy na výstavách). Toto exluzivní triko je vyhrazeno pouze členům BFC.

  Volné vstupné na E-day* – členové BFC mají vstup na E-day zcela zdarma.

  To znamená spoustu zábavy po dva dny a vstupenkový model k tomu – úplně zadarmo!

  * E-day – Mezinárodní modelářská výstava – Mistrovství ČR v plastikovém modelářství

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 6 kamuflážních schémat, obtisky, barevné fo

  -

  toleptané díly, krycí maska, resinové díly (dva typy kol, přistávací

  klapky, prachový filtr s dvoudílnými dvířky, kruhové přepážky chladiče

  a rakety RP-3 60 lb), 3D obtisk pro přístrojový panel a další ovládací

  a přístrojové prvky kokpitu doplněný fotoleptanými ocelovými detaily

  a upínacími pásy.

  OBSAH STAVEBNICE:

  Plastové díly Eduard, 4 kamuflážní schémata, obtisky, barvené lepta

  -

  né díly, maska, resinové díly (kola podvozku, kokpit, výfuková tryska,

  kryty FOD).

  Jak se stát členem BFC?Jak se stát členem BFC?

  Jednoduše: zakoupením aktivačního produktu. Už při prvním nákupu aktivačního produktu od nás získá-

  te 15% slevu na (téměř) všechno zboží ve svém košíku. Pro uplatnění slevy musí být aktivační model

  ve vašem košíku. Sleva se nevztahuje na aktivační produkt.

  Aktivační produkty:Aktivační produkty:

  Tempest Mk.V + triko 1/48MiG-21MF + triko 1/72

• Page 70

  BRASSIN

  Brassinová sada - výfuky pro Hurricane Mk.II v měřítku

  1/32. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - výfuky pro Hurricane Mk.II v měřítku

  1/32. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Připraveno pro snadnou

  zástavbu do modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  632188

  Hurricane Mk.II exhaust rounded PRINT

  1/32 Revell

  632189

  Hurricane Mk.II exhaust fishtail PRINT

  1/32 Revell

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard70

  Duben 2023

• Page 71

  632190

  Hurricane Mk.II wheels

  1/32 Revell

  Brassinová sada - kola podvozku pro Hurricane Mk.II

  v měřítku 1/32. Sada obsahuje kola hlavního podvozku

  a ostruhové kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do

  modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  BRASSIN

  Soubor 4 sad pro Bf 109G-4 v měřítku 1/32.

  Doporučená stavebnice: Revell

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - výfuky

  - kola podvozku

  634032

  Bf 109G-4 LööKplus

  1/32 Revell

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  71

  Duben 2023

• Page 72

  BRASSIN

  Brassinová sada - 10t hevery pro německá druhoválečná

  bojová vozidla v měřítku 1/35. Sada obsahuje 3 hevery.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 15 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - kleště na drát pro německá druhoválečná

  bojová vozidla v měřítku 1/35. Sada obsahuje 5 kleští.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  635024

  WWII German 10 ton jacks PRINT

  1/35

  635026

  WWII German wire cutters PRINT

  1/35

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard72

  Duben 2023

• Page 73

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro A6M2-N Rufe v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  644205

  A6M2-N Rufe LööK

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro Anson Mk.I v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - chladiče

  - kola podvozku

  644204

  Anson Mk.I LööKplus

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  73

  Duben 2023

• Page 74

  644206

  B-25J LööK

  1/48 HKM

  644207

  F-16C Block 25 LööK

  1/48 Kinetic

  BRASSIN

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro B-25J v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: HKM

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - 3D tisk: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska a

  STEEL pásy na sedačky pro F-16C Block 25 v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu. Doporučená

  stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 2 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard74

  Duben 2023

• Page 75

  BRASSIN

  Brassinová sada - sedačka pro A-1J v měřítku 1/48.

  Upínací pásy jsou vytištěny společně se sedačkou.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648842

  A-1H seat

  1/48 Tamiya

  Brassinová sada - motor pro F4F-3 v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje též kryty motoru. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 36 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648826

  F4F-3 engine late PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  75

  Duben 2023

• Page 76

  BRASSIN

  Brassinová sada - kulomety pro Anson Mk.I v měřítku

  1/48. Sada obsahuje 4 kulomety. Vyrobeno přímým 3D

  tiskem. Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - sedačka pro A6M2-N v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu. Vyrobeno

  přímým 3D tiskem. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  648845

  A6M2-N Rufe seat PRINT

  1/48 Eduard

  648844

  Anson Mk.I guns PRINT

  1/48 Airfix

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard76

  Duben 2023

• Page 77

  BRASSIN

  Brassinová sada - hlavně zbraní pro A6M2-N v měřítku

  1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648847

  A6M2-N Rufe cannon barrels & cockpit guns PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - výfuky pro A6M2-N v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648846

  A6M2-N Rufe exhaust PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  77

  Duben 2023

• Page 78

  BRASSIN

  Brassinová sada - sklopné konce křídla pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - zbraňové šachty pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 16 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  648849

  A6M2-N Rufe gun bays PRINT

  1/48 Eduard

  648848

  A6M2-N Rufe folding wingtips PRINT

  1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard78

  Duben 2023

• Page 79

  BRASSIN

  Brassinová sada - radar v přídi pro F-16

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648855

  F-16 radar early PRINT

  1/48 Kinetic

  Brassinová sada - výtoková tryska motoru pro motorem

  P&W F100 poháněné F-16 v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  648854

  F-16 exhaust nozzle P&W F100 PRINT

  1/48 Kinetic

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  79

  Duben 2023

• Page 80

  BRASSIN

  Brassinová sada - tyrkysově zbarvený kokpit pro Mi-24V

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem. Doporučená

  stavebnice: Eduard / Zvezda

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - resin: 46 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ano

  648857

  Mi-24V cockpit turquoise PRINT & SPACE

  1/48 Eduard/Zvezda

  stránka produktu

  INFO Eduard80

  Duben 2023

• Page 81

  BRASSIN

  Brassinová sada - kokpit pro Bf 110E v měřítku 1/72.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - resin: 25 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  672312

  Bf 110E cockpit

  1/72 Eduard

  Brassinová sada - zbraně v přídi pro Bf 110E

  v měřítku 1/72. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 13 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  672311

  Bf 110E nose guns PRINT

  1/72 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  81

  Duben 2023

• Page 82

  BRASSIN

  Soubor 4 sad pro P-39Q v měřítku 1/72.

  Doporučená stavebnice: Arma Hobby

  - sada LööK (barvená Brassin

  palubní deska + Steelbelts)

  - sedačka

  - výfuky

  - hlavně zbraní

  674003

  P-39Q LööKplus

  1/72 Arma Hobby

  Brassinová sada - kola podvozku pro Bf 110E v měřítku

  1/72. Sada obsahuje kola hlavního podvozku a ostruhové

  kolo. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ano

  672310

  Bf 110E wheels

  1/72 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard82

  Duben 2023

• Page 83

  BRASSIN

  Soubor 6 sad pro Tornado IDS v měřítku 1/32.

  Doporučená stavebnice: Italeri

  - AIM-9M/L Sidewinder

  - AGM-88 HARM

  - kontejner BOZ-107 (2 sady)

  - kontejner AN/AAQ-28(V) Litening

  - GBU-24 bomb

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30%.

  SIN63216

  Tornado IDS armament

  1/32 Italeri

  GBU-24 bomb

  kontejner AN/AAQ-28(V) Litening

  stránka produktu

  AIM-9M/L Sidewinder

  AGM-88 HARM

  2x kontejner BOZ-107

  INFO Eduard

  83

  Duben 2023

• Page 84

  BRASSIN

  Soubor 4 sad pro F-14D v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - kola podvozku

  - kokpit

  - trysky motorů

  - výstražné pásky Remove Before Flight SPACE

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30%.

  SIN648102

  F-14D

  1/48 Tamiya

  kokpit

  kola

  trysky

  SPACE

  výstražné pásky

  stránka produktu

  INFO Eduard84

  Duben 2023

• Page 85

• Page 86

  snadná

  aplikace

  3DL48113 F4U-1D SPACE 1/48 Hobby Boss

  3DL48114

  A6M2-N Rufe SPACE 1/48 Eduard

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard86

  Duben 2023

• Page 87

  SPACE

  3DL48115 A6M2b SPACE 1/48 Academy

  3DL72013

  U-2C SPACE

  1/72 Hobby Boss

  3DL72014

  UTI MIG-15 SPACE

  1/72 Eduard

  stránka produktu stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard

  87

  Duben 2023

• Page 88

  FOTOLEPTY

  DUBEN 2023

  Spitfire Mk.IXc landing flaps

  Spitfire Mk.IXc engine

  & undercarriage

  1/24 Airfix

  1/24 Airfix

  23038

  23039

  INFO Eduard88

  Duben 2023

• Page 89

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  FOTOLEPTY

  481105

  491342

  A6M2b landing flaps

  F4U-1D

  1/48 Academy

  1/48 Hobby Boss

  INFO Eduard

  89

  Duben 2023

• Page 90

  FOTOLEPTY

  491344

  A6M2b

  1/48 Academy

  INFO Eduard90

  Duben 2023

• Page 91

  FOTOLEPTY

  INFO Eduard

  91

  Duben 2023

• Page 92

  491340

  Mi-8MT

  1/48 Zvezda

  FOTOLEPTY

  FE1341

  FE1340

  Mi-8MT

  seatbelts STEEL

  Mi-8MT

  INFO Eduard92

  Duben 2023

• Page 93

  FOTOLEPTY

  INFO Eduard

  93

  Duben 2023

• Page 94

  FOTOLEPTY

  36498

  M48A5

  1/35 Takom

  INFO Eduard94

  Duben 2023

• Page 95

  FOTOLEPTY

  36499

  Sd.Kfz. 251/1 Ausf.C

  1/35 Academy

  Součástí leptané

  sady je 3D obtisk

  Eduard SPACE.

  INFO Eduard

  95

  Duben 2023

• Page 96

  BIG ED

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG33150 Tornado IDS 1/32 Italeri

  BIG49361

  Beaufort Mk.I PART II 1/48 ICM

  32480 Tornado IDS exterior 1/32

  321004 Tornado IDS interior 1/32

  321005 Tornado IDS undercarriage 1/32

  33342 Tornado IDS seatbelts STEEL 1/32

  JX303 Tornado IDS 1/32

  481094 Beaufort Mk.I bomb bay 1/48

  481095 Beaufort Mk.I landing flaps 1/48

  481096 Beaufort Mk.I undercarriage 1/48

  stránka produktu

  stránka produktu

  INFO Eduard96

  Duben 2023

• Page 97

  Všechny popsané sady jsou dostupné samostatně,

  ovšem s každou kolekcí BIG ED ušetříte až 30 %.

  BIG ED

  BIG49362 A-10C 1/48 Hobby Boss

  481097 A-10C exterior 1/48

  481098 A-10C armament 1/48

  491324 A-10C 1/48

  FE1325 A-10C seatbelts STEEL 1/48

  EX915 A-10C 1/48

  stránka produktu

  E

  -

  Bunny přeje veselé Velikonoce!

  INFO Eduard

  97

  Duben 2023

• Page 98

  MASKY

  TA SEDÍ!

  EX934 A6M2-N Rufe TFace

  1/48 Eduard

  EX935 F4U-1D

  1/48 Hobby Boss

  EX936 F4U-1D TFace

  1/48 Hobby Boss

  EX937 A6M2b TFace

  1/48 Academy

  EX938 Mosquito B Mk.IV / PR

  Mk.IV TFace

  1/48 Tamiya

  EX939 Fw 190A-4

  1/48 Eduard

  CX645 UTI MiG-15

  1/72 Eduard

  CX646 U-2C

  1/72 Hobby Boss

  CX647 F-14B

  1/72 Academy

  EX934 A6M2-N Rufe TFace

  EX934 A6M2-N Rufe TFace

  EX936 F4U-1D TFace

  EX937 A6M2b TFace

  EX937 A6M2b TFace

  EX937 A6M2b TFace

  EX937 A6M2b TFace

  EX936 F4U-1D TFace

  EX935 F4U-1D

  EX934 A6M2-N Rufe TFace

  EX934 A6M2-N Rufe TFace

  INFO Eduard98

  Duben 2023

• Page 99

  CX646 U-2C

  CX647 F-14B CX647 F-14B

  CX646 U-2C

  EX938 Mosquito B Mk.IV / PR Mk.IV TFace EX938 Mosquito B Mk.IV / PR Mk.IV TFace

  EX938 Mosquito B Mk.IV / PR Mk.IV TFaceEX938 Mosquito B Mk.IV / PR Mk.IV TFace

  MASKY

  INFO Eduard

  99

  Duben 2023

• Page 100

  NOVINKY

  DUBEN 2023

  STAVEBNICE

  FOTOLEPTY

  ZOOMY

  MASKY

  82183 Z-326/C-305 Trenér Master 1/48 ProfiPACK

  8209 Bf 110C 1/48 ProfiPACK

  11171 RUFE DUAL COMBO 1/48 Limited

  84117 Fw 190A-4 engine flaps and 2gun wings 1/48 Weekend

  84187 Tempest Mk.V Series 2 1/48 Weekend

  7055 UTI MiG-15 reedice 1/72 ProfiPACK

  53292 USS Missouri BB-63 1/350 Hobby Boss

  23038 Spitfire Mk.IXc landing flaps 1/24 Airfix

  23039 Spitfire Mk.IXc engine & undercarriage 1/24 Airfix

  36498 M48A5 1/35 Takom

  36499 Sd.Kfz. 251/1 Ausf.C 1/35 Academy

  36500 Sd.Kfz. 251/1 Ausf.C side stowage bins 1/35 Academy

  481104 B-24D bomb bay 1/48 Revell

  481105 A6M2b landing flaps 1/48 Academy

  491340 Mi-8MT 1/48 Zvezda

  491342 F4U-1D 1/48 Hobby Boss

  491344 A6M2b 1/48 Academy

  491346 F6F-3 1/48 Eduard

  491347 F6F-5 1/48 Eduard

  72730 F-14B exterior 1/72 Academy

  73799 U-2C 1/72 Hobby Boss

  73800 F-14B 1/72 Academy

  FE1340 Mi-8MT 1/48 Zvezda

  FE1341 Mi-8MT seatbelts STEEL 1/48 Zvezda

  FE1342 F4U-1D 1/48 Hobby Boss

  FE1343 F4U-1D seatbelts STEEL 1/48 Hobby Boss

  FE1344 A6M2b 1/48 Academy

  FE1345 A6M2b seatbelts STEEL 1/48 Academy

  FE1346 Fw 190A-4 Weekend 1/48 Eduard

  SS800 F-14B 1/72 Academy

  EX934 A6M2-N Rufe TFace 1/48 Eduard

  EX935 F4U-1D 1/48 Hobby Boss

  EX936 F4U-1D TFace 1/48 Hobby Boss

  EX937 A6M2b TFace 1/48 Academy

  EX938 Mosquito B Mk.IV / PR Mk.IV TFace 1/48 Tamiya

  EX939 Fw 190A-4 1/48 Eduard

  CX645 UTI MiG-15 1/72 Eduard

  CX646 U-2C 1/72 Hobby Boss

  CX647 F-14B 1/72 Academy

  INFO Eduard100

  Duben 2023

• Page 101

  BIG-EDBIG-ED

  BIG ED

  BIG33150 Tornado IDS 1/32 Italeri

  BIG49361 Beaufort Mk.I PART II 1/48 ICM

  BIG49362 A-10C 1/48 Hobby Boss

  NOVINKY

  BRASSIN

  LöökPLUS

  BIG SIN

  SPACE

  644205 A6M2-N Rufe LööK 1/48 Eduard

  644206 B-25J LööK 1/48 HKM

  644207 F-16C Block 25 LööK 1/48 Kinetic

  635024 WWII German 10 ton jacks PRINT 1/35

  635026 WWII German wire cutters PRINT 1/35

  632188 Hurricane Mk.II exhaust rounded PRINT 1/32 Revell

  632189 Hurricane Mk.II exhaust fishtail PRINT 1/32 Revell

  632190 Hurricane Mk.II wheels 1/32 Revell

  648826 F4F-3 engine late PRINT 1/48 Eduard

  648842 A-1H seat PRINT 1/48 Tamiya

  648844 Anson Mk.I guns PRINT 1/48 Airfix

  648845 A6M2-N Rufe seat PRINT 1/48 Eduard

  648846 A6M2-N Rufe exhaust PRINT 1/48 Eduard

  648847 A6M2-N Rufe

  cannon barrels & cockpit guns 1/48 Eduard

  648848 A6M2-N Rufe folding wingtips PRINT 1/48 Eduard

  648849 A6M2-N Rufe gun bays PRINT 1/48 Eduard

  648854 F-16 exhaust nozzle P&W F100 PRINT 1/48 Kinetic

  648855 F-16 radar early PRINT 1/48 Kinetic

  648857 Mi-24V cockpit turquoise PRINT & SPACE 1/48 Eduard/Zvezda

  672310 Bf 110E wheels 1/72 Eduard

  672311 Bf 110E nose guns PRINT 1/72 Eduard

  672312 Bf 110E cockpit 1/72 Eduard

  634032 Bf 109G-4 LööKplus 1/32 Revell

  644204 Anson Mk.I LööKplus 1/48 Airfix

  674003 P-39Q LööKplus 1/72 Arma Hobby

  SIN63216 Tornado IDS armament 1/32 Italeri

  SIN648102 F-14D 1/48 Tamiya

  3DL48113 F4U-1D SPACE 1/48 Hobby Boss

  3DL48114 A6M2-N Rufe SPACE 1/48 Eduard

  3DL48115 A6M2b SPACE 1/48 Academy

  3DL72013 U-2C SPACE 1/72 Hobby Boss

  3DL72014 UTI MiG-15 SPACE 1/72 Eduard

  DUBEN 2023

  INFO Eduard

  101

  Duben 2023

• Page 102

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  PATINOVACÍ SADY

  YAKUMO

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA ZÁPADNÍ FRONTA

  KAT.Č.: WY01

  Patinovací sady Yakumo jsou vyvinuty ve spolupráci se světoznámým modelářem MiGem Jimenezem.

  Tyto sady obsahují pigmenty, patinovací pasty, washe a filtry určené pro patinování modelů z určitého

  bojiště.

  Sada WY01 je zaměřena na podmínky panující na západoevrop-

  ském bojišti. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering

  Colour Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Z modelářského hlediska byla Evropa dějištěm mnoha zajíma-

  vých bitev 2. světové války, včetně kampaní v Normandii, Arden-

  ách, operací v Maďarsku, Varšavského povstání, či pádu Berlína.

  Na západní frontě používalo Německo několik standardizovaných

  kamuflážních vzorů. Společný základ měly v zelené a hnědé barvě

  na tmavě žlutém podkladu (C039 tmavě žlutá, C041 červenohnědá

  a C070 tmavě zelená). Během letních měsíců byla německá vozidla

  často pokryta prachem a suchým blátem. Dva produkty, umožňující

  vytvoření popsaných efektů, jsou doplněny odpovídajícím odstínem

  washe a produktem pro znázornění stop po stékajících nečisto-

  tách. Pro co nejkomplexnější povrchovou úpravu tuto sadu kombi-

  nujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  001

  003

  002

  002

  004

  DARK WASH (TMAVÝ WASH)

  Jemným štětcem naneste wash na detaily, v liniích pa-

  nelů a kolem poklopů pro zvýšení kontrastu. Přebytek

  odstraňte čistým štětcem navlhčeným ředidlem YAKUMO.

  Nechte zaschnout 24 hodin.

  DRY MUD (USCHLÉ BLÁTO)

  Bláto můžete nanášet hustým štětcem na spodní část

  vozidla, pásy a blatníky. Pomocí tohoto produktu můžete

  vytvořit také efekt rozstříkané hlíny, a to tak, že hustým

  štětcem namočeným v tomto produktu přejedete pes pá-

  rátko a rozstříknete malé kapičky bláta. Před použitím

  vyzkoušením na modelu proveďte několik testů na sta-

  rém modelu nebo na kousku papíru. Nechte zaschnout 24

  hodin.

  DARK STREAKING GRIME (TMAVÁ STÉKAJÍCÍ NEČISTOTA)

  Na vertikální a šikmé plochy naneste různou intenzitou

  nepravidelné tvary svislých šmouh. Poté je rozetřete plo-

  chým štětcem, s ředidlem YAKUMO pro zjemnění. Nechte

  zaschnout 24 hodin.

  EUROPE DUST (PRACH EVROPSKÉHO STYLU)

  Pigmentová barva pro znázornění efektů prachu, zejména

  na vodorovných plochách a kolem povrchových detailů.

  Pigment nanášejte za sucha štětcem a poté povrch na-

  vlhčete ředidlem. Po zaschnutí jej můžete znovu navlhčit

  a dotáhnout, abyste dosáhli požadovaného efektu.

  stránka produktu

• Page 103

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA VÝCHODNÍ FRONTA

  KAT.Č.: WY02

  Sada WY02 je zaměřena na zimní podmínky panující na východní

  frontě. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering Colour

  Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  V drsných podmínkách ruských zim kamuflovali Němci svá vozidla

  bílou barvou, která mohla lépe splynout se zasněženou krajinou.

  Bílé vozidlo potřebuje velmi speciální modelářské úpravy znázor-

  ňující opotřebení a špínu, aby působily věrohodně. Tato speciální

  sada pro německá zimní vozidla obsahuje produkty potřebné k do-

  sažení realistického vzhledu v zimním prostředí. Sada je navržena

  pro bílou kamufláž nanášenou na německá obrněná vozidla s pod-

  kladem šedé barvy Panzer Grey (C040 German Grey, C513 „Dun-

  kelgrau“, C514 „Grau“ atd). Pro co nejúplnější povrchovou úpravu

  kombinujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  005

  007

  006

  008

  WINTER WASH (ZIMNÍ WASH)

  popis viz MIG 001

  MIG-007 - FRESH DARK MUD (TMAVÉ ČERSTVÉ BLÁTO)

  popis viz MIG 003

  WINTER STREAKING GRIME (ZIMNÍ ŠMOUHY)

  popis viz MIG 002

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  popis viz MIG 004

  stránka produktu

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA AFRIKA KORPS

  KAT.Č.: WY03

  Sada WY03 je zaměřena na zimní podmínky panující na východní

  frontě. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  -

  Mr. Weathering Colour

  Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Tunisko a Libye představovaly pro vozidla německého Afrika Korp-

  su (DAK) velmi drsné a nehostinné prostředí. Na spalujícím slunci

  a v horku rychle bledly kamuflážní barvy barvy, čemuž pomáhal

  i všudypřítomný prach. Němci svá šedá vozidla přebarvovali růz-

  nými odstíny pískové barvy (např. C039 Dark Yellow), aby byla na

  otevřených pouštních pláních méně viditelná. Výrobky obsažené

  v této sadě umožňují nanášet wash, efekt stékajících nečistot

  a velké nánosy prachu pro větší realističnost vašeho modelu.

  Pro dokonalejší povrchovou úpravu kombinujte se sadou D

  -

  BASICS.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  011

  010

  009

  012

  SAND FILTER (PÍSKOVÝ FILTR)

  Pro dosažení transparentního a jemného efektu naneste filtr rovno-

  měrně na celý povrch modelu tak, aby se nahromadil v prohlubních

  a panelážích. Nechte filtr zaschnout po dobu 24 hodin.

  GRAY STREAKING GRIME (TMAVÁ STÉKAJÍCÍ NEČISTOTA)

  popis viz MIG 003

  DESERT WASH (POUŠTNÍ WASH)

  Naneste wash jemným štětcem na detaily, v liniích panelů a kolem

  poklopů pro zvýšení kontrastu a objemu. Přebytek odstraňte čistým

  štětcem navlhčeným ředidlem YAKUMO. Nechte zaschnout 24 hodin.

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  popis viz MIG 004

  stránka produktu

• Page 104

  PRODUKTY GUNZE

  -

  WEATHERING

  2. SVĚTOVÁ VÁLKA ZÁKLADNÍ

  KAT.Č.: WY04

  Sada WY04 je určena pro všeobecný weathering, nezávislý na roč-

  ním období či konkrétní oblasti. K ředění použijte ředidlo YAKUMO

  - Mr. Weathering Colour Thinner (WCT101/102) nebo MIG015.

  Na většin německých vojenských vozidel se projevovaly povětr-

  nostní vlivy a druhy opotřebení bez ohledu na prostředí nebo roční

  období. Tanky nebo polopásy obvykle mívaly oprýskaný lak, rez

  nebo velké plochy skvrn od paliva nasáklého do prachu či špíny na

  povrchu. Právě tyto efekty povětrnostních vlivů vnášejí do modelu

  více života a realističnosti, a proto jim je třeba věnovat zvláštní

  pozornost. Tato univerzální sada vám umožní vytvářet na mode-

  lech mimořádně realistické efekty bez ohledu na místo nebo roční

  období, ke kterému se daný model vztahuje. Barvy a efekty těchto

  prostředků odpovídají jak chladné ruské zimě, kampani v Nor-

  mandii nebo vyprahlé krajině severní Afriky. Tuto sadu používejte

  v kombinaci s ostatními sadami YAKUMO vztaženými ke konkrét-

  nímu prostředí.

  MIG

  MIG

  MIG

  MIG

  015

  014

  013

  016

  FUEL & OIL (PALIVO A OLEJ)

  Tento produkt naneste na boky modelu ve tvaru svislých čar nebo

  přidejte malé kapky na povrch ošetřený pigmentem MIG014. Tento

  nános lze upravit ředidlem YAKUMO a vytvořit tak jemnější a přiro-

  zenější efekt. Používejte jej střídmě a nanášejte v měřítku. Nechte

  12 hodin zaschnout.

  CHIPPING (ODLUPOVÁNÍ)

  Ideální barva pro znázornění efektu oprýskaného laku na vašich

  modelech, byl-li povrch na skutečném vozidle vyroben ze železa

  nebo oceli. Štětcem s jemnou špičkou namalujte prýskance barvy

  na oblasti nejvíce vystavené opotřebení. Barvu představující pod-

  klad pod svrchní barvou můžete také nanášet kouskem houbičky.

  Nechte 10 minut zaschnout. Lze očistit vodou.

  EARTH & GRIME (HLÍNA A NEČISTOTY)

  Pigmentový odstín pro znázornění nahromaděných nečistot nebo

  pro vytvoření podkladu, na který můžete nanést palivové skvrny

  (MIG-013). Pigment nanášejte za sucha štětcem na požadované

  místa. Lze jej také použít ke zvýraznění stínů nebo efektu nečistot

  v zákoutích.

  MIG-008 - DRY EARTH (SUCHÁ HLÍNA)

  Všechna vozidla na určitých místech v důsledku deště, sněhu a

  rosy, reziví. Přípravek aplikujte v malém množství kolem drobných

  detailů, jako jsou hlavy šroubů, držáky nebo jiné úchytky, a také na

  svislé nebo šikmé plochy v podobě vybledlých linií. Efekt používejte

  střídmě a nanášejte jej v měřítku.

  stránka produktu

• Page 105

• Page 106

  ZLIN Z-326

  postavil Mattia Pancotti

  1/48

  # 11167

  Z-326, v. č. 908, soukromý majitel, Rejkjavík, Island, 2020

  POSTAVENO

  INFO Eduard106

  Duben 2023

• Page 107

  POSTAVENO

  Tento Z-326 se stal vůbec prvním akrobatickým letou-

  nem na Islandu. Na ostrov se vydal z Československa 14.

  července 1966, nejprve drahou, poté lodí. V ostrovní zemi

  vystřídal několik majitelů, dnes jej vlastní Helgi Rafnsson.

  Mezi piloty tohoto Trenéra se zařadil i jeden z nejznáměj-

  ších islandských pilotů, Magnus Norðdahl. Bývalý doprav-

  ní pilot, kapitán DC-4, se narodil v roce 1928 a ještě po

  svých osmdesátých narozeninách prováděl s TF

  -

  ABC při

  různých příležitostech skvělou akrobacii včetně proslu-

  lého „lomcováku“. Letoun má netradiční zbarvení, které

  obdržel až na Islandu. Překrylo všechny provozní popisky,

  a ty již nebyly obnoveny. Číslo 168 na směrovce neodpovídá

  výrobnímu číslu.

  stránka produktu

  INFO Eduard

  107

  Duben 2023

• Page 108

  POSTAVENO

  F-35A

  1/48

  Tamiya

  postavil Matthias Becker

  FE1332 F-35A (fotolept)

  FE1333 F-35A seatbelts STEEL (fotolept)

  Použité doplňky:

  INFO Eduard108

  Duben 2023

• Page 109

  POSTAVENO

  INFO Eduard

  109

  Duben 2023

• Page 110

  POSTAVENO

  Spitfire Mk. IXc early

  1/48

  Eduard

  postavil Martin Prosser

  EN354, 1stLt. Leonard V. Helton, 52nd FG, 4th FS, letiště La Sebala, Tunis, červen 1943

  # 8282

  INFO Eduard110

  Duben 2023

• Page 111

  POSTAVENO

  Bf 109G-2

  1/48

  Eduard

  postavil Didier Waelkens

  Bf 109G-6, MT-423, ylikersantti Hemmo Leino, 1/HLeLv 34,

  Kymi, Finsko, červen 1944

  INFO Eduard

  111

  Duben 2023

• Page 112

  POSTAVENO

  postavil Jan Baranec

  #82146

  KAMO D

  Fw 190A-2

  1/48

  INFO Eduard112

  Duben 2023

• Page 113

  W. Nr. 0125310, Hptm. Josef Priller, III./JG 26, Wevelghem, Belgie, červen 1942

  Josef „Pips“ Priller se narodil 27. července 1915

  v bavorském Ingolstadtu. V roce 1935 vstoupil do

  Wehrmachtu, ale již za rok, v říjnu 1936, byl při-

  jat k leteckému výcviku stíhače. Prvního sestře-

  lu dosáhl ve funkci velitele 6. Staffel JG 51, když

  28. května 1940 sestřelil Spitfire nad Dunkerque.

  V listopadu 1940 byl jmenován velitelem 1./JG 26,

  6. prosince 1941 se stal velitelem III./JG 26, od

  11. ledna 1943 velel celé Jagdgeschwader 26. Jeho

  počet dosažených sestřelů dále narůstal, za své

  úspěchy byl dekorován 20. prosince 1941 Rytíř-

  ským křížem s dubovou ratolestí a meči. Dne 28.

  ledna 1945 byl jmenován do funkce Inspekteur der

  Jagdflieger Ost, v níž setrval až do konce války.

  Celkové Prillerovo skóre čítá 101 zničených ne-

  přátelských letadel. Všechny jeho sestřely dosáhl

  na západní frontě. Po válce se oženil s majitelkou

  pivovaru Johannou Riegele a stal se generál-

  ním manažerem pivovaru Riegele v Augsburgu.

  Zemřel 20. května 1961 na infarkt. Stroj ve stan-

  dardní kamufláži stíhaček Luftwaffe se žlutou

  směrovkou a spodní částí krytu motoru, s nímž

  létal Josef Priller v červnu 1942, nesl označení

  velitele III. Gruppe. Na směrovce je zobrazeno

  73 sestřelů, kterých dosáhl k 1. červnu 1942.

  POSTAVENO

  INFO Eduard

  113

  Duben 2023

• Page 114

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2023

  634034

  Spitfire Mk.IXc LööK

  1/24 Airfix

  644211

  F-16A MLU LööK

  1/48 Kinetic

  644212

  F-16C Block 42 till 2005 LööK

  1/48 Kinetic

  634033

  Hurricane Mk.IIb LööK

  1/32 Revell

  BIG49363 Anson Mk.I 1/48 Airfix

  BIG49364 F-16C Block 25 1/48 Kinetic

  BIG49365 F-16C Block 42 till 2005 1/48 Kinetic

  BIG49366 F-16C Block 42 from 2006 1/48 Kinetic

  634033 Hurricane Mk.IIb LööK 1/32 Revell

  634034 Spitfire Mk.IXc LööK 1/24 Airfix

  644211 F-16A MLU LööK 1/48 Kinetic

  644212 F-16C Block 42 till 2005 LööK 1/48 Kinetic

  644213 F-16C Block 42 from 2006 LööK 1/48 Kinetic

  624003 Spitfire Mk.IX exhaust fishtail PRINT 1/24 Airfix

  632191 Luftwaffe rudder pedals PRINT 1/32 Revell

  635027 WWII German towing cable eyes PRINT 1/35

  635028 WWII German trench binoculars PRINT 1/35

  648827 F4F-3A engine PRINT 1/48 Eduard

  648850 A6M2-N Rufe cockpit PRINT 1/48 Eduard

  648851 A6M2-N Rufe landing flaps PRINT 1/48 Eduard

  648852 A6M2-N Rufe engine complete PRINT 1/48 Eduard

  648853 F4F-4 gun bays PRINT 1/48 Eduard

  648856 F-16 radar late PRINT 1/48 Kinetic

  648858 F-35A ejection seat PRINT 1/48 Tamiya

  648860 F-35A exhaust nozzle PRINT 1/48 Tamiya

  648861 Lewis 97-cartridges ammo magazines PRINT 1/48

  644208 A6M2-N Rufe LööKplus 1/48 Eduard

  644209 Mosquito B Mk.IV LööKplus 1/48 Tamiya

  644210 F-16C Block 25 LööKplus 1/48 Kinetic

  SIN648103 F4F-4 ESSENTIAL 1/48 Eduard

  SIN648104 F-16 armament w/ laser guided bombs 1/48 Kinetic

  BIG ED (květen)

  BRASSIN (květen)

  LöökPlus (květen)

  BIGSIN (květen)

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Spifire Mk.IXc v měřítku

  1/24. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16A MLU v měřítku 1/48.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16C Block 42

  v měřítku 1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro Hurricane Mk.II

  v měřítku 1/32. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Revell

  Sada obsahuje:

  - resin: 1 součástka

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard114

  Duben 2023

• Page 115

  644213

  F-16C Block 42 from 2006 LööK

  1/48 Kinetic

  ON APPROACH

  LööK sada - Brassinová barvená přístrojová deska

  a STEEL pásy na sedačky pro F-16C Block 42

  v měřítku 1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu. Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - resin: 3 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  624003

  Spitfire Mk.IX exhaust fishtail PRINT

  1/24 Airfix

  632191

  Luftwaffe rudder pedals PRINT

  1/32

  Brassinová sada - výfuky pro Spitfire Mk.IXc

  v měřítku 1/24. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Airfix

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - pedály ovládání směrovky pro

  německé druhoválečné letouny v měřítku 1/32.

  Sada obsahuje 3 páry pedálů. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Připraveno pro snadnou zástavbu

  do modelu.

  Sada obsahuje:

  - 3D print: 6 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  PRELIMINARY IMAGES

  INFO Eduard

  115

  Duben 2023

• Page 116

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2023

  635027

  WWII German towing cable eyes PRINT

  1/35

  635028

  WWII German trench binoculars PRINT

  1/35

  648827

  F4F-3A engine PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - závěsná oka lan pro německá

  druhoválečná bojová vozidla v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 10 ok. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 10 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - německé druhoválečné

  polní zákopové dalekohledy v měřítku 1/35.

  Sada obsahuje 5 dalekohledů.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Brassinová sada - motor pro F4F-3A v měřítku 1/48.

  Sada obsahuje též kryty motoru. Vyrobeno přímým

  3D tiskem. Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 29 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  INFO Eduard116

  Duben 2023

• Page 117

  ON APPROACHKVĚTEN 2023

  648850

  A6M2-N Rufe cockpit PRINT

  1/48 Eduard

  648851

  A6M2-N Rufe landing flaps PRINT

  1/48 Eduard

  648852

  A6M2-N Rufe engine complete PRINT

  1/48 Eduard

  Brassinová sada - kokpit pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 28 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  - SPACE 3D obtisk: ne

  Brassinová sada - přistávací klapky pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 6 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - otevřený motor pro A6M2-N

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje též kryty motoru.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 24 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  INFO Eduard

  117

  Duben 2023

• Page 118

  ON APPROACH

  648853

  F4F-4 gun bays PRINT

  1/48 Eduard

  648856

  F-16 radar late PRINT

  1/48 Kinetic

  648858

  F-35A ejection seat PRINT

  1/48 Tamiya

  Brassinová sada - zbraňové šachty pro F4F-4

  v měřítku 1/48. Sada obsahuje šachty pro obě

  poloviny křídla. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 26 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - radar v přídi pro F-16

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 5 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ano

  - maska: ne

  Brassinová sada - vystřelovací sedačka pro F-35A

  v měřítku 1/48. Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem. Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 9 součástek

  - obtisk: ano

  - lept: ano, barvený

  - maska: ne

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard118

  Duben 2023

• Page 119

  648861

  Lewis 97-cartridges ammo magazines PRINT

  1/48

  644208

  A6M2-N Rufe LööKplus

  1/48 Eduard

  648860

  F-35A exhaust nozzle PRINT

  1/48 Tamiya

  Brassinová sada - zásobníky pro kulomety Lewis

  v měřítku 1/48. sada obsahuje 12 zásobníků.

  Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 12 součástek

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  Soubor 4 sad pro A6M2-N v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - výfuky

  - sedačka

  ON APPROACH

  Brassinová sada - výtoková tryska motoru pro F-35A

  v měřítku 1/48. Vyrobeno přímým 3D tiskem.

  Připraveno pro snadnou zástavbu do modelu.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  Sada obsahuje:

  - 3D tisk: 4 součástky

  - obtisk: ne

  - lept: ne

  - maska: ne

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard

  119

  Duben 2023

• Page 120

  ON APPROACH

  Soubor 3 sad pro Mosquito B Mk.IV v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Tamiya

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku.

  644209

  Mosquito B Mk.IV LööKplus

  1/48 Tamiya

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard120

  Duben 2023

• Page 121

  ON APPROACH

  Soubor 4 sad pro F-16C Block 25 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - sada LööK (barvená Brassin palubní deska + Steelbelts)

  - TFace maska pro barvení

  - kola podvozku

  - vystřelovací sedačka

  644210

  F-16C Block 25 LööKplus

  1/48 Kinetic

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard

  121

  Duben 2023

• Page 122

  SIN648103

  F4F-4 ESSENTIAL

  1/48 Eduard

  Soubor 4 sad pro F4F-4 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Eduard

  - kokpit

  - podvozkové nohy BRONZ

  - kola podvozku

  - výfuky

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard122

  Duben 2023

• Page 123

  SIN48104

  F-16 armament w/ laser guided bombs

  1/48 Kinetic

  Soubor 8 sad pro F-16 v měřítku 1/48.

  Doporučená stavebnice: Kinetic

  - AN/AAQ-28(V) Litening kontejner

  - AIM-120C AMRAAM

  - GBU-12 bomb (2 sady)

  - Sniper ATP

  - AN/ALQ-131 (deep) ECM kontejner

  - GBU-49

  - AIM-9M/L Sidewinder

  Všechny sady v této kolekci jsou dostupné samostatně,

  ovšem jejich spojení v edici BIG SIN znamená slevu až 30 %.

  BRASSIN 02/2022BRASSIN 02/2022

  ON APPROACHKVĚTEN 2023

  INFO Eduard

  123

  Duben 2023

• Page 124

  FOTOLEPTY

  53293 USS Missouri BB-63 part 2 1/350 Hobby Boss

  32482 CH-54A exterior 1/35 ICM

  321007 P-40B 1/32 Great Wall Hobby

  321008 CH-54A 1/35 ICM

  481106 PV-1 exterior 1/48 Academy

  481107 PV-1 bomb bay 1/48 Academy

  481108 PV-1 undercarriage 1/48 Academy

  481109 A6M2-N Rufe landing flaps 1/48 Eduard

  481110 Mi-17 cargo floor 1/48 AMK

  491348 PV-1 1/48 Academy

  491350 F-86D 1/48 Revell

  491352 Mi-17 1/48 AMK

  491353 Mi-17 cargo seatbelts 1/48 AMK

  ZOOMY

  33345 P-40B 1/32 Great Wall Hobby

  33346 P-40B seatbelts STEEL 1/32 Great Wall Hobby

  33347 CH-54A 1/35 ICM

  33348 CH-54A seatbelts STEEL 1/35 ICM

  FE1348 PV-1 1/48 Academy

  FE1349 PV-1 seatbelts STEEL 1/48 Academy

  FE1350 F-86D 1/48 Revell

  FE1351 F-86D seatbelts STEEL 1/48 Revell

  FE1352 Mi-17 1/48 AMK

  FE1353 Mi-17 seatbelts STEEL 1/48 AMK

  SS801 MiG-21MF interceptor WEEKEND 1/72 Eduard

  MASKY

  JX307 CH-54A 1/35 ICM

  JX308 CH-54A TFace 1/35 ICM

  EX940 F-86D 1/48 Revell

  EX941 F-86D TFace 1/48 Revell

  EX942 Mi-17 1/48 AMK

  EX943 Mi-17 TFace 1/48 AMK

  EX944 PV-1 1/48 Academy

  EX945 PV-1 TFace 1/48 Academy

  EX946 Do 335A TFace 1/48 Tamiya

  SPACE

  3DL32014 P-40B SPACE 1/32 Great Wall Hobby

  3DL32015 CH-54A SPACE 1/35 ICM

  3DL48116 F-86D SPACE 1/48 Revell

  3DL48117 Bf 110C SPACE 1/48 Eduard

  3DL48118 P-400 SPACE 1/48 Eduard

  3DL48119 Mi-17 SPACE 1/48 AMK

  3DL72015 Spitfire Mk.IXc SPACE 1/72 Eduard

  3DL72016 B-25J SPACE 1/72 Hasegawa

  OBTISKY

  D48112 Angel of Mercy 1/48 HKM

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard124

  Duben 2023

• Page 125

  ON APPROACH

  F6F-5 Hellcat #8229 1/48

  KVĚTEN 2023

  Lt. Eugene A. Valencia, VF-9, USS Lexington,

  February 1945

  BuNo 70597, Lt James L. Pearce, VF-17,

  USS Hornet, March 21, 1945

  BuNo 72296 Lt Louis A. Menard, jr., VBF-12,

  USS Randolph, February 17, 1945

  Flottille 1F, PA Arromanche,

  French Indochina, 1951

  Lt. Cornelius N. Nooy, VF-31,

  USS Belleau Wood, August 1945

  BuNo 72663, Ens William A. Sinnott,

  VF-24, USS Santee, July 7, 1945

  INFO Eduard

  125

  Duben 2023

• Page 126

  ON APPROACH

  SPITFIRE STORY: Malta 1/48#11172

  Dual Combo

  KVĚTEN 2023

  Spitfire Vb Trop, AB264, F/O Robert W. McNair,

  No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta,

  březen 1942

  Spitfire Vb Trop, EP706, P/O George F. Beurling,

  No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta,

  srpen–říjen 1942

  Spitfire Vb Trop, EP122, Sgt. Claude

  Weaver III, No. 185 Squadron,

  RAF Ta Kali, Malta, červenec 1942

  INFO Eduard126

  Duben 2023

• Page 127

  ON APPROACHKVĚTEN 2023

  Spitfire Vb, EP829, S/Ldr John J. Lynch,

  No. 249 Squadron, RAF Qrendi, Malta, únor–květen 1943

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS,

  31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943

  Spitfire Vc Trop, BR190, F/Sgt Virgil P. Brennan,

  No. 249 Squadron, RAF Ta Kali, Malta, květen 1942

  Spitfire Vb, ER647, S/Ldr John R. Urwin-Mann,

  No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, jaro 1943

  Spitfire Vb Trop, ER187, Maj. Frank A. Hill, 309th FS,

  31st FG, Xewkija, Gozo, Malta, začátek července 1943

  Spitfire Vc Trop, BP975, F/Lt Denis Barnham,

  No. 601 Squadron, RAF Luqa, Malta, duben–květen 1942

  Spitfire Vb Trop, EP122, Sgt. Claude

  Weaver III, No. 185 Squadron,

  RAF Ta Kali, Malta, červenec 1942

  INFO Eduard

  127

  Duben 2023

• Page 128

  ON APPROACH

  KVĚTEN 2023

  Spitfire Vc Trop, BR126, P/O Jerrold A. Smith,

  No. 126 Squadron, USS Wasp (CV-7), květen 1942

  Spitfire Vc Trop, BR321, F/Lt John A. Plagis,

  No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942

  Spitfire Vc, BR498, W/Cdr Peter P. Hanks,

  Luqa Wing, Malta, srpen 1942–únor 1943

  Spitfire Vc Trop, BR311, F/Lt Roderick I. A. Smith,

  No. 126 Squadron, RAF Luqa, Malta, říjen 1942

  Spitfire Vc Trop, BR387, P/O John W. Yarra,

  No. 185 Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen 1942

  Spitfire Vc Trop, JK715, S/Ldr Evan D. Mackie, No. 243

  Squadron, RAF Hal Far, Malta, červen–červenec 1943

  INFO Eduard128

  Duben 2023

• Page 129

  MiG-21MF Interceptor #7469 1/72

  ON APPROACH

  1. letka, 9. stíhací-bombardovací letecký pluk,

  Bechyně, Česká republika, září 1993

  116. středisko bojové přípravy, Privolžskij,

  Sovětský svaz, květen 1990

  10. Pułk Lotnictwa Myśliwskiego, letiště Łask,

  Polsko, 1986 - 1993

  letiště Mogadišu, Somálské letectvo, Somálsko, 1991

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard

  129

  Duben 2023

• Page 130

  ON APPROACH

  Bf 109F-4 1/48#84188

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 8673,

  Hptm. Hans-Joachim Marseille,

  3./JG 27, Quotaifiya, Egypt, září 1942

  Bf 109F-4/Z, WNr. 7420, Lt. Hermann Anton Graf,

  9./JG 52, Charkov-Rogan, SSSR, květen 1942

  Bf 109F-4, Lt. Hans-Joachim Heyer,

  8./JG 54, Siverskaja, SSSR, duben 1942

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 10145, Fw. Rudolf Müller,

  6./JG 5, Petsamo, Finsko, červen 1942

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard130

  Duben 2023

• Page 131

  Bf 109F-4, Lt. Hans-Joachim Heyer,

  8./JG 54, Siverskaja, SSSR, duben 1942

  Bf 109F-4/Trop, WNr. 10145, Fw. Rudolf Müller,

  6./JG 5, Petsamo, Finsko, červen 1942

  ON APPROACH

  Fokker Dr.I

  1/48

  #8162

  KVĚTEN 2023

  425/17, Rtm. Manfred A. Freiherr

  von Richthofen, CO of JG 1, Cappy,

  Francie, duben 1918

  479/17; Lt. August Raben, Jasta 18,

  Montingen (Montoy-Flanville),

  Francie, říjen 1917

  425/17, Rtm Manfred A. Freiherr

  von Richthofen, CO of JG 1, Lechelle,

  Francie, březen 1918

  577/17; Lt. Rudolf Klimke, Jasta 27,

  Halluin-Ost, Francie, květen 1918

  213/17; Lt. Friedrich P. Kempf, Jasta 2,

  Bavichove, Belgie, únor 1918

  564/17; Lt. Werner Steinhäuser, Jasta 11,

  Avesnes-le-Sec, Francie, únor, 1918

  INFO Eduard

  131

  Duben 2023

• Page 132

  ON APPROACH

  Fw 190F-8

  Reedice

  1/72

  #70119

  5./SG 77, Cottbus, Německo, začátek března 1945

  1./SG 4, základna Piacenza, Itálie 1944

  SG 10, České Budějovice, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945

  SG 2, Maďarsko, zima 1944/1945

  WNr. 584592, SG 2 nebo SG 10,

  Neubiberg, Německo, květen 1945

  KVĚTEN 2023

  INFO Eduard132

  Duben 2023

• Page 133

  Také nemáte rádi stěhování? Já ho vyloženě ne-

  snáším. Za posledních pět let jsem se já osobně

  stěhoval již třikrát a letos mě bude čekat ještě

  jednou. A to jsem si v tomto roce díky pracov-

  ním povinnostem mohl jako bonus vyzkoušet

  ještě stěhování v práci, abych nevyšel ze cviku.

  Stěhovali jsme totiž s kolegy obchodní oddělení

  z areálu Rico (ano, to je ten nechvalně známý

  areál, kde nám shořel milión výlisků) do našeho

  vlastního areálu v Sedleci. A vlastně jsem si to

  užil. Není nad to se taky občas zvednout ze žid-

  le, pár dní jen nesedět v kanceláři a máknout si

  taky rukama. Během čtyř dní jsme přestěhovali

  skoro celé oddělení, kamion se otočil celkem

  desetkrát a regály s většinou zboží brzy stály

  v nově zrekonstruované hale. Ta má přibližně

  stejné rozměry jako naše bývalé prostory v Rico

  (cca 1400 m2) a celý nový areál má celkovou

  užitnou plochu okolo 5500 m2.

  Celá akce proběhla hladce, prakticky bez kom-

  plikací, a mohli jsme tak včas obnovit prodej

  a expedici zboží. Díky tomu jsme také včas

  zvládli připravit zboží na první letošní větší mo-

  delářskou akci, které jsme se společně s kole-

  gy a naším kočovným stánkem zúčastnili. Ano,

  jednalo se o prosecký PanthersCup. A ačkoliv

  mě opět čekalo stěhování zboží na akci a zase

  zpátky, i tuhle akci jsem si náramně užil. Ostat-

  ně jako vždycky, protože PanthersCup patří

  mezi stálice, které stojí každý rok za návštěvu.

  A práce Pantherů, kteří soutěž organizují, si vel-

  mi vážím, jelikož podobně velkých akcí je letos

  v Česku jako šafránu.

  Důvody, proč takové akce zanikají, jsou jasné.

  Velká organizační náročnost spojená se zajiš-

  těním prostor, dostatečného počtu lidí pro chod

  akce, rozhodčích, občerstvení, cen do soutěže,

  organizace vyhlášení, registrací, doprovod-

  ného programu a mnoha dalších věcí. Celé to

  vyžaduje hodně úsilí. Nadšení sice na začát-

  ku takových projektů organizátorům obvykle

  nechybí, ale časem se zkrátka vytrácí. Když

  k tomu přičtu často velmi náročného českého

  modeláře, návštěvníka takové akce, který svým

  typickým perfekcionistickým přístupem sobě

  vlastním najde sebemenší chybičku, aby ji ná-

  sledně mohl patřičně „rozmáznout“ na diskus-

  ních fórech nebo sociálních sítích, nemůžeme

  se divit, že některé výstavy a soutěže končí.

  Mladých v našem oboru navíc nepřibývá, a tak

  vlastně můžeme doufat pouze v zázrak, že se

  vše k lepšímu obrátí. Mysleme proto aspoň při

  veřejném hodnocení těchto akcí na to, že něko-

  ho stály spoustu úsilí a že můžeme být rádi, že

  ještě stále existují. Doufám, že Pantheři příští

  ročník opět zorganizují a soutěž neskončí stej-

  ně jako jiné velké akce, namátkou ModellBrno,

  nymburský Kitsaloon nebo Pilsenkit. Ty všechny

  jsou již minulostí… Letos jako na potvoru termín

  PanthersCupu kolidoval s akcí Euro Model Expo

  v Lingenu, které jsme se účastnili předchozí dva

  ročníky, a také s výstavou v polské Bytomi, kte-

  rá jistě rovněž stojí za návštěvu.

  Za týden jedeme do Prostějova, v dubnu ještě do

  Mošoně. Ale kam letos dál? Pokud pořádáte mo-

  delářskou akci většího rozsahu a rádi byste náš

  stánek na akci měli, napište mi na email, tře-

  ba bychom právě k vám mohli dorazit. A nevadí

  nám ani vyjet za hranice. Ve druhé půli roku už

  nás totiž čeká jen cesta za velkou louži na IPMS

  do San Marcos, náš Eday a poté slovenský dvoj-

  boj Bratislava a Nitra, která se minulý rok stala

  v našem rozvrhu akcí příjemným překvapením.

  Za modelářskými akcemi bych se tedy se stán-

  kem stěhoval moc rád, a tak doufám, že letos

  najdeme další podobně skvělá místa jako právě

  Nitru a budeme mít důvod náš rozvrh akcí zase

  o nějakou rozšířit. Zatím tedy spíš ubíráme...

  Jakub Nademlejnský

  STĚHOVÁNÍ

  Stánek na výstavě v Nitře 2022 Prázdné regály po přestěhování v areálu v Sedleci

  Výstavní prodejní tým Eduard

  Plný stánek na výstavě

  PanthersCup 2023

  Plné regály po přestěhování v areálu v Sedleci

  INFO Eduard

  133

  Duben 2023

• Page 134

• Úvodník

  
  

  Dobrý večer, vážení přátelé!

  Máme přestěhované obchodní oddělení. K včerejšímu dni jsme tak definitivně ukončili naši činnost v areálu Rico, kde obchodní oddělení a také oddělení kompletace stavebnic sídlilo od června roku 2019. A kde také v prosinci 2020 vyhořel sklad výlisků pro stavebnice. Přiznám se, že jsem po požáru doufal v rychlejší přestěhování do nějakých nových prostor. Hned na jaře a v létě 2020 jsme začali připravovat stavbu nové haly, ale turbulentní situace na stavebním trhu v roce 2021 nám tento záměr zhatila. Na podzim 2021 jsme začali jednat o koupi staršího areálu v Sedleci, sousední vesnici vzdálené asi pět kilometrů od Obrnic. S původními majiteli jsme se dohodli rychle, stejně jako s bankami o financování, nadějně rozjetý projekt se ale zasekl na typicky české překážce: Přes příjezdovou cestu k našemu objektu vede desetimetrový pruh pozemku patřící sousedovi. A protože soused je americký korporát, trvalo dohodnutí podmínek použití nějakého tři čtvrtě roku, aby v září loňského roku byl areál konečně náš. Letos v únoru jsme do první zrekonstruované haly, podle projektu rekonstrukce Haly 2, přestěhovali sklad výlisků, a minulý měsíc pak obchodní oddělení. Dalším krokem bude stěhování oddělení kompletace modelů, tedy balení, které proběhne v červnu.

  To je ta jednodušší část projektu. Jak jsem psal v březnovém úvodníku, další fází je rekonstrukce prostor pro oddělení 012, výrobu stavebnic. Tedy prostor určených pro nástrojárnu, lisovnu, sklady forem a materiálu, a také pro kanceláře konstruktérů a technologů. To už je náročnější záležitost, instalace pro technologie bude výrazně složitější než úprava prostor pro skladování výrobků a expedici. Pokud vše půjde dobře, mohli bychom do Sedlece výrobu stavebnic přestěhovat z Obrnic na konci letošního roku. No ale je to podobné jako s projekty nových stavebnic, ty také na začátku vypadají, že by mohly být hotové poměrně rychle, a pak to zase dopadne jako vždycky. Takže realistické je očekávat stěhování výroby stavebnic v první polovině příštího roku, projekt ovšem počítá s ukončením celého procesu do konce příštího roku. Takže vlastně máme relativně dost času, a stále můžeme věřit, že by to s tímhle stěhováním mohlo dopadnout jako se Zerem nebo kdysi s Nieuportem 17. Tyhle projekty jsme totiž stihli opravdu ve výrazně kratším čase než obvykle. Pokud vše klapne, přinese nám to hodně, a vám také, protože naše schopnost vydávat nové stavebnice v rychlejším tempu po přestěhovaní postupně naroste. Ve finále ovšem o tom, na kolik naroste, rozhodnete vy. Protože my se budeme v rozšiřování kapacit samozřejmě řídit vaší poptávkou.

   

  Ještě jednou Norimberk

  O letošním norimberském veletrhu jsme psali v minulém čísle Infa a popravdě řečeno, neměl jsem do minulého týdne potřebu se k výstavě vracet. Názor jsem změnil po přečtení hodnocení výstavy Jindrou Štěrbáčkem v Modeláři. Nebudu chodit kolem horké kaše, ten článek mi přijde nesmírně neobjektivní až dehonestující, jeho hodnocení jsou neférové jak k pořadatelům, tak účastníkům. Nehodlám polemizovat se sdělením, že letošní veletrh byl pro náš obor výrazně menší akcí, než na jakou jsme byli zvyklí z předcovidových let. To bylo ale očekávané a alespoň my jsme tam jeli s naprosto jasnou představou, do čeho jdeme. Podle toho jsme se také zařídili a změnili jsme své obvyklé a za léta účasti na veletrhu zažité postupy. Konkrétně pro nás a pro naše kolegy a přátele ze Special Hobby to znamenalo, že jsme se spojili a sdíleli jeden stánek. Nebyl to ale žádný ministánek, jak se o něm píše v Modeláři. Oproti předchozím letům jsme plochu stánku zredukovali o jednu třetinu. Ony stejně ty naše předchozí stánky nebyly žádné opulentní expozice, myslím, že svojí velikostí odpovídaly velikosti a významu našich firem. My, tedy Eduard, s vysokou pravděpodobností příští rok ještě zůstaneme u této velikosti stánku, Special Hobby se od nás patrně oddělí a zařídí si svůj vlastní. Bude to trochu škoda, za mě bylo soužití s nimi příjemné a bezkonfliktní, i když jsem jim snědl buráky.

  Absence řady firem byla očekávaná, a pro toho, kdo alespoň trochu sleduje, co se děje ve světě, nepřekvapivá. Asie stále ještě bojuje s dozvuky pandemie, letecká doprava v současnosti přináší značný diskomfort, což odrazuje od cesty do Evropy kdekoho. Ukrajina se brání ruské agresi, takže absence ukrajinských firem je naprosto pochopitelná, a u Rusů je to také jasné. Jsou pod sankcemi a jejich účast je ze zřetelných důvodů nevítaná. Navíc ruských firem v Norimberku nikdy moc nevystavovalo, já si po pravdě vybavuji jen Zvezdu. Američané se do cestování také právě nehrnou a upřímně řečeno, z hlediska účasti různých národů jsou mi záhadou dvě věci: proč vlastně nepřijeli Poláci, a proč naopak letos přijelo tolik Australanů? Nikdo to nemá tak daleko jako oni, taky věděli, do čeho jdou a nakolik omezené možnosti kontaktu s výrobci letos v Norimberku budou, a stejně přijeli! Za mě tedy klobouk dolů! Když připočtu meziroční nárůst obratu s Australany mezi lety 2021 a 2022, bylo to u nás o 71 %, tak já osobně to považuji za jednoznačně kladný bod a pomalu začínám zkoumat proces získání australského víza. Je čas letět do Austrálie, i když tam mají jedovaté pavouky, hady a číhá tam řada dalších nebezpečí!

  Za kladný až převratný moment považuji otevření modelářské haly pro veřejnost a především pro děti a mládež. To je, pokud se nepletu, poprvé v historii veletrhu, kdy směly děti výstavu navštívit. Jsem si jistý, že by k něčemu takovému nikdy nedošlo, nebýt covidové uzávěry a jí způsobené změny poměrů. Nebýt výše popsané redukce vystavovatelů a z ní vyplývající redukce počtu návštěvníků, pořadatelé by výstavu neotevřeli, na to vsadím boty. Nevsadím je už ovšem na to, že to tak zůstane, až se poměry zase urovnají. A vezměte jed na to, že se urovnají. Ale budu rád, když víkend otevřený pro veřejnost součástí veletrhu zůstane. Mimo jiné nám přinesl změnu ve vnímání výstavní neděle. Ta bývala tradičně nudná, nic se už nedělo, jen jsme vždy tak nějak útrpně čekali, kdy to konečně skončí a budeme moct odjet domů. Ne že bychom letos nechtěli domů. Chtěli, a jak! Ale nenudili jsme se. Za sobotu a neděli přišlo víc lidí než za předchozí tři dny dohromady, možná dokonce víc než jindy za celou výstavu. Takže jsme nakonec balili řádně až večer, pekelně unavení, ale s dobrým pocitem, že nám to alespoň pěkně uteklo a odvedli jsme kus dobré práce. A s Fredym si musíme najít čas zajít na kafe, protože to, co jsme si nechali k probrání na tradičně nudnou neděli, jsme tentokrát pro netradičně vysoký počet zájemců o naše produkty probrat nestihli.

  Tak abych to shrnul. Příští rok to bude lepší, pokud tedy Putinovi úplně nehrábne a nerozpoutá jadernou apokalypsu. Jak moc lepší to bude, nevím, spíš očekávám, že se vystavovatelé budou vracet postupně, ale může to být jinak. Tak jako tak přeji Jindrovi, aby se do Norimberku příští rok dostal osobně a nemusel psát jen o tom, co se dozví z doslechu. Bylo by to fajn.

   

  Stavebnice v dubnu

  Než začnu s novinkami, dovolte mi ještě jedno sdělení. K závěru března máme v sortimentu stavebnic 224 aktivních položek. Před požárem v prosinci 2020 to bylo 180 položek, takže nyní máme sortiment již výrazně širší než tehdy. Tím si dovolím považovat obnovu sortimentu stavebnic za ukončenou. Samozřejmě nejde o stejný sortiment jako v roce 2020, to by ale nebyl ani v případě, kdyby k žádnému požáru nedošlo. Sortiment stavebnic se vždy dynamicky měnil a vzhledem k tomu, že jsme poslední dva roky pravidelně uváděli každý měsíc v průměru šest nových stavebnic, z nichž část byla zcela nová a část byly obnovené starší položky, je nový sortiment výrazně obměněný. Současný stav také neznamená, že bychom přestali jako novinky uvádět starší stavebnice, v současnosti stále v sortimentu chybějící. V dubnu se takto vrací čtvrtkový Bf 110C v podobě přepracovaného Profipacku a dvaasedmdesátinový UTI MiG-15, ten jako reedice původní stavebnice. Také se nám chýlí ke konci obměna obalů. Ve skladu už nám zbývá velmi málo stavebnic ve starých krabicích, drtivá většina sortimentu už má nový typ krabic, ať už jde o Weekendy nebo Profipacky. Ty, které nám v původních obalech v současnosti na skladě zůstávají, budeme v dubnu vyprodávat v dalším pokračování akce Sweep.

  Tímto se konečně dostáváme k dubnovým novinkám. V Profipacku rozšiřujeme řadu Trenérů o první verzi se zatahovacím podvozkem, Z-326, a to samozřejmě včetně pozdějších verzí M a MF. Stavebnice obsahuje i vojenskou verzi, známou jako Třistapětka podle vojenského označení C-305. V řadě Weekend tu v dubnu máme dvě čtvrtkové novinky, Tempesta Mk.V 2. výrobní série a Focke-Wulfa Fw 190A-4. Fw 190A-4 se tak vrací jako jeden z posledních Focke-Wulfů. To je mimo jiné proto, že jde o poměrně komplikovanou verzi s různými variantami výzbroje a výdechů chlazení motoru. V tomto případě najdete v krabici verzi se dvěma kanóny v kořeni křídla a regulačními klapkami chlazení. Jeden ze strojů je čistá stíhačka, zbývající tři jsou stíhací bombardéry, výběr zbarvení pokrývá západní i východní frontu a severoafrické bojiště.

  Na závěr tohoto odstavce jsem si nechal zlatý hřeb nabídky dubnových novinek, A6M2-N Rufe. Tedy přiznám se, že mám jisté obavy, že budete Rufe považovat za další, a ještě k tomu méně zajímavé Zero. Doufám, že vás přesvědčíme o opaku, ať už samotnou stavebnicí, tak i dvoudílným historicko-technickým článkem Honzy Bobka s řadou čtivých, mnohdy dosud neznámých informací o této unikátní plovákové stíhačce. Rufe premiérově vychází v edici Limited v módu Dual Combo a s klasickým Zerem Model 21 sdílí jen dva rámečky. Jeden je kabinkový, druhý obsahuje drobné díly. Další čtyři rámečky jsou nové, vyrobené výhradně pro Rufe. Řadu prvků, kterými se Rufe liší od Zera, jsme zapracovali na základě nových poznatků v průběhu dokončování projektu po konzultacích s odborníky. To je dobrý argument pro ty, kdo by zvažovali, zda má cenu měnit stará Rufe v kitnících za naše nová. Mezi tyto prvky patří třeba vnější zesílení trupu v oblasti kokpitu, což na modelu bude i hezky vypadat a tuším, že žádná dosud vydaná stavebnice ho nemá. Pro toho, kdo by pak zvažoval, zda má smysl kupovat tuto poměrně drahou stavebnici se dvěma kompletními sadami výlisků, bude jistě zajímavá informace, že Profipack A6M2-N Rufe v klasickém single balení vyjde již v červenci.

   

  BRASSIN

  Pro Rufe vydáváme souběžně se stavebnicí celou řadu doplňků, vycházející z kolekce sad pro A6M2 Model 21. Pochopitelně vynecháváme kola, ale mezi doplňky jsou kupříkladu i sklopné koncové oblouky křídla. Některé publikace uvádějí, že Rufe sklopné konce křídla nemělo. Jak se dozvíte z už zmíněného článku Honzy Bobka, ve skutečnosti přinejmenším několik desítek kusů z počátku výroby sklopnými koncovými oblouky vybaveno bylo. Pro konkurenta Zer, F4F-3 Wildcat, máme zase v dubnové kolekci novinek sadu motoru pro pozdní provedení F4F-3, lišící se od starší sady pro F4F-3 Early krytem motoru s dvěma verzemi čelního prstence a některými instalacemi pod ním, kupříkladu reduktorem. Mezi čtvrtkovými sadami najdete také kulomety pro Ansona od Airfixu, dále dvě sady, konkrétně radar a trysku, pro všechny F-16 od Kineticu a kromě několika dalších menších sad také kokpit pro Mi-24V v tyrkysovém provedení. Ten je stejně jako březnový černý kokpit pro stejnou stavebnici od Zvezdy vydávaný v kombinaci 3D tištěného základu doplněného 3D obtiskem Space.  

  S jednou ze zmíněných malých čtvrtkových sad máme kuriózní problém. Jde o sadu 648842 A-1J Seat PRINT 1/48, určenou pro starší stavebnici Skyraidera od Tamiye. Problém je, že ta sedačka není ve skutečnosti pro A-1J, ale pro A-1H. Není totiž katapultážní, ale pevná. A klasickou pevnou sedačku měly původně Skyraidery A-1H, A-1J už měly vystřelovací. Jde o administrativní chybu, která přináší jisté zmatky, za což se omlouváme. My to samozřejmě napravíme, sadu přeznačíme, další série už budou v pořádku. Bohužel, část produkce je u obchodníků a s pekelnou jistotou tak část produkce unikne mezi zákazníky. Takže pokud na tuto sadu narazíte, buďte ve střehu!

  V měřítku 1/72 jsme se tento měsíc soustředili třemi sadami na Bf 110E (Eduard). Ty jsou modernizovanou verzí starších položek pro tento model. Sada koleček je klasicky odlévaná, jak to u koleček obvykle bývá. Naopak sada baterie příďových kulometů je tištěná. Zajímavá je sada pro kokpit. Její základ zůstal odlévaný, ale podlaha s instalací palubních kanónů a zadní kulomet jsou tištěné. Je to tedy takový hybrid, v řadě Brassin raritní, ale pro tuto sadu se nám taková kombinace jevila jako vhodná. V sestavě Brassinů najdete ještě několik drobných sad pro Hurricane IIb (Revell 1/32), dvě sady pro pětatřicetinovou techniku a tři nové sady řady Löök.

   

  Masky, lepty, Space

  V klasických leptaných sadách se mimo jiné zabýváme konkurenčním Zerem A6M2b od Academy, pumovnicí pro B-24D od Revellu (ex Monogram), F4U-1D od Hobby Bossu nebo Mi-8MT od Zvezdy, vše v měřítku 1/48. V dubnu došlo také na dlouho očekávané obnovení leptaných sad pro naše Hellcaty, jak F6F-3, tak F6F-5. Obě vycházejí ze starších sad, jsou ale upraveny na současné standardy.

  Zajímavé jsou dvě sady pro Spitfira Mk.IXc 1/24 od Airfixu, tři sady, z nich dvě pro nový SdKfz 251/1 AusfC od Academy, jsou pro bojovou techniku v 1/35. Sada 36499 pro tento model obsahuje i malý aršík přístrojů vyrobený technologií 3D tisku, tedy po našem Space, a ukazuje, že trend kombinace různých technologií si může otevřít cestu i do sortimentu leptů. V nabídce je i jedna sada pro USS Missouri v 1/350 od Hobby Bossu, tři sady pro letadla v měřítku 1/72 a najdete v ní i tři nové sady řad BigEd a šest sad řady Space.

   

  Historické a jiné články

  Článek Honzy Bobka o stíhacím hydroplánu Rufe jsem již zmínil. Je dvoudílný, druhá část vyjde v květnovém Infu. Kromě řady méně známých nebo dosud neznámých technických i historických skutečností přináší i velmi interesantní obrazovou část. Několik unikátních, v některých případech dosud nepublikovaných fotografií, jsme získali z Japonska laskavostí pánů Izawy a Yoshina díky pomoci redakce časopisu Scale Aviation. Ještě dodám, že při dokončení stavebnice jsme využili rady a materiály Ryana Toewse, který také Honzovi významně pomohl při přípravě jeho článku.

  Druhým dílem pokračuje článek Toma Cleavera Příjezd kavalerie o působení stíhací perutě VMF-223 vyzbrojené Wildcaty v bojích o Guadalcanal. Tím pádem máte v tomto čísle Infa možnost vidět válku v Pacifiku z pohledu obou bojujících stran. Kromě historie se také, stejně jako celý předchozí rok, věnujeme i žhavé současnosti pokračováním seriálu Mira Bariče o leteckých bojích nad Ukrajinou. Válka vstupuje do další fáze a obávám se, že Miro bude mít o čem psát i v dalších měsících. Nepochybuji, že se v dalších dílech objeví i právě nyní dodávané slovenské a polské Migy-29. Což jsou, jak známo, z velké části stroje z výzbroje československého a českého letectva.

  Dále jsou tu dnes již tradiční články formátu Boxart Story. Richard Plos připravil texty pro stavebnice Z-326 Trenér Master, Tempest Mk.V Series 2 a UTI MiG-15. Pro první dvě vytvořil boxart Adam Tooby, boxart československého UTI MiG-15 pochází ze starší tvorby Kateřiny Borecké. Do období bitvy o Británie nás v příběhu k boxartu Bf 110C zavedou Honza Bobek spolu s autorem malby Piotrem Forkasiewiczem, který, jak je u něho zvykem, věrně zachytil atmosféru leteckého boje z tohoto období. Střetnutí šturmoviků s Focke-Wulfy Fw 190 z JG 54 „Grünherz“ podrobně popsal Andrej Dikov, který nám také pomohl s přípravou podkladů pro tento boxart, vytvořený Markem Ryśem. Na něm je hlavním tématem útočící Fw 190A-4 Otto Kittela, jednoho z nejúspěšnějších stíhačů Luftwaffe, jemuž se posléze, v posledním roce války, stal jeden z jeho mnoha soubojů se šturmoviky osudným.

  A aby nebylo všechno čtení jen o historii, doplňuje dnešní nabídku také druhá část textu Josefa Blažka o vteřinových, epoxidových a disperzních lepidlech v dosud nové sekci modelářské chemie.

  Vážení, můj úvodník je na konci. Přeji vám příjemné chvíle při četbě dubnového vydání Infa a těším se na viděnou v Prostějově a Mošoni! Buď kit!

   

  Vladimír Šulc 

• Tail End Charlie

  Prázdné regály po přestěhování v areálu v Sedleci

  
  

  Stěhování

  Také nemáte rádi stěhování? Já ho vyloženě nesnáším. Za posledních pět let jsem se já osobně stěhoval již třikrát a letos mě bude čekat ještě jednou. A to jsem si v tomto roce díky pracovním povinnostem mohl jako bonus vyzkoušet ještě stěhování v práci, abych nevyšel ze cviku. Stěhovali jsme totiž s kolegy obchodní oddělení z areálu Rico (ano, to je ten nechvalně známý areál, kde nám shořel milión výlisků) do našeho vlastního areálu v Sedleci. A vlastně jsem si to užil. Není nad to se taky občas zvednout ze židle, pár dní jen nesedět v kanceláři a máknout si taky rukama. Během čtyř dní jsme přestěhovali skoro celé oddělení, kamion se otočil celkem desetkrát a regály s většinou zboží brzy stály v nově zrekonstruované hale. Ta má přibližně stejné rozměry jako naše bývalé prostory v Rico (cca 1400 m2) a celý nový areál má celkovou užitnou plochu okolo 5500 m2.

  Plné regály po přestěhování v areálu v Sedleci

  
  

  Celá akce proběhla hladce, prakticky bez komplikací, a mohli jsme tak včas obnovit prodej a expedici zboží. Díky tomu jsme také včas zvládli připravit zboží na první letošní větší modelářskou akci, které jsme se společně s kolegy a naším kočovným stánkem zúčastnili. Ano, jednalo se o prosecký PanthersCup. A ačkoliv mě opět čekalo stěhování zboží na akci a zase zpátky, i tuhle akci jsem si náramně užil. Ostatně jako vždycky, protože PanthersCup patří mezi stálice, které stojí každý rok za návštěvu. A práce Pantherů, kteří soutěž organizují, si velmi vážím, jelikož podobně velkých akcí je letos v Česku jako šafránu.

  Stánek na výstavě v Nitře 2022

  
  

  Důvody, proč takové akce zanikají, jsou jasné. Velká organizační náročnost spojená se zajištěním prostor, dostatečného počtu lidí pro chod akce, rozhodčích, občerstvení, cen do soutěže, organizace vyhlášení, registrací, doprovodného programu a mnoha dalších věcí. Celé to vyžaduje hodně úsilí. Nadšení sice na začátku takových projektů organizátorům obvykle nechybí, ale časem se zkrátka vytrácí. Když k tomu přičtu často velmi náročného českého modeláře, návštěvníka takové akce, který svým typickým perfekcionistickým přístupem sobě vlastním najde sebemenší chybičku, aby ji následně mohl patřičně „rozmáznout“ na diskusních fórech nebo sociálních sítích, nemůžeme se divit, že některé výstavy a soutěže končí. Mladých v našem oboru navíc nepřibývá, a tak vlastně můžeme doufat pouze v zázrak, že se vše k lepšímu obrátí. Mysleme proto aspoň při veřejném hodnocení těchto akcí na to, že někoho stály spoustu úsilí a že můžeme být rádi, že ještě stále existují. Doufám, že Pantheři příští ročník opět zorganizují a soutěž neskončí stejně jako jiné velké akce, namátkou ModellBrno, nymburský Kitsaloon nebo Pilsenkit. Ty všechny jsou již minulostí… Letos jako na potvoru termín PanthersCupu kolidoval s akcí Euro Model Expo v Lingenu, které jsme se účastnili předchozí dva ročníky, a také s výstavou v polské Bytomi, která jistě rovněž stojí za návštěvu.

  Plný stánek na výstavě PanthersCup 2023

  
  

  Za týden jedeme do Prostějova, v dubnu ještě do Mošoně. Ale kam letos dál? Pokud pořádáte modelářskou akci většího rozsahu a rádi byste náš stánek na akci měli, napište mi na jakub.nademlejnsky@eduard.cz, třeba bychom právě k vám mohli dorazit. A nevadí nám ani vyjet za hranice. Ve druhé půli roku už nás totiž čeká jen cesta za velkou louži na IPMS do San Marcos, náš Eday a poté slovenský dvojboj Bratislava a Nitra, která se minulý rok stala v našem rozvrhu akcí příjemným překvapením.

  Za modelářskými akcemi bych se tedy se stánkem stěhoval moc rád, a tak doufám, že letos najdeme další podobně skvělá místa jako právě Nitru a budeme mít důvod náš rozvrh akcí zase o nějakou rozšířit. Zatím tedy spíš ubíráme...

  Jakub Nademlejnský

  Výstavní prodejní tým Eduard

• Z-326/C-305 Trenér Master markingy 1/48

  Z-326, v. č. 610, Aeroklub Kladno, letiště Kladno, Československo, 1975

  
  

  Tento letoun sloužil jako C-305 ve vojenském aeroklubu Československé lidové armády pro základní výcvik pilotních žáků. Během této služby došlo podle některých zdrojů k blíže nespecifikované kolizi s jiným letounem na zemi, což mělo za následek poškození trupu. Letoun byl opraven, ale již nebyl klasifikován jako akrobatický. Koncem září 1972 byl předán Aeroklubu Kladno, kde byl před přestavbou na vlečnou verzi používán k výcvikovým a navigačním letům. Letoun si zachoval armádní celostříbrné zbarvení, ale příď byla zbarvena modře, zatímco konce křídel a horní část svislého stabilizátoru byly natřeny červeně. Navíc byla na levé straně přídě namalována karikatura smějícího se kraba, nad níž byl neobvykle stylizovaný nápis Trener Master. Malba vznikla na základě karikatury Pavla Kantorka, československého přírodovědce, profesora fyzikálních věd na Ryerson University v Torontu, který byl známým autorem mnoha humorných karikatur, ve kterých hrála hlavní roli zvířata.

  
  

  Z-326MF, v. č. 918, Repülőiskola Nyíregyháza, Nyíregyháza Airport, Maďarsko, 2020

  
  

  Maďarsko patří mezi země, ve kterých získala celá řada Z-26 Trenér velkou oblibu. V letech 1961 a 1962 tam bylo z továrny dodáno 12 kusů verze Z-326 Trener Master, nicméně tento stroj mezi ně nepatří. Byl totiž v prosinci 1966 prodán do Gabonu a létal tam u firmy Air Service Libreville s imatrikulací TR-LMX. Později byl prodán do Francie, kde létal s imatrikulací F-BSTA, stále ještě jako Z-326. Přestavba na verzi MF byla provedena v Maďarsku, letoun po ní ovšem létal nejprve s původním pravý krytem motoru se čtyřmi širokými žaluziemi, příslušejícím verzi Z-326 s motorem Walter Minor 6-III. Ten byl později vyměněn za standardní kryt pro motor M-137. Dnes je majitelem letounu Univerzita v Nyíregyháze, která jej spolu s dalšími letouny využívá pro pilotní výcvik svých studentů.

  
  

  C-305, v. č. 604, Československá lidová armáda, Československo, 1965

  
  

  Československá lidová armáda získala deset Z-326 ve vojenské verzi C-305. Tyto letouny se od standardních, dodávaných civilním uživatelům, lišily jen nepatrně. Byly vybaveny malými indikačními světly na krytech podvozkových nohou, která signalizovala vysunutý podvozek při nočním létání, a výmetnicí světlic na spodku trupu s příslušným ovládacím panelem v pilotní kabině. Tyto letouny sloužily k základnímu výcviku ve vojenských aeroklubech, ve kterých mladí začínající piloti zahajovali ještě v civilu svou kariéru budoucích vojenských pilotů. Některé letouny létaly v jednoduchém stříbrném nátěru, jiné dostaly atraktivní tříbarevné zbarvení, jehož základem byla světle modrozelená metalická barva. Tento letoun byl 8. května 1968 předán Svazarmu a následně přidělen Aeroklubu Vrchlabí. Později putoval do Aeroklubu Olomouc, aby nakonec zakotvil u Aeroklubu Prostějov, kde létá s registrací OK-OTA dodnes.

  
  

  Z-326M, v. č. 609, soukromí majitelé, letiště Slaný, 2022

  
  

  Jeden z dodnes létajících strojů vyrobených jako C-305 pro Československou lidovou armádu. Svazarmu byl předán 26. května 1972, dostal imatrikulaci OK-OTD a postupně sloužil v aeroklubech Točná, Kladno a krátce v Jičíně, kde byl dolétán do generální opravy. V rámci delimitace majetku tehdejšího Aeroklubu ČSFR byl přidělen aeroklubu Polička. Zde jej nechali znovu uvést generální opravou do letuschopného stavu a dále provozovali. Letoun také prodělal v rámci GO přestavbu na verzi Z-326M. V roce 2006 byl odprodán soukromému majiteli, který jej provozoval na letišti Líně. Následně jej odprodal dvojici soukromých vlastníků, kteří jej provozují z letiště ve Slaném.      

  
  

  Z-326, v. č. 902, soukromý majitel, Großenhain, Německo, 2022

  
  

  V roce 1963 se vedení společnosti Moravan Otrokovice rozhodlo ukončit výrobu letounů řady Z-26 a Z-326 sériového čísla 902 měl být tedy posledním ze všech Trenérů. Poptávka zákazníků však byla velká, a tak se po dvou letech sériová výroba opět rozběhla. Tento letoun byl po kompletaci v továrně uskladněn, a to až do roku 1965. V červnu 1965 odletěl z Československa do Francie s registrací F-BMQX a jednou z jeho prvních tamních působišť bylo letiště Villefranche. Po ukončení provozu v tamní letecké škole byl uskladněn a později prodán do Švýcarska. Od roku 1992 byl v majetku Groupement Avion Historique v Lausanne, kde nesl registraci HB-TCB. Tu si ponechal po nějakou dobu i poté, co byl odprodán do Německa. V této podobě se krátce objevil v České republice, když zde prodělával servis. Po roce 2015 byl registrován jako D-ERIO. Dnes má základnu na letišti Großenhain, které se nachází asi 15 km severně od Drážďan. 

  
  

  Z-326, v. č. 894, Escadrille Orion, Marmande Virazeil, Francie 2013

  
  

  Poté, co byl tento Trenér v roce 1963 vyroben, putoval do továrního skladu, kde setrval do 25. června 1965. Tehdy byl předán francouzskému zákazníkovi a sloužil v letecké škole v Challes a později figuroval v inventáři Association Pour La Sauvegarde Des Avions Anciens. Dnes je provozován skupinou Escadrille Orion a bázuje na letišti Marmande Virazeil.

• Rufe markingy 1/48

  Yokohama Kōkūtai, ostrov Tulagi, Šalamounovy ostrovy, srpen 1942

   

  Jedná se o jeden z prvních vyrobených letounů Rufe, který měl shora na hlavním plováku vystouplý kryt a jehož křídlo mělo sklápěcí koncové oblouky. Velitelem stíhací jednotky, jež byla součástí Yokohama Kókútai, byl por. Ri-ichirō Satō, pocházející z města Sendai v prefektuře Miyagi. Námořní akademii v Etajimě absolvoval v roce 1938 v jejím 66. ročníku, v listopadu 1940 byl povýšen na podporučíka a při zařazení k Yokohama Kókútai v květnu 1942 byl povýšen na poručíka. Od počátku července měla jeho jednotka hlavní základnu na ostrově Tulagi u Guadalcanalu. Jejími protivníky byly americké bombardéry Flying Fortress a Liberator. Jednotka nárokovala pět vítězství v leteckém boji, přičemž Satō si ve spolupráci s ostatními piloty připsal jedno jisté vítězství nad B-17 a jedno pravděpodobné. Po spojenecké invazi 7. srpna 1942 na Guadalcanal většina z pilotů Yokohama Kókútai zahynula v pozemních bojích, včetně Satōa. Technici USMC na ostrově Tulagi nalezli deset vraků Rufe a dva, včetně stroje Y-161, odvezli k výzkumům na americkou námořní leteckou základnu Alameda.

   

  5. Kōkūtai, ostrov Kiska, Aleuty, srpen 1942     

       

  Jedná se o jeden z prvních vyrobených letounů Rufe, který měl shora na hlavním plováku vystouplý kryt a jeho křídlo mělo sklápěcí koncové oblouky. Jeho směrovka a pravděpodobně i ostatní ovládací plochy potažené plátnem měly světlejší zbarvení. Letouny této stíhací jednotky postupně nesly nejméně čtyři různá označení na ocasních plochách dle toho, jak byla jednotka přeznačována a podřízena různým velitelstvím. Jejím nejúspěšnějším stíhačem byl vrch. podd. Gi-ichi Sasaki. Pocházel z prefektury Miyagi a do námořnictva vstoupil v roce 1937. Stal se pilotem dvoumístných plovákových letounů a zúčastnil se bojů v Číně. Dobývání Filipín a Holandské východní Indie se účastnil v letecké jednotce nosiče hydroplánů Mizuho. Po jeho potopení byl přidělen k Tōkō Kōkūtai na Aleutách, jež byla postupně přejmenována na 5. Kōkūtai a poté na Kōkūtai 452. Celkem docílil čtyř samostatných vítězství, pět letounů sestřelil ve spolupráci a jeden letoun mu byl ve spolupráci uznán jako pravděpodobně zničený. Zahynul 19. února 1943 nad ostrovem Amchitka v souboji s pilotem Curtissu P-40.

   
  c/n 15, podpor. Keizō Yamazaki, Kōkūtai 802, ostrov Shortland, únor 1943

  
  

  Jedná se o pátý vyrobený letoun A6M2-N a je jedním z mála Rufe, které vznikly konverzí z palubních stíhaček A6M2 Model 21. Shora na hlavním plováku měl vystouplý kryt a jeho křídlo mělo sklápěcí koncové oblouky. Tento stroj byl jedním ze dvou hydroplánů Yokohama Kōkūtai, které se nacházely v Shortlandu během 7. srpna 1942, když byl zbytek jednotky zničen na ostrově Tulagi. Poté jej převzala letecká jednotka lodi Kamikawa Maru a v říjnu 1942 se dostal do výzbroje 14. Kōkūtai, jež byla v listopadu přeznačena na Kōkūtai 802. Není vyloučeno, že dva pruhy na trupu byly ve skutečnosti šedé a zakryly původní bílé označení Kamikawa Maru. V březnu 1943 byl tento stroj mezi letouny, které se přesunuly na Marshallovy ostrovy. Na ocasních plochách jsou vyznačena vítězství, dosažená několika piloty včetně podpor. Keizō Yamazakiho, který s ním 13. února při obraně Shortlandu dosáhl pravděpodobného sestřelu P-38 z 339th FS. Yamazaki pocházel z Odawary v prefektuře Kanagawa. Námořní akademii v Etajimě absolvoval v jejím 68. ročníku v roce 1940 a letecký výcvik dokončil v červnu 1942. Poté, co byla jeho jednotka začleněna do Kōkūtai 902, byl v listopadu 1943 povýšen do hodnosti poručíka. V únoru 1944 se stal velitelem stíhací jednotky Kōkūtai 256 vyzbrojené Zery v Šanghaji a během podzimu se svou jednotkou operoval z Tchaj-wanu proti letcům US Navy.

   

  Kōkūtai 802, základna Faisi-Poporang, Shortlandské ostrovy, únor 1943

  
  

  Tento letoun patřil mezi nové stroje, které Kōkūtai 802 převzala v Japonsku v prosinci 1942. Shora na hlavním plováku již nebyl vystouplý kryt. U jednotky letoun dostal nátěr tmavě zelenou barvou, ale horní část ocasních ploch byla ponechána v původní barvě. Letoun měl pravděpodobně pozdní provedení výrobní tabulky na trupu. Ocasní plochy nesou symbol leteckého vítězství a také vodorovný červený pruh, který byl zřejmě identifikačním prvkem jednotky. Je pravděpodobné, že se letoun zúčastnil leteckých bojů 13. a 14. února 1943 při obraně Shortlandských ostrovů a Buinu, při nichž americké letecké jednotky utrpěly poměrně výrazné ztráty.

   

  Kōkūtai 452, jezero Bettobi, ostrov Shumshu, Kurily, červenec 1943

  
  

  Tento letoun patřil mezi nové stroje, které Kōkūtai 452 převzala v Japonsku po evakuaci z Kuril. Shora na hlavním plováku již nebyl vystouplý kryt. U jednotky letoun dostal nátěr tmavě zelenou barvou. Letoun měl pravděpodobně pozdní provedení výrobní tabulky na trupu. Mezi úspěšné stíhače této jednotky patřil praporčík Kiyomi Katsuki. Na počátku války v Pacifiku sloužil na nosiči hydroplánu Chitose jako pilot dvouplošníku F1M. V ledna 1942 se podílel na sestřelení nizozemské Cataliny. V oblasti Šalamounových ostrovů sestřelil s dvouplošníkem Pete 3. října Dauntless a během následujícího dne při obraně vlastní lodi taranoval B-17 od 72nd BS. Celá osádka pod velením Capt. Davida C. Everitta zahynula, ale Katsuki i jeho pozorovatel přežili a Katsuki obdržel písemnou pochvalu velitele jednotky. Během téhož dne Katsuki dosáhl dalších dvou vítězství. Po přeškolení na A6M2-N byl zařazen ke Kōkūtai 452 a připsal si sestřel bombardérů B-25 a B-24. Po návratu do Japonska se přeškolil na hydroplán N1K Rex a u Kōkūtai 934 na ostrově Ambon v Indonésii sestřelil v lednu 1944 B-24. Dalších dvou vítězství docílil na Zerech u Kōkūtai 381 nad Balikpapanem a Singapurem. Konec války jej zastihl u Kōkūtai 352 v Japonsku.

   

  Kōkūtai 802, ostrov Emidj, atol Jaluit, Marshallovy ostrovy, říjen 1943

  
  

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provedení s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou. Po přesunu do oblasti Marshallových ostrovů v březnu 1943 se Kōkūtai 802 pod vedením podporučíka Yamazakiho zabývala především hlídkovou činností, protiponorkovými patrolami a stíháním čtyřmotorových bombardérů. Dálkový průzkum prováděla další část této jednotky, která byla vyzbrojena stroji H8K Emily. V září 1943 se označení jejích letounů změnilo na Y4 v souvislosti s přechodem do podřízenosti 22. Kōkū Sentai. Identifikační označení na ocasních plochách hydroplánů Rufe se u této jednotky během služby na Marshallových ostrovech změnilo z červené barvy na bílou. V říjnu byla stíhací jednotka Kōkūtai 802 začleněna do Kōkūtai 902 a v listopadu se dostala do střetu s letouny US Navy při náletu na Truk.

   

  nám. praporčík Jin´ichirō Ozawa, Sasebo Kōkūtai, základna Sasebo, Japonsko, září 1944

  
  

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provedení s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou. Sasebo Kōkūtai po účasti na obraně Chichijimy v červenci 1944 pokračovala ve výcviku pilotáže hydroplánů v Japonsku. S letounem Sa-106 létal nám. praporčík Ozawa. Do námořnictva vstoupil v roce 1943 po dokončení střední školy a leteckým výcvikem prošel u Tsuchiura Kōkūtai. Během nácviku stíhacího souboje mezi dvěma hydroplány Rufe, který byl naplánován na 30. října 1944, musel Ozawa ze svého letounu vyskočit na padáku, když se přetrhlo lanko ovládání výškovky. Výskok z letounu málem nepřežil. Na konci roku byla stíhací jednotka Sasebo Kōkūtai převedena na pozemní stíhací letouny. V průběhu bojů nad Okinawou 22. června 1945 dosáhl Ozawa jednoho leteckého vítězství v boji s formací více než třiceti amerických letadel. Poté byl převelen ke Kōkūtai 723 s letouny C6N Myrt a měl na tomto typu letounu vykonat Kamikaze misi. Po válce se věnoval elektrotechnice a byl u zrodu prvního mikrovlnného meziměstského spojení v Japonsku. 

   

  Kōkūtai 934, ostrov Ambon, Moluky, březen 1944

  
  

  Tento letoun byl dokončen v pozdním provedení s továrním nátěrem tmavě zelenou barvou. U jednotky byly přetřeny bílé lemy u Hinomaru kvůli snížení viditelnosti stroje. Kōkūtai 934 byla na počátku roku 1944 vyzbrojena pozorovacími letouny E13A Jake, F1M Pete a stíhacími letouny Rufe a N1K Rex. Jejími častými protivníky byly osádky Beaufighterů z No. 31 Sqn. RAAF. Jeden ze stíhačů Kōkūtai 934, podd. 2. tř. Hidenori Matsunaga, si ve spoluúčasti připsal přibližně deset sestřelených Beaufighterů. V březnu 1944 byl převelen ke Kōkūtai 381 vyzbrojené Zery. Právě Matsunagovi je připisován jiný letoun s bleskem na boku, na němž byl vyfotografován s dalším pilotem. U jednotky byly letouny s bleskem na trupu přinejmenším dva, přičemž provedení blesků se lišilo a byly pravděpodobně namalovány bílou barvou. Identita pilotů, jimž letouny s bleskem patřily, není známa. Mohlo se jednat o stroj velitele formace, případně o letoun velitele stíhací peruti podpor. Toshiharu Ikedy, který si s Rufe připsal vítězství nad Spitfirem. Ikeda se později stal velitelem Hikōtai 603 a padl 23. června 1944 na Saipanu. 

• Bf 110C markingy 1/48

  Bf 110C-2, WNr. 3578, 9./ZG 26, Barly, Francie, srpen 1940

  
  

  Tato Zerstörergruppe byla na počátku války vybavena Messerschmitty Bf 109D. Na stodesítky III./ZG 26 přezbrojila počátkem roku 1940 pod velením Hptm. Johannese Schalka. Tento letec byl před válkou velitelem rakouské Jagdgruppe 1 a byl také jedním z prvních pilotů Bf 110, kteří obdrželi Rytířský kříž. Dne 3. září 1940 se Ofw. Hott za řízením této stodesítky zúčastnil s celou III./ZG 26 doprovodu Do 17 od II./KG 2 při náletu na letiště North Weald. Během obrany bombardérů byl jeho stroj poškozen, a Ofw. Hott s ním při návratu nouzově přistál u Wissantu. Poškození letounu bylo ohodnoceno jako osmdesátiprocentní... Kamufláž této stodesítky je provedena barvami RLM 70, 71 a 65. Na přídi je z obou stran namalován znak 9./ZG 26 – bílý kohout v bojové pozici. Písmeno stroje, opakující se na konci křídla, je namalováno barvou Staffel, tedy žlutou. Na kýlových plochách jsou namalovány tři bílé proužky označující dosažené sestřely nepřátelských letadel.

   

  Bf 110C-4, WNr. 2095, 4./ZG 1, Trier-Euren, Německo, červen 1940

  
  

  II./ZG 1 byla zformována dne 15. května 1939 z I. Gruppe JG 54 a vyzbrojená jednomístnými Bf 109D a Bf 109E. Přezbrojení na dvoumístné těžké stíhací Bf 110C proběhlo v březnu 1940 na severu Německa. Po přesunu k západní hranici v rámci příprav k útoku na Nizozemsko, Belgii a Francii jednotka spadala pod Luftflotte 2, pod jejímž velením podnikala operace až do kapitulace Francie. Poté byla II./ZG 76 přejmenována na III. Gruppe Zerstörergeschwader 76, marking jednotky v podobě tří vos malovaných na přídi stroje této jednotce zůstal i po přesunu.

   

  Bf 110C-2, WNr. 3257, Hptm. Heinz Wagner / Stfw. Adolf Schmidt, 4./ZG 76, Abbeville, Francie, srpen 1940

  
  

  II. Gruppe Zerstörergeschwader 76 byla založena 1. května 1939 přejmenováním I./ZG 144. Ve výzbroji měla jednomístné Messerschmitty Bf 109D, které v únoru a březnu 1940 vyměnila za Bf 110. S nimi se zúčastnila útoku na Nizozemsko, Belgii a Francii, po kapitulaci Francie se jednotka přesunula na letiště Abbeville na francouzském pobřeží, odkud začala provádět doprovody bombardérů na cíle ve Velké Británii. Posledním letem Messerschmittu Bf 110C-2 s označením M8+BM a s posádkou Hptm. Heinz Wagner s radistou Stfw. Adolfem Schmidtem byl doprovod bombardovacího svazu na letiště Luton a přilehlou průmyslovou oblast dne 30. srpna 1940. Sestřelen byl s největší pravděpodobností P/O Williamem McKnightem (letícím jako číslo S/Ldr. Badera) ve výšce 300 metrů. Dopadl na Enfield Sewage Farm, Wharf Road, Ponders End poblíž vodní nádrže, posádka zahynula.

   

  Bf 110C-2, WNr. 3026, Lt. K. Koch, 1.(Z)/JG 77, Kirkenes, Norsko, říjen 1941

  
  

  Zerstörerstaffel nově založené I./JG 77, vybavená stroji a personálem od III./ZG 76, vznikla v květnu 1941. Důvodem byly přípravy útoku na Sovětský svaz. Jednotka se přesunula na letiště Høybuktmoen poblíž norského Kirkenes. Úkolem osádek Bf 110 měly být útoky na železniční spojení z důležitého přístavu Murmansk spojující jej se zbytkem Sovětského svazu. Jednotka byla vybavena stroji Bf 110C, D a pravděpodobně i několika Bf 110E. V lednu 1942 byla jednotka přejmenována na 6.(Z)/JG 5. Kamufláž tohoto stroje byla pravděpodobně nastříkána na horních plochách barvami RLM 71 a 02, boční a spodní plochy byly kamuflovány barvou RLM 65. Tovární označení bylo přestříkáno barvou RLM 02, stejnou barvou byly na bocích nastříkány skvrny. Na přídi je namalován marking jednotky, jezevčík překusující sovětské letadlo.

   

  Bf 110C, 1./NJG 3, Benghází, Lybie, květen 1941

  
  

  I. Gruppe Nachtjagdgeschwader 1 vznikla přejmenováním V./LG 1 a jejím úkolem bylo noční stíhání britských středních a těžkých bombardérů podnikajících nálety na německá města a průmyslová centra. Mezi únorem a říjnem 1941 byla 1. Staffel dočasně přemístěna na jih, nejprve na Sicílii a do Řecka, následně do severní Afriky na letiště v Benghází a v Derně. Odtud operovala jednotka s Messerschmitty Bf 110C a D proti britským bombardérům útočícím na německé a italské jednotky.

  Během působení na jižní frontě byly stíhačky kamuflovány černou barvou, bílý pruh na konci trupu, označení strojů působících na jižní frontě, byl proveden pouze částečně na hřbetu. Znak 1./NJG 3, sova sedící na Měsíci, byl namalován z obou stran trupu. Zobrazenému stroji byl v průběhu služby na jihu z důvodu poškození vyměněny kýlovky a kompletní vodorovné ocasní plochy. Vyměněné části zůstaly v původních barvách.

• Fw 190A-4 w/ engine flaps and 2gun wings markingy 1/48

  WNr. 0142481, Fw. Otto Kittel, 2./JG 54, Krasnogvardějsk, SSSR, únor 1943

  
  

  Otto Kittel se narodil 21. února 1917 německým rodičům v Korunově (německy Kronsdorf, od roku 1945 Krasov) u Krnova v Rakousku-Uhersku. Po vyhlášení Československé republiky se Krnovsko stalo její součástí, ale po Mnichovské dohodě bylo jedním z těch území, které muselo Československo pod nátlakem velmocí odstoupit Německu. Obyvatelé, hlásící se k německé národnosti, se následně stali občany Německa. Kittel se v Mladé Boleslavi vyučil automechanikem, ale v roce 1939 vstoupil do Luftwaffe. Své první bojové nasazení absolvoval při bojích v Jugoslávii v řadách JG 54, která byla při útoku na SSSR nasazena z Východního Pruska na podporu skupiny armád Sever při postupu na Leningrad. Dne 24. června 1941 zaznamenal Otto Kittel svá první dvě vzdušná vítězství a 14. září 1943 dosáhl svého stého sestřelu. Domů z války se ale nevrátil. Jeho stroj po souboji s formací 14 letounů Il-2 spadl v plamenech u Džūkste v Lotyšsku. Není ale jasné, kdy k tomu došlo, uvádí se buď 14. nebo 16. února 1945. Během 2. světové války sestřelil 267 nepřátelských letadel, všechny na východní frontě. Tento výsledek jej řadí na 4. místo v žebříčku stíhacích es Luftwaffe.

   

  Lt. Leopold Wenger, 10./JG 2, Caen-Carpiquet, Francie, únor 1943

  
  

  Koncem roku 1941 uvažovala Luftwaffe o obnovení bombardování Velké Británie a příbřežní lodní dopravy. Bylo stanoveno, že z každé stíhací jednotky bojující proti Velké Británii bude vyčleněna jedna Staffel, určená k provádění bombardovacích útoků typu „udeř a uteč“. V rámci JG 2 působila v této roli 10.(Jabo) Staffel. Pod velením Oblt. Franka Liesendahla potopila během čtyř měsíců 20 lodí s celkovým výtlakem 630 000 BRT. Wengerův stroj nesl standardní kamufláž denních stíhačů Luftwaffe tvořenou barvami RLM 74/75/76. Kresba lišky, která překusuje loď, byla znakem 10.(Jabo) Staffel. Jedním z pilotů této jednotky byl Leopold Wenger, narozený 19. listopadu 1921 ve Štýrském Hradci. Padl 10. dubna 1945, když byl sestřelen nad Vídní.

   

  WNr. 142317, Fw. Ludwig Seif, 11./SKG 10, Sidi Ahmed, Tunisko, leden 1943

  
  

  Rozkazem vydaným 30. listopadu 1942 byla 15. prosince 1942 III./ZG 2 přeznačena na III./SKG 10. Jednotka však zůstala zaměřena na stejnou bojovou činnost – podporu pozemních jednotek, bombardování a ničení nepřátelských pozemních jednotek, letišť a přístavů v Tunisku. III./SKG 10 zde operovala až do 30. dubna 1943, kdy předala své čtyři zbývající stroje II./Schl.G. 2, s níž sdílela stejné letiště. Během bojů zničili piloti III./SKG 10 stovky tanků a vozidel Spojenců, sestřelili 13 spojeneckých letadel a potopili nebo poškodili 12 lodí. Letoun Feldwebela Seifa byl kamuflován barvami RLM 74/75/76. Bílý pruh okolo zádě trupu identifikoval stroj působící na středomořském bojišti. Levá strana motorového krytu nesla znak III./SKG 10, žlutý okřídlený šíp na modrém štítu.

   

  Stab I./JG 54, Krasnogvardějsk, SSSR, jaro 1943

  
  

  JG 54 obdržela své první stroje Fw 190A-4 začátkem února 1943, na horních plochách měly kamufláž tvořenou bílou barvou, spodní plochy byly v barvě RLM 65. Dne 19. února 1943 si připsala JG 54 své 4000. vzdušné vítězství, kterého dosáhl Fw. Otto Kittel. Po zimním období byly stroje na horních plochách zbarveny černozelenou RLM 70, tmavě zelenou RLM 71 a hnědou barvou. Jak bylo u JG 54 zvykem v rozmanitých kamuflážních polích. Na některých méně opotřebených místech zůstala zimní bílá barva. Stroj s římskou číslicí III je toho příkladem a jeho ztvárnění je na mnoha místech pouhou rekonstrukcí podle zdokumentovaných strojů u JG 54. Římskými číslicemi se v tomto období označovaly štábní stroje. 

• Tempest Mk.V Series 2 markingy 1/48

  EJ750, W/Cdr John B. Wray, No. 122 Wing, B.80 Volkel, Nizozemsko, prosinec 1944

  
  

  W/Cdr John Wray byl zkušeným pilotem stíhacích bombardérů Beaufighter, Whirlwind, Hurricane a Typhoon a po sestřelení velitele No. 122 Wing W/Cdr R. P. Beamonta převzal jeho funkci. Wrayův Tempest EJ750 byl označen jeho osobními iniciálami „JBW“ a 3. listopadu si s ním připsal poškození Me 262. Po válce se ale ukázalo, že byl tento „poškozený“ letoun ve skutečnosti zničen. Dne 17. prosince 1944 si pak Wray připsal další sestřel proudového Me 262. Jeho pilot, Lt. Wolfgang Lübke z II./KG 51, narazil během souboje odehrávajícího se v nízké výšce špičkou levého křídla do budovy a zřítil se do nedalekého Rýna. V lednu 1945 ukončil W/Cdr Wray operační službu jako velitel No. 122 Wing a Tempest EJ750 byl překódován písmeny SA-B, která označovala příslušnost k No. 486 (RNZAF) Squadron. Byl ztracen 8. února během útoku na lodě, kdy s ním pilot F/Lt Miller nouzově přistál na okupovaném území. 

  
  

  EJ536, F/Lt Pierre H. Clostermann, No. 56 Squadron, B.80 Volkel, Nizozemsko, začátek dubna 1945

  
  

  Známý francouzský pilot F/Lt Pierre Henri Clostermann létal u No. 56 Squadron v období od 18. března do 5. dubna 1945. Jeho obvyklým letounem byl zpočátku Tempest EJ708 s označením US-W, koncem března byl nahrazen Tempestem sériového čísla EJ536, na trupu opět nesl kód US-W. Dne 5. dubna 1945 s ním poškodil dva Fw 190D-9 a na zemi zničil čtyři Ju 88G. Clostermann si na pravou stranu pod čelním štítkem nechal namalovat 16 křížů, symbolizující počet jeho dosud dosažených úspěchů (v součtu 12 sestřelů jistých a čtyři pravděpodobné). Válečnou kariéru ukončil v řadách No. 3 Squadron s konečným dosaženým počtem sestřelů 14 jistých, čtyři pravděpodobné a devět letounů zničených na zemi.

   

  EJ705, P/O Frank A. Lang, No. 80 Squadron, B.80 Volkel, Nizozemsko, prosinec 1944

  
  

  Těsně před dnem D byla No. 80 Squadron se Spitfiry Mk.IX zařazena do protivzdušné obrany Velké Británie. V srpnu byla přezbrojena na nové letouny Hawker Tempest Mk.V. Koncem září byla jednotka přesunuta na kontinent v rámci 2nd TAF. Tempest sériového čísla EJ705 používal nejčastěji australský pilot P/O Frank Lang. Jeho Tempest byl na pravé straně před čelním štítkem ozdobený emblémem klokana, nesoucího australskou vlajku. Dne 22. ledna 1945 s ním zničil při útoku na letiště dva kluzáky a další den sestřelil ve spolupráci s dalšími piloty své jednotky jeden Bf 109. Ostatní piloti No. 80 Squadron zničili s EJ705 dva Bf 109 a jeden Fw 190. Svoji válečnou službu ukončil EJ705 11. března 1945, kdy byl těžce poškozen požárem motoru, ke kterému došlo za letu.

   

  SN330, S/Ldr Colin H. Macfie, No. 3 Squadron, Wunstorf, Německo, 2. polovina 1947

  
  

  Tempest SN330 již nestihl válečnou službu. V listopadu 1945 byl odeslán do Německa a v lednu 1946 přidělen k No. 80 Squadron. V následujícím měsíci byl poškozen a vrácen do Velké Británie k opravě u firmy Hawker. Po opravě byl dodán k No. 3 Squadron v hliníkovém nátěru a s novými kokardami typu D. Kódová písmena J5-H byla vyvedena v tradiční zelené barvě jednotky. Jako svůj velitelský stroj si jej vybral S/Ldr Colin Hamilton Macfie. V květnu 1948 byly Tempesty nahrazeny Vampiry F.1 a SN330 se vrátil do Velké Británie k uskladnění. V listopadu 1950 byl sešrotován.

• UTI MiG-15 markingy 1/48

  6. sbolp, letiště Přerov, Československo, léto 1974

  
  

  Znak na přídi letounu napovídá, že patřil do stavu 6. sbolp. Z dochovaných materiálů ale není zřejmé, do které letky patřil. Je možné, že sloužil u 2. letky a tudíž nosil modrý vrchol SOP a modrou tečku ve znaku jednotky na přídi trupu. Letouny 1. letky měly tyto části markingu červené a 3. letka žluté.

   

  letiště Jakarta-Kemajoran, Indonésie, šedesátá léta 20. století

  
  

  Na konci padesátých let bylo do Indonésie dodáno patnáct v Československu postavených UTI MiG-15. Vyřazeny byly okolo roku 1973, kdy Indonésie nakoupila letouny T-33A Shooting Star. Pestré zbarvení ocasních ploch se objevilo i na letounech MiG-17 a MiG-21.

   

  Sovětský svaz, 1960 až 1970

  
  

  Řada dvoumístných UTI MiGů-15 v sovětském letectvu nesla na přídi kromě trupového čísla také podtržené písmeno U. To bylo zkratkou slova „učobnyj“, cvičný. Letoun zřejmě neměl chodníčky na kořenech křídla.

   

  Alžírské letectvo, 1960 až 1980

  
  

  Alžírské letectvo dostalo první MiGy-15 v polovině šedesátých let a ještě v roce 1984 zde létalo dvacet těchto letounů. Není zcela jasné, zda byly výsostné znaky také na pravé polovině křídla shora a na levé polovině zdola. Z dnešní praxe je známé opakování trupového kódu na těchto místech křídla.

   

  c/n 922226, Hävittäjälentolaivue 31, letiště Rissala, Finsko, 1960

  
  

  Tento stroj byl finskému letectvu dodán 10. listopadu 1962. K poslednímu letu odstartoval 27. listopadu 1970, kdy havaroval a byl odepsán. Na podzim roku 1969 byl letoun vyfotografován, jak doprovází na finském nebi československý vládní letoun Il-18 s prezidentem Ludvíkem Svobodou na palubě. Na přídi je namalovaná silueta rysa, znak Hävittäjälentolaivue 31 (stíhací letky 31).

• Veselý krab

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Kat. č. 82183

  
  

  Když vzlétl 12. srpna 1957 v 9.20 hod. první prototyp Z-326, letoun výrobního čísla 301 s imatrikulací OK-90 změněnou později na OK-LHA, znamenalo to další prodloužení výroby řady Z-26. Ta měla původně skončit provedením Z-226, ale přetrvávající zájem v zahraničí si nakonec vynutil nejen obnovení výroby, ale také poměrně výraznou modernizaci celé konstrukce. Provedení Z-326 se díky zatahovacímu podvozku a novému překrytu kabiny dále vzdálilo původní podobě letounu s dřevěným křídlem a ocasními plochami, poháněného slabým čtyřválcem. V podobě Z-326 Trenér Master se jedná o celokovový letoun s šestiválcem s již zmíněným zatahovacím podvozkem, který podobně jako třeba Z-226T výborně „akrobatil“ (i když ne tak dobře, protože je těžší) a dal se také skvěle využít k základnímu výcviku jak civilních, tak vojenských pilotů, stejně jako k letecké turistice nebo vlekání větroňů.

  Československá lidová armáda si po dobrých zkušenostech s používáním předchozích verzí C-5, C-105 a C-205 objednala deset C-305, tedy mírně upraveného vojenského provedení civilní verze. Tyto stroje, které převzala v roce 1960, dostaly vedle osvětlení interiéru a výmětnice signálních světlic s příslušným ovládáním v interiéru také malá signalizační světýlka na kryty podvozkových nohou. Ta tam nebyla pro osvětlení plochy při pojíždění, ale kvůli signalizaci otevřeného podvozku. C-305 byly vybaveny pro lety v noci a budoucí armádní piloti na nich tedy nacvičovali i tuto „disciplínu“. Takový mladý pilotní elév měl mnohdy při svých prvních nočních sólech i s tak jednoduchým a hodným letounem, jakým Trenér je, plné ruce práce a nebezpečí, že na podvozek zapomene a ustele si „na břicho“, bylo velké (a že takových přistání se Z-326 a Z-526 za dobu jejich provozu u nás i ve světě bylo!). Dvě malá světýlka tedy signalizovala pozorovateli na zemi, kterým byl většinou voják základní služby, vysunutý podvozek letounu na finále. Pokud vidět nebyla, střílela se světlice, která pilota „probudila“ a on buď ještě stačil podvozek vysunout, nebo „zabouchnul“ klapky, přidal plyn a opakoval okruh. Následně si vyslechl několik „vlídných“ slov od instruktora, případně řídícího létání. Ale až na zemi, nadávat pilotnímu žákovi, dokud je sám ve vzduchu, to nikoho soudného u letectva snad ani nenapadne…

  C-305 posloužily například i při výcviku indonéských pilotů, některé byly po roce 1968 přiděleny k aeroklubům vojenských letišť a od roku 1970 byly postupně předávány Svazarmu. Stroj s trupovým číslem 0610 patřil mezi poslední, které armáda vyřadila. Došlo k tomu v září 1972 a letoun byl přidělen Aeroklubu Kladno s imatrikulací OK-OTE. Patřil mezi stroje, které byly armádě dodány nikoli v atraktivní zelenomodré metalíze s modrými a bílými pruhy na trupu, ale v jednoduchém celohliníkovém nástřiku. A v této podobě také zahájil svou civilní kariéru. Nedlouho poté obdržel vylepšení svého fádního vzhledu v podobě malůvky veselého kraba na levé straně motorového krytu, inspirované kresbou známého autora kreslených vtipů se zvířecí tematikou Pavla Kantorka. Čelo motorového krytu navíc dostalo modrou barvu a konce křídel a horní část svislého stabilizátoru byly natřeny červeně. O něco později byly kryty podvozku natřeny černě se dvěma pravděpodobně bílými proužky. Ještě později se v rámci generální opravy dočkal OK-OTE červeného zbarvení ve standardu Z-226, ale že by si tím co do atraktivity vzhledu nějak pomohl, to se říci nedá... Nakonec se ale dočkal „na stará kolena“ již zmíněného atraktivního metalického armádního zbarvení. Došlo k tomu v Aeroklubu Zbraslav v roce 2008 poté, co letoun prošel po předchozí nehodě opravou. Dnes je v majetku Vojenského historického ústavu, aktuálně bohužel v neletuschopném stavu.

  V roce 1972 byl ovšem ještě v kondici, i když s jedním omezením: „OK-OTE byla zařazena do kategorie Normal a nelétala tedy akrobacii, protože v ČSLA měla údajně střet s jinou C-305 a došlo k většímu poškození trupu. Ale je to doba půl století stará a nemám to ověřeno. Než byla upravena pro vlekání, používali jsme ji pouze na okruhy, prostory ve dne i v noci a na navigační lety,“ vzpomíná po letech pan Jasoň Kučera, dlouholetý člen kladenského aeroklubu, později ředitel letového provozu Aeroklubu ČR a dodnes examinátor adeptů průkazu pilota kluzáků i motorových letounů a inspektor LAA pro ultralehké letouny.

  Na boxartu stavebnice 82183, jehož autorem je Adam Tooby, se nespecifikovaný kladenský aeroklubák promenuje s OK-OTE nad krásnou krajinou CHKO Křivoklátsko. Evidentně ještě předtím, než dostal vlekací zařízení, a také předtím, než se z krajiny pod ním stalo CHKO Křivoklátsko…    

• Jako psi na řetězu

  Text: Jan Bobek

  Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

  Kat. č. 8209

  
  

  Bitva o Británii je jedním z legendárních milníků druhé světové války a současně první bitvou, která se odehrála zcela v režii leteckých sil. Z pohledu RAF začala 10. července a trvala až do konce října 1940. Její mezinárodní dopad umocňuje fakt, že na straně RAF se bojů zúčastnili letci dalších třinácti zemí. Z německého pohledu začala bitva až o necelý měsíc později a skončila prvním vojenským neúspěchem od vypuknutí války.

  Luftwaffe za tuto leteckou kampaň od 8. srpna do 31. října 1940 zaplatila 221 Messerschmitty Bf 110, které byly zničeny nebo těžce poškozeny. Přibližně čtyři sta členů jejich osádek padlo, bylo zajato nebo vážně zraněno. Němečtí letci v témže období (včetně osádek Bf 110 a bombardérů) nárokovali 2169 vítězství.

  RAF se v bojích setkávala s taktikou, při které stodesítky utvořily obranný kruh (Abwehrkreis). Často se však nejednalo o čistě obrannou taktiku. Osádky s Bf 110 ji mnohokrát využily k tomu, aby na sebe upoutaly pozornost a umožnily tak kolegům s bombardéry uniknout pozornosti. Ale pokud si osádka Bf 110 mohla zvolit taktiku boje, dokázala využít výhod svého stroje proti Hurricanům i Spitfirům s velkým úspěchem. Stodesítka totiž měla silnější výzbroj, větší dolet, lépe akcelerovala v klesání, lépe stoupala a měla větší dostup.

  Pokud však byly osádky Bf 110 nuceny zajistit přímý doprovod bombardérů, mohly se dostat do potíží kvůli nižší rychlosti svých svěřenců. Jestliže si chtěli zachovat výhodu rychlosti, byli němečtí stíhači nuceni v okolí bombardovacího svazu manévrovat. Svým způsobem byli jako pes na řetězu. Právě takovou situaci pozorovali stíhači RAF při obraně proti náletu 3. září 1940. Tu také na svém boxartu ztvárnil Piotr Forkasiewicz.

  Luftwaffe k cílům u Londýna vyslala 73 bombardérů v doprovodu téměř 500 stíhačů. Bombardéry se rozdělily na několik skupin. Formace třiceti Do 17 z II./KG 2 zasáhla letiště North Weald, doprovázely je při tom stodesítky z I./ZG 2 a III./ZG 26 a stodevítky z JG 26. RAF do boje nasadila celkem čtyři peruti Spitfirů a osm perutí Hurricanů.

  Při odletu se Němci dostali do boje s Hurricany z No. 17 Sqn RAF a československé No. 310 Sqn, i se Spitfiry z No. 19, No. 54 a No. 222 Sqn RAF. K zemi šlo celkem pět Bf 110 z I./ZG 2. U anglického pobřeží se k obraně svazu přidaly I. a II./ZG 26. Po jedné stodesítce ztratila I. a II./ZG 26, jedna byla těžce poškozena a dva stroje musela odepsat III./ZG 26.

  Al Deere z No. 54 Sqn RAF se snažil dostat do výhodné střelecké pozice za jedním Bf 110 ze ZG 26, když na jeho cíl nečekaně letem střemhlav zaútočil Colin Gray. Nepřátelský letoun k Deerovu překvapení a značné nelibosti vzplál pod palbou jeho kolegy. Musel však uznat, že Gray předvedl neuvěřitelný střelecký výkon. Na stejný stroj zřejmě střílel ještě letec z další jednotky, ale vítězství bylo nakonec k nelibosti všech letců připsáno jednotce protiletadlové obrany, kvůli zvýšení morálky.

  Němci přišli jen o jeden Dornier 17. Doprovodní stíhači v Messerschmittech Bf 110 si připsali zhruba 20 vítězství a podle britských záznamů jim lze připsat asi devět sestřelených a sedm poškozených stíhaček RAF. Pět pilotů padlo a šest utrpělo zranění. I když byl Bf 110 připoután k bombardérům jako pes na řetězu, dokázal smrtelně kousat.

  Stroj „3U+GT“, jenž je zachycen na Piotrově malbě, patřil k 9./ZG 26, která z boje vyšla úspěšně. Dva Spitfiry nárokoval Ofhr. Lugger, jeden Spitfire a jeden Hurricane si připsal Lt. Sidow a po jednom Spitfiru sestřelili Lt. Grisslich a Ofw. Hott. Osádka těžce poškozeného „3U+GT“ po boji nouzově přistála ve Wissantu. Sice nebyli zraněni, ale jejich stroj musel být odepsán.

  Nakolik byly Messerschmitty Bf 110 vlastně v bitvě o Británii úspěšné? U spitfirů, hurricanů a stodevítek máme k dispozici dobře zdokumentovaná vítězství i ztráty. Což indikuje poměr vítězství a ztrát v uvedeném pořadí 1,7; 1,2 a 1,5. Výsledky jednotek s Bf 110 byly vždy trochu záhadou kvůli chybějící části detailního seznamu jejich vítězství. Mezi 8. srpnem a 31. říjnem je v německých archivech podrobně zdokumentováno 216 sestřelů. Jenže toto číslo reprezentuje jen tři Zerstörergruppe, zatímco údaje čtyř dalších Gruppe zcela chybějí!

  Naštěstí je z údajů vyššího velení Luftwaffe známo, že v tomto období osádky Bf 110 a bombardérů zaznamenaly téměř 600 vítězství. Pokud akceptujeme odhad, že 75 % těchto úspěchů šlo na vrub stodesítek, pak se na první místo dostává nečekaný šampion bitvy o Británii. Poměr vítězství a ztrát totiž u Bf 110 činil přibližně 2!

• Deštník Zelených srdcí

  Text: Andrej Dikov

  Ilustrace: Marek Ryś

  Kat. č. 84117 

  
  

  Sovětská 55. armáda Leningradského frontu pokračovala během 11. února 1943 v ofenzivě „Poljarnaja zvezda“ proti německé skupině armád Nord. Podporovaly ji při tom sovětské letecké jednotky včetně bitevních pluků. Stíhači z JG 54 vytvořili nad německými pozemními jednotkami pomyslný deštník, kterým bránili útokům sovětských bitevních letadel. Následující popis pokrývá jen jednu hodinu bojů nad frontou.

  Jedna z formací Il-2 se skládala ze čtyř strojů z 57. ŠAP vedených st. lt. V. Soldatovem a doprovázených pěti I-153 od 71. IAP KBF pod velením kpt. A. Baturina. K frontě přiletěli asi v 11.35 a napadla je skupina (údajně) více než deseti Fw 190 a Bf 109. Dvouplošníky přešly do obranného kruhu, ale šturmoviky pokračovaly na trase Popovka–Nikolskoje, přestože se dle instrukcí měly zapojit do boje proti stíhačům a udržet skupinu pohromadě. Všechny Il-2 byly kvůli tomu ztraceny.

  Zaútočilo na ně totiž několik Fw 190 z 2./JG 54. Šturmoviky, z nichž většina byly jednomístné stroje, se zřejmě rozdělily na dvě dvojice a pokusily se vrátit k sovětským liniím. Dvojici, která zatočila vpravo, napadl Oblt. H. Götz (dva sestřely v 11.33 a 11.40) a Fw. H-J. Kroshinski (11:35). Pár, který letěl doleva, se dostal pod palbu Lt. A. Macka (11:38) a Fw. Otto Kittela (11:42). Pokud byl wingman sestřelen jako první, tak se jednalo o jednomístný stroj s číslem 41, pilotovaný serž. Pavlem Mjakinským. Další jednomístné letouny č. 33 a 39 pilotovali zástupce velitele eskadrily Soldatov (s 15 bojovými lety na kontě) a staršina A. Litvinov (dva bojové lety). Dvoumístný stroj č. 35 pilotoval kpt. I. Stoljarenko (tři bojové lety). Zánik této skupiny šturmoviků je také zachycen na malbě Marka Ryśe, která je boxartem stavebnice kat. č. 84117. 

  Po válce se ukázalo, že Mjakinskij přežil nouzové přistání a dostal se k frontě. V lese tam potkal sovětského pilota se zlomenou nohou. V noci dorazili k železniční stanici Pustynka a chtěli najít úkryt u místních lidí. Bohužel však zaklepali na dveře domu, kde byly německé stráže. V následné přestřelce byl Mjakinskij zabit ručním granátem a jeho zraněný kolega, který se schoval v kupce sena, byl ubit pažbami pušek. Místní lidé oba letce pohřbili a ukryli dokumenty Pavla Mjakinského i dopis manželky adresovaný „Michajlovi“.

  JG 54 napadla rovněž skupinku čtyř Il-2 od 57. ŠAP KBF pod vedením ml. lt. P. Morozova, doprovázenou stíhači z 21. IAP KBF. Byly to tři Jaky-7 a jeden Jak-1 pod velením maj. G. Romanova a čtyři I-16, jimž velel lt. A. Lomakin. Šturmoviky na scénu dorazily v 11:45 a dokázaly nerušeně provést první útok. Při druhém náletu je z boku napadly dva Fw 190 a také osm Bf 109. Sovětští piloti si nejdřív mysleli, že jde o vlastní letouny, ale očividně šlo o Fw 190 z 1./JG 54 pilotované Lt. H. Ademeitem a Uffz. R. Raupachem, kteří letěli společně se stodevítkami z 4./JG 54. Jaky se dostaly do boje s Messerschmitty, což vyústilo ve dvě zřejmě nepodložená vítězství. Němci po boji ohlásili sestřelený „LaGG-3“. Jaky se později severně od Něvy připojily ke skupině šturmoviků, na které předtím několikrát zaútočily Fw 190. Němcům se podařilo poškodit dva Il-2 a ohlásili tři sestřely. Piloti Jaků doprovodili své svěřence na letiště Graždanka.

  Bez splnění úkolu, ale i bez ztrát způsobených nepřítelem se k vlastním liniím vracely dva Il-2 z 943. ŠAP. Ve vedoucím stroji letěl maj. Michail Vasiljev a doprovázely ho dva Jaky-1 z 14. GIAPu a dva P-40 ze 196. IAPu pod velením st. lt. A. Slipčenka. Ještě nad nepřátelským územím však do vedoucího šturmoviku narazilo jeho číslo a Vasiljev zůstal nezvěstný. S největší pravděpodobností byl oním neznámým pilotem se zlomenou nohou, který byl zabit společně s Mjakinským. Na stíhací doprovod při návratu zaútočil v 11.50, byť bez výsledku, osamělý Messerschmitt.

  Během dne nárokovala Luftwaffe na leningradské frontě celkem 19 sestřelů, včetně osmi Il-2, čtyř P-40, jedné P-39, čtyř LaGGů-3, jednoho MiGu-3 a jednoho La-5. Sovětští stíhači sestřelili dva Fw 190 a jeden Bf 109. Protiletadlová palba zničila jednu Stuku a jeden Bf 110. Jednotky sovětské 13. letecké armády a podřízené útvary námořnictva přišly v leteckých bojích o čtyři Il-2, jeden La-5, jeden P-40 a jeden MiG-3. Další MiG-3 nouzově přistál na letišti, poškozeny byly dva již zmíněné Il-2, jeden šturmovik byl ztracen při srážce a další byl sestřelen flakem. Sovětští piloti ohlásili 16 vítězství, včetně šesti Fw 190, pěti Bf 109, čtyř Ju 87 jednoho Ju 88. 

• Osudná chyba

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Adam Tooby

  Kat. č. 84187

  
  

  Proudové Me 262 posunuly na konci války hranici letových výkonů nad úroveň všech tehdejších stíhacích strojů. Přesto nebyly nepřemožitelné. Kromě chybné taktiky jejich nasazení a technických problémů, se kterými se potýkaly, jim mnohdy zasadilo smrtelnou ránu také překvapení nebo nevýhodná pozice při setkání s nepřítelem. A samostatnou kapitolou pak bylo ošemetné přistání, během něhož byly Schwalbe nejzranitelnější. V každém případě byl sestřel proudového letounu pro každého spojeneckého stíhače něčím výjimečným. Na konci války jich slušná řádka měla tento cenný skalp na svém kontě.

  Jeden z někdejších pilotů Me 262 Hubert Lange uvedl, že nejnebezpečnějšího protivníka podle něj představoval Hawker Tempest. „Byl extrémně rychlý v malých výškách, velmi obratný a silně vyzbrojený,“ vzpomínal německý pilot. Některé Me 262 padly za oběť taktice známé u No. 135 Wing jako „Rat Scramble“, tedy hon na krysy. Tempesty čekající v hotovosti na prahu dráhy základny Volkel vzlétly okamžitě po ohlášení výskytu Me 262 v oblasti. Piloti se nesnažili vstoupit s německým proudovým strojem do boje, zamířili rovnou k základně Rheine-Hopsten, kde Me 262 a Ar 234 sídlily. Cílem bylo napadnout je v průběhu jejich přiblížení na přistání, kdy letěly pomalu a s vysunutými vztlakovými klapkami, takže nebyly schopny žádné výraznější akcelerace. Německou odpovědí bylo budování silné protiletecké obrany s více než 150 stanovišti čtyřhlavňových 20mm baterií Flakvierling, které chránily oblast přiblížení na přistání. Když pak bylo u Hopstenu během týdne ztraceno sedm Tempestů palbou flaku, taktika honu na krysy skončila.

  Třetího listopadu 1944 ovšem nebyl W/Cdr John B. Wray, velitel No. 122 Wing na „lovu krys“. Odstartoval proto, aby provedl se svým osobním Tempestem označeným kódem JBW letovou zkoušku. Zároveň měl vyzkoušet nové letecké brýle proti oslnění. Ve výšce 5500 m spatřil dva „prouďáky“ asi 700 metrů pod sebou. Neletěly maximální rychlostí, ale když ho jejich piloti zaznamenali, začali točit od něj a zrychlovali. Wray přešel do klesání, dal plný plyn a jeho rychlost se přiblížila hranici 800 km/h. Ze vzdálenosti necelých 300 m zahájil palbu na bližší stroj a několik dvacetimilimetrových granátů našlo svůj cíl. Schwalbe se otočila na záda a přešla do strmého klesání. Vzápětí zmizela v závoji oblačnosti. Wray si nárokoval pravděpodobný sestřel, ale bylo mu připsáno pouze poškození. Jak ale ukázaly poválečné záznamy, ve skutečnosti tato Schwalbe jeho útok nepřestála.

  O více jak měsíc později, 17. prosince, odstartoval Wray opět ze základny Volkel a řídicí centrum No. 83 Group jej nasměrovalo na Weert, kde bylo spatřeno několik proudových letounů. Krátce poté, co otočil svého Tempesta ve výšce pouhých 760 m jižním směrem, spatřil dvojici Me 262 na křižujícím kurzu, letících západním směrem. Začal stíhat vedoucího dvojice, zatímco jeho wingman se zaměřil na druhou Schwalbe. I když měli oba přípusť v krajní poloze a využívali vší mohutné síly svých motorů Napier Sabre, Me 262 se jim v mírném klesání vzdalovaly. Ani jeden z mužů v kabinách Tempestů vyhnaných do nejvyššího výkonu by s tím nic nenadělal, kdyby nedošlo k překvapivému zvratu. Z nějakého důvodu se pilot vedoucí Schwalbe rozhodl točit doleva a pokračoval v manévru, dokud nesměřoval na východ. Tím se ovšem dostal přímo před kanóny Wrayova stroje... Německý pilot si možná teprve v tom okamžiku uvědomil, jakou udělal chybu a začal v přízemní výšce divoce manévrovat. To byla jeho druhá chyba, protože místo aby „zatopil pod kotlem“ a začal zase zvětšovat vzdálenost mezi sebou a nebezpečným Tempestem, tak manévrováním dál ztrácel výhodu rychlosti a zřejmě také přehled o okolním terénu a překážkách, protože následně zavadil křídlem o jednu z budov a jen několik vteřin nato se zřítil do vod nedalekého Rýna. Okamžik těsně před osudným střetem s budovou zachytil na svém boxartu Adam Tooby. Asi se už nikdy nedozvíme, proč pilot Me 262 provedl onen nešťastný manévr, který jej přivedl do velmi nevýhodné pozice. Možná že o dvojici Tempestů předtím vůbec nevěděl. Stal se každopádně jednou z dvanácti potvrzených Me 262 ztracených v bojích s Tempesty, dalších šestnáct bylo spojeneckým pilotům těchto mohutných stíhacích letounů přiznáno jako poškozené. 

• Bod zlomu

  Text: Richard Plos

  Ilustrace: Kateřina Borecká

  Kat. č. 7055

  
  

  „Kabina, kyslík, KAP, ARK, SRO, akumulátor, hermet, gyro, podvozek…“ Instruktor naslouchá úkonům nahlas odříkávaným pilotním žákem v předním kokpitu. O pár sekund později přesune adept leteckého řemesla plynovou páku do krajní přední polohy, roztočí motor RD-45 na 11 560 otáček za minutu, uvolní brzdy a vydá se vstříc svému přezkušovacímu letu. Pokud při něm něco nepodělá, čeká ho vysněné sólo… „Hlídej si směr,“ ozve se ve sluchátkách klidný hlas instruktora, když se příď zvedá vzhůru. „Ten má paměť,“ bleskne žákovi hlavou, jak se kola hlavního podvozku odlepují od dráhy. Při jednom ze svých prvních startů s patnáctkou se dostal mírně mimo osu dráhy a hned dostal od instruktora co proto. Dneska to ale zatím vypadá dobře. Zavírá podvozek, klapky, stahuje otáčky motoru na 10 800/min. Mrkne na teplotu výstupních plynů: 680 °C. Pohoda. S pocitem, že jde všechno jako po másle, točí do pracovní zóny…

  Rok 1951 znamenal pro československé letectvo zásadní zlom. Po období, ve kterém se hrstka pilotů seznámila s kořistními S-92, tedy Me 262, případně s prvními konstrukcemi sovětských proudových strojů v podobě Jaků 17 a 23, se domácích ranvejí dotkla v květnu kola prvních MiGů-15, v té době špičkových stíhacích letounů, jejichž jediným rovnocenným soupeřem byly americké F-86. Kvalitativní skok od jankovitých a poruchových Avií S-199 k tomu nejlepšímu, co v té době existovalo, byl dramatický. Československo bylo navíc první zemí, která získala práva na licenční výrobu MiGu-15. Mezistátní licenční smlouva byla podepsána 17. dubna 1951 a výroba byla rozdělena mezi několik podniků. Drak dostaly na starosti letňanský Rudý Letov (přední část trupu a finální montáž) a vysočanské Aero (křídlo a zadní část trupu), výroby motoru RD-45F se ujal Motorlet Jinonice pod označením M-05. V červenci 1953 převzal po 160 vyrobených kusech Letov výrobu vysočanského Aera, zatímco jeho činnost se přesunula do Aera Vodochody. Výroba ovšem zaměstnávala i řadu dalších podniků.

  Prvních deset kusů MiGu-15 bylo zkompletováno v Rudém Letovu z dílů dodaných ze SSSR a jako první z nich se do vzduchu dostal 6. listopadu 1951 stroj č. 119070. Již v květnu ovšem letectvo převzalo šest jednomístných strojů dodaných přímo ze SSSR a v červenci je doplnily čtyři dvoumístné UTI MiG-15, dodané na rozdíl od jednomístných strojů v bednách. Tyto letouny byly určeny pro 5. stíhací letku na letišti Mladá, která jako jediná používala proudové S-92/CS-92 (Me 262) a S-101 (Jak-23). Tato jednotka byla 1. června 1951 transformována na Proudové výcvikové středisko letectva (PVSL), na jehož vznik dohlížel jako velitel první dva měsíce pplk. Jaroslav Týkal, pozdější velitel letectva. Prvním úkolem střediska bylo přeškolení personálu celé 3. letecké divize, jejíž velení následně převzal právě Týkal. Cvičné UTI MiG-15 byly od té doby v neustálé permanenci a jejich potřeba rostla, jak rostly počty pilotů tohoto typu. Výroba „spárek“ se ovšem rozeběhla až v roce 1954, do té doby se používaly stroje dodávané přímo ze SSSR. Celkem sjelo z československých výrobních linek 3454 MiGů-15 a cvičných UTI bylo zdaleka nejvíc. Do roku 1961 jich bylo vyrobeno 2013 a drtivá většina jich byla určena na export. Pouze 155 jich bylo určeno pro Československé letectvo, u kterého zakončily svou službu 1. dubna 1983 u 4. letky 1. slp v Českých Budějovicích. Tehdy se v inventáři jednotky nacházely vedle čtyř jednomístných MiGů-15bis také dva UTI MiG-15 č. 2311 a 2470.  

  Stroj č. 2463 vyobrazený na malbě Kateřiny Borecké zahájil svou službu v roce 1957 u 15. slp v Žatci. V roce 1970 prošel opravami v LOK a byl zařazen do stavu 6. sbolp v Přerově. Jeho provoz byl ukončen u 30. sbolp v Hradci Králové na počátku roku 1983.

  …Ruka na páce přípusti stáhla otáčky motoru, aby klesla rychlost pod 400 km/h, což je maximum pro vysunutí klapek a podvozku. Ale na ty byl ještě čas. Nejprve bylo třeba vyžádat si zařazení do okruhu, upravit výšku a ještě snížit rychlost. „Už neklesej,“ ozve se hlas instruktora ve sluchátkách, ale spíš jen pro „pořádek“, protože po celou sestavu, kterou odlétal v zóně, se zezadu neozvala jediná připomínka a finální rozpočet na přistání vypadá taky dobře. Když se kola podvozku hladce dotknou dráhy, ví, že má vyhráno. „Bojíš se?“ vypálí na něj instruktor, sotva vyleze z kokpitu. „N… ne soudruhu kapitáne,“ odpoví pilotní žák překvapeně. „Tak padej na sólo!“     

• HODINA CHEMIE

  
  

  Lepidla 2

  vteřinová, epoxidová a disperzní lepidla

  Text: Josef Blažek

   

  V pokračování našeho modelářského seriálu zaměřeného na modelářskou chemii a tipy pro začínající i pokročilé modeláře se ve druhém dílu budeme věnovat představení dalších druhů lepidel, která se v plastikové modelařině běžně používají.

   

  V následujícím textu se zaměříme na kyanoakrylátová lepidla, doplňky ke kyanoakrylátovým lepidlům, epoxidová lepidla a lepidla disperzní. Vysvětlíme si, jaké jsou rozdíly v jejich složení, fungování a jaké jsou vhodné oblasti jejich využití. Představíme si i demonstrátory jednotlivých druhů lepidel, které budou zastoupeny především produkty značky Bolt pro jejich rozsáhlou nabídku a popularitu mezi modeláři. Ovšem využití a vlastnosti v článku popsané jsou ve většině přenositelné i na konkurenční produkty jiných výrobců.

   

  Vteřinová lepidla

  Vteřinová neboli kyanoakrylátová lepidla jsou, jak jejich název napovídá, typická svojí schopností rychlého lepení a vytvrzení po stlačení lepených ploch. Využití kyanoakrylátových lepidel je velice široké a lze s nimi lepit i většinu běžných materiálů, jakými jsou například plasty, sklo, kovy, látky, papír či dřevo. Dnes jsou tato lepidla velmi rozšířená a lze je pořídit v běžných samoobsluhách, hobbymarketech a specializovaných obchodech pro kutily. Na úvod si vysvětleme, jaký je princip fungování vteřinových lepidel. Jejich základem je nestabilní sloučenina, kterou je v našem případě ethylkyanoakrylát. Právě ona zmíněná kyanoskupina reaguje velmi dobře za přítomnosti vody, což má za následek chemickou reakci a rychlé tvrdnutí lepidla. Popíšeme-li si celý proces detailněji, tak během reakce s vodou dochází ke vzniku reaktivních míst na koncích řetězců molekul. Tato reaktivní místa se pak pod vlivem probíhající reakce vzájemně propojují, což vede ke vzniku husté sítě propojených molekul. Celý popsaný proces lze sledovat lidským okem. Naneseme-li větší množství lepidla, tak při pozorování sledujeme změny od řídkého vteřinového lepidla přes postupné houstnutí až po další tuhnutí a následné úplné vytvrdnutí celku. Naopak rozetřeme-li malé množství lepidla, tak je celý proces postupného tuhnutí extrémně dynamický, což je způsobeno rychlým pronikáním vlhkosti ze vzduchu (tedy vody) do lepidla. Právě popsané pronikání vlhkosti do lepidla zásadně ovlivňuje rychlost tuhnutí, což nám napovídá, proč otevřená lepidla v tubě postupně tuhnou (po prvním otevření do lepidla proniká vlhkost – zahájení reakce).

   

  Skladování a trvanlivost vteřinových lepidel

  V modelářské komunitě se objevuje větší množství mýtů o tom, jak skladovat a jak naopak neskladovat vteřinová lepidla v zájmu prodloužení jejich životnosti. Neotevřená lepidla mají prodlouženou skladovací živostnost díky náplni ochranného plynu, což ovšem neznamená, že by jejich trvanlivost byla nekonečná. Obecně platí, že vyšší skladovací teplota, vyšší přítomnost UV záření (tedy světla) a vyšší vlhkost má vždy negativní dopady na celkovou životnost kyanoakrylátového lepidla. Uvedeme-li si konkrétní příklad pro představu o dynamice zkracování životnosti, tak při skladování vteřinového lepidla za okolní teploty zhruba 30 stupňů Celsia dosáhneme poklesu celkové životnosti o 60 až 70 %, což je poměrně zásadní zkrácení celkové použitelnosti výrobku. Z toho vyplývá, že ideální prostředí pro skladování je suché, chladné a bez světla. Takovým běžně dostupným místem v každé domácnosti je lednička, případně mrazák, chceme-li maximalizovat dobu trvanlivosti. Toto doporučení naopak neplatí ve chvíli, kdy lepidlo otevřeme. Skladování otevřených lepidel v ledničce či mrazáku s cílem prodloužit jejich životnost je čistý mýtus. Zmíněné prostory totiž vykazují vysokou relativní vlhkost, která má dle výše popsaného principu fungování negativní dopady na celkovou životnost. Lepidla již po svém otevření nejsou chráněna ochranným plynem a vlhkost pronikající dovnitř lepidla urychluje polymerizaci. Možným kompromisem při skladování lepidla po otevření je jeho uskladnění v potravinových miskách s těsnicím silikonovým víčkem, které omezuje pronikání okolní vlhkosti k lepidlu, a zároveň lepidlo dále skladujeme v chladném prostředí bez světla. Při skladování otevřených lepidel v chladničce za využití těsnicí potravinové misky je ovšem potřeba dbát na následné zahřátí lepidla na teplotu okolního prostředí při jeho opětovném použití. Ačkoli popsaná doporučení a jejich dodržování přinášejí prodloužení celkové životnosti, nikdy nelze postupné houstnutí lepidla zcela zastavit. Z tohoto faktu pak plyne i vhodnost velikosti balení pro každého modeláře. Měli bychom tedy pořizovat jen balení kyanoakrylátových lepidel takové velikosti, jaká jsme schopni po otevření spotřebovat v horizontu několika málo měsíců. Zároveň je dobré dodat, že by skladování lepidel mělo být odděleno od jiných látek a především od tzv. aktivátorů. Kyanoakrylátová lepidla jsou mezi sebou často ředitelná, takže dobrým pomocníkem při přílišném zhoustnutí může být naředění řidším lepidlem a tím dosažení kompromisu v požadované konzistenci. 

  Po otevření lepidla je jeho životnost při výše uvedeném skladování v mrazáku či ledničce velmi individuální v závislosti na kvalitě utěsnění a přístupu vlhkosti. Ovšem budeme-li po otevření lepidlo skladovat v běžném obývacím pokoji při teplotě mezi 18 až 20 stupni Celsia a budeme jej po použití vždy zavírat krytkou, dosáhneme životnosti zhruba 3 měsíce.

   
  

  Výpary z kyanoakrylátových lepidel

  Po aplikaci kyanoakrylátových lepidel a jejich následném vytvrdnutí lze často sledovat stopy po výparech, které zdánlivě připomínají námrazu. Takové vypařování má negativní dopady při vyvzlínání na těžko přístupná místa modelu, jakými jsou například vnitřní části překrytů pilotního prostoru, především v případě, kdy jsou uzavřené. Proč tento jev vzniká a lze jej eliminovat či omezit? Během tvrdnutí lepidla dochází k přirozenému a postupnému vypařování ethylkyanoakrylátu a jeho reakci se vzdušnou vlhkostí. Tyto výpary tak následkem reakce vytvrzují, což má za následek tvorbu mikročástic vytvrzeného vteřinového lepidla. Větší množství těchto vytvrzených mikročástic se usazuje v okolí naneseného lepidla a celek tvoří onen vzpomínaný povlak připomínající námrazu. Možností, jak tento jev minimalizovat či opticky eliminovat, je více. Nejsnazším je použití pouze malého množství lepidla, abychom minimalizovali množství výparů. Další variantou je použití speciálních alkoxykyanoakrylátů, které mají sníženou odpařivost. Obecně je dobré se vyhnout brzkému uzavření prostoru, kde aplikujeme vteřinová lepidla, aby byl prostor pro odpaření. Při schnutí je dobré díly s aplikovaným lepidlem orientovat lepidlem navrch, abychom umožnili výparům vyvzlínání do prostoru a zamezili jejich šíření po povrchu modelu, což by nastalo při jejich obrácení opačným směrem. Protože vyvzlínání výparů může nastat i s delším odstupem času, tak lze celý lepený spoj zajistit proti vyvzlínání jeho zatřením libovolnou barvou, což zajistí překrytí vzlínajícího lepidla i po jeho vytvrdnutí a minimalizuje tak negativní dopady na model. Přes veškerou snahu ovšem může nastat situace, kdy dojde k nežádoucímu vyvzlínání a jsme nuceni tyto negativní následky lepení odstranit. Ve většině případů stačí zasažené oblasti vyčistit pomocí suchého štětce či vatové tyčinky (čiré díly). Případně lze využít zapuštění ředidla do povrchu, které ovšem nesmí ředit podkladovou barvu daných dílů.

   

  Základní typy kyanoakrylátových lepidel a jejich využití dle složení a konzistence

  V dnešní době je na trhu dostupné velké množství kyanoakrylátových lepidel mnoha výrobců. Jak bylo na začátku dnešní hodiny chemie zmíněno, tak se pro přehlednost mezi základními typy zaměříme na produkty značky Bolt. Zároveň lze popsané vlastnosti a využití volně přenášet pro nejrůznější produkty jiných výrobců o stejné či podobné konzistenci a složení.

   

  BOLT! CA BOLT THIN

  Klasickým představitelem kyanoakrylátových lepidel jsou ta s řídkou konsistencí. Jejich využití je velmi univerzální a jsou tak ideálním „vstupním“ typem pro práci s vteřinovými lepidly. Lze je nanášet běžným způsobem, tedy jejich aplikací na jeden nebo oba lepené díly, které následně stlačíme. Zároveň je možné využívat i postup, kdy k sobě lepené díly nejprve přiložíme a následně spoj zakápneme. Zde je ovšem nutné dodržet podmínku, kterou je v našem případě mezera mezi díly sloužící pro vyplnění lepidlem. Minimální velikost takové spáry se odvíjí od konkrétní konzistence řídkého vteřinového lepidla, ale obecně můžeme počítat s minimem kolem 0,03 mm, což lze v modelářské praxi považovat za opravdu malou mezeru. Řídká vteřinová lepidla jsou pak především vhodná pro lepení neporézních materiálů a měli bychom se tedy vyhnout dřevu nebo papíru, kdy dojde k rychlému vsáknutí lepidla do materiálu, což zapříčiní jeho nedostatečné množství v lepeném spoji a následnou nestabilitu a křehkost spoje. Reakční doba řídkých vteřinových lepidel je obecně velmi krátká, pohybuje se mezi 1–3 sekundami, což po stisknutí dílů víceméně znemožní úpravy jejich vzájemné polohy.

   

  CA HOT BOLT ULTRA THIN

  Navazujícím typem na řídká vteřinová lepidla jsou tzv. „super rychlá“ lepidla se zrychlenou reakční schopností. Jejich aplikace se liší od řídkých lepidel v nemožnosti jejich nanesení na dosedací plochy lepených dílů a jejich následného stisknutí, jelikož během doby nutné manipulace lepidlo zreaguje s okolním prostředím a je vytvrzené. Super rychlá vteřinová lepidla se tedy nanášejí zakapáváním mezi lepené díly, což lze velmi dobře využít například ve spojích mezi hlavními díly modelu. Celkové vytvrzení aplikovaného lepidla je možné sledovat do jedné vteřiny od aplikace. Díky rychlosti vytvrzení odpadá nevhodnost využití lepidla pro porézní materiály, jelikož lepidlo reaguje rychleji, než dojde k jeho vsáknutí do povrchu, a zůstane tak v lepeném spoji, což zajistí jeho požadovanou pevnost. Pro úplnost je dobré uvést, že prezentovaný zástupce super rychlých vteřinových lepidel není mísitelný s jinými druhy kyanoakrylátových lepidel.

   

  CA BOLT MEDIUM

  Vteřinová lepidla o střední hustotě jsou svým použitím velmi univerzální. Tento typ je vhodný pro většinu materiálů (i porézních) a lze jej využít pro většinu běžných situací, se kterými se setkáváme při stavbě plastikových modelů a jejich doplňků. Aplikace je možná dvěma způsoby jako v případě řídkých vteřinových lepidel. Lze je tedy nanášet na jednu či obě lepené plochy, které následně stlačíme k sobě. Reakční doba je v porovnání s řídkými lepidly delší a pohybuje se mezi 5 až 15 vteřinami. Tento prodloužený interval vytvrzení nám dává možnost následné manipulace a korekce optimální pozice lepených dílů. Tato výhoda se dá velmi dobře uplatnit při lepení složitější či větších celků, kde je potřeba získat dostatečný časový prostor pro přesné vycentrování lepených dílů. Druhým typickým způsobem nanášení je zakapávací metoda, která je zde ovšem vzhledem k hustší konzistenci lepidla limitována nutností větší spáry mezi díly, a to alespoň 0,1 mm. Zároveň se jedná o univerzální typ konzistence mísitelný s řídkým i hustým typem vteřinových lepidel.

  
  

  CA BOLT THICK

  Hustá kyanoakrylátová lepidla (často také prodávaná pod názvem gelová) se vyznačují nejvyšší viskozitou z prezentovaných základních typů lepidel. Tato vlastnost jim umožňuje jednak velmi dobré využití v případě lepení porézních materiálů a zároveň možnost spojovat lepené plochy s větší spárou, a to až do 0,5 mm. Při lepení dílů se pak výrazně prodlužuje doba vytvrdnutí lepidla, což je možné urychlit pomocí aktivátorů vteřinových lepidel, které si představíme v další části tohoto článku. Hustá vteřinová lepidla se pak nanášejí pouze klasickým způsobem, kdy aplikujeme lepidlo na jeden či oba lepené díly a následně díly stiskneme či přiložíme dle potřeby. Jak již bylo naznačeno, celková reakční doba je pak výrazně delší, což se kladně projevuje na našich možnostech manipulace s lepenými díly v časovém rozmezí od 15 do zhruba 30 sekund v závislosti na velikosti lepeného spoje a vůle mezi díly. Využití hustých vteřinových lepidel je velmi vhodné na drobné díly, kdy po nanesení lepidla na lepenou plochu máme dostatek prostoru pro přesnou a čistou instalaci. Lepidla jsou svým složením běžně mísitelná s řidšími typy (střední a řídká lepidla). Delší doba vytvrzení bývá často spojena s negativním dopadem v podobě většího množství výparů viditelných v oblasti lepených dílů. Tyto výpary, které jsme si již popsali, se mohou u tohoto typu lepidla vylučovat dlouhou dobu a je vhodné na tento projev brát zřetel při budoucích krocích montáže, především s vazbou na čiré díly modelu.

  
  

  CA BLACK BOLT

  Je tomu již pár let, kdy modelářský svět zasáhl fenomén tzv. „černých vteřinových lepidel“, která se velmi dobře a snadno brousí. Nejedná se však ve většině případů o příměs speciální zázračné složky či černého pigmentu, ale o přídavek pryže (chceme-li gumy) do lepidla. Tento speciální typ kyanoakrylátových lepidel tedy vyniká kromě své zřetelnosti na většině běžných povrchů především elasticitou. Je tak vhodný především pro pružné materiály, kterých je v plastikové modelařině velmi málo. Jako příklady si můžeme uvést právě zmíněné pryžové díly, měkčené a pěnové plasty, kompozitové materiály a mnohé další. Obecně se tak jedná o spoje, u kterých je nárokováno zachování pružnosti lepených materiálů a výdrž lepeného spoje při jeho namáhání. Takové spoje nejsou typické pro statickou plastikovou modelařinu a využití podobných speciálních lepidel není primárně určeno pro plastikové modeláře.

  
  

  Speciální doplňky pro práci s kyanoakrylátovými lepidly

  Protože samotná aplikace kyanoakrylátových lepidel a následné lepení často nestačí pro ideální požadované výsledky, existují speciální doplňky pro práci s vteřinovými lepidly. Základními přípravky jsou pak urychlovače schnutí a naopak odstraňovače již vytvrzeného lepidla. Představme si jejich využití a způsob aplikace blíže.

   

  BOLT UP Accelerator

  Aktivátory slouží k okamžitému či velmi rychlému vytvrzení vteřinových lepidel i přes jejich nanesení ve velmi tlusté vrstvě. Jsou tekuté konzistence a jejich nanášení je možné zakápnutím lepeného místa pipetou, aplikační trubičkou, rozprašovačem či nanesením malého množství tekutiny k lepenému spoji pomocí štětce. Rychlost reakce vteřinového lepidla je takřka okamžitá, což oceníme při potřebě rychlého vytvrzení většího množství lepidla mezi díly s viditelnou vůlí či při stlačení lepených ploch vystavených okolnímu pnutí. Dosáhneme tak takřka okamžitého slepení dosedacích ploch mezi díly a odpadne nutnost je dále manuálně stlačovat. Při výběru aktivátoru je dobré dbát na vhodnost jeho použití pro plastové díly.

  
  

   

  BOLT OFF Debonder

  V modelářské praxi je takřka nemožné vždy dosáhnout lepení dílů bez nechtěných a viditelných stop po lepidle v okolí aplikace. Zároveň můžeme špatným vycentrováním dosáhnout nepřesného umístění dílů a tím potřeby díly opět rozlepit. Všechny tyto případy jsou řešitelné pomocí odstraňovačů kyanoakrylátových lepidel. K rozlepení dílů může pomoci pouhé zakápnutí a působení tekutiny na lepený spoj v řádech desítek sekund, ale vždy je lepší k čištění a rozlepování aktivně přistoupit a lepidlo pomocí Debonderu odstraňovat. Patrně nejvhodnějším nástrojem pro očištění dílů od kyanoakrylátového lepidla je využití vatových kosmetických tyčinek namočených v odstraňovači. Následně znečištěnou oblast třením tyčinkou očišťujeme do okamžiku optimálního výsledku. Jelikož se pod vatovou tyčinkou lepidlo rozpouští a zanáší vatový konec, tak je v závislosti na rozsahu a množství odstraňovaného lepidla vhodné využívat další vatové tyčinky stejným postupem. Pro oblasti těžce přístupné či oblasti se členitým povrchem je pak vhodné využití zkrácených štětců, které si vyhradíme speciálně pro účely odstraňování lepidla a nevyužíváme je dále k nanášení barev na model. Pro tyto potřeby postačí levné štětce z výtvarných potřeb či hobbymarketů. Při výběru odstraňovače kyanoakrylátových lepidel vždy sledujeme jeho možnost využití pro plasty (některé typy mohou plasty leptat).

   

  Epoxidová lepidla

  Mezi lepidla, která se v plastikové modelařině běžně vyskytují, řadíme také epoxidová lepidla, jež se skládají ze dvou složek. Aplikace lepidel je velmi jednoduchá. Po smíchání obou složek v určeném poměru dojde k chemické reakci, jejíž viditelné nastartování často trvá několik desítek sekund. Následně dochází k velmi rychlému tvrdnutí smíchaných složek. Lepidla jsou vhodná především pro tvrdé materiály, což podtrhuje vhodnost jejich použití v oblasti plastikové modelařiny. Jejich velkou výhodou je, že po vytvrzení nezanechávají v okolní oblasti viditelné stopy po výparech jako v případě vteřinových lepidel a jsou tak vděčným pomocníkem při lepení větších modelů, a to především jsou-li vyrobeny z polyuretanu či laminátu. Takové typy modelů nelze lepit rozpouštědlovými lepidly, která jsme si blíže uvedli v prvním díle našeho seriálu, a právě epoxidová dvousložková lepidla jsou vhodnou alternativou k lepení velkých ploch a odstranění nedostatků kyanoakrylátových lepidel. Další dobrou oblastí využití je pojištění lepených spojů pomocí epoxidových lepidel z vnitřní strany dílů, což oceníme po ztenčování dílů při zabudovávání doplňkových resinových sad, které často vyžadují zásadní úpravy dílů stavebnice. Obecným nedostatkem pak bývá jejich zdánlivá měkkost v porovnání s tvrdými kyanoakrylátovými spoji, a tedy i horší brousitelnost a doplňování detailů povrchu. V dnešní době jsou již na trhu speciální dvousložková epoxidová lepidla s další příměsí, která tyto nedostatky minimalizuje.

   

  Disperzní lepidla 

  Jako v předchozích případech si vysvětleme, co jsou to disperzní lepidla a na co jsou v plastikové modelařině vhodná. Častým omylem v definici disperzních lepidel je, že se jedná o roztok polymeru ve vodě. Ve skutečnosti jde o polymer se směsí vody, přičemž nedochází k rozpuštění zmíněného polymeru ve vodě, ale pouze k jeho dokonalému rozptýlení ve výsledné emulzi. Disperzní lepidla mají mléčně bílou barvu, která postupně s tvrdnutím mizí do čira. Ona bílá barva tedy není způsobena žádným pigmentem, ale právě malými částicemi polymeru, které rozptylují světlo a vytváří onen „mléčný efekt“. Mnoho disperzních lepidel lze ředit dle potřeby vodou (nevodovzdorná disperzní lepidla – například Herkules) a vytvořit tak tekutinu, kterou lze zapouštět do porézních povrchů pro potřeby zafixování jednotlivých detailů. Typickým příkladem jsou pak simulace přírodních povrchů při tvorbě diorám. Opakem jsou pak disperzní vodovzdorná lepidla, která mají zásadně vyšší obsah sušiny polymeru a nejsou tedy tak řídká jako lepidla, která se dají vodou běžně ředit. Ředění těchto lepidel je možné pouze v malé míře, do 5 %, a vždy a pouze destilovanou studenou vodou. V opačném případě dojde ke sražení. Necháme-li takové naředěné lepidlo odstát, začne se voda separovat. Vyšší obsah sušiny polymeru pak znamená vyšší pevnost spojů a lepidla tak mají až třikrát větší pevnost (například srovnání Herkules vs. PERFECT G Express). Dalším rozdílem oproti lepidlům s menším obsahem sušiny je pak jejich tvrdost a možnost broušení vytvrzeného lepidla. Použijeme-li lepidla s menším obsahem sušiny polymeru, tak se při snaze o broušení začne lepidlo „žvýkat“, jelikož je měkké. Disperzní lepidla s vyšší podílem sušiny polymeru jsou naopak po vytvrdnutí výrazně tvrdší a dají se brousit. Zde je ovšem důležité poznamenat, že je lepší využít hrubších/ostřejších brusných papírů a minimalizovat tření, jelikož při intenzivním tření vzniká vyšší teplota, která zapříčiní měknutí lepidla i přes jeho vysoký podíl polymerové sušiny (tedy lepidla na bázi D3/D4).

   

  Lepidlo PERFECT G Express

  Jako zástupce disperzních PVAC lepidel si můžeme uvést lepidlo Bolt Perfect G Express. Specifické vlastnosti tohoto lepidla jsou využitelné především u porézních materiálů, jakými jsou balza, dřevo či papír, je tedy využitelné především pro potřeby vytváření diorám či k připevnění doplňků na modely bojové techniky. Benefitem tohoto typu lepidla je pak především zkrácená doba vytvrzování v porovnání s klasickými disperzními lepidly (například Herkules, Tamiya Craft Bond, apod.), což umožňuje zrychlenou tvorbu a šetří se tak investovaný čas. Konkrétně je pak úplná doba zaschnutí mezi 5–15 minutami v závislosti na množství lepidla a rozsahu lepeného spoje. Jako u ostatních disperzí je pak lepidlo v tekutém stavu bílé a po vytvrzení čiré. Vysoký obsah sušiny polymeru v tomto typu lepidla znamená především vyšší pevnost lepeného spoje. Taková vlastnost je vhodná pro lepení čirých dílů modelů letadel. Lepidlo je tak dobrým kompromisem pro ty, kteří se bojí poleptání čirých dílů při jejich lepení rozpouštědlovými lepidly, nebo mají naopak strach z výparů, jež se vylučují z kyanoakrylátových lepidel. Lepení disperzním lepidlem není v porovnání se zmíněnými typy lepidel tak pevné, ale zvolíme-li vhodné disperzní lepidlo s vyšším obsahem sušiny polymeru, dosáhneme i dobré pevnosti spoje.

   

  Shrnutí

  V prvních dvou dílech našeho modelářského seriálu zaměřeného na modelářskou chemii a tipy pro začínající i pokročilé modeláře jsme si představili základní, dostupné a běžně používané typy lepidel využitelné pro plastikové modelářství. Všechny zmíněné typy popsané v první i druhé části našeho seriálu mají své přednosti i slabiny a využívání všech zmíněných typů lepidel přináší plastikovému modeláři schopnost poradit si se sestavováním veškerých myslitelných sestav z různých materiálů, se kterými se lze v modelářské praxi setkat. V příštím díle se zaměříme na nástroje a pomůcky vhodné k aplikaci a práci s dosud prezentovanými typy lepidel. 

  
  

  Josef Blažek

  Vítěz mezinárodních IPMS soutěží v kategorii Master a několikanásobný mistr ČR. Autor článků v mezinárodních časopisech s celosvětovým dosahem (Military Illustrated Modeller, Cocardes International, ModellFan, Modelář). Spoluautor modelářského startupu Plastic Invasion.

• Příjezd kavalerie

  Letecký pohled na runway Hendersonova letiště z 22. srpna 1942, tedy dva dny po příletu VMF-223 na ostrov. Budovy jižně od dráhy byly zamýšleny jako dílny a střechy z oceli o tloušťce 7/8 palce tedy 22 mm. Foto: National Archives via NAAS

  
  

  VMF-223 na Guadalcanalu

  část 2

  Text: Thomas McKelvey Cleaver 

   

  Piloty a technický personál VMF-223 jsme v první části tohoto článku opustili v situaci, kdy se začali seznamovat s Hendersonovým letištěm a situací na Guadalcanalu. Ta je zcela jistě příliš nepotěšila, bojové odhodlání ovšem nenarušila.  

   

  Pro Američany bylo štěstím, že na počátku bojů o Šalamounovy ostrovy byli Japonci oslabeni podobně jako oni. Na Rabaulu sídlící 25. letecká flotila císařského námořnictva byla posílena jen několik dní před spojeneckým vpádem do této oblasti v rámci příprav na obsazení Guadalcanalu a coby reakce na předpokládané japonské tažení na Nové Hebridy. Dne 9. srpna aktivoval viceadmirál Nishizō Tsukahara v Rabaulu 11. vzdušné loďstvo a převzal řízení regionálních leteckých operací. Zkušený letec, kterého o jednu ruku připravila točící se vrtule, prosazoval politiku tvrdé odvety vůči Američanům. Protože však během prvních dvou dnů vzdušných bojů utrpěly jeho bombardovací síly těžké ztráty, omezil se admirál na plánování průzkumných a rušivých misí k ostrovu.

  Američané měli štěstí, že Guadalcanal a japonská letiště v Rabaulu dělilo více než 600 mil Šalamounova a Korálového moře. Přestože Zero bylo stíhacím letounem s nejdelším doletem na světě, 2100 km dlouhá zpáteční cesta mezi Rabaulem a Guadalcanalem byla i pro něj na hranici možností. Také dvoumotorové Betty měly paliva jen na 15 minut nad cílem. Omezení, dané doletem japonských letounů, znamenalo, že trasy letů musely být plánovány co nejpřímější cestou, a neexistovaly rezervy pro úhybné manévry či zvýšení výkonu motorů přiškrcených v zájmu snížené spotřeby paliva. Navíc jim počasí v jižním Pacifiku nedovolovalo opustit základny, dokud se nerozptýlila nízká ranní oblačnost. To vše si vynucovalo důsledné dodržování časového plánu, který tak byl pro druhou stranu předvídatelný. Trasa vedla z Rabaulu do Buky u severozápadního Bougainville, dolů do Buinu s výhledem na Shortlandské ostrovy a pak přímo přes oblast New Georgia Sound, brzy známou jako „The Slot“.

  Velitel VMF-223, maj. John Smith po návratu z Guadalcanalu na základně NAS Anacostia. Foto: NHHC

  
  

  Ještě před válkou naverbovalo australské námořnictvo Australany žijící na Šalamounových ostrovech, aby setrvali, pokud území obsadí Japonci, a obsluhovali rádiový varovný systém upozorňující na spatřené japonské námořní nebo letecké síly. Pobřežní hláska Jack Read, jehož stanice umístěná v kopcích Bougainville měla výhled na Buku, byl zpravidla první, kdo vyslal zprávu o blížícím se leteckém útoku. Dalším důležitým hlásným byl Paul Mason poblíž Buinu. Mezi Masonovým varováním a příletem bombardérů nad Guadalcanal uplynuly vždy dvě hodiny. Tento harmonogram umožňoval mariňákům počítat s několika klidnými hodinami po rozbřesku a před soumrakem, kdy mohli pracovat, a také s nejméně dvěma hodinami během poledne, kdy si mohli najít úkryt a připravit se na útok. Japonci přilétali mezi 12. a 13. hodinou, v závislosti na povětrnostních podmínkách po trati letu. Počasí v této rovníkové oblasti je jen málo předvídatelné a podléhá rychlým změnám.

  Protože Japonci mohli vyslat z Rabaulu velkou formaci bombardérů pouze za denního světla, vznikl časový plán, při kterém v závislosti na počasí startovaly bombardéry a jejich stíhací doprovod ze základen v Rabaulu v 8.00 hod. Vývoj počasí u Rabaulu však mohl start posunout až na desátou hodinu. Když japonská formace prolétala nad „Slotem“, zaznamenaly ji australské pobřežní hlídky na jednotlivých ostrovech, a ty svá pozorování rádiově předaly Cactus Control na Henderson Field. V době, kdy bombardéry míjely oblast Mundy na jihozápadním cípu Nové Georgie, obránci na Guadalcanalu sedali do svých stíhaček a vzlétali. Piloti Wildcatů uvítali každou minutu, kterou mohli díky včasnému varování získat stoupání, protože letounům trvalo zhruba 45 minut, než nastoupaly do 20 000 stop (6100 m). Nepřátelská formace měla dorazit mezi 11. a 13. hodinou. Vzhledem k proměnlivosti počasí se několikrát stalo, že mraky nad Slotem zabránily pobřežním pozorovatelům zaznamenat přilétající Japonce tak, aby Američany včas varovali.

   

  Snaha Japonců o znovuzískání Guadalcanalu

  Rachot bojů, který nedal poručíku Trowbridgeovi během první noci na ostrově usnout, pocházel z oblasti, o které si mariňáci mysleli, že je to řeka Tenaru. Ve skutečnosti šlo o lagunu. Prapor Ichiki – první japonská jednotka která podle Jamamotových plánů na ostrov dorazila, aby zahnala Američany do moře – se při postupu na základnu Henderson Field potýkal s dobře zabezpečenou obranou. Úsvit 21. srpna zastihl přeživší Japonce, kteří dále drželi své pozice. Americký 1st Battalion od 1st Marine Regiment se tedy přesunul na pozice okolo laguny a nepřítele obklíčil.

  Když se nepřátelské jednotky snažily uniknout po pláži, byly ostřelovány právě přibyvšími Wildcaty z VMF-223. Veškerý japonský odpor skončil v 17.00 hod. Poté, co někteří zranění Japonci zahájili palbu, se mariňáci přesunuli přes bojiště a stříleli do každého nepřátelského vojáka, na kterého narazili, ať už mrtvého, nebo živého. Výjimku tvořilo jen 15 zajatců. Třicet dalších přeživších Japonců uteklo, aby o boji vyprávěli svým kamarádům na Taivu Point. Potraviny, vybavení, zbraně a munice byly odebrány 871 mrtvým. Toho večera plk. Ichiki zakopal prapory své jednotky, vytáhl obřadní dýku a rozpáral své útroby v měkkém písku na březích Lengy.

  Esa z Guadalcanalu. Zleva: Maj. John L. Smith, Lt. Kenneth Fraizer, Maj. John Dobbin a Maj. Robert Galer. První dva od VMF-223 druzí od VMF-224, která stíhače na Guadalcanalu posílila 30. srpna.  Foto: via author  

  
  

  Mariňáci se setkávají s nepřítelem

  V poledne poskytly letadlové lodě admirála Fletchera krytí dvěma transportním plavidlům, aby mohly vplout do Sealarkského kanálu a vyložit zde zásoby. Vítanou posilou byli také zkušení mechanici z MAG-23, kteří se na břeh dostali z torpédoborce, který je přivezl z Efate.

  Pobřežní hlásný Jack Read vysílačkou varoval, že se ke Slotu blíží útočná skupina letounů. Lt. Hugh MacKenzie, styčný důstojník pobřežní hlídky v Lungu, se napojil na komunikační síť námořní pěchoty, známou jako Texas Switch, a poprvé mohl předat zprávu přímo americkým letcům, kteří se tak mohli nebezpečí postavit. Na výzvu reagoval čtyřčlenný roj (division) kapitána Smithe.

  Ve 12.07 hod. se tito piloti nacházeli nad ostrovem Savo a stoupali do výšky 14 000 stop (4300 m), když o pět set stop výše na vstřícném kurzu spatřili šest Zer. Smith zahájil čelní útok na vedoucí Zero, přičemž se oba letouny řítily proti sobě. Japonský pilot uhnul jako první. Přitáhl, čímž vystavil břicho Smithovým šesti kulometům ráže 12,7 mm. Začal kouřit a přešel do pádu. Mezitím se do Smithe pustila dvojice Zer, která se mu dostala za ocas. Smith brzy zjistil, že Wildcat je dostatečně těžký na to, aby pronásledovatelům unikl střemhlavým letem, pokud má dostatečnou výšku. Jeho wingman, Sgt. John Lindsey, byl v boji zasažen, podařilo se mu však s nepracujícím motorem nouzově přistát na Henderson Field na břicho. Jeho Wildcat se tím stal první ztrátou letky. Smith byl zase prvním pilotem nárokujícím sestřelení Zera. Ve druhém souboji později odpoledne si Lt. Trowbridge nárokoval další dva sestřely, ačkoli podle japonských záznamů se všechna letadla vrátila zpět. Během následujících dvou dnů hlásili mariňáci sestřely dalších dvou Zer a dokázali tak, že se umějí postavit i zkušenějším protivníkům.

  Vrak Wildcatu po jednom z japonských náletů na Henderson Field. Foto: Cpl. L. M. Ashman, USMC via NHHC 

  
  

  První velká bitva

  Během následujících čtyř dnů se obrysy nastávající bitvy o východní Šalamounovy ostrovy začínaly rýsovat jasněji a obě námořní síly se snažily odhalit pozice protivníka.

  Navzdory těžké ztrátě hlavní části úderných sil císařského námořnictva, kterou bylo potopení letadlových lodí Akagi, Kaga, Soryū a Hiryū u Midwaye, byla zbývající flotila japonských letadlových lodí ve srovnání s tou americkou stále ohromná. Jádro japonského námořního letectva nyní tvořila 1. divize letadlových lodí, která sestávala z plavidel Shōkaku a Zuikaku a lehké letadlové lodi Zuihō. Lehké letadlové lodě Jun´yō, Hiyō a Ryūjō z 2. divize let. lodí jim důstojně sekundovaly.

  V 6.00 hod. dne 24. srpna se Kidō Butai pod velením admirála Naguma stočila proti větru na jihovýchod a Shōkaku se Zuikaku zahájily první pátrací hlídky toho dne. Předsunutá jednotka admirála Kondóa, vzdálená 120 mil jihovýchodně, se také obrátila, aby zůstala na pozicích a střežila Nagumovo východní křídlo. Od 6.15 hod. postupně odstartovalo z obou letadlových lodí 19 Kate na pátrací misi do vzdálenosti 250 mil. Ve skutečnosti nikdo neočekával, že by tyto letouny Američany lokalizovaly, protože japonské letadlové lodě během noci odpluly z jejich dosahu.

  Posily měly dorazit ke Guadalcanalu v noci na 24. srpna. Pokud by bombardéry Betty nedokázaly Henderson Field vyřadit, musely by být nasazeny letadlové lodě. Protože admirál Yamamoto zakázal leteckým skupinám z Shōkaku a Zuikaku útočit na pozemní cíle, dokud bude Task Force 61 představovat hrozbu, jedinou silou, která byla k dispozici pro útok na letiště, byla malá letecká skupina z Ryūjō s devíti B5N Kate a 24 Zery. Protože plánovaná operace bombardérů Betty proti Henderson Field byla kvůli špatnému počasí zrušena, stalo se použití omezených sil Ryūjō 24. srpna nevyhnutelným. Úder měl být zahájen ve chvíli, kdy se Ryūjō se svým doprovodem dostane do vzdálenosti operačního doletu.

  Protože na Henderson Field dosud nebyl k dispozici žádný funkční radar a pozorování pobřežních hlídek se ukázala být kvůli rozmarům počasí v regionu ne zcela spolehlivá, výkonný důstojník Air Group 23, Lt. Colonel Charlie Fike, začal vypouštět jednu či dvě skupiny Wildcatů v časovém okně nazvaném „Tōjō time“, tedy mezi 11.00 a 15.00 hod., kdy bylo nejpravděpodobnější, že k útoku dojde. Když tedy malé útočné síly Ryūjō ve 14.15 hod skutečně dorazily, skupina Wildcatů, kterou vedl Marion Carl, čekala ve výšce 20 000 stop a dalších 12 Wildcatů a P-400 z nově příchozí 67th Fighter Squadron vyčkávalo v pohotovosti na letišti. Carlovým wingmanem byl T/Sgt. Johnny Lindley, vedoucím druhé sekce 2nd Lt. Fred Gutt, kterému letěl „na křídle“ Marine Gunner Tex Hamilton z VMF-212.

  Capt. Joe Foss (vlevo) se stal nejúspěšnějším esem kampaně v Jižních Šalomounech a prvním americkým letcem, který vyrovnal skóre 26 sestřelů Eddieho Rickenbackera z první světové války. 

  
  

  Letouny z Ryūjō se přiblížily ke Guadalcanalu ze směru od ostrovů Florida a Malaita ve výšce 10 000 stop (3050 m). Poručík Murakami vedl šest Kate spolu se šesti doprovodnými letouny vedenými praporčíkem Shigemim v jedné formaci, zatímco formace devíti Zer z Ryūjō vedená Hikōtaichō (velitelem letecké skupiny) poručíkem Nōtomim, letěla asi 1600 stop (490 m) napravo od bombardérů.

  Marion Carl zpozoroval nepřátelské síly nad Tulagi. Navedl své čtyři Wildcaty na pozici vhodnou k útoku a vyslal na Henderson Field rádiem varování. Když byla na letišti v reakci na jeho zprávu vztyčena vlajka „Condition One“, signalizující nejvyšší pohotovost, piloti se rozběhli obsadit všechny zbývající Wildcaty a následovala další vlna vzletů. Ačkoli měli startovat v pořadí letek a sekcí za velitelem, v praxi všichni spěchali do vzduchu co nejrychleji, aby získali nad přilétajícími bombardéry výškovou převahu. Kvůli výkonnostním rozdílům mezi jednotlivými letouny se systém sekcí a rojů (division) rozpadl a každý se připojil k tomu, kdo byl nejblíže. V čele celé formace byl Capt. Rivers Morrell, výkonný důstojník VMF-223.

  Ve 14.23 hod. Carl potlačil a vrhl se, následován třemi dalšími Wildcaty, na letouny z Ryūjō. Nalétl si za šest letounů ve větší formaci, z níž se vyklubalo šest doprovodných Zer pod velením Shigemiho. Carl střílel z převýšení a poté proletěl skrz formaci s Lindleyem na křídle. Byl si jistý, že zapálil jeden z „bombardérů“ a dosáhl tak svého prvního sestřelu nad Guadalcanalem a druhého celkem. Hamilton a Gutt těsně za ním pálili na stejnou formaci. Zatímco Hamilton byl vtažen do dlouhého souboje se třemi doprovodnými Zery, Guttovi se podařilo sestřelit jednu z Kate a střemhlav proletět formací za Carlem a Lindleyem, kteří se od sebe oddělili, když se vraceli a stoupali do výšky pro druhý útok.

  Bombardéry Kate se dostaly přímo nad pláž a přiblížily se tak čtyřem 90mm protiletadlovým dělům baterie E 3d Defense Battalion. Ve 14.28 hod. zahájila tato protiletadlová děla palbu a o dvě minuty později Kate ve skupině odhodily svých třicet šest 60kilogramových pum. Nadšení protiletadloví dělostřelci si nárokovali jednu Betty, ve skutečnosti však nic nezasáhli. Stejně tak neúčinné byly pumy svržené Kate. Nezpůsobily žádné škody, přestože vybuchly po obou stranách pozic protiletadlových děl.

  Nōtomiho útočná formace měla větší úspěch. Tři shōtai zaútočily ze tří směrů právě ve chvíli, kdy byly bomby svrženy, a beztrestně ostřelovaly přistávací dráhu. Trojice Nōtomiho letounů dostihla jeden Wildcat, který právě vzlétl, a zasáhla ho. Pilotovi, zraněnému do hlavy a ramene, se podařilo udržet letoun ve vzduchu dostatečně dlouho na to, aby mohl vcelku bezpečně přistát na hladinu moře u ostrova Florida, kde ho zachránili ostrované. Druhý den se vrátil na Tulagi.

  Capt. Jimmy Flatley vedl VF-10 na Guadalcanal poté, co byla USS Enterprise vážně poškozena v bitvě u Santa Cruz.  

   

  Velitel 67th Fighter Squadron, Capt. Dale Brannon, a jeho wingman, 2nd Lt. Deltis Fincher, se vrhli ke svým Airacobrám, jakmile spatřili stoupající vlajku Condition One. Oba si pamatovali, že slyšeli dunění nepřítele nad hlavou v době, kdy už byli v kokpitech a startovali. Když se řítili po dráze, slyšeli přes řev motorů výbuchy bomb. Poté, co se vznesli a zatáhli podvozek, usadilo se před ně Zero. Nasypali do něj vše, co měli. Zaúřadovalo osm kulometů ráže .30, čtyři kulomety ráže .50 a dva kanóny ráže 20 mm, načež se Zero doslova rozložilo. Oba letci proletěli troskami a během stoupání na ně zaútočili velitel shōtai a s ním také „číslo“ pilota, jehož stroj a život právě zničili. Nepřátelské letouny provedly jeden průlet a zmizely. Obě P-400 při tom byly zasaženy 7,7mm projektily, ale Brannona a Finchera to neodradilo. Bohužel, jak Brannon později vzpomínal: „Když jsme se dostali na Guadalcanal, jedna z prvních věcí, kterou jsme zjistili, byla, že Britové do našich letadel nainstalovali vysokotlaký kyslíkový systém. Námořní pěchota kyslíkové systémy měla, ale ty byly nízkotlaké. Vzpomínám si, že se nám při prvním boji podařilo vystoupat až do výšky 16 000 stop (4900 m). Cítili jsme se tam opravdu malátní a Zera byla samozřejmě ještě vysoko nad námi.“

  Tři Wildcaty se v malé výšce nad Lengo Channel střetly s vracejícími se Zery. 2nd lt. Bob McLeod z VMF-212 jedno z nich zasáhl a podle vlastního tvrzení ho zničil. Ve skutečnosti se pilotovi – wingmanu por. Nōtomiho – podařilo dotáhnout svou poškozenou stíhačku zpět nad Guadalcanal, kde nouzově přistál, byl zachráněn japonskými jednotkami a nakonec z ostrova evakuován. Na druhou stranu byl sestřelen 2nd Lt. Elwood Bailey z VMF-223. Naposledy byl spatřen na padáku, jak klesá k hladině poblíž Tulagi. Domů se už ale nikdy nevrátil.

  Bombardéry Kate pod velením por. Murakamiho se po odhození bomb zformovaly a provedly širokou zatáčku na sever ve snaze stáhnout se z oblasti. Ve 14.33 hod. provedl Marion Carl něco, co pozorovatelé na zemi označili za „nejkrásnější průlet“, a sestřelil Kate na levé straně formace. Lindley a Gutt na Kate stříleli také. V tu chvíli dorazily posily. Capt. Morrell, který létal na pravděpodobně nejlepším Wildcatu na ostrově, byl v čele šestičlenné skupiny. Všichni zaútočili zespod na pět zbývajících Kate a pět doprovodných Zer. Přitom přispěchala další dvě Zera, aby pomohla Američany odrazit. Lt. Ken Frazier zničil při prvním průletu jednu Kate na pravé straně formace, zatímco Carl střílel na Zero, které se posadilo Lindleyemu za ocas, ale nezničil ho, přestože mu bylo přiznáno. Gutt byl zasažen a zraněn do levé ruky a levé nohy dalším Zerem, dostal se však zpět na Henderson Field. Lt. Rex Jeans a Lt. Red Taylor se spojili, aby zneškodnili jednu Kate, ale Taylor – jedna ze šesti posil od VMF-212 – byl při tom sestřelen Zerem a zahynul. Jako poslední ze všech zahájil palbu 2nd Lt. John King od VMF-212. Jeho cílem byla další Kate, která následně vybuchla. Po Kingově vítězství se Wildcaty stáhly.

  Celkově si námořní pěchota připsala 20 potvrzených vítězství: 12 bombardérů Kate, jednu neexistující Betty a sedm Zer. Japonci však ztratili pouze čtyři Kate, včetně té, jež přistála nouzově, a tři Zera, včetně toho, které rozstříleli Brannon a Fincher. Marion Carl si připsal čtyři vítězství, včetně neexistující Betty, a byl mu tak přiznán status prvního stíhacího esa námořní pěchoty. Ve skutečnosti mu chyběly dva sestřely, ale rozdíl dorovnal hned dva dny nato. Námořní pěchota vyhrála první velkou leteckou bitvu. A mělo jich být ještě mnoho.

  Mnoho Wildcatů bylo zničeno nejen v bojích, ale také na zemi. Buď následkem nepřátelských útoků, nebo při haváriích během vzletu a přistání. Tyto letouny se pak stávaly zdrojem náhradních dílů. Foto: via autor

   

  Konec VMF-223 na Guadalcanalu

  Dne 2. října 1942 byli všichni přeživší letci VMF-223 vyčerpaní téměř každodenními boji a obtížnými podmínkami na Guadalcanalu. Toho dne se nepřítel vrátil s dalším stíhacím přepadem; obloha byla jasnější a pobřežní hlídky včas vyslaly rádiem varování, aby Wildcaty mohly odstartovat, nabrat dostatečnou výšku a střetnout se s 27 Zery v tvrdém boji stíhačů proti stíhačům. Marion Carl, který vedl šest F4F od VMF-223, dosáhl, jak se ukázalo, svého posledního vítězství a zvýšil své skóre na 16,5, než se mu zasekly zbraně. Jeho wingman Ken Frazier dokázal sestřelit dva nepřátele, než si jej další vzali na mušku a poškodili jeho Wildcat natolik, že byl nucen se stáhnout. Jeho skóre 12 vítězství ho zařadilo na třetí místo v pořadí es VMF-223 za Smithe a Carla. Nově příchozí pilot VMF-121, Lt. Floyd Lynch, sestřelil jednu nepřátelskou stíhačku, ale nejlepší skóre dne zaznamenal „Coach“ Bauer, jehož čtyři vítězství z něj udělala eso během pouhých dvou vzletů. Tentokrát japonské záznamy potvrdily, že devět Zer, které si námořní pěchota nárokovala, bylo skutečně ztraceno.

  Vyčerpaní letci VMF-223 vzlétli 10. října z Henderson Field na misi, která se ukázala být jejich poslední. Velitel letky John Smith vedl sedm Wildcatů, aby doprovodily SBD a TBF do Nové Georgie, kde byly spatřeny další nepřátelské lodě. V polovině cesty se Smith náhodou ohlédl a uviděl, jak se k jeho formaci blíží 15 plovákových letounů Rufe a Pete. Varoval ostatní a změnil kurz; jeho šest druhů jej následovalo. Když Japonci spatřili blížící se Američany, obrátili k ústupu, ale Wildcaty je dostihly a sestřelily šest Pete a tři Rufe. Smithem zničená Rufe byla jeho posledním vítězstvím. Celkem jich získal 19 a stal se tak do té doby nejlepším esem námořní pěchoty.

  Dne 12. října 1942 nastoupili přeživší členové VMF-223 na palubu R4D mířící na Espiritu Santo. Během devítitýdenního nasazení si peruť připsala 110 vítězství, včetně 47 Zer a 47 Betty. John L. Smith si připsal deset Betty, zatímco Marion Carl osm, takže oba piloti měli na svém kontě více japonských bombardérů než kterýkoli jiný pilot námořní pěchoty během celé války.

  Na Henderson Field přistálo 20. srpna devatenáct pilotů. Deset z nich během následných bojů zaplatilo cenu nejvyšší. 

   

  Převzato s úpravami z knihy „The Cactus Air Force: Air War Over Guadalcanal“; Eric Hammel a Thomas McKelvey Cleaver; Osprey Publishing (2022).

• Letecká vojna na Ukrajine

  Hoci agresia Ruska voči Ukrajine sa začala na Kryme a na Donbase už vo februári 2014 a pripravovala sa podvratnou činnosťou zrejme omnoho skôr, vo februári tohto roku sme si pripomenuli prvé výročie ruského útoku na celé územie Ukrajiny. Je to najväčší konflikt v Európe od roku 1945.

  Prvý UH-60 Black Hawk ukrajinskej vojenskej rozviedky GRU.

  
  

  Rok krviprelievania 

  
  

  Text: Miro Barič

  Foto: Ozbrojené síly Ukrajiny, sociální sítě a další veřejné zdroje

  
  

  Hoci agresia Ruska voči Ukrajine sa začala na Kryme a na Donbase už vo februári 2014 a pripravovala sa podvratnou činnosťou zrejme omnoho skôr, vo februári tohto roku sme si pripomenuli prvé výročie ruského útoku na celé územie Ukrajiny. Je to najväčší konflikt v Európe od roku 1945.

   

  Súčasťou tohto pokračovania seriálu teda bude stručný sumár toho, čo sa za posledných 12 mesiacov udialo. V závere sa už, ako obvykle, pozrieme na udalosti súvisiace s leteckou vojnou v období od 1. 2. do 1. 3. 2023.

   

  Február 2022

  Ruské vojská sa niekoľko mesiacov zhromažďovali v blízkosti ukrajinských hraníc a americké tajné služby varovali, že tam nie sú na cvičení, ale chystajú inváziu. Kremeľ opakovane vyhlasoval, že na Ukrajinu nezaútočí, dokonca tvrdil, že svoje jednotky po skončení cvičenia sťahuje domov. Nič z tvrdení Moskvy však nebola pravda. Vo štvrtok 24. 2. 2022 skoro ráno sa začalo mohutné bombardovanie cieľov po celej Ukrajine a ruské vojská zaútočili zo štyroch smerov – na Kyjev, na Charkov, na Donbas a z Krymu na Cherson,

  Najdôležitejším cieľom bol Kyjev. Putinova armáda chcela ovládnuť hlavné mesto a tým aj celú krajinu za pár dní. Výsadkári z vrtuľníkov mali obsadiť letisko Hostomeľ pri Kyjeve, kam by potom transportné lietadlá prepravili ďalšie posily a ťažkú techniku. Ovládnuť Kyjev a zabiť alebo zajať ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského sa im však nepodarilo. Ten odmietol ponuku Američanov na evakuáciu so slovami: „Potrebujem muníciu, nie odvoz!“

   

  Marec 2022

  Ruský postup na Kyjev a Charkov sa zastavil a na Donbase bol len pomalý. Rýchly postup mali Rusi len na juhu. Tam miestne ukrajinské velenie pri organizovaní obrany zlyhalo priam kriminálne. Za pár dní obsadili Cherson severozápadne od Krymu a Melitopoľ severovýchodne od Krymu. Obkľúčili Mariupoľ, no postup z Chersonu na Mykolajiv a Odesu sa podarilo Ukrajincom zastaviť. Kľúčová tu bola ruská porážka pri Voznesensku.

  Pri Kyjeve sa Rusi pokúsili preraziť s konvojom, ktorý bol dlhý desiatky kilometrov. Ukrajinské jednotky (ale aj ruské chyby v logistike) konvoj zastavili a jeho značné časti boli zlikvidované. Bez zásob sa Rusi museli začať sťahovať.

   

  Apríl 2022

  Rusi sa na začiatku mesiaca museli stiahnuť z oblastí severne od Kyjeva. Po ich odchode sa našlo množstvo dôkazov o masakrovaní civilistov v Buči a ďalších mestách. Ruská armáda sa po odchode od Kyjeva začala sústreďovať na Donbas, kde odvtedy prebiehajú najťažšie boje. A hoci sa z niektorých území stiahla, naďalej ostreľuje ukrajinské mestá raketami. Pomaly sa začala rozbiehať aj vojenská pomoc Ukrajine, Slovensko jej medzi prvými poskytlo začiatkom apríla systém protivzdušnej obrany S-300. V polovici apríla sa v Čiernom mori po zásahu dvomi ukrajinskými raketami potopila vlajková loď ruskej Čiernomorskej flotily, krížnik Moskva.

   

  Máj 2022

  Ukrajinci začali vo veľkom ostreľovať a bombardovať Hadí ostrov, ktorý sa nachádza pri pobreží pri hraniciach s Rumunskom a ovláda plavebné koridory do Odesy. Rusi ho obsadili v prvý deň vojny. V polovici mája dostali rozkaz prestať klásť odpor obrancovia oceliarní Azovstaľ v Mariupole. Do 20. mája sa všetci vzdali. Hoci sa o to dodnes považuje za veľké tabu, ktoré dlho hatilo dodávky stíhačiek, v tomto mesiaci dostala Ukrajina prvé lietadlá – 21 vyradených stíhačiek MiG-29 na náhradné diely a 14 bojových lietadiel Su-25. Ich zásielky dostala cez prostredníkov.

   

  Jún 2022

  Rusko pri postupe na Donbase využívalo najmä drvivú prevahu v delostrelectve. Ukrajina preto od spojencov začala dostávať nové húfnice kalibru 155 mm a najmä raketomety HIMARS, ktoré sú kľúčové pri ničení ruských skladov munície, mostov a veliteľských stanovíšť. V júni prišli na Ukrajinu aj vrtuľníky Mi-24 z Česka a Mi-17 zo Slovenska. Po ďalšej sérii úspešných ukrajinských útokov musela ruská posádka na konci mesiaca utiecť z Hadieho ostrova. Na druhej strane, Rusom sa podarilo po dlhom úsilí dobyť mesto Severodoneck v Luhanskej oblasti.

   

  Júl 2022

  Frontová línia sa prakticky zastavila. Na začiatku mesiaca síce Rusi dobyli Lysyčansk, ale ďalej sa nepohli. Najväčšie boje sa rozhoreli o mesto Bachmut, kde sa bojuje dodnes. Ukrajina začala úspešne používať rakety HIMARS na ničenie ruských skladov munície a paliva, Rusko odpovedalo bombardovaním civilných cieľov.

   

  August 2022

  Ukrajinci dostali rakety HARM proti radarom a začali ich úspešne používať na oslepenie ruskej protivzdušnej obrany. V tomto mesiaci tiež došlo k veľkým útokom na ruské vojenské letiská na okupovanom Kryme. Dňa 29. 8. sa začala dlho očakávaná Ukrajinská ofenzíva v Chersonskej oblasti.

   

  September 2022

  Kým sa ruská pozornosť sústredila na obranu Chersonskej oblasti, ukrajinská armáda úplne nečakane udrela na opačnej strane frontovej línie. Za pár dní oslobodila Balakliju, Kupjansk a Izjum a do konca mesiaca aj Lyman a prakticky celú Charkovskú oblasť. Putin na to reagoval vyhlásením čiastočnej mobilizácie, hoci ešte v marci sľuboval, že žiadna nebude. Na okupovaných územiach tiež narýchlo zorganizoval pseudoreferendá o pripojení k Rusku. Pri bombardovaní ukrajinských miest začalo Rusko používať kamikadze drony z Iránu.

   

  Október 2022

  Pokračovala ofenzíva smerom na Cherson. Na Kerčskom moste, ktorý spája okupovaný Krym s Ruskom, došlo 6. 10. skoro ráno k výbuchu, ktorý zničil jeden cestný pruh a vážne poškodil železničnú časť mosta. V Sevastopole zas došlo 29. 10. k útoku diaľkovo ovládanými člnmi na kotviace ruské vojnové lode. Rusko spustilo bombardovaciu ofenzívu proti ukrajinskej energetickej infraštruktúre.

   Pamätník s lietadlom MiG-17 v Bachmute prešiel renováciou krátko pred vojnou.

  Ukrajinský vojak sa odfotil pred pamätníkom v Bachmute už počas bojov.

  Bieloruskí dobrovoľníci z pluku Kastuśa Kalinoŭskeho v Bachmute.

  MiG-17 na pamätníku bol napokon zničený podobne ako väčšina mesta Bachmut.

  
  

  November 2022

  Ukrajinské jednotky 11. 11. oslobodili Cherson. Od momentu, kedy Putin vyhlásil, že mesto bude navždy Ruské, uplynulo len 42 dní. Pri Bachmute pokračovali boje v rozbahnených zákopoch, ktoré pripomínali prvú svetovú vojnu. Pokračovalo aj ruské bombardovanie civilnej infraštruktúry. V reakcii na to začal Západ poskytovať Ukrajine moderné systémy protivzdušnej obrany.

   

  December 2022

  Blato znemožňovalo výrazné posuny na fronte. Ukrajina pomocou dronov zaútočila na letiská, z ktorých štartujú ruské strategické bombardéry. USA sľúbili poskytnúť Ukrajine aj systém protivzdušnej obrany Patriot, neskôr sa pridali aj Nemecko a Holandsko.

   

  Január 2023

  Nový rok sa začal najväčším masakrom ruských vojakov, keď budovu v ktorej boli stovky z nich aj s uskladnenou muníciou trafili počas osláv rakety HIMARS. Rusom sa po niekoľkých mesiacoch podaril prielom pri Bachmute. Využili zlé striedanie ukrajinských jednotiek a obsadili mesto Soledar severne od Bachmutu. Nemecko a USA sľúbili Ukrajine bojové vozidlá Marder a Bradley.

   

  Február 2023

  Rusko pokračovalo vo svojom tlaku, ktorý začalo vyvíjať hneď po Novom roku. Útočiť skúšalo takmer po celej dĺžke fronty od Kupianska a Kreminny na pomedzí Charkovskej a Luhanskej oblasti cez Bachmut a Avdiivku v Doneckej oblasti až po Vuhledar. Tlak to bol miestami enormný, sprevádzaný veľkými stratami, no postup bol minimálny. Podľa niektorých správ dobylo Rusko za dva mesiace od začiatku roka len 85 štvorcových kilometrov územia. Za získanie každého jedného štvorcového kilometra ukrajinského územia pritom zaplatilo 250 mŕtvymi vojakmi... Najmä pri Vuhledare, kde tvrdohlavo útočili cez široký otvorený terén, utrpeli Rusi veľké straty – prišli o viac ako stovku tankov a obrnených vozidiel a celú brigádu námornej pechoty.

   

  Ruské straty

  Na oboch stranách boli hlásené zostrely viacerých lietadiel a vrtuľníkov, ktoré však nie je možné overiť. Rovnako, ako v predchádzajúcich mesiacoch, sa mnohé zostrely darí dokladovať až neskôr, keď sa nájde vrak stroja, prípadne sa objavia doposiaľ neznáme zábery. Čo je potvrdené, je zničenie ruského vrtuľníka Mi-35M (podľa iných zdrojov Mi-24VM), ktorý musel 9. 2. núdzovo pristáť neďaleko frontovej línie pri Tokarivke v Charkovskej oblasti, len asi 3 km od hranice s Ruskom. Vzápätí po dosadnutí bol zničený delostrelectvom 14. samostatnej mechanizovanej brigády Ukrajinských ozbrojených síl. To bolo zaznamenané na videu z dronu a neskôr sa objavili aj fotografie vraku vrtuľníka ležiaceho na boku.

  V pondelok 13. 2. bol nad Bachmutom zasiahnutý prenosnými raketami ruský Suchoj Su-24M s označením RF-93799 a trupovým číslom „modrá 45“. Pilotovala ho osádka zo žoldnierskej skupiny tzv. Wagnerovcov. Napriek trinástke v dátume mali títo letci šťastie a podarilo sa im s horiacim strojom pristáť na základni.

  Menej šťastia mal 23. 2. pilot Su-25SM s označením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“. Ten sa pri návrate z bojového letu zrútil pri dedine Orechovo v okrese Valjuki v Belgorodskej oblasti. Príčinou mala byť technická porucha, pilot z 266. pluku útočného letectva haváriu neprežil.

  Rusko vypustilo 15. 2. na Ukrajinu najmenej šesť balónov s rohovými radarovými reflektormi. Minimálne jeden z nich bol zostrelený ukrajinskou PVO.

  Ruský Mi-35M musel 9. 2. núdzovo pristáť pri Tokarivke v Charkovskej oblasti a následne bol zničený ukrajinským delostrelectvom.

  Su-25 s označením RF-95143 a trupovým číslom „žltá 37“ fotografovaný vo februári 2022 v Bielorusku a zničený o rok neskôr v Belgorodskej oblasti.

  
  

  Ukrajinské straty

  Na ukrajinskej strane došlo v sledovanom období k jednej potvrdenej strate. Pri prenasledovaní kamikadze dronov iránskej výroby Shahed-136 bol 13. 2. pri Piščanke vo Vinnyckej oblasti zničený MiG-29. Jeho pilot, poručík Dmytro Škljarevskyj, sa zachránil s pomocou vystreľovacieho sedadla, no utrpel zranenia a musel byť hospitalizovaný. Z nemocnice pilot napísal, že prežil len zázrakom a že ho čaká operácia a ďalšia rehabilitácia.

  V rovnaký deň sa v ukrajinských médiách objavila informácia, že po štvormesačnej rekonvalescencii sa do služby vrátil major Vadym Vorošylov z 204. brigády taktického letectva. Informovali sme o ňom v predchádzajúcich častiach seriálu, keď 12. 10. zostrelil päť dronov Shahed-136, no úlomky toho posledného zasiahli jeho MiG-29 a tiež sa musel katapultovať. Visiac na padáku si urobil selfie so zakrvavenou tvárou – chcel si tak skontrolovať zranenia.

  Objavili sa tiež zábery na ukrajinské Mi-8, ktoré boli zasiahnuté za neznámych okolností niekedy v predchádzajúcich obdobiach. Najprv bol 13. 2. zverejnený záber stroja Mi-8MSB-V v digitálnej kamufláži s trupovým číslom „žltá 88“. Trup poškodeného vrtuľníka bol zachytený počas pozemného transportu. Hneď nasledujúci deň, 14. 2., sa objavilo video trosiek ďalšieho Mi-8MSB-V v digitálnej kamufláži. Vrak bol nasnímaný z paluby iného Mi-8 ležiaci v zasneženej krajine. Žiadne podrobnosti nie sú známe.

  Su-24M ukrajinského letectva. Žlté sfarbenie spodných plôch má zabrániť streľbe z vlastných radov.

  Poškodený ukrajinský Mi-8MSB-V v digitálnej kamufláži pri pozemnej preprave.

  Zábery na vrak ukrajinského vrtuľníka Mi-8 z paluby iného stroja tohto typu.

  Sekvencia záberov z vypúšťania ukrajinského dronu Tu-143 z kolesového odpaľovacieho zariadenia SPU-143.

  
  

  Dodávky techniky

  Ukrajinská vojenská spravodajská služba GRU zverejnila 21. 2. fotografiu prvého vrtuľníka Black Hawk vo svojich službách. Podľa sfarbenia bolo identifikované, že ide s najväčšou pravdepodobnosťou o bývalý stroj americkej armády UH-60A so sériovým číslom 80-23439, ktorý neskôr dostal civilné označenie N60FW a bol modernizovaný spoločnosťou Ace Aeronautics z Alabamy.

  Po dlhom tlaku sľúbili Nemecko, USA a Británia dodanie moderných tankov Leopard 2, Abrams a Challenger 2. K dodávkam Leopardov sa pridali aj ďalšie krajiny, najmä Poľsko. V Nemecku, Poľsku a Británii sa začal výcvik ukrajinských tankistov a v priebehu sledovaného obdobia na Ukrajinu aj dorazili prvé tanky Leopard 2A4 z Poľska. Po ich dodaní sa začalo hovoriť aj o poskytnutí stíhačiek a striel s dlhším doletom. O tom si však viac povieme v ďalšej časti seriálu.

   

  Ruské improvizácie

  Kým na Ukrajinu prúdia moderné obrnence, na ruskej strane sa čoraz viac objavujú rôzne núdzové riešenia. Za rok vojny totiž prišlo Rusko o viac ako 1700 tankov, 2100 bojových vozidiel pechoty a vyše 1000 obrnených transportérov a ďalších obrnených vozidiel. Ide navyše len o techniku, ktorá je na serveri Oryx zdokumentovaná fotkami alebo videami, skutočné straty budú ešte vyššie.

  A práve veľké straty vedú k tomu, že v úlohe bojového vozila pechoty sa čoraz viac objavuje aj delostrelecký ťahač MT-LB, ktorý pochádza ešte z 50. rokov minulého storočia. Nebol určený na nasadenie v prvej línii a preto má iba slabý pancier (trup má maximálne 10 mm) a slabú výzbroj (jeden guľomet kalibru 7,62 mm). Zvýšiť palebnú silu týchto vozidiel majú námorné protilietadlové kanóny, ktoré začalo Rusko demontovať zo starých lodí, ktoré hrdzavejú v prístavoch. Časť prestavieb tvoria vežičky 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm, ktoré sa od 50. rokov montovali na malé torpédové a hliadkové člny.

  Vyššiu palebnú silu sľubujú veže 2M-3 s dvojicou kanónov kalibru 25 mm. Táto zbraň sa vyrábala v rokoch 1953 až 1984 a v ZSSR ju montovali na hliadkové lode, mínolovky či výsadkové plavidlá. Kanóny 110-PM kalibru 25 mm nepoužívala žiadna iná zložka ozbrojených síl ZSSR, iba námorníctvo. Ich praktická rýchlosť streľby je do 300 rán za minútu, dostrel je 2,5 km do diaľky a 1,7 km do výšky.

  Čo je však bizarné, je spôsob ich namontovania na MT-LB. Privarili ich na strop zadnej časti korby aj s celou barbetou z lode – namiesto toho, aby na strope vyrezali otvor a barbetu zapustili dovnútra. Výška vozidla sa tak viac ako zdvojnásobila. Pôvodne boli tieto vežičky určené najmä na boj so vzdušnými cieľmi, ale na to dnes už nestačia. Majú totiž len manuálne zameriavanie, čo postačuje len na pomalé ciele. Dá sa teda predpokladať, že tieto stroje sú určené najmä na pozemný boj – na palebnú podporu pechoty. Pri svojej výške však budú predstavovať ľahký terč pre protivníka.

   Ruské MT-LB s námornými vežičkami 2M-7 s dvomi guľometmi kalibru 14,5 mm.

  MT-LB s barbetou a vežou 2M-3 s dvojicou kanónov kalibru 25 mm, ktoré Rusi vymontovali zo starých lodí.

  
  

  Útoky dronmi

  Popri snahe o prerazenie ukrajinských obranných línií na fronte pokračovalo Rusko v ostreľovaní civilnej infraštruktúry v ukrajinských mestách. Pri veľkom útoku 10. 2. vystrelilo 71 striel s plochou dráhou letu, z ktorých ukrajinská PVO zostrelila 61. Zničených bolo aj 20 dronov Shahed-136. Tie strely, ktoré prešli obranou, však zasiahli a poškodili štyri tepelné elektrárne. Popri strelách a dronoch začali Rusi vypúšťať aj balóny. Tie nesú rohové radarové reflektory, ktoré odrážajú mikrovlnné radarové vlny naspäť k anténe. Tým spôsobujú na obrazovkách radarov silný signál. Ich účelom je zahltiť ukrajinskú protivzdušnú obranu. Jednak tým obrancovia zbytočne minú cenné rakety na bezvýznamný balón a tiež zvyšujú šance, že skutočné strely obranou preniknú, pretože tá sa bude zaoberať príliš veľa cieľmi.

  Útokmi dronov však odpovedali aj Ukrajinci. V dňoch 27. a 28. 2. došlo k celej sérii incidentov v hĺbke ruského územia. Ukrajina sa k nim oficiálne nehlási, no celá situácia vyzerá tak, akoby si testovala schopnosti rôznych bezpilotných prostriedkov pred nejakou väčšou vlnou útokov. Pri útokoch na rôznych miestach boli totiž použité drony rôznych typov. Ruská strana oficiálne tvrdí, že všetky drony zostrelila a nedošlo k žiadnym škodám, to však napríklad v prípade Tuapse na pobreží Čierneho mora nie je tak celkom pravda. V utorok 28. 2. tam bola po výbuchu dronu poškodená rafinéria spoločnosti Rosneft. Vypukol tam aj menší požiar. Šťastím pre Rusov bolo, že výbuch a požiar nastal neďaleko zásobníkov ropy, ktoré však zasiahnuté neboli.

  V rovnakom čase došlo aj k útokom najmenej 15 dronov na ciele na Kryme, najmenej dva dopadli na Belgorod na ruskom území. Na južnom okraji Krasnodaru sa zrútil starý prieskumný prúdový dron Tu-141 Striž naplnený výbušninami. Jeden dron dopadol tesne vedľa plynovej kompresorovej stanice v Kolomenskej oblasti – čo je len 100 km južne od Moskvy! Žiaden div, že Rusi začali budovať protivzdušnú obranu okolo Moskvy a na strechách niekoľkých budov v ruskej metropole sa dokonca objavili protivzdušné systémy Pancir.

  K najodvážnejšiemu útoku na ruské ciele však došlo koncom sledovaného obdobia v Bielorusku. Na základni Mačuliščy pri Minsku tam 26. 2. dva výbuchy poškodili stroj včasnej výstrahy a riadenia Beriev A-50U. Ruské letectvo z tejto bieloruskej základne operuje od začiatku vojny, okrem A-50U odtiaľ štartujú aj stroje MiG-31.

  Útok mali vykonať príslušníci bieloruského odboja, ktorí následne opustili krajinu. Podľa ich vyhlásení poškodili tanier radarovej antény a hrb so satelitnou komunikáciou za pilotnou kabínou. Použili na to dva komerčné drony, pričom každý niesol 200 gramov výbušniny. Minimálne poškodenie hrbu za kabínou zaznamenali aj na videu a neskôr ho potvrdili aj satelitné snímky. Zničenie elektroniky efektívne znemožnilo používanie A-50U na zamýšľané účely, hoci jeho letové schopnosti malé nálože nenarušili. Stroj aj o pár dní odletel do opravy. Otázkou je, ako rýchlo sa ju Rusku podarí uskutočniť. Lietadiel A-50U totiž dokázalo v rokoch 2011 až 2021, teda za 10 rokov, vyrobiť iba sedem.

  Satelitný záber spoločnosti Maxar po útoku. Poškodenia hrbu na trupe a taniera antény sú rozoznateľné.

  Satelitný záber na A-50U na bieloruskom letisku Mačuliščy urobila spoločnosť Planet Labs PBC krátko pred útokom.

  Fotografia ruského ministerstva obrany na A-50U pred útokom dronov.

  Zábery z útočiaceho dronu. Dosadol na hrb s anténami na chrbte lietadla a tam vybuchol.

  Dron sa 28. 2. zrútil aj pri Kolomne, len 100 km od Moskvy.

  Trosky dronu Tu-141 Striž, ktorý dopadol 28. 2. na okraji Krasnodaru.

  Drony dopadli 27. 2. aj na Belgorod.

  Rafinéria v Tuapse poškodená dronmi 28. 2.

  
  

• Zbarvení a označování

  Hydroplány Rufe měly zpočátku nátěr šedou barvou na všech plochách, který byl nastříkán na červenohnědou základovou barvu. Kvůli prevenci koroze byly aluminiovou barvou natřeny i vnitřní plochy prostoru vztlakových klapek namísto barvy Aotake, která byla obvyklá u stíhaček A6M Zero. 

  Kvůli změně názvu letounu se v červenci nebo v srpnu 1942 změnila také tabulka na zadní části trupu. Ke změně došlo přibližně mezi 30. až 50. vyrobeným Rufe. Od října 1942 přestal výrobce uvádět v tabulce datum výroby.

  Na konci srpna 1942 zavedla firma Nakajima na letounech A6M2-N žlutý identifikační pruh na náběžné hraně křídla a současně zavedla bílý lem u Hinomaru na trupu. 

  V únoru 1943 dostaly námořní stíhací jednotky pokyn nastříkat letouny na horních plochách tmavě zeleným maskovacím nátěrem. Pozemní personál obvykle využil barvy, které byly dostupné pro údržbu letounů jiných kategorií, které již zelený nátěr měly. V případě jednotek s hydroplány to byly letouny firem Aichi, Mitsubishi a Kawanishi. Odstíny jejich kamuflážních barev se mírně lišily dle dodavatele barev. Nelze vyloučit ani použití kořistních barev, například v Rabaulu, případně využití barvy určené pro válečná plavidla. Při aplikaci tohoto nátěru byl bílý lem Hinomaru na boku trupu často ztenčen, případně zcela přestříkán. Některé letouny však byly ponechány v šedém nátěru na všech plochách a jsou zdokumentovány ještě z průběhu roku 1944. 

  V závěrečných měsících výroby dostaly nové letouny A6M2-N na horních plochách standardní nátěr tmavě zelenou barvou D1, která měla odstín specifický pro dodavatele firmy Nakajima. 

  S touto změnou souviselo i zavedení bílého lemu u Hinomaru na horních plochách. U bojových jednotek byl tento lem často ztenčen, nebo zcela přetřen, což se mohlo provést i u Hinomaru na trupu. 

  Zbarvení transportního vozíku je často uváděno jako černé, ale to neodpovídá dobovým fotografiím. Pravděpodobnější je tmavě šedomodrá barva používaná u námořní bojové techniky a technického vybavení. Vyloučit se nedá ani tmavě modrá barva, která byla u císařského námořnictva používána například u dílenského vybavení. Konstrukce vozíku byla částečně dřevěná, přičemž ze dřeva byly zhotoveny jeho svislé stabilizační části a části na nichž byl usazen plovák. Celý vozík byl natřen jednou barvou, ale v provozu jeho nátěr pochopitelně nesl známky opotřebení, případně na něm ulpívala otěrem šedá barva z hlavního plováku.

  Text: Jan Bobek

  Dosud nepublikovaná fotografie stroje NI-119 se skupinkou poddůstojníků z Kōkūtai 802, pořízená na počátku roku 1943 na základně Shortland. Jedná se o letoun, který byl dokončen s šedou barvou na všech plochách a u jednotky dostal nátěr tmavě zelenou barvou na horních plochách. Na trupu je dobře patrné obdélníkové pole šedé barvy, které mechanici zachovali kvůli výrobní tabulce stroje. Foto: ©Izawa

  Foto: US Navy

• RUFE

  Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války symbolem japonských vzdušných sil. Lehký a obratný stíhač měl v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými stroji převahu, ale s přibývajícím časem o ni přicházel. Během války byly postupně uváděny další verze Zer, ale jednou z nejikoničtějších se stala jeho plováková verze, známá pod spojeneckým kódovým označením Rufe.

  Na této fotografii je zachycen jeden z prvních dokončených strojů Nakajima A6M2-N. Jedná se o 13. vyrobený letoun, s výrobním číslem 913, který byl dokončen 23. dubna 1942. Snímek byl zřejmě předán japonským jednotkám kvůli seznámení se s novým typem hydroplánu, protože byl později ukořistěn Američany a v roce 1944 byl zveřejněn v identifikační příručce nepřátelských letounů. Foto: US Navy

  
  

  Text: Jan Bobek

  
  

  Mitsubishi Zero se stalo během druhé světové války symbolem japonských vzdušných sil. Lehký a obratný stíhač měl v počátcích bojů v Pacifiku nad spojeneckými stroji převahu, ale s přibývajícím časem o ni přicházel. Během války byly postupně uváděny další verze Zer, ale jednou z nejikoničtějších se stala jeho plováková verze, známá pod spojeneckým kódovým označením Rufe.

   

  Japonský letecký průmysl byl ve 20. letech a počátkem 30. let 20. století orientován na výrobu letounů stavěných podle zahraničních licencí. Ozbrojené složky, především námořnictvo, však s ohledem na specifika čínského a pacifického bojiště přicházely s požadavky, které zahraniční letecké konstrukce nenabízely. Díky tomu vznikl u firmy Mitsubishi námořní stíhací letoun Typ 96, známější jako A5M „Claude“. Jednalo se o stroj, který navrhl tým pod vedením mladého japonského konstruktéra Jirō Horikoshiho. Navzdory poměrně slabému motoru se podařilo vytvořit lehkou a obratnou stíhačku s pevným podvozkem, která v době svého vzniku neměla co do rychlosti konkurenci. Následně byly v říjnu 1937 osloveny firmy Mitsubishi a Nakajima, aby zahájily vývoj prototypu palubní stíhačky 12-Shi. Požadované parametry byly natolik extrémní, a někdy i vzájemně protichůdné, že oba konstruktérské týmy zjišťovaly, zda by bylo možné je „změkčit“. Nakajima nakonec od projektu odstoupila a parametry prototypu se dokonce na základě zkušeností z čínského bojiště ještě zpřísnily. Horikoshiho týmu se posléze podařilo požadavky technických specifikací splnit, a to nejen díky aerodynamickému designu a novému druhu lehké slitiny pro potah letounu, ale i díky motoru Sakae 11 firmy Nakajima. Během letových testů bylo nutno řešit praskání potahu křídla při přetížení i ovládání křidélek při manévrech ve vysokých rychlostech. Nová stíhačka měla silnou výzbroj dvou kanónů a dvou kulometů, extrémně dlouhý dolet (přes 1800 km) a výbornou manévrovatelnost. Její maximální rychlost byla 533 km/h ve výšce 4550 m. Postrádala však pancéřování a další ochranné prvky a nepřekročitelná rychlost činila pouze 600 km/h.

   

  Překvapení z Japonska

  Nový letoun byl do výzbroje zařazen v roce 1940 s motorem Sakae 12 o výkonu 691 kW (940 k) a dostal oficiální označení Rei shiki Kanjō sentōki (palubní stíhačka typ nula), přičemž „nula“ byla odvozena od roku 2600 (1940) japonského kalendáře. Japonští piloti ji obvykle zkráceně nazývali „Rei-Sen“. Odtud je také odvozen název Zero, často používaný spojeneckými letci namísto oficiálního kódového označení, kterým bylo mužské jméno Zeke. V rámci systému označování letounů japonského námořnictva dostal nový stroj typové označení A6M, přičemž A6 znamenalo, že se jedná o šestý typ palubní stíhačky zařazený do služby, a M bylo zkratkou pro název firmy Mitsubishi. Zera, konkrétně A6M2 Model 11, byla úspěšně nasazena na čínském bojišti od léta 1940, ale jejich existence západním rozvědkám unikala, protože nikdo nechtěl věřit hlášením z Číny, která naznačovala, že Japonci mají stíhačku špičkových parametrů.

  Během roku 1941 došlo k modifikacím, ze kterých vzešel Model 21. Bylo provedeno několik změn konstrukce, z nichž nejviditelnějšími byly sklopné konce křídel, umožňující snadnější manipulaci na palubě letadlových lodí. S takto upravenými letouny vstoupilo Japonsko do války s USA a dalšími západními státy. Mitsubishi potřebovalo kromě stíhačky Zero vyrábět i další letouny, a tak koncem roku 1941 zahájila licenční výrobu také společnost Nakajima. Firma Mitsubishi vyrobila do června 1942 celkem 740 strojů a Nakajima jich do února 1944 dodala 800. V průběhu výroby se zlepšovala kanónová výzbroj a u Modelu 21 mohly být použity varianty se zásobníkem až na 150 nábojů. Je doložen i jeden exemplář s prodlouženou hlavní kanónu. Takto modifikovaný stroj může být označován jako Model 21a.

  Poručík Ri-ichirō Satō, velitel stíhací jednotky Yokohama Kōkūtai. Zahynul v září 1942 v pozemním boji s jednotkami USMC. Foto: ©Izawa

  
  

  Přichází Rufe

  Stíhací nebo dvoumístný bojový letoun s plováky nebyl novou myšlenkou. Takto koncipované stíhací stroje byly bojově nasazeny již během první světové války. Po válce se jejich priorita postupně snižovala, protože výkony těchto hydroplánů stále víc zaostávaly za stroji s pevným podvozkem. Japonské císařské námořnictvo se k této myšlence vrátilo v roce 1933 v rámci stavby nosiče plovákových letounů. Přišlo se specifikací stroje, který měl chránit u pobřeží základnu během její výstavby a měl být schopen dosáhnout rychlosti 200 uzlů (kt), tedy 370 km/h. Firma Kawanishi od roku 1934 připravovala studii takového hydroplánu. Měl operovat z nosiče plovákových letounů, nebo startovat z katapultu a měl být schopen čelit stíhacím letounům. Ke stavbě prototypu nakonec nedošlo a přípravy byly v roce 1936 zastaveny. Následně se uvažovalo o konceptu dvoumístného stroje, ale i tato myšlenka byla opuštěna.

  Na konci 30. let US Navy připravilo plán na výstavbu 2000 létajících člunů. Na tuto hrozbu se Japonci rozhodli zareagovat. Proto císařské námořnictvo v září 1940 zadalo firmě Kawanishi specifikaci pro rychlý stíhací hydroplán 15-Shi. Kawanishi již několik měsíců pracovala na rychlém plovákovém průzkumném letounu (později označeném jako E15K Shiun) a námořnictvo si od tohoto rozhodnutí slibovalo synergii. Nicméně, současně se obávalo určitých průtahů, protože stroje Kawanishi nesly řadu novátorských prvků.

  Proto se císařské námořnictvo rozhodlo ke konverzi stíhačky Mitsubishi A6M2, která právě procházela zkušebním bojovým nasazením v Číně. Firma Mitsubishi byla plně vytížena výrobou Zer a dalších typů letadel. Proto se námořnictvo obrátilo na firmu Nakajima, která na konci roku 1941 zahájila licenční výrobu stíhaček A6M2 ve svém závodu v Koizumi. Firma měla volné konstrukční i výrobní kapacity, a proto jí byla zadána výše zmíněná specifikace 15-Shi.

  Wildcaty se na palubě USS Wasp 7. srpna 1942 připravují v ranních hodinách na letecký úder proti Tulagi a přilehlým ostrovům. Foto: Naval History and Heritage Command

  
  

  Hlavním konstruktérem byl jmenován Shinobu Mitsutake. Jeho tým se snažil co nejvíce využít konstrukci letounu A6M2. Někteří autoři uvádějí, že Mitsutake vyšel u konstrukce sériových stíhacích hydroplánů z pozemní verze stíhačky A6M2, tedy z Modelu 11, která neměla sklápěcí koncové oblouky křídla. Ve skutečnosti přinejmenším několik prvních desítek sériových strojů sklápěcí koncové oblouky mělo. Na ukořistěných Rufe je tento konstrukční prvek doložen ještě u 37. vyrobeného letounu.

  K trupu Zera konstruktéři přidali centrální plovák s kovovou konstrukcí a potahem. Byl připevněn pylonem k hlavnímu nosníku křídla a upevněn k zadnímu nosníku křídla vzpěrou ve tvaru „V“. Pylon byl umístěn zhruba v místech, kde mělo Zero připevněnu přídavnou nádrž, a byl v něm zabudován systém chlazení oleje. Absence přídavné nádrže byla nahrazena nádržemi v plováku. Stabilizační plováky byly namontovány na samostatných pylonech. Na potahu křídla přibyly oproti Zeru krytky pro přístup k vnitřní konstrukci křídla a pylonům.

  Na snímku pořízeném z Dauntlessu 7. srpna 1942 je vidět kouř stoupající z hořích zásob paliva na ostrově Tanambogo, kde měly základnu hydroplány Rufe. Vpravo je ostrov Gavutu a vlevo se nachází ostrůvek Gaomi. V pozadí je ostrov Florida. Foto: Naval History and Heritage Command 

  
  

  Toto elegantní řešení upevnění centrálního plováku bylo použito již u dvouplošníku F1M Pete a přispělo k vysoké aerodynamické čistotě Mitsutakeho konstrukce. Centrální plovák a jeho dynamické účinky, které působily na trupovou konstrukci při vzletu, manévrech s přetížením a při přistání, vyvolaly potřebu zesílit konstrukci trupu v oblasti kokpitu dodatečným přeplátováním.

  Na prvních několika desítkách strojů byl shora na centrálním plováku instalován systém pro proplachování palivových nádrží. Armatury tohoto systému, které vystupovaly z plováku v jeho horní části, byly chráněny polokulovitým krytem. Plovák byl rovněž vybaven kormidlem.

  Poslední výraznou změnou oproti Zeru bylo zvětšení svislé ocasní plochy kvůli stabilitě stroje.

  Na detailu fotografie ostrova Tanambogo jsou po útoku Wildcatů vidět vraky dvou hydroplánů Rufe, několik manipulačních vozíků a dřevěná rampa pro hydroplány, která se svažuje do vody. Foto: Naval History and Heritage Command

  
  

  Testy prototypu začaly v den japonského útoku na Havaj a intenzivně pokračovaly během počátku roku 1942. Prototyp byl přestavěný z pozemní verze stíhačky Zero, A6M2 Model 11 v.č. (6)69. Následujících devět letounů A6M2-N mělo být u Nakajimy vyrobeno přestavbou z palubních stíhaček Mitsubishi A6M2 Model 21, které měly projít opravami kvůli poškození v boji. Mezi nimi byly i stroje v.č. (5)159 a (3)312, které se na palubě letadlové lodi Shōkaku zúčastnily útoku na Havaj. Konstrukce takto přestavěných hydroplánů však trpěla korozí. Proto nebyla přestavba A6M2-N v.č. 8 a 9 realizována a stroj č. 10 byl již kompletně vyroben jako nový.

  Plováková stíhačka ve výkonech příliš nepřevyšovala srovnatelné hydroplány. Sice narostla její hmotnost kvůli plovákům a změnám konstrukce, ale ubyl podvozek Zera a přistávací hák. Stroj měl vynikající obratnost a stabilitu ve střední a vyšší letové hladině a zachoval si poměrně dobré letové vlastnosti i v nižších výškách. Jeho prázdná hmotnost vzrostla oproti A6M2 Model 21 přibližně o 14 % a maximální rychlost klesla na 234 kt (433 km/h) v 5000 m z původních 275 kt (509 km/h) ve výšce 4400 metrů u Zera Model 21. Hydroplán měl dolet 962 námořních mil (1781 km) a maximální dobu letu 6 hodin.

  Courtney Shands na snímku z roku 1957 v hodnosti Rear Admiral. Jako velitel VF-71 měl hlavní podíl na zničení letounů Rufe z Yokohama Kōkūtai na ostrově Tanambogo 7. srpna 1942. Foto: Naval History and Heritage Command

   

  Výzbroj tvořily stejně jako u A6M2 dva 20mm kanóny v křídle a dva kulomety ráže 7,7 mm v trupu. Letouny mohly nést dvě 30kg nebo 60kg pumy podvěšené pod křídlem. Oproti Zeru Model 21 však nebyly vybaveny kruhovou směrovou anténou v zadní části kokpitu a neměly opěrku hlavy za sedačkou pilota. 

  Tento stíhací hydroplán nejdřív dostal označení Rei-Shiki Ichi Gata Suijō Sentōki (Stíhací hydroplán Typ 0 Model 1). V červenci byl letoun císařským námořnictvem přijat a zařazen do služby pod označením Ni-Shiki Suijō Sentōki, neboli stíhací hydroplán Typ 2. Nesl zkrácené označení A6M2-N. Nakajima zvažovala přípravu dalšího stíhacího hydroplánu, který měl dosahovat rychlosti 250 uzlů, ale nakonec od jeho přípravy upustila.

  Sériová výroba byla zahájena v dubnu roku 1942 a skončila v červenci 1943, protože v červnu téhož roku byla zahájena výroba stíhacích hydroplánů Kawanishi N1K Kyofu (Rex). Nakajima vyrobila celkem 258 hydroplánů A6M2-N, přičemž nejvyšší počet strojů v jednom měsíci opustil bránu závodu v Koizumi v dubnu 1943 (24 ks).

  Letouny Yokohama Kōkūtai, které technici USMC odvezli z Tulagi do NAS Alameda v USA. Foto: BUAER Newsletter

  
  

  Jakmile Spojenci v leteckých střetnutích tuto novinku zaznamenali, přidělili jí jako plovákovému letounu kódové označení mužským křestním jménem Rufe. Pro létající čluny byla naopak vyhrazena ženská jména.

  První předsériové a sériové hydroplány A6M2-N obdržela na jaře 1942 nejstarší jednotka japonského námořnictva, Yokosuka Kōkūtai. Jejím hlavním úkolem byl výzkum a zkoušky nových letounů, zbraní a technického vybavení. Zabývala se také výcvikem a v závěru války byla i nasazována v boji.

  S letouny Rufe dorazil k jednotce také jejich dosavadní zalétávací pilot, por. Ki-ichirō Nishihata, který měl na starosti výcvik na těchto hydroplánech. Pro takový úkol by asi bylo těžké najít lepšího adepta. Nishihata pocházel z Fukuoky a námořní akademii v Etajimě absolvoval v jejím 59. ročníku v listopadu 1931. Postupně zastával několik velitelských pozic ve funkci Buntaichō. Od konce roku 1934 sloužil u Sasebo Kōkūtai, poté velel jednotce hydroplánů nosiče Kamikawa Maru. Na konci roku 1937 se stal instruktorem u Kasumigaura Kōkūtai a o rok později se stal velitelem jednotky hydroplánů na lehkém křižníku Kinu. Zřejmě na něm sloužil až do října 1941. Proto není divu, že díky svému věku a zkušenostem získal u Yokosuka Kōkūtai přezdívky „pěstoun“ a „skutečný rodič“. Jeho vliv na vývoj hydroplánu A6M2-N, jeho schválení do výzbroje námořního letectva i na úspěšnost jeho nasazení byl zásadní.

  Nishihata v listopadu 1942 získal hodnost korvetního kapitána a v závěru války byl jedním z velících důstojníků Kōkūtai 302, vyzbrojené mimo jiné stíhačkami Raiden. V září 1945 byl povýšen do hodnosti fregatního kapitána.

  Požárem poškozený hydroplán Rufe z Yokohama Kōkūtai při převozu do NAS Alameda v USA. Foto: BUAER Newsletter

  Nosič hydroplánů Kimikawa Maru v zátoce Ominato v Japonsku na snímku z dubna 1943. Na palubě jsou vidět hydroplány F1M Pete. Toto plavidlo na Aleuty přepravilo většinu hydroplánů Rufe během roku 1942 a 1943. Foto: Naval History and Heritage Command

  
  

  Kotviště na Tulagi

  V jižním Pacifiku se na letounech Rufe jako první dostala do boje stíhací Buntai, která byla zformována v květnu 1942 jako součást Yokohama Kōkūtai. Velitelem celé Kōkūtai byl nám. kpt. Shigetoshi Miyazaki, který do kokpitu letounů usedal od roku 1922. Narodil se v roce 1897 v Kōchi a námořní akademii absolvoval s vynikajícím prospěchem v roce 1918 v jejím 46. ročníku. Po výcviku na palubě torpédoborce Tachikaze nejdříve sloužil u Yokosuka Kōkūtai a dalších leteckých jednotek, ale od konce roku 1924 byl přidělen na ambasádu do Paříže. Od června 1926 byl námořním atašé při Společnosti národů a od dubna 1927 do května 1928 japonským zplnomocněncem na Ženevské námořní konferenci. Po řadě velitelských a výcvikových funkcí 20. dubna 1942 stanul v čele Yokohama Kōkūtai. Jeho stíhací jednotce velel por. Ri-ichirō Satō, který dosud sloužil u Yokosuka Kōkūtai. S dvanácti stíhacími hydroplány dorazil na počátku června do Rabaulu na Nové Británii.

  První patrolu v okolí Rabaulu jednotka podnikla 5. června a o pět dnů později se setkala pětice jejích pilotů se stejným počtem amerických B-17 z 19th BG. K boji však nedošlo. Během června se piloti hydroplánů setkali s nepřátelskými stroji ještě několikrát, ale ani jednou se nedostali do pozice k palbě.

  Na počátku července se jednotka přesunula na ostrov Tulagi u Guadalcanalu a střetávala se s nepřátelskými stroji prakticky denně. Základnou pro letouny Rufe se stal nedaleký ostrůvek Tanambogo, zatímco hydroplány Mavis kotvily u ostrůvku Gavutu. Velitelem posádky na těchto ostrovech byl Miyazaki. Podléhaly mu tedy i jednotky námořní pěchoty, ženistů a japonští a korejští civilní pracovníci. Ale jen malá část z asi 1500 mužů, kterým velel, byla cvičena pro pozemní boj.

  První vítězství jeho jednotka nárokovala 10. července v boji s dvěma Liberatory z 435th BS. Jeden z nich byl poškozen, ale palubní střelci hlásili, že se jeden z plovákových letounů odpoutal z boje s kouřícím motorem. Osádce se také podařilo jedno Rufe vyfotografovat. O týden později střelci bombardéru B-17 z téže jednotky sestřelili podd. 1. tř. Horiho, který po boji zůstal nezvěstný. Na palubě létající pevnosti byli důstojníci US Marine Corps, jimž se podařilo pořídit cenné fotografie severního pobřeží Guadalcanalu a okolí Tulagi, přestože je ostatní hydroplány Rufe donutily k ústupu.

  Stejný osud potkal 23. července nám. 1. tř. Matsuiho v boji s létající pevností od 11th Bombardment Group (Heavy). Se sedmi bombardéry této jednotky se střetlo dvanáct Rufe během 1. srpna a Japonci bez vlastních ztrát těžce poškodili tři z nich. Palubní střelci však ohlásili dva sestřely.

  Prvním letounem, který piloti Rufe na Aleutách sestřelili, byl B-17B (c/n 38-215) „Old Seventy“. Zde je zachycen na snímku z Aljašky ještě z doby, kdy byl využíván i jako nákladní stroj. Foto: American Air Museum in Britain

  
  

  Tři létající pevnosti si vzaly Tulagi na mušku také 4. srpna 1942. Nad cílem na ně zaútočilo sedm Rufe. Palubní střelci z 26th BS, 11th BG nárokovali jeden hydroplán jako sestřelený, ale druhý japonský letoun se srazil s B-17E, jemuž velel 1st Lt. Rush E. McDonald. Zahynula celá jeho osádka i japonský pilot, nám. 1. tř. Kobayashi.

  Tragický zvrat jednotku potkal 7. srpna 1942 při spojeneckém vylodění na Guadalcanalu. V ranních hodinách zaútočily na kotviště v Tulagi a na okolních ostrovech Wildcaty a Dauntlessy z USS Wasp a zničily všech sedm létajících člunů H6K Mavis, šest Rufe na hladině a dva na břehu. Zoufalí japonští piloti se snažili ke svým strojům doplavat, ale velitel VF-71 „Thor“ Lt. Cdr. Courtney Shands a jeho wingman Ens. Samuel W. Forrer zapalovali jeden stroj za druhým a poté demolovali vybavení na pevnině. Jeden stíhací hydroplán byl později viděn, jak odlétá na sever, a jeho pilot se zřejmě připojil ke dvěma kolegům, kteří se nacházeli v kotvišti na ostrově Shortland u Bougainville.

  Personál Yokohama Kōkūtai se pod vedením Miyazakiho na Tulagi, Gavutu a Tanambogo společně s dalšími jednotkami zapojil do pozemních bojů. Poslední Miyazakiho rádiová zpráva zněla: „Nepřátelské síly mají jasnou převahu. Budeme se bránit do posledního muže. Modlete se za náš úspěch.“ V rámci improvizovaných podmínek předvedli obránci pod Miyazakiho velením vynikající výkon. Při prvním vylodění 7. srpna způsobili americkým jednotkám desetiprocentní ztráty a obrana na některých ostrovech vytrvala do poledne 9. srpna.

  Hydroplán A6M2-N z Tōkō Kōkūtai, kotvící u břehu na Aleutách. Za pozornost stojí světlejší zbarvení ovládacích ploch. Není vyloučeno, že shora je na potahu křídla na okrajích krytů kanónů přilepen nějaký druh vodotěsné izolace. Foto: ©Izawa

   

  Pět pilotů Rufe padlo v boji proti americké námořní pěchotě 8. srpna na ostrově Tanambogo. Podařilo se jim zapálit tank Stuart z 1st Company, 3rd Battalion, 2nd Marines. Ze tří tankistů dva zahynuli a jeden byl zraněn. Padlo při tom 42 obránců včetně výkonného důstojníka Yokohama Kōkūtai, korv. kpt. Saburō Katsuty, který byl naposledy spatřen na věži tanku. Poručík Satō s asi čtyřiceti muži unikl na ostrov Halavo a s třinácti z nich zahynul 19. září v boji s příslušníky 2nd Marines. Jen jeden z jeho pilotů byl zajat, jednalo se o praporčíka Yomichio Hirahashiho.

  Z ostrova Shortland na konci srpna po několik dnů pokračovaly hlídkové lety pod velením praporčíka Kofujiho, ale 2. září 1942 byla stíhací jednotka Yokohama Kōkūtai rozpuštěna a personál i zbývající hydroplány Rufe převzala stíhací Buntai nosiče hydroplánů Kamikawa Maru.

  Velitel Yokohama Kōkūtai, nám. kpt. Miyazaki, byl v čele jednotky formálně veden do 1. října 1942, poté byl posmrtně povýšen na kontradmirála. Podle svědectví jednoho ze zajatců spáchal Miyazaki 8. srpna v zákopu sebevraždu výbušninou. Jeden z jeho bývalých kolegů v rámci jednání na Ženevské námořní konferenci, Rear Admiral William Ward Smith, velel v té době Cruiser Division 9 s křižníky USS Indianapolis a USS Louisville při bojích o Aleuty.

  Na snímku ze srpna 1942 pózuje část stíhacích pilotů 5. Kōkūtai na základně Kiska. Vzadu zleva: nám. 2. tř. Hachirō Narita,  vedle něj stojí nejúspěšnější stíhač v oblasti Aleut podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki, podd. 2. tř. Saishi Okawa a zcela vpravo je pravděpodobně velitel stíhací jednotky Kushichirō Yamada. Vpředu zleva: nám. 2. tř. Minoru Minazawa a nám 2. tř. Yoshio Suzuki. Sasaki a Okawa zahynuli při náletech na Amchitku. U stroje R-106 je částečně patrný vypouklý kryt umístěný shora na hlavním plováku. V pozadí kotví hydroplán E13A Jake.   Foto: ©Izawa

  
  

  Aleuty a Kurily

  První jednotkou, která se s letouny Rufe dostala do střetnutí s nepřítelem, byla Tōkō Kōkūtai. Vznikla na konci roku 1940 a na počátku války v Pacifiku byla nasazena při dobývání Filipín a Holandské východní Indie. V červnu 1942 byla s šesti stroji H6K Mavis nasazena při obsazení ostrovů Attu a Kiska na Aleutách. Ochranu invazních sil zajišťovaly plovákové letouny z nosičů hydroplánů Kamikawa Maru a Kimikawa Maru. Velení brzy rozpoznalo, že pro boj s Američany v oblasti Aleut je potřeba nasadit k ochraně kotvišť a připravovaných základen stíhací hydroplány, protože plovákové pozorovací letouny nebyly pro tento účel ideální. Oba nosiče se navíc musely přesunout do jiné části Pacifiku. Proto byla na počátku června v Yokosuce zformována stíhací jednotka se stroji A6M2-N pod velením por. Kushichirō Yamady. Na ostrov Kiska jejích šest strojů přepravil nosič hydroplánů Chiyoda a jednotka byla začleněna do Tōkō Kōkūtai. Letouny obvykle kotvily pomocí bójí na mělčině a na břeh byly kvůli údržbě dopravovány pomocí bambusových konstrukcí.

  Poprvé se s nepřátelskými stroji Yamadovi piloti střetli 7. a 8. července 1942 při náletu Liberatorů na Kisku. Obvykle hlídkovali ve dvojicích a s nepřátelskými letouny se někdy dostávali do střetu i několikrát denně. Velmi záhy začali proti těžkým bombardérům používat i 30kg pumy. Při protiponorkových hlídkách patrně využívali 60kg pumy. V oblasti často panovalo nepříznivé počasí provázené mlhami a nízkou oblačností. Proto i čtyřmotorové letouny často operovaly v relativně malé výšce.

  Prvního vítězství piloti na strojích Rufe dosáhli 18. července v boji s asi deseti čtyřmotoráky. Osm amerických strojů se vrátilo s velkým množstvím zásahů. Japonci na formaci podnikli asi padesát útoků a nárokovali jako sestřelený jeden B-24 a jeden B-17. Američané po boji skutečně odepsali létající pevnost z 28th Composite Bombardment Group. Jednalo se o stařičkou B-17B 38-215 „Old Seventy“ z 36th BS, za jejímž řízením seděl zkušený veterán, Major Jack Marks. Stroj explodoval ve výšce 610 m (2000 stop) v boji s piloty Rufe poblíž Rat Island. Uvádí se ale i druhá verze příběhu, a to že poškozený bombardér narazil do horského masivu.

  Na počátku srpna byla Yamadova stíhací jednotka vyňata z Tōkō Kōkūtai a stala se z ní 5. Kōkūtai, jejíž počet letounů se rozšířil na dvanáct stíhacích hydroplánů. Během srpna byla posílena také o pozorovací plovákové letouny.

  První vítězství si stíhači z 5. Kōkūtai připsali 7. srpna 1942. Svaz válečných plavidel, kterému velel Rear Adm. „Poco“ Smith, vyplul z Kodiaku ke Kisce, aby ostřeloval japonské pozice. Kromě těžkých křižníků USS Indianapolis a USS Louisville byly součástí svazu ještě lehké křižníky USS Honolulu, St. Louis a Nashville a čtyři torpédoborce. Kvůli mlze byla bojová činnost pro obě bojující strany značně ztížena, přesto se Američanům podařilo zahájit v 19:55 palbu a současně nad cíl vyslali šest pozorovacích letounů SOC Seagull.

  Na snímku ze 7. listopadu 1942 je zachyceno několik poškozených hydroplánů Rufe v Holz Bay na ostrově Attu. Foto: Naval History and Heritage Command

  
  

  Do kontaktu s pozorovacími letouny se Japonci dostali několikrát, ale šanci úspěšně na ně ve špatném počasí zaútočit měli jen v nemnoha případech. Ke střelbě se nejdříve dostal por. Yamada se svým wingmanem a jeden Seagull nárokoval jako sestřelený. Později se Yamada dostal do boje s pozorovacími letouny znovu a s podd. 2. tř. Gi-ichi Sasakim si připsali dvě vítězství.

  Američané přišli o jeden Seagull a tři byly poškozeny. Osádka sestřeleného Seagullu zřejmě přežila, ale zajímavé je, že stroj (BuNo. 9945) patřil k letecké jednotce bitevní lodi USS Indiana, která nebyla součástí svazu.

  Americká plavidla se skrz nízkou oblačnost pokusila naslepo zasáhnout bombami osádka H6K Mavis a jeden z pilotů Rufe za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek zaútočil na torpédoborec USS Case. Na ústup ho zahnala obranná palba děl ráže 127 mm (5 palců) a 20mm kanónů. Japonští dělostřelci z pobřežních baterií se také snažili americký svaz zasáhnout a piloti Rufe nad ním shazovali fosforové bomby, patrně kvůli jeho lokalizaci.  

  Americké jednotky se 30. srpna vylodily na ostrově Adak a v následujících týdnech tam s neuvěřitelnou rychlostí vybudovaly funkční letiště. Pro Japonce na Attu a Kisce se tím pádem zhoršily vyhlídky na dokončení vlastního letiště.

  K nerovnému boji došlo 15. září 1942, když na ponorkovou základnu na Kisce zaútočilo čtrnáct těžkých bombardérů z 28th CBG v doprovodu čtrnácti Lightningů a stejného počtu Airacober z XI. Fighter Command. Této formaci čelili čtyři piloti Rufe, z nichž dva zahynuli. Podd. 2. tř. Gi-ichi Sasaki si v tomto střetnutí připsal čtyři vítězství nad stíhacími letouny a jeden nárokoval jako pravděpodobně zničený, ale při přistání se jeho stroj převrátil. Na konci dne zůstalo provozuschopné jen jedno Rufe. Ke konci září k ostrovu dorazil nosič hydroplánů Kimikawa Maru a přivezl šest Rufe a dva pozorovací letouny. V následujícím týdnu jednotka několikrát čelila výrazné přesile, včetně Curtissů P-40 z No. 111 Sqn RCAF, a 4. října zůstala zcela bez stíhacích hydroplánů. Američtí a kanadští stíhači často ostřelovali postavení protiletadlových dělostřelců, aby se snížilo riziko pro nízko letící bombardéry, které nad cíl přilétly jen o několik minut později.

  Na počátku listopadu byla 5. Kōkūtai přeznačena na Kōkūtai 452, obdržela další letouny, ale ty byly v následujících dnech zničeny během bouře a při útoku Lightningů a Marauderů. Na konci prosince Kimikawa Maru opět přivezla nové hydroplány Rufe. V poslední den roku 1942 se japonským stíhačům podařilo sestřelit jeden B-25 z 28th CBG, doprovodný P-38 z 343rd FG a na hladině moře zničili Catalinu.

  Tato fotografie patří mezi snímky, které padly do rukou spojeneckých jednotek po vylodění na Aleutách. Pochází patrně z přelomu let 1942 a 1943 a je na ní zachycen letecký personál Kōkūtai 452. Foto: Fold3

   

  Kōkūtai 452 stále operovala v extrémně obtížných podmínkách. Její letouny kotvily v arktických teplotách na břehu moře nebo na mělčině a jejich jedinou ochranou byla plachta natažená přes přední část trupu. Přesto její technici dokázali udržet většinu hydroplánů v provozu. Letouny primárně operovaly z ostrova Kiska a náhradní stroje byly vykládány na ostrově Attu, kde bylo nebezpečí hrozící ze strany spojeneckých letounů nižší.

  Hlídka dvou pilotů s hydroplány Rufe objevila 24. ledna 1943 pět nákladních lodí s doprovodnými křižníky, které zajišťovaly vylodění na ostrově Amchitka. Zaútočila na ně 60kg pumami a v útocích piloti pokračovali na konci ledna i během února. Jejich cílem bylo především letiště, které na ostrově Američané budovali se svou obvyklou neuvěřitelnou rychlostí. Americké protiletadlové obraně se přitom podařilo několik Rufe sestřelit. Z jedné takovéto nebezpečné mise se nevrátil také Sasaki, který se stal jediným stíhacím esem na strojích Rufe v této oblasti. Došlo k tomu 18. února 1942 v podvečer, den po příletu prvních Curtissů P-40 z 18th Fighter Squadron na nově dokončené letiště, které kvůli své krátké dráze dostalo jméno Fox Field. Dvojici vedl praporčík Nakamachi a Sasaki letěl jako jeho wingman. Ve vzduchu však na ně čekaly dvě čtveřice Curtissů. Na japonskou dvojici zaútočil první flight pod vedením Majora Claytona J. Larsona. Stovky vojáků z okolních kopců s úžasem pozorovaly boj, který probíhal u západního pobřeží ostrova. Nakamachi ještě nad vodou odhodil pumy a zatočil na severozápad zpět k vlastní základně, ale proti rychlým Curtissům, které zaútočily z převýšení, neměl moc šancí. Zasáhl jej Larson i jeho wingman 1st Lt. Beary. Hořící Rufe se zřítilo do moře.

  Odhodlaný Sasaki nálet na letiště vzdal těsně před pobřežím a také se pokusil probít severozápadním směrem. Američtí stíhači na Sasakiho prováděli opakované zteče. Zkušený Japonský pilot kombinoval utažené zatáčky o 360 stupňů a prudké klesání. Dokonce dvakrát bez výsledku vystřelil na Larsona. Jeho boj s přesilou takto probíhal na úseku dlouhém 35 mil. Sasaki byl však nakonec zasažen a zřítil se do moře asi osm kilometrů západně od severozápadního výběžku Amchitky. Vítězství si připsal Lt. Stone.

  K poslednímu leteckému boji hydroplánů Rufe na Aleutách došlo 17. března 1943. Američané podnikli v průběhu deseti hodin ze základen Adak a Amchitka celkem pět náletů na Kisku. Nasadili při tom 13 B-24, 16 B-25, 32 P-38 a osm P-40. Japonci proti nim mohli vyslat jen sedm stíhacích Rufe. Mezi nimi byl i Kiyomi Katsuki, který se proslavil v jižním Tichomoří jako pilot dvouplošníku Pete a později se stal stíhacím esem. Formace se střetla s deseti Lightningy a nárokovala dvě vítězství, ale Američané žádnou ztrátu nezaznamenali.

  Piloti 11th Fighter Squadron na aljašské základně Umnak pózují pro fotografa při hraní karet. Patřili mezi protivníky stíhačů s hydroplány Rufe. Velitelem jednotky byl John S. Chennault, nejstarší syn Claire Lee Chennaulta, jež vedl legendární dobrovolnickou jednotku Flying Tigers při bojích v Číně. Z přídě P-40E je patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu.  Foto: Fold3

  
  

  Tato jednotka stíhacích hydroplánů, která během své činnosti třikrát změnila označení, sestřelila od léta 1942 patnáct letounů jistě a pět pravděpodobně. V průběhu necelých osmi měsíců svého bojového nasazení operovala proti nepříteli během šedesáti dnů, přičemž v řadě případů provedla více akcí během jednoho dne. V leteckých bojích ztratila dvanáct stíhacích hydroplánů a deset pilotů. Zbývajících 23 strojů na Aleutách odepsala kvůli závadám a vlivu počasí.

  Na konci března 1943 evakuovala zbývající letce z Kōkūtai 452 ponorka I-36 do Japonska. V květnu byla jednotka reorganizována a obdržela nové letouny Pete, Jake a Rufe. Její stíhací části velel podpor. Shunshi Araki a od července měla základnu na jezeře Bettobu na kurilském ostrově Shumshu, 11 km jihozápadně od Kamčatky. Jejich protivníky v této oblasti byly opět osádky Liberatorů, se kterými se piloti v kokpitech hydroplánů Rufe poprvé setkali 19. července. Do sporadických bojů se mimo hydroplány Rufe zapojovaly nejen námořní pozorovací letouny, ale také armádní letci se stroji Ki-43 Oscar z 54. Hikō Sentai. 

  Stíhači z Kōkūtai 452 svých posledních vítězství dosáhli 12. září v boji s formací osmi Liberatorů a dvanácti Mitchellů. Ohlásili při tom dva sestřelené B-24 a jeden pravděpodobně. Do boje se však zapojili i japonští armádní stíhači a Američané utrpěli těžké ztráty. Kromě dvou Liberatorů přišli o sedm Mitchellů a některé osádky nouzově přistály na sovětském území.

  Na počátku října 1943 byla stíhací část Kōkūtai 452 zrušena a jednotka pokračovala ve službě s průzkumnými letouny na Kurilských ostrovech do léta 1944.

  Původní velitel této jednotky, Kushichirō Yamada, později zastával funkci Hikōtaichō u Kōkūtai 302 na základně Atsugi a 15. srpna 1945 spáchal sebevraždu. Araki svou službu skončil u stejné stíhací jednotky jako Yamada a ani on se nedožil konce války.

   

  Dokončení příště

  
  

  Záběry vraků hydroplánů Rufe po vylodění na ostrovech Attu a Kiska v polovině roku 1943. Záběry hangáru pochází ze základny na Attu. Foto: US Navy a Alaska State Library