Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

„The Story“

Titulní fotografie: My Baby, B-17G-35-DL, v době jejího původního zařazení u 324th BS, před aplikováním červené barvy na směrovku jako marking 91st Bomb Group. [NARA]


Kdesi v Anglii, 10. srpna 1944 


Text: Ed Mautner


Bylo mi asi pět nebo šest let, když jsem poprvé slyšel onen příběh a prohlížel si při tom tři malé fotografie B-17 o rozměrech 2,5 x 4 palce. Ten příběh a malé obrázky, které k němu patřily, pravděpodobně stály za mou celoživotní láskou k historii letectví.

 

Můj otec, Capt Edward Mautner, dorazil do Anglie 9. července 1944 a jeho působištěm se stala 127th Station Hospital na jihoanglické základně Salisbury. Salisbury bylo jedním ze čtyř středisek distribuce zásob krve pro evropském válčišti (ETO) a bylo určeno zejména pro vojáky, kteří bojovali v oblasti pláží Normandie. Můj otec byl pověřen vytvořením přepravní jednotky, která měla krev dodávat do polních nemocnic podporujících vojska postupující do Francie.

Prvním úkolem kapitána Mautnera bylo sehnat vozidla – dvouapůltunové nákladní vozy (přezdívané „Deuce and Half”), džípy, motocykly, přívěsy a chladicí jednotky pro uchování krve. Zároveň musel vytvořit zásobu řidičů. Ke „stodvacáté sedmé“ dorazilo pouze 11 řidičů s patřičnými doklady a jen dva s nějakou zkušeností s motocykly – Corporal T/5 Lyle Holcomb a můj otec. Všechna používaná vozidla byla pro armádu zrekvírována bez přebytečného papírování, včetně 20 motocyklů Harley-Davidson. Výcvik začal na Salisburské pláni. Naučit mladé muže řídit nákladní auta a džípy bylo celkem snadné. Zvládnutí motocyklů bylo těžší. Muži se učili startovat, zrychlovat, brzdit a řadit. Poté byli vysláni na travnatou pláň s instrukcí, aby trénovali a za půl hodiny se vrátili zpět. Několik z nich se nevrátilo, protože jim jejich motocykly spadly a oni zjistili, že motorky jsou příliš těžké než, aby je mohli zvednout. Pátrací skupina vedená kapitánem Mautnerem a několika polozkušenými nováčky, vyrazila ztracené ovečky hledat. Když je objevili, byli ztracenci opět vysláni na další jízdu. Považuji za důležité toto zmínit, aby bylo zřejmé, jaký tehdy byl nedostatek vozidel a zkušených řidičů. Časté „půlnoční výpůjčky“, jak lze laskavě popsat zlodějnu, ze strany jiných jednotek bojujících s nedostatkem, obraly mnohé jednotky o jejich těžce získané zásoby vozidel a zajištění dostatku vozidel se tedy stalo jedním z prvořadých úkolů. A tak se stalo, že 10. srpna 1944 odpoledne vstoupil do kanceláře kapitána Mautnera poručík Y. Z. Garner z Birminghamu ve státě Alabama s prosbou o laskavost. Garner si chtěl půjčit Mautnerův džíp. Jeden z jeho nejlepších kamarádů z Birminghamu, pilot B-17 od 8th Air Force, přiletěl na nedalekou základnu a Garner chtěl jet za ním. Mautner, který se o „svůj“ džíp obával, se nabídl, že Garnera na tuto základnu, která se nacházela asi 15 mil jihovýchodně od Salisbury, doprovodí.

Stoney Cross byla základnou 9th AF v New Forest, asi 10 mil západně od Southamptonu. Tato bývalá základna RAF byla původně domovem 376th Fighter Group s letouny P-38. Ta se nedávno přesunula na nově vyasfaltovaná pole poblíž pláží v Normandii. Ve Stoney Cross zůstaly střední bombardéry Martin B-26 Marauder od 387th Bomb Group. Zdánlivě krátká cesta do Stoney Cross po úzkých, živým plotem porostlých cestách, trvala přes hodinu. Když Mautner a Garner během pozdního odpoledne dorazili na místo, snadno identifikovali osamělou B-17 Flying Fortress, která zastiňovala řadu středních bombardérů B-26.

Ovšem, najít osádku oné B-17, bylo poněkud obtížnější. Dotazy u personálu základny přivedly Mautnera a Garnera do důstojnického klubu, přezdívaného „O Club“. Garnerova přítele našli s jeho kopilotem u baru. Oba popíjeli. Po pozdravu a představení se Garnerův přítel, představený jako „Mac“, zeptal svých hostů, zda by se nechtěli svézt „jeho“ letadlem. Na pár souhlasných odpovědí nemusel dlouho čekat. Jedinou potíží bylo vyřešit, jak dostat kopilota zpět do letadla, protože byl značně opilý a vyžadoval pomoc. Jakmile ho do letadla vytáhli, bez okolků ho položili na překližkovou podlahu v prostoru radisty, protože nebylo možné dostat ho na pravé přední sedadlo. Tam zůstal ležet. Když se „Mac“ ujal řízení, Garner seděl na sedadle druhého pilota a Mautner stál mezi nimi, přičemž nemohl dělat víc, než se dobře držet opěradel jejich sedadel. Mautner vzpomínal, že využili celou dráhu o délce 5000 stop, aby se dostali do vzduchu.

„Letecká základna někde v Anglii, 10. srpna 44. „Mac“ stojí pod přídí svého letadla. Já jsem pod levým vnitřním motorem, ale byla dost tma, a tak snímek není příliš zřetelný“. [Mautner]


„Mac“ se svých hostů zeptal, co by při svém „výletu“ chtěli vidět. Stejně jako pro mnoho amerických vojáků v Anglii byly i pro ně bílé doverské útesy na pobřeží Lamanšského průlivu známým orientačním bodem, navíc proslaveným stejnojmennou písní anglické válečné zpěvačky Very Lynn. Když jim bylo oznámeno, že žádost průletu v blízkosti pobřeží jim byla zamítnuta, protože zde hrozilo nebezpečí střelby z pobřežních baterií, navrhl Mautner přelet nad jejich základnou v Salisbury. Z přeletu se vyklubal ukázkový „buzz job“, nízký průlet, který údajně na několik minut rozvlnil volejbalové sítě na základně.

Do Stoney Cross se vrátili tak pozdě, že na zadní straně jedné fotografie je napsáno „...když jsme dorazili, byla už skoro tma“. Mautner pořídil na památku této události tři fotografie – na jedné je „Mac“ sotva viditelný pod přídí své B-17, na druhé je „Mac“ a Garner a na třetí, kterou pravděpodobně pořídil Garner, je „Mac“ a Mautner. Tyto snímky ukazují kresbu na přídi letounu a jeho jméno – „My Baby“. Armádní cenzor mému otci dovolil fotografie popsat pouze slovy „Kdesi v Anglii, 10. srpna 44“ a nakonec, že tyto „...'Forty' jsou nejlepší bombardéry na světě“. Ještě sledovali, jak „Mac“ vzlétá k návratu na svou domovskou základnu a sami se vrátili do Salisbury. Po návratu jim personál základny vzrušeně popisoval třepetající se volejbalové sítě.

Tělo Davida McCartyho převezla do Alabamy jeho rodina v roce 1947. Je pohřben na hřbitově Forest Hill v Birminghamu. Přežila jej jeho sestra Ethel Jean Kittrell. [Forest Hill Cemetery]


Mautner vyprávěl, že asi o měsíc později za ním poručík Garner přišel se slzami v očích. Právě se dozvěděl, že jeho dobrý přítel „Mac“ byl sestřelen a zahynul během mise nad Německem. A tak skončil válečný příběh mého otce - nebo jsem si to alespoň myslel.

V létě 1994 jsem žil v jižní Kalifornii a blížil jsem se k dokončení magisterského studia v oboru historické památkové péče/obecné historie. Tématem mé diplomové práce byla ochrana letadel v Národním muzeu letectví a kosmonautiky. Pro svůj závěrečný výzkum jsem si na srpen a září toho roku domluvil stáž v konzervačním, restaurátorském a skladovém centru Paula E. Garbera v National Air and Space Museum (NASM) v Silver Hill ve státě Massachusetts. Tyto dny jsem trávil v budově 10 - v konzervátorské a restaurátorské dílně, a pozdní odpoledne a večery jsem trávil bádáním v archivu.

Moji rodiče v tu dobu žili na pobřeží New Jersey. O víkendu na Labor Day roku 1994 jsem je jel navštívit. K mým historkám ze stáže v NASM otec znovu přidal své „story“ a vytáhl ty tři malé fotografie, které mi pak předal do péče. Protože jsem většinu své dospělosti strávil čtením historie letectví druhé světové války a stavěním modelů letadel, ukazovaly mi nyní tyto drobné fotografie mnohem víc než v dětství. Přesně 50 let po tátově výletu jsem měl v rukou všechny podněty k tomu, abych našel, slovy Paula Harveyho, „dokončení příběhu“.

Povšimněte si středních bombardérů B-26 od 387th BG v pozadí. [Mautner]

 

Neplánovaný badatelský projekt

Za prvé, i na těchto malých snímcích bylo zřejmé, že B-17 není kamuflovaná, ale stříbrná, tedy v provedení Natural Metal Finish (NMF). Na vzdálenějším záběru se horní část svislého stabilizátoru jevila jako tmavá s něčím, co vypadalo jako vrchol písmene A v trojúhelníku, který byl tmavší než stabilizátor. Na tomto snímku byla velká část zadní části trupu zakryta levou polovinou křídla. Na zádi se však za výsostnými znaky nacházela písmena LG D. Na detailním snímku levé strany přídě bylo vidět dlouhou řadu označení bombardovacích misí a tři další mise ve druhé řadě pod nimi. A také byla vidět velmi svůdná mladá dáma vyobrazená na přídi vedle jména „My Baby“, namalovaného na ozdobném pozadí. Nyní mě tedy čekaly dva projekty, na kterých jsem měl v NASM pracovat.

Velmi trpělivé, zkušené a nadšené pracovníky archivu NASM jsem během příprav své diplomové práce obtěžoval už před tím. Přesto mě při hledání informací o „My Baby“ dovedli ke všem možným zdrojům. Kniha The Mighty Eighth od Rogera A. Freemana byla prvním zdrojem. Velké písmeno A v černém trojúhelníku, namalované na červeně natřeném svislém stabilizátoru, bylo identifikačním označením 91st Bomb Group (BG) umístěné v Bassingbourn v Cambridgeshire ve střední Anglii. Písmena na boku trupu letoun přiřazovala k 322nd Bomb Squadron (BS). Vyvstávala otázka, co dělala B-17 z 91st BG, dislokované ve střední Anglii, dne 10. srpna 1944 na základně 9th AF na samém jihu Anglie. Nebyla snad náhodou válka a neměl mít „Mac“ a jeho B-17 jiné, důležitější starosti?

Dva letouny B-17G s povrchovou úpravou Natural Metal Finish (NMF) 324th BS. Vlevo je „Lorraine“, s/n 44-8651. V pozadí letí „Mah Ideel“, s/n 43-37993, DF-N. Všimněte si vyměněného kormidla v barvě Olive Drab. Také „Mah Ideel“ letěla na misi do Ludwigshafenu 8. září 1944. Oba letouny se dočkaly konce války. [Evers via Kelley]


K informacím, které jsem nyní měl, mi pracovníci archivu NASM oznámili, že mají ve svých záznamech a ve své čítárně soubory se jmény všech 8th AF tříděných podle jednotlivých bombardovacích skupin (tato sbírka je nyní ve složkách Národního archivu v College Park). Trvalo mi pět minut, než jsem ve složkách 91st BG našel malý obrázek „My Baby“. Fotografie letounu a jeho osádky patří mezi oficiální snímky 91st BG. Vyskočily z ní na mě dvě věci – jeden z devíti členů osádky na snímku byl tentýž „Mac“, jako na malých fotografiích mého otce a na oficiální fotografii byl stejný počet označení bombových misí jako na fotografiích mého otce. Mohla být tedy tato fotografie pořízena ve stejný den, kdy „My Baby“ odletěla do jižní Anglie, aby nabídla dvěma armádním důstojníkům „výlet“ po anglickém venkově? Objednal jsem si kopii této fotografie o rozměrech 8 x 10 palců.

B-17G, s/n 42-32085 „Yankee Belle“, DF-K od 324th BS, která byla rovněž na misi do Ludwigshafenu 8. září 1944, v den, kdy se David McCarty nevrátil s „Roxy's Special“. „Yankee Belle“ má stejnou povrchovou úpravu Natural Metal Finish (NMF) a jednotkový marking jako „My Baby“ i „Roxy's Special“. [Evers via Kelley]


Angličan Roger A. Freeman, proslulý dokumentací 8th AF za druhé světové války, napsal také knihu „The Mighty Eighth War Diary“ (válečný deník 8th AF). Ta obsahuje další fotografie a krátké příběhy mužů, letadel a misí 8th AF. Je to také operační chronologie, den po dni zaznamenávající mise a činnost 8th AF, stejně jako vysvětlení její struktury. Základní jednotkou každé BG je squadrona složená z 12 letadel. Bombardovací skupina (Bomb Group / BG) má čtyři squadrony. Nad bombardovacími skupinami 8th AF byly tři Air Divisions (letecké divize), přičemž každá z nich se skládala z 16 až 18 bombardovacích skupin. 91st BG byla součástí 1st Air Division. Když se podíváme do Freemanova válečného deníku a vyhledáme 10. srpna 1944, zjistíme, že v tento den zůstala 1st Air Division na zemi a s ní i 91st BG. Takže „Mac“ a „My Baby“ měli volno. Jak se „Mac“ dostal k letu s B-17 z Bassingbourn do Stoney Cross, se můžeme jen dohadovat. Možná to byla příležitost, jak zalétat nový motor, ale „Mac“ měl zjevně jiný skutečný důvod - navštívit svého kamaráda, Lt Y. Z. Garnera, který pobýval v Salisbury.

Jiná fotografie „Mah Ideel”, DF-N jako Nan. [Evers via Kelley]


Vypátrání „Maca“: Amatérský detektiv se pouští do práce

 V září 1994 jsem našel nový zdroj, který se ukázal být klíčem k rozluštění záhady, kdo byl „Mac“ a jak se ztratil nad Německem. Opět na základě podnětů pracovníků archivu NASM jsem našel dalšího anglického autora, který se zaměřil na 91st BG. Kniha Raye Bowdena „Plane Names and Fancy Dames“ je pokladnicí jmen letounů 91st BG, noseartů a historií každého z letounů, jejichž snímky a informace k nim se Bowdenovi podařilo získat. Kresbu a jméno na „My Baby“ namaloval T/Sgt Anthony L. „Tony“ Starcer, „...předurčený k tomu, aby se stal jedním z nejplodnějších a nejzkušenějších malířů noseartů v celém USAAF“. Starcer namaloval většinu nejznámějších letounů 91st BG včetně „Memphis Belle“, „Chow Hound“, „Man O War“ a „Shoo, Shoo, Shoo Baby“. Postava na levé části přídě „My Baby“ byla vytvořena podle fotografie brazilské tanečnice a hollywoodské filmové hvězdy jménem Carmen Miranda. Zašlý barevný obrázek naznačuje, že nápis „My Baby“ byl červený s černým stínem na bílém poli se žlutým ozdobným rámečkem.

„My Baby“ vyfotografovaná na začátku nebo v polovině léta 1944. Na fotografii je vidět označení 43 misí. Při své 58. misi, dne 5. září 1944, byla sestřelena stíhači. [Kelley]


Bowdenova kapitola obsahuje mnoho informací o „My Baby“ a rozptýlila několik mých dohadů. Byla to B-17G, odlišná od dřívějších modelů s přední střeleckou věží. Její sériové číslo bylo 42-107033. Byla sestřelena stíhači 5. září 1944 při misi na chemické závody I. G. Farben v Ludwigshafenu v Německu. Byla to její 58. mise, ale teprve druhá mise pro

mladého pilota, Lt Ernesta Roberta „Boba“ Kelleyho, který sestřelení přežil. Létalo s ní sedmnáct různých pilotů a osádek. Můj prvotní předpoklad, že pilot a osádka dostali přidělené letadlo a zůstali s ním, dokud nesplnili požadovaný počet misí a nevrátili se do USA, se ukázal jako nesprávný. Z pilotů uvedených v Bowdenově historii neměl žádný irské nebo skotské příjmení začínající na Mc nebo Mac. Ale zářijové datum poznámky Fail To Return (FTR) se shoduje s otcovou vzpomínkou „o měsíc“ později. Napadlo mě tedy, že by možná přezdívka poručíka Kelleyho mohla být „Mac“ a on nakonec zabit nebyl. Ale jak to zjistit, to byl můj další úkol. Ray Bowden Kelleyho několikrát citoval ve svých poznámkách, a tak jsem Bowdenovi napsal, abych zjistil, zda Kelley žije, a pokud ano, jak ho kontaktovat.

Bowden byl potěšen, že získal informace o „výletu“ mého otce v „My Baby“, a laskavě mi poskytl kontakt na Ernesta „Boba“ Kelleyho, který žil v severní Kalifornii. Můj telefonát zvedl sám „Bob“ Kelley, který byl překvapen, ale velmi potěšen, že mu někdo volá ohledně jeho sestřelení s „My Baby“. Poskytl mi mnoho informací, přičemž se zároveň snažil vybavit si jména padesát let staré minulosti. Brzy si vzpomněl, že „Mac“ byl Lt David McCarty, Jr., který sloužil ve 322nd BS, stejně jako Kelley. Vzpomněl si také, že McCarty byl ztracen při jiné misi nad Německem, ale nevzpomínal si na žádné další podrobnosti. Poskytl mi však řadu informací o své druhé a poslední misi a také 58. misi „My Baby“.

Oficiální armádní fotografie „My Baby” s McCartym a jeho osádkou. Označení počtu misí, volný den pro 1st Bomb Division a přesun letounu „Texas Chubby, J-ville Jolter” dne 11. srpna naznačují, že tato fotografie byla pořízena v Bassingbournu ráno 10. srpna 1944. 

Zadní řada, zleva doprava: 1Lt David McCarty Jr. pilot, 2Lt James McElroy druhý pilot, 2Lt Ernest Austin navigátor, 2Lt Frank Bolen bombometčík a Sgt. George Hawes, radiooperátor. Přední řada zleva doprava: Cecil Seeking, spodní věž; Harold Beeman, boční střelec; Floyd „Tex” Dillon, zadní střelec; T/Sgt. David Wolnowitz, hřbetní věž. Ze zobrazených mužů s „Roxy's Special” v době jejího sestřelení 8. září 1944 letěli pouze McCarty, Dillon a Bolen. Z nich pouze Bolen přežil a padl do zajetí. [NARA]

Fotografie kresby Tonyho Starcera na přídi „My Baby”. Barvy odpovídají vzpomínkám Boba Kelleye. [Kelley]

Malý kousek „My Baby“ nalezený mnoho let po její havárii.

 „Roxy's Special”, B-17G , s/n 43-38348, LG-O, 322nd BS, ztracena s 1Lt Davidem McCartym Jr. a jeho osádkou nad Ludwigshafenem 8. září 1944. Byla to jediná ztráta u 322nd BS toho dne. Do Bassingbournu dorazila 18. srpna 1944 a ztracena byla o pouhé tři týdny později při své páté misi. Důstojníci na snímku jsou z osádky Capt. Suthera. [NARA]

„Texas Chubby, The J-ville Jolter”, B-17G, s/n 42-31634, LG-O, 322nd BS. Poprvé s ní letěl Texasan, Lt Ray R. Ward, který tento olivově zbarvaný letoun pojmenoval. Na fotografii je Wardova osádka před čerstvým letounem, resp. před zahájením jeho bojových misí.[NARA]

S více než 40 značenými misemi misí vypadá „Texas Chubby" na tomto snímku tak trochu jako z druhé ruky. McCarty a jeho osádka s ní letěli 11., 13., 14. a 15. srpna 1944. Následujícího dne byla ztracena po útoku stíhačů nad Halle. Sestřel přežili čtyři muži, pět jich zahynulo, včetně pilota. Členové osádky zobrazeni na tomto snímku jsou autorovi neznámí. [NARA]


„My Baby“: Poslední mise - Ludwigshafen, Německo, 5. září 1944

Ernest Robert Kelley vstoupil do U.S. Army Air Corps v dubnu 1943 a v lednu 1944 byl na Stockton Field v Kalifornii povýšen do hodnosti 2Lt Závěrečný výcvik absolvoval v Hobbs, N.M., kde byl zařazen jako pilot letounů B-17. Poté byl poslán do Rapid City, N.D., kde mu bylo přiděleno dalších osm členů osádky, s níž v červenci 1944, ve stejný měsíc, kdy do Anglie dorazil můj otec, odletěl do Anglie i on. Mnoho osádek bylo v této fázi války posíláno do Anglie v nově vyrobených letadlech, která odevzdávali do skladů, odkud pak byla přidělována k bombardovacím skupinám, které potřebovaly doplnění. Kelley a jeho osádka měli velké štěstí, že byli přiděleni k 91st BG v Bassingbourn. Tato bývalá základna RAF, která se nacházela nedaleko Cambridge a byla známá jako „Country Club“ a měla vymoženosti, které přitahovaly politiky, umělce i novináře.

Střední část trupu “Roxy's Special” ležící na Luther Strasse v Ludwigshafenu po havárii 8. září 1944. Vlevo je kostel Martina Luthera. Mladík Richard Braun vzpomínal, jak vyšel z kostela poté, co letoun dopadl. Všiml si, že viděl těla stále připoutaná k sedačkám a další visící z okolních stromů. [Stadtarchiv, Ludwigshafen]


Kelley a jeho osádka byli přiděleni k 322nd BS. Po seznamovacích letech po Anglii odletěl Kelley 3. září 1944 na svou první misi jako druhý pilot jiné osádky. Cílem byla ponorková základna v německém Kielu. Na misi se vydalo 36 letounů a všech 36 se jich vrátilo. O dva dny později Kelley a jeho vlastní osádka dostali za úkol bombardovat chemické závody I. G. Farben (dnešní BASF) v Ludwigshafenu v západním Německu. Letoun, který jim byl přidělen, byla B-17G, sériového čísla 42-107033. Tento letoun, původně přidělený k 324th BS, měl za sebou 57 misí.

322nd BS letěla na této misi na pozici předposlední, a tedy High (horní) squadrony. Jejich umístění v BG se nazývalo „Coffin Corner“ (koutek rakví) a „My Baby“ byla 37. a tedy posledním letounem, „Tail End Charlie“. Aby toho nebylo málo, nevlídné počasí a ranní útok V-1 na letiště ještě zvýšily pocit tísně mezi osádkami. „My Baby“ toho rána nesla 4400 liber zápalných pum. Murphy se svými zákony však s Kelleyem a jeho osádkou hotov ještě nebyl. Jako poslední letadlo, které mělo vzlétnout, se „My Baby“ zmítala vlivem úplavu vrtulí letounů před nimi a sotva se vznesla do vzduchu, mírně se vychýlila doprava a narazila do přistávacího světla letiště, přičemž si prorazila pneumatiku hlavního podvozku. Po seskupení ve výšce 8000 stop vystoupali do výšky 21 000 stop nad Francií, kde se setkali se zhoršujícím se počasím, a navíc jim odešel motor číslo tři. Těžký flak nad francouzským Metzem vyřadil motor číslo čtyři. Se ztrátou veškerého výkonu na pravé straně nebyla „My Baby“ schopna stoupat a vlekla se za formací. Proto jí bylo velitelem skupiny doporučeno, aby se otočila a hledala místo přistání ve Francii. Návrat do Anglie nepřipadal v úvahu.

Detail na trosky trupu „Roxy’s Special”. [Stadtarchiv, Ludwigshafen]


Krátce poté, co se „My Baby“ otočila zpět, byli napadeni stíhačkami Bf 109. Jedna z nich provedla útok přímo zezadu, při kterém byl okamžitě zabit zadní střelec S/Sgt Richard Doyle a byla zničena část směrovky a výškovky. Další střely poškodily pravou polovinu křídla poblíž mrtvého motoru číslo tři. Kelly, který rychle ztrácel nad letadlem kontrolu a výšku a přes hustou oblačnost neviděl na zem, zazvonil na poplachový zvonek a oznámil tak všem, aby vyskočili. Jako poslední nešťastnou B-17 opustil Kelley. Nasadil si poslední padák visící v kokpitu a vyskočil. Ve výšce pod 5000 stop zatáhl za uvolňovač a okamžitě ho znepokojilo, když padák z obalu nevypadl, což ho donutilo vytáhnout padák z ručně. Jak „My Baby“ letěla dál, viděl vážné poškození ocasní části a všiml si, že jedna Bf 109 pokračuje v útocích. Druhá Bf 109 se otočila ke Kelleymu a pilot začal pálit jeho směrem, přičemž mu způsobil ve vrchlíku několik děr. Mraky a malá výška však útok ukončily a Kelley se brzy ocitl na zemi, v hustě zalesněné oblasti. Mezitím „My Baby“ provedla klesavou zatáčku o 180 stupňů, minula vyšší budovy malého města a zřítila se na pole. Při nárazu se vzňalo palivo, olej a zápalná pumová nálož a vznikl obrovský požár, který hořel celou noc a až do následujícího rána.

Kelley slyšel poblíž štěkat psa a hlasy staršího muže a ženy. Když poznal francouzštinu, uvědomil si, že hledají přeživší z osádky. Když se jim ukázal, byl rychle odveden k místnímu náčelníkovi francouzského podzemí a spolu se svým druhým pilotem 2Lt Andym Andersonem, navigátorem 2Lt Altonem Karolim a bombometčíkem 2Lt Georgem Lancasterem, se ukryl v hluboké jámě zjevně připravené jako úkryt. Tento úkryt byl 20 stop hluboký a obsahoval dvě místnosti oddělené velkým závěsem. V jedné místnosti se spalo a ve druhé byly umístěny pušky, uniformy a další zásoby, které mohly být zapotřebí k tomu, aby se spojenečtí vojáci dostali zpět ke svým. Kelley a Lancaster se při výskoku lehce zranili. Palubní mechanik T/Sgt. Ira Krammes utrpěl poškození vazů, a protože nebyl schopen chůze ani běhu, byl zajat. Bočnímu střelci Sgt. Zalma Michellovi a spodnímu střelci S/Sgt. Edwardu Duemmerovi se po přistání dostalo pomoci místních obyvatel, a nakonec unikli zpět za spojenecké linie. Radiooperátor T/Sgt. Grover Nordman byl nalezen místními obyvateli a dostal jízdní kolo, se kterým ujel přes 50 mil přes území ovládané Němci a přes spojenecké linie. Tělo zadního střelce S/Sgt Doyla bylo nalezeno poblíž trosek letadla a bylo pohřbeno na místním hřbitově starostou města a dvěma mladými bratry.

Trosky „Roxy’s Special“ ležící na Luther Strasse. Další části letounu ležely rozesety v oblasti několika čtverečních kilometrů. [Stadtarchiv, Ludwigshafen]


Kelleyho, Andersona, Lancastera a Karoliho po devíti dnech skrývání u francouzského podsvětí vyzvedli dva vojáci, kteří se v džípu potulovali poblíž jejich oblasti. Museli ještě kličkovat francouzským venkovem, aby se vyhnuli enklávám ustupujících německých vojsk. Po příletu do Paříže, 12 dní po jejím osvobození, si Kelley a muži jeho osádky uvědomili, že navrátivší se osádky se mají ihned po příletu hlásit na velitelství USAAF. Dva dny proto nejdříve užívali památek a zábavy města, než se přihlásili. Do Bassingbourn se osádka vrátila 17. září, v den, kdy se v hangáru 324th BS konal velký večírek celé základny.

Generál Dwight D. Eisenhower vydal na počátku války rozkaz, aby letci, kteří unikli zajetí, nebyli v ETO navráceni do stavu letového personálu. Důvodem byla ochrana francouzského podzemí před prozrazením v případě, že by byl předchozí útěkář znovu zajat a mučen. I když z tohoto nařízení existovaly výjimky, poručík Kelley a jeho osádka byli převezeni zpět do Spojených států, aby prošli výcvikem pro působení v Pacifiku. Bob Kelley sice absolvoval výcvik na středních bombardérech Douglas A-26, které měly létat proti Japonsku, válka však skončila dříve, než dostal rozkaz k návratu do bojových operací.

Čtyři letci, kterým se podařilo uniknout zajetí, se navrátili do Bassingbourn 12 dní poté, co byli sestřeleni s „My Baby“. Zleva doprava: Lt Andrew „Andy“ Anderson, druhý pilot; Lt George Lancaster Jr., bombometčík; Lt Alton Karoli, navigátor; a Lt Ernest Robert „Bob“ Kelley, pilot. Anderson, který byl pilotem „Madame Shoo Shoo“, byl pro misi 5. září 1944 zapůjčen nezkušené Kelleyho osádce. [Kelley]


1Lt David McCarty: Zahynul na misi do Ludwigshafenu, 8. září 1944

 Díky Bobu Kelleymu jsem nyní věděl, kdo byl „Mac“. Napsal jsem znovu Bowdenovi, který odpověděl a poskytl mnoho informací o Davidu McCartym a jeho ztrátě nad Německem. Bowden také poskytl částečný seznam historie McCartyho misí u 322nd BS. To poskytlo další důkaz, že fotografie osádky a let do Stoney Cross se uskutečnily 10. srpna 1944. McCarty a osádka poprvé letěli s „My Baby“ 8. srpna 1944, pak znovu 9. srpna a poté létali s „Texas Chubby, The J-Ville Jolter“, olivově a šedě zbarvenou B-17G, a to 11., 13., 14. a 15. srpna. „Texas Chubby“ byla následujícího dne sestřelena s jinou osádkou. Další informace poskytl 2Lt Frank Bolen, bombometčík přidělený k osádce „Chow Hound“, další známé, Starcerem vymalované B-17 u 322nd BS. Dne 7. srpna 1944 byl Bolen vyřazen z mise, protože „Chow Hound“ měl vést celou squadronu na misi k podpoře průlomu v Normandii a do letounu byl zařazen vedoucí bombometčík. Neměl čas přemýšlet o ztrátě své osádky, byl okamžitě zařazen k McCartyho osádce a je s ní zachycen na oficiální fotografii 91st BG, která byla podle všeho pořízena ráno 10. srpna, tedy ve stejný den, kdy McCarty letěl s „My Baby“ do Stoney Cross.

Další mise McCartyho a jeho osádky se uskutečnila 8. září v kovově zbarveném letounu B-17G, sériové číslo 43-38348 s názvem „Roxy's Special“. Ten den byl letoun při své teprve páté misi veden jako „nezvěstný v akci“ (MIA) a McCarty jako „zabitý v akci“ (KIA) nad stejným cílem, který o tři dny dříve znamenal zkázu pro „My Baby“ - chemickou továrnou I.G. Farben v Ludwigshafenu. A to téměř dokonale odpovídalo otcově vzpomínce na slova poručíka Garnera o Macově ztrátě.

Hangár 322nd BS v Bassingbournu na snímku pořízeném během „velkého sněhu“ v prosinci 1944. Tato stavba je dvojčetem hangáru 322nd BS, který se stal dějištěm oslavy návratu důstojníků z „My Baby” dne 17. září 1944.


V pátek 8. září 1944 ráno seděl McCarty s osádkou v „Roxy's Special“, která pojala dvanáct 500lb bomb. Krátce po 7:22, když začalo vycházet slunce, McCarty zvedl letoun z dráhy v Bassingbourn a zamířil na východ. Letěl v „pravé sekci“ spodní supiny, napravo od vedoucího squadrony. Stoupajíc nad Lamanšským průlivem do výšky 9 000 stop, McCarty zamířil k Paříži, kde měla celá skupina vystoupat do výšky 26 000 stop. Čas nad cílem měl být 11:48. Několik minut před odhozením pum byl letoun zasažen palbou flaku, pravděpodobně z 88 mm protileteckého kanónu. Exploze letoun zasáhla poblíž motoru číslo tři (pravý motor, nejblíže kokpitu) s ničivými následky. Křídlo se v tom místě odtrhlo a letoun byl pozorován, jak padá hořící v ploché vývrtce. Svědci poté viděli B-17 explodovat ve vzduchu. Příď byla oddělena od zbytku trupu a bombometčík 2Lt Frank S. Bolen i navigátor 1Lt Donald Brazedons byli lapeni odstředivou silou. Nakonec oba z přídě vypadli a na padácích se zachránili. Byli jediní, kdo přežil, protože ostatní buď okamžitě zahynuli, nebo zůstali uvězněni v letadle, které se v plamenech řítilo na město Ludwigshafen. „Roxy's Special“ byl jedinou ztrátou 91st BG během této mise.

Chemický závod I. G. Farben se nachází nedaleko soutoku řek Rýn a Neckar. Brazedons se snesl severně od soutoku na západní straně řeky, takřka na hořící pozemek chemického závodu a byl okamžitě zajat. Frank Bolen přistál severně od Brazedonu na malém ostrůvku, kde se Altrheinský kanál u Sandhofenu vlévá do Rýna. Bolen po nárazu upadl do bezvědomí a po probuzení zjistil, že má silně podvrtnutý pravý kotník. Čekal, až se setmí, a našel veslici, se kterou se nakonec dostal na východní břeh Rýna, odkud se přesunul na sever, a nakonec se dostal na západní břeh u města Worms. Cestoval pouze v noci a s podvrtnutým kotníkem se sedm dní prodíral na západ. Přinucen začít se pohybovat za denního světla, aby si chránil kotník, byl nakonec 14. září zajat a převezen do Stalag Luft I., kde strávil zbytek války. Stalag Luft I. se nacházel v Barthu u Baltského moře a byl dočasným domovem mnoha spojeneckých letců.

Trosky „Roxy´s Special“ dopadly v mnoha kusech na centrum Ludwigshafenu. Střední část spadla na Luther Strasse přímo před Lutherův kostel a na náměstí, kde si ho mimo jiných prohlédl malý chlapec, který byl toho dne v kostele - Richard Braun uslyšel náraz, vyšel z kostela a uviděl těla v troskách letadla a další, visící z nedalekých stromů.

Těla 1Lt Davida McCartyho Jr., 2Lt Neila M. Mylina (co-pilot), Sgt. Franka F. Trima Jr. (spodní střelec), S/Sgt. Charlese E. Beebeho (boční střelec) a S/Sgt. Floyda Z. Dillona (zadní střelec) byla pohřbena na ústředním hřbitově v Ludwigshafenu 14. září 1944. Palubní mechanik/hřbetní střelec T/Sgt. John Cangemi byl původně uveden jako nezvěstný (MIA). O jeho původním pohřbu neexistuje žádný záznam, ale po válce bylo jeho tělo nalezeno a znovu pohřbeno na americkém vojenském hřbitově v Minnesotě. T/Sgt Henry R. Schulz je pochován na New Saint Marcus Cemetery, Affton, Missouri. Frank Trim byl původně bočním střelcem v osádce Boba Kelleyho – v létě 1944 začala 8th AF snižovat počet členů osádek B-17 a B-24 z deseti na devět. To bylo provedeno tak, že z každé osádky byl vyjmut jeden z bočních střelců a byl přidělen na jiné pozice u jiných osádek. Trim přišel o život ve spodní věži „Roxy's Special“, když letěl s McCartyho osádkou.

Fotografie hangáru 322nd BS pořízená během přípravy personálu squadrony na skupinovou fotografii. Přiblížený detail ukazuje v pozadí stojící 42-31634 „Texas Chubby”. [NARA]


David McCarty se narodil 6. února 1922 na rodinné farmě v Gardendale ve státě Alabama. Davidovi rodiče, David sr. a Dorothy Ethel Clark, se v roce 1925 přestěhovali do North Birmingham. David sr. se stal majitelem společnosti Northside Lumber Company, Inc. Krátce po přestěhování se narodila Davidova sestra Ethel Jean. David navštěvoval základní školu v North Birmingham a střední školu Philips High School poblíž centra Birminghamu. Po absolvování střední školy v roce 1939 nastoupil na University of Alabama a začal studovat práva. Rovněž prošel výukou v Birmingham University Center.

Davidova sestra Jean uvedla, že David zdědil podnikatelské schopnosti svého otce již v raném věku, kdy řídil novinovou trasu pro Birmingham News Age Herald, rozvážel noviny na kole a úspěšně svou trasu rozšiřoval. Jakmile byl v šestnácti letech dost starý na to, aby mohl řídit automobil, jezdil v brzkých ranních hodinách před otevřením školy s popelářským vozem města Birmingham. Poté, co mu začala práce kolidovat se školní docházkou, přešel na práci po škole. O víkendech pracoval v rodinné dřevařské dílně, a nakonec se stal viceprezidentem společnosti Northside Lumber Company- Pak se ovšem dobrovolně přihlásil k vojenské službě.

Bob Kelley během oslav 4. července 2009. Stále dokázal obléknout svou uniformu z roku 1944. Bobovi bylo 96 let a těšil se silnému zdraví, dokud ho nepřemohla mozková příhoda. Dopisovali jsme si až do konce.  Stali se z nás přátelé, někdy v období 2014-2015 jsme se v Kalifornii setkali a strávili spolu celý den. [Kelley]


Davidova sestra na něj vzpomíná jako na mladého muže, který se zajímal o mechaniku a tesařství a jejich otci byl vynikajícím partnerem při vedení rodinného dřevařského podniku. Také se velmi zajímal o nemovitosti a pozemkové úpravy. Vzpomíná také na jeho jízdy na motocyklu a, což není žádným překvapením, na nízké průlety nad jejich domem v severním Birminghamu, těsně před převelením do Anglie.

Touha létat s letadly, a obavy z povolání k pěchotě nebo námořnictvu, vedly Davida k dobrovolnému vstupu do U.S. Army Air Corps a následnému vyslání do letecké školy na základně Maxwell v Montgomery ve státě Alabama. Dne 10. března 1943 zahájil základní výcvik v Avon Parku na Floridě a později pokračovací výcvik na Gunter Field v Montgomery. Když absolvoval letecký výcvik na Freeman Field v Indianě, obdržel 5. prosince 1943 hodnost 2Lt To bylo měsíc před povýšením Boba Kelleye. David, přidělený k bombardovacím letounům, absolvoval další výcvik v Salt Lake City a Dahlbertu v Texasu než odletěl do Anglie, kde až do své ztráty 8. září 1944 sloužil u 91st BG, 322nd BS.

Ti, kdo s ním létali, si ho velmi vážili. Frank Bolen, který přežil Davidovu poslední misi, o něm řekl, že byl „... milý a nenucený, ale ne rezervovaný“, a že byl také „... vynikající a sebevědomý ...“ pilot. Dave Wolnowitz, který byl členem Davidovy osádky před touto poslední misí, na něj vzpomíná jako na „... klidného a nejmilejšího člověka na světě ...“ a „... skvělého pilota“.

Davida McCartyho jr. přežili jeho rodiče, sestra Ethel Jean McCarty a babička, paní Rose Clark McCarty. Rodina požádala americkou armádu, aby bylo Davidovo tělo převezeno do Birminghamu, kde se v červenci 1947 konal pohřební obřad. Je pohřben na tamnějším hřbitově Forest Hill.

Tělo Davida McCartyho převezla do Alabamy jeho rodina v roce 1947. Je pohřben na hřbitově Forest Hill v Birminghamu. Přežila jej jeho sestra Ethel Jean Kittrell. [Forest Hill Cemetery]

  

Kdo by si pomyslel, že tak malé fotografie mohou vést k tak velkému množství informací

Nikdy by mě nenapadlo, že mě ty tři malé obrázky dovedou k tolika zdrojům informací. Nejenže se mi podařilo zjistit, co se stalo s „My Baby“ a jejím pilotem Davidem McCartym jr., ale s pomocí mnoha dalších jsem dokázal najít lidi, kteří s „My Baby“ letěli a účastnili se i poslední mise McCartyho. Archiváři a Bob Kelley mi pomohli objevit fotografie McCartyho a letounů B-17, na kterých létal. Bob Kelley mi poslal kousek „My Baby“, který získal z pole jednoho německého sedláka mnoho let po její havárii. Můj zesnulý otec byl všemi těmito informacemi ohromen a žasl nad tím, že mohl držet v ruce skutečný kousek B-17, ve které se 10. srpna 1944 svezl.

Davidu McCartymu bylo 22 let, když byl 8. září 1944 sestřelen nad Německem. Mému otci bylo 26 let. Mladí muži se sešli na jedno bezstarostné odpoledne při létání nad jižní Anglií. Pro otce to byla vzpomínka na celý život. Pro mě to byla příležitost uctít jeho roli ve druhé světové válce. Ale byla to také příležitost vzpomenout si na pilota, který se nevrátil, aby mohl svým dětem vyprávět úžasné příběhy o svých misích s „Mocnou Osmou“ nad nacistickým Německem. Všichni byli součástí oné „nejlepší generace“ a jejich služba vlasti by neměla být nikdy zapomenuta.

 

Poděkování

Byla to docela dlouhá cesta a já bych nemohl všechny volné konce svázat dohromady bez těch, kteří přispěli informacemi, fotografiemi, kontakty a redakční pomocí. Bob Kelley mě velmi brzy dovedl k rozluštění hádanky, kdo to byl „Mac“, a k příběhu o konci „My Baby“. Odkázal mě na mnoho kontaktů, které zaplnily prázdná místa v tomto příběhu. Nabídl mi také mnoho fotografií „My Baby“ a nakonec i relikvii vyjmutou z jejích trosek, které leží pod fazolovým polem jednoho francouzského farmáře. Bob se stal nejen poradcem, ale i dobrým přítelem, který se dočkal dokončení pátrání po tomto příběhu. Jean McCarty Kittrell, sestra Davida McCartyho, poslala nejen vzpomínky dospívající mladší sestry, ale i pečlivý seznam redakčních oprav. Předurčovala ji k tomu kariéra profesorky angličtiny. Pomoc při redakčním zpracování nabídl také starý přítel a spisovatel Ken Dalecki. Pracovníci archivu National Air and Space Museum pomohli svými znalostmi a nadšením. Brian Nicklas, Melissa Keiser a Larry Wilson mi nemohli být nápomocnější, a nasměrovali mě správným směrem. Můj první kontakt s nimi v roce 1994 a mé následné zaměstnání v NASM vytvořily trvalé přátelství. Frank Bolen a David Wolnowitz byli také velmi štědří v poskytování informací o Davidu McCartym a jeho poslední misi. Ray Bowden byl se svým USAAF Nose Art Research Project rozhodujícím zdrojem informací o McCartym a letounech B-17, které pilotoval. Za pomoc jsem vděčný také 91st Bomb Group Memorial Association a také Janu Zdiarskému za zájem o tento příběh, který ho vedl k dalšímu pátrání, jehož výsledkem bylo získání dalších fotografií a informací, za redakční pomoc a povzbuzení.

předchozí článek

221. Taktická letka aneb válčili jsme s Albatrosy …

následující článek

WUNDERSCHÖNE NEUE MASCHINEN

Článek pochází z vydání 11/2023

Info EDUARD 11/2023, Page 12
Info EDUARD 11/2023, „The Story“ - Kdesi v Anglii, 10. srpna 1944
Prolistovat PDF
11/2023
Info EDUARD 11/2023

Dobrý den, vážení přátelé! S listopadovými novinkami jsme na tom stejně jako s říjnovými, také už jsou druhý týden v prodeji, a tak už je přinejmenším velká část čtenářů Infa zná, pokud už je rovnou nemá doma. Někteří už je dokonce lepí, a ano, jsou i tací, kteří už je mají dokonce postavené. To ovšem není v případě Bf 109 G-2 nebo G-4, obsahu té nej nej nej dvaasedmdesátinové novinky, nic složitého.

11/1/2023

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, po únorové premiéře a březnovém pokračování P-40E Warhawk je v dubnu čas na patrně nejvýznamnější protivníky Warhawků, japonská Zera. Poslední premiéru příslušníka rodiny Zer, plovákového Rufe, jsme měli přesně přede dvěma lety, v dubnu 2023. Dva roky nabízejí dostatek času si od Zer trochu odpočinout a dostat chuť na nové přírůstky.

04/2025

KAMIKAZE TOKKŌTAI

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

04/2025

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Muzeum řeckých vzdušných sil (The Hellenic Air Force Museum) je poměrně mladá instituce, v současné podobě existuje od roku 1986. Rozhodně však má na co navazovat, protože letecké sbírky byly předtím součástí řeckého Válečného muzea. Muzeum organizačně spadá pod velení vojenského letectva (Hellenic Air Force – HAF) a jeho úkolem je nejen historický výzkum, shromažďování, uchování a zpřístupňování exponátů, ale také vyhledávání, vyzvedávání, konzervace a restaurace artefaktů souvisejících s řeckou leteckou historií.

04/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prišli prvé Mirage 2000

Plná ruská invázia na Ukrajinu sa začala pred tromi rokmi, 24. februára 2022. Toto pokračovanie seriálu sa tak nezaoberá len posledným obdobím od 1. 2. 2025 do 28. 2. 2025, ale rekapituluje aj udalosti za posledný rok. Začneme ale najväčšími aktualitami – a tými je dianie na svetovej politickej scéne.

04/2025

Červencové Stirlingy

Červencové Stirlingy

Když byla v létě 1941 denní letecká ofenzíva RAF nad okupovaným evropským pobřežím na svém vrcholu, britské velení již vědělo, že tato strategie přináší vlastní vysoké ztráty, které jsou výrazně vyšší, než ztráty Luftwaffe. RAF se pokoušelo své protivníky zapojit do boje především v rámci operací Sweep a Circus. Zatímco v prvním případě šlo o nasazení pouze stíhacích perutí, v případě Circusu se jednalo o rozsáhlý stíhací doprovod pro malou skupinu Blenheimů. V doletu těchto formací však bylo velmi málo cílů se strategickou hodnotou pro německé okupanty.

04/2025

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Tail End Charlie - Téměř aprílový problém

Za to, že opět píši svůj příspěvek do Tail End Charlie na poslední chvíli, nemůžu až tak moc já. Práci jsem si včera, tedy v neděli, ještě dva dny před vydáním aktuálního čísla, rozdělil vcelku zodpovědně. Ovšem nějak jsem na konci dne nestíhal. Pochopitelně, mohl bych to přičítat své pomalé práci, tendenci utíkat od povinností k věcem, které mi do mozku propouštějí ty správnější hormony pro správnější nálady a tisíci dalších věcí, tkvících jen a pouze v mé povaze, nezodpovědnosti a lenosti. Je to ale jinak, přátelé. Sebrali mi z toho včerejšího dne hodinu.

04/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article „The Story“ waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (1725 ms)

Rendering „The Story“ (324486): (23/23) (10 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i7864/item1065186-small.jpg

 i7864/item1065176-small.jpg

 i7864/item1065174-small.jpg

 i7864/item1065178-small.jpg

 i7864/item1065167-small.jpg

 i7864/item1065166-small.jpg

 i7864/item1065165-small.jpg

 i7864/item1065180-small.jpg

 i7864/item1065181-small.jpg

 i7864/item1065188-small.jpg

 i7864/item1065189-small.jpg[p2]

 i7864/item1065182-small.jpg[p2]

 i7864/item1065183-small.jpg[p2]

 i7864/item1065185-small.jpg[p2]

 i7864/item1065161-small.jpg[p2]

 i7864/item1065162-small.jpg[p2]

 i7864/item1065163-small.jpg[p2]

 i7864/item1065168-small.jpg[p2]

 i7864/item1065164-small.jpg[p2]

 i7864/item1065187-small.jpg[p2]

 i7864/item1065169-small.jpg[p2]

 i7864/item1065171-small.jpg[p2]

 i7864/item1065172-small.jpg[p2]

 p156/vth420540-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth512438-0.jpg[p1]

 r85/vth512465-0.jpg[p1]

 r85/vth512455-0.jpg[p1]

 r85/vth512460-0.jpg[p1]

 r85/vth512501-0.jpg[p1]

 r85/vth512440-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 i7864/vth420776-1.jpg

 i7864/vth420758-1.jpg