Ki-115 Curugi
Text: Vladimír Šulc
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 11192
Ki-115 Curugi je velmi specifické letadlo, zkonstruované pro sebevražedné mise. Šlo o technologicky jednoduchý letoun, který bylo možno stavět rychle a ve velkých sériích. Naštěstí válka skončila včas na to, aby k žádnému bojovému nasazení těchto letadel nedošlo. Většina ze 104 vyrobených strojů byla dodaná bez nátěru, jen s nastříkanými výsostnými znaky. Do služby se letouny nedostaly, po válce byly buldozerem shrnuty na okraj letiště a zahrnuty hlínou. A tam jsou dodnes. Jeden poměrně dobře zachovalý kus, převezený po válce do USA, je dnes vystaven v Pima Air and Space Muzeum v Arizoně, hned vedle B-29 Superfortress. Tedy letounu, který svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki ukončil druhou světovou válku a s ní spojené krveprolití, ke kterému by bez tohoto, dnes obvykle odsuzovaného činu, bezesporu došlo, a Curugi by se na něm jistě významnou měrou podílely.
Z hlediska žánru, kterému se právě teď věnujeme, tedy popisu dění na titulním obrázku stavebnice, to není nic moc. Letadla nelétala, nebojovala, v podstatě není o čem psát. Naštěstí. O čem ale psát lze je historie vzniku stavebnice Ki-115. To je také zajímavý příběh a já vám ho teď povím.
Historie výroby plastikových stavebnic v Eduardu je dlouhá. První dvě stavebnice, plovákové Sopwithy Baby a Schneider v měřítku 1/72, jsme představili na podzim roku 1992. Byly to typické short-runy devadesátých let se všemi jejich neduhy, se spoustou zástřiků, bez sesazovacích prvků a s nic moc detaily. Formy a lisování pro nás nejprve zajišťovala firma MPM, dnes Special Hobby. Poměrně rychle jsme potom začali spolupracovat s Pavlem Vanďalíkem a jeho otcem, kteří také vyráběli, a dodnes vyrábějí epoxidové formy, ale protože oba jsou vyučení nástrojaři, měly jejich formy mnohem lepší technologickou úroveň a kvalitu výlisků. To byl velký pokrok, velký kvalitativní skok! Na konci devadesátých let jsme pak začali budovat vlastní nástrojárnu. Zavedli jsme galvanické, už byly kovové formy. Všechny předlohy pro stavebnice ale stále vznikaly ručně. Na vrcholu využívání této technologie je vyráběli dva předlohářští mistři, Zdeněk Sekyrka a Jindřich Balon, kteří si postupně kolem sebe vybudovali tým odlévačů, obráběčů, nástrojařů a lisařů. Nicméně devadesátky byly mimo jiné také dobou rychlého nástupu digitalizace a počítačů a tehdy ještě stále nové cadové programy pronikaly do všech oblastí průmyslu. My jsme s cadovou konstrukcí měli dlouhodobé zkušenosti, lepty jsme začali v počítačích konstruovat už v roce 1990 a stejně tomu bylo i s obtisky.
Vždycky jsme věděli, že staré heslo „práci strojům“ stále platí. S příchodem nového tisíciletí jsme se proto pustili do projektu digitalizace nástrojárny. Šli jsme na to velkoryse, sehnali jsme si financování, které nám umožnilo nakoupit na tehdejší dobu kvalitní stroje, programy i první CNC frézku. Netroškařili jsme, na konstrukci jsme vybrali program Unigrafix, dnes Siemens NX. Dokázali jsme postavit i základ konstrukčního a programátorského týmu, který tvořili jednak naši zaměstnanci, a jednak nově příchozí odborníci z tehdy rušených starých strojírenských podniků v okolí. Celá řada těchto zakladatelských osobností je v Eduardu dodnes a to, co od nás dostáváte je stále jejich práce. Začátky ovšem byly krušné. Hodně jsme se naučili na školeních a hodně jsme už uměli, ale dělali jsme nové věci, se kterými nikdo neměl zkušenosti, jejichž nabytí bylo draze zaplacené.
První projekt, který jsme úspěšně dotáhli do konce, byl motor pro Bf 108 v 1/48. Další kus už byl ambicióznější, to byl čtvrtkový Sopwith Camel. I tento projekt jsme dotáhli do konce, ale nebyli jsme moc spokojeni. Některé pasáže stavebnice nevypadaly tak, jak jsme si představovali, bylo to celé takové hrubé a neforemné, a ani formy nefungovaly tak, jak jsme si představovali. Dalším projektem pak byla právě Curugi. Zvolili jsme ji ne proto, že bychom byli duší Kamikaze, byť to tak ze zpětného pohledu vlastně vypadá, ale protože jsme potřebovali nějaké jednoduché letadlo, do jehož konstrukce můžeme promítnout poznatky z konstrukce Camela a navíc si vyzkoušet některé nové věci. Z nich to nejpodstatnější bylo nýtování. Celý povrch modelu jsme onýtovali. Na trh jsme ji s velkým očekáváním poslali na trh na začátku roku 2004 a dostali jsme za ní od recenzentů co proto. Největší kritika byla na nýty. Psalo se o tom, že povrch vypadá jako prostřílený z kulometu a že tudy cesta rozhodně nevede. Bylo to tak intenzivní, že jsme se rozhodli nýty stáhnout. V té době jsme už intenzivně pracovali na Mirage IIIC, kterou už jsme nenýtovali a udělali ji klasicky, jen s nýty podél paneláže. K nýtování jsme se pak vrátili až po dalších osmi letech s příchodem další vlny inovací a zavedení přímo frézovaných a jiskřených forem vyráběných z Certalu, speciální hliníkové slitiny vyvinuté pro výrobu vstřikovacích forem.