Ki-115 Curugi
Ki-115 Curugi je velmi specifické letadlo, zkonstruované pro sebevražedné mise. Šlo o technologicky jednoduchý letoun, který bylo možno stavět rychle a ve velkých sériích. Naštěstí válka skončila včas na to, aby k žádnému bojovému nasazení těchto letadel nedošlo. Většina ze 104 vyrobených strojů byla dodaná bez nátěru, jen s nastříkanými výsostnými znaky. Do služby se letouny nedostaly, po válce byly buldozerem shrnuty na okraj letiště a zahrnuty hlínou. A tam jsou dodnes. Jeden poměrně dobře zachovalý kus, převezený po válce do USA, je dnes vystaven v Pima Air and Space Muzeum v Arizoně, hned vedle B-29 Superfortress. Tedy letounu, který svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki ukončil druhou světovou válku a s ní spojené krveprolití, ke kterému by bez tohoto, dnes obvykle odsuzovaného činu, bezesporu došlo, a Curugi by se na něm jistě významnou měrou podílely.
#11192BOXART STORY
Ki-115 Curugi je velmi specifické letadlo, zkon-
struované pro sebevražedné mise. Šlo o tech-
nologicky jednoduchý letoun, který bylo možno
stavět rychle a ve velkých sériích. Naštěstí vál-
ka skončila včas na to, aby k žádnému bojové-
mu nasazení těchto letadel nedošlo. Většina ze
104 vyrobených strojů byla dodaná bez nátěru,
jen s nastříkanými výsostnými znaky. Do služby
se letouny nedostaly, po válce byly buldozerem
shrnuty na okraj letiště a zahrnuty hlínou. A tam
jsou dodnes. Jeden poměrně dobře zachovalý
kus, převezený po válce do USA, je dnes vystaven
v Pima Air and Space Muzeum v Arizoně, hned
vedle B-29 Superfortress. Tedy letounu, který
svržením atomových bomb na Hirošimu a Naga-
saki ukončil druhou světovou válku a s ní spo-
jené krveprolití, ke kterému by bez tohoto, dnes
obvykle odsuzovaného činu, bezesporu došlo,
a Curugi by se na něm jistě významnou měrou
podílely.
Z hlediska žánru, kterému se právě teď vě-
nujeme, tedy popisu dění na titulním obrázku
stavebnice, to není nic moc. Letadla nelétala,
nebojovala, v podstatě není o čem psát. Naštěstí.
O čem ale psát lze je historie vzniku stavebnice
Ki-115. To je také zajímavý příběh a já vám ho teď
povím.
Historie výroby plastikových stavebnic v Edu-
ardu je dlouhá. První dvě stavebnice, plovákové
Sopwithy Baby a Schneider v měřítku 1/72, jsme
představili na podzim roku 1992. Byly to typic-
ké short-runy devadesátých let se všemi jejich
neduhy, se spoustou zástřiků, bez sesazovacích
prvků a s nic moc detaily. Formy a lisování pro
nás nejprve zajišťovala firma MPM, dnes Special
Hobby. Poměrně rychle jsme potom začali spo-
lupracovat s Pavlem Vanďalíkem a jeho otcem,
kteří také vyráběli, a dodnes vyrábějí epoxidové
formy, ale protože oba jsou vyučení nástrojaři,
měly jejich formy mnohem lepší technologic-
kou úroveň a kvalitu výlisků. To byl velký pokrok,
velký kvalitativní skok! Na konci devadesátých
let jsme pak začali budovat vlastní nástrojárnu.
Zavedli jsme galvanické, už byly kovové formy.
Všechny předlohy pro stavebnice ale stále vzni-
kaly ručně. Na vrcholu využívání této technologie
je vyráběli dva předlohářští mistři, Zdeněk Se-
kyrka a Jindřich Balon, kteří si postupně kolem
sebe vybudovali tým odlévačů, obráběčů, nástro-
jařů a lisařů. Nicméně devadesátky byly mimo
jiné také dobou rychlého nástupu digitalizace
a počítačů a tehdy ještě stále nové cadové pro-
gramy pronikaly do všech oblastí průmyslu.
My jsme s cadovou konstrukcí měli dlouhodobé
zkušenosti, lepty jsme začali v počítačích konstru-
ovat už v roce 1990 a stejně tomu bylo i s obtisky.
Vždycky jsme věděli, že staré heslo „práci stro-
jům“ stále platí. S příchodem nového tisíciletí
jsme se proto pustili do projektu digitalizace ná-
strojárny. Šli jsme na to velkoryse, sehnali jsme
si financování, které nám umožnilo nakoupit na
tehdejší dobu kvalitní stroje, programy i první
CNC frézku. Netroškařili jsme, na konstrukci
jsme vybrali program Unigrafix, dnes Siemens
NX. Dokázali jsme postavit i základ konstrukční-
ho a programátorského týmu, který tvořili jednak
naši zaměstnanci, a jednak nově příchozí odbor-
níci z tehdy rušených starých strojírenských pod-
niků v okolí. Celá řada těchto zakladatelských
osobností je v Eduardu dodnes a to, co od nás
dostáváte je stále jejich práce. Začátky ovšem
byly krušné. Hodně jsme se naučili na školeních
a hodně jsme už uměli, ale dělali jsme nové věci,
se kterými nikdo neměl zkušenosti, jejichž nabytí
bylo draze zaplacené.
První projekt, který jsme úspěšně dotáhli do
konce, byl motor pro Bf 108 v 1/48. Další kus už
byl ambicióznější, to byl čtvrtkový Sopwith Ca-
mel. I tento projekt jsme dotáhli do konce, ale
nebyli jsme moc spokojeni. Některé pasáže sta-
vebnice nevypadaly tak, jak jsme si představova-
li, bylo to celé takové hrubé a neforemné, a ani
formy nefungovaly tak, jak jsme si představovali.
Dalším projektem pak byla právě Curugi. Zvolili
jsme ji ne proto, že bychom byli duší Kamikaze,
byť to tak ze zpětného pohledu vlastně vypadá,
ale protože jsme potřebovali nějaké jednoduché
letadlo, do jehož konstrukce můžeme promítnout
poznatky z konstrukce Camela a navíc si vyzkou-
šet některé nové věci. Z nich to nejpodstatnější
bylo nýtování. Celý povrch modelu jsme onýtova-
li. Na trh jsme ji s velkým očekáváním poslali na
trh na začátku roku 2004 a dostali jsme za ní od
recenzentů co proto. Největší kritika byla na nýty.
Psalo se o tom, že povrch vypadá jako prostříle-
ný z kulometu a že tudy cesta rozhodně nevede.
Bylo to tak intenzivní, že jsme se rozhodli nýty
stáhnout. V té době jsme už intenzivně pracovali
na Mirage IIIC, kterou už jsme nenýtovali a udě-
lali ji klasicky, jen s nýty podél paneláže. K nýto-
vání jsme se pak vrátili až po dalších osmi letech
s příchodem další vlny inovací a zavedení pří-
mo frézovaných a jiskřených forem vyráběných
z Certalu, speciální hliníkové slitiny vyvinuté pro
výrobu vstřikovacích forem.
Text: Vladimír Šulc
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Ki-115 Curugi
INFO Eduard22
Září 2025