Na dohled od Malty
Text: Jan Zdiarský
Ilustrace: Antonis Karydis
Kat. č. 11194
Středomořský ostrov Malta byl jedním z nejvýznamnějších strategických bodů v oblasti mezi jižní Evropou a Afrikou. Říkalo se, kdo ovládá Maltu, ten může kontrolovat zásobovací trasy mezi Itálií a Marokem, Alžírskem, Tuniskem a Lybyí či obsazenou částí Egypta. Proto byly o „britskou“ Maltu svedeny tvrdé boje. Italská Regia Aeronautica začala s bombardováním v červnu 1940, od roku 1941 se do bojů zapojila rovněž Luftwaffe, operující z pevninské Itálie a později ze Sicílie.
S příchodem Luftwaffe se boje zintenzivnily a svého vrcholu dosáhly v roce 1942. Sám ostrov byl však velmi vyčerpán nejen pokud šlo o civilní obyvatelstvo, ale také o vojenské zásoby, zbraně a techniku Spojenců. Britské zásobovací konvoje byly decimovány a britská obrana byla i přes vytrvalost, vynalézavost a odvahu obránců téměř na pokraji zhroucení.
Bod zvratu přišel s přelomem léta 1942, kdy začala bránící se RAF získávat převahu a neustávající italské, a především německé útoky doprovázely stále větší ztráty. S následným podzimem se situace pro německé a italské letce stala kritickou. Do tohoto období patří také příběh boxartu Antonise Karydise s pestře kamuflovaným Ju 88.
Jednou z jednotek podílejících se na bombardování Malty byla KG 77. Velitelem její II. Gruppe byl Hptm. Heinrich Paepcke. Tento Watterscheidský rodák byl ve svých téměř dvaatřiceti letech zkušeným bombardovacím pilotem. Jeho vstupu do Luftwaffe v roce 1935 předcházela služba v obchodním loďstvu (Handelsmarine) a kratší mezizastávka u Wehrmachtu. V roce 1939 absolvoval pilotní výcvik a od té doby se jeho denním chlebem i osudem stal střemhlavý bombardér Ju 88A.
Tento dvoumotorový letoun velmi dobře plnil Hitlerovy tužby po Schnelbomberu (rychlém bombardéru), schopném bleskově zasáhnout pozice nepřítele a rychle se vrátit na vlastní území, a při tom mít šanci ubránit se nepřátelským stíhačům. Ač se role Junkersu Ju 88 během let 1939 – 45 vyvíjela a měnila, zejména proto, že charakter války v jejích posledních dvou letech použití útočných letounů Luftwaffe značně omezoval, předurčené použití Ju 88 jako bombardéru zůstalo dominantní takřka až do konce války.
První Paepckeho bojovou jednotkou byla Kampfgeschwader 30, ke které nastoupil v prosinci 1939. Již po několika měsících, v dubnu 1940, se stal velitelem její 7. Staffel a o pět měsíců později mu byl udělen Rytířský kříž.
V říjnu 1941 byl Heinrich Paepcke povýšen do hodnosti Hauptmann a převzal velení II. Gruppe KG 77, se kterou se přesunul do Středomoří. Z italské základny Comiso jeho jednotka od ledna 1942 podnikala útoky na Maltu a její zásobovací cesty, převážně námořní konvoje. Luftwaffe, a spolu s ní i Regia Aeronautica nepolevovaly ani v útocích na infrastrukturu RAF, zejména ve snaze oslabit stoupající schopnost Spojenců uštědřovat útočníkům stále těžší rány. Mezi bombardovacími cíli se tedy často objevovala maltská letiště.
Tak tomu bylo i 17. října 1942, kdy KG 77 zaútočila na letiště Luga v jižní části ostrova. Krátce po půl sedmé ráno se severovýchodně od Malty objevila skupina sedmi Ju 88, doprovázená přibližně 25 stíhači. Proti útočníkům takřka okamžitě odstartovalo ze základny Ta Qali pět Spitfirů od 249. squadrony RAF, ke kontaktu s nepřítelem však nedošlo. V 6:45 odstartovalo z Hal Far dalších osm Spitfirů 185. squadrony, ke kterým se brzy přidaly letouny ze základny Luga – osm od 126. squadrony a čtyři od 1435. squadrony. Jihovýchodně od hlavního města Valletta, přibližně 12 mil od nejvýchodnějšího bodu Malty, u městečka Żonqor došlo k boji, při kterém bylo několik Ju 88 sestřeleno a většina ostatních byla donucena odhodit svůj pumový náklad do moře a otočit zpět.
Pilotem jednoho z útočících Spitfirů byl americký stíhač F/Lt Ripley O. Jones z Cooperstownu ve státě New York, sloužící ve Volunteer Reserve RAF. Během střetu se skupinou Ju 88 se čelně srazil s Junkersem Heinricha Paepckeho. Oba piloti při srážce zahynuli a jejich letouny se zřítily do moře. Z Paepckeho Junkersu se během pádu podařilo některým z členů osádky vyskočit, byli z moře vyloveni a zajati (některé zdroje uvádějí, že osádka zahynula celá).
Stíhači RAF v tomto boji mimo jiné nárokovali čtyři zničené bombardéry, včetně Paepckeho Junkersu sraženého Jonesem, další dva pravděpodobně zničené a jeden poškozený. F/Lt. Jones byl jedinou ztrátou tohoto boje mezi piloty Spitfirů. Jeden další Spitfire se vrátil domů s poškozením, jeho pilot byl nezraněn.
Heinrich Paepcke byl posmrtně vyznamenán Dubovými ratolestmi (Eichenlaub) ke svému Rytířskému kříži a povýšen do hodnosti Majora.
Spojencům se i přes tvrdé boje podařilo Maltu uchránit. Po vítězství u El Alameinu, a zejména po vylodění Spojenců v Severní Africe v listopadu 1942, přestala být Malta pro Německo a Itálii natolik důležitou, aby si na ní dále lámaly zuby a intenzita útoků značně oslabila. Později, v létě 1943, se ostrov stal významným prvkem invaze na Sicílii.