Markingy Bf 109G-14 1/72
Hptm. Erich Hartmann, 4./JG 52, Csór, Maďarsko, listopad 1944
Erich Hartmann, nejúspěšnější stíhač všech dob, zahájil svou kariéru u 7. Staffel JG 52, ke které byl přidělen 10. října 1942. Jagdgeschwader 52 zůstal věrný až do konce 2. světové války, který jej zastihl ve funkci velitele její I. Gruppe a s 352 sestřely na kontě. Za své úspěchy byl 25. srpna 1944 vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí, meči a brilianty. Po válce padl do zajetí a byl převezen do zajateckého tábora za Uralem, z něhož byl propuštěn až v roce 1955. Následující rok vstoupil do řad západoněmecké Luftwaffe a ujal se velení JG 71, první německé stíhací jednotky vyzbrojené proudovými letouny. Do důchodu odešel v roce 1970 a zemřel 20. září 1993. Standardní kamufláž stíhacích letounů Luftwaffe byla na Hartmannově „bílé 1“ v době jeho velení 4. Staffel doplněna o černý, bíle lemovaný tulipán na přídi. Pod kabinou na levé straně přibylo srdce se jménem Hartmannovy ženy. Žluté spodní plochy koncových oblouků křídla a pruh okolo zádě trupu označovaly stroje sloužící na východní frontě. Podle fotografie přídě tohoto stroje byl motorový kryt stejného provedení jako u strojů vyrobených v továrně Erla v Lipsku.
WNr. 462649, Hptm. Alfred Grislawski, III./JG 53, Paderborn, Německo, září 1944
Alfred Grislawski se narodil 2. listopadu 1919 ve Wanne-Eickel v Porúří. V červenci 1940 nastoupil u III./JG 52. Po krátké službě na západní frontě se III./JG 52 přesunula do Rumunska. Zde měla v létě 1941 na starosti obranu Ploješti, poté se podílela na bojích na jižním úseku fronty v SSSR. V dubnu 1943 dosáhl Alfred Grislawski stého sestřelu. V červnu 1943 byl zraněn výbuchem německé pozemní miny, když si šel se dvěma kolegy zaplavat do zátoky u Tamanu. Po uzdravení a rekonvalescenci byl v srpnu 1943 přeložen na západní frontu k JG 50 a v listopadu 1943 byl přeložen k JG 1, kde sloužil ve velitelských funkcích. V srpnu 1944 byl pověřen velením 11./JG 53. Dne 26. září 1944 sestřelil P-38 a bylo to jeho 133. a poslední vítězství. Jen chvíli nato jej totiž sestřelil Col. Hubert Zemke na P-51. Grislawski vyskočil ze své Bf 109G-14, ale protože se obával, že by na něj nepřítel mohl střílet, otevřel padák až v malé výšce. Na zem dopadl velmi tvrdě a poranil si páteř. Musel podstoupit léčbu v Bad Gasteinu, kde také v květnu 1945 padl do amerického zajetí. Do Bundesluftwaffe kvůli svým válečným zraněním nevstoupil. Stroj „černá 6“ byl poměrně nový, jen krátce před sestřelem vyrobený v továrně Erla v Lipsku. Rekonstrukce kamufláže byla provedena na základě popisu Alfreda Grislawskiho.
WNr. 781183, Uffz. Werner Zetzschke, 4./JG 4, Darmstadt-Griesheim, Německo, leden 1945
Cílem I. a III. Gruppe JG 4 bylo při misi z 1. ledna 1945 letiště Le Culot, ale ani jeden z pilotů na něj nezaútočil kvůli silné protiletadlové obraně. Namísto toho zřejmě zaútočila 4. Staffel na letiště Ophoven. V její sestavě byl i 21letý Werner Zetschke, který byl sestřelen poblíž města Sittard a dopadl do jeho ulic. Při nárazu byl pilot vymrštěn z kokpitu a během několika minut na následky svých zranění zemřel. Pohřben je na německém válečném hřbitově v Ysselsteynu. Rekonstrukce tohoto stroje vychází z podoby strojů stejného výrobního bloku a strojů používaných u I./JG 4. Kamufláž nastříkaná barvami RLM 74/75/76 byla doplněna o černo-bílo-černý pás na zádi trupu, který nosily stroje JG 4 zapojené do Obrany říše. Na levé straně motorového krytu byl namalován znak JG 4, pravá strana nesla znak I./JG 4, stylizovaného kohouta na modrém podkladu, odkazujícího na dřívějšího velitele I. Gruppe JG 4 – Franze Hahna.
WNr. 462xxx, Uffz. Karl-Heinz Erler, 16./JG 5, Rygge, Norsko, duben 1945
Po svém založení v polovině roku 1942 měla IV./JG 5 za úkol operovat proti jednotkám západních Spojenců ze základen v Norsku. Avšak od srpna 1944 do začátku listopadu byla nasazena ve Finsku a jejím úkolem byl nejen boj proti sovětským jednotkám, novými protivníky se stali i Finové, kteří přešli na stranu Spojenců. V říjnu 1944 byla ke třem Staffel této Gruppe doplněna nově vytvořená čtvrtá Staffel pod označením 16./JG 5. Jejím velitelem se stal Lt. Hans Vollet, který dříve sloužil u III./JG 5 a II./JG 54. Úkolem 16./JG 5 bylo především krytí plavidel u norského pobřeží. První vítězství si 16. Staffel připsala, když 28. prosince 1944 nárokoval Uffz. Walter Smejkal sestřelení Mustangu RAF. Lt. Vollet dosáhl 11. ledna 1945 vítězství nad Mosquitem a připsal si tak svůj jedenáctý a zároveň poslední sestřel. V březnu 1945 se velení nad 16./JG 5 ujal Lt. Adolf Gillet, ale 11. dubna zahynul při seskoku padákem, poté co jej sestřelil Mustang z No. 65 Sqn RAF. Jednotku pak administrativně vedl Lt. Höhn, ale v boji jí velel Fw. Heinz Halstrick.
WNr. 464068, Str. Josip Cekovič, 2. ZLJ (Zrakoplovno Lovačko Jato), Iesi, Itálie, duben 1945
Po letní ofenzívě Rudé armády na jižním úseku fronty v roce 1944 a vstupu jejích vojsk na území Maďarska a Rumunska muselo německé vrchní velení řešit zabezpečení svých pozic na Balkáně. Jednou ze složek ozbrojených sil bylo i chorvatské letectvo. Pro jeho posílení bylo v říjnu 1944 ujednáno dodání třiceti nových Bf 109G ve třech etapách. Již v listopadu 1944 si Chorvaté převzali prvních deset strojů Bf 109G, které dne 1. prosince 1944 přistály na letišti Lučko u Záhřebu a byly přiděleny k 2. ZLJ. Poté byla 2. ZLJ začleněna do Obrany Říše a umístěna na letiště Borongaj. V lednu 1945 byly dodány další Bf 109G a 2.ZLJ byla jedinou bojeschopnou jednotkou na tomto úseku fronty. Její bojová činnost byla rozmanitá, bojovala se sovětskými a domácími komunistickými silami a také s jednotkami USAAF a RAF. Černá 10 měla původní německé kříže přetřeny, přetřen byl i žlutý pruh na trupu a také žluté V na spodní ploše křídla. S tímto strojem uletěl Str. Josip Cekovič 16. dubna 1945 na letiště Iesi v Itálii.
WNr. 464444, Maj. Carlo Miami, 2o Gruppo Caccia, ANR, Aviano, Itálie, únor 1945
Poté, co byla 18. září 1943 vyhlášena Italská sociální republika, bylo tomuto loutkovému státu na území Itálie, obsazenému německou brannou mocí a vedenému Benitem Mussolinim, povoleno vytvořit armádu o síle čtyř divizí. Její letecká složka, nesoucí název Aeronautica Nazionale Repubblicana, sestávala ze dvou stíhacích skupin (Gruppo Caccia), torpédové skupiny (Gruppo Aerosiluranti Buscaglia) a několika transportních letek. Obě stíhací skupiny létaly v roce 1945 s Messerschmitty Bf 109G-6/G-10/G-14. Velitelem 2o Gruppo Caccia byl v té době Maggiore Carlo Miami. Jeho stodevítka byla kamuflována barvami RLM 74/75/76. Štábní označení bylo na pravé straně trupu ztvárněno nesymetricky, pravděpodobně z důvodu umístění elektrické přípojky na 24 V. Německé kříže byly zachovány, pouze na horní ploše křídla byly zastříkány tmavě zelenou barvou a doplněny o italské označení. Označení na trupu bylo doplněno italskými znaky ve tvaru poštovní známky.