Markingy pro Spitfire Mk.IXe 1/48

RR201, F/Lt Richard J. Audet, F/Lt John J. Boyle, No. 411 Squadron, ALG B.88 Heesh, Holandsko, prosinec 1944

Spitfire sériového čísla RR201 je pravděpodobně nejslavnějším Spitfirem verze IXE. Ačkoliv se jednalo o osobní Spitfire F/Lt Jacka Boyleho, největších úspěchů s RR201 dosáhl jiný kanadský pilot a Boyleho kamarád, F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet. Ten se Spitfirem RR201 s tupovými kódy DB-G, zdobeným na levé straně trupové nádrže nápisem „Sweet Sue V“, absolvoval mezi 29. prosincem 1944 a 3. únorem 1945 celkem 15 operačních letů a dosáhl s ním sedmi ze svých jedenácti potvrzených sestřelů. Největšího úspěchu dosáhl F/Lt Audet 29. prosince 1944, kdy s RR201 během souboje sestřelil tři FW 109D-9 a dva Bf 109G (poválečné výzkumy se přiklánějí k pěti sestřeleným FW 190D-9), čímže se stal jediným pilotem Spitfiru, kterému se podařilo dosáhnout statusu esa během jednoho letu. Dalšího cenného skalpu dosáhl 23. ledna 1945, kdy s RR201 sestřelil proudový Me 262 a další zničil při ostřelování letiště Rheine (poválečné výzkumy potvrzují Arado Ar 234). Audet se bohužel konce války nedočkal, protože 3. března 1945 dostal při útoku na ozbrojený vlak jeho Spitfire MK950 DB-A zásah a havaroval. Ačkoli původní zpráva No. 411 Squadron uvádí, že Audet zahynul ve svém letounu, poválečný výzkum potvrdil, že Audet se svým Spitfirem nouzově přistál a byl zajat. Po výslechu měl být převezen do zajateckého tábora, zde však Audetova stopa končí. Je pravděpodobné, že byl zavražděn, případně zemřel při pokusu o útěk. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

RR201, F/Lt John J. Boyle, No. 411 Squadron, ALG B.88 Heesh, Holandsko, únor-duben 1945

V záznamech No. 411 Squadron se RR201 poprvé objevil 26. prosince 1944 a následně se stal osobním letounem F/Lt Johna Josepha „Jacka“ Boyleho, který si na počest své malé dcery nechal na levou stranu krytu nádrže namalovat bílý nápis „Sweet Sue V“. Spitfire RR201 létal nejprve s kódy DB-G a poté, co převzal v lednu 1945 Jack Boyle velení B Flight No. 411 Squadron, byla jeho „Sweet Sue V“ přemístěna k B Flight a překódována na DB-R. K tomu ale došlo až počátkem února 1945, kdy byl RR201 DB-G (u letky B nově jako DB-R) vyměněn za MK950 DB-R (u letky A nově jako DB-A). S RR201 létal F/Lt Boyle nepřetržitě do 4. dubna 1945, kdy mu skončila operační „túra“. V kokpitu RR201 absolvoval 36 operačních letů a zničil dvě Bf 109 při ostřelování nepřátelských letišť, dále 10 lokomotiv a 42 vojenských vozidel. Celkem za svoji válečnou kariéru dosáhl Boyle šesti potvrzených sestřelů a stal se mimo jiné prvním spojeneckým pilotem Spitfirů, který samostatně sestřelil proudový Me 262 (25. prosince 1944). Zobrazený Boylův Spitfire RR201 nesl prvky rychlé identifikace platné po 3. lednu 1945 u 2. TAF, znaky typu C1, černý vrtulový kužel a zatřený pruh Sky před VOP. Sériové číslo RR201 bylo ve zmenšené podobě nakresleno v bílé barvě nad kokardou na směrovce. Takto zbarvený létal do 3. února 1945 s kódovým písmenem „G“, od 6. února pak s kódovým písmenem „R“.

PV181, W/Cdr Rolf A. Berg, No. 132 Wing, ALG B.79 Woendstrecht, Holandsko, zima 1944

Tento letoun používal jako osobní stroj velitel No. 132 (Norwegian) Wing, W/Cdr Rolf Arne Berg. Předválečné norské výsostné označení si na svůj stroj nechal namalovat během podzimu 1944 a zároveň požádal odpovědné osoby v RAF o jeho schválení. Nenalezl však pochopení a v lednu 1945 musel tento marking odstranit. Bergův osud se naplnil 3. února 1945. Nacházel se na samém konci své operační túry a rozhodl se podniknout ještě jeden bojový let. Nad nizozemským Eelde však dostal přímý zásah do křídla od protiletadlového dělostřelectva a s PV 181 smrtelně havaroval. Jeho skóre čítá šest potvrzených sestřelů, dva pravděpodobné a pět poškozených letounů nepřítele.

RK889, S/Ldr Otmar Kučera, No. 313 Squadron, RAF Manston, Kent, Velká Británe, květen-červenec 1945

Výškové Spitfiry HF Mk.IX s Merlinem 70 se vyráběly také s křídlem typu E se standardními koncovými oblouky křídla. Příkladem této varianty je stroj RK889 (RY-A) velitele No. 313 (Czechoslovak) Squadron S/Ldr. Otmara Kučery DFC. Letoun vyrobený v závodě koncernu Vickers-Supermarine v Castle Bromwich převzala RAF 6. října 1944 přesunem k No. 45 MU do skotského Kinlossu. Na své první přidělení čekal až do 10. května následujícího roku. Tehdy v Manstonu vystřídal dosavadní Kučerův Spitfire HF Mk.IXc ML148, který nesl stejné kódové označení. RK889 byl darovaným letounem s názvem „Edmonton II“, šlo o poslední stroj zakoupený z finančních sbírek a přidělený k československé letecké jednotce. S novým Spitfirem se S/Ldr Kučera účastnil 23. května 1945 na základně 8th USAAF v Debdenu společně s dalšími československými stíhači nácviků leteckých soubojů s americkými kolegy pilotujícími P-51D Mustang. Zbarvení zobrazuje Kučerovo „A“ s velitelským označením pod kabinou z července 1945, kdy se na krytech motoru objevily kulaté emblémy s jestřábem a vrtulový kužel ozdobily československé národní barvy.  

TE517, S/Ldr Otmar Kučera, No. 313 Squadron, RAF Manston, Kent, Velká Británe, srpen 1945

Během služby v Královském letectvu nalétal Otmar Kučera téměř 540 operačních hodin, které zahrnovaly 130 letů nad nepřátelské území. Za svoji válečnou kariéru dosáhl sedmi potvrzených sestřelů. Po pěti letech tvrdých bojů opustil Británii s novým Spitfirem LF Mk.IXe s čs. výsostnými znaky. Jednalo se o letoun TE517 (RY-A), se kterým ve dnech 7. až 13. srpna 1945 přelétl v čele No. 313 Squadron zpět do rodné vlasti. Spitfire TE517 byl postaven továrnou Castle Bromwich a vybaven motorem Merlin 66. Po dokončení zkušebních letů byl TE517 přelétnut 21. července 1945 F/Sgt Karlem Strykem do RAF Manston a 25. července 1945 jej převzala No. 313 (Czechoslovak) Squadron. Standardní označení RAF bylo v prvních srpnových dnech roku 1945 přemalováno označením československého letectva. Původní kódy RAF ale zůstaly zachovány. Oproti ostatním Spitfirům No. 313 Squadron, které měly vrtulové kužely natřené červenou barvou, byl Kučerův velitelský stroj odlišen bílou barvou na špičce vrtulového kuželu a praporkem velitele Squadrony pod kabinou. Spitfire TE517 se po službě v poválečném Československém letectvu a následně Izraelském letectvu dochoval do dnešních dnů. Dne 7. dubna 2023 se po několikaleté rekonstrukci v Biggin Hill Heritage Hangar opět vznesl do vzduchu.   

RK917, G/Cpt Douglas Bader, RAF North Weald, Velká Británie, září 1945

Dne 15. dubna 1945 byl slavný Douglas Bader osvobozen americkými jednotkami ze zajetí na hradě Colditz. Po svém návratu do Anglie a po krátké dovolené se vrátil do služby a byl jmenován velícím důstojníkem Fighter Leader’s School na letecké základně Tangmere. Krátce poté byl povýšen do hodnosti Group Capitain a stal se velitelem sektoru North Weald No. 11 Group RAF. Dne 15. září 1945 se v Londýně konala letecká přehlídka u příležitosti pátého výročí bitvy o Británii, které se zúčastnilo celkem 300 letadel. Přehlídku zahájila skupina 12 Spitfirů, které pilotovali hrdinové z roku 1940. Vedení této skupiny bylo svěřeno beznohému esu Douglasu Baderovi, který při této slavnostní přehlídce létal na svém osobním Spitfiru RK917, který používal v letech 1945-1946. Baderův Spitfire HF Mk.IXe RK917 měl demontovanou výzbroj a nesl standardní zbarvení nočních stíhačů v odstínu Medium Sea Grey, na kterou jsou na horních a bočních plochách aplikována kamuflážní pole v odstínu Dark Green. Identifikační znaky jsou bez žlutého lemování, trupové kokardy a vrtulový kužel byly v odstínu Roundel Blue. 21. července 1946 G/Cpt Bader z vlastní vůle rezignoval a přijal nabídku vést letecké oddělení společnosti Shell Corporation. Dalších dvacet let pravidelně létal na firemních akcích a osobně pilotoval služební letadla. Zemřel 5. září 1982 ve věku 72 let.

2058 (ex TE515), 105. Tajeset, základna Ramat David, Izrael, 1951

Výjimkou mezi Spitfiry dodanými Československem do Izraele byl stroj TE515, který byl bez nátěru a s výrazným červeným bleskem na obou stranách trupu. TE515 byl přelétnutém do ČSR s trupovým označením DU-W. V řadách LP 5 pak nesl označení MP-11. Na přelomu května a června 1946 byl upraven do podoby s červeným bleskem a byl velitelským letounem pplk. Jaroslava Hlaďa, jenž stál v čele 2. letecké divize. Od prosince 1948 se tento Spitfire stal v pražských Letňanech součástí výzkumné letky VLÚ pod označením V-20, přičemž si ponechal své zbarvení. Nebyl zde ale používán k výzkumným úlohám. Sloužil ke kondičním letům zdejších zkušebních pilotů. Letounu zůstalo zbarvení i po odprodání do Izraele, kam se dostal s poslední pozemně-námořní dodávkou v roce 1950. Ve stříbrné podobě sloužil po tři roky u 105. cvičné squadrony v Ramat Davidu jako stroj číslo 2058 s taktickým označením 58. Poté prošel revizí a barevnou úpravou u Bedeku a v únoru 1955 byl vzdušnou cestou dodán, již jako UB439, do barmského Rangúnu v rámci operace Orez B ve dnech 15. až 22. února 1955.