Info EDUARD

Měsíčník o historii a plastikovém modelářství.

Proti Stukám v Den orlů

Text: Jan Bobek

Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

Kat. č. 82151

 

Bitva o Británii je jedním z legendárních milníků druhé světové války a současně první bitvou, která se odehrála zcela v režii leteckých sil. Z pohledu RAF započala 10. července a trvala až do konce října 1940. Její mezinárodní dopad umocňuje fakt, že na straně RAF se bojů zúčastnili letci dalších třinácti zemí. Z německého pohledu začala bitva až o necelý měsíc později a skončila prvním vojenským neúspěchem od vypuknutí války. Německé velení po předchozích bojích nad Kanálem zahájilo bitvu o Británii 8. srpna 1940, kdy začala fáze takzvané "zostřené letecké války proti Anglii" (verschäferte Luftkrieg gegen England), která trvala až do konce října 1940.

Němci zahájili "Operaci Orlí útok" (Unternehmen Adlerangriff) 13. srpna 1940 po dvou dnech rozsáhlejších bojů nad Anglií. Byla to intenzivní fáze konfrontace s RAF a nálety na její infrastrukturu. Tento den měl krycí jméno "Den Orlů" (Adlertag) a přinesl změnu německé strategie. Namísto námořních konvojů Němci chtěli systematicky ničit letiště a další infrastrukturu RAF Fighter Command. Výběr jejich cílů však naznačoval, že zpravodajci a stratégové na straně Luftwaffe nemají přehled o účelu a důležitosti řady základen RAF.

Dlouho plánovaný Adlertag se pro Němce zkomplikoval již na samém počátku. Nálety měly začít koordinovaně v 07:00, avšak hustá oblačnost, přízemní mlhy a špatná viditelnost nad okupovanou severní Francií zkomplikovaly koordinované provedení náletů. Rozkaz k odvolání startů byl sice vydán, ale neobdržely jej všechny bombardovací jednotky. Výsledkem byly jednotlivé nálety, často bez stíhacího doprovodu a někdy bez dosažení cíle.

Po oficiálním obnovení rozkazu k Adlertagu byla po poledni zahájena nejkoncentrovanější série náletů, ovšem opět komplikovaná oblačností a navigačními problémy. V této fázi dne tvořily významnou část bombardovacích sil Stuky.

Osádky z St.G 1 a II./St.G 2 měly zasáhnout Warmwell a Yeovil, ale kvůli počasí skončily nad Portlandem. Jejich doprovod tvořily Bf 109 z I. a II./JG 53 „Pik As.“ Jejich kolegové z JG 27 doprovázeli velkou formaci Stuk z St.G 77 a stíhači z JG 26 „Schlageter“ zajistili volným stíháním cestu pro Stuky z IV.(St)/LG 1, jejichž cílem bylo letiště Coastal Command v Detlingu.

Posledně jmenovaná formace zasáhla svůj cíl velmi úspěšně a bez vlastních ztrát. Celkem 22 letadel bylo zničeno na zemi, o život přišlo 67 příslušníků ozbrojených sil a civilistů včetně velitele základny Gp Capt. E. P. Meggs-Davise a více než 40 lidí bylo zraněno. Letiště bylo dočasně vyřazeno z provozu, ale strategický význam tohoto náletu byl malý, neboť letiště nespadalo pod Fighter Command. Tento úspěch lze připsat částečně na vrub oblačnosti, která ztěžovala obráncům Stuky zpozorovat a svůj podíl mělo i volné stíhání všech tří Gruppe z JG 26, které byly poprvé nasazeny v akci společně.

Obtížnost doprovodu střemhlavých bombardérů ve svých pamětech vysvětluje Günther Rall (275 v.): „Doprovod Stuk nad Kanálem, to je přibližně tak obtížné, jako když se někdo pokusí převést rodinku ježků přes dálnici. Stuky dosahují v horizontálním letu cestovní rychlosti 250 km/h, to není o moc více, než kolik potřebuje plně natankovaná a vyzbrojená stodevítka, aby se udržela ve vzduchu. ... Na dálnici se vám ježky také podaří zachránit jen když zastavíte provoz daleko od nich, a ne když jdete vpravo i vlevo přímo s nimi.“

Podstatně jinak proběhl nálet II./St.G 2. Volným stíháním je měli chránit kolegové z JG 53, ale částečně se zapletli s protivníky, ztratili o situaci přehled a část doprovodu se naopak ocitla za bombardéry se zpožděním několika minut.

Této situace využili piloti Spitfirů z 609. peruti RAF, včetně polských letců, kteří se na stupňovitě uspořádanou formaci Stuk vrhli u Solentu. Nárokovali devět bombardérů sestřelených jistě, tři zničené pravděpodobně a tři další jako poškozené. Ve skutečnosti bylo sestřeleno šest Ju 87, převážně z 5. Staffel.

Jedním z britských pilotů, který v této akci zaznamenal úspěchy, byl F/O John Charles Dundas, DFC & Bar. Právě jeho stroj je zobrazen na boxartu stavebnice. Tento vynikající letec zahynul 28. listopadu 1940 během leteckého boje, při němž byl ztracen i Kommodore JG 2 Helmut Wick. Dundasův bratr, Hugh Spencer Lisle Dundas, rovněž bojoval v bitvě o Británii, dožil se konce války, za svou službu obdržel CBE, DSO & Bar, DFC a byl povýšen do šlechtického stavu.

Od 13. do 18. srpna 1940 němečtí stíhači (s Bf 109 a Bf 110) nahlásili 386 leteckých vítězství při ztrátě 61 sestřelených nebo těžce poškozených Bf 109 a 70 dvoumístných Bf 110. Během necelého týdne Luftwaffe přišla o 93 dvoumotorových bombardérů a 42 Stuk. Nad Británií nebyly Ju 87 nadále nasazovány. Ale nebylo tomu tak díky ztrátám, které byly ihned nahrazeny, ale kvůli jejich krátkému doletu. 

Info EDUARD