Tail End Charlie
Výprava do Magalandu
Text: Jan Zdiarský
Když jsem před několika měsíci zařizoval opět po dvou letech svou cestu do zámoří, tedy přesněji do USA, byl jsem plný rozpaků. Krátce před tím došlo ke stále obtížně uvěřitelné roztržce mezi dvěma suverénními prezidenty suverénních států v Bílém domě, jistý excentrický podnikatel v triku a synkem na ramenou opanoval tamější oválnou pracovnu, a jeho mladičtí, od počítačů čerstvě odpojení IT borci, začali rozhodovat o tom, které státní procesy jsou důležité a které ne a kolik která státní agentura na svou práci potřebuje lidí a prostředků. Nepochopitelné pro mne zůstává i to, že se američtí veteráni, jejich služba světovému řádu a demokratickým principům, v různých konfliktech světa – a to pro mě především ti druhováleční – ona „Greatest Generation“ - najednou stávají něčím, z čeho si lze beztrestně dělat legraci, zesměšňovat je, bagatelizovat to, zač bojovali a bagatelizovat jejich oběti. Zlo najednou jako by nebylo zlem a ďábel nemohl být nazván pravým jménem. Jako by kšeft měl být víc než pravda a principy o které se bojuje po staletí. To pro mne bylo a je nepochopitelné.
Vím, vzal jsem to velmi zkrátka a jistě i zkratkovitě. Věci jsou mnohem složitější, než abych takto udělal jejich výčet, zároveň se jich za několik posledních měsíců stalo tolik, že by na ně úvaha tohoto typu rozsahem nestačila. A především toto povídání nemá být přímo o tom, co jsem nastínil. Chtěl jsem jen naznačit, v jakém rozpoložení se zmítala má mysl, když jsem řešil zařízení letenky, to, jakou dobu v zámoří strávím a zda se tam mám vůbec těšit. Věděl jsem dobře, že to prostě nemůže být ta stejná Amerika, kterou jsem navštěvoval dříve a měl rád. A věděl jsem také, že ta země je rozdělena víc než dříve.
Na druhou stranu jsem věděl, že se tam setkám s dlouholetými blízkými přáteli, lidmi, které mám rád, budu se tam zabývat věcmi, které máme společné. Když jsem se zmínil o příkopu, který lidi té země rozděluje, věděl jsem také, že mezi mými přáteli jsou lidé z obou břehů onoho příkopu. Řešil jsem v sobě, jak se k těm věcem postavit, jak najít vyvážení, nezamlčovat svůj pohled na svět a zároveň se neurvale necpat do věcí, které jak se říká, nejsou můj business.
Nebudu zde příliš rozebírat účel mé návštěvy Spojených států v květnu tohoto roku. Koho by to zajímalo, může si přečíst můj úvodník v květnovém EMD. Je k volnému přečtení i pro ty z vás, kdo jste si EMD nezakoupili… a pochopitelně doporučuji tak udělat, protože tam jsou i mnohem zajímavější věci, než můj úvodník… A kromě toho se vám nákup vyplatí, když při objednávce na e-shopu Eduardu uplatníte slevový kupon za nákup časopisu. Odpusťte důležitou reklamní vsuvku, teď můžeme pokračovat…
Jak se odjezd do Států blížil, těšení začalo převládat nad nejistotou a obavy se měnily spíše ve zvědavost. Kde a jakým způsobem budu ty změny a nejistotu plynoucí z určité nepředvídatelnosti současného vedení oné země poznávat?
Pravda, do údivu jsem přišel hned na začátku, po vystoupení z letadla po více než desetihodinové únavné cestě z Helsinek do Dallasu, kdy první, kdo mne v oné „nové USA“ oslovil, byl pracovník imigračních úřadů, který mne ve Spojených státech španělsky (!) instruoval, kam mám postupovat k důstojníkovi, jenž vzápětí rozhodne o mém vpuštění či nevpuštění do země. Nezdálo se, že by tento pracovník státních úřadů vůbec uměl anglicky, protože na mé dotazy stále reagoval pouze španělštinou. Asi to je v pořádku, mne to však přesto překvapilo. Hned vzápětí jsme potkali mladíka v bílé mikině s velkým černým nápisem MAGA na prsou. Opravdu pestré. No, to bude zajímavé, řekl jsem si, když jsem přistupoval k imigračnímu důstojníkovi v kóji. Byl to mohutný tmavý Afroameričan a byl ohromně milý a zdvořilý, každou mou reakci na své požadavky pochválil a za vše, co jsem podle jeho instrukcí udělal, nebo odpověděl, mi poděkoval. Snad ještě nikdy jsem nepodstoupit tak milé a bezproblémové přivítání do oné země, jako tentokrát.
No, strávil jsem tam nějakých deset dní a pečlivě pozoroval. Setkal se s řadou lidí různých věkových i sociálních skupin, projel mnoho stovek mil po trojúhelníku Dallas – Houston – New Orleans a zpět, spal v hotelích té nejnižší i té nejvyšší kategorie a bavil se se svými přáteli i lidmi, které znám jen letmo, o tom, co nás koho těší a tíží. A ze svého pohledu zvenčí musím říci, že se zase až tak moc žádné velké překvapení nekonalo.
Nevím, jak moc je se Spojenými státy zcela obecně něco v nepořádku, jistě jsou nemocné jako celá naše civilizace, náš svět. A je na nás, a to dokonce společně, jak si s tím dokážeme poradit. Bez ohledu na to, jestli je náš prezident skvělý frajer nebo hulvát. Takový prezident, ač má moc a dokáže hodně dobrého udělat, nebo hodně pokazit, z dlouhodobého hlediska nepřeváží duši národa. Ta je buď prohnilá, nebo dobrá. A ta americká duše se mi i tentokrát ukázala jako dobrá. Taková duše se totiž vyvíjí dlouhé generace a ty mají svůj čas nastavený jinak, než je jedno či dvě funkční období nějakého prezidenta. O něm si můžeme říci, že to prostě přečkáme, byť třeba mnohé škody pak budeme napravovat dlouho.
I přes zdánlivý chvalozpěv si neodpustím jeden postřeh. A asi i ten je pro novodobou Ameriku typický. Dobře 80 procent billboardů u dálnic a ve městech obsahovalo jedno jediné téma (pravda, byli jsme tam mimo období nějakých voleb) – a to byly právní služby. Usmívající se právníci s vybělenými zuby a jiskrou v oku nabízeli své služby – jeden za druhým, někdy v odstupu 50 metrů. Nejvíce zastupování v případech autohavárií. Ale také při úrazu v práci, rozvodu a spousty dalších věcí. Nebyly to billboardy na zahradní sekačky, oblíbené nápoje nebo restaurace za rohem. Byli to právníci, advokátní kanceláře, právníci a zase právníci. Cestou mezi Dallasem a Houstonem bylo takových reklam neskutečné množství. A já si říkám, jestli náhodou není se zemí, kde, jak se zdá, kola pohybu peněz roztáčejí hlavně potřeby někoho oškubat, vyrazit z něj peníze, tedy národem, který potřebuje reklamy hlavně na právníky, něco v nepořádku. A tuhle věc bych tedy politikům až tak moc za vinu nedával.
Mé obavy, se kterými jsem do Magalandu jel, rozptýlili přátelé, kteří byli stejní jako dříve, báječní, ohromní a inspirující. Nebudu předstírat, že bych ty příkopy, kterých jsem se obával, nezaznamenal. Viděl jsem je a cítil. Ale pod vlivem těch úžasných lidí, které jsem tam potkával, se ony příkopy zdály být velice mělké. Asi to bude tak, že politici křičí, rozohňují davy, jsou vidět a jsou hlasití. Ovšem to, jaká země je, jaký je ten který národ, záleží hlavně na jeho lidech. Ti dělají hlavní tvář a páteř své země. Jen je hold ti politici překřičí. Ani ty řvoucí davy nejsou skutečným obrazem země a jejích lidí. A v tomhle směru jsem zklamán nebyl. Amerika pro mě zůstala takovou, jaká byla vždy a jak jsem ji i dříve měl rád. Protože se skládá z lidí. A ti jsou jako všude jinde – milí, ohleduplní, zdvořilí, srdeční a obětaví, nebo také zákeřní, vypočítaví, zbabělí, vychytralí a zlomyslní. V Magalandu stejně jako u nás doma.