Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

KAMIKAZE TOKKŌTAI

Letouny A6M2 a A6M5 z Shikishima-tai vyzbrojené pumami startují se stíhacím doprovodem z letiště Mabalacat 25. října 1944. Za letounem Model 21 02-888 je vidět letoun Model 52 s označením 02-112, které pravděpodobně pilotoval por. Yukio Seki. Letec se sádrou na noze stojící vpravo vpředu je velitel Kōkūtai 201 námořní kapitán Sakae Yamamoto, který se podílel na zorganizování první jednotky letců kamikaze. Zraněn byl 19. října během nouzového přistání jako pasažér při přeletu v trupu jednomístného Zera, které řídil korvetní kapitán Tadashi Nakajima, bývalý Hikōtaichō Tainan Kōkūtai


Speciální útočné jednotky japonského císařského námořnictva s letouny Zero

 



Jan Bobek
Martin Ferkl

 

Jedním ze slov, která zná z oboru letectví doslova každý, aniž by se o něj alespoň okrajově zajímal, je výraz „kamikaze“. Je spojen s převážně leteckou kampaní, která začala v říjnu 1944 a trvala v podstatě až do konce války v Pacifiku. Stovky letců během ní obětovali své životy ve jménu japonského císařství.

 

V našem západním civilizačním okruhu se tyto útoky nazývají sebevražednými, ale ve skutečnosti jde o mylné pojmenování. Cílem příslušníků těchto vojenských jednotek totiž nebyla sebevražda, nýbrž sebeobětování ve prospěch tehdejšího japonského císařství. Z tohoto důvodu je výstižnější používat termín speciální útočná jednotka (tokubetsu kōgekitai, zkráceně tokkōtai), který podstatu těchto válečných akcí popisuje mnohem přesněji.

Speciální útočné jednotky byly organizovány uvnitř standardních vojenských útvarů. V nejrůznějších textech a dalších pramenech publikovaných v zemích západního civilizačního okruhu se tvrdí, že Japonci byli k účasti v těchto oddílech nuceni. Není to pravda, hlásili se dobrovolně a zejména v prvních měsících jejich existence bylo dobrovolníků víc než sedaček v letadlech určených k útokům. Velitelé tak museli vybírat, přednost dostávali svobodní mladíci bez rodinných závazků, mnohdy studenti vysokých škol. Do těchto útvarů však byli přijímáni hned od počátku i dobrovolníci z řad elitních rodin příslušníků námořnictva. O dobrovolnosti svědčí případy, kdy letec přežil v důsledku sestřelení či poruchy letounu několik speciálních útočných misí a opětovně se hlásil do dalších jednotek. Zároveň byli na palubách vícemístných letadel přítomni všichni členové osádky, a nikoliv pouze pilot. Poměrně rozšířeným omylem je tvrzení, že letci startovali k těmto bojovým misím pod vlivem drog.

Do seznamu příslušníků speciálních útočných jednotek se letec dostal až tehdy, kdy se svým letounem zaútočil na nepřátelský cíl. Nestal se jím tedy v okamžiku, kdy se přihlásil do speciální útočné jednotky, ani v okamžiku, kdy se svým strojem vzlétl k útoku. Ti, kteří se k útoku na spojenecké lodě nedostali ať už pro technickou závadu či kvůli sestřelení, mezi „kamikaze“ oficiálně počítáni nejsou. Ví se také o případech, kdy byl letoun na cestě k americkým plavidlům sestřelen a jeden z členů osádky zabit. Po nouzovém přistání byl letoun opraven a opět vzlétl k poslednímu útoku i s mrtvým letcem na palubě. Díky této „fyzické přítomnosti“ byl také on zapsán mezi příslušníky speciálních útočných jednotek.

První letadlovou lodí potopenou útokem letce kamikaze se stala 25. října 1944 USS St. Lo (CVE–63), pravděpodobně po dopadu letounu, který pilotoval por. Yukio Seki. Foto: US Naval Heritage Command


Na svou poslední misi létaly stroje speciálních útočných jednotek s doprovodem, který měl zajistit, že se stroje obtěžkané pumami k nepřátelským lodím dostanou, a měl také zjistit výsledek jejich útoku. Nebylo výjimkou, že letci zajišťující doprovod návrat na základnu odmítli a také zaútočili svými letouny na nepřátelské lodě. Japonci vyvinuli několik taktik doprovodu, nejčastěji byly používány dvě. První spočívala v tom, že každý speciální útočný letoun měl svůj doprovodný (v tomto případě spíš vedoucí) stroj a tvořil mu de facto wingmana. Za nimi ve vyšší letové hladině pak letěla další skupina doprovodných stíhačů. V druhém případě celou formaci vedl jeden letoun, obvykle průzkumný. Za ním se ve stejné letové hladině nacházela první skupina doprovodných stíhačů, pak speciální útočné stroje ve čtyřčlenných formacích do V a za nimi ve vyšších letových hladinách dvě formace doprovodných stíhačů.

Japonské námořní letectvo přistoupilo k vytvoření těchto jednotek, jejichž úkolem bylo narazit s letounem do nepřátelského plavidla, za specifických okolností během spojenecké invaze na Filipínách v říjnu 1944. Myšlenka zavést tuto taktiku v masovém měřítku však byla prosazována na úrovni velitelů některých bojových jednotek již od roku 1943. Takový rozkaz neměl v dosavadních dějinách moderních japonských ozbrojených sil precedens a mezi oponenty této myšlenky patřili císař Hirohito, premiér Tōjō a také viceadmirál Takijirō Ōnishi, který byl považován za nástupce admirála Yamamota v koncepci nasazení námořního letectva. Japonské letecké síly však čelily vážnému problému, který představovala propracovaná obrana amerických svazů letadlových lodí. To se projevilo během bitvy ve filipínském moři v červnu 1944, při níž japonské letecké síly utrpěly ztráty přibližně v poměru 6:1 a podařilo se jim poškodit pouze jednu bitevní loď. Tato bitva, ale i předchozí bojové mise, vedly řadu japonských námořních letců k přesvědčení, že mají jen malou šanci na návrat z bojového letu, a při klasickém bombardovacím útoku je také minimální šance na úspěšný zásah nepřítele.

 Piloti raketových letounů Óka z Kōkūtai 721 při nástupu 21. března 1945 před bojovým nasazením, z něhož se nikdo z nich nevrátil. V popředí stojí por. Kentarō Mitsuhashi, který u sebe nese popel poručíka Tsutomu Kariyi, jenž zahynul při prvním nasazení letounu Óka. Kōkūtai 721 ze svých řad vyčlenila druhý největší počet kamikaze pilotů s letouny Zero, včetně pilotů, kteří byli původně určeni pro nasazení s letouny Óka.

Torpédoborec USS Kidd DD-661 je v současné době umístěn v Baton Rouge a slouží jako muzeum. V rámci jeho expozice si lze také prohlédnout trosky japonského letounu, který do něj narazil 11. dubna 1945. Mělo jít o Zero pilotované por. Yaguchim, příslušníkem Kōkūtai 721. Vstříc nepříteli se vydal jako člen speciální útočné Tenmu č. 5. Zprávu o zahájení útoku odeslal ve 14:10. Jeho Zero zasáhlo přední kotelnu, nicméně 500kg puma prošla skrz trup a explodovala ve vodě. Přesto si Yaguchiho útok vyžádal 38 mrtvých a 55 raněných amerických námořníků. Vážná poškození si vyžádala opravu ve Spojených státech a do bojů se již torpédoborec nezapojil. Foto: Martin Ferkl 

Letoun Zero s letcem kamikaze těsně před nárazem do torpédoborce USS Kidd během 11. dubna 1945 u Okinawy. Fotografie byla pořízena z paluby lodi. V pozadí je jeden z eskortních torpédoborců.  Foto: US Naval Heritage Command


Božský vítr v zálivu Leyte

Nálety amerických letounů na Formosu (Tchaj-wan) a Filipíny na podzim 1944 připravily japonské námořní a armádní letectvo o dalších 500 až 600 letounů. Ōnishi se v říjnu stal velitelem 1. vzdušné flotily (1. Kōkū Kantai) na Filipínách a kvůli předcházejícím americkým úderům na japonské základny měl v předvečer bitvy v zálivu Leyte a před očekávaným vyloděním k dispozici jen stovku letounů různých kategorií. Přestože dosud s taktikou obětování letců nesouhlasil, byl nucen se s tímto řešením obrátit na velení Kōkūtai 201, která byla na Filipínách vyzbrojena Zery a již několik měsíců se školila na „žabkové“ bombardování nepřátelských plavidel.

Když admirál Ōnishi společně s velením Kōkūtai 201 vyzval piloty k dobrovolnému vstupu do speciální útočné skupiny, obával se jejich reakce. K tomuto způsobu bojového nasazení se však přihlásil velký počet příslušníků jednotky a docházelo i ke sporům, pokud někdo nebyl na seznam zařazen. Jednotka dostala název Kamikaze (božský vítr), jenž byl inspirován tajfunem, který pomohl zničit mongolské námořní síly při invazi do Japonska ve 13. století. Skupina dostala oficiální název Dai 1 Kamikaze Tokubetsu Kōgekitai a v jejím rámci vzniklo devět jednotek, jež nesly bojové názvy odvozené z japonských historických a kulturních tradic. (Pozn. 1)

Nejzkušenějším pilotem Kōkūtai 201 byl poručík Naoshi Kanno (25 vítězství), který se právě nacházel v Japonsku a připravoval přelet nových letounů na Filipíny. Kanno již řadu měsíců projevoval výrazný zájem o zorganizování a vedení speciálních útoků, a dokonce měl na osobním vaku napsáno, že je mrtev, přičemž na něm měl uvedenu hodnost o dva stupně vyšší, tedy jako by byl posmrtně povýšen. Ke svému velkému zklamání byl ovšem pověřen vedením stíhacích doprovodů pro speciální útočné jednotky.

Taktiku nasazení připravil bývalý bombardovací pilot, poručík Yukio Seki. Přiblížení k cíli bylo definováno ve dvou letových hladinách v závislosti na oblačnosti. I při přiblížení nízko nad hladinou měl letoun před cílem nabrat výšku, v ideálním případu odhodit pumu a pak dopadnout na místo, kde byla loď poškozena a umocnit škody dopadem vlastního letounu a vznícením paliva. V případě letadlových lodí se měly útoky soustředit na přední nebo prostřední výtah. Japonci ve svých plánech nepočítali s tím, že by se jim podařilo letadlové lodi snadno potopit, ale chtěli je tímto způsobem alespoň vyřadit z boje. V případě bitevních lodí, křižníků a torpédoborců měl být cílem můstek.

Za úplně první speciální útočnou jednotku je často považována Shikishima tai, která pod velením poručíka Yukia Sekiho odstartovala vstříc nepříteli 25. října 1944 z letiště Mabalacat na Filipínách. Jejím příslušníkům je připisováno potopení eskortní letadlové lodi USS St. Lo CVE-63. Poškozeny byly další eskortní letadlové lodě (USS Santee CVE-20, USS Suwanee CVE-27, USS Kitkun Bay CVE-71, USS White Plains CVE-66 a USS Kalinin Bay CVE-68). Poškození měla na svědomí převážně Zera, protože toho dne se až na dvě Suisei zapojili do speciálních útočných akcí výhradně piloti těchto letounů. Celkem šlo o 17 útočících letadel (15 Zer a dvě Suisei, tj. 19 letců). Na americké straně zemřelo 182 námořníků. Dalších minimálně 168 bylo zraněno, avšak počet zraněných na USS St. Lo není znám, takže reálné číslo bude mnohem vyšší. Shikishima tai však fakticky nebyla úplně první jednotkou tohoto typu. Již 21. a 23. října 1944 se do akce z letiště Cebu vydali dva piloti Zer. Prvním byl poručík Tōfu Kunō, druhým vrchní poddůstojník Satō. Oba byli, stejně jako členové Shikishima tai, příslušníky Kōkūtai 201, avšak jejich speciální útočnou jednotkou byla Yamato tai.

Letadlová loď USS Lexington CV-16 je jako muzeum zakotvena v texaském Corpus Christi. Vystavovány jsou také zbytky Zera, s nímž měl do letadlové lodi USS Enterprise CV-6 dne 14. května 1945 narazit por. Shunsuke Tomiyasu z Kōkūtai 721. Trosky byly nalezeny v hangárové palubě. Toho dne vyslala Kōkūtai 721 do boje speciální útočnou jednotku Kenmu č. 11 (pět Zer) a také Tsukuba č. 6 (14 Zer), do níž por. Tomiyasu patřil. Japonský letec prorazil letovou palubu na přídi plavidla a puma explodovala pod ní. Části předního výtahu vylétly desítky metrů vysoko. Výbuch zabil 14 a zranil 68 námořníků. Osm mužů, které výbuch 500kg pumy srazil přes palubu, vylovil z vody jeden z torpédoborců. Také tato letadlová loď byla tímto útokem Zera vyřazena z bojů až do konce války.  Foto: Martin Ferkl

Por. Shunsuke Tomiyasu z Kōkūtai 721 se svým Zerem ve finální fázi útoku na USS Enterprise 14. května 1945. Foto: US Naval Heritage Command

 Poškozený prostor předního výtahu USS Enterprise po útoku por. Tomiyasua. Foto: US Naval Heritage Command


Boj o Filipíny

Japonské armádní letectvo své speciální útočné jednotky zapojilo do boje při obraně Filipín v menší míře asi o dva týdny později a na rozdíl od kolegů z námořního letectva byly jeho jednotky tvořeny převážně z příslušníků výcvikových útvarů. Současně s těmito typy útoků podnikala obě japonská letectva nadále konvenční útoky proti pozemním i námořním cílům.

Pro obránce spojeneckých plavidel se jednalo o mimořádnou změnu taktiky nepřítele, která byla některými veliteli zpočátku hodnocena jako zoufalá až bláznivá. Na útoky letců kamikaze však byla okamžitě vyhlášena cenzura pro spojenecký tisk a brzy se objevilo i objektivní hodnocení této taktiky. Spojenecké velení si uvědomilo, že jde o dobře provedené akce s jasným záměrem zasáhnout loď na jejích kriticky důležitých částech. Navíc měl díky jednosměrnému letu speciální útočný letoun větší dolet a pokud jeho pilot našel cíl dříve, o to větší byla škoda způsobená palivem, které se vznítilo po nárazu letounu a dopadu pumy.

Ve filipínské kampani tvořila Zera naprostou většinu letounů útočících v rámci speciálních útočných jednotek japonského námořního letectva. Kōkūtai 201 nasadila při speciálních útocích od 21. října 1944 do 9. ledna 1945 více než 200 Zer ve více než 60 akcích, z nichž jen několik nesplnilo úkol kvůli nepříznivému počasí. Od konce října posílila jednotky na Filipínách Kōkūtai 221, která byla vyzbrojena nejen Zery, ale také letouny Tenzan a Suisei. I tato Kōkūtai vyčlenila Zera pro speciální útočné jednotky a do svých řad mimo jiné integrovala také piloty Zer z letadlových lodí, které byly potopeny v bitvě v zálivu Leyte, nebo byly jejich jednotky předem přiděleny k operacím z pozemních základen.

Námořní letectvo nasadilo během kampaně na Filipínách celkem 421 letounů při útocích kamikaze, 43 z nich se z různých důvodů vrátilo. Jako jejich doprovod bylo nasazeno 239 stíhacích letounů, z nichž 102 bylo ztraceno. Při těchto operacích nárokovali námořní letci potopení 37 lodí, včetně pěti letadlových. Bylo jim přiznáno poškození 68 dalších plavidel, včetně devíti letadlových lodí. Skutečné ztráty při těchto speciálních útočných operacích armádního a námořního letectva představovaly 20 plavidel, která byla zničena nebo později potopena, včetně dvou letadlových lodí a čtyř torpédoborců. Dalších 87 lodí bylo poškozeno, včetně 22 letadlových lodí.

Zero, za jehož řízením sedí podd. 2. tř. Setsuo Ishino, v posledních okamžicích před nárazem do boku USS Missouri 11. dubna 1945.   Foto: US Naval Heritage Command

Požár na letadlové lodi USS Bunker Hill (CV-17) v oblasti ostrovu po útoku nám. praporčíka Kiyoshi Ogawy 11. května 1945. Bomba mimo jiné zasáhla Ready Room s piloty VF-84 a 22 jich zabila. Foto: US Naval Heritage Command

Paluba letadlové lodi USS Langley (CVL-27) během oprav po zásahu letounem kamikaze během bojů Formosy, 21. ledna 1945. Foto: US Naval Heritage Command

Torpédoborec USS Laffey po bitvě se speciálními útočnými letouny dne 16. dubna 1945 severně od Okinawy. Na snímku je pohled na pravobok u 5palcového děla č.3. V záběru je výsadkové plavidlo LST 677. Foto: US Naval Heritage Command

V oblasti Okinawy je znázorněno patnáct radarových stanovišť (Radar Picket Stations). Torpédoborce radarových hlídek měly nařízeno operovat v okruhu 5 000 yardů od středu každého stanoviště. Střed každého radarového stanoviště je uveden pomocí zeměpisné šířky a délky, stejně jako vzdáleností a azimutem od bodu BOLO. Torpédoborce, jako například USS Laffey, byly častým cílem intenzivních bombardovacích a kamikaze útoků. Foto: US Naval Heritage Command

Britská letadlová loď HMS Formidable v květnu 1945 po útoku letce kamikaze. Pancéřované paluby britských letadlových lodí odolávaly nepřátelským útokům mnohem lépe než paluby amerických lodí.  Foto: IWM


Boj o Iwodžimu a operace Kikusui

Během náletů na Formosu v lednu 1945 a při vylodění na Iwodžimě byl proveden velmi malý počet speciálních útočných akcí. Avšak pro očekávanou invazi na Okinawě připravilo japonské námořní letectvo operaci Kikusui, kterou v koordinaci s armádním letectvem spustilo 6. dubna 1945, tedy pátý den po americkém vylodění.

Spojenecké síly včetně britského námořnictva nasadily pro zajištění a ochranu vylodění 18 bitevních lodí, 27 křižníků, 177 torpédoborců, 39 letadlových lodí a stovky podpůrných plavidel. Kolem ostrova nasadili Američané na patnácti předem určených stanovištích (tzv. Picket Stations) torpédoborce, které pomocí svých radarových stanic pomáhaly řídit obranné operace stíhacích letounů proti japonským útokům. Řada spojeneckých plavidel nemohla při útocích rychle manévrovat, neboť v bezprostředním okolí ostrova zajišťovala palebnou podporu invazních sil, případně zásobování a evakuaci raněných.

Na rozdíl od bojů o Filipíny se spojenecká plavidla nacházela ve značné vzdálenosti od japonských základen na Formose a v Kjúšú. V obou případech se jedná o trasu dlouhou přibližně 1 000 km. Japonští letci při speciálních útocích postupně optimalizovali taktiku letu k cíli, využívali proměnlivé povětrnostní podmínky a také ostrovy v okolí Okinawy, které byly překážkou pro americké radarové operátory. Jediným námořním stíhacím letounem, který mohl doprovázet letce kamikaze až k cíli, bylo Zero. Letouny Shiden a Shiden-Kai se na doprovodech podílely jen na části trasy.

Letoun A6M5 Model 52c při startu na speciální útočnou misi. Pod trupem má zavěšenou 500kg pumu a kvůli odlehčení má demontovány kanóny. V křídle byly ponechány pouze dva kulomety.  Foto: US Naval Heritage Command


Letouny Ōka a piloti Zer

Během bojů o Okinawu byla sestava námořních letounů nasazených pro speciální útočné operace ve srovnání s boji o Filipíny pestřejší. Mezi nejznámější patří letounky Óka, které byly k cíli dopravovány bombardéry G4M2e Betty. Tyto pomalé, a tudíž zranitelné stroje byly doprovázeny Zery, která patřila do stejné jednotky Kōkūtai 721. Zera zde však sloužila i jako speciální útočné letouny s podvěšenými 500 kg pumami. Jednalo se často o verzi A6M5c a pro snížení hmotnosti jim byly vymontovány 20 mm kanóny z křídla. Ke vzniku těchto jednotek, které dostaly název Tenmu přispěl fakt, že na Óky bylo vycvičeno poměrně velké množství pilotů, kteří kvůli nedostatku bombardérů Betty neměli na čem uskutečnit svou poslední misi. Kromě řady jednotek Tenmu byli v květnu tito piloti zařazeni i do dalších speciálních útočných útvarů nazvaných Shōwa, Shinken či Shichisei, do nichž byli dříve zařazování letci z výcvikových Yatabe, Genzan (II) či Ómura Kōkūtai.

Příslušníkovi jednotky Tenmu č. 5, podd. 2. třídy Setsuo Ishinovi, se dostalo zvláštních vojenských poct, byť od válčící strany, od níž by to zřejmě nečekal. Dne 11. dubna 1945 usedl do Zera Model 52c a krátce po poledni odstartoval ze základny Kanoya. Za svůj cíl si původně vybral letadlovou loď USS Intrepid CV-11, ale poměrně přesná palba protiletadlového dělostřelectva ho donutila změnit záměr a zamířit na bitevní loď USS Missouri BB-63. Své Zero nasměroval na pravobok lodi, podvěšená 500 kg puma však neexplodovala. Škody na bitevní lodi tak byly minimální, bez obětí na straně amerických námořníků. Ostatky Ishinova těla zůstaly na palubě lodi. Kapitán USS Missouri Capt. William M. Callahan rozhodl i přes nesouhlas své osádky pohřbít japonského letce s náležitými poctami do moře, včetně použití narychlo vyrobené japonské vlajky. (Pozn. 2)

O měsíc později, dne 11. května 1945, se dvěma příslušníkům jednotky nazvané Shówa č. 7 podařilo zasáhnout letadlovou loď USS Bunker Hill CV-17 a těžce ji poškodit. Zásahy Bunker Hillu jsou připisovány dvojici Seizō Yasunori a Kiyoshi Ogawa. Oba byli příslušníky stíhací Hikōtai 306 zařazené do Kōkūtai 721 a na svůj poslední let vzlétli v 06:40 z letiště Kanoya na jihu Kjúšú. Na Bunker Hill dopadla jejich Zera krátce po sobě několik minut po 10 hodině dopolední. Zahynulo 396 námořníků a dalších 264 bylo zraněno. Jedná se jednoznačně o nejvyšší americké ztráty na jednom plavidle způsobené tímto druhem útoku. Letadlová loď musela odplout do USA k opravě a do bojů se již nezapojila. (Pozn. 3)

Japonský letec pomáhá uvázat svému kolegovi pásku hachimaki, která vyjadřovala odvahu. Často ji používali letci kamikaze, ale byla používána i při jiných příležitostech, i mimo vojenské prostředí.   Foto: US Naval Heritage Command

Císařské námořní letectvo používalo pro kamikaze útoky různé typy letounů, na tomto snímku jsou zachyceny střemhlavé bombardéry D3A Val v době obrany Filipín. Jak armádní tak i námořní letectvo současně s kamikaze útoky provádělo starndardní bombardovací útoky na nepřátelská plavidla. Foto: US Naval Heritage Command


Dvoumístná Zera u Okinawy

Dvoumístná cvičná Zera A6M2-K se do speciálních útočných operací zapojila také. Pocházela z výcvikových jednotek, v jejichž rámci se speciální útočné jednotky formovaly. Byly to již zmiňované Tsukuba Kōkūtai, Yatabe Kōkūtai, Genzan (II) Kōkūtai, Ōmura Kōkūtai či Kasumigaura Kōkūtai. (Pozn. 4) Protože šlo o stroje postavené na základě Zera Model 21 se slabším motorem, nosily na závěsníku pod trupem jen 250 kg pumu.

 

Bilance bojů u Okinawy

Během bojů o Okinawu od začátku dubna do konce června 1945 nasadilo japonské námořní a armádní letectvo při speciálních útočných operacích přibližně 1 800 letounů a přibližně 3 000 letců při nich přišlo o život. Na jaře 1945 začali být někteří letci ke speciálním útočným akcím namísto dobrovolného vstupu do těchto jednotek nuceni. Proti tomuto postupu část japonského velení protestovala. Někteří letci dokonce vykonání těchto letů odmítali a opakovaně se vraceli po bombardovací misi zpět na základnu.

Letouny Zero nasadila při této operaci s letci kamikaze mimo již zmíněná Kōkūtai 721 a z výcvikových jednotek také Kōkūtai 601, 252 a 210. Mezi jednotky, které poskytovaly stíhací doprovod s letouny Zero, patřily Kōkūtai 352 a 131. Posledně jmenovaný útvar se zabýval i nočními lety proti spojeneckým nočním stíhačům na trase mezi Kjúšú a Okinawou.

Speciální útočné jednotky neoperovaly jen s letouny, ale byly nasazeny i s čluny, řiditelnými torpédy Kaiten a dalšími bojovými prostředky. Na spojenecké straně bylo u Okinawy denně zasaženo v průměru 1,5 plavidla a neustálá pohotovost a intenzita útoků vedla k psychickému a morálnímu vyčerpání řady členů posádek. Během této kampaně bylo potopeno nebo neopravitelně poškozeno asi 40 spojeneckých plavidel, tři čtvrtiny z nich byly torpédoborce hlídkující na Picket Stations. Patrně nejznámějším torpédoborcem s tímto úkolem je USS Laffey, který 16. dubna 1945 odolal útoku přibližně pěti desítek (patrně armádních) speciálních útočných letounů. Přibližně polovinu z nich sestřelili stíhači US Navy a USMC, část útočníků zničila protiletadlová obrana torpédoborce, ale plavidlo inkasovalo čtyři zásahy pumou a narazilo do ní osm japonských letounů.

V bojích u Okinawy bylo speciálními útočnými jednotkami poškozeno téměř 200 dalších plavidel, mezi nimi dvanáct amerických letadlových lodí včetně USS Enterprise a poškozena byla rovněž britská letadlová loď HMS Illustrious. Při útocích japonských letců zahynulo téměř 5 000 členů osádek amerických lodí a přibližně stejný počet byl zraněn. Stovky obětí si tyto útoky vyžádaly i na palubách britských a nizozemských plavidel.

Při bojích s japonskými letci od 18. března do 22. června 1945 nárokovali stíhači US Navy 1 594 vítězství, letci USMC si připsali 631 letounů a piloti USAAF sestřelili 101 protivníků. Velká část těchto vítězství připadá na obranu plavidel před nálety letců kamikaze.

Kamikaze pilot v letounu A6M5 Type 52c dopadl do vody poblíž USS Essex (CV-9) u Okinawy dne 14. května 1945. Všimněte si zlomené ocasní části letounu a díry v křídle. Kanony byly z letounu odstraněny před kamikaze misí, takže v křídlech zůstaly pouze kulomety.  Foto: US Naval Heritage Command

V leteckých bundách se znakem VF-9 pózují piloti letounů Hellcat s tabulí připomínající jejich padesát sestřelů japonských letadel. Zleva doprava: Lt. Harris E. Mitchell (9 vítězství u Okinawy, celkem 10), Lt. jg Clinton L. Smith (5 vítězství u Okinawy, celkem 6), Lt jg James B. French (10 vítězství u Okinawy, celkem 11) a Lt. Eugene A. Valencia (12 vítězství, z toho 5 u Okinawy, celkem 23). Valencia byl nejúspěšnějším spojeneckým stíhacím pilotem v boji proti letcům kamikaze. Foto: US Naval Heritage Command


Složitý vývoj odkazu letců kamikaze

O efektivitě speciálních útočných operací se vede dlouhodobá debata. Je faktem, že porážce Japonska tato taktika nezabránila. Na druhou stranu dokázali japonští letci zasáhnout a poškodit či potopit velké množství amerických plavidel, včetně letadlových lodí. Pro Američany představovali tak velkou hrozbu, že je přiměli k mnoha obranným opatřením, jako byly předsunuté torpédoborce s radary či systém leteckých hlídek. Obava z těchto útoků během plánované invaze do Japonska byla jedním z důvodů, které vedly ke shození atomových pum na Hirošimu a Nagasaki.

Krátce po kapitulaci a zrušení cenzury se velení japonských sil, a především speciální útočné jednotky, staly terčem kritiky ze strany náboženských a společenských autorit. Letci speciálních útočných jednotek, pokud byli na veřejnosti poznáni, se dokonce stávali terčem urážek.

Postupně se však začal názor veřejnosti měnit. Došlo ke zveřejnění dopisů na rozloučenou, přeživší veteráni začali vydávat svá svědectví a po otevření Mírového muzea kamikaze pilotů v Chiranu vzniklo velké množství dalších památníků, které se těmto letcům věnují, včetně přibližně 200 webových stránek.

Jména 5 843 příslušníků speciálních útočných jednotek jsou uvedena ve svatyni Yasukuni zasvěcené těm, kteří položili život za svou zemi, což je považováno za obrovskou čest. O Yasukuni se zmiňuje ve svém dopise na rozloučenou své matce také výše jmenovaný Setsuo Ishino: „Příště se setkáme pod nádhernými květy ve svatyni Yasukuni“.

Japonská pilotovaná létající bomba Yokosuka MXY7 Óka („Baka“), která byla v neporušeném stavu ukořistěna mariňáky na Okinawě, na snímku z 26. června 1945 při zkoumání odborníky z jednotky Navy Air Material Unit (N.A.M.). V japonských horách bylo ve výstavbě několik desítek odpalovacích ramp pro letouny Óka. Velké množství různých letounů připravených japonskými silami na obranu domácích ostrovů naznačovalo vysoký potenciál ztrát na straně spojeneckých lodí a jejich posádek během případné invaze. Tato hrozba byla jedním z faktorů, které přispěly k rozhodnutí nasadit proti Japonsku atomové bomby. Foto: US Naval Heritage Command

Tato bronzová socha pilota kamikaze stojí nalevo od hlavního vchodu do muzea Yūshūkan, které bylo založeno v roce 1882 jako muzeum svatyně Jasukuni (Yasukuni Jinja). V roce 2005 byla nalevo od sochy umístěna pamětní deska připomínající 5 843 příslušníků speciálních útočných jednotek Císařského japonského námořnictva a armády. Za 2 514 mužů námořních kamikaze jednotek je na desce uveden poručík Seki jako jejich velitel. Foto: Yasuyuki Hirata



Při přípravě článku a stavebnice nám pomohli pánové Muranishi, Yoshino, Voytek Kubacki a Royan Toews. Autorkou kaligrafie nápisu Kamikaze Tokkōtai je paní Mari Kučera. Všem touto cestou děkujeme. 

 


Poznámky:

1) Zajímavá je problematika použití transkripce znaků pro výraz „božský vítr“ pro nějž se v souvislosti s japonskými letci ustálil výraz „kamikaze“, včetně současných japonských médií. Název je tvořen dvěma znaky (神風), které se v japonské transkripci vyslovují „kamikaze“ a v sinojaponské transkripci se vyslovují „shinpū“. Obě varianty jsou správné, ale záleží na souvislostech, v jakých jsou použity. Například japonské námořnictvo mělo v první polovině 20. století dvě třídy torpédoborců Kamikaze. Veteráni Kōkūtai 201 v pamětech, které zveřejnili v roce 1958 ve spolupráci s americkými historiky uvádí, že u speciálních útočných jednotek by se měl používat výraz kamikaze jen pro námořní letce. Tento název byl použit v názvech mnoha jednotek námořního letectva. Po válce slovo kamikaze v Japonsku získalo lehce pejorativní význam, a proto se někdy používalo v případě popisu hazardního či pošetilého jednání, například „kamikaze taxi“, pokud si řidič taxíku při jízdě na silnici počínal riskantně. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že v rámci speciálních útočných jednotek armádního letectva nebyl název „božský vítr“ použit ani v jednom případu. Japonská 6. letecká armáda v době obrany Okinawy pro speciální útočné jednotky používala výraz Shinbu-tai (振武隊). Výraz „shinbu“ se dá volně přeložit jako „vojenská síla“, ale má i další významy spojené s bojem. Někdy se u námořních a armádních speciálních útočných jednotek mylně zaměňují výrazy „shinpū“ a „shinbu“.

 

2) Identifikace Ishina jako pilota Zera, které dopadlo na USS Missouri, není stoprocentní. Druhým pilotem který, byť s menší pravděpodobností, připadá v úvahu, je podd. 2. třídy Kenkishi (Kanekichi) Ishii. Byl příslušníkem stejné speciální útočné jednotky jako Ishino. Je mu však připisován neúspěšný útok na USS Wisconsin BB-64.

 

3) Řada pramenů uvádí jako piloty, kteří poškodili Bunker Hill, dvojici Seizō a Ogawa. Dan King, autor publikace o Kōkūtai 721, však poškození připisuje jiným pilotům a Seizōa uvádí jako pilota Zera, které bylo při útoku sestřeleno a zařazuje jej do Tenmu č. 10 tai.

 

4) Označení „(II)“ v názvu Genzan (II) Kōkūtai znamená, že jde v pořadí o druhou jednotku se stejným názvem. První Genzan Kōkūtai byla vyzbrojena bombardéry G3M Nell a G4M Betty, zapojila se do bojů v první fázi války v Pacifiku. V listopadu 1942 se její jméno změnilo na Kōkūtai 755. Ještě se lze setkat s označením (2) v názvu jednotky. To pak znamená, že současně existovaly dva útvary se stejným názvem a číslice 2 se používala pro jejich rozlišení.

 

Hlavní zdroje:

BOBEK, Jan: články publikované v časopisech REVI a INFO Eduard

FERKL, Martin: články publikované v časopisu REVI

HATA, Ikuhiko, YASUHO, Izawa, SHORES, Christopher: Japanese Naval Air Force Fighter Units and Their Aces, 1932–1945

HATA, Ikuhiko, YASUHO, Izawa, SHORES, Christopher: Japanese Army Air Force Units and Their Aces, 1931–1945

INOGUCHI, Capt. Rikihei, NAKAJIMA, Cdr. Tadashi with PINEAU, Roger: The Divine Wind, Japan´s Kamikaze Force in World War II

KING, Dan: Blossoms from the Sky

Model Art 458: Imperial Japanese Navy Air Force Suicide Attack Unit “Kamikaze”

RIELLY, Robin L.: Kamikaze Attacks of World War II

STERN, Robert C.: Fire from the Sky, Surviving the Kamikaze Threat

WARNER, Denis, WARNER, Peggy with SENO, Cdr. (ret.) Sadao: The Sacred Warriors: Japan´s Suicide Legions

YOUNG, Edward M.: American Aces Against the Kamikaze

https://www.kamikazeimages.net/

 

 


předchozí článek

Úvodník

následující článek

Muzeum řeckých vzdušných sil Dekelia

Článek pochází z vydání 04/2025

Info EDUARD 04/2025, KAMIKAZE TOKKŌTAI
Info EDUARD 04/2025, Strana 9
Prolistovat PDF
04/2025
Info EDUARD 04/2025

INFO Eduard je modelářsko-historický měsíčník, který od roku 2010 v českém a anglickém jazyce publikuje společnost Eduard Model Accessories. Magazín je dostupný zdarma na platformě Triobo a je možné jej stáhnout také v PDF verzi. Společnost Eduard je výrobcem plastikových modelů a doplňků s více než 30letou tradicí. Během svého působení v oboru plastikového modelářství se společnost Eduard zařadila mezi jeho světové lídry. Další podrobnosti o společnosti a jejím sortimentu najdete na www.eduard.com. Zde se můžete mimo jiné zdarma přihlásit k odebírání magazínu INFO a produktových informací: https://www.eduard.com/cs/info-eduard/

 

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

Dobrý den, vážení přátelé, vítejte u zářijového Infa. Protože o tom, co jsme v srpnu dělali v Americe píše Jakub v Tail End Charlie a o tom, čím Amerika třese světem, mám tím na mysli Velká Nádherná Cla, jsem napsal extra článeček, zbývá mi jen, abych vám dnes na tomto místě napsal pár dobrých a pádných důvodů, proč se máte letos vypravit na E-day. Tak jdeme na to.

09/2025

Tariffs!

Tariffs!

V této stati bych vám chtěl, vážení modeláři, vysvětlit naši reakci na zavedení amerických cel. To je vpravdě historická záležitost, která hýbe světem už od dubna, kdy došlo k první vlně uvalování různých celních sazeb na různé státy světa. Že tato událost není zákazníkům lhostejná, ukázaly i naše dva posty na Facebooku, v nichž jsme ohlásili pozastavení posílání zásilek do USA z důvodu zrušení bezcelního režimu pro individuální zásilky (de minimis) a zastavení příjmu zásilek do USA ze strany evropských pošt, a vysvětlovali i náš budoucí postup. Reakce na ně byla bouřlivá, diskuse dlouhá a vypjatá. Něco takového se u nás na Facebooku strhne málokdy.

09/2025

Letecká vojna na Ukrajine - Prvá strata Mirage 2000

Letecká vojna na Ukrajine - Prvá strata Mirage 2000

Na bojovom i politickom poli sa aj v tomto sledovanom období udialo veľa vecí, ale celková situácia sa od 1. 7. do 31. 7. 2025 veľmi nezmenila. Ukrajinské vzdušné sily zaznamenali ďalšiu citeľnú stratu, keď pri nehode prišli o prvú stíhačku Mirage 2000-5F, ktoré Francúzsko dodalo na prelome februára a marca tohto roku.

09/2025

Ki-115 Curugi

Ki-115 Curugi

Ki-115 Curugi je velmi specifické letadlo, zkonstruované pro sebevražedné mise. Šlo o technologicky jednoduchý letoun, který bylo možno stavět rychle a ve velkých sériích. Naštěstí válka skončila včas na to, aby k žádnému bojovému nasazení těchto letadel nedošlo. Většina ze 104 vyrobených strojů byla dodaná bez nátěru, jen s nastříkanými výsostnými znaky. Do služby se letouny nedostaly, po válce byly buldozerem shrnuty na okraj letiště a zahrnuty hlínou. A tam jsou dodnes. Jeden poměrně dobře zachovalý kus, převezený po válce do USA, je dnes vystaven v Pima Air and Space Muzeum v Arizoně, hned vedle B-29 Superfortress. Tedy letounu, který svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki ukončil druhou světovou válku a s ní spojené krveprolití, ke kterému by bez tohoto, dnes obvykle odsuzovaného činu, bezesporu došlo, a Curugi by se na něm jistě významnou měrou podílely.

09/2025

Ukázka z knihy EFKA

Ukázka z knihy EFKA

09/2025

Tail End Charlie

Tail End Charlie

IPMS USA Nationals 2025 This year's IPMS USA Nationals took place on the first weekend of August in Virginia, specifically at the Convention Center in Hampton. I would like to give readers, especially those from Europe, an idea of how such an American exhibition works, as probably no event organized in Europe lasts as long and offers such a rich program.

09/2025

Vystřelovací sedadlo KM – 1M

Vystřelovací sedadlo KM – 1M

Vystřelovací sedadlo KM – 1M (zkratka Kreslo Mikojan – sedačka konstrukce Mikojan, typ – 1, druhé písmeno „M“ znamená modernizovaná) a jeho modifikace pro dvoumístné, cvičně – bojové letouny provedení IM, UM je pracovním prostorem pilota, sloužícím v nouzových a havarijních situacích k opuštění letadel řady MiG – 21MF, bis, MiG – 23MF, ML, MLD, BN a jejich spárek (letounů dvojího řízení) typů MiG – 21UM a MiG – 23U.

08/2025

Srovnání stavebnic P-40N a P-40E, Eduard 1/48

Srovnání stavebnic P-40N a P-40E, Eduard 1/48

Royal Class edice stavebnice P-40N v měřítku 1/48 se v našem skladu dlouho neohřála. Tato verze patří mezi nejžádanější ze všech P-40, zejména díky pestrým zbarvením a atraktivním předlohám. P-40N také vychází jako srpnová novinka v limitované stavebnici s názvem „15 000th“ a zájem o ní je rovněž enormní. Níže bych tedy čtenářům rád tuto žádanou novinku představil. Společně se podíváme na konstrukční řešení nových dílů, které byly pro verzi N vyrobeny a porovnáme je s již vydanou a modelářům dobře známou verzí P-40E.

08/2025

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article KAMIKAZE TOKKŌTAI waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (1130 ms)

Rendering KAMIKAZE TOKKŌTAI (401035): (22/22) (11 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i10428/item1246715-small.jpg

 i10428/item1246736-small.png

 i10428/item1246737-small.jpg

 i10428/item1246738-small.jpg

 i10428/item1246739-small.jpg

 i10428/item1246740-small.jpg

 i10428/item1246741-small.jpg

 i10428/item1246742-small.jpg

 i10428/item1246743-small.jpg

 i10428/item1246723-small.jpg

 i10428/item1246724-small.jpg[p2]

 i10428/item1246727-small.jpg[p2]

 i10428/item1246725-small.jpg[p2]

 i10428/item1246726-small.jpg[p2]

 i10428/item1246729-small.jpg[p2]

 i10428/item1246728-small.jpg[p2]

 i10428/item1246730-small.jpg[p2]

 i10428/item1246731-small.jpg[p2]

 i10428/item1246732-small.jpg[p2]

 i10428/item1246733-small.jpg[p2]

 i10428/item1246734-small.jpg[p2]

 i10428/item1246735-small.jpg[p2]

 p156/vth512327-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth546942-0.jpg[p1]

 r85/vth546944-0.jpg[p1]

 r85/vth546955-0.jpg[p1]

 r85/vth546945-0.jpg[p1]

 r85/vth546889-0.jpg[p1]

 r85/vth546947-0.jpg[p1]

 r85/vth543238-0.jpg[p1]

 r85/vth543281-0.jpg[p1]

 r85/vth540512-0.jpg[p1]

 p156/vth546854-1.jpg[p1]

 i10428/vth512465-1.jpg

 i10428/vth512468-1.jpg