Theo z Dackelstaffel
Messerschmitt Bf 110 je znám především díky vysokému počtu vítězství, jichž s tímto typem dosáhli němečtí noční stíhači. Nasazení Bf 110 při denních stíhacích operacích je někdy spojeno s různými stereotypy, které tento dvoumotorový letoun řadí do podřadné role vůči jednomotorovým stíhacím letounům.
#7084
BOXART STORY
Messerschmitt Bf 110 je znám především díky
vysokému počtu vítězství, jichž s tímto typem
dosáhli němečtí noční stíhači. Nasazení Bf 110
při denních stíhacích operacích je někdy spoje-
no s různými stereotypy, které tento dvoumoto-
rový letoun řadí do podřadné role vůči jednomo-
torovým stíhacím letounům.
V bojích proti americkým doprovodným stíha-
čům nad Německem v letech 1943 a 1944 osád-
ky dvoumotorových Messerschmittů skutečně
neměly mnoho šancí na dosažení sestřelů nebo
dokonce přežití souboje. V prvních letech dru-
hé světové války měl Bf 110, nebo Zerstörer, ale
zcela jinou reputaci. Jednalo se o rychlý, silně
vyzbrojený letoun, který byl při správném způ-
sobu nasazení mimořádně nebezpečným sou-
peřem. Během bitvy o Británii to byl právě Bf 110,
který měl nejlepší poměr vítězství a ztrát jak na
straně Luftwaffe, tak ve srovnání s RAF.
Výhody tohoto typu Luftwaffe využívala
i při bojích ve Středomoří a na východní frontě.
Letoun měl mimo velké palebné síly i výhodu
delšího doletu oproti Bf 109 a mohl nést relativ-
ně velkou pumovou zátěž. Osádky Bf 110 mohly
operovat i v týlu nepřítele a podnikat bitevní
útoky na klíčovou infrastrukturu.
Přinejmenším patnáct německých letců
dosáhlo při denních operacích s Bf 110 více
než dvaceti vítězství. Do první pětice se zařa-
dil Theodor „Theo“ Weissenberger. Poprvé za
řízení větroně usedl v roce 1935, poté se stal
leteckým instruktorem a jako záložník v hod-
nosti Feldwebel se začal školit na Bf 110 v roce
1941 v Zerstörerschule Neubiberg. Weissen-
berger svou bojovou kariéru zahájil na počát-
ku září 1941 za Polárním kruhem u jednotky,
která byla s Bf 110 nasazena jak proti Britům,
tak i proti Sovětům. Její označení se postupně
měnilo z 1.(Z)/JG 77 na 6.(Z)/JG 5, 10.(Z)/JG 5
a 13.(Z)/JG 5. První letouny a osádky tato jed-
notka získala na počátku roku 1941 od III./ZG 76,
spadala však pod velení I./JG 77, proto trupo-
vé označení svých Bf 110 modifikovala. Staffel
Bf 110 spadala pod jednotku s jednomotorovými
Bf 109, ale namísto trupových čísel velení útva-
ru u Bf 110 zachovalo princip trupového označe-
ní pro vícemotorové letouny. Namísto „2N+“, jež
náleželo v té době ZG 76, se trupové označení
improvizovaně upravilo na „LN“. Třetí písmeno
bylo individuálním označením stroje a poslední
písmeno identifikovalo Staffel v rámci Gruppe,
resp. Geschwader. Nejdříve bylo jako poslední
písmeno používáno S a brzy ho nahradilo R.
Na přídi letounů této Zerstörerstaffel byly
nejdříve tři vosy, které byly znakem III./ZG 76.
Ale v létě 1941 jednotka začala používat na
přídích svých strojů malbu jezevčíka s Ratou
(Polikarpov I-16) v tlamě. Pro tuto jednotku je
emblém jezevčíka (něm. Dackel) charakteris-
tický. Tři jezevčíci byli živými maskoty „Dackel-
staffel“ po celou dobu její existence, bez ohledu
na označení, které právě nesla. Jezevčíci někdy
dokonce s osádkami absolvovali i bojové lety.
Když Weissenberger k jednotce dorazil, měli
jeho kolegové na kontě více než 20 leteckých
vítězství včetně šesti letounů Albacore z pa-
lubních jednotek Royal Navy. Devět letců ale
zahynulo nebo padlo do zajetí, sedm Bf 110 bylo
zničeno a dalších šest bylo poškozeno. Prv-
ní letecké vítězství si Weissenberger připsal
24. října 1941, když se mu 40 km západně od Lizy
podařilo sestřelit Polikarpov I-153. Statusu esa
dosáhl v únoru 1942.
Když si v ranních hodinách 25. dubna 1942
Weissenberger připsal dvě letecká vítězství
v boji s formací dvanácti Pe-2, dosáhl sice své-
ho 12. a 13. vítězství, ale obranná palba jednoho
ze střelců (zřejmě z 608. BBAP) těžce poškodila
jeho Bf 110 a při havárii v Salmijärvi byl zničen
ze 100%.
Weissenberger s Bf 110 dosáhl celkem 23 ví-
tězství a stal se nejúspěšnějším esem Dackel-
staffel. Na konto si připsal také patnáct lokomo-
tiv, dvě protiletadlová postavení, jedno radarové
stanoviště, zničil jedno nádraží na murmanské
železnici a deset velkých budov kasáren.
Jeho další služba jej zavedla do kokpitu
Bf 109. V září 1942 byl přeložen k 6./JG 5, kte-
rá byla součástí nově ustavené JG 5 „Eismeer.“
Do této eskadry byla začleněna i jeho bývalá
Dackelstaffel. Weissenberger se v červnu 1943
stal velitelem 7./JG 5, o tři měsíce později pře-
vzal velení nad 6./JG 5. Od dubna 1944 velel celé
II./JG 5 a od června 1944 stál v čele I./JG 5, jež
byla přeložena do Normandie. V prosinci 1944
převzal velení I./JG 7 vyzbrojené proudovými
Me 262 a o měsíc později stanul v čele celé JG 7.
Při pilotáži tohoto revolučního dvoumotorového
stroje bohatě zúročil zkušenosti z kokpitu Bf 110.
Celkem Weissenberger absolvoval více než 500
bojových letů a dosáhl 208 vzdušných vítězství,
z toho osm na Me 262. Na počátku války byl pod-
důstojníkem v záloze a na konci války v hodnos-
ti Major plnil funkci Kommodora.
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Theo z Dackelstaffel
Text: Jan Bobek
INFO Eduard
21
Červen 2026