PŘÍBĚHY Z IWODŽIMY:
Tales of Iwojima, autor Piotr Forkasiewicz, stavebnice kat.č. 2152
VERY LONG RANGE
Text: Brian Walter
VLR (Very Long Range) Mustangy VII Fighter Command United States Army Air Forces operující ze tří letišť na Iwodžimě dokázaly využít prodloužený dolet P-51D k letům nad japonské mateřské ostrovy a zpět. Jejich úkolem byly doprovody strategických bombardérů B-29 při náletech na Japonsko a vlastní útoky na pozemní cíle. Tuto údernou sílu tvořily 15th, 21st a 506th Fighter Group, které často vysílaly nad japonské cíle více než stočlenné skupiny letounů. Nečelily pouze nepříteli, ale také problematickému počasí, rizikovému prostředí na ostrově, chybějícím informacím o nepříteli, nedostatkům v zásobování, přesto vytrvaly a významně se podílely na vítězství v Pacifiku. Kromě 51 VLR misí nad Japonsko jejich činnost zahrnovala také 171 operací proti pozemním cílům na Boninských ostrovech a více než 10 000 hodin odlétaných při hlídkových letech v okolí Iwodžimy.
15th FG byla ustavena před válkou a zapojila se do bojů při obraně Pearl Harboru během japonského útoku 7. prosince 1941. Původně byla určena k obraně Havajských ostrovů, v dalším období války pak létala s P-39 a P-40 v centrálním Pacifiku, včetně ostrovů Canton a Baker. Operační činnost v této části bojiště byla vcelku poklidná, intenzivnější bojovou činnost posléze jednotka absolvovala během operace Flintlock na Gilbertových a Marshallových ostrovech, v níž hrála jednu z hlavních rolí.
Dva stroje North American P-51 Mustangs „Tiny Gay Babe“ a „Three of a Kind“ zaparkované na Iwodžimě.
Na Iwodžimu se 15th FG, nyní složená z 45th, 47th a 78th Fighter Squadron, přesunula 7. března 1945, ještě před definitivním obsazením celého ostrova americkými silami. Prvním bojovým letem byla podpora pozemních jednotek námořní pěchoty na ostrově. Z Jižního letiště (letiště č. 1) začala jednotka podnikat bojové lety nad Boninské ostrovy ležící asi 150 mil severně od Iwodžimy. Tyto malé ostrovy, součást japonského území, zahrnovaly Čičidžimu, Hahadžimu, známé jsou i jako oblast, kde byl s TBF Avengerem sestřelen George H. W. Bush, pozdější prezident Spojených států amerických.
K 15th FG se brzy připojila 21st FG, jejíž základnou bylo Centrální letiště (letiště č. 2). Ustavena byla v dubnu 1944, začleněny do ní byly 46th a 72nd FS (původně součásti 15th a 318th FG) a též nově zformovaná 531st FS. Po příchodu na Iwodžimu byla jednotka prohlášena za operační 24. března 1945. O pouhé dva dny později zažila 21st FG společně s 549th Night Fighter Squadron (NFS) pozemní útok zhruba 250 japonských vojáků na svoji základnu. 21st FG tento útok stál 14 padlých a 50 zraněných. Celkové ztráty u všech zasažených amerických jednotek činily 44 padlých a 88 zraněných. Krátce poté dostala 21st FG šanci oplatit úder nepříteli při prvním bojovém letu, když vyslala 32 P-51D k útoku na radarovou stanici na Čičidžimě.
Dne 7. dubna 1945 byla podniknuta první VLR mise. Tato mise si připsala několik historických prvenství: šlo o nejdelší operační let nad vodní plochou k útoku na cíl, nejdelší misi podniknutou s P-51D Mustang a poprvé se na japonské obloze objevily stíhačky z pozemních základen. Operační let samotný byl doprovodem B-29 z 73rd Bomber Wingu, které bombardovaly tokijskou továrnu na motory Nakajima. Více než devadesát P-51D z 15th a 21st FG odstartovalo z Iwodžimy a připojilo se k navigačnímu B-29, který je dovedl k bombardovací formaci nacházející se nad pobřežím Japonska. Piloti Mustangů zůstávali s bombardéry, útočily pouze na japonské letouny, které ohrožovaly B-29. I tak si nárokovaly 21 zničených nepřátelských letounů, šest pravděpodobných sestřelů a deset letounů poškozených. Ztraceny byly pouze tři B-29, dvě sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo, jednu pak puma shozená na formaci bombardérů. Jak XXI Bomber Command, tak VII Fighter Command byly s výsledky operace velmi spokojeny.
Řada Mustangů zaparkovaných podél Centrálního letiště číslo 2 na Iwodžimě 25. března 1945.
Po uskutečnění dalších VLR letů nad Japonsko a útoků na pozemní cíle na Boninských ostrovech se do bojů zapojila 16. května 1945 také 506th FG, která čekala na dokončení Severního letiště (letiště č. 3). 506th FG byla ustavena v říjnu 1944 v Lakelandu na Floridě, speciálně pro VLR mise. Nová FG se skládala z 457th, 458th a 462nd FS a ihned zahájila nácvik dálkových letů. Jednotku tvořili bojem prověření veteráni, ve Státech působící instruktoři a nově přidělení piloti, kteří všichni před zahájením operační činnosti nalétali na P-51 velkou porci hodin. Po příchodu na Iwodžimu začala 506th FG okamžitě s prováděním hlídkových letů a 18. května vyslala 462nd FS dvanáct P-51D s podvěšenými 500 lb GP pumami k útoku na Čičidžimu. Kvůli počasí podnikla tato jednotka svou první VLR misi až o více než týden později. Dne 28. května 1945 vzlétlo 53 Mustangů k útoku na letiště Kasumigaura ležící poblíž města Mito na ostrově Honšú.
Krátce poté, 1. června 1945, došlo k jedné z největších nebojových ztrát v historii VII Fighter Command. Všechny tři FG měly doprovázet svaz čítající vice než 400 B-29 při bombardování Ósaky. Celkem 148 P-51D ze všech tří jednotek odstartovalo z Iwodžimy, aby se připojily ke “kvočně”, B-29 zajišťující navigaci. Po 350 mílích letu narazily na obrovskou bouřkovou frontu. Kvůli nejisté navigaci, nezkušenému meteorologovi a také tlaku na pokračování mise (několik předešlých misí bylo pro špatné počasí přerušeno) byly Mustangy nadále vedeny vstříc smrtící frontě. Výsledkem bylo, že pouze sedmadvacet P-51D dokázalo provést plánovaný bojový let. Čtyřiadvacet pilotů s Mustangy bylo ztraceno, ani jeden z nich kvůli nepřátelské aktivitě.
Personál VII Fighter Command tlačící Mustang směrem k místu stání. Červenec 1945, Iwodžima, Boninské ostrovy.
Typická VLR mise se skládala ze společného úsilí několika částí ozbrojených sil. Každou zahájil let B-24 zaměřený na získání informací o počasí, podniknutý 6 až 10 hodin před plánovaným startem. Před hlavní formací, zhruba 100 mil, letěl B-29 monitorující aktuální meteorologickou situaci. Jakmile vzlétly Mustangy, nad Japonsko a zpět je vedl B-29 zodpovědný za navigaci, protože správná navigace nad rozsáhlými vodními pláněmi v jednomístném letounu byla prakticky nerealizovatelná. Několikrát tuto roli převzaly P-61 Black Widow, které Mustangy doprovázely z Iwodžimy zhruba hodinu, na místo setkání s bombardéry. P-61 rovněž doprovázely vracející se stroje, které se nepodílely na provedení mise. Na těchto letech participovaly také B-24 v roli letounů zabezpečujících rádiové spojení. Všechny tyto stroje často zajištovaly záchranu letců, kteří museli nouzově přistát či opustit letoun na padáku nad mořem. Podél trasy z Iwodžimy do Japonska a zpět mělo US Navy a Army Air Sea Rescue nejméně pět záchranných stanovišť. Tato stanoviště byla tvořena na hladině plujícími ponorkami na dvou až třech stanovištích nejblíž Japonsku, torpédoborci na zbylých stanovištích a ve vzduchu hlídkujícími letouny typu Dumbo. Když pilot Mustangu zjistil, že nedokáže kvůli poškození stroje či mechanické závadě doletět na Iwodžimu, mohl být naveden k nejbližšímu záchrannému stanovišti. Při každé misi byla vyčleněna čtveřice Mustangů, která poskytovala ochranu ponorce tvořící stanoviště úplně nejblíž k cíli, zhruba 10 mil od japonského pobřeží. B-29 zodpovědná za navigaci kroužila u pobřeží, dokud se u ní neobjevilo 15 až 20 Mustangů a poté zahájila cestu zpět na Iwodžimu. Jakmile se Mustangy dostaly dostatečně blízko k Iwodžimě, mohly jim v navigaci pomáhat P-61. Armádní obojživelná vozidla pak čekala na iwodžimských plážích, aby byly po ruce pilotům, kteří museli nouzově přistát v moři u pobřeží.
Co se týká samotných letounů P-51D, všechny tři jednotky létaly na standardních P-51D-20-NA a P-51D-25-NA s několika modifikacemi vylepšujícími stroje pro VLR mise. Nejviditelnější a pravděpodobně nejdůležitější úpravou byl systém navádění Uncle Dog. Zdvojený anténní sloupek krátkovlnného naváděcího systému AN/ARA-8 byl montován na hřbetě trupu. Standardní anténní sloupek radiostanice AN-104-A se pak přesunul na spodek letounu, doprostřed před podvozkovou šachtu. “Kvočna”, B-29 zodpovědná za navigaci, vysílala paprsek směrem k Japonsku a od Japonska, systém instalovaný v P-51D jej dokázal zachytit a transformovat do zvukového signálu v podobě písmena morseovky – buď U, nebo D. Veden tímto signálem tak pilot nasměroval svůj stroj tak, aby ve sluchátkách slyšel stabilní tón těchto písmen a měl tak jistotu, že letí správným směrem. Signál pomáhající s navigací k ostrovu byl vysílán rovněž z Iwodžimy, z vrcholku hory Suribači. Zástavba systému Uncle Dog byla prováděna přímo u jednotek, poslední P-51D na Iwojimě jej dostal v půlce června 1945. S novým systémem se proto piloti museli seznámit až přímo u jednotek na Iwodžimě. Úpravou prošel také IFF vysílač SCR-695, který byl umístěn v kokpitu za standardní radiostanicí SCR-522. Pokud se tak stalo, baterie byla ze svého obvyklého místa za SCR-522 přemístěna do motorového prostoru. Na levou stranu motorového krytu před náběžnou hranu křídla pak byl přidán malý vstup vzduchu kvůli chlazení. P-51D byly vybaveny též systémem hlídání zadní polosféry AN/APS-13, ale řada pilotů jej vypínala a některé ze squadron jej demontovaly. Tento systém detekoval přítomnost letadla za vlastním letounem a pokud se tak stalo, rozsvítila se v kokpitu varovná kontrolka a zazněl zvonek. Kromě těchto úprav se pozemní personál potýkal s permanentní přítomností prachu a nečistot, zakrýval proto na P-51D co největší počet otvorů. Zakrývány byly ventilační otvory na přídi, hlavně kulometů, stejně jako otvory na vypadávání nábojnic na spodní straně křídla.
Mustangy vracejí se z mise na nepřátelským územím, při rozchodu na přistání na letišti na Iwodžimě. Nad obzorem je vidět další letka. Mustangy jsou zaparkovány podél ranveje.
Na VLR misích P-51D nosily vždy 110 či 165 galonové přídavné nádrže. Preferovány byly 110 galonové nádrže, 165 galonové nádrže byly používány hlavně v kombinaci s raketami a při výškovém krytí záchranných operací na moři. Kvůli jejich velkým rozměrům byly k jejich stabilizaci používány podpůrné desky. Ty byly vyráběny zejména na Iwodžimě, zpočátku na místě nalezené překližky. Dřevo se však vlnilo a kroutilo a nezaručovalo bezproblémové odhazování nádrží. Proto byl následně ke konstrukci desek pro 110 galonové nádrže použit kovový šrot. Protože se létalo především nad vodní hladinou, vyrobili Capt. Jim Tapp a Capt. Vic Mollan ze 78th FS odhazovatelnou záchrannou sadu, která později dostala kódové označení “Josephine”. Sada obsahující záchranný člun A-3, radiostanici pro přežití, dávku potravin a pití a výbavu pro vizuální signalizaci byla vložena do upravené 110gal nádrže. Tato nádrž byla odhozena, otevřela se a její obsah se na padáku snesl k sestřelenému pilotovi. Společně s přídavnými nádržemi a Josephine byly během útoků na pozemní cíle na Boninských ostrovech a během raných misí na podporu pozemních jednotek neseny také 500 lb GP pumy. V květnu 1945 několik squadron jako 78th a 531st začaly na své P-51D montovat závěsníky pro rakety. Nicméně, kvůli nedostatku raket je do konce války ani u jedné ze squadron nedostaly všechny Mustangy. P-51D mohly pod každou polovinou křídla nést trojici pětipalcových raket a 165gal nádrž, za cenu zvýšení aerodynamického odporu. Další překážkou, kterou museli piloti překonat, bylo zavedení zaměřovačů K-14A. Piloti neprošli žádným výcvikem v jejich používání a díly k těmto zaměřovačům nebyly dodávány dříve než ve druhé polovině léta 1945.
Mezi 7. dubnem a 14. srpnem 1945 bylo uskutečněno celkem 51 Very Long Range misí, 41 úspěšných. Devět bylo zrušeno kvůli nepříznivému počasí a jednou se nepodařilo setkat s doprovázenými letouny. Počasí hrálo velkou roli, kromě devíti zrušených byla řada dalších misí odložena či změněna ještě než P-51D vůbec vzlétly. Ačkoliv průměrná doba trvání úspěšné VLR mise byla 7,3 hodiny, hlášení pilotů, kteří byli ve vzduchu déle než 8 hodin a přistávali s posledními zbytky paliva v nádržích, byla celkem obvyklá. Původním úkolem VII Fighter Command byly doprovody B-29 z Marian při náletech na Japonsko. Na provádění těchto misí byly jednotky VII FC vycvičeny a připraveny. Avšak po zahájení doprovodných VLR misí bylo jasné, že doprovody B-29 nebudou potřeba. Japonci totiž v průběhu léta 1945 nechávali své letouny na zemi, ukryté a v bezpečí, a na svazy B-29 obvykle japonské stíhačky neútočily. Japonci se tak patrně chovali proto, aby ušetřili své síly pro odražení předpokládané americké invaze na Japonské souostroví. Například 506th FG zaznamenala jen v jednom případě během doprovodné mise ve vzduchu maximálně 40 nepřátelských strojů operujících ve stejném čase ve stejném prostoru. Stalo se tak na začátku června, přičemž takto vysoká aktivita japonských stíhaček byla naprostou výjimkou. Z 51 VLR misí tak byly v červenci a srpnu pouze tři zaměřeny na doprovod. VII Fighter Command poté začalo používat P-51D k útokům na náhodné pozemní cíle. P-51D sice nebyly nejvhodnější platformou pro provádění takových útoků, ale se ctí odlétaly 39 VLR misí tohoto typu. Během svého poměrně krátkého válečného působení VII Fighter Command nastřádalo působivé skóre čítající 225 nepřátelských letounů zničených ve vzduchu, 56 sestřelů pravděpodobných a 119 poškozených strojů. Nárokovalo také dalších nepotvrzených 219 letounů zničených na zemi a 450 poškozených, stejně jako stovky plavidel, lokomotiv, železničních vagónů, budov, hangárů a radiových a radarových stanic. Tato čísla si bohužel vyžádala oběť v podobě životů 107 pilotů.
Jak díky výše uvedeným výsledkům, tak i pro výjimečný způsob operačního nasazení, patří historie VII Fighter Command, jeho personálu i nasazených letounů P-51D Mustang k nejzajímavějším a nejpůsobivějším příběhům druhé světové války.
North American P-51 Mustang přistávající na letišti na ostrově Iwodžima po misi nad nepřátelském území. Červenec 1945. V pozadí je vidět dominanta ostrova, hora Suribači.