Markingy pro Spitfire Mk.Ia 1/72
COL A
N3250, P/O Allan R. Wright, No. 92 Squadron, RAF Croydon, Velká Británie, konec května / začátek června 1940
No. 92 Squadron byla přezbrojena z Blenheimů Mk.IF na Spitfiry Mk.I začátkem března 1940 a operačního statutu dosáhla 9. května 1940. Je zajímavé, že si i na Spitfirech ponechala své předválečné kódy GR až do konce července, kdy je změnila na přidělené QJ. Kódová písmena, stejně jako trupový znak typu A, se mírně odchylovaly od standardu. Standardní byly spodní plochy s křídlem v kombinaci bíla/černá (Night), se zbytkem spodních ploch ve stříbrné barvě. P/O Allan R. Wright letěl svůj první bojový let 23. května 1940 a během něj poškodil nad Dunkerque dva Bf 110, jeden navíc pravděpodobně sestřelil. Následující den sestřelil Bf 110 a další zničil pravděpodobně. Alan Wright dosáhl během 2. světové války celkem 11 vzdušných vítězství.
COL B
P9390, P/O Alan C. Deere, No. 54 squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, červen - červenec 1940
Spitfire P9390 pochází ze střední výrobní série Mk.I a byl druhým Spitfirem legendárního novozélandského leteckého esa Alana „Al“ Deera, který nosil na trupu pod kabinou osobní kresbu ptáka Kiwi. Al Deere s ním od 1. června do 3. července 1940 absolvoval 29 operačních letů a dosáhl na něm jednoho nepotvrzeného sestřelu. Deereho Kiwi II byl 7. července 1940 sestřelen Bf 109 a jeho pilot P/O Edward Jack Coleman se během nouzového přistání poblíž Deal v Kentu lehce zranil. Letoun byl zničen. No. 54 Squadron byla jako jediná plně vybavena Spitfiry s vrtulemi Rotol RX5/1. Novozélanďan Al Deere se zúčastnil již první operace No. 54 Squadron, při které poskytla 16. května 1940 letecké krytí ustupujícím spojeneckým jednotkám v Belgii. Dne 23. května, při doprovodu F/Lt. J. Leatharta, letícího v Milesu Magister pro velitele No. 74 Squadron, S/Ldr L. Whitea, sestřeleného u Calais, sestřelil Deere své první dva Bf 109. Večer o tři dny později začala operace Dynamo, evakuace z Dunkerku. Deere nouzově přistál 28. května na belgické pláži, ale dokázal se po devatenáctihodinové anabázi vrátit zpět do Hornchurch. Po ukončení evakuace Dunkerku se No. 54 Squadron zapojila do Bitvy o Británii, v níž Al Deere dosáhl sedmi sestřelů. V průběhu 2. světové války prošel řadou velitelských postů, mimo jiné velel elitnímu Wingu z Biggin Hill, a v době spojenecké invaze na kontinent vedl No. 145 (Free French) Wing. Jeho celkové skóre čítá 21 sestřelů (některé zdroje uvádějí 17). Do důchodu odešel v hodnosti Air Commodore roku 1967. V roce 1991 vydal životopisnou knihu Devět životů (Nine lives).
COL C
R6690, P/O John C. Dundas, No. 609 Squadron, RAF Middle Wallop/RAF Warmwell, Velká Británie, srpen 1940
V tomto Spitfiru Mk.Ia R6690 PR-A sestřelil P/O John Dundas odpoledne 13. srpna 1940 západně od Portlandu Ju 87A od II./StG 2. Během útoku na další Stuku zasáhl její střelec olejový systém motoru a a Dundas nouzově přistál s vážně poškozeným strojem na letišti Warmwell. Spitfiry No. 609 Squadron v té době ještě neměly namalovány kokardy na spodních plochách křídla, nařízené Air Ministry 11. srpna 1940. Černé individuální písmeno letounu, v tomto případě A, bylo u jednotky zvykem malovat na spodek přídě do bíle zbarveného panelu. F/Lt John Charles Dundas z Yorkshire byl starším bratrem G/Cpt H. S. L. „Cocky“ Dundase. Před válkou pracoval jako novinář pro Yorkshire Post a v roce 1938 nastoupil k No. 609 Squadron Auxiliary Air Force. V srpnu 1939 byl povolán do služby a s No. 609 Squadron bojoval u Dunkerku i v Bitvě o Británii. S 16 sestřely se stal jedním z nejúspěšnějších stíhačů jak No. 609 Squadron, tak i samotné Bitvy o Británii. Dne 28. listopadu se u ostrova Wight zapojil se svým oblíbeným Spitfirem X4586 PR-O do boje s letouny Bf 109, přičemž rádiem oznámil, že právě dosáhl svého 16. sestřelu. S největší pravděpodobností se jeho obětí stal major Helmut Wick, komodor JG 2 a v té době nejlepší aktivní eso Luftwaffe s 56 sestřely na kontě. O chvíli později se však Dundas sám stal obětí Wickovo čísla, poručíka Rudiho Pflanze, rovněž esa z JG 2. Ačkoli byl Wick viděn, jak z letounu vyskakuje, nikdy nebyl nalezen, stejně jako jeho přemožitel Dundas.
COL D
R6891, Sgt Ronald F. Hamlyn, No. 610 squadron, RAF Biggin Hill, Velká Británie, August 1940
Sgt Ronald Hamlyn byl prvním „Esem jednoho dne“ v RAF. Dne 24. srpna sestřelil s R6891 DW-Q čtyři Bf 109 plus jeden Junkers Ju 88. Hamlin se narodil v Harrogate a do RAF vstoupil v roce 1936. Od jara 1940 sloužil u No. 72 Squadron, se kterou se účastnil operací nad Dunkerkem v rámci operace Dynamo. V červnu se připojil k No. 610 Squadron, se kterou se úspěšně účastnil Bitvy o Británii, během které sestřelil deset nepřátelských letounů, včetně zmíněných pěti během jednoho dne, za což obdržel DFM. Následně byl převelen k No. 242 Squadron, se kterou dosáhl posledních dvou vítězství. V říjnu 1941 mu bylo svěřeno velení No. 275 Squadron, jednotky pro záchranu na moři (ASR). Za vynikající službu u ASR mu byl udělen Air Force Cross. Poslední dva roky války působil Hamlyn ve štábních a instruktorských funkcích. Po válce zůstal v RAF a sloužil až do svého odchodu do důchodu v roce 1957.
COL E
P9386, S/Ldr Brian J. Lane, No. 19 Squadron, RAF Fowlmere, Velká Británie, srpen - září 1940
Brian „Sandy“ Lane byl k No. 19 Squadron převelen krátce po vypuknutí války jako velitel A letky. Poté, co stávající velitel S/Ldr Geoffrey Stephenson zahynul nad Dunkerkem, stal se Lane dočasným velitelem Squadrony. Spitfirem, se kterým Lane pravidelně létal poté, co došlo k přezbrojení za problematické kanónové Spitfiry Mk.Ib, byl stroj sériového čísla P9386. S ním dosáhl během Bitvy o Británii tří potvrzených sestřelů. Oproti jeho předchozím osobním Spitfirům neměl tento pod kabinou nakreslen osobní znak, svastiku protnutou žlutým bleskem a nápisem BLITZEN. Vrtulový kužel (dle některých pramenů žlutý nebo v odstínu Sky) byl patrně pozůstatkem markingu předchozího uživatele, No. 7 OTU. Tento stroj reprezentuje finální styl zbarvení a označování strojů Fighter Command v době Bitvy o Británii. Stroj byl původně vyroben ještě v černobílé podobě spodních ploch, proto nejsou po aplikaci odstínu Sky vidět na spodní ploše křídla žádné popisky. Na spodní ploše křídla také nejsou zřetelné výdechy horkovzdušného vytápění palubních zbraní, je tedy možné, že tento stroj byl již vybaven elektrickým vytápěním kulometů. Dne 5. září 1940 se stal Brian Lane formálně velitelem No. 19 Squadron. Jednotku opustil počátkem června 1941 a v prosinci 1942, mu bylo svěřeno velení No. 167 Squadron. Čtyři dny po svém příjezdu byl během operace Rhubarb sestřelen Lt. Walterem Leonhardtem z 6./JG 1. Během válečné kariéry dosáhl „Sandy“ Lane devíti sestřelů z toho jednoho ve spolupráci. Pod pseudonymem B. J. Elian napsal klasickou knihu Spitfire (John Murray, 1942).
COL F
X4009, F/Lt Paterson.C. Hughes, No. 234 squadron, RAF Middle Wallop, Velká Británie, září 1940
Patrick Clarence „Pat“ Hughes, rodák z Cooma v Austrálii, vstoupil v roce 1935 do Královského australského letectva (RAAF). Po absolvování výcviku byl vybrán pro službu v RAF. V roce 1937 odcestoval do Velké Británie a byl přidělen k 2. FTS v Digby a poté přidělen k No. 64 Squadron. Když byla 30. října 1939 v Leconfieldu znovu zformována No. 234 Squadron, byl povýšen, převelen a ustanoven jako velitel B Flightu. Hughes se podílel na prvním vítězství No. 234 Squadron během Bitvy o Británii, když 8. července sestřelil Ju 88. Během následujících několika týdnů mu jeho taktika – přiblížit se na krátkou vzdálenost a rychle se stáhnout – zajistila zničení 15 nepřátelských letounů. Dne 7. září zachytila No. 234 Squadron velký denní nálet na Londýn, který tvořilo 60 Do 17 s doprovodem Bf 109. Pat, jak bylo jeho zvykem, zaútočil na Dorniery z bezprostřední blízkosti. Jím zasažený letoun explodoval, což způsobilo vzhledem k malé vzdálenosti vážné poškození Hughesova Spitfiru, že nad ním ztratil kontrolu, havaroval a zahynul. Podle svědků se letoun točil ve vzduchu s chybějící částí křídla. Pat Hughes dosáhl celkem 17 vítězství (15+2), a stal se tak nejúspěšnějším australským esem Bitvy o Británii a šestým nejúspěšnějším spojeneckým esem Bitvy o Británii. Vrak Spitfiru X4009 byl před několika lety vyzvednut a darován Hunter Fighter Collection a je v současnosti restaurován do letuschopného stavu společností Vintage Fighter Restorations. Po dokončení bude sloužit jako létající památník Pat Hughesovi.
COL G
X4253, P/O Wilfrid G. Duncan Smith, No. 611 Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, únor 1941
Spitfire Mk.Ia X4253 FY-N reprezentuje styl kamufláže a značení stíhacích letounů Fighter Command v zimě 1940/41 a první polovině roku 1941. Předpisem Air Ministry z 27. listopadu 1940 bylo znovuzavedeno zbarvení spodní plochy levé poloviny křídla černou barvou (Night) na které měl výsostný znak žlutý lem. Zároveň byl pro lepší identifikaci vlastních letadel zaveden nátěr vrtulového kužele barvou Sky, stejnou barvou byl proveden také 18 palců široký pruh před ocasními plochami. Barva kužele a identifikačního pruhu byla obvykle mírně odlišná od standardní barvy Sky spodních ploch, protože byla více do modra. Některé zdroje ji uvádějí jako barvu Sky Blue. Pilotem tohoto Spitfiru byl budoucí Group Captain a stíhací eso s 19 sestřely Wilfrid G. Duncan Smith, který nastoupil službu u No. 611 Squadron v říjnu 1940 v hodnosti Pilot Officer. Příď zdobí osobní kresba a bojový nápis Atchashikar (Dobrý lov) který měl Duncan Smith namalován na všech svých osobních Spitfirech.