Souboj dvou generací
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 70202
Stíhací letec Percival Clarence Hughes, později známý jako Paterson C. Hughes, se stal jedním z nejúspěšnějších spojeneckých stíhačů v bitvě o Británii a stanul mezi předními stíhacími letci, kteří se narodili v Austrálii. Podrobnosti Hughesovy válečné kariéry, včetně okolností jeho osudného letu, najdete v historickém popisu stroje AZ-Q od kolegy Michala Krechowskiho, který připravoval tuto stavebnici.
Pat Hughes se ve školních letech nadchl pro letecké modelářství a konstrukci rádií. Proto není divu, že jeho cesta vedla k RAAF. Byl však nadaný i literárně a psal pro několik australských novin a magazínů.
Po přestěhování do Velké Británie a vstupu do RAF sehrál významnou roli na jaře 1940 u 234. peruti, která procházela konverzí z dvoumotorových stíhacích Blenheimů na moderní Spitfiry. Velitel jednotky, Squadron Leader Richard Barnett, nepodnikal nijak intenzivní leteckou činnost, a tak vůdčí roli při přechodu na Spitfiry sehrál Pat Hughes, jenž byl velitelem jednoho z Flightů této jednotky. Hughes během následujících měsíců de facto vedl 234. peruť jako bojovou jednotku. Někdy s ním do kokpitu usedal, v rozporu s předpisy, jeho erdelteriér pojmenovaný Flying Officer Butch.
Na počátku srpna byl na dva týdny přidělen k 247. (China British) peruti RAF, aby pomohl s jejím přechodem na stroje Gloster Gladiator. V té době se také oženil. V polovině srpna byl dvaadvacetiletý Australan zpět u své 234. peruti a společně s britským kolegou Bobem Doem se v následujících třech týdnech postarali o polovinu vítězství své jednotky. Jeho výkon v tak krátkém období se podobá úspěchům československého stíhače Josefa Františka. Na obou letcích se postupně začala projevovat únava a stres, které se jim možná staly osudnými.
Jedním z posledních bojů prošel Pat Hughes v odpoledních hodinách 5. září při patrole nad Kenley. Hughes letěl jako Blue 1 a pozornost 234. peruti upoutaly výbuchy protiletadlových granátů nad Gravesendem. Když se do tohoto prostoru Spitfiry dostaly, nejdříve je ze slunce napadly tři Bf 109 a pak piloti Spitfirů zpozorovali dalších dvanáct německých stíhacích strojů. Hughes z velmi obtížné pozice zasáhl jeden Bf 109, který vybuchl. Poté zpozoroval trojici stodevítek a jednu z nich zasáhl přímo zezadu. V té době již Hughes extrémně zkrátil vzdálenost, z níž vedl na protivníky palbu. Ani tento boj nebyl výjimkou a Hughesův Spitfire byl pokryt olejem, který unikal ze zasaženého německého stroje. Nepřátelský letoun podle Hughese přistál 15 mil jižně od letiště Manston. Právě tento souboj je zachycen na boxartu Piotra Forkasiewicze.
Sestřelený letoun, který je z tohoto boje přisuzován Hughesovi, byl stroj ze štábu JG 53 a nouzově přistál u Monkton Farm nedaleko od St. Nicholas at Wade. Jeho výrobní číslo bylo 5375 a verze stroje je z nějakého důvodu v publikacích často uváděna jako Bf 109 E-1. Jak jeho kanonová výzbroj v křídle, tak pozdní provedení překrytu kabiny však naznačují, že šlo o verzi E-4, což potvrzují i německé záznamy, neboť se jednalo o stroj vyrobený u WNF mezi květnem a červnem 1940 v sérii šedesáti Bf 109 E-4. Motor DB 601 A-1 instalovaný v letounu však byl novějšího data, nesl výrobní číslo 62783 a byl vyroben 13. srpna 1940.
Daleko zajímavější byl však zajatý pilot. Byl totiž ve věku Hughesova otce a do kokpitu letounů usedal již za první světové války jako pozorovatel. Byl jím Hptm. Wilhelm Meyerweissflog, důstojník štábu JG 53. Narodil se 27. 10. 1889 a řídit automobil se naučil v roce 1911. Po povolání do služby za druhé světové války se stal administrativním důstojníkem, ale absolvoval i bojové lety. Například 26. srpna 1940 letěl s 1./JG 53 jako součást výškového zajištění.
Po krátké dovolené se k jednotce vrátil pozdě večer 4. září 1940 na základnu poblíž Boulogne. Následujícího dne krátce po obědě vyhlédl z okna, spatřil, jak spousta chlapců odlétá, a usoudil, že by se také rád trochu proletěl. Naskočil tedy do svého Bf 109 a zamířil víceméně neurčitě směrem k Anglii. Po zásazích od stíhače RAF provedl nouzové přistání, z něhož vyvázl bez úhony spíše zásluhou štěstí než vlastního úsudku. Když byl zadržen, neměl ani tušení, kde se nachází, ale vzhledem k okolnostem projevoval dobrou morálku.
Meyerweissflog byl 1. června 1943 povýšen na majora v záloze a v roce 1944 byl repatriován zpět do Německa. Před druhou světovou válkou žil ve Švýcarsku a pracovně cestoval do USA. Patrně pracoval pro firmu Extractochemie A.-G. v Zürichu a zřejmě je autorem článku „The solvent extraction of soy beans” z ledna 1937 v žurnálu Oil & Soap. O jeho osudech během první světové války mi zatím není nic známo. Je možné, že jeho původní příjmení bylo Meyer a formu Meyer-Weissflog nebo Meyerweissflog začal používat později.