Úvodník

Únorovým evergreenem je každoroční zhodnocení norimberského veletrhu. Bývaly časy, kdy se hodnocení všech účastníků neslo v superlativech a optimistickém hodnocení záplavy novinek. Bývaly i časy, kdy vystavovat na veletrhu bylo ctí, a ne snadno dosažitelnou výsadou. Když jsme jeli na veletrh poprvé, tuším, že v roce 1991, o tom, že bychom tu měli mít stánek, se nám ani nesnilo. Byli jsme rádi, že jsme se dostali do hal a mohli nabídnout svůj tehdy velmi skromný sortiment potenciálním odběratelům. Na výstavě jich nebylo málo, ale většina z nich se na nás, podivné osoby z Východu, dívala poněkud skrz prsty, a tak jsme příliš neuspěli. Přesto jsme odjížděli spokojení a plní naděje. Evropské firmy o nás sice nestály, ale přivezli jsme si dva zásadní kontakty. Seznámili jsme se s panem Onem, majitelem a zakladatelem japonské firmy Beaver, a Američany Chuckem Harranskym a Jerrym Campbellem, majiteli a šéfy tehdy slavného a proslulého vydavatelství Squadron Signal a k němu přidružené distribuční firmě MMD. Obě firmy existují dodnes, i když dnes už mají dávno jiné majitele, vlastnickou strukturu změnily za ta léta několikrát, ale podstatné je, že s oběma dodnes obchodujeme.

Únorovým evergreenem je každoroční zhod-

nocení norimberského veletrhu. Bývaly časy, kdy

se hodnocení všech účastníků neslo v superla-

tivech a optimistickém hodnocení záplavy novi-

nek. Bývaly i časy, kdy vystavovat na veletrhu

bylo ctí, a ne snadno dosažitelnou výsadou. Když

jsme jeli na veletrh poprvé, tuším, že v roce 1991,

o tom, že bychom tu měli mít stánek, se nám

ani nesnilo. Byli jsme rádi, že jsme se dostali do

hal a mohli nabídnout svůj tehdy velmi skromný

sortiment potenciálním odběratelům. Na výsta-

vě jich nebylo málo, ale většina z nich se na nás,

podivné osoby z Východu, dívala poněkud skrz

prsty, a tak jsme příliš neuspěli. Přesto jsme od-

jížděli spokojení a plní naděje. Evropské firmy

o nás sice nestály, ale přivezli jsme si dva zásadní

kontakty. Seznámili jsme se s panem Onem, ma-

jitelem a zakladatelem japonské firmy Beaver,

a Američany Chuckem Harranskym a Jerrym

Campbellem, majiteli a šéfy tehdy slavného

a proslulého vydavatelství Squadron Signal

a k němu přidružené distribuční firmě MMD.

Obě firmy existují dodnes, i když dnes už mají

dávno jiné majitele, vlastnickou strukturu

změnily za ta léta několikrát, ale podstatné je,

že s oběma dodnes obchodujeme.

O rok později už jsme o vlastní stánek na ve-

letrhu začali usilovat. Ovšem získat stánek na

veletrhu nebylo na začátku devadesátek snadné,

poptávka potenciálních vystavovatelů převyšo-

vala nabídku a možnosti výstaviště. Mohli jste

se přihlásit, dostali jste se do pořadníku, a pak

jste několik let čekali, až se uvolní místo. Tak

jsme se přihlásili, nic se nedělo, až v roce 1995

jsme díky aktivnímu lobbingu postoupili na mís-

to náhradníků a kupodivu jsme ten rok stánek

dostali. Výstaviště se tehdy rozšiřovalo, byly

postaveny provizorní nafukovací haly a do jed-

né z nich nás jako náhradníky za čínskou firmu

nakonec umístili. Byli jsme v té hale asi jediní

Evropané mezi samými Číňany, nestihli jsme

ani dát našim partnerům vědět, že máme stá-

nek, ani kde ho máme, ale třeba pan Ono nás

našel bleskově. Dodnes nevím, jak to dokázal.

Ve druhé polovině devadesátých let se díky do-

stavbě dalších hal a rozšíření výstavní plochy

staly stánky v Norimberku dostupnými prakticky

pro každého, kdo chtěl na veletrhu vystavovat

a firmy toho využily. Konec devadesátek, přelom

tisíciletí a nultá léta 21.století tak byla zlatým

věkem plastikových modelů v Norimberku. Na-

šli jste tam z našeho oboru prakticky všechno.

Kromě výrobců tam vystavovaly i distribuční fir-

my, nejen evropské, ale i ze zámoří, takže pokud

některá výrobní firma neměla svůj stánek, našli

jste ji na stánku jejího distributora. Ti distributo-

ři, kteří stánek neměli, do Norimberka stejně jeli,

u nich to bylo naopak, obvykle si udělali svoji

základnu ze stánku nějakého svého dodavatele.

Třeba Eduardu. Firmy v Norimberku ohlašovaly

novinky, pořádaly tiskové konference a večeře

se svými obchodními partnery. Na veletrh jez-

dili modelářští novináři i samotní modeláři, pro

mnohé byla návštěva veletrhu jedním z vrcho-

lů roku. Časopis ModellFan uděloval své ceny

Model roku na slavnostním vyhlášení v jednom

z konferenčních sálů, a ta cena měla svoji váhu.

Na konci nultých let se veletrh začal měnit.

Jak to tak bývá, změna přicházela postupně, po-

malu a nenápadně. Změny často přicházejí plíži-

vě, a když se naplno projeví, už se s nimi nedá

nic dělat. Když nad tím tak přemýšlím, první ne-

nápadnou známkou klesající prestiže veletrhu

bylo to, že časopis ModellFan přestal předávat

svoji cenu na společném setkání s oceněnými

výrobci, s rautem a dárky pro účastníky. Místo

toho začal šéfredaktor, pan Lacina, předávat

ceny na stáncích oceněných výrobců. Pořád to

mělo svoji úroveň, ale přeci jen už to nebylo ono.

K tomu ještě začali dávat cenu roku více výrob-

cům, možná to tak úplně nebylo, ale vypadalo to,

že Model roku dostává každý, kdo se veletrhu

zúčastnil nebo možná každý, kdo do ModellFanu

posílal vzorky nebo dával reklamu. Tím začala

taková pomalá inflační eroze váhy té ceny. Exis-

tuje dodnes, ale už to není ono. A nepíšu to proto,

že jsme letos Model roku nezískali. Už ho nedo-

stáváme několik let, asi tak od té doby, co jsme

přestali do ModellFanu posílat vzorky. Ale líto

mi to je. Nechybí mi to, že už tu cenu nemáme.

Chybí mi to, co bylo za ní. To, že ji nedostal ka-

ždý, že byly oceněny opravdu dobré stavebnice.

Že k tomu byl ten ceremoniál…ale to už je dávno,

a už se to nevrátí. Rád bych se mýlil, ale obávám

se, že něco takového, jako byl Model roku od Mo-

dellFanu už tady nikdy mít nebudeme, ač ta cena

stále existuje.

Další změnu přinesla krize v letech 2008/2009.

Po ní se z veletrhu postupně stáhla řada starých

tradičních firem, začali ubývat Japonci i Ameri-

čané, postupně ubývaly menší firmy i distributoři.

ÚVODNÍK

INFO Eduard4

Únor 2026