Úvodník

Únorovým evergreenem je každoroční zhodnocení norimberského veletrhu. Bývaly časy, kdy se hodnocení všech účastníků neslo v superlativech a optimistickém hodnocení záplavy novinek. Bývaly i časy, kdy vystavovat na veletrhu bylo ctí, a ne snadno dosažitelnou výsadou. Když jsme jeli na veletrh poprvé, tuším, že v roce 1991, o tom, že bychom tu měli mít stánek, se nám ani nesnilo. Byli jsme rádi, že jsme se dostali do hal a mohli nabídnout svůj tehdy velmi skromný sortiment potenciálním odběratelům. Na výstavě jich nebylo málo, ale většina z nich se na nás, podivné osoby z Východu, dívala poněkud skrz prsty, a tak jsme příliš neuspěli. Přesto jsme odjížděli spokojení a plní naděje.  Evropské firmy o nás sice nestály, ale přivezli jsme si dva zásadní kontakty. Seznámili jsme se s panem Onem, majitelem a zakladatelem japonské firmy Beaver, a Američany Chuckem Harranskym a Jerrym Campbellem, majiteli a šéfy tehdy slavného a proslulého vydavatelství Squadron Signal a k němu přidružené distribuční firmě MMD. Obě firmy existují dodnes, i když dnes už mají dávno jiné majitele, vlastnickou strukturu změnily za ta léta několikrát, ale podstatné je, že s oběma dodnes obchodujeme.

O rok později už jsme o vlastní stánek na veletrhu začali usilovat. Ovšem získat stánek na veletrhu nebylo na začátku devadesátek snadné, poptávka potenciálních vystavovatelů převyšovala nabídku a možnosti výstaviště. Mohli jste se přihlásit, dostali jste se do pořadníku, a pak jste několik let čekali, až se uvolní místo. Tak jsme se přihlásili, nic se nedělo, až v roce 1995 jsme díky aktivnímu lobbingu postoupili na místo náhradníků a kupodivu jsme ten rok stánek dostali. Výstaviště se tehdy rozšiřovalo, byly postaveny provizorní nafukovací haly a do jedné z nich nás jako náhradníky za čínskou firmu nakonec umístili. Byli jsme v té hale asi jediní Evropané mezi samými Číňany, nestihli jsme ani dát našim partnerům vědět, že máme stánek, ani kde ho máme, ale třeba pan Ono nás našel bleskově. Dodnes nevím, jak to dokázal.

Ve druhé polovině devadesátých let se díky dostavbě dalších hal a rozšíření výstavní plochy staly stánky v Norimberku dostupnými prakticky pro každého, kdo chtěl na veletrhu vystavovat a firmy toho využily. Konec devadesátek, přelom tisíciletí a nultá léta 21.století tak byla zlatým věkem plastikových modelů v Norimberku. Našli jste tam z našeho oboru prakticky všechno. Kromě výrobců tam vystavovaly i distribuční firmy, nejen evropské, ale i ze zámoří, takže pokud některá výrobní firma neměla svůj stánek, našli jste ji na stánku jejího distributora. Ti distributoři, kteří stánek neměli, do Norimberka stejně jeli, u nich to bylo naopak, obvykle si udělali svoji základnu ze stánku nějakého svého dodavatele. Třeba Eduardu. Firmy v Norimberku ohlašovaly novinky, pořádaly tiskové konference a večeře se svými obchodními partnery. Na veletrh jezdili modelářští novináři i samotní modeláři, pro mnohé byla návštěva veletrhu jedním z vrcholů roku. Časopis ModellFan uděloval své ceny Model roku na slavnostním vyhlášení v jednom z konferenčních sálů, a ta cena měla svoji váhu.

Na konci nultých let se veletrh začal měnit. Jak to tak bývá, změna přicházela postupně, pomalu a nenápadně. Změny často přicházejí plíživě, a když se naplno projeví, už se s nimi nedá nic dělat. Když nad tím tak přemýšlím, první nenápadnou známkou klesající prestiže veletrhu bylo to, že časopis ModellFan přestal předávat svoji cenu na společném setkání s oceněnými výrobci, s rautem a dárky pro účastníky. Místo toho začal šéfredaktor, pan Lacina, předávat ceny na stáncích oceněných výrobců. Pořád to mělo svoji úroveň, ale přeci jen už to nebylo ono. K tomu ještě začali dávat cenu roku více výrobcům, možná to tak úplně nebylo, ale vypadalo to, že Model roku dostává každý, kdo se veletrhu zúčastnil nebo možná každý, kdo do ModellFanu posílal vzorky nebo dával reklamu. Tím začala taková pomalá inflační eroze váhy té ceny. Existuje dodnes, ale už to není ono. A nepíšu to proto, že jsme letos Model roku nezískali. Už ho nedostáváme několik let, asi tak od té doby, co jsme přestali do ModellFanu posílat vzorky. Ale líto mi to je. Nechybí mi to, že už tu cenu nemáme. Chybí mi to, co bylo za ní. To, že ji nedostal každý, že byly oceněny opravdu dobré stavebnice. Že k tomu byl ten ceremoniál…ale to už je dávno, a už se to nevrátí. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že něco takového, jako byl Model roku od ModellFanu už tady nikdy mít nebudeme, ač ta cena stále existuje.

Další změnu přinesla krize v letech 2008/2009. Po ní se z veletrhu postupně stáhla řada starých tradičních firem, začali ubývat Japonci i Američané, postupně ubývaly menší firmy i distributoři. Tím myslím, že ty firmy už nevystavovaly, neměly své stánky. Zároveň ale na veletrh přicházely nově vznikající firmy, hlavně čínské, ale i evropské, především východoevropské, takže nějaký pokles účasti vystavujících firem nebyl na první pohled moc patrný. Mezi vystavovateli i návštěvníky se ale začaly vést řeči o tom, že na veletrhu ubývá návštěvníků, že se mezi stánky pohybuje méně lidí než dřív. Dlouho jsem to prořídnutí davů v uličkách dával za vinu experimentům výstaviště s délkou výstavy. Organizátoři prodloužili výstavu z původních čtyř dnů, od čtvrtka do neděle, na šest dnů, přičemž experimentovali i s termínem začátku a konce výstavy. Když s tím přišli poprvé, tak protáhli výstavu až do úterka, později se zase v úterý začínalo. Návštěvníků nepřibylo, jediné, co to přineslo, bylo rozmělnění jejich počtu do více dnů. Z hlediska nás vystavovatelů to nic nepřineslo. Jen jsme své schůzky a jednání roztáhli ze čtyř dnů do šesti, a začali jsme být naštvaní. Za ty dva dny jsme zaplatili další peníze. Když nepočítám, že i výstavní plocha a vše spojené s výstavou se v průběhu let postupně zdražovalo, tak najednou po krizi, ze které se všichni pomalu oklepávali a někteří ji nepřežili, přišel skok v nákladech prakticky o 50 %. Nejde samozřejmě jen o výstavní plochu a stánky, mohu vás ubezpečit, že hotely v Norimberku jsou v době veletrhu pekelně drahé.

A pak přišel covid, dvouletá pauza a po ní už bylo to, co se před covidem ukazovalo jen v náznacích, zcela jasné. Propad v počtu vystavovatelů i návštěvníků je dnes už jasný, zřetelný a dramatický. Po prvním veletrhu po covidové pauze, v únoru 2023, jsme si ještě říkali, že veletrh potřebuje nějaký čas na vzpamatování se. Bohužel i letos, po čtyřech letech, stále nejsme ani v počtu vystavovatelů, ani v počtu návštěvníků na předcovidové úrovni. Naopak, další významní vystavovatelé ubyli, například Miniart, významný německý distributor Glow2B a chyběl i Faller, což byla asi nejdiskutovanější letošní absence. Faller je velký a významný a jeho rozhodnutí jednoznačně ovlivňuje přemýšlení zbývajících vystavovatelů. Přestože jiní vystavovatelé přibyli, troufnu si říct, že význam veletrhu dále klesá a pochybnosti o smyslu účasti na něm stoupají. My jsme měli za pět dní na veletrhu přes čtyřicet schůzek a řadu dalších kratších setkání, mnohé hodnotíme jako významné a některé nám kupodivu přinesly i nové kontakty. Nicméně řadu těch schůzek lze nahradit videokonferencí nebo se můžeme setkat na některé modelářské výstavě. Jak internetová komunikace, e-maily a videokonference, tak modelářské výstavy nabyly v době covidu a po něm na významu. Řekl bych, že i v jiných oborech je to podobné. Odhaduji, že jen asi tak pětina, možná čtvrtina našich setkání by bez účasti v Norimberku neproběhla. Uvidíme, co ze všech těch schůzek reálně bude. Stále ještě nejsme rozhodnuti, zda i my s Norimberkem skončíme a příští rok už tam stánek mít nebudeme, nebo zda budeme nějakou formou v účasti na veletrhu pokračovat. Letos jsme tam oficiálně byli po třicáté. Kdybychom skončili, měli bychom počet našich účastí pěkně zakulacený.

Tiger 3366

Jistě všichni víte, o co jde. O vrtulník, však víte který. Je známý pod jiným jménem, než je název naší stavebnice, pojmenované nakonec Tiger 3366 proto, abychom neporušovali autorská práva filmové společnosti, která natočila sérii sci-fi hororů s onou postavou. Původně jsme předpokládali, že stavebnice budeme předplatitelům odesílat na konci ledna nebo v první polovině února. Máme tady ale komplikaci ve výrobě obtisků. Na těch jsou, kromě obrazců z povrchu vrtulníku, natištěné i nýty. Bohužel, tisk nýtů probíhá pomalu. Jeden obtisk ke svému dokončení, to znamená natištění nýtů, vyžaduje celých čtyřicet minut pracovního času. Celý náklad stavebnic pro předplatitele tak bude s největší pravděpodobností hotový až na konci února, takže expedici předplacených stavebnic zahájíme také až na konci února a dokončíme ji během března. Za zdržení se omlouváme a prosíme o trpělivost. Pro předplatitele bude určeno 720 stavebnic, zbylých 230 dostanou vybraní obchodníci. U nich je mohou objednat ti, kdo nestihli objednávku na našem e-shopu v době otevřeného předobjednávkového okna.

Strafer

Další předplatitelskou položkou je Strafer, B-25J Mitchell 1/48 v nové řadě EDUARD HKM. To nejdůležitější pro tuto stavebnici, výlisky, už máme ve skladě a tento týden začneme s kompletací stavebnic. Expedici zásilek pro předplatitele zahájíme kolem poloviny února. I v tomto případě dostanou obchodníci další stavebnice, takže i Strafera si u nich mohou pořídit ti, kdo ho chtějí a naše předplatné z nějakého důvodu minuli.

A to je ode mě pro dnešek vše. Vše podstatné o novinkách na únor a březen se dozvíte na následujících stránkách. Kdo všechno vystavoval v Norimberku a jaké byly ohlášené novinky se pak dozvíte z textu Jakuba Nademlejnského v samém závěru dnešního Infa.

Buď kit!

Vladimír Šulc