Little Friends II
Route 65 napříč Evropou
Text: Jan Zdiarský
Již první operace bombardovacího letectva USA v Evropě v roce 1942 ukázaly přehlíženou slabinu strategických čtyřmotorových bombardérů, postavených tváří v tvář německé Luftwaffe. Skutečnost, na rozdíl od předpokladu představitelů tzv. „bombardovací mafie“ ve velení amerického letectva, ukázala velkou zranitelnost bombardérů, což se při narůstajícím nasazení počtu letounů i frekvence misí brzy projevilo formou enormních ztrát.
Předpoklad, že svazy čtyřmotoráků budou neohroženými pány nebe nad kontinentem, snadno odrážejícími útoky nepřátelských stíhačů a plující vysoko nad dosahem německého flaku, brzy vzal za své. Ztráty byly dokonce tak ohromné, že se uvažovalo o zastavení strategických bombardovacích misí nebo včlenění VIII. Bomber Command USAAF pro velení RAF a orientaci na noční bombardování.
A to v době, kdy Američané podnikali útoky na cíle v okupované Francii, či jen na okraji samotné Říše. Bylo však zřejmé, že brzy přijde doba, kdy bude nutno proniknout nad území Německa mnohem hlouběji. Jediné, co by mohlo bombardéry ochránit, byly jednotky vlastních stíhačů. Problém však byl v tom, že Američané a ani Britové nedisponovali strojem, který by mohl takovou roli plně zvládnout. Stávající P-47 a P-38 v tomto směru nedostačovaly. Vývoj vhodného letounu byl úkolem konstruktérů; vybudování odpovídající organizační struktury připadlo stratégům a velitelům. Ambiciózní cíle měly vést k vybudování nejmocnější letecké armády na světě. A toho bylo dosaženo za necelé dva roky od chvíle, kdy 17. srpna 1942 americké bombardéry od VIII. FC podnikly první samostatnou operaci, útok na seřazovací nádraží Rouen-Sotteville ve Francii.
(Pozn: pro další informace doporučujeme úvodní text ke stavebnici 11174 MIGHTY EIGHTH: 66th Fighter Wing, či článek Little Friends v časopise Info Eduard č. 161 - 7/2023.
USAAF již pochopitelně ve Spojeném království disponovala vlastními stíhacími jednotkami, ty však bylo potřeba logisticky a funkčně provázat s jednotkami bombardérů. V únoru 1944 vzniklo US Strategic Air Forces in Europe (USSTAF) a především byla na základě VIII. Bomber Command reorganizována 8th Air Force a do ní byly kromě samotné Bomber Command včleněny také VIII. Air Support Command a VIII. Fighter Command. Posledně jmenovaná struktura sestávala ze tří stíhacích wingů, jejichž prioritním úkolem měla být ochrana bombardérů. Z počátku VIII. FC nedisponovalo takovým množstvím letounů a jednotek, jak bylo třeba. Stavy však byly rychle doplňovány a v srpnu 1944 již 8th AF disponovala šestnácti stíhacími skupinami. Ty byly začleněny do tří stíhacích wingů (křídel / Fighter Wing), jmenovitě 65th FW, 66th FW a 67th FW. Příslušnost konkrétních stíhacích skupin k danému wingu byla až na výjimky stabilní. Zároveň tyto wingy obvykle zajišťovaly doprovod bombardérům konkrétních divizí od 8th AF (65th FW Liberatorům od 2nd BD, 66th FW doprovázela B-17 od 3rd BD a 67th FW pak B-17 od 1st BD).
65th Fighter Wing
65th FW byl ustaven 25. března 1943 jako 4th Air Defense Wing. Jeho velitelství se na konci jara 1943 přesunulo do Anglie, kde byl o měsíc později přeznačen na 65th Fighter Wing. Jeho nastávajícími úkoly byl především doprovod bombardérů 2nd Bomb Division, ale také útoky na pozemní cíle během příprav invaze v červnu 1944 a následně přímá podpora pozemních vojsk, či postřelování dopravních cílů a letišť v hloubi kontinentu.
Ačkoliv u stíhacích skupin 65th FW nelétalo tolik hlavních es, jako u jiných jednotek, i zde se vyskytují jména pro své úspěchy dobře známá, jako byli Col. Hubert A. Zemke, LtCol. Francis S. Gabreski, Col. Donald M. Blakeslee, Capt. Don S. Gentile nebo LtCol. Claiborne H. Kinnard, Jr. Mezi veliteli jednotek se dočasně objevili také muži, jejichž úspěchy jsou spojovány především s jejich působením u jednotek ostatních dvou stíhacích wingů VIII. Fighter Command, například Col. John D. Landers nebo Col. John C. Meyer.
Velitelem 65th FW byl po většinu doby jeho působení v Evropě Col. (později Brig. General) Jesse Auton. V základní sestavě v roce 1944 tvořilo 65th FW pět stíhacích skupin (4, 56, 355, 361 a 479). Sestava však nebyla naprosto stálá, některé ze skupin byly dočasně vyčleňovány, nebo naopak byly zařazovány jiné. Bojové zkušenosti vedly k ustavení dalších jednotek podporujících činnost wingu, kterými byly především Scouting Force a Emergency Rescue Squadron.
4th Fighter Group Debden Eagles
Skupina byla založena 22. srpna 1942. Jejím základem se stali američtí dobrovolníci s bojovou zkušeností ze služby v RAF, kde tvořili základ Eagle Squadrons. Nově, již pod americkým velením, vstoupili znovu do bojů v říjnu 1942. Základnou 4th FG byl (až na malou počáteční výjimku) po celou dobu jejího bojového působení Debden, přibližně 20 kilometrů jižně od Cambridge. Ten byl ostatně již před tím domovem také zmíněných Eagle Squadrons RAF, konkrétně 71. a 121. Jednou ze zvláštností 4th FG, oproti jiným skupinám VIII. FC, bylo používání britských Spitfirů, a to v počátečním půlroce jejího působení. Spitfiry byly následně nahrazeny P-47 a ty po dalším jednom roce – v dubnu 1944 – letouny P-51.
Za dobu působení 4th FG bylo jejím pilotům připsáno více než 1 000 zničených nepřátelských letounů, což z ní činilo nejúspěšnější stíhací skupinu celé 8th AF, co do počtu letounů zničených ve vzduchu i na zemi.
Bílý pruh přes motorový kužel - identifikační označení Thunderboltů 4th FG - byl aplikován i na první Mustangy jednotky. Později ho nahradila červená barva. Ta byla stříkána zpočátku rovněž ve formě pruhu přes příď, později byla protažena obloukem přes spodní část krytu motoru až k náběžné hraně křídla. Červený byl i vrtulový kužel a někdy byla červená sekce na motoru doplněna drobnou červenobílou šachovnicí. Šachovnice však nebyla pravidlem; přestože se objevovala na více strojích, šlo spíše o individuální ozdobu.
V souladu s direktivou 8th AF z října 1944 začalo být ke konci roku, jako další identifikační prostředek, zaváděno barevné odlišení svislých ocasních ploch v barvách squadron. 334th FS dostala červenou, 335th FS bílou a modrá barva připadla 336th FS.
56th FG Zemke's Wolfpack
56th FG byla ustavena jako 56th Pursuit Group ještě před vstupem USA do války, 20. 11. 1940 a byla tak nejstarší součástí 65th FW. O něco málo více než půl roku před přesunem na evropské bojiště, ke kterému došlo na přelomu let 1942/43, vyměnila původní P-39 a P-40 za P-47. S nimi v dubnu 1943 vstoupila do bojů a velmi brzy si vydobyla velké renomé. U předchozí jednotky, 4th FG jsme uváděli, že byla nejúspěšnější jednotkou 8th AF co do celkového počtu zničených letounů nepřítele – tedy ve vzduchu i na zemi. Pokud bychom však takovou statistiku vztáhli pouze na vzdušná vítězství, připadlo by prvenství právě 56th FG. Taková skutečnost je o to obdivuhodnější, že všechna tato vítězství byla dosažena výhradně na P-47, který přes své mnohé kvality nedisponoval vlastnostmi, jež by z něj činily nejlepší americký stíhací letoun evropského válčiště, a nebyl tedy ani tím typem, který spojencům vzdušnou převahu nad kontinentální Evropou vybojoval. Takovým letounem byl pochopitelně až P-51 Mustang.
56th FG v Anglii vystřídala několik základen (Kings Cliffe, Horsham St Faith, Halesworth), než v dubnu 1944 natrvalo zakotvila v Boxtedu.
Rozlišovacím označením Thunderboltů 56th FG se stalo červené zbarvení přední části motorového krytu, které nahradilo původní bílou barvu. Červenou přídí se tak jednotka shodovala se zbarvením Mustangů 4th FG ze stejného stíhacího wingu. V tomto případě však, vzhledem k charakteristikám obou typů, nehrozilo nebezpečí chybné identifikace.
Zbarvení směrovek z konce roku 1944 se dotklo i 56th FG. A to tak, že její 61st FS obdržela červenou barvu, 62nd FS žlutou a 63rd FS měla směrovky zbarveny modře.
78th FG The Duxford Eagles
Duxford Eagles jsou neodmyslitelnou součástí sesterského 66th FW. Jejich zapojení do 65th FW, na necelé dva týdny v srpnu 1943, bylo jen krátkou epizodou ve slavném příběhu této stíhací skupiny.
355th FG Steeple Morden Strafers
Jednotka byla založena 12. 11. 1942, následné měsíce intenzivně cvičila s P-47 a v červenci 1943 se přesunula do Anglie, kde se stala součástí 8th AF. Odtud se o dva měsíce později zapojila do bojů, zatím s P-47, ty pak v dubnu 1944 vyměnila za Mustangy. Během invaze 6. června 1944 byla jednou ze stíhacích jednotek VIII. FC, které prováděly přímou leteckou podporu invazním oddílům. Jinak byly hlavním denním chlebem pilotů této jednotky, stejně jako u dalších skupin 65th FW s letouny P-51, doprovody a sweepy na podporu misí Liberatorů 2nd BD, a s nimi pochopitelně i následný volný lov při vyhledávání pozemních cílů.
Domovem jednotky byla po celou dobu jejího působení v Evropě anglická základna Steeple Morden u Roystonu, jihozápadně od Cambridge, nepočítáme-li základny v Německu během okupační služby po skončení války.
Identifikační zbarvení letounů této stíhací skupiny se do určité míry vymyká standardům udržovaným u 65th FW, respektive u celého VIII. FC. Motorové kryty Thunderboltů 355th FG měly (jako u některých jiných) zbarvenou přední část bíle a tento marking si jednotka udržela i s přechodem na P-51. Bílý prstenec na přídi a bílý motorový kužel byly během šesti měsíců od dubna do října 1944 pro tuto jednotku standardem. Se zaváděním direktivy 8th AF o barevném rozlišování jednotlivých squadron v rámci stíhacích skupin z října 1944 však 355th FG aplikovala tyto barvy neobvykle kromě směrovek svých letounů i na místo původního bílého pruhu na přídi. Z bílé barvy, coby identifikačního označení 355th FG, tak zbyly pouze bílé vrtulové kužely, a ani to nebylo dodrženo ve všech případech. Barevné pruhy na přídi a pohyblivé části směrovky byly rozděleny podle schématu - červená barva 354th FS, modrá 357th FS, žlutá pak náležela 358th FS.
356th FG The Blue Diamonds / Martlesham Playboys
356th FG, aktivovaná 8. 12. 1942, prošla během svého působení v Evropě podobně jako 78th FG zařazením u dvou stíhacích wingů. Kromě 65th FW to v jejím případě byl 67th FW (od srpna 1944 do konce války).
Pod 65th FW tato jednotka spadala od svého příchodu do Evropy v srpnu 1943, přičemž do bojů byla nasazena v říjnu téhož roku. Až do listopadu 1944 používala letouny P-47, tedy včetně období, kdy byla od 65th přeřazena k 67th FW. Pomyslné kružnice, vyjádřené termíny 65th FW a P-51, se tak nikdy neprotnuly.
361st FG Yellowjackets
Všemi třemi stíhacími wingy, a dokonce i službou u 9th AF, si prošla 361st FG. Založena byla 28. 1. 1943 a v listopadu téhož roku se stala součástí 8th AF, načež se přesunula do Anglie, na základnu v Bottishamu. Bojovým křtem jednotka prošla v lednu 1944, to ještě s P-47, a již v květnu téhož roku přezbrojila na P-51. V Bottishamu skupina zůstala až do září 1944, kdy se přesunula do Little Walden. Odtud byla na přelomu roku 1944/45 povolána na kontinent. Nejprve do Francie, kde se podílela na podpoře spojeneckých jednotek během Ardenské ofenzivy, a poté na základnu Chievres v Belgii. Zpět do Little Walden se vrátila na poslední týdny války v dubnu 1945.
Výrazným identifikačním markingem této jednotky byly žluté nosy jejich P-51. Jako u jiných skupin sestávaly zpočátku pouze ze žlutého vrtulového kužele a pruhu za ním. Později byla žlutá barva rozšířena obloukem či lomenou čárou přes horní část motorového krytu až k čelnímu štítku kabiny, přičemž nezřídka zakrývala i protioslňovací olivový pruh na přídi. Dokumentovaná je i varianta, kde žlutý byl pouze vrtulový kužel. Mustangy této jednotky také často vynikají zelenou kamuflážní barvou, aplikovanou na hřbety a křídla u letounů v původní barvě kovu. Tato barevná úprava souvisela s plány a později realizovaným nasazením skupiny na kontinentálních letištích.
Tak jako jiné skupiny i 361st FG aplikovala identifikační označení squadron na směrovky svých Mustangů. V jejím případě to byly barvy červená, modrá a žlutá, v tomto pořadí přidělené 374th, 375th a 376th FS.
479th FG Riddle's Raiders
Jako nejmladší jednotka 65th FW se 479th FG stala jeho součástí v květnu 1944, kdy dokončila přesun do Anglie. Byla tak nejen nejmladší částí 65th FW, ale vůbec poslední stíhací skupinou, která byla připojena k 8th AF. Založena byla o půl roku dříve, 12. 10. 1943. Její evropskou základnou se stal Wattisham a do bojů vstoupila s letouny P-38. Na Mustangy přezbrojila v období října (některé zdroje uvádí polovinu září) až prosince 1944.
Oproti ostatním skupinám v 65th FW nepoužívala 479th FG u svých Mustangů žádnou barevnou identifikaci stíhací skupiny, tedy zbarvení přídě. Letouny této jednotky byly celkově méně pestré, včetně aplikací noseartů a značení sestřelů. Jediným formálním barevným markingem tak bylo rozlišení směrovek podle jednotlivých squadron, a ani to nebylo přesně dodržováno. Podle instrukcí VIII. FC měly být směrovky nastříkány červeně u 434th, žlutě u 435th a černě u 436th FS.
Realita však byla jiná včetně toho, že se zbarvení směrovek u 479th FG objevilo dříve než u většiny jiných skupin v rámci VIII. FC. Stalo se tak v období, kdy velení jednotky převzal Col. Hubert Zemke (vedl ji od 12. 8. 1944 až do svého zajetí 30. 10. 1944). Zemke u jednotky zavedl označení perutí podle podobného schématu, jaký byl v té době u jeho předchozí 56th FG. Barvy odpovídaly pozdější direktivě 8th AF s výjimkou 436th FS. Její směrovky nechal Zemke bez nátěru, přičemž se v následném období objevila černo-bílá šachovnice, později nahrazená plnou černou, objevují se však i informace o aplikaci modré barvy.
SFX a 2nd Scouting Force
Jedním z problémů bombardovacích osádek 8th AF byla nejistota předpovědí povětrnostní situace hluboko nad kontinentem. To se projevovalo nejenom obtížemi během cesty k cíli, ale především při jeho samotném zaměřování. Oproti předpovědím se nezřídka stávalo, že cíl byl zahalen mraky. Ačkoliv byly vyvíjeny metody bombardování pomocí radarů, schopných „prohlédnout“ skrz celistvou oblačnost, výsledky takových postupů byly spíše horší než lepší, zejména v počátcích vývoje těchto postupů. Pro bombardovací jednotky by bylo výhodnější včas otočit k sekundárnímu, náhradnímu cíli, či k nějakému „last resort target“. Ovšem zjištění nemožnosti bombardovat primární cíl přicházelo obvykle až dost pozdě.
S myšlenkou jak tomu pomoci, přišel velitel 384th Bomb Group, Col. Bud J. Peaslee. Na jeho návrh měla být vytvořena speciální jednotka s rychlými jednomotorovými stíhacími letouny, jejíž piloti by osamoceně létali nad cílovou oblast a radiem referovali velitelům bombardovacích wingů o situaci. Nejlepší volbou byl pochopitelně P-51D, ač k podobným účelům 8th AF využívala i britská Mosquita. Pilotem takového Mustangu, který by obtížně zachytitelný německou obranou pronikl hluboko nad nepřátelské území, měl být především zkušený pilot bombardéru, který již odlétal svou operační túru, nejlépe část z ní jako Commanding Pilot (velitel formace či svazu). Dokonalost takové myšlenky spočívala ve zkušenosti těchto pilotů z dob, kdy absolvovali své bombardovací mise, a tedy i znalost toho, co se velitelé bombardovacích svazů potřebují zejména dozvědět.
Scouting Force Experimental (SFX), která měla tuto teorii vyzkoušet v praxi, našla své zázemí ve Steeple Morden u 355th FG, náležící k 65th FW. Její velikost měla odpovídat zhruba jedné squadroně, počtem pilotů i letounů však bývala menší, spíše v rozsahu jedné letky (Flight). Během období 16. 7. až 12. 9. 1944 SFX odlétala 35 úspěšných misí, načež bylo rozhodnuto, že budou podobné jednotky zřízeny pro všechny tři stíhací wingy, respektive bombardovací divize. Col. Peaslee pokračoval ve velení u 1st Scouting Force, přiřazené k 1st BD (B-17) a přesunul se do Honingtonu (domova 364th FG a 1st Strategic Air Depot). Nově utvořená 2nd Scouting Force zůstala pod křídly a provozní podporou 355th FG na Steeple Morden a tvořila servis pro 2nd BD (B-24). 3rd Scouting Force, která zajišťovala v rámci 66th FW servis pro 3rd BD (B-17) byla ustavena ve Wormingfordu (55th FG).
Zbarvení letounů SFX a později 2nd SF (ustanovené 26. 9. 1944) vycházelo z praxe jednotek, od kterých byly zapůjčeny nebo převedeny. V tomto případě se jednalo o Mustangy 355th FG. 2nd SF nepoužívala žádné zvláštní barevné označení a letouny si zpravidla uchovávaly svůj bílý nos i kódová písmena (obvykle s černým pruhem (bar) přidaným nad nebo pod písmena squadrony), používaná během jejich předchozí služby u 355th FG.
5th Emergency Rescue Squadron Shepherd of the Seas
Výčet jednotek spadajících pod 65th FW by nebyl úplný, pokud bychom okrajově nezmínili 5th ERS. Myšlenka našla inspiraci v ARS - záchranném leteckém a námořním systému RAF, který pomohl nejedné americké osádce. I tak velení 8th AF cítilo potřebu zavést podobnou službu ve vlastních strukturách. Na konferenci velení spojeneckých letectev 8. 5. 1944 bylo rozhodnuto o zřízení takové jednotky a její podřízení 65th FW. Domovem 5th ERS se staly Saffron Walden a Boxted, později i Halesworth. Hlídkovacími letouny byly vysloužilé P-47, které monitorovaly nejen hladinu moře, ale také radiový provoz během odletu i návratu proudů bombardérů a jejich stíhacího doprovodu přes kanál La Manche a Severní moře. Piloti Thunderboltů mohli osádkám v nouzi shazovat dinghy a další výbavu, a především zajistit přesné zaměření jejich polohy. Pro zkvalitnění následného postupu záchrany byla jednotka později vybavena i letouny PBY Catalina.
Z hlediska identifikačního značení se 65th FW vyznačoval větší variabilitou a častějšími odlišnostmi mezi jednotlivými skupinami než sesterské 66th a 67th FW, jejichž barevné systémy byly zpravidla výraznější a dříve ustálené. To jej činí zajímavým jak z modelářského, tak badatelského hlediska. Markingy podřízených stíhacích skupin působily u 65th FW spíše méně nápadně a méně rigidně standardizovaně. 65th Fighter Wing se zároveň vyznačoval kombinací starších, vysoce zkušených skupin (např. 4th Fighter Group a 56th Fighter Group) a novějších jednotek (např. 479th Fighter Group), přičemž právě tato různorodost patří k jeho charakteristickým rysům v rámci operací VIII Fighter Command nad Evropou.
Zdroje:
- Maurer Maurer: Combat Squadrons of the Air Force – World War II, Office of Air Force History, HQ USAF, 1982
- Maurer Maurer: Air Force Combat Units of World War II, Office of Air Force History, HQ USAF, 1983
- Archiv Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím 11. 9. 1944 v Kovářské
- US National Archives and Records Administration, College Park, Maryland; Unit Histories, Reports and Mission Orders
- Eight Air Force – Tactical development August 1942 – May 1945, AAF Evaluation Board, 1945
- 2nd Air Division Memorial Library
- The Freeman Collection, IWM
- Roger Freeman: Airfields of the Eighth Then and Now, Battle of Britain Prints International, 1978
- Donald L. Miller: Masters of the Air, Simon & Schuster, 2007
- Wikimedia Foundation, Inc.
- www.boxted-airfield.com
- www.8thAF.org
- www.asisbiz.com