Z Atolu na Atol
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Gareth Hector
Kat. č. R0025
Nasazení některých leteckých jednotek v Pacifiku bylo provázeno dlouhými obdobími bez střetů s nepřítelem. Mezi takové příklady patří bojová kariéra 15th Fighter Group. Tato jednotka, ještě pod označením 15th Pursuit Group, byla součástí obrany havajských ostrovů v době útoku na Pearl Harbor. Disponovala směsicí strojů P-36 a P-40B a skládala se z 45th, 46th a 47th Pursuit Squadron. Během překvapivého japonského útoku v neděli 7. prosince 1941 se části pilotů 15th PG podařilo vzlétnout a zasáhnout proti nepříteli. Letci z 46th a 47th PS si připsali deset potvrzených sestřelů, jeden japonský letoun pravděpodobně sestřelený a dva poškozené. Mezi několik letců z 45th PS, kterým se podařilo dostat do vzduchu, byl i budoucí nejúspěšnější stíhač na evropském bojišti, Francis „Gabby“ Gabreski. Více se k tomuto tragickému dni můžete dozvědět v magazínu INFO Eduard 12/2021 v článku Carla Moleswortha.
Na dlouhou dobu to byly jediné úspěchy, které si jednotka, mezitím přeznačená na 15th FG, připsala. V březnu 1943 k ní byla připojena 78th FS na Havaji a také 6th NFS s nočními stíhacími letouny P-70 se základnou v Port Moresby na Nové Guinei.
Výcvik a rutinní hlídky kolem Havaje pro piloty Curtissů P-40 z 45th FS skončily na podzim 1943. V září se jednotka přesunula na Bakerův ostrov, anglicky Baker Island, což je neobydlený atol nedaleko rovníku uprostřed Tichého oceánu, ležící asi na polovině trasy mezi Havají a Austrálií.
Na konci listopadu následoval přesun na atol Nanumea ležící jižně od Gilbertových ostrovů. V polovině ledna 1944 se jednotka přesunula na atol Makin a operovala z něj až do konce března. V dosahu tohoto letiště byly základny japonského námořního letectva v západním Pacifiku, například atoly Mili nebo Maloleap.
Tyto a další základny se od listopadu 1943 staly terčem náletů, které podnikaly čtyřmotorové bombardéry B-24, dvoumotorové B-25 a střemhlavé bombardovací A-24. Stíhací krytí, především pro střední a střemhlavé bombardéry poskytovaly letouny P-39 a P-40. Japonské základny neunikly ani pozornosti letounů US Navy.
Při jednom z těchto útoků je zobrazen stroj, za jehož řízením sedí 1/Lt. Arthur A. Bridge z 45th FS. Na obrazu zachytil výtvarník Gareth Hector situaci z náletu na atol Mili při útoku na Zera z Kōkūtai 281, která se na obraně tohoto atolu podílela.
Příležitostí k leteckým soubojům v této oblasti nebylo mnoho. Japonské námořní letecké jednotky byly rozptýlené na řadě základen a ty byly těžce decimovány opakovanými nálety. Například atol Mili se od listopadu 1943 do dubna 1944 stal terčem téměř stovky náletů. Ojedinělá příležitost ke změření sil s japonskými letci pro 45th FS přišla 26. ledna 1944 při náletu na atol Maloleap. Američané do útoku vyslali devět bombardérů Mitchell s doprovodem P-40N z 45th FS.
Na japonské straně byla na útočníky připravena nečekaně velká skupina obránců, jednalo se o 25 Zer z Kōkūtai 252 (dřívější stíhací jednotka Genzan Kōkūtai). Formaci velel podpor. Sumio Fukuda. Většina jeho formace již používala sekce po čtyřech letounech. Fukuda byl zkušeným veteránem s jedenácti sestřely na kontě. Prošel službou ve stíhací jednotce letadlové lodi Junyō během bojů o Guadalcanal, později byl přeložen ke Kōkūtai 204 zapojené do obrany Rabaulu, dočasně byl dokonce jejím zastupujícím velitelem. V listopadu 1943 byl přeložen ke Kōkūtai 252 a během bojů v oblasti Gilbertových ostrovů si letci pod jeho velením připsali asi padesát vítězství.
Při americkém náletu na Maloleap japonští letci korektně hlásili střetnutí s devíti letouny B-25 a třinácti stroji P-40, na které zaútočili v letové hladině 3 000 metrů. Po boji ohlásili čtyři P-40 sestřelené jistě a jeden B-25 pravděpodobně. Sami přišli o čtyři letouny a jejich piloty.
Americký doprovod pravděpodobně vedl maj. Harry M. Thompson, který si připsal jeden sestřelený Zeke. Jeho kolegové po evidentně hodně hektickém boji nárokovali dalších osm Zeke jako sestřelených a jeden zničený pravděpodobně. Připsali si i jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel bombardéru Kate. Na americké straně zřejmě k žádným ztrátám nedošlo.
Na dlouhou dobu se jednalo o jediný úspěch 15th FG v leteckém boji. Během roku 1944 jednotku čekalo na Havaji přezbrojení na typ P-51D Mustang a výcvik pro dálkové doprovodné mise. Od dubna 1945 byla nasazena na Okinawě k obraně ostrova i v rámci náletů na Japonsko. Během nich si výše zmíněný 1/Lt. Arthur A. Bridge připsal dva poloviční podíly na sestřelu japonského stíhacího letounu. Celkem 15th FG během druhé světové války dosáhla 128 jistých vítězství, 23 pravděpodobných a 43 japonských strojů v soubojích poškodila. Šest jejích pilotů se stalo esy.
Sumio Fukuda zahynul 24. října 1944 během bitvy v zálivu Leyte jako velitel Hikōtai 163 v rámci Kōkūtai 634. Posmrtně byl povýšen do hodnosti korvetního kapitána.