Z Greifů na Stodevítky
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 70162
Rok 1944 vystavil Luftwaffe řadě výzev, které dostaly dosud silnou leteckou složku pod značný tlak. Především v západní Evropě čelila v denních obranných operacích jedné porážce za druhou a negativní vývoj pro Luftwaffe nabral ještě větší dynamiku během bojů nad Francií po invazi v Normandii. Němci se v leteckých bojích dostali do plné defenzívy a jejich schopnosti napadnout cíle v hlubokém týlu protivníka byly velmi omezené, ať už na východní frontě, v západní Evropě či ve Středomoří.
Během roku 1944 velení Luftwaffe došlo k rozhodnutí přeorganizovat řadu bombardovacích útvarů nebo jednotek těžkých stíhacích letounů (Zerstörer) na stíhací jednotky s jednomotorovými letouny. Jednou z Kampfgeschwader, která tímto přechodem na jednomístné stroje prošla, byla KG 1 „Hindenburg“.
Od roku 1941 působila KG 1 převážně na východní frontě a její výzbrojí byly po několik let dvoumotorové Junkersy Ju 88 A. Od roku 1943 však její čtyři Gruppe začaly postupně přezbrojovat na čtyřmotorové bombardéry Heinkel He 177 „Greif“. Úspěšné nasazení tohoto neobvyklého letounu však bylo komplikováno řadou technických potíží i nedostatkem pozemního a leteckého personálu.
Pokud se podařilo na východní frontě bombardéry He 177 nasadit, díky jejich vysoké letové hladině je Sověti nemohli příliš ohrozit. Při jednom z náletů se KG 1 podařilo v bombardovacím svazu vyslat téměř devadesát strojů, ale jednalo se o ojedinělý úspěch. Luftwaffe zkrátka díky koncepčním chybám v předválečných letech nedisponovala dostatečným počtem strategických bombardérů a jejich stíhacím doprovodem.
V srpnu 1944 ze Stab KG 1 vznikl Stab JG 7, z II./KG 1 vznikla I./JG 7 a III./KG 1 byla přeznačena na II./JG 7. Rozpuštěny byly I. a IV./KG 1. Stíhací jednotku JG 7 si čtenáři jistě spojují s proudovými letouny Me 262. V době vzniku JG 7 však její plánovanou výzbroj tvořily Bf 109 a v případě II./JG 7 to měly být letouny Fw 190.
Prvním velitelem II./JG 7 byl Maj. Manfred von Cossart, který u KG 1 bojově létal od roku 1940 a od února 1944 byl velitelem I./KG 1. V září 1944 byl přeložen z operačně výcvikové Erg. JGr. Ost a v listopadu se vrátil k JG 7, v té době se již plánoval její přechod na Me 262.
Kdo byl následujícím velitelem II./JG 7 není známo, ale jednotka nebyla v operačním stavu, neboť nedostala žádné stroje Fw 190 a nemohla tedy zahájit operační výcvik. Dalším velitelem II./JG 7 se na konci listopadu stal Hptm. Wilfried Schmitz. Až do podzimu roku 1943 sloužil u I./KG 4 na východní frontě. Za svou službu obdržel Ritterkreuz a v říjnu 1943 se stal velitelem 2./KG 100 v západní Evropě s letouny He 177.
Od května 1944 se Hptm. Schmitz přeškoloval na jednomístné stíhací letouny a když se v listopadu 1944 ujal velení nad II./JG 7, došlo současně ke dvěma změnám. Jednotka byla přeznačena na IV./JG 301 a místo letounů Fw 190 A se měly její výzbrojí stát Messerschmitty Bf 109 G-14 a G-10. Prvních deset strojů verze G-14 však dostala až v prosinci, takže během roku 1944 tato Jagdgruppe vůbec nebyla bojově nasazena. Dříve již částečně zformovaná jednotka s označením IV./JG 301 existovala, byla krátce nasazena v Rumunsku v síle jedné Staffel, ale v létě 1944 byla rozpuštěna.
Schmitzova jednotka se stala součástí JG 301, jež byla dříve nasazena při operacích Wilde Sau. Během roku 1944 ale již bojovala jako denní stíhací Geschwader a kvůli neuspokojivým výsledkům v boji proti přesile amerických bombardérů a stíhačů se stala společně s JG 300 terčem kritiky ze strany Hitlera. Proto byly obě Geschwader na konci ledna nasazeny do boje na východní frontě.
První dva stroje IV./JG 301 padly za oběť sovětskému flaku 4. února 1945 a jedním z pilotů, kteří zahynuli byl Hptm. Schmitz, na jehož kontě bylo přes 350 bojových letů. Po dobu nasazení na východní frontě přišla IV./JG 301 ještě o několik letounů a všechny padly za oběť flaku.
Během nasazení proti Sovětům, jež trvalo přibližně měsíc, ale IV./JG 301 v rámci Luftflotte Reich poprvé startovala také proti americkým bombardérům. Došlo k tomu 14. února 1945 a přišla při tom o jeden stroj a jednoho zraněného pilota.
Podruhé se do střetu s Američany dostala IV./JG 301 dne 2. března 1945 při obraně proti náletu na německé rafinerie. JG 300 a JG 301 při této akci čelily pěti stíhacím skupinám s letouny P-51 Mustang a utrpěly těžké ztráty. Nejen že se IV./JG 301 nepodařilo získat ani jedno vítězství, ale přišla o 15 letounů, dalších 5 bylo poškozeno, osm letců padlo a dalších pět bylo zraněno. Mezi piloty, kteří v této akci přišli o život, byl i velitel 13. Staffel Oblt. Johann Patek. A právě letouny z jeho Staffel jsou vyobrazeny na boxartu Piotra Forkasiewicze.
Po tomto debaklu byla IV./JG 301 rozpuštěna 19. března 1945. Ostatní části JG 301 pokračovaly v bojové činnosti až do konce války.