Task Force 58 u břehů Japonska
Rekonstrukce boje z 17. února 1945, kterou vytvořil Piotr Forkasiewicz, zachycuje střetnutí Hellcatců z VBF-3 z USS Yorktown se Zery z Tsukuba Kōkūtai. V popředí je letoun por. Toshihide Kihary, který v tomto boji nárokoval jeden sestřelený Hellcat.
Pohled dvou nepřátelských jednotek na boje z února 1945
Text: Jan Bobek
Nálety US Navy na Japonsko v polovině února 1945 byly první velkou zkouškou pro japonské letecké útvary v boji s nízko letícími útočníky na domácí půdě. Z pohledu amerických letců se jednalo o vzrušující, historický okamžik, při němž měli šanci zaútočit na srdce japonského impéria z palub letadlových lodí, které pluly jen pár desítek námořních mil od nepřátelských břehů.
Nálety na Japonsko
Když se v dubnu 1942 stalo Japonsko terčem náletu bombardérů B-25 Mitchell, které vzlétly z paluby letadlové lodi USS Hornet pod velením Jimmyho Doolittla, nejednalo se o úplné překvapení. Japonská strana o přibližné poloze amerických plavidel věděla. Japonci však nečekali, že letadlová loď nese na palubě dvoumotorové bombardéry, které budou pokračovat v letu do čínského vnitrozemí.
Američané byli nuceni z USS Hornet nechat bombardéry odstartovat ve vzdálenosti 600 námořních mil od japonského pobřeží namísto původně plánovaných 400 námořních mil. Důvodem byly obavy z vyzrazení svazu. Japonské námořnictvo se po náletu pokusilo americký svaz pronásledovat, nicméně bez úspěchu.
První nálety čtyřmotorovými bombardéry B-29 na Japonsko byly zahájeny v druhé polovině roku 1944 ze základen v Číně. Japonská armáda se snažila svým postupem operace těchto bombardovacích svazů ztížit nebo zcela znemožnit. Koncem roku 1944 však začaly nálety svazů B-29 z jihu, ze základen na Marianách.
Po dobytí Filipín na přelomu roku 1944 a 1945 se dalším cílem pro spojenecké vylodění staly ostrovy Iwo Jima v polovině února 1945 a Okinawa na počátku dubna.
Mitsubishi A6M2 Model 21 z Tsukuba Kōkūtai na snímku z druhé poloviny války v Pacifiku. Foto: SDASM
Task Force 58
Letadlové lodi US Navy se opět přiblížily k japonským břehům až téměř po dvou letech, v první polovině února 1945. Jejich cílem byly letiště a další cíle v okolí Tokia. Nálety 16. a 17. února 1945 měly oslabit schopnost japonských leteckých sil zasáhnout proti vylodění na Iwo Jimě, které bylo naplánováno na 19. únor.
Nálet měl provést operační svaz Task Force 58, jemuž velel Vice Admiral Marc A. Mitscher. Stejný důstojník, ještě v hodnosti Captain, byl kapitánem USS Hornet během Doolittlova náletu.
Tentokrát však měl jeho svaz k dispozici 11 velkých letadlových lodí a 5 doprovodných. Doprovázelo je 8 bitevních lodí, 14 křižníků a 77 torpédoborců.
Na palubách letadlových lodí nebyly jen letecké jednotky US Navy, ale i několik jednotek US Marine Corps. Polovina z palubních leteckých skupin se dosud s nepřítelem nestřetla. Po několika měsících náletů japonských speciálních útočných skupin (v jap. námořnictvu označovaných jako Kamikaze) se struktura palubních jednotek US Navy změnila. Nově u velkých letadlových lodí připadalo 73 letounů na stíhací stroje (Hellcat a Corsair) a zbylých 30 na střemhlavé a torpédové bombardéry.
Task Force 58 se k japonským břehům přiblížila 16. února 1945 až na vzdálenost 60 námořních mil a nacházela se 90 mil jižně od Tokia. Předcházela tomu plavba vysokou rychlostí za naprostého rádiového klidu za poměrně nepříznivých povětrnostních podmínek. Před svazem plula pětice torpédoborců a palubní letouny prováděly protiponorkové patroly.
Japonci však v těchto dnech takový útok čekali a s americkými letci se ve velmi obtížných povětrnostních podmínkách střetly japonské námořní i armádní stíhací jednotky a některé operačně výcvikové útvary. Velmi aktivní byla i protiletadlová obrana. Američtí piloti dali jedné části silnice mezi Tokiem a Yokohamou přezdívku „flak highway“.
Během 16. února palubní letci podnikli sedm náletů a následujícího dne kvůli zhoršujícímu se počasí vzlétli čtyřikrát.
Letecký záběr základny Tsukuba v Japonsku. Foto: Wikimedia Commons
Výsledky střetnutí
Během dvou dnů letouny TF 58 provedly 2761 operačních letů, včetně hlídkových letů. Američtí letci nárokovali 341 sestřelených japonských letounů a 190 zničili na zemi. Palubní jednotky při nasazení 738 strojů přišly v boji o 60 letounů a dalších 28 bylo zničeno z jiných příčin. Naprostou většinu ztracených strojů představovaly Hellcaty a Corsairy. Celkem 20 stíhacích letců nebo osádek bombardérů se podařilo z moře vyzvednout. Nejvíce ztrát utrpěla palubní letecká skupina letadlové lodi USS Bennington. Přišla o dvanáct letounů – šest Hellcatů a pět pilotů z VF-82 a šest Corsairů (včetně jednoho FG-1D) a tři piloty z VMF-123.
Na japonské straně si během dvoudenních bojů připsali námořní stíhací jednotky 98 vítězství a přišly o 30 pilotů. Jejich kolegové z armádního letectva během 16. února nárokovali sestřelení 62 amerických letounů a 27 poškozených při ztrátě 34 vlastních letounů. Během 17. února armádní stíhači ztratili 14 strojů a ohlásili 36 jistých vítězství a 18 letounů nárokovali jako poškozených.
Letadlové lodě a další plavidla kotvící u atolu Ulithi, 8. prosince 1944. Letadlové lodě v řadě jsou (zepředu): USS Wasp (CV-18), USS Yorktown (CV-10), USS Hornet (CV-19), USS Hancock (CV-19) a USS Ticonderoga (CV-140). USS Lexington (CV-16) je vlevo v pozadí. Většina z nich se zúčastnila v rámci Task Force 58 náletů na Japonsko v únoru 1945. Foto: US Naval Heritage Command
VBF-3 v akci
Jako pohled na tyto dva dny může posloužit citát z kroniky VBF-3 „Crazy Cats“, jež byla od počátku roku 1945 součástí palubní letecké skupiny USS Yorktown. Jejím velitelem byl Lt.Cmdr. Fritz Wolf, veterán z bojů v Číně se čtyřmi sestřely v rámci AVG „Flying Tigers“, který později prošel službou u VF-11 na palubě USS Hornet. Jako executive officer byl k peruti přidělen Lt.Cmdr. John McBrayer, který byl přeložen z VF-81 a dříve sloužil na první letadlové lodi USS Wasp.
Piloti VBF-3 poněkud úkorně nesli svou bombardovací roli, kterou identifikovalo písmeno B v označení jednotky. Používali totiž sdílené letouny s dosavadními kolegy z VF-3 a plnili totožné úkoly. Řada pilotů opomíjela označení VBF-3 používat a namísto toho nadále uváděla VF-3.
Takto byly dva dny náletů na Japonsko popsány jedním z nich:
Ráno 16. února vedl Lt. Cmdr. Wolf let k cíli, do oblasti Kasumigaura severovýchodně od Tokia, a dosáhl, pokud jsou naše informace správné, pozoruhodného prvenství. Šlo o druhý stíhací let Yorktownu v rámci 2-A (druhé útočné vlny), který odstartoval bezprostředně po průzkumném letu 1-A v 0718 (K). Předchozí let postihl stejný osud jako, nakolik jsme mohli zjistit, všechny ostatní lety A této úderné skupiny: hustá souvislá oblačnost je obrátila zpět ještě před pobřežím Honšú.
Lieut. Comdr. Wolf vedl svůj stíhací letoun nízko, při základně oblačnosti, a odtud zaútočil na letiště Konoike. Během útoku se počasí začalo zlepšovat a po zbytek dne byl cíl přístupný. Pokud je nám známo, tento Flight se tak toho dne dostal k cíli jako první. Jestliže tomu tak bylo, piloti VBF-3 byli prvními palubními piloty námořnictva a prvními stíhacími piloty, kteří kdy zaútočili na posvátnou půdu Japonského císařství. A první krev prolili v hojném množství: 4 nepřátelské letouny sestřeleny, 1 poškozen ve vzduchu; na zemi 9 zničeno, 4 pravděpodobně zničeny a 17 poškozeno. Letiště Konoike a Hokoda nabídla své bezbranné cíle a při jejich ničení nebyl poškozen žádný z našich letounů.
Stíhačky Grumman F6F Hellcat zahřívají motory na letové palubě USS Hornet (CV-12) před vzletem k náletům na Tokio v Japonsku, únor 1945. Foto: US Naval Heritage Command
Bojové střety, do nichž se tento Flight zapojil, určily vzorec, který se až na několik výjimek opakoval při všech následujících letech nad touto oblastí. Ve vzduchu se samozřejmě objevoval odpor, a to ve značném počtu, nikdy však nebyl příliš těžký na zvládnutí. Japonští piloti podnikali jednotlivé útoky z oblačnosti nebo od její základny a střemhlav se vrhali na naši sestavu. Naše letouny útoky odrážely a ve většině případů byl útočník sestřelen nebo poškozen. Nepřítel nikdy neprováděl koordinované útoky ani nálety rojů či dvojic. Jeho taktika byla útočná, ale neúčinná; při přibližování ji často doprovázely akrobatické obraty. Občas vůbec nezahájil palbu a pouze se střemhlav vrhl doprostřed našich stíhačů. Několik triků v rukávu měl - figuríny pilotů na padácích a při jednom pozdějším letu pokus o sebevražedný náraz - ty však byly jen chabou náhradou za účinnou útočnou taktiku či přesnou střelbu.
Potíže, s nimiž se naši piloti potýkali, se opakovaly i při dalších letech. Oblast byla nezvyklá a z velké části neznámá. Před operací měli zpravodajci k dispozici pouze fotografie oblasti v malém měřítku, pořízené z velké výšky bombardéry B-29 armádního letectva. Pozemní zpravodajské informace zcela chyběly. Briefingy založené na tomto skrovném materiálu musely být stručné a předběžné, takže piloti odlétali k cíli jen s obecnou představou o místním terénu. V prostoru se museli zorientovat až během letu a v jednom či dvou případech se předchozí informace ukázaly jako nepřesné. Pro mnohé piloty to navíc byla po týdnech útoků na pozemní cíle a vyhýbání se protiletadlové palbě první opojná zkušenost se vzdušným bojem a dychtili využít každou příležitost. Tato ne zcela chvályhodná horlivost často zpomalovala shromáždění formace a znovu a znovu vedla k tomu, že lákavé pozemní cíle zůstaly nedotčeny, zatímco opozdilci ve vzduchu byli pronásledováni do jiných oblastí. A konečně, počasí nebylo nikdy špatné, ale ani jasné a bezoblačné; japonští stíhači se vždy mohli stáhnout do některých mraků. Tyto potíže však byly jen průvodní. Bohatá kořist je více než vynahradila.
Dva střemhlavé bombardéry SB2C-3 Helldiver z letadlové lodi USS Lexington (CV-16) letí nad Task Force 58 na cestě k Tokiu, přibližně 16. února 1945. Mezi loděmi pod nimi jsou letadlová loď třídy Essex, křižník třídy New Orleans a torpédoborec. Foto: US Naval Heritage Command
Toho dne měly být ještě provedeny druhý průzkumný let, úder a Radar Picket Combat Air Patrol (RAPCAP); po jejich skončení se skóre výrazně zvýšilo. Druhý průzkumný let vedl Lt. Williams. Stíhači tentokrát nesli rakety a podařilo se jim doletět k letišti Mawatari a zaútočit na pozemní cíle, než se odpor ve vzduchu stal natolik intenzivním, že museli setrvat v manévrovém boji. Naše taktika se opět ukázala jako účinnější než nepřátelská. Dvojice se osvědčila jako silná bojová jednotka v útoku i obraně. Standardní „weave“ manévr byl využit s úspěchem. Potvrzuje to bilance 7:0 v sestřelech ve vzduchu i skutečnost, že nepřátelská palba nezasáhla v žádném okamžiku ani jeden F6F. Právě při tomto letu se Lt. Williams střetl s nepřátelským letcem, který se ho pokusil taranovat; odnesl si za to kouřící motor. Když se Flight vrátil na základnu, zanechal po sobě osmnáct letounů na letišti Mawatari na zemi zničených nebo poškozených.
Odpolední úder byl kvůli nedostatku času po opožděném vzletu odkloněn na náhradní cíl. Bombardéry zasáhly rozsáhlá zařízení letiště Kasumigaura. Stíhače vedl Lt.Cmdr. Wolf a i tentokrát měli ve vzduchu dost práce. Naše letouny byly napadeny při přiblížení i při odletu, žádný útočník se však k bombardérům nedostal. Při tomto letu se naši stíhači setkali s tím, co se nejvíce blížilo koordinovanému útoku, jaký Japonci dokázali provést. Za útočícím nepřátelským letounem následoval ve vzdálenosti 100 až 200 yardů další, který se pokoušel dostat do palebné pozice za letoun či letouny útočícími na vedoucí stroj. Jednou tato taktika přinesla zásah. Lt(jg) Chamber, zapůjčený od VF-3, pronásledoval letoun pravděpodobně typu Jack a střílel na něj, když se na něj z výšky vrhl další stroj typu Tony. Lt.Cmdr. Wolf spatřil druhého nepřítele střílejícího na F6F, stočil se proti němu a sestřelil ho. Častěji však přilétali stíhači po jednom. Jejich oblíbeným úhybným manévrem byl zvrat a následný let do opačného směru; zdálo se, že je to jediný obranný obrat, který znali.
Let se vrátil s bilancí 8 sestřelů, 3 pravděpodobných sestřelů a 7 poškozených letounů - vše ve vzduchu. Dva naše letouny byly lehce poškozeny.
Mitsubishi A6M5 Model 52a z Tsukuba Kōkūtai na snímku z posledního roku války. V křídle jsou demontovány 20mm kanony. Jedná se o stroj vyrobený licenčně firmou Nakajima. Foto: SDASM
Mezitím přispěla divize Lt. Hoppa na RAPCAP k denní bilanci jedním letounem typu Jill a jedním typu Tony. Konečné výsledky činily: ve vzduchu 21 zničených, 6 pravděpodobně zničených a 10 poškozených; na zemi 15 zničených, 5 pravděpodobně zničených a 28 poškozených. Nepřišli jsme o žádný letoun ani pilota; dva letouny utrpěly menší poškození.
K tomuto součtu je třeba připočíst ještě jednu položku. Lt(jg) Jones, zapůjčený od perutě pro let v divizi velitele skupiny, předvedl skvělý sólový výkon a při jediném letu sestřelil 3 letouny typu Zeke. Úkolem mise byla koordinace cílů a divize odstartovala spolu s letem VF-3. VBF-3 si však Jonese hrdě přivlastňuje a skromně přičítá jeho Zeky k vlastní bilanci, čímž počet sestřelů ve vzduchu stoupá na 24.
Kdyby operace pokračovaly po celý 17. únor, skóre druhého dne by pravděpodobně ve všech kategoriích překonalo první den. VBF-3 však uskutečnila pouze dva lety, které celkové výsledky výrazně zvýšily. První byl průzkumný let k letištím Ishioka a Tsukuba, vedený Lt.Comdr. Wolfem. Při této misi Lt.(jg) Jones, opět letící v divizi koordinátora cílů, znovu dosáhl několika sestřelů: tentokrát zničil jeden letoun typu Hamp a jeden typu Oscar. Ens. Stroder, fotografický pilot letící Jonesovi jako křídlo, jeho výkon přesně vyrovnal, dokonce i v totožnosti obětí. Druhý průzkumný let vedl Lt. Williams a pronikl dále do vnitrozemí než kterýkoli z jeho předchůdců; zaútočil na letiště Utsonomiya a způsobil tam těžké škody. Odpor ve vzduchu byl zhruba stejný jako při předchozích letech a stíhači sestřelili 7 letounů, 3 další pravděpodobně zničili a 3 poškodili. Všechny pozdější lety byly zrušeny a úderná skupina se stáhla. Bilance druhého dne tedy činila: ve vzduchu 13 sestřelených, 3 pravděpodobně zničené a 3 poškozené; na zemi 5 zničených, 4 pravděpodobně zničené a 28 poškozených. Rovněž během druhého dne jsme neutrpěli žádné ztráty.
Dodejme, že jediným letounem, který během dvoudenní operace ztratila palubní letecká skupina USS Yorktown, byl F6F-5 z VF-3, ale jeho pilot Ens. J. T. Graham byl zachráněn.
Následek jednoho z útoků letounů US Navy během 17. února 1945 nedaleko Tokia. Jedná se o poškození závod na výrobu leteckých motorů v Tachikawě. Foto: US Naval Heritage Command
Boj nad Tsukubou
Unikátní vhled do situace na japonské straně přináší bojový deník operačně výcvikové jednotky Tsukuba Kōkūtai, který se nachází v Japan Center for Asian Historical Records. Stručné historii Tsukuba Kōkūtai jsem se věnoval ve vydání magazínu INFO Eduard z července 2025.
V jejích řadách působili i veteráni z bojů proti americkým leteckým silám. V době amerického útoku u Tsukuba Kōkūtai probíhaly dvě změny nad rámec její dosavadní činnosti. Na konci roku 1944 byla v rámci tohoto útvaru zorganizována stíhací peruť, vyzbrojená letouny A6M a N1K (George 11). Od února 1945 připravovala Tsukuba Kōkūtai detašmány pro výcvik a nasazení letců Kamikaze.
Tsukuba Kōkūtai dostala 15. února zprávu o americkém svazu, který se nechází asi 180 námořních mil západně od Truku a pluje kurzem 320 stupňů. Nebylo však jasné, zda jsou jeho součástí letadlové lodi. Riziko však bylo natolik velké, že od 16. února byl v oblasti ostrovů Ogasawara a japonských ostrovů vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti.
Během 15. února byly zahájeny intenzivní práce letecké údržby, které měly za cíl uvést maximální počet Zer do bojeschopného stavu. Navíc bylo do Tsukuby ze základny Koizumi dopraveno třináct Zer Model 52, takže počet bojeschopných strojů dosáhl 24. V rámci této výcvikové jednotky bylo rovněž ustaveno velitelské stanoviště pro bojové operace. Pro boj s americkými letci byly určeny primárně standardní stíhací letouny, ušetřeni bojového nasazení měli být žáci, výcviková technika a další vybavení.
Cvičné letouny byly od 16. února připravené k evakuaci na základny Kōriyama nebo Matsushima. Výcvik na základně Tsukuba pokračoval jen částečně. Pokračovala instruktáž žáků 42. leteckého kurzu, ale výcvik pro pokročilé žáky a budoucí příslušníky speciálních útočných jednotek byl přerušen.
Tsukuba Kōkūtai měla k dispozici během 16. února pro bojové nasazení 4 Shideny a 24 Zer a 21 Zer během 17. února.
Během dvou dnů provedla letka se stroji Shiden celkem čtyři bojové akce s počtem letounů tři až čtyři. Jednotka Zer provedla celkem devět bojových akcí a počet letounů se při nich pohyboval od 24 do 3, přičemž při poslední akci 17. února bylo nasazeno 14 Zer.
Po střetnutích 16. února její letci nárokovali 6 jistých sestřelů a 6 strojů jako poškozených. Při bojích 17. února nárokovali stíhači z Tsukuba Kōkūtai dva letouny sestřelené jistě, jeden pravděpodobně a jeden jako poškozený.
Celkem během dvou dnů jednotka ztratila 15 letounů, z toho 12 během prvního dne bojů. Další dva nouzově přistály a pět dalších bylo poškozeno. Celkem 18 pilotů zahynulo a čtyři byli zraněni.
Poškozený Hellcat z VF-3 po dosednutí na palubu USS Yorktown po náletu na oblast Tokia 17. února 1945. Stroj zpět dovedl Lt. Henry M. „Shorty“ Rowland. Foto: US Naval Heritage Command
Po střetech s Task Force 58 měla stíhací jednotka Tsukuba Kōkūtai k dispozici 15 Zer Model 52 a stejný počet pilotů.
Zvláštní pochvalu v záznamech jednotky získal poddůstojník 1. třídy Takanobu Obata, který při čtvrtém nasazení během 16. února čelil sám třiceti Hellcatům a podařilo se mu tři sestřelit. Během 16. února se zřejmě Tsukuba Kōkūtai dopoledne střetla s Hellcaty z VF-12 (USS Randolph) a během odpoledne narazila na Hellcaty z VF-46, které zajišťovaly doprovod pro Avengery z VT-46 (USS Cowpens).
V průběhu 17. února se Tsukuba Kōkūtai s vysokou pravděpodobností střetla s Hellcaty z výše zmíněné VBF-3. Američané sice neutrpěli žádné ztráty, ale por. Toshihide Kihara si v tomto střetnutí připsal jedno vítězství nad Hellcatem. Tento boj je ztvárněn na boxartu Piotra Forkasiewicze.
Vyhodnocení japonské strany
Bojový deník Tsukuba Kōkūtai obsahuje zajímavou pasáž, která shrnuje poučení z bojů během 16. a 17. února 1945. Zmiňuje například situace, v nichž se do boje s Američany dostaly cvičné letouny. V řadě pozorování nepřátelské taktiky správně identifikuje principy nasazení stíhacích formací US Navy. Přináší i zajímavé detaily o vlastních obranných opatřeních a upozorňuje na podmínky, za nichž Američané přehlédli velké množství letounů na zemi. Otázkou však zůstává, proč jednotka určená pro pokročilý výcvik získala bojové zkušenosti s protivníkem teprve z tohoto střetnutí. Všechny poznatky uvedené v této části hlášení byly již několik let známé bojovým jednotkám císařského námořnictva:
1. Stíhací operace
a. Příčiny těžkých ztrát stíhací jednotky sestavené z instruktorů a učitelského sboru skupiny
1. Obtíže při přechodu od výcvikové techniky a postupů k operačnímu nasazení
Podle zásad skupiny je naším hlavním úkolem výcvik a v současnosti používáme jako hlavní palivo benzín s oktanovým číslem 87. Přechod na operační podmínky je proto mimořádně obtížný, není-li k dispozici alespoň půl dne. V tomto případě údržba pokračovala až do okamžiku těsně před vzletem stíhačů; zkušební lety i střelby proto nebylo možné provést v dostatečném rozsahu.
2. Nedostatečný výcvik příslušníků jednotky
Pozemní příprava zahrnující poznatky z bojové činnosti probíhala podle možností. Takzvaný jednotkový výcvik vedený instruktory a učitelským sborem však nebylo možné provádět kvůli nedostatku paliva a výstroje. Někteří příslušníci proto při prvním zachycení nepřítele v tomto střetnutí opakovali chyby podobné těm, kterých se dopouštěli již dříve.
3. Nutnost komplexního výcviku v rychlém vzletu, vytvoření formace a zachycení nepřítele
U bojových jednotek jsou běžné úkony při činnosti proti nepříteli již součástí výcviku. Po vzletu se jejich příslušníci dokážou bez prodlení shromáždit, zformovat, spolupracovat v sestavě a nasadit všechny síly. V naší jednotce se naproti tomu shromáždění a zaujetí sestavy zpravidla nedařilo a značný počet letounů byl napaden jednotlivě.
4. Nedostatečné povědomí o nepříteli při poplachu, vzletech a přistáních
Většina příslušníků vstupovala do boje poprvé. Ačkoli se do střetnutí vrhli s odvahou a odhodláním, někteří při vzletu a přistání dostatečně nesledovali nepřítele. Například:
(A) Vracející se stíhači se zařadili na okruhu za sebe jako při běžném výcviku, bez ohledu na možnost nepřátelského ostřelování za nízkého letu. Letouny je naopak nutné rozptýlit nepravidelně, nejméně 50 metrů od sebe v podélném i příčném směru.
(B) Při evakuaci letounů operovaly v blízkosti naší jednotky nepřátelské stíhačky. Přesto příslušníci používali vzletovou dráhu obvyklým způsobem: pojížděli proti větru a vzlétali bez spěchu. Po vzletu někteří kroužili nad letištěm, teprve poté zamířili k cíli. Přišli jsme tak o dva cenné cvičné letouny.
(C) I v době, kdy nepřátelské letouny útočily na letiště, někteří vracející se piloti přistávali obvyklým způsobem: kroužili a nalétávali po předepsané trase, jak je uvedeno výše.
vrch. poddůstojník Takanobu Obata, Tsukuba Kōkūtai, Japonsko, únor 1945
b. Poučení ze vzdušných bojů s nepřátelskými letouny
1. Dosavadní bojové zkušenosti ukazují, že nepřítel dobře ovládá boj ve dvojici letounů. Také v tomto střetnutí byly útoky dvojic velmi účinné. Většina našich pilotů, kteří se nevrátili, zřejmě zaútočila na vedoucí nepřátelský letoun a poté byla sestřelena letounem, který letěl za ním. K protiopatřením patří:
(A) První útok vést proti wingmanovi nebo jinému letounu letícímu za vedoucím strojem.
(B) Ponechat podpůrné vlastní letouny během útoku v záloze a účelně je využít k podpoře útočící skupiny.
2. Manévrový boj ve vertikální rovině je obecně nevýhodný; boj s využitím vertikálních obratů je naopak velmi výhodný. Jsou známy případy, kdy cvičný bojový letoun manévrem pronikl dovnitř obratu nepřátelského letounu, takže nepřítel jen obtížně mohl zamířit a použít zbraně.
3. Střelecký výcvik je nutné provádět pravidelně a zvyšovat pravděpodobnost zásahu. V tomto střetnutí se zkušený pilot - poddůstojník 1. třídy - utkal s početně silnějším nepřítelem, sestřelil tři letouny a bezpečně se vrátil. Bylo to nepochybně dáno jeho převahou ve vzdušném boji, ale také tím, že nepřítele zničil jediným přesně vedeným útokem a rychle opustil prostor boje. Někteří mladší piloti získali výhodnou palebnou pozici, nedosáhli však zásahu a v následném boji se ocitli ve značné nevýhodě. Musíme znovu klást důraz na střelecký výcvik na vlečný cíl, který se dříve prováděl.
4. Po útoku z výhodné pozice, pokud pilot nezasáhne a přejde do stoupání, musí zůstat plně připraven na nepřátelský útok střelbou vzhůru. Mnozí piloti, dosud ovlivnění návyky ze základního výcviku, přešli do stoupání bez potřebné obezřetnosti nebo pokračovali přímo vpřed a byli zasaženi. Za vhodnější se jeví odvalit se do směru opačného, než kterým uniká nepřítel, a poté ve větší vzdálenosti přejít do stoupání - případně pokračovat přímo do vertikálního pronásledování. V obou případech je nezbytné věnovat zvláštní pozornost letounům útočícím zezadu.
5. Při střetnutí se Zery se zdá, že nepřátelské F6F dávají přednost zachování rychlosti před výškou a připravují se stoupáním na další útok. I když jsme útočili s výškovou převahou přibližně 1 500 metrů, opakovaně nás přivítala čelní palba, která nám znemožnila účinně střílet; v některých případech jsme naopak byli zasaženi útokem vedeným střelbou vzhůru.
6. Při pronásledování nepřítelem je nejvhodnější přejít výkrutem do sestupného skluzu, případně zahájit ostrou klesavou zatáčku se skluzem. Přechod do stoupavé zatáčky je za těchto okolností krajně nevhodný.
por. Toshihide Kihara, Tsukuba Kōkūtai, Japonsko, únor 1945
2. Opatření ke zmírnění škod
a. Důkladné maskování letounů uložených v úkrytech je mimořádně účinné. Naše jednotka měla v úkrytech uloženo více než 40 letounů. V některých případech se palba F6F soustředila především na stroje udržované poblíž parkovací linie, zatímco ostatní letouny zůstaly bez povšimnutí.
b. Základny stíhacích jednotek je nutné přednostně a neodkladně opevnit. Musí poskytovat úkryt vlastním stíhačům až do nejzazší možné chvíle a umožňovat rychlé vzlety k druhému i třetímu útoku. Nutnost rychle posílit pozemní protiletadlovou palbu, aby bylo možné zastavit ostřelování letiště za nízkého letu, není třeba dále vysvětlovat.
c. Různá opatření potřebná k protivzdušné obraně se zavádějí rychlým tempem. Záležitosti vyžadující souhlas vyšších míst nebo spolupráci stavebního oddělení však jejich uskutečnění značně zdržují a nemusí být dokončeny včas pro nejbližší boje. Naléhavě pociťujeme potřebu, aby stavební odbor jednal rychleji. Pravomoci velitelů jednotlivých jednotek je třeba rozšířit a zavést mimořádné postupy, které umožní okamžitě uvolnit a využít potřebné finanční prostředky i materiál.
Za pomoc s přípravou článku děkuji kolegovi Martinovi Ferklovi.
Zdroje:
BOBEK J: Tsukuba Kaigun Kōkūtai, INFO 07/2025
Bombing-Fighting Squadron Three (Narrative history)
Commander Task Group 58.4, Operation Order 2-45
JACAR Ref. C13120465300 Tsukuba Naval Air Group Combat Report (No. 3)
HATA I., IZAWA Y.: Japanese Naval Aces and Fighter Units in World War II
HATA I., IZAWA Y., Schores C.: Japanese Army Air Force Fighter Units and their Aces 1931 - 1945
MORRISON Samuel E.: Victory in the Pacific, Volume XIV
YOSHINO Y.: Tsukuba Kōkūtai Fighter Squadron