Info EDUARD
Synced!
Žádost o souhlas s ukládáním volitelných informací

Pro základní fungování webu nepotřebujeme ukládat žádné informace (tzv. cookies apod.). Rádi bychom vás ale požádali o souhlas s uložením volitelných informací:

Anonymní unikátní ID

Díky němu příště poznáme, že se jedná o stejné zařízení, a budeme tak moci přesněji vyhodnotit návštěvnost. Identifikátor je zcela anonymní.

Vaše souhlasy a odmítnutí si ukládáme do vašeho zařízení, abychom se vás už příště znovu neptali. Můžete je kdykoli později upravit ve Správě cookies

Více informací

Aa

Aa

Aa

Aa

Aa

 

 

 

 

aA

Flying Knights v Austrálii

Na boxartu Adama Toobyho jsou zachyceny dva stroje z 9th Fighter Squadron, 49th Fighter Group při letu nad severní Austrálií. Za řízením letounu „The Rebel“ sedí Capt. Ben S. Irvin a stroj „Bob´s Robin“ řídí Lt. Robert Harry Vaught. “Bitchin’ Ben” Irvin byl veteránem bojů na Filipínách a Jávě.


Text: Jan Bobek

 

Mezi významné stíhací jednotky amerického armádního letectva, které bojovaly v pacifické oblasti, patřila 49th Fighter Group. Její letci si na letounech P-40, P-38 a P-47 nad Austrálií, Novou Guineou a Filipínami připsali 664 vítězství. Mezi její přední esa se zařadil i nejúspěšnější americký stíhač z období druhé světové války „Dick“ Bong (40 v.) nebo „Jerry“ Johnson (22 v.). Oba sloužili na letounech P-38 Lightning v rámci 9th Fighter Squadron „Flying Knights“ a navázali na službu svých kolegů, kteří proti nepříteli startovali poprvé v březnu 1942 v kokpitech Curtissů P-40E Warhawk. A začátky to nebyly vůbec snadné.

 

Z USA do Austrálie

Tato stíhací jednotka vznikla v červnu 1940 v USA jako 49th Pursuit Group (Interceptor) a v té době existoval jen její štáb a Headquarters Squadron. V prosinci byly k jednotce přiděleny jako její stíhací peruti 7th, 8th a 9th Pursuit Squadron. Jednotka byla aktivována v lednu 1941 a kádr pilotů s jistými zkušenostmi vytvořili příslušníci 31st PG, která však v té době existovala jen rok. Výzbrojí 49th PG se staly obstarožní letouny P-35, se kterými letci trénovali na úrovni jednotky, nebo při vojenských cvičeních.

Po japonském útoku na USA se v prosinci 1941 stal velitelem 49th PG Maj. P. B. Wurthsmith, který nosil letecký odznak od roku 1928 a na Filipínách s 17th PS zažil první boje proti Japoncům. Jeho nová jednotka se na Boží hod vánoční dozvěděla, že bude nasazena v Pacifiku, a více než 1 100 jejích příslušníků se 11. ledna 1942 vydalo v konvoji ze San Francisca do Melbourne v Austrálii. Do cíle bez úhony dorazili 1. února 1942 a 49th PG se stala první jednotkou U. S. Army Air Corps, která dorazila do bojové zóny po vyhlášení války ze strany Japonska.

Hned od počátku 49th PG bázovala na třech různých základnách a připojil se k ní Capt. Boyd „Buzz“ Wagner z 17th PS, který se v prosincových bojích nad Filipínami stal prvním stíhacím esem U. S. Army Air Corps. Každá z perutí byla vyzbrojena 25 letouny P-40E a pro piloty se jednalo o přechod na novou techniku. Teprve na australských základnách se seznamovali s charakteristikami tohoto letounu. Kvůli vlastnostem motoru došlo k řadě potíží při pojíždění a několik desítek strojů bylo při menších či větších haváriích poškozeno.

V té době v Austrálii panovaly značné obavy z japonského postupu na Nové Guineji směrem k základně Port Moresby a z možného japonského vylodění na australském kontinentu. Tyto obavy byly umocněny náletem japonských palubních letounů z letadlových lodí Akagi, Hiryū, Sōryū a Kaga na Darwin 19. února 1942. Tento útok byl prvním a zároveň největším náletem na území Austrálie během druhé světové války. Právem se nazývá jako australský Pearl Harbor. Obránci si přilétající útočníky spletli se skupinou letounů P-40 z 33. Pursuit Squadron, která se kvůli špatnému počasí vracela z neúspěšného přeletu na Jávu.

Japonští letci, poučení z náletu na Pearl Harbor, neútočili pouze na plavidla, ale rovněž na pozemní infrastrukturu. Po prvním náletu přišel druhý, který provedlo 54 dvoumotorových námořních bombardérů ze základen v Indonésii, a soustředil se na letiště a další objekty. Japoncům se při ztrátě čtyř letounů podařilo potopit 10 spojeneckých lodí včetně torpédoborce USS Peary, zničili 23 letadel, zdevastovali vojenskou i civilní infrastrukturu v Darwinu a pojistili si nerušené vylodění na Timoru.

 41-5509, 1Lt. Joseph J. Kruzel, 17th PS (Provisional), 4th CG, Jáva, únor 1942

Joseph John Kruzel se narodil 17. února 1918 v Pensylvánii. V květnu 1940 zamířil k letectvu v rámci programu leteckých kadetů a v prosinci toho roku byl přidělen k 2nd Observation Squadron na Filipínách. Poté byl v září 1941 převelen k 17th PS, která přezbrojila na Warhawky. Po japonském útoku na Pearl Harbor a invazi na Filipíny se 17th PS přesunula do Austrálie a následně se Kruzel zúčastnil bojů v Nizozemské východní Indii. Svého prvního sestřelu dosáhl 17. února 1942, když sestřelil Ki-27 nad Palembangem. Následovaly sestřely dvou A6M ve dnech 19. a 20. února. V březnu se pak připojil k 9th FS v Austrálii, kde s ním létal jako jeho číslo George Preddy. U jednotky působil až do svého návratu domů v prosinci 1942. V listopadu 1943 se s 361st FG přesunul do Anglie na základnu Bottisham, kde skupina obdržela P-47D. V Evropě dosáhl Kruzel dalších tří sestřelů plus jednoho sdíleného. Jeho celkové skóre tak čítalo 6,5 sestřelu a jedno poškození. Do USA se vrátil v lednu 1945. Zastával řadu významných funkcí a dosáhl hodnosti major general. Do výslužby odešel 1. srpna 1970 a zemřel 10. července 2002 ve věku 84 let. Jeho P-40 z období, kdy ještě působil u 17th PS, je zajímavý kresbou draka chrlícího oheň, nakreslené na obou stranách přídě. Podobná kresba pak zdobila i jiný P-40E, který Kruzel používal v Austrálii. Ten měl ovšem zbarvení britskými kamuflážními barvami a Kruzelův Flight podle něj získal název „Dragon Flight“.            


Horn Island a intermezzo s 7th Pursuit Squadron

Na počátku března 1942 se Maj. Wurthsmith zeptal velitele 7th PS Lt. Morrisseye, zda má dost zkušených pilotů pro vytvoření detašmánu, který by byl vyslán na Horn Island ležící v Torresově průlivu v Queenslandu v severní Austrálii mezi australskou pevninou a Papuou Novou Guineou. Morrissey sestavil skupinu dvanácti letců, kteří se na ostrov vydali okamžitě a devět z nich dorazilo do cíle bez pozemního personálu a zabezpečení.

Právě na tuto základnu podniklo 14. března 1942 nálet osm bombardérů G4M Betty s doprovodem dvanácti stíhacích letounů A6M2 Zero Model 21. Všechny letouny patřily k 4. Kōkūtai a zatímco bombardéry, jimž velel por. Shigeo Yamagata, vzlétly z Rabaulu, tak jejich stíhací doprovod, jemuž velel por. Shirō Kawai, odstartoval z nedávno dobyté základny Lae na Nové Guineji. Lt. Morrissey dostal o blížících se útočnících zprávu včas a podařilo se mu se svými muži dostat do vzduchu.

Osádky bombardérů Betty na základnu nerušeně a přesně shodily svůj náklad z výšky sedmi kilometrů. O deset minut později na ně zaútočil jeden „Hurricane“ a palubní střelci jej nárokovali jako sestřelený. Pilotem amerického letounu byl zřejmě 2/Lt Harold J. Martin, jemuž byl po boji přiznán sestřel bombardéru. Náletem byl zničen jeden dvoumotorový Hudson, další byl poškozen a škody utrpěly i budovy, stany, nádrž na vodu a vozidla. Při zpátečním letu osádky bombardérů ostřelovaly jedno spojenecké plavidlo.

Japonský stíhací doprovod zaměstnal většinu Američanů a nárokoval osm sestřelených letounů. Mezi nimi byl i budoucí nejúspěšnější japonský námořní stíhací pilot, Hiroyoshi Nishizawa. Čtyři letouny byly palbou Zer poškozeny. Jedinou kompletní ztrátou na americké straně byl ale stroj, jehož pilot ztratil orientaci a po seskoku padákem mu pomohli dva mladí Aboridžinci.

Během soubojů Američané nárokovali čtyři sestřelená Zera. Zabit byl ppor. Nobuhiro Iwasaki, jehož stroj byl později nalezen a spojenečtí zpravodajci z něj získali řadu cenných údajů, především z výrobních štítků komponentů. Jeho přemožitelem se zřejmě stal Lt. Morrissey, který protivníka zasáhl ze vzdálenosti 200 yardů. Jedním z Iwasakiho wingmanů byl právě Nishizawa.

Druhým sestřeleným japonským letcem byl podd.1. tř. Genkichi Oishi. V jeho případě je jeho přemožitel nezpochybnitelný. Lt. A. T. House zaútočil na Zero, které se snažilo dostat za Morrisseye. Když chtěl House zahájit palbu, z kulometů nevyšla ani rána. Proto se rozhodl vrazit pravým koncovým obloukem do trupu Zera a zabil Oishiho v kokpitu. P-40 pak začal dělat nepopsatelné nekontrolovatelné manévry. House nad letounem znovu získal kontrolu ve výšce 4 000 stop a přistál zpět na základně při vysoké rychlosti bez použití klapek. Za tuto akci obdržel zcela zaslouženě Distinguished Service Cross. Krátce po tomto boji byla 7th PS z Horn Islandu stažena a House brzy skončil v nemocnici. Na dovolence v Sydney mu totiž taxikář přejel přes nohu. Inu, kdo má viset, ten se neutopí.

 41-5647, 1Lt. John Landers, 9th FS, 49th FG, Darwin, Austrálie, 1942

John Dave Landers patří ke stíhacím pilotům, kteří zaznamenali během druhé světové války úspěchy na dvou odlišných válčištích. Prvních šesti sestřelů dosáhl v Pacifiku, zbytek do celkového skóre 14,5 sestřelu přidal v Evropě. Narodil se 23. srpna 1920 v Oklahomě, v osmnácti letech se přestěhoval do Texasu. V dubnu 1941 vstoupil do programu armádních leteckých kadetů, 12. prosince byl vyřazen v hodnosti First Lieutenant a již v lednu 1942 byl odvelen do Austrálie. K 9th FS/49th FG se připojil poté, co do Darwinu dopravil 3. dubna jeden P-40E. Hned následující den si připsal dva sestřely, následně přidal další dvě vítězství 14. června a 30. července. Poté odstartoval 26. prosince ke svému poslednímu bojovému letu v Pacifiku. Toho dne nejprve dosáhl dalších dvou vítězství, poté byl sám nad Novou Guineou sestřelen a několik dní bloudil v džungli, než se s pomocí domorodců dostal zpět. V únoru 1943 se vrátil do USA a na vlastní žádost byl odeslán ke své druhé operační túře, tentokrát v Evropě (kde poté absolvoval i třetí túru). Z jeho působení v Pacifiku jsou známy dva osobní Warhawky. První z nich, pojmenovaný Skeeter (41-5647), je zde vyobrazen. Na levé straně trupu za kabinou nesl kresbu dravce ve žlutém poli, coby znak příslušnosti k flightu Andyho Reynoldse, který touto kresbou opatřil svůj letoun jako první. Na přídi nesl Skeeter jednoduchou kresbičku komára držícího v ruce samopal.

Hrozba invaze

Obavy z japonských plánů vylodit se v Austrálii ještě vzrostly na počátku března 1942. Během 3. března bylo letiště Broome v západní Austrálii napadeno devíti Zery z 3. Kōkūtai. Japonští letci při postřelování základny a jejího okolí zabili téměř 90 vojáků a civilistů a zničili 23 letounů. Během návratu do Koepangu tři piloti Zer narazili na nizozemský transportní letoun C-47. Vzhledem k tomu, že byl kamuflovaný, považovali jej za legitimní cíl. Jejich palba zasáhla trup, pravé křídlo a pravý motor. Letoun přešel do vývrtky, ale k překvapení Japonců ji pilot vybral těsně nad zemí a podařilo se mu nouzově přistát. Jeho pilotem bylo totiž Ivan Smirnov, ruské stíhací eso z první světové války. Dalších osm Zer stejné jednotky napadlo základnu Wyndham a zničilo na ní jeden letoun a poškozeno bylo několik budov.

Hned během následujícího dne, 4. března 1942, zaútočilo devět Zer z 3. Kōkūtai na základnu RAAF v Darwinu. Podařilo se jim zničit jeden Hudson a poškodit několik budov. Všechny japonské stroje se vrátily na základnu, i když tři z nich byly lehce poškozeny protiletadlovou palbou. 

V té době bylo hlavní úsilí Spojenců soustředěno na boje o Jávu. Australské základny byly tedy dočasně bez ochrany a Australané zoufale potřebovali zajistit stíhací obranu Port Moresby na Nové Guineji. Americká strana proto vyčlenila 25 letounů P-40 a převzala je 75. peruť RAAF, která byla zformována 4. března. Do Port Moresby se jednotka přesunula 21. března a její velitel „Old John“ Jackson za mimořádně těžkých podmínek dokázal své piloty vést, motivovat a přeměnit je ze skupiny nováčků na vážné protivníky veteránů japonského námořnictva. V dubnu spojenecké stíhače v oblasti Port Moresby posílili Američané s Airacobrami. Postupně byla stroji P-40E vyzbrojena také 76. peruť RAAF na základně Archerfield a 77. peruť RAAF v Pearce v západní Austrálii.

 A6M2 Zero Model 21, por. Zenjirō Miyano, 3. Kōkūtai, letiště Poeleti, Timor, březen 1942

Tento letoun, vyrobený firmou Mitsubishi, byl vyfotografován v dubnu 1942 v Rabaulu s částečně přetřeným markingem, který původně patřil poručíku Miyanovi. Zde je zrekonstruován v podobě, v jaké s ním Miyano létal. Pruhy na trupu a ocasních plochách mohly být provedeny i v tmavě modré nebo černé barvě. Zenjirō Miyano sloužil od roku 1939 u 12. Kōkūtai v Číně a v říjnu 1941 byl jmenován do funkce buntaichō u 3. Kōkūtai, s níž se účastnil tažení na Filipínách a v Nizozemské východní Indii. Při náletu na australské Broome 3. března 1942 zaútočil Miyano na DC-3 nizozemských aerolinií. Pilotem Dakoty byl kpt. Ivan Smirnov, stíhací eso ruského letectva z první světové války. S hořícím motorem se mu podařilo nouzově přistát, piloti Zer však na zemi zabili čtyři pasažéry. Miyano byl v dubnu 1942 převel k 6. Kōkūtai, jež měla mít základnu na atolu Midway. Jeho část jednotky byla přepravována na palubě letadlové lodi Jun´yō, jež se podílela na útoku proti Dutch Harbor na Aleutách. Miyano se náletu na přístav rovněž zúčastnil. Jeho jednotka měla od srpna 1942 základnu v Rabaulu a v listopadu byla přeznačena na Kōkūtai 204. Miyano patřil mezi buntaichō jednotky a od března 1943 zastával funkci hikōtaichō. Patřil mezi inovátory bojové taktiky a stíhacích doprovodů. Jako první zavedl v námořním letectvu čtyřčlenné formace a celkem dosáhl 16 vítězství. Zahynul 16. června 1943 nad Guadalcanalem při doprovodu střemhlavých bombardérů.


9th Pursuit Squadron letí do Darwinu

Ihned po japonských útocích v západní Austrálii dostala leteckou obranu Darwinu na starosti americká 9th Pursuit Squadron, jíž velel Capt. James C. Selman. Pozemním transportem vyrazily části pozemního personálu s technickým vybavením. Na trasu dlouhou 2000 mil se ve svých letounech nad neznámou krajinou od 8. března postupně vydalo 25 pilotů. Kvůli bouřím a technickým problémům dorazili první do cíle až po dvou týdnech. Základna Darwin byla však příliš poškozená a brzy se Američané přesunuli na jižněji ležící Batchelor Field. Ke konci měsíce se na tomto letišti shromáždilo 21 z původních 25 letounů, které se na cestu do Darwinu se svými piloty vydaly.

Řady 9th PS v té době posílili veteráni, kteří již prošli boji s Japonci, Lt. Joseph J. Kruzel měl v té době na kontě tři vítězství, Lt. Ben S. Irvin si připsal jeden bombardér a jedno Zero a Lt. Andrew J. Reynolds měl na kontě tři Zera a třetinový podíl na zničení dvoumotorového letounu, který identifikoval jako „Me 110.“

 

První letecké boje

Prvního leteckého vítězství dosáhla 7th Pursuit Squadron 22. března 1942. Japonskou formaci z 3. Kōkūtai tvořil průzkumný letoun C5M Babs v doprovodu tří Zer Model 21. Proti nim odstartovalo dvanáct Warhawků. Průzkumný letoun se po dokončení úkolu od doprovodu oddělil, a to se mu stalo osudným. Američané letěli v hladině 20 000 stop a když 1 000 stop pod sebou spatřili osamělý letoun, nedali mu šanci. Útok provedli 2/Lt. Clyde L. Harvey, Jr. a 1/Lt. Stephen Poleschuk. Pod jejich palbou se letoun zřítil jihozápadně od ostrovu Bathurst. Oba průzkumní letci, podd. 1. tř. Shigiki Mori a podd. 1. tř. Shinobu Nagasawa, zahynuli. První vítězství 9th PS si připsal Poleschuk.

První vítězství proti nepřátelským bombardérům si 9th PS připsala 28. března při náletu sedmi bombardérů G4M Betty z Takao Kōkūtai. Bombardovací formace letěla bez doprovodu a podařilo se jí z výšky 18 000 stop zasáhnout runway letiště Darwin a poškozen byl jeden letoun. Japonské osádky ohlásily sestřelení tří P-40, žádný však ve skutečnosti sestřelen nebyl. Zahynula však celá osádka, které velel praporčík Taketoshi Asahiro. Na americké straně si nárokovali jistá vítězství 2/Lt Clyde L. Harvey, Jr., 1/Lt William D. Sells, 1/Lt Robert Harry Vaught a pravděpodobný sestřel si připsal 1/Lt Stephen Poleschuk.

Následující nálet, k němuž došlo 30. března, již Japonci provedli se stíhacím doprovodem. Tentokrát bylo sedm bombardérů G4M z Takao Kōkūtai doprovázeno dvanácti Zery z 3. Kōkūtai. Nálet v Darwinu nezpůsobil téměř žádné škody, ale stíhacímu doprovodu se podařilo své svěřence ochránit. Japonští stíhači ohlásili šest P-40 sestřelených a dva zničené pravděpodobně. Ve skutečnosti byly poškozeny dva P-40 a z třetího musel Lt. McComsey seskočit na padáku.

 P-40E-1, 41-25164, Capt. Ben S. Irvin, 9th FS, 49th FG, Darwin, Austrálie, 1942


Dubnové nálety

Během náletu na Darwin 2. dubna 1942 se pilotům z 9th PS nepodařilo útočníkům způsobit žádné škody, ale o dva dny později se však situace změnila. Na základnu RAAF a na civilní letiště provedlo nálet šest G4M Betty z Takao Kōkūtai v doprovodu šesti Zer z 3. Kōkūtai. Ve vzduchu operovaly dvě americké formace, každá se sedmi Warhawky, ale jen jedné z nich se podařilo na Japonce zaútočit.

Jednu Betty sestřelila protiletadlová obrana a další dvě padly za oběť americkým stíhačům, všichni členové osádek zahynuli. Ostatní bombardéry se vrátily na základnu s různým stupněm poškození. Letci z 9th PS ohlásili osm sestřelů. Po jednom bombardéru si připsali 2/Lt Grover J. Gardner, 2/Lt John A. Kelting a 2/Lt John D. Livingstone, Jr. Dva bombardéry nárokoval 2/Lt John Dave Landers, a po jednom Zeru a jednom bombardéru si připsali 2/Lt Andrew Jackson Reynolds a 2/Lt John S. Sauber. V tomto boji Američané použili svou nacvičenou taktiku, útočili na bombardéry zepředu z převýšení. Pokud to okolnosti dovolily, provedli pak další útoky zezadu. Bombardéry G4M Betty pro ně byly novým typem protivníka a Američané brzy zjistili, že pro ně zadní střelec má nepříjemné překvapení v podobě 20mm kanonu.

Japonští stíhači žádné ztráty neutrpěli a připsali si čtyři vítězství. Ztraceny byly ve skutečnosti dva P-40, ale ne přičiněním Zer.  Při přiblížení k základně s vysunutými podvozky se dostali pod palbu vlastní protiletadlové obrany Garder a Livingstone. Gardnerovi se podařilo seskočit s padákem, ale Livingstone zahynul při pokusu o přistání na jiném letišti.

V polovině dubna došlo na japonské straně k rozhodnutí stáhnout letecké jednotky z Koepangu do Kendari a dočasně omezit nálety na Austrálii kvůli jiným prioritám. Před přesunem jednotek byly ale na Darwin naplánovány ještě dva nálety.

K prvnímu došlo 25. dubna 1942 a provedlo jej 27 bombardérů Betty z Takao Kōkūtai v doprovodu devíti Zer z 3. Kōkūtai. Tři bombardéry musely misi přerušit kvůli technickým problémům a jeden z nich byl při návratu ztracen. Japonci, jako obvykle, z velké výšky precizně zasáhli základnu RAAF, ale tentokrát se střetli s větším odporem než během minulých akcí. V tento den totiž do boje poprvé vzlétla celá 49th Pursuit Group s 7th, 8th a 9th Pursuit Squadron a celkem šlo do vzduchu 50 letounů.

V rozsáhlém boji byly sestřeleny čtyři bombardéry Betty a všichni členové osádek zahynuli. Jednomu z japonských strojů se dokonce zbortilo křídlo a narazil do vedlejšího stroje. Dvacet bombardérů bylo poškozeno, z nichž tři měly vyřazen z provozu jeden z motorů. Sestřeleno bylo i jedno Zero, první, které bylo ztraceno v bojích s 49th PG nad Darwinem. Jeho pilotem byl podd. 1. tř. Shirō Murakami.

Palubní střelci nárokovali tři sestřelené P-40 a doprovodní stíhači si připsali dalších sedm. Žádný z amerických letounů ale sestřelen nebyl, jen piloti dvou P-40 byli nuceni nouzově přistát. Zero si na své konto připsal 2/Lt William J. Hennon z 9th PS a deset bombardérů a jedno Zero nárokovali jeho kolegové z 8th PS.

O dva dny později, 27. dubna, se stejné japonské jednotky nad Darwin vrátily, bombardérů bylo tentokrát jen 17, ale stíhací doprovod byl početnější, por. Takeo Kurosawa letěl v čele 21 Zer. Proti útočníkům nasadila 49th PG opět všechny tři squadrony, ale tentokrát nevyvázla beze ztrát. Sestřeleny byly čtyři piloti P-40, včetně velitele 8th PS, Capt. Allisona W. Strausse, který zahynul. Na jeho památku po něm bylo pojmenováno jedno z místních letišť, stejně jako se to stalo v případě Livingstonea.

Američané si po těžkém boji připsali řadu vítězství, 2/Lt Stephen Wallace Andrew z 7th PS nárokoval jeden bombardér a jedno Zero, jeho kolegové z 8th PS ohlásili tři bombardéry, čtyři Zera a ještě jedno Zero jako pravděpodobně sestřelené.

Japonci ve skutečnosti ztratili jen jeden bombardér, ale deset dalších bylo poškozeno a s poškozením se vrátila na základnu i dvě Zera. Žádné však nebylo sestřeleno. Palubní střelci si nárokovali jeden zničený P-40 a japonský stíhací doprovod optimisticky nahlásil třináct P-40 sestřelených jistě a šest pravděpodobně. Údaje obou stran svědčí o nepřehlednosti a intenzitě leteckého boje.

 P-40E, Lt. Robert Harry Vaught, 9th FS, 49th FG, Darwin, Austrálie, 1942

Lt. Robert Harry Vaught se svým letounem „Bob´s Robin“. 

Australská zima

Období od června do srpna se v Austrálii řadí mezi zimní měsíce a v oblasti Darwinu je charakterizováno mírně nižšími teplotami, a především výrazně menším množstvím srážek. Po dubnových bojích 49th PG využila dobré počasí a několikatýdenní pauzu v japonských náletech, aby doplnila ztráty, zlepšila bojovou připravenost a došlo i několika administrativním změnám. Jednotka byla přeznačena na 49th Fighter Group a její části se nově označovaly jako Fighter Squadron. Navíc si piloti pro své perutě vybrali bojová jména a znaky. Okřídlenou přilbu si vybrala 9th FS a začala používat bojové jméno „Flying Knights“. Kolegové z 8th FS, kterým se přezdívalo „Eight Balls“, si později vybrali bojové jméno „Black Sheep“, které souviselo s dodávkami letounů pro tuto peruť. Zpravidla totiž nedostávala nové stroje, ale přebírala letouny jiných jednotek, které toho už měly hodně za sebou. Znakem 7th Fighter Squadron se stal Bunyip, mytické australské dravé zvíře, které měl na směrovce svého letounu namalované Bill Hennon, veterán z bojů nad Filipínami a Jávou.

V polovině června se Japonci opět zaměřili na Darwin. Během 13., 15. a 16. června provedlo nálet vždy 27 bombardérů Betty z Takao Kōkūtai a jejich doprovod v během prvního náletu tvořilo dokonce 45 Zer z 3. Kōkūtai, během dalších dvou náletů doprovod zajištovalo 21 a 27 Zer.

K jinému typu japonského útoku došlo 14. června. Piloti 27 Zer z 3. Kōkūtai měli za úkol provést postřelování základny v Darwinu. Obsluhy radarů se domnívaly, že jde o doprovod přibližně devíti bombardérů, ty však zřejmě v oblasti vůbec neoperovaly a úkolem japonských stíhačů bylo nejen napadnout RAAF station, ale způsobit ztráty nepřátelským stíhačům. Z tohoto boje si z 9th FS po jednom Zeru na své konto připsali 2/Lt I.B. Jack Donalson,  2/Lt John Dave Landers a 2/Lt Andrew Jackson Reynolds. Další Zera si připsal na konto Capt. Nathaniel H. Blanton z 7. FS, který nárokoval jedno sestřelené jistě a jedno zničené pravděpodobně.

Celkem během čtyř dnů intenzivních bojů 49th FG nárokovala 13 sestřelených Zer jistě a jedno zničené pravděpodobně, dále jeden sestřelený bombardér, další sestřelený pravděpodobně a tři poškozené. Američané ztratili devět P-40 a jeden pilot nepřežil. Japonci během těchto bojů přišli pouze o dva piloty Zer, kteří zůstali nezvěstní 13. června, ale nedá se vyloučit, že u nich došlo ke ztrátě orientace během návratu na základnu. Při třech bombardovacích náletech bylo poškozeno asi 20 strojů G4M Betty a dva členové osádek byli zabiti. Piloti Zer při těchto střetnutích nárokovali 19 jistých vítězství a 12 pravděpodobných.

Po šestitýdenní pauze Japonci zorganizovali další nálet až 30. července 1942. Takao Kōkūtai k základně RAAF v Darwinu vyslala 26 bombardérů a k cíli se přiblížily v letové hladině 26 000 stop. Doprovod tvořilo 27 Zer z 3. Kōkūtai. Po varování australských radarových operátorů šlo do vzduchu 36 strojů z 49th FG. Japonské osádky opět precizně zasáhly cíl. Poškozen byl jeden australský letoun, zasažena byla runway, zásoby paliva a vodovodní potrubí.

Piloti z 9th FS nárokovali několik vítězství. Po jednom Zeru si připsali 1/Lt I. B. Jack Donalson, 2/Lt John Dave Landers, 1/Lt Andrew Jackson Reynolds a 1/Lt Clay Tice, Jr. Jeden bombardér nárokoval jako sestřelený 2/Lt Clyde L. Harvey, Jr. a ještě mu byl uznán pravděpodobný sestřel Zera. Jejich kolegové z 7th FS si připsali dvě Zera a dva bombardéry sestřelené jistě a jedno Zero sestřelené pravděpodobně.

Boj byl zřejmě opět hodně nepřehledný, protože ztracena byla jen dvě Zera, jedno bylo sestřeleno během souboje a jeho pilot, podd. 1. tř. Shigeru Mukumoto zahynul. Druhé Zero bylo ztraceno nedaleko své základny v Koepangu kvůli závadě motoru, jeho pilot podd. 2. tř. Masashi Tomita přistál na hladinu moře. Japonští stíhači si připsali 16 vítězství, z toho tři pravděpodobná, ale sestřelen byl jen jeden P-40 z 7th FS.

V rámci 49th Fighter Group v této době nelétali jen piloti, kteří dosahovali vítězství. Mezi letci takovými letci byl i jistý 2/Lt. George Earl Preddy, Jr., který sloužil u 9th FS „Flying Knights“. Při nácviku leteckého boje 12. července 1942 letěl ve formaci čtyř letounů, které vedl 2/Lt. John Sauber. Preddy letěl na svém osobním letounu P-40E „Tarheel“ 41-5509 s číslem 85. Sauber při cvičném útoku na Preddyho špatně odhadl vzdálenost a došlo ke srážce. Sauber zřejmě po nárazu ztratil vědomí a v letounu zahynul, ale zraněnému Preddymu se podařilo z Warhawku vyskočit a jeho kolegové k místu jeho přistání navedli sanitku. Naštěstí se jej podařilo nalézt ještě před soumrakem. Měl řadu zlomenin a lékař později konstatoval, že do rána by vykrvácel. Největší starosti však Preddymu dělalo obrovské mraveniště, které se nacházelo nedaleko. Po vyléčení byl přeložen do Evropy a stal se druhým nejúspěšnějším stíhacím esem 352nd Fighter Group „Blue-nosed Bastards of Bodney.“

Austrálie sama o sobě vystavovala své obyvatele i letecké hosty různým nebezpečím, především díky místní fauně. Doslova o život šlo 16. července 1942 při letu Preddyho kolegovi Robertu H. Vaughtovi. Podrobnosti ke vzniku jeho přezdívky „Snake Bite Bob“ se dozvíte v historickém textu k jeho letounu ve stavebnici Pacific Star v tomto vydání magazínu INFO.

V červenci Japonci zahájili na australské cíle noční nálety, na které zatím Australané a Američané neměli odpověď. V září se jeden z pilotů 49th FG pokusil o nepovolený noční stíhací let, ale po přistání byl potrestán jak za nepovolenou akci, tak i za to, že přinutil jedno z letišť rozsvítit osvětlení runwaye.

 P-40E, Capt. George E. Kiser, 8th FS, 49th FG, Darwin, Austrálie, 1942

Poslední boj a přesun na Novou Guineu

Naposledy se letci z 49th FG s nepřítelem nad Austrálií střetli 23. srpna 1942. Obvyklá formace 27 bombardérů Betty z Takao Kōkūtai s doprovodem 27 Zer z 3. Kōkūtai měla tentokrát za cíl Hughes Field jižně od Darwinu. Jeden bombardér se musel předčasně vrátit kvůli závadě. Náletu se snažilo zabránit 24 P-40 z 7th a 8th FS a ještě před cílem se jim podařilo několik bombardérů donutit opustit formaci. Dva byly poškozeny středně, jeden těžce a další inkasoval několik neškodných zásahů. Jedinou ztrátou na americké straně byl P-40, jehož pilot si při pronásledování bombardérů přestal kontrolovat stav paliva a nedobrovolně skončil v moři.

Těžkou porážku tentokrát utrpěl japonský stíhací doprovod. Zahynul Buntaichō poručík Tadatsune Tokaji, veterán z bojů v Číně v rámci 12. Kōkūtai. Společně s ním v boji padli ještě podd. 2. tř. Nobutoshi Furukawa, podd. 2. tř. Itsuzō Shimizu a podd. 3. tř. Yoshiyuki Hirata.

Američané ohlásili osm Zer sestřelených jistě a jedno nárokovali jako poškozené. Bombardérů po boji nárokovali sedm sestřelených, jeden zničený pravděpodobně a dva poškozené. Jeden z bombardérů si na konto připsal Capt. George Edward Kiser.

Stíhací letci z 49th FG svou australskou anabázi skončili již jako ostřílení veteráni, kterým se během necelých šesti měsíců podařilo proti zkušenému nepříteli získat téměř 80 vítězství.

Na novou Guineu se jako první přesunula 7th FS během září, 8th FS musela dávat do pořádku své obstarožní stroje a 9th FS v Darwinu zaškolovala australské kolegy. Do prvního střetu s nepřítelem se na novém bojišti 49th FG dostala 1. listopadu 1942 když šestnáct P-40E z 8th FS doprovázelo Mitchelly a Bostony při náletu na Lae. Tam krátce předtím dorazilo velké množství Zer z Kōkūtai 251, což byla bývalá Tainan Kōkūtai a také Zera z Kōkūtai 202, v tomto případu se jednalo o starou známou 3. Kōkūtai, jen pod novým označením. Po jednom sestřeleném Zeru nárokovali 1/Lt William Charles Day, Jr. a 1/Lt Richard H. Dennis. Ve skutečnosti byl sestřelen a zabit jen podd. 1. tř. Toshio Kaneko z Kōkūtai 251, ale sedm dalších Zer bylo poškozeno. Jeden americký pilot zůstal po akci nezvěstný.

Letci z 49th FG doufali, že dostanou možnost létat na nových letounech P-38 Lightning, ale místo tohoto typu začali ke svému zklamání přezbrojovat na P-40K. tato verze sice měla ve srovnání s P-40E určitá zlepšení, ale proti obratným japonským strojům se s Warhawkem nebojovalo snadno.

Do bojů na Nové Guineji se „Flying Knights“ zapojili v prosinci 1942, v té době 9th FS velel Maj. J. C. Peaslee, který v listopadu na této pozici vystřídal Capt. B. S. Irvina. Této peruti bylo dopřáno i jedno bojové prvenství. Aniž by to její příslušníci rozpoznali, stali se první jednotkou, která se na tomto bojišti střetla s armádními letouny Nakajima Ki-43.

Došlo k tomu 26. prosince 1942, když do prostoru Buna-Dobodura přiletělo 15 pilotů se stroji Ki-43-I z 11. Hikō Sentai. Japonským letcům z 1. Chūtai této jednotky při akci velel kpt. Shigenori Miyabayashi a k letišti Pongani se dostali ve chvíli, kdy se na dráze nacházely australské bombardéry Hudson.

V oblasti však hlídkovalo dvanáct P-40 z 9th FS. Pozemní návodčí přivolal na pomoc White Flight, jemuž velel 1/Lt. „Big John“ Landers. Se svou čtveřicí zaútočil na stroje identifikované jako „Zeke“, ale okamžitě se dostal pod přesnou palbu dvou japonských pilotů a musel ze svého stroje vyskočit. Jednalo se o původní stroj „The Rebel“ Capt. Bena Irvina ještě z dob bojů nad Austrálií. Japonským letcům padl za oběť i jeden Hudson a po boji ohlásili šest sestřelených P-40. 

Američanům se podařilo sestřelil jeden stroj, jehož pilot, rotný Ryō-ichi Imamura, zahynul. Po jednom Zeke nárokoval 1/Lt Charles Steven Gallup,  2/Lt Carl G. Planck, Jr. a jeden pravděpodobně sestřelený si na konto připsal ještě 1/Lt William Frees Haning, Jr.

Během této akce byl poškozen Ki-43-I, s nímž letěl rotný Hiro-ichi Fujii. Zřejmě jej zasáhl palubní střelec jednoho z Hudsonů. Fujii se vracel podél pobřeží na sever v malé výšce a nízkou rychlostí. V této zranitelné situaci jej zpozorovala osádka letounu Wirraway z 4. peruti RAAF a neprodleně na něj zaútočila čelně z převýšení. Zasažený letoun se zřítil do moře. Australskému pilotovi P/O Johnu Archerovi nejdříve Control Officer nechtěl věřit, že sestřelil Zero, ale po potvrzení řady očitých svědků Archer a jeho palubní střelec Sgt. James Coulston dostali za odměnu šest lahví piva.

Ve výrazně jiné situaci se nacházel John Landers, který z letounu vyskočil ve výšce asi 1 000 stop nad džunglí. Neznámým terénem bloudil tři dny, až nakonec narazil na potok, jehož řečiště ho dovedlo k domorodé vesnici. Rada starších mu poskytla nocleh i jídlo a během následujícího dne jej vesničané odvedli na letiště Pongani, odkud byl 31. prosince 1942 evakuován střemhlavým bombardérem A-24 do Port Moresby. Dalších vítězství ve své kariéře Landers sice dosáhl na vytouženém stroji P-38 Lightning, ale ne u 49th FG. V létě 1944 se zapojil do bojů nad Evropou u 55th FG. Jeho kolegy z 49th FG přechod na stíhací letouny P-38 teprve čekal.

 P-40E, Capt. William J. Hennon, 7th FS, 49th FG, Darwin, Austrálie, 1942

Řada strojů 7th Fighter Squadron v Darwinu. Letoun č. 51, L'Ace, pilotoval Lt. James Bruce Morehead, který ke dvěma vítězstvím, jichž dosáhl u 17th PS nad Jávou, přidal nad Austrálií dalších pět a později ve Středomoří sloužil na strojích P-38 u 1st FG. Capt. Hennon sedí v kokpitu letounu P-40 č. 36. Foto: Australian War Memorial


Zdroje:

CLARINGBOULD, Michael J., INGMAN, Peter: South Pacific Air War, Volume 2

CLARINGBOULD, Michael J.: Pacific Profiles Volume 1, Japanese Army Fighters, New Guinea & the Solomons 1942 -1943

CLARINGBOULD, Michael J.: Pacific Adversaries, Volume 1, Japanese Army Air Force vs The Allies, New Guinea 1942 – 1944

CLARINGBOULD, Michael J., INGMAN, Peter: South Pacific Air War, Volume 5, Crisis in papua, September – December 1942

HATA, Ikuhiko, IZAWA, Yasuho, SHORES, Christopher: Japanese Naval Aces 1932 – 1945

HESS, William N.: 49th Fighter Group, Aces of the Pacific

ICHIMURA, Hiroshi: Ki-43 Oscar Aces of World War 2

JACAR: taktické operační záznamy 3. Kōkūtai

JACAR: taktické operační záznamy Takao Kōkūtai

LEWIS, Tom: The Empire Strikes South, Japan´s Air War Against Northern Australia 1942 – 1945

McDOWELL, Ernest R.: 49th Fighter Group

MOLESWORTH, Carl: P-40 Warhawk Aces of the Pacific

OLYNYK, Frank: Stars & Bars, A Tribute to the American Fighter Ace 1920 - 1973

předchozí článek

Úvodník

následující článek

Letecká vojna na Ukrajine

Článek pochází z vydání 03/2025

Info EDUARD 03/2025, Flying Knights v Austrálii
Info EDUARD 03/2025, Strana 9
Prolistovat PDF
03/2025
Info EDUARD 03/2025

INFO Eduard je modelářsko-historický měsíčník, který od roku 2010 v českém a anglickém jazyce publikuje společnost Eduard Model Accessories. Magazín je dostupný zdarma na platformě Triobo a je možné jej stáhnout také v PDF verzi. Společnost Eduard je výrobcem plastikových modelů a doplňků s více než 30letou tradicí. Během svého působení v oboru plastikového modelářství se společnost Eduard zařadila mezi jeho světové lídry. Další podrobnosti o společnosti a jejím sortimentu najdete na www.eduard.com. Zde se můžete mimo jiné zdarma přihlásit k odebírání magazínu INFO a produktových informací: https://www.eduard.com/cs/info-eduard/

 

Číst

Nenechte si ujít

Úvodník

Úvodník

03/2025

Flying Knights v Austrálii

Flying Knights v Austrálii

03/2025

GALERIE DB 605 D / Messerschmitt Bf 109 G-10

GALERIE DB 605 D / Messerschmitt Bf 109 G-10

Bf 109 G-10/U4 WNr. 611943 s motorem DB 605 D, který se v současné době nachází ve sbírce Planes of Fame Air Museum v Arizoně. Stroj nese charakteristické prvky výrobní série závodu WNF. Letoun byl ukořistěn v květnu 1945 po skupinovém přeletu a kapitulaci II./JG 52 z Rakouska do Neubibergu v Bavorsku. Tento Bf 109 patrně původně nesl označení „žlutá 13“ a díky jeho výrobnímu číslu je doloženo, že patřil maďarské jednotce 101. vadászezred.

03/2025

Válka na Ukrajině

Válka na Ukrajině

A je tu ďalší rok. V tomto pokračovaní seriálu sa pozrieme na udalosti, ktoré sa odohrali od 1. 1. 2025 do 31. 1. 2025. Vo vzduchu sa žiadne zásadné veci neodohrali, no na politickej scéne sa schyľovalo k zemetraseniu.

03/2025

Souboj nad Rennes

Souboj nad Rennes

Když se v ranních hodinách 6. června Spojenci vylodili v Normandii, Luftwaffe byla na tuto situaci připravena. Měla plán, jak posílit šest stíhacích Gruppe, jež ve Francii operovaly v rámci Luftflotte 3. Přípravy k obraně proběhly pod krycím názvem Dr. Gustav West (Drohende Gefahr West – Hrozba přicházející ze západu) a tak měly být do večera 6. června přesunuty z Německa do Francie dvě Nahaufklärergruppe, pět Kampfgruppe, dvě Schlachtgruppe a jeden Geschwaderstab, osm Nachtjagdgruppe a dva Geschwaderstaby a konečně dvě Jagdstaffel a devatenáct Jagdgruppe s pěti Geschwaderstaby. Z výše uvedených devatenácti bylo osm Jagdgruppe převedeno do podřízenosti II. Fliegerkorpsu jako Jabo Gruppe (Jagdbomber – stíhací bombardovací) a zbylé stíhací útvary podléhaly II. Jagdkorpsu. V Luftflotte Reich nadále operovaly mimo druhořadých jednotek jen čtyři Jagdgruppe a útvary "Wilde Sau".

03/2025

Ze Středomoří do Německa

Ze Středomoří do Německa

Když v dubnu 1943 došlo ke změně na pozici Kommodora Jagdgeschwader 27, žádná část této letecké jednotky se již nenacházela v Africe. Její I. Gruppe, u níž se proslavil stíhací letec Hans-Joachim Marseille, byla v listopadu 1942 stažena do Německa a od ledna 1943 byla bojově nasazena ve Francii. Štáb JG 27 a její II./JG 27 v dubnu 1943 operovala ze Sicílie, zatímco III. a IV. Gruppe měla základny v okupovaném Řecku nebo na jeho ostrovech. Břímě vrcholících leteckých bojů v Tunisku nesly JG 53 a JG 77 a II./JG 51. Všechny výše uvedené jednotky byly vyzbrojeny Messerschmitty Bf 109, převážně verze G-6.

03/2025

TEC - Nefňukat a tisknout!

TEC - Nefňukat a tisknout!

03/2025

Esem během jediného souboje

Esem během jediného souboje

S legendárními stíhacími letouny Spitfire v průběhu 2. světové války bojovali a vítězili letci mnoha národností. Řada z nich se během válečných let stala leteckými esy, někteří z nich tohoto statusu docílilo během jednoho dne. Avšak na letounech Spitfire jen jeden pilot dokázal sestřelit pět letadel během jednoho souboje. Byl jím kanadský pilot F/Lt Richard Joseph „Dick“ Audet.

12/2024

Nepřehlédněte další vydání

© 2025 Eduard – Model Accessories, s.r.o.

Mírová 170

435 21 Obrnice

Czech Republic

https://www.eduard.com

support@eduard.com

+420 777 055 500

Article Flying Knights v Austrálii waiting for thumbnails …

Sending statistics … done (1205 ms)

Rendering Flying Knights v Austrálii (397228): (10/10) (6 ms)

No sync content to local

Viewport set: width=device-width, user-scalable=0; scale = 1

No sync content to local

Screen: easyReading

--==[ RUN ]==--

Info EDUARD: theme set to 8895

Device info: input=mouse, webkitPrefix=no, screen=1264x0(1)

Mozilla/5.0 AppleWebKit/537.36 (KHTML, like Gecko; compatible; ClaudeBot/1.0; +claudebot@anthropic.com)

 r85/appLogo-123.png

 r85/pubLogoa-156-cz.png

 i10282/item1239444-small.jpg

 i10282/item1239447-small.png

 i10282/item1239448-small.png

 i10282/item1239449-small.png

 i10282/item1239450-small.png

 i10282/item1239451-small.png

 i10282/item1239452-small.jpg

 i10282/item1239454-small.png

 i10282/item1239455-small.png

 i10282/item1239453-small.jpg

 p156/vth507252-1.jpg[p1]

 r85/appLogoa-123.png[p1]

 r85/vth507691-0.jpg[p1]

 r85/vth507692-0.jpg[p1]

 r85/vth507265-0.jpg[p1]

 r85/vth507702-0.jpg[p1]

 r85/vth507949-0.jpg[p1]

 r85/vth507950-0.jpg[p1]

 r85/vth507961-0.jpg[p1]

 r85/vth488981-0.jpg[p1]

 p156/vth499720-1.jpg[p1]

 i10282/vth507692-1.jpg

 i10282/vth507693-1.jpg