Markingy pro Fw 190F-8 1/48

COL 1

Stab I./SG 2, Csar nebo Raab, Maďarsko, zima 1944/1945

Letoun má na původní kamufláži v barvách RLM 74 a 75 naneseno zimní maskování smývatelnou bílou barvou. Focke-Wulfy štábu I. Gruppe SG 2 měly v tomto období v trupovém označení modré číslice. I./SG 2 byla v Maďarsku nasazena do března 1945. Jejím velitelem byl od listopadu 1944 až do konce války Hptm. Herbert Bauer, rodák z rakouského Innsbrucku. Od počátku roku 1941 létal na Stukách u I./St.G. 2 „Immelmann“ (pozdější I./SG 2). Od června 1943 do května 1944 byl velitelem 3. Staffel. Ještě než byla jeho jednotka přezbrojena na Fw 190F, dostal v květnu 1944 za úkol velet operačně výcvikové II./SG 103 ve Francii. Během války provedl 1071 bojových letů, z toho 70 na Fw 190. Zničil 51 tanků, dva pancéřové vlaky a docílil přímého zásahu bitevní lodi Okťabrskaja revolucija. Bylo mu uznáno 11 vzdušných vítězství (z toho jedno na Ju 87), dalších 12 nároků mu nebylo potvrzeno. Byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí.

COL2

1./SG 4, Airasca, Itálie, červen 1944

I./SG 4 byla zformována z II./Sch.G. 2 v říjnu 1943 v Itálii. V té době používala Fw 190 verzí A a G. Do konce května 1944 přišla na italském bojišti při bojové činnosti téměř o šedesát letounů, neboť v tomto období Luftwaffe čelila v Itálii silné vzdušné převaze Spojenců. Na tomto letounu jsou přestříkány kříže na horních plochách i horní polovina bílého pruhu na trupu, aby se snížila jeho viditelnost nad bojištěm. Přezbrojení I./SG 4 na Fw 190F-8 proběhlo v červnu 1944 na základně Airasca během přestávky v bojovém nasazení. V červenci se přesunula na východní frontu pod velením Maj. Wernera Dörnbacka, který se později stal Kommodorem SG 4. Na konci války měla I./SG 4 základnu v Kostelci na Hané.

COL3

W.Nr.  586188, Stab III./SG 10, Vysoké Mýto, Československo, květen 1945

Tento letoun byl na konci války nalezen po nouzovém přistání v Dolní Kamenici a pravděpodobně náležel k SG 10. Kamufláž barvami RLM 74, 75 a 76 je doplněna na horních plochách nátěrem tmavou barvou, pravděpodobně RLM 70. Žluté „V“ a pruh na krytu motoru byly používány na letounech Luftflotte 4 od září 1944. Šlo o prvky rychlé identifikace zavedené kvůli rumunskému letectvu, které přešlo na stranu Spojenců a používalo německé letouny. Od července 1944 do dubna 1945 byl velitelem III./SG 10 Hptm. Horst Steinhardt, bývalý příslušník I./JG 2 „Richthofen“ a Sch.G. 1. V posledních týdnech války jednotce velel Major Arnulf Blasig, který létal na Stukách již před válkou a postupně sloužil u St.G. 77, IV.(Stuka)/LG 1 (pozdější I./St.G. 5) a St.G. 51. Rytířským křížem byl vyznamenán v září 1941 a celkem absolvoval asi 200 bojových letů.

COL4

W.Nr.  581632, 1./NSGr. 9, Villafranca di Verona, Itálie, květen 1945

Tento letoun je zbarven odstíny RLM 74, 75 a 76 se skvrnami zelené barvy na bocích trupu. Kvůli nočním bojovým letům byl zřejmě vybaven radiostanicí (IFF) FuG 25a. Nachtschlachtgruppe 9 byla zformována v Itálii na konci roku 1943 a pro noční bombardovací akce používala letouny Ju 87, Fiat Cr.42 a Caproni Ca 314. Během roku 1944 kompletně přezbrojila na Stuky. Jedinou částí NSGr. 9, která počátkem roku 1945 obdržela Focke-Wulfy Fw 190F, byla 1. Staffel, která používala stroje verzí F-8 a F-9. Velitelem NSGr. 9 byl Obstlt. Dipl. Ing. Karl Vehmeyer, který dříve velel několika Gruppe Lehrgeschwader 1. Od podzimu 1944 byl velitelem 1./NSGr. 9 bývalý pilot Bf 110 u ZG 26 Hptm. Karl-Heinz Kuhle.

COL5

Maj. Karl Schrepfer, velitel III./SG 1, Krakov, Polsko, srpen 1944

Tento letoun je identifikován jako stroj Stab III./SG 1, ale není vyloučeno, že patřil jiné jednotce. Tato Gruppe byla v říjnu 1943 přejmenována z III./St.G. 1. Až do května 1944 používala Junkersy Ju 87D-5, ale již od března přezbrojovala na Focke-Wulfy Fw 190 verzí A a G, v květnu dostala první stroje verze F-8. Velitelem III./SG 1 byl od dubna 1944 Major Karl Schrepfer. Na Stukách létal již před válkou a po celou dobu své frontové služby působil u St.G. 1 (SG 1). Prošel nasazením v bitvě o Británii, absolvoval nálety na Maltu, africké tažení a od června 1941 bojoval na východní frontě. Od května 1943 do března 1944 vedl dvě výcvikové jednotky. Absolvoval přibližně 800 bojových letů a jako poslední bitevní letec obdržel 28. dubna 1945 dubovou ratolest k Rytířskému kříži. Zemřel při nehodě v září 1946 ve Wertheimu.

COL6

Stab SG 77, Schönfeld-Seifersdorf (Łukaszów), Slezsko, srpen 1944

Tento letoun pravděpodobně náležel ke štábu SG 77. Trupové označení náleží wingmanovi v rámci štábu eskadry. Bílé E identifikuje stroj pátého wingmana. Stab SG 77 dostal bitevníky Fw 190 F-8 v červnu 1944 a ve svém stavu měl šest strojů. Od února 1943 do listopadu 1944 byl velitelem SG 77 Oberst Helmut Bruck. Do Luftwaffe vstoupil v roce 1935 a po celou dobu válečné služby byl zařazen u St.G. 77 (SG 77). Při přepadení Polska byl 1. září 1939 sestřelen, ale zachránili jej němečtí tankisté. V srpnu 1940 převzal velení nad I./St.G 77 a pak se zúčastnil tažení pro Jugoslávii a bojů na Krétě. Po zbytek své frontové služby byl nasazen na východní frontě. Dvakrát přistál v týlu nepřítele aby vyzvedl sestřelenou osádku. Od ledna do dubna 1945 velel operačně výcvikové SG 151. V dubnu byl jmenován do funkce General der Schlachtflieger-Nord. Absolvoval 973 bojových letů, z toho 15 s Fw 190. Byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí.

COL7

W.Nr.  584205, III./SG 3, Sabile (Zabeln), Lotyšsko, květen 1945

Tento letoun ulétl 8. května 1945 z Kuronského bojiště v Pobaltí a v 17 hod 55 minut kvůli navigační chybě přistál v Glemminge (Ystad) ve Švédsku. Na jeho palubě byli tři příslušníci Luftwaffe – pilot Stabsfeldwebel Werner Skirlo, Fw. Johann Gruber a Fw. Adolf Karnel. Původně chtěli doletět na dánský ostrov Bornholm. Části letounu byly v listopadu 1945 předány do SSSR. Neobvyklá kamufláž barvami RLM 74, 75 a 76 je doplněna na horních plochách nátěrem tmavou barvou, pravděpodobně RLM 70. Zřejmě posledním velitelem III./SG 3 byl Hptm. Erich Bunge. Do armády vstoupil v roce 1935, nejdříve sloužil u dělostřelectva, později u průzkumné letecké jednotky. Od roku 1941 působil jako instruktor a v únoru 1944 se stal velitelem 5./SG 4. O měsíc později obdržel Deutsches Kreuz in Gold. V červenci 1944 se stal velitelem výcvikové I./SG 151 a v březnu 1945 velel III./SG 3 v Kuronsku.