Markingy pro KURFÜRST 1/72
COL A
Maj. Wilhelm Batz, II./JG 52, Zeltweg, Rakouskou, květen 1945
Tento letoun, pravděpodobně vyrobený v sérii 334xxx, byl osobním strojem velitele II./JG 52, Maj. Wilhelma Batze. V únoru 1943 byl přidělen ke štábu II./JG 52 na východní frontě. Prvního vítězství dosáhl 11. března a v květnu byl jmenován velitelem 5./JG 52. V březnu 1944 docílil svého stého vítězství a v dubnu se stal velitelem III./JG 52. Na počátku února 1945 převzal velení II./JG 52, která tou dobou bojovala v Maďarsku. Své poslední a 237. vítězství zaznamenal 16. dubna 1945. O pět dnů později obdržel Meče k Rytířskému kříži s dubovou ratolestí. Se svou jednotkou Batz přelétl 8. května 1945 do zajetí z rakouského Zeltwegu do Bad Aiblingu v Bavorsku. V závěrečné části letu doprovázela německé stíhače formace Thunderboltů. Po válce Batz vstoupil do Bundesluftwaffe a postupně velel Flugzeugführerschule S a Lufttransportgeschwader 63. Jeho letoun měl žluté identifikační prvky, které zavedla Luftflotte 4 v březnu 1945. Trup a SOP byly zbarveny odstíny RLM 81 (tmavě hnědá varianta) a RLM 82. Spodní část trupu byla ponechána bez nátěru, spáry mezi plechy byly vytmeleny. Přechod mezi kovovým povrchem a kamuflážním nátěrem byl vlnovitě přestříkán odstínem RLM 76, který byl i na krytu chladiče oleje. Křídlo bylo kamuflováno barvami RLM 74, 75 a 76.
COL B
Fw. Hans Strebel, 11./JG 3, letiště Franzfelde u Pasewalku, Německo, březen 1945
Hans Strebel sloužil původně u 9./JG 3, s níž dosáhl svého druhého vítězství během operace Bodenplatte. Na počátku roku 1945 byl převelen k 11./JG 3. Od konce ledna 1945 byla III./JG 3 nasazena do bojů proti sovětskému letectvu a do konce války dosáhla přinejmenším 80 vítězství. Mezi její úkoly patřily také útoky na zásobovací kolony nebo doprovody protitankových Ju 87. Posledním velitelem 11./JG 3 byl Lt. Rudolf Escherich, který původně sloužil na letounech He 177 u KG 1. V polovině dubna se 14 pilotů III./JG 3 dobrovolně přihlásilo k sebevražednému nasazení v rámci operace Freiheit. Jednalo se o útoky nárazem letounu s podvěšenou pumou do mostů přes Odru. K jejich nasazení došlo 16. dubna a akce skončila neúspěchem. Formace pod Escherichovým vedením přišla o šest letců. Na konci války vyfotografoval stroj se stejným trupovým číslem sovětský reportér na letišti Finow. Popiska C3 u palivové nádrže indikuje, že byl vybaven motorem, který vyžadoval 100oktanové palivo. Trup byl pravděpodobně natřen barvou RLM 81 (tmavě hnědá varianta), RLM 82 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly zbarveny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL C
9./JG 4, letiště Flensburg, Německo, květen 1945
Na přídi je namalován znak JG 4 s přilbou rytíře. Stroj pravděpodobně patřil k III./JG 4, konkrétně k její 9. Staffel. Není vyloučeno, že jeho pilotem byl Fw. Hans Braun, který používal na konci roku 1944 stejně označený letoun. Messerschmitty Bf 109K-4 obdržela III./JG 4 v říjnu 1944 a používala je společně s verzemi G-14 a G-10. V době, kdy 9./JG 4 obdržela první stroje verze K-4, byl jejím dočasným velitelem Lt. Hans Klaffenbach (21 sestřelů), který krátce zastupoval Hptm. Johannese Kaufmanna (10 sestřelů), jenž vedl Staffel až do konce války. Hans Klaffenbach se v roce 1964 stal velitelem JaboG 32 s letouny F-104 a vedl ji osm let. V roce 1997 byl jedním z hlavních hostů při otevření Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím, které se v září 1944 zúčastnil. Johannes Kaufmann svou jednotku vedl od konce ledna 1945 v bojích proti Rudé armádě, několikrát doprovázel i letce při sebevražedných útocích na mosty na Odře. Jeho dcerou byla známá německá herečka Christina Kaufmann. Trup byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL D
6./KG(J) 6, letiště Klecany, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945
Tento letoun (pravděpodobně série 332xxx), nalezený na konci války, nesl známky poškození, které patrně způsobil nálet amerických letounů. KG(J) 6 na základnách v Praze a v jejím okolí procházela přeškolením z bombardovacích letounů na stíhací. Nakonec měla být vyzbrojena proudovými
Me 262, ale přeškolení probíhalo na jednomotorových stíhačkách. Messerschmitty Bf 109G a K byly vyzbrojeny I. a II. Gruppe této eskadry. Po většinu doby, kdy II./KG(J) 6 procházela přeškolením na stíhačky, byl jejím velitelem Hptm. Hans-Joachim Faulhaber, který dříve sloužil u KG 77 a byl vyznamenán Rytířským křížem. V roce 1942 unikl se štěstím palbě nočního stíhače nad Anglií a s poškozeným strojem se mu podařilo vrátit zpět. Faulhabera nahradil na konci března 1945 Hptm. Wilhelm Kunze, který prošel boji na západní frontě u KG 2. Také on byl sestřelen britským stíhačem, došlo k tomu v prosinci 1943 během cvičného letu u Eindhovenu. II./KG(J) 6 utrpěla porážku v leteckém boji 31. března 1945 proti Mustangům z 309th FS, 31st FG. Trup tohoto letounu byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL E
5./JG 11, letiště Strausberg, Německo, počátek roku 1945
Ke konci roku 1944 byla II./JG 11 vyzbrojena převážně Messerschmitty Bf 109G-14/AS. Během prosince přišla v boji a kvůli nehodám o 42 strojů. Ve stejném měsíci obdržela první dodávku letounů verze K-4. Během operace Bodenplatte přišla o devět Bf 109, včetně prvních dvou K-4 ztracených v boji. Tato jednotka bylo od konce ledna 1945 nasazena proti sovětskému letectvu a vzlétala ze základny Strausberg východně od Berlína. Zobrazený stroj nesl pravděpodobně na zádi žlutý pruh jako prvek rychlé identifikace JG 11 v rámci stíhacích útvarů Luftwaffe. Velitelem II./JG 11 byl od srpna 1944 až do jejího rozpuštění na počátku dubna 1945 Hptm. Karl Leonhard. Narodil se v roce 1913, na počátku války sloužil u I./JG 53 a prvního vítězství, kterým byl sestřel Potezu 63, dosáhl 26. května 1940. Posledních vítězství (21. až 23.) docílil 16. dubna 1945 na Fw 190A proti sovětským bombardérům coby poslední velitel I./JG 11. Po válce se odstěhoval do USA a v roce 1995 zemřel v San Diegu. Trup byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL F
12./JG 27, letiště Praha-Kbely, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945
Velitelem III./JG 27 byl od října 1944 Rakušan Hptm. Dr. Peter Werfft (26 sestřelů) a ve stejném měsíci jednotka přezbrojila na Bf 109K-4. Od února 1945 zastupoval Werffta velitel 12./JG 27 Oblt. Emil Clade. Stejně jako Werfft, sloužil i Clade po celou dobu války u JG 27 a dosáhl celkem 27 vítězství. Během své služby v Africe u II./JG 27 napadl 7. srpna 1942 se svým Schwarmem ve spojeneckém týlu osamocený a nízko letící dopravní Bristol Bombay z No. 216 Sqn RAF. Podařilo se mu jej sestřelit a na zemi stroj zničil Uffz. Schneider, jemuž bylo přiznáno vítězství. Na palubě zahynul velitel britské Osmé armády Lt. Gen. W. H. E. Gott. Na jeho místo byl jmenován Lt. Gen. Montgomery, pro nějž se Gottova smrt stala zásadním milníkem jeho kariéry. Clade byl do vedení 12./JG 27 jmenován v listopadu 1944 a vedl ji během bojů na západě Německa až do jejího zrušení na počátku dubna 1945. V posledním měsíci války velel I./JG 27. Po válce létal jako pilot aerolinek, věnoval se sportovnímu létání a v roce 1996 vydal paměti. Trup tohoto letounu byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL G
Lt. Horst Potreck, Stab III./JG 53, Kreuzstrasse u Holzkirchenu, Německo, duben 1945
Dvacetiletý Horst Potreck v roce 1944 sloužil u 11./JG 53 a později byl přidělen ke Stab III./JG 53. Velitelem III./JG 53 byl v té době Hptm. Siegfried Luckenbach. V létě 1943, ve věku třicet jedna let, začal sloužit u Stab III./JG 1 v Nizozemí a u této jednotky získal tři vítězství. O rok později velel krátce
v zastoupení I./JG 27 na západní frontě. V září 1944 byl přidělen opět ke Stab III./JG 53 a o něco později se stal velitelem její 12. Staffel. Během operace Bodenplatte byl sestřelen americkým stíhačem, ale zachránil se. Na konci ledna 1945 převzal velení III./JG 53, u níž dosáhl ještě několika vítězství. V únoru byl znovu sestřelen v souboji s Američany. Osudným se mu stala dubnová nehoda. Luckenbach po přistání nečekaně zastavil a postavil se na křídlo svého letounu. Potreck jej zřejmě neviděl a do stojícího letounu narazil. Luckenbach byl těžce zraněn a konec války jej zastihl v lazaretu. Vrak stroje „<4“, který pravděpodobně pilotoval Potreck, byl nalezen spojeneckými vojáky po skončení bojů. Trup byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL H
W.Nr. 330177, Uffz. Alfred Nitsch, 12./JG 77, Neuruppin, Německo, listopad 1944
V říjnu 1944 se III./JG 77 stala první stíhací jednotkou Luftwaffe, která byla kompletně přezbrojena na Bf 109K-4. Celkem disponovala 68 stroji. Jejím velitelem byl zkušený veterán JG 77 Major Armin Köhler (40 sestřelů, Rytířský kříž). S letounem „modrá 3“ byl v listopadu 1944 vyfotografován Uffz. Alfred Nitsch. S vysokou pravděpodobností se jedná o stroj s výrobním číslem 330177. Během souboje s Thunderbolty 23. prosince 1944 u Münstereifelu v něm zahynul Fw. Hans Rössner (12 sestřelů). Němci sice nárokovali tři P-47 jako sestřelené, ale 13 jejich Bf 109K-4 bylo zničeno nebo poškozeno, přičemž dva piloti zahynuli a čtyři utrpěli zranění. Během prosince 1944 přišla III./JG 77 asi o polovinu letounů. Při operaci Bodenplatte, v níž III./JG 77 přišla o dalších 11 strojů a pilotů, představovaly část její výzbroje opět různé verze Bf 109G. Od poloviny ledna 1945 byla jednotka nasazena na východní frontě a v závěru války bojovala v Horním Slezsku se základnou v Dolním Benešově (Beneschau) na Hlučínsku. Trup tohoto letounu byl pravděpodobně natřen barvami RLM 74, RLM 75 a žlutošedou variantou RLM 76. Svislé ocasní plochy byly natřeny tmavší variantou RLM 74 a 75, RLM 74 měla odstín do zelena. Křídlo bylo zbarveno světlejšími odstíny RLM 74, 75 a 76.
COL I
WNr. 333878, S. Ten Umberto Gallori, 3a Squadriglia, Io Gruppo Caccia, Lonate Pozzolo, Itálie, březen 1945
Tento letoun, vyrobený v únoru 1945, byl jedním ze šesti Bf 109K-4, které obdrželo letectvo Národního republikánského letectva (ANR) v severní Itálii. Ještě během února byl přidělen k 3a Squadriglia „Arciere“, jež byla součástí Io Gruppo Caccia „Asso di Bastoni“ pod velením Maggiore Adriana Viscontiho (10 sestřelů). Letoun s výrobním číslem 333878 „3-14“ byl poškozen v leteckém boji 10. dubna 1945. V ranních hodinách byly tři Bf 109 z Io Gr. C. vyslány proti čtyřem P-47 z 65th FS, 57th FG, které v oblasti Milán – Lago di Como prováděly meteorologický průzkum. V leteckém boji byl poškozen stroj Bf 109G-14/AS „1-7“, který pilotoval M.llo Veronesi a Bf 109K-4 „3-14“, za jehož řízením seděl S. Ten Gallori. Jeden P-47 ohlásil jako poškozený M.llo Forlani. Američtí letci žádné vítězství nenárokovali. V závěru dubna se Io Gr. C. přesunula do Malpensy a 29. dubna, po potvrzení bezpečnostních záruk, složila zbraně a vzdala se. Visconti a jeho pobočník však byli zastřeleni ruskou ochrankou partyzánského velitele Alda Aniasiho. Trup a SOP byly pravděpodobně natřeny barvami RLM 81 (tmavě hnědá varianta), RLM 82 a žlutošedou variantou RLM 76. Křídlo bylo kamuflováno barvami RLM 74, 75 a 76. Šedá barva RLM 74 byla v tmavší variantě se zeleným odstínem.