Strana 26
#2155BOXART STORY
Březnovou premiérou z dílny Eduardu je sta-
vebnice Bf 109 K-4 v měřítku 1/72. Tato verze má
pro fanoušky letecké historie zvláštní přitažli-
vost. Patrně se to pojí se závěrečnými těžkými
měsíci bojů druhé světové války v Evropě i se
složitým tématem zbarvení těchto strojů. Vývoj
pozemních i leteckých bojů, stejně tak i těžkos-
ti válečné výroby v Německu a na okupovaných
územích způsobily, že Bf 109 K-4 se stal labutí
písní Messerschmittova stíhacího letounu.
O tom, že výroba Bf 109 bude muset jednou
skončit, se v německém velení hovořilo již v le-
tech 1942 a 1943. S náhradníky z Messerschmitto-
vy kanceláře se to však nevyvíjelo dobře.
S postupem bojů a zvyšujícím se tlakem na ně-
mecký válečný průmysl začalo docházet ke změ-
ně plánů, které v posledních měsících války měly
až čtrnáctidenní frekvenci. Nejen že tato situace
je dnes obtížně rozklíčovatelná pro letecké his-
toriky, nebyla úplně přehledná ani pro lidi přímo
zapojené do organizace výroby.
Například v září 1944 existoval plán, že od led-
na 1945 bude závod Erla vyrábět Bf 109 K-6/R6
a verzi K-6 měla továrna WNF v Rakousku vyrá-
bět od února 1945. Erla měla do září 1945 dodat
2 070 strojů a WNF dostala za úkol do března 1946
vyrobit 2 585 kusů. Verze K-6 měla být vyzbro-
jena 30mm kanonem MK 108 v motoru, dvěma
13mm kulomety MG 131 nad motorem a dva 30mm
kanony MK 108 měla mít zabudovány v křídle.
U verze K-6 se předpokládalo, že díky svým
lepším letovým charakteristikám ve vyšších le-
tových hladinách nahradí Fw 190, jimiž byly vy-
zbrojeny Sturmgruppen specializované na boj se
čtyřmotorovými bombardéry. Nakonec k výrobě
této verze nedošlo. Závod WNF byl obsazen na
jaře 1945 Rudou armádou a Erla stačila vyrobit
jen malý počet verzí Bf 109 K-4.
Hlavní část Bf 109 K-4 vyrobily závody, jež
spadaly pod Messerschmitt v Regensburgu.
Mateřská továrna již kvůli následkům bombardo-
vání nemohla letadla vyrábět. Proto byla výroba
detašována do velkého množství samostatných
pracovišť a subdodavatelských firem. Výroba
byla do té míry rozdělená na mezikroky v jednot-
livých pracovištích, že například skořepiny trupu
Bf 109 K-4 vyráběly určité firmy, ale vybavení
skořepiny měly na starost další pracoviště.
Logistika takto atomizovaného průmyslu byla
komplikována nedostatky při přepravě a nutnos-
tí některé provozy stěhovat kvůli postupu fronty
nebo spojeneckému bombardování. Zvětšovaly
se i problémy se základními surovinami, proto
například vznikly dvě oficiální verze barvy RLM
81. V jednom případu se jednalo o tmavě hnědou
barvu a v druhém případu se jednalo o tmavě
zelenou. Obě receptury byly založeny na jiných
surovinách a velení bylo zcela lhostejné, že pod
jedním kódem RLM se vyrábí dvě různé barvy, byť
je jejich rozdílný odstín slovně označen. Pokud se
k tomu připočítá větší množství výrobců těchto
barev a kolísavá kvalita surovin a mnoho detašo-
vaných pracovišť, je zbarvení letounů Luftwaffe
vyrobených v závěrečných měsících války neko-
nečné téma pro výzkum, nové objevy, interpreta-
ce a diskuse. Aktuální stav poznání, který kon-
zultujeme s kolegy z JaPo, najdete u jednotlivých
strojů v barevném návodu stavebnice.
Na rozdíl od spojeneckého průmyslu nebyly
v Německu oporou výroby ženy, mladí a starší
lidé, ale v případě německého průmyslu výroba
stála na práci otroků z koncentračních táborů
a zapojení totálně nasazených mladých lidí z vy-
braných ročníků na okupovaných územích. Z řad
mnoha set tisíc vězňů koncentračních táborů
zahynulo při výrobě letadel až 75 %. Dělo se tak
v rámci zrůdného programu „Vernichtung durch
Arbeit“ (smrt prací). U totálně nasazených dělní-
ků a dělnic byla úmrtnost až 25 %.
Takto zotročení lidé nevyráběli jen komponen-
ty v koncentračních táborech, jejich pobočných
pracovištích a různých firmách. Konečná montáž
probíhala na maskovaných pracovištích v lesích
(tzv. Waldwerke), kde byly letouny kompletovány
a po zalétnutí byly okamžitě přepraveny na dal-
ší lokalitu, nebo přímo k jednotkám. Němci tuto
výrobu prováděli pod konstantní hrozbou náletů
bombardérů a útoků stíhacích letounů.
V roce 1945 německé velení své plány mnoho-
krát měnilo a před koncem bojů byly jako prioritní
definovány proudové Me 262, He 162, čtyřmotoro-
vé Ar 234 C, raketové Me 163 a jejich následovníci
a také vrtulové Focke-Wulfy Ta 152. V menší míře
se měly vyrábět těžké stíhací Dorniery Do 335.
Jedna Staffel z JG 400 byla v dubnu 1945 stažena
z fronty a připravovala se na pokusné nasazení
s proudovými dvoumotorovými samokřídly bratrů
Hortenů. S Messerschmittem Bf 109 se již nadále
nepočítalo a verze K-4 zůstala poslední sériově
vyráběnou verzí tohoto legendárního letounu.
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Poslední Bf 109
INFO Eduard26
Březen 2026