Poslední Bf 109
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 2155
Březnovou premiérou z dílny Eduardu je stavebnice Bf 109 K-4 v měřítku 1/72. Tato verze má pro fanoušky letecké historie zvláštní přitažlivost. Patrně se to pojí se závěrečnými těžkými měsíci bojů druhé světové války v Evropě i se složitým tématem zbarvení těchto strojů. Vývoj pozemních i leteckých bojů, stejně tak i těžkosti válečné výroby v Německu a na okupovaných územích způsobily, že Bf 109 K-4 se stal labutí písní Messerschmittova stíhacího letounu.
O tom, že výroba Bf 109 bude muset jednou skončit, se v německém velení hovořilo již v letech 1942 a 1943. S náhradníky z Messerschmittovy kanceláře se to však nevyvíjelo dobře.
S postupem bojů a zvyšujícím se tlakem na německý válečný průmysl začalo docházet ke změně plánů, které v posledních měsících války měly až čtrnáctidenní frekvenci. Nejen že tato situace je dnes obtížně rozklíčovatelná pro letecké historiky, nebyla úplně přehledná ani pro lidi přímo zapojené do organizace výroby.
Například v září 1944 existoval plán, že od ledna 1945 bude závod Erla vyrábět Bf 109 K-6/R6 a verzi K-6 měla továrna WNF v Rakousku vyrábět od února 1945. Erla měla do září 1945 dodat 2 070 strojů a WNF dostala za úkol do března 1946 vyrobit 2 585 kusů. Verze K-6 měla být vyzbrojena 30mm kanonem MK 108 v motoru, dvěma 13mm kulomety MG 131 nad motorem a dva 30mm kanony MK 108 měla mít zabudovány v křídle.
U verze K-6 se předpokládalo, že díky svým lepším letovým charakteristikám ve vyšších letových hladinách nahradí Fw 190, jimiž byly vyzbrojeny Sturmgruppen specializované na boj se čtyřmotorovými bombardéry. Nakonec k výrobě této verze nedošlo. Závod WNF byl obsazen na jaře 1945 Rudou armádou a Erla stačila vyrobit jen malý počet verzí Bf 109 K-4.
Hlavní část Bf 109 K-4 vyrobily závody, jež spadaly pod Messerschmitt v Regensburgu. Mateřská továrna již kvůli následkům bombardování nemohla letadla vyrábět. Proto byla výroba detašována do velkého množství samostatných pracovišť a subdodavatelských firem. Výroba byla do té míry rozdělená na mezikroky v jednotlivých pracovištích, že například skořepiny trupu Bf 109 K-4 vyráběly určité firmy, ale vybavení skořepiny měly na starost další pracoviště.
Logistika takto atomizovaného průmyslu byla komplikována nedostatky při přepravě a nutností některé provozy stěhovat kvůli postupu fronty nebo spojeneckému bombardování. Zvětšovaly se i problémy se základními surovinami, proto například vznikly dvě oficiální verze barvy RLM 81. V jednom případu se jednalo o tmavě hnědou barvu a v druhém případu se jednalo o tmavě zelenou. Obě receptury byly založeny na jiných surovinách a velení bylo zcela lhostejné, že pod jedním kódem RLM se vyrábí dvě různé barvy, byť je jejich rozdílný odstín slovně označen. Pokud se k tomu připočítá větší množství výrobců těchto barev a kolísavá kvalita surovin a mnoho detašovaných pracovišť, je zbarvení letounů Luftwaffe vyrobených v závěrečných měsících války nekonečné téma pro výzkum, nové objevy, interpretace a diskuse. Aktuální stav poznání, který konzultujeme s kolegy z JaPo, najdete u jednotlivých strojů v barevném návodu stavebnice.
Na rozdíl od spojeneckého průmyslu nebyly v Německu oporou výroby ženy, mladí a starší lidé, ale v případě německého průmyslu výroba stála na práci otroků z koncentračních táborů a zapojení totálně nasazených mladých lidí z vybraných ročníků na okupovaných územích. Z řad mnoha set tisíc vězňů koncentračních táborů zahynulo při výrobě letadel až 75 %. Dělo se tak v rámci zrůdného programu „Vernichtung durch Arbeit“ (smrt prací). U totálně nasazených dělníků a dělnic byla úmrtnost až 25 %.
Takto zotročení lidé nevyráběli jen komponenty v koncentračních táborech, jejich pobočných pracovištích a různých firmách. Konečná montáž probíhala na maskovaných pracovištích v lesích (tzv. Waldwerke), kde byly letouny kompletovány a po zalétnutí byly okamžitě přepraveny na další lokalitu, nebo přímo k jednotkám. Němci tuto výrobu prováděli pod konstantní hrozbou náletů bombardérů a útoků stíhacích letounů.
V roce 1945 německé velení své plány mnohokrát měnilo a před koncem bojů byly jako prioritní definovány proudové Me 262, He 162, čtyřmotorové Ar 234 C, raketové Me 163 a jejich následovníci a také vrtulové Focke-Wulfy Ta 152. V menší míře se měly vyrábět těžké stíhací Dorniery Do 335. Jedna Staffel z JG 400 byla v dubnu 1945 stažena z fronty a připravovala se na pokusné nasazení s proudovými dvoumotorovými samokřídly bratrů Hortenů. S Messerschmittem Bf 109 se již nadále nepočítalo a verze K-4 zůstala poslední sériově vyráběnou verzí tohoto legendárního letounu.