Hromoví bozi

Text: Jan Bobek

Ilustrace: Piotr Forkasiewicz

Kat. č. 84211

Pokud je nějaká letecká zbraň symbolem speciálních útočných operací japonských ozbrojených sil v závěru druhé světové války, pro řadu čtenářů je to patrně raketový letoun MXY-7 Ōka (třešňový květ).

V srpnu 1944 dostaly zelenou konstrukční práce na raketovém letounu s 1 200 kg náloží. Pohon tvořily tři raketové motory, každý s tahem 2,62 kN a pomocné motory na křídle. Kluzáková varianta tohoto stroje byla připravena k letovým zkouškám v říjnu 1944. Raketová varianta Modelu 11 byla navržena pro vypouštění z modifikovaných bombardérů G4M Betty. Vzhledem k tomu, že pilot raketového letounu nebyl vybaven kyslíkovým přístrojem, musel pomalý let bombardéru před vypuštěním Ōky probíhat v letové hladině 10 000 stop. To zkrátilo let s raketovým pohonem a následný klouzavý let na celkovou trasu maximálně 18 námořních mil (33,3 km). Znamenalo to, že mateřský bombardér musel poměrně velkou část trasy k nepřátelskému svazu absolvovat v oblasti, kde hlídkovali nepřátelští stíhači. S německou raketovou technologií, o níž měli Japonci jen omezené informace, by dolet Ōky byl výrazně větší.

Pro nasazení s raketovými letouny Ōka Model 11 byla založena Kōkūtai 721. Za účelem výcviku pilotů těchto letounů vznikla Kōkūtai 722. S touto jednotkou se počítalo i při nasazení s menšími letouny Ōka Model 22, které měly být vypouštěny z bombardérů P1Y Ginga (Frances). Po úvodních neúspěšných testech s Ōkou Model 22 byl ale tento záměr zrušen. Později byla založena ještě Kōkūtai 725, jejímž úkolem bylo nasazení větší varianty Ōky, která měla startovat z katapultů na pozemních základnách v japonských horách. Jednalo se o MXY-7 Model 43 Otsu, který měl být vybaven stejným proudovým motorem jako bombardovací dvoumotorový letoun Kikka. Stejným motorem byla vybavena již výše zmíněná Ōka Model 22. Z pohledu námořního letectva Ōka nebyla letounem, ale zbraní, proto nenesla výsostné označení (hinomaru), ale obvykle bylo na přídi namalováno označení jednotky a individuální číslo stroje.

Japonské námořnictvo se snažilo letouny Ōka dopravit jak na Filipíny, tak i na Taiwan a Okinawu, aby na tamějších základnách byla dostatečná zásoba těchto zbraní pro masové nasazení. Při jejich přepravě (včetně dalšího nákladu) však Japonci ztratili dvě letadlové lodě. K dopravě byla využívána i menší plavidla, a tak se Američané s Ōkou poprvé setkali 1. dubna 1945 po dobytí letiště na Okinawě. Ukořistěný letoun dostal spojenecké kódové označení Baka, což je japonský pejorativní výraz pro blázna nebo hlupáka. Podle jedné teorie vedl zpravodajce k volbě tohoto názvu předpoklad, že tento stroj může řídit jen blázen, druhá teorie předpokládá, že název byl zvolen kvůli 1. dubnu (April Fools´ Day, neboli den dubnových bláznů).

Japonští letci rozhodně nebyli žádní blázni. Jednalo se převážně o dobrovolníky, v řadě případů veterány, kteří v sebeobětování a nárazu do plavidla viděli větší šanci způsobit nepříteli škody při útocích na silně chráněné svazy, z nichž měli minimální šanci na návrat.

Kōkūtai 721 byla založena v říjnu 1944 a dostala název Jinrai, který bývá překládán buď jako „božský hrom“ nebo „hromové božstvo.“ Letouny Ōka byly organizovány do čtyř letek a krátce měly i vlastní stíhací doprovodnou letku. Jako nosiče raketových letounů sloužily bombardéry G4M Betty z Hikōtai 708 a 711. Stíhací doprovod zajišťovali piloti Zer z Hikōtai 305, 306 a 307. Hlavní základnou pro bojové nasazení se stala základna Kanoya. Dvoumístná Zera byla přidělena k různým částem Kōkūtai 721, včetně letek s letouny Ōka.

Výcvik i operační nasazení bylo provázeno mnoha organizačními, technickými i taktickými problémy. Někteří piloti letounů Ōka byli kvůli přerušeným misím nasazováni opakovaně, řada strojů G4M byla sestřelena americkými stíhači. Některé letouny Ōka padly za oběť obranné palbě amerických plavidel, jeden torpédoborec měl dokonce na kontě sestřel dvou raketových strojů.

Letci s letouny Ōka potopili 12. dubna 1945 torpédoborec USS Mannert L. Abele a během několika misí dalších sedm plavidel poškodili. Při akcích Kamikaze byli nasazeni i letci z Hikōtai 306 se Zery. Kromě dvanácti operací se stroji Ōka svůj život obětovalo v řadách této jednotky přibližně 200 letců Kamikaze se stroji A6M Zero, především v rámci Kenmu-tai. Řada z nich byla původně vycvičena pro nasazení s letouny Ōka, ale kvůli nedostatku letounů G4M museli usednout do kokpitů Zer. Kōkūtai 721 později koordinovala i nasazení letců Kamikaze z dalších jednotek.

Kōkūtai 721 byla počtem personálu největší jednotkou letců Kamikaze. V řadách Kōkūtai 721 padlo 369 pilotů jednomístných strojů a 365 členů osádek bombardérů Betty. Jejich tragickému osudu je věnováno několik památníků. Příběh této jednotky fascinujícím způsobem zachytil Dan King v knize Blossoms from the sky. Vřele ji doporučuji. Vznikala ve spolupráci s žijícími veterány a potomky jejich padlých a zesnulých spolubojovníků.