Bitva o ústí Temže
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 11197
Bitva o Británii je jedním z nejzásadnějších milníků druhé světové války. Z německého pohledu začala Bitva o Británii 8. srpna 1940, kdy započala fáze takzvané „zostřené letecké války proti Anglii“ a trvala až do konce října 1940.
Od počátku července do začátku srpna ze strany Luftwaffe nad Kanálem probíhala takzvaná „kontaktní fáze,“ která měla za cíl otestovat taktiku a schopnosti nepřítele a rovněž dosáhnout letecké převahy nad Kanálem. Současně měla oslabit letecké jednotky RAF. Tíhu těchto bojů po větší část července nesla JG 51 a několik samostatných stíhacích skupin (Jagdgruppen). Šlo jak o doprovody bombardérů při útocích na konvoje, tak i o volné stíhání, které logicky zasahovalo až nad pobřeží jihovýchodní Anglie.
V druhé polovině července a v prvním týdnu srpna se do severozápadní Francie přesunulo velké množství stíhacích jednotek a jejich počet dosáhl dvacet pět Jagdgruppen začleněných do osmi Jagdgeschwader. Tyto jednotky měly brzy zjistit, jak jsou na ně obránci Albionu připraveni. Jedno z rozsáhlých střetnutí bylo později známo mezi letci 54. peruti RAF jako „bitva o ústí Temže“ (The Battle of the Thames Estuary) a došlo k němu 24. července 1940.
Na základně Rochford byla před polednem připravena se svými Spitfiry 54. peruť RAF, která během ranních hodin absolvovala střetnutí s Dorniery Do 17 z II./KG 3. Dva britské stroje byly poškozeny palbou palubních střelců, ale konvoj, který byl cílem Němců, nedoznal újmy.
Krátce po poledni 54. peruť odstartovala proti formaci osmnácti Do 17 z I./KG 2, jejichž úkolem bylo napadnout konvoj v ústí Temže. Dvanáct pilotů Spitfirů z 54. peruti hlídkovalo nad Dealem v letové hladině 7,000 stop mezi dvěma vrstvami mraků. Podařilo se jim zpozorovat bombardéry se silným doprovodem, požádali o posily, ale záhy se dostali do boje s jednomístnými letouny, které identifikovali jako Bf 109 a He 113.
Volné stíhání před svazem bombardérů zajišťovala II./JG 26 s deseti Bf 109 E. Když se Němci dostali do kontaktu s devíti Spitfiry z 610. peruti, velitel II./JG 26 došel k názoru, že se jedná o třicet Spitfirů a přerušil misi! Při přistání ve Francii smrtelně havaroval kvůli chybné technice pilotáže.
Bombardéry byly napadeny formací Spitfirů z 65. peruti, Němci kličkovali nad střechami domů a přesnou palbou se navzájem kryli. Pilotům Spitfirů bylo uznáno poškození čtyř bombardérů, ale ve skutečnosti poškodili jen dva z nich a zranili dva členy osádek. Bombardérům se naštěstí nepodařilo konvoji způsobit škody.
Přímý doprovod bombardérů zajišťovalo asi čtyřicet Bf 109 E z III./JG 26 pod velením Maj. Adolfa Gallanda. Právě tato formace se dostala do střetu s 54. perutí a šesti piloty 65. peruti. Podle deníku 54. peruti šlo o nejintenzivnější střetnutí od bojů o Dunkerk. Spitfiry se ocitly v početní nevýhodě přibližně 3:1, souboje probíhaly jak mezi mraky, částečně v dešťových srážkách, tak i nízko nad terénem. Gallandova Gruppe v souboji setrvala až na hranici rezervy paliva pro návrat do Francie a v boji přišla o dva Bf 109 a jejich letce. Němci nárokovali dva sestřelené Spitfiry, ve skutečnosti se jeden poškozený stroj zřítil při návratu a další přistál s poškozeným překrytem kabiny. Další Spitfire 54. peruti byl odepsán poté, co mu při pronásledování protivníka došlo palivo.
Návrat bombardérů měla krýt III./JG 52, do střetu se Spitfiry se ale zřejmě dostaly jen stroje štábu a 7./JG 52. Asi s dvacetiminutovým odstupem za svými kolegy odstartovala 9./JG 52, ta se ale do střetu s nepřítelem nedostala. Letci z 9. Staffel patrně měli štěstí, neboť Spitfiry sestřelily velitele III./JG 52 a dva piloty z 7./JG 52. V souvislosti s tímto bojem se uvádí i ztráta velitele 8./JG 52, ten se však účastnil dalšího doprovodu během odpoledne.
V tomto dramatickém boji si 54. peruť připsala dva potvrzené sestřely, které získali P/O Colin Gray a Sgt George Collett, poškozený stroj přidal P/O H. K. F. Matthews. Dvanáct dalších jistých vítězství nad Bf 109 nebylo uznáno, jedno z nich nárokoval Red Leader F/Lt Alan C. Deere, jehož stroj je na boxartu zachycen. Jeden Bf 109 sestřelený jistě si připsal F/Lt J. Ellis z 610. peruti. Další jisté vítězství sice nebylo uznáno S/Ldr H. C. Sawyerovi z 65. peruti, ale byly mu potvrzeny tři poškozené Bf 109.
Poměrně přísné verdikty zpravodajských důstojníků RAF odpovídaly mimořádné hektičnosti leteckého střetnutí a obtížným meteorologickým podmínkám. Svou roli hrál i únikový manévr Němců, při němž přešli půlvýkrutem do letu střemhlav, který byl provázen plameny a kouřem vycházejícím z výfuků. Tyto okolnosti mohly vést letce RAF k závěru, že nepřátelský stroj zasáhli.
Adolf Galland večer vyjádřil nespokojenost s výkonem své jednotky a konstatoval, že už nelze pochybovat, že RAF bude mimořádně silným protivníkem.