Markingy pro Bf 110F 1/72
COL A
Bf 110F-2, W.Nr. 2547, Ofw. Theo Weissenberger, 6.(Z)/JG 5, Petsamo, Finsko, červen 1942
Stíhací eso s 208 sestřely na kontě a držitel Rytířského kříže s dubovou ratolestí Theodor Weissenberger se od mládí věnoval létání na větroních. Do řad Luftwaffe vstoupil v roce 1936 a po absolvování stíhacího výcviku působil jako instruktor. V roce 1941 byl převelen k 1.(Z)/JG 77 (dne 16. března byla tato jednotka přejmenována na 10.(Z)/JG 5). V září 1942 byl Weissenberger opět převelen, tentokrát k 6./JG 5, kde létal s Bf 109. Dne 24. října 1944 převzal velení nově zformované I./JG 7, vyzbrojené proudovými Me 262 a k 1. lednu 1945 převzal velení nad celou JG 7. V této funkci setrval až do konce války. Zahynul 11. června 1950 při automobilovém závodě na Nürnburgringu. Weissenbergerův Bf 110F byl nastříkán barvami RLM 74/75/76, standardně používanými ke kamuflování stíhacích letounů. Boky trupu byly barvami RLM 74 a 75 hustě a nepravidelně přestříkány. Stroj nesl na ocasních plochách symboly sestřelů, na přídi byl emblém Zerstörerstaffel - jezevčíka s I-16 v tlamě.
COL B
Bf 110F-2, W.Nr. 5080, Lt. Walter Forst, 13.(Z)/JG 5, Kirkenes, Norsko, zima 1942/1943
Při přípravě útoku na Sovětský svaz byla na sever Norska přesunuta 1.(Z)/JG 77, jednotka vyzbrojená těžkými stíhacími Bf 110. Jejím hlavním úkolem měly být nálety na strategicky důležitou železniční trať do přístavu Murmansk. Na jaře 1942 byla přesunuta pod velení JG 5 a nejprve přejmenována na 6.(Z)/JG 5, v červnu 1942 pak na 13.(Z)/JG 5. V zimním období byly horní a boční plochy letadel obou válčících stran na severní frontě kvůli lepšímu maskování přestříkávány bílou smytelnou barvou. To se týkalo i tohoto Bf 110F-2 jemuž mechanici částečně přestříkali i kódová písmena (kromě individuálního písmena stroje). Žluté konce křídla označují stroje z bojů na východní frontě.
COL C
Bf 110F-2, Oblt. Günther Tonne, II./ZG 1, Belgorod, SSSR, červen 1942
Günther Tonne se narodil 21. května 1916 ve Frankfurtu nad Odrou a v roce 1935 narukoval do německého námořnictva (Kriegsmarine). Do řad Luftwaffe přestoupil v roce 1937. Po výcviku na těžkých stíhacích Bf 110 následovala služba u ZG 1. V roce 1940 dosáhl v bojích nad britskými ostrovy sedmi sestřelů a v dubnu 1941 přidal již jako velitel 6./SKG 210 sestřel britského Blenheimu. K 4. lednu 1942 byla tato jednotka přejmenována na 6./ZG 1 a od 4. února 1942 velel Tonne celé II./ZG 1. V prosinci 1942 převzal velení nad nově založenou SKG 10 vyzbrojenou stíhacími bombardéry Fw 190. Tonne zahynul 15. července 1943 při startu z letiště v Reggio di Calabria, když havaroval kvůli závadě na motoru svého Fw 190A-5. Do té chvíle sestřelil okolo dvaceti nepřátelských letadel a za svou bojovou činnost byl 5. října 1941 vyznamenán Rytířským křížem, ke kterému posmrtně obdržel 24. října 1944 i dubovou ratolest. Během působení nad ruskými pláněmi u II./ZG 1 v roce 1942 pilotoval Oblt. Tonne několik Bf 110F-2. Celá Zerstöregeschwader 1 byla nazývána Wespen (vosy) podle kreseb tohoto hmyzu na přídích svých strojů. Standardní kamufláž byla na horních a bočních plochách doplněna o hadovité skvrny barvou RLM 70 nebo 71, žluté doplňky označovaly stroje působící na východní frontě.
COL D
Bf 110F-4, Oblt. Martin Bauer, 11./NJG 6, Zilistea, Rumunsko, červen 1942
Po pilotním výcviku, který Martin Bauer ukončil v březnu 1941, pokračoval nácvikem létání bez vidu, po němž byl v únoru toho roku odeslán k Nachtjagdgeschwader 1. Začátkem června byl převelen do NJG 6, v jejímž stavu zůstal až do konce války. Počet jeho sestřelů není přesně známý, historici udávají mezi sedmi až devíti sestřely. Noční stíhací Bf 110 NJG 6 zpočátku obdržely jednotný nástřik barvou RLM 76 na všech plochách, postupně se na spodní straně pravé poloviny křídla začala objevovat černá barva.
COL E
Bf 110F-4, Ofw. Reinhard Kollak, 7./NJG 4, Juvincourt, Francie, červen 1943
Reinhard Kollak vstoupil v roce 1932 do řad Reichswehru, po vzniku Luftwaffe přestoupil k této složce branné moci a v roce 1935 zahájil výcvik stíhače. Po vyřazení se jeho domovem stala ZG 1. Po absolvování výcviku v létání bez vidu byl v říjnu 1940 převelen k nově vzniklé NJG 1. V řadách této jednotky sestřelil 17. června 1941 svůj první nepřátelský letoun, britský Whitley. V květnu 1942 byla 1./NJG 1 přejmenována na 7./NJG 4. Na Kollakovo konto přibývaly další úspěchy a dne 29. srpna 1943 obdržel Rytířský kříž za 29 sestřelů. Jeho celkové skóre se na konci války zastavilo na čísle 49. Po vzniku nové Luftwaffe vstoupil do jejích řad a setrval zde až do důchodu. Zemřel 6. února 1980. Kollakův stroj nesl standardní kamufláž denních Bf 110. Na bocích trupu byla barva RLM 76 kvůli lepšímu maskování přestříkána nepravidelnými skvrnami barev RLM 74 a 75. Pod čelní štítek byl nastříkán znak NJG 4 a na ocasních plochách byly zaznamenány sestřely v podobě bílých proužků. Je možné, že byly doplněny o kokardy zobrazující státní příslušnost sestřelených strojů.