Theo z Dackelstaffel
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 7084
Messerschmitt Bf 110 je znám především díky vysokému počtu vítězství, jichž s tímto typem dosáhli němečtí noční stíhači. Nasazení Bf 110 při denních stíhacích operacích je někdy spojeno s různými stereotypy, které tento dvoumotorový letoun řadí do podřadné role vůči jednomotorovým stíhacím letounům.
V bojích proti americkým doprovodným stíhačům nad Německem v letech 1943 a 1944 osádky dvoumotorových Messerschmittů skutečně neměly mnoho šancí na dosažení sestřelů nebo dokonce přežití souboje. V prvních letech druhé světové války měl Bf 110, nebo Zerstörer, ale zcela jinou reputaci. Jednalo se o rychlý, silně vyzbrojený letoun, který byl při správném způsobu nasazení mimořádně nebezpečným soupeřem. Během bitvy o Británii to byl právě Bf 110, který měl nejlepší poměr vítězství a ztrát jak na straně Luftwaffe, tak ve srovnání s RAF.
Výhody tohoto typu Luftwaffe využívala i při bojích ve Středomoří a na východní frontě. Letoun měl mimo velké palebné síly i výhodu delšího doletu oproti Bf 109 a mohl nést relativně velkou pumovou zátěž. Osádky Bf 110 mohly operovat i v týlu nepřítele a podnikat bitevní útoky na klíčovou infrastrukturu.
Přinejmenším patnáct německých letců dosáhlo při denních operacích s Bf 110 více než dvaceti vítězství. Do první pětice se zařadil Theodor „Theo“ Weissenberger. Poprvé za řízení větroně usedl v roce 1935, poté se stal leteckým instruktorem a jako záložník v hodnosti Feldwebel se začal školit na Bf 110 v roce 1941 v Zerstörerschule Neubiberg.
Weissenberger svou bojovou kariéru zahájil na počátku září 1941 za Polárním kruhem u jednotky, která byla s Bf 110 nasazena jak proti Britům, tak i proti Sovětům. Její označení se postupně měnilo z 1.(Z)/JG 77 na 6.(Z)/JG 5, 10.(Z)/JG 5 a 13.(Z)/JG 5. První letouny a osádky tato jednotka získala na počátku roku 1941 od III./ZG 76, spadala však pod velení I./JG 77, proto trupové označení svých Bf 110 modifikovala. Staffel Bf 110 spadala pod jednotku s jednomotorovými Bf 109, ale namísto trupových čísel velení útvaru u Bf 110 zachovalo princip trupového označení pro vícemotorové letouny. Namísto „2N+“, jež náleželo v té době ZG 76, se trupové označení improvizovaně upravilo na „LN“. Třetí písmeno bylo individuálním označením stroje a poslední písmeno identifikovalo Staffel v rámci Gruppe, resp. Geschwader. Nejdříve bylo jako poslední písmeno používáno S a brzy ho nahradilo R.
Na přídi letounů této Zerstörerstaffel byly nejdříve tři vosy, které byly znakem III./ZG 76. Ale v létě 1941 jednotka začala používat na přídích svých strojů malbu jezevčíka s Ratou (Polikarpov I-16) v tlamě. Pro tuto jednotku je emblém jezevčíka (něm. Dackel) charakteristický. Tři jezevčíci byli živými maskoty „Dackelstaffel“ po celou dobu její existence, bez ohledu na označení, které právě nesla. Jezevčíci někdy dokonce s osádkami absolvovali i bojové lety.
Když Weissenberger k jednotce dorazil, měli jeho kolegové na kontě více než 20 leteckých vítězství včetně šesti letounů Albacore z palubních jednotek Royal Navy. Devět letců ale zahynulo nebo padlo do zajetí, sedm Bf 110 bylo zničeno a dalších šest bylo poškozeno.
První letecké vítězství si Weissenberger připsal 24. října 1941, když se mu 40 km západně od Lizy podařilo sestřelit Polikarpov I-153. Statusu esa dosáhl v únoru 1942.
Když si v ranních hodinách 25. dubna 1942 Weissenberger připsal dvě letecká vítězství v boji s formací dvanácti Pe-2, dosáhl sice svého 12. a 13. vítězství, ale obranná palba jednoho ze střelců (zřejmě z 608. BBAP) těžce poškodila jeho Bf 110 a při havárii v Salmijärvi byl zničen ze 100%.
Weissenberger s Bf 110 dosáhl celkem 23 vítězství a stal se nejúspěšnějším esem Dackelstaffel. Na konto si připsal také patnáct lokomotiv, dvě protiletadlová postavení, jedno radarové stanoviště, zničil jedno nádraží na murmanské železnici a deset velkých budov kasáren.
Jeho další služba jej zavedla do kokpitu Bf 109. V září 1942 byl přeložen k 6./JG 5, která byla součástí nově ustavené JG 5 „Eismeer.“ Do této eskadry byla začleněna i jeho bývalá Dackelstaffel. Weissenberger se v červnu 1943 stal velitelem 7./JG 5, o tři měsíce později převzal velení nad 6./JG 5. Od dubna 1944 velel celé II./JG 5 a od června 1944 stál v čele I./JG 5, jež byla přeložena do Normandie. V prosinci 1944 převzal velení I./JG 7 vyzbrojené proudovými Me 262 a o měsíc později stanul v čele celé JG 7. Při pilotáži tohoto revolučního dvoumotorového stroje bohatě zúročil zkušenosti z kokpitu Bf 110. Celkem Weissenberger absolvoval více než 500 bojových letů a dosáhl 208 vzdušných vítězství, z toho osm na Me 262. Na počátku války byl poddůstojníkem v záloze a na konci války v hodnosti Major plnil funkci Kommodora.