Markingy pro Battle of Britain Spitfire Mk.I 1/48

COL A

P9428, S/Ldr Hilary R. L. Hood, No. 41 Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, květen – říjen 1940

Hillary Richard Lionel „Robin“ Hood, převzal velení No. 41 Squadron v dubnu 1940. Při návratu z mise během letecké podpory evakuace z Dunkerku 1. června zahlédl tři bombardéry Ju 88 letící těsně nad hladinou moře. Přestože měl již vystřílenou veškerou munici, vrhl se ve střemhlavém letu přímo na poslední bombardér a donutil jeho pilota k úhybnému manévru, při kterém německé letadlo spadlo do moře. Během bitvy o Británii dosáhl 29. července dalších dvou sestřelů (Bf 109 a Ju 87). Dne 5. září, během útoku na Do 17, se jeho Spitfire srazil s jiným letounem a S/Ldr Hood se zřítil se svým Spitfirem do moře. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Spitfire P9428, se kterým S/Ldr Hood nepřetržitě létal od května do 5. září, byl na levé straně pod kokpitem ozdoben rodinným erbem zobrazujícím veverku, držící bodlák. Dobové fotografie zobrazují letoun bez kódových písmen, ta však byla během června aplikována na standardních místech. Zobrazené zbarvení rekonstruuje podobu z období druhé poloviny června během podpory evakuace z Dunkerku. Počátkem července byl P9428 na spodních plochách opatřen novým předpisovým zbarvením v odstínu Sky Type S, v polovině srpna byla spodní plocha křídel opět opatřena výsostnými znaky.

COL B

N3040, F/Lt Brian J. Lane, 19. Squadron, RAF Duxford, Velká Británie, březen - červen 1940

Brian „Sandy“ Lane byl k No. 19 Squadron převelen krátce po vypuknutí války jako velitel A letky. Poté co stávající velitel S/Ldr Geoffrey Stephenson zahynul nad Dunkerkem, stal se Lane dočasným velitelem Squadrony. Spitfire, se kterým v první polovině roku 1940 pravidelně létal, byl stroj sériového čísla N3040 a dosáhl s ním během bojů u Dunkerku tří setřelů. Laneho Spitfire měl pod kabinou nakreslen osobní znak – svastiku protnutou žlutým bleskem a nápisem BLITZEN. Tento znak měly postupně čtyři jeho Spitfiry. Zobrazený Spitfire N3040 reprezentuje styl zbarvení a označování Spitfirů Fighter Command z doby těsně předcházející letecké podpoře evakuace z Dunkerku. Kokardy na trupu ještě nemají žlutý prstenec, chybí kokardy na spodní straně křídel a praporové znaky na směrovce. V květnu bylo označení doplněno. Počátkem června byl N3040 na spodních plochách opatřen novým zbarvením v odstínu Sky Type S. Po přezbrojení No. 19 Squadron na Spitfiry Mk.Ib převzala N3040 No. 92 Squadron, kde byl od července do srpna 1940 osobním letounem slavného Roberta Stanforda Tucka. Dne 5. září 1940 se Brian Lane stal formálně velitelem No. 19 Squadron. Jednotku opustil počátkem června 1941. V prosinci 1942 mu bylo svěřeno velení No. 167 Squadron. Čtyři dny po svém příjezdu byl během operace Rhubarb sestřelen poručíkem Walterem Leonhardtem z 6./JG 1. Během válečné kariéry dosáhl Lane devíti sestřelů, z toho jednoho ve spolupráci. Pod pseudonymem B. J. Elian napsal knihu Spitfire (John Murray, 1942).

COL C

N3040, F/Lt Robert R. S. Tuck, 92. Squadron, RAF Pembrey, Velká Británie, červenec - srpen 1940

Robert Stanford „Bob“ Tuck byl s 29 potvrzenými sestřely jedním z nejúspěšnějších stíhačů RAF.  V květnu 1940 byl převelen k No. 92. Squadron jako velitel B letky a během bojů nad Dunkerkem dosáhl ve Spitfiru N3192 s označením GR-L šesti sestřelů. Další úspěchy následovaly během horkého léta bitvy o Británii. Spitfirem, se kterým dosáhl největších úspěchů, byl N3040 QJ-Z, se kterým pravidelně létal od poloviny července do 18. srpna 1940 a sestřelil s ním čtyři Ju 88. Dne 18. srpna, po souboji s Ju 88, byl Tuckův Spitfire vážně poškozen odvetnou palbou střelce junkersu a Tuck musel svůj Spitfire opustit na padáku. Při přistání byl lehce zraněn a jeho Spitfire havaroval na Park Farm, později pojmenované Tuck’s Cottages. Dne 11. září 1940 byl jmenován velitelem No. 257 Squadron a v prosinci 1941 velitelem elitního křídla v Biggin Hillu. Dne 28. ledna 1942 byl Tuckův Spitfire BL336 RS-T po úspěšném útoku na vojenský vlak zasažen flakem a Tuck musel nouzově přistát u Boulogne sur Mer, kde byl následně zajat a zbytek války strávil v zajateckých táborech Stalag Luft III a Belaria. Zobrazená kresba představuje rekonstrukci podoby Spitfiru N3040 poté, co byla No. 19 Squadron přezbrojena na kanónové Spitfiry Mk.Ib a Laneův osobní stroj N3040 QV-K převzala No. 92 Squadron, kde dostal nové trupové kódy QJ-Z. Je pravděpodobné, že Laneův osobní znak, svastika protnutá bleskem, zůstal na letounu zachován.

COL D 

K9959, F/O Desmond F. B. Sheen, No. 72 Squadron, RAF Acklington, Velká Británie, květen – srpen 1940

Jedním z nejdéle sloužících Spitfirů u RAF z počátečního období války byl stroj sériového čísla K9959, se kterým létal a úspěšně bojoval u No. 72 Squadron F/O Desmond Sheen. Dne 21. října 1939 se s K9959 zúčastnil jedné z prvních bitev války, kdy byla u severovýchodního pobřeží Anglie zachycena formace hydroplánů He 115 a Sheenovi se podařilo jeden sestřelit. Dalšího úspěchu dosáhl 7. prosince, kdy se podílel na sestřelu He 111. V dubnu 1940 byl převelen k No. 212 Squadron a sloužil ve Francii jako pilot fotografického průzkumu. Po pádu Francie se znovu připojil k No. 72 Squadron a znovu se shledal se svým K9959 RN-J, se kterým se následně zúčastnil prvních měsíců bitvy o Británii. Jeho Spitfire byl označen osobním znakem – červeným bumerangem v bílém kruhu. Spitfire K9959, se kterým Sheen létal, prošel během služby u No. 72 Squadron mnoha vizuálními proměnami. Zobrazená podoba je platná pro období od 6. června do 13. srpna 1940, kdy původní černobílé spodní plochy dostaly nový odstín Sky type S bez aplikace kokard na spodní ploše křídla. Při svém prvním letu na novém Spitfiru X4109 RN-J sestřelil 15. srpna Sheen další dva letouny (Ju 88 a Bf 110). V následujících měsících byl dvakrát sestřelen, nejprve 1. září, poté 7. října, kdy byl popálen hořícím letounem. Po uzdravení se vrátil k jednotce jako velitel letky a v dubnu 1941 mu bylo svěřeno velení No. 72 Squadron, kterou vedl až do října 1941. O rok později, v listopadu 1942, převzal velení nad základnou RAF Manston, které velel až do dubna 1943. Následně velel letištím Skeabrae a Drem ve Skotsku. V letech 1944-1945 velel No. 148 Wing u 2 TAF. Desmond Sheen za svoji válečnou kariéru sestřelil pět letounů, další dva pravděpodobně a dva poškodil.

COL E

K9953, F/Lt Adolph G. Malan, No. 74 Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, červen – srpen 1940

No. 74 Squadron se přezbrojila na Spitfiry v únoru 1939. Jihoafričan Adolf „Sailor“ Malan, původním povoláním námořník, vstoupil do války 6. září incidentem známým jako battle of Barking Creek, kdy jeho A Flight omylem sestřelil dva Hurricany od No. 56 Squadron. Během operace Dynamo dosáhl pěti sestřelů, v noci z 19. na 20. června sestřelil dva He 111. Malan byl odpůrcem liniové formace (line-astern formation), a se svými piloty používal pružnější formaci finger-four (čtyři prsty). Legenda říká, že 28. července poškodil stroj Wernera Mölderse a jeho samotného zranil. Dne 8. srpna převzal velení No. 74 Squadron, která 11. srpna dosáhla během čtyř operačních letů vedených Malanem 38 sestřelů. Událost je známá jako Malanův 11. srpen. Sám Malan dosáhl v BoB 16 sestřelů, do konce své operační kariéry v srpnu 1941 pak 27 samostatných sestřelů a sedmi ve spolupráci. Byl vynikajícím taktikem, proslaveným svými Deseti pravidly vzdušného boje. Do výslužby odešel jako Group Captain v dubnu 1946 a poté farmařil v Jižní Africe. V padesátých letech se politicky angažoval jako odpůrce apartheidu. Spitfire sériového čísla K9953, opatřený trupovými kódy ZP-A, pocházel z rané produkce Spitfirů. Sailor Malan s ním pravidelně létal od podzimu 1939 až do konce srpna 1940 a dosáhl s ním 11 potvrzených sestřelů, čímž se K9953 stal jedním z nejdéle sloužících a nejúspěšnějších Spitfirů v Bitvě o Británii.

COL F 

R6895, F/Lt Alan C. Deere, No. 54 Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, červenec - srpen 1940

Spitfire R6895 pochází z pozdní výrobní série verze Mk.I a byl třetím a posledním Spitfirem legendárního novozélandského leteckého esa Alana „Al“ Deera. Na trupu pod kabinou byl vyveden pilotův osobní emblém, pták Kiwi. Al Deere s tímto Spitfirem absolvoval od 11. července 1940 do 31. srpna 1940 celkem 30 letů a dosáhl na něm dvou ze svých 21 sestřelů. Jeho Kiwi III byl zničen 31. srpna 1940 při pokusu o vzlet během bombardování letiště Hornchurch. V té době byla No. 54 Squadron jediná, která byla plně vyzbrojena Spitfiry s vrtulemi Rotol RX5/1. Novozélanďan Al Deere se zúčastnil již první operace No. 54 Squadron, poskytnuvší 16. května 1940 letecké krytí ustupujícím spojeneckým jednotkám v Belgii. Deere sestřelil své první dva Bf 109 23. května, když doprovázel F/Lt. J. Leatharta, letícího v Milesu Magister pro velitele No. 74 Squadron, S/Ldr L.  Whitea, který byl sestřelen u Calais. Dne 26. května večer začala operace Dynamo, tedy evakuace Dunkerku a Deere o dva dny později nouzově přistál na belgické pláži. Po devatenáctihodinové anabázi se ale dokázal vrátit zpět do Hornchurch. Po ukončení evakuace Dunkerku se No. 54 Squadron zapojila do bitvy o Británii, v níž Al Deere dosáhl sedmi sestřelů. V průběhu 2. světové války prošel řadou velitelských postů, mimo jiné velel elitnímu Wingu z Biggin Hill, a v době spojenecké invaze na kontinent vedl No. 145 (Free French) Wing. Jeho celkové skóre čítá 21 sestřelů (některé zdroje uvádějí 17). Do důchodu odešel v hodnosti Air Commodore roku 1967. V roce 1991 vydal životopisnou knihu Devět životů (Nine lives).

COL G 

R6993, S/Ldr John Ellis, No. 610 Squadron, RAF Biggin Hill, Velká Británie, srpen 1940

John Ellis byl velice zkušeným leteckým esem, jemuž bylo připsáno 13 potvrzených sestřelů. Poté, co se 26. července 1940 stal velitelem No. 610 Squadron, dosáhl během srpna 1940 ve svém osobním Spitfiru R6993 pěti vítězství. Spitfire R6993 patřil mezi pouhých deset Spitfirů sériové řady R, vybavených vrtulí Rotol RX5/4 s konstantními otáčkami. Stejně jako většina Spitfirů No. 610 Squadron byl i R6993 vybaven vnějším zrcátkem automobilového typu, které pro peruť obstaral technický důstojník W/O Bentall z místních autoservisů. No. 610 Squadron byla známá svými velkými kódovými písmeny na trupu a Ellisův DW-W nebyl výjimkou, navíc nesl pod čelním sklem praporek velitele Squadrony. V čele No. 610 Squadron létal Ellis po celou dobu bitvy o Británii, než byla jednotka poslána na odpočinek na sever. V květnu 1941 byl převelen k No. 55 OTU jako instruktor. Později byl vyslán na Blízký východ jako Wing Commander k No. 701 OTU v súdánském Chartúmu. Na jaře 1943 převzal velení Krendi Wing na Maltě a účastnil se příprav k vylodění na Sicílii. Dne 13. června 1943, při doprovodu bombardérů B-24 útočících na letiště Gerbini, byl sestřelen Hptm. Gerhardem Michalskim (57 vítězství). Byl zajat a uvězněn ve Stalag Luft III, kde se aktivně podílel na přípravě Velkého útěku coby zástupce Rogera Bushella. Po válce zůstal v RAF a v hodnosti Wing Commander se stal odpovědným za výcvik pilotů v rámci Fighter Command.

COL H 

X4352, F/O Leonard A. Haines, No. 19 Squadron, RAF Fowlmere, Velká Británie, září 1940

Leonard Haines vstoupil do RAF v září 1937 a po absolvování výcviku byl přidělen k No. 19 Squadron, první jednotce vyzbrojené novými Spitfiry. V červnu 1940 se zapojil do bojů u Dunkerku, kde dosáhl prvního sestřelu a následně si velice úspěšně vedl v bitvě o Británii. Od září do listopadu byl jeho osobním strojem Spitfire X4352 s trupovými kódy QV-P, který měl pod kokpitem namalovaného lva, protínajícího šavlí svastiku. S tímto letounem dosáhl pěti potvrzených sestřelů a celkem jich měl na svém kontě 12, z toho osm samostatně a čtyři ve spolupráci. Další dva letouny zničil pravděpodobně a stal se tak jedním z nejúspěšnějších pilotů No. 19 Squadron během bitvy o Británii. Koncem roku 1940 byl poslán na odpočinek jako instruktor do výcvikové jednotky, ale v dubnu 1941 zahynul při letecké nehodě.

COL I

X4338, P/O Eric S. Lock, No. 41 Squadron, RAF Hornchurch, Velká Británie, září – říjen 1940

Eric Lock nastoupil jako nováček u No. 41 Squadron v červnu 1940. Dne 15. srpna dosáhl prvního ze svých 21 sestřelů v bitvě o Británii a stal se nejúspěšnějším spojeneckým stíhačem této bitvy. Spitfire, se kterým Eric Lock v bitvě o Británii létal nejdéle, byl X4338 s kódovými písmeny EB-E. Dosáhl s ním čtyř jistých a čtyř pravděpodobných sestřelů. Lockův Spitfire byl vážně poškozen 8. listopadu v souboji s několika Bf 109E, po němž nouzově přistál na poli. Dne 17. listopadu pak byl sám Lock těžce zraněn palbou Bf 109E na pravé ruce a obou nohách. Během příštích tří měsíců absolvoval 15 těžkých operací, další tři měsíce se zotavoval v rehabilitačním středisku v Royal Masonic Hospital, kde ho opětovně operoval průkopník plastické chirurgie Archibald McIndoe. K No. 41 Squadron se vrátil v červnu 1941, v červenci byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a jmenován velitelem A Flightu No. 611 Squadron. Při návratu z akce typu Rhubarb zaútočil 3. srpna na německou kolonu u Pas de Calais a od té doby je nezvěstný. Předpokládá se, že byl sestřelen protiletadlovou palbou a zřítil se do moře. Ani Spitfire Mk.Vb W3257 FY-E, ani Lock sám nebyli nikdy nalezeni. V okamžiku svého zmizení měl na kontě 26 sestřelů dosažených během 25 týdnů svého operačního nasazení v průběhu jednoho roku.

COL J

X4586, F/Lt John C. Dundas, 609. Squadron, RAF Middle Wallop, Velká Británie, říjen-listopad  1940 

F/Lt John Charles Dundas z Yorkshire byl starším bratrem G/Cpt H. S. L. „Cocky“ Dundase. Před válkou pracoval jako novinář pro Yorkshire Post a v roce 1938 nastoupil k No. 609 Squadron Auxiliary Air Force. V srpnu 1939 byl povolán do služby a s No. 609 Squadron bojoval u Dunkerku i v bitvě o Británii. S 16 sestřely se stal jedním z nejúspěšnějších stíhačů jak No. 609 Squadron, tak i samotné bitvy o Británii. Dne 28. listopadu se u ostrova Wight zapojil se svým oblíbeným Spitfirem X4586 PR-O do boje s letouny Bf 109, přičemž rádiem oznámil, že právě dosáhl svého 16. sestřelu. S největší pravděpodobností se jeho obětí stal major Helmut Wick, komodor JG 2 a v té době nejlepší aktivní eso Luftwaffe s 56 sestřely na kontě. O chvíli později se však Dundas sám stal obětí Wickovo dvojky, poručíka Rudiho Pflanze, rovněž esa z JG 2. Ačkoli byl Wick viděn, jak seskakuje na padáku, nikdy nebyl nalezen, stejně jako jeho přemožitel Dundas.

COL K 

R6957, Sgt Alan S. Harker, No. 234 Squadron, RAF St. Eval, Velká Británie, listopad 1940 - březen 1941

Alan Harker absolvoval výcvik na dvoumotorových letadlech Anson v září 1939. Přihlásil se jako dobrovolník k nočním stíhačům a byl přidělen k No. 234 Squadron, která měla ve výzbroji letouny Blenheim Mk.If. V květnu 1940 však byla jednotka přezbrojena na letouny Spitfire a následně se stala jednou z nejúspěšnějších během celé bitvy o Británii. Vedle es F/Lt Petersona Hughese (17 sestřelů) a P/O Roberta Doe (16 sestřelů), byl dalším úspěšným pilotem právě Alan Harker, který dosáhl sedmi potvrzených sestřelů, dalších čtyř pravděpodobných a k tomu dva nepřátelské letouny poškodil. Se Spitfirem R6957 létal Sgt. Harker od září 1940 do března 1941. Od 27. listopadu 1940 vešlo v platnost nové nařízení rychlého rozpoznání letounů vlastní/cizí pro všechny letouny Fighter Command. Nově byl kužel vrtule a prstenec před VOP zbarven v novém odstínu Sky, případně Sky Blue, spodní strana levého křídla byla nově v černé barvě.