Avia C-10/S-99 - první československá „Stodevítka“
Text: Michal Ovčáčík
Ilustrace: Antonis Karydis
Kat. č. 2157
Na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava se po ukončení války mimo jiné nacházela řada letounů Bf 109G-10/U4 v kompletním či rozpracovaném stavu nebo jejich části. V převážné většině šlo o výrobky protektorátní pobočky Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF) v Tišnově. Mezi nimi byly i tři „Stodevítky“ zalétané ke konci války z Kralup nad Vltavou, jeden stroj nalezený na letišti v Praze-Letňanech a podsestavy ocasních ploch z menších továren v Bučovicích a Koryčanech. Celé stroje a komponenty byly ještě do konce roku 1945 spolu s dalším kořistním materiálem soustředěny do továrny Avia v Praze -Čakovicích (od ledna 1946 nesl tento znárodněný podnik název Automobilové závody, n.p., závod 2 Avia, výroba vozidel a letadel), kde došlo k jejich revizi a následné kompletaci.
Repasované letouny dostaly označení „C-10 – Me 109“, písmeno C značilo „cvičný“. Pod tímto názvem byl tento typ již 13. září 1945 zanesen výnosem MNO-HŠ VL č.j. 13091/let., 1945, do přehledu označování a pojmenování letounů kořistního a zahraničního původu. Kompletaci prvního letounu zahájili v Avii ještě před koncem roku 1945, přičemž oficiální objednávka č.j. 56749 II/4. odd. 1946 zněla na 20 kusů, které byly určeny pro nově zřízené útvary – letecké hlídky – Letectva Sboru národní bezpečnosti (SNB) ustanoveného Ministerstvem vnitra dne 25. března 1946.
První vzorový rekonstruovaný letoun C-10.1 byl zalétnut dne 22. února 1946 firemním zalétávacím pilotem Petrem Širokým a poté byl zkoušen ve Vědeckém leteckém ústavu (VLÚ) v Letňanech, mimo jiné i se startovacími raketami. Jeho originální W.Nr. 613 156 jej zařazuje do 5. série letounů verze G-10/U4 (v rámci výroby WNF/Diana) do bloku výrobních čísel 613 000 – 613 200 dokončovaných v období leden až březen 1945. Ze stejného výrobního bloku pocházelo i dalších dvacet „Cé desítek“, avšak přiřazení jejich známých výrobních čísel k vojenským evidenčním číslům československých strojů se (s výjimkou prvního stroje) nedochovalo. Rozdíl jednoho kusu mezi počtem objednaných a dodaných letounů byl dán náhradou zničeného stroje C-10.3 za nově vyrobený C-10.21. První letouny byly k dispozici již v polovině roku 1946 a jejich zálety střídavě prováděli tovární piloti Avie Petr Široký a Antonín Kraus. Do konce toho roku bylo dokončeno 16 kusů, přičemž v polovině září bylo dle hlášení na poradě Velitelství letectva ve službě pouhých pět letounů C-10. Zbylých pět letadel z celé jedenadvacetikusové série bylo dodáno téměř s půlročním zpožděním po předcházejících strojích, a to až v dubnu a květnu 1947. Letouny z výroby přebírala Vojenská přejímací komise a vzápětí je předávala zástupcům Letectva SNB.
Funkce této letecké složky byla totožná s úkoly předválečných Četnických leteckých hlídek (ČLH): šlo zejména o zajištění protivzdušné obrany státu před aktivitami cizích letounů, dozor nad dodržováním leteckých předpisů a o ochranu letišť. Mimoto bylo jejím úkolem také pomáhat pozemním bezpečnostním útvarům při jejich činnosti a poskytovat záchrannou a pomocnou službu.
Postupně bylo od června 1946 do listopadu 1948 zřízeno deset leteckých hlídek rozmístěných po celém území republiky. Třem Zemským velitelstvím SNB podléhaly tyto LH: Praha-Ruzyně, České Budějovice, Plzeň-Bory, Karlovy Vary, Jičín, Olomouc-Neředín, Brno, Bratislava-Vajnory, Košice a Rimavská Sobota. Dočasně byly zřízeny ještě detašmány v Přerově a Zvolenu a později také v Klatovech a Mariánských Lázních, které plnily specifické úkoly v boji proti tzv. „banderovcům“ (příslušníkům nacionalistické Ukrajinské povstalecké armády), případně měly zabránit úletům letadel z republiky po únoru 1948.
K přeškolování prvních pilotů SNB bylo určeno nejméně sedm letounů C-10, na nichž se cvičili spolu s vojenskými piloty od léta do podzimu 1946 v rámci pilotního přeškolovacího kurzu Velitelství letectva na letišti v Praze-Kbelích. Po ukončení kurzu byly tyto letouny zařazeny k ostatním ve stavech LH SNB. Na jaře 1947 zapůjčilo Letectvo SNB devět svých letounů C-10 pro přeškolování vojenských pilotů Stíhacímu výcvikovému středisku při 2. letecké divizi na letišti Planá (České Budějovice), kde byly zařazeny k velitelskému roji.
Své původní označení C-10 si letouny ponechaly pouze do května 1947, kdy byly přeznačeny na S-99, kde S značilo „stíhací“. Název Letectvo SNB existoval do poloviny prosince 1947, kdy došlo k jeho změně na Bezpečnostní letectvo. Jeho činnost však neměla dlouhého trvání, neboť po třech letech, k 23. prosinci 1950, byla tato letecká složka zrušena. Na jejím základě vznikl nový, nyní vojenský útvar – letecký pluk LP 51 (od začátku roku 1951 pak značený jako 51. lp), s dislokací na letišti Plzeň-Skvrňany, jenž přebíral spolu s personálem i techniku – „policejní“ letouny S-99. Ministerstvo národní obrany nakonec převzalo jen třináct strojů, zbylé nebyly předány z důvodu poškození či havárií. Během služby byly ztraceny či zrušeny jen čtyři letouny. Koncem roku 1950 bylo vybráno deset letounů a přestavěno na typ S-199 s motorem Jumo 211F. Zbývající provozuschopné „Devadesátdevítky“ dosloužily v průběhu jara 1951.