Kaczmarek
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 70166
Na boxartu zářijové novinky je ztvárněn útok letců ze Stab II./JG 52 na osádku sovětského šturmoviku v závěrečných týdnech války na pomezí Maďarska a Rakouska. V popředí letí stroj, jehož pilotem byl Lt. Willy van de Kamp. Plnil roli wingmana, jemuž se v žargonu Luftwaffe říkalo Kaczmarek. Vedoucím dvojice (Rottenführer) je velitel II./JG 52, Major Wilhelm Batz, který do konce války zaznamenal 237 leteckých vítězství a byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí a meči.
Role wingmana byla pro vedoucího zcela nenahraditelná. Zatímco vedoucí se soustředil na vymanévrování a zničení cíle, jeho „dvojka“ sledovala okolí, kryla mu záda a obvykle i dosvědčila průběh leteckého střetnutí v bojovém hlášení.
V řadě případů se stíhači, kteří chránili své šéfy, dostali jen málokdy k příležitosti docílit leteckého vítězství. Wilhelm Batz byl ale na počátku své bojové kariéry v opačné situaci a málem od stíhací jednotky odešel.
Když byl na počátku února 1943 přidělen v hodnosti Leutnant k II./JG 52, jež bojovala s Messerschmitty Bf 109 v jižním úseku východní fronty, měl za sebou řadu let v roli učitele létání. V zápisníku letů měl zaznamenáno přes 5 000 hodin, ale v sedmadvaceti letech byl považován za příliš starého pro úspěšnou kariéru stíhače.
Byl jmenován do funkce Adjutant (pobočník) velitele II./JG 52, jímž byl v té době Hptm. Johannes Steinhoff, který měl na kontě 151 vítězství. Sdíleli spolu jednu místnost a velmi dobře spolu vycházeli. Batz vstával brzy ráno nejen kvůli analýze předpovědi počasí a přípravě bojových operací, ale i proto, že Steinhoff příšerně chrápal. Batz mu jednou dokonce v žertu ve spánku kolem krku připnul Ritterkreuz, jemuž se mimo jiné přezdívalo „krční choroba“.
U štábu II. Gruppe sloužilo ještě několik letců, například Lt. Helmut Haberda, na jehož kontě bylo 18 vítězství, nebo Ofw. Heinrich Sturm s deseti sestřely. Batz na toto období vzpomínal při rozhovorech v polovině 60. let s publicisty T. J. Constablem a R. F. Toliverem. Neměl však po ruce žádné osobní dokumenty nebo poznámky, takže některé vzpomínky jsou v rozhovorech zřejmě o rok posunuté.
Jeho bojová kariéra začala frustrací, neboť i přes řadu příležitostí, ke kterým se díky svému vedoucímu dostával, nedařilo se mu dosahovat sestřelů. Jeho velitel situaci zhodnotil lakonicky: „Jsi vynikající Adjutant, ale špatný stíhač.“ A Batz s ním bez výmluv souhlasil. Dokonce uvažoval o žádosti o přeložení k bombardovacímu útvaru, ale jeho velitel tuto myšlenku zamítl: „Tohle je stíhací jednotka. Zůstaneš tady. Když vítězství nepřijdou dnes, možná přijdou zítra.“ Batz onemocněl a po dobu čtrnácti dnů byl nucen sledovat letecké boje ze země. A tato zkušenost mu pomohla přenastavit instinkty začínajícího stíhače v těle zkušeného pilota, který do Luftwaffe vstoupil již v roce 1935.
Prvního vítězství dosáhl 11. března 1943, když nárokoval LaGG-3 a o dva dny později si připsal bombardér Boston. Na konci března došlo k výměně na pozici velitele Gruppe, neboť Steinhoff se stal velitelem JG 77, která v té době bojovala v Africe, a jeho pozici převzal v zastoupení Hptm. Helmut Kühle, který se na bojových operacích podílel minimálně.
Wilhelm Batz během dubna a počátku května 1943 na své konto přidal pět dalších vítězství a jedno mu nebylo potvrzeno. Jak sám řekl, ne díky svým bojovým zkušenostem, ale díky své senioritě byl 9. května jmenován do funkce velitele 5./JG 52, jež byla součástí II./JG 52. V té době byla pod velením této Gruppe i slovenská 13./JG 52.
Mezi Batzovými letci byli u 5. Staffel zkušení stíhači, jako například již zmíněný Lt. Haberda, který měl v té době již 58 vítězství, Fw. Viktor Petermann s 37 sestřely na kontě nebo Fw. Otto Fönnekold s 18 Abschussy.
Batz však postupně náskok svých kolegů dohonil a na konci roku 1943 bylo na jeho kontě 75 vítězství. Svého 100. sestřelu docílil 22. března 1944 a o čtyři dny později byl vyznamenán Rytířským křížem. V polovině dubna 1944 byl jmenován do pozice velitele III./JG 52 a 200. vítězství docílil 17. srpna 1944. K II./JG 52 se vrátil 1. února 1945 během nasazení v Maďarsku, tentokrát jako její velitel.
Jeho nejúspěšnějším dnem bojové kariéry se stal 31. květen 1944 během bojů v Rumunsku. Během sedmi bojových letů nárokoval sestřelení patnácti sovětských letounů. Otázkou však je, jaké byly skutečné ztráty jeho protivníků.
Jako určité vodítko může sloužit analýza sestřelů II./JG 52 během nasazení této jednotky na Krymu v letech 1943 a 1944. Jejím autorem je Ivan Lavriněnko a vydal ji společně s Paulem Stipdonkem. Wilhelm Batz nárokoval v této oblasti celkem 63 vítězství, ale s jistotou mu lze přičíst jen devět sestřelených protivníků, dalších devět sovětských letounů mohlo být sestřeleno Batzem, ale i jinými piloty Luftwaffe.