Ranní hlídka
Text: Jan Zdiarský
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č.
Den D, tedy 6. červen 1944, a po něm následující týdny byly extrémně náročným obdobím nejen pro spojenecká pozemní vojska, ale také pro britské a americké letectvo. Vojáci pozemních a výsadkových jednotek pochopitelně nesli hlavní tíhu celé invaze a přinesli největší oběti, svou práci odvedly i osádky bombardérů a stíhači RAF i USAAF. Těch se dokonce invaze v podobě přímého bojového nasazení týkala mnohem dříve. Poslední týdny před invazí se spojenecké útoky kromě neustávajících strategických bombardovacích misí do srdce samotné Třetí Říše stále více soustředily na zásobovací trasy, letiště a další cíle vojenského významu po celém atlantickém pobřeží starého kontinentu. Všichni věděli, co to znamená. Důvody těchto operací byly zřejmé letcům, obyvatelům francouzského pobřeží i samotné německé armádě.
Finále utajených příprav pro stíhací jednotky začalo v podvečer 5. června, kdy byly neprodyšně uzavřeny základny, mechanici začali s rychlým malováním invazních pruhů a letové osádky začaly podstupovat briefingy. To se týkalo také 357th FG, první jednotky VIII Fighter Command, která byla vyzbrojena letouny P-51. Na její základně v Leistonu proběhl první invazní briefing již ve 23 hodin 5. června 1944. Na první misi toho dne odstartovali piloti této jednotky do velmi špatného počasí již ve 2 hodiny a 10 minut. Jejich úkolem bylo hlídkování v oblasti Biskajského zálivu. Start za hluboké tmy a seřazení se do formace byly extrémně složitým úkolem. Utvořit plánovanou formaci se nepodařilo. Letouny se po průletu oblačností spojovaly do menších skupinek, některé pokračovaly i samostatně a nastavily kurs k přidělené oblasti. Navigace byla obtížná - špatné počasí a nízká oblačnost, které toho rána tak výrazně pomohly vyloďujícím se vojskům, činily letcům naopak velké potíže.
Velitel jedné z letek 363rd FS, Capt. Clarence E. ‚Bud‘ Anderson, zapomněl při pojíždění na úkony související s chlazením motoru a glykol z přehřátého motoru mu přes pojistný ventil postříkal čelní sklo kabiny. Anderson svou chybu napravil a modlil se, aby chlazení motoru vydrželo a on nemusel misi opustit předčasně. Naštěstí o mnoho chladící kapaliny nepřišel a mohl odstartovat do napětím tepající noci. Sám na další chvíle vzpomínal:
„Ještě za tmy jsme shromáždili všechny tři squadrony. Připojil jsem se ke squadroně Dona Grahama, který velel skupině, a vyrazili jsme nad Lamanšský průliv. Jediným odporem, na který jsme nad Francií narazili, byla lehká protiletadlová palba. I když v noci ty zářící trasovací střely vypadaly, jako by byly blíž, a působily mnohem děsivěji. Když jsme dorazili do našeho sektoru, Graham nařídil zhasnout světla a k orientaci nám zbýval jen modrý plamen z Grahamova výfuku. Občas jsem ho ztratil z dohledu a navzdory rádiovému tichu jsem volal: ‚Red Lead, blikni světly,‘ abych ho našel. Takhle jsme kroužili celé hodiny.
Nastalo svítání a na obloze byli plukovník Col. jeho wingman, já a ‚OBee‘ O’Brien – celkem čtyři letadla. Na obloze nebyl žádný další letoun. Zaměřil jsem si Grahama a O’Brien, který vedl další squadrony, si zaměřil mě. Buď jsme byli na správném místě, nebo tam bylo těch zbývajících 44 letadel.
Někteří se tak ztratili, že skončili nad Španělskem. Jim Browning později řekl, že když toho rána vyšlo slunce, podíval se dolů a uviděl, že je nad pobřežím, které se táhlo z východu na západ. Usoudil, že to musí být Španělsko, zatočil na sever a letěl více než dvě hodiny, než se vrátil do Anglie.
My čtyři jsme kroužili, dokud v dopoledních hodinách nenastal čas vrátit se domů. Při letu domů jsme skrz mezery v oblačnosti zahlédli kousek historie: obrovskou armádu lodí a obléhané pláže. Šest hodin a 50 minut po vzletu jsme přistáli v Leistonu s dostatečnou zásobou paliva.“
357th FG ten den odletěla celkem 8 misí, někteří její piloti startovali i opakovaně. Bud Anderson vzpomínal, že mise v ten den byla pro něj nejdelší, jakou v kokpitu P-51 strávil. Bez pěti minut trvala celých 7 hodin. Následující dny se náplň misí přesunula od hlídkování k pozemním útokům. Samotná 357th FG shodila v období 6. – 15. června 1944 více než 469 bomb, především na silniční a železniční dopravní cíle.
Podpora invaze u 8th AF pokračovala až do 20. června 1944, kdy se začala vracet ke svému hlavnímu poslání. Její stíhači však i nadále podporovali invazní vojska všude, kde to šlo – pozemními útoky na dopravu, ničením letadel na zemi i ve vzduchu.
Bud Anderson, stejně jako celá jeho 357th FG, se vrátil ke standardní práci nekonečných doprovodů bombardérů do hloubi kontinentu. Misí 11. července 1944 dokončil svou operační túru se skóre 12,25 potvrzených sestřelů. Po odpočinku se ke své skupině vrátil a nastoupil druhou túru. Tu dokončil 15. ledna 1945 s konečným skóre 16,25 sestřelených letounů nepřítele, 2 pravděpodobnými sestřely a dvěma poškozenými.