Strana 57
#84214
BOXART STORY
Den D, tedy 6. červen 1944, a po něm následující
týdny byly extrémně náročným obdobím nejen pro
spojenecká pozemní vojska, ale také pro britské
a americké letectvo. Vojáci pozemních a výsadko-
vých jednotek pochopitelně nesli hlavní tíhu celé
invaze a přinesli největší oběti, svou práci odvedly
i osádky bombardérů a stíhači RAF i USAAF. Těch
se dokonce invaze v podobě přímého bojového na
-
sazení týkala mnohem dříve. Poslední týdny před
invazí se spojenecké útoky kromě neustávajících
strategických bombardovacích misí do srdce sa
-
motné Třetí Říše stále více soustředily na zásobo-
vací trasy, letiště a další cíle vojenského významu
po celém atlantickém pobřeží starého kontinentu.
Všichni věděli, co to znamená. Důvody těchto ope
-
rací byly zřejmé letcům, obyvatelům francouzské-
ho pobřeží i samotné německé armádě.
Finále utajených příprav pro stíhací jednotky
začalo v podvečer 5. června, kdy byly neprodyšně
uzavřeny základny, mechanici začali s rychlým
malováním invazních pruhů a letové osádky za
-
čaly podstupovat briefingy. To se týkalo také 357th
FG, první jednotky VIII Fighter Command, která
byla vyzbrojena letouny P-51. Na její základně
v Leistonu proběhl první invazní briefing již ve
23 hodin 5. června 1944. Na první misi toho dne
odstartovali piloti této jednotky do velmi špatného
počasí již ve 2 hodiny a 10 minut. Jejich úkolem
bylo hlídkování v oblasti Biskajského zálivu. Start
za hluboké tmy a seřazení se do formace byly
extrémně složitým úkolem. Utvořit plánovanou
formaci se nepodařilo. Letouny se po průletu ob
-
lačností spojovaly do menších skupinek, některé
pokračovaly i samostatně a nastavily kurs k při
-
dělené oblasti. Navigace byla obtížná - špatné po-
časí a nízká oblačnost, které toho rána tak výraz-
ně pomohly vyloďujícím se vojskům, činily letcům
naopak velké potíže.
Velitel jedné z letek 363rd FS, Capt. Clarence
E. ‚Bud‘ Anderson, zapomněl při pojíždění na úko-
ny související s chlazením motoru a glykol z pře-
hřátého motoru mu přes pojistný ventil postříkal
čelní sklo kabiny. Anderson svou chybu napravil
a modlil se, aby chlazení motoru vydrželo a on ne-
musel misi opustit předčasně. Naštěstí o mnoho
chladící kapaliny nepřišel a mohl odstartovat do
napětím tepající noci. Sám na další chvíle vzpo
-
mínal:
„Ještě za tmy jsme shromáždili všechny tři
squadrony. Připojil jsem se ke squadroně Dona
Grahama, který velel skupině, a vyrazili jsme nad
Lamanšský průliv. Jediným odporem, na který
jsme nad Francií narazili, byla lehká protiletadlo
-
vá palba. I když v noci ty zářící trasovací střely
vypadaly, jako by byly blíž, a působily mnohem
děsivěji. Když jsme dorazili do našeho sektoru,
Graham nařídil zhasnout světla a k orientaci nám
zbýval jen modrý plamen z Grahamova výfuku.
Občas jsem ho ztratil z dohledu a navzdory rá
-
diovému tichu jsem volal: ‚Red Lead, blikni světly,‘
abych ho našel. Takhle jsme kroužili celé hodiny.
Nastalo svítání a na obloze byli Col. Graham
jeho wingman, já a ‚OBee‘ O’Brien – celkem čty
-
ři letadla. Na obloze nebyl žádný další letoun.
Zaměřil jsem si Grahama a O’Brien, který vedl
další squadrony, si zaměřil mě. Buď jsme byli na
správném místě, nebo tam bylo těch zbývajících
44 letadel.
Někteří se tak ztratili, že skončili nad Španěl
-
skem. Jim Browning později řekl, že když toho
rána vyšlo slunce, podíval se dolů a uviděl, že je
nad pobřežím, které se táhlo z východu na západ.
Usoudil, že to musí být Španělsko, zatočil na sever
a letěl více než dvě hodiny, než se vrátil do Anglie.
My čtyři jsme kroužili, dokud v dopoledních ho
-
dinách nenastal čas vrátit se domů. Při letu domů
jsme skrz mezery v oblačnosti zahlédli kousek
historie: obrovskou armádu lodí a obléhané plá
-
že. Šest hodin a 50 minut po vzletu jsme přistáli
v Leistonu s dostatečnou zásobou paliva.“
357th FG ten den odletěla celkem 8 misí, někte-
ří její piloti startovali i opakovaně. Bud Anderson
vzpomínal, že mise v ten den byla pro něj nejdelší,
jakou v kokpitu P-51 strávil. Bez pěti minut trva
-
la celých 7 hodin. Následující dny se náplň misí
přesunula od hlídkování k pozemním útokům. Sa
-
motná 357th FG shodila v období 6. – 15. června
1944 více než 469 bomb, především na silniční
a železniční dopravní cíle.
Podpora invaze u 8th AF pokračovala až do
20. června 1944, kdy se začala vracet ke svému
hlavnímu poslání. Její stíhači však i nadále pod
-
porovali invazní vojska všude, kde to šlo – pozem-
ními útoky na dopravu, ničením letadel na zemi
i ve vzduchu.
Bud Anderson, stejně jako celá jeho 357th FG,
se vrátil ke standardní práci nekonečných do
-
provodů bombardérů do hloubi kontinentu. Misí
11. července 1944 dokončil svou operační túru se
skóre 12,25 potvrzených sestřelů. Po odpočinku
se ke své skupině vrátil a nastoupil druhou túru.
Tu dokončil 15. ledna 1945 s konečným skóre
16,25 sestřelených letounů nepřítele, 2 pravděpo-
dobnými sestřely a dvěma poškozenými.
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Ranní hlídka
Text: Jan Zdiarský
INFO Eduard
57
Červenec 2026