Markingy pro Bf 109G-10WNF/Diana 1/72

WNr. 610487, Lt. Heinz Ewald, II. /JG 52, Veszprém, Maďarsko, únor 1945

Heinz Ewald se narodil 1. září 1922 v Sopotech u svobodného města Gdaňsk. Dne 1. prosince 1941 se dobrovolně přihlásil do vojenské služby a po základním výcviku u Fl.Ausb.Rgt. 23 absolvoval pilotní výcvik. Na podzim 1943 byl přidělen k 6./ JG 52 na východní frontě. Často létal jako wingman Gerharda Barkhorna. Dne 12. listopadu 1943 dosáhl svého prvního sestřelu. Dne 24. června 1944 utrpěl vážné zranění poté, co sestřelil bombardér B-24 u Ploješti a následně byl sám sestřelen doprovodnými stíhači. Po uzdravení se vrátil v říjnu 1944 k II./JG 52, která byla v té době v Maďarsku. Svůj 50. sestřel zaznamenal 2. ledna 1945 a během následujícího dne dosáhl pěti sestřelů. V posledních měsících bojů byl zapojen do obrany Vídně. Svého 84. a zároveň i posledního vítězství dosáhl 16. dubna 1945. O čtyři dny později byl vyznamenán Rytířským křížem. Během své kariéry byl několikrát sestřelen a měl pověst pilota, jehož se drží štěstěna. 

WNr. 612769, 101. vadászezred, Neubiberg, Německo, květen 1945

Na konci března 1945 se zbytky maďarských leteckých jednotek soustředily na letišti Tulln v Rakousku, odkud prováděly bojové lety do oblasti Vídně a Brna. Po přiblížení fronty k Tullnu se 5. dubna přesunuly na letiště Raffelding, odkud pokračovaly v letecké podpoře pozemních sil v okolí Vídně. Na konci války se maďarští letci stejně jako jejich němečtí kolegové raději nechali zajmout americkou armádou a proto piloti 101. vadászezred se zbylými stroji ulétli do bavorského Neubibergu. Stroje z továrny Diana byly kamuflovány stejnými barvami jako stroje z výroby ve Vídeňském Novém městě. Z fotografií stroje červená 12 je patrné, že maďarské výsostné označení bylo nastříkáno přímo na kamufláž, německé označení nebylo aplikováno vůbec. Část spodních ploch křídla zůstala v původní barvě kovu.

WNr. 611975, Stab II/JG 52, Neubiberg, Německo, květen 1945

Označení identifikuje tento letoun jako stroj wingmana velitele II./JG 52, Maj. Wilhelma Batze. V únoru 1943 byl Batz přidělen ke štábu II./JG 52 na východní frontě. Prvního vítězství dosáhl 11. března a v květnu byl jmenován velitelem 5./JG 52. V březnu 1944 docílil stého vítězství a v dubnu se stal velitelem III./JG 52. Na počátku února 1945 převzal Batz vedení II./JG 52, která v té době bojovala v Maďarsku. Své 237. a zároveň poslední vítězství, zaznamenal 16. dubna 1945. O pět dnů později obdržel Meče k Rytířskému kříži s dubovou ratolestí. Batz se svou jednotkou přelétl 8. května 1945 do zajetí z rakouského Zeltwegu do Bad Aiblingu v Bavorsku, v závěrečné části trasy německé stíhače doprovázela formace Thunderboltů. Po válce vstoupil do Bundesluftwaffe a postupně velel Flugzeugführerschule S a Lufttransportgeschwader 63. Konec druhé světové války zastihl tento konkrétní stroj na letišti Neubiberg u Mnichova. Do zajetí s ním přelétl Uffz. Anton Kellmayer (3 vítězství) z 7./JG 52.

WNr. 611xx2, Jasta 5 der ROA, Německý Brod, Protektorát Čechy a Morava, květen 1945

Jasta 5 Ruské osvobozenecké armády (ROA) byla na základnu v Německém Brodu (v současnosti Havlíčkův Brod) umístěna na začátku března 1945. Spolu s Nachtschlachtstaffel 8 der ROA, vyzbrojenou střemhlavými bombardéry Ju 87D-5, se Jasta 5 účastnila ústupových bojů německých jednotek během bitvy o Brno v dubnu 1945. Velitelem jednotky byl Major Semjon Trofimovič Byčkov, bývalý sovětský letec. Na letounech Hurricane, Jak-7 a La-5 dosáhl 15 vítězství, absolvoval 230 bojových letů a obdržel prestižní vyznamenání Hrdina sovětského svazu. V době služby u 482. IAP byl 10. prosince 1943 sestřelen flakem a padl do zajetí. S Luftwaffe začal nejdříve spolupracovat při přelétávání letounů, později se zapojil do protipartyzánských leteckých operací v Pobaltí a nakonec se stal velitelem stíhací jednotky Jasta 5 „Oberst Kazakov“. Na konci války se vzdal Američanům, ale později byl vydán Sovětům a 4. listopadu 1946 byl popraven. Stroj v typické kamufláži strojů pocházejících z výroby v továrně WNF nesl na kýlovce označení letounů ROA v podobě svatoondřejského kříže.

II./JG 52, Ainring, Německo, květen 1945

Tato stodevítka byla na konci prosince 1944 dodána k I./JG 53. Tam obdržela spolu se žlutým pruhem znak jednotky na přídi, pikové eso. Na trupu přibylo štábní označení a směrovka byla natřena žlutou barvou, přičemž na levé straně kýlovky zůstala z výrobního čísla první číslice 6 a na pravé straně poslední číslice 8. Pravděpodobně v dubnu 1945, po rozpuštění I./JG 53, letoun převzala II./JG 52. Zde bylo označení předchozího uživatele přetřeno kamuflážní barvou. Těžištěm činnosti této jednotky v roce 1945 byl boj proti silám Rudé armády na území Maďarska a Rakouska. V dubnu 1945 se II./JG 52 krátce operovala z území Protektorátu Čechy a Morava, kde prováděla lety na podporu německých jednotek proti sovětské ofenzivě v bojích o Brno. Fotografie zachytila stroj označený žlutá 6 dne 8. května 1945 na letišti Ainring v Bavorsku.

Avia S-99.21, Letecká hlídka SNB/BL, Praha-Ruzyně, 1947-1950

Tento stroj byl posledním kusem, sestaveným na jaře roku 1947 v továrně Avia v Čakovicích. Po zalétání a kontrolních letech byl předán v polovině července 1947 na ruzyňské letiště, kde s jedenapůlroční přestávkou kvůli opravě po havárii sloužil do léta 1950 u tamější letecké hlídky SNB.  Od poloviny prosince 1947 nesly název letecké hlídky Bezpečnostního letectva ministerstva vnitra. Zbarven byl na horních a bočních plochách ocelově šedou barvou, spodní plochy byly nastříkány tmavší šedou barvou. Stroje hlídek SNB/BL měly motorové kryty, náběžné hrany křídla a výšková kormidla včetně stabilizátorů natřeny šarlatovou barvou. Evidenční označení na bocích trupu a na horní a dolní ploše křídla bylo provedeno stejnou barvou s bílým lemem. Výsostné označení mělo tvar sférického trojúhelníku, které nosily stroje Leteckých hlídek. U této Avie byly bez bílého lemu.