Zvyk je železná košile
Text: Jan Bobek
Ilustrace: Piotr Forkasiewicz
Kat. č. 84205
Mnoho pilotů Luftwaffe bylo na stroje Bf 109 E zvyklých již z doby války ve Španělsku a se stroji doslova srostli. Proto přechod na Bf 109 verzí F-1 a F-2 se slabší výzbrojí oproti verzi E-7 řada z nich nesla nelibě. Zvyk je zkrátka železná košile. Ještě složitější byl přechod na zcela nový typ stíhacího letounu s výrazně odlišnými letovými vlastnostmi a hvězdicovým motorem namísto řadového, Focke-Wulf Fw 190.
Když se rozhodovalo o tom, která stíhací jednotka začne jako první používat nové Focke-Wulfy Fw 190 A-1, padla volba na II./JG 26 „Schlageter“, jež byla vyzbrojena stroji Bf 109 E. Přibližně na počátku srpna 1941 se na pařížskou základnu Le Bourget z německého Rechlinu přesunula Erprobungsstaffel 190 (Zkušební peruť 190) vedená Oblt. Otto Behrensem. Jeho Staffel úspěšně dokončila operační testy a nyní měla své poznatky předat II./JG 26 Hptm. Waltera Adolpha. Nebýt Behrensových zkušeností a zápalu, celý projekt by byl se vší pravděpodobností zrušen, protože jej neustále provázely problémy (hlavně s pohonnou jednotkou BMW 801 C-1), které by slabší povahy odradily.
Přestože se část příslušníků II./JG 26 přeškolovala na Focke-Wulfy v Paříži, zbytek jednotky setrvával v Belgii na základně Moorsele a i nadále se podílel na bojové činnosti. Tento postup se stal pravidlem i u dalších jednotek, které přecházely na Fw 190 A. Prvním úspěšným nasazením prošly Focke-Wulfy již 14. srpna 1941.
Jako druhá v pořadí začala na Fw 190 A-1 přezbrojovat III./JG 26 v listopadu 1941. Potíže s pohonnými jednotkami stále trvaly. Mechanici museli v polních podmínkách dělat úpravy výfukových potrubí a některé náhradní díly jednotka sháněla vlastními silami po celém Německu. Sám za sebe hovoří fakt, že od firmy BMW dostal Oblt. Borris, velitel 8./JG 26, zlaté hodinky za to, že motor jeho Fw 190 překonal provozní dobu 100 hodin. Na počátku roku 1942 jsou u III./JG 26 zdokumentovány první Fw 190 A-2 s vylepšenou pohonnou jednotkou BMW 801 C-2. První stroj této verze byl u II./JG 26 zaznamenán již v prosinci 1941, v tomtéž měsíci převzala I./JG 26 první letouny verze A-1.
Geschwaderstab JG 26 si v průběhu roku 1941 pod velením Adolfa Gallanda ponechal Messerschmitty Bf 109 F-4. Tuto verzi Bf 109 si mezitím řada letců oblíbila. Poté, co velení JG 26 převzal Maj. Gerhard Schöpfel, začal jeho štáb v lednu 1942 přezbrojovat na Fw 190 A-2 a v dubnu začal používat verzi A-3. Staffel stíhacích bombardérů 10./JG 26 přešla z Bf 109 F-4/B na již prověřené Fw 190 A-2 a A-3 až v červnu a červenci 1942. Verze A-3 byla vybavena pohonnou jednotkou BMW 801 D-2, která byla již relativně bezproblémová.
Jagdgeschwader 2 „Richthofen“ Focke-Wulfy obdržela výrazně později, než jejich kolegové z JG 26. Messerschmitt Bf 109 F-2 a F-4 používal Stab JG2 až do července 1942 a dokonce disponoval i jedním letounem verze E-7. Jeden Fw 190 A-3 si štáb eskadry pod velením Obstlt. Walter Oesau převzal v květnu a další stroje verzí A-2 a A-3 následovaly v dalších měsících.
Jako první Gruppe v rámci JG 2, která začala na Fw 190 přezbrojovat, byla na řadě II./JG 2. Stroje verzí A-2 si převzala v březnu 1942. Jeden z jejích pilotů vzpomínal, že jen velmi malý počet letounů byl vybaven čtyřmi kanony v křídle. Důvodem byly údajně nedostatečné výrobní kapacity kanonů. A stroje se čtyřmi hlavněmi v křídle si obvykle nechávali pro sebe velitelé jednotlivých částí jednotky. Messerschmitty Bf 109 F-2, F-4 a dokonce jeden E-4 odevzdávala II./JG 2 postupně do května.
Další v pořadí byla III./JG 2, jíž velel Hptm. Hans „Assi“ Hahn. Stroje Bf 109 verzí F-2 a F-4 jeho jednotka postupně odstavovala do července 1942 a od května přebírala letouny Fw 190 A-2 a A-3. Jeho zbrusu nový stroj je zobrazen na boxartu Piotra Forkasiewicze a více podrobností se k tomuto letci dozvíte v historickém textu v návodu stavebnice. Jako poslední začala na Fw 190 přezbrojovat I./JG 2 během června a července 1942. Totéž platilo i pro Staffel stíhacích bombardérů 10./JG 2.
Focke-Wulf Fw 190 byl ideálním strojem pro boje ve střední a nízké letové hladině, v nichž měl nad nepřátelskými letouny výhodu silné výzbroje a schopnosti úniku ve strmém klesání. Potřeby nasazení stíhacích jednotek Luftwaffe se však postupně měnily, především po příchodu amerických jednotek do Velké Británie. Proto se část z výše jmenovaných Jagdgeschwader během roku 1943 znovu přezbrojila na letouny Bf 109, které byly vhodnější pro boje ve vysoké letové hladině. Na jaře II./JG 2 převzala stroje verzí G-3, G-4 a G-6. Během podzimu III./JG 26 přešla na letouny verzí G-3, G-5 a G-6.