Nahrazení GM-1 systémem MW 50

Toto technické pojednání navazuje na článek Zařízení GM-1 v Messerschmittech Bf 109 z Infa 11/2024. Již před druhou světovou válkou Dr. Otto Lutz (1906-1974) přišel na myšlenku vstřikovat do motoru za účelem zvýšení výkonu oxid dusný. K tématu později vydal (až v roce 1942) vědeckou práci "Über Leistungssteigerung von Flugmotoren durch Zugabe von Sauerstoffträgern", tedy zhruba česky řečeno "O zvýšení výkonu leteckých motorů díky přídavku sloučenin kyslíku."

HISTORIE

Nahrazení GM-1

systémem MW 50

u letounů Bf 109G a K

Pavel Raška

Toto technické pojednání navazuje na článek Zařízení GM-1 v Messerschmittech Bf 109

z Infa 11/2024.

Již před druhou světovou válkou Dr. Otto Lutz (1906-1974) přišel na myšlenku

vstřikovat do motoru za účelem zvýšení výkonu oxid dusný. K tématu později vydal

(až v roce 1942) vědeckou práci "Über Leistungssteigerung von Flugmotoren durch

Zugabe von Sauerstoffträgern", tedy zhruba česky řečeno "O zvýšení výkonu

leteckých motorů díky přídavku sloučenin kyslíku."

Těsně před druhou světovou válkou zača-

li nezávisle na něm experimentovat inženýři

z firmy BMW Dietrich Singelmann (1903-1989)

a Helmut von Zborowski (1905-1969, rodák

z Terezína) se vstřikováním směsi vody

a metanolu. Přišli na to, že když smíchají vodu

s metanolem a přidají kapku antikorozní pří-

sady, získají bezproblémovou kapalinu, kterou

lze na rozdíl od oxidu dusného skladovat na

polním letišti v obyčejných kanystrech. Sice

není radno ji pít, ale zato běžně nehoří ani ne-

vybuchuje a vůbec se chová způsobně. Poměr

vody a metanolu 1:1 se ukázal být nejvýhodněj-

ší nejen z hlediska výkonu motoru, ale i proti

riziku zamrznutí směsi. Vstřikování vody a me-

tanolu bylo poprvé vyzkoušeno v roce 1939 na

motoru Bramo 323-A. Později se oba pánové

věnovali vývoji raketových motorů.

V minulém článku popisovaný systém GM-1

nebyl mezi stíhacími piloty příliš oblíbený,

v nižších hladinách se nedal použít, byl jen

"mrtvou váhou" a zhoršoval letové vlastnosti.

U výškových průzkumných jednotek byla

situace lepší. Čtenáři Clostermannova Vel-

kého cirkusu si určitě vybaví souboj Spitfirů

s Bf 109 ve stratosféře. Messerschmitt byl

vybaven GM-1, ale jeho pilot udělal tu chybu,

že se pokusil spasit střemhlavým letem.

Ovšem těsně nad hladinou moře se GM-1 po-

užít nedal a průzkumný 109 skončil sestřelen

ve vlnách oceánu. Původní tepelně izolované

nádrže pro GM-1 vyráběla firma Büssing-NAG

zpočátku v relativně malých sériích cca 50 ks

měsíčně. Tuto instalaci GM-1 z Bf 109G bylo

možné použít pro vstřikování MW 50, potíže

nastaly s korozí ventilů. Namontováním jiného

typu ventilů mohl být celý systém použit pro

jednu nebo druhou látku (GM-1 i MW 50).

Z vývojových experimentů vykrystalizovala

druhá, zjednodušená verze systému MW 50.

Ta už s oxidem dusným nepočítala a odpad-

la tak nutnost tepelné izolace nádrže. Navíc

byly vyřazeny tlakové láhve na vzduch z kří-

del, které byly nahrazeny tlakovým vzduchem

vedeným od kompresoru. Došlo tak k další

úspoře hmotnosti. Vstřikovací tryska byla vy-

měněna za jiný typ, protože tlak z kompresoru

byl nižší. Tento zjednodušený typ MW 50 byl

Bf 109 G-10 W.Nr 490 617 "Blaue 2", Uffz. Gerhard Reiher, 8./JG 3, Alperstedt, 1944. Za kruhovou anténou na hřbetu je vidět trojúhelníková popiska u místa plnění MW 50.

[Martin Reiher]

INFO Eduard12

Únor 2025