Strana 8
HISTORIE
ká armáda označila jako P-40. Přestože letoun
nabízel jen mírné zlepšení výkonů oproti P-36,
armáda uzavřela 26. dubna 1939 se společ-
ností Curtiss rekordní kontrakt na 524 letounů
P-40 za téměř 13 milionů dolarů. Zároveň se
Curtiss opět dočkal i zahraničních zákazníků.
Jako první si exportní verzi P-40, kterou Cur-
tiss označil jako Tomahawk, objednala Francie
a brzy ji následovala Velká Británie.
Curtiss postavil 525 Hawků 81 ve třech ver-
zích označených jako P-40, P-40B a P-40C
pro americkou armádu. Pouze několik z nich
se na počátku války zúčastnilo bojů na Havaji,
Filipínách a Islandu. Exportních Tomahawků
bylo postaveno více než dvakrát tolik. Těchto
1181 letounů bojovalo v rámci letectev zemí
Commonwealthu v severní Africe, u americ-
ké dobrovolnické skupiny čínského letectva
v Barmě a Číně; a u sovětského letectva na vý-
chodní frontě.
Nebylo pochyb, že Hawk 81 představoval pro
Curtiss komerční úspěch, pro její konstruk-
téry však představoval výzvu, protože zatím
z něj nebyli schopni vytěžit dostatečné výkony
takové, kterými by se vyrovnal nejlepším ev-
ropským konstrukcím. Výkon motoru Allison
V-1710-33 s jednostupňovým přeplňováním
činil 1090 hp, což nestačilo k tomu, aby letoun
dosáhl očekávané maximální rychlosti a do-
stupu. Bylo zřejmé, že by USA mohly už brzy
potřebovat stíhačky s vyšším výkonem, než
jaký mohl poskytnout stávající motor V-1710
řady C, a tak se konstruktéři společnosti Alli-
son pustili do řešení tohoto problému.
Řešení bohužel nebylo možno najít v pouhém
dílčím vylepšení motoru. Motor V-1710 řady
C přenášel výkon na vrtuli prostřednictvím
vnitřní čelní redukční převodovky, která však
byla schopna přenášet výkony do 1100 hp
a motor už tuto hranici překračoval.
Nový Allison a všechny následující motory
řady F byly proto vybaveny vnější redukční
převodovkou, která byla dostatečně zesílena,
aby mohla u motoru V-1710-39 (F3R) přená-
šet výkony nad 1150 hp. Redukční poměr 2:1
zůstal zachován, ale nový motor byl o 10,16
palce kratší než předchozí verze a také došlo
k posunutí hnací hřídele vzhůru, aby bylo mož-
no převodovku namontovat mezi válce v přední
části motoru.
Přepracování motoru V-1710 mělo pro Curti-
ssův H-81 zásadní důsledky, protože nový mo-
tor svou celkovou délkou a zvýšenou polohou
osy tahu neodpovídal obrysům přídě letounu.
Protože se pouhé přepracování motorového
lože a kapotáže motoru nejevilo jako dostateč-
ně efektivní řešení, využili konstruktéři Curti-
ssu této příležitosti a navrhli zcela nový trup.
Tato změna byla považována za dostatečnou
k tomu, aby dal Curtiss novému modelu ozna-
čení Hawk 87. Americká armáda mu nadále ří-
kala P-40 a označila jej jako model D, zatímco
Královské letectvo mu dalo nové jméno Kitty-
hawk.
Cesta k lepším Hawkům
Model Hawk 87 dostal oproti Hawku 81 řadu
vylepšení. Trup byl nejen o šest palců (15,2 cm)
kratší, ale také o něco nižší. Byly odstraně-
ny trupové kulomety v přídi, chladiče oleje
a chladicí kapaliny byly umístěny v objemném
„podbradku“ pod motorem. Protože byla vrtu-
le posunuta výše, mohly být podvozkové nohy
kratší a přitom byla stále zajištěna dostatečná
světlost točící se vrtule oproti zemi při vzletu
a přistání.
Pro zlepšení výhledu pilota byla zvětšena
prohlubeň po stranách trupu za hlavou pilota,
zvětšen byl i posuvný překryt kabiny, zatímco
čelní sklo čelního štítku kabiny bylo pancéřové.
Drak letounu byl také zesílen, aby mohl nést
pod trupem jednu 500lb (226,7kg) bombu nebo
přídavnou nádrž o objemu 52 nebo 75 galonů
(197 l nebo 284 l).
Konstrukce křídla a ocasních ploch se oproti
Hawku 81 v zásadě nezměnila. Zbraně nového
letounu byly instalovány ve velkých křídelních
zbraňových šachtách a střílely mimo okruh
vrtule, přičemž se linie jejich střely sbíhaly ve
vzdálenosti asi 300 metrů před přídí.
Hawk 87 byl oproti Hawku 81 lepším bojovým
letounem, ale ne o mnoho. Změny ve výzbroji
z něj sice udělaly univerzálnější stroj, ale vý-
kony zůstaly poměrně nevýrazné. V důsledku
všech změn vzrostla bojová celková hmotnost
P-40D na 8809 liber (3995 kg), nový motor
V-1710-39 však poskytoval jen o 60 koní více
než jeho předchůdce. Přestože byl P-40D
o něco štíhlejší než P-40C, mohl se pochlubit
maximální rychlostí jen o 5 mph (8 km/h) vyš-
57th Pursuit Group USAAC létala na letounech P-40E v USA před svým vysláním do severní Afriky v létě 1942.
Capt. Phil Cochran, velící důstojník 65th FS „Fighting Cocks“, létal v tomto období na letounu č. 50 z letecké
základny Windsor Locks v Connecticutu. (sbírka autora)
Col. Robert L. Scott byl prvním velícím důstojníkem 23rd FG. Během války dosáhl 13 sestřelů, čímž se stal jedním
z pěti nejúspěšnějších pilotů na P-40 v řadách USAAF. Na snímku ukazuje příslušník pozemního personálu na
pět symbolů vítězství, čerstvě namalovaných na Scottově druhém P-40E. (foto: NARA)
INFO Eduard8
Únor 2025