P-40E WARHAWK

„ROSE MARIE“, letoun č. 29 od 16th FS/51st FG, pilotoval 1/Lt. Robert H. Mooney v Číně během druhé poloviny roku 1942. Mooney zahynul v akci při letu s jiným P-40E poblíž Yunnanyi v provincii Yunnan 26. prosince 1942. (foto: NARA)

Příběh Curtissu H-87 v rámci jednotek USAAF  

Text: Carl Molesworth

Řada letounů Curtiss P-40 vynikala mezi americkými stíhacími typy tím, že se udržela v prvoliniové službě od léta 1941, tedy ještě před vstupem USA do druhé světové války, až do konce konfliktu o čtyři roky později. Takovému výkonu se vyrovnal pouze námořní F4F Wildcat společnosti Grumman.

Společnost Curtiss-Wright Corp., která vznikla spojením společností průkopníků letectví Glenna Curtisse a bratří Wrightů, byla v roce 1939 největším výrobcem letadel ve Spojených státech. Její produkce zahrnovala nejen širokou škálu civilních a vojenských letadel, ale také motory Wright, které je poháněly.

Návrh a vývoj

Ze všech letadel vyráběných společností Curtiss nebyla žádná známější než řada stíhacích letounů Curtiss Hawk. Od prvního modelu PW-8 z roku 1924 až po Hawk III, jehož výroba byla ukončena v roce 1938, vyrobil Curtiss jen pro americkou armádu více než 700 dvouplošníků Hawk v 16 různých verzích. Stálý přísun objednávek od americké armády a námořnictva a také od exportních zákazníků byl významným faktorem, díky němuž se Curtiss dokázal finančně udržet nad vodou během hubených let velké hospodářské krize a zároveň držet krok s technickým pokrokem tohoto období.

Modernější jednoplošník Hawk se objevil v roce 1935. V reakci na soutěž, vyhlášenou letectvem na podzim roku 1934, která zahájila moderní éru jednomístných stíhacích letounů, připravil Curtiss model Hawk 75, který dostal armádní označení P-36. Šéfkonstruktér Donovan Reese Berlin drak letounu 75 prodloužil, aby do něj bylo možno instalovat výkonné motory, které ovšem v té době ještě nebyly vyvinuty. Zároveň navrhnul dostatečné rozpětí a plochu křídla, aby byly zajištěny dobré letové vlastnosti ve výškách nad 25 000 stop (7600 m).  

Ačkoli P-36 vykazoval vynikající letové vlastnosti, jeho maximální rychlost sotva překračovala 300 mil za hodinu (482 km/h). Armáda ještě považovala tuto rychlost v roce 1937 za přijatelnou, ale v následujícím roce už P-36 zaostával nejméně o 50 mph (80 km/h) za nejnovějšími evropskými stíhačkami, zejména britským Spitfirem I a německým Bf 109E. Curtiss se proto rozhodl využít pro Hawk 75 nový, kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison V-1710, čímž vznikl Hawk 81, který americká armáda označila jako P-40. Přestože letoun nabízel jen mírné zlepšení výkonů oproti P-36, armáda uzavřela 26. dubna 1939 se společností Curtiss rekordní kontrakt na 524 letounů P-40 za téměř 13 milionů dolarů. Zároveň se Curtiss opět dočkal i zahraničních zákazníků. Jako první si exportní verzi P-40, kterou Curtiss označil jako Tomahawk, objednala Francie a brzy ji následovala Velká Británie.

Curtiss postavil 525 Hawků 81 ve třech verzích označených jako P-40, P-40B a P-40C pro americkou armádu. Pouze několik z nich se na počátku války zúčastnilo bojů na Havaji, Filipínách a Islandu. Exportních Tomahawků bylo postaveno více než dvakrát tolik. Těchto 1181 letounů bojovalo v rámci letectev zemí Commonwealthu v severní Africe, u americké dobrovolnické skupiny čínského letectva v Barmě a Číně; a u sovětského letectva na východní frontě.

57th Pursuit Group USAAC létala na letounech P-40E v USA před svým vysláním do severní Afriky v létě 1942. Capt. Phil Cochran, velící důstojník 65th FS „Fighting Cocks“, létal v tomto období na letounu č. 50 z letecké základny Windsor Locks v Connecticutu. (sbírka autora)

Nebylo pochyb, že Hawk 81 představoval pro Curtiss komerční úspěch, pro její konstruktéry však představoval výzvu, protože zatím z něj nebyli schopni vytěžit dostatečné výkony takové, kterými by se vyrovnal nejlepším evropským konstrukcím. Výkon motoru Allison V-1710-33 s jednostupňovým přeplňováním činil 1090 hp, což nestačilo k tomu, aby letoun dosáhl očekávané maximální rychlosti a dostupu. Bylo zřejmé, že by USA mohly už brzy potřebovat stíhačky s vyšším výkonem, než jaký mohl poskytnout stávající motor V-1710 řady C, a tak se konstruktéři společnosti Allison pustili do řešení tohoto problému.

Řešení bohužel nebylo možno najít v pouhém dílčím vylepšení motoru. Motor V-1710 řady C přenášel výkon na vrtuli prostřednictvím vnitřní čelní redukční převodovky, která však byla schopna přenášet výkony do 1100 hp a motor už tuto hranici překračoval.

Nový Allison a všechny následující motory řady F byly proto vybaveny vnější redukční převodovkou, která byla dostatečně zesílena, aby mohla u motoru V-1710-39 (F3R) přenášet výkony nad 1150 hp. Redukční poměr 2:1 zůstal zachován, ale nový motor byl o 10,16 palce kratší než předchozí verze a také došlo k posunutí hnací hřídele vzhůru, aby bylo možno převodovku namontovat mezi válce v přední části motoru.

Přepracování motoru V-1710 mělo pro Curtissův H-81 zásadní důsledky, protože nový motor svou celkovou délkou a zvýšenou polohou osy tahu neodpovídal obrysům přídě letounu. Protože se pouhé přepracování motorového lože a kapotáže motoru nejevilo jako dostatečně efektivní řešení, využili konstruktéři Curtissu této příležitosti a navrhli zcela nový trup. Tato změna byla považována za dostatečnou k tomu, aby dal Curtiss novému modelu označení Hawk 87. Americká armáda mu nadále říkala P-40 a označila jej jako model D, zatímco Královské letectvo mu dalo nové jméno Kittyhawk.

Col. Robert L. Scott byl prvním velícím důstojníkem 23rd FG. Během války dosáhl 13 sestřelů, čímž se stal jedním z pěti nejúspěšnějších pilotů na P-40 v řadách USAAF. Na snímku ukazuje příslušník pozemního personálu na pět symbolů vítězství, čerstvě namalovaných na Scottově druhém P-40E. (foto: NARA)

Cesta k lepším Hawkům

Model Hawk 87 dostal oproti Hawku 81 řadu vylepšení. Trup byl nejen o šest palců (15,2 cm) kratší, ale také o něco nižší. Byly odstraněny trupové kulomety v přídi, chladiče oleje a chladicí kapaliny byly umístěny v objemném „podbradku“ pod motorem. Protože byla vrtule posunuta výše, mohly být podvozkové nohy kratší a přitom byla stále zajištěna dostatečná světlost točící se vrtule oproti zemi při vzletu a přistání.

Pro zlepšení výhledu pilota byla zvětšena prohlubeň po stranách trupu za hlavou pilota, zvětšen byl i posuvný překryt kabiny, zatímco čelní sklo čelního štítku kabiny bylo pancéřové. Drak letounu byl také zesílen, aby mohl nést pod trupem jednu 500lb (226,7kg) bombu nebo přídavnou nádrž o objemu 52 nebo 75 galonů (197 l nebo 284 l).

Konstrukce křídla a ocasních ploch se oproti Hawku 81 v zásadě nezměnila. Zbraně nového letounu byly instalovány ve velkých křídelních zbraňových šachtách a střílely mimo okruh vrtule, přičemž se linie jejich střely sbíhaly ve vzdálenosti asi 300 metrů před přídí.

Hawk 87 byl oproti Hawku 81 lepším bojovým letounem, ale ne o mnoho. Změny ve výzbroji z něj sice udělaly univerzálnější stroj, ale výkony zůstaly poměrně nevýrazné. V důsledku všech změn vzrostla bojová celková hmotnost P-40D na 8809 liber (3995 kg), nový motor V-1710-39 však poskytoval jen o 60 koní více než jeho předchůdce. Přestože byl P-40D o něco štíhlejší než P-40C, mohl se pochlubit maximální rychlostí jen o 5 mph (8 km/h) vyšší, a to 350 mph (563 km/h). Nový motor navíc zůstal u jednostupňového přeplňování, a tak se příliš nezměnila ani výška maximální výkonnosti letounu, která činila 15 000 ft (4572 m).

Americká armáda objednala u firmy Curtiss 23 letounů P-40D v roce 1940 a nové stroje převzala v polovině července 1941. Velká Británie mezitím převzala francouzskou objednávku s úpravami podle specifikací RAF. Tyto letouny, označené jako Kittyhawk I, začaly sjíždět z montážních linek v srpnu 1941. Prvních 20 letounů mělo výzbroj čtyř kulometů jako P-40D, ale zbytek Kittyhawků I z objednávky 560 letounů byl již vybaven šesti kulomety, stejně jako 820 kusů P-40E americké armády, které byly vyráběny souběžně. Dodávky obou letounů pokračovaly až do konce roku, kdy Spojené státy vstoupily do války. Velmi podobná verze, P-40E-1/Kittyhawk IA, měla zesílenou konstrukci křídla, aby mohla nést více bomb v podvěsu. Curtiss jich postavil 1500 a asi třetina z nich byla dodána spojencům v rámci programu Lend Lease.

Kapitán Bill Hennon, veterán jávské kampaně, létal na P-40E č. 36 u 7. FS/49th FG během obrany Darwinu a severní Austrálie v roce 1942. (foto: NARA)

Provozní historie

Curtiss vyrobil pro americkou armádu prvních 22 Hawků 87 (P-40D) v červenci 1941. Dodávky 820 P-40E, což byl v podstatě stejný letoun jako P-40D, jen s výzbrojí šesti kulometů, začaly následující měsíc a pokračovaly až do května 1942.

Prakticky všechny modely Hawk 87 následovaly P-40D a začaly působit v rámci výcviku stíhacích pilotů po celých Spojených státech. Zpočátku byly přidělovány k prvoliniovým bojovým jednotkám připravujícím se na službu v zámoří a zároveň zajišťovaly protivzdušnou obranu oblastí, jako byla pobřežní města považovaná za zranitelná vůči útokům z moře, nebo průmyslová centra na Středozápadě. Jak válka postupovala a v polovině roku 1943 byli k dispozici bojoví veteráni, kteří mohli poskytovat operační výcvik novým pilotům, plnily P-40E službu u výcvikových jednotek.

Svůj bojový debut si P-40E odbyl nad Luzonem na Filipínských ostrovech 8. prosince 1941 (pacifického času) v den vstupu Spojených států do druhé světové války. Nebylo přitom vinou pilotů nebo P-40E 24. stíhací skupiny, že byl tento bojový křest vším jiným, jen ne působivým debutem.

Zpráva o útoku na Pearl Harbor dorazila na velitelství generála Douglase MacArthura v Manile krátce poté, co japonské bomby přestaly dopadat na americké loďstvo na Havaji. Na Filipínských ostrovech bylo 03:55 místního času dne 8. prosince 1941 a během několika hodin se měl začít odehrávat ještě větší japonský triumf, než jakým bylo zničení americké flotily v Pearl Harboru.

Na papíře vypadal počet stíhačů nasazených na Luzonu velením dálněvýchodních leteckých sil počátkem prosince 1941 jako dostatečný. Z přibližně stovky P-40 ve čtyřech letkách bylo 75 procent nových P-40E, zatímco 20th Pursuit Squadron létala na P-40B a 34th Pursuit Squadron měla ještě zastaralejší stroje Seversky P-35A. Tyto letky tvořily 24th Pursuit Group, ale jednotka nebyla na válku zdaleka připravena. Zastaralé P-35A sloužily už téměř dva roky a byly opotřebované. P-40B na Clark Field, dodané v létě 1941, byly v dobrém stavu, ale z jejich zbraní se na Luzonu nikdy nestřílelo kvůli nedostatku munice pro cvičné střelby. P-40E byly zcela nové a potýkaly se s několika počátečními problémy, včetně požárů motorů.

Stejně tak bylo důležité, že mnozí z pilotů byli čerstvě po letecké škole a své P-40 dostatečně dobře neznali. Mezitím 300 mil severně od Manily shromáždilo Japonsko na ostrově Formosa téměř 200 námořních stíhacích A6M Zero, 200 námořních bombardérů a asi 150 armádních letadel. Mnozí z mužů, kteří na těchto letounech létali, byli veteráni z bojů v Číně.

Napětí na Dálném východě narůstalo již několik týdnů před zprávou o útoku na Pearl Harbor. Přestože byly letecké jednotky americké armády na Filipínách před útokem dostatečně varovány, byly 8. prosince téměř zničeny. Hrstce pilotů P-40 se během dne podařilo zasáhnout nepřátelské letouny a prakticky každý z nich zažil nepříjemný šok, když na vlastní kůži pocítil stoupavost a obratnost dosud neznámých stíhaček A6M Zero. Pět pilotů P-40 dosáhlo celkem devíti vítězství (plus jeden na P-35A), ale několik jich bylo sestřeleno a téměř všechny utrpěly bojové poškození palbou pilotů Zer. Většina amerických letadel byla zničena na zemi.

Po dosažení dvou sestřelů při obraně Filipín a třech dalších nad Jávou zničil Capt. George „King“ Kiser během své služby u 8th FS/49th FG další čtyři japonské letouny nad australským Darwinem. Všechna svá vítězství získal na letounech P-40E. (foto: NARA)

Filipíny a Jáva

Curtissy P-40E pokračovaly v bojích na Filipínách ve stále se snižujících počtech po dobu čtyř mučivých měsíců. První americké armádní stíhací eso druhé světové války, poručík Boyd „Buzz“ Wagner ze 17th PS, dosáhl 16. prosince 1941 svého pátého vítězství v P-40E. K 37. a poslednímu potvrzenému vítězství pilota P-40 na Filipínách došlo 12. dubna, kdy poručík John Brownewell ze 17th PS sestřelil japonský plovákový letoun poblíž Del Monte na ostrově Mindanao. Tažení skončilo 6. května 1942, kdy se vyhladovělé americké jednotky v ostrovní pevnosti Corregidor vzdaly. Mezitím se letouny P-40E intenzivně zapojily také do obrany Jávy, šestitýdenní kampaně, která pro Spojené státy a jejich spojence opět skončila špatně. Dne 25. ledna 1942 dorazilo 13 letounů P-40E z nové dočasné 17th PS (Provisional) do Soerabaja na Jávě, aby zajistily leteckou obranu proti očekávané japonské invazi na tento ostrov bohatý na ropu. 1/Lt George E. Kiser, jeden z několika veteránů z počátečních bojů nad Luzonem, kteří létali v řadách 17th PS během celé kampaně na Jávě, napsal tuto zprávu: „Brzy po příletu do Soerabaja jsme se přesunuli do Blimbingu na nově vybudované (a dobře maskované) letiště. ... Z Blimbing Field jsme odlétali mnoho misí. Ve skutečnosti nás tam během krátkého pobytu hodně nalétalo asi 150 hodin. Po celou dobu jsme čelili přesile v poměru nejméně 10:1, ale přesto se nám podařilo dosáhnout více než 65 sestřelů (V současnosti uznávaný celkový počet je 49; pozn. aut.) při ztrátě pouhých devíti zabitých nebo nezvěstných pilotů. ... Dne 1. března 1942 se Japonci vylodili na Jávě v plné síle a po útoku na tuto obrovskou flotilu pouhými deseti P-40 bylo rozhodnuto, že situace je beznadějná, a tak se celá peruť spolu s 19th BG stáhla do Austrálie.“

Na začátku operační činnosti vedl 343rd FG Lt. Col. John Stephen Chennault, syn legendárního velitele „Létajících tygrů“ Col. Claire Lee Chennaulta. „Aleutští tygři“ si osvojili tygří motiv a přídě svých letounů ozdobili stylizovanými tygřími hlavami. 
(foto: NARA)

Darwin

Austrálie zažila 19. února 1942 svůj vlastní Pearl Harbor, když japonská letadla operující jak z pozemních základen, tak letadlových lodí, napadla severní přístavní město Darwin a zasáhla jej dvěma ničivými nálety. Konvoj lodí s nákladem vybavení a vojáků směřujících na obranu ostrova Timor byl přistižen v přístavu a z větší části byl zničen. Bombardována byla také přístavní zařízení, nedaleké letiště a dokonce i nemocnice, což si vyžádalo velké ztráty na životech.

V Darwinu se v té době nacházelo deset letounů P-40E právě zformované 33rd PS (Provisional), které měly konvoj doprovázet při cestě na posílení 17th PS (Provisional) na Jávě. Devět z těchto letounů však bylo během dne zničeno ve vzduchu i na zemi. Pouze jeden americký pilot byl schopen nárokovat sestřel.

První útok na Darwin, následovaný 3. března náletem na přístav Broome na západním pobřeží a pádem Jávy o tři dny později, vyvolal v celé Austrálii vlnu paniky. Operační výcvik nezkušených pilotů 49th Pursuit Group USAAF, z nichž mnozí byli čerstvými absolventy letecké školy, byl přerušen, aby mohli být nasazeni k zajištění protivzdušné obrany. Skupina dorazila lodí 28. ledna 1942 a okamžitě začala sestavovat stovku letounů P-40E, zatímco její piloti dokončovali svůj výcvik. Naštěstí byl k dispozici kádr dvanácti pilotů, kteří se právě vrátili z Jávy, aby poskytli zkušené velitele rojů pro tři letky 49th PG. Byl mezi nimi i George Kiser.

Japonské letecké útoky na severní Austrálii pokračovaly sporadicky po celé jaro a léto 1942. Poslední nálet na Darwin, kterému se 49th PG (v květnu přeznačená na 49th Fighter Group) postavila, se uskutečnil 23. srpna. V tomto boji si esa George Kiser a Jim Morehead připsala svá poslední vítězství před ukončením svého působení v Tichomoří. Celkem 15 sestřelů vyneslo tohoto dne 49th FG během obrany Darwinu konečnou bilanci 78 potvrzených vítězství, osmi pravděpodobných sestřelů a čtyř poškozených nepřátelských letounů.

Nová Guinea a Aleutské ostrovy

V září, kdy byly stíhací perutě RAAF připraveny převzít úkoly protivzdušné obrany v Darwinu, začala 49th FG psát další kapitolu své pozoruhodné historie. Boj o Port Moresby se blížil ke svému vyvrcholení a 7th FS dostala rozkaz bojovat po boku No. 75 a No. 76 Squadron RAAF na Nové Guineji.

Pod velením veterána z Jávy kapitána Billa Hennona dorazila 7th FS 14. září na letiště 14 mil od Port Moresby a okamžitě začala létat na stíhací-bombardovací mise na podporu australských jednotek bojujících podél Kokoda Trail. Tyto mise, které zahrnovaly nálety, střemhlavé bombardování a doprovody bombardérů, byly velmi účinné a pomohly Australanům zastavit postup nepřítele.

Nejdéle sloužily P-40E daleko na severu na Aleutských ostrovech, kde P-40 létaly v bojích od útoku na Dutch Harbor v červnu 1942 až do dobytí Kisky v srpnu 1943. Poté tři perutě P-40, včetně 344th FS s P-40E, pokračovaly v zajišťování protivzdušné obrany bombardovacích základen na Aleutech až do konce války.

P-40E č. 127 byl jedním z 33 těchto letounů dodaných na jaře 1942 do Číny jako náhrada za Tomahawky ztracené v boji u 1st American Volunteer Group. Letoun má na zádi modrý pás jako označení 2nd PS. (sbírka autora)

Čína

Dne 22. března 1942 přistály v čínském Kunmingu po dlouhém přeletu z Afriky první letouny P-40E, které se měly zúčastnit bojů v oblasti Čína-Barma-Indie (CBI). Pozemní personál 1st American Volunteer Group (AVG), která od prosince předchozího roku bojovala proti Japoncům v Barmě a Číně s letouny Hawk 81, se pustil do práce na P-40E, nahradil jejich označení USAAF čínskými slunečními kruhovými znaky, namaloval charakteristický vzor žraločí tlamy AVG na jejich přídě a opravil různé drobné problémy. Nakonec měla AVG obdržet 30 letounů P-40E.

První bojové nasazení P-40E AVG přišlo 8. dubna 1942, kdy tři z nich v čínském Loiwingu vyrazily po boku Tomahawků, aby zachytily japonský nálet na své letiště. Velitel flightu Robert L. Little z 1st PS, letící na jednom z P-40E, si mezi 12 vítězstvími, která ten den piloti AVG získali, připsal i sestřelení Ki-43 Oscar, což byl první nárok AVG na vítězství dosažené na P-40E.

Během posledních tří měsíců existence jednotky se P-40E od AVG intenzivně zapojily do bojů. Jejich nejvýznamnějšími akcemi byla série náletů na japonské armádní jednotky v soutěsce Salween na čínsko-barmské hranici v květnu 1942, kdy piloti AVG využili s ničivým účinkem své P-40E pro střemhlavé bombardování k zastavení postupu nepřítele. Bob Little bohužel při jedné z těchto misí zahynul.

Když byla AVG 4. července 1942 rozpuštěna, její letouny P-40E a Tomahawky byly předány 23rd FG USAAF, která byla téhož dne aktivována v Kunmingu, aby pokračovala v bojích v Číně pod velením legendárního velitele Claire Lee Chennaulta. Mezitím dorazila do Indie druhá skupina USAAF na P-40, 51st FG, která zaujala pozice v Ásámu. Tyto dvě skupiny, létající ze svých základen na obou koncích letecké trasy z Indie do Číny, měly mít na starosti ochranu dopravních letadel prolétajících „The Hump“ před japonskými stíhači. V létě 1943 byla většina letounů P-40E u obou těchto stíhacích skupin nahrazena novějšími modely P-40.

Piloti 72nd PS/15th PG pózují na Havaji počátkem roku 1942 s letounem „Squirt“, který pojmenoval velitel squadrony Jim Beckwith po své ratolesti. V roce 1945 Beckwith, v té době již plukovník, velel 15th FG, která létala dálkové mise nad Tokio. (foto: NARA)